č. j. 41 Az 50/2020-69

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobkyně: T. T. st. příslušnost: ….. t. č. pobytem ………. zastoupena JUDr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem Václavské náměstí 21, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 8. 2020, č. j. OAM-160/ZA-ZA12-VL11- 2020, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 8. 2020, č. j. OAM-160/ZA-ZA12-VL11-2020, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 12.342 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

I. Podstata věci

1. Předmětem sporu je zákonnost rozhodnutí žalovaného, který neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu. Ta tvrdí, že proti ní na Ukrajině vedli vykonstruované trestní řízení v souvislosti s její předešlou činností právničky. Žalovaný její azylový příběh dezinterpretoval, pokud v něm neshledal pronásledování. Vycházel z neobjektivních informací o zemi původu. A nezohlednil celkový dopad ozbrojeného konfliktu, který se na Ukrajině odehrává, na tamní společnost a právní systém. Krajský soud tedy musel zejména posoudit, zda žalovaný řádně zjistil skutkový stav věci.

II. Rozhodnutí žalovaného a související skutkové okolnosti

2. Žalobkyně přicestovala do ČR na základě českého pracovního víza na konci listopadu 2019. V únoru 2020 požádala o mezinárodní ochranu. Místem jejího posledního bydliště ve vlasti byla obec X v Dněpropetrovské oblasti, kde žila od roku 2015. Registrovaný pobyt ale měla ve městě X (X) v Doněcké oblasti. Za důvod podání žádosti o mezinárodní ochranu označila to, že na Ukrajině působila jako dobrovolník pro armádu. Úřady o tom vědí, proto ji pronásledují. Žalobkyně totiž vypráví lidem o tom, co se na Donbasu děje. Drželi ji tam ve sklepě. Stejní lidé ji nyní pronásledují. Jedná se o policii, která sympatizuje s Ruskem.

3. V rámci pohovoru žalobkyně o sobě uvedla, že je právnička. Na Ukrajině poskytovala právní služby firmám v zemědělství a představitelům armády. Dne 14. 3. 2019 jí policie sebrala občanský průkaz, aby nemohla vycestovat z vlasti nebo se přestěhovat na jiné místo na Ukrajině. Policie však nevěděla, že si žalobkyně požádala o cestovní pas. Podle žalobkyně jí policie chtěla zabránit vypovídat o tom, co se děje na Donbasu. Před rokem 2019 žádné problémy neměla. Nastaly až s nástupem prezidenta Zelenského. Na Ukrajině má žalobkyně právničku, která se tím zabývá. Řízení zatím neskončilo. Žalobkyně při pohovoru popřela, že by kromě zabaveného dokladu měla na Ukrajině jiné problémy se státními či bezpečnostními složkami. Na dotaz, zda ji na Ukrajině trestně stíhali, odpověděla záporně. Podle svých slov byla na Ukrajině aktivní. Dávala rozhovory rádiu a psala články. Žalobkyně má za to, že se ukrajinská vláda sbližuje s Ruskem. Jinak si neumí vysvětlit, že v jejím bytě v X v Doněcké oblasti nyní bydlí Rusové.

4. Na dotaz, proč nepožádala o mezinárodní ochranu hned po svém příjezdu do ČR, uvedla, že původně neplánovala o ni žádat. Chtěla pouze přečkat nějakou dobu, aby se situace uklidnila. Pak se chtěla vrátit. Situace se však neuklidnila. Proto se rozhodla požádat o azyl. K důvodům své žádosti dodala, že nechce zemřít. Na Ukrajině by ji zabili. Nebo uvěznili, aby pak zemřela na nějakou nemoc. To se stalo i třem jejím přátelům, které zabili. Nikdo však neví, kdo je zabil. Úřady to vyšetřují. Závěrem pohovoru žalobkyně uvedla, že má doklady o tom, ji že v roce 2015 v X zajali separatisté. Také má důkaz, že u ní v roce 2019 policie provedla domovní prohlídku.

5. Následně žalobkyně žalovanému doložila fotokopie několika dokumentů v ruském jazyce, které si žalovaný nechal přeložit. Jednalo se o dokument o přidělení identifikačního čísla žalobkyni a jejím zavedení do registru fyzických osob; kartu plátce daně; rozpis služeb soudců a zaměstnanců Mykytivského okresního soudu města X o víkendech a svátcích během volební kampaně z roku 2014, na kterém je žalobkyně uvedená jako asistent soudce; fotokopii údajů o místě pobytu žalobkyně v Doněcké oblasti při ukončení podnikatelské činnosti ke dni 24. 8. 2018; fotokopii protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne 19. 9. 2019 na adrese ul. ……….; fotokopii tří potvrzení o pracovní neschopnosti v době od 15. 3. 2019 do 18. 3. 2019, od 19. 3. 2019 do 1. 4.2019 a od 2. 4. 2019 do 10. 4. 2019. Kromě toho žalobkyně doložila vytištěné snímky obrazovky obsahující komunikaci mezi několika osobami a také článek z internetové stránky X s názvem T. T.: raduji se z každého prožitého dne, ať už panuje letní parno, nepohoda nebo krutý mráz. V tomto blogovém článku žalobkyně popisuje, že 19. 1. (rok není patrný) ji v jejím bytě v X zatkli a odvezli do budovy Služby bezpečnosti Ukrajiny („SBU“). Důvodem mělo být to, že se v Artemivsku (v Doněcké oblasti) seznámila s ukrajinskými vojáky, kterým začala poskytovat informace. SBU se žalobkyní zahájila trestní řízení.

6. Dne 19. 6. 2020 žalovaný žalobkyni seznámil s podklady pro vydání rozhodnutí. Ty tvořily Informace OAMP – Hodnocení Ukrajiny jako bezpečné země původu z července 2019, Informace OAMP – Ukrajina – Situace v zemi, politická a bezpečnostní situace, mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, vojenská služba, vnitřně přesídlené osoby z dubna 2020, a dvě zprávy MZV – jedna ze srpna 2019 o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu při návratu do vlasti, a druhá z února 2020 o aktuální bezpečnostní situaci v Dněpropetrovské oblasti.

