Č. j. 34 A 15/2018-31

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Mrázovou, Ph.D. v právní věci žalobce: J. Ch. bytem X. zastoupen advokátem Mgr. Davidem Obenrauchem sídlem Kopečná 11, 602 00 Brno proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo náměstí 3, 601 82 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 3. 2018, č. j. JMK 36885/2018, sp. zn. S-JMK 22932/2018/OD/No, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení shora specifikovaného rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný zčásti změnil výrok prvostupňového správního rozhodnutí Městského úřadu Boskovice, odbor dopravy, ze dne 10. 1. 2018, č. j. DOP/DP-176/2017 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), a to tak, že ve výroku II. snížil žalobci uloženou pokutu ve výši 1 800 Kč na částku 1 500 Kč. Ve zbytku žalovaný potvrdil prvostupňové správní rozhodnutí a odvolání žalobce zamítl.

2. Prvostupňovým správním rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), za který mu byla původně uložena pokuta ve výši 1 800 Kč podle § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu v návaznosti na § 11 odst. 1 písm. b) a c) a § 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Současně byla žalobci uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

3. Přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 28. 2. 2017 v době kolem 9:20 hod. na silnici č. I/43 na ulici Pražská u domu č. p. 55a v obci Letovice, ve směru jízdy na Brno, jako řidič motorového vozidla tovární značky Mitsubishi Pajero, RZ: X., držel při řízení vozidla v levé ruce u levého ucha telefonní přístroj, čímž porušil § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu a dopustil se tak z nedbalosti přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona o silničním provozu.

4. Žalovaný v napadeném rozhodnutí pouze snížil pokutu původně uloženou prvostupňovým správním orgánem žalobci ve výši 1 800 Kč na částku 1 500 Kč. Důvodem této změny bylo neuznání některých přitěžujících okolností žalovaným tak, jak je vylíčil prvostupňový správní orgán ve svém rozhodnutí. V přitěžujících okolnostech bylo mj. hodnoceno i to, že žalobce „porušil zájem společnosti na bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích“ a dále, že „již dosáhl hranice 12 bodů v bodovém hodnocení v registru řidičů, proti čemuž podal námitky, a lze tak předpokládat, že bude mít tendenci zbavit se odpovědnosti za další bodovaný přestupek, za který by mu byly opět přičteny body, a tím by mohl přijít o řidičské oprávnění“. Uvedené okolnosti žalovaný nepotvrdil jako přitěžující okolnosti, neboť ohrožení chráněného zájmu, jakožto znaku skutkové podstaty přestupku (objekt) nemůže být hodnoceno jako přitěžující okolnost. Stejně tak nemůže být jako přitěžující hodnocena skutečnost, že obviněný odmítl přestupek na místě projednat s policisty v blokovém řízení, když naopak obviněný má právo na to, aby byl přestupek projednán ve správním řízení a nemůže být nucen k jeho projednání na místě. S ostatními závěry prvostupňového správního orgánu se žalovaný již ztotožnil. Provedená změna se nedotkla samotného přestupku.

5. Průběh správního řízení byl následující: Žalobce spáchal přestupek dne 28. 2. 2017. Doručením oznámení o zahájení řízení žalobci dne 24. 4. 2017 bylo zahájeno řízení o přestupku. První prvostupňové správní rozhodnutí bylo vydáno dne 28. 7. 2017 s tím, že žalobce byl uznán vinným ze spáchání předmětného přestupku a za to mu byla uložena pokuta ve výši 1 800 Kč. Dne 14. 9. 2017 krajský úřad zrušil v odvolacím řízení předchozí prvostupňové správní rozhodnutí (ze dne 28. 7. 2017) z toho důvodu, že ve výroku nebyla uvedena lhůta pro splatnost uložené pokuty, pročež věc prvostupňovému správnímu orgánu byla vrácena k doplnění. Dne 4. 10. 2017 vydal městský úřad nové prvostupňové rozhodnutí (2. v pořadí), kterým byl žalobce opět uznán vinným ze spáchání předmětného přestupku, za což mu byla uložena pokuta ve výši 1 800 Kč se splatností do 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Dne 22. 12. 2017 bylo prvostupňové rozhodnutí ze dne 4. 10. 2017 v odvolacím řízení opět krajským úřadem zrušeno a věc byla prvostupňovému správnímu orgánu vrácena k doplnění a opravě s tím, že pokuta byla žalobci uložena chybně podle ustanovení § 125 odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu, které však již dříve bylo zrušeno. Po vrácení věci městský úřad znovu rozhodl (3. rozhodnutí v pořadí) dne 10. 1. 2018, přičemž žalobce byl opět uznán vinným ze spáchání předmětného přestupku a pokuta mu byla za toto jednání uložena ve výši 1 800 Kč podle správného ust. § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu. Dne 5. 3. 2018 rozhodoval v odvolacím řízení krajský úřad již potřetí, přitom zčásti změnil výrok prvostupňového správního rozhodnutí, a to tak, že snížil pokutu uloženou žalobci z částky 1 800 Kč na částku 1 500 Kč. Ve zbytku žalovaný potvrdil prvostupňové správní rozhodnutí a odvolání žalobce zamítl.

