č. j. 43 A 25/2020- 121

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. et Mgr. Karla Ulíka a Mgr. Josefa Straky ve věci žalobce: D. M. bytem X proti žalovanému: město Kolín sídlem Karlovo náměstí 78, 280 12 Kolín zastoupené Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, LL.M., advokátem sídlem Kutnohorská 43, 280 02 Kolín o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu takto:

Výrok

I. Zásah strážníků Městské policie Kolín uskutečněný dne X v Oblastní nemocnici Kolín vůči žalobci spočívající ve výzvách k prokázání totožnosti výhradně formou předložení občanského průkazu, v odejmutí mobilního telefonu žalobci a v ukončení nahrávání videozáznamu mobilním telefonem žalobce byl nezákonný.

II. Ve zbylém rozsahu se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Shrnutí žaloby 1. Žalobce podal dne 16. 3. 2020 žalobu ke zdejšímu soudu podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného. Tento nezákonný zásah měl spočívat v tom, že jej měli strážníci Městské policie Kolín brutálně napadnout, zranit, okrást, pomluvit a fatálně narušit život jeho i jeho rodiny.

2. Dle žalobních tvrzení se žalobce dne X okolo 19:30 domáhal v Oblastní nemocnici Kolín (dále jen „Nemocnice Kolín“) zdravotní péče po utrpěném zranění. Po arogantní reakci personálu si začal situaci natáčet. Strážníci po něm opakovaně chtěli občanský průkaz, který měl hluboko v batohu. Žalobce jim ho odmítl ukázat s tím, že údaje stačí nadiktovat.

3. Dále mu strážníci vytrhli z ruky mobilní telefon, smazali asi desítku videí a fotky. Při této krádeži jeho odpor překonali silou. Telefon mu byl vrácen až po 3 týdnech. Video mu smazal strážník s evidenčním číslem 43. Je to slyšet na audiozáznamu, který se uchoval. Dále žalobce cituje z této audionahrávky.

4. Žalobci bylo bráněno v natáčení videozáznamu, na což má právo.

5. Strážníci odmítli odejít z prostoru, kde byly poskytovány zdravotní služby, čímž porušili kodex pacienta Ministerstva zdravotnictví z roku 1992.

6. Strážníci jej vytáhli z ordinace bez bundy, bolestivě se mu zarývali do ruky, potrhali mu svetr, nastříkali mu pepřový sprej do obličeje, začali ho mlátit, klekli mu na krk, kopali ho do rozkroku, škrtili ho na zemi, tahali ho za vlasy, lámali mu prsty. Shodili ho do studené louže a spoutali ho. Třásl se zimou a tekla mu krev do krku.

7. Strážníci mleli nesmysly, že jej prý vykázali z nemocnice, na což neměli dle zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „zákon o obecní policii“) právo. Žalobce je přesvědčen, že měl právo natáčet si personál.

8. Strážníci telefonovali do Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod (dále jen „Psychiatrické nemocnice“), kde žalobce pomluvili a zajistili jeho převoz a věznění v psychiatrické nemocnici. Křivě jej nařkli z páchání protiprávní činnosti.

9. Žalobce uvádí, že kvůli omezení své svobody přišel o zaměstnání, syn se narodil v jeho nepřítomnosti, vztah s partnerkou ochladl a jeho zdraví bylo ve zmiňované nemocnici poškozeno.

10. Žalobce navrhl, aby soud určil, že popsaný zásah strážníků Městské policie Kolín ze dne X byl nezákonný. Vyjádření žalovaného 11. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a uložení povinnosti žalobci nahradit žalovanému náklady řízení.

12. Žalovaný nejprve namítl nedostatek své pasivní legitimace, neboť žalobce označil za žalovaného Městský úřad Kolín. Žalovanému není známo, že by žalobce žalobu upravil, přesto je za žalovaného nově označováno město Kolín. Soud by měl vycházet z označení použitého žalobcem, případně jej vyzvat k odstranění vad. Žaloba by měla být odmítnuta.

13. Dále je žalovaný toho názoru, že tvrzené protiprávní jednání strážníků Městské policie Kolín nespadá pod pojem nezákonného zásahu ve smyslu § 82 s. ř. s. Městská policie vystupuje jako správní orgán pouze v několika situacích předjímaných správním řádem.

14. Žalovaný dále nesouhlasí se skutkovým dějem, jak jej prezentuje žalobce. Podle žalovaného byli strážníci přivoláni recepční nemocnice kvůli agresivnímu jednání žalobce. Při příjezdu strážníků V. a Č. žalobce seděl na lehátku ordinace a byl verbálně agresivní. Žalobce byl vyzván k předložení občanského průkazu, což po krátkém odmítání učinil. Žalobce byl verbálně agresivní vůči strážníkům a hrozil jim, že to budou mít drahé. Opakovaně byl „jménem zákona“ vyzván k zanechání těchto projevů. S ohledem na narůstající obavy zdravotnického personálu z hrozícího útoku žalobce, který držel svůj mobilní telefon jako potenciální zbraň, byla jednotka posílena o příjezd strážníků T. a CH.. Po opakovaných výzvách policistů žalobce odložil svůj mobilní telefon. Následně byl učiněn pokus o lékařské vyšetření žalobce. Žalobce odmítal, aby se ho kdokoliv dotýkal. Při pokusu změřit mu tlak žalobce vytrhl personálu z ruky tlakoměr a ten poškodil. S ohledem na tyto projevy byl žalobce vykázán z nemocnice. Po doprovodu před budovu začal žalobce strážníkům vyhrožovat, že se do nemocnice ihned vrátí. Byl opětovně vyzván k opuštění prostor. Této výzvy nedbal a rozběhl se do nemocnice. Strážník V. jej uchopil za paži a žalobce kladl aktivní odpor. Spolu se strážníkem CH. byl tedy stržen k zemi a byly mu znehybněny nohy. S ohledem na přetrvávající agresi mu byla nasazena pouta a byla zavolána Policie ČR. Následně byl Policií ČR převezen do Psychiatrické nemocnice. Takto skutkový děj svými podpisy potvrdili všichni čtyři zasahující strážníci. Použití donucovacích prostředků bylo vyhodnoceno ředitelem Městské policie Kolín V. P. jako oprávněné. Žalobce tvrdil, že mu měla být smazána videa a fotografie z mobilního telefonu, nicméně dle zjištění žalovaného sám žalobce video zveřejnil na portálu www.youtube.com a pak jej smazal. Věc byla též k podnětu žalobce šetřena Policií ČR a ta jednání strážníků nevyhodnotila jako trestný čin ani jako přestupek. Sám žalobce mohl naplnit skutkovou podstatu křivého obvinění. O konfliktnosti žalobce svědčí jeho abnormální množství podnětů, stejně jako jeho vulgární vyjadřování, přičemž žalovaný odkazuje na žádost žalobce o informace ze dne 17. 3. 2020, v němž strážníky mj. označuje za „hajzly, blby“ apod. Procesní otázky Označení žalovaného správního orgánu 15. Žalobce v žalobě původně označil za žalovaného Městský úřad Kolín. Podle náhledu soudu však v případě tvrzeného zásahu strážníků Městské policie Kolín má být dle § 83 s. ř. s. žalovaným město Kolín. Vadu nesprávně označeného žalovaného odstranil žalobce na počátku ústního jednání, kdy po poučení ze strany soudu označil za žalované město Kolín. Tím byl nedostatek pasivní legitimace formálně napraven, přičemž o této změně soud nebyl povinen vydávat usnesení či jinak rozhodovat [viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 9. 12. 2014, č. j. Nad 224/2014 - 53]. Soud zde připouští svůj ne zcela logicky sousledný postup, kdy již od počátku řízení v přípisech soudu za žalovaného označoval město Kolín, přestože žalobce je formálně označil za žalovaného až na počátku ústního jednání. Nicméně tato nedůslednost nevedla ke zkrácení procesních práv ani jednoho z účastníků. S městem Kolín bylo od samého počátku jednáno jako s účastníkem řízení a byla zachována všechna jeho procesní práva od možnosti vyjádřit se k podané žalobě až po účast u jednání. Určitost žalobního návrhu 16. Žalovaný také namítl neurčitost žalobního návrhu.

