č. j. 42 Ad 7/2019-54

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem ve věci žalobce: Mgr. J. H., narozený dne „X“, „X“, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 1. 2019, č. j. MPSV-2019/2066-916, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 9. 1. 2019, č. j. MPSV-2018/2066-916, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Ústí nad Labem, kontaktního pracoviště Děčín (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 26. 11. 2018, č. j. 399908/18/DC, jímž žalobci nebyla přiznána dávka státní sociální podpory příspěvek na bydlení ode dne 1. 10. 2018. Současně se žalobce domáhal, aby soud zrušil i výše uvedené rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žaloba 2. Žalobce podrobně popsal průběh správního řízení. Zásadní rozpor mezi žalobcem a správními orgány tkví v posouzení otázky, zda prostor, ve kterém žalobce bydlí, je možné považovat za byt ve smyslu § 24 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“), či nikoli. Žalobce zdůraznil, že s ohledem na výši jeho důchodu a exekuční srážky si do konce života nebude schopen zajistit nájemní bydlení ve větším bytě. Žalobce označil za protiprávní a diskriminační, že je mu odpírána nároková státní dávka, která má sloužit k tomu, aby žádný občan v České republice, který bydlí v přiměřeném bytě, nebyl nucen v důsledku zavedení tržního hospodářství s byty vydávat ze svého příjmu částku vyšší než 30 % na náklady za bydlení. Dále žalobce popsal budovu, ve které je objekt, který obývá umístěn. Zdůraznil, že budova je zkolaudována jako objekt bydlení. Tento dům je napojen na kanalizační síť, rozvod plynu a elektřiny z veřejné sítě, je vybaven centrálním plynovým kotlem pro centrální ústřední vytápění a centrální ohřev teplé vody. Každý byt má vlastní regulované vytápění přes radiátory, vlastní přívod teplé a studené vody a vlastní přívod elektrické energie. Dle žalobce prostor, který obývá, splňuje veškeré standardy pro trvalé bydlení.

3. Žalobce poukázal na skutečnost, že již od 1. 7. 2017 uplatňuje opakovaně každé čtvrtletí žádosti o přiznání příspěvku na bydlení, ale správní orgány na základě stále stejného odůvodnění jeho žádostem nevyhovují. Dle žalobce správní orgány ignorují jak skutkový stav věci tak i právně relevantní námitky žalobce.

4. Žalobce trval na tom, že vzhledem ke skutečnosti, že jeho jediným zdrojem příjmů je starobní důchod ve výši 8 725 Kč měsíčně, činí součin rozhodného příjmu žalobce a koeficientu 0,30 částku 2 617 Kč. Na bydlení (nájem a služby) žalobce vynakládá 4 000 Kč měsíčně. Dle žalobce tak má nárok na příspěvek na bydlení ve výši 1 382 Kč měsíčně, neboť současně splňuje podmínku, že součin jeho rozhodného příjmu a koeficientu 0,30 není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení, která činí v dané lokalitě pro jednu osobu 4 844 Kč.

5. Žalobce s poukazem na důvodovou zprávu k zákonu o státní sociální podpoře uvedl, že stát nejenže nedisponuje, ale pravděpodobně nikdy ani disponovat nebude, dostatečným počtem zkolaudovaných malometrážních sociálních bytů, kterými by uspokojil bytové potřeby sociálně slabých občanů. Vzhledem k neziskovosti takovýchto malometrážních bytů pak ani nelze očekávat, že by se tato situace mohla vyřešit zapojením podnikatelské sféry, která se zaměřuje především na výstavbu drahých bytů v žádaných lokalitách za vysoké nájemné. Proto je nutné počítat s tím, že sociálně slabí občané budou nuceni si od vlastníků zkolaudovaných bytů pronajímat byť i jednotlivé místnosti, nebo budou nuceni bydlet na ubytovnách (v pobytových místnostech), či jinak, v podmínkách zaručujících dostatečně důstojné a hygienicky nezávadné bydlení. Dle žalobce by bylo diskriminační, pokud by na příspěvek na bydlení dosáhli jen ti majetnější, kteří si mohou dovolit pronájem zkolaudovaného bytu, zatímco ti méně majetní by na pomoc od státu nedosáhli, resp. by jim byla odepřena.

