č. j. 3A 84/2016 - 122

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Ryby a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Ludmily Sandnerové ve věci žalobkyně: Ing. H. F., narozená dne X bytem X zastoupená advokátem Mgr. Pavlem Fryntou sídlem Břevnovská 433/12, 169 00 Praha 6 proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy sídlem Mariánské náměstí 2, 110 01 Praha 1 za účasti osoby účastněné na řízení: Ing. O. S., narozený dne X bytem X zastoupený advokátem JUDr. Martinem Piškulou sídlem Neumannova 1476/5, 156 00 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 3. 2016, č. j. MHMP 231369/2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“) se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 1. 3. 2016, č. j. MHMP 231369/2016, kterým bylo změněno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6 (dále též „stavební úřad“), odboru výstavby, ze dne 27. 10. 2014, č. j. MCP 6 075749/2014 (dále též „územní rozhodnutí“).

2. Územním rozhodnutím (ve znění napadeného rozhodnutí) stavební úřad z podnětu žádosti Ing. O. S. (dále též „stavebník“) ze dne 17. 3. 2014 (a rozšířené dne 18. 7. 2014) rozhodl o umístění stavby, o dělení pozemků a o udělení výjimky z čl. 8 odst. 2 vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hl. m. Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška OTPP“). Tímto územním rozhodnutím stavební úřad pod výrokem I. povolil stavebníkovi výjimku z vyhlášky OTPP v čl. 8 odst. 2 tak, že vzájemnou odstupovou vzdálenost mezi novostavbou na východní straně a sousední stavbou čp. X stanovil na 5,90 m; výroky II. a IV. žalovaný v napadeném rozhodnutí vypustil bez náhrady, pod výrokem III. podle § 79 a § 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též „stavební zákon“) a § 9 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 503/2006 Sb.“) rozhodl o umístění stavby „Novostavba dvojdomu (bytových domů) na pozemcích parc. č. X, X k. ú. X – X, Praha, X, X“ (dále též „stavební záměr“) na pozemcích par. č. X, X, X v k. ú. X a pod výrokem V. stanovil podmínky pro umístění stavby.

3. Námitky žalobkyně lze rozdělit do těchto žalobních bodů:

4. V prvním žalobním bodu žalobkyně namítá nepřezkoumatelnost všech výroků obou rozhodnutí, které nebyly žalovaným zrušeny, jelikož závazná stanoviska, jež byly podkladem správního orgánu, v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2009, č. j. 9 As 21/2009-150, nemají náležitosti podle § 67 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zejména postrádají odůvodnění. Nejsou tudíž přezkoumatelná a zákonná. Jelikož žalobkyně k nim nemohla v odvolání uplatnit námitky, cítí se být zkrácena na svých procesních právech, zejména na právu na příznivé životní prostředí. Jedná se o tato závazná stanoviska: - Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 16. 1. 2014 č. j. HSAA-15417-3/2013, které postrádá odůvodnění, - odboru památkové péče žalovaného ze dne 5. 2. 2014 č. j. S-MHMP 1 590 281/2013, které upustilo podle § 68 odst. 4 správního řádu od odůvodnění, - odboru životního prostředí žalovaného ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. S-MHMP- 1590310/2013/1/OZP/VI (bod 2.), vydaného podle § 48 odst. 2 písm. c) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „lesní zákon“), které rovněž neobsahuje odůvodnění; správní orgán jej označil za vyjádření podle § 154 správního řádu, ačkoli je závazným stanoviskem podle § 149 odst. 1 správního řádu, - odboru dopravy a životního prostředí stavebního úřadu ze dne 5. 3. 2014 č. j. 1280/OÚR/2013, nazvaného „koordinované závazné stanovisko dle § 4 odst. 7 stavebního zákona“ za prvé v části B) bodu 1. vydaného podle § 40 odst. 5 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pozemních komunikacích“), zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o silničním provozu“) a vyhlášky OTTP, které není odůvodněno a současně žalobkyně konstatuje, že ust. § 4 odst. 7 stavebního zákona nezná pojem „koordinované závazné stanovisko“ a nejsou v něm uvedena konkrétní ustanovení, na základě kterých bylo vydáno. Odkazuje jen na ustanovení stanovující obcím výkon působnosti silničního správního úřadu ve věcech místních komunikací a obecné odkazy na další zákony; a za druhé v části B) bodu 4. vydaného podle § 79 odst. 4 písm. b) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon odpadech“), shledává jej žalobkyně nicotným, neboť stavební úřad byl oprávněn vydat pouze vyjádření.

5. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítá porušení § 149 odst. 4 správního řádu. V odvolání požadovala přezkum všech závazných stanovisek. Odvolací orgán na základě takto uplatněné námitky byl povinen vyžádat si potvrzení či změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska, což neučinil. Žalovaný podrobil přezkumu toliko tři závazná stanoviska, a to Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 16. 1. 2014, č. j. HSAA-15417-3/2013, odboru památkové péče žalovaného ze dne 5. 2. 2014, č. j. S-MHMP 590 281/2013 a Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 15. 1. 2014, č. j. HSHMP 59762/2013, jiná závazná stanoviska přezkoumána nebyla. Žalobkyně k tomuto postupu odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2010, č. j. 5 As 56/2009-63.

6. Ve třetím žalobním bodu žalobkyně považuje obě rozhodnutí za vnitřně rozporná a nesrozumitelná. Ve III. výroku územního rozhodnutí jsou maximální půdorysné rozměry celé hmoty 20,7m x 18,0m (uliční průčelí 20,7m), oproti tomu v V. výroku je uvedeno, že půdorys dvojdomu bude nepravidelný obdélník o maximálních rozměrech 14,0m x 20,7m.

7. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobkyně konstatuje, že v odvolání namítala zkrácení svých procesních práv v prvostupňovém řízení, „jelikož stavební úřad se nevypořádal s jeho (s námitkami žalobkyně, pozn. soudu) námitkami (strana 2-3 odvolání žalobce ze dne 13. 11. 2014, na které tímto žalobce /žalobkyně, pozn. soudu/ odkazuje). Odvolací správní orgán tuto zásadní odvolací námitku nijak neposoudil a místo toho začal za stavební úřad tyto námitky věcně posuzovat.“. Podle žalobkyně žalovaný neposoudil odvolací námitku žalobkyně spočívající v tom, že došlo ke krácení jejích procesních práv v řízení před stavebním úřadem a tím, že se sám snažil vypořádat námitky žalobkyně, zkrátil ji o možnost podat odvolání proti takovému vypořádání.

8. V pátém žalobním bodu žalobkyně upozorňuje, že správní orgány v rozporu s ust. § 3 správního řádu se nevypořádaly s námitkou, že se na stavebním pozemku nachází biotopy zvláště chráněných živočichů a rostlin. Stanovisko odboru životního prostředí žalovaného ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. S-MHMP-1590310/2013/I/OZP/VI se vyjadřovalo k možnému vlivu stavby na krajinný ráz a k ovlivnění evropsky významných lokalit a ptačích oblastí. Stanovisko odboru dopravy a životního prostředí stavebního úřadu ze dne 5. 3. 2014, č. j. 1280/OÚR/2013, se týkalo kácení dřevin. Obě stanoviska nebyla vydána ve věci ochrany zvláště chráněných druhů živočichů nebo rostlin.

9. V šestém žalobním bodu žalobkyně upozorňuje, že závazné stanovisko vodoprávního úřadu nebylo stavebním úřadem v průběhu řízení opatřeno, ačkoli ve vyjádření odboru životního prostředí žalovaného ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. S-MHMP-1590310/2013/OZP/VI (bod 8) je uvedeno, že podle § 104 odst. 9 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“), je k vydání závazného stanoviska příslušný vodoprávní úřad městské části.

10. V sedmém žalobním bodu je pro žalobkyni nepřijatelné, že žádost o územní rozhodnutí v průběhu řízení byla ručně přepsaná. Na původní žádosti o „novostavbu rodinného dvojdomu na parcele č. X a X“, bylo vyškrtnuto slovo „rodinného“, aby stavební záměr mohl být kvalifikován jako bytový dům. Není zřejmé, kdo úpravu provedl, a není možné žádost v probíhajícím řízení tímto způsobem upravovat. Rozhodnutí správního orgánu musí být vydáno ohledně předmětu, pro který bylo požadováno. Tímto postupem byla žalobkyně zkrácena na právu na spravedlivý proces podle § 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

11. V osmém žalobním bodu žalobkyně namítá, že nebyla seznámena s podklady v odvolacím řízení, a to se závazným stanoviskem Ministerstva vnitra – generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR ze dne 20. 7. 2015, č. j. MV-82535-8/PO-PRE-2015, se závazným stanoviskem Ministerstva zdravotnictví České republiky ze dne 17. 12. 2015, č. j. MZDR 30496/2015-3/OVZ a se závazným stanoviskem odboru dopravních agend žalovaného ze dne 28. 1. 2016, č. j. MHMP-150811/2016/ODA-O4/Dů, které bylo do spisu vloženo až v odvolacím řízení. Nemohla se vyjádřit k nim včas vyjádřit a požadovat jejich přezkum podle § 149 odst. 4 správního řádu a uplatnit svá práva a oprávněné zájmy podle § 4 odst. 4 správního řádu a § 36 odst. 1 Listiny základních práv.

12. V devátém žalobním bodu žalobkyně namítá nezákonnost rozhodnutí o povolení výjimky z odstupové vzdálenosti mezi stavbami podle čl. 8 odst. 2 vyhlášky OTPP, jelikož stavebník neodůvodnil návrh na povolení výjimky. Stavební úřad povolením výjimky postupoval tudíž nezákonně. Žalobkyně k tomuto odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2015, č. j. 4 As 111/2015-67.

13. V desátém žalobním bodu žalobkyně konstatuje, že novelou č. 267/2015 Sb. účinnou od 1. 12. 2015 je podle § 77odst. 3 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOVZ“), vyžadováno stanovisko orgánu ochrany veřejného zdraví z hlediska ochrany před hlukem. Toto nebylo vyhotoveno, bylo tím zkráceno právo žalobkyně na příznivé životní prostředí ve smyslu čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

14. V jedenáctém žalobním bodu namítá žalobkyně, že obě rozhodnutí jsou neurčitá a nezákonná i z následujících důvodů. V podmínce č. 32 územního rozhodnutí nejsou umístěny vsakovací bloky, ačkoli měla by být uvedena kapacita těchto bloků a jejich přibližné umístění. V případě bytového domu musí být návštěvnická stání veřejně přístupná, což v daném případě nebylo respektováno. Stavební úřad vydal územní rozhodnutí dne 27. 10. 2014 na základě neplatného podkladu společnosti ČEZ Distribuce, a. s., ve věci existence energetického zařízení, který byl platný od 7. 3. 2014 do 17. 9. 2014. Žalovaný vydal napadené rozhodnutí také na základě podkladů, jež v odvolacím řízení pozbyly platnosti, a to společnosti ČEZ Distribuce, a. s. ze dne 17. 3. 2014, zn. 0100257784; společnosti ČEPS, a. s. ze dne 12. 2. 2013, zn. 0000001969; společnosti ČD – Telematika, a. s. ze dne 22. 2. 2013, zn. 4026/2013; společnosti Telefonika Czech Republic, a. s. ze dne 12. 2. 2013, zn. 524209/13; společnosti Pražská Vodohospodářská Společnost, a. s. ze dne 23. 1. 2014, zn. 4500/13/2/02 a společnosti PRE distribuce, a. s. ze dne 3. 2. 2014, zn. 25054566. Žalovaný se vyjádřil k jiné námitce, než kterou žalobkyně uplatnila, když namítla, že stavební úřad rozhodoval na základě neplatného sdělení společnosti ČEZ Distribuce, a. s. ze dne 17. 3. 2014, zn. 0100257784 platného 6 měsíců, k čemuž žalovaný pod bodem 20. napadeného rozhodnutí uvedl, že vyjádření společnosti ČEZ ICT Services, a. s. ze dne 17. 3. 2014 zn. 0200186424 mělo platnost 1 rok. Řízení žalobkyně považuje za zmatečné, jelikož většina stanovisek, závazných stanovisek a vyjádření byla vydána k dokumentaci pro rodinný dvojdomek. Po přepisu žádosti na bytový dvojdům se dotčené orgány k této změně nevyjadřovaly, ani žalobkyně nevěděla, k jakému stavebnímu záměru se vyjadřovala, cítí se být proto zkrácena na svých právech. V žádosti o vydání územního rozhodnutí nebyl uveden pozemek parc. č. X v k. ú. X, bylo rozhodnuto o jiném předmětu žádosti, než o který bylo žádáno. Okruh účastníků byl v napadeném rozhodnutí vymezen nezákonným způsobem, jelikož žalovaný za účastníky řízení podle § 27 odst. 1 správního řádu považoval zástupce stavebníka společnost B. D. P. a právního zástupce jednoho z odvolatelů pana Mgr. Š. J. Za účastníky řízení naopak nebyl považován stavebník a společnost A. Ani žalobkyně nebyla zařazena do správné kategorie účastníků řízení, jelikož se jako odvolatelka nestala účastnicí řízení podle § 27 odst. 1 správního řádu.

