č. j. 40 A 1/2021-319

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a JUDr. Martiny Vernerové ve věci navrhovatelů: a) obec Moldava, sídlem Moldava 113, 417 81 Moldava, b) obec Kryštofovy Hamry, sídlem Kryštofovy Hamry 64, 431 91 Kryštofovy Hamry, c) APB – PLZEŇ a. s., IČO: 27066410, sídlem Losiná 303, 332 04 Losiná, d) VTE Moldava II, a. s., IČO: 27567320, sídlem Pařížská 130/26, Josefov, 110 00 Praha 1, e) M. K., nar. „X“, bytem „X“, všichni zastoupeni Mgr. Jiřím Nezhybou, advokátem, sídlem Údolní 33, 602 00 Brno, proti odpůrci: Ústecký kraj, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) DROBIL-ENERGO s. r. o., IČO: 64834484, sídlem V Šipce 694/9, Jižní Předměstí, 301 00 Plzeň, II) Větrné elektrárny Strážný Vrch, a. s., IČO: 26982056, sídlem Moravské náměstí 127/3, Brno-město, 602 00 Brno, III) Wind Tech, a. s., IČO: 60706376, sídlem Moravské náměstí 127/3, Brno-město, 602 00 Brno, IV) ALTENER s. r. o., IČO: 27281922, sídlem Tyršova stezka 190, Loučná, 435 11 Lom, všichni zastoupeni Mgr. Annou Francovou, advokátkou, sídlem Údolní 33, 602 00 Brno, V) Česká společnost pro větrnou energii, IČO: 60448571, sídlem Novotného lávka 200/5, Staré Město, 110 00 Praha 1, o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy – 2. aktualizace Zásad územního rozvoje Ústeckého kraje – vydaného Zastupitelstvem Ústeckého kraje usnesením ze dne 22. 6. 2020, č. X, takto:

Výrok

I. Ve 2. aktualizaci Zásad územního rozvoje Ústeckého kraje, vydané Zastupitelstvem Ústeckého kraje usnesením ze dne 22. 6. 2020, č. X, se ode dne právní moci tohoto rozsudku zrušuje v textové části v bodě 163 poslední odrážka, kde je uvedeno: „zastavěná území; 500 m od zastavěného území a zastavitelných ploch“.

II. Ve zbylém rozsahu se návrh navrhovatelů a), b), c) a d) zamítá.

III. Návrh navrhovatele e) se zamítá.

IV. Navrhovatel e) a odpůrce vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení.

V. Odpůrce je povinen zaplatit navrhovatelům a), b), c) a d) náhradu nákladů řízení v částce 13 775 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Navrhovatelé se podaným návrhem domáhali zrušení části opatření obecné povahy – 2. aktualizace Zásad územního rozvoje Ústeckého kraje – vydaného Zastupitelstvem Ústeckého kraje usnesením ze dne 22. 6. 2020, č. X, (dále jen „aktualizace“), a to bodu 163, kterým byl aktualizován článek 174 odst. 2 Zásad územního rozvoje Ústeckého kraje.

2. V podání ze dne 17. 8. 2021 navrhovatelé navrhli alternativní petit, ve kterém navrhli zrušení částí bodu 163, kterým byl aktualizován článek 174 odst. 2 Zásad územního rozvoje Ústeckého kraje tak, že v uvozující větě odstavce 2 navrhují zrušit slova „s ohledem na převažující veřejný zájem na ochraně přírodních hodnot, kulturně-historických hodnot, krajinářsky cenných oblastí a veřejného zdraví“, v odrážce „velkoplošná zvláště chráněná území (národní parky, chráněné krajinné oblasti)“ navrhují zrušit slova „a navazující 3 km ochranné pásmo vizuálního vlivu na tato zvláště chráněná území“, navrhují zrušit odrážky „lokality NATURA 2000 (evropsky významné lokality, ptačí oblasti)“, „ÚSES (nadregionální biocentra, nadregionální biokoridory, regionální biocentra, regionální biokoridory)“, „významné krajinné prvky“, dále navrhují v odrážce „památkově chráněná území (archeologické památkové rezervace, městské památkové rezervace, městské památkové zóny, vesnické památkové rezervace, vesnické památkové zóny, krajinné památkové zóny) a jejich ochranná pásma“ zrušit slova „a navazující 1 km ochranné pásmo vizuálního vlivu na tato ochranná pásma chráněných území“, dále navrhují v odrážce „nemovité národní kulturní památky, jejich ochranná pásma“ zrušit slova „a navazující 1 km ochranné pásmo vizuálního vlivu“, a rovněž navrhují v odrážce „zastavěná území“ zrušit slova „500 m od zastavěného území a zastavitelných ploch“.

3. Současně navrhovatelé požadují přiznání náhrady nákladů řízení. Návrh 4. Navrhovatelé trvali na tom, že odpůrce zvolil v aktualizaci pro plochy a koridory pro výstavbu vysokých větrných elektráren a staveb souvisejících obdobně nepodmíněnou a absolutní regulaci jako v Zásadách územního rozvoje Ústeckého kraje z roku 2011, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2014, č. j. X, zrušena z důvodu nedostatečného odůvodnění. Dle navrhovatelů taková úprava nepřípustně znemožňuje legální ekonomickou činnost na takřka celém území kraje. Použitou regulaci ploch pro výstavbu vysokých větrných elektráren (dále jen „větrné elektrárny“) považují navrhovatelé za nepřiměřenou, neboť území, ve kterém nesmí být větrné elektrárny vůbec umisťovány, je natolik rozsáhlé, že zahrnuje veškeré území kraje, v němž by bylo možné s ohledem na větrný potenciál větrné elektrárny umístit. Taková regulace dle navrhovatelů znamená ústavně nepřípustný absolutní zákaz umisťování větrných elektráren na území celého kraje. Nepřiměřenost navrhovatelé spatřují rovněž v tom, že odpůrce vztáhl regulaci kategoricky a bezpodmínečně na celé území kraje, aniž by uvedl, v čem by mělo být celé území Ústeckého kraje natolik hodnotné, charakteristické a ojedinělé v poměrech české a středoevropské krajiny. Naopak dle navrhovatelů krajina Ústeckého kraje nijak nevybočuje z běžné krajiny České republiky. Navrhovatelé rovněž poukázali na rozpor aktualizace s prioritami Zásad územního rozvoje, dle kterých se odpůrce zavázal podpořit racionální a udržitelný rozvoj obnovitelných zdrojů energie. Aktualizace je dle navrhovatelů rovněž v rozporu s Politikou územního rozvoje, dle které je republikovou prioritou vytvářet územní podmínky pro rozvoj decentralizované, efektivní a bezpečné výroby energie z obnovitelných zdrojů. Rozpor s Politikou územního rozvoje spočívá rovněž v tom, že odpůrce neprověřil možnost vymezení ploch vhodných pro umístění obnovitelných zdrojů energie dle odborného podkladu Ministerstva životního prostředí. Aktualizace je dle navrhovatelů rovněž v rozporu se Státní energetickou koncepcí, ve které je jako jedna z priorit uvedena vyváženost energetického mixu. Použitá regulace dle navrhovatelů představuje rovněž neproporcionální zásah do práva navrhovatelů a) a b) na samosprávu a do vlastnického práva všech navrhovatelů. Navrhovatelé a) a b) rovněž namítali, že odpůrce nedostatečně odůvodnil rozhodnutí o jejich námitkách, neboť z tohoto odůvodnění není možné seznat skutečné důvody, které odpůrce vedly k zamítnutí námitek a proč zakázal odpůrce umisťování pouze větrných elektráren. Navrhovatelé rovněž poukázali na skutečnost, že přestože je v současnosti na území kraje v provozu několik desítek větrných elektráren, nebyla místa, kde se tyto větrné elektrárny nacházejí, zahrnuta do prostorů, kam lze umístit nové větrné elektrárny. Odpůrce tak dle navrhovatelů postupoval v rozporu se zákonnými požadavky na zjištění skutečného stavu.

5. Dále se navrhovatelé zabývali aktivní legitimací jednotlivých navrhovatelů. Navrhovatel a) uvedl, že je obcí v Ústeckém kraji, která má ve svém územním plánu vymezeny plochy k umístění větrných elektráren. Ke dni podání návrhu jsou na území obce provozovány 3 větrné elektrárny. Aktualizace ovšem brání dalšímu rozvoji větrných elektráren. V rámci přípravy aktualizace podal navrhovatel a) včasné námitky.

6. Navrhovatel b) uvedl, že je rovněž obcí v Ústeckém kraji. Také na území navrhovatele b) byly v době schválení aktualizace vymezeny územním plánem plochy pro výstavbu větrných elektráren. Ke dni podání návrhu je na území obce provozováno 24 větrných elektráren. V rámci přípravy aktualizace podal navrhovatel b) včasné námitky.

7. Navrhovatel c) uvedl, že je vlastníkem pozemků v k. ú. „X“, k. ú. „X“ a k. ú. „X“, na nichž připravuje k realizaci záměr „Větrný park Chomutov“. K záměru byla již vydána souhlasná stanoviska k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí. Souhlasná stanoviska byla vydána i k některým dalším záměrům navrhovatele c) v rámci Ústeckého kraje. Předmětná aktualizace však fakticky brání v realizaci záměrů navrhovatele c), a je tím zasahováno do jeho vlastnického práva a práva podnikat. V rámci přípravy aktualizace podal navrhovatel c) připomínky.

8. Navrhovatel d) uvedl, že je vlastníkem pozemků v k. ú. „X“ a k. ú. „X“, na nichž připravuje k realizaci záměr „VTE Moldava“. Navrhovatel d) záměr začal připravovat v roce 2009, přičemž od roku 2012 jsou pro záměr v územním plánu obce vymezeny plochy pro jeho umístění. Záměr navrhovatele d) obdržel souhlasné závazné stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí. V současnosti probíhá ohledně předmětného záměru územní řízení. Předmětná aktualizace však fakticky brání v realizaci záměrů navrhovatele d), a je tím zasahováno do jeho vlastnického práva a práva podnikat. V rámci přípravy aktualizace podal navrhovatel d) připomínky.

9. Navrhovatel e) uvedl, že je vlastníkem pozemků v k. ú. „X“. Na některých z nich by mělo dojít k realizaci záměru společnosti EURO-WIND s. r. o. „Výstavba 2 ks VTE Mikulášovice“. Tento záměr je projednáván od roku 2008 a v roce 2010 získal od Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, souhlasné stanovisko dle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, (dále jen „o posuzování vlivů“). Rovněž získal i souhlasné závazné stanovisko k zásahu do krajinného rázu. Navrhovatel e) hodlá svůj pozemek pod plánovanou větrnou elektrárnou prodat, ale aktualizace mu fakticky v realizaci prodeje brání, čímž je zasahováno do jeho vlastnického práva.

10. Všichni navrhovatelé se domnívají, že zásah napadené části aktualizace do jejich práv je zcela nepřiměřený. S poukazem na znázornění ploch, ve kterých je vyloučeno umístění větrných elektráren, obsažené v odůvodnění aktualizovaných Zásad územního rozvoje, navrhovatelé trvali na tom, že umístění větrných elektráren je vyloučeno prakticky na celém území kraje s dostatečným větrným potenciálem. Takovou úpravu považují navrhovatelé za nezákonnou z důvodu nepřiměřenosti, nedostatečného odůvodnění, rozporu s prioritami samotných Zásad územního rozvoje Ústeckého kraje a s platnou Politikou územního rozvoje ČR a v neposlední řadě i z důvodu neproporcionálního zásahu do práv navrhovatelů na samosprávu, zásahu do vlastnického práva navrhovatelů a do jejich práva podnikat.

11. Navrhovatelé trvali na tom, že nelze dovodit, že by měla každá plocha pro umístění větrné elektrárny vždy nadmístní význam. Dle navrhovatelů umístění větrné elektrárny nemusí vždy ovlivnit území více obcí. Vliv jednotlivých elektráren by se dle jejich názoru měl posuzovat vždy na základě konkrétních okolností případu, tedy stavu konkrétní krajiny, do níž se má plocha pro větrnou elektrárnu umístit s přihlédnutím ke stavu technické infrastruktury dané obce. V důsledku nesprávné a zcela mechanické aplikace závěru, že větrné elektrárny, resp. plochy pro jejich umístění, jsou záležitostmi nadmístního významu, tedy dle navrhovatelů dochází ze strany odpůrce k nepřípustnému znemožnění tohoto typu legální ekonomické aktivity na celém území kraje a k zasahování do práva na samosprávu navrhovatelů a) a b). Dle navrhovatelů má současná úprava umisťování větrných elektráren totožné důsledky jako předchozí regulace zrušená na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 1472/12. Jedná se dle jejich názoru o nepřípustný absolutní zákaz umisťování větrných elektráren na území kraje. Území vymezené v rámci aktualizace, kam nelze umístit větrné elektrárny, je dle navrhovatelů totiž natolik rozsáhlé, že zahrnuje veškeré území kraje, v němž by bylo možné s ohledem na větrný potenciál větrné elektrárny umístit. Plochy, které jsou v orientačním zákresu obsaženém v odůvodnění aktualizovaných Zásad územního rozvoje vymezeny jako plochy s možným umístěním větrných elektráren, jsou dle navrhovatelů blokovány dalšími limity, zejména vymezením chráněných ložiskových území a dobývacích prostorů. Současně jsou dle navrhovatelů z hlediska větrného potenciálu pro větrnou energetiku bezvýznamné. Skutečnost, že dle nové regulace existují území, v nichž odpůrce nevyloučil umístění větrných elektráren, ještě dle navrhovatelů neznamená, že v těchto územích skutečně lze větrné elektrárny umístit.

12. Dále navrhovatelé poukázali na Metodický pokyn Ministerstva životního prostředí k vybraným aspektům postupu orgánů ochrany přírody při vydávání souhlasu podle § 12 a případných dalších rozhodnutí dle zákona č. 114/1992 Sb., které souvisí s umisťováním staveb vysokých větrných elektráren (dále jen „Metodický pokyn MŽP 2005“) s tím, že z tohoto pokynu vyplývá, že na území Ústeckého kraje je z hlediska větrného potenciálu asi 33 % rozlohy vhodné pro umístění větrných elektráren a ploch vhodných a zároveň nechráněných předpisy o ochraně přírody a krajiny je zhruba 11 % rozlohy Ústeckého kraje. Ovšem na těchto 11 % je podmínkami aktualizace umístění větrných elektráren vyloučeno. Dále navrhovatelé poukázali na Aktualizaci metodického návodu Vyhodnocení možností umístění větrných elektráren a fotovoltaických elektráren z hlediska ochrany přírody a krajiny (dále jen „Metodický pokyn MŽP 2018“). V tomto dokumentu byla definována nevhodná, spíše nevhodná a vhodná území pro stavbu větrných elektráren. Ovšem ani zařazení do nevhodných nebo spíše nevhodných území neznamená dle tohoto pokynu automatickou nemožnost umístění větrné elektrárny. Pouze lze očekávat větší administrativní zátěž spojenou s případným povolovacím procesem a zvýšené riziko nepovolení záměru. Z přílohy č. 2 Metodického pokynu MŽP 2018 vyplývá, že dle hodnocení Ministerstva životního prostředí se na území Ústeckého kraje nachází mnohem více vhodných a podmíněně vhodných území, než kolik jich vymezil odpůrce svou regulací v aktualizaci.

13. S poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2011. č. j. 7 Ao 2/2011-127, navrhovatelé konstatovali, že odpůrce neuvedl, v čem by mělo být celé území Ústeckého kraje natolik hodnotné, charakteristické a ojedinělé v poměrech české a středočeské krajiny, že by tato skutečnost odůvodnila přísnou regulaci stanovenou v aktualizaci. Navrhovatelé trvali na tom, že zákaz umisťování větrných elektráren v rozsahu stanoveném aktualizací povede ke znemožnění umisťování větrných elektráren jako legální ekonomické a státem podporované aktivity na celém území kraje. Regulace je dle navrhovatelů nezákonně kategorická, nepodmíněná, stanovená ve vyšší než nutné míře a neumožňující v určitých případech dát přednost jiným hodnotám než ochraně vizuálních hodnot přírody. Dle navrhovatelů z odůvodnění aktualizace nevyplývají žádné zvláštnosti, jimiž se území Ústeckého kraje v podstatné míře liší od jiných krajů na území České republiky. Dle navrhovatelů není dostatečným důvodem tvrzení odpůrce, že je značná část území kraje silně narušena až přeměněna antropogenní činností a že severní část Mostecké pánve je postižena přítomností průmyslových provozů, které negativně ovlivňují prostorové vztahy v území. Antropogenní činnost je prováděna dle navrhovatelů na celém území České republiky, a pokud je území odpůrce významně ovlivněno důlní činností, není toto důvodem pro zákaz větrných elektráren zvláště za situace, že se odpůrce proti důlním činnostem v aktualizaci nijak nevymezil. Dle navrhovatelů území Ústeckého kraje v principu nijak nevybočuje z běžné krajiny České republiky, neboť podstatnou část České republiky tvoří hornatiny, vrchoviny či pahorkatiny, a v tomto typu krajiny se větrné elektrárny běžně budují, a to i na pohledově značně exponovaných místech. Argumentaci odpůrce tak navrhovatelé považují za účelovou a trvají na tom, že za regulací umístění větrných elektráren stojí primárně politické rozhodnutí odpůrce.

14. K odůvodnění regulace umisťování větrných elektráren obsažené v aktualizaci navrhovatelé uvedli, že je považují za snahu o cílené zabránění možnosti umisťovat větrné elektrárny v celém kraji a snahu o plošný zákaz legální ekonomické aktivity na území celého kraje. Navrhovatelé považují odůvodnění aktualizace za vnitřně rozporné, neboť na jedné straně je zdůrazňováno, že se jedná o natolik cenné území z hlediska krajinného rázu, že je nutné je chránit před umisťováním větrných elektráren, na druhou stranu se připouští, že hodnota území je již v současnosti významně narušena v důsledku průmyslových provozů a těžební činnosti. V rozporu s tímto konstatováním se však nijak neřeší tyto činnosti negativně ovlivňující krajinný ráz a zaměřuje se diskriminačně pouze proti výstavbě větrných elektráren. Přitom dle navrhovatelů je potřeba označit využívání energie z větrných elektráren za veřejný zájem. Navrhovatelé považují regulaci za nepřiměřenou a diskriminační ve vztahu k jiným činnostem, které byly identifikovány jako narušující krajinný ráz a další přírodní hodnoty na území Ústeckého kraje.

15. K poukazu odpůrce, že na území Ústeckého kraje se v současnosti vyrobí 29,5 % z celkové republikové výroby elektřiny a 35 % z celkové republikové výroby elektřiny z větrné energie, navrhovatelé uvádějí, že tato skutečnost jen dokládá, že na území Ústeckého kraje jsou z hlediska větrného potenciálu vhodné podmínky pro umisťování větrných elektráren. Tento potenciál byl již využit, byť zatím jen částečně. Tato skutečnost by tedy měla spíše odůvodňovat další podporu tohoto typu výroby elektřiny. Navrhovatelé poukázali na skutečnost, že Česká republika se zavázala k postupnému útlumu těžby a výroby energie z uhlí. Navrhovatelé rovněž trvali na tom, že v posledních letech nelze rozhodně tvrdit, že by výstavba větrných elektráren v Ústeckém kraji byla překotná. Krajský úřad Ústeckého kraje i po zrušení předchozí regulace umisťování větrných elektráren neumožňuje obcím vymezení ploch pro větrné elektrárny v jejich územních plánech, a to prostřednictvím stanovisek vydávaných dle § 50 odst. 7 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, (dále jen „stavební zákon“). Výstavba větrných elektráren v Ústeckém kraji v poslední dekádě naopak stagnuje a byla prakticky zastavena. Navrhovatelé trvali na tom, že žádná překotná výstavba větrných elektráren nehrozí a sám odpůrce má prostřednictvím svého odboru životního prostředí a zemědělství v rámci procesu posuzování vlivů na životní prostředí možnost umisťování větrných elektráren regulovat.

16. Dále navrhovatelé poukazují na skutečnost, že odpůrce stanovil zákaz umisťování ploch a koridorů pro výstavbu větrných elektráren ve velkoplošných chráněných územích (národní parky a chráněné krajinné oblasti) a navazujícím ochranném pásmu vizuálního vlivu 3 km, maloplošných zvláště chráněných územích a jejich ochranných pásmech (národní přírodní rezervace, národní přírodní památky, přírodní rezervace, přírodní památky), přírodních parcích, území NATURA 2000 (evropsky významné lokality a ptačí oblasti), územních systémech ekologické stability (nadregionální biocentra, nadregionální biokoridory, regionální biocentra, regionální biokoridory) a významných krajinných prvcích. Navrhovatelé ve vztahu k této regulaci uvedli, že právní úprava vztahující se k výše uvedeným zvláště chráněným a jiným hodnotným územím nevylučuje možnost umisťování a povolování nových staveb. Ve všech uvedených případech pak takové umístění stavby podléhá dalším povolovacím procesům, v rámci nichž je ochrana veřejných zájmů chráněných zvláštními právními předpisy zajištěna prostřednictvím k tomu příslušných dotčených orgánů. Současně podotkli, že v případě větrných elektráren přesahujících výšku 50 m se jedná o záměry podléhající zjišťovacímu řízení dle zákona o posuzování vlivů. Navrhovatelé upozornili, že v případě větrných elektráren v Moldavě vydalo Ministerstvo životního prostředí souhlasné stanovisko EIA, přestože jsou navrženy v ptačí oblasti. Za účelem ochrany ptačí oblasti byla navržena opatření v podmínkách stanoviska. Konstatování odpůrce, že případná výstavba větrných elektráren v jednotlivých chráněných územích je ve zřejmém rozporu se smyslem jejich vyhlášení, je tedy dle navrhovatelů zcela nesprávné a nedostatečné.