17. K tomu soud uvádí, že z obsahu žaloby vyplývá, že se žalobce domáhá, aby soud určil, že zásah příslušníků Městské policie Kolín dne X byl nezákonný.

18. Soud připomíná, že soudy jsou povinny žalobu hodnotit s přihlédnutím k jejímu obsahu. Přísně formalistické pojetí petitu není dle judikatury Ústavního soudu na místě (viz např. nález ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 2634/18, odst. 27).

19. Z obsahu podané žaloby je přitom zřetelné, která skutková jednání strážníků žalobce považuje za součást tvrzeného nezákonného zásahu strážníků ze dne X: - výzvy k předložení občanského průkazu (část 1.a žaloby), - vytržení mobilního telefonu z ruky, jeho krádež (část 1.b žaloby), - smazaní videí a fotek z jeho mobilního telefonu (část 1.b a 1.h žaloby), - odmítnutí odejít z prostoru, kde měly být žalobci poskytnuty zdravotnické služby (část 1.c žaloby), - zákrok vůči žalobci před budovou ambulance, kde ho zmlátili, klečeli mu na krku, kopali ho do rozkroku, nastříkali mu pepřový sprej do obličeje, škrtili ho na zemi, tahali ho za vlasy, potrhali mu svetr a shodili ho do louže (část 1.d žaloby), - vykázání žalobce z nemocnice (část 1.e žaloby), - pomluvení žalobce v Psychiatrické nemocnici, což vedlo k jeho nedobrovolné hospitalizaci (část 1.f žaloby), - zabránění žalobci v natáčení (část III.1 žaloby).

20. Soud zvažoval, zda bylo dle žalobních tvrzení součástí nezákonného zásahu strážníků též vyhrožování žalobci. V žalobě žalobce v tomto ohledu nic konkrétního neuvedl a ve smyslu § 84 odst. 3 písm. a) s. ř. s. neoznačil vyhrožování strážníky za součást nezákonného zásahu, jehož určení se domáhá. Ze zmínky v části II. žaloby, že v čase 11:34 má na audionahrávce z úst strážníka zaznít „chceš bejt zraněnej“ ještě nelze dovozovat, že by žalobce učinil součástí tvrzeného zásahu strážníků též vyhrožování. To by soud v rozporu s dispoziční zásadou dovozoval za žalobce něco, co v žalobě takto nezaznělo. Část II. žaloby žalobce pojal jako rekapitulaci toho, co dle něj zaznívá na jednom z důkazních prostředků. Soud tuto část žaloby považuje za součást vylíčení rozhodujících skutečností [§ 84 odst. 3 písm. b) s. ř. s.], případně označení klíčových pasáží záznamu jakožto důkazu, kterého se žalobce dovolává [§ 84 odst. 3 písm. c) s. ř. s.]. Byť žalobce při soudním jednání oproti žalobě také zmiňoval, že mu bylo strážníky také vyhrožováno, nelze připustit rozšíření tvrzeného jednání strážníků o další dílčí zásahy po uplynutí zákonné lhůty dle § 84 odst. 1 s. ř. s.

21. Ze žaloby je zřejmé, že se žalobce domáhá tzv. deklaratorního výroku, tj. určení, že již ukončený zásah strážníků dne X byl nezákonný. V takovém případě žalobce nebyl povinen vyčerpat případné jiné právní prostředky ochrany (§ 85 s. ř. s.). Žádosti o odročení 22. Dne 19. 8. 2021 bylo žalobci doručeno předvolání k ústnímu jednání na den 7. 10. 2021. Dne 4. 10. 2021 v 21:22 žalobce zaslal soudu žádost o odročení jednání se zdůvodněním, že dostal COVID-19, je nemocný od 17. 9. a v pracovní neschopnosti od 20. 9. 2021. Sdělil, že je stále v pracovní neschopnosti. K žádosti přiložil anonymizovanou podobu rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vystavenou dne 20. 9. 2021. Soud žádosti o odročení nevyhověl, neboť žalobce nedoložil, že je to on, komu byla neschopenka vystavena, nadto jí měl k dispozici již dne 20. 9. 2021 a žádost o odročení bez vysvětlení podal až dne 4. 10. 2021. O neodročení byl žalobce obratem informován.

23. Žalobce dne 5. 10. 2021 znovu požádal o odročení, tentokráte přiložil rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, kde byly již uvedeny jeho osobní údaje. Soud se obratem dotázal lékaře, který rozhodnutí vystavil, zda je žalobce schopný soudního jednání a zda pracovní neschopnost nadále trvá. Lékař soudu sdělil (aniž by se jakkoli vyjadřoval k diagnóze), že neschopenka byla ukončena 4. 10. 2021. Soud proto nevyhověl ani této žádosti žalobce o odročení, což žalobci obratem sdělil.

24. Žalobce do třetice požádal o odročení na počátku ústního jednání, k němuž se dostavil. Neschopnost účasti u jednání však nijak nedoložil, a proto ani této žádosti soud nemohl vyhovět. Na tomto závěru nemohly nic změnit zvukové záznamy, které žalobce soudu zaslal den před jednáním ve 22:

36. Naopak na nich praktický lékař potvrzuje, že žalobce byl dne 4. 10. 2021 u něj na kontrole a neschopenka mu byla ukončena. Žalobce tedy o ukončení pracovní neschopnosti věděl, a přesto dne 4. 10. 2021 ve večerních hodinách zaslal soudu žádost o odročení, kde nepravdivě uváděl, že je stále v pracovní neschopnosti. Soud tak shrnuje, že žalobce nedoložil důležitý důvod ve smyslu § 50 s. ř. s., pro který by byl soud povinen jednání odročit. Pro úplnost soud dodává, že žalobce byl v průběhu ústního jednání velmi aktivní a nic nenasvědčovalo tomu, že by jej jeho zdravotní stav při jednání jakkoliv limitoval ve výkonu jeho procesních práv. Ústní jednání 25. Účastníci setrvali při ústním jednání na svých procesních stanoviscích.

26. Žalobce při jednání uvedl, že byl vykázán z nemocnice poté, co mu strážníci ukradli mobilní telefon, vyhrožovali mu zabitím a těžkou újmou na zdraví se zbraní v ruce. Vykázání ze strany strážníků nemělo oporu v právních předpisech. Žalobce nikdy sám neodložil mobilní telefon, jak je uvedeno v záznamu Městské policie Kolín. Sami strážníci uvedli, že žalobci byl telefon odejmut. Žalobce nesouhlasí s tím, že by se nervózně houpal a šermoval mobilním telefonem. Na videu je to zaznamenáno jinak. Z nahrávky je zřejmé, že na sobě nemá v lednu bundu. Strážníci měli jeho oblečení. Do nemocnice se musel vrátit, protože tam bylo teplo.

27. K dotazu soudu žalobce zopakoval své tvrzení, že strážníci mu vymazali obsah jeho telefonu. Video a zvukový záznam z incidentu se dle žalobce dochovaly proto, že video se ukládalo na paměťovou kartu a po propuštění z Psychiatrické nemocnice se mu složitým způsobem podařilo některé soubory obnovit. Strážník mu nejspíše vymazal jen videosoubory. Asi pět se mu jich podařilo obnovit. Na nahrávce strážník CH. prohlašuje „nic tam není“, čili se doznávají k vymazání souborů. Do továrního nastavení (ve smyslu smazání všech souborů a aplikací) telefon strážnici nevrátili. Telefon byl žalobci vrácen po měsíci, když byl propuštěn z nemocnice. Strážník vypnul nahrávání videozáznamu tím, že zmáčknul tlačítko při tom, jak žalobci vytrhl telefon z ruky.

