č. j. 40 Co 476/2019-123

Rubrum

Exekuční soud není oprávněn zkoumat, zda jsou dány důvody vedoucí k neplatnosti rozhodčí smlouvy pro porušení zákonných principů ochrany spotřebitele (coby "slabší strany") nebo pro porušení zásad poctivého obchodního styku dle § 265 obch. zák., pokud povinný od počátku smluvního vztahu s oprávněným nebyl v postavení spotřebitele.

Výrok

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Magdy Blaťákové a soudců Mgr. Miroslava Vokouna a JUDr. Vladimíry Novákové v exekuční věci oprávněné: PROFI CREDIT Czech, a. s., IČO 61860069 sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1 zastoupená advokátkou JUDr. Kateřinou Perthenovou sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové proti povinnému: Ivo V., narozený xxx bytem xxx zastoupený advokátem Mgr. Miroslavem Píšťkem sídlem náměstí Svobody 1404/1, 785 01 Šternberk pro pohledávku ve výši 91.109 Kč s příslušenstvím, o zastavení exekuce, k odvolání oprávněné a soudního exekutora JUDr. Zdeňka Zítky, Exekutorský úřad Plzeň-město, sídlem Palackého náměstí 28, 301 00 Plzeň, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 11. 2019, č. j. 50 EXE 4043/2019-85, takto:

Odůvodnění

Usnesení okresního soudu se mění takto: „Návrh povinného ze dne 12. 9. 2019 na zastavení exekuce vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 50 EXE 4043/2019 se zamítá.“

Poučení

1. Okresní soud usnesením zastavil exekuci vedenou na základě pověření Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2019, č. j. 50 EXE 4043/2019-16 (výrok I.) a rozhodl, že soudní exekutor JUDr. Zdeněk Zítka, Exekutorský úřad Plzeň-město, nemá právo na náhradu nákladů exekuce (výrok II.). Konečně oprávněné uložil povinnost zaplatit povinnému na nákladech exekučního řízení částku 10.271,80 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení, k rukám advokáta Mgr. Miroslava Píšťka (výrok III.).