15. Žalovaný v písemném vyjádření ze dne 1. 8. 2016 navrhl, aby městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. K námitkám prvního žalobního bodu uvedl, že námitku nepřezkoumatelnosti závazných stanovisek žalobkyně jako účastnice řízení v odvolacím řízení neuplatnila. Odvoláním žádala o přezkoumání závazných stanovisek dotčených orgánů. Závazné stanovisko Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 16. 1. 2014, č. j. HSAA-15417-3/2013 bylo potvrzeno odůvodněným opatřením Ministerstva vnitra, Generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR ze dne 20. 7. 2015, č. j. MV-82535-8/PO-PRE-2015. Závazné stanovisko odboru památkové péče žalovaného ze dne 5. 2. 2015, č. j. S-MHMP 1590281/2013 bylo potvrzeno odůvodněným opatřením Ministerstva kultury ze dne 29. 7. 2015, č. j. MK 41282/2015 OPP. K namítané právní povaze stanoviska odboru životního prostředí žalovaného ze dne 21. 1. 2014, č. j. S-MHMP-1590310/2013/OZP/VI, v části posouzení stavebního záměru z hlediska zájmů chráněných lesním zákonem žalovaný uvedl, že pod bodem 2 tohoto stanoviska nadepsaného „Z hlediska lesů dle § 48 odst. 2 písm. c) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, v platném znění“, je uvedeno: „Námi chráněné zájmy nejsou dotčeny.“ K námitce ve vztahu k závaznému stanovisku odboru dopravy a životního prostředí stavebního úřadu ze dne 5. 3. 2014, č. j. 1280/OÚR/2013, žalovaný odkázal na § 4 odst. 7 stavebního zákona, který upravuje postup orgánů územní správy a stavebního řádu pro institut „koordinovaného závazného stanoviska“. K námitce, že toto stanovisko postrádá uvedení konkrétních ustanovení, na základě kterých bylo vydáno, žalovaný se vyjádřil, že z takto formulované námitky nelze zjistit, jaké konkrétní odkazy žalobkyně ve stanovisku postrádá. Vzhledem k tomu, že odbor dopravy a životního prostředí stavebního úřadu není příslušným k vydávání závazného stanoviska podle § 40 odst. 5 písm. c) zákona o pozemních komunikacích, neboť tato pravomoc nebyla Statutem hl. m. Prahy přenesena na městské části hl. m. Prahy, v odvolacím řízení bylo doloženo závazné stanovisko odboru dopravních agend žalovaného ze dne 28. 1. 2016, č. j. MHMP-150811/2016/ODA-O4/Dů. S tímto závazným stanoviskem byla žalobkyně seznámena opatřením ze dne 3. 2. 2016, č. j. MHMP 183368/2016. K námitce, že stanovisko odboru dopravy a životního prostředí stavebního úřadu ze dne 5. 3. 2014, č. j. 1280/OÚR/2013 je z hlediska odpadového hospodářství nicotné, jelikož je označeno jako „závazné stanovisko“, žalovaný uvedl, že toto nemůže být důvodem nicotnosti podle § 77 správního řádu. K tvrzení žalobkyně, že se k věci nemohla v územním řízení kvalifikovaně vyjádřit, neboť některá závazná stanoviska nejsou odůvodněna a tím došlo ke zkrácení jejích práv, žalovaný doplnil, že tato námitka nebyla uplatněna v územním ani v odvolacím řízení, proto se jejím obsahem nemohly správní orgány zabývat.

16. K námitkám druhého žalobního bodu žalovaný uvedl, že z obsahu námitky nelze seznat, která konkrétní závazná stanoviska neměla být předložena k přezkoumání nadřízenými správními orgány. Sama žalobkyně přitom stanovisko týkající se odpadového hospodářství nehodnotila jako závazné.

17. K námitkám třetího žalobního bodu žalovaný konstatoval, že námitka týkající se údajů o půdorysných rozměrech byla vypořádána v části Ad. 10 napadeného rozhodnutí.

18. K námitkám čtvrtého žalobního bodu žalovaný uvedl, že podle § 92 odst. 1 stavebního zákona se o námitkách účastníků nerozhoduje. V odůvodnění rozhodnutí podle § 68 odst. 3 správního řádu uvede stavební úřad informaci o vypořádání s návrhy, námitkami a vyjádřeními účastníků řízení. Podle § 89 odst. 6 stavebního zákona námitku, o které nedošlo k dohodě mezi účastníky řízení, stavební úřad posoudí na základě obecných požadavků na výstavbu, závazná stanoviska, popřípadě rozhodnutí dotčených orgánů, a technických norem, pokud námitka nepřesahuje rozsah jeho působnosti. Na str. 8 územního rozhodnutí stavební úřad posoudil soulad stavebního záměru s čl. 4 odst. 1 vyhlášky OTPP stanovující požadavek na zachování pohody bydlení a zdravého životního prostředí. Žalovaný problematiku pohody bydlení vypořádal v části Ad. 3) napadeného rozhodnutí.

19. K námitkám pátého žalobního bodu žalovaný uvedl, že z vyjádření orgánů státní správy na úseku ochrany přírody a krajiny nebylo zjištěno, že by předmětné území bylo lokalitou s výskytem chráněných druhů. Podle žalovaného každý, kdo zjistí ve svém okolí výskyt chráněného živočicha či rostliny, by měl o tom informovat orgán ochrany přírody. Žalovanému není známo, že by takové oznámení bylo učiněno. Navrhuje, aby žalobkyni bylo uloženo tvrzení doložit. Tuto obecnou námitku žalovaný vypořádal v částech Ad. 6) napadeného rozhodnutí na str. 12 a 13 a Ad. 37) na str. 21.

20. K námitkám šestého žalobního bodu žalovaný konstatoval, že námitka chybějícího závazného stanoviska vodoprávního úřadu nebyla uplatněna v odvolání, nemohl ji proto vypořádat. Odkázal na § 104 odst. 9 vodního zákona a dodal, že podkladové stanovisko vodoprávního úřadu se vydává pouze k záměrům, které se dotýkají zájmů chráněných vodním zákonem. Z obsahu žaloby nelze zjistit, z jakého důvodu absence vyjádření vodoprávního úřadu měla způsobit nezákonnost územního rozhodnutí či napadeného rozhodnutí.

21. K námitkám sedmého žalobního bodu žalovaný vyjádřil, že s obsahem žádosti byl oprávněn disponovat stavebník. Původní stavební záměr nazvaný „Novostavba rodinného domu na parcele č. X a X, k. ú. X, bývalé č.p. X, X ulice, X“ byl zástupcem stavebníka panem Ing. arch. J. K. opraven na „Novostavba dvoudomů na parcele č. X a X, k. ú. X, bývalé č.p. X, X ulice, X“. Jde o imaginární označení záměru, jež nemá vliv na jeho posouzení ve smyslu příslušných právních předpisů. Záměr je označen v dokumentaci jako „Novostavba dvojdomu“, plná moc udělená stavebníkem záměr označuje za „novostavbu činžovní vily“. Ze všech dokladů shodně vyplývá, že se jedná o třípodlažní novostavbu na pozemcích parc. č. X a X, k. ú. X, jež je podle pojmů vyhlášky OTPP bytový dům, nikoli rodinný dům. Stavební úřad v oznámení o zahájení řízení stavbu označil jako novostavbu dvojdomu, s doplněním (bytových domů) a jako dvojdům záměr projednal. Označení záměru nemůže ovlivnit způsob jeho posouzení ani zkrátit práva žalobkyně. S předmětem žádosti, tj. dvojdomem, v kategorii bytový dům byla žalobkyně řádně seznámena, jak je patrné z jejích námitek v územním řízení i v odvolání. Žalovaný se touto námitkou zabýval v části Ad. 23) napadeného rozhodnutí.

22. K námitkám osmého žalobního bodu žalovaný uvedl, že opatřením ze dne 13. 1. 2016, č. j. MHMP 2194431/2015 bylo účastníkům řízení oznámeno doplnění podkladů pro vydání rozhodnutí závaznými stanovisky Ministerstva vnitra – Generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru, Ministerstva kultury a Ministerstva zdravotnictví, s poučením o možnosti nahlédnout do spisu v budově žalovaného s uvedením konkrétních pokynů. Žalobkyně takové oprávnění využila a dne 3. 2. 2016 do spisu nahlédla zmocněnkyně, s obsahem spisu se seznámila a předmětná stanoviska ofotila. Tvrzení žalobkyně není proto pravdivé.

23. K námitkám devátého žalobního bodu žalovaný konstatoval, že v řízení ve věci žádosti o povolení výjimky z čl. 8 odst. 2 vyhlášky OTPP žalobkyně neměla postavení účastnice řízení. Stavební úřad dne 22. 10. 2014 k tomuto vydal usnesení č. j. MCP6 084122/2014, které žalovaný z podnětu odvolání žalobkyně přezkoumal a potvrdil rozhodnutím ze dne 10. 6. 2015, č. j. MHMP 1029292/2015, které nabylo právní moci dne 15. 6. 2015.

24. K námitkám desátého žalobního bodu žalovaný uvedl, že tato námitka nebyla uplatněna v odvolání. Podkladové závazné stanovisko Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 15. 1. 2014, č. j. HSHMP 59732/2013 bylo vydáno v souladu s ustanovením § 77 zákona o ochraně veřejného zdraví ve znění účinném v době jeho vydání, což bylo před vyhlášením novely č. 258/2000 Sb., které bylo následně potvrzeno Ministerstvem zdravotnictví.

25. K námitkám jedenáctého žalobnímu bodu žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí, v něm se námitkami zabýval.

26. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci samé rozhodl bez nařízení jednání, s tímto postupem žalobkyně i žalovaný ve lhůtě stanovené soudem nevyjádřili nesouhlas (§ 51 odst. 1. s. ř. s.). Žalobu soud neshledal důvodnou. Napadené rozhodnutí je po skutkové i právní stránce přesvědčivé, úplné, dostatečným způsobem reagující na odvolací námitky žalobkyně.

27. Městský soud v Praze posoudil věc takto:

28. Městský soud předně považuje za vhodné uvést, že podle § 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“) ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon. Jinými slovy, městský soud není oprávněn přezkoumat zákonnost celého napadeného rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Jeho úkolem je provést přezkum pouze v rozsahu, v jakém napadené rozhodnutí bezprostředně zasahuje do právní sféry žalobkyně, nikoliv ochránit veřejný zájem a objektivní zákonnost, či snad dokonce právní zájmy třetích osob. K tomu lze ve správním soudnictví přistoupit pouze tehdy, pokud se veřejný zájem protíná s právní sférou žalobkyně a jeho ochrana tak současně znamená ochranu práv žalobkyně (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2019, č. j. 2 As 187/2017-264; všechna zde citovaná rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz), typicky se může jednat např. o ochranu práva na příznivé životní prostředí ve smyslu čl. 35 odst. 1 Listiny základních práva a svobod. Jak vysvětlil Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005-86 „Soudní řád správní je svojí povahou ‚obrannou‘ normou. Není normou ‚kontrolní‘, která by umožňovala komukoliv iniciovat, prostřednictvím podání žaloby ve správním soudnictví, kontrolu jakéhokoliv úkonu veřejné správy. Má pouze zajistit poskytování právní ochrany v případech, kdy veřejná správa vstupuje do právní sféry fyzických nebo právnických osob. Hraničním kritériem pro žalobní legitimaci je právě tvrzený zásah do veřejných subjektivních práv. (…) Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud dovodil, že žalobní legitimace ve správním soudnictví by napříště neměla být svázána s existencí ex ante přesně specifikovaných veřejných subjektivních hmotných práv žalobce, ale s tvrzeným zásahem do právní sféry žalobce.“ 29. V projednávané věci vznesla žalobkyně řadu námitek jak na ochranu svých veřejných subjektivních práv, tak na ochranu veřejného zájmu či zájmů třetích osob. V územním řízení byla přitom coby vlastník domu č. p. X v X ulici a přilehlého pozemku parc. č. X, k. ú. X, který se nachází naproti přes silnici k pozemku stavebníka, účastníkem řízení podle § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona jako osoba, jejíž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno. Rozsah námitek, které mohla v územním řízení proti stavebnímu záměru vznést, byl pak vymezen ustanovením § 89 odst. 4 věta druhá stavebního zákona, takto: osoba, která je účastníkem řízení podle § 85 odst. 2 písm. a) a b), může uplatňovat námitky proti projednávanému záměru v rozsahu, jakým je její právo přímo dotčeno. K tomu blíže Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 7. 2007, č. j. 2 As 10/2007-83 dovodil, že „[j]e-li účastenství určité osoby v územním řízení odvozeno od možnosti dotčení jejích práv, pak v mezích tohoto možného dotčení práv jí přísluší výkon účastnických práv a ochrana jejích hmotných práv. To znamená, že vyjádření a námitky, které je takový účastník v územním řízení oprávněn uplatnit, se musejí vztahovat k jeho právům. Je proto vyloučeno, aby se stěžovatel domáhal ochrany práv jiných účastníků řízení.“ 30. Při posuzování, zda se vznesené námitky dotýkají veřejných subjektivních práv žalobkyně, vycházel městský soud zejména z dokumentace k územnímu rozhodnutí, z výkresů pod čísly C.3 Koordinační situace a C.5 Zákres do snímku KN. Vyplývá z nich, že rodinný dům žalobkyně č. p. X se nachází naproti záměru stavebníka, pozemky dělí komunikace přes ulici X, mezi stavbami má být vzdálenosti 19,7m (měřeno od obvodových zdí obou staveb). Z hlediska životního prostředí záměr počítá s předzahrádkou v šíři 4,2 m (měřeno od obvodové zdi k chodníku) a vlastní zahrada se má nacházet na straně pozemku parc. č. X, která je od rodinného domu žalobkyně odvrácena záměrem.

