č. j. 41 A 8/2020-43

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem ve věci žalobce: PaedDr. R. J., narozen „X“, bytem „X“, zastoupen Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem, sídlem Dlouhá 3458/2A, 400 01 Ústí nad Labem, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 3. 2020, č. j. KUUK/044816/2020/Píš, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 3. 2020, č. j. KUUK/044816/2020/Píš, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Žatec (dále jen „městský úřad“) ze dne 8. 8. 2019, č. j. MUZA 30211/2019. Tímto rozhodnutím městský úřad shledal žalobce vinným z přestupků podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 a písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), jichž se žalobce dopustil z nedbalosti tím, že dne 19. 3. 2019 v 11:47 hodin v obci Velichov na silnici I. třídy č. 27 ve směru jízdy na Most v úseku s nejvyšší dovolenou rychlostí 50 km/h řídil motorové vozidlo Škoda Superb, registrační značky „X“, jemuž byla u domu č. p. „X“ na km 49,8 naměřena rychlost 79 km/h, po odečtení přípustné odchylky ± 3 km/h činila rychlost 76 km/h, tudíž z nedbalosti překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 26 km/h, přičemž vozidlo řídil, ačkoli nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění, jež mu bylo odňato ze zdravotních důvodů; tím žalobce porušil § 3 odst. 3 písm. a) a § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu (výrok I.). Za spáchání uvedeného přestupku městský úřad podle § 125c odst. 5 písm. a) zákona o silničním provozu v souladu s § 35 písm. b) a § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) uložil žalobci pokutu 25 000 Kč (výrok II. písm. A.) a podle § 125c odst. 6 písm. a) zákona o silničním provozu v souladu s § 35 písm. c) a § 47 zákona o odpovědnosti za přestupky uložil žalobci zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců od právní moci rozhodnutí (výrok II. písm. B.). Městský úřad zároveň uložil žalobci povinnost uhradit náklady řízení 1 000 Kč (výrok III.). Žaloba 2. V žalobě žalobce přiznal, že se dopustil přestupku tím, že překročil nejvyšší dovolenou rychlost o 26 km/h. Namítal však, že se žalovaný v případě přestupku podle §125c odst. 1 písm. e) zákona o silničním provozu dostatečně nevypořádal s materiální stránkou přestupku, resp. s požadavkem zákona na společenskou škodlivost jednání. Žalovaný podle žalobce mechanicky opsal ustanovení zákona a nijak nevyvracel jeho námitky ohledně mizivé společenské škodlivosti ryze formálního pochybení žalobce. Připomněl, že mu bylo řidičské oprávnění odňato z důvodu zdravotní nezpůsobilosti, tedy se nejednalo o trest ani žádný z důvodů citovaných v napadeném rozhodnutí. Podle žalobce je z toho zřejmé, že se žalovaný odvolacími námitkami řádně nezabýval. Žalobce uvedl, že se z důvodu zdravotních potíží dostavil k lékaři, který mu do nálezu napsal, že nesmí půl roku řídit motorová vozidla. To žalobce dodržel a po půl roce se dostavil k lékaři na kontrolu, kde mu lékař sdělil, že již nic nebrání tomu, aby řídil motorová vozidla. Žalobce připustil, že pochybil, pokud orgánu veřejné moci neoznámil doručovací adresu, ale z hlediska společenské škodlivosti je zásadní, že dodržel lékařem nařízený půlroční zákaz řízení. V důsledku neoznámení doručovací adresy se žalobce nedozvěděl, že lékařem určený zákaz řízení byl formalizován ve správním řízení. Žalobce měl za to, že navrácení řidičského oprávnění bylo v jeho případě o čistě formální věcí, neboť k jeho navrácení došlo týž den, kdy o ně požádal. Žalovaný podle žalobce pochybil, když rezignoval na individuální posouzení konkrétní společenské škodlivosti konkrétního jednání konkrétního účastníka a spokojil se s prostou citací zákonů. Žalobce zdůraznil, že situace člověka, kterému zakázal řídit lékař, je zcela jiná než situace člověka, kterého jako přestupce odhalil policejní orgán. Člověk odhalený policejním orgánem podle žalobce musí očekávat, že mu správní orgán doručí písemnost, což je pro něj signálem, aby si dal do pořádku doručovací adresu; žalobce však nic podobného očekávat nemusel. Žalobce označil za podstatné, že platná právní úprava umožňuje navrácení lhůty, pokud se účastník řízení nezdržuje v místě doručování. Žalobce připustil, že o navrácení lhůty nepožádal, to však podle něj nic nemění na skutečnosti, že správní orgány se měly zaměřit na míru jeho zavinění a konkrétní míru společenské škodlivosti jeho chování. Vyjádření žalovaného k žalobě 3. Žalovaný ve svém vyjádření připomněl, že se ke způsobu vrácení řidičského průkazu vyjádřil na straně 5 napadeného rozhodnutí s tím, že se nejedná o pouhou formálnost. Zdůraznil, že i když žalobce zákaz řízení dodržel, měl si požádat o vrácení řidičského oprávnění. Podotkl, že aby mohlo být doručení považováno za neúčinné, musel by být shledán omluvitelný důvod, pro který se adresát nemohl s písemností seznámit. Takovým důvodem ovšem podle žalovaného není skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje. Žalovaný připomněl, že lékař nerozhoduje o odnětí ani o vrácení řidičského oprávnění, pouze k jeho odnětí dává podnět. V lékařské zprávě je toto uvedeno jako doporučení a uvedená doba je pouze odhadovaná, neboť osoba se musí znovu podrobit lékařskému vyšetření. Řidič je po zlepšení zdravotního stavu oprávněn řídit až v okamžiku vydání rozhodnutí o vrácení řidičského oprávnění.