6. S poukazem na ustanovení § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře žalobce trval na tom, že za byt se považuje soubor místností, který nemusí být ani zkolaudován jako byt, pokud svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení a je k tomuto účelu užívání určen podle stavebního zákona. Dle žalobce pojem „splňuje požadavky na trvalé bydlení“ je třeba vykládat jako požadavek na splnění bytových standardů. Pojem „určen podle stavebního zákona“ je nutno vykládat dle žalobce tak, že každou místnost z obývaného prostoru lze podřadit pod ve stavebním zákoně definovaný prostor určený k bydlení, přičemž je v dispozici vlastníka bytového domu, zda se rozhodne, že v bytovém domě vytvoří, zrekonstruuje, přestaví či dovybaví soubor místností tak, aby splňoval požadavky na trvalé bydlení. Rekonstrukce a přestavba místností na byty dle žalobce nevyžaduje dle stavebního zákona povolení, ohlášení ani následnou kolaudaci, pokud se nezasahuje do nosných konstrukcí stavby. Dále dle žalobce může být za byt považována obytná místnost užívaná na základě smlouvy o nájmu nacházející se ve zkolaudovaném či nezkolaudovaném bytě, pokud svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení a je k tomuto účelu užívání určen podle stavebního zákona. Poslední variantou je, že se jedná přímo o zkolaudovaný byt. V takovém případě zkolaudovaný byt ani nemusí odpovídat bytovým standardům. K definici pojmu „místnost“ odkazuje žalobce na § 3 písm. h) vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, (dále jen „stavební předpis“). Dle uvedeného ustanovení podle žalobce je možné za místnost považovat kromě obytné či pobytové místnosti i obytnou kuchyň či WC. Zdůraznil, že stavební předpis nezná pojem „příslušenství“, na který odkazuje Městský úřad Česká Kamenice, stavební úřad. S odkazem na § 3 stavebního předpisu žalobce dovodil, že v případě kdy je byt tvořen souborem místností, postačuje, aby obytná místnost měla minimální plochu 8 m2. Žalobce zdůrazňoval, že nelze zaměňovat pojem „soubor místností“ s pojmem „soubor obytných místností“.

7. Dle žalobce jím obývaný prostor označený jako byt č. „X“ lze na základě aplikace výše uvedených skutečností považovat za nezkolaudovaný byt, který je tvořen souborem dvou místností (obytné místnosti o ploše větší než 8 m2 a další místnosti – WC se sprchovým koutem). Případně lze prostor, ve kterém žalobce bydlí, dle jeho názoru považovat za soubor místností tvořený pobytovou místností, u níž není právním předpisem stanovena minimální výměra, a další místnosti. Daný prostor proto dle žalobce odpovídá definici bytu obsažené v § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře, neboť je tvořen souborem dvou místností, který svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení, je k tomu účelu užívání určen podle stavebního zákona. Zdůraznil, že žalovaný není vázán vyjádřením příslušného stavebního úřadu, ale že toto vyjádření podléhá přezkoumání příslušného úřadu stejně jako jiné listiny předložené v rámci správního řízení.

8. Dále zdůraznil, že budova, ve které se předmětný prostor nachází, byla zkolaudována jako bytový dům a v § 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb., na kterou poukazoval žalovaný ve vyjádření k žalobě je výslovně uvedeno, že stavbou ubytovacího zařízení není bytový dům. Zdůraznil, že stavební předpisy neznají pojem internátní pokoj. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný zrekapituloval ve svém vyjádření k žalobě průběh správního řízení. Zdůraznil, že z vyjádření příslušného stavebního úřadu vyplývá, že prostor, v němž žalobce bydlí, nesplňuje dle příslušných právních předpisů o technických požadavcích na stavby definici samostatného bytu a byl zkolaudován jako internátní pokoj, který není určený k trvalému bydlení.

10. Dále uvedl, že v České republice je zajištěna veřejnoprávní ochrana v oblasti bydlení pro nízkopříjmové skupiny obyvatel dvěma dávkami, a to příspěvkem na bydlení ze systému státní sociální podpory a doplatkem na bydlení ze systému pomoci v hmotné nouzi. S poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Ads 253/2017-26 uvedl, že ustanovení § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře jasně váže výplatu příspěvku na bydlení pouze na užívání obytných místností určených k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu. Replika žalobce 11. Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou, ve které žalobce opětovně odkázal na svou argumentaci obsaženou v žalobě. Jednání soudu 12. Žalobce se z nařízeného jednání soudu včasně písemně omluvil a výslovně souhlasil s projednáním věci bez jeho přítomnosti.