7. Při seznámení s poklady žalobkyně uvedla, že chce doložit informace o předvolání na 4. 4. 2019 na policii, kam se dostavila a následně ji zadrželi. Při zadržení ji zbili. Údajně k tomu doložila lékařskou zprávu. Na dotaz žalovaného, proč tyto informace nesdělila dřív, odpověděla, že při pohovoru uváděla, že ji zadrželi a vzali jí doklady. To, že ji hledají, se dozvěděla až později. Předložené doklady dříve neměla k dispozici. Získala je její právnička na Ukrajině. Žalobkyně také dodala, že v březnu 2019, poté co u ní policie provedla prohlídku, ji převezli na policejní stanici. Tam ji mučili. Sanitka ji pak musela odvézt do nemocnice, kde ji operovali. Po propuštění z nemocnice jí volala právnička, že se musí dne 4. 4. 2019 dostavit k soudu. Policie ji v ten den zadržela a chtěla, aby soud rozhodl o její detenci. Soud však rozhodl pouze o domácím vězení. Na podzim policie provedla další domovní prohlídku. Na dotaz žalovaného, proč o těchto událostech žalobkyně nemluvila u pohovoru, uvedla, že si dobře pamatuje, že o tom všem mluvila.

8. Žalobkyně doložila fotokopii protokolu ze dne 4. 4. 2019 vydaného Dněpropetrovským oddělením policie Hlavní správy národní policie, podle kterého bylo důvodem zadržení žalobkyně projednání žádosti o jejím vzetí do vazby. Žalobkyně byla podezřelá z trestného činu podle čl. 365-2 odst. 3 trestního zákoníku Ukrajiny.

9. Dále doložila rozhodnutí Industriálního obvodního soudu města Dněpropetrovsk ze dne 5. 4. 2019 o návrhu na vzetí žalobkyně do vazby. Byla podezřelá z toho, že ve funkci státního registrátora výkonného výboru Malomychajlivské obecní rady Pokrovského okresu Dněpropetrovské oblasti zneužila své pravomoci za účelem nezákonného zisku. Svým úmyslným jednáním měla způsobit škodu ve výši 1.724.553 hřiven. Soud zamítl žádost o uvalení vazby a rozhodl o uplatnění mírnějšího donucovacího opatření v podobě domácího vězení v nočních hodinách spolu s ohlašovací povinností. Žalobkyně také doložila snímek obrazovky z webu Ministerstva vnitra, podle kterého je na seznamu hledaných osob.

10. Rozhodnutím ze dne 26. 8. 2020, č. j. OAM-160/ZA-ZA12-VL11-2020 („rozhodnutí žalovaného“) žalovaný neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu („zákon o azylu“).

11. Ve vztahu k neudělení azylu podle § 12 písm. a) zákona o azylu žalovaný konstatoval, že žalobkyně neuvedla žádnou skutečnost, ze které by vyplývalo, že na Ukrajině uplatňovala svá politická práva a čelila z tohoto důvodu pronásledování. Rovněž nemůže pociťovat odůvodněný strach z pronásledování pro některý z důvodů podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Obavy žalobkyně z pronásledování označil žalovaný za neopodstatněné a nepodložené domněnky. K trestnímu obvinění žalobkyně uvedl, že je právem každého státu upravovat příslušnými předpisy jednotlivé trestné činy či přestupky, včetně zneužití pravomoci úřední osoby. Pokud se tak děje na základě zákona a nediskriminačním způsobem, nejedná se o důvod udělení mezinárodní ochrany.

12. Tvrzení žalobkyně týkající se jejího fyzického napadení policisty žalovaný označil za účelová. V rámci pohovoru žalovaný žalobkyni poučil, aby uváděla pravdivé a úplné informace. Potvrdila přitom, že ji na Ukrajině trestně nestíhaly. Neuváděla nic ani ohledně podezření ze zneužití pravomoci úřední osoby. Pokud by žalobkyně ve vlasti skutečně měla tvrzené problémy s příslušníky policie, mohla svou situaci řešit za pomoci dostupných prostředků vnitřní ochrany. Na postup policie si mohla stěžovat nebo se obrátit na veřejného ochránce práv. Od listopadu 2018 na Ukrajině funguje Státní úřad pro vyšetřování trestných činů příslušníků vyšetřovacích orgánů. Žalobkyně však dostupné možnosti ochrany nevyčerpala. Ze země původu navíc vycestovala legálně a bez potíží. Žalovaný poukázal také na to, že žalobkyně požádala o mezinárodní ochranu až v únoru 2020, těsně před skončením platnosti pobytového oprávnění. Je proto zřejmé, že jediným cílem její žádosti je legalizace pobytu.

13. V kontextu § 12 písm. b) zákona o azylu se žalovaný zabýval také bezpečnostní situací na Ukrajině. Konstatoval, že k ozbrojeným střetům dochází pouze v části Doněcké a Luhanské oblasti. Ve zbylých oblastech Ukrajiny je bezpečno. Osoby zasažené konfliktem se proto mohou vnitřně přesídlit. To učinila také žalobkyně, která sice má pobyt registrovaný v Doněcké oblasti, ale od roku 2015 žila v Dněpropetrovské oblasti. Tam může pobývat i po svém návratu na Ukrajinu.

14. Žalovaný nenašel ani důvod pro udělení humanitárního azylu, mezinárodní ochrany za účelem sloučení rodiny, či doplňkové ochrany. Ve vztahu k doplňkové ochraně uvedl, že žalobkyni nehrozí trest smrti ani mučení nebo jiné špatné zacházení. Ohledně tvrzených problémů s policií, opět odkázal na nevyužitou možnost vnitřní ochrany. Život žalobkyně neohrožuje ani ozbrojený konflikt, který se na území Dněpropetrovské oblasti, kontrolované proevropsky orientovanou vládou, neodehrává.

III. Žaloba a vyjádření žalovaného

15. Žalobkyně namítá, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav a dezinterpretoval důvody její žádosti o mezinárodní ochranu. V žalobě vysvětluje, že na Ukrajině pracovala nejprve jako asistentka soudce a poté jako komerční právnička. Pomáhala osobám, kterým se místní politická elita pokoušela vzít jejich pozemky. Ve své práci měla úspěch, čímž si tyto osoby proti sobě popudila. Důsledkem toho byla její perzekuce, která vyústila ve vykonstruované obvinění z trestné činnosti. Žalobkyně nikdy nepůsobila jako registrátor výkonného výboru Malomychajlivské obecní rady. Trestné činnosti, pro kterou ji stíhají, se proto nemohla dopustit. Úvaha žalovaného o možnosti využití vnitřní ochrany je nesprávná. Žalobkyně čelila násilí právě ze strany policie. Nemohla se na ni proto obrátit s žádostí o pomoc.