II. Shrnutí žalobní argumentace

6. Ve včas podané žalobě žalobce především namítal, že ve věci nebyl zjištěn dostatečně skutkový stav. Dále shledal vady právního posouzení.

7. Podle žalobce se svědecké výpovědi zasahujících policistů navzájem neshodovaly, navíc oba policisté ve výpovědi zkrátili vzdálenost, na kterou jednání žalobce viděli. Přitom nedostatek důkazů nelze nahradit souhlasným prohlášením policistů. Není totiž známo, zda žalobce vůbec v ruce při řízení držel mobilní telefon.

8. Žalobce dále zmínil, že prvostupňový správní orgán za účelem podpory svých závěrů poukázal na rozhodnutí NSS ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007-114. Tento rozsudek se zabýval otázkou věrohodnosti zasahujícího policisty jako svědka, kdy obecně není důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, když na rozdíl od účastníků řízení nemá na věci a jejím výsledku jakýkoliv zájem, pouze vykonává svoji služební povinnost. Při té je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem či úkonem. V posuzované věci nebyly důvodné námitky nevěrohodnosti důkazů, když správní orgány vycházely z tzv. „trojjediného zdroje“, jímž bylo oznámení přestupku, úřední záznam a svědecká výpověď téhož policisty.

9. S odkazem na posledně citovaný rozsudek NSS prvostupňový správní orgán ve věci žalobce konstatoval, že z výpovědi zasahujících policistů i z vyjádření žalobce je zřejmé, že policisté žalobce neznají, a tudíž je nevedl osobní zájem na tom, aby žalobce postihli trestem. Dále bylo poukazováno na soulad obou výpovědí zasahujících policistů, včetně jejich souladu s obsahem oznámení přestupku. Správní orgán označil výpovědi obou policistů za konzistentní a ve vzájemném souladu, tedy věrohodné a podpořené oznámením přestupku. Pokud městský úřad na základě výše uvedeného považuje přestupek za spolehlivě zjištěný a prokázaný, pak s tím žalobce vyslovil nesouhlas. Stalo se tak totiž i bez pořízení záznamu fotografie o přestupku. Navíc žalobce nepovažuje označené rozhodnutí NSS č. j. 4 As 19/2007-114 za příliš přiléhavé k věci žalobce.

10. Žalobce nemá nic proti věrohodnosti zasahujících policistů, nýbrž proti jejich schopnostem a možnostem smyslového vnímání něčeho, co ani neumí přesně popsat. Dosud totiž neví, co přesně viděli. Správní orgán v tomto rozsahu tedy příliš nepochopil smysl argumentace žalobce. I policista je pouze člověk s ohraničenými možnostmi, který se může i v dobré víře zmýlit či na něco zapomenout. Takovou situaci však správní orgán zcela vyloučil. Jinými slovy, cokoliv co Policie ČR uvede, je pravdou.

11. Žalobci se jeví zcela absurdní tvrzení správních orgánů o prokázaném závěru o držení telefonního přístroje. A to s ohledem na skutkovou větu, že žalobce při řízení vozidla držel v levé ruce u levého ucha telefonní přístroj, přitom do dnešního dne není znám jeho tvar a rozměr, když mohlo jít o cokoliv, co se mobilnímu telefonu podobá, včetně makety telefonu, přitom správní orgán stále neví, jak velkou má dlaň žalobce a jak velký je jeho mobil.

