č. j. 3A 23/2019 - 69

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců JUDr. Jana Ryby a Mgr. Ivety Postulkové ve věci žalobců: a) I. O. bytem XXX b) Univerzita Karlova sídlem Ovocný trh 560/5, Praha 1 oba zastoupeni Mgr. Martinem Bělinou, advokátem sídlem Pobřežní 370/4, 186 00 Praha 8 proti žalovanému: Prezident republiky sídlem Hrad, I. nádvoří 1, Praha 1 zastoupen JUDr. Markem Nespalou, advokátem sídlem Vyšehradská 421/21, 128 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2018, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2018 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 32 910 Kč k rukám Mgr. Martina Běliny, advokáta.

Odůvodnění

1. Předmětem tohoto řízení je přezkum rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 14. 11. 2018, kterým rozhodl o nejmenování žalobce ad a) profesorem.

2. V podané žalobě žalobci nejprve rekapitulují průběh řízení ke jmenování profesorem podle ust. § 74 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysokých školách“ nebo „vysokoškolský zákon“). Ministr školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „ministr“) předložil dopisem ze dne 27. 3. 2015, č. j. MSMT-5396/2015 žalovanému návrh na jmenování 45 profesorů, včetně žalobce ad a). Vláda usnesením ze dne 8. 4. 2015, č. 251 doporučila předsedovi vlády, aby spolupodepsal rozhodnutí žalovaného ke jmenování těchto profesorů. Dne 26. 9. 2016 byl žalobkyni ad b) doručen dopis adresovaný ministrovi ze dne 19. 1. 2016, v němž žalovaný uvedl, že potvrzuje své rozhodnutí nejmenovat profesorem tři kandidáty včetně žalobce ad a). Proti tomuto dopisu/rozhodnutí podali žalobci dne 26. 9. 2016 žalobu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2018, č. j. 10 A 174/2016-143 žalobě vyhověl, rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 1. 2016 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V nyní napadeném rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2018 uvedl žalovaný, že se znovu rozhodl nejmenovat žalobce ad a) profesorem.

3. Žalobci se napadeným rozhodnutím cítí být zkráceni na svých právech a jejich žalobní námitky lze rozdělit do následujících žalobních bodů:

4. V prvním žalobním bodu žalobci upozorňují, že v posuzované věci již bylo rozhodováno Městským soudem v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2018, č. j. 10 A 174/2016-143 (dále též „zrušující rozsudek“), v němž soud zavázal žalovaného závazným právním názorem, který však nebyl žalovaným dodržen. Rozhodnutí bylo soudem zrušeno de facto pro nepřezkoumatelnost, neboť postrádalo důvody rozhodnutí.

5. Ve druhém žalobním bodu žalobci nesouhlasí s žalovaným, který se při vydání napadeného rozhodnutí zabýval tím, zda je žalobce ad a) morálně způsobilý, přičemž podle žalobců žalovanému taková pravomoc nepřísluší a naopak taková pravomoc (přezkum morálních kvalit uchazeče) v rámci procesu ke jmenování profesorem náleží pouze vysoké škole a nikoli žalovanému.

6. Žalobci poukazují zejména na bod 48. a 49. rozsudku, z nichž vyplývá, že ani ministr, vláda či prezident nemohou nezávisle na předchozím posouzení vědeckých rad vysoké školy přezkoumávat, zda je uchazeč dostatečně odborně či morálně způsobilý, takové posouzení je vyhrazené právě orgánům vysoké školy a ustanovení § 73 zákona o vysokých školách prezidentovi a vládě při jmenování profesorů svěřuje pouze pravomoc posoudit zákonnost jmenovacího procesu, tedy toho, zda navržený kandidát úspěšně prošel, či neprošel předchozími fázemi jmenovacího řízení. Posouzení ostatních podmínek ke jmenování profesorem, tedy především zda je uchazeč dostatečně kvalifikován a zda je významnou a uznávanou osobností ve svém oboru, totiž zákon svěřuje právě orgánům vysoké školy, které v předchozích fázích jmenovacího řízení rozhodují.

7. Žalobci trvají na tom, že žalobce ad a) prošel řízením ke jmenování profesorem u žalobkyně ad b) úspěšně, což vyplývá z návrhu na jmenování profesorem ze dne 28. 11. 2014. Na základě tajného hlasování komise, schválené Vědeckou radou Matematicko – fyzikální fakulty, došlo k jednoznačnému doporučení jmenovat žalobce ad a) profesorem pro obor Fyzika – Fyzika povrchů a rozhraní. Žalovaný nadto v rozhodnutí nerozporuje, že řízení ke jmenování profesorem proběhlo v souladu s ust. § 74 zákona o vysokých školách, tedy nepopírá, že žalobce ad a) prošel předchozími fázemi jmenovacího řízení. Těmito námitkami je vyčerpána přezkumná pravomoc žalovaného v řízení ke jmenování profesorem, neboť žalovanému ze zákona nepřísluší suplovat přezkumnou činnost vědecké nebo umělecké komise vysoké školy a následná rozhodnutí vědeckých rad. Toto svěřuje zákon orgánům vysoké školy.

8. Posuzováním morální způsobilosti žalobce ad a) popírá žalovaný autonomii žalobkyně ad b) jako veřejné vysoké školy a tím rovněž zasahuje nepřípustně do svobody vědeckého bádání a umělecké tvorby zaručené v čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). K tomu žalobci dodávají, že u ostatních 43 uchazečů osobnostní kvality žalovaný nezkoumal, což se příčí zásadám správního řízení.