16. V rámci řízení žalobkyně doložila důkazy prokazující její právnickou činnost, veřejnou aktivitu a vyjadřování se k veřejným věcem. I to, že ji obvinili z trestné činnosti a že v této souvislosti utrpěla újmu na zdraví ze strany policie. V rámci svých možností unesla své důkazní břemeno. Žalovaný pouze vyjmenovává doložené důkazy, nijak je však nehodnotí. Jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné.

17. Ozbrojený konflikt, který na Ukrajině probíhá, se neodehrává pouze mezi vojáky. Dopadá i na místní společnost. Přenáší se do všech aspektů života, způsobuje rozvrat chodu státu a destabilizaci právního systému. Žalobkyně v této souvislosti odkázala na judikaturu, ze které plyne, že vážné a individuální ohrožení života nebo tělesné integrity žadatele výjimečně může existovat v případě extrémně vysoké míry svévolného násilí, které by všechny civilisty přítomné na daném území vystavovalo reálnému nebezpečí.

18. Problémy, kterým žalobkyně ve vlasti čelila, mají podle ní politický charakter. Původcem pronásledování jsou osoby, vůči kterým v minulosti vedla úspěšné soudní spory. Nyní se jí mstí za její aktivity prostřednictvím vykonstruovaného soudního procesu a fyzického násilí ze strany policistů. Z toho plyne nefunkčnost ukrajinské policie a její ochota pracovat „na objednávku“. Možnost žalobkyně využít vnitřní ochrany není reálná.

19. Závěrem žalobkyně namítá, že při posuzování bezpečnostní situace žalovaný vycházel z neobjektivních podkladů. Jejich autorem je totiž on sám.

IV. Vyjádření žalovaného

20. Žalovaný považuje žalobní námitky za nedůvodné. K namítané nemožnosti žalobkyně využít vnitřní ochranu uvedl, že každý občan Ukrajiny může podat trestní oznámení na příslušném pracovišti policie. Poté si může případně stěžovat u prokuratury, případně u útvaru vnitřní kontroly konkrétního policejního okrsku. To, že ozbrojený konflikt dopadá na celou společnost, nemá azylovou relevanci. Konflikt totiž dopadá na všechny obyvatele Ukrajiny bez rozdílu. V podrobnostech žalovaný odkázal na své rozhodnutí.

V. Jednání před krajským soudem

21. Dne 23. 6. 2021 se konalo jednání ve věci. Krajský soud upozornil žalobkyni a žalovaného, že v průběhu řízení došlo ke změně ve složení soudu. Samosoudkyni, které byla věc původně přidělena, ke dni 31. 12. 2020 zanikla funkce soudkyně z důvodů podle § 94 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. V souladu s platným rozvrhem práce krajského soudu pro rok 2021 byla tato věc přidělena novému samosoudci. Oba účastníci dostali možnost namítnout jeho podjatost. Námitku podjatosti však nevznesli.

22. Po shrnutí žaloby a vyjádření žalovaného krajský soud zrekapituloval obsah spisu, z nějž vypíchl obsah poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu, obsah pohovoru se žalobkyní a vybrané pasáže zprávy OAMP – Ukrajina: Situace v zemi.

23. Žalobkyně při jednání zopakovala a doplnila své azylové důvody. Uvedla, že v době, kdy ruští vojáci začali okupovat část území Ukrajiny, žila v Doněcké oblasti, ve městě X. Rozhodla se pomáhat ukrajinské straně. Měla možnost svobodně se pohybovat po městě a vidět, kde se nachází vojenská technika. Tyto informace pak předávala ukrajinským vojákům. Během války pracovala jako asistentka soudce. Poté, co soud obsadili, nabídli pracovníkům, aby pracovali pro lidi, kteří se nově chopili moci. To ale žalobkyně odmítla. Stalo se to dne 7. 7. 2014. Po čase dne 19. 1. 2015 na dveře jejího bytu zazvonili ozbrojenci a zatkli ji pro kolaboraci s ukrajinskými vojáky. Těžce se jí o tom mluví. Nevyprávěla o tom ani své matce. Podstoupila operaci. Nejmírnější zacházení, kterému ji vystavili, bylo to, že jí zakazovali chodit na toaletu. Poté ji bili do břicha a smáli se, že „Ukrajinka se počůrala“. Donutili ji podepsat slib o nevycestování z okupovaného území. Pak ji odvezli do jejího bytu. Její přátelé jí následně pomohli utéct z města na území kontrolované ukrajinskou armádou. Tam si však nemohla najít zaměstnání. Svou pracovní knížku nechala v Doněcké oblasti. Zároveň své dřívější zaměstnání nemohla oficiálně opustit. Do dnešní doby je proto zaměstnaná jako asistentka soudce obvodního soudu v X.

24. Žalobkyně pokračovala, že za doby prezidenta Porošenka ji nikdo neobtěžoval. Pronajala si dům a pomáhala lidem s právními problémy. Jako příklad uvedla to, že každý člověk má právo vlastnit dva hektary půdy. Ve skutečnosti je ale vlastnit nemůže, protože se tato půda obrábí nezákonně. Takovým lidem pomáhala, aby nepřišli o půdu, kterou obráběli. Poměrně často se stávalo, že tuto půdu nechali obrábět lidi, kteří měli vysoké postavení. Uvědomovala si, že tento druh práce může pro ni mít negativní následky. V roce 2019 k ní domů vtrhla policie. Zabavila všechno – její pas, doklady od otcova auta, spotřebiče, telefon. Ukázali jí obvinění, podle kterého pracovala jako státní registrátor. To však nemohla být pravda, protože oficiálně pořád pracovala na soudě v X. Policie ji odvezla do městka Dněpropetrovsk, kde ji umístili do cely. Na rovinu jí řekli, že je pro- ukrajinská, proto ji buď vrátí na Donbas do X, anebo půjde do vězení, kde stejně zemře na tuberkulózu. Zbili ji. Má kvůli tomu zranění na kostrči. Její kamarádka advokátka se o tom dozvěděla a zavolala pro žalobkyni sanitku, která ji odvezla do nemocnice. Tam podstoupila operaci.