17. Za zcela nepřiměřený považují navrhovatelé rovněž absolutní zákaz umisťování větrných elektráren v navazujícím 3 km širokém ochranném pásmu vizuálního vlivu od národních parků a chráněných krajinných oblastí. Pokud není zákonem absolutně vyloučeno umístění větrných elektráren přímo v těchto územích, tím spíše nemůže být vyloučeno v pásmu, které ani zákon nevymezuje. Odpůrce sice ochranné pásmo odvodil od ochranného pásma vizuálního vlivu uvedeného v Metodickém pokynu MŽP 2018, ovšem navrhovatelé zdůrazňují, že v tomto dokumentu není uvedeno, že by v tomto pásmu byla výstavba větrných elektráren vyloučena. Metodický pokyn MŽP 2018 ochranné pásmo vizuálního vlivu vymezuje jako spíše nevhodné pro umístění větrných elektráren, což znamená, že lze očekávat větší administrativní zátěž spojenou s případným povolovacím procesem a zvýšené riziko nepovolení záměru. Odůvodnění stanovení zákazu výstavby v ochranných pásmech vizuálního vlivu v aktualizaci tím, že to stanoví Ministerstvo životního prostředí v Metodickém pokynu MŽP 2018, je dle navrhovatelů nesprávné. Dle navrhovatelů odpůrce neuvádí jediný legitimní důvod pro zákaz umisťování větrných elektráren v těchto územích.

18. Dále navrhovatelé poukazují na skutečnost, že odpůrce stanovil zákaz umisťování ploch a koridorů pro výstavbu větrných elektráren v památkově chráněných územích a nemovitých kulturních památkách včetně navazujícího 1 km širokého ochranného pásma vizuálního vlivu. I ve vztahu k těmto oblastem navrhovatelé trvají na tom, že zákon nevylučuje umístění staveb v těchto oblastech, ale podmiňuje je individuálním posouzením.

19. Za nepřiměřené považují navrhovatelé i 1 km široké ochranné pásmo vizuálního vlivu od předmětu památkové ochrany. Na území Ústeckého kraje je 3 500 nemovitých kulturních památek. Navrhovatelé poukázali na § 17 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, (dále jen „zákon o státní památkové péči“), který stanovuje, že pokud to vyžaduje ochrana nemovité kulturní památky nebo jejího prostředí, může obecní úřad s rozšířenou působností vydat územní rozhodnutí o ochranném pásmu a v něm mimo jiné omezit nebo zakázat určitou činnost nebo učinit jiná vhodná opatření na základě závazného stanoviska dotčeného orgánu. Pokud tedy odpůrce vymezuje kolem památkově chráněných objektů pásmo vizuálního vlivu, tak tím dle navrhovatelů zasahuje do kompetence obecního úřadu obce s rozšířenou působností, a to navíc aniž by došlo ke splnění zákonem stanovených podmínek (vyjádření odborné organizace státní památkové péče, územní řízení o vydání územního rozhodnutí o ochranném pásmu, možnost poskytnutí náhrady majetkové újmy apod.). Navrhovatelé rovněž považují šíři pásma vizuálního vlivu za nepřiměřenou vůči sledovanému účelu ochrany objektů památkové péče. Zdůraznili, že ochranná pásma podle § 17 zákona o státní památkové péči se vymezují zpravidla v řádech desítek či stovek metrů, a to vždy s ohledem na okolní krajinu. Odpůrce však nijak nerozlišuje mezi jednotlivými nemovitostmi, které mohou být nemovitou kulturní památkou (např. socha, kostel, zámek apod.) a u nichž může být míra dotčení výrazně odlišná, a ani nerozlišuje to, že tyto památky mohou být umístěny v lokalitě, kde vizuální narušení nijak nehrozí (např. v lese, v údolí nebo v zastavěné zóně). Navrhovatelé rovněž upozornili, že Metodický pokyn MŽP 2018 nezakazuje výstavbu větrných elektráren v ochranných pásmech vizuálního vlivu památkově chráněných území a nemovitých kulturních památek, ale považuje je za spíše nevhodná pro jejich umístění, což znamená, že lze očekávat větší administrativní zátěž spojenou s případným povolovacím procesem a zvýšené riziko nepovolení záměru. Dle navrhovatelů odpůrce v odůvodnění neuvedl přesvědčivé důvody, ze kterých by bylo zřejmé, v čem spočívá ojedinělost podmínek na území Ústeckého kraje, která by ospravedlňovala zákaz větrných elektráren ve vztahu k památkově chráněným územím a nemovitým kulturním památkám a jejich ochranným pásmům.

20. Dále navrhovatelé poukazují na skutečnost, že odpůrce stanovil zákaz umisťování ploch a koridorů pro výstavbu větrných elektráren v zastavěném území a do vzdálenosti 500 m od zastavěného území a zastavitelných ploch. Ve vztahu k ochraně zdraví před působením hluku navrhovatelé zdůraznili, že tato skutečnost je vždy při rozhodování o umístění projektu posuzována příslušnou krajskou hygienickou stanicí. Navrhovatelé rovněž poukázali na skutečnost, že v rámci aktualizace jsou umisťovány nové, mnohem významnější, zdroje hluku v podobě koridorů dopravní infrastruktury, u nichž vzdálenost 500 m od zastavěného území a zastavitelných ploch není dodržována. To dle navrhovatelů svědčí o účelovém a diskriminačním přístupu odpůrce vůči stavbám větrných elektráren. Dále navrhovatelé poukázali na skutečnost, že hygienické normy, na které odkazuje odpůrce v odůvodnění aktualizace, se vztahují na ochranu bytových domů, rodinných domů, staveb pro předškolní a školní výchovu a vzdělávání, staveb pro zdravotní a sociální účely a funkčně obdobných staveb. Odpůrce však vztahuje ochranu k veškerému zastavěnému území, které zahrnuje i plochy výroby a skladování, dopravní infrastruktury nebo plochy pro komerční vybavení. Takové plochy mohou samy být zdrojem nezanedbatelného hluku. Podmínka odpůrce je tak dle navrhovatelů nelogická a nepřiměřená. Rovněž omezení výstavby větrných elektráren ve vztahu k zastavitelným plochám není dle navrhovatelů v souladu se zákonem. U zastavitelné plochy se jedná o plochu, která je určena územním plánem k zástavbě, ovšem v současnosti zastavěná není. Proto se dle navrhovatelů na ni nevztahuje ochrana před hlukem. Ochrana před hlukem dle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, (dále jen zákon o ochraně veřejného zdraví“) se vztahuje pouze k pozemkům, na nichž se již zástavba nachází. Zákon o ochraně veřejného zdraví naopak přenáší odpovědnost za ochranu před hlukem na stavebníka, který následně do území zatíženého hlukem vstupuje, a jemu ukládá činit náležitá opatření k ochraně před hlukem. Regulace navržená odpůrcem z důvodu ochrany před hlukem je dle navrhovatelů v rozporu s platnými předpisy a odpůrce v odůvodnění aktualizace neuvádí žádné přesvědčivé odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, v čem spočívá ojedinělost podmínek na území Ústeckého kraje, která by ospravedlňovala zákaz umístění větrných elektráren ve vztahu k zástavbě.

21. Ve vztahu k případnému stroboskopickému efektu navrhovatelé uvedli, že pokud by jeho existence měla být důvodem pro zákaz umístění větrných elektráren, nebylo by možné je umístit nikde, což by bylo ve smyslu judikatury nepřípustné. K negativním vlivům ultrazvuku pak navrhovatelé uvedli, že sám odpůrce uvádí v odůvodnění aktualizace, že jejich negativní působení nebylo dosud prokázáno. Uvedené jevy budou dle navrhovatelů případně zkoumány v rámci navazujících povolovacích procesů.

22. Navrhovatelé dále namítali, že předmětná aktualizace je v příkrém rozporu s prioritami územního plánování Ústeckého kraje obsaženými v Zásadách územního rozvoje, a to konkrétně s čl. 6 odst.

29. V tomto ustanovení je dle jejich názoru zakotvena podpora racionálního a udržitelného rozvoje obnovitelných energetických zdrojů, kterými jsou i větrné elektrárny. Striktní zákaz umisťování větrných elektráren je tak dle navrhovatelů v rozporu s deklarovanou zásadou.

23. Dle navrhovatelů je předmětná aktualizace rovněž v rozporu s Politikou územního rozvoje ČR, podle níž je republikovou prioritou vytvářet podmínky pro rozvoj decentralizované, efektivní a bezpečné výroby energie z obnovitelných zdrojů, šetrné k životnímu prostředí, s cílem minimalizace jejích negativních vlivů a rizik při respektování přednosti zajištění bezpečného zásobování území energiemi (body 31, 176 a 199 Politiky územního rozvoje ČR). Dle bodu 199 Politiky územního rozvoje ČR měly kraje vymezit lokality vhodné pro využití obnovitelných zdrojů energie a prověřit vymezení ploch pro jejich umístění. V reakci na toto ustanovení Ministerstvo životního prostředí vydalo Metodický návod MŽP 2018. Tento dokument nestanoví zákaz umisťování větrných elektráren v žádných územích, pouze vymezuje území nevhodná, spíše nevhodná a vhodná. Pokud odpůrce stanovil nepodmíněný zákaz umisťování větrných elektráren v určitých územích, postupoval dle navrhovatelů v rozporu s metodickým návodem MŽP 2018. Dále navrhovatelé poukázali na skutečnost, že se odpůrce vyhnul své povinnosti prověřit možnost vymezení ploch vhodných pro umístění větrných elektráren, čímž porušil bod č. 199 Politiky územního rozvoje ČR. Přestože Ministerstvo životního prostředí nezpracovalo odborný podklad pro vymezování lokalit vhodných pro využití obnovitelných zdrojů energie, dle navrhovatelů nic nebránilo odpůrci prověřit vymezení ploch vhodných pro umístění větrných elektráren na základě Metodického návodu MŽP 2018.

24. Dále navrhovatelé namítali neproporcionální zásah do jejich práva na samosprávu a do vlastnického práva. Navrhovatelé s odkazem na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2011, č. j. 7 Ao 2/2011-127, poukázali na skutečnost, že v různých regionech mohou být stanoveny různě přísné podmínky pro regulaci aktivit, mimo jiné i stavebních, ovšem tato regulace musí mít objektivně existující důvod vycházející z takových podmínek daného regionu, jimiž se tento liší od jiných regionů nebo od „průměrného“ stavu z pohledu celostátního. Taková regulace musí být odůvodněna. Dále navrhovatelé s odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009- 120, zdůraznili, že zásahy do vlastnického práva musí mít zásadně výjimečnou povahu, musí být prováděny z ústavně legitimních důvodů a jen v nezbytné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle a být činěny za základě zákona. Navrhovatelé opakovaně poukázali na skutečnost, že dle Metodického pokynu MŽP 2005 a analýzy Ústavu fyziky a atmosféry AV ČR je zhruba 11 % území Ústeckého kraje vhodných pro umístění větrných elektráren. I na tomto území to však podmínky obsažené v aktualizaci vylučují. Úpravu považují navrhovatelé za neproporcionální.

25. Dále navrhovatelé namítali nedostatečné zjištění skutkového stavu. Na území Ústeckého kraje je v současnosti v provozu několik desítek větrných elektráren, a to zejména na územích, na kterých je to nadále aktualizací vyloučeno. Tyto větrné elektrárny byly umístěny v souladu se zákonem a došlo v jejich případě k posouzení jejich vlivů na životní prostředí, a to včetně zásahu do krajinného rázu. Všechny umístěné elektrárny jsou za polovinou doby, po kterou mají garantované výkupní ceny, takže pravděpodobně do deseti let ukončí svůj provoz. Dle Státní energetické koncepce se u větrné energie předpokládá postupné plné využití potenciálu, který je stanoven na hodnotu cca 2 300 MW ve středním scénáři. Pokud by nebyla možná výstavba v Ústeckém kraji, který má v rámci České republiky jedny z nejlepších podmínek, pak by nebylo možné naplnit cíl energetické koncepce, která počítá s instalací větrných elektráren ve všech krajích vyjma Hlavního města Prahy.

26. Dle navrhovatelů odpůrce rovněž nepřihlédl ke skutečnosti, že některé z obcí na území kraje měly v době přijetí aktualizace ve svých územních plánech zaneseny plochy pro budoucí umístění větrných elektráren. Předmětná aktualizace však toto jejich využití znemožňuje. V tomto směru odkázali na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2015, č. j. 8 Aos 5/2013-87, ve kterém je uvedeno, že s přihlédnutím k zásadě kontinuity územního plánování, právní jistotě a legitimnímu očekávání měl pořizovatel zásad územního rozvoje přihlédnout k územnímu plánu obce. Za situace, kdy aktualizace vyloučila umístění větrných elektráren i v územích, kde je to zjevně vhodné, protože tam již větrné elektrárny umístěny jsou, bylo pro jejich umístění v daném místě vydáno souhlasné stanovisko EIA, nebo jde o místa s dostatečným větrným potenciálem, nebyl dle navrhovatelů při vydávání aktualizace dostatečně zjištěn rozhodný skutkový stav, když nebylo přihlíženo k územním plánům s plochami vymezenými pro větrné elektrárny.

27. Navrhovatelé a) a b) pak namítali nesprávnost důvodů pro zamítnutí jejich námitek uplatněných v průběhu přijímání aktualizace. Dle navrhovatelů a) a b) z odůvodnění zamítnutí námitek nejsou seznatelné skutečné důvody, které odpůrce vedly k zamítnutí námitek, a z jakých důvodů odpůrce stanovil omezení a zákaz pouze konkrétního typu záměrů – větrných elektráren. Proto považují rozhodnutí o námitkách za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Dle navrhovatelů a) a b) se odpůrce v rozhodnutích o námitkách nevypořádal s námitkou, že je regulace nepřiměřeně přísná a znamená v podstatě absolutní zákaz umisťování větrných elektráren na území Ústeckého kraje, a neuvedl přesvědčivé odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, v čem spočívá ojedinělost podmínek v daném území.

28. Dle navrhovatelů a) a b) odpůrce v odůvodnění rozhodnutí o jejich námitkách nevysvětlil, proč by mělo být celé území Ústeckého kraje natolik hodnotné a jedinečné, že vyžaduje ochranu v podobě přísné regulace umisťování větrných elektráren. Odpůrce dle navrhovatelů a) a b) rovněž nevyvrátil tvrzení navrhovatelů a) a b), že je regulace nepřiměřená a diskriminační ve vztahu k jiným činnostem. Dle navrhovatelů a) a b) se rovněž odpůrce v odůvodnění rozhodnutí nevyjádřil k námitce, že je regulace stanovena zjevně nelogicky nepřiměřeně ve vztahu k jednotlivým územím, neboť neodůvodnil, v čem spočívá ojedinělost podmínek v celém území Ústeckého kraje, která by ospravedlnila regulaci v daných územích přísnější než podle zákona. Rovněž se dle navrhovatelů a) a b) odpůrce v odůvodněních rozhodnutí nevyjádřil k námitce týkající se nepřiměřenosti regulace v zastavěném území a do 500 m od zastavěného území a zastavitelných ploch.

29. Rovněž v případě námitky rozporu aktualizace s Politikou územního rozvoje ČR trvali navrhovatelé a) a b) na tom, že se s ní odpůrce nevypořádal dostatečně, a v důsledku toho je rozhodnutí o námitkách nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Dle navrhovatelů a) a b) je provoz větrných elektráren samostatnou státem podporovanou ekonomickou aktivitou. Nelze tedy tvrdit, že odpůrce nebrání státem podporované ekonomické aktivitě na výrobu energie z obnovitelných zdrojů, když zakazuje výrobu z celého jednoho druhu těchto zdrojů. Navrhovatelé a) a b) odkázali na Státní energetickou koncepci, která předpokládá postupné plné využití potenciálu. Odpůrce dle názoru navrhovatelů a) a b) nijak nevysvětlil, proč by měly veřejné zájmy na ochraně přírodních hodnot, kulturně-historických hodnot, krajinářsky cenných oblastí a veřejného zdraví převažovat nad veřejným zájmem na výrobu energie z obnovitelných zdrojů.

30. K reakci odpůrce na námitku rozporu aktualizace s čl. 176 a čl. 199 Politiky územního rozvoje ČR, kde se odpůrce odkazoval na Metodický návod MŽP 2018, navrhovatelé a) a b) uvedli, že pokud odpůrce bezpodmínečně a kategoricky zakázal umisťování větrných elektráren ve všech územích vymezených v bodu 163 aktualizace, nemohl vycházet z Metodického návodu MŽP 2018, neboť tento umisťování větrných elektráren nezakazuje, ale pouze vymezuje lokality nevhodné, spíše nevhodné a vhodné, kdy u těch nevhodných a spíše nevhodných není vysloven zákaz umístění větrných elektráren, ale pouze lze očekávat, že záměr nebude povolen, nebo bude povolen jen za splnění určitých podmínek. Vyjádření odpůrce k podanému návrhu 31. Odpůrce ve svém vyjádření uvedl, že oproti původní úpravě zrušené rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2014, č. j. 9 Ao 6/2011-261, byl výrazně snížen výčet území, na kterých nelze vymezovat plochy pro větrné elektrárny. Zároveň byla snížena navazující ochranná pásma vizuálního vlivu u zastavěných a zastavitelných ploch z 3 km na 500 m a u ochranného pásma navazujícího na ochranná pásma památkově chráněných území z 3 km na 1 km. V důsledku toho došlo oproti předcházející úpravě k významnému zvýšení počtu ploch, na kterých je možno umístit větrné elektrárny.

32. Odpůrce vyhotovil odbornou analýzu znázorňující recentní stav dopadů jednotlivých regulativů vymezování ploch a koridorů pro výstavbu větrných elektráren v Ústeckém kraji. Z této analýzy vyplývá, že regulace obsažená v aktualizaci nemá absolutní dopady a připouští výstavbu větrných elektráren na území desítek obcí v Ústeckém kraji, a to při zohlednění vhodných povětrnostních podmínek. Odpůrce uvedl, že tuto analýzu nemohl učinit součástí aktualizace, a to s ohledem na časovou proměnlivost údajů a měřítko zásad územního rozvoje kraje, neboť nebylo možné přesné a závazné rozdělení území dle možnosti umisťování větrných elektráren, protože zásady územního rozvoje mají ze své povahy regulovat využití území v dlouhodobém horizontu. Skutečnost, že regulace neznamená absolutní zákaz umisťování větrných elektráren, vyplývá i ze schématického zobrazení kraje s vyznačením dopadů regulace, které je součástí odůvodnění aktualizovaných Zásad územního rozvoje. Odpůrce uvedl, že jeho odborná analýza vychází z aktuálních územně analytických podkladů Ústeckého kraje i jednotlivých obcí s rozšířenou působností a z analýzy Akademie věd České republiky týkající se potenciálu větrné energie v České republice z perspektivy roku 2020. Na základě této analýzy bylo na území Ústeckého kraje dle odpůrce identifikováno přibližně 250 míst s náležitým větrným potenciálem, kde lze stožáry větrných elektráren v souladu s regulací obsaženou v aktualizaci umístit.

33. Dále odpůrce trval na tom, že regulace obsažená v aktualizaci není nepodmíněná, neboť nevymezuje konkrétní plochy a koridory, kde by byla výstavba větrných elektráren zakázána, ale stanovuje úkoly pro územně plánovací činnost obcí a pro rozhodování v území, a to v rozsahu nezbytném pro ochranu převažujícího veřejného zájmu na ochraně přírodních hodnot, kulturně- historických hodnot, krajinářsky cenných oblastí a veřejného zdraví. Pokud bude ochrana těchto hodnot odpovídajícím způsobem zajištěna, nebrání regulace obsažená v aktualizaci vymezování ploch pro větrné elektrárny v nižších stupních územně plánovací dokumentace ani umisťování těchto staveb v území. Odpůrce trval na tom, že regulativy obsažené v aktualizaci jsou náležitě odůvodněny a adresáti z odůvodnění mohou bez jakýchkoli pochybností zjistit, jaké důvody odpůrce k přijetí nastavených pravidel vedly.

34. K argumentu navrhovatelů, že plochy pro umístění větrných elektráren nutně nejsou vždy plochami nadmístního významu, odpůrce uvedl, že dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu větrné elektrárny představují nadmístní prvek v rámci daného území (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2009, č. j. 5 Ao 1/2009-186). Odpůrce je přesvědčen, že umisťování stožárů větrných elektráren (vyšších než 35 m) do území bude mít vzhledem k jejich charakteru vždy natolik dalekosáhlé důsledky, že je zcela namístě regulovat tuto oblast v Zásadách územního rozvoje. O nadmístním významu větrných elektráren svědčí dle odpůrce i skutečnost, že Politika územního rozvoje ČR ukládá krajům úkol prověřit možnost vymezení ploch pro větrné elektrárny a přímo ve vztahu k území Ústeckého kraje úkol zamezit rizikům překotně se rozvíjející výstavby větrných elektráren v Krušných horách. Je to tedy právě krajská územně plánovací dokumentace, které byl svěřen ze strany státu úkol koordinace územně plánovací činnosti obcí v této oblasti.

35. K poukazu navrhovatelů, že výstavba větrných elektráren byla v Ústeckém kraji v posledních deseti letech prakticky zastavena, odpůrce uvedl, že stagnace výstavby větrných elektráren je celorepublikovým trendem souvisejícím s útlumem státní podpory výkupu energie z větrných elektráren. Až v současné době se objevují nové projekty výstavby větrných elektráren související s novými dotačními tituly Ministerstva životního prostředí. Tempo výstavby větrných elektráren v České republice je tak dle odpůrce přímo úměrné tomu, jak stát aktuálně podporuje či nepodporuje výstavbu těchto zdrojů energie. Dále poukázal na skutečnost, že národní cíl v podobě pokrytí 13 % konečné spotřeby energie v roce 2020 z obnovitelných zdrojů byl dosažen s výrazným předstihem již v prvním pololetí roku 2013. Po dosažení tohoto cíle již neměla být ze strany státu poskytována podpora pro žádný nový obnovitelný zdroj. V době přijetí aktualizace tedy výstavba větrných elektráren nepatřila mezi státem podporované aktivity. Proto odpůrce trval na tom, že mu nelze vytýkat, že předmětná aktualizace omezuje státem podporovanou ekonomickou aktivitu, když v posledním desetiletí výstavba větrných elektráren mezi státem podporované aktivity nepatřila. Dále odpůrce zdůraznil, že více než 30 % území Ústeckého kraje vykazuje v současné době specifické problémové znaky přetížení průmyslovou výrobou a těžbou. Rozhodně tedy nejde v případě regulace umisťování větrných elektráren o vyjádření aktuální vůle politické reprezentace Ústeckého kraje, nýbrž o dlouhodobě potřebné a řádně zdůvodněné regulativy, které mají zabránit neustálému upřednostňování hospodářského využití území (nutno podotknout, že ve prospěch celé České republiky) na úkor dalších dvou základních a tudíž neméně významných pilířů udržitelného rozvoje území kraje (environmentálního a sociálního).

