č. j. 42 A 4/2018-35

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem ve věci žalobce: Ing. V. B., narozen X, bytem X, zastoupen Mgr. Romanem Klimusem, advokátem, sídlem Vídeňská 118/119d, 619 00 Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2017, č. j. 2876/DS/2017, JID: 110342/2017/KUUK/Píš, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 8. 11. 2017, č. j. 2876/DS/2017, JID: 110342/2017/KUUK/Píš, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Bílina, odboru dopravy (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 17. 5. 2017, č. j. MUBI 6727/OD/Ju, jímž byl žalobce shledán vinným z přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil porušením ust. § 5 odst. 1 písm. a) téhož zákona, tím, že dne 28. 1. 2017 v 9:20 hod. na silnici č. I/13 v obci Bílina, u Sídliště U Nového nádraží, řídil osobní motorové vozidlo Renault Talisman, reg. zn. X, které nesplňovalo technické podmínky – nebyla na něm vepředu umístěna tabulka registrační značky. Za uvedený přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 5 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců a povinnost nahradit náklady spojené s projednáním přestupku. Současně se žalobce domáhal zrušení výše uvedeného prvostupňového rozhodnutí a přiznání náhrady nákladů řízení. Žaloba 2. Žalobce namítal, že považuje žalobou napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, z důvodu nesrozumitelnosti a rozpornosti a pro nedostatečně zjištěný skutkový stav. Žalobce v žalobě dále uvedl, že v podaném odvolání poukázal na zjevnou totožnost skutku a osoby, tedy na skutečnost, že byl fakticky postižen dvěma tresty. Žalovaný však k této námitce pouze uvedl, že je rozdíl mezi jednáním přestupce a odpovědností provozovatele vozidla a nejedná se tedy o dvojí trestání. V odvolání rovněž poukázal na nesprávné hodnocení materiální stránky přestupku, resp. na okolnosti přestupku, které v souhrnu mohou znamenat snížení nebezpečnosti žalobcova jednání, odkázal také na metodický pokyn MD č. 754/2008-60-OST/1 a závěry odborné literatury. Žalovaný se však na tuto námitku reagoval pouhým konstatováním, že hodnotil jednání žalobce jako nezodpovědné a nebezpečné vůči ostatním účastníkům silničního provozu, čímž byla de facto naplněna definice přestupku. Žalobce vypořádání uvedených námitek shledal nedostatečným, a proto v této části namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. V souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), a s poukazem na princip retroaktivity ve prospěch, žalobce dále namítal, že žalovaný měl zohlednit ust. § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky a snížit výši ukládané pokuty až na 1 000 Kč. Takový postup by byl dle žalobce vhodný a přiměřený i s ohledem na uplatněné námitky, které spočívaly v tom, že žalobce byl za daný přestupek potrestán dvakrát a že materiální znak přestupku nebyl naplněn, resp. nebyl naplněn do té míry, aby byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel v délce 6 až 12 měsíců. I v tomto ohledu proto žalovaný namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalobce dále namítal nezákonnost rozhodnutí správních orgánů z titulu závažných vad řízení zejména před správním orgánem I. stupně. Vyjádření žalovaného k žalobě 3. Žalovaný předložil k výzvě soudu správní spis spolu s písemným vyjádřením k žalobě, v němž navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. K námitce nedostatečného vypořádání námitky dvojího trestání žalovaný uvedl, že současné uložení sankce za přestupek dle § 125c odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o silničním provozu a za správní delikt provozovatele vozidla dle § 125d odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu ve spojení s § 83a odst. 1 písm. c) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), nedochází porušení zásady ne bis in idem. Uvedená zásada zakazuje stíhání pro druhý trestný čin či přestupek, pokud je takové jednání založeno na totožném skutku, jehož podstatou je právně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný právně významný následek. Chráněný společenský zájem je sice v tomto případě stejný, odlišné je však jednání pachatele, neboť je rozdíl mezi jednáním řidiče a odpovědností provozovatele vozidla. Nejedná se tedy o dvojí trestání žalobce, když v jednom případě vystupuje jako fyzická osoba a ve druhém případě jako právnická osoba (společnost LUPOFYT s.r.o.). Na uvedeném nemůže nic změnit ani dohoda mezi uvedenou společností a žalobcem o následném zaplacení nákladů na uhrazení pokuty. Žalovaný s odkazem na ust. § 7 odst. 2 a § 38 odst. 1 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích a ust. § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu poukázal na rozdílné povinnosti provozovatele vozidla a řidiče. K tomu zdůraznil, že žalobce byl před jízdou povinen vozidlo zkontrolovat, zda je technicky způsobilé. Pokud by tak žalobce učinil, zjistil by viditelnou závadu. Měl tedy jízdu vozidlem odmítnout a požadovat po provozovateli, aby vozidlo řádně označil. Jednání provozovatele není stejným skutkem, neboť vozidlo provozoval bez registrační značky nejméně dva dny, udržoval tedy tento stav po jinou dobu než řidič motorového vozidla. Žalovaný k tomu shrnul, že řidič vozidla je trestán za jízdu bez registrační značky, naproti tomu provozovatel za to, že provozuje vozidlo bez registrační značky a předává jej další osobě, čímž umožňuje jízdu v nezpůsobilém vozidle.