31. Vzhledem k rozsahu žaloby a množství argumentů, které se v textu žaloby překrývají, posuzoval soud žalobní námitky na základě principu, že povinnost řádného odůvodnění rozhodnutí nelze mechanicky ztotožňovat s povinností poskytnout podrobnou odpověď na každý jednotlivý v žalobě uplatněný argument. Odpověď na základní námitky v sobě může v některých případech konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí a související (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 As 79/2012-54; ze dne 29. 8. 2013, č. j. 7 As 182/2012-58; ze dne 19. 2. 2014, č. j. 1 Afs 88/2013-66). Soudy totiž nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí žalobní námitkou, pokud proti žalobě postaví právní názor, v jehož konkurenci žalobní námitky jako celek neobstojí. Takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08: „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a V právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama O sobě dostatečná.“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, Č. j. 9 AS 221/2014 - 43).

32. K prvnímu žalobnímu bodu se městský soud nejprve zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, která je žalobkyní namítána v prvním žalobním bodu. Pokud by tato námitka byla důvodná, taková vada by bránila věcnému posouzení napadeného rozhodnutí.

33. Nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí spočívá podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, přičemž nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost předchází případné nepřezkoumatelnosti pro nedostatek jeho důvodů; důvody rozhodnutí lze zkoumat toliko u rozhodnutí srozumitelných (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008 č. j. 3 As 51/2007-84). Za nesrozumitelnost rozhodnutí soudy považují například případy, kdy odůvodnění nedává smysl, který by svědčil o skutkových a právních důvodech, které vedly správní orgán k vydání rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2003, č. j. 7 A 547/2002-24); pro rozpor výroku s odůvodněním (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2003 č. j. 2 Ads 33/2003-78, publikované pod č. 523/2005 Sb. NSS) či pro výrok, který nemá oporu v zákoně (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2003 č. j. 7 A 181/2000-29, č. 11/2003 Sb. NSS), nebo není-li rozhodnutí rozčleněno na výrok a odůvodnění, pročež není zřejmé, zda správní orgán rozhodl o všech návrzích účastníka řízení (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 1994, č. j. 6A 63/93-22).

34. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže z jeho odůvodnění není seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti tvrzené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008 č. j. 7 Afs 212/2006-76, publikované pod č. 1566/2008 Sb. NSS). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat.

35. Soud dodává, že s ohledem na zásadu jednotnosti správního řízení je nutné rozhodnutí I. stupně i rozhodnutí žalovaného posuzovat jako celek; případné vady odůvodnění rozhodnutí I. stupně tak mohl zhojit žalovaný (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013 č. j. 6 Ads 134/2012-47). Soud rovněž uvádí, že zrušení správního rozhodnutí výlučně pro nepřezkoumatelnost vylučuje možnost věcného posouzení žalobních bodů, a tím pádem se prodlužuje celková délka sporu, což neprospívá ani účastníkům řízení, ani správním orgánům. Námitku nepřezkoumatelnosti je tedy nutné hodnotit i ve vztahu k hospodárné a k racionální aplikaci práva.

36. Napadená rozhodnutí posoudil soud optikou výše uvedené judikatury a dospěl k závěru, že rozhodnutí nepřezkoumatelná nejsou. Z jejich odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu správní orgány vyšly, jak vyhodnotily pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudily. Rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a jsou plně srozumitelná.

37. Ani tvrzená nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, která je namítána v prvním žalobním bodu, jež má spočívat ve skutečnosti, že závazná stanoviska dotčených správních orgánů nejsou odůvodněna, soudem zjištěna nebyla. Žalovaný uvedl řešení otázky, která byla předmětem řízení, včetně důvodu pro který žalobkyni nevyhověl. Podle soudu napadené rozhodnutí obsahuje veškeré náležitosti stanovené § 68 odst. 2 správního řádu. Závěry obsažené v napadeném rozhodnutí jsou logické a vychází ze skutkových zjištění vyplývajících ze správního spisu. Totéž pak lze vztáhnout na rozhodnutí stavebního úřadu, kdy v jeho výrokové části jsou uvedena zákonná ustanovení, na jejichž základě byly námitky žalobkyně zamítnuty.

38. Předně městský soud konstatuje, že žaloba proti napadenému rozhodnutí a rozhodnutí stavebního úřadu nemá být koncipována jako tzv. actio popularis. Žalobkyně byla oprávněna se dovolávat pouze nezákonnosti, která nastala v její právní sféře. Nebyla oprávněna osobovat si námitky vyplývající z práv třetích osob (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012 č. j. 1 Afs 80/2012 - 40, č. 2808/2013 Sb. NSS, či ze dne 3. 10. 2019 č. j. 9 As 198/2019-29). Žalobní legitimace k zahájení řízení podle § 65 odst. 1 s. ř. s. je založena tvrzením žalobkyně, že byla na svých subjektivních (hmotných) právech zkrácena buď přímo rozhodnutím správního orgánu, nebo v důsledku porušení svých procesních práv v řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozhodnutí. Ze stejného přístupu vycházel i městský soud a žalobkyni neupřel právo podat proti rozhodnutí správních orgánů žalobu. V opačném případě by musel žalobu odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., k tomu však nedošlo.

39. Požadavek aktivní procesní legitimace byl sice splněn tím, že žalobkyně tvrdila porušení svých práv, nicméně nadále bylo pochybné, zda byla nositelkou hmotného práva, se kterým je její aktivní (věcná) legitimace neoddělitelně spjata. Otázka věcné legitimace není závislá na tvrzeních a důkazech stran, nýbrž správní soud ji vyjasnil při vypořádání jednotlivých žalobních bodů. Pokud by to neučinil, mohl by například i zrušit správní rozhodnutí k žalobě osoby, jejíž právní sféry se správní rozhodnutí nijak nedotýkalo. Takový postup by byl v rozporu se smyslem řízení podle § 65 a násl. s. ř. s., jakož i s ochranou poskytovanou v článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

40. V usnesení ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003-56, č. 534/2005 Sb. NSS, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vyslovil: „Věcná legitimace je potom stavem plynoucím z hmotného práva, mající ovšem význam pouze v rámci procesu. Věcná legitimace je předpokladem úspěšnosti žaloby a nikoliv předpokladem meritorního projednání a rozhodnutí věci, jako je tomu u procesní podmínky. Aby byl žalobce úspěšný, musí být aktivně věcně legitimován, tj. musí být nositelem subjektivního práva, jehož ochrany se domáhá, a žalovaný musí být legitimován pasivně, tj. musí být nositelem tomu odpovídající subjektivní povinnosti; z tohoto pravidla platí jako výjimky případy, v nichž je věcná legitimace založena procesně: u aktivní věcné legitimace je to např. § 65 odst. 2 s. ř. s., u pasivní je to případ, kdy po vydání napadeného rozhodnutí dojde k přechodu působnosti na jiný správní orgán.“ Dále v usnesení ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, č. 906/2006 Sb. NSS, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu poukázal na „neudržitelnost takové interpretace § 65 odst. 1 s. ř. s., která omezuje přístup k soudu tím, že striktně vyžaduje v každém jednotlivém případě hledání porušeného subjektivního hmotného práva, jakož i úkonu, který subjektivní hmotné právo založil, změnil, zrušil či závazně určil. Vyskytují se totiž poměrně zhusta situace, kdy se správní úkon dotýká právní sféry žalobce, a přesto žádné právo striktně vzato nezaložil, nezměnil nebo závazně neurčil. Stejně tak nelze vždy žalobní legitimaci podmiňovat zkrácením na hmotných subjektivních právech: jednak se určitá rozhodnutí hmotněprávní sféry žalobce vůbec nedotýkají (a přesto jsou podrobena přezkumu – viz i citovaná judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva), jednak je takový požadavek zpochybnitelný už z toho důvodu, že předmětem soudního řízení není hmotné právo žalobce, ale jím uplatněný procesní nárok. Ze všech těchto příčin nelze § 65 odst. 1 s. ř. s. vykládat doslovným jazykovým výkladem, ale podle jeho smyslu a účelu. Žalobní legitimace podle tohoto ustanovení musí být dána pro všechny případy, kdy je dotčena právní sféra žalobce (srov. i uvedený Hoetzelův názor), tj. kdy se jednostranný úkon správního orgánu, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká jejich právní sféry. Nejde tedy o to, zda úkon správního orgánu založil, změnil, zrušil či závazně určil práva a povinnosti žalobce, nýbrž o to, zda se – podle tvrzení žalobce v žalobě – negativně projevil v jeho právní sféře.“ 41. Městský soud předpoklady věcné legitimace, a to zda žalobkyně je nositelkou subjektivního hmotného práva, proti jehož porušení žalobou brojí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 8/2004 - 61), městský soud vypořádal u jednotlivých námitek.

42. Městský soud vycházel z této právní úpravy:

43. Podle § 68 odst. 3 správního řádu v odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

44. Podle § 68 odst. 4 správního řádu odůvodnění rozhodnutí není třeba, jestliže správní orgán prvního stupně všem účastníkům v plném rozsahu vyhoví.

45. Podle § 77 odst. 1 správního řádu nicotné je rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu.

46. Podle § 149 odst. 1 správního řádu závazné stanovisko je úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Správní orgány příslušné k vydání závazného stanoviska jsou dotčenými orgány.

47. Podle § 154 správního řádu jestliže správní orgán vydává vyjádření, osvědčení, provádí ověření nebo činí sdělení, která se týkají dotčených osob, postupuje podle ustanovení této části, podle ustanovení části první, obdobně podle těchto ustanovení části druhé: § 10 až § 16, § 19 až § 26, § 29 až § 31, § 33 až § 35, § 37, § 40, § 62, § 63, a obdobně podle těchto ustanovení části třetí: § 134, § 137 a § 142 odst. 1 a 2; přiměřeně použije i další ustanovení tohoto zákona, pokud jsou přitom potřebná.

48. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 10. 2009, č. j. 9 As 21/2009-150 dovodil, že „[p]ři vydávání závazného stanoviska podle § 149 správního řádu z roku 2004, jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu, je třeba na základě § 154 správního řádu přiměřeně použít ustanovení o obsahu, formě a náležitostech rozhodnutí (§ 67 a § 68 správního řádu z roku 2004).“ 49. Městský soud k této dílčí námitce konstatuje, že stavebník svou žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby podal dne 17. 3. 2014, k ní připojil 18 příloh, mezi nimi vyjádření a závazná stanoviska dotčených správních orgánů, která si opatřil ještě před zahájením územního řízení. Jelikož byla souhlasná, nebyly je správní orgány ve smyslu § 68 odst. 4 správního řádu povinny odůvodňovat. Tato povinnost jim vyvstala až poté, co se žalobkyně v odvolání proti územnímu rozhodnutí dožadovala jejich přezkumu. Této povinnosti nadřízené správní orgány dostály, jak bude vysvětleno níže u jednotlivých závazných stanovisek.

50. V souhlasném závazném stanovisku Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 16. 1. 2014, č. j. HSAA-15417-3/2013 se uvádí: „Hasičský záchranný sbor hl. m. Prahy posoudil podle § 31 odst. 1 písm. b) zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů a podle § 10 odst. 6 zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, projektovou dokumentaci v rozsahu požárně bezpečnostního řešení stavby předloženou dne 20. 12. 2013.“ Toto odůvodnění považuje městský soud za dostačující i s ohledem na zásadu procesní ekonomie (§ 6 správního řádu), neboť by bylo zbytečné toliko pro forma obsáhle uvádět, které všechny protipožární předpisy záměr respektuje. K odvolání žalobkyně bylo předmětné závazné stanovisko potvrzeno třístránkovým odůvodněným závazným stanoviskem Ministerstva vnitra, generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky ze dne 20. 7. 2015, č. j. MV-82535-8/PO-PRE-2015, které městský soud neshledal nepřezkoumatelným.

51. Souhlasné závazné stanovisko odboru památkové péče žalovaného ze dne 5. 2. 2014, č. j. S- MHMP 1 590281/2013, je odůvodněné konstatováním, že příprava navrhovaných prací podle předložené projektové dokumentace pro územní řízení „… je z hlediska zájmů státní památkové péče přípustná bez podmínek“, s odkazem na § 68 odst. 4 správního řádu. Městský soud uvedenou argumentaci považuje za dostačující, i vzhledem ke skutečnosti tomu, že se v místě obytné zóny zástavby domů se v blízkosti záměru zjevně nenacházejí památky. K odvolání žalobkyně bylo toto závazné stanovisko přezkoumáno třístránkovým odůvodněným závazným stanoviskem Ministerstva kultury ze dne 29. 7. 2015, č. j. MK41282/2015 OPP, které městský soud neshledal nepřezkoumatelným.