28. Žalovaný při jednání odkázal na své písemné vyjádření k žalobě. Nesouhlasil s popisem průběhu incidentu, jak jej prezentoval žalobce. Strážníci postupovali v souladu se zákonem o obecní policii. Navrhl, aby soud žalobu zamítl. Žalovaný také poukázal na to, že žalobce se sháněl po bydlišti strážníků a před jednací síní je napadal. Provedené důkazy 29. Podle § 52 odst. 1 s. ř. s. soud rozhodne, které z navržených důkazů provede, a může provést i důkazy jiné. S ohledem na to, že z obsahu listin předložených účastníky řízení vyplynulo, že předmětný incident byl již prověřován orgány činnými v trestním řízení, soud si vyžádal relevantní listiny z trestního spisu, které při jednání provedl k důkazu. Pokud by na podkladě těchto listin dospěl k závěru, že věc je dostatečně skutkově objasněna, nepovažoval by za nutné vyslýchat svědky, kteří již podali vysvětlení v rámci trestního řízení. Po předběžném seznámení se s věcí soud nicméně dospěl k závěru, že je potřebné slyšet jako svědky strážníky, kteří se podíleli na předmětném zásahu, neboť některé jeho okamžiky významné pro posouzení důvodnosti žaloby nebyly listinami obsaženými v trestním spise zcela skutkově objasněny.

30. Soud zamítl návrh žalobce na provedení důkazu listinami, které měly prokázat, že žalobce se bezprostředně po propuštění z Psychiatrické nemocnice sháněl po paměťové čtečce a možnostech obnovy dat. Jednak je žalobce nebyl schopný do ústního jednání ani na něm předložit, jednak soud tuto okolnost nepovažoval za klíčovou pro posouzení věci (viz dále). Pokud jde o ostatní v průběhu celého řízení navrhované či zmiňované důkazy, sám žalobce pro provedeném dokazování uvedl, že je již dává soudu jen ke zvážení, že on sám nepovažuje za potřebné je provádět. Žalovaný taktéž uvedl, že další dokazování považuje za nadbytečné. S tímto posouzením obou stran se soud ztotožnil a další důkazy nad rámec níže uvedených neprováděl.

31. Soudu byly po ukončení dokazování a odročení jednání již jen za účelem vyhlášení rozsudku doručeny dvě e-mailové zprávy od žalobce s přílohami (7. a 11. 10. 2021), nicméně soud již neshledal důvod ke znovuotevření dokazování. Žalobcem navrhované listiny soud vyhodnotil jakožto nadbytečné pro posouzení věci samé, nadto je žalobce soudu zaslal po ukončení dokazování [v tomto ohledu soud připomíná, že § 119a zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů není v soudním řízení správním aplikovatelný – viz rozsudek NSS ze dne 15. 1. 2015, č. j. 1 As 145/2014 - 61, odst. 58–64]. Trestní spis č. j. KRPS-72383/TČ-2020-010471 32. Ze záznamu o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 21. 4. 2020 (č. l. 1 trestního spisu) vyplývá, že téhož dne Policie ČR přijala od žalobce trestní oznámení, že dne X kolem 20:00 mohly být v Nemocnici Kolín spáchány trestné činy zneužití pravomoci úřední osoby a pomluvy tím, že strážníci Městské policie Kolín žalobci ukradli mobilní telefon, vymazali z něj videa, spoutali ho, fyzicky jej napadli, pokousali ho, poškodili mu věci, zranili ho a nechali ho odvést do Psychiatrické nemocnice, kde byl 21 dní omezen na svobodě.

33. Z e-mailů žalobce adresovaných Policii ČR, Územnímu odboru v Kolíně (č. l. 2–3, 10–11, 18–20, 29–30 trestního spisu), vyplývá, že žalobce podal trestní oznámení ohledně předmětného incidentu 17. 2. 2020, 19. 2. 2020 a 25. 2. 2020.

34. Z úředního záznamu Městské policie Kolín ze dne X (č. l. 37–38), sepsaného strážníkem Č. a podepsaným jím a strážníky V., T. a CH., vyplývá, že strážníci Č. a V. byli přivoláni téhož dne v 20:12 na chirurgii do Nemocnice Kolín. Hned u vchodu do budovy je čekala zdravotní sestra, která požádala o okamžitý zákrok proti agresivnímu pacientovi, který je napadá. Hlídka doběhla do ordinace, kde na lehátku seděl muž jevící znaky verbální agrese. Zprvu nechtěl předložit občanský průkaz. Hlídka jej poučila o povinnosti jej předložit. Muž jej posléze předložil. Jednalo se o žalobce. Žalobce jim sdělil, že odmítá zdravotníky, protože ho osočili z trestného činu. Vykazoval znaky verbální a fyzické agrese. Se slovy „to budete mít všichni drahý, mám dobrého advokáta“ citoval z kodexu pacienta a různých právních norem. Hlídkou byl proto opakovaně vyzván k zanechání agresivního chování s výzvou „jménem zákona“. Posléze se na místo dostavili strážníci T. a CH.. Zdravotnický personál měl obavu z útoku žalobce. Jednak jim vyhrožoval a také neustále držel mobilní telefon, pravděpodobně jako zbraň. Hlídka jej vyzvala k odložení telefonu, aby jej lékařka mohla vyšetřit. Žalobce po krátkém přemlouvání mobilní telefon odložil. Vzápětí se dožadoval toho, že u ošetření bude pouze lékař. Lékařka to odmítla z důvodu obav o svoji osobu. Žalobce chtěl ošetřit, ale současně nechtěl, aby se ho někdo dotýkal. Po opětovném odmítnutí vyšetření byl vykázán z budovy nemocnice. Hlídka jej doprovodila před budovu. Žalobce vyhrožoval, že se do nemocnice vrátí. Hlídka jej vyzývala, aby opustil prostor nemocnice. Žalobce se rozběhl zpět do budovy. Hlídka chtěla návratu žalobce zabránit. Chytili jej za pravou paži. Žalobce kladl aktivní odpor a snažil se ze sevření vymanit. Proto hlídka použila hmatů a chvatů. Žalobce byl bezpečně sveden na zem. Protože nepřestal klást fyzický odpor, byla mu v 20:31 přiložena pouta. Na místo byla přivolána Policie ČR. Pouta hlídky byla sejmuta v 21:

15. Žalobce byl po dohodě s lékařem doveden zpět na chirurgickou ambulanci. Následně bylo rozhodnuto o jeho převozu do Psychiatrické nemocnice.

35. V úředním záznamu o použití donucovacích prostředků ze dne X (č. l. 39–40), sepsaném strážníkem Č., je incident popsán obdobně. Dále je v něm nadřízeným strážníkem Prokešem použití hmatů a chvatů i pout vyhodnoceno dne 15. 1. 2020 jako oprávněné.

36. Z přehraného zvukového záznamu „2020-01-14 20-11-58 SIP Interconnect SIP volání z 'Tel- 3217“ (uložený na CD na čl. 44) plyne, že recepční z nemocnice žádá dne X v 20:11 městskou policii, aby přijeli okamžitě na chirurgii. K dotazu operátora, co se děje, uvedla, že neví.

37. V Etickém kodexu „Práva pacientů“ (č. l. 51), který schválila Centrální etická komise Ministerstva zdravotnictví v roce 1992, jsou v jedenácti bodech popsána práva pacientů.

38. Ve stanovisku odboru bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra k pořizování záznamů policistů při výkonu služby, aktualizovanému ke dni 16. 10. 2014 (č. l. 52–55), je rozebráno, za jakých podmínek je policista povinen strpět pořizování audia, videa a fotografií při výkonu služby. V závěru je uvedeno, že „policista je v zásadě povinen strpět pořizování záznamů nebo fotografií při výkonu služby jinou osobou. Pokud se domnívá, že tímto jednáním došlo k nepřiměřenému zásahu do jeho osobnostních práv, může se zejména bránit občanskoprávní cestou“.

39. Ze zprávy Nemocnice Kolín ze dne 8. 4. 2020 (č. l. 58) vyplývá, že kamerový záznam z X byl již s ohledem na lhůty k odstranění smazán.

40. Z lékařské zprávy MUDr. Š. ze dne X 20:44 (č. l. 168) vyplývá, že žalobce byl přivezen záchrannou službou, stěžuje si na bolesti levé horní končetiny. Natáčí personál na telefon a diktafon. Opakovaně odmítá ošetření, verbálně napadá personál. Přivolána městská policie, následně Policie ČR. Pacient vyhrožuje Generální inspekcí bezpečnostních sborů (dále jen „GIBS“), vulgárně nadává. Pokouší se fyzicky napadat personál. Vykázán z ambulance. Nejeví žádné známky traumatu. Odeslán do Psychiatrické nemocnice.