4. K námitce týkající se společenské škodlivosti a materiální stránky přestupku žalovaný poznamenal, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Podle žalovaného měl žalobce znát své povinnosti, jakož i důsledky spojené s jejich neplněním. Žalovaný byl přesvědčen, že společenská nebezpečnost daného jednání, tedy materiální stránka přestupku, je dána již tím, že žalobce porušil zákonné ustanovení o povinnosti být držitelem řidičského oprávnění. Dodal, že smyslem zákonné úpravy je určit jasná pravidla, za jakých podmínek vznikají oprávnění k určitým činnostem, v případě žalobce oprávnění k řízení motorového vozidla. Žalovaný uzavřel, že napadené rozhodnutí, ani jemu předcházející řízení nejsou stižena žádnou vadou, která by mohla zakládat nezákonnost postupu správních orgánů. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Replika žalobce k vyjádření žalovaného 5. V replice ze dne 14. 5. 2020 žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 104/2008 konstatoval, že správní orgán se nemůže zbavit povinnosti náležitě se vypořádat s materiální stránkou přestupku pouhým odkazem na běžně se vyskytující případy. Žalobce byl přesvědčen, že v jeho případě jsou konkrétní okolnosti skutku natolik výjimečné, že je nutné materiální stránku přestupku náležitě posoudit. Zopakoval, že nepozbyl řidičské oprávnění z důvodu protiprávního jednání, šlo pouze o preventivní opatření na základě stanoviska odborného lékaře. Žalobce trval na tom, že nevěděl o rozhodnutí o odnětí řidičského oprávnění, tudíž se jednalo maximálně o nevědomou nedbalost. Měl za to, že jeho situaci, kdy se podrobil doporučení odborného lékaře a s řízením opětovně započal až na základě potvrzení zdravotní způsobilosti lékařem, nelze srovnávat s případy řidičů, kteří řidičské oprávnění pozbyli v důsledku předchozího protiprávního jednání nebo je nikdy neměli. Žalobce poznamenal, že se vzhledem k délce omezení způsobilosti řídit motorová vozidla nemusel podrobit povinnému přezkoušení a psychologickému vyšetření. Podle žalobce je z hlediska určení materiální stránky přestupku nutné vzít v úvahu i to, jaké druhy a rozpětí sankcí za uvedený přestupek stanovil zákonodárce. Žalobce zopakoval, že v jeho případě šlo ryze formální pochybení, neboť poté, co se na úřad dostavil, mu bylo řidičské oprávnění obratem navráceno. Podle žalobce je neadekvátní udílet za jednání, které spočívá v nedbalostním nedostavení se ke správnímu orgánu za účelem obdržení dokladu o řidičském oprávnění, trest poměrně značné finanční sankce a současně trest zákazu řízení. Posouzení věci soudem 6. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili.