52. Ve vyjádření odboru životního prostředí žalovaného ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. S-MHMP- 1590310/2013/1/OZP/VI je pod bodem ad 2. uvedeno: „[z] hlediska lesů dle § 48 odst. 2 písm. c) zákona č. 289/1995., o lesích, v platném znění (…) Námi chráněné zájmy nejsou dotčeny. Toto je vyjádření dle § 154 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění.“ Městský soud námitce žalobkyně, že se jedná o neodůvodněné závazné stanovisko a nikoli vyjádření, konstatuje, že podle § 48 odst. 2 písm. c) lesního zákona obecní úřady obcí s rozšířenou působností vydávají souhlas k vydání územního rozhodnutí, jímž mají být dotčeny pozemky určené k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha, pokud není příslušný kraj, a souhlas k vydání rozhodnutí o umístění stavby nebo využití území do 50 m od okraje lesa (§ 14 odst. 2). Městský soud k tomuto uvádí, že z dokumentace z výkresů pod čísly C.3 Koordinační situace a C.5 Zákres do snímku KN vyplývá, že v blízkosti stavebního záměru není žádný les. Magistrát hl. m. Prahy, Odbor životního prostředí proto postupoval správně, když k tomuto bodu „z hlediska lesů“ nevydal závazné stanovisko, nýbrž vyjádření. Je rovněž přezkoumatelné, neboť k dané lokalitě, v níž se nenachází les, postačí, že chráněné zájmy nejsou dotčeny. Není proto nezbytné závazné stanovisko orgánu ochrany lesa.

53. K souhlasnému koordinovanému závaznému stanovisku odboru dopravy a životního prostředí stavebního úřadu ze dne 5. 3. 2014, č. j. 1280/OÚR/2013, k němuž žalobkyně namítla, že stavební zákon nezná pojem „koordinované závazné stanovisko“, městský soud odkazuje na § 4 odst. 7 stavebního zákona, který tento pojem užívá. Je-li dotčeným orgánem podle zvláštních právních předpisů tentýž orgán veřejné správy, vydává koordinované stanovisko nebo koordinované závazné stanovisko, zahrnující požadavky na ochranu všech dotčených veřejných zájmů, které hájí. Koordinované stanovisko nebo koordinované závazné stanovisko lze vydat pouze v případě, nejsou-li požadavky na ochranu dotčených veřejných zájmů v rozporu. Ustanovení správního řádu o společném řízení se použijí přiměřeně. Z této citace je zřejmé, že uvedený pojem stavební zákon užívá.

54. V části B) bodu 1. zmiňovaného koordinovaného závazného stanoviska se uvádí: „1. Z hlediska silničního správního úřadu (SSÚ), příslušného dle ustanovení § 40 odst. 5 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze (vždy v platném znění a v rozsahu daném Statutem hl. m. Prahy):“, a následně pod písm. a) až písm. l) jsou uvedeny podmínky záměru. Soud nepřisvědčil žalobkyni, že by měl shledat koordinované závazné stanovisko nepřezkoumatelným, v podmínkách pod písm. a) až písm. l) jsou stanovena pravidla k užívání X ulice v průběhu výstavby záměru, jež představují ochranu veřejného zájmu, včetně ochrany právní sféry žalobkyně, která jmenovanou ulici rovněž užívá. Tuto část soud shledal odůvodněnou konstatováním „[s] předloženou projektovou dokumentací podmínečně souhlasíme, za předpokladu splnění výše uvedených podmínek a omezení dle bodu g)“. Je třeba vzít v potaz, že uvedený dokument byl vydán stavebníkovi jako žadateli, který o jeho vydání požádal, a stavební úřad jeho vydáním stavebníkovi vyhověl. V době vydání k němu nebylo sporu, nebylo proto třeba jej blíže odůvodňovat. V tomto odstavci shora citované znění a odkaz „[t]oto je závazné stanovisko dle § 149 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění“ podle soudu vyjadřuje, na základě kterých ustanovení zákona o pozemních komunikacích a zákona o silničním provozu bylo závazné stanovisko vydáno.

55. Městský soud se ztotožnil se žalovaným, který na str. 15 ve čtvrtém odstavci pod bodem „Ad. 17)“ napadeného rozhodnutí uvedl, že Statutem hl. m. Prahy není přenesena působnost dotčeného orgánu podle zákona o pozemních komunikacích na městské části, a proto je vlastním podkladovým aktem závazné stanovisko odboru dopravních agend žalovaného ze dne 28. 1. 2016, č. j. MHMP-150811/2016/ODA-O4/Dů, do něhož bylo stanovisko stavebního úřadu zapracováno.

56. V části B) bodu 4. zmiňovaného koordinovaného závazného stanoviska se uvádí: „4. Z hlediska odpadového hospodářství dle § 79 odst. 4 písm. b) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (v platném znění a v rozsahu daném Statutem hl. m. Prahy):“, následují podmínky k realizaci záměru a v závěru se konstatuje, „[s] předloženou projektovou dokumentací podmínečně souhlasíme, za předpokladu splnění výše uvedených podmínek a omezení dle bodu g). Toto je závazné stanovisko dle § 149 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění.“ 57. Podle § 79 odst. 4 písm. c) zákona o odpadech obecní úřad obce s rozšířenou působností dává vyjádření zejména v územním a stavebním řízení z hlediska nakládání s odpady.“ 58. K námitce nicotnosti městský soud konstatuje, že s účinností od 1. 1. 2018 ve znění novely č. 225/2017 Sb. předmětné ustanovení hovoří o „závazném stanovisku“, neboť i dříve se jednalo o závazné stanovisko v materiálním smyslu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012, č. j. 4 As 52/2012-26). Lze proto konstatovat, koordinované závazné stanovisko v této části není nicotným ve smyslu § 77 odst. 1 správního řádu. Současně nebylo zjištěno, že by se dotýkalo právní sféry žalobkyně, která ke svému tvrzení nic nedoložila.

59. Žalobkyni nebyla nijak odňata možnost se k předmětným závazným stanoviskům a jimi řešeným problematikám vyjádřit, což ostatně dokládá i její obsáhlé odvolání proti územnímu rozhodnutí ze dne 11. 11. 2014. Námitky prvního žalobního bodu soud neshledal důvodnými.

60. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítala, že ve svém odvolání ze dne 11. 11. 2014 požadovala přezkum všech závazných stanovisek, žalovaný nechal podrobit přezkumu toliko závazná stanoviska Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 16. 1. 2014 č. j. HSAA-15417- 3/2013; odboru památkové péče žalovaného ze dne 5. 2. 2014 č. j. S-MHMP 1 590 281/2013 a Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 15. 1. 2014 č. j. HSHMP 59762/2013.

61. Ze str. 8 odvolání žalobkyně ze dne 11. 11. 2014 vyplývá, že „[ú]častník řízení tak podává návrh na přezkum všech závazných stanovisek předložených v předmětném územním řízení, zejména závazného stanoviska odboru památkové péče hl. m. Prahy č. j. S-MHMP 1590 281/2013 ze dne 5. 2. 2014 a koordinovaného závazného stanoviska odboru územního rozvoje, Městské části Praha 6 č. j. 1280/OÚR/2013 ze dne 20. 12. 2013, ale i všech dalších,“ (tučně a podtrženě zvýraznila účastnice řízení, pozn. soudu); na str. 12 pod bodem VII. odvolání žalobkyně ze dne 11. 11. 2014 vyplývá, ž „[o]dvolatel podává návrh na přezkum: a) závazného stanoviska Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy, č. j. HSAA-15417-3/2013 ze dne 16. 1. 2014 b) závazného stanoviska Hygienické stanice hl. m. Prahy, č.j. HSHMP 59732/2013, sp. zn. S-HSHMP 59732/2013/00578 ze dne 15. 1. 2014 c) závazného stanoviska odboru památkové péče, Magistrát hl. m. Prahy, č.j. S-MHMP 1590281/2013 ze dne 5. 2. 2014 d) závazných stanovisek odboru životního prostředí MHMP, zn. S-MHMP-1590310/2013/1/OZP/VI ze dne 21. 1. 2014 e) koordinovaného závazného stanoviska odboru územního rozvoje, ÚMČ Praha 6, č.j. 1280/OÚR/2013, ze dne 2014-03-05 f) a všech dalších závazných stanovisek, která jsou součástí výše uvedeného územního řízení o umístění stavby, územního řízení o dělení a zcelení pozemku nebo řízení o výjimce.“ 62. Jak vyplývá ze správního spisu, žalovaný přípisem ze dne 21. 5. 2015 č. j. MHMP 872064/2015 podal Ministerstvu kultury „[ž]ádost o změnu nebo potvrzení závazného stanoviska“ odboru památkové péče žalovaného ze dne 5. 2. 2014 č. j. S-MHMP 1 590 281/2013. Ministerstvo kultury třístránkovým odůvodněným závazným stanoviskem ze dne 29. 7. 2015 č. j. MK41282/2015 OPP závazné stanovisko odboru památkové péče žalovaného ze dne 5. 2. 2014 č. j. S-MHMP 1 590 281/2013 potvrdilo. Žalovaný přípisem ze dne 21. 5. 2015 č. j. MHMP 872163/2015 podal Ministerstvu zdravotnictví „[ž]ádost o změnu nebo potvrzení závazného stanoviska“ Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 15. 1. 2014 č. j. HSHMP 59732/2013. Ministerstvo zdravotnictví třístránkovým odůvodněným závazným stanoviskem ze dne 17. 12. 2015 č. j. MZDR 30496/2015-3/OVZ závazné stanovisko Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 15. 1. 2014 č. j. HSHMP 59732/2013 potvrdilo. Žalovaný přípisem ze dne 21. 5. 2015 č. j. MHMP 872200/2015 podal Ministerstvu vnitra, generálnímu ředitelství hasičského záchranného sboru České republiky „[ž]ádost o změnu nebo potvrzení závazného stanoviska“ Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 18. 12. 2014 č. j. HSAA-15417-3/2013. Ministerstvo vnitra, generální ředitelství hasičského záchranného sboru České republiky třístránkovým odůvodněným závazným stanoviskem ze dne 20. 7. 2015, č. j. MV-82535-8/PO-PRE-2015 závazné stanovisko Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 18. 12. 2014 č. j. HSAA-15417-3/2013 potvrdilo.

63. Jak vyplývá z protokolu o nahlédnutí do spisu ze dne 3. 2. 2016, zástupkyně žalobkyně obdržela „kopie stanovisek dotčených ústředních orgánů veřejné správy (výsledky přezkumů dle § 149 správního řádu)“ Poté, co „[p]rotokol o průběhu jednání – nahlédnutí do spisu oprávněná úřední osoba hlasitě přečetla, osoba nahlížející do spisu s jeho obsahem souhlasí a nežádá jeho doplnění.“ Dole je protokol podepsán.

64. Soud se s postupem žalovaného ztotožňuje a konstatuje, že žalobkyně měla možnost v protokolu o nahlédnutí do spisu ze dne 3. 2. 2016 rozporovat počet předložených závazných stanovisek nadřízeným orgánům. Tak neučinila, s obsahem protokolu souhlasila, nežádala jeho doplnění a bez výhrad podepsala. V podané žalobě žalobkyně neuvedla počet, a jaká konkrétní závazná stanoviska dotčených správních orgánů nebyla v rámci odvolacího řízení přezkoumána. Soud též vycházel z odvolání žalobkyně ze dne 11. 11. 2014, na které ostatně sama žalobkyně v žalobě odkázala, neboť jej lze považovat za žalobní body largo sensu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2013, č. j. 2 As 142/2012-93).

65. Žalobkyní konstatované „závazné stanovisko odboru životního prostředí MHMP, zn. S-MHMP- 1590310/2013/1/OZP/VI ze dne 21. 1. 2014“ není závazným stanoviskem ve smyslu § 149 odst. 1 správního řádu, nýbrž vyjádřením podle § 154 správního řádu. Je tomu tak proto, že z jeho obsahu nevyplývají žádné závazné skutečnosti pro stavební úřad. Jedná se o metodickou pomoc stavebníkovi, jelikož obsahuje informace, na jaké dotčené správní orgány se má obrátit při obstarávání závazných stanovisek k dokumentaci stavby. Tomu odpovídá i poučení všech jeho dílčích částí, a to: „Toto je vyjádření dle § 154 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění.“ Jeho přezkum podle § 149 odst. 4 správního řádu tedy nepřicházel v úvahu a „postup“ žalovaného, tj. nepředložení k přezkumu, byl v souladu se zákonem.

66. Soud konstatuje, že žalovaný si nevyžádal potvrzení nebo změnu koordinovaného závazného stanoviska odboru dopravy a životního prostředí stavebního úřadu ze dne 5. 3. 2014, č. j. 1280/OÚR/2013 od nadřízeného správního orgánu. Tento dokument je závazným stanoviskem toliko v části B) bodu 1.: „1. Z hlediska silničního správního úřadu (SSÚ), příslušného dle ustanovení § 40 odst. 5 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze (vždy v platném znění a v rozsahu daném Statutem hl. m. Prahy)“, a v bodu 4: „4. Z hlediska odpadového hospodářství dle § 79 odst. 4 písm. b) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (v platném znění a v rozsahu daném statutem hl. m. Prahy)“. Ve zbytku se jedná o vyjádření podle § 154 správního řádu, jimiž nejsou stanoveny žádné podmínky dotčených správních orgánů ohledně stavebního záměru.

67. Ačkoliv si žalovaný nevyžádal přezkum tohoto koordinovaného závazného stanoviska ve dvou uvedených dílčích bodech, tak v části zpracované z hlediska silničního správního úřadu byl přezkum proveden. V odvolacím řízení totiž stavebník doložil „závazné stanovisko“ odboru dopravních agend žalovaného ze dne 28. 1. 2016 č. j. MHMP-150811/2016/ODA-04/Dů, kterým bylo vydáno souhlasné stanovisko k podání stavebníka ze dne 25. 1. 2016, které obsahuje projektovou dokumentaci. Tímto doložením byl de facto konvalidován nedostatek pravomoci odboru dopravy a životního prostředí stavebního úřadu jako silničního správního úřadu, a tím i fakticky přezkoumána jeho nezákonnost.