25. Po propuštění z nemocnice ji odvezli domů. Hned na to jí zavolala její kamarádka s tím, že soud projednává její věc a žalobkyně se k němu musí dostavit. Před začátkem jednání žalobkyni znovu zadrželi a 24 hodin ji drželi v policejní cele. Ani jí nevyměnili obvazy po operaci. Měla přitom otevřenou ránu. Nemohla sedět, pouze stát nebo ležet. Pak ji odvezli na soud, který projednával návrh na její vzetí do vazby. Její vysvětlení, že nikdy nepracovala jako registrátor, soud nevzal v potaz. Uložil jí trest domácího vězení. Právnička jí poradila, aby na tři měsíce opustila Ukrajinu, aby se tento problém uklidnil. Dostala tříměsíční pracovní vízum do ČR, na základě kterého přijela pracovat do Plzně. Po čase jí zavolala právnička a řekla, aby se na Ukrajinu nevracela, protože její život je v ohrožení. Proto požádala o mezinárodní ochranu. Původně si nemyslela, že o ochranu bude žádat. Neměla proto sebou žádné dokumenty ani doklady. O tomto všem žalobkyně mluvila i u azylového pohovoru. Uznala, že to mohlo vyznět trochu zmateně.

26. V roce 2020 žalobkyni zavolal kamarád, který žije na okupovaném území. Na email jí poslal dokument z Doněcké lidové republiky („DLR“). Žalobkyně si jej nechala předložit do češtiny a navrhla jeho provedení k důkazu. Krajský soud navržený důkaz u jednání provedl. Jedná se o dokument vydaný pod hlavičkou DLR dne 21. 7. 2020. Obsahuje seznam sedmi osob odsouzených v DLR jako váleční zločinci. DLR je navrhuje vyměnit za ukrajinské vojáky nacházející se ve vězení s ostrahou. Mezi těmito osobami je také žalobkyně, která měla v DLR dostat nejvyšší trest.

VI. Posouzení věci krajským soudem

27. Žaloba je přípustná. Podala ji oprávněná osoba (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; „s. ř. s.“), ve lhůtě podle § 32 odst. 1 zákona o azylu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle skutkového a právního stavu zjištěného s přihlédnutím k čl. 46 odst. 3 směrnice č. 2013/32/EU („procedurální směrnice“). Unijní právo totiž vyžaduje, aby účinný opravný prostředek proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany obsahoval úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany.

28. Žaloba je důvodná. a. Obecné zásady zjišťování skutkového stavu v azylovém řízení 29. V rámci azylového řízení existují dvě základní povinnosti – břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Povinnost tvrzení leží vždy na žadateli o azyl. Je to totiž on, kdo rámuje svůj azylový příběh svými tvrzeními při pohovoru. Určuje směr, kterým se má následně žalovaný ubírat při shromažďování relevantních podkladů pro rozhodnutí. Jistá procesní aktivita se ovšem požaduje i od žalovaného. V průběhu pohovoru by měl vhodně kladenými otázkami zjistit, zda žadatelem tvrzené skutečnosti jsou relevantní pro udělení azylu či doplňkové ochrany a tvrzení žadatele podle toho klasifikovat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2021, č. j. 4 Azs 331/2020-62, bod 18).

30. Naproti tomu důkazní břemeno se již výrazněji rozkládá mezi žadatele o mezinárodní ochranu a žalovaného. Prokazovat jednotlivá fakta musí primárně žadatel. Nicméně žalovaný má povinnost zajistit k dané žádosti o mezinárodní ochranu maximální možné množství důkazů. Jak těch, které vyvracejí tvrzení žadatele, tak těch, co je podporují. Uvede-li žadatel skutečnosti, jež by mohly nasvědčovat závěru, že opustil zemi původu pro některý z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu, je povinností žalovaného vést zjišťování skutkového stavu takovým způsobem, aby odstranil nejasnosti o žadatelových skutečných důvodech odchodu ze země původu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2005, č. j. 4 Azs 467/2004-89).

31. V mnoha případech musí žalovaný rozhodovat za důkazní nouze, tj. pokud ani žadatel, ani žalovaný nemohou doložit, či vyvrátit určitou skutečnost či tvrzení přesvědčivým důkazem. V takových případech zůstává jediným důkazním prostředkem výpověď žadatele. Klíčovým faktorem se stává posouzení celkové věrohodnosti žadatele a posouzení pravděpodobnosti, zda k události opravdu došlo tak, jak tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008-70).

32. V tomto případě se však žalovaný výše uvedenými zásadami neřídil. Žalobkyně v rámci řízení uváděla i dokládala skutečnosti, které by potenciálně mohly nasvědčovat tomu, že zemi původu opustila z důvodu pronásledování. Žalovaný ovšem v dostatečné míře nevěnoval těmto skutečnostem pozornost. b. Relevance nových skutečností ohledně trestního stíhání žalobkyně, které doložila při seznámení s podklady rozhodnutí 33. Za podstatné považuje krajský soud to, že žalobkyně při seznámení s podklady rozhodnutí uvedla a doložila nové skutečnosti – zejména doložila, že proti ní na Ukrajině zahájili trestní stíhání. Dále také doplnila svojí výpověď ohledně provedené domovní prohlídky. Uvedla, že ji policie zadržela a podrobila špatnému zacházení (žalobkyně výslovně mluvila o mučení). V žalobě pak žalobkyně důvodně namítá, že k těmto skutečnostem žalovaný řádně nepřihlédl, ač měl.

34. Na jednu stranu je pravdou, že žalobkyně o tom, že na Ukrajině čelí trestnímu stíhání, a že v rámci tohoto řízení soud rozhodoval o omezení její svobody, u pohovoru nemluvila. Přitom dostala výslovnou otázku na to, zda kromě domovní prohlídky měla nějaké další problémy se státními orgány, jakož i na to, zda byla trestně stíhána. To žalobkyně popřela. Za normálních okolností by tvrzení o tak závažných skutečnostech, pokud jej žadatel vznesl až téměř na konci azylového řízení, vyvolávalo opodstatněné pochybnosti o jeho věrohodnosti. Žalobkyně ovšem své tvrzení o probíhajícím trestním stíhání doložila konkrétními dokumenty, jejichž autenticitu žalovaný nezpochybňoval.