41. V úředním záznamu Policie ČR ze dne 24. 2. 2020 (č. l. 170) nstržm. B. uvádí, že policisté byli dne X v 20:37 vyrozuměni, že si mají převzít žalobce, který podal oznámení na GIBS a mají jej převézt na OOP Kolín, kde bude vyslechnut. Při jejich příjezdu žalobce seděl v čekárně chirurgické ambulance, byl v klidu a měl přiložená pouta. Nstržm. B. zjistil, že MUDr. Š. domluvila převoz žalobce do Psychiatrické nemocnice. Žalobce byl přepoután a vzal si batoh od hlídky městské policie a v klidu v doprovodu policie přešel do převozní sanitky. Po celou dobu převozu seděl a nemluvil. Při příjmu v Havlíčkově Brodě odmítl s lékařem komunikovat. Lékař rozhodl o jeho hospitalizaci. Po celou dobu byl mobilní telefon žalobce mezi jeho věcmi v batohu.

42. V úředním záznamu Policie ČR ze dne 24. 2. 2020 (č. l. 170 verte) prap. Macek uvádí v zásadě totéž, co nstržm. B.. Výslovně píše, že během celého převozu měl žalobce telefon pravděpodobně při sobě. On ani jeho kolega s telefonem žalobce nic nedělali.

43. Z úředního záznamu o podaném vysvětlení žalobce ze dne 3. 7. 2020, č. j. KRPA-151533-3/ČJ- 2020-001371 (č. l. 176–178), soud zjistil, že žalobce téhož dne na Policii ČR uvedl, že dne X jel vlakem na obchodní schůzku do Kolína, která měla začít v 18:

15. Na nádraží v Kolíně na něj čekala Policie ČR, protože ve vlaku odmítl předložit občanský průkaz. Žalobce následně popisuje konflikt s policisty na nádraží a na služebně, kdy mu měli policisté způsobit zranění. Žalobce si zavolal sanitní vůz a byl odvezen na chirurgickou ambulanci do Nemocnice Kolín. Ihned šel do ordinace, kde vytáhl telefon, aby si vše nahrál. Sestra mu řekla, aby telefon schoval, že nahráváním páchá trestnou činnost. Odpověděl, že chce nahrávat, neboť byl přepaden a v několika nemocnicích mu bylo vyhrožováno smrtí. Okamžitě řekl, že nechce, aby byla tato sestra přítomna při vyšetření. Od té doby si jej nevšímali. Doktorka Š. mu po 5 minutách řekla, zda si ji může přestat natáčet. Zeptal se jí, zda mu může poskytnout zdravotní péči. Ona odpověděla, že až si ji přestane natáčet. Následně přijeli strážníci Městské policie Kolín. Strážník evidenční číslo X mu vytrhl mobilní telefon a vrátil ho do továrního nastavení, resp. to se mu zcela nepovedlo, neboť vymazal pouze knihovnu multimediálních souborů. V té době ho nahrával zvukový záznamník. Žalobce se snažil vzít telefon zpátky, ale strážníci jej drželi, vytáhli obušky a začali mu vyhrožovat, že bude zajištěn. Na to jej chytli za krk a vytáhli na mráz. Venku mu telefon nacpali někam do baťohu. Řekl jim, že se vrátí do tepla nemocnice, protože tam má bundu. Nejmladší strážník se mu zarýval do ruky a bolestivě jej tahal za svetr. Žalobce řekl „zničíš mi svetr“ a cukl rukou, načež na něj všichni tři strážníci brutálně zaútočili. Jeden (asi ten s evidenčním číslem X) mu nastříkal pepřový sprej do obličeje. Ten nejmladší ho začal škrtit a lámat mu ohryzek. Někdo z nich mu podrazil nohy a shodili ho do louže. Začali ho mlátit obušky do zad. Strážník číslo X mu klečel na krku a kolenem ho kopnul do obličeje. Nejmladší z nich mu klekl mezi lopatky. Spoutali ho a natlačili zpět do stejné ordinace. Sestra mu chtěla změřit tlak, což odmítl s tím, že chce do jiné nemocnice. Následně doktorka Š. zavolala do Psychiatrické nemocnice. Po hodině čekání si ho převzala Policie ČR, která jej převezla do Psychiatrické nemocnice, kde byl asi měsíc. Dále zmínil, že dne 27. 3. 2020 šel do Nemocnice Kolín znovu, kde došlo k dalšímu incidentu (pozn. soudu: ohledně něj žalobce také podal zásahovou žalobu, která je projednávána zdejším soudem pod sp. zn. 55 A 51/2020).

44. Ze zprávy Psychiatrické nemocnice ze dne X (č. l. 187) vyplývá, že žalobce byl přivezen v poutech, odmítá spolupracovat, agresivní projev, křičí, odmítá sdělit osobní údaje.

45. Z úředního záznamu Policie ČR ze dne X (č. l. 197) vyplývá, že X v 16:39 byla volána Policie ČR s tím, že jede ve vlaku osoba, která nechce předložit jízdenku ani prokázat totožnost. Jednalo se o žalobce. Žalobce byl na nástupišti v Kolíně vyzván policisty k prokázání své totožnosti. Poskytl součinnost ke ztotožnění. Choval se agresivně a vulgárně, policistům tykal a nadával. Přes výzvy v tomto jednání pokračoval. Žalobce byl vyzván k tomu, aby dal ruce za záda, což učinil. Nekladl odpor. V 17:00 byl umístěn do krátkodobé cely. Šetřením v systému bylo nalezeno přes 550 záznamů podobného charakteru.

46. Ze záznamu k případu omezení osobní svobody ze dne X (č. l. 208) vyplývá, že byl z cely propuštěn v 19:30.

47. Z oznámení přestupku ze dne 24. 2. 2020 (č. l. 216–217) vyplývá, že Policie ČR oznámila Městskému úřadu v Kolíně podezření z přestupku žalobce proti veřejnému pořádku právě ohledně incidentu v nemocnici ze dne X.

48. Z úředního záznamu o podaném vysvětlení strážníka Lubomíra Váni ze dne 29. 7. 2020, č. j. KRPS-72383-58/TČ-2020-010471 (č. l. 221–225), soud zjistil, že jmenovaný uvedl, že dne X byli s kolegou Č. vysláni do Nemocnice Kolín, kde se měl nacházet agresivní pacient. V chirurgické ambulanci spatřili žalobce sedícího na lehátku. Kolega Č. se ho zeptal, jaký má problém. Žalobce řekl pouze, že si přeje, aby všichni z místnosti odešli. Když to říkal, seděl na lehátku a nervózně se pohupoval a mával s mobilním telefonem před tělem. Strážník V. nevěděl, zda si je nahrává či mobilním telefonem nějak nezaútočí. K výzvě kolegy Č. k předložení průkazu totožnosti žalobce odvětil, že mu doklad nedá, že ho sice má, ale že mu pouze řekne své jméno. Kolega mu odvětil, že má povinnost předložit průkaz totožnosti. Žalobce jej předložil. Při ověřování totožnosti přijela i druhá hlídka ve složení CH. a T.. K dotazu kolegy Č., zda chce být žalobce ošetřen, žalobce odvětil, že chce, ale jiným personálem. Lékařka na to uvedla, že ošetření nebude možné bez sestřičky a asistence policie. Žalobce neustále opakoval, že chce být ošetřen jiným personálem a něco o kodexu pacienta. Při tom se neustále pohupoval, mával telefonem a budil dojem nevyrovnaného člověka. Kolegovi Č. mával telefonem těsně před tělem a kolega Č. mu ten telefon z ruky sebral. Co se s mobilem dělo dále, neví. Žalobce prudce vstal a šel na kolegu. Strážník V. mu vstoupil do cesty a zatlačil jej zpět do lehátka a vyzval jej, aby si sedl, což učinil. Žalobce něco pokřikoval. Personál je požádal o vykázání žalobce, což učinili. Žalobce opět říkal něco o kodexu pacienta, sbalil si věci a bez problémů ambulanci opustil. Když ale byli venku před budovou, žalobce z ničeho nic řekl, že se tam vrací. Strážník mu vysvětloval, že byl vykázán. Žalobce se rozběhl směrem do budovy chirurgické ambulance. V. jej uchopil za ruku. Strážník CH. žalobce chytil v oblasti ramen a svedli jej na zem. Žalobce kladl aktivní odpor, neustále se převracel a snažil se vymanit. Strážník T. mu znehybnil nohy a strážník Č. mu přiložil pouta. Žalobce jim nadával. Pak se uklidnil. Vrátili se s ním na chirurgickou ambulanci, protože měli obavy o jeho psychické zdraví. Ošetřující doktor následně vystavil potvrzení o umístění žalobce do Psychiatrické nemocnice. Když doktor žalobce vyšetřil, čekali s ním na chodbě a poté jej předali hlídce Policie ČR.