68. Co se týče odpadového hospodářství, pak v této části koordinované závazné stanovisko odboru dopravy a životního prostředí stavebního úřadu ze dne 5. 3. 2014 č. j. 1280/OÚR/2013 nijak nezasahuje do veřejných subjektivních práv žalobkyně, neboť se týká dodržování zákona o odpadech a hospodaření s odpady stavebníkem, tj. nedotýká se právní sféry žalobkyně, jejíž dům čp. X tím není nijak zasažen. Soudní přezkum této části koordinovaného závazného stanoviska je proto nepřípustný.

69. Pokud se jedná o „další závazná stanoviska“, která podle žalobkyně neměla být žalovaným v odvolacím řízení předložena k přezkumu, soud ověřil, že správní spis další závazná stanoviska neobsahuje, nejsou uvedena ve výčtu na str. 9 územního rozhodnutí. Žalovaný nemohl proto nijak zanedbat jejich předložení k přezkumu dotčeným správním orgánům. Námitky druhého žalobního bodu nejsou důvodné.

70. Ve třetím žalobním bodu namítala žalobkyně nesrozumitelnost a vnitřní rozpornost výroků III. a V. územního rozhodnutí, jelikož jsou v nich uvedeny dva různé rozměry stavebního záměru. Ve výroku III. územního rozhodnutí se uvádí: „III. … Druh, účel, prostorové řešení a umístění stavby: - novostavba dvojdomu na pozemcích parc.č. X, X + dělení pozemků - novostavba dvou bytových domů, každý o jedné bytové jednotce: o rozsah 1 podzemního a 3 nadzemních podlaží (3. N.P. ustupující) o max. půdorysné rozměry celé hmoty 20,7 x 18,0 m (uliční průčelí 20,7 m) o max. výšková úroveň atiky střechy = 369,50 m.n.m. (úroveň terénu chodníku = 357,25 m.n.m.) - nové dopravní připojení na komunikaci - přejezd o šířce 6 m, oplocení - nové připojení na inženýrské sítě - přípojky voda, kanalizace, elektro, plyn, slaboproud (vše 2 x)“. Ve výroku V. pod bodem 4. je uvedeno: „Půdorys dvojdomu bude nepravidelný obdélník o max. rozměrech 14,00 x 20,70 m, delším rozměrem v ose ulice X, který bude v severní straně předstoupen oproti rohovým rizalitům (délka 12,86 m, předstoupení 0,40 m) a v jižní straně rozšířen o balkony (12,50 x 2,00 m). Půdorys východní poloviny „B“ bude v jihovýchodním rohu rozšířen jižním směrem (do zahrady) v půdorysu 3,55 x 4,45 m.“ 71. Městský soud z výkresu Koordinační situace č. C.3 dokumentace pro územní řízení shledal, že průčelí stavebního záměru má být široké 20,70 m, východní strana má být dlouhá 18,00 m a západní strana 14,00 m; jedná se o nepravidelný obdélník o max. rozměrech 18,0 x 20,70 m s delším rozměrem v ose ulice X. Na této dokumentaci se nachází úřední razítko: „Ověřeno odborem výstavby Úřadu městské části Praha 6 k rozhodnutí ze dne 27. 10. 2014, č. j. MCP6 075749/2014, SZ MCP6 023347/2014/OV/Na ve znění: MHMP 231369/2016; S-MHMP 57773/2015/STR/Fr“ a podpis „Janoušková“.

72. Soud konstatuje, že v odvolání žalobkyně ze dne 11. 11. 2014 tato námitka vznesena nebyla. Na str. 5 je sice obdobná námitka, týkající se výpočtu zastavěné plochy, nikoliv však rozměrů stavebního záměru uvedených ve výrocích územního rozhodnutí.

73. Podle § 70 správního řádu Opravu zřejmých nesprávností v písemném vyhotovení rozhodnutí na požádání účastníka nebo z moci úřední usnesením provede správní orgán, který rozhodnutí vydal. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí, vydá o tom správní orgán opravné rozhodnutí. Prvním úkonem správního orgánu ve věci opravy je vydání tohoto rozhodnutí. Právo podat odvolání proti opravnému usnesení anebo opravnému rozhodnutí má pouze účastník, který jím může být přímo dotčen.

74. Podle § 9 odst. 5 vyhlášky č. 503/2006 Sb. Grafická příloha rozhodnutí o umístění stavby, ověřená stavebním úřadem, obsahuje celkovou situaci v měřítku katastrální mapy se zakreslením stavebního pozemku, požadovaného umístění stavby, s vyznačením vazeb a vlivů na okolí, zejména vzdáleností od hranic pozemku a sousedních staveb, a popřípadě vybranou část dokumentace podle přílohy č. 1 k vyhlášce o dokumentaci staveb. U liniových staveb delších než 1 000 m a staveb zvláště rozsáhlých lze doplnit půdorysné vyznačení stavby na mapovém podkladě v měřítku 1 : 10 000 až 1 : 50 000.

75. Z citovaných výroků III. a V. bodu 4. územního rozhodnutí je zřejmé, že stavební úřad při vypracování územního rozhodnutí dopustil písařské chyby, přičemž správné rozměry stavebního záměru lze zjistit z grafické přílohy, z výkresu Koordinační situace č. C.3 dokumentace pro územní řízení, opatřené úředním razítkem stavebního úřadu a podle § 9 odst. 5 vyhlášky č. 503/2006 Sb. proto představuje nedílnou přílohu územního rozhodnutí, kterým je stavební záměr umisťován. Je zjevné, že došlo k záměně délky východní (18 m) a západní (14 m) strany stavebního záměru. Obdobná písařská chyba byla napadeným rozhodnutím opravena ve vztahu k I. výroku územního rozhodnutí, jímž byl zrušen bod 1. V. výroku územního rozhodnutí. Žalovaný tento postup na str. 15 napadeného rozhodnutí v posledním odstavci pod bodem „Ad. 18)“ odůvodnil tím, že uvedená grafická příloha nebyla k územnímu rozhodnutí přiložena jako jeho nedílná součást. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2013 č. j. 4 As 18/2012-29 žalovaný dovodil, že pokud jsou všichni účastníci řízení obeznámeni s grafickou přílohou, nemusí být nedílnou součástí rozhodnutí stavebního úřadu. V daném případě stavební úřad odkázal na grafickou přílohu, kterou neurčil jako nedílnou součást územního rozhodnutí, současně zcela dostatečně umístění stavby v dalších podmínkách popsal. Jelikož účastníci řízení se s obsahem dokumentace pro územní řízení seznámili, žalovaný shledal bod 1. výroku V. územního rozhodnutí nadbytečnou.

76. Jak konstatoval Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 25. 1. 2016 č. j. 20 Cad 39/2005-19 „Ne každé administrativní pochybení ve výroku způsobuje nesrozumitelnost a tedy nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí zakládající důvod ke zrušení rozhodnutí. Pokud rozhodnutí jako je celek je logické, pak zcela zřejmě administrativní pochybení jej nečiní nesrozumitelným a rozhodnutí může být soudem věcně přezkoumáno.“ 77. V daném případě soud bez dalšího shledal za zjevné, jaké konkrétní rozměry má stavební záměr stavebníka správně mít a kde a jak má být umístěný. V úvahu přichází možnost opravení zřejmé nesprávnosti postupem podle § 70 správního řádu. Pro úplnost soud považuje za vhodné připomenout, že pojem zřejmé nesprávnosti definoval Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 23. 1. 2014 č. j. 45 A 32/2012-44 [NSS 347/2014] „[n]esprávnost, která má být opravena postupem podle § 70 SpŘ, musí být zřejmá a patrná na první pohled. Takovou nesprávností jsou v zásadě jen méně závažná pochybení, která je při běžné pozornosti schopna postřehnout i s věcí neobeznámená osoba.“ Jelikož se žalobkyně proti této zřejmé nesprávnosti mohla bránit postupem podle § 70 správního řádu, je tato námitka nedůvodná, neboť by bylo zjevným porušením zásady subsidiarity ochrany veřejných subjektivních práv ve správním soudnictví a přehnaného formalismu, pokud by městský soud kvůli písařské chybě napadené rozhodnutí ve věci stavebníka zrušil. Ostatně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 5. 2010, č. j. 8 As 60/2009-73 konstatoval, že „[ú]čelem soudního přezkumu není lpění na formální dokonalosti správních rozhodnutí, ale účinná ochrana veřejných subjektivních práv adresátů veřejné správy. (…) Správní soud může výjimečně slevit z nároků na dodržení požadavků § 68 odst. 3 správního řádu, nalezne-li ve správním spisu dostatečnou oporu pro úvahu, že je rozhodnutí správního orgánu po právní i skutkové stránce v souladu se zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006-36, č. 1389/2007 Sb. NSS). Tento postup je však namístě pouze v případech, kdy správní spis dává prima facie jednoznačnou odpověď na otázky týkající se skutkového stavu věci.“ 78. Nad rámec již konstatovaného lze uvést, že tato námitka se rovněž nijak nedotýká právní sféry žalobkyně, pro ni je rozhodující pouze šíře průčelí stavebního záměru směrem do ulice z důvodu ovlivnění výhledu z domu žalobkyně čp. X. Práv žalobkyně se šíře stavebního záměru směrem do zahrady vlastněné stavebníkem nedotýká.

79. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobkyně namítala, že její zásadní námitka uvedená na str. 2 a 3 odvolání ze dne 11. 11. 2014 nebyla stavebním úřadem vypořádána a žalovaný ji posoudil sám, čímž byla žalobkyně připravena o možnost podat odvolání proti tomuto posouzení.

80. Předně k odkazům žalobkyně na námitky uvedené na str. 2 a 3 odvolání soud dodává toliko, že s ohledem na zásadu dispozitivnosti soudního řízení správního není možné, aby žalobkyně předmět soudního přezkumu vymezila nekonkrétními odkazy mimo samotnou žalobu [srov. § 71 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 75 odst. 2 věta první s. ř. s.]. Předpokladem soudního přezkumu správního rozhodnutí je formulace alespoň jednoho žalobního bodu a právě smyslem toho je jednoznačné ustavení rámce požadovaného soudního přezkumu ve lhůtě zákonem stanovené k podání žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008- 78, č. 2162/2011 Sb. NSS). Právní náhled na věc se nemůže spokojit toliko ani s obecnými odkazy bez souvislosti se skutkovými výtkami, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz. Musí se jednat o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu či listinách zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobkyně za základ jí tvrzené nezákonnosti (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS). Soud je povinen vypořádat jednotlivé žalobní body, aby nezatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností, není ale povinen na základě vágních odkazů žalobní body či podpůrné argumenty dohledávat ve spisech či v zaslaných dokumentech. Opačný postup by porušoval dispoziční zásadu a zasahoval by do rovného postavení účastníků řízení (§ 36 odst. 1 s. ř. s.). Jinými slovy, není na soudu, aby v odkazovaných podáních vyhledával skutečnosti, které jsou způsobilé být součástí žaloby. Za žalobní bod tak nelze považovat odkaz žalobkyně na obsah jiného podání (např. odvolání či jiné podání v rámci správního řízení); tam, kde takto formulovaný „žalobní bod“ soud přezkoumá, zatíží řízení vadou, která má vliv na zákonnost jeho rozhodnutí (viz četná judikatura Nejvyššího správního soudu, např. rozsudky ze dne 23. 1. 2014 č. j. 9 Afs 46/2013-26; ze dne 29. 4. 2014 č. j. 6 As 128/2013-37; ze dne 27. 8. 2014 č. j. 3 As 121/2013-40).

81. Soud dodává, že s ohledem na zásadu jednotnosti správního řízení je nutné rozhodnutí prvního stupně, v přezkoumávaném případě územní rozhodnutí) i rozhodnutí žalovaného (tedy napadené rozhodnutí) posuzovat jako celek. Případné vady odůvodnění územního rozhodnutí tak mohl zhojit žalovaný (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012-47). V uvedeném postupu ke zkrácení práv žalobkyně dojít nemohlo. Uvedenou námitku soud neshledal důvodnou.

82. V pátém žalobním bodu žalobkyně namítala, že se správní orgány nevypořádaly s námitkou, že se na stavebním pozemku nachází biotopy zvláště chráněných živočichů a rostlin.