12. Žalobce dále připomněl, že po celou dobu správního řízení odkazoval pro svoji verzi obhajoby na rozsudek NSS ze dne 22. 7. 2011, č. j. 7 As 102/2010-86. Z uvedeného rozsudku vyplývá, že správní orgány vzaly za nepravdivou verzi skutkového děje, který tvrdil stěžovatel, že při řízení vozidla v rozhodné době netelefonoval, a to jen na základě toho, že tuto verzi tvrdil stěžovatel rozporně s výpověďmi policistů, přitom správní orgány se nezabývaly objasněním průběhu skutkového děje. Přestože v žalobcem poukazovaném rozsudku NSS byl řešen podobný případ, žalovaný se tímto rozhodnutím v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval. Naopak argumentoval pouze obecnými frázemi o věrohodnosti policistů, kteří přitom nedokázali popsat mobil žalobce, který viděli.

13. Za situace, kdy ani jeden z policistů nepopsal mobilní telefon žalobce natolik přesně a konkrétně (typem, barvou, designem apod.), že by mohl být ztotožněn s mobilním telefonem prokazatelně užívaným žalobcem v době spáchání přestupku, nelze považovat závěry správního orgánu za nic jiného, než nepodloženou spekulaci, která se příčí judikaturní praxi NSS.

14. S ohledem na výše uvedené žalobce soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

15. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že s podanou žalobou nesouhlasí, a že napadené rozhodnutí považuje za správné a odůvodněné. Žalovaný i prvostupňový správní orgán postupovali ve správním řízení zcela v souladu s platnou právní úpravou. Vzhledem k tomu, že uplatněné žalobní body jsou totožné s námitkami uvedenými v odvolání, kterými se již žalovaný zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí, žalovaný odkázal v plném rozsahu na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Skutková zjištění se opírají o svědecké výpovědi zasahujících policistů a dále o listinné podklady, které k věci policisté zpracovali. Důkazy byly logicky zhodnoceny v souladu se zásadou o volném hodnocení důkazů, a také volném správním uvážení. Údajným zkrácením vzdálenosti, na kterou policisté viděli jednání žalobce, se již zabýval prvostupňový správní orgán ve svém rozhodnutí a žalovaný na toto odůvodnění rozhodnutí sám odkázal (str. 7 a 8 prvostupňového správního rozhodnutí).

16. Žalovaný má za to, že prvostupňový správní orgán postupoval v souladu se zásadami pro postup správních orgánů v případě přestupků spočívajících v držení hovorového zařízení v ruce při řízen vozidla, jenž NSS shrnul v rozsudku č. j. 6 As 22/2013-27, kde použil a shrnul veškerou relevantní judikaturu NSS včetně rozsudku č. j. 7 As 102/2010-86, na který odkazoval žalobce.

17. Provedená skutková zjištění v nyní posuzované věci jsou podle žalovaného takové kvality, že lze na základě nich konstatovat, že žalobce přestupek prokazatelně spáchal.

18. S ohledem na výše uvedené žalovaný soudu navrhl, aby žalobu zamítl jako nedůvodnou.

IV. Posouzení věci krajským soudem

19. Soud v souladu s § 51 odst. 1 s.ř.s., bez nařízení jednání, přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, včetně řízení předcházejících jejich vydání a shledal, že žaloba není důvodná.

20. Krajský soud nejprve ověřil skutkové závěry ze správního spisu. Zjistil, že skutkové závěry v základním rozsahu odpovídají skutkovému ději uvedenému v čl. I. tohoto rozsudku, na který pro stručnost odkazuje a provedené závěry již nebude na tomto místě znovu opakovat.

21. Před vypořádáním jednotlivých žalobních námitek soud uvádí, že žalobce v žalobě uplatnil podobné námitky, které již uplatnil ve svém odvolání, a kterými se již žalovaný v odvolacím řízení zabýval. Z napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé, že se žalovaný s uplatněnými odvolacími námitkami podrobně vypořádal a přezkoumatelným způsobem objasnil jejich nedůvodnost. Skutkové závěry ohledně spáchání přestupku mají jednoznačnou oporu ve spisovém materiálu, přičemž byly zjištěny tak, jak jsou popsány v čl. I. tohoto rozsudku. V další části odůvodnění tohoto rozsudku soud vypořádá jednotlivé žalobní námitky.

22. Žalobce nejprve namítal nevěrohodnost svědeckých výpovědí zasahujících policistů, když tyto se navzájem neshodovaly, nebyly schopni popsat telefonní přístroj, který žalobce údajně držel u levého ucha a navíc oba policisté zkrátili vzdálenost, na kterou přestupkové jednání žalobce údajně viděli. Podle žalobce byl ve věci nedostatek důkazů, který nelze nahradit souhlasným prohlášením policistů. Pokud jde o odkaz správních orgánů na rozhodnutí NSS č. j. 4 As 19/2007-114, pak to žalobce nepokládal za přiléhavé, naopak za velice podobný a přiléhavý označil jiný rozsudek NSS č. j. 7 As 102/2010-86. Krajský soud nemohl přisvědčit námitkám žalobce uplatněným v žalobě.