2. Proti tomuto usnesení podala včasné odvolání oprávněná. Namítala, že rozhodnutí okresního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dle oprávněné je exekuce vedena na základě platného exekučního titulu, kterým je rozhodčí nález vydaný rozhodcem JUDr. Evou Vaňkovou dne 5. 10. 2016 pod č. j. Va 34-8/2016-10. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005 lze dovodit neplatnost rozhodčí smlouvy v závislosti na neplatnosti smlouvy, k níž se váže, jen tehdy, vztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy bezprostředně i na rozhodčí smlouvu. Z důvodu opatrnosti dále upozorňuje oprávněná, že ve vztahu k úroku, RPSN a ke smluvním pokutám uplatněným dle smluvních ujednání smlouvy o úvěru, povinný svým podpisem pod smlouvou o úvěru stvrdil i to, že souhlasí se smluvními ujednáními k této smlouvě. V okamžiku uzavření smlouvy povinný proti ujednáním o smluvních pokutách ničeho nenamítal, a naopak poskytnuté finanční prostředky přijal a zavázal se je splatit za podmínek ve smlouvě o úvěru uvedených. Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, smyslem smluvní pokuty je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné dohody stran (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 498/2009 ze dne 26. 7. 2010). Proto má oprávněná za to, že ujednání o smluvní pokutě neodporuje dobrým mravům. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. Smluvní pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky je posuzována jako platné ujednání, které je v souladu s dobrými mravy, ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně je považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 438/2005 ze dne 30. 5. 2007). Podle oprávněné, vstupují-li smluvní strany na základě své pravé a svobodné vůle do smluvního vztahu, je jim v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat, určit její obsah, a potom platí zásada, že smlouvy musí být plněny. Oprávněná je přesvědčena, že mezi účastníky uzavřená smlouva o úvěru je v celém svém rozsahu platná a smluvní strany zavazuje. Dále oprávněná poukázala na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017 (byť se jedná o rozhodnutí ve spotřebitelském vztahu), jež jsou použitelné i pro podnikatelský vztah. Pokud jde o údajný rozpor s dobrými mravy, jak smlouvy o úvěru, tak smlouvy rozhodčí, pak ze strany povinného nebylo tvrzeno ani prokázáno, že zde byly natolik extrémní skutečnosti či okolnosti, podle nichž by bylo možno dojít k závěru, že smlouva o úvěru společně s rozhodčí smlouvou jako celek by byly v kolizi s dobrými mravy, resp. s principy na ochranu spotřebitele (ačkoli v případě namítání rozporu s předpisy na ochranu spotřebitele je přezkum smluv nepřípustný, což vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 20 Cdo 3712/2012). Oprávněná zdůrazňuje, že mezi stranami jako podnikateli byla uzavřena smlouva o zápůjčce, která není smlouvou spotřebitelskou a neřídí se tedy ani zákonem o spotřebitelském úvěru. Povinný uzavřel smlouvu jako podnikatel, přičemž tuto skutečnost potvrdil uvedením identifikačního čísla a sídla v této smlouvě (srov. rozhodnutí NS ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008), a tím, že uvedl ve smlouvě své identifikační číslo, dal tím najevo, že se smlouva týká jeho podnikatelské činnosti. Výše uvedená skutečnost dále vyplývá mj. z toho, že na smlouvě o zápůjčce je uvedeno nejen identifikační číslo a sídlo povinného, ale i to, že účel zápůjčky je pro potřeby podnikání (oddíl II., čl. 1.8 smlouvy) a je zde odkaz na sídlo (oddíl II., čl. 5.2 smlouvy o zápůjčce). Povinný byl v době uzavření smlouvy držitelem platného živnostenského oprávnění a není pochyb o tom, že povinný je podnikající fyzickou osobou. Oprávněná při hodnocení schopnosti splácet zápůjčku vycházela z údajů uvedených povinným. Oprávněná potom nemá objektivní možnost ověřit si všechny údaje sdělené klientem. Zákon neukládá povinnost prověřovat „úvěruschopnost“ dlužníka, neboť mezi účastníky uzavřená smlouva se neřídí zákonem o spotřebitelském úvěru. Závazkové právní vztahy mezi oprávněnou a povinným nejsou vztahy spotřebitelskými, a proto nelze tvrdit neplatnost ujednání smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. V těchto souvislostech oprávněná poukazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2018, č. j. VSPH 803/2018-58, z něhož mj. vyplývá, že podnikatel, který uzavřel smlouvu při svém podnikání, se nemůže neplatnosti smlouvy dovolat dle § 1796 OZ. Nepřísluší mu ani právo dovolávat se neplatnosti ujednání o úrocích pro rozpor s dobrými mravy. Dále Vrchní soud v Praze uvedl, že bylo-li v rámci popěrného úkonu namítáno pouze tolik, že smluvní pokuty nebyly platně sjednány, neboť se ujednání o nich příčí dobrým mravům pro jejich nepřiměřenou výši, pak je třeba uzavřít, že tato námitka není při popření pohledávek výlučně co do jejich pravosti opodstatněná. Ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat pouze jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i v případě ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Ujednání o smluvní pokutě není však možno v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle § 39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty. Konečně oprávněná poukázala v daných souvislostech na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 101 VSPH 80/2019 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané pod sp. zn. 23 Cdo 705/2017, v nichž byla posuzována otázka podřazení závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku vzhledem ke skutečnostem týkajících se podnikatelských subjektů a jejich předmětu podnikání. Oprávněná proto navrhuje, aby krajský soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh povinného na zastavení exekuce bude zamítnut.