83. Soud vycházel z koordinovaného závazného stanoviska odboru dopravy a životního prostředí stavebního úřadu ze dne 5. 3. 2014 č. j. 1280/OÚR/2013, z jehož části B) bodu 3. vyplývá, že stavba vyžadovala kácení dřevin, na které stavební úřad dne 5. 6. 2013 pod č. j. MCP 6 015710/2013 vydal stavebníkovi rozhodnutí o povolení pokácení dřevin. Stavební úřad konstatoval, že „[p]ři provádění stavebních prací je nutné postupovat v rámci obecné platnosti dle zákona č. 114/1992 Sb., v platném znění, o ochraně přírody a krajiny a v souladu s ČSN 83 9061 (Technologie vegetačních úprav v krajině - Ochrana stromů, porostů a vegetačních ploch při stavebních pracích). Po dokončení stavby budou obě zahrady dosazeny několika stromy.“ 84. Podle vyjádření odboru životního prostředí žalovaného ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. S-MHMP- 1590310/2013/1/OZP/VI stavební záměr byl posouzen podle více zákonů, a to podle zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů, podle lesního zákona; podle zákona o odpadech; podle zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů; podle zákona o ochraně přírody a krajiny; podle zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů; podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění pozdějších předpisů; a podle vodního zákona. Pod bodem 5. písm. A) žalovaný konstatoval, že záměr je „navržen do lokality, kde v zásadě absentují klasické přírodní a jiné prvky charakteristické pro otevřenou, nezastavěnou krajinu, … toto vysoce urbanizované prostředí nelze bez přistoupení dalších skutečností označit za ‚krajinu‘ ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny“. Pod bodem 5. písm. B) žalovaný doplnil, že z hlediska ochrany a přírody bylo zjištěno, že nejbližší evropsky významnou lokalitou ke stavebnímu záměru je „X“ a „vzhledem k vzdálenosti od umístění záměru k uvedené EVL (evropsky významná lokalita, pozn. soudu) uvedený záměr nemůže mít významný vliv na EVL a ptačí oblasti.“ Z uvedeného vyplývá, že stavební úřad i žalovaný se ochranou přírody a krajiny těmito námitkami zabývali.

85. V napadeném rozhodnutí se žalovaný ochranou přírody a krajiny zabýval, jak je patrné ze str. 11 a 12 pod bodem „Ad. 4)“, v něm odkázal na závěry odboru životního prostředí žalovaného ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. S-MHMP-1590310/2013/1/OZP/VI; dále na str. 12 a 13 pod bodem „Ad. 6)“ žalovaný konstatoval, že nebyl zjištěn „žádný konkrétní údaj ani žádný důkaz svědčící tvrzenému výskytu chráněných živočichů či chráněných rostlin… pozemek stavebního záměru se nenachází v lokalitě chráněného biotopu, tedy nebyl právní ani věcný důvod tuto problematiku hodnotit.“. Na str. 21 pod bodem „Ad. 37)“ žalovaný uzavřel, že „nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které v souvislosti se stavebním záměrem nějakým způsobem ovlivňovaly zvláště chráněné druhy zvířat a zvláště chráněn druhy rostlin, či by jiným způsobem negativně zasahovaly do předmětu ochrany přírody a krajiny.“.

86. Podle § 3 správního řádu nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.

87. Ze shora uvedeného vyplývá, že oba správní orgány se otázkou ochrany přírody a krajiny zabývaly v dostatečné míře. Žalobkyně přitom ke svému tvrzení ničím nedoložila, které biotopy konkrétních zvláště chráněných druhů živočichů a rostlin se na stavebním pozemku stavebníka mají nacházet. Rovněž neuvedla, které jiné správní orgány měly být dotázány za účelem vydání stanoviska k nastolené věci. Lze proto přisvědčit žalovanému i stavebnímu úřadu, že si vyžádaly veškerá potřebná stanoviska dotčených správních orgánů, čímž dodrželi důkazní standard ve smyslu § 3 správního řádu. Pro úplnost nelze nezmínit, že nemovitost žalobkyně podle jejího tvrzení by se také měla nacházet v biotopu zvláště chráněných živočichů a rostlin, jelikož svůj dům od domu stavebníka má dělit vzdálenost cca 20 metrů. Námitky pátého žalobního bodu nejsou důvodnými, neboť ke zkrácení práv žalobkyně nemohlo dojít.

88. V šestém žalobním bodu žalobkyně upozorňuje, že závazné stanovisko vodoprávního úřadu nebylo stavebním úřadem v průběhu řízení opatřeno.

89. Soud ze správního spisu ověřil, že tato námitka nebyla žalobkyní vznesena v územním řízení, žalovaný, ani stavební úřad, ji proto nemohli vypořádat.

90. Podle § 104 odst. 9 věta prvá vodního zákona ve správních řízeních vedených podle zákona o ochraně přírody a krajiny, horního zákona a zákona o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě a dále při postupu podle stavebního zákona při umisťování, povolování, užívání a odstraňování staveb lze vydat rozhodnutí nebo učinit jiný úkon jen na základě závazného stanoviska vodoprávního úřadu, pokud mohou být dotčeny zájmy podle tohoto zákona.

91. V podané žalobě žalobkyně blíže neupřesnila, v čemž konkrétně spatřuje dotčení zájmů chráněných podle vodního zákona stavebním záměrem. Předně soud musí konstatovat, že vzhledem k zásadě dispozitivnosti soudního řízení správního není možné, aby žalobkyně předmět soudního přezkumu vymezila jen nekonkrétními odkazem bez souvislosti se skutkovými výtkami, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz. Musí se jednat o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu či listinách zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobkyně za základ jí tvrzené nezákonnosti (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS). Soud je povinen vypořádat jednotlivé žalobní body, aby nezatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností, není ale povinen na základě vágních odkazů žalobní body či podpůrné argumenty dohledávat ve spisech či v zaslaných dokumentech. Opačný postup by porušoval popsanou dispoziční zásadu a zasahoval by do rovného postavení účastníků řízení (§ 36 odst. 1 s. ř. s.). Jinými slovy, není na soudu, aby v odkazovaných podáních vyhledával skutečnosti, které jsou způsobilé být součástí žaloby. Z připojené dokumentace nijak nevyplývá, že by se stavební záměr jakkoliv dotýkal zájmů chráněných podle vodního zákona.

92. V sedmém žalobním bodu žalobkyně namítala nepřípustný přepis žádosti stavebníka v průběhu územního řízení, aby mohl být stavební záměr kvalifikován jako bytový dům. Napadené rozhodnutí proto mělo být vydáno o jiném předmětu, než pro jaký bylo v původní žádosti požadováno.

93. Na listině „Žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby“ ze dne 17. 3. 2014 je v části A uveden název stavebního záměru: „Novostavba rodinného dvojmu [přepsáno na „dvou domů“] na parcele č. X a X, k. ú. X, bývalé čp. X, X ulice, X“. Podle dokumentace výkresu „Řez A-A´“ č. D.2.1 stavební záměr má tři nadzemní podlaží s podsklepením s celkovou výškou 10,1 m nad úroveň terénu. Třetí nadzemní podlaží je částečně ustupující cca o 1/3 oproti druhému nadzemnímu podlaží.

94. Stavební úřad na str. 6 ve třetím odstavci územního rozhodnutí vysvětlil, že podle platného názvosloví staveb definovaného vyhláškou OTPP musí být předmětný stavební záměr označen nikoli za „rodinný dvojdům“, nýbrž za „bytový dvojdům“. Je tomu tak proto, že stavební záměr je sice navržen za účelem rodinného bydlení, 3. nadzemní podlaží nelze považovat za podkroví ve smyslu technických norem ČSN 73 4301 (Obytné budovy) a ČSN ISO 6701-1, 73 0000 (Pozemní a inženýrské stavby). Novostavba podle čl. 3 písm. c) vyhlášky OTPP se musí označit za „bytový dům (dvojdům)“. Stavební úřad konstatoval, že „[v]zhledem k deklarovanému využití stavby k rodinnému bydlení, kapacitě pouze 1 bytové jednotky pro každou z polovin dvojdomu, vycházel stavební úřad při posuzování novostavby přiměřeně k faktickému stavu.“ Obdobně se stavební úřad vyjádřil na str. 10 a 11 územního rozhodnutí pod písm. A) bodem 1 písm. a), b) a d). Konstatoval v nich, že „jedná se o stále jeden a tentýž záměr, kde rozdílné označení ‚rodinný‘ x ‚bytový‘ je výsledkem neznalosti detailní definice pojmu ‚rodinný dům‘ a ‚podkroví‘ ze strany projektanta i účastníka řízení… záměr byl od počátku projednávání na stavebním úřadě předložen jako novostavba bytového dvojdomu, předložená výkresová dokumentace nese označení ‚DUR- novostavba dvojdomu‘, nicméně textová část ještě používá nesprávný termín ‚rodinný dvojdům‘… po celou dobu územního řízení …byl záměr srozumitelně popisován jako novostavba dvou bytových domů, které tvoří dvojdům.“ 95. V napadeném rozhodnutí žalovaný na str. 17 pod bodem „Ad. 23)“ zopakoval, že stavební záměr byl označen názvem „novostavba dvojdomu“, ačkoliv se ve smyslu vyhlášky OTPP jedná o „bytový dům“. Podle žalovaného je z územního rozhodnutí zřejmé, že stavební úřad posuzoval stavební záměr jako stavbu bytového domu a aplikoval ustanovení vyhlášky OTPP vztahující se na tento typ stavby. Samotné označení stavebního záměru nemůže mít vliv na zákonnost územního rozhodnutí, stejně jako jeho označení některými dotčenými orgány, neboť i ty stavební záměr posuzovaly na základě podkladů technického charakteru a nikoli podle názvu.

96. Podle čl. 3 odst. 1 písm. c) vyhlášky OTPP pro účely této vyhlášky se rozumí bytovým domem - stavba pro bydlení, ve které převažuje funkce bydlení; přitom do posuzovaných ploch se nepočítá plocha společných prostor, jako jsou např. chodby, schodiště, půda, prostory domovního vybavení - např. kočárkárna, prádelna, sušárna, úklidová komora.

97. Podle čl. 3 odst. 1 písm. i) vyhlášky OTPP pro účely této vyhlášky se rozumí podkrovím - přístupný prostor nad nadzemním podlažím, vymezený konstrukcí krovu a dalšími stavebními konstrukcemi, určený k účelovému využití.

98. Podle čl. 3 odst. 1 písm. m) vyhlášky OTPP pro účely této vyhlášky se rozumí rodinným domem - stavba pro bydlení, která svým stavebním uspořádáním odpovídá požadavkům na rodinné bydlení a v níž je více než polovina podlahové plochy místností a prostorů určena k bydlení; rodinný dům může mít nejvýše tři samostatné byty, nejvýše dvě nadzemní a jedno podzemní podlaží a podkroví.

99. Na základě shora konstatovaného je zjevné, že správní orgány nerozhodovaly o jiném předmětu, nežli jaký měla stavebníkova žádost v původním znění. Z uvedených ustanovení vyhlášky OTPP ve spojení s dokumentací vyplývá, že z důvodu terminologické přesnosti nemohl být stavební záměr označen jako rodinný dům. Podle výkresu „Řez A-A´“ č. D.2.1 třetí nadzemní podlaží nemůže být podkrovím ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. i) vyhlášky OTPP, proto je stavební záměr bytovým domem ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. c) vyhlášky OTPP, nikoli rodinným domem ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. m) vyhlášky OTPP. Z průběhu územního řízení jednoznačně vyplývá, že stavební záměr byl posuzován podle svých technických vlastností specifikovaných v dokumentaci a nikoli podle názvu. Samotná změna názvu stavebního záměru proto rovněž nijak nebyla způsobilá zasáhnout do veřejných subjektivních práv žalobkyně. Tato námitka není důvodná.

100. V osmém žalobním bodu žalobkyně namítla, že v odvolacím řízení nebyla seznámena s podklady vloženými do správního spisu v jeho průběhu, a to se závazným stanoviskem Ministerstva vnitra – generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR ze dne 20. 7. 2015, č. j. MV-82535- 8/PO-PRE-2015, se závazným stanoviskem Ministerstva zdravotnictví České republiky ze dne 17. 12. 2015, č. j. MZDR 30496/2015-3/OVZ a se závazným stanoviskem odboru dopravních agend žalovaného ze dne 28. 1. 2016, č. j. MHMP-150811/2016/ODA-O4/Dů, čímž jí byla upřena možnost se k nim vyjádřit.

101. Ze správního spisu vyplývá, že žalovaný dne 15. 1. 2016 vypravil žalobkyni (doporučeně prostřednictvím pošty) „Oznámení o doplnění podkladů pro vydání rozhodnutí“ datované dnem 13. 1. 2016 č. j. MHMP 2194431/2015. V něm informuje žalobkyni, že „v průběhu odvolacího řízení byly do spisu doplněny tyto podklady: - stanovisko Ministerstva vnitra, generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR č.j. MV-82535-8/PO-PRE-2015 ze dne 20.7.2015, - stanovisko Ministerstva kultury č.j. MK 41282/2015 OPP ze dne 29.7.2015, - stanovisko Ministerstva zdravotnictví ČR č.j. MZDR 30496/2015- 3/OVZ ze dne 17.12.2015. Ve smyslu ust. § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, mají účastníci řízení právo se k podkladům pro vydání rozhodnutí vyjádřit. Do uvedených podkladů mohou nahlédnout v budově MHMP, na adrese …, a to v pondělí od 13.00-16.30 hod., ve středu od 8.00-11.00 hod. a od 13.00-17.30 hod, nebo kdykoli po předchozí telefonické domluvě … K obsahu doplněných podkladů se účastníci mohou vyjádřit písemně na adresu …, a to ve lhůtě do 15ti dnů od doručení tohoto oznámení.“ Uvedené oznámení žalobkyně obdržela dne 22. 1. 2016, jak vyplývá z poštovní doručenky. Toto právo žalobkyně využila, podle Protokolu o nahlédnutí do spisu ze dne 3. 2. 2016, a její zástupkyně na místě pořídila „kopie stanovisek dotčených ústředních orgánů veřejné správy (výsledky přezkumů podle § 149 správního řádu)“ se závěrem, že „osoba nahlížející do spisu s jeho obsahem souhlasí a nežádá jeho doplnění“. Tento protokol je podepsán zástupkyní žalobkyně bez výhrad.