23. Krajský soud předem uvádí, že výše uvedené námitky žalobce uplatnil již ve správním řízení, přitom správní orgány se jimi řádně zabývaly. Prvostupňový správní orgán ve svém rozhodnutí na str. 7 až 9 a žalovaný v napadeném rozhodnutí na str. 4 až 7. Krajský soud neshledal nedostatečnost vypořádání těchto žalobcem uplatněných námitek, a tedy ani nepřezkoumatelnost uvedených správních rozhodnutí.

24. Ve shodě s žalovaným lze odkázat na rozsudek NSS ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013-27, jenž shrnul dosavadní relevantní judikaturu NSS vztahující se k podobným případům, jako je případ žalobce, do zásad, podle kterých má správní orgán postupovat v případě přestupků spočívajících v držení hovorového zařízení v ruce při řízení vozidla. V uvedeném shrnutí judikatury je obsažen i rozsudek NSS č. j. 7 As 102/2010-86, na který odkazoval v žalobě žalobce. V uvedeném kontextu má krajský soud ve shodě se správními orgány za to, že správní orgány ve věci žalobce postupovaly v souladu s těmito zásadami. Provedená skutková zjištění byla v takové kvalitě, která umožňovala konstatování, že žalobce přestupek mu kladený za vinu prokazatelně spáchal.

25. Skutková zjištění, která se opírala o svědecké výpovědi zasahujících policistů a dále o podklady, které tito k věci zpracovali, mají oporu v podkladech rozhodnutí založených ve správním spise, z nichž při jejich logickém zhodnocení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a volného správního uvážení (§ 50 odst. 4 správního řádu) vyplývají. Přitom ve věci bylo užito takových důkazních prostředků, které byly vhodné ke zjištění stavu věci, a které současně nebyly získány či provedeny v rozporu s právními předpisy (§ 51 odst. 1 správního řádu). Také údajným zkrácením vzdálenosti, na kterou policisté protiprávní jednání žalobce viděli, jak jej žalobce opět tvrdil v žalobě, se již zabýval prvostupňový správní orgán ve svém rozhodnutí, a to na str. 7 až 8. Na tento obsah prvostupňového správního rozhodnutí odkazoval i žalovaný s tím, že zde byla námitka řádně vypořádána.

26. Přestupek kladený žalobci za vinu spočíval v držení hovorového zařízení v ruce při řízení motorového vozidla, což je zakázáno v ust. § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu. Jelikož přestupek nemohl být spolehlivě dokumentován žádným technickým prostředkem, byly jediným usvědčujícím důkazem svědecké výpovědi zasahujících policistů v kombinaci s listinnými podklady, které policisté zpracovali bezprostředně po spáchání přestupku. Bylo tedy potřeba ověřit věrohodnost a dostatečnou průkaznost uvedených důkazů tak, aby porušení § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu, které bylo žalobci kladeno za vinu, bylo prokázáno. K tomu krajský soud doplňuje, že z recentní judikatury NSS vyplývá k prokazování přestupků pozorovatelných pouhým okem, kdy však většinou nelze přestupkové jednání zdokumentovat technickým prostředkem, že zcela postačuje svědecká výpověď policisty (viz výklad dále).