4. K námitce nedostatečného vypořádání námitky materiální stránky přestupku žalovaný uvedl, že lze obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžných případech i materiální znak přestupku, neboť takové jednání porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Dle žalovaného je společenská nebezpečnost předmětného jednání dána již tím, že žalobce svým jednáním porušil ust. § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že smyslem označení motorového vozidla je rychlá a jednoznačná identifikace vlastníka, provozovatele i řidiče vozidla, která nepřímo slouží i k ochraně majetkových práv. K otázce posuzování materiální stránky přestupku spočívajícího v jízdě vozidlem bez tabulek registrační značky odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 07. 2010, sp. zn. 4 As 10/2010. Žalovaný poznamenal, že, stejně jako správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí, zjišťoval a popsal daný skutkový stav. Uvedl, jak hodnotil jednání žalobce, jakým konkrétním jednáním porušil zájem společnosti, co je chráněným zájmem a proč je chráněn, a následně posoudil míru porušení zájmu společnosti. K odůvodnění napadeného rozhodnutí dále poznamenal, že přezkoumával rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které bylo dostatečně odůvodněno, nebylo tedy nutné, aby žalovaný opakoval všechny skutečnosti a důvody, se kterými se ztotožnil.

5. K námitce absence posouzení možnosti snížení sankce pod hranici zákonné sazby žalovaný uvedl, že mimořádné snížení výměry pokuty je institutem výjimečným a správní orgán je k jeho aplikaci oprávněn, nikoli povinen. Správní orgán může, pokud nejsou splněny podmínky pro využití jiných institutů, posoudit specifické okolnosti konkrétního případu a reagovat na situaci, kdy by byla výše pokuty nepřiměřeně přísná i v nejnižší možné výměře. Žalovaný, resp. správní orgán I. stupně se dostatečně vypořádal s odůvodněním výměry pokuty, shledal jak polehčující okolnosti, tak okolnosti přitěžující. Zároveň hodnotil možné následky uložené sankce vzhledem k tomu, že se jedná o pokutu, jejíž horní hranice je ve výši 10 000 Kč. Žalovaný tak dostatečně individualizoval a diferencioval postih za spáchání přestupku. Pokud byly u žalobce zjištěny okolnosti přitěžující, nebylo na místě použití institutu snížení výměry trestu. K tomu žalovaný doplnil, že důvody pro mimořádné snížení výměry pokuty musí být podloženy ve správním spise. Bylo tedy na žalobci, aby předložil důkazy, kterými by doložil např. nepřiměřený zásah do své majetkové sféry, to však neučinil. Ke smyslu a účelu moderace správní sankce žalovaný závěrem odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 04. 2012, sp. zn. 7 As 22/2012. Replika žalobce k vyjádření žalovaného 6. Žalobce na vyjádření žalovaného reagoval replikou, v níž uvedl, že žalovaný měl vysvětlit, z jakých důvodů své závěry ohledně neporušení zásady ne bis in idem a naplnění materiální stránky přestupku učinil. Učinil-li tak až ve vyjádření k žalobě, nemůže tím zhojit vadu nepřezkoumatelnosti, jelikož dle § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, soud při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného. Žalobce nicméně nesouhlasil ani se samotnou argumentací žalovaného uvedenou ve vyjádření k žalobě. K námitce porušení zásady ne bis in idem poznamenal, že žalovaný pominul skutečnost, že žalobce doložil důkazy o tom, že je faktickým provozovatelem daného vozidla, neboť je spoluvlastníkem společnosti, na kterou je vozidlo registrováno. Žalobce si tedy sám rozhoduje o tom, zdali bude provozovat dané vozidlo či zdali jej bude řídit a za toto nese plnou odpovědnost. Pokud tedy na základě jiného přestupkového řízení žalobce ze svého majetku uhradil pokutu za provozování vozidla bez registrační značky, je nepřiměřené a nespravedlivé, aby byl za tentýž skutek trestán podruhé. Dvojí trestání v tomto případě odporuje i základní trestní zásadě ultima ratio, tedy že trest by měl být užit jako nejzazší možný prostředek až poté, co věc nelze vyřešit jinak. S argumentací žalovaného by žalobce mohl souhlasit pouze za předpokladu, že by žalobce byl řidičem, který zároveň není vlastníkem vozidla, nebo pokud by měl nadřízeného, po kterém by mohl odstranění této závady požadovat.