102. Žalovaný dne 4. 2. 2016 vypravil žalobkyni (doporučeně prostřednictvím pošty) v pořadí druhé „Oznámení o doplnění podkladů pro vydání rozhodnutí“ datované dnem 3. 2. 2016 č. j. MHMP 183368/2016. V něm informuje žalobkyni, že „v průběhu odvolacího řízení byl žadatelem, Ing. O. S., … do spisu doplněn tento podklad: Závazné stanovisko odboru dopravních agend MHMP č.j. MHMP- 150811/2016/ODA-O4/Dů, sp. zn. S-MHMP 133050/2016 ze dne 28.1.2016. Ve smyslu ust. § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, mají účastníci řízení právo se k podkladům pro vydání rozhodnutí vyjádřit. MHMP STR v příloze účastníkům řízení zasílá výše uvedený doplněný podklad s tím, že se k jeho obsahu mohou písemně vyjádřit na adresu Magistrát hlavního města Prahy, odbor stavebního řádu, Jungmannova 29, 111 21 Praha 1, s uvedením výše vyznačené spisové značky, a to ve lhůtě do 6ti dnů od doručení tohoto vyrozumění.“ K tomuto oznámení žalovaný připojil zmiňované závazné stanovisko. Uvedené oznámení s přílohou žalobkyně obdržela dne 8. 2. 2016, jak vyplývá z poštovní doručenky. Žalobkyně do vydání napadeného rozhodnutí na oznámení s přílohou nereagovala.

103. Podle § 4 odst. 4 správního řádu správní orgán umožní dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy.

104. Podle § 36 odst. 3 správního řádu nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. V případě, že podkladem rozhodnutí jsou písemnosti a záznamy, které jsou za podmínek v § 17 odst. 3 uchovávány odděleně mimo spis, může se účastník, o jehož právním nároku se v řízení rozhoduje, s těmito podklady seznámit pouze v podobě, která nezmaří účel jejich utajení; není-li to možné, sdělí se takovému účastníkovi alespoň v obecné rovině, jaké skutečnosti z těchto podkladů vyplývají. Správní orgán si předtím, než účastníkovi umožní seznámit se s podklady podle předchozí věty, vyžádá vyjádření orgánu, který tyto podklady poskytl. Nerozhoduje-li se v řízení o právním nároku účastníka, není takový účastník oprávněn seznámit se s podklady rozhodnutí, které jsou za podmínek v § 17 odst. 3 uchovávány odděleně mimo spis.

105. Podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné napadené rozhodnutí nebo jeho část změní; změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se; podle § 36 odst. 3 se postupuje, pouze pokud jde o podklady rozhodnutí nově pořízené odvolacím správním orgánem; je-li to zapotřebí k odstranění vad odůvodnění, změní odvolací správní orgán rozhodnutí v části odůvodnění; odvolací správní orgán nemůže svým rozhodnutím změnit rozhodnutí orgánu územního samosprávného celku vydané v samostatné působnosti.

106. Ze shora uvedených skutečností vyplývá, že žalovaný poskytl žalobkyni možnost v průběhu odvolacího řízení se seznámit s konstatovanými závaznými stanovisky. Toho v prvním případě žalobkyně využila, do spisu prostřednictvím zmocněnkyně nahlížela, kopie závazných stanovisek si pořídila, bez výhrad protokol o tomto podepsala. Ve druhém případě závazné stanovisko žalobkyně obdržela v příloze oznámení žalovaného, v poskytnuté lhůtě, ani později, proti němu nebrojila. Městský soud v ničem neshledal, že by žalobkyni byla upřena možnost uplatňovat její oprávněné zájmy ve smyslu § 4 odst. 4 správního řádu, žalovaný dodržel postup podle § 36 odst. 3 ve spojení s § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu. Obecné tvrzení, že žalobkyně nebyla seznámena s „zřejmě i dalšími“ podklady pro vydání napadeného rozhodnutí, nemůže obstát. Po nahlížení zástupkyně žalobkyně do spisu do něj žádné další podklady doplňovány nebyly.

107. Žalobkyně dále namítala, že závazné stanovisko odboru dopravních agend žalovaného ze dne 28. 1. 2016, č. j. MHMP-150811/2016/ODA-O4/Dů bylo vloženo do spisu až v průběhu odvolacího řízení, proto mělo dojít k vydání územního rozhodnutí na základě nedostatečných podkladů a zkráceno právo žalobkyně požadovat přezkum tohoto závazného stanoviska podle § 149 odst. 4 správního řádu.

108. Ze správního spisu vyplývá, že v územním řízení bylo stavebnímu úřadu doloženo koordinované závazné stanovisko odboru dopravy a životního prostředí stavebního úřadu ze dne 5. 3. 2014, č. j. 1280/OÚR/2013 [viz jeho část B) bod 1 písm. a) až písm. l)], jehož přezkum navrhla žalobkyně v odvolání ze dne 11. 11. 2014. V odvolacím řízení pak stavebník doložil souhlasné závazné stanovisko odboru dopravních agend žalovaného ze dne 28. 1. 2016, č. j. MHMP- 150811/2016/ODA-O4/Dů, v něm stanovil podmínky, zajišťující minimalizaci negativních dopadů stavby na okolní komunikační síť jak v době výstavby, tak po uvedení stavby do provozu.

109. V napadeném rozhodnutí žalovaný na str. 15 pod bodem „Ad. 17)“ ve čtvrtém odstavci uvedl, že Statutem hl. m. Prahy není přenesena působnost silničního správního úřadu podle zákona o pozemních komunikacích ve vztahu ke všem pozemním komunikacím na městské části. K vydání závazného stanoviska byl příslušný odbor dopravních agend žalovaného, přičemž stanovisko odboru dopravy a životního prostředí stavebního úřadu bylo vydáno jako podkladové. S doloženým závazným stanoviskem byli účastníci řízení seznámeni opatřením nazvaným „oznámení o doplnění podkladů pro vydání rozhodnutí ze dne 3. 2. 2016, č. j. MHMP 183368/2016 (žalobkyně jej osobně převzala dne 8. 2. 2016, pozn. soudu). Podle žalovaného tím nebyla způsobena nezákonnost územního rozhodnutí.

110. Městský soud k doložení předmětného závazného stanoviska v průběhu odvolacího řízení doplňuje, že ačkoliv podle § 89 odst. 1 stavebního zákona závazná stanoviska, která mohou dotčené orgány uplatňovat podle § 4 odst. 4, a námitky účastníků řízení musí být uplatněny nejpozději při ústním jednání, případně při veřejném ústním jednání, při kterém musí být nejpozději uplatněny také připomínky veřejnosti; jinak se k nim nepřihlíží. Jestliže dojde k upuštění od ústního jednání, musí být závazná stanoviska dotčených orgánů podle § 4 odst. 4 a námitky účastníků řízení uplatněny ve stanovené lhůtě; jinak se k nim nepřihlíží, nelze v daném případě postupovat takto formalisticky. Stavebník se totiž s vypracovanou dokumentací ještě před podáním žádosti obrátil na odbor dopravy a životního prostředí stavebního úřadu v dobré víře, že právě tento správní orgán je příslušným silničním správním úřadem ve smyslu zákona o pozemních komunikacích. Měl tedy legitimní očekávání, že koná správně (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. I. ÚS 2086/17), a proto mu nelze klást dodatečné doložení správného závazného stanoviska v odvolacím řízení k tíži.

111. K otázce procesních práv žalobkyně je nutné zvážit, zda tímto postupem jí byla fakticky odňata instance, tj. upřeno právo se vyjádřit k závěrům silničního správního úřadu. Soud dospěl k závěru, že se tomuto tak nestalo, jelikož předmětné závazné stanovisko odboru dopravních agend žalovaného se nijak podstatně neliší od příslušné části koordinovaného závazného stanoviska odboru dopravy a životního prostředí stavebního úřadu. Pokud by žalovaný vrátil věc stavebnímu úřadu k dalšímu projednání toliko proto, aby i k tomuto novému závaznému stanovisku se mohla žalobkyně vyjádřit a následně podat nové odvolání spojené s požadavkem na jeho přezkum, jednalo by se o pouhý „proces pro proces“, který je v moderním správním právu nepřípustný (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2017, č. j. 2 Ads 302/2017-23). Nadto bylo předmětné závazné stanovisko vydáno mj. na ochranu veřejného užívání X ulice po dobu výstavby stavebního záměru, tj. i na ochranu přístupu žalobkyně k jejímu domu č.p. X. Z tohoto důvodu není způsobilé žalobkyni nijak poškodit a poskytnutí soudní „ochrany“ zrušením napadeného rozhodnutí by bylo kontraproduktivní (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 148/02).

112. Námitky osmého žalobního bodu nejsou důvodnými.

113. V devátém žalobním bodu žalobkyně namítla nezákonnost vydání povolení výjimky z odstupové vzdálenosti staveb podle čl. 8 odst. 2 vyhlášky OTPP, jelikož návrh na povolení výjimky stavebník neodůvodnil. Stavebník tak podle žalobkyně postupoval v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2013 č. j. 4 As 13/2013-26.

114. Městský soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 6. 2013, č. j. 4 As 13/2013-26 dovodil, že „rozhodnutí o tom, že určitá osoba není účastníkem správního řízení dle § 28 odst. 1 správního řádu je samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví v řízení podle § 65 a násl. s. ř. s. (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007, č. j. 3 As 74/2006-61). Pokud tedy osoba, o které bylo pravomocně rozhodnuto, že není účastníkem správního řízení, podá odvolání proti dalšímu rozhodnutí vydanému v tomto správním řízení, které je jako nepřípustné zamítnuto dle § 92 odst. 1 správního řádu, správní soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání vyjde z pravomocného rozhodnutí o účastenství ve smyslu § 75 odst. 2 na konci s. ř. s.“ 115. V právě projednávané věci žalovaný dne 10. 6. 2015 pod č. j. MHMP 1029292/2015 vydal rozhodnutí, jímž zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil usnesení stavebního úřadu ze dne 22. 10. 2014 č. j. MCP6 084122/2014. Tímto rozhodnutím stavební úřad nepřiznal žalobkyni postavení účastníka správního řízení vedeného ve věci žádosti stavebníka o povolení výjimky z ut. čl. 8 odst. 2 vyhlášky OTPP pro odstupovou vzdálenost stavebního záměru na pozemku par. č. X a X, k.ú. X od stavby na pozemku parc.č. X, k.ú. X. V odůvodnění konstatuje, že žalobkyně vlastní nemovitost na pozemcích parc.č. X, k.ú. X na protější straně ulice X. Předmět žádosti, jímž je odstupová vzdálenost mezi stavbami, se žalobkyně proto netýká. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 7. 2015, č. j. 9 As 222/2014-147 vyslovil, že „[u]snesení o tom, zda osoba je, či není účastníkem podle § 28 odst. 1 správního řádu z roku 2004, není rozhodnutím, kterým se upravuje vedení řízení před správním orgánem, a proto nespadá pod kompetenční výluku podle § 70 písm. c) s. ř. s.“. Městský soud ověřil, že žádost o výjimku z vzájemného odstupu staveb ze dne 17. 7. 2014 od přístavby sousedního rodinného domu čp. X podle čl. 8 odst. 2 OTPP doručená stavebníkem stavebnímu úřadu dne 18. 7. 2014 se týká domu sousedícího s novostavbou, jeho vlastníkem žalovaná není. Žalobkyně netvrdí a ani nedoložila, jak byla rozhodnutím o povolení výjimky z odstupové vzdálenosti sousedících staveb, jejichž vlastníkem není, zasažena na svých veřejných subjektivních právech. Námitky devátého žalobního bodu nejsou důvodné.

116. V desátém žalobním bodu žalobkyně namítla, že podle § 77 odst. 3 ZOVZ ve znění novely č. 267/2015 Sb. mělo být doloženo závazné stanovisko orgánu ochrany veřejného zdraví z hlediska ochrany před hlukem.

117. Souhlasným závazným stanoviskem Hygienická stanice hl. m. Prahy dne 15. 1. 2014 č. j. HSHMP 59732/2013 stanovila, že projektová dokumentace ke stavebnímu řízení musí obsahovat: „1. Výpočet hluku ze stavební činnosti. Je nutné navrhnout a výpočtem doložit takové úpravy, aby hluk ze stavební činnosti v chráněném venkovním prostoru staveb nepřekročil hygienický limit akustického tlaku A LAeq,s = 65 dB v době od 7,00 do 21,00 hodin.

2. Návrh akustických úprav podložený výpočtem, který doloží, že z provozu tepelného čerpadla a event. dalších zdrojů hluku není v chráněném venkovním prostoru staveb překročen hygienický limit akustického tlaku A LAeq,8h = 50 dB pro 8 souvislých na sebe navazujících nejhlučnějších hodin dne a LAeq,1h = 40 dB pro nejhlučnější jednu hodinu v noci, pro hluk s tónovou složkou o 5 dB méně.“ Toto závazné stanovisko bylo potvrzeno závazným stanoviskem Ministerstva zdravotnictví ze dne 17. 12. 2015, č. j. MZDR 30496/2015-3/OVZ, v němž ministerstvo doplnilo, že „doprava vyvolaná záměrem neovlivní stávající akustickou situaci v nejbližším okolí, tj. v ulici X, která slouží rezidentům a je napojena na komunikaci X, která patří mezi hlavní komunikace města…V podaném odvolání (žalobkyní, pozn. soudu) není uveden konkrétní důvod pro přehodnocení závazného stanoviska HSHMP č. j. HSHMP 59732/2013 ze dne 15. 1. 2014“.