7. Napadené rozhodnutí žalované soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

8. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

9. Nejprve se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřoval ve skutečnosti, že se žalovaný nedostatečně zabýval odvolací námitkou týkající se společenské škodlivosti žalobcova jednání. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že žalovaný se naplněním materiální stránky uvedeného přestupku zabýval na stranách 4 až 5 svého rozhodnutí, kde uvedl, že obecně lze vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou zákonem označeny za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Žalovaný upozornil na to, že žalobce by měl znát své povinnosti i důsledky spojené s jejich neplněním, a uzavřel, že společenská nebezpečnost daného jednání je dána již tím, že žalobce svým jednáním porušil zákonné ustanovení. Žalovaný dodal, že se ztotožňuje se skutečnostmi a důvody uvedenými v rozhodnutí městského úřadu. Možností odvolacího orgánu odůvodnit své rozhodnutí odkazem na rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 12. 2015, č. j. 6 As 186/2015-31, ve kterém uvedl: „Nejvyšší správní soud již ve své dřívější judikatuře připustil, že odvolací orgán není povinen vyčerpávajícím způsobem reagovat na námitku, s níž se již dříve vyrovnal prvostupňový správní orgán. Může na argumentaci obsaženou v prvostupňovém rozhodnutí pouze odkázat, popř. ji rozvinout a doplnit o chybějící argumenty. Při soudním přezkumu odvolacího rozhodnutí je pak třeba vzít v úvahu, že ve správním řízení tvoří rozhodnutí obou stupňů jeden celek. Mezery v odůvodnění rozhodnutí o odvolání, které by jinak způsobovaly jeho nepřezkoumatelnost, proto mohou zaplnit argumenty obsažené již v rozhodnutí prvního stupně …“ S tímto názorem se zdejší soud plně ztotožňuje a uzavírá, že odůvodnění napadeného rozhodnutí vyhodnotil jako dostatečné, neboť je z něj zřejmé, z jakých podkladů žalovaný vycházel a jakými úvahami se při rozhodování řídil. Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí není důvodná.

10. Dále se soud zabýval otázkou, zda rozhodnutí Městského úřadu Rakovník, kterým bylo žalobci odňato řidičské oprávnění, bylo žalobci řádně doručeno.