35. Ve svém rozhodnutí se žalovaný s předloženými dokumenty vypořádal tak, že je legitimním právem každého státu upravovat příslušnými předpisy jednotlivé trestné činy, včetně zneužití pravomoci úřední osoby. Pokud se tak děje na základě zákona a bez ohledu na rasu, národnost či politické přesvědčení dotčených osob, nejedná se o relevantní důvod pro udělení mezinárodní ochrany.

36. Žalovaný v tom má částečně pravdu. Trestní stíhání žadatele v zemi původu za běžný trestný čin ve většině případů nebude mít azylovou relevanci. Směrnice č. 2011/95/EU („kvalifikační směrnice“) považuje za pronásledování (mimo jiné) „nepřiměřené nebo diskriminační trestní stíhání nebo trestání“ [čl. 9 odst. 2 písm. c), důraz doplnil krajský soud]. Trestní stíhání by tedy mohlo naplnit definici pronásledování, pouze pokud by jej motivoval některý z azylově relevantních důvodů (rasa, pohlaví, náboženství, národnost, příslušnost k určité sociální skupině nebo zastávání určitých politických názorů). Případně pokud by žadatel čelil nepřiměřenému trestu.

37. Mezinárodní ochrana totiž neslouží k tomu, aby se žadatel vyhnul negativním důsledkům trestního stíhání v zemi původu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 12/04). Jak uvedl Nejvyšší správní soud, „[h]rozbu pronásledování nevytváří sama o sobě skutečnost, že proti žadateli o udělení mezinárodní ochrany může být v zemi původu zahájeno, nebo dokonce již bylo zahájeno trestní stíhání v právním a institucionálním prostředí nedosahujícím běžné úrovně západních právních států. (…) Pokud není již se samotným trestním stíháním spojena hrozba vážné újmy nebo není vedeno z účelových důvodů, nejsou azylově relevantní ani případné excesy při vyšetřování či obecně tvrdá praxe orgánů v trestním řízení“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2020, č. j. 1 Azs 3/2020-70, bod 34, zvýraznil krajský soud).

38. Také příručka Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky („UNHCR“) k postupům pro určování právního postavení uprchlíků („Příručka UNHCR“) v bodu 56 uvádí, že „[je] třeba rozlišovat mezi pronásledováním a potrestáním za trestný čin podle obecného práva. Osoby prchající před trestním stíháním či potrestáním za takový trestní čin nejsou za normálních okolností uprchlíky. Je třeba připomenout, že uprchlík je obětí – nebo potenciální obětí – bezpráví, a ne osobou prchající před zákonem.“ 39. Dokumenty, které žalobkyně předložila, samy o sobě nenasvědčují tomu, že by její trestní stíhání motivoval některý z azylově relevantních důvodů. Obsah těchto dokumentů však žalovaný měl posuzovat v kontextu tvrzení žalobkyně, z nichž již takový motiv potenciálně plyne. V rámci pohovoru mluvila o tom, že jí policie zabavila doklady, aby jí tím zabránila vypovídat o dění na Donbase. Zároveň vypověděla, že na Ukrajině byla veřejně aktivní. V žalobě pak spojuje své trestní stíhání s předešlou právnickou činností. V řízení před žalovaným žalobkyně minimálně naznačila, že její trestní stíhání má politickou motivaci. Dokonce uvedla, že ji policie podrobila špatnému zacházení.

40. Tyto skutečnosti však žalovaný přehlédl. Podle krajského soudu v tomto kontextu minimálně bylo na místě, aby žalovaný se žalobkyní poté, co při seznámení s podklady doložila nové skutečnosti, provedl doplňující pohovor, ve kterém by dal žalobkyni možnost detailněji se vyjádřit k trestnímu stíhání a jeho důvodům, jakož i k tvrzenému prožitému mučení. To ovšem žalovaný neudělal. Namísto toho vydal ve věci rozhodnutí na podkladě informací o zemi původu, které shromáždil dříve a které se tedy logicky nevěnují nově uváděným skutečnostem. Žalovaný proto při zjišťování skutkového stavu pochybil. c. Věrohodnost tvrzení o prožitém špatném zacházení 41. Pokud by bylo pravdou, že žalobkyně prožila špatné zacházení, a že se zároveň nejednalo pouze o exces konkrétního policisty, jednalo by se o významnou indicii odůvodněnosti jejích obav z pronásledování. Bezdůvodné použití fyzického násilí ze strany policie proti osobě omezené na svobodě může představovat porušení zákazu špatného zacházení podle čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech. Zákaz špatného zacházení patří mezi lidská práva, od jejichž dodržování nemohou státy podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o lidských právech odstoupit. Použití fyzického násilí navíc výslovně zmiňuje demonstrativní výčet čl. 9 bodu 2 kvalifikační směrnice jako jednu z podob pronásledování. Zároveň podle čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice platí, že „[s]kutečnost, že žadatel již byl pronásledován nebo utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám pronásledování nebo způsobení vážné újmy, je závažným ukazatelem odůvodněnosti obav žadatele z pronásledování nebo reálného nebezpečí utrpění vážné újmy, neexistují-li závažné důvody domnívat se, že pronásledování nebo způsobení vážné újmy se již nebude opakovat.“ 42. Tvrdí-li žadatel o mezinárodní ochranu, že byl v zemi původu obětí špatného zacházení, žalovaný musí takovému tvrzení věnovat náležitou pozornost. Nemusí mu samozřejmě v každém případě uvěřit. Pokud však o jeho pravdivosti pochybuje, měl by při neexistenci dalších důkazů se žadatelem vést pohovor takovým způsobem, aby následně mohl posoudit jeho věrohodnost ohledně tvrzeného špatného zacházení.

43. Žalovaný ve svém rozhodnutí ohledně fyzického napadení žalobkyně policisty uvádí, že „má důvodné pochybnosti o tom, zdali nejde v případě žadatelkou tvrzených problémů s příslušníky ukrajinské policie (…) o účelová sdělení.“ Vychází přitom pouze z toho, že žalobkyně toto tvrzení uvedla teprve při seznámení s poklady rozhodnutí a ne dříve u pohovoru. To však podle krajského soudu bez dalšího nestačí k tomu, aby žalovaný mohl věrohodnost tvrzení žalobkyně ohledně prožitého špatného zacházení zpochybňovat.