3. Proti tomuto usnesení, a to výslovně proti výroku II. o nákladech soudního exekutora, podal včasné odvolání soudní exekutor JUDr. Zdeněk Zítka, Exekutorský úřad Plzeň-město. Nesouhlasil s rozhodnutím okresního soudu, jenž mu nepřiznal náhradu nákladů exekuce. S poukazem na § 3 odst. 1 exekučního řádu uvedl, že soudní exekutor vykonává exekuční činnost za úplatu, přičemž soudnímu exekutorovi je ustanovením § 3, § 46 odst. 7, § 87 odst. 1, 3 exekučního řádu ve spojení s vyhláškou MS č. 330/2001 Sb. garantován nárok na úhradu nákladů exekuce. Dále se dovolával závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 2516/2014, v němž byl přijat závěr, že právo exekutora na odměnu za provádění exekuční činnosti, jakož i na úhradu vynaložených nákladů exekuce, mu nelze upírat, bez toho aniž by došlo k přezkoumatelnému zohlednění a vyhodnocení jeho činnosti v exekučním řízení. Soudní exekutor v tomto exekučním řízení dne 19. 7. 2019 vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, který nabyl právní moci, a v exekuční věci bylo vymoženo plnění v celkové částce 10.000 Kč. Vzhledem k existenci pravomocného příkazu k úhradě nákladů exekuce má soudní exekutor za to, že náklady exekuce by měly být vypočítány z vymoženého plnění. V řízení bylo vymoženo celkem 10.000 Kč, z této částky bylo oprávněné vyplaceno 2.861 Kč a na náklady exekuce bylo zaúčtováno 7.139 Kč. S ohledem na uplatněný návrh na odklad exekuce nebyla částka 55.765 Kč rozúčtována. Náklady exekuce sestávají z paušální náhrady hotových výdajů v částce 3.500 Kč (dle § 13 odst. 1 vyhl. MS č. 330/2001 Sb.), odměny soudního exekutora v částce 2.000 Kč, náhrady za ztrátu času v částce 400 Kč (dle § 14 odst. 3 vyhlášky MS č. 330/2001 Sb.) a daně z přidané hodnoty v částce 1.239 Kč (dle § 87 odst. 1 exekučního řádu). Na podporu své argumentace soudní exekutor poukázal na znění ustanovení § 11 odst. 2, 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb. Soudní exekutor konečně uvedl, že nelze opomenout ustanovení § 57 exekučního řádu, které stanoví, že navrácení v předešlý stav je v exekučním řízení vyloučeno. Vymožené plnění, které bylo již zúčtované na náklady exekuce, nelze s ohledem na výše uvedené ustanovení navracet povinnému, a mělo by být tedy přiznáno soudnímu exekutorovi. Obsahem odvolání soudního exekutora byly současně důvody, pro něž soudní exekutor nesouhlasí se závěrem okresního soudu, jenž exekuci na majetek povinného zastavil. Soudní exekutor proto navrhuje, aby krajský soud usnesení okresního soudu v odvoláním napadeném výroku II. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu projednání, ad eventum, aby usnesení okresního soudu v odvoláním napadeném výroku II. změnil a rozhodl o povinnosti uhradit soudnímu exekutorovi JUDr. Zdeňku Zítkovi na náhradě nákladů exekuce částku 7.139 Kč s tím, že kterému z účastníků bude povinnost k úhradě nákladů exekuce uložena, ponechává soudní exekutor na zvážení odvolacího, případně exekučního soudu.

4. Povinný navrhl, aby usnesení okresního soudu bylo jako věcně správné potvrzeno. Okresní soud správně vyložil, že mezi účastníky jde o obchodněprávní vztah, ve kterém autonomie vůle účastníků má své limity dané zásadou poctivého obchodního styku a že oprávněnou uplatněný výkon práva dle exekučního titulu nemůže požívat právní ochrany.

5. Všechny právní předpisy uváděné v tomto usnesení jsou aplikovány ve znění účinném pro rozhodné období.

6. Protože odvolání oprávněné směřovalo do usnesení okresního soudu, které bylo vydáno po předchozím jednání, krajský soud k projednání odvolání nařídil odvolací jednání (srov. § 254 odst. 1, § 269 odst. 2 o. s. ř.).

7. Po zjištění, že odvolání proti usnesení okresního soudu podala oprávněná a soudní exekutor, a to jako osoby k tomuto úkonu oprávněné, a po zjištění, že odvolání obsahuje všechny podstatné náležitosti včetně uvedení způsobilého odvolacího důvodu (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.), krajský soud přezkoumal k odvolání oprávněné, jakož i soudního exekutora, napadené usnesení okresního soudu, přezkoumal i řízení, které jeho vydání předcházelo (ustanovení § 206, § 212, § 212a odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání oprávněné je důvodné. Jestliže krajský soud usnesení soudu prvního stupně změnil ve věci samé tak, že návrh povinného na zastavení exekuce byl zamítnut, potom bylo již nadbytečné, aby se dále zabýval odvoláním soudního exekutora.