36. K poukazu na rozpornost aktualizovaného čl. 174 s prioritou zakotvenou v čl. 6 bodu 29 Zásad územního rozvoje odpůrce uvedl, že navrhovatelé nezohlednili celé znění čl. 6 bodu 29. V uvedeném článku je totiž rovněž uvedeno, že je třeba územně regulovat záměry na výstavbu větrných elektráren s ohledem na eliminaci rizik poškození krajinného rázu a ohrožení rozvoje žádoucích forem využití území (zejména oblast Krušných hor). Dále odpůrce poukázal na prioritu uvedenou v čl. 7 bodu 38a, kde je zdůrazněna nezbytnost ochrany dotčeného území s ohledem na jeho významný potenciál pro rozvoj rekreace a cestovního ruchu a potřeba minimalizace rozsahu činností, které by mohly jeho rekreační charakter narušit. Odpůrce zdůraznil, že respektuje význam výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů, ale jeho úkolem bylo zohlednit i řadu dalších zájmů a v některých lokalitách upřednostnit převažující veřejné zájmy na ochraně přírodních, kulturních a civilizačních hodnot území. Zdůraznil, že větrné elektrárny nelze a priori vždy považovat za stavbu ve veřejném zájmu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2017, č. j. 2 As 207/2016-46). Uvedl, že problém sezónních výkyvů ve výrobě elektrické energie z větru, který se nedaří zcela uspokojivě řešit ani cestou akumulace vyrobené energie v úložištích, s sebou stále přináší nutnost „krytí“ výroby elektrické energie z fosilních zdrojů. Nelze tak tvrdit, že by výstavba větrných elektráren mohla v současné době sama o sobě nějak výrazněji omezit závislost České republiky na fosilních zdrojích energie, a že by tudíž z tohoto titulu mělo jít vždy a bez dalšího o záměr naplňující veřejný zájem. Poukázal rovněž na to, že soulad dílčích regulativů vymezování ploch pro větrné elektrárny s prioritou uvedenou v čl. 6 bodu 29 byl konstatován již v rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zrušena předchozí úprava zásad územního rozvoje. Z toho dovozuje odpůrce, že současná mírnější regulace je s touto prioritou rovněž v souladu.

37. Ve vztahu k prioritě obsažené v čl. 31 Politiky územního rozvoje ČR odpůrce uvedl, že aktualizace je v souladu s touto prioritou, neboť nastavená regulace vytváří podmínky pro ochranu přírodních hodnot, kulturně-historických hodnot, krajinářsky cenných oblastí a veřejného zdraví s cílem minimalizace negativních vlivů větrných elektráren. Dále odpůrce poukázal na čl. 20 Politiky územního rozvoje, který mezi celorepublikové priority územního plánování zahrnuje i potřebu umisťovat rozvojové záměry, které mohou významně ovlivnit charakter krajiny, do co nejméně konfliktních lokalit. Poukázal rovněž na čl. 74 Politiky územního rozvoje, kde je Ústeckému kraji výslovně uložen úkol účinným způsobem regulovat a zamezit rizikům překotně se rozvíjející výstavby větrných elektráren v Krušných horách. Pro vymezení regulativů měl tedy odpůrce dle svého názoru zcela legitimní důvody.

38. K čl. 199 Politiky územního rozvoje ČR odpůrce uvedl, že jej nebylo možné naplnit z objektivních důvodů, neboť orgány státní správy nezpracovaly příslušný podklad, ačkoli k tomu byly zavázány čl. 176 Politiky územního rozvoje ČR. Odpůrce dále poznamenal, že v současnosti probíhá aktualizace Politiky územního rozvoje ČR, při které mají být oba zmiňované články bez náhrady vypuštěny.

39. Odpůrce uvedl, že při vyhotovení aktualizace pracoval s Metodickým pokynem MŽP 2018, který se týká vyhodnocení možností umístění větrných elektráren a fotovoltaických elektráren z hlediska ochrany přírody a krajiny. Pracoval s ním zejména při vymezení ochranných pásem vizuálního vlivu. Metodický materiál uvádí, že lze vymezit u větrných elektráren zóny silné a zřetelné viditelnosti až do vzdálenosti 3 – 6 km. Odpůrce šířku této zóny na základě odborného posouzení snížil u památkově chráněných území na 1 km a u nemovitých kulturních památek na 1 km tak, aby nedocházelo k příliš restriktivní regulaci území Ústeckého kraje. Nastavená ochranná pásma vizuálního vlivu tak zajišťují skutečně jen minimální a dle názoru odpůrce naprosto nezbytnou ochranu dotčeného území.

40. Odpůrce rovněž nesouhlasí s tvrzením navrhovatelů, že aktualizace je v rozporu se Státní energetickou koncepcí. Zdůraznil, že Státní energetická koncepce počítá s tím, že rozvoj získávání energie z obnovitelných zdrojů musí probíhat v souladu s ekonomickými možnostmi a s přírodními geograficko-geologicko-klimatickými podmínkami České republiky. Poukázal na skutečnost, že v části 5.7 Státní energetické koncepce je výslovně uvedeno, na jaké obnovitelné zdroje by měla být podpora primárně zaměřena, přičemž větrné elektrárny zde uvedeny nejsou. Preferováno je například využití biomasy, fotovoltaické systémy nebo geotermální zdroje. S omezenými možnostmi rozvoje větrné energetiky pracuje i Územní energetická koncepce Ústeckého kraje. I zde je konstatován konflikt výstavby větrných elektráren s „chráněnými územími“, a proto se s masivním rozvojem větrné energetiky v Ústeckém kraji nepočítá.

41. K tvrzenému rozporu se zákonnými požadavky na zjištění skutečného stavu odpůrce uvedl, že skutečnost, že v současné době je na území kraje v provozu již několik desítek větrných elektráren, a to třeba i na území, kde podle nově zavedené regulace již nebude možné větrné elektrárny umístit, nemůže znamenat, že by takové plochy měly už navždy zůstat bez regulace a bylo by na nich připuštěno neomezené rozšiřování větrných parků. Odpůrce poukázal na skutečnost, že není výjimečná situace, kdy se územní plán obce dostane do rozporu s následně vydanou aktualizací zásad územního rozvoje. Na tuto situaci výslovně pamatuje § 54 odst. 6 stavebního zákona, kde je stanovena povinnost obce bez zbytečného odkladu uvést do souladu svůj územní plán s nadřazenou územně plánovací dokumentací. Do doby splnění této povinnosti obce nelze podle předmětných rozporných částí územního plánu rozhodovat. Odpůrce dále zdůraznil, že jeho přístup k vymezování ploch pro větrné elektrárny vykazuje znaky kontinuity již od přijetí původního znění Zásad územního rozvoje v roce 2011. Nelze tedy tvrdit, že by mohl být pro adresáty nějak překvapivý. V roce 2011 poskytl odpůrce cestou etapizace dotčeným subjektům dvouletou lhůtu k tomu, aby dokončily rozpracované územní plány a realizovaly své projekty větrných elektráren. Po zrušení původní úpravy Nejvyšším správním soudem odpůrce v souladu s § 43 odst. 1 stavebního zákona nepřipouštěl, aby plochy pro větrné elektrárny byly v územních plánech vymezovány. Odpůrce vycházel z přesvědčení, že větrné elektrárny mají kromě přínosů i řadu významných negativních vlivů přesahujících hranice jednotlivých obcí.

42. Odpůrce trval na tom, že předmětnou regulaci řádně odůvodnil. V odůvodnění byla shrnuta významná specifika území Ústeckého kraje, která je činí unikátním, a odůvodňují tudíž nezbytnost jeho zvýšené ochrany. Náležitě byl posouzen stávající stav dotčeného území a zcela konkrétně pak i jeho zatížení již realizovanou výstavbou větrných elektráren. Odpůrce v odůvodnění aktualizace popsal, které hodnoty chrání a z jakého důvodu. Nastavené regulativy vymezování ploch pro větrné elektrárny přitom dle odpůrce zajišťují skutečně pouze základní a nezbytnou ochranu dotčených veřejných zájmů. Další posuzování předmětných záměrů a jejich vlivů na území pak bude probíhat v rámci územně plánovací činnosti obcí a při rozhodování v území, k čemuž odpůrce poskytuje dle svého názoru dostatečný prostor. Odpůrce poukázal na území tří sousedních plánovacích svazů Saska. Stožáry větrných elektráren je možné umístit na 0,8 % území, a to v situaci, kdy obnovitelné zdroje v Německu mají nahradit výrobu elektrické energie z jaderných a tepelných elektráren. Poukázal na stanovisko Saského státního ministerstva vnitra ze dne 26. 6. 2018, ze kterého vyplývá, že vzdálenost 500 m od zastavěného území a zastavitelných ploch se z jejich pohledu jeví jako nedostatečná a vzhledem ke skutečnosti, že některé obce jsou v těsné blízkosti hranice, by byla vhodnější vzdálenost od lidských obydlí alespoň 1 000 m, jak je tomu v Sasku.

43. Odpůrce dále zdůraznil, že předmětná regulace je pozitivně hodnocena i ve vyhodnocení vlivů územně plánovací koncepce na životní prostředí provedeném dle zákona o posuzování vlivů i ve vyhodnocení vlivů předmětné aktualizace na udržitelný rozvoj území.

44. Dále odpůrce vyslovil nesouhlas s tvrzením, že aktualizace diskriminačně zakazuje umisťování větrných elektráren a neomezuje umisťování jiných obnovitelných zdrojů energie. Zdůraznil, že aktualizace nezakazuje umisťovat větrné elektrárny na území kraje. Dále uvedl, že řada regulativů je v Zásadách územního rozvoje formulována obecně, bez vazby na konkrétní druh obnovitelného zdroje energie – např. regulativ vymezující prioritu ochrany území Krušných hor, úkol stanovovat a udržovat limity rozvoje pro všechny aktivity, které by mohly způsobovat poškození hodnot přírodního a krajinného prostředí. Zdůraznil, že rovněž problematika těžby nerostných surovin a těžkého průmyslu a jejich dopadu na území kraje se prolíná prakticky celou krajskou územně plánovací dokumentací, a to od základních priorit (články 2 až 8), přes regulaci konkrétních ploch a koridorů nadmístního významu (články 11 až 193), až po upřesnění územních podmínek koncepce ochrany a rozvoje přírodních, kulturních a civilizačních hodnot území kraje (články 196 až 201) a stanovení cílových kvalit konkrétních krajinných celků (články 202 až 219).

45. K námitce týkající se vypořádání námitek a připomínek odpůrce uvedl, že vypořádání splňuje veškeré zákonné náležitosti a jsou zde dostatečným způsobem popsány veškeré úvahy, které odpůrce k jeho závěrům vedly.

46. V závěru odpůrce zdůraznil, že stejné právo na samosprávu jako obce má i Ústecký kraj. U záměrů nadmístního významu je tak bezesporu oprávněn určit a zpřesnit míru regulace vyplývající ze zvláštních předpisů. Trval na tom, že zásady územního rozvoje jsou důležitým nástrojem územního plánování, kterým je prováděna regulace možných způsobů využití území kraje, s přihlédnutím ke všem cílům deklarovaným v § 18 stavebního zákona. Role krajského orgánu územního plánování, který koordinuje zájmy všech obyvatel kraje, je zcela nezastupitelná. Regulaci provedenou v Zásadách územního rozvoje není dle odpůrce možné nahradit posuzováním jednotlivých konkrétních návrhů na umístění větrných elektráren do území, neboť nelze s dostatečně komplexními měřítky zhodnotit celkové dopady výstavby těchto dominantních prvků na celkový charakter území Ústeckého kraje. Jednotlivé povolovací procesy zohledňují jen dílčí veřejné zájmy a ani navrhovateli opakovaně vyzdvihovaná EIA, která je sice komplexním nástrojem ochrany životního prostředí, neumožňuje vyhodnocení sociálních dopadů technického rázu krajiny či koncepční hodnocení širšího území a budoucího vývoje. Replika navrhovatelů 47. Navrhovatelé na vyjádření odpůrce reagovali replikou. Navrhovatelé uvedli, že při konstatování, že regulace obsažená v aktualizaci je nepodmíněná a absolutní, vycházeli z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2011, č. j. 7 Ao 2/2011-127, ve kterém soud označil regulaci za kategorickou, nepodmíněnou a neumožňující v určitých případech dát přednost jiným hodnotám než ochraně vizuálních hodnot krajiny za situace, kdy daná regulace umožňovala umístění větrných elektráren na 9 % území kraje s dostatečným větrným potenciálem, tj. na 2,24 % celkového území kraje. Pokud regulace obsažená v aktualizaci umožňuje umístit větrné elektrárny na 0,8 % celkového území kraje, jak uvádí odpůrce, je tato regulace dle navrhovatelů třikrát přísnější než regulace, která byla Nejvyšším správním soudem shledána jako nepodmíněná a kategorická. Přestože došlo oproti v minulosti zrušené úpravě ke zvýšení počtu ploch, na kterých je možné větrné elektrárny umístit, stále se dle navrhovatelů jedná o neproporcionální regulaci, která ve svých důsledcích znamená znemožnění umisťování větrných elektráren prakticky na celém území kraje.

48. Dále uvedli, že pokud jsou v aktualizaci striktně vymezena území, ve kterých nesmí být větrné elektrárny umístěny, přičemž není stanovena možnost prověření jejich umístění v území či stanoveny podmínky, za kterých větrné elektrárny umístit lze, jedná se dle navrhovatelů o nepodmíněnou regulaci.

49. Analýzu předloženou odpůrcem v rámci soudního řízení považují navrhovatelé za nepřípustný důkaz, kterým se odpůrce snaží dodatečně odůvodnit přiměřenost a zákonnost regulace, ač tak měl učinit již v odůvodnění aktualizace. Nedostatek odůvodnění nemůže být zhojen případným podrobnějším rozborem právní problematiky učiněným až v soudním řízení. Dle navrhovatelů rovněž předmětná analýza nebyla zpracována žádným odborným nestranným subjektem, nýbrž přímo odpůrcem. Z mapových podkladů analýzy nelze seznat, na základě jakých územních limitů byly vymezeny „zákazové“ zóny s limity využití území – nejsou zde vyznačeny ochranná pásma vizuálního vlivu, přírodní parky apod.). Dále uvedli, že odpůrce jim odmítl poskytnout prostorová data ve vektorové formě k regulovaným územím za účelem vypracování vlastní analýzy s tím, že tato data nejsou součástí Zásad územního rozvoje. Dle navrhovatelů analýza odpůrce pracuje pouze s regulací obsaženou v aktualizaci, ale nepracuje s dalšími limity v území, které umístění větrných elektráren brání. Nepracuje např. s výskytem zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, soukromým vlastnictvím pozemků a ochotou obcí vymezit ve svém území plochy pro umístění větrných elektráren. Nezahrnuje ani ochranné pásmo radiolokátoru Hrušovany, ve kterém nesmí být větrné elektrárny umisťovány bez souhlasu Odboru dohledu nad vojenským letectvím, sekce dozoru a kontroly Ministerstva obrany. Uvedené ochranné pásmo dle navrhovatelů zasahuje v podstatě celou jihozápadní polovinu Ústeckého kraje. Navrhovatelé trvali na tom, že tvrzení odpůrce, že v Ústeckém kraji je možné umístit až 248 větrných elektráren, je zavádějící a nepravdivé, neboť takové množství elektráren s ohledem na další limity není možné v území umístit.

50. K poukazu na srovnání s možností umístění větrných elektráren na území Saska navrhovatelé uvedli, že jde o nepřípadné porovnání, neboť porovnání pouze s jedním regionem, a ještě zahraničním, nemá vypovídací hodnotu. Region byl ze strany odpůrce zvolen účelově a byla dezinterpretována úprava územního plánování Spolkové země Sasko. Ve vymezených oblastech v Sasku mají definované funkce přednost před jinými funkcemi, které se s prioritními neslučují. Vhodné oblasti se určují pro funkce, které jsou pro území významné, nelze je však zpravidla realizovat v jiném místě, než které bylo označeno za vhodné. Oproti tomu v územích, ve kterých dle aktualizace není umístění větrných elektráren vyloučeno, nepodléhá umisťování větrných elektráren oproti územím vymezeným v Sasku žádným zvýhodněním. Dále poukázali na skutečnost, že v Sasku je instalováno 927 větrných elektráren s celkovou kapacitou 1 272 MW, kdežto v celé České republice kapacita instalovaných větrných elektráren dosahuje pouze 340 MW.

51. Dále navrhovatelé poukázali na skutečnost, že v únoru 2020 byla do evidence územně plánovací činnosti zaevidována Územní studie Krušné hory, která vytipovala pouze dvě plochy pro umístění větrných elektráren jako podmínečně vhodné s tím, že do nich lze umístit celkem 6 kusů větrných elektráren. Při zpracování této studie se vycházelo z regulativů obsažených následně v aktualizaci. Výsledek územní studie je dle navrhovatelů dokladem neproporcionality aktualizace.

52. Rovněž se navrhovatelé pozastavili nad tím, že Aktualizace potenciálu větrné energie v České republice z perspektivy roku 2020 vyhotovená Ústavem fyziky a atmosféry Akademie věd ČR odhaduje při optimistickém scénáři možnost umístění 144 kusů větrných elektráren, kdežto analýza předložená odpůrcem odhaduje počet potenciálně umístitelných elektráren na 248. I s ohledem na tuto skutečnost považují navrhovatelé analýzu odpůrce za zavádějící. Navrhovatelé si nechali vyhotovit vlastní GAP analýzu, ze které vyplývá, že existují plochy, u nichž je dostatečný větrný potenciál, a nejsou omezeny regulací aktualizace, přesto do nich v analýze odpůrce nebyly umístěny žádné potenciální větrné elektrárny.

53. Dále navrhovatelé k argumentaci odpůrce odkazující na převažující veřejný zájem uvedli, že nebylo ze strany odpůrce odůvodněno, na základě čeho má veřejný zájem na ochraně přírodních hodnot, kulturně-historických hodnot, krajinářsky cenných oblastí a veřejného zdraví převažovat nad veřejným zájmem na využití obnovitelných zdrojů energie.

54. K otázce nadmístního významu ploch pro větrné elektrárny navrhovatelé zdůraznili, že by se soud měl zabývat otázkou, zda má každá zákazová plocha vymezená regulací aktualizace pro umisťování větrných elektráren nadmístní význam.

55. K poukazu odpůrce, že se od roku 2013 větrné elektrárny prakticky nestaví, navrhovatelé uvedli, že od roku 2013 se v České republice postavilo celkem 39 větrných elektráren na území šesti krajů. V Ústeckém kraji byla poslední postavena v roce 2010 před vydáním Zásad územního rozvoje. Pak odpůrce postupoval proti umisťování větrných elektráren. Sám tedy vytvořil stav, kterým nyní odůvodňuje faktický plošný zákaz výstavby větrných elektráren na území celého kraje. Rovněž zdůraznili, že odpůrce zaměňuje finanční podporu obnovitelných zdrojů s obecnou podporou vyjádřenou v koncepčních a strategických dokumentech státu. Obecný závazek podporovat výstavbu a rozvoj obnovitelných zdrojů energie je stále národní prioritou zakotvenou v Politice územního rozvoje ČR i Státní energetické koncepci. V současné době platí pro celou Evropskou unii závazný cíl dosažení nejméně 32% podílu energie z obnovitelných zdrojů na hrubé spotřebě energie do roku 2030.

56. K rozporu aktualizace s prioritou obsaženou v čl. 6 odst. 29 Zásad územního rozvoje Ústeckého kraje navrhovatelé zdůraznili, že rozpor původní regulace s touto prioritou shledal Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 1472/12. Pokud Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 28. 5. 2014, č. j. 9 Ao 6/2011-261, tento rozpor neshledal, neřídil se závazným právním názorem Ústavního soudu. Dále navrhovatelé zdůraznili, že z odpůrcem citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2017, č. j. 2 As 207/2016-46, na jiném místě vyplývá, že soud považuje větrné elektrárny za veřejný zájem.

57. Navrhovatelé dále zdůraznili, že by se odpůrce neměl snažit nahradit působnost orgánů státní správy chránících veřejné zájmy. Správným postupem regulace ploch pro větrné elektrárny by dle navrhovatelů bylo vymezení ploch vhodných pro umístění větrných elektráren, a nikoli stanovení zákazových území.

58. Navrhovatelé poukázali na skutečnost, že k návrhovému bodu týkajícímu se nedostatečného odůvodnění rozhodnutí o námitkách navrhovatelů a) a b) uvedl odpůrce ve svém vyjádření pouhou jednu větu. K některým návrhovým bodům se pak odpůrce dle navrhovatelů vůbec nevyjádřil. Z toho dovodili navrhovatelé, že odpůrce nedisponuje argumenty, kterými by tvrzení a důkazy navrhovatelů vyvrátil. Vyjádření odpůrce k replice navrhovatelů 59. Odpůrce setrval na názoru, že regulace obsažená v aktualizaci není ani absolutní, ani nepodmíněná. Trval na tom, že regulace nebrání absolutně a bezpodmínečně ve vymezování ploch pro větrné elektrárny v územních plánech obcí. Dle jeho názoru regulace území nástroji územního plánování je z povahy věci vždy regulací podmíněnou, neboť je přirozeně podmíněna dynamikou změn v území. Aktualizace stanovila základní limity. S některými z těchto limitů mohou obce dále pracovat při své územně plánovací činnosti – např. úprava zastavěného a zastavitelného území či zpřesnění systému ekologické stability. Zdůraznil, že v minulosti bylo úpravě použité odpůrcem vytknuto pouze nedostatečné odůvodnění nastavené regulace, nikoli samotný její princip. Dle jeho názoru byl nedostatek odůvodnění v aktualizaci odstraněn.