27. NSS se opakovaně již ve své dřívější judikatuře zabýval otázkou, jak hodnotit situaci, kdy jediným důkazem o spáchání přestupku jsou výpovědi policistů, kteří mu byli přítomni, přičemž obviněný z přestupku tyto výpovědi zpochybňoval. Toto se převážně týkalo přestupku spočívajícího v držení telefonu či jiného hovorového zařízení v ruce za jízdy. Jak již bylo výše uvedeno, NSS v rozsudku ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013-27, formuloval pro takové případy následující zásady: „Správní orgán musí především v takových případech policisty vždy vyslechnout jako svědky. Neměl by se spokojit jako s důkazem pouze s oznámením o přestupku a s úředním záznamem vyhotoveným policisty, neboť jde sice o důkazy přípustné (srov. rozsudek NSS ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 34/2010-73), nicméně pro potřeby správního trestání nemohou takové důkazy postačovat (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008-115). Výslechy je tudíž vhodné provést dokonce i v případech, kdy obviněný svou vinu dozná, neboť nelze vyloučit, že později v průběhu řízení svůj postoj změní. (…) Dále si musí správní orgán položit otázku, zda jsou svědectví policistů v daném případě důkazem dostatečným. NSS zastává názor, že v případě přestupků pozorovatelným pouhým okem – např. nedání znamení o změně směru jízdy – takový důkaz postačuje (srov. rozsudek NSS ze dne 2. 5. 2012, č. j. 8 As 100/2011-70). Je třeba mít na paměti, že některé z těchto přestupků – např. držení hovorového zařízení řidičem při jízdě v automobilu – představují obtížně zachytitelná jednání, u nichž je třeba klást vyšší nároky na přesvědčivost důkazů, zejména porovnávat obsah výpovědi policisty s dalšími na této výpovědi nezávisle zjištěnými skutečnostmi (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 7. 2011, č. j. 7 As 102/2010-86). Přestupek nepřipoutání se bezpečnostním pásem, řešený v nyní zkoumaném případě, nepochybně patří mezi přestupky pozorovatelné pouhým okem, byť obtížně zachytitelné, proto věrohodné svědectví policistů představovalo dostatečný důkaz o jeho spáchání. Dalším krokem je porovnání výpovědí policistů a obrany prezentované obviněným s cílem učinit závěr o jejich věrohodnosti. Správní orgán rozhodně nevystačí s tím, že by bez bližšího zkoumání jednu či druhou stranu označil za nevěrohodnou již z povahy věci. V případě policistů formuloval NSS tuto myšlenku např. v rozsudku ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007-114, z něhož vyplývá, že policistu obecně lze považovat za nestranného svědka, neprokáže-li se v konkrétním případě něco jiného. Pokud jde o obviněného, také věrohodnost jeho verze událostí je třeba zkoumat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, nikoliv a priori předpokládat, že uvádí nepravdivé údaje (srov. rozsudky NSS ze dne 5. 7. 2006, č. j. 6 As 47/2005-84, ze dne 22. 10. 2008, č. j. 1 As 64/2008-42, a ze dne 21. 9. 2011, č. j. 2 As 52/2011-47). To vyplývá ze zásady presumpce neviny. (…) Věrohodnost obrany obviněného ovšem mohou snížit nejen důkazy provedené, ale i takové, jejichž provedení odmítl umožnit (srov. rozsudek NSS č. j. 7 As 102/2010-86)“.

28. V nyní posuzované věci správní orgány neustrnuly pouze na tom, že skutková verze podávaná žalobcem byla motivována jen snahou vyhnout se postihu za přestupek (i když to v případě žalobce mohlo hrát roli, neboť projednávaným přestupkem mohl dosáhnout v bodovacím systému 12 bodů a dočasně přijít o řidičský průkaz) nebo že by výpovědi policistů byly nevěrohodné z důvodu zájmu na výsledku přestupkového řízení. Proto správní orgány zcela správně přistoupily ke zhodnocení věrohodnosti obou skutkových verzí (zde především verze uvěřitelnosti výpovědi policistů), a naplnění tak podmínky vyplývající ze zásad vymezených judikaturou NSS (viz výklad shora).

29. Věrohodnost policistů jako svědků mohou snižovat důkazy svědčící o jejich zaujatosti přímo vůči osobě žalobce. Mohlo jít například o skutečnost, že zasahující policista vedl v době přestupku s žalobcem soudní spor v jiné soukromé věci. K narušení nestrannosti policisty (nemusí jít o konkrétní osobu) může vést též systém jeho hodnocení a odměňování (srov. rozsudek ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010-63). K posledně uvedenému NSS mj. uvedl, že „uvedené pozitivní či negativní motivační důvody nutně nevedou v masovém měřítku k tomu, že policisté jako svědci vypovídají vědomě nepravdu. NSS pouze upozorňuje, že mohou vést v některých případech k takovému jednání (…)“. Příkladem dostatečně silné indicie, která by nasvědčovala nedostatku nestrannosti policistů, bez ohledu na to, zda byl přímo prokázán jejich osobní zájem na výsledku řízení, by byla také zbytečná a neobvykle důkladná prohlídka vozidla poté, co obviněný řidič odmítl podepsat souhlas blokovou pokutou za přestupek (srov. rozsudek NSS č. j. 7 As 83/2010-63). Kontrolních oprávnění totiž nesmí policisté zneužívat k odplatě, „umravňování“ arogantního řidiče či k nátlaku na něho (srov. rozsudek NSS č. j. 7 As 102/2010-86). Avšak podle NSS nelze každou prohlídku vozidla, následující po zastavení vozidla kvůli spáchání přestupku, označit za šikanózní (srov. rozsudek NSS č. j. 8 As 100/2011-70).