8. Krajský soud s ohledem na odvolací námitky oprávněné částečně zopakoval dokazování (ustanovení § 213 odst. 2 ve vztahu k § 129 o. s. ř.), a to listinnými důkazy - obsahem spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 0 Nc 8628/2016, zejména rozhodčím nálezem rozhodce JUDr. Evy Vaňkové ze dne 5. 10. 2016, č. j. VA 34-8/2016-10, návrhem na zahájení rozhodčího řízení ze dne 22. 8. 2016, smlouvou o revolvingové půjčce ze dne 19. 6. 2013, č. xxx, rozhodčí smlouvou ze dne 19. 6. 2013, č. xxx, oznámením o schválení půjčky ze dne 25. 6. 2013, daňovým přiznáním povinného k dani z příjmu fyzických osob za rok 2011 a za rok 2012, výpisem z živnostenského rejstříku povinného a živnostenským listem povinného.

9. Z obsahu spisu a z dokazování provedeného před okresním a krajským soudem vyplývá, že exekuční řízení bylo zahájeno dne 9. 5. 2019, přičemž Okresní soud v Olomouci pověřením ze dne 22. 5. 2019, č. j. 50 EXE 4043/2019-16 podle § 43a odst. 3 exekučního řádu (zákon č. 120/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů) pověřil soudního exekutora JUDr. Zdeňka Zítku, Exekutorský úřad Plzeň-město, sídlem Palackého náměstí 28, 301 00 Plzeň, vedením exekuce k vymáhání pohledávky ve výši 91.109 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného rozhodčího nálezu č. j. Va 34-8/2016-10 ze dne 5. 10. 2016, který vydal rozhodce JUDr. Eva Vaňková, a nákladů oprávněné a náhrady nákladů exekuce, které budou v průběhu exekuce určeny. Podáním ze dne 12. 9. 2019 učinil povinný návrh na zastavení exekuce spojený s návrhem na odklad exekuce. Dle skutkových tvrzení obsažených v návrhu povinného na zastavení exekuce, rozhodčí nález rozhodce JUDr. Evy Vaňkové nemůže být způsobilým exekučním titulem, neboť byl vydán orgánem, který k vydání rozhodčího nálezu neměl pravomoc. Současně dle tvrzení povinného neměl možnost podílet se na výběru rozhodců a poukázal na podjatost rozhodce JUDr. Evy Vaňkové z důvodu její „ekonomické závislosti“ na jedné ze stran. Konečně dle povinného oprávněnou poskytnutý úvěr je v hrubém nepoměru k požadavku na vzájemné plnění a konečně dle povinného uzavřená spotřebitelská smlouva naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti vymezené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (nepřiměřeně vysoký úrok, RPSN a smluvní pokuta). Jelikož oprávněná s návrhem povinného na zastavení exekuce nesouhlasila, pověřený soudní exekutor procesním postupem dle § 55 odst. 4 exekučního řádu věc postoupil okresnímu soudu, který po provedeném jednání usnesením ze dne 5. 11. 2019, č. j. 50 EXE 4043/2019-85 exekuci zastavil a rozhodl o nákladech exekuce, jakož i o nákladech řízení mezi účastníky.

10. Z obsahu připojeného rozhodčího spisu vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 0 Nc 8628/2016 vyplývá, že věřitel - nyní oprávněná, a dlužník Ivo V.- nyní povinný, označený jménem, příjmením, obchodní firmou a identifikačním číslem xxx (dle oddílu II. bod 1.8 smlouvy - úvěr byl určen pro podnikatelské účely dlužníka), uzavřeli dne 19. 6. 2013 smlouvu o revolvingové půjčce č. xxx, z jejíhož obsahu vyplývá, že dlužníku - povinnému měl být poskytnut úvěr (půjčka) ve výši 120.000 Kč s dobou trvání úvěru 48 měsíců s tím, že základní počet měsíčních splátek činí 48 a základní celková částka splatná úvěrovaným činí 234.144 Kč. Součástí smlouvy o revolvingové půjčce jsou obecná ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru poskytovaném společností PROFI CREDIT Czech, a. s. ze dne 19. 6. 2013, opatřené podpisem dlužníka, v nichž pod bodem 4. bylo sjednáno zajištění blankosměnkou a pod bodem 8. - sankce bylo sjednáno, že v případě prodlení s úhradou splátky nebo její části o více než 15 dnů po termínu splatnosti vzniká povinnost dlužníka zaplatit úvěrujícímu smluvní pokutu ve výši 8 % z výše dlužné splátky a v případě prodlení s úhradou splátky nebo její části o více než třicet dnů po termínu splatnosti, vzniká povinnost dlužníka zaplatit úvěrujícímu, nad rámec smluvní pokuty uvedené v předchozím bodě, smluvní pokutu ve výši 13 % z výše dlužné splátky. Konečně v bodě 8.2 až 8.8 jsou specifikovány sankce vyplývající z porušení povinností povinného. V bodě 15.2. je explicitně stanoveno, že dotčené právní vztahy touto smlouvou výslovně neupravené se řídí dle výslovné dohody stran ustanoveními obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník v platném znění).