11. Podle § 20 odst. 1 věty první zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) platí, že „[f]yzické osobě se písemnost doručuje na adresu pro doručování (§ 19 odst. 4), na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti, na adresu jejího trvalého pobytu, ve věcech podnikání do místa podnikání, nebo při doručování prostřednictvím veřejné datové sítě na její elektronickou adresu; fyzické osobě lze však doručit, kdekoli bude zastižena.“ Z § 19 odst. 4 správního řádu přitom plyne, že „[n]evylučuje-li to zákon nebo povaha věci, na požádání účastníka řízení správní orgán doručuje na adresu pro doručování nebo elektronickou adresu, kterou mu účastník řízení sdělí, zejména může-li to přispět k urychlení řízení; taková adresa může být sdělena i pro řízení, která mohou být u téhož správního orgánu zahájena v budoucnu.“ Podle § 24 odst. 1 správního řádu platí: „Jestliže si adresát uložené písemnosti písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty.“ 12. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, č. j. 5 As 26/2009-67, k otázce prokazování doručení konstatoval, že „[s]plnění podmínek pro uložení doručované písemnosti dle § 23 správního řádu z roku 2004, a tudíž i pro její doručení na základě fikce dle § 24 odst. 1 téhož zákona, pokud si ji adresát ve lhůtě 10 dnů od uložení nevyzvedne, prokazuje správní orgán obvykle tím, že založí do spisu vrácenou obálku s nevyzvednutou písemností, včetně předtištěné doručenky, na níž je zaznamenáno a stvrzeno podpisem doručovatele, že byla tato zásilka určitého data uložena a že bylo v místě doručování zanecháno oznámení o tomto uložení a rovněž poučení o následcích nevyzvednutí zásilky.“ 13. V projednávané věci si městský úřad vyžádal rozhodnutí Městského úřadu Rakovník ze dne 8. 11. 2018, č. j. MURA/20999/2018, jímž bylo žalobci odňato řidičské oprávnění skupin AM, A1/50ccm, B1, B z důvodu jeho zdravotní nezpůsobilosti k řízení motorových vozidel, a to včetně dokladů o doručení tohoto rozhodnutí. Z údajů na doručence, která tvořila součást zásilky vrácené Městskému úřadu Rakovník, soud zjistil, že dne 9. 11. 2018 byla písemnost předána k poštovní přepravě, a to na adresu trvalého bydliště žalobce. Dne 12. 1. 2018 poznamenal doručující poštovní orgán na doručenku a na zadní stranu obálky, že adresátovi (žalobci) byla zanechána výzva, poučení a vyrozumění, že počínaje tímtéž dnem byla zásilka připravena k vyzvednutí. Na zadní straně doručenky je vyznačeno křížkem, že zásilka nebyla po uložení ve stanovené lhůtě vyzvednuta, proto byla vrácena odesílateli dne 23. 11. 2018. Fotokopie předmětného rozhodnutí a obálky s řádně vyplněnou doručenkou, založená ve správním spisu pod č. 6, tak prokazuje splnění všech podmínek řádného uložení, tj. podle prohlášení doručujícího orgánu byla žalobci zanechána výzva a poučení, písemnost byla na poště uložena po celou desetidenní úložní lhůtu a po jejím uplynutí byla vrácena Městskému úřadu Rakovník. Žalobce si uloženou písemnost ve lhůtě deseti dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, nevyzvedl, a proto se uplynutím desátého dne považuje písemnost za doručenou (srov. § 24 odst. 1 správního řádu). Desátý den ode dne, kdy byla písemnost připravena k vyzvednutí, uplynul ve čtvrtek 22. 11. 2018. Tímto dnem se tedy rozhodnutí Městského úřadu Rakovník o odnětí žalobcova řidičského oprávnění považuje za doručené a oznámené žalobci ve smyslu § 72 odst. 1 správního řádu. Od tohoto dne se pak odvíjela patnáctidenní lhůta k podání odvolání (srov. § 83 odst. 1 správního řádu).

14. Podle § 73 odst. 1 správního řádu platí, že „[n]estanoví-li tento zákon jinak, je v právní moci rozhodnutí, které bylo oznámeno a proti kterému nelze podat odvolání.“ Lhůta k podání odvolání uplynula v pátek 7. 12. 2018 a dne následujícího, tj. v sobotu 8. 12. 2018, nabylo rozhodnutí o odnětí řidičského oprávnění právní moci. K argumentaci žalobce, že mu jiné úřady doručovaly na adresu pro doručování, soud uvádí, že žalobce nesdělil Městskému úřadu Rakovník adresu pro doručování podle § 19 odst. 4 správního řádu. Podle názoru soudu je na odpovědnosti žalobce, aby měl v pořádku doručovací adresu, a nic mu nebránilo v tom, aby doručovací adresu nechal zanést do informačního systému evidence obyvatel. Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodnutí Městského úřadu Rakovník, kterým bylo žalobci odňato řidičské oprávnění, mu bylo řádně doručeno a jde výhradně k jeho tíži, že se o této skutečnosti nedozvěděl. Jeho námitka tak není důvodná.

15. Soud dodává, že žalobcovu nevědomost o tom, že mu bylo řidičské oprávnění odňato rozhodnutím Městského úřadu Rakovník ze dne 8. 11. 2018, rozhodně nelze v žádném smyslu vykládat ve prospěch žalobce, který tuto nevědomost sám zavinil. Upozorňuje-li žalobce v souvislosti se zmíněným rozhodnutím Městského úřadu Rakovník na zákonnou možnost navrácení lhůty, soud tuto argumentaci pokládá za bezpředmětnou, když sám žalobce přiznává, že této možnosti nevyužil.