30. K výše uvedenému krajský soud v nyní přezkoumávané věci uvádí, že žalobce netvrdil žádné šikanózní jednání policie vůči němu a ani přílišnou horlivost policistů při kontrole jeho vozidla. Žalobce také neuváděl, že by policisty znal (ani policisté se nevyjadřovali tak, že by znali žalobce), nebo že by s některým z policistů vedl v minulosti soudní spor v jiné soukromé věci. Ve věci nebyl zjištěn ani jiný zájem policistů na výsledku přestupkového řízení se žalobcem, včetně případného hodnocení či odměňování policistů. Naopak v nyní posuzované věci si nevšiml mobilního telefonu v levé ruce u levého ucha žalobce jen jeden z policistů, nýbrž oba policisté konající službu, jejichž výpovědi ohledně tohoto protiprávního jednání a rozhodných skutkových okolnostech se v zásadě nerozcházely. V podstatných okolnostech byly jejich výpovědi zcela souladné (každý má jinou paměť, pročež se v marginalitách mohli po pěti měsících od spáchání přestupku rozcházet). Jelikož také jde o dvě svědecké výpovědi svědčící o spáchání přestupku žalobcem, má toto dokonce větší důkazní sílu, než pouze jediná svědecká výpověď.

31. Krajský soud se ve shodě s žalovaným neztotožnil s názorem žalobce v tom, že NSS v rozsudku pod č. j. 7 As 102/2010-86 posuzoval naprosto obdobný případ jako je nyní přezkoumávaný případ žalobce. Poukazovaný rozsudek byl rovněž pojat do shrnutých judikaturních zásad NSS v postupu správních orgánů v případě přestupku držení telefonu či jiného hovorového zařízení v ruce za jízdy č. j. 6 As 22/2013-27, přičemž rozsudek NSS č. j. 7 As 102/2010-86 nic na koncipovaných a shora již citovaných zásadách nezměnil. Pokud tedy žalovaný i prvostupňový správní orgán postupovali v souladu se zásadami uvedenými v rozsudku NSS č. j. 6 As 22/2013- 27, pak postupovali v souladu s recentní judikaturou, a také především s právními předpisy. Pokud ze shora uvedených zásad mj. vyplynulo, že by měly být porovnávány obě skutkové verze, tedy verze svědků – policistů a verze žalobce (obviněného), pak v nyní posuzované věci žalobce téměř žádnou skutkovou verzi nenabídl, až na to, že popíral věrohodnost policistů, správnost jejich zjištění (a toho co viděli), avšak nenabídl jakoukoliv jinou konkrétní a logickou skutkovou verzi, kterou by případně vysvětlil své jednání a znevěrohodnil tvrzení policistů.

32. V řízení bylo bezpečně zjištěno, že žalobce byl jednak řidičem vozidla, a jednak porušil ustanovení zákona o silničním provozu, v důsledku čehož spáchal přestupek kladený mu za vinu. Tyto skutečnosti má krajský soud ve shodě se správními orgány za prokázané na základě nejen svědeckých výpovědí obou zasahujících policistů, ale také na základě písemných podkladů založených ve správním spise, zejména z oznámení přestupku a dále úředního záznamu o přestupku ze dne 28. 2. 2017. Z uvedeného řetězce důkazů je zřejmé, že spolu korespondují v základních rysech nejen svědecké výpovědi policistů, ale také písemné podklady, které policisté zpracovali. Přitom písemné podklady byly zpracovány ke dni 28. 2. 2017 (spáchání přestupku) a svědecké výpovědi obou policistů byly podány dne 10. 7. 2017. Policisté tedy vypovídali obdobně i po téměř pěti měsících od spáchání přestupku žalobcem. Pokud žalobce namítal, že svědecké výpovědi policistů jsou nevěrohodné proto, že si policisté nebyli schopni vzpomenout (po tak dlouhé době) na všechny detaily kontroly, pak k tomu krajský soud odkazuje na rozsudek NSS 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013. Z tohoto rozsudku mj. vyplývá, že „Při hodnocení důkazů v přestupkových řízeních je třeba (s ohledem na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; č. 209/1992 Sb.) ve prospěch obviněného aplikovat zásady práva trestního, nelze však při tom zcela odhlížet od reálných omezení lidské paměti. Za rozpory ve výpovědích, které jsou způsobilé otřást věrohodností policistů jako svědků, lze označit pouze rozpory vážného rázu týkající se skutkového děje, nikoliv nepodstatné detaily“.