11. Současně věřitel (oprávněná) a dlužník - povinný uzavřeli dne 19. 6. 2013 rozhodčí smlouvu, v níž se strany v čl. II. bod 2.1. dohodly, že veškeré spory o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly či v budoucnu vzniknou ze shora uvedeného návrhu na uzavření smlouvy o revolvingové půjčce či v souvislosti s ní, budou dle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení v platném znění, rozhodovány v rozhodčím řízení dle níže uvedených pravidel rozhodčího řízení. V čl. III. bod 3.1. bylo smluvními stranami dohodnuto, že veškeré spory dle této rozhodčí smlouvy budou v prvním stupni rozhodovány kterýmkoliv z rozhodců uvedených v bodě 3.3. této rozhodčí smlouvy, kterému žalobce doručí žalobu, a to dle níže uvedených pravidel rozhodčího řízení. Rozhodčí řízení bude vedeno vždy jedním ze sjednaných rozhodců dle volby žalobce. Žalobce projeví svou volbu konkrétního rozhodce tím, že mu doručí žalobu (návrh na zahájení rozhodčího řízení). Konečně v čl. III. bod 3.3. bylo uvedeno celkem 13 rozhodců, označených jménem, příjmením, jakož i specifikací sídla, kde se bude rozhodčí řízení konat, přičemž mezi těmito jmenovanými rozhodci je uvedena i JUDr. Eva Vaňková, advokátka, zapsaná v České advokátní komoře pod č. 4147, sídlem na adrese Rokycanova 114, Litomyšlské Předměstí, Vysoké Mýto, u níž byl také podán návrh na zahájení rozhodčího řízení a která také dne 5. 10. 2016 pod č. j. Va 34-8/2016-10 vykonávaný rozhodčí nález vydala. Rozhodčím nálezem byla povinnému uložena povinnost zaplatit oprávněné částku 202.609 Kč s 8,05% ročním úrokem z prodlení od 22. 8. 2016 do zaplacení a na nákladech řízení částku 1.200 Kč, to vše do tří dnů od doručení rozhodčího nálezu. Dle vyznačené doložky rozhodčí nález nabyl právní moci dne 2. 11. 2016 a je opatřen doložkou vykonatelnosti s datem 5. 11. 2016.

12. Okresní soud uzavřel, že v projednávané věci byla půjčka uzavírána mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti a s ohledem na její extrémní nesoulad z pohledu hmotného práva potom okolnosti uzavírání smlouvy, stejně jako samotný obsah smlouvy vyhodnotil ve smyslu § 265 obch. zák. tak, že výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochranu, neboť ve věci nastal stav „zjevné nespravedlnosti“ tak, jak uvedeno v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/2011 a exekuci vedenou na základě pověření Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2019, č. j. 50 EXE 4043/2019-16 dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil (v podrobnostech viz bod 11., 12., 17. a 18. odůvodněníusnesení okresního soudu).

13. Podle ustanovení § 52 odst. 1 exekučního řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.

14. Podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.

15. Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění účinném od 1. 4. 2012 (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“) strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva).

16. Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Rozhodce může být určen i stranami dohodnutou osobou nebo způsobem uvedeným v pravidlech pro rozhodčí řízení podle § 19 odst.

4. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý.

17. Je třeba uvést, že bez ohledu na faktické označení smlouvy o revolvingové půjčce, tato byla uzavřena mezi podnikatelskými subjekty (povinný vystupoval jako podnikatel pod příslušným identifikačním číslem s vymezeným místem podnikání). Samotná půjčka byla explicitně pod bodem 1.8. vymezena tak, že je poskytována pro podnikatelské účely dlužníka v režimu obchodního zákoníku - viz bod 15.2. smlouvy. Závazkový právní vztah založený smlouvou o úvěru se řídí vždy obchodním zákoníkem, neboť dle § 261 odst. 3 tohoto zákona jde o tzv. absolutní obchod. Podle názoru krajského soudu předložená smlouva o revolvingovém úvěru s určením účelu poskytnutého úvěru nevzbuzuje pochybnosti o tom, že byla poskytnuta pro podnikatelské účely dlužníka - povinného, přičemž otázka, k čemu povinný peníze skutečně použil, je z hlediska práv a povinností vyplývajících ze závazkového právního vztahu mezi oprávněnou a povinným, zcela nepodstatná.