13. Pověřený pracovník žalovaného odkázal na písemné vyjádření k podané žalobě. Dále uvedl, že podmínky příspěvku na bydlení jsou zákonem přesně stanoveny. Tyto podmínky se mohou zdát tvrdé, ovšem správní orgán nemá právo správní úvahou rozšiřovat možnost přiznání této dávky. Pověřený pracovník žalovaného shrnul, že z obsahu správních spisů a provedeného dokazování při jednání soudu vyplývá, že objekt, ve kterém žalobce bydlí, nesplňuje podmínky definice bytu dle zákona o státní sociální podpoře. Proto nemohla být dávka příspěvek na bydlení žalobci přiznána.

14. Při jednání soud provedl důkaz půdorysem prostoru, ve kterém žalobce bydlí. Posouzení věci soudem 15. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

16. Žalobce v dané věci vznesl tvrzení, že správní orgány nejen ignorují skutkový stav, ale i jeho právně relevantní argumentaci. Tuto námitku soud z procesní opatrnosti vyhodnotil jako námitku nepřezkoumatelnosti.

17. K této zcela obecné námitce nepřezkoumatelnosti soud konstatuje, že správní orgány proti argumentaci žalobce postavily svůj právní názor opřený o vyjádření příslušného stavebního úřadu a výklad právních předpisů. Z obsahu odůvodní správních orgánů je patrné, o jaké právní předpisy svůj právní názor opírají a z jakých podkladů vycházejí. Dle soudu jsou tedy jak rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak i žalobou napadené rozhodnutí přezkoumatelná a splňují požadavky § 68 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, na obsah odůvodnění správního rozhodnutí.

18. Dále se soud zabýval posouzením námitek týkajících samotného nepřiznání příspěvku na bydlení žalobci.

19. Z obsahu správních spisů vyplývají následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci soudem. Žalobce podal žádost o přiznání příspěvku na bydlení od 1. 10. 2018. Ke své žádosti přiložil žalobce doklady prokazující splnění podmínek pro přiznání této dávky. Spornou otázkou zůstávalo pouze to, zda prostor, ve kterém žalobce bydlí, je možné považovat za byt ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Za účelem posouzení této otázky se obrátil správní orgán I. stupně na příslušný stavební úřad. Městský úřad Česká Kamenice, stavební úřad, jako místně příslušný stavební úřad v přípise ze dne 29. 1. 2018, č. j. SÚ-967/18-Be-44/2018, uvedl, že na základě projektové dokumentace, dokladů k adaptaci objektu a místního šetření ze dne 28. 7. 2017 a 4. 8. 2017 dospěl k závěru, že nájemní prostor č. „X“ (prostor, ve kterém žalobce bydlí) je samostatně vymezený uzamykatelný prostor s jednou pobytovou místností, s vlastním záchodem a sprchovým koutem. V pokoji se nachází umyvadlo s tekoucí vodou, Pobytová místnost má zajištěno denní osvětlení včetně dostatečného větrání. Vytápění je zajištěno ústředním kotlem v přízemí budovy a je společné pro celý objekt. Pokoj je jednolůžkový. Pokoj má odečtový elektroměr. Spotřeba vody a topení je společná a odběr je rozpočítán dle počtu nájemníků. Voda je dodávána společností SčVK a.s. Teplice. Předmětný prostor nebyl zkolaudován jako byt ale jako internátní pokoj. Dále stavební úřad uvedl: „Dle z. 117/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 24 odst. 5 se nejedná o soubor místností nebo samostatnou obytnou místnost dle vyhl. č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby § 3 písm. i), kdy byt tvoří jedna obytná místnost, která musí mít podlahovou plochu nejméně 16 m2.“ 20. Z půdorysu objektu, ve kterém žalobce bydlí, kterým bylo provedeno dokazování při jednání soudu, vyplývá, že jde o samostatný prostor tvořený místností o výměře nižší než 16 m2 a větší než 8 m2 a dále prostorem s WC a sprchovým koutem se vchodem přímo z předmětné místnosti.