33. Jelikož mezi silniční kontrolou, která proběhla v případě žalobce dne 28. 2. 2017, a výslechy policistů, které byly provedeny dne 10. 7. 2017, proběhla poměrně dlouhá časová prodleva, nelze se divit, že policisté již nebyli schopni popsat každý detail prováděné kontroly. Avšak v zásadních rysech se jejich svědecké výpovědi nerozcházely, a proto je lze považovat za věrohodné a dostačující k prokázání, že se žalobce dopustil přestupku, který mu je kladen za vinu.

34. Soud se přiklonil k verzi, kterou aprobovaly oba správní orgány, podle níž zasahující policisté vypověděli, že žalobce při řízen motorového vozidla držel hovorové zařízení (mobilní telefon) v levé ruce u levého ucha, čímž se dopustil přestupku kladeného mu za vinu. Výpověď podávali policisté jako osoby úřední, se znalostí všech práv a povinností nejen svědků, ale též veřejných činitelů, bez jakéhokoliv vztahu k žalobci při projednávané věci. Na základě zajištěných a provedených důkazů lze považovat spáchání přestupku žalobcem za spolehlivě prokázané. Hodnocení důkazů bylo provedeno objektivně a věcně správně, přitom důkazy byly pořízeny v souladu s právními předpisy.

35. V obecné rovině se svědectví policisty vykonávajícího dohled nad provozem na pozemních komunikacích přikládá vysoká míra věrohodnosti. Z objasněného průběhu dopravní kontroly nelze dovozovat, že by šlo o průběh nestandardní, jdoucí nad rámec okolností, za nichž byl žalobce zastaven, a který by mohl ukazovat na zaujatost policistů vůči žalobci. K tomu soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007-114: „K osobě policisty a tím i věrohodnosti jeho výpovědi Nejvyšší správní soud dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonával jen svoji služební povinnost, při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil. Nebyla proto shledána důvodnou námitka stěžovatele, že správní orgány i krajský soud vycházely v dané věci z „trojjediného zdroje”, jímž bylo „Oznámení přestupku”, úřední záznam a svědecká výpověď téhož policisty. Ostatně s ohledem na povahu věci se jiný v úvahu přicházející důkaz nenabízí.“ Správní orgány se přiklonily k verzi, kterou vypověděli zasahující policisté, a to, že žalobce za jízdy držel v ruce hovorové zařízení, neboť výpovědi policistů k okolnostem spáchaného přestupku se v zásadních věcech nerozcházely a byly podpořeny o podklady zpracované policisty. Policisté výpovědi podávali jako osoby úřední bez jakéhokoli vztahu k žalobci.