16. Dále se soud zabýval námitkou žalobce, že žalovaný ve svém rozhodnutí nedostatečně prokázal materiální znak přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu. Z tohoto ustanovení plyne, že „[f]yzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích řídí motorové vozidlo a v rozporu s § 3 odst. 3 písm. a) není držitelem příslušného řidičského oprávnění.“ Podle § 3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu přitom platí, že „[ř]ídit motorové vozidlo může pouze osoba, která je držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel (dále jen ‚skupina vozidel‘) uděleného Českou republikou, státem, který je členským státem Evropské unie nebo smluvní stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru (dále jen ‚jiný členský stát‘), nebo jiným státem podle mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána a která upravuje oblast silničního provozu.“ 17. Podle § 94 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu platí, že „[p]říslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností řidičské oprávnění odejme, pokud jeho držitel pozbyl zcela zdravotní způsobilost.“ Z § 100 odst. 1 téhož zákona plyne, že „[p]okud zcela nebo zčásti pominuly důvody pro odnětí řidičského oprávnění pro ztrátu zdravotní způsobilosti podle § 94 odst. 1 písm. a), rozhodne příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností na základě žádosti o vrácení řidičského oprávnění.“ 18. K dané problematice se nejednou vyjádřil Nejvyšší správní soud, který uvedl, že pro trestnost jednání, které naplňuje formální znaky přestupku, musí být tedy naplněna i jeho materiální stránka. Za přestupek je považováno takové zaviněné jednání fyzických osob, které naplňuje formální znaky stanovené v zákoně, přičemž jde o takové zaviněné jednání, které porušuje či ohrožuje zájem společnosti byť i v nepatrné míře. Lze tedy vycházet z předpokladu, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Tento předpoklad by však nenastal za situace, kdy se k jednání, které naplnilo formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti. V takovém případě by nedošlo k naplnění materiální stránky přestupku, a jednání by tak nemohlo být za přestupek označeno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-45, publ. pod č. 2011/2010 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 137/2011-52).

19. S ohledem na právě uvedené jsou správní orgány povinny zkoumat, zda lze určité jednání označit za přestupek a zda došlo k naplnění nejen formálního, nýbrž i materiálního znaku přestupku. Za přestupek je považováno zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti, přičemž právě v porušení nebo ohrožení zájmu společnosti lze spatřovat materiální stránku přestupku. Žalobce svým jednáním naplnil skutkovou podstatu vytýkaných přestupků ve všech jejich znacích, přičemž nebyly přítomny významné okolnosti, které by vyloučily, aby byl žalobcovým jednáním porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti.

20. Materiální stránkou přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu, za který lze uložil pokutu v rozmezí 25 000 Kč až 50 000 Kč [srov. § 125c odst. 5 písm. a) téhož zákona] a zákaz činnosti od jednoho roku do dvou let [srov. § 125c odst. 6 písm. a) téhož zákona], se zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 8. 1. 2013, č. j. 3 As 42/2012- 35, ve kterém uvedl, že „… oprávnění k řízení motorového vozidla (…) stěžovatel při silniční kontrole neměl, protože mu jej magistrát nevrátil. I kdyby měl dostatek řidičských zkušeností a všechny ostatní podmínky splňoval, zákonnému požadavku by přesto nedostál, protože zákon opravňuje k řízení motorových vozidel pouze ty osoby, které jsou držiteli řidičského oprávnění. Tato striktní konstrukce zákona obecně chrání společnost před osobami, které nemají dostatečné schopnosti a předpoklady pro řízení motorových vozidel a mohou být hrozbou pro bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. (…) Řízení vozidla bez řidičského oprávnění vždy spadá do kategorie nebezpečného a nezodpovědného chování lidí v silničním provozu. Z daného rozpětí sankcí tedy logicky vyplývá, že zákonodárce nepovažoval žádný případ jízdy bez řidičského oprávnění za bagatelní, nýbrž vždy za společensky velmi nebezpečný, a proto také zvolil rozpětí sankcí s vysokou spodní hranicí.“ 21. Obdobně se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 137/2011-52, ve kterém konstatoval, že řídí-li osoba motorové vozidlo, aniž podá žádost o navrácení řidičského oprávnění, naplní takovým jednáním formální znaky skutkové podstaty přestupku, stejně jako materiální znak přestupku, ledaže by existovaly zvláštní okolnosti případu natolik snižující nebezpečnost přestupkového jednání, že by materiální znak přestupku zcela vymizel.