44. Kvalifikační směrnice sice v čl. 4 odst. 1 stanoví, že členské státy mohou pokládat za povinnost žadatele předložit co nejdříve všechny náležitosti potřebné k doložení žádosti o mezinárodní ochranu. Mezi tyto náležitosti pak čl. 4 odst. 2 kvalifikační směrnice řadí mimo jiné důvody podání žádosti o mezinárodní ochranu. Zákon o azylu však tuto povinnost nestanovuje. I judikatura akceptuje, že žadatel může mít ospravedlnitelný důvod, proč všechny relevantní skutečnosti nesdělí co nejdříve. Jak uvedl Ústavní soud, „existuje i řada dalších ospravedlnitelných důvodů, proč žadatel o azyl nesdělí všechny relevantní důvody pro udělení azylu již před ministerstvem jako orgánem prvního stupně. Některé z nich uvádí [UNHCR – zkratku doplnil krajský soud]: dotazování při osobním pohovoru se této skutečnosti netýkalo a konkrétní informaci nezjistilo; osobní pohovor nebyl proveden; žadatel nemusel pochopit relevanci některých skutečností pro žádost o mezinárodní ochranu; trauma, stud nebo jiné zábrany mohly zabránit úplnému ústnímu svědectví při osobním pohovoru (zejména v případě těch, kteří přežili mučení, sexuální násilí či pronásledování z důvodu sexuality); pohlaví tazatele nebo tlumočníka mohlo být pro žadatele zábranou (…). Podle Ústavního soudu jsou všechny tyto důvody opodstatněné ve smyslu, že lze pochopit, proč v některých těchto případech žadatelé o mezinárodní ochranu relevantní azylové skutečnosti sdělí až ve fázi řízení o správní žalobě před soudem“ (nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16, bod 31, zvýraznil krajský soud).

45. Žalovaný však žalobkyni ani nedal příležitost, aby případně vysvětlila, proč tvrzení o špatném zacházení neuvedla dřív. Ani aby toto tvrzení blíže rozvedla. Při doplňujícím pohovoru pak mohl žalobkyni klást dodatečné dotazy ohledně tohoto incidentu a ověřit věrohodnost jejích tvrzení. Případně jí mohl nabídnout možnost provedení lékařské prohlídky ohledně známek pronásledování podle čl. 18 procedurální směrnice. Při jednání krajského soudu žalobkyně emotivně mluvila nejenom o špatném zacházení ze strany ukrajinské policie, ale také o špatném zacházení, jehož byla obětí v době, kdy žila na Donbase. Je tedy naprosto pochopitelné, že pokud žalobkyně tyto události skutečně prožila, může si sebou nést trauma, které by případné psychologické vyšetření mohlo odhalit. Uváděla také, že má kvůli tomu zranění na kostrči.

46. Pro úplnost krajský soud dodává, že v tomto ohledu nehraje roli, že žalovaný žalobkyni v souladu s § 10 odst. 5 zákona o azylu poučil o možnosti zajistit si lékařské vyšetření zaměřené na zjištění známek pronásledování nebo vážné újmy. Procedurální směrnice v čl. 18 stanovuje povinnosti státu mnohem šířeji. Jako základní pravidlo v prvním odstavci uvádí, že pokud to rozhodující orgán považuje za vhodné pro posouzení žádosti, má se souhlasem žadatele provést jeho lékařskou prohlídku. Alternativně mohou členské státy v souladu s druhým odstavcem stanovit, že si takovou lékařskou prohlídku zajistí žadatel. Zákon o azylu pak transponuje pouze druhý odstavec čl. 18 procedurální směrnice. Na rozdíl od směrnice zákon o azylu vůbec nepočítá s možností, že by iniciativa k provedení lékařské prohlídky směřovala od žalovaného, který tak má vůči žadateli pouze informační povinnost. Nicméně s ohledem na to, že i žalovaný nese v azylovém řízení svou část důkazního břemene, jakož i s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu § 10 odst. 5 zákona o azylu, má krajský soud za to, že pokud žadatel o mezinárodní ochranu tvrdí, že v zemi původu čelil špatnému zacházení, je na žalovaném, aby iniciativně žadateli nabídl možnost zprostředkovat lékařské či psychologické vyšetření, jestliže těmto tvrzením nevěří. V případě žalobkyně však žalovaný takto nepostupoval. Neprovedl s žalobkyní doplňující pohovor, ani jí nenabídl možnost lékařské prohlídky. Za této situace však porušil svou povinnost zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

47. Krajský soud znovu připomíná, že žalovaný má povinnost v řízení ve věcech mezinárodní ochrany postupovat tak, aby žadateli umožnil předložit v úplnosti důvody jeho žádosti (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009-74). Jestliže se vyskytne určitá okolnost, která může nasvědčovat tomu, že má žadatel odůvodněný strach z pronásledování z azylově relevantních důvodů, je povinností žalovaného vést pohovor tímto směrem. A tak, aby jeho výsledek byl dostatečně konkrétní pro potřeby posouzení žádosti (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003-89). Závěr žalovaného o tom, že tvrzení žalobkyně o jejím fyzickém napadení policisty, je účelové, je tedy minimálně předčasný. d. Hodnocení otázky vnitřní ochrany 48. Za důvodnou považuje krajský soud také námitku, kterou žalobkyně brojí proti úvahám žalovaného ohledně možnosti vnitřní ochrany. Žalovaný v tomto směru argumentuje tím, že z Informace OAMP – Hodnocení Ukrajiny jako bezpečné země původu plyne, že žalobkyně mohla podat stížnost na postup příslušníků policie, případně využít pomoci veřejného ochránce práv. Žalovaný také cituje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008, č. j. 8 Azs 23/2008-75, podle kterého žadatel musí vyčerpat možnosti ochrany dostupnými vnitrostátními prostředky.

49. Krajský soud v prvé řadě upozorňuje, že rozhodnutí žalovaného působí v této části zmatečně. Otázka vnitřní ochrany se totiž z povahy věci posuzuje, až pokud správní orgán dospěje k závěru, že žadateli hrozí pronásledování. Pronásledování žalobkyně však žalovaný neshledal. Je proto poněkud zvláštní, že se zabýval také možnostmi žalobkyně vyhledat ochranu před pronásledováním v zemi původu. Jeho úvahy jsou navíc zjednodušující a rozporné s judikaturou k posuzování otázky vnitřní ochrany.