60. K vyjádření k analýze, kterou odpůrce předložil soudu, odpůrce uvedl, že neobsahuje a nenahrazuje odůvodnění regulace, ale naopak z regulativů obsažených v aktualizaci vychází a pouze demonstruje, jaké jsou možnosti umisťovat plochy pro větrné elektrárny v Ústeckém kraji. Jde o vyvrácení tvrzení navrhovatelů, že regulativy jsou absolutním zákazem výstavby větrných elektráren. Zdůraznil, že analýza pracovala se všemi limity využití území, ovšem nevyloučil, že by na základě stanovisek dotčených orgánů mohly být elektrárny umístěny ještě i v dalších místech. Trval na tom, že do ochranného pásma komunikačních spojů Armády České republiky (okolí zařízení v Hrušovanech) neumístil v analýze žádnou potenciální větrnou elektrárnu. Analýza dle odpůrce pracuje i s přírodními parky, významnými krajinnými prvky, ochrannými pásmy apod. Tyto limity nejsou samostatně zobrazovány z důvodu, že jsou přímo předmětem regulace Zásad územního rozvoje a jako takové byly automaticky zahrnuty mezi území s vyloučením staveb větrných elektráren. Lokality výskytu zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů se pak většinou překrývají s chráněnými územími a žádná z teoretických pozic větrných elektráren do těchto lokalit nezasahuje.

61. Dále se odpůrce vyjádřil ke GAP analýze předložené navrhovateli. Poukázal, že namísto zastavěných ploch a zastavitelných území byl použita databáze budov OpenStreetMap. Dle odpůrce však zastavěné plochy a územními plány vymezená zastavitelná území nekorespondují s uvedenou databází budov, a to v zásadním rozsahu. GAP analýza dále dle odpůrce zobrazuje plochy možného umístění větrných elektráren i v území Chráněné krajinné oblasti České středohoří. Dále zdůraznil, že územní systém ekologické stability není nikde v ucelené podobě veřejně k dispozici. Je vymezen pouze v jednotlivých územních plánech obcí. Z uvedených důvodů se výsledky analýzy odpůrce a navrhovatelů podstatně liší.

62. K otázce porovnání se Saskem odpůrce uvedl, že dle jeho názoru srovnání se sousedním územím s ohledem na totožné geografické podmínky a obdobnou sídelní strukturu považoval za logický krok. Cílem bylo demonstrovat, že regulace zvolené v aktualizaci nejsou ani ve středoevropském měřítku žádnou ojedinělou raritou.

63. Dále odpůrce zdůraznil, že územní studie je nástrojem územního plánování zcela odlišným od zásad územního rozvoje a diametrálně odlišné jsou pak i její praktické dopady na následné rozhodování v území. Zadáním a účelem předmětné studie nebylo vyhledání všech lokalit, ve kterých by umístění větrných elektráren přicházelo v úvahu. Jejím úkolem bylo navrhnout způsob využití dotčeného území Krušných hor vhodně zkoordinovaný se stávajícími přírodními hodnotami území, potřebou ochrany přírody a krajinného rázu, které jsou prioritou státu a kraje. Výsledný návrh však dle odpůrce není jediným možným řešením a územní studie jako taková nepředstavuje (na rozdíl od zásad územního rozvoje) závazný podklad pro územně plánovací činnost obcí a pro rozhodování v území. Duplika navrhovatelů k vyjádření odpůrce 64. Na vyjádření odpůrce reagovali navrhovatelé duplikou ze dne 17. 8. 2021. Navrhovatelé s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2021, č. j. 1 As 337/2018-48, zdůraznili, že úkolem soudu v dané věci je zjistit, zda si odpůrce nepočínal zjevně svévolně či diskriminačně, zda úkoly a cíle, které prostřednictvím územně plánovací dokumentace naplňuje, jsou legitimní a zákonné, a zda se v případě omezení vlastnických práv jedná o omezení v nezbytně nutné míře, vedoucí rozumně k zamýšlenému cíli a je činěno nejšetrnějším možným způsobem. Zdůraznili, že předmětná regulace dopadá na celá území navrhovatelů a) a b) a ve vztahu k nim se jedná o regulaci absolutní a bezpodmínečnou. V důsledku toho jsou tito navrhovatelé zkráceni na právu na samosprávu. V případě navrhovatelů c) až e) jde o zkrácení na vlastnickém právu.

65. Navrhovatelé porovnali regulaci s úpravou obsaženou v zásadách územního rozvoje čtyř jiných krajů. V Karlovarském kraji větrné elektrárny nejsou regulovány vůbec a zásady územního rozvoje obsahují pouze podmínky pro umísťování vysokých staveb. V Libereckém kraji jsou stanoveny hodnoty, které musí být při umisťování větrných elektráren zohledněny, a vymezena území podle vhodnosti pro umístění větrných elektráren (nevhodná/spíše nevhodná/podmíněně vhodná). Ve všech územích je však za určitých podmínek možné plochy pro větrné elektrárny umístit. V zásadách územního rozvoje v Libereckém kraji tedy není výslovný zákaz pro žádné území. Moravskoslezský kraj vymezil sedm konkrétních ploch, ve kterých umožňuje a předpokládá umístění větrných elektráren. Olomoucký kraj vyslovil zákaz umisťování staveb a zařízení obnovitelných zdrojů energie v chráněných částech přírody (chráněné krajinné oblasti, maloplošně zvláště chráněné území, přírodní parky, oblasti NATURA 2000, nadregionální a regionální skladebné prvky ÚSES, oblasti s ochranou krajinného rázu – přírodní parky a kulturní krajinné oblasti) a na půdách I. a II. třídy ochrany. Z tohoto srovnání navrhovatelé dovozovali, že odpůrce vybočil z mezí daných požadavky subsidiarity a minimalizace zásahů do práv jednotlivců, jelikož znemožnil výstavbu větrných elektráren v územích, ve kterých je za srovnatelných podmínek připuštěna na území jiných krajů.

66. Dále navrhovatelé namítali, že odpůrce se v odůvodnění aktualizace nezabýval přiměřeností regulace, ačkoliv argumentaci neproporcionalitou navrhovatelé ve svých námitkách uplatnili.

67. Dále se navrhovatelé věnovali vadám, kterými dle jejich názoru trpí analýza předložená odpůrcem soudu. Na podporu svých výhrad odkazovali na Stanovisko Komory obnovitelných zdrojů energie, z. s. Dále polemizovali s odpůrcem v otázce možnosti umisťování větrných elektráren ve vzdálenosti do 30 km od radiolokátoru Hrušovany. Rovněž uvedli, že na základě argumentace odpůrce došlo ke zpřesnění GAP analýzy provedené pro navrhovatele s tím, že po zahrnutí do limitů území z ní vyplývá, že větrné elektrárny je možné umístit na 0,4 až 0,8 % území kraje. Takovou regulaci považují navrhovatelé za nepřiměřenou. K tvrzení odpůrce, že Územní studie Krušné hory není jediným možným řešením a nepředstavuje závazný podklad pro územně plánovací činnost, poukázali navrhovatelé na obsah smlouvy o zpracování studie a její finanční náročnost.

68. Rovněž poukázali na to, že v odůvodnění aktualizace není uvedeno, v čem spočívá ojedinělost území Ústeckého kraje, a trvali na tom, že území tohoto kraje nijak nevybočuje z běžné krajiny České republiky, neboť podstatnou část republiky tvoří hornatiny, vrchoviny či pahorkatiny, často zalesněné, a přesto se v podobném typu krajiny větrné elektrárny běžně budují.

69. Dále navrhovatelé poukázali na to, že v odůvodnění aktualizace je uvedeno, že se vztahuje na větrné elektrárny s výškou nosného sloupu větší než 35 m, ovšem předmětem zjišťovacího řízení podle zákona o posuzování vlivů jsou elektrárny s výškou stožáru od 50 m. Dle navrhovatelů je tedy evidentní, že u větrné elektrárny s výškou do 49,9 m zákon o posuzování vlivů nepředpokládá vliv na životní prostředí ani veřejné zdraví, neboť nepodléhají zjišťovacímu řízení. Větrné elektrárny do výšky 50 m tak dle navrhovatelů nelze považovat za záměry nadmístního významu.

70. Zdůraznili, že dle jejich názoru nebylo dostatečně odůvodněno rozhodnutí o námitkách navrhovatelů a) a b). Z odůvodnění rozhodnutí nelze dle navrhovatelů a) a b) seznat, z jakých důvodů odpůrce stanovil omezení a zákaz pouze konkrétního typu záměrů – vysokých větrných elektráren. Dále zopakovali námitky obsažené již v návrhu. Vyjádření osob zúčastněných na řízení I), II), III) a IV)

71. Osoby zúčastněné na řízení I), II), III) a IV) soudu sdělily, že jsou vlastníky nemovitostí, na kterých legálně provozují větrné elektrárny s předpokládanou životností 20 let. Trvaly na tom, že předmětnou aktualizací bylo zasaženo do jejich práva, a to práva vlastnického a práva na podnikání. Trvaly na tom, že pozemky, na nichž jsou jejich větrné elektrárny umístěny, jsou ze všech relevantních hledisek ve smyslu ochrany životního prostředí, přírody a krajiny, veřejného zdraví a dalších hodnot lokalitou vhodnou k umístění větrných elektráren a je žádoucí, aby tyto lokality byly k výrobě čisté energie i nadále využívány. Regulace obsažená v aktualizaci však vylučuje, aby na jejich pozemcích byly nadále umístěny větrné elektrárny, a to nové namísto stávajících, nebo aby došlo k prodloužení doby trvání dočasné stavby stávajících větrných elektráren, nebo k modernizaci technologie. Ve všech těchto případech totiž stavební zákon vyžaduje posouzení souladu takového záměru s územně plánovací dokumentací, tedy i se Zásadami územního rozvoje. Regulace obsažená v aktualizaci znamená, že po uplynutí doby životnosti stávajících větrných elektráren nebude možné prosadit změny nebo rozšíření stávajících staveb, což s ohledem na životnost větrných elektráren plánovaly v letech 2024 - 2028.

72. K návrhu se pak vyjádřily v podání ze dne 17. 8. 2021. Osoby zúčastněné na řízení zopakovaly svá tvrzení obsažená již v předchozím vyjádření. Poukázaly na skutečnost, že dle zákona o posuzování vlivů podléhají zjišťovacímu řízení elektrárny s výškou nad 50 m. Přesto odpůrce reguluje umisťování větrných elektráren s výškou přesahující již 35 m. Trvaly na tom, že lokality, ve kterých jsou umístěny stávající větrné elektrárny v jejich vlastnictví, jsou i nadále vhodnými lokalitami pro využití k výrobě čisté obnovitelné energie z větru.

73. Plně se ztotožnily s návrhem navrhovatelů. Trvaly na tom, že regulace obsažená v aktualizaci je stanovena zcela zjevně v míře vyšší než nutné, a je tedy nepřiměřená a nezákonná. Nebyla dostatečně odůvodněna přísnost regulace. Dále poukázaly na rozpor regulace s prioritami Zásad územního rozvoje, dle kterých má odpůrce podpořit racionální a udržitelný rozvoj obnovitelných zdrojů. Poukázaly rovněž na rozpor s Politikou územního rozvoje ČR, podle které je prioritou vytvářet územní podmínky pro rozvoj decentralizované, efektivní a bezpečné výroby energie z obnovitelných zdrojů, šetrné k životnímu prostředí, s cílem minimalizace jejich negativních vlivů a rizik při respektování přednosti zajištění bezpečného zásobování území energiemi, respektive je úkolem příslušných ministerstev a krajů navrhnout podmínky a zpracovat odborný podklad pro vymezování lokalit vhodných pro využití obnovitelných zdrojů energie při zohlednění územních podmínek pro zachování přírodních a kulturních hodnot a charakteru krajiny.

74. Rovněž namítaly, že odpůrce nedostatečně zjistil skutkový stav, neboť do regulovaných ploch spadají i lokality, kde je umístění větrných elektráren vhodné, a to z důvodu, že se tam již nachází, nebo z důvodu, že bylo pro umístění těchto staveb již uděleno souhlasné stanovisko EIA, respektive jde o plochy s dostatečným větrným potenciálem.

75. Dále s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2021, č. j. 1 As 337/2018-48, zdůraznily, že úkolem soudu v dané věci je zjistit, zda si odpůrce nepočínal zjevně svévolně či diskriminačně, zda úkoly a cíle, které prostřednictvím územně plánovací dokumentace naplňuje, jsou legitimní a zákonné, a zda se v případě omezení vlastnických práv jedná o omezení v nezbytně nutné míře, vedoucí rozumně k zamýšlenému cíli a je činěno nejšetrnějším možným způsobem. Odůvodnění aktualizace je dle jejich názoru nedostatečné a trvaly na tom, že nelze zaměňovat obsáhlost odůvodnění s řádným, správným a dostatečným odůvodněním.

76. Dále ve vztahu k analýze předložené odpůrcem uvedly totožné výhrady jako navrhovatelé. Porovnání regulace s úpravou na území sousedních regionů Saska označily za zavádějící, neboť území vymezená v Sasku jsou pro umístění větrných elektráren prioritní a je v podstatě garantováno, že tam větrné elektrárny mohou být umístěny. Rovněž dle jejich názoru je srovnání nepříhodné, neboť nelze zohlednit specifika daných území. Poukázaly rovněž na to, že žádný ze sousedících krajů v České republice nemá tak přísnou regulaci větrných elektráren. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení V)

77. Tato osoba zúčastněná na řízení pouze uvedla, že je sdružením, jehož členové jsou provozovateli větrných elektráren, kteří v důsledku předmětné aktualizace nebudou moci využívat své pozemky pro umisťování větrných elektráren, a bude jim tak bráněno v jejich podnikání.

78. K návrhu samotnému se vyjádřila ve svém podání ze dne 16. 8. 2021. Uvedla, že souhlasí s návrhem navrhovatelů. Trvala na tom, že pravidla pro umisťování větrných elektráren nesmí být kategorická, nepodmíněná a neumožňující v určitých případech dát přednost jiným hodnotám než ochraně vizuálních hodnot krajiny. Regulace se dle jejího názoru vždy musí vztahovat ke konkrétním lokalitám pro jejich specifický hodnotný charakter, přičemž míra přísnosti regulace musí u konkrétních lokalit odrážet právě cennost hodnot v takto chráněných lokalitách. Dle osoby zúčastněné na řízení V) měl odpůrce regulaci vztáhnout jen k z jeho pohledu unikátním územím, a to s odůvodněním jejich jedinečnosti a potřeby ochrany. Tím, že však odpůrce vztáhl regulaci bezpodmínečně na území celého kraje, stanovil regulaci zcela zjevně v míře vyšší než nutné, a regulace je tedy nepřiměřená a nezákonná. Na tuto skutečnost osoba zúčastněná na řízení V) poukazovala již v průběhu přijímání daného opatření obecné povahy. Jednání soudu 79. Právní zástupce navrhovatelů při jednání soudu plně odkázal na návrh ve znění repliky a dupliky. Uvedl, že se navrhovatelé domáhají zrušení části Zásad územního rozvoje Ústeckého kraje, která se týká regulace umístění větrných elektráren. Poukázal zejména na zásadní porušení vlastnických práv navrhovatelů a u navrhovatelů a) a b) i práva na samosprávu. Uvedl, že odpůrce při vypracování předmětné aktualizace vycházel výhradně z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla původní úprava regulace větrných elektráren v Zásadách územního rozvoje zrušena pro nepřezkoumatelnost. Přitom však odpůrce dle jeho názoru pominul další judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu týkající se územního plánování, případně přímo regulace umísťování ploch pro větrné elektrárny. V tomto směru odkázal zejména na rozsudek, kterým byla zrušena regulace umísťování ploch pro větrné elektrárny v Moravskoslezském kraji, sp. zn. 7 Ao 2/2011. Zdůraznil, že v případě napadené aktualizace se jedná o regulaci absolutní a zcela nepřiměřenou. Uvedl, že dle vyjádření samotného odpůrce po uplatnění regulace zbývá pouze 0,4 – 0,8 % rozlohy území kraje, kde lze teoreticky umístit větrnou elektrárnu. Dle jeho názoru odpůrce v odůvodnění regulace neuvedl, v čem je území celého Ústeckého kraje ojedinělé v rámci celé České republiky. Regulace je dle jeho názoru vnitřně rozporná a nepřezkoumatelná. Zdůraznil rovněž, že v případě omezení práv musí být objektivní a závažný důvod k regulaci obsažené v Zásadách územního rozvoje. Odpůrce však neposkytl přesvědčivé odůvodnění, proč považuje za nutné poskytnout chráněným územím, případně kulturním památkám, ochranu přísnější, než jakou zaručuje právní řád pro celou Českou republiku. Akcentoval rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 337/2018, ve kterém je uvedeno, že věcné řešení územně plánovací regulace podléhá plně soudnímu přezkumu a musí být soudem poskytnuta ochrana před excesivními zásahy pořizovatelů územně plánovací dokumentace. Poukázal rovněž na srovnání regulací s okolními kraji, kde regulace v Ústeckém kraji je nejpřísnější, plošně nejrozsáhlejší a neumožňuje dát přednost jiným hodnotám než ochraně přírody, krajiny a kulturně historických hodnot. Rovněž poukázal na nepřezkoumatelnost rozhodnutí o námitkách navrhovatelů a) a b). Poukázal rovněž na skutečnost, že v Ústeckém kraji se nachází řada funkčních větrných elektráren a rozpracovaných projektů v prostorech, kde předmětná aktualizace neumožňuje nadále umísťovat plochy pro větrné elektrárny. Dále uvedl, že pokud jde o těžbu prováděnou v povrchových dolech, je možné Ústecký kraj srovnat i s jinými kraji, a to např. s Karlovarským krajem, který je rovněž postižen těžbou uhlí v Chebské a Sokolovské pánvi. Karlovarský kraj však na rozdíl od odpůrce umísťování větrných elektráren nijak nereguluje a v nedávné minulosti bylo na území Karlovarského kraje umístěno 16 větrných elektráren, z toho 8 v Krušných horách. Poukázal rovněž na skutečnost, že v současné době probíhá rozhodování o konci těžby hnědého uhlí, a to do roku 2035. Ve střednědobém horizontu tak dojde k ukončení těžby, k provedení rekultivace a ke zhojení jizev na tváři Ústeckého kraje. Větrné elektrárny dle právního zástupce navrhovatelů pomáhají k naplnění mezinárodních závazků České republiky týkajících se podílu obnovitelné energie na celkově vyrobeném množství energie. Větrné elektrárny jsou svojí podstatou stavby dočasného charakteru, a proto trvalým způsobem nezasahují do krajiny. Úprava obsažená v Politice územního rozvoje ČR, která odkazuje na zamezení živelného rozvoje umísťování větrných elektráren, nedává dle právního zástupce navrhovatelů odpůrci možnost daným způsobem plošně na celém území kraje umísťování větrných elektráren zakázat, aniž by umožnil dát přednost i jiným hodnotám než přírodním a kulturně historickým. V tomto směru odkázal jako na příhodný judikát na rozsudek Nejvyššího správního soudu týkající se regulace umísťování větrných elektráren v Moravskoslezském kraji. Moravskoslezský kraj je dle zástupce navrhovatelů rovněž zásadním způsobem postižen průmyslovou činností a těžbou nerostného bohatství.

80. Pověřený pracovník navrhovatele d) při jednání soudu zdůraznil velkou ekonomickou a organizační náročnost investiční akce týkající se přípravy a realizace stavby větrné elektrárny.

81. Právní zástupce osob zúčastněných na řízení I. – IV. při jednání soudu uvedl, že se jedná o provozovatele velkých větrných elektráren, kteří v současné době provozují 12 větrných elektráren v kraji. Předmětná regulace dle jeho názoru výrazně zasahuje do jejich právní sféry. Zdůraznil, že v důsledku regulace nebudou moci ve stávajících lokalitách, kde již jsou větrné elektrárny provozovány, přidávat nové zdroje. Nebude možné ani prodloužit životnost stávajících větrných elektráren, a to ani modernizací či výměnou technologie, neboť i tyto úkony podléhají dané regulaci. Předmětná regulace dle jeho názoru zcela vyprazdňuje právo osob zúčastněných na řízení podnikat a vlastnit majetek. Dále uvedl, že považuje za nepříhodné přirovnávat umísťování velkých větrných elektráren k historické exploataci kraje v důsledku umisťování průmyslové výroby či těžební činnosti, neboť větrné elektrárny jsou čistý zdroj energie, který má pouze marginální vliv na okolní prostředí.

82. Osoba zúčastněná na řízení V. se z jednání soudu písemně omluvila.

83. Pověřená pracovnice odpůrce při jednání soudu odkázala na písemná vyjádření k podáním navrhovatelů. Dále zdůraznila, že v odůvodnění Zásad územního rozvoje bylo precizně identifikováno, v čem je Ústecký kraj odlišný a jedinečný. Jasně bylo poukázáno na poškození kraje těžební a průmyslovou činností v minulosti, které mělo kořeny v době, kdy se občané ani obce nemohli vůči takovým krokům vymezit. Uvedla, že na území kraje se nachází celé oblasti přeměněné krajiny, jako jsou výsypková krajina, krajinné deprese či oblasti se stále probíhající povrchovou těžební činností. Pokud by se připustilo rozšiřování technicistního charakteru krajiny, pak by tento kraj byl zcela obětován a exploatován jako energetický zdroj pro zbytek České republiky. Zdůraznila, že při vymezení oblastí regulace se vycházelo z již existujících institutů a oblastí zřízených na základě zákona o ochraně přírody a krajiny. Tato skutečnost dle jejího názoru výrazně přispěla k předvídatelnosti dané regulace. Zdůraznila rovněž, že větrné elektrárny jsou zcela specifickým oborem ekonomické činnosti i s ohledem na skutečnost, že jsou umísťovány do volné krajiny a jejich dopad a interakce je mnohdy větší než v případě umístění celé řady výrobních činností. K poukazu na srovnání s úpravou v ostatních krajích uvedla, že nelze srovnávat podmínky v jednotlivých krajích a není rovněž postaveno najisto, zda je oprávněný a správný postup odpůrce, či postup zvolený v jiných krajích. Zdůraznila rovněž, že v Politice územního rozvoje ČR není zmíněn jiný kraj, který by měl zamezit překotnému rozvoji větrné energetiky. Zásadně nesouhlasí s názorem, že by předmětná regulace byla pouze projevem politické vůle většiny členů zastupitelstva. Zdůraznila, že rekultivací nedojde k plnému zhojení jizev krajiny. Rekultivovaná krajina postrádá kulturní vrstvu. Rekultivace nemůže být důvodem připuštění umísťování větrných elektráren v dosud nezasažených územích kraje. Ochrana krajiny prosazovaná regulací se týká současné generace, a nikoliv výhledu v řádu desítek let. Regulace má v sobě racionalitu a je minimální. Žádný z regulativů nelze dle jejího názoru považovat za nadbytečný. Zdůraznila důležitost koncepčního řešení zásadní otázky umísťování větrných elektráren v rámci celého kraje, neboť zájmy celokrajského významu nemohou být posuzovány v rámci EIA či v rámci územních plánů jednotlivých obcí.