49. Z úředního záznamu o podaném vysvětlení strážníka J. T. ze dne 30. 7. 2020, č. j. KRPS-72383- 62/TČ-2020-010471 (č. l. 228–231), soud zjistil, že ten k věci téhož dne uvedl, že když vešel do ordinace, tak tam na lehátku seděl žalobce, před kterým stál ve vzdálenosti cca 1 metr kolega Č. a vpravo od něj kolega V.. Žalobce odmítal předložit průkaz totožnosti, ale nakonec jej předložil. Strážník T. si stoupl asi 50 cm od žalobce, nalevo od kolegy Č.. Č. se s žalobcem o něčem bavili, žalobce začal na Č. zvyšovat hlas. Přitom měl žalobce telefon v ruce a šermoval s ním kolegovi Č. před jeho tělem a obličejem a Č. řekl, že mu zlomí kudlu v žebrech. Kolega Č. mu vzal telefon z ruky. Neví, co se s telefonem dělo dále. Žalobce začal křičet, že telefon je jeho, vstal a máchal rukama před sebou. Kolega V. ho vyzval, aby se posadil zpět na lehátko. Žalobce uposlechl, pak se ale ještě několikrát postavil. Vždy ho vyzývali, aby si sedl, což učinil. Poté ho chtěl personál ošetřit, což žalobce odmítl s tím, že chce výměnu celého personálu ambulance. Ošetřující lékař řekl, že pokud nechce být ošetřen, tak mu nepomohou a vyzval ho k opuštění prostor ambulance. Žalobce to nerespektoval. Jiný strážník jej vyzval k opuštění ordinace. Žalobce si sebral batoh a bundu a bez problémů za jejich asistence odcházel. Po cestě z ambulance jej nijak neomezovali. Na parkovišti byl žalobce vyzván k opuštění areálu nemocnice. Žalobce začal říkat, že nikam nepůjde a že se vrátí do ambulance. Když se rozešel k budově, tak jej kolega V. chytl za ruku, kolega CH. za rameno a svedli jej na zem. Žalobce se na zemi kroutil a kopal kolem sebe. Strážník T. proto zaklekl nohy na lýtkách a Č. mu přiložil pouta. Na zemi ležel asi minutu. Pak ho zvedli ze země. Žalobce začal křičet, že je zraněný, což nebyl. Policisté jej z důvodu obav o jeho celkový zdravotní stav odvedli zpět do ambulance. Tam žalobce opět křičel, že ošetřit nechce. K žádnému ošetření nedošlo. Poté s ním vyšli z ambulance na chodbu, kde čekali na státní policii, které žalobce předali.

50. Z úředního záznamu o podaném vysvětlení strážníka M. CH. ze dne 14. 8. 2020, č. j. KRPS- 72383-72/TČ-2020-010471 (č. l. 237–241), soud zjistil, že ten k věci téhož dne uvedl, že když vstoupil do prostor ambulance, žalobce seděl na lehátku a měl na sobě svetr. Před ním stál jeden z kolegů a druhý vedle tohoto kolegy. Žalobce něco křičel o kodexu pacienta. Všichni čtyři stáli před žalobcem, aby nedošlo k napadení personálu. CH. od počátku vyhodnotil situaci jako nebezpečnou s ohledem na to, že žalobce, který křičel, byl vysoké postavy, kolegovi Č. neustále strkal telefon před obličej a podle grimas a pohybů bylo možné očekávat, že dojde z jeho strany k útoku. Kolega Č. mu vzal telefon a položil jej na stolek. Žalobce se dožadoval odchodu personálu s tím, že chce ošetřit od někoho jiného. Jeho projev byl zmatený. Zdravotní personál žalobci nabízel ošetření, což on nechtěl. Proto byli strážníci personálem požádáni o vykázání žalobce. Někdo z kolegů žalobce vyzval k opuštění ambulance. Tomu se žalobce nijak nebránil, pouze vykřikoval, že si bude stěžovat. Vzal si všechny svoje věci. Venku před budovou jej kolega V. opětovně upozornil, že byl podle zákona vykázán z ambulance. Na to žalobce řekl, že se tam stejně vrátí. Když to dořekl, rozběhl se zpět ke dveřím. Oni stáli mezi ním a dveřmi. Žalobce do nich narazil, strážník V. ho chytl za ruku, strážník CH. za rameno a svedli jej na zem. Žalobce se snažil vymanit z držení, kopal nohama a sprostě nadával. Křičel „nemlaťte mě, policejní násilí“. Oni ho nebili, jen ho drželi na zemi. Jeden kolega mu zasedl nohy a kolega Č. mu nasadil pouta. Strážník V. provedl fotodokumentaci žalobce na zemi. Potom mu pomohli vstát a vrátili se s ním na ambulanci, kde jeden z kolegů šel dovnitř. Poté s ním čekali na chodbě, než přijela státní policie, které jej převzala.

51. Z úředního záznamu o podaném vysvětlení strážníka M. Č. ze dne 16. 9. 2020, č. j. KRPS-72383- 82/TČ-2020-010471 (č. l. 252–256), soud zjistil, že jmenovaný téhož dne uvedl, že dne X byli vysláni s kolegou V. do Nemocnice Kolín, kde se měl vyskytovat agresivní pacient. Když vstoupil do ambulance, viděl žalobce sedět na lehátku s mobilním telefonem v ruce v úrovni prsou. V místnosti byla lékařka a sestra. Strážník Č. žalobce slušně pozdravil a zeptal se, v čem je problém. Žalobce odpověděl, že žádá lékařské ošetření. On jej vyzval k prokázání totožnosti, na což mu žalobce sdělil, že mu své údaje nadiktuje a že občanský průkaz někde má. Strážník Č. se ho zeptal, zda má průkaz u sebe. Žalobce opětovně odpověděl, že mu své údaje nadiktuje a dále Č. řekl, že je od městské policie, číslo X, že si to bude dobře pamatovat. Po chvilce hledání žalobce předložil občanský průkaz. Žalobce mu sdělil, že chce být ošetřen, ale personál to odmítl, protože si je žalobce natáčel. Č. mu vysvětlil, že pořizování záznamu z takového místa je nevhodné, neboť zde dochází k intimním úkonům a jde též o osobní údaje. To žalobce rozporoval. Po celou dobu držel telefon blízko hlavy strážníka Č.. Vzhledem k nevyzpytatelnému jednání žalobce a jeho verbální agresivitě si to strážník vyhodnotil jako možný útok a telefon jako zbraň. Do ordinace přišla druhá hlídka ve složení CH. a T.. Strážník Č. žalobci mobil v nestřežený okamžik odejmul. Žalobce se okamžitě domáhal jeho vrácení a prudce vstal. Jeden z kolegů žalobce usadil zpět na lehátko. Žalobce křičel, ať ten telefon nechá a nehrabe se mu v něm. Č. držel telefon asi 30 vteřin, přičemž obrazovka byla vypnutá. Nic s ním nedělal, žádné věci z něj nemazal a položil jej na stolek a tam jej nechal. Snažili se mu vysvětlit, že personál má strach, proto po dobu vyšetření zůstanou v ordinaci. Sestra přistoupila s tlakoměrem. Žalobce odmítal, aby se sestra vůbec přiblížila, ta si přístroj položila vedle něj a snažila se mu změřit tlak. Žalobce od sebe sestřičku odstrkoval, nechtěl být ošetřen. Lékařka navrhla, že strážníci budou po dobu vyšetření za plentou. To žalobce odmítl a požadoval výměnu celého zdravotnického personálu. Neustále něco opakoval o kodexu pacienta. Lékařka je požádala o vykázání žalobce, což strážník Č. učinil. Žalobce si vzal telefon, své věci z lehátka a šel pryč. U východu mu Č. vrátil jeho občanský průkaz a sestra průkaz pojištěnce. Poté ho Č. vyzval, aby opustil budovu. Žalobce řekl, že počká v čekárně a nechá se opět vyšetřit. Opětovně ho vyzval k opuštění objektu nemocnice. Na to žalobce opět řekl, že nikam nepůjde. Pak se ale žalobce rozešel směrem k východu z budovy. Č. ještě něco řešil s personálem. Pak šel za kolegy a slyšel hluk a výzvy kolegů. Uviděl, jak jeden z kolegů provádí vůči žalobci zákrok. Č. žalobce spoutal. Žalobce kladl při zákroku odpor a hlasitě křičel. Nevěděli, jestli není zraněný, tak ho vzali zpátky na chirurgickou ambulanci, kde setrvali do příjezdu Policie ČR. Ta přijela během 10 minut. Při předání mu Č. sundal služební pouta. Závěrem Č. uvedl, že Policii ČR poskytuje zvukový záznam z ošetření, který žalobce uložil na stránky www.uloz.to.