9. V závěrečném třetím žalobním bodu žalobci namítají, že u rozhodnutí ve věci nejmenování žalobce ad a) profesorem nedošlo ve smyslu čl. 63 odst. 3 Ústavy ke kontrasignaci předsedou vlády nebo jím pověřeným členem. Ve věci jmenování justičních čekatelů se k náležitostem negativního rozhodnutí žalovaného vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 5. 2008, č. j. 4 Ans 9/2007-197, kde uvedl, že i negativní rozhodnutí prezidenta podléhá kontrasignaci předsedy vlády. Stejně tak žalobci odkazují na odlišné stanovisko ústavních soudců v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 12/17, podle kterého nelze v případě negativního rozhodnutí ve věci jmenování žalobce ad a) profesorem rezignovat na ústavní požadavek kontrasignace tohoto ustanovení podle čl. 63 odst. 3 Ústavy. Toto ustanovení se vztahuje na veškerá rozhodnutí prezidenta republiky a není proto důvod činit výjimku z tohoto pravidla u negativních rozhodnutí.

10. Žalovaný v písemném vyjádření nesouhlasí s žalobci, že nedodržel závazný právní názor uvedený v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2018, č. j. 10 A 174/2016-143. Vycházel z faktu, který byl vědeckým radám zatajen, a sice že žalobce ad a) byl agentem Státní bezpečnosti (StB), což potvrdil v médiích např. dne 21. 9. 2016 na iDNES.cz. Podle žalovaného tato skutečnost zcela degraduje jeho morální způsobilost.

11. S ohledem na uvedené žalovaný dospěl k závěru, že řízení ke jmenování žalobce ad a) profesorem nebylo provedeno řádně a trpělo vadami, které měly vliv na jeho výsledek, což koresponduje se zrušujícím rozsudkem Městského soudu v Praze. Proces v rámci vysoké školy neproběhl v souladu se zákonem.

12. Žalovanému není zřejmé, na základě čeho žalobci dovozují, že u jiných uchazečů žalovaný takový přezkum neprovedl, když tyto nijak nekonkretizují.

13. K námitce kontrasignace napadeného rozhodnutí předsedou vlády nebo jím pověřeným členem žalovaný uvádí, že k této námitce se již vyjádřil ve zrušujícím rozsudku Městský soud v Praze, který odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn.: Pl. ÚS 12/17.

14. Žalovaný závěrem uvedl, že setrvává i na některých svých argumentech, které uvedl již ve vyjádření v řízení předcházejícím vydání zrušujícího rozsudku (např. napadené rozhodnutí patří mezi prerogativy hlavy státu a nemůže být přezkoumáváno soudním ani jiným orgánem).

15. Žalobci v replice k vyjádření žalovaného setrvali na žalobních bodech, tedy že žalovaný nerespektoval závazný právní názor vyslovený dříve Městským soudem v Praze a porušil zákon o vysokých školách. Nad rámec žalobních tvrzení žalobci přiblížili proces jmenování profesorem, kdy jej rozdělili do fáze ke jmenování profesorem dle ust. § 74 zákona o vysokých školách a vlastní jmenování profesorem dle ust. § 73 zákona o vysokých školách. Dále žalobci odkázali na ust. § 2 odst. 9 zákona o vysokých školách, dle nějž nikdo kromě vysoké školy nemá právo mimo jiné konat řízení ke jmenování profesorem a též na ust. § 6 odst. 1 písm. i) zákona o vysokých školách, podle nějž řízení ke jmenování profesorem patří do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy. Řízení ke jmenování profesorem je součástí výkonu veřejné správy svěřené zákonem vysokým školám na základě udělené akreditace. Řízení ke jmenování profesorem podle ust. § 74 zákona o vysokých školách není součástí řízení označeného jako „jmenování profesorem“ upraveného ust. § 73 zákona. Rámec pravomoci žalovaného v procesu jmenování profesorem spočívá ve jmenování profesorem toho, kdo úspěšně prošel řízením dle § 74 zákona.

16. Dále žalobci uvedli, že žalovaný porušil ust. § 2 odst. 4 a § 7 odst. 1 správního řádu, neboť činí rozdíly mezi jednotlivými uchazeči. V opačném případě žalobci požadují, aby žalovaný prokázal, že morální kvality zkoumal u všech uchazečů ke jmenování profesorem. Žalovaný v řízení postupuje netransparentně, neboť správní spis neobsahuje žádná podání, protokoly, či jiné listiny, ze kterých by bylo zřejmé, jakým způsobem si žalovaný opatřoval informace, na kterých staví své zamítavé stanovisko. Napadené rozhodnutí tak stojí na nepodložených závěrech. Obecně však žalobci setrvávají na názoru, že žalovanému nepřísluší provádět přezkum morálních kvalit uchazeče.

17. Žalobci znovu připomínají, že napadené rozhodnutí, byť negativní, nebylo kontrasignováno. Již dříve zmíněný nález Ústavního soudu ke kontrasignaci negativních rozhodnutí prezidenta republiky považují žalobci za nepřesvědčivý. Žalobci odkazují na komentář k Ústavě, podle nějž se v dané situaci jedná o výkon pravomoci, kterým se mění nebo potvrzuje právní stav, který podléhá kontrasignaci. Podle komentáře jde o důležitý nástroj kontroly hlavy státu vládou, která nese odpovědnost, obzvláště pokud je hlava státu volena přímo.