36. Ke svědeckým výpovědím zasahujících policistů krajský soud pro úplnost ještě uvádí, že oba dva shodně a nezávisle na sobě (přitom v souladu s oznámením přestupku) popsali místo, kde ke zjištění přestupku došlo, dále oba shodně uvedli, že žalobce coby řidič vozidla držel v levé ruce u levého ucha telefonní přístroj. Oba také popsali, že do vozidla bylo dobře vidět, když pohledu do vozidla nebránily žádné překážky. Oba policisté shodně a nezávisle na sobě popsali způsob zjištění přestupku, a to včetně vzdálenosti, na jakou přestupek viděli. Žalobce namítal jinou vzdálenost (minimálně dvojnásobnou), přitom ale vycházel z mapy zcela odlišného místa, než místa, na kterém silniční kontrola skutečně proběhla. Ke spatření přestupku žalobce hlídkou policie došlo podle oznámení přestupku, a také dle shodných svědeckých výpovědí policistů, na silnici č. I/43 na ulici Pražská u domu č. p. 55a v obci Letovice, přičemž následně bylo vozidlo žalobce zastaveno před odbočkou k ulici U Koupaliště v obci Letovice. Ve shodě s názorem prvostupňového správního orgánu, jemuž je místo přestupku a blízkého okolí dostatečně známo z úřední činnosti, nebyla vzdálenost policisty zkrácena, neboť vozidlo žalobce jelo směrem na Brno a policejní vozidlo, z něhož bylo přestupkové jednání žalobce policisty spatřeno, stálo kolmo k pozemní komunikaci u domu č. p. 55a na ulici Pražská u pruhu směřujícího na Brno v obci Letovice. Policejní vozidlo tedy stálo u pruhu, ve kterém jel i žalobce, a proto je možné, že přestupek byl policisty spatřen na vzdálenost asi 5 metrů. K pochybnostem žalobce, že není zcela zřejmé, jaký předmět v ruce v době řízení držel, pokud vůbec nějaký držel, lze poukázat na výpověď obou policistů, kteří oba nezávisle na sobě vypověděli, že zcela jasně viděli, že žalobce držel v levé ruce u levého ucha telefonní přístroj. Svědek D. M. ve svědecké výpovědi uvedl, že se žalobce ve chvíli, kdy projížděl kolem policejního vozidla, pootočil, díky čemuž bylo přestupkové jednání viditelné oběma policistům. Svědkyně Z. S. dále uvedla, že není-li si přestupkem spočívající v držení telefonního zařízení během řízení vozidla jistá, toto vozidlo nezastaví, neboť nechce nikomu uškodit. Ve shodě s prvostupňovým správním orgánem lze potvrdit, že samotné spatření tohoto typu přestupku je při průjezdu vozidla rychlostí až 50 km/hod. (tedy nejvyšší povolenou rychlostí v obci) obtížné, natož pak důkladné prozkoumání velikosti, tvaru nebo značky mobilního telefonu, když ten může být zčásti zakryt tváří volajícího. I kdyby však policisté byli schopni blíže popsat mobilní přístroj žalobce, nebylo by možné tyto údaje policistů s ničím srovnat, neboť žalobce se nikdy k jednání správních orgánů nedostavil a žádnou dokumentaci ohledně svého telefonního přístroje v době spáchání přestupku nedoložil. Bylo by však také otázkou, zda by přibližně pět měsíců po spáchání přestupku disponoval žalobce stále stejným telefonním přístrojem, s jakým telefonoval v době spáchání přestupku.

37. Krajský soud nezjistil ani žádné závady při hodnocení důkazů. Oba policisté shodně a nezávisle na sobě popsali celou událost, a to i v souladu s oznámením přestupku. Shodně a nezávisle na sobě popsali místo zjištění přestupku, potvrdili spáchání přestupku spočívající v držení telefonu v levé ruce u levého ucha během řízení vozidla a rovněž shodně popsali průběh silniční kontroly. Vzhledem k časovému odstupu téměř pěti měsíců od spáchání přestupku žalobcem a též množstvím přestupků, které policisté po tuto dobu dále řešili, je velice pravděpodobné, že si policisté nemohli vzpomenout na všechny detaily nyní projednávaného přestupku a následně provedené silniční kontroly, avšak v hlavních bodech, např. místo spáchání přestupku, místo silniční kontroly, držení telefonu během řízení, přání žalobce řešit věc ve správním řízení, neexistence překážek při pohledu do vozidla apod., se výpovědi svědků – policistů shodovaly. V konkrétních věcech jsou výpovědi policistů konzistentní, ve vzájemném souladu a též v souladu s oznámením přestupku. Nebyl dán žádný důvod pro to, aby bylo třeba o pravdivosti výpovědi zasahujících policistů pochybovat, když policisté vykonávali svoji služební povinnost, při níž jsou vázáni přísahou. Nevyšlo najevo ani to, že by policisté žalobce znali, nebo že by měli na věci či jejím výsledku jakýkoliv zájem, popř. že by měli zájem na potrestání žalobce. Svědectví policistů coby úředních osob vykonávajících dohled nad provozem na pozemních komunikacích soud přikládá vysokou míru věrohodnosti.

38. Další části napadeného rozhodnutí, včetně uložení sankce, žalobce v žalobě již nerozporoval, pročež nebyly předmětem soudního přezkoumání.

39. Krajský soud považuje napadené rozhodnutí žalovaného ve spojení s prvostupňovým správním orgánem za věcné správné a souladné s právními předpisy. Obě správní rozhodnutí tvoří jeden celek (žalovaný tedy napravil chyby prvostupňového správního orgánu), přičemž z nich vyplývají přezkoumatelné závěry a důvody samotných rozhodnutí. Z výše provedeného výkladu je také zřejmé, že ve věci byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu (§ 3 správního řádu).

V. Závěr a náklady řízení

40. Soud tedy shledal námitky žalobce neopodstatněnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s.

41. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.