52. Soud k důkazu přehrál relevantní pasáže z tohoto zvukového záznamu uloženého na CD, založeného na č. l. 258, které předložil v rámci trestního řízení policejnímu orgánu svědek M. Č. (který sdělil, že jde o nahrávku zaslanou žalobcem Městskému úřadu Kolín). Samotný soubor je pojmenován 14.1.20 nemocnice.mp3 a v celém rozsahu má délku 2:12:

18. Nepochybně (s ohledem na název souboru i jeho obsah) jde o tutéž nahrávku, na kterou žalobce odkazuje v nyní projednávané žalobě, která však byla ze stránek, na které žalobce odkazoval, smazána.

53. Soud přehrál zvukový záznam od času 0:00 do času 32:

0. Soud nepovažoval za potřebné a nikdo to ostatně při jednání nenavrhoval přehrávat záznam celý, neboť další pasáže nahrávky nejsou pro posouzení důvodnosti žaloby relevantní (zásah strážníků byl v té době prakticky u konce, na záznamu je pak zejména jeho převoz do Psychiatrické nemocnice realizovány Policií ČR, který není předmětem tohoto řízení).

54. Nahrávka začíná tím, že žalobce vykazuje s odkazem na kodex pacienta personál z ordinace, protože na něj personál „útočil“ kvůli tomu, že si je nahrával. Dále říká, že si je vychutná a že má velkou paměťovou kartu. Dále zvukový záznam odpovídá zvukové stopě z provedeného videozáznamu (viz odst. 82 tohoto rozsudku). Zvukový záznam pokračuje tím, že strážník Č. říká: „V tom případě já vám.. Vypnu Vám to, protože vy to budete…“ Žalobce říká, že mu telefon vyškubl a ukradl. Strážník Č. říká, že mu jej odejmul. V čase 12:30 žalobce křičí „Nešahejte mi do mobilního telefonu, co mi do něj šaháte“. Jiný strážník mu říká „sedněte si, nebo budete zajištěnej“ a křičí „uposlechněte výzvy, jste povinen“. V čase 12:43 žalobce opět křičí „co mi šaháte do mobilu, von mi šahá do mobilu, co mi šahá do mobilu, co mi tam vypíná věci, on mi vypíná věci v mobilním telefonu, co se mi tam hrabe, on mi ukrad mobilní telefon, je to zloděj, zavolám na vás policii, vy ste mi vyškub mobilní telefon, vy mi tam berete věci, já tam mám osobní, obchodní věci, co mi tam šaháte do prdele, tak mě klidně zajistěte, já chci zpátky svůj telefon“. Jiný strážník mu říká, ať se zklidní, že mu nikdo nic neukradl. Žalobce opět v 13:16 křičí „on mě do něj šahá, co mě do něj šahá, ten hajzl, ty čuráku, ty zmrde, vrať mi mobil“. Na to jeden ze strážníků reaguje v čase 13:23 slovy „chceš bejt zraněnej?“ Žalobce křičí „vy mi vyhrožujete“. Pak se nesrozumitelně překřikují. Žalobce někomu říká, že mu zlomí žebra, jestli mu bude takhle vyhrožovat. Žalobce v 14:24 opakuje, že chce mobilní telefon, že mu přerušil nahrávání. V 14:55 žalobce znovu křičí „on mi bere mobil“. Strážník mu říká „nikdo vám nic nekrade“. V 14:59 žalobce říká, že „už je to zamknutý“. Jeden ze strážníků říká „není tam nic, tovární nastavení“. Jeden ze strážníků se ptá lékařky, co se stalo. Ona strážníkovi říká, že žalobce přivezla záchranka s tím, že byl údajně napaden policií. Ale když přijela záchranka na místo, policie tam nebyla. Žalobce na jeho dotazy neodpovídá. Znovu opakuje, že mu sebral telefon, že mu vymazal telefon, že mu zničil ukládaná data, že teď nemá, čím to prokazovat. Do toho ženský hlas říká „nic jsme neviděli“. Říká, že chce mobil, že bez něj nikam nepůjde. V 17:06 opakuje, že mu vyškubli mobil a smazali důkazy. Na dotaz strážníka žalobce sděluje, že žádá lékařské ošetření. Žalobce říká, že je problém lékaře, pokud ho nechce ošetřit kvůli nahrávání. Říká, že ho musí ošetřit. V 18:01 žena, zřejmě zdravotní sestra, říká, že žalobci změří tlak, což žalobce odmítá s tím, že ona na něj šahat nebude, že ji vykazuje, že na něj zaútočila, že chce jiného doktora. V 18:33 žalobce opakuje, že mu vyškubli telefon z ruky, na což strážník uvádí „potom, co jste se choval agresivně“. Žalobce říká „já jsem tady celou dobu seděl na lavičce, vy jste přišli za mnou, tady ten hajzl mi vyškubl mobil a zlikvidoval důkazy“. Strážník mu říká, že přijeli proto, že se choval agresivně ještě před jejich příjezdem, že ho několikrát vyzývali k upuštění od protiprávního jednání, na což nereagoval. Žalobce se ptá, jakého protiprávního jednání se dopouštěl. Strážník odpovídá, že byl agresivní, že vyhrožoval. Žalobce říká, že sedí celou dobu na lavičce. Dále řeší, zda proběhne vyšetření. Žalobce trvá na tom, že chce mít mobil při vyšetření v ruce, že má obavy. Žalobce odmítá, aby na něj zdravotní sestra šahala. V 22:42 mu jeden ze strážníků říká, ať si vezme věci a opustí ordinaci a nemocnici. Podávají mu doklady. Žalobce v 23:06 říká, že počká přede dveřmi a že se vrátí. Strážník říká, že je vykázaný ze zařízení. Dále jsou slyšet kroky. V 23:50 žalobce strážníkům říká, že se s nimi bude soudit a že se vrátí zpátky. Strážník mu říká, že byl ze zdravotnického zařízení vykázán. Žalobce říká, že to chce písemně a opakuje, že se tam vrátí. Žalobce říká, ať mu dají pokutu, ať mu napíšou bloček. Strážník mu říká, že je možné, že dojde na všechno, zatím se to obešlo jen s vykázáním. Pak je v čase 24:33 slyšet, že dochází k fyzickému střetu, žalobce říká, že mu zničí svetr a pak křičí, že to bolí, že to má zlomené. Strážník se diví, co začal vyvádět. Strážník říká, že je to blázen. Strážník mu následně přikazuje „druhou ruku za záda“. Strážník pak (zřejmě do vysílačky či telefonu) žádá asistenci policie, aby se posoudilo, zda je žalobce při smyslech. Žalobce mezitím úpí a říká, že to má zlomený, proto je v nemocnici. Jeden ze strážníků se ho v čase 26:39 táže, na co bere léky, a ptá se „schizofrenie?“. Jeden ze strážníků žalobci říká, že je to normální bolest, že „to je totiž procitnutí sluníčkáře“. Žalobce říká, že mu teče krev do krku, že necítí ruku, že mu je zima. Strážník mu v čase 29:36 říká, ať se postaví, že dojdou do čekárny k ošetření. Žalobce říká, že mu kopou do hlavy, že je to „banda čuráků“. Lékařce pak opět říká, že ji zakazuje, aby na něj šahala, že pojede do jiné nemocnice. Jeden ze strážníků říká, že žalobce jim venku řekl, že jde dovnitř a rozběhl se dovnitř. Žalobce mu říká, že ho držel za svetr. Strážník odpovídá „abyste nešel dovnitř“. Jeden ze strážníků v čase 31:46 říká, že to vypadá, že žalobce má nějaký rekordér puštěný, záznam ale pokračuje. Pak se na záznamu řeší převoz žalobce.