18. V závěru žalobci konkretizují práva, do kterých je napadeným rozhodnutím zasahováno např. právo předsedat habilitačním a profesorským komisím, možnost působit jako garant z hlediska kvality a rozvoje určitého studijního programu. Obecně je tak žalobci ad a) bráněno v profesním růstu a svobodné volbě povolání ve smyslu čl. 26 Listiny.

19. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.) a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

20. U jednání, které se konalo dne 5. června 2020, zástupce žalobců setrval na všech žalobních námitkách a zástupce žalovaného navrhl zamítnutí žaloby s poukazem na důvody uvedené v písemném vyjádření k žalobě. Zástupce žalovaného navrhl, aby si soud vyžádal z archivu spis č. 2071 a provedl jím důkaz, z něhož vyplývá, že žalobce ad a) spolupracoval s StB, a dále aby provedl výslech bývalého ministra školství pana Marcela Chládka z důvodu prokázání skutečnosti, zda o této spolupráci věděl. Soud uvedené návrhy žalovaného zamítl pro nadbytečnost. Tvrzené skutečnosti, k jejichž ověření či vyvrácení byly důkazy navrhovány, nemají relevantní souvislost s předmětem řízení (viz dále odůvodnění rozsudku ke druhému žalobnímu bodu).

21. Městský soud v Praze posoudil věc takto:

22. Podle ust. § 73 odst. 1 zákona o vysokých školách profesorem pro určitý obor jmenuje prezident republiky toho, kdo byl na jmenování profesorem navržen vědeckou nebo uměleckou radou vysoké školy v souladu s § 74.

23. Podle ust. § 73 odst. 2 zákona o vysokých školách návrh vědecké nebo umělecké rady vysoké školy na jmenování profesorem se prezidentu republiky podává prostřednictvím ministra.

24. Podle ust. § 73 odst. 3 zákona o vysokých školách ministr vrátí návrh na jmenování profesorem vědecké nebo umělecké radě vysoké školy, pokud nebyl dodržen postup při řízení ke jmenování profesorem stanovený v § 74; vrácení návrhu musí být odůvodněno.

25. Podle ust. § 74 odst. 2 zákona o vysokých školách řízení ke jmenování profesorem se zahajuje na návrh uchazeče podpořený alespoň dvěma písemnými stanovisky profesorů téhož nebo příbuzného oboru nebo na návrh děkana nebo rektora podaný vědecké radě fakulty, (…)

26. Podle ust. § 74 odst. 3 zákona o vysokých školách pro posouzení návrhu schvaluje na návrh děkana nebo rektora příslušná vědecká nebo umělecká rada pětičlennou komisi složenou z profesorů, docentů a dalších významných představitelů daného nebo příbuzného oboru. (…)

27. Podle ust. § 74 odst. 5 zákona o vysokých školách komise posoudí kvalifikaci uchazeče a tajným hlasováním se usnese na návrhu, zda uchazeč má být jmenován profesorem. Nezíská-li návrh na jmenování většinu hlasů všech členů komise, platí, že komise doporučuje řízení ke jmenování profesorem zastavit. (…)

28. Podle ust. § 74 odst. 6 zákona o vysokých školách se po přednášce vědecká nebo umělecká rada tajným hlasováním usnáší na návrhu, zda uchazeč má být jmenován profesorem. Jde-li o vědeckou nebo uměleckou radu vysoké školy, předkládá po schválení návrh na jmenování profesorem ministrovi. V případě, že jde o vědeckou radu fakulty, předkládá návrh vědecké nebo umělecké radě vysoké školy, která tajně hlasuje o předložení návrhu ministrovi. (…)

29. Podle ust. § 2 odst. 9 zákona o vysokých školách nikdo kromě vysoké školy nemá právo přiznávat akademický titul, konat habilitační řízení, konat řízení ke jmenování profesorem, používat akademické insignie a konat akademické obřady.

30. Podle ust. § 6 odst. 1 písm. i) zákona o vysokých školách do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy patří zejména habilitační řízení a řízení ke jmenování profesorem.

31. Podle ust. § 6 odst. 3 zákona o vysokých školách státní orgány mohou zasahovat do činnosti veřejné vysoké školy jen na základě a v mezích zákona a způsobem zákonem stanoveným.

32. Podle ust. čl. 2 odst. 3 Ústavy státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

33. Předně soud vycházel ze skutečnosti, na kterou žalobci poukazovali již v prvním žalobním bodu, a sice že v posuzované věci již bylo rozhodováno Městským soudem v Praze, který na základě žaloby podané proti rozhodnutí prezidenta ze dne 19. 1. 2016 vydal rozsudek ze dne 27. 4. 2018, č. j. 10 A 174/2016-143, v němž zavázal žalovaného závazným právním názorem a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

34. Městský soud v Praze v nyní projednávané věci proto nutně musel dbát, při respektování zásady legitimního očekávání a předvídatelnosti rozhodnutí, zda byl respektován v úplnosti závěr (právní názor) vyjádřený v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2018, č. j. 10 A 174/2016- 143, jímž soud žalovaného v dalším postupu zavázal.

35. Z odůvodnění zrušujícího rozsudku vyplývá, že žalovaný zatížil své rozhodnutí nezákonností v části, v níž neuvedl důvody, které jej vedly k nejmenování navržených osob, a odkázal pouze na tiskovou zprávu mluvčího prezidenta republiky zveřejněnou na internetu. Soud konstatoval, že takový postup neodpovídá požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí základními zásadami činnosti správních orgánů a judikaturou správních soudů.