7. Ohledně otázky naplnění materiální stránky přestupku žalobce nesouhlasil s názorem žalovaného, že společenská nebezpečnost je dána již tím, že žalobce svým jednáním porušil zákon, jelikož tím by materiální a formální znak přestupku splynuly v jeden znak. Zákon formulací skutkových podstat pouze předvídá, že porušení daného ustanovení je zpravidla dostatečně škodlivé, míra této škodlivosti musí být nicméně obviněnému dostatečně prokázána, a to zvláště za situace, kdy sám žalobce uvedl řadu polehčujících okolností, které ve vzájemné souvislosti mohly vést k závěru o nenaplnění materiálního znaku přestupku. Žalobce se ztotožnil s názorem žalovaného, v tom, že není nutné opakovat důvody prvostupňového rozhodnutí, zdůraznil však, že v tomto případě bylo odůvodnění správního orgánu I. stupně nedostatečné. K vyjádření žalovaného o možnosti využití institutu mimořádného snížení výše pokuty pod dolní hranici zákonné sazby žalobce uvedl, že jej považuje za zmatečné. Poukázal na to, že ze správního spisu vyplývá řada polehčujících okolností. Sám správní orgán I. stupně uložil minimální dobu zákazu řízení motorových vozidel a minimální výši pokuty, již však nespecifikoval, jaké okolnosti považuje za polehčující či přitěžující. Lze tak předpokládat, že správní orgán všechny okolnosti považoval za polehčující. Žalovaným tvrzené přitěžující okolnosti tedy nemají oporu ve spisu. Dle žalobce tudíž bylo na místě, aby se správní orgán I. stupně mimořádným snížením pokuty zabýval. Souhlasil, že je na úvaze správního orgánu, zda po vyhodnocení všech okolností případu k aplikaci ust. § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky přistoupí či nikoliv, v daném případě však absence úvah o mimořádném snížení výměry pokuty ve spojení s neuvedením, zda specifikované okolnosti jsou polehčující či přitěžující, způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Závěrem žalobce poznamenal, že je výhradně věcí soudu, zda přistoupí k moderaci výše uložené pokuty. Posouzení věci soudem 8. O žalobě rozhodl soud v souladu s ust. § 51 odst. 1 věty druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalobce s projednáním věci bez nařízení ústního jednání souhlasil a žalovaný nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovým projednáním, takže se má za to, že souhlas udělil, když byl o tomto následku ve výzvě výslovně poučen.

9. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanovení § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a ustanovení § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle ustanovení § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

10. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti. Dne 8. 2. 2017 bylo Policií ČR, KŘP Ústeckého kraje, odbor dopravní policie, oddělení silničního dohledu KŘPU, oznámeno správnímu orgánu I. stupně podezření ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o silničním provozu, jehož se měl dopustit žalobce porušením povinnosti stanovené v ust. § 5 odst. 1 písm. a) téhož zákona, když dne 28. 1. 2017 v 9:20 hod., na silnici č. I/13 v obci Bílina jel ve směru na Teplice osobním automobilem Renault Talisman, reg. zn. X, které nebylo opatřeno přední registrační značkou. Na den 17. 5. 2017 bylo nařízeno ústní jednání ve věci, o jeho termínu byl žalobce informován v předvolání k ústnímu jednání ze dne 23. 3. 2017. O ústním projednání přestupku byl pořízen protokol, z něhož vyplývá, že se k nařízenému jednání žalobce dostavil. Během jednání bylo provedeno dokazování výslechem žalobce, listinnými důkazy, a to oznámením o přestupku ze dne 28. 1. 2017, úředním záznamem ze dne 28. 1. 2017, výpisem z registru vozidel ze dne 22. 3. 2017, evidenční kartou řidiče a pořízenou fotodokumentací a videozáznamem z místa přestupku. Správní orgán I. stupně dne 17. 5. 2017 vydal rozhodnutí, č. j. MUBI 6727/2017/OD/Ju, jímž žalobce uznal vinným z přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o silničním provozu a uložil mu za to dle ust. § 125c odst. 5 písm. d) a § 125c odst. 6 písm. b) téhož zákona ve spojení s ust. § 11 odst. 1 písm. b) a c) zákona o přestupcích pokutu ve výši 1 500 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v délce trvání šest měsíců a podle ust. § 79 odst. 1 zákona o přestupcích mu uložil povinnost nahradit náklady správního řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč. Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podal žalobce dne 2. 6. 2017 blanketní odvolání, které doplnil dne 8. 11. 2017. Následně žalovaný vydal napadené rozhodnutí, které nabylo právní moci dne 20. 11. 2017.

11. Soud po přezkoumání skutkového i právního stavu věci a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

12. Na tomto místě musí soud zdůraznit, že princip přezkumu rozhodnutí správních orgánů v rámci správního soudnictví je postaven na zásadě koncentrace řízení, kdy v souladu s § 71 odst. 2 větou třetí s. ř. s. rozšířit žalobu o další žalobní body je možné jen ve lhůtě pro podání žaloby. V souladu s § 72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení. V daném případě bylo žalobou napadené rozhodnutí doručeno žalobci dne fikcí dne 20. 11. 2017. Lhůta pro podání žaloby uplynula v pondělí 22. 1. 2018. Nové žalobní body uplatněné žalobcem v replice ze dne 5. 4. 2018 tedy nelze považovat za včasně uplatněné žalobní body a soud k nim nemůže přihlížet. Dle soudu se jedná o námitky, ve kterých žalobce namítal nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí v důsledku nesprávného posouzení otázky dvojího potrestání a nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí v důsledku nenaplnění materiální stránky přestupku. Těmito námitkami se tedy soud nezabýval.

13. Dále musí soud zdůraznit, že z ustanovení § 71 odst. 1 psím. d) s. ř. s. jednoznačně vyplývá, že uplatněné žalobní body musí být dostatečně konkrétní a odůvodněné, neboť z nich musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Žalobce uplatnil ve své žalobě mimo jiné námitky, že považuje žalobou napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu I. stupně za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, z důvodu nesrozumitelnosti a rozpornosti a pro nedostatečně zjištěný skutkový stav a za nezákonná z titulu závažných vad v řízení zejména před správním orgánem prvního stupně. K těmto námitkám pak v samotné žalobě ani v jiném podání ve lhůtě pro podání žaloby neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, o jaké skutkové a právní důvody tyto své námitky opírá. Soud tedy konstatuje, že tyto námitky jsou pro svou neurčitost v dané věci neprojednatelné a nelze je považovat za řádně uplatněné žalobní body (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008, č. j. 8 Afs 91/2007-407).

14. Soud se tedy zabýval pouze včasně uplatněnými a dostatečně konkretizovanými žalobními námitkami.

15. Žalobce svou žalobou brojil proti nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, kterou spatřoval ve skutečnosti, že se žalovaný nevypořádal s jeho odvolacími námitkami spočívajícími v porušení zásady ne bis in idem a v neprokázání materiální stránky přestupku a dále ve skutečnosti, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nezohlednil úpravu obsaženou v ust. § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky.