21. Z obsahu správní spisu vyplývá, že jedinou spornou otázkou mezi účastníky je skutečnost, zda prostor, který žalobce obývá je bytem ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Na příspěvek na bydlení má totiž podle § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře nárok vlastník nebo nájemce bytu.

22. Podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře se pro účely tohoto zákona bytem rozumí soubor místností nebo samostatná obytná místnost, které svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňují požadavky na trvalé bydlení a jsou k tomuto účelu užívání určeny podle stavebního zákona nebo jsou zkolaudovány jako byt. Citované ustanovení bylo do zákona o státní sociální podpoře vloženo s účinností od 1. 1. 2015 novelou č. 252/2014 Sb., přičemž důvodová zpráva (tisk PSP ČR č. 256/0, 2014) tuto změnu odůvodňovala následovně: „V souladu s novým občanským zákoníkem je nutné přesně vymezit pojem byt, protože pouze vlastnictví nebo nájemní vztah k bytu bude i nadále zakládat nárok na příspěvek na bydlení. Jiné právní vztahy k bytu nebo bydlení v ubytovacích zařízeních a v jiných než obytných prostorech bude řešit pouze doplatek na bydlení ze systému pomoci v hmotné nouzi. Pro vymezení pojmu byt, je převzata definice bytu z vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavbu. Definice bytu je stejná jako v systému pomoci v hmotné nouzi.“ 23. Otázkou výkladu ustanovení § 24 odst. 5 se zabýval již v minulosti Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 Ads 268/2017-28, uvedl: „(v) České republice je zajištěna veřejnoprávní ochrana v oblasti bydlení pro nízkopříjmové skupiny obyvatel dvěma dávkami, a to příspěvkem na bydlení ze systému státní sociální podpory a doplatkem na bydlení ze systému pomoci v hmotné nouzi. Ustanovení § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře jasně váže výplatu příspěvku pouze na užívání obytných místností určených k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu. Výše uvedené podporuje i důvodová zpráva k novelizovanému § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře, která ve zvláštní části, části druhé, bodu 12 uvádí, že nárok na příspěvek na bydlení zákonodárce spojuje pouze s vlastnictvím nebo nájemním vztahem k bytu, zatímco bydlení v jiných ubytovacích zařízeních a v jiných než obytných prostorech bude řešit pouze doplatek na bydlení ze systému pomoci v hmotné nouzi. Zatímco doplatek na bydlení může být vyplácen jak v případě bydlení v bytě zkolaudovaném nebo určeném příslušným stavebním úřadem účelově k bydlení, tak k bydlení v jiném než obytném prostoru či ubytovacím zařízení, příspěvek na bydlení je vázán pouze na bydlení v bytě zkolaudovaném nebo určeném příslušným stavebním úřadem účelově k bydlení.“ Judikatura Nejvyššího správního soudu se přitom v návaznosti na změnu právní úpravy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2010, 3 Ads 23/2010-98, č. 2267/2011 Sb. NSS) ustálila na závěru, že pro naplnění definice bytu podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře nepostačuje, pokud je obytná místnost fakticky jako byt užívána. Pro výplatu příspěvku je zapotřebí naplnění formální podmínky v podobě účelového určení užívání obytných místností k trvalému bydlení podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu (viz rozsudky ze dne 26. 6. 2018, č. j. 9 Ads 253/2017-26, ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 Ads 268/2017-28 a ze dne 27. 3. 2019, č. j. 6 Ads 269/2018-17).

24. Jak vyplývá ze shora citované důvodové zprávy, definice „bytu“ byla do zákona o státní sociální podpoře převzata ze stavebního předpisu. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 12. 2020, č. j. 5 Ads 83/2020-23, konstatoval, že „podle § 3 písm. g) této vyhlášky je bytem soubor místností, popřípadě jedna obytná místnost, který svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení a je k tomuto účelu užívání určen. Tato vyhláška pak stanoví další náležitosti bytu (např. počet a umístění záchodové mísy a koupelny v bytě, požadavky na větrání, osvětlení, vybavení bytu atd.). Zákonem svěřenou pravomoc k posouzení, zda určitá stavba nebo její součást splňuje technické požadavky na stavby, a zároveň zda je stavba užívána k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena, má přitom obecný stavební úřad.“ 25. V souladu s tímto právním názorem správní orgán I. stupně postupoval a vyžádal si od příslušného stavebního úřadu vyjádření. Z vyjádření, které poskytl příslušný stavební úřad správnímu orgánu I. stupně, vyplývá, že předmětný prostor nebyl zkolaudován jako byt a že se nejedná ani o prostor, který je bytem ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Toto vyjádření bylo vydáno na základě obsahu projektové a stavební dokumentace a opakovaného místního šetření.