36. V návaznosti na výše uvedený závazný právní názor ve zrušujícím rozsudku shledává soud v nyní projednávané věci vhodným rovněž uvést, že tomuto závěru předcházelo posouzení napadeného rozhodnutí, které shledal soud za rozhodnutí v materiálním smyslu, z něhož byla zřejmá vůle nejmenovat tři navržené kandidáty. Soud se vyjádřil i k formálním náležitostem rozhodnutí stanoveným v § 67 a 68 správního řádu, přičemž uzavřel v bodu 66. rozsudku, že „ačkoliv se správní řád v nezbytné míře na postup prezidenta při jmenování profesorů uplatní, bude tato nezbytná míra úměrná výjimečnosti prezidenta republiky jako správního orgánu sui generis. Jelikož, jak bylo uvedeno výše, prezident v řízení o jmenování profesora plní pouze úlohu orgánu, který jmenování vykoná, prošel-li uchazeč řádně řízením před orgány veřejné vysoké školy, není nutné na jeho rozhodování klást takové formální nároky jako na běžné rozhodování správního orgánu. Není tedy třeba vyžadovat, aby rozhodnutí prezidenta, ať už pozitivní či negativní, splňovalo veškeré formální náležitosti podle § 67 a 68 správního řádu, jako je například uvedení formálního výroku, odůvodnění a poučení.“ Soud následně objasnil důvod vedoucí jej k požadavku nezbytného obsahu, resp. materiálních náležitostí předmětného rozhodnutí, jímž je ochrana práv dotčených jednotlivců, a proto rozhodnutí musí obsahovat jednoznačné „řešení otázky, která je předmětem řízení“, ve smyslu § 68 odst. 2 správního řádu, a „důvody … rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů“, podle § 68 odst. 3 správního řádu. K tomu soud konkrétně dodal, že „V případě, kdy prezident dospěje k závěru, že navržený uchazeč zákonným procesem předcházejícím navržení jmenování veřejnou vysokou školou úspěšně neprošel, či že tento proces byl stižen takovými vadami, jež mohly ovlivnit jeho výsledek, a tento nedostatek neodhalil ani ministr školství, tedy postačí, pokud v aktu, jehož formální náležitosti závisí na jeho vlastní úvaze, jednoznačně vyjádří, koho a z jakých konkrétních důvodů profesorem nejmenuje. Takové důvody se musí opírat o podklady, které by měl žalovaný učinit součástí spisu, jenž ve věci vede.“ 37. V nyní projednávané věci z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný za konkrétní důvod označil skutečnost, že k osobě uchazeče (nyní žalobce ad a) pozn. soudu) zjistil závažné informace svědčící o jeho dlouholeté spolupráci s StB, k čemuž odkázal na archivované materiály, např. na osobní spis č. 2071 v Archivu bezpečnostních složek a dále uvedl, že svou spolupráci s StB v médiích potvrdil (např. dne 21. 9. 2016; iDnes.cz). Na základě uvedeného žalovaný uzavřel, že jednání a osobnost uchazeče jeví jasné známky morální degradace, které se neshodují s etickým kodexem Univerzity Karlovy nebo s jejím Statutem.

38. Důvody uvedené v napadeném rozhodnutí shledal soud dostatečně konkrétními a v rozsahu, v jakém byl žalovaný soudem zavázán. Současně soud konstatuje, že napadené rozhodnutí obsahuje i označení podkladů, z nichž žalovaný vycházel.

39. Soud tedy dospěl k prvnímu dílčímu závěru, že napadené rozhodnutí již netrpí nezákonností z důvodu absence důvodů, které vedly žalovaného k nejmenování žalobce ad a) a žalovaný v tomto směru dodržel závazný právní názor soudu ve zrušujícím rozsudku.

40. Námitky v prvním žalobním bodu jsou nedůvodné.

41. Ve druhém žalobním bodu žalobci nesouhlasí s žalovaným, který se při vydání napadeného rozhodnutí zabýval tím, zda je žalobce ad a) morálně způsobilý, přičemž podle žalobců žalovanému taková pravomoc nepřísluší, a naopak taková pravomoc (přezkum morálních kvalit uchazeče) v rámci procesu ke jmenování profesorem náleží pouze vysoké škole. Tvrdí, že posuzováním morální způsobilosti žalobce ad a) popírá žalovaný autonomii žalobkyně ad b) jako veřejné vysoké školy a tím rovněž zasahuje nepřípustně do svobody vědeckého bádání a umělecké tvorby zaručené v čl. 15 odst. 2 Listiny.

42. Soud konstatuje, že v posuzovaném případě se těmito otázkami zabýval již zdejší soud ve zrušujícím rozsudku, když posuzoval charakter rozhodování prezidenta o jmenování profesorem. Oběma účastníkům je proto znám výklad zdejšího soudu ohledně otázek spojených s pravomocí prezidenta republiky jmenovat profesory. Ve stručnosti lze připomenout, že výchozím bodem úvahy o pravomoci prezidenta republiky jmenovat profesory je čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle něhož lze státní moc vykonávat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Prezident republiky jako státní orgán je vždy při výkonu pravomocí vázán ústavními i obyčejnými zákony, a zákonnost jeho postupu je příslušnými právními prostředky přezkoumatelná. Vázanost prezidenta republiky jako státního orgánu Ústavou a zákony se odráží ve slibu prezidenta republiky, který je stanoven v čl. 59 odst. 2 Ústavy, a obsahuje závazek prezidenta zachovávat Ústavu a zákony České republiky.