16. K otázce posuzování námitky nepřezkoumatelnosti Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017-38, dostupném na www.nssoud.cz, konstatoval: „Má-li být rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal posuzující orgán za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého skutkového stavu posuzující orgán vyšel a jak o něm uvážil (…) Současně je ovšem nutné zdůraznit, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (…) Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat.“ 17. Nejprve se soud zabýval námitkou, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s námitkou nesprávného hodnocení materiální stránky přestupku. Tato námitka není důvodná. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že jednání žalobce vyhodnotil jako nezodpovědné a nebezpečné vůči ostatním účastníkům provozu na pozemních komunikacích, přičemž dospěl k závěru, že již tato skutečnost naplňuje definici přestupku dle ust. § 2 odst. 1 zákona o přestupcích, neboť není pochybností o tom, že existuje zájem společnosti na bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Žalovaný dále konstatoval, že materiální stránka přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o silničním provozu je hodnocena posouzením škodlivosti jednání přestupce. Podotkl, že správní orgán vždy zkoumá a hodnotí veškeré zjištěné skutečnosti a okolnosti řešeného případu ve vztahu k tomu, jakým způsobem a jakou měrou došlo k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem o silničním provozu. Ve vtahu k případu žalobce, žalovaný uvedl, že nade vši pochybnost byl naplněn povinný znak přestupku a že zákonem chráněným zájmem je to, aby řidiči dodržovali pravidla silničního provozu a v daném případě, aby umožnili identifikaci vozidla ostatním účastníkům provozu na pozemních komunikacích. Z výše uvedeného je tudíž zřejmé, že se žalovaný otázkou materiální stránky přestupku zabýval. K tomu je třeba dále poznamenat, že posouzením společenské škodlivosti jednání žalobce se již zabýval ve svém rozhodnutí i správní orgán I. stupně (viz str. 2 a 3 prvostupňového rozhodnutí).

18. Soud konstatuje, že z výše uvedeného vyplývá, že z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je seznatelné, z jakých skutečností žalovaný vycházel, jak je hodnotil a k jakým dospěl závěrům. Z tohoto důvod nelze považovat žalobou napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Soud musí zdůraznit, že se nemohl zabývat správností a zákonností závěrů žalovaného ve vztahu k hodnocení materiální stránky přestupku, neboť, jak bylo již výše uvedeno, námitka vztahující se k zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí z pohledu hodnocení materiální stránky přestupku nebyla ze strany žalobce řádně a včas uplatněna. Byla uplatněna až po uplynutí lhůty pro podání žaloby v rámci repliky. Předmětnou námitku nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů tedy shledal soud jako nedůvodnou.

19. Dále se soud zabýval námitkou, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s odvolací námitkou, že v případě žalobce došlo k porušení zásady ne bis in idem. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že je rozdíl mezí jednáním žalobce a odpovědností provozovatele vozidla. Poukázal přitom na skutečnost, že v jednom případě vystupoval žalobce jako fyzická osoba a ve druhém případě vystupovala právnická osoba společnosti LUPOFYT s.r.o. Ačkoliv žalovaný reagoval na uplatněnou odvolací námitku jen velmi stručně a soud by si dokázal představit podrobnější rozvedení dané problematiky, lze dané odůvodnění žalovaného shledat s ohledem na okolnosti projednávaného případu dostatečným, neboť z něho dle soudu jednoznačně vyplývá, z jakého skutkového stavu právního názoru žalovaný vycházel. Žalovaný deklaroval, že se v případě žalobce nejedná o dvojí trestání, přičemž poznamenal, že v jednom případě byla sankcionována právnická osoba jako provozovatel vozidla a ve druhém případě byl potrestán žalobce jako fyzická osoba, nebyla zde tedy dle žalovaného naplněna podmínka totožnosti osoby. Žalovaný tedy srozumitelně uvedl, jaké důvody ho vedly k závěru, že nedošlo k porušení zásady ne bis in idem, tedy k tomu, že je předmětná odvolací námitka nedůvodná. Ani námitku nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů ve vztahu k posouzení porušení zásady ne bis in idem neshledal soud jako důvodnou.

20. Pro úplnost soud opět podotýká, že zákonností úvah správních orgánů ve vztahu k naplnění podmínky ne bis in idem se soud nemohl zabývat, neboť tato námitka byla vznesena opožděně až v rámci repliky.

21. Dále se soud zabýval námitkou, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nezohlednil ust. § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky, ač pro aplikaci institutu mimořádného snížení výměry pokuty byly dle žalobce splněny podmínky. Této námitce soud nepřisvědčil.