50. Ochranou před pronásledováním se podle § 2 odst. 5 zákona o azylu rozumí zejména přiměřené kroky příslušných státních orgánů (…) směřující k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy zejména zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo vážnou újmu, za předpokladu, že je taková ochrana účinná, není pouze přechodná a cizinec k ní má přístup.

51. Podle čl. 7 kvalifikační směrnice musí být státy schopny a ochotny zajistit takovou ochranu, která musí být účinná, nesmí být pouze dočasná a žadatel musí mít k této ochraně přístup. V posuzovaném případě je situace specifická tím, že žalobkyně tvrdí, že ji pronásledovala přímo policie, tj. stát. Podle bodu 27 preambule kvalifikační směrnice je-li původcem pronásledování nebo vážné újmy stát nebo státní subjekt, měla by se uplatnit domněnka, že účinná ochrana není žadateli dostupná. V těchto případech je podle judikatury Nejvyššího správního soudu nutné obzvláště obezřetně zvažovat, zda jsou výše instančně postavené orgány či jiní poskytovatelé ochrany schopni a ochotni poskytnout žadateli účinnou ochranu ve smyslu čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice. Pokud tomu tak není, nelze po žadateli požadovat, aby se na tyto orgány obracel (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2017, č. j. 5 Azs 62/2016-87).

52. Žalovaný odkazuje pouze na určité prostředky ochrany existující v ukrajinském právním systému. V jeho rozhodnutí však již chybí úvahy o tom, zda by příslušné orgány byly schopny a ochotny poskytnout žalobkyni účinnou ochranu. Obecně sice platí, že subjektivní nedůvěra stěžovatele vůči vnitrostátním orgánům neodůvodňuje rezignaci na využití ochrany státu (viz též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013, č. j. 5 Azs 11/2012-23), je-li však původcem pronásledování stát, má správní orgán nejprve s ohledem na informace o zemi, které si obstaral, a specifickou situaci žadatele posoudit, je-li vůbec možné po žadateli požadovat, aby se nejprve obrátil na vnitrostátní orgány. A to žalovaný neudělal. e. Relevance časového okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu 53. Krajský soud musí odmítnout také závěry žalovaného, který za skutečný motiv žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany ve svém rozhodnutí označil pouhou „legalizaci pobytu“, což také zdůrazňoval ve svém závěrečném návrhu při jednání. Vycházel z toho, že žalobkyně nepožádala o mezinárodní ochranu bezprostředně po příjezdu do ČR, ale až po třech měsících, v souvislosti s končící platností jejího víza. Z těchto skutečností však nelze bez dalšího dovozovat účelovost podané žádosti.

54. Z judikatury jasně plyne, že časový aspekt podání žádosti o mezinárodní ochranu bez dalšího nemůže hrát roli při hodnocení důvodnosti žádosti. Jakkoli je mezinárodní ochrana specifickým institutem, slouží primárně k tomu, aby žadateli umožnila legálně setrvat na území státu, který mu ochranu poskytl. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 6. 2019, č. j. 8 Azs 27/2019-52, „žádosti o azyl mají kromě funkce ochranné obecně za účel umožnit cizinci legální pobyt na území; mezinárodní ochranu lze z azylově relevantních důvodů poskytnout i žadateli, který žádost podal zcela zjevně ‚účelově‘.“ Zároveň podle Nejvyššího správního soudu platí, že „[s]kutečnost, že žadatele vedla k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany také ‚snaha o legalizaci pobytu na území ČR‘, nepostačuje sama o obě k zamítnutí této žádosti jako zjevně nedůvodné podle § 16 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, či k neudělení mezinárodní ochrany podle § 12 až § 14a téhož zákona, neboť tato skutečnost ještě nevylučuje, že žadatel opustil zemi původu a chce se usídlit v ČR právě proto, že má odůvodněný strach z pronásledování v zemi původu z azylově relevantních důvodů nebo že by v případě navrácení do této země čelil skutečnému nebezpečí vážné újmy zakládajícímu nárok na doplňkovou ochranu.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2011, č. j. 5 Azs 6/2011-49).

55. Ve výše citovaném rozsudku č. j. 8 Azs 27/2019-52 Nejvyšší správní soud uvedl: „Čas podání žádosti by tedy stěžovateli neměl být sám o sobě k tíži a správní orgán žádost nemůže a priori posuzovat jako účelovou ‚k legalizaci pobytu‘. Zvláště k ní nesmí přistupovat jinak než k žádostem, které nepovažuje za ‚účelové‘.“ V rozsudku ze dne 15. 1. 2021, č. j. 1 Azs 342/2020- 49, pak Nejvyšší správní soud dodal, že „[n]epřistoupí-li tedy k „pozdnímu“ podání žádosti i další okolnosti vyvolávající pochybnosti o věrohodnosti azylového příběhu žadatele, nemůže se jím žalovaný bez dalšího odmítnout zabývat a musí si obstarat dostatek pokladů, které mu umožní posoudit důvodnost žadatelem uváděných skutečností. K posuzování žádostí o udělení mezinárodní ochrany je třeba přistupovat s vysokou mírou obezřetnosti, neboť nesprávné rozhodnutí ve věci samé a případné navrácení žadatele do země původu pro něj může mít nedozírné (a nezvratné) následky“ (viz bod 32). f. Nedůvodné žalobní námitky 56. Pro úplnost se krajský soud vyjádří i k dalším žalobním námitkám, kterým již nepřisvědčil. Nedůvodnou je námitka žalobkyně, že zprávy, které shromáždil žalovaný, postrádají objektivitu, protože jejich autorem je on sám. Žalovaný má povinnost shromáždit přesné a aktuální informace o zemi původu [viz § 23c písm. c) zákona o azylu]. Čl. 10 odst. 3 písm. b) procedurální směrnice dodává, že tyto informace by měly pocházet z různých zdrojů, například od Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu (EASO), UNHCR a příslušných mezinárodních organizací pro lidská práva. Tyto parametry mohou splňovat i zprávy, které sice vypracuje sám žalovaný, ale vychází z různých objektivních zdrojů, které v těchto zprávách řádně cituje. Ostatně ani v jiných evropských zemích není výjimkou, že příslušné oddělení státního orgánu odpovědného za posuzování žádostí o mezinárodní ochranu zpracovává zprávy o zemi původu na konkrétní problematiku [viz mimo jiné zprávy britského Ministerstva vnitra (Home Office), rakouského Federálního úřadu pro přistěhovalectví a azyl (Bundesamt für Fremdenwesen und Asyl), nebo belgického Generálního komisaře pro uprchlíky a osoby bez státní příslušnosti (Commissariaat-generaal voor de Vluchtelingen en de Staatlozen) dostupné z https://coi.easo.europa.eu/].