43. Soud ve zrušujícím rozsudku rovněž konstatoval, že řízení ke jmenování profesorem je zákonodárcem upraveno v § 74 vysokoškolského zákona, kde jsou stanoveny podmínky, které musí kandidát ke jmenování splnit, a zároveň je detailně upraven proces, kterým se splnění těchto podmínek zkoumá.

44. Zákonnými podmínkami jsou podle § 74 odst. 1 vysokoškolského zákona „pedagogická a vědecká nebo umělecká kvalifikace uchazeče“ a skutečnost, že je uchazeč „význačnou a uznávanou vědeckou nebo uměleckou osobností ve svém oboru“. Dalším, formálním předpokladem, je předchozí jmenování docentem. Odborné kvality uchazeče podle § 74 odst. 5 vysokoškolského zákona posuzuje nejprve ad hoc jmenovaná odborná komise, která podrobně zkoumá pedagogickou, vědeckou a publikační činnost uchazeče a jeho osobnost jako takovou. Rozhodující je však tajné hlasování ve vědeckých radách veřejné vysoké školy dle § 74 odst. 6 vysokoškolského zákona. Projde-li uchazeč tímto postupem úspěšně, je návrh na jmenování profesorem doručen ministrovi školství, jehož prostřednictvím je předán prezidentovi ke jmenování podle § 73 vysokoškolského zákona. Soud označil ve zrušujícím rozsudku za podstatná i další ustanovení vysokoškolského zákona, a to § 6 odst. 1 písm. h) ve znění do 31. 8. 2016 [dnes § 6 odst. 1 písm. i)], dle nějž řízení ke jmenování profesorem spadá do samosprávné působnosti vysoké školy, přičemž podle § 6 odst. 3 vysokoškolského zákona mohou státní orgány zasahovat do činnosti veřejné vysoké školy jen na základě a v mezích zákona a způsobem zákonem stanoveným.

45. Ze systematického řazení uvedených ustanovení soud dovodil, že úmyslem zákonodárce bylo, aby odborné kvality uchazeče byly zkoumány orgány veřejné vysoké školy. Soud vyložil, že jen vědecká rada a odborná hodnotící komise, které jsou personálně obsazeny uznávanými odborníky v příslušných oborech, nikoliv ministr školství či prezident republiky proto mohou komplexně posoudit odborné i morální kvality uchazečů a uzavřel, že role orgánů moci výkonné v celém procesu potom spočívá pouze v tom, že mají kontrolovat, zda předchozí proces v rámci vysoké školy proběhl v souladu se zákonem. Soud výslovně v bodu 48. zrušujícího rozsudku (na který žalobci upozorňují) uvedl, že „Zákon nelze vykládat v tom smyslu, že by ministr školství, vláda či prezident republiky mohli nezávisle na předchozím posouzení vědeckých rad vysoké školy přezkoumávat, zda je uchazeč dostatečně odborně či morálně způsobilý. K posouzení odborných kvalit uchazeče nejsou odborně vybaveni, a (i kdyby případně funkci prezidenta či ministra školství vykonávala osobnost, kterou by bylo možné za odborníka na příslušnou vědeckou oblast považovat) takové posuzování není zákonem vyhrazeno jim, ale právě orgánům veřejné vysoké školy. Navíc, pokud by bylo připuštěno, aby orgány moci výkonné věcně rozhodovaly o tom, kdo může být profesorem, jednalo by se o zjevné popření autonomie veřejných vysokých škol, do níž jmenovací řízení zákonodárce výslovně zařadil. V neposlední řadě by takové pojetí mohlo vést k nepřípustným zásahům do svobody vědeckého bádání a umělecké tvorby, která je zaručena čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“ 46. V následném bodu 49. rozsudku (na který rovněž žalobci poukazují) dále soud rozvedl, že „Ustanovení § 73 vysokoškolského zákona ve znění do 31. 8. 2016 (ale tím spíše i ve znění aktuálním, upřesněném) tedy nelze interpretovat jinak, než že prezidentovi a vládě při jmenování profesorů svěřuje pouze pravomoc posoudit zákonnost jmenovacího procesu, tedy toho, zda navržený kandidát úspěšně prošel, či neprošel předchozími fázemi jmenovacího řízení. Posouzení ostatních podmínek ke jmenování profesorem, tedy především zda je uchazeč dostatečně kvalifikován a zda je významnou a uznávanou osobností ve svém oboru, totiž zákon svěřuje právě orgánům vysoké školy, které v předchozích fázích jmenovacího řízení rozhodují. Tím není dotčeno oprávnění orgánů moci výkonné, tedy ministra školství, případně prezidenta, ověřit, zda proces výběru kandidáta proběhl v souladu se zákonem.“ 47. Nesouhlas žalobců s žalovaným, který se při vydání napadeného rozhodnutí zabýval otázkou morální způsobilosti žalobce ad a), včetně námitky, že žalovanému taková pravomoc nepřísluší a naopak taková pravomoc v rámci procesu jmenování profesorem náleží pouze vysoké škole, posoudil soud v návaznosti na výše citovaný výklad obsažený již ve zrušujícím rozsudku a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je s výše citovaným výkladem soudu v rozporu, přičemž soud v nyní projednávané žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2018 neshledal důvod se od závěrů a výkladu ve zrušujícím rozsudku uvedených nijak odchylovat.