84. Při jednání soudu byl proveden důkaz výpisem z katastru nemovitostí list vlastnictví č. „X“ v k. ú. „X“, list vlastnictví č. „X“ v k. ú. „X“, list vlastnictví č. „X“ v k. ú. „X“, list vlastnictví č. „x“ v k. ú. „X“, list vlastnictví č. „X“ v k. ú. „X“, list vlastnictví č. „X“ v k. ú. „X“. Dále soud provedl důkaz Politikou územního rozvoje České republiky, Aktualizací metodického návodu odboru obecné ochrany přírody a krajiny MŽP k Vyhodnocení možností umístění větrných a fotovoltaických elektráren z hlediska ochrany přírody a krajiny – preventivní hodnocení území kraje nebo obcí zveřejněným ve Věstníku Ministerstva životního prostředí ročník XXVIII – září 2018 – částka 6. Dále soud provedl důkaz Metodickým návodem MŽP k vyhodnocení možností umístění větrných a fotovoltaických elektráren z hlediska ochrany přírody a krajiny – preventivní hodnocení území kraje nebo menších samosprávných celků zveřejněným ve Věstníku MŽP ročník XIX – listopad 2009 – částka 11. Posouzení věci soudem 85. Soud se nejprve při posuzování návrhu zabýval splněním podmínek řízení, přičemž dospěl k závěru, že je věcně a místně příslušný k projednání návrhu, dále že navrhovatelé byli aktivně legitimováni k podání předmětného návrhu ve smyslu § 101a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“), přičemž tak učinili v zákonné lhůtě stanovené v § 101b odst. 1 s. ř. s. Dále soud uvádí, že rozsah soudního přezkumu opatření obecné povahy v daném případě byl dán § 101b odst. 2 a § 101d odst. 1 s. ř. s., z nichž vyplývá, že soud přezkoumává opatření obecné povahy pouze v rozsahu, který navrhovatel uplatnil v návrhu nebo ve lhůtě uvedené v § 101b odst. 1 s. ř. s. Povinností navrhovatele je proto tvrdit, že opatření obecné povahy nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec návrhových bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného opatření obecné povahy, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného opatření obecné povahy podle § 101b odst. 4 ve spojení s § 76 s. ř. s. Takové vady však soud neshledal.

86. V případě navrhovatelů a) a b) jejich procesní legitimace vychází z § 101a odst. 2 s. ř. s., kde je uvedeno, že návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části, vydaného krajem, může podat též obec. Předmětná aktualizace Zásad územního rozvoje je opatřením obecné povahy vydaným Ústeckým krajem a navrhovatelé a) a b) jsou obce nalézající se na území tohoto kraje. Navrhovatelé a) a b) v průběhu přijímání aktualizace Zásad územního rozvoje uplatnili včasné námitky. Nepochybně jim tedy svědčí aktivní návrhová legitimace v plném rozsahu.

87. V případě navrhovatele c) soud zjistil, že na území Ústeckého kraje vlastní nemovitosti, a to pozemky evidované v k. ú. „X“ na listu vlastnictví č. „X“, v k. ú. „X“ na listu vlastnictví č. „X“ a v k. ú. „X“ na listu vlastnictví č. „X“. Navrhovatel v rámci přijímání aktualizace Zásad územního rozvoje uplatnil včasné připomínky. Navrhovateli c) tedy svědčí aktivní návrhová legitimace v plném rozsahu. Soud neshledal nutnost provádět v tomto směru dokazování.

88. V případě navrhovatele d) soud zjistil, že na území Ústeckého kraje vlastní nemovitosti, a to pozemky evidované v k. ú. „X“ na listu vlastnictví č. „X“ a v k. ú. „X“ na listu vlastnictví č. „X“. Navrhovatel d) v rámci přijímání aktualizace Zásad územního rozvoje uplatnil včasné připomínky. Navrhovateli d) tedy svědčí aktivní návrhová legitimace v plném rozsahu. Soud neshledal nutnost provádět v tomto směru dokazování.

89. V případě navrhovatele e) soud zjistil, že na území Ústeckého kraje vlastní nemovitosti, a to pozemek parcelní č. „X“ v k. ú. „X“. Soud neshledal nutnost provádět v tomto směru další dokazování. Navrhovatel e) v rámci přijímání aktualizace Zásad územního rozvoje zůstal pasivní a neuplatnil připomínky ani námitky. Navrhovatel e) netvrdil, že by mu v podání námitek proti návrhu aktualizace bránily nějaké objektivní či subjektivní faktory. V podaném návrhu pouze uvedl, že vztahu k jeho pozemkům podala námitky společnost EURO-WIND s. r. o. Z námitek uvedené společnosti obsažených v předloženém správním spisu vyplývá, že námitky podala svým vlastním jménem, a nikoli jménem navrhovatele e) ani v jeho prospěch. Procesní pasivita navrhovatele e) se tedy nutně musí projevit v rozsahu přezkumu napadeného opatření obecné povahy. Soud v této souvislosti upozorňuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2020, č. j. 6 As 270/2019-38, jehož závěry byly shrnuty do následující právní věty: „Jestliže navrhovatel nepodá proti napadenému opatření obecné povahy včas námitky ani připomínky (§ 172 odst. 4 a 5 správního řádu, resp. § 52 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu), může před správními soudy úspěšně namítat jen nedostatek pravomoci či příslušnosti odpůrce k vydání opatření obecné povahy nebo porušení kogentních předpisů chránících zásadní veřejné zájmy, které stěžejním způsobem předurčují proces přijímání a obsah opatření obecné povahy. Může jít jak o normy procesní (typicky porušení ustanovení upravujících proces přijímání územního plánu takovým způsobem, že tím odpůrce navrhovateli fakticky znemožnil nebo významně ztížil uplatnění jeho práva podat námitky nebo připomínky), tak i hmotněprávní (typicky porušení ustanovení chránících zájem na ochraně životního prostředí). Námitkami směřujícími do proporcionality přijatého řešení se správní soud při posuzování důvodnosti návrhu dle § 101d s. ř. s. nebude věcně zabývat, neboť nemůže poměřovat důležité veřejné zájmy s dotčenými právy jednotlivců v první linii tam, kde navrhovatel zůstal v procesu přijímání opatření obecné povahy pasivní. Jakkoliv je proporcionalita opatření obecné povahy jedním z hledisek pro posouzení jeho zákonnosti, vyčlenění této otázky do samostatné kategorie pro potřeby soudního přezkumu je nezbytné s ohledem na stávající zákonnou koncepci správního soudnictví, resp. správně soudního přezkumu opatření obecné povahy. Ta se totiž opírá o princip subsidiarity soudní ochrany, jež má nastoupit až po vyčerpání řádných opravných prostředků uvnitř veřejné správy (§ 5 s. ř. s.).“ S ohledem na výše uvedené závěry soud konstatuje ve vztahu k aktivní návrhové legitimaci navrhovatele e), že se ve vztahu k tomuto navrhovateli nemohl zabývat námitkami směřujícími do přiměřenosti napadeného opatření obecné povahy.

90. Primárně se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o námitkách navrhovatelů a) a b). Navrhovatelé považují odůvodnění rozhodnutí o námitkách za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a rovněž je považují za věcně nesprávné. Na tomto místě soud podotýká, že z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008-136, vyplývá, že rozhodnutí o námitkách, které je součástí odůvodnění opatření obecné povahy, musí obsahovat vlastní odůvodnění, ve kterém nesmí chybět esenciální obsahové náležitosti odůvodnění běžného správního rozhodnutí, tedy důvody výroku, podklady pro jeho vydání a úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů. Současně soud zdůrazňuje, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomene-li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016-64).

91. Navrhovatelé a) a b) namítali, že odpůrce v odůvodnění rozhodnutí o jejich námitkách nevysvětlil, proč by mělo být celé území Ústeckého kraje natolik hodnotné a jedinečné, že vyžaduje ochranu v podobě přísné regulace umisťování větrných elektráren, nevyvrátil tvrzení navrhovatelů a) a b), že je regulace nepřiměřená a diskriminační ve vztahu k jiným činnostem, že se odpůrce v odůvodnění rozhodnutí nevyjádřil k námitce, že je regulace stanovena zjevně nelogicky nepřiměřeně ve vztahu k jednotlivým územím, neboť neodůvodnil, v čem spočívá ojedinělost podmínek v celém území Ústeckého kraje, která by ospravedlnila regulaci v daných územích přísnější než podle zákona, a že odpůrce nijak nevysvětlil, proč by měly veřejné zájmy na ochraně přírodních hodnot, kulturně-historických hodnot, krajinářsky cenných oblastí a veřejného zdraví převažovat nad veřejným zájmem na výrobě energie z obnovitelných zdrojů.

92. Soud konstatuje, že námitky vznesené navrhovateli a) a b) v rámci přijímání aktualizace byly téměř totožné a stejně tak i odůvodnění rozhodnutí o jejich námitkách ze strany odpůrce bylo prakticky stejné. Proto lze jejich námitku týkající se nepřezkoumatelnosti vypořádat ve vztahu k oběma navrhovatelům souhrnně. Námitky navrhovatelů vycházely z premisy, že umisťování větrných elektráren je v důsledku přijaté regulace vyloučeno na celém území kraje. K této otázce se odpůrce v odůvodnění rozhodnutí o námitkách jednoznačně vyslovil, když uvedl, že oproti Nejvyšším správním soudem zrušené předchozí regulaci došlo ke snížení počtu druhů území, ve kterých nelze vymezovat plochy pro větrné elektrárny a stavby související, a ke snížení rozsahu ochranných pásem. V důsledku toho dle odpůrce není navrženou regulací znemožněna výstavba větrných elektráren na celém území kraje. Současně odpůrce v odůvodnění rozhodnutí o námitkách odkázal na zjednodušené grafické znázornění rozdělení kraje dle možnosti umisťování větrných elektráren, které je součástí odůvodnění samotné aktualizace. Výslovně je v odůvodnění uvedeno, že aktualizace „nezakazuje výstavbu VVE plošně, ale pracuje s nadmístními hledisky a podle nich jsou nastaveny dané limity v bodě 2 čl.

174. Pokud v rámci pořízení územního plánu obce se prokáže, že návrh územního plánu není v rozporu s těmito „nadmístními limity“, lze plochy pro VVE vymezit v rámci územního plánu.“ S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že odpůrce dostatečně zdůvodnil, proč se nevypořádává s námitkami navrhovatelů ve vztahu k celému území kraje, ale pouze ve vztahu k územím, ve kterých zavádí zákaz umisťování ploch pro větrné elektrárny. Nemusel tedy zdůvodňovat, v čem spočívá jedinečnost a odlišnost celého území kraje oproti ostatním územím České republiky. Postačovalo, že se zabýval tím, v čem spatřuje jedinečnost území, ve kterém zákaz vyslovil.

93. V odůvodnění rozhodnutí o námitkách navrhovatelů a) a b) pak odpůrce poukázal na současné ekologické zatížení kraje v důsledku využívání jeho nerostného potenciálu a umisťování průmyslových objektů v minulosti. Odpůrce rovněž zdůraznil, že současně Ústecký kraj disponuje i přírodními unikátními oblastmi, které mají velmi vysokou hodnotu a některé nemají obdobu ani v rámci středoevropského regionu. Z odůvodnění jednoznačně vyplynulo, že právě z tohoto rozporu vyplývá jedinečnost daného prostoru, kdy z důvodu značné ekologické a průmyslové zátěže z minulosti vyvstává o to větší zájem na ochraně zbývajících přírodních a kulturně-historických památek, které jsou doposud na území kraje nedotčeny, a to i nad rámec ochrany poskytované plošně zákonem obdobným předmětům ochrany na zbývajícím území České republiky. V tomto směru je výslovně v odůvodnění rozhodnutí o námitkách uvedeno: „Cílem popisu jednotlivých částí území Ústeckého kraje je fakt, že je území Ústeckého kraje již nyní značně poškozeno a tak je nezbytné zbylá, pro obyvatele Ústeckého kraje tak jeho návštěvníky cenná území, chránit před činnostmi, které by tato území poškodily, případně až zdevastovaly. Rovněž tvrzení podatele, že považuje navrženou regulaci za nepřiměřenou a diskriminační i ve vztahu k jiným činnostem, (např. těžba surovin, průmyslová činnost) jsou neopodstatněná. V návrhu 2aZÚR ÚK (aktualizace – poznámka soudu) není těžba nerostných surovin navrhována, rovněž nejsou vymezovány plochy pro průmyslovou činnost. V platných ZÚR ÚK, které rovněž tyto činnosti nenavrhují, jsou ale pro tyto činnosti stanoveny jednotlivé priority, úkoly pro územní plánování a dílčí kroky k naplňování cílových kvalit krajiny, které musí být v rámci územního plánování a využívání území respektovány, a to jak při pořizování územně plánovací dokumentace obcí, tak rozhodování v území.“ Odpůrce se zabýval důvody pro stanovení ochranných pásem vymezených v aktualizaci a vymezením jejich velikosti. Poukázal rovněž na skutečnost, že větrné elektrárny jsou velice výrazným prvkem krajiny, který ovlivňuje okolní ráz krajiny v řádech desítek až stovek kilometrů, a že vyžadují nutnost zavedení distribuční sítě. Dle soudu se s ohledem na výše uvedené odpůrce v odvodnění rozhodnutí o námitkách navrhovatelů a) a b) dostatečně přezkoumatelně zabýval výše uvedenými okruhy otázek a soud nepovažuje v tomto směru odůvodnění rozhodnutí o námitkách navrhovatelů a) a b) za nepřezkoumatelné.

94. Dále navrhovatelé a) a b) namítali, že se odpůrce v odůvodnění rozhodnutí o námitkách vůbec nevyjádřil k námitce týkající se nepřiměřenosti regulace v zastavěném území a do 500 m od zastavěného území a zastavitelných ploch. V odůvodněních rozhodnutí o námitkách navrhovatelů a) a b) je však výslovně uvedeno: „Důvodem vyloučení možnosti umisťování VVE do zastavěných území a ve vzdálenosti 500 m do zastavěného území a zastavitelných ploch je eliminace nepříznivých hygienických vlivů VVE v územích, ve kterých by větrné elektrárny negativně ovlivňovaly kvalitu zastavěného území a rozvojové předpoklady zastavitelných ploch. Výstavba VVE vždy v jisté míře zasáhne do života občanů v obci a regionu. Hluk z větrných elektráren, vizuální narušení krajiny, omezení prostoru v těsné blízkosti elektráren pro jeho využití a další rozvoj, to jsou některé z možných negativních vlivů, které mohou narušit dosavadní podmínky pro život. Umisťování větrných elektráren v zastavěném území a území 500 m od zastavěného území a zastavitelných ploch se jeví jako minimální nezbytná ochrana veřejného zdraví před tímto jevem, který do značné míry výrazně negativně ovlivňuje nejen pohodu bydlení, ale i kvalitu života lidí, kteří v daném území nejen bydlí nebo se rekreují, ale i pracují.“ Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že ani tato námitka navrhovatelů a) a b) týkající se nepřezkoumatelnosti není důvodná, neboť odpůrce se v odůvodněních rozhodnutí o námitkách danou otázkou výslovně zabýval.

95. Dále navrhovatelé a) a b) namítali, že odůvodnění rozhodnutí o jejich námitkách jsou nepřezkoumatelná, protože odpůrce nedostatečně vypořádal poukaz na rozpor mezi Politikou územního rozvoje ČR, ve které je zakotvena podpora výroby energie z obnovitelných zdrojů, a regulací obsaženou v aktualizaci. K této otázce je v odůvodněních uvedeno: „Obnovitelnými zdroji energie ve smyslu zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, v platném znění, se rozumí obnovitelné nefosilní přírodní zdroje energie, jimiž jsou energie větru, energie slunečního záření, geotermální energie, energie vody, energie půdy, energie vzduchu, energie biomasy, energie skládkového plynu, energie kalového plynu z čistíren odpadních vod a energie bioplynu. Stanovenou regulací ploch a koridorů pro umisťování VVE a staveb souvisejících, tzn. regulací jednoho druhu zdroje s ohledem na převažující veřejný zájem na ochraně přírodních hodnot, kulturně-historických hodnot, krajinářsky cenných oblastí a veřejného zdraví není mařena státem podporovaná ekonomická aktivita…“ Svůj názor tedy odpůrce k této otázce zcela přezkoumatelně vyjádřil. K související námitce, že odpůrce nevysvětlil, proč by měly veřejné zájmy na ochraně přírodních hodnot, kulturně-historických hodnot, krajinářsky cenných oblastí a veřejného zdraví převažovat nad veřejným zájmem na výrobu energie z obnovitelných zdrojů, soud konstatuje, že na začátku odůvodnění rozhodnutí o námitkách navrhovatelů a) a b) je odpůrcem uvedeno: „Převažující veřejný zájem na ochraně přírodních hodnot, kulturně-historických hodnot, krajinářsky cenných oblastí a veřejného zdraví nad výstavbou nových VVE je vyvolán především výrazným zatížením území Ústeckého kraje, kde zdejší krajina je silně narušena až přeměněna antropogenní činností. Zejména oblast Podkrušnohoří, která je touto exploatací postižená nejvíce, reprezentuje silně industrializované území, kde je koncentrováno široké spektrum průmyslových oborů (těžba, energetika, chemický průmysl, strojírenství atd.). Právě těmto antropogenním činnostem a rozvoji průmyslných oborů v průběhu minulých let ustupoval veřejný zájem na ochraně přírodních hodnot, kulturně-historických hodnot, krajinářsky cenných oblastí a veřejného zdraví a umožnil tak jejich značnou exploataci. Právě z těchto skutečností vyvstala nutnost nastavení jednoznačných pravidel pro ochranu nejcennějších území Ústeckého kraje, která jsou nositeli jedinečných přírodních, kulturně-historických a krajinářsky cenných hodnot. Výroba elektřiny z větrné energie je v odborné literatuře označována jako tzv. „zelená energie“, která je v obecné rovině šetrná k životnímu prostředí. Nicméně je potřeba uvědomit si, že zejména nekoordinovaná výstavba VVE v územích s vysokou koncentrací přírodních hodnot, kulturně-historických hodnot a krajinářsky cenných hodnot může působit opačným způsobem a navíc k redukci stávajících hnědouhelných elektráren jejich výstavbou nedojde.“ Z uvedeného tedy jednoznačně plyne, že i s touto otázkou se odpůrce v odůvodnění rozhodnutí o námitkách navrhovatelů a) a b) přezkoumatelným způsobem vypořádal a předmětná námitka navrhovatelů a) a b) je nedůvodná.

96. Ve vztahu k nesouladu s čl. 176 a čl. 199 Politiky územního rozvoje ČR, odpůrce uvedl následující. V čl. 199 bylo krajům uloženo na základě navržených podmínek a zpracovaného podkladu pro vymezování lokalit vhodných pro využití obnovitelných zdrojů energie prověřit možnost vymezení ploch vhodných pro jejich umístění. V čl. 176 bylo Ministerstvu životního prostředí ve spolupráci s Ministerstvem zemědělství a Ministerstvem průmyslu a obchodu uloženo navrhnout podmínky a zpracovat odborný podklad pro vymezování lokalit vhodných pro využití obnovitelných zdrojů energie při zohlednění územních podmínek pro zachování přírodních a kulturních hodnot a charakteru krajiny. Takový podklad však nebyl zpracován. Byl pouze zpracován Metodický návod MŽP 2018, ze kterého odpůrce při stanovení regulace vycházel. I v tomto směru dle soudu odpůrce svoje závěry dostatečně odůvodnil.

97. K námitce navrhovatelů a) a b) uplatněné v duplice ze dne 17. 8. 2021, ve které poukazovali na skutečnost, že z odůvodnění rozhodnutí o námitkách navrhovatelů není seznatelné, z jakých důvodů odpůrce stanovil omezení a zákaz pouze konkrétního typu záměrů, a to větrných elektráren, soud konstatuje následující. Je skutečností, že v námitkách navrhovatelů a) a b) je stručně ve dvou souvětích uvedeno, že považují úpravu za diskriminační, neboť na rozdíl od větrných elektráren aktualizace ani samotné Zásady územního rozvoje neřeší těžbu nerostných surovin nebo průmyslovou činnost tak, že by je zakazovaly v určitých lokalitách, přestože tyto činnosti negativně ovlivňují krajinný ráz, životní prostředí a veřejné zdraví. Na tato dvě souvětí skutečně odpůrce v odůvodnění rozhodnutí o námitkách výslovně nereagoval. Z obsahu obou odůvodnění rozhodnutí o námitkách vyplývá, že odpůrce považuje plochy pro umisťování větrných elektráren jako staveb nadmístního významu za plochy, na jejichž umisťování je velký tlak ze strany stavebníků i vlastníků pozemků či obcí, a současně se jedná o oblast, která vyžaduje důkladnou a specifickou úpravu a vybraná území dle odpůrce potřebují zvýšenou ochranu nad rámec zákona. Proto této oblasti věnoval samostatnou výslovnou úpravu v aktualizaci Zásad územního rozvoje. Jak již soud uvedl výše, není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky. Dle soudu tedy z odůvodnění rozhodnutí o námitkách vyplývá, proč odpůrce přijatou úpravu nepovažuje za nepřiměřenou a diskriminační, a proto soud neshledal v tomto směru rozhodnutí o námitkách navrhovatelů a) a b) za nepřezkoumatelné.

98. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že námitky navrhovatelů a) a b) týkající se nepřezkoumatelnosti odůvodnění rozhodnutí o jejich námitkách jsou nedůvodné. Z námitek navrhovatelů a) a b) vyplývá, že spíše než pochybností o samotné přezkoumatelnosti rozhodnutí byl jejich návrh veden nesouhlasem se závěry, ke kterým odpůrce v těchto rozhodnutích dospěl. Vzhledem ke skutečnosti, že věcné námitky navrhovatelů a) a b) se prakticky shodují s námitkami všech navrhovatelů, které směřují proti samotné aktualizaci, odkazuje soud na tomto místě na vypořádání věcných námitek proti samotné aktualizaci, kterými se bude zabývat níže.

99. Zásadní námitkou navrhovatelů je tvrzení, že regulace zavádějící zákaz umisťování ploch a koridorů pro umisťování větrných elektráren je nepřípustně absolutní. Totožnou argumentací se již v minulosti ve vztahu k regulaci umisťování ploch a koridorů pro větrné elektrárny zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2014, č. j. 9 Ao 6/2011-261, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3099/2014, a to přímo ve vztahu k regulaci obsažené v Zásadách územního rozvoje vyhotovených odpůrcem v původním znění před aktualizací. V tomto rozsudku je uvedeno: „Cíle územního plánování deklarované v § 18 stavebního zákona je možno popsat jako regulaci rozvoje území, dosaženou určením jeho funkčního využití a prostorového uspořádání, stanovením zásad organizace území, věcnou a časovou koordinací výstavby a jiných činností ovlivňujících rozvoj území. Územní plánování je prostředkem harmonizace poměrů na území jím regulovaném a umožňuje sladit jednotlivé veřejné zájmy a veřejné zájmy s individuálními zájmy týkajícími se daného území. Jeho cílem je vytvářet předpoklady pro dosažení obecně přijatelného konsensu o účelném využití a uspořádání území s ohledem na ochranu a rozvoj přírodních, kulturních a civilizačních hodnot. Regulace možných způsobů využití určitého území je svěřena jednotlivým nástrojům územního plánování, zejména závazné územně plánovací dokumentaci (shodně viz Stavební zákon – Komentář, Roztočil A., Hrůšová K., Lachman M., Potěšil L., C. H. Beck, 2013).

100. Zásady územního rozvoje jsou důležitým nástrojem územního plánování, kterým je prováděna regulace možných způsobů využití území kraje, s přihlédnutím ke všem výše uvedeným cílům. Jedním z hlavních principů právní úpravy územního plánování je princip udržitelného rozvoje území, kterého lze dosáhnout vyvážením vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, hospodářský rozvoj a soudržnost společenství obyvatel území.

101. Všechny výše uvedené pojmy jsou neurčité právní pojmy, jejichž konkrétní obsah kraj při vydávání ZÚR určuje podle specifických podmínek svého území. Je zřejmé, že harmonického využití území bude v každém kraji dosaženo jinými způsoby a nástroji, odvíjejícími se od místních podmínek a zvláštností území.

102. V projednávané věci byla nastolena otázka, zda kraj v rámci své pravomoci regulovat území prostřednictvím vydání územně plánovací dokumentace může stanovit pro regulaci určitých aktivit přísnější podmínky, nežli stanoví zákon vydaný k ochraně stejných hodnot. Navrhovatelé poukázali například na zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Tyto zákony určují míru a způsob ochrany určitých zájmů platné pro celé území České republiky. Pokud mají být naplněny cíle územního plánování zakotvené ve výše citovaném § 18 stavebního zákona, musí mít kraj při přijímání územně plánovací dokumentace možnost zohlednit specifika svého území oproti jiným částem republiky. Zvláštními zákony je určena minimální míra ochrany jednotlivých zájmů, kterou kraj v rámci územního plánování nemůže snížit. Dospěje-li však k závěru, že zvláštní podmínky jeho území vyžadují intenzivnější ochranu, může přijmout pro ochranu hodnot chráněných zvláštními zákony přísnější kritéria. Nutnou součástí rozhodnutí kraje pro zpřísnění ochrany určitého zájmu nad zákonem stanovený rámec je přesvědčivé odůvodnění, ze kterého je zřejmé, v čem spočívá ojedinělost podmínek v daném území a z jakých důvodů nelze předpokládat, že zákonem stanovená míra ochrany zájmů by byla dostatečná. Při plném respektování práva na samosprávu kraje a z toho vyplývajících oprávnění, včetně aktivity v oblasti územního plánování, platí, že regulace provedená v ZÚR za účelem ochrany území kraje nesmí být diskriminační, svévolná a zjevně nepřiměřená, tj. neodpovídající hodnotám, které mají být regulací chráněny.

103. Aktivitu směřující k ochraně určitého zájmu mohou vykonávat různé subjekty a neznamená to, že by tím navzájem nahrazovaly svoji činnost, případně, že by pouze z tohoto důvodu byly v rozporu se zákonem. Regulace výstavby VVE zvolená obcí či krajem při územním plánování nenahrazuje činnost orgánu ochrany přírody dle § 12 zákona č. 114/1992 Sb. V tomto případě každý z nich sice činí opatření ohledně umísťování VVE za účelem ochrany životního prostředí, avšak kraj tak činí též s přihlédnutím k ochraně vlastního území a svých hodnot, správní orgán chrání životní prostředí jako veřejný zájem.

104. Kraj je tedy za výše uvedených podmínek oprávněn provést nástroji územního plánování regulaci určitých aktivit na jeho území, a to i nad rámec zákona, který chrání stejné hodnoty na základě veřejného zájmu. Jedná se o výsledek poměřování zájmů kraje a jeho obyvatel či právnických osob zde sídlících. Pokud kraj uvede závažné důvody svědčící pro upřednostnění určitého zájmu, úměrně dle této závažnosti může být omezen jiný zájem. Při akceptování tohoto pravidla je tedy možno zcela omezit jinak legální aktivitu na území kraje pouze v případě výjimečně vysoké míry potřeby ochrany jiného zájmu, jinými slovy, pokud je v ZÚR omezována určitá činnost na minimum či zcela, musí to být na druhé straně odůvodněno vysokým ohrožením či nebezpečím zániku hodnot, v jejichž prospěch je zasahováno. Shodně se k této otázce vyjádřil i sedmý senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 16. 6. 2011, č. j. 7 Ao 2/2011 - 127, kde uvedl: „Kraj má jistě právo na samosprávu a v rámci něho může v určité míře stanovovat pravidla výkonu určitých činností a regulovat je tak, aby vzhledem k místním podmínkám, např. i s ohledem na charakter krajiny a její estetické hodnoty, bylo dosaženo co možná nejvíce harmonického uspořádání vztahů v území. Pokud však odpůrce přistoupil k takto silné regulaci, týkající se podstatné části území Moravskoslezského kraje, musel pro to mít obzvláště závažný důvod.“ S tímto závěrem se devátý senát ztotožnil a zkoumal tedy, zda napadené ZÚR takový důvod obsahují.“ 105. Výše citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu nebyla zrušena předchozí regulace umisťování ploch a koridorů pro větrné elektrárny z důvodu nezákonnosti či překročení pravomoci ze strany odpůrce, ale pro nedostatek odůvodnění, jakým způsobem by byly jednotlivé druhy chráněných ploch umístěním větrných elektráren ohroženy a v jaké míře a současně z čeho je dovozována vyšší potřeba ochrany, nežli stanoví zákony.

106. Na tomto místě je dle soudu nutno poznamenat, že oproti původní regulaci došlo k omezení výčtu jednotlivých území, ve kterých byl vysloven zákaz umisťování ploch a koridorů pro větrné elektrárny. Byla vypuštěna území příměstských oblastí, území v okruhu 2 km od rozptýlených trvale obydlených nebo rekreačních objektů, území v okruhu 3 km od rekreačních areálů a hranic areálů lázní, území v pásmu 3 km podél státních hranic. Byla rovněž zmenšena pásma vizuálního vlivu, a to u zastavěných území a zastavitelných ploch z 3 km na 500 m a v případě památkově chráněných území z 3 km na 1 km. Z výše uvedeného dle soudu vyplývá, že pokud by nebyla v rozporu s právní úpravou předchozí širší regulace za podmínky dostatečného a řádného zdůvodnění, a to i za situace, kdy postihovala podstatnou část kraje, pak současná zúžená regulace za podmínky řádného zdůvodnění rovněž nemůže být v rozporu s platným právním řádem.

107. Dále je tedy dle soudu nutné posoudit, zda regulace obsažená v aktualizaci je řádně zdůvodněna a je v ní uvedeno, z čeho je dovozována vyšší potřeba ochrany, nežli stanoví zákony. Odůvodnění regulace je rozděleno do několika částí. Jednou z částí je charakteristika jednotlivých ploch, kde je aktualizací zakázáno umisťování ploch a koridorů pro větrné elektrárny. Jedná se o velkoplošná zvláště chráněná území, kterými jsou Národní park České Švýcarsko, Chráněná krajinná oblast Labské pískovce, Chráněná krajinná oblast České Středohoří, Chráněná krajinná oblast Lužické hory a Chráněná krajinná oblast Kokořínsko a Máchův kraj. Kromě charakteristiky těchto oblastí odpůrce v odůvodnění uvedl, že výstavba větrných elektráren v těchto oblastech by znamenala zásadně nepříznivý dopad ve vztahu k jedinečným či mimořádně hodnotným typům krajin v národním parku i chráněných krajinných oblastech v Ústeckém kraji. Výstavbou větrných elektráren v těchto územích by došlo k významně negativnímu ovlivnění zde přítomných a chráněných krajinářských či přírodních hodnot.

108. Dalšími plochami podléhajícími regulaci jsou maloplošná zvláště chráněná území a jejich ochranná pásma – národní přírodní rezervace, národní přírodní památky, přírodní rezervace, přírodní památky. V odůvodnění je uvedeno, že v rámci Ústeckého kraje bylo vně hranic velkoplošných chráněných území vyhlášeno dalších více než 140 maloplošných zvláště chráněných území. Jedná se dle odpůrce o výjimečně cenná území menší rozlohy, jejichž stupeň ochrany je srovnatelný s nejpřísněji chráněnou I. zónou chráněné krajinné oblasti.

109. Dalšími plochami regulace jsou přírodní parky. Odůvodnění aktualizace obsahuje výčet přírodních parků na území kraje a jejich stručnou charakteristiku. Jedná se o Přírodní park Údolí Prunéřovského potoka, Přírodní park Bezručovo údolí, Přírodní park Loučenskou hornatinu, Přírodní park Východní Krušné hory, Přírodní park Doupovskou pahorkatinu a Přírodní park Džbán. Odpůrce v odůvodnění kromě charakteristik jednotlivých přírodních parků zdůraznil, že všechny přírodní parky na území Ústeckého kraje se vyznačují zachovalým harmonickým utvářením, přítomností významných krajinářských hodnot a celkovou přitažlivostí krajinného obrazu.

110. Dalšími plochami regulace jsou lokality NATURA 2000 (evropsky významné lokality, ptačí oblasti). Odpůrce k uvedeným lokalitám uvedl, že umisťování větrných elektráren v plochách evropsky významných lokalit a ptačích oblastí je v rozporu s hlavním důvodem jejich vymezování, tedy vytváření podmínek pro výskyt a udržení dobrého stavu evropsky významných druhů rostlin, živočichů eventuálně ptáků či významných evropských stanovišť. K narušení stanovišť, populací či k nepřijatelné změně podmínek pro přežívání a rozmnožování evropsky významných druhů může dle odpůrce dojít jak samotnou výstavbou větrných elektráren, tak i jejich provozem a obsluhou.

111. Dalšími plochami regulace jsou ÚSES (nadregionální biocentra, nadregionální biokoridory, regionální biocentra a regionální koridory). K těmto plochám odpůrce uvedl, že umisťování větrných elektráren v plochách a koridorech tvořících skladebné části ÚSES je v rozporu s hlavním důvodem institutu ÚSES jako nástroje obecné ochrany krajiny. Dle odpůrce problémem není v zásadě ani tak samotná existence větrných elektráren, neboť ve skladebných částech ÚSES jsou za podmínky, že nedojde k narušení celistvosti a funkčnosti ÚSES přípustné stavby dopravní a technické infrastruktury, ale zásadním je následný provoz větrných elektráren, který může působit rušivě a omezit či znemožnit přežití, tedy zejména rozmnožování a migraci některých druhů živočichů, např. velkých savců a ptáků, a omezit tak biologickou diverzitu skladebných částí ÚSES, a tím funkčnost systému jako celku.

112. Další plochou regulace jsou významné krajinné prvky. K nim odpůrce uvedl, že s ohledem na jejich zákonnou definici je nezbytné vyloučit výstavbu větrných elektráren na jejich území z důvodu narušení jejich základní funkce – tedy ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotné části krajiny, která utváří její typický vzhled.

113. Další plochou regulace jsou památkově chráněná území – archeologické památkové rezervace, městské památkové rezervace, městské památkové zóny, vesnické památkové zóny a krajinné památkové zóny. Na území Ústeckého kraje je vyhlášena archeologická památková rezervace Bílina, městské památkové rezervace ve městech Kadaň, Litoměřice, Terezín, Úštěk a Žatec, vesnické památkové rezervace v obcích Rumburk, Starý Týn a Zubrnice, městské památkové zóny v městech Benešov nad Ploučnicí, Bílina, Budyně nad Ohří, Česká Kamenice, Duchcov, Chabařovice, Chomutov, Jiřetín pod Jedlovou, Klášterec nad Ohří, Krupka, Litvínov – osada, Louny, Mašťov, Roudnice nad Labem, Šluknov, Teplice a Žatec, vesnické památkové zóny v obcích Brocno, Dlouhý Důl, Dolní Nezly, Chotiněves, Kamenická Stráň, Merboltice, Rašovice, Slatina, Soběchleby, Sobětice, Srdov, Stekník a Vysoká Lípa. Odpůrce k uvedeným plochám uvedl, že vzhledem k přítomnosti významných kulturně-historických hodnot (dochovanosti urbanistické struktury) je výstavba větrných elektráren v daných plochách vyloučena.

114. Další plochou regulace jsou krajinné památkové zóny, kterými jsou v Ústeckém kraji Hornická kulturní krajina Háj – Kovářská – Měďník, Hornická kulturní krajina Krupka, Územní bojiště u Přestanova, Chlumce a Varvařova a Valečsko. Kromě stručné definice jednotlivých krajinných památkových zón odpůrce uvedl, že uvedená památkově chráněná území představují mimořádně hodnotné krajinné celky s významným odkazem dlouhodobého a cílevědomého historického využívání krajiny či zásadních dějinných událostí. Tyto hodnoty dle odpůrce vyžadují důslednou ochranu. Přítomnost větrných elektráren v těchto územích by díky svému vizuálnímu projevu měla za následek potlačení či snížení tohoto historického odkazu či markantních znaků kultivace krajiny.

115. Další plochou regulace jsou nemovité kulturní památky a jejich ochranná pásma. Na území Ústeckého kraje se nalézá 14 nemovitých národních kulturních památek, a to hora Říp s rotundou svatého Jiří, Malá pevnost se hřbitovem v Terezíně, zámek v Ploskovicích, zámek v Libochovicích, zámek v Benešově nad Ploučnicí, zámek v Krásném Dvoře, zámek v Duchcově, klášter Františkánů v Kadani, klášter v Oseku, kostel svatého Mikuláše v Lounech, děkanský kostel Nanebevstoupení Panny Marie v Mostě, kostel svatého Floriána v Krásném Březně, Památník obětem katastrofy na dole Nelson u Oseka, pole s pomníkem Přemysla Oráče ve Stadicích. Odpůrce uvedl, že s ohledem na mimořádný kulturně historický význam přesahující měřítko Ústeckého kraje je nezbytné v ploše uvedených památek vyloučit výstavbu větrných elektráren.

116. Další plochou regulace jsou nemovité kulturní památky a jejich ochranná pásma. Odpůrce uvedl, že na území Ústeckého kraje je evidováno 3 500 nemovitých kulturních památek. Odpůrce zdůraznil, že kulturní památky jsou hodnotná díla a jejich zachování je v zájmu celé společnosti.

117. Poslední plochou regulace jsou zastavěná území a území 500 m od zastavěného území a zastavitelných ploch. Toto omezení odpůrce odůvodnil záměrem eliminovat nepříznivé hygienické vlivy větrných elektráren v územích, ve kterých by větrné elektrárny ovlivňovaly negativně kvalitu zastavěného území a rozvojové předpoklady zastavitelných ploch. Poukázal na skutečnost, že hygienický limit je zdravotně-ekonomický kompromis, to znamená, že není striktní hranicí mezi poškozením, nebo nepoškozením lidského organizmu. Je pouze určitým parametrem veřejného zdraví, tedy zajišťuje zdraví pro definovanou většinu populace, nikoliv pro celou populaci. Dále poukázal na existenci infrazvuku a nízkofrekvenčního zvuku produkovaného elektrárnami, který není zohledněn hygienickými normami, ale může mít vliv na lidské zdraví. Poukázal rovněž na nebezpečí odpadávání námrazy a existenci stroboskopického efektu.

118. Dále bylo regulací stanoveno ochranné pásmo v šíři 3 km navazující na hranice národního parku a chráněných krajinných oblastí. K tomuto pásmu odpůrce uvedl, že zejména okrajové části velkoplošně chráněných území se vizuálně uplatňují i mimo své hranice. V tomto pásmu dle odpůrce bude větrná elektrárna působit svou velikostí zdůrazněnou točivým efektem vrtulí jako dominanta krajiny. V rozsahu tohoto pásma by se vlivem působení větrné elektrárny krajina pozměnila na technickou a došlo by k degradaci jejího měřítka. Skupinové uspořádání větrných elektráren by to ještě zesílilo. Při stanovení šířky pásma odpůrce vycházel z Metodického pokynu MŽP 2018, kde je uvedeno, že ve vzdálenosti do 3 km od větrné elektrárny jde o pásmo tzv. silné viditelnosti, tedy o prostor bezprostředního působení stavby, ve kterém se stavba uplatňuje v krajinném obrazu zřetelně a jednoznačně.

119. Dále bylo regulací stanoveno ochranné pásmo v šíři 1 km navazující na ochranná pásma památkově chráněných území a nemovitých národních kulturních památek. K těmto pásmům odpůrce uvedl, že tvoří plochy, na nichž by stavba větrné elektrárny narušovala harmonické měřítko krajiny, které je jedním ze základních prvků ochrany krajinné památkové zóny, resp. vztah volné krajiny a předmětů památkové ochrany, které jsou nedílnou součástí krajinné scény. Tato pásma jsou považována za zóny silné viditelnosti, které jsou z pohledu vizuálního působení staveb typu větrných elektráren (výšková dominanta s dynamickým prvkem) dle odpůrce prostorem, v němž by větrná elektrárna narušovala vnímání krajiny a jejích jednotlivých vizuálních prvků, tedy konkrétně památkově chráněných objektů v jejich krajinném rámci. Odpůrce uvedl, že při stanovení šíře pásma vycházel z Metodického pokynu MŽP 2018, kde je stanoveno, že 3 až 6 km od stavby větrné elektrárny se nachází zóna silné a zřetelné viditelnosti. Po odborném posouzení snížil odpůrce šíři pásma na 1 km, aby nedocházelo k příliš restriktivní regulaci území, ale aby byla zároveň zajištěna minimální ochrana památkově chráněných území.

120. Další částí odůvodnění je obecná charakteristika vlivu větrných elektráren na ráz krajiny, základní krajinářská charakteristika Ústeckého kraje s důrazem na hodnotnější oblasti a poukaz na míru podílu Ústeckého kraje na výrobě elektrické energie v rámci celé republiky. Z těchto částí odůvodnění vyplývá zejména to, že převažující veřejný zájem na ochraně přírodních hodnot, kulturně-historických hodnot, krajinářsky cenných oblastí a veřejného zdraví nad výstavbou větrných elektráren je vyvolán především výrazným zatížením území kraje, kde zdejší krajina je silně narušena až přeměněna antropogenní činností. Zejména oblast Podkrušnohoří, která je touto exploatací postižena nejvíce, reprezentuje silně industrializované území, kde je koncentrováno široké spektrum průmyslových oborů (těžba, energetika, chemický průmysl, strojírenství apod.). Právě těmto antropogenním činnostem a rozvoji průmyslových oborů v průběhu minulých let dle odpůrce ustupoval veřejný zájem na ochraně přírodních hodnot, kulturně-historických hodnot, krajinářsky cenných oblastí a veřejného zdraví, a umožnil tak jejich značnou exploataci, a právě proto nyní vyvstává nutnost nastavení jednoznačných pravidel pro ochranu nejcennějších území Ústeckého kraje, která jsou nositeli jedinečných přírodních, kulturně-historických a krajinářských hodnot. Rovněž odpůrce poukázal na vysoké zatížení krajiny v důsledku těžby hnědého uhlí a výroby elektrické energie spalováním hnědého uhlí na území kraje.

121. Součástí odůvodnění je i informativní grafické vyjádření rozsahu regulace na území Ústeckého kaje, ze kterého vyplývá, že regulace se dotýká značného území kraje, ale není regulací absolutní a existují místa, kde není s ohledem na regulaci obsaženou v aktualizaci vyloučeno umístění ploch a koridorů pro větrné elektrárny.

122. K plochám vymezeným v čl. 174 odst. 2 aktualizovaných Zásad územního rozvoje, které současně podléhají ochraně i na základě právních předpisů a současně je na základě aktualizace na nich zakázáno umisťovat větrné elektrárny (tedy všechny kromě zastavěného území a pásma 500 m od zastavěného a zastavitelného území) soud uvádí následující. V rámci odůvodnění jednotlivých druhů ploch a ochranných pásem vizuálního vlivu odpůrce uvedl, v jakých skutečnostech spatřuje zásah případně umístěných větrných elektráren za nepřijatelný. Toto odůvodnění bylo vždy individualizováno ve vztahu k jednotlivým konkrétním plochám a ochranným pásmům vizuálního vlivu. S ohledem na vymezení těchto ploch na základě právních předpisů nebo správních úkonů veřejné správy se ve všech případech jedná o zcela konkrétně vymezenou množinu ploch (ve většině případů odpůrce dané plochy vyjmenoval přímo v odůvodnění Zásad územního rozvoje). Soud konstatuje, že ve všech případech má předmět ochrany, za jehož účelem byla plocha definována, nadmístní význam, a to v celokrajském měřítku. Některé předměty ochrany jako jsou národní parky či nemovité národní kulturní památky mají význam celorepublikový a mohou dokonce přesahovat svým významem hranice území České republiky. Evropsky významné lokality a ptačí oblasti v rámci lokalit NATURA 2000 pak mají význam v evropském měřítku.