55. K provedené zvukové nahrávce žalobce uvedl, že je zcela jednoznačně slyšet, že je mu vyhrožováno těžkým ublížením na zdraví slovy „chceš bejt zraněnej“. Hlas je jednoznačně přiřaditelný prvně slyšenému strážníkovi (tj. svědkovi Č., pozn. soudu). Pak je hůře slyšet, že na něj strážník řve „Já jsem větší blázen než ty, já tě sejmu/zabiju“ a udeří žalobce do obličeje. Na nahrávce zdravotní sestra několikrát opakuje „nic jsme neviděli“. Od té doby žalobce nenarovná ruku. Dne 15. 12. 2020 mu v nemocnici řekli, že měl zlomenou ruku. Několikrát na nahrávce žalobce opakuje, že je mu zima a že mu zničí svetr. Z toho je jasné, že neměl na sobě venku v lednu před nemocnicí bundu. Č. se sám přiznává slovy „nic tam není, tovární nastavení“. Na druhou stranu nyní říká, že mu nic nesmazal. To je rozpor ve výpovědi. Smazal toho dost, ale těžko se to prokazuje. Tovární nastavení tam naštěstí nebylo. Lékařka okamžitě po návratu žalobce do ordinace říká „co máte s rukou“. Jak je na nahrávce šustění, tak to mu podruhé ukradli telefon a balili ho do rukavic. Oni si asi uvědomili, že ten telefon stále nahrává. Totožná situace se žalobci stala ve Všeobecné fakultní nemocnici dne 17. 12. 2017. Měl obavy, že bude nařčen, tak nahrával a nic špatného nedělal. I tam mu policisté vyhrožovali. Bojí se chodit do nemocnice, proto si nahrává. Na nahrávce není, že by žalobce komukoliv vyhrožoval. Je přesvědčen, že útočníky byli strážníci, nikoliv on. Nikde na nahrávce nezaznělo, že by mu strážníci řekli „vykazujeme Vás z nemocnice“.

56. Žalovaný k zvukové nahrávce upozornil na to, že žalobce již na počátku záznamu říká, že si to vychutná, že se to bude u soudu dobře vyjímat. Žalobce od počátku na nahrávce vše zveličoval, protože šel do nemocnice už s tím, že vyvolá konflikt.

57. Z úředního záznamu o podaném vysvětlení D. J. ze dne 24. 9. 2020, č. j. KRPS-72383-96/TČ- 2020-010471 (č. l. 291–294), soud zjistil, že jmenovaná téhož dne uvedla, že pracuje jako zdravotní sestra v Nemocnici Kolín. V polovině ledna 2020 vykonávala službu s doktorkou Š.. Ještě tam byla kolega K.. Když otevřela dveře na chodbu, přicházel k ní žalobce, který v jedné ruce držel mobilní telefon, a vypadalo to, že se ji natáčí. Ona jej pozvala do ordinace. S doktorkou jej požádaly, aby si je přestal natáčet a telefon položil. On se posadil na lůžko a začal jim říkat, že si je natáčet může. Poté žádal změnu personálu. Dohadovaly se s ním asi hodinu. Doktorka začala psát zprávu, že žalobce odmítá vyšetření a vysvětlovala mu, že jiný zdravotnický personál tam není. Žalobce stále držel telefon v ruce. Žalobce odmítal opustit ordinaci a sprostě jim nadával. Zavolaly proto městskou policii. Po chvilce přijela dvoučlenná hlídka. Jeden strážník šel k žalobci, druhý k doktorce zjistit, co se stalo. Pak šel též druhý strážník k žalobci. On stále držel telefon před svým tělem. Strážnici se s ním bavili a snažili se mu vše v klidu vysvětlit. Žalobce se odkazoval na kodex pacienta a začal jim říkat, že je oznámí na GIBS a pak si dal telefon k uchu. Říkal všem v ordinaci, že je nechá vyhodit. Doktorka mu chtěla alespoň změřit tlak, tak J. přistoupila k žalobci, on se ale najednou zvedl a oběma rukama do ní strčil. Strážníci žalobce usadili zpět na lehátko. Žalobce začal být víc agresivní. Sestra se jej dost bála a už se k němu nepřibližovala. Poté neví, co se dělo, ale viděla, jak žalobce v klidu sám odchází z ordinace a vedle něj jdou strážníci. Za nějakou dobu se tam všichni vrátili a žalobce měl pouta. Opět se choval agresivně, nadával a vyhrožoval, že je nechá vyhodit z práce. Na to doktorka kontaktovala psychiatrii a domluvila s nimi okamžitý převoz za účelem vyšetření a možné hospitalizace.

58. Z úředního záznamu o podaném vysvětlení P. K. ze dne 30. 9. 2020, č. j. KRPS-72383-98/TČ- 2020-010471 (č. l. 296–299), soud zjistil, že jmenovaný uvedl, že pracuje jako zdravotní bratr v Nemocnici Kolín. Předmětný den vykonával službu s doktorkou Š.. Kolem 18:00 nastoupila do služby sestra J.. Ta do ordinace pozvala žalobce, který při příchodu v ruce držel telefon, a bylo zřejmé, že na telefon nahrává. Při vstupu popisoval, co dělá. Doktorka mu řekla, aby si je přestal natáčet. On odvětil, že na to má právo. Do telefonu říkal, že personál jej odmítá vyšetřit a chce být ošetřen jiným personálem. Doktorka mu řekla, že pokud nebude spolupracovat, tak aby opustil ambulanci. To muž odmítl a dožadoval se ošetření od jiného personálu. Na to byla přivolána městská policie. I tu si žalobce nahrával. Doktorka jej opět vyzvala, aby přestal nahrávat. Odvětil něco ve stylu „ty mi nebudeš říkat, co mám dělat“ a stále držel telefon před tělem. Kolegyně J. k němu přistoupila a chtěla mu změřit tlak. Najednou viděl, jak udělala dva rychlé kroky dozadu, strážníci žalobci drželi ruce u těla a posadili ho zpět na lehátko. Začal jim nadávat, co si dovolujou, a nadávání stupňoval. Začal sebou házet a vypadalo to, že se snaží z jejich držení vymanit. V ambulanci se objevila další hlídka. Po nějaké době s žalobcem strážníci odešli. Jeden ze strážníků ho přidržoval za loket. Žalobce si vzal všechny svoje věci.