22. Dle ust. § 44 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky pokutu lze uložit v částce nižší, než je zákonem stanovená dolní hranice sazby pokuty, jestliže a) vzhledem k okolnostem případu a osobě pachatele lze důvodně očekávat, že i tak lze jeho nápravy dosáhnout, b) je pokuta ukládána za pokus přestupku, c) pokuta uložená v rámci zákonem stanovené dolní hranice sazby by byla vzhledem k poměrům pachatele nepřiměřeně přísná, nebo d) pachatel spáchal přestupek, aby odvrátil útok nebo jiné nebezpečí, aniž byly zcela naplněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze, nebo překročil meze jiné okolnosti vylučující protiprávnost.

23. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 6. 2018, č. j. 4 As 96/2018-45, dostupném na www.nssoud.cz, k povaze institutu mimořádného snížení výměry pokuty uvedl, že „zákonodárce nekoncipoval institut mimořádného snížení výměry pokuty jako institut návrhový, a je proto povinností správního orgánu zvážit, zda jsou dány důvody k postupu podle tohoto ustanovení. Tím totiž dojde k naplnění zásady zákonnosti trestání a zásady individualizace sankce. Zároveň však je třeba uvést, že se jedná o mimořádný institut, a není proto i s přihlédnutím k zásadě procesní ekonomie na místě po správních orgánech požadovat, aby v každém jednotlivém případě v odůvodnění rozhodnutí uváděly důvody, pro které neshledaly důvody pro aplikaci tohoto institutu. (…) Pokud vůbec nelze uvažovat o tom, že by v konkrétním případě mohly být naplněny podmínky typově vypočtené v § 44 odst. 1, a stěžovatel se využití tohoto mimořádného institutu ani v řízení před správními orgány nedomáhal, neměl žalovaný ani povinnost v odůvodnění svého rozhodnutí vyložit, zda podle jeho názoru byl důvod pro aplikaci tohoto ustanovení a jak využil svého diskrečního oprávnění založeného citovaným ustanovením.“ 24. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že žalobce v průběhu správního řízení aplikaci institutu mimořádného snížení výměry pokuty nenavrhoval, ačkoliv tak v podaném odvolání učinit mohl, a to s ohledem na skutečnost, že zákon o odpovědnosti za přestupky nabyl účinnosti dne 1. 7. 2017 a žalobce doplnil své odvolání až dne 8. 11. 2017. V podaném odvolání pouze poukázal na skutečnost, že byl fakticky potrestán dvakrát za totéž porušení právních předpisů a na to, že nebyl naplněn materiální znak přestupku. Soud konstatuje, že uvedené skutečnosti nelze podřadit pod důvody, pro které by mohl správní orgán přistoupit k mimořádnému snížení výměry pokuty dle ust. § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky. Uvedené námitky, pakliže by se ukázaly být důvodné, by totiž měly za následek, že by se o přestupek vůbec nejednalo (v případě nenaplnění materiální stránky přestupku) nebo že by zde existovala taková překážka řízení, která by nedovolovala o spáchání přestupku vůbec meritorně rozhodnout (v případě zjištění, že žalobce byl již v téže věci potrestán). Za této situace, kdy se žalobce výslovně aplikace ust. § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky nedomáhal a ani nepoukázal na relevantní okolnosti případu, které by mohly jeho užití odůvodnit, nelze než uzavřít, že žalovaný nikterak nepochybil, pokud se možností mimořádného snížení výměry pokuty v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nezabýval.

25. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti soud uzavírá, že neshledal žalobní námitky o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí důvodnými, když naopak dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí bylo přesvědčivě odůvodněno dle požadavků ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu. Soud proto žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. ve výroku rozsudku I. zamítl.

26. Pro úplnost soud podotýká, že moderací uložené pokuty se nezabýval, neboť žalobce návrh na moderaci trestu ve své žalobě neuplatnil.

27. Současně soud podle ust. § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve výroku rozsudku II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce nebyl ve věci úspěšný a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti podle obsahu správního spisu nevznikly a v takovém případě mu náhrada nákladů řízení nepřísluší (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014-47, publ. pod. č. 3228/2015 Sb. NSS, dostupné na www.nssoud.cz).