26. Dále se soud zabýval otázkou, zda příslušný stavební úřad danou otázku posoudil správně. V § 3 písm. h) stavebního předpisu je uvedeno, že místností se pro účely tohoto předpisu rozumí prostorově uzavřená část stavebního díla, vymezená podlahou, stropem nebo konstrukcí krovu a pevnými stěnami. S přihlédnutím k této definici místnosti je nutné dát za pravdu žalobci, že jím obývaný prostor je tvořen dvěma místnostmi, neboť i prostor WC se sprchovým koutem je nepochybně vymezen podlahou, stropem a pevnými stěnami. V daném případě se tedy jedná o soubor místností. Za danou skutečnost, kterou ani žalobce nezpochybňoval, je nutné považovat to, že daný soubor místností nebyl zkolaudován jako byt. Za této situace bylo nutné s ohledem na definici bytu obsaženou v § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře posoudit, zda předmětný soubor místností svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení. Z půdorysu předmětného prostoru, kterým bylo při jednání soudu provedeno dokazování, vyplývá, že do daného objektu se vstupuje ze společné chodby, a to přímo do obytné místnosti či pobytové místnosti. Přímo z této obytné/pobytové místnosti se vstupuje dalšími dveřmi do místnosti vybavené WC a sprchovým koutem. Toto prostorové uspořádání je dle soudu zásadní pro posouzení, zda předmětný prostor s ohledem na jeho stavebně technické uspořádání a vybavení je možné považovat za byt. V § 10 odst. 6 stavebního předpisu je mimo jiné uvedeno, že záchod nesmí být přístupný přímo z pobytové místnosti, nebo obytné místnosti, jde-li o jediný záchod v bytě. V daném případě je však místnost, kde je umístěno WC přístupná přímo z obytné/pobytové místnosti. Stavebně technické uspořádání daného prostoru tedy nesplňuje podmínky stavebního předpisu, aby mohl být tento prostor považován za byt. S ohledem na uvedené soud dospěl k závěru, že stanovisko příslušného stavebního úřadu, že předmětný prostor není bytem ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře, bylo v souladu se skutečným stavem a odpovídalo rozhodné právní úpravě.

27. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že správní orgány v předmětné věci nepochybily, pokud vycházely ze stanoviska příslušného stavebního úřadu, že prostor, který žalobce obývá, není bytem ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. S ohledem na skutečnost, že v případě žalobce ani v jednom z rozhodných období nebyla splněna zásadní skutečnost pro přiznání dávky příspěvek na bydlení, a to, že žalobce jako žadatel nebyl vlastníkem nebo nájemcem bytu, postupovaly správní orgány správně, pokud rozhodly, že se předmětná dávka žalobci nepřiznává.

28. Vzhledem k výše uvedenému soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.

29. Soud v souladu s § 52 odst. 1 s. ř. s. neprovedl dokazování evidenčním listem pro výpočet nájemného pro byt č. „X“ v ulici „X“, oznámením o přiznání příspěvku na bydlení od 1. 10. 2008 pro byt č. „X“ v ulici „X“, nájemními smlouvami žalobce, potvrzením Městského úřadu Česká Kamenice ze dne 12. 4. 2017 o změně trvalého pobytu žalobce, výpisem z katastru nemovitostí na budovu na adrese „X“, fotografiemi bytového domu na adrese „X“ a zápisem o místním šetření provedeném stavebním úřadem, jak navrhoval žalobce, a to pro nadbytečnost, neboť dle soudu předmětné listiny nemohly prokázat skutečnosti rozhodné pro posouzení daného případu.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému nad rámec úřední činnosti náklady řízení nevznikly a ani je nepožadoval.