59. Z úředního záznamu o podaném vysvětlení doktorky M. Š. ze dne 1. 2. 2021, č. j. KRPS- 72383163/TČ-2020-010471 (č. l. 449–453), soud zjistil, že jmenovaná uvedla, že dne X vykonávala službu v Nemocnici Kolín spolu se zdravotním bratrem K. a zdravotní sestrou J.. Kolem 20:00 přivezla záchranná služba muže s bolestmi levé horní končetiny. Záchranná služba jí sdělila, že žalobce při příjezdu seděl sám na chodníku a stěžoval si na bolest levé ruky s tím, že ho napadla policie. Žalobce již při příchodu držel v ruce telefon a nejevil žádné známky poranění. V ambulanci si sedl na lehátko. Sdělil jim, že si je bude nahrávat na diktafon. Ona mu řekla, že s tím nesouhlasí a požádala jej, aby telefon odložil. To žalobce odmítl. Zeptala se ho, co ho bolí. Na to odvětil, že nechce, aby jej ošetřovali. Opět se ho ptala, co ho bolí. On začal říkat, že jí odpovídat nebude. Začal nadávat, že jsou krávy a vykřikoval něco o kodexu pacienta. Začala se žalobce bát. Bála se, aby je fyzicky nenapadl. Proto nahlásila na městské policii agresivního pacienta. Po příjezdu strážníků žalobci opět říkala, že by ho ráda ošetřila, ale že jí musí říct, co se stalo. On na to, že chce být ošetřen od jiného personálu. Ona mu odvětila, že personál vyměnit nelze, jelikož je ve službě jeden doktor a jedna sestra. Žalobce držel telefon v obou rukou a směřoval jej na strážníky. Jeden ze strážníků mu říkal, aby telefon odložil. Žalobce odpověděl, že nic odkládat nebude, že má právo si je nahrávat. Viděla, jak jeden ze strážníků vzal žalobci telefon a ten ihned odložil na pracovní stůl, u kterého doktorka Š. seděla. Žalobce začal křičet, aby mu telefon vrátil a nehrabal se v něm a nemazal mu data. Při tom sprostě nadával. Začal být agresivnější. Š. požádala strážníky, aby žalobce vyvedli, protože on nechce spolupracovat a nechat se ošetřit. Jeden ze strážníků vzal telefon a vrátil jej žalobci. Žalobce pak v klidu odešel se strážníky ven. Po chvíli na ni strážníci opět zaklepali s tím, že se vrátili, protože si žalobce stěžuje na bolest levé ruky. Na to chtěla žalobce poslat na rentgen. Když k němu přišla, aby jej vyšetřila, tak ji žalobce chytil oběma rukama a odstrčil ji s tím, že od ní ošetřit nechce. Začal opět sprostě nadávat a celé se to opakovalo s tím rozdílem, že si je nenahrával. Začal být agresivnější a začal strkat do strážníků. Tak usoudila, že by mohl být psychicky labilní a nebezpečný a kontaktovala Psychiatrickou nemocnici, kde dohodla jeho vyšetření. Co se dělo mimo ambulanci, neví. Žalobce neměl žádné viditelné zranění.

60. Z usnesení Policie ČR ze dne 31. 3. 2021 (č. l. 497–509) vyplývá, že trestní věc prověřovaná na základě trestního oznámení žalobce byla odložena, neboť ve věci nešlo o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak.

61. K tomuto usnesení žalobce sdělil, že trestní řízení bylo na podkladě jeho stížnosti státním zástupcem obnoveno. Výpovědi svědků při jednání a) strážník Č.

62. Strážník Č. v postavení svědka v tomto soudním řízení vypověděl, že k incidentu došlo po 20. hodině. Nemocnice žádala o asistenci s tím, že v ordinaci mají agresivního pacienta. V ordinaci na lehátku seděl žalobce. Strážník žalobce vyzval k prokázání totožnosti. Při komunikaci s žalobcem nezjistili, o co mu ve skutečnosti jde. Žalobce chtěl ošetřit, ale dle svých podmínek. Všechny chtěl vykázat. Choval se verbálně agresivně. V místnosti byly pouze ženy (lékařka a sestra). Žalobce držel v ruce mobilní telefon, kterým permanentně šermoval. Nikdo se k němu nemohl přiblížit. Strážník mu telefon odejmul. Zcela zjevně byl verbálně agresivní. Strážník nevěděl, co žalobce dokáže. Vzhledem k tomu, že bylo pár týdnů po střelbě v ostravské nemocnici, tak to brali dost vážně. Když mu chtěla sestra změřit tlak, tak začal hysterčit a hadičku jí vytrhl z ruky. Pořád chtěl vyšetřit, ale současně se ho nikdo nesměl dotknout. Nakonec je lékařka požádala o vykázání žalobce, což učinili. Dostal zpátky svoje věci, včetně dokladů. Vyvedli ho ven před budovu chirurgie a opakovaně ho vykázali z areálu nemocnice. Žalobce začal říkat, že se tam vrátí, že chce zpátky. Najednou se rozešel nebo snad mírně běžel a snažil se prorazit hlídku a dostat se zpět do budovy ambulance. Kolegové ho svedli na zem. Jeden mu držel ruce, druhý nohy. Strážník Č. mu nasadil pouta. Žalobce nepřirozeně a teatrálně ječel. Stěžoval si na poranění, tak ho odvedli zpátky do ambulance. Přivolali hlídku Policie ČR. Strážníci ho hlídali, asistovali při dalším pokusu o ošetření a poté si ho převzali policisté.

63. K dotazům soudu svědek Č. uvedl, že žalobce nechtěl předložit občanský průkaz, navrhoval, že sdělí nacionále, aby si to strážník ověřil. Strážník trval na občanském průkazu, protože nemají technické prostředky k tomu, aby bezpečně ověřili jeho totožnost. Nakonec občanský průkaz předložil. Pokud by s sebou průkaz totožnosti žalobce neměl, tak by povolali Policii ČR. Pokud by policisté z kapacitních důvodů nemohli, tak by ho předvedli na služebnu. Městská policie má přístup do zjednodušeného registru. Strážník může zadat číslo občanského průkazu a pak mu vyjedou ověřené údaje, nicméně není tam fotka ani další údaje, které potřebují. Z informací před vstupem do ordinace nabyl dojmu, že personál má strach ze žalobce. Celé mu to přišlo jako šikanózní jednání ze strany žalobce. Do ordinace vstoupil první on a kolega V.. Druhá hlídka dorazila během chvilky v průběhu zjišťování totožnosti. Pokud jde o odebrání telefonu, strážník měl pocit, že by žalobce mohl telefon použít jako zbraň. Byla tam verbální agresivita a vnitřní zloba žalobce. Kdokoliv prošel kolem žalobce, tak mu žalobce telefon strkal prudkými pohyby k hlavě. Kdyby žalobce v tu chvíli chtěl, tak mohl kohokoliv tím telefonem praštit. Byla to napjatá situace. Strážník Č. využil nestřežený okamžik, telefon žalobci sebral a odstoupil s ním kousek dál od žalobce. Na telefonu svítila tmavá obrazovka, strážník telefon položil na stůl, kde byl celou dobu. Telefon měl strážník v ruce pár desítek vteřin. Na telefonu nic nemačkal. Žalobci nic z telefonu nemazal. K dotazu, zda nahrávání vypnul, strážník uvedl, že nemá ponětí. Neví, jestli telefon fungoval či něco nahrával. Telefon považoval za potenciální zbraň a hlavně si hlídal chování žalobce, který okamžitě po telefonu vyjel. Zvuková nahrávka, kterou strážník založil do trestního spisu, pochází od žalobce, který ji zaslal nadřízeným svědka. Telefon a všechny další věci byly žalobci vráceny při odchodu z ordinace. Žalobce byl za asistence městské policie vyveden. Když strážník vyšel ven, viděl, jak kolegové svedli žalobce na zem. Žádné obušky ani pepřový sprej nebyly při zákroku použity. K dotazu na úřední záznam, v němž svědek napsal, že žalobce sám telefon odložil, svědek uvedl, že o tom nemá ponětí.

64. K dotazům žalobce svědek Č. uvedl, že do ordinaci přišli nejprve dva strážníci. Nepamatuje si, že by žalobci říkal, že je větší blázen než on. Ze žalobce od počátku cítil agresivitu a nechuť ke spolupráci. Svědek neví, zda má právo být u vyšetření, ale pokud jej ošetřující lékař požádá o asistenci, tak vyhoví. Žalobce vykazovali opakovaně. Kamerové záznamy nezajišťovali. Hodinu a půl před předmětným incidentem jel žalobce vlakem do Kolína a došlo tam k incidentu s Policií ČR, načež žalobce volal na GIBS a zavolal si též sanitku do kolínské nemocnice.

65. K dotazům žalovaného svědek Č. vypověděl, že žalobce neškrtili ani nekopali do rozkroku. Žalobce neměl žádné viditelné zranění, stěžoval si na bolest ramene, proto ho dovedli zpátky do ordinace. Při zákroku žalobce vyváděl, jako by ho na vidle brali. Pokud by nekladl aktivní odpor, tak by mu ani nenasazovali pouta. O umístění do Psychiatrické nemocnice nerozhodli strážníci Městské policie Kolín. Po samotném incidentu žalobce opakovaně kontaktoval služebnu a velmi agresivně se domáhal nacionálů strážníků s tím, že si to s nimi vyřídí. Věří tomu, že by je žalobce vyhledal.

66. Žalobce k výpovědi svědka uvedl, že výroky „jsem větší blázen než ty“ a „chceš bejt zraněnej?“ pronesl právě strážník Č.. b) strážník V.

67