22. Žalobce zpochybňoval existenci materiální stránky přestupku s poukazem na to, že mu bylo řidičské oprávnění odňato z důvodu zdravotní nezpůsobilosti, nikoli jako sankce, a že v době spáchání přestupku, který je předmětem přezkumu v tomto soudním řízení, již byl zdravotně způsobilým k řízení motorových vozidel. Soud především zdůrazňuje, že o odnětí ani o navrácení řidičského oprávnění nerozhoduje lékař, nýbrž příslušný správní orgán, který musí mimo jiné vyhodnotit, zda byl předložen řádný posudek o zdravotní způsobilosti vydaný k tomu kompetentním lékařem a zda není v daném případě vyžadován doklad o odborné způsobilosti, a teprve na základě toho při splnění zákonných podmínek rozhodne o navrácení řidičského oprávnění. Tato pravidla jsou jednoznačně stanovena v zákoně o silničním provozu (srov. § 100 odst. 1, 2, 5 a 7 tohoto zákona), přičemž neznalost zákona neomlouvá. Pokud se tedy žalobce mylně domníval, že řidičské oprávnění získal zpět na základě lékařské prohlídky, jednal v rozporu se zákonem a za takové situace lze jen stěží uvažovat o tom, že by vymizel materiální znak přestupku. Stejně tak soud nesdílí žalobcův názor, že v jeho případě šlo o ryze formální pochybení, neboť – jak již soud uvedl – řízení o navrácení řidičského oprávnění není pouhou formalitou. Žalobce by si zároveň měl uvědomit, že byl potrestán za řízení motorového vozidla bez platného řidičského oprávnění, nikoli za to, že se nedostavil k příslušnému orgánu požádat o jeho navrácení.

23. Dále je třeba si uvědomit, že skutková podstata přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu nerozlišuje, z jakého důvodu fyzická osoba pozbyla řidičské oprávnění, a pro všechny případy řízení motorového vozidla osobou bez platného řidičského oprávnění jsou stanoveny přísné sankce v podobě pokuty a zákazu řízení motorových vozidel. Soud opakuje, že smyslem těchto ustanovení je ochrana bezpečnosti silničního provozu, kterou mohou osoby řídící motorová vozidla bez platného řidičského oprávnění narušit.

24. Na základě výše uvedeného soud shledal, že v nyní posuzovaném případě nebyly zjištěny zvláštní okolnosti natolik snižující nebezpečnost přestupkového jednání, že by materiální znak přestupku zcela vymizel. Soud naopak konstatuje, že materiální znak přestupku byl žalobcem naplněn bez pochybností, neboť žalobce – patrně v důsledku neznalosti zákona (která neomlouvá) – řídil motorové vozidlo v době, kdy nebyl držitelem řidičského oprávnění, čímž ohrozil zájem na bezpečnosti silničního provozu. Skutečnost, že žalobce splňoval všechny podmínky pro navrácení řidičského oprávnění, přitom nijak nezpochybňuje existenci materiální stránky přestupku, neboť není možné, aby kdokoli svévolně a bez rozhodnutí příslušného správního orgánu, byť na základě lékařské zprávy, usoudil, že odnětí jeho řidičského oprávnění již neplatí, a začal znovu řídit. Předmětná námitka tak není důvodná.

25. Soud tedy v mezích žalobních bodů vyhodnotil žalobu jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaný, jemuž nad rámec jeho běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, ani náhradu nákladů řízení nepožadoval, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.