18. Při rozhodování o problematice rozhodčích nálezů v exekucích nelze opomenout rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. ústavní nález ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/12 ze dne 27. 9. 2012 nebo sp. zn. IV. ÚS 3779/11 ze dne 10. 1. 2013 a další), v níž bylo opakovaně vysloveno, že zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení. Přitom platí, že není-li spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek takového rozhodování. Není-li tedy rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování. Jestliže v souzené věci došlo k uzavření rozhodčí doložky mezi dvěma podnikateli, pak krajský soud poukazuje na usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 958/2012 ze dne 10. 7. 2013, který sjednotil soudní praxi závěrem, že nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu potom nevyplývá, že by zde byl činěn, z důvodu právní povahy závazkového vztahu mezi účastníky, odlišný náhled na nezpůsobilost exekučního titulu pro neplatnost rozhodčí doložky z důvodu netransparentnosti rozhodčí doložky.

19. V souzené věci se jedná o výběr rozhodce ad hoc z omezeného okruhu 13 osob konkrétně vyjmenovaných (výčet je stálý a neměnný po celou dobu trvání právního vztahu) osobou, která podá rozhodčí žalobu. Takový způsob určení a výběru rozhodce, i když nebyl sjednán individuálně, považuje krajský soud za transparentní, vyhovující požadavkům ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. (srov. usnesení NS ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014, ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2927/2016). Pokud jde o námitku ekonomické závislosti rozhodce JUDr. Evy Vaňkové na jedné ze stran, je třeba odkázat na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017 a další, podle nichž opakovanost zápisu totožných jmen do rozhodčích smluv ekonomickou závislost rozhodce nebo oprávněné nedokládá, není-li tvrzen žádný jeho osobní vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům. Rozhodnutí však zejména dovozuje, že možnou podjatost (objektivní nestrannost) je nutné chápat vždy ve spojení s konkrétními okolnostmi dané věci a může představovat jen vyloučení rozhodce z rozhodování ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 a § 12 zákona č. 216/1994 Sb. Okolnosti, jež by znamenaly vyloučení JUDr. Evy Vaňkové z rozhodovací činnosti, z obsahu spisu nevyplývají a prokázány nebyly.

20. V okolnostech dané věci je právně významné, že již ustálená soudní praxe uplatňuje zásadu, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, nepřihlíží ani k vadám nalézacího řízení, a to z důvodu, že ze své podstaty je exekuční řízení určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí a nikoli pro autoritativní nalézání práva. Současně je však soudní judikaturou řešena otázka nepřípustnosti exekuce rozhodčího nálezu z důvodu, že obsah vykonávaného titulu se ocitá v kolizi se základními principy demokratického státu, a to výlučně ve vztahu ke smlouvám rozhodčím a s nimi provázanými smlouvami o spotřebitelském úvěru, tj. ve vztahu ke spotřebitelům (srov. nálezy ÚS ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/1, ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12; usnesení NS ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016 a další). O takový případ však v souzené věci nejde.

21. Občanský zákoník zcela zřetelně odlišuje spotřebitele od jiných osob, kterým může být přiznán status slabší smluvní strany (srov. § 52 odst. 3 obč. zák.). Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1519/2012 poukázal na to, že směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, v níž má příslušná národní úprava na ochranu spotřebitele původ a k níž je proto třeba při výkladu vnitrostátního práva přihlížet, definuje spotřebitele v článku 2 jako fyzickou osobu, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání, a že Soudní dvůr Evropské unie (dále jen SDEU) v rozsudku ze dne 5. 12. 2013 ve věci C-508/12, Walter V. proti Josefu T., výslovně zdůraznil, že jednotlivé právní nástroje týkající se spotřebitelských vztahů uznávají potřebu chránit slabší smluvní stranu, pokud smlouva byla uzavřena mezi osobou, která nejedná v rámci profesionální nebo podnikatelské činnosti, a osobou, která jedná v rámci takové činnosti. Na základě toho pak SDEU uzavřel, že vzhledem k cíli ochrany spotřebitelů stanovenému unijním právem, který spočívá v obnovení rovnosti smluvních stran ve smlouvách uzavřených mezi spotřebitelem a podnikatelem, nelze použití těchto ustanovení rozšiřovat na osoby, vůči nimž tato ochrana není odůvodněná.