48. Soud poukazuje na skutečnost, že při výkladu jednotlivých ustanovení zákona o vysokých školách je třeba především respektovat autonomii veřejných vysokých škol, do níž jmenovací řízení zákonodárce výslovně zařadil. Nelze souhlasit s výkladem žalovaného, který vstupuje do autonomní sféry vysokých škol. Soud trvá i na stanovisku, že žalovaným nerespektované citované závěry mohou vést k nepřípustným zásahům do svobody vědeckého bádání a umělecké tvorby, která je zaručena čl. 15 odst. 2 Listiny, neboť nelze připustit výklad, který by mohl vést k nežádoucímu důsledku, aby byl každý akademik, který v budoucnu pomýšlí na jmenování profesorem, při své vědecké, umělecké, publikační a jiné veřejné činnosti svazován vědomím, že jeho vědecké, umělecké či pedagogické kvality budou jednou posuzovány nejen apolitickými orgány veřejné vysoké školy, ale též politicky obsazenými orgány moci výkonné.

49. Podle soudu není na místě, aby žalovaný v rozporu s uvedeným činil svá vlastní šetření a shromažďoval o navrhovaných uchazečích vlastní poznatky, které mu umožní přijmout závěr o tom, že řízení, které proběhlo před orgány vysoké školy, neproběhlo řádně. Soud byl k tomuto závěru veden následujícími důvody:

50. Prvním důvodem je již výše zmíněná vázanost státní moci zákonem, tj. ústavní princip, podle nějž mohou orgány státu (zde prezident republiky jako orgán výkonné moci) uplatňovat státní moc pouze v mezích zákona a způsobem, který zákon stanoví. V řízení ke jmenování profesorem je zmíněným orgánům vysoké školy (a pouze jim) svěřena pravomoc posuzovat odborné, morální a jiné kvality uchazeče o titul profesor (ust. § 74 vysokoškolského zákona). Při samotném jmenování profesorem je prezidentu republiky svěřena pravomoc jmenovat profesorem toho, kdo k tomu byl navržen vědeckou nebo uměleckou radou vysoké školy (ust. § 73 odst. 1 zákona o vysokých školách). Zákon však v tomto (ani žádném jiném) ustanovení nesvěřuje žalovanému pravomoc zasahovat do procesu směřujícího ke jmenování profesorem podle ust. § 74 zákona, tj. nezávisle posuzovat odborné či morální vlastnosti uchazeče. Mimo samotné jmenování svěřuje zákon o vysokých školách v ust. § 73 odst. 3 prezidentu a vládě pravomoc vrátit vědecké nebo umělecké radě návrh na jmenování profesorem, avšak pouze v případě, nebyl-li dodržen postup při řízení ke jmenování profesorem stanovený v ust. § 74 zákona o vysokých školách, což vyplývá i ze zrušujícího rozsudku Městského soudu v Praze. Tento princip je ještě umocněn ustanovením § 6 odst. 3 zákona o vysokých školách, podle něhož státní orgány mohou zasahovat do činnosti veřejné vysoké školy jen na základě a v mezích zákona a způsobem zákonem stanoveným.

51. Vázanost prezidenta republiky, jako státního orgánu, Ústavou a zákony se odráží ve slibu prezidenta republiky, který je stanoven v čl. 59 odst. 2 Ústavy, a obsahuje závazek prezidenta zachovávat Ústavu a zákony České republiky. I soudobá komentářová literatura vychází z toho, že prezident republiky je při výkonu svých pravomocí vázán zákony. Jak uvádí T. Herc, „[ne]odpovědnost prezidenta republiky neznamená absenci jeho povinnosti jako orgánu státní moci postupovat vždy jen na základě zákona a v jeho mezích a stejně tak nebrání ani soudnímu přezkumu jeho aktů. Podstatou tohoto přezkumu totiž není uplatňování odpovědnosti vůči osobě prezidenta republiky, nýbrž posouzení zákonnosti jím vydaného aktu nebo jeho postupu za účelem poskytnutí ochrany veřejným subjektivním právům jednotlivce“ (Herc, T. In: Rychetský, P. a kol.: Ústava České republiky. Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 537 - 538; obdobně též Vyhnánek, L. In: Šimíček, V. a kol.: Ústava České republiky. Praha: Linde, 2010, s. 667 - 668).

52. Též V. Sládeček považuje neodpovědnost prezidenta za výkon jeho pravomocí za tzv. neodpovědnost osobní a zdůrazňuje, že „funkci jistého korektivu může plnit … slib prezidenta republiky zachovávat Ústavu a zákony“ (Sládeček, V. In: Sládeček, V. a kol.: Ústava České republiky. Komentář.

2. Vydání. Praha. C. H. Beck, 2016, s. 561). Tentýž autor dodává, že slibu prezidenta republiky je „třeba rozumět tak, že bude zachovávat Ústavu a zákony při všech aktech vyplývajících z jeho úřadu“ (tamtéž, s. 587).

53. Správní soudy již v minulosti přezkoumávaly postup prezidenta republiky, a to v kauzách týkajících se jmenování soudců. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 4. 2006, č. j. 4 Aps 3/2005 -35, č. 905/2006 Sb. NSS, pravomoci prezidenta republiky se dělí na ty, při jejichž výkonu má prezident postavení správního úřadu sui generis, a ty, které vykonává jako ústavní orgán. Aby bylo možno dospět k závěru, že prezident v určité věci rozhoduje jako správní orgán, musí být kumulativně splněny dvě podmínky. Jednak musí být výkon takové pravomoci vázán zákonem, jednak jím musí zasahovat do veřejných subjektivních práv konkrétních osob. Za tato dotčená práva lze označit u žalobkyně b) svobodu vědeckého bádání a umělecké tvorby zaručené v čl. 15 odst. 2 Listiny. U žalobce a) se pak jedná o práva spojená s nabytím titulu profesor, tedy např. předsedat habilitačním a profesorským komisím či možnost působit jako garant z hlediska kvality a rozvoje určitého studijního programu. V jisté míře je tak omezováno právo žalobce a) na svobodnou volbu povolání ve smyslu čl. 26 Listiny.