118. Žalovaný na str. 17 pod bodem „Ad. 24)“ ve druhém odstavci napadeného rozhodnutí se touto otázkou zabýval a uvedl, že „s ohledem na zdroje hluku, které jsou deklarovány v dokumentaci, nebylo toto posouzení vyžadováno, dále, že doprava vyvolaná stavebním záměrem neovlivní akustickou situaci v nejbližším okolí, tj. v ulici X, která slouží rezidentům a je napojena na komunikaci X, uvádí zjištěné ekvivalentní hladiny akustického tlaku vyvolané dopravou na veřejných komunikacích v dané lokalitě, s tím, že tyto zjištěné hodnoty nepřekračují hygienický limit.“ 119. Podle § 77 odst. 3 ZOVZ ve znění novely č. 267/2015 Sb. účinné od 1. 12. 2015 stavební úřad vždy zajistí, aby záměr žadatele ke stavbě bytového domu, rodinného domu, stavbě pro předškolní nebo školní vzdělávání, stavbě pro zdravotní nebo sociální účely anebo k funkčně obdobné stavbě a ke stavbě zdroje hluku byl z hlediska ochrany před hlukem posouzen příslušným orgánem ochrany veřejného zdraví.

120. Uvedená námitka nesměřuje k ochraně veřejných subjektivních práv žalobkyně. Městský soud konstatuje, že dodržování hygienických limitů hluku je pro účely ochrany okolí stavebního záměru, včetně domu žalobkyně č.p. X, dostatečně zajištěno citovaným závazným stanoviskem Hygienické stanice hl. m. Prahy ve spojení s potvrzujícím závazným stanoviskem Ministerstva zdravotnictví. Požadavek žalobkyně na vydání nového závazného stanoviska ve smyslu § 77 odst. 3 ZOVZ je irelevantní.

121. V jedenáctém žalobním bodu žalobkyně uplatňuje řadu dílčích námitek. Žalobkyní rozporovaná část V. nazvaná podmínky pro umístění stavby pod bodem 32. územního rozhodnutí stanoví takto: „Dešťové vody ze střechy a zpevněných ploch budou řešeny vsakem na pozemku (vsakovací bloky), částečně budou svedeny do akumulačních nádrží a použity pro závlahu.“ Městský soud uvádí, že podle dokumentace výkresu Koordinační situace č. C.3 je patrné, že pozemek s domem žalobkyně se nachází naproti stavebnímu záměru, odděluje je X ulice na vzdálenost cca 20m (od obvodových zdí obou staveb). Problematika umístění vsakovacích bloků se proto zjevně netýká veřejných subjektivních práv žalobkyně, která k žalobě k uvedené dílčí námitce kromě tvrzení žádný důkaz, jakým způsobem se jí tato skutečnost dotýká, nepředložila. Z dokumentace je patrné, že dešťová voda stékající ze střechy záměru se zjevně nijak nedotkne pozemku ani domu žalobkyně.

122. Požadavek žalobkyně, aby stavební záměr „bytového domu“ počítal s veřejně přístupnými návštěvnickými stáními, soud nepovažuje za relevantní. Žalobkyně nedoložila, že by disponovala veřejně subjektivním právem, aby stavebník, jenž je jejím sousedem naproti přes ulici, byl povinen svou zamýšlenou novostavbu vybavit veřejně přístupným parkovištěm. Žalobkyně přitom k takto uplatněné námitce nedoložila, že by ona měla na svém pozemku veřejně přístupné parkoviště, popř. jejich okolní sousedé. Nadto z dokumentace od počátku řízení vyplývá, že stavební záměr je fakticky dvojdomkem dvou bytových jednotek, není domem o více bytových jednotkách, u kterého se předpokládá nutnost určitého počtu parkovacích ploch (na bytovou jednotku).

123. Žalobkyně dále namítala, že správní orgány rozhodovaly na základě neplatných podkladů od vlastníků technické infrastruktury.

124. Ze správního spisu vyplývá, že stavebník spolu s žádostí o vydání rozhodnutí o umístění stavby ze dne 17. 3. 2014 doložil následující souhlasy a vyjádření vlastníků technické infrastruktury: - vyjádření společnosti PREdistribuce, a. s., ze dne 3. 2. 2014 zn. 25054566 k připojení do elektrické sítě s platností vyjádření k projektové dokumentaci k územnímu řízení jeden rok, - vyjádření společnosti Pražská vodohospodářská společnost, a.s., ze dne 23. 1. 2014 zn. 4500/13/2/02 k napojení na kanalizaci je souhlasné s platností jeden rok ode dne vydání, - vyjádření společnosti Telefónica Czech Republic, a.s. ze dne 12. 2. 2013, č. j. 524209/13 k síti elektronických komunikací je souhlasné a jeho platnost končí dne 12. 2. 2015, - vyjádření společnosti ČD-Telematika a. s. ze dne 13. 2. 2013 zn. 4026/2013 ke styku s telekomunikačním vedením a zařízením, která jsou chráněna ochranným pásmem a pozbývá platnosti dne 22. 2. 2015, - vyjádření společnosti ČEPS, a.s. ze dne 12. 2. 2013 zn. 1969 k elektrickému zařízení v majetku přenosové soustavy s platností 12 měsíců od data vydání, - sdělení společnosti ČEZ ICT Services, a. s. ze dne 17. 3. 2014 zn. 0200186424 k existenci komunikačního vedení v majetku jmenované společnosti s platností 1 rok od 17. 3. 2014, - sdělení společnosti ČEZ Distribuce, a. s. ze dne 17. 3. 2014 zn. 0100257784 k existenci energetického zařízení v majetku jmenované společnosti s platností 6 měsíců od 17. 3. 2014.

125. Žalobkyně v odvolání ze dne 11. 11. 2014 v části IV. na str. 6 pod bodem 11) namítla toliko neplatnost sdělení společnosti ČEZ Distribuce, a. s. ze dne 17. 3. 2014 zn. 0100257784. Žalovaný na str. 16 pod bodem „Ad. 20)“ ve třetím odstavci napadeného rozhodnutí uvedl, že součástí správního spisu je rovněž sdělení společnosti ČEZ ICT Services, a. s. ze dne 17. 3. 2014 zn. 0200186424, z něhož vyplývá, že na daném území se nenachází energetické zařízení v majetku společnost ČEZ ICT Services, a. s. Platnost sdělení je jeden rok, tedy bylo v době vydání územního rozhodnutí platné. Žalovaný nesouhlasí s námitkou, že stavební úřad rozhodoval na základě chybějícího podkladu.

126. Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 10. 2008 č. j. 8 As 47/2005-86 konstatoval, že „aktivní žalobní legitimace v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§ 65 a násl. s. ř. s.) bude dána vždy tehdy, pokud s ohledem na tvrzení žalobce není možné zjevně a jednoznačně konstatovat, že k zásahu do jeho právní sféry v žádném případě dojít nemohlo.“ Městský soud dospěl v právě projednávaném případě k závěru, že uvedená otázka se právní sféry žalobkyně nijak nedotýká, neboť jsou zde hájena práva jiného účastníka územního řízení a nikoli subjektivní veřejná práva žalobkyně. Žalobkyně nijak nedoložila, jakým způsobem by mohla absence platných souhlasů vlastníků dopravní a technické infrastruktury zasáhnout do jejího vlastnického práva k domu č.p. X, proto je tato dílčí žalobní námitka irelevantní. Za rovněž irelevantní městský soud považuje dílčí námitku, že měla být chybně vypořádána odvolací námitka žalobkyně, že stavební úřad rozhodoval na základě neplatného sdělení společnosti ČEZ Distribuce, a. s. ze dne 17. 3. 2014 zn. 0100257784, na níž žalovaný reagoval odkazem na sdělení společnosti ČEZ ICT Services, a. s. ze shodného data pod zn. 0200186424, které bylo v době rozhodování stavebního úřadu platné. Námitka směřuje k ochraně práv vlastníků technické infrastruktury, nikoli žalobkyně.

127. K další dílčí námitce žalobkyně, která územní řízení považuje za zmatečné, protože většina stanovisek, závazných stanovisek a vyjádření byla vydána k dokumentaci pro rodinný dvojdomek, a nikoli pro bytový dvojdům, a nevěděla, k jakému stavebnímu záměru se má vlastně vyjadřovat, soud odkazuje na vypořádání sedmého žalobního bodu rozsudku a doplňuje, že samotný název stavebního záměru lze považovat za pouhou formalitou, která nemohla nijak zasáhnout veřejná subjektivní práva žalobkyně, jelikož záměr byl v řízení posuzován výlučně podle technických vlastností a dokumentace a nikoli podle názvu.

128. Dále žalobkyně upozornila, že v žádosti stavebníka nebyl uveden pozemek parc.č. X, k.ú. X, proto mělo být žalovaným rozhodováno o zcela jiném předmětu žádosti.

129. Ze správního spisu vyplývá, že v žádosti stavebníka v části A v bodu II. nazvaném Pozemky, na kterých se stavba umisťuje, jsou uvedeny pozemky parc.č. „X, X k.ú. X.“. Pozemek parc. č. X (jedná se o městskou komunikaci ulice X) je zmiňován v dokumentaci pro územní řízení na str. 8 jako pozemek dotčený stavbou přípojek inženýrských sítí. Z výkresu Koordinační situace č. C.3 je pak patrné, že stavební záměr je umístěn výhradně na pozemcích parc. č. X a X, zatímco na pozemek parc. č. X jsou vyvedeny toliko nezbytné přípojky technické infrastruktury pro potřeby stavebního záměru. Stavební úřad v „Oznámení zahájení územního řízení a pozvání k ústnímu jednání“ ze dne 20. 5. 2014 označil stavební záměr názvem „Novostavba dvojdomu (bytových domů) na pozemcích parc.č. X, X k.ú. X- X X, X, X“ umístěný na pozemcích parc. č. X, X, X, k.ú. X. Dne 20. 6. 2014 se na odboru výstavby stavebního úřadu konalo ústní jednání, jehož se účastnila i žalobkyně, kde byli přítomní seznámeni s detaily stavebního záměru, jak žalobkyně stvrdila svým podpisem.

130. V územním rozhodnutí na str. 11 v části A) bodu 1 písm. e) stavební úřad uvedl, že umístění stavebního záměru na pozemcích parc.č. X, X, X v k.ú. X je definováno v textu oznámení o zahájení územního řízení, „pozemek komunikace parc.č. X je dotčen umístěním přípojek inženýrských sítí, nikoliv umístěním samotné hmoty bytového dvojdomu.“ 131. V napadeném rozhodnutí na str. 18 pod bodem „Ad. 26)“ ve třetím odstavci žalovaný uvedl, že v žádosti stavebníka pozemek parc.č. X, k.ú. X, uveden není, tato skutečnost vyplývá z dokumentace, stavební záměr má být každou svou polovinou samostatně napojen na inženýrské sítě. Stavební úřad proto pochybil, když stavebníka nevyzval k uvedení obsahu žádosti do souladu s předloženou dokumentací. Stavební záměr byl s účastníky projednán na základě dokumentace, a nikoliv podle formuláře žádosti. Všichni účastníci řízení měli možnost se s dokumentací seznámit a uplatnit námitky, jak žalobkyně učinila. Z dokumentace zřetelně vyplývá záměr umístit přípojky inženýrských sítí na pozemku parc.č. X, k.ú. X. Souhlas vlastníka tohoto pozemku byl doložen, žalobkyně není vlastníkem tohoto pozemku a nemá k němu ani jiné věcné právo.

132. Městský soud se ztotožňuje s touto argumentací a doplňuje, že z konstatovaného je zřejmé, že v žádném případě nedošlo k nezákonnému rozhodování o jiném předmětu žádosti, nýbrž se jedná o administrativní nedostatek, který není způsobilý jakýmkoli způsobem zasáhnout právní sféru žalobkyně, která není vlastníkem pozemní komunikace na pozemku parc.č. X, k.ú. X.

133. V poslední dílčí námitce žalobkyně tvrdí, že v napadeném rozhodnutí měl být nezákonným způsobem vymezen okruh účastníků odvolacího řízení. Tato dílčí námitka je z hlediska ochrany veřejných subjektivních práv žalobkyně přípustná toliko k osobě, která námitku uplatňuje. Soud proto posuzoval, zda žalobkyně v napadeném rozhodnutí byla zařazena do správného okruhu účastníků odvolacího řízení, hájení práv jiných osob žalobkyni nepřísluší. Na str. 22 napadeného rozhodnutí se uvádí: „Obdrží: I. účastníci řízení dle ust. § 27 odst. 1 správního řádu a odvolatelé: … 4. Ing. H. F., bytem X“. Není tedy pravdou, že by žalobkyně byla v napadeném rozhodnutí prohlášena vadně za účastníka řízení podle § 27 odst. 2 správního řádu. Je zařazena správně do okruhu „odvolatelů“, byť ve stejné části rozdělovníku jako účastníci řízení podle § 27 odst. 1 správního řádu, jako odvolatelka je také uvedena v záhlaví napadeného rozhodnutí.

134. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proti ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

135. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný správní orgán, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

136. Dále podle § 60 odst. 5 s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s povinností, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Osobě zúčastněné na řízení nebyly soudem v průběhu řízení uloženy žádné povinnosti a ani nenastaly důvody hodné zvláštního zřetele. Soud proto rozhodl, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.