123. Současně dle soudu v obecné části odůvodnění vztahující se k celé regulaci je uveden důvod, pro který je nutno pro umístění větrných elektráren ve vztahu k vymezeným územím stanovit podmínky na rámec zákonné ochrany. Touto skutečností je fakt, že značná část území Ústeckého kraje je zasažena až pozměněna v důsledku průmyslové či těžební činnosti. Dlouhou dobu v minulosti veřejný zájem na ochraně životního prostředí a kulturně-historických a krajinářských hodnot na území kraje ustupoval zájmu na průmyslném a hospodářském rozvoji státu a to ve prospěch ostatních částí republiky, a to až na samou hranici únosnosti. Důsledky této situace přetrvávají do současnosti. S tím souvisí i skutečnost, že Ústecký kraj je krajem, který se nejvýznamněji podílí na výrobě elektrické energie, a to převážně v tepelných elektrárnách. Tato skutečnost tedy vedla odpůrce k závěru, že přírodní, kulturně-historické a krajinářské hodnoty, které do současné doby zůstaly uchráněny tomuto nadužívání průmyslového potenciálu krajiny, je nutno chránit v rozsahu větším, než jaký je v celorepublikovém měřítku garantován právní úpravou. Toto odůvodnění shledal soud zcela legitimním a přiměřeným.

124. Dále navrhovatelé napadali stanovená ochranná pásma vizuálního vlivu, která odpůrce stanovil v případě velkoplošných chráněných území v šířce 3 km a v případě památkově chráněných území a jejich ochranných pásem a nemovitých národních kulturních památek a jejich ochranných pásem v šířce 1 km. K námitce navrhovatelů, že v žádném předpise není výstavba větrných elektráren v takovém území zakázána, soud konstatuje, že v tomto směru platí stejná úvaha jako v případě zákazu umisťování samotných ploch pro umístění větrných elektráren, kdy odpůrce určeným územím poskytuje zvýšenou ochranu nad rámec zákona. Dle soudu odpůrce dostatečně zdůvodnil, proč je na území kraje nutné přistoupit k přísnější ochraně přírodních, kulturně-historických a krajinářských hodnot.

125. Dále konkrétně k ochrannému pásmu vizuálního vlivu u velkoplošně zvláště chráněných území odpůrce uvedl, že okrajové části těchto chráněných území se uplatňují vizuálně i mimo jejich hranice. S odkazem na Metodický pokyn MŽP 2018 odpůrce uvedl, že pásmo od 0 do 3 km od větrné elektrárny je označováno jako pásmo silné viditelnosti, jedná se tedy o prostor bezprostředního působení stavby, ve kterém se stavba uplatňuje v krajinném obrazu zřetelně a jednoznačně. V tomto pásmu bude větrná elektrárna působit svou velikostí, zdůrazněnou točivým efektem vrtulí, jako dominanta krajiny. V konfrontaci s jakoukoliv jinou dominantou (krajinnou, historicko-kulturní, civilizační) dochází pak zpravidla ke konfliktu. V rozsahu tohoto pásma se vlivem působení větrné elektrárny krajina proměňuje na technickou a dochází k degeneraci jejího měřítka. Skupinové uspořádání větrných elektráren ještě zesiluje popsané působení.

126. K ochrannému pásmu vizuálního vlivu u památkově chráněných území a jejich ochranných pásem odpůrce uvedl, že s ohledem na výraznou vertikální dimenzi stožárů větrných elektráren společně s dynamickou složkou rotoru ve vrcholové části je nezbytné zákaz umisťování vztáhnout také na navazující okolí s přímou vizuální vazbou k těmto chráněným územím, a to v šíři nejméně 1 km. U nemovitých národních kulturních památek a jejich ochranných pásem odpůrce v odůvodnění uvedl, že s ohledem na mimořádný kulturně-historický význam přesahující měřítko Ústeckého kraje je nezbytné v ploše a okolí uvedených vyhlášených národních kulturních památek výstavbu větrných elektráren vyloučit, a to v ochranném pásmu o minimální šíři 1 km. K oběma ochranným pásmům vizuálního vlivu pak odpůrce uvedl, že jde o plochu, na níž by stavba větrné elektrárny narušovala harmonický vztah volné krajiny a předmětů památkové ochrany, které jsou nedílnou součástí krajinné scény, resp. na níž by stavba větrné elektrárny narušovala harmonické měřítko krajiny, které je jedním ze základních prvků ochrany krajinné památkové zóny. Tyto plochy jsou pro účely podmínek umístění větrných elektráren v rámci Zásad územního rozvoje Ústeckého kraje považovány za zóny silné viditelnosti, které jsou z pohledu vizuálního působení staveb typu větrných elektráren (výšková dominanta s dynamickým prvkem) prostorem, v němž by větrná elektrárna narušovala vnímání krajiny jako celku a jejích jednotlivých vizuálních prvků v jejich krajinném rámci. Odpůrce uvedl, že při vymezení zón vizuálního vlivu vycházel z Metodického pokynu MŽP 2018, dle kterého je v závislosti na parametrech větrné elektrárny možné stanovit zónu silné a zřetelné viditelnosti, kde stavba působí jako dominanta krajiny. Odpůrce v aktualizaci na základně odborného posouzení snížil šíři tohoto pásma na 1 km tak, aby nedocházelo k přílišné restriktivní regulaci území, ale byla zároveň zajištěna minimální ochrana památkově chráněných území.

127. Z výše uvedeného dle soudu jednoznačně vyplývá, že i ve vztahu k ochranným pásmům vizuálního vlivu odpůrce zdůvodnil, proč v nich považuje za nutné rozšířit omezení možnosti umisťovat plochy a koridory pro větrné elektrárny nad rámec zákona a současně odůvodnil i to, jak by větrné elektrárny v těchto pásmech vizuálního vlivu mohly negativně působit na chráněné zájmy, a současně i zdůvodnil stanovení šíře těchto pásem.

128. K poukazu na Metodický pokyn MŽP 2018 soud konstatuje, že odpůrce se na něj dovolává ve vztahu k vymezení šíře pásem vizuálního vlivu, a to konkrétně zón silné viditelnosti a zřetelné viditelnosti. Soud konstatuje, že argumentace odpůrce je v souladu s definicemi uvedených zón v Metodickém pokynu MŽP 2018 a samotná ochranná pásma vizuálního vlivu svojí šíří stanovenou v aktualizaci nepřekračují šíře orientačně stanovených ochranných pásem vizuálního vlivu uvedených v tabulce 4 Metodického pokynu MŽP 2018. Na tomto místě musí soud zdůraznit, že odpůrce využil Metodický pokyn MŽP 2018 výhradně za účelem vymezení šíře ochranných pásem vizuálního vlivu. Míru regulace v těchto ochranných pásmech vizuálního vlivu odpůrce odůvodnil, jak vyplývá z výše uvedeného, zcela svébytně. Proto považuje soud za nepřípadný opakovaně uplatňovaný poukaz navrhovatelů, že v Metodickém pokynu MŽP 2018 jsou vymezena pouze území pro umisťování větrných elektráren nevhodná, spíše nevhodná a vhodná, kdy v žádném z těchto území není umístění větrných elektráren kategoricky vyloučeno.

129. K obsáhlé námitce navrhovatelů týkající se ochranného pásma vizuálního vlivu u nemovitých kulturních památek soud podotýká, že v předmětné regulaci u nemovitých kulturních památek není takové ochranné pásmo vizuálního vlivu vůbec stanoveno. V regulaci je ochranné pásmo vizuálního vlivu stanoveno pouze ve vztahu k nemovitým národním kulturním památkám, kterých je v kraji 14. Ve vztahu k nemovitým kulturním památkám, kterých je v Ústeckém kraji evidováno více než 3 500, se dle aktualizace regulace vztahuje pouze na tyto nemovité kulturní památky a případně na jejich ochranné pásmo, které vymezuje obecní úřad s rozšířenou působností svým rozhodnutím. Tato námitka je tedy zcela nepříhodná.

130. Z výše uvedeného dle soudu vyplývá, že odpůrce ve vztahu k plochám vymezeným v čl. 174 odst. 2 aktualizovaných Zásad územního rozvoje, které současně podléhají ochraně i na základě právních předpisů a současně je na základě aktualizace na nich zakázáno umisťovat větrné elektrárny (tedy všechny kromě zastavěného území a pásma 500 m od zastavěného a zastavitelného území) včetně přiléhajících ochranných pásem vizuálního vlivu, ve svém odůvodnění naplnil podmínky, které pro případ regulace přesahující zákonnou úpravu vymezil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2014, č. j. 9 Ao 6/2011-261. Odpůrce dle soudu v odůvodnění aktualizace uvedl, jakým způsobem by byly zájmy ochrany jednotlivých regulovaných ploch (včetně ochranných ploch vizuálního vlivu) dotčeny v případě umístění větrných elektráren a současně v čem spočívá odlišnost Ústeckého kraje oproti ostatním územím republiky ve vztahu k zájmu na vyšší ochraně vymezených regulovaných ploch. Za takové situace dle názoru soudu není nutné přezkoumávat územní rozsah regulace a provádět další dokazování k otázce velikosti území s dostatečným větrným potenciálem, které zůstává nedotčeno regulací, ani není potřebné zjišťovat, kolik větrných elektráren potenciálně je možné do území umístit. Soud považuje odůvodnění aktualizace za dostatečné a legitimní s tím, že je nelze považovat za svévoli odpůrce odrážející výsledek vůle aktuální většiny v zastupitelstvu kraje.

131. K poukazu navrhovatelů na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2011, č. j. 7 Ao 2/2011-127, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 2497/2012, ve vztahu k nepřípustnosti absolutního zákazu umístění určitých staveb soud uvádí následující. V tomto rozsudku výslovně Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že „právní názor vyjádřený v tomto rozsudku nebrání odpůrci stanovit pravidla pro umisťování větrných elektráren a rovněž mu nebrání, aby tato pravidla byla nastavena tak, že budou chránit pohledové či jiné hodnoty krajiny, takže mimo jiné v určitých případech či v určitých typech lokalit nebude možno větrné elektrárny stavět. Taková pravidla však zásadně nemohou být kategorická, nepodmíněná a neumožňující v určitých případech dát přednost jiným hodnotám než ochraně vizuálních hodnot krajiny. Konkrétních lokalit se regulace musí týkat pro jejich specifický charakter, který je v poměrech české a středoevropské krajiny (zpravidla osídlené a v určité míře protkané stavbami nejrůznějšího druhu) při uvážení konkurujících si legitimních zájmů natolik hodnotný, že kvůli němu je proporcionální takovým způsobem omezit vlastnická práva osob, na jejichž pozemcích by jinak větrné elektrárny mohly být vybudovány. Míra přísnosti regulace pak musí u konkrétních lokalit odpovídat cennosti hodnot, které mají být regulací chráněny. Důvodem pro stanovení omezujících pravidel pro stavbu větrných elektráren zkrátka nemůže být jen to, že je vůlí aktuální většiny v zastupitelstvu dané politické jednotky (Moravskoslezského kraje) větrné elektrárny na území kraje v zásadě nepřipustit.“ Soud konstatuje, že uvedený rozsudek se v požadavku na odůvodnění regulace výstavby větrných elektráren prakticky shoduje se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2014, č. j. 9 Ao 6/2011-261. S jeho závěry je dle soudu regulace a její odůvodnění obsažené v aktualizaci ve vztahu k plochám vymezeným v čl. 174 odst. 2 aktualizovaných Zásad územního rozvoje, které současně podléhají ochraně i na základě právních předpisů a současně je na základě aktualizace na nich zakázáno umisťovat větrné elektrárny (tedy všechny kromě zastavěného území a pásma 500 m od zastavěného a zastavitelného území), v souladu. Podstatná odlišnost je pouze v tom, že dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2011, č. j. 7 Ao 2/2011-127, regulace nesmí „být kategorická, nepodmíněná a neumožňující v určitých případech dát přednost jiným hodnotám než ochraně vizuálních hodnot krajiny“. Tato odlišnost dle soudu ovšem vyplývá z vymezení ploch, na kterých bylo umístění větrných elektráren vyloučeno v případě posuzovaném tímto rozsudkem. Pořizovatel územně plánovací dokumentace v daném případě vyloučil umisťování větrných elektráren na plochách, které nepodléhaly oproti plochám vymezeným v čl. 174 odst. 2 aktualizovaných Zásad územního rozvoje (kromě zastavěného území a pásma 500 m od zastavěného a zastavitelného území) již žádné jiné zákonné ochraně. V této skutečnosti je podstatný rozdíl oproti úpravě v aktualizaci, kdy se regulace týká (kromě zastavěného území a pásma 500 m od zastavěného a zastavitelného území) ploch, které jsou již v současnosti předmětem zvýšené ochrany na základě právních předpisů, a odpůrce s poukazem na specifika Ústeckého kraje tuto ochranu zvýšil. S ohledem na tuto odlišnost soud považuje závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2011, č. j. 7 Ao 2/2011-127, za ne zcela přiléhavé pro danou věc a za směrodatnější považuje závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2014, č. j. 9 Ao 6/2011-261, které dle soudu kategoričnost regulace za podmínky řádného odůvodnění nevylučují. Na tomto závěru dle soudu nemůže nic změnit ani skutečnost, že v případě některých obcí se může předmětná regulace vztahovat na celé jejich území.

132. Oproti výše uvedenému však soud ke zcela odlišným závěrům dospěl ve vztahu k regulaci týkající se zákazu umisťování ploch a koridorů pro větrné elektrárny v zastavěných územích a zóně 500 m od zastavěného území a zastavitelných ploch. Na rozdíl od ostatních ploch, na které se předmětná regulace vztahuje, se v tomto případě nejedná o plochu, která by byla předmětem zvýšené ochrany na základě právních předpisů. Nejde ani o plochu, kterou by bylo možno bez znalosti územních plánů jednotlivých obcí, které vymezují zastavěné a zastavitelné plochy, jednoznačně vymezit. V případě ostatních ploch se rovněž vždy jedná o plochy, jejichž význam přesahuje místní poměry, kdežto tato plocha se týká vždy poměrů v místě případného umístění konkrétní větrné elektrárny.

133. Kromě odlišného charakteru této plochy musí soud konstatovat, že se liší od ostatních i odůvodnění jejího vymezení. Je poukazováno v pouze obecné rovině na hluk vznikající provozem větrných elektráren, stroboskopický efekt, odpadávání námrazy či předpokládaný negativní vliv infrazvuku a nízkofrekvenčního zvuku na zdraví obyvatel. Tyto skutečnosti dle soudu jsou však předmětem posuzování v rámci tvorby územních plánů jednotlivých obcí či dokonce předmětem posuzování v rámci územního řízení pro jednotlivé konkrétní stavby větrných elektráren. Dle soudu k uvedené regulaci dále není možné vztáhnout výše zmiňované odůvodnění skutečnosti, v čem se podmínky v Ústeckém kraji odlišují od podmínek ve zbytku republiky. Zájem na ochraně zdraví obyvatel je stejný v rámci celého státu. Rovněž je nutno zdůraznit, že není žádným způsobem blíže konkretizován druh zastavěných ploch. Je možné si dle soudu představit situaci, kdy se bude jednat o zastavěné plochy, na kterých se nachází průmyslová zóna, ve kterých hlukové zatížení větrnou elektrárnou může být ve vztahu k již existujícímu zatížení pominutelné, respektive z hlediska právních předpisů přípustné.

134. Ve vztahu k zóně 500 m od zastavěných území a zastavitelných ploch platí výše uvedené výtky týkající se zastavěných ploch a přistupuje další skutečnost spočívající v tom, že na rozdíl od ochranných pásem vizuálního vlivu zmiňovaných výše není velikost této zóny nijak blíže odůvodněna a zůstává pouze na úrovni nijak neodůvodněné úvahy odpůrce o vhodnosti právě takové velikosti odstupu.

135. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že vyslovení nemožnosti umisťování ploch a koridorů pro větrné elektrárny v zastavěných územích a v zóně 500 m od zastavěných území a zastavitelných ploch je nedostatečně odůvodněné a nepřiměřené, neboť je jím zasahováno do pravomoci subjektů podílejících se na navazujících povolovacích procesech v rámci územního plánování či územního řízení. S ohledem na výše uvedené proto soud výrokem I. tohoto rozsudku tuto regulaci zrušil.

136. K námitce týkající se nadmístního významu větrných elektráren soud uvádí, že navrhovatelé i odpůrce jsou zajedno se závěry obsaženými v judikatuře Nejvyššího správního soudu, že větrné elektrárny jsou zpravidla stavbami nadmístního významu. Navrhovatelé však trvali na tom, že mohou nastat situace, kdy umístění větrné elektrárny neovlivní více obcí, a nebude se tak jednat o stavbu nadmístního významu. Přesto dle navrhovatelů regulace obsažená v aktualizaci umístění plochy pro takovou stavbu vylučuje. K této argumentaci soud zdůrazňuje, že v souladu s § 36 a následujícími stavebního zákona zásady územního rozvoje vymezují plochy a koridory nadmístního významu a stanoví požadavky na jejich využití. Z právní úpravy je tedy zcela jednoznačné, že regulace obsažená v aktualizaci se vztahuje právě na plochy a koridory, ve kterých by měly být umístěny větrné elektrárny, jejichž umístěním dojde k ovlivnění více obcí, a bude je možné tedy považovat za stavby nadmístního významu. Pokud by dle soudu v rámci pořizování územního plánu bylo postaveno najisto, že v případě umístění větrné elektrárny v určitém konkrétním místě nemůže dojít k ovlivnění území žádné jiné obce, nebude se jednat o stavbu nadmístního významu a regulace obsažená v aktualizaci se na vymezení plochy pro takovou stavbu nebude vztahovat. Ovšem skutečnost, že nedojde k ovlivnění žádné jiné obce kromě té, která v rámci územního plánování bude rozhodovat o umístění plochy pro větrnou elektrárnu, bude muset být v rámci přijímání územního plánu postavena najisto mimo jakoukoliv pochybnost. V takových výjimečných případech bude umístění větrné elektrárny podléhat pouze omezením vyplývajícím z platných právních předpisů, a nikoli regulaci obsažené v aktualizaci.

137. K námitce navrhovatelů uplatněné ve vyjádření ze dne 17. 8. 2021 a poukazu osob zúčastněných na řízení I. – IV. na skutečnost, že chybí vysvětlení, proč odpůrce považuje za vysokou větrnou elektrárnu větrnou elektrárnu s výškou nosného sloupu větší než 35 m, přestože dle zákona o posuzování vlivů podléhají zjišťovacímu řízení větrné elektrárny s výškou stožáru od 50 m, soud uvádí následující. V odůvodnění aktualizace je výslovně uvedeno: „Pojem vysoká větrná elektrárna je použit z metodického návodu Ministerstva životního prostředí k vybraným aspektům postupu orgánu ochrany přírody, které souvisí s umisťováním větrných elektráren, který byl vydán v roce 2009 (viz věstník MŽP, částka 11, 2009). V metodickém návodu se v článku A.2.8 vysokou větrnou elektrárnu rozumí jednotlivá větrná elektrárna s výškou nosného sloupu větší než 35 metrů.“ V této části odůvodnění tedy odpůrce jednoznačně definoval stavbu, kterou považuje na stavbu nadmístního charakteru, a uvedl zdroj, ze kterého při stanovení výše větrné elektrárny vycházel. Soud tedy námitku navrhovatelů, že chybí vysvětlení, proč se regulace vztahuje na větrné elektrárny s výškou sloupu nad 35 m, shledal zcela nedůvodnou. Soud musí zdůraznit, že pojem „plocha nadmístního významu“ vymezený v rámci stavebního zákona jako plocha, která svým významem, rozsahem nebo využitím ovlivní více obcí [viz § 2 odst. 1 písm. h) stavebního zákona] je svébytným pojmem a nelze dovodit žádnou skutečnost, která by zakládala souvislost s limity nastavenými zákonem o posuzování vlivů pro zahajování zjišťovacího řízení. I z judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 30. 3. 2012, č. j. 8 Ao 7/2011-138) vyplývá, že větrné elektrárny s výškou sloupu nad 35 m považuje za stavby s nadmístním významem. Dopad působení větrné elektrárny se nemůže změnit v důsledku změny parametrů, se kterými zákonodárce spojuje nutnost zjišťovacího řízení dle zákona o posuzování vlivů.

138. K námitce navrhovatelů, že úprava obsažená v aktualizaci je diskriminační, neboť aktualizované Zásady územního rozvoje neobsahují obdobnou regulaci ve vztahu k průmyslové či těžební činnosti, soud uvádí, že v kapitole 4.5 „Plochy pro výrobu nadmístního významu“ je v čl. 190 výslovně uvedeno, že Zásady územního rozvoje nevymezují nové plochy pro výrobu nadmístního významu. V kapitole 4.6 „Plochy pro těžbu nerostných surovin nadmístního významu“ je v čl. 191 Zásad územního rozvoje uvedeno, že zásady nevymezují nové plochy pro otevírku těžby nerostných surovin nadmístního významu a na úseku těžby hnědého uhlí považují územně ekologické limity těžby hnědého uhlí stanovené usneseními Vlády České republiky č. 331/1991 a č. 444/1991 za nepřekročitelné hranice, za nimiž nesmí být území narušeno povrchovou těžbou ani výsypkovým hospodářstvím, včetně usnesení Vlády České republiky č. 827/2015 k řešení dalšího postupu územně ekologických limitů těžby hnědého uhlí v severních Čechách. Z uvedeného dle soudu jednoznačně vyplývá, že odpůrce vůbec nepočítá s tím, že by do území kraje měly být umístěny nějaké průmyslové objekty nadmístního významu, a nemá ani v úmyslu umožnit těžbu nerostných surovin nadmístního významu. Proto umisťování ploch pro takové záměry blíže neupravuje. Oproti tomu ze skutečnosti, že se detailně věnoval úpravě umisťování ploch a koridorů pro větrné elektrárny vyplývá, že je srozuměn s tím, že v rámci vytváření územních plánů jednotlivých obcí budou takové plochy do krajiny na území kraje umisťovány, a proto shledal nutnost jejich umisťování blíže upravit. V této skutečnosti tedy soud neshledává žádnou diskriminaci.