54. Soud se neztotožňuje s názorem žalovaného, že jmenování profesorů je prerogativou hlavy státu, jež nepodléhá přezkumu ve správním soudnictví. Předně je nutno poznamenat, že pravomoc jmenovat profesory je žalovanému svěřena pouze zákonem (o vysokých školách), nikoliv ústavou. Zákonodárce mohl tuto pravomoc svěřit jinému orgánu (např. ministru školství, mládeže a tělovýchovy). Nejedná se tedy o výsadní právo, vycházející z Ústavy, které může vždy náležet pouze prezidentu republiky.

55. Druhým důvodem je skutečnost, že odpovědnost za volbu kandidátů ke jmenování profesorem má sama vysoká škola, nikoliv žalovaný, neboť dle ust. § 6 odst. 1 písm. i) zákona o vysokých školách patří mimo jiné řízení ke jmenování profesorem do samosprávné působnosti vysoké školy. Byť podle ust. čl. 63 odst. 2 Ústavy ve spojení s ust. § 73 zákona o vysokých školách prezident jmenuje profesory a předseda vlády tato rozhodnutí kontrasignuje, odpovědnost za výběr kandidátů ke jmenování profesorem nese vysoká škola, a ta také za tímto účelem provádí několikastupňový, zákonem přesně upravený proces schvalování jednotlivých uchazečů ke jmenování profesorem.

56. Třetím důvodem je skutečnost, že ze zákona (o vysokých školách) nevyplývá žádným subjektům odlišným od vysoké školy oprávnění konat (mimo jiné) řízení ke jmenování profesorem (ust. § 2 odst. 9 zákona o vysokých školách). Tento zákaz se vztahuje na všechny správní orgány, včetně prezidenta republiky.

57. Čtvrtým důvodem je skutečnost, že žalovaný nemůže objektivně disponovat odborností ve všech možných oborech, v nichž dochází ke jmenování profesorů vysokých škol. Lze připustit, že by prezident mohl v některém z relevantních oborů mít odborné znalosti k posouzení kvalit jednotlivých uchazečů. Nemůže tomu však být ve všech oborech a v takovém případě zde vzniká prostor pro nerovnost účastníků řízení, kdy někteří by procházeli hodnocením žalovaného a ostatní nikoliv. Z napadeného rozhodnutí ani z jednotlivých podání k soudu nelze seznat, zda, případně jakým odborným aparátem žalovaný disponuje, přisvojuje-li si pravomoc posuzovat morální či jiné kvality uchazečů. Soud se plně ztotožňuje s názorem již dříve vysloveným Městským soudem v Praze v rozsudku ze dne 27. 4. 2018, č. j. 10 A 174/2016: „Jak z textu, tak ze systematického řazení uvedených ustanovení je zřejmé, že úmyslem zákonodárce bylo, aby odborné kvality uchazeče byly zkoumány orgány veřejné vysoké školy. Jen vědecká rada a odborná hodnotící komise, které jsou personálně obsazeny uznávanými odborníky v příslušných oborech, nikoliv ministr školství či prezident republiky tak mohou komplexně posoudit odborné i morální kvality uchazečů. Role orgánů moci výkonné v celém procesu potom spočívá pouze v tom, že mají kontrolovat, zda předchozí proces v rámci vysoké školy proběhl v souladu se zákonem.“ 58. Lze tak shrnout, že prezident posuzuje správnost postupu vedoucího ke jmenování profesorem, nikoliv vhodnost uchazeče jako takového. Tato pravomoc náleží vysoké škole.