57. Pokud navíc ani samotná žalobkyně neuvádí žádnou konkrétní výhradu vůči obsahu použitých informací, nemohl krajský soud její námitku shledat důvodnou. Tím však krajský soud neříká, že informace, které žalovaný shromáždil, jsou pro náležité zjištění skutkového stavu dostatečné. V tuto chvíli je však tato otázka předčasná. Žalovaný bude muset nejprve s žalobkyní provést nový pohovor a teprve v návaznosti na zjištění, které z něj vyplynou, jim bude muset přizpůsobit rozsah a obsah zjišťovaných informací o zemi původu.

58. Pokud jde o námitku související s ozbrojeným konfliktem a bezpečnostní situací na Ukrajině, ani tu krajský soud neshledal důvodnou. Žalobkyně má obecně pravdu, že důkazního standardu skutečného nebezpečí vážné újmy spočívající v ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci ozbrojeného konfliktu [ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu], může žadatel výjimečně dosahovat již tím, že pochází z konkrétní země nebo regionu, ve kterém svévolné násilí dosahuje natolik vysoké intenzity, že žadatel by již svou přítomností na daném území čelil této újmě. V těchto případech mluví judikatura o tzv. totálním konfliktu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008-68).

59. Ozbrojený konflikt, který se odehrává na Ukrajině, však nelze považovat za totální (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2020, č. j. 6 Azs 216/2020-22, ze dne 19. 8. 2020, č. j. 6 Azs 230/2020-24, ze dne 18. 11. 2020, č. j. 8 Azs 75/2020-45, či ze dne 19. 1. 2021, č. j. 6 Azs 286/2020-43). Celkový dopad konfliktu na společnost státu či jeho právní systém nehraje na poli § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu roli. Rozhodný je pouze dopad na život nebo lidskou důstojnost civilistů. Jak ve svém rozhodnutí uvedl žalovaný, z dostupných zpráv plyne, že k ozbrojeným střetům dochází pouze na části území Doněcké a Luhanské oblasti. Žalobkyně však před odchodem z vlasti žila v Dněpropetrovské oblasti. A tam jí vážná újma v souvislosti s ozbrojeným konfliktem nehrozí.

VII. Závěr

60. Žalovaný v řízení o žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany pochybil při zjišťování skutkového stavu. Poté, co žalobkyně při seznámení s podklady rozhodnutí uvedla a zčásti doložila nové skutečnosti, které by potenciálně mohly vést k jejím odůvodněným obavám z pronásledování, s ní žalovaný neprovedl doplňující pohovor. Ten měl za daných okolností proběhnout (1) ve vztahu k možnosti žalovaného řádně posoudit věrohodnost žalobkyně. A (2) ve vztahu k následnému posouzení důvodnosti obav žalobkyně z pronásledování. Skutkový stav, který žalovaný vzal za základ svého rozhodnutí, tak vyžaduje zásadní doplnění. Krajský soud proto výrokem I. zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].

61. V dalším řízení žalovaného váže právní názor krajského soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Zejména bude nutné, aby žalovaný provedl se žalobkyní nový pohovor, ve kterém se zaměří na tvrzené motivy trestního stíhání vedeného proti ní na Ukrajině pro zločin zneužití pravomoci úřední osoby, včetně údajně prožitého špatného zacházení ze strany ukrajinské policie. Zváží také případnou možnost zajistit žalobkyni provedení lékařské prohlídky na zjištění znaků pronásledování. Následně bude muset posoudit věrohodnost tvrzení žalobkyně a v návaznosti na to důvodnost jejích obav z pronásledování. Přitom se samozřejmě neobejde bez aktuálních a přesných informací o zemi původu. Ty by se měly adresně zaměřit zejména na to, zda postup policie v případě žalobkyně vedlo legitimně zahájené trestní stíhání, anebo je v podmínkách ukrajinské justice přiměřeně pravděpodobné, aby tamější orgány z politických důvodů zahájily naprosto vykonstruované trestní stíhání, případně zda by v něm žalobkyni nehrozilo uložení nepřiměřeného trestu.

62. V neposlední řadě bude žalovaný muset přihlédnout také k dokumentu, který žalobkyně doložila teprve při jednání před krajským soudem. Podle něj žalobkyni v Doněcké oblasti odsoudili k nejvyššímu trestu (tedy zřejmě trestu smrti). Žalovaný proto bude muset nejprve posoudit autenticitu tohoto dokumentu a následně zodpovědět otázku, zda v případě návratu žalobkyně na Ukrajinu (i v souvislosti s běžícím trestním řízení v Dněpropetrovské oblasti) může hrozit její předání do Doněcké oblasti. Při tomto nelehkém úkolu by měl mít neustále na paměti zásadu azylového práva „v pochybnostech ve prospěch žadatele.“ 63. Žalobkyně měla ve věci úspěch, proto jí vzniklo právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). Výrokem II. tohoto rozsudku soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 12.342 Kč. Tato částka se skládá z částky 9.300 Kč za tři úkony právní služby právního zástupce žalobkyně JUDr. Matěje Šedivého - příprava a převzetí věci [§ 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb č. 177/1996 Sb. („advokátní tarif“)], podání žaloby [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a účast na jednání před soudem [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu]. Tarifní hodnota úkonu činí 50.000 Kč [podle § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu]. Odměna za jeden úkon právní služby proto činí 3.100 Kč. K tomu je třeba připočíst paušální náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby po 300 Kč (tedy 900 Kč; § 13 odst. 3 advokátního tarifu) a daň z přidané hodnoty ve výši 2.142 Kč, jejíž je zástupce žalobce plátcem.