139. Dále navrhovatelé namítali rozpor regulace týkající se umisťování ploch a koridorů pro větrné elektrárny se zásadou zakotvenou v samotných Zásadách územního rozvoje v čl. 6 odst.

29. V tomto odstavci je uvedeno: „Podpořit racionální a udržitelný rozvoj obnovitelných zdrojů, územně regulovat záměry na výstavbu velkých větrných elektráren s ohledem na eliminaci rizik poškození krajinného rázu a ohrožení rozvoje jiných žádoucích forem využití území (zejména Krušných hor).“ Otázkou rozporu regulace umisťování ploch a koridorů pro větrné elektrárny s čl. 6 odst. 29 Zásad územního rozvoje se již zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 28. 5. 2014, č. j. 9 Ao 6/2011-261, kde výslovně uvedl: „Kromě výše uvedeného Ústavní soud (v nálezu ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 1472/12 – poznámka soudu) konstatoval rozpor regulativů výstavby VVE na str. 47 – 48 a obecnými zásadami formulovanými v úvodu textové části ZÚR pod bodem 29 (str. 10). Nejvyšší správní soud prověřil soulad uvedených částí ZÚR a dospěl k závěru, že samy o sobě nejsou ve vzájemném rozporu. Pod bodem 29 je zmíněna podpora racionálního a udržitelného rozvoje obnovitelných energetických zdrojů, doplněná o záměr územně regulovat záměry na výstavbu velkých větrných elektráren s ohledem na eliminaci rizik poškození krajinného rázu a jiných hodnot. Jestliže ZÚR v jejich další části obsahují regulativy výstavby VVE, nelze to považovat za jednoznačný rozpor s deklarovanou podporou rozvoje obnovitelných energetických zdrojů.“ S tímto závěrem se plně ztotožňuje i zdejší soud. Soud považuje za nutné zdůraznit, že Ústavní soud ve svém nálezu 9. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 1472/12, bez bližšího odůvodnění konstatoval, že regulace umisťování ploch a koridorů pro větrné elektrárny je ve faktickém rozporu s obecnými a vůči větrným elektrárnám vstřícnými zásadami formulovanými v čl. 6 odst.

29. Proto se soud přiklání k alespoň stručně odůvodněnému závěru Nejvyššího správního soudu. Na tomto místě soud poznamenává, že samotné ustanovení čl. 6 odst. 29 Zásad územního rozvoje předpokládá bližší regulaci záměrů na výstavbu větrných elektráren. Nemůže tedy považovat za rozporné, pokud skutečně odpůrce k takové regulaci přistoupil. Jak je již výše uvedeno, svou regulaci odpůrce ve vztahu k většině regulativů řádně a dostatečně odůvodnil racionálními důvody, proto nelze tuto regulaci chápat jako překážku racionálního rozvoje větrných elektráren. Tuto námitku shledal soud nedůvodnou.

140. K námitce týkající se rozporu předmětné regulace s obsahem Politiky územního rozvoje ČR, uvádí soud následující. Navrhovatelé se dovolávali čl. 31 Politiky územního rozvoje ČR, kde je stanovena republiková priorita vytvářet územní podmínky pro rozvoj decentralizované, efektivní a bezpečné výroby energie z obnovitelných zdrojů, šetrné k životnímu prostředí, s cílem minimalizace jejich negativních vlivů a rizik při respektování přednosti zajištění bezpečného zásobování území energiemi. Dále se dovolávali čl. 176, kde byl stanoven úkol pro ministerstva a jiné správní úřady navrhnout podmínky a zpracovat odborný podklad pro vymezování lokalit vhodných pro využití obnovitelných zdrojů energie při zohlednění územních podmínek pro zachování přírodních a kulturních hodnot a charakteru krajiny (zodpovídá Ministerstvo životního prostředí ve spolupráci s Ministerstvem zemědělství, Ministerstvem průmyslu a obchodu a kraji – termín rok 2016). Rovněž poukazovali na článek 199, kde je uveden úkol pro územní plánování na základě navržených podmínek a zpracovaného podkladu pro vymezování lokalit vhodných pro využití obnovitelných zdrojů energie (článek176) prověřit možnost vymezení ploch vhodných pro jejich využití (zodpovídají kraje).

141. Na tomto místě soud považuje za nutné uvést, že priorita obsažená v čl. 31 Politiky územního rozvoje ČR se vztahuje obecně k dalším územně plánovacím činnostem v celé republice. Politika územního rozvoje ČR pak obsahuje kapitolu Specifické oblasti, ve které jsou vymezována území, ve kterých se v porovnání s ostatním územím České republiky dlouhodobě projevují problémy z hlediska udržitelného rozvoje území, tj. problémy se zajištěním vyváženého vztahu příznivého životního prostředí, hospodářského rozvoje a soudržnosti společenství obyvatel území (viz článek 65 Politiky územního rozvoje ČR). V rámci těchto specifických oblastí je v čl. 74 Politiky územního rozvoje ČR vymezena Specifická oblast Krušné hory, u které je mimo jiné stanoven úkol pro územní plánování „účinným způsobem regulovat a zamezit rizikům překotně se rozvíjející výstavby větrných elektráren, včetně souvisejících zařízení, jak z hlediska minimalizace vlivů na životní prostředí, krajinu a osídlení, tak z hlediska funkčnosti větrných elektráren v systému zásobování elektrickou energií, především v Ústeckém kraji“. Tento úkol specifikuje a konkretizuje obecně pojatou prioritu pro dané konkrétní území. Dle soudu regulace obsažená v aktualizaci odpovídá úkolu, který byl Politikou územního rozvoje zadán pro dané území odpůrci jako zadavateli územně plánovací dokumentace. V tomto směru je tedy předmětná regulace dle soudu zcela v souladu s Politikou územního rozvoje ČR.

142. U čl. 176, na který rovněž navrhovatelé poukazovali, je jednoznačné, že ukládá úkoly ministerstvům. Tento úkol doposud nebyl splněn, ale jeho nesplnění nelze přičítat odpůrci k tíži. Úkol pro územní plánování stanovený v čl. 199 pak výslovně navazuje na splnění úkolu zakotveného v čl. 176 ze strany ministerstev. Za situace, kdy příslušná ministerstva nevypracovala podklad pro vymezování lokalit vhodných pro využití obnovitelných zdrojů energie, nemohl odpůrce na základě tohoto podkladu prověřit možnost vymezení konkrétních ploch vhodných pro umístění obnovitelných zdrojů. Ani nesplnění tohoto úkolu tedy nemůže být kladeno odpůrci k tíži. Naopak dle soudu odpůrce postupoval zcela v souladu s úkolem uloženým v Politice územního rozvoje ČR v čl. 74 a nijak nepochybil, pokud za situace nesplnění úkolu ze strany ústředních orgánů stanoveného v čl. 176 Politiky územního rozvoje ČR přistoupil k negativnímu vymezení ploch, kde větrné elektrárny umístit nelze. Jak již uvedl soud výše, s ohledem na specifické podmínky v Ústeckém kraji neshledává jako pochybení, že přestože Metodický pokyn MŽP 2018 vymezuje pouze plochy nevhodné, spíše nevhodné a vhodné k umístění větrných elektráren, odpůrce přistoupil k naplnění úkolu pro územní plánování specifikovaného v čl. 74 tak, že provedl výčet území, kde plochy a koridory pro větrné elektrárny umístit nelze. Metodický pokyn MŽP 2018 nelze považovat za odborný podklad ve smyslu čl. 176 Politiky územního rozvoje ČR.

143. K námitce, že předmětná regulace je neproporcionální a diskriminační a dochází v jejím důsledku k zásahu do práva na samosprávu v případě navrhovatelů a) a b) a k zásahu do práva na podnikání a vlastnického práva u navrhovatelů c), d) a e), soud konstatuje, že územně plánovací dokumentace pořizovaná na úrovni krajů bude vždy zasahovat do práva na samosprávu dotčených obcí a práva na podnikání a vlastnického práva konkrétních subjektů. Ovšem jedná se o zásah v souladu se zákonem a na jeho základě. Odpůrce jako pořizovatel územně plánovací dokumentace je oprávněn regulovat území a stanovovat podmínky pro jeho využití. Jak již soud uvedl výše, v daném případě postupoval odpůrce u ploch vymezených v čl. 174 odst. 2 aktualizovaných Zásad územního rozvoje (kromě zastavěného území a pásma 500 m od zastavěného a zastavitelného území) legitimně a odůvodněně. Soud v jeho postupu nespatřuje libovůli či neproporcionalitu.

144. K námitce nedostatečného zjištění skutkového stavu, v rámci které namítali navrhovatelé a osoby zúčastněné na řízení, že na území kraje jsou desítky větrných elektráren, které jsou provozovány, ale dle současné regulace by nemohly být na dané místo umístěny, případě existuje nemalé množství projektů umístění větrných elektráren, které disponují kladným stanoviskem z posouzení EIA, ale současná regulace neumožní jejich realizaci, soud uvádí následující. Větrné elektrárny jsou svým charakterem stavby dočasné, kdy po uplynutí doby jejich životnosti dojde k jejich odstranění. Předmětná regulace se nijak nedotýká stávajících a dosud provozovaných větrných elektráren. Je však nutné zdůraznit, že okolnost, že jednou bylo možné dočasnou stavbu v území umístit, neznamená automaticky to, že již nelze změnit regulaci území a musí být opakovaně znovu a znovu povolováno ve stejném území umisťování obdobných staveb po uplynutí doby životnosti původní stavby. Takový nárok není nikde zaručen. Ve vztahu k těmto stavbám tak nebylo vůbec nutné, aby se jejich existencí v případě vydání předmětné regulace odpůrce jakkoli zabýval.

145. Ve vztahu k projektům, které v době vydání předmětné regulace disponovaly kladným stanoviskem posouzení vlivu na životní prostředí a zásahu do krajinného rázu, soud konstatuje, že současná regulace je projevem kontinuálního postoje odpůrce k možnosti umisťování ploch a koridorů pro větrné elektrárny na území kraje. Již v původní úpravě Zásad územního rozvoje přijatých v roce 2011 byla možnost umístění takových ploch omezená. Po zrušení této úpravy pak bylo věcí jednotlivých investorů a posouzení jejich podnikatelského rizika, pokud za situace, kdy byl znám postoj odpůrce k umisťování větrných elektráren na území kraje, investovali do takových projektů. V případě projektů, jejichž realizace byla zahájena již před rokem 2011, pak soud podotýká, že původní úprava zakotvovala jakési přechodné období či etapizaci, kdy v kapitole 13 byla zakotvena možnost po dobu 2 let od přijetí Zásad neaplikovat regulaci výstavby větrných elektráren pro obce, které v platné územně plánovací dokumentaci již vymezily plochy pro umístění větrných elektráren nebo pro obce, v nichž bylo do nabytí účinnosti původní regulace rozhodnuto o pořízení územně plánovací dokumentace či jejích změn, ve kterých jsou vymezeny plochy pro umístění větrných elektráren. Tím byl dán prostor případným investorům k urychlenému dokončení jejich rozpracovaných projektů.

146. K poukazu na plány dle Státní energetické koncepce soud konstatuje, že regulace v rozsahu, ve kterém ji soud ponechal v platnosti, je legitimní a může být i restriktivnější než na zbytku území republiky. V současné situaci je nesporné, že Ústecký kraj patří mezi kraje s nejvyšší hodnotou příkonu produkovaného větrnými elektrárnami v celé republice.

147. K námitce navrhovatelů, že odpůrce nepřihlédl ke skutečnosti, že některé z obcí na území kraje měly v době přijetí aktualizace ve svých územních plánech zaneseny plochy pro budoucí umístění větrných elektráren, ale předmětná regulace jejich využití znemožňuje, soud uvádí následující. Ve vztahu k této námitce poukázali navrhovatelé na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2015, č. j. 8 Aos 5/2013-87. V tomto rozsudku je mimo jiné uvedeno: „Nejvyšší správní soud podrobně vysvětlil (s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 6 Ao 3/2009 - 76), že stavební zákon v části třetí hlavě třetí zahrnuje ustanovení o politice územního rozvoje (díl 2) a o územně plánovacích dokumentacích (díl 3), jež představují zásady územního rozvoje (oddíl 1) a územní plán (oddíl 2). Konkrétní území tedy má být regulováno pomocí tří dokumentů, které musí být vzájemně souladné. Tento soulad je ve stavebním zákoně zajištěn zejména pomocí § 36 odst. 5 a § 53 odst. 4 písm. a), tj. závazností zásad územního rozvoje pro pořizování a vydávání územních plánů, regulačních plánů a pro rozhodování v území a tomu odpovídající povinnosti pořizovatele územního plánu přezkoumat soulad návrhu územního plánu mimo jiné i s politikou územního rozvoje a územně plánovací dokumentací vydanou krajem. Taktéž nadřízený orgán pořizovatele posuzuje soulad pořizované a nadřazené dokumentace v rámci svého stanoviska k návrhu (§ 37 odst. 9, § 50 odst. 7 stavebního zákona). Pokud nadřízený orgán pořizovatele upozorní ve stanovisku na nedostatky mimo jiné i z hlediska nesouladu s nadřazenou dokumentací, lze zahájit řízení o územním plánu nebo o zásadách územního rozvoje až na základě potvrzení tohoto nadřízeného orgánu o odstranění nedostatků. Dalším projevem závaznosti nadřízených dokumentací je povinnost kraje nebo obce uvést svou územně plánovací dokumentaci do souladu s dokumentací nadřazenou v případě, že nadřazená dokumentace byla schválena následně či aktualizována; do doby provedení odpovídající změny nelze podle nesouladných částí dokumentace rozhodovat či postupovat (§ 41 odst. 4 a § 54 odst. 5 stavebního zákona).

148. Mezi jednotlivými nástroji územního plánování tedy existuje hierarchie, která vyžaduje soulad dokumentace nižšího stupně s dokumentací vyššího stupně. Ze stavebního zákona nelze dovodit opačné vazby či závaznost předchozí dokumentace téhož stupně.

149. Na druhou stranu územní plánování nemůže být činností zcela nahodilou, nepředvídatelnou a svévolnou. Proto je žádoucí, aby se pořizovatel zásad územního rozvoje snažil respektovat předchozí územně plánovací dokumentaci téhož stupně a dokumentace nižšího stupně přijaté na jejím základě. Nejvyšší správní soud také ve svém rozsudku čj. 8 Ao 2/2010 - 644 vyslovil, že je nutné s přihlédnutím k principům právní jistoty a legitimního očekávání respektovat kontinuitu územního plánování. Na druhou stranu však zároveň zdůraznil, že požadavek na kontinuitu nesmí znemožnit revizi existujícího stavu. Pokud tedy z určitých důvodů dojde ke změně původní koncepce a nově přijímané zásady územního rozvoje se tím dostanou do nesouladu s předchozí dokumentací téže či nižší úrovně, nemůže v tom být spatřována nezákonnost. Tento nesoulad je totiž pojmovým znakem každé změny územně plánovací dokumentace. Vázanost předchozí územně plánovací dokumentací téhož či nižšího stupně by vedla k absolutní neměnnosti poměrů v území.“ 150. Následně bylo v uvedeném rozsudku dovozeno, že s ohledem na specifické okolnosti daného případu měl pořizovatel zásad územního rozvoje přihlížet k dříve přijatým územním plánům obcí. Tento závěr vycházející z konkrétních specifických podmínek daného případu však nijak nezpochybňuje výše citované obecné zásady, ze kterých dle soudu jednoznačně vyplývá, že mezi jednotlivými nástroji územního plánování panuje hierarchie, která vyžaduje soulad dokumentace nižšího stupně s dokumentací vyššího stupně, a opačné vazby z platné právní úpravy nelze dovodit. Na tomto místě soud považuje za nutné opět připomenout skutečnost, že restriktivní regulace možnosti umisťování ploch a koridorů pro větrné elektrárny byla ze strany odpůrce seznatelná již od roku 2011 a i po zrušení původní regulace soudem pro nedostatečné odůvodnění stále kraj v rámci jednotlivých řízení o územních plánech své stanovisko uplatňoval. Nová regulace tak pro obce ve vztahu k pořizování územních plánů nemohla být překvapivá a nečekaná. Ani tuto námitku neshledal tedy soud důvodnou.

151. S ohledem na výše uvedené soud návrhu navrhovatelů a), b), c), a d) výrokem I. zčásti vyhověl a ve výroku specifikovanou část napadeného opatření obecné povahy dle § 101d odst. 2 s. ř. s. zrušil ode dne právní moci tohoto rozsudku. Ve zbývající části jejich návrh výrokem II. zamítl.

152. Vzhledem ke skutečnosti, že navrhovatel e) byl v rámci přijímání opatření obecné povahy pasivní, a ke zrušení části opatření obecné povahy došlo na základě posouzení přiměřenosti regulace, kdy se soud námitkami navrhovatele e) v tomto směru s ohledem na jeho předchozí procesní pasivitu nemohl zabývat, zamítl soud výrokem III. jeho návrh dle § 101d odst. 2 s. ř. s. v plném rozsahu.

153. Soud v souladu s § 52 odst. 1 s. ř. s. neprovedl dokazování Územní studií Krušné hory – ANALÝZA PŘÍPUSTNÝCH PLOCH PRO UMÍSTĚNÍ VYSOKÝCH VĚTRNÝCH ELEKTRÁREN (VE) – M 1:50 000, a to pro nadbytečnost, neboť uvedený dokument nebyl potřebný pro posouzení věci v jejím meritu.

154. Současně soud v souladu s § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku IV. rozsudku rozhodl, že navrhovatel e) a odpůrce vůči sobě navzájem nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť navrhovatel e) neměl ve věci úspěch a odpůrci náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

155. Navrhovatelé a), b), c) a d) měli v projednávané věci částečný úspěch, a proto soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. uložil odpůrci povinnost zaplatit jim do třiceti dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení o návrhu v celkové výši 13 775 Kč. Na tomto místě soud podotýká, že navrhovatelé a), b), c) a d) byli ve věci úspěšní pouze v části. Ve svém alternativním petitu navrhovali zrušení části napadeného opatření obecné povahy dotýkající se sedmi druhů území, ve kterých bylo Zásadami územního rozvoje vyloučeno umístění ploch a koridorů pro větrné elektrárny. Výrokem I. tohoto rozsudku však byla zrušena část Zásad územního rozvoje, která se dotýkala pouze jednoho druhu z těchto území. Proto navrhovatelé a), b), c) a d) byli dle soudu úspěšní se svým návrhem pouze z jedné sedminy. Z toho důvodu jim soud v souladu s § 60 odst. 1 větou druhou s. ř. s. přiznal poměrnou část nákladů řízení dopovídající jedné sedmině těchto nákladů. Přiznaná náhrada nákladů řízení se skládá z částky 2 857 Kč odpovídající jedné sedmině uhrazeného soudního poplatku (tj. 20 000 Kč). Dále se přiznaná náhrada nákladů řízení skládá z částky 8 503 Kč odpovídající jedné sedmině odměny právního zástupce navrhovatelů a), b), c) a d) za šest úkonů právní služby po 3 100 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb [převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a), podání návrhu - § 11 odst. 1 písm. d), podání repliky - § 11 odst. 1 písm. d), podání dupliky - § 11 odst. 1 písm. d), účast na jednání soudu dne 31. 8. 2021 přesahující 2 hodiny - § 11 odst. 1 písm. g)] za každého z navrhovatelů a), b), c) a d) snížené v souladu s § 12 odst. 4 citované vyhlášky o 20 % (tj. 9 920 Kč za jeden úkon, 59 520 Kč za 6 úkonů). Dále se přiznaná náhrada nákladů řízení skládá z částky 257 Kč odpovídající jedné sedmině šesti režijních paušálů po 300 Kč (tj. 1 800 Kč) souvisejících s výše uvedenými úkony právní pomoci (§ 13 odst. 1, odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.). Soud poznamenává, že při stanovení počtu režijních paušálů vycházel z toho, že i v případě, kdy právní zástupce zastupuje více osob a provede přitom úkon právní služby, jedná se stále pouze o jeden úkon, a přísluší mu tedy pouze jedna paušální náhrada (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 161/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 29 ICdo 151/2018, či rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2013, sp. zn. 2 Aos 1/2013, nebo ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 6 As 95/2014). Dále se přiznaná náhrada nákladů řízení skládá z částky 263 Kč odpovídající jedné sedmině nákladů právního zástupce navrhovatelů a), b), c) a d) na cestu vlakem z Brna do Ústí nad Labem k jednání soudu a zpět a částce za nocležné právního zástupce navrhovatelů a), b), c) a d) v Ústí nad Labem (tj. 564 Kč jízdné a 1 273,69 Kč nocležné). Soud poznamenává, že s ohledem na vzdálenost sídla právního zástupce od místa konání soudního jednání považuje za účelně vynaložený náklad i nocležné, neboť cestovné vynaložené na případnou cestu automobilem by bylo podstatně vyšší než součet ceny vlakové jízdenky a nocležného. Dále se přiznaná náhrada nákladů řízení skládá z částky 1 895 Kč odpovídající 21% DPH z výše přiznaných částek kromě částky odpovídající přiznané části uhrazeného soudního poplatku.

156. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť podle § 60 odst. 5 s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil, a v předmětném řízení nebyly soudem osobám zúčastněným na řízení uloženy žádné povinnosti. S ohledem na zavedenou praxi krajských soudů a Nejvyššího správního soudu (srov. např. jeho rozsudek ze dne 19. 8. 2016, č. j. 4 As 56/2016-53, ze dne 14. 5. 2015, č. j. 3 As 85/2015-8, ze dne 24. 2. 2016, č. j. 3 As 220/2015-49, ze dne 16. 12. 2015, č. j. 4 As 223/2015-43, ze dne 6. 10. 2015, č. j. 8 As 171/2014-67, nebo ze dne 6. 8. 2015, č. j. 10 As 43/2015-49) soud v dané situaci nezahrnul vypořádání nákladů řízení osob zúčastněných na řízení do výroku a zabýval se jím toliko v odůvodnění tohoto rozsudku.