59. Soud si je vědom že žalovaný opakovaně uváděl, že neprováděl vlastní šetření, nýbrž vykonával svoji pravomoc v souladu se zákonem o vysokých školách a dříve vydaným rozsudkem Městského soudu v Praze, tedy že posuzoval zákonnost samotného jmenovacího procesu. S tímto názorem se však soud neshoduje. Posouzení morálních vlastností uchazeče, respektive neposouzení některých morálních vlastností vědeckou radou v rámci procesu ke jmenování profesorem podle ust. § 74 zákona o vysokých školách, nelze považovat za porušení procesního postupu v řízení ke jmenování profesorem. Žalovaný tímto de facto namítá, že vědecká rada posoudila žádost žalobce ad a) nesprávně či neúplně, když nevzala v potaz žalobcovu minulost ohledně jeho spolupráce s StB. Žalovaný se tak snaží vměstnat do mantinelů, které mu již dříve stanovil Městský soud v Praze tím, že tvrzené nedostatečné posouzení kvalifikace žalobce ad a) vědeckou radou zastírá námitkou nesprávného procesního postupu v řízení ke jmenování profesorem. V napadeném rozhodnutí, i ve vyjádření žalovaného k žalobě, lze spatřovat hodnotící charakter zdůvodnění nejmenování žalobce ad a) profesorem: „(…) jednání a osobnost doc. O. jeví jasné známky morální degradace, které se neshodují s etickým kodexem Univerzity Karlovy nebo jejím Statuem. (…) Profesor má být autoritou a významnou osobností reprezentující ty nejvyšší (i morální) kvality i pro širokou veřejnost. Takovou osobností však doc. O. není.“ Žalovaný pak pouze doplnil, že výše uvedené skutečnosti – že žalobce ad a) spolupracoval s StB – nebyly v řízení známy, což soud považuje za snahu odůvodnit své rozhodnutí v intencích dříve vydaného zrušujícího rozsudku Městského soudu v Praze, tedy označuje tuto skutečnost za procesní vadu. Není zde však pochyb, že posuzování úrovně kvalifikace žadatelů nesouvisí s procesními podmínkami. Bylo by tomu tak (snad) v případě, že by na posuzování kvalifikace či jiné části procesu vedoucího ke jmenování profesorem vědecká rada zcela rezignovala. V daném případě se nejedná o námitku absence posouzení kvalifikace žalobce ad a), ale o námitku nedostatečné kvality posouzení kvalifikace. Přezkum hodnocení kvalifikace žadatele vědeckou radou však žalovanému ze shora uvedených důvodů nepřísluší. Nadto tvrzení, že žalovaný neprováděl svá vlastní šetření, vyvrací skutečnost, že v napadeném rozhodnutí žalovaný své důvody opírá o zjištění, která nejsou podložena listinami z proběhlého řízení v rámci vysoké školy. Z uvedených důvodů soud zamítl důkazní návrhy žalovaného, neboť nemají relevantní souvislost s předmětem řízení (viz bod 49 a násl. tohoto rozsudku).

60. Výše uvedenou námitku žalobců ve druhém žalobním bodu shledal soud proto důvodnou.

61. S ohledem na shora uvedené se soud nezabýval námitkou žalobců, že není zřejmé, zda žalovaný prováděl stejnou „kontrolu“ morálních vlastností i u ostatních uchazečů navržených na jmenování profesorem. Žalovanému totiž není svěřena pravomoc posuzovat tyto otázky v rámci procesu jmenování profesorem dle ust. § 73 vysokoškolského zákona u žádného z uchazečů.

62. Stran námitky žalobců v závěrečném třetím žalobním bodu, kdy namítají, že u rozhodnutí ve věci nejmenování žalobce ad a) profesorem nedošlo ve smyslu čl. 63 odst. 3 Ústavy ke kontrasignaci předsedou vlády nebo jím pověřeným členem, soud neshledal důvodnost této námitky a pro stručnost pouze uvádí, že tato otázka již byla opakovaně řešena judikaturou jak Ústavního soudu (v nálezu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 12/17), tak i Nejvyššího správního soudu (v rozsudku ze dne 2. 3. 2017, č. j. 7 As 242/2016-43) a zdejší soud se k ní vyjadřoval i ve zrušujícím rozsudku v bodu 62, kdy dospěl k závěru o nedůvodnosti takto vznesené námitky. Soud tak pouze připomíná, že pokud prezident republiky v rozporu s vůlí vlády odmítne vykonat kontrasignovanou pravomoc (zde jmenovat navržené uchazeče profesory), vydá o tom negativní rozhodnutí, které kontrasignaci samo o sobě nepodléhá. Takovým požadavkem by totiž byla pouze vytvořena nežádoucí situace, kdy prezident nevydá žádné rozhodnutí, neboť pozitivní rozhodnutí, které by předseda vlády kontrasignoval, vydat odmítá, zatímco negativní rozhodnutí by zase odmítl kontrasignovat předseda vlády. Ačkoliv žalobci odkazují na odlišné stanovisko ke shora uvedenému nálezu ze dne 7. 11. 2017 a odůvodnění většiny považují na nepřesvědčivé, Městský soud v Praze neshledal důvod se od daného nálezu odchýlit.

63. S ohledem na výše uvedené Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Městský soud proto rozhodnutí žalovaného zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a věc mu vrátil k dalšímu řízení z důvodu, že žalovaný rozhodl v rozporu s výše uvedeným právním názorem vysloveným soudem ve zrušujícím rozsudku a došlo k podstatnému porušení ustanovení vysokoškolského zákona, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé (§ 78 odst. 5 s. ř. s.)

64. Podle § 78 odst. 4 s. ř. s. soud věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm se žalovaný v návaznosti na závěry obsažené v tomto rozsudku bude znovu zabývat návrhem žalobkyně ad b) na jmenování žalobce ad a).

65. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobci měli ve věci úspěch, proto jim soud přiznal náhradu nákladů řízení. Tu představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2 x 3 000 Kč a náklady na zastoupení advokátem za 2 x čtyři úkony právní služby [příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby, replika žalobců a účast na soudním jednání dle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)]) po 3 100 Kč [§ 7 bod 5 ve vazbě na § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a dále režijní paušál ve výši 4 x 300 Kč za každého ze žalobců podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. S ohledem na aplikaci ustanovení § 12 odst. 4 advokátního tarifu, podle něhož za společné úkony při zastupování více osob náleží advokátovi mimosmluvní odměna za každou zastupovanou osobu, avšak snížená o 20 %, činí mimosmluvní odměna za zastoupení pouze 80 % z celkových 24 800 Kč za dva žalobce, tedy 19 840 Kč. S režijními paušály výše odměny činí 22 240 Kč. DPH z této částky činí 4 670,40 Kč. Žalovaný je tak povinen zástupci žalobců uhradit na nákladech řízení částku 32 910 Kč.