22. Odvolací soud nemá pochyb o tom, že v řízení zkoumaná smlouva o revolvingovém úvěru ze dne 19. 6. 2013, č. 9200033062 nemá povahu spotřebitelské smlouvy a že povinný postavení spotřebitele nemá, proto na jeho osobu nelze aplikovat dobrodiní závěrů nálezů Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/2011 a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/2012. V poměrech dané věci byla smlouva uzavřena mezi podnikateli, přičemž dle obsahu spisu uvedená otázka nebyla mezi stranami sporná. Pokud již ustálená judikatura ukládá exekučnímu soudu, aby ve vymezených případech zkoumal, zda jsou dány předpoklady pro zastavení exekuce z důvodu věcného přezkumu procesu vedoucího k vydání rozhodčího nálezu s následnou deklarací jeho nicotnosti v případě, že byl předmětný rozhodčí nález vydán ve sporu ze spotřebitelské smlouvy, pak je třeba trvat na tom, že tuto výjimku aplikovanou výlučně ve prospěch spotřebitele nelze rozšiřovat na jiné osoby, kterým takový status nepřísluší. Z dokazování před soudy obou stupňů vyplynulo, že povinný jako účastník nalézacího řízení před rozhodcem nebyl v postavení spotřebitele, exekuční soud proto není oprávněn zkoumat, zda jsou dány důvody vedoucí k neplatnosti rozhodčí smlouvy pro porušení zákonných principů ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“) nebo pro porušení zásad poctivého obchodního styku dle § 265 obch. zák. Pokud uvedené předpoklady nebyly naplněny a okresní soud se přesto zabýval předpoklady pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu věcného přezkumu procesu vedoucího k vydání rozhodčího nálezu, potom postupoval v rozporu s existující judikaturou vyšších soudů.

23. Zákon o rozhodčím řízení povinný nemůže obcházet v představě, že ochranu může nalézt v řízení exekučním. Jak bylo uvedeno výše, v dané věci není věcný přezkum rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Evy Vaňkové ze dne 5. 10. 2016, jenž byl vydán pod č. j. Va 34-8/2016-10, myslitelný, proto návrh povinného na zastavení exekuce nemůže být úspěšný.

24. Za těchto okolností bylo již nadbytečné, aby se odvolací soud zabýval návrhem povinného na zastavení exekuce, pokud jde o povinným namítanou „zjevnou nespravedlnost“ z hlediska obsahu smluvních ujednání a jejich případnou platností či neplatností ve vztahu k smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod., neboť by šlo o věcný přezkum exekučního titulu, který je ale v daném případě, jak bylo vyloženo výše, vyloučen.

25. Pro pořádek je třeba doplnit, že oprávnění nalézacího soudu k omezenému věcnému přezkumu rozhodčího nálezu vydaného ve sporu mezi dvěma podnikateli spočívá v žalobě na zrušení rozhodčího nálezu v řízení zahájeném postupem podle § 31 písm. f) zákona č. 216/1994 Sb., kdy lze zkoumat po věcné stránce okruhy otázek tam uvedené (srov. též § 2 odst. 1 cit. zákona, který s účinností od 1. 12. 2016 vyloučil spory ze spotřebitelských smluv z rozhodování před rozhodcem).

26. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal na podkladě skutkových tvrzení předkládaných povinným v jím podaném návrhu na zastavení exekuce žádný důvod pro zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

27. Vzhledem k odlišnému právnímu závěru krajský soud usnesení soudu prvního stupně v celém rozsahu změnil tak, že návrh povinného ze dne 12. 9. 2019 na zastavení exekuce vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 50 EXE 4043/2019 se zamítá (ustanovení § 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Za této situace nebyl potom dán důvod zabývat se odvoláním soudního exekutora JUDr. Zdeňka Zítky do výroku II. usnesení okresního soudu, neboť věc byla meritorně rozhodnuta v neprospěch povinného.

28. Podle výsledku odvolacího řízení stíhá povinného povinnost nahradit oprávněné náklady této fáze soudního řízení. O těchto nákladech odvolací soud nerozhodoval, neboť o všech nákladech oprávněné rozhodne až exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce (§ 87 a násl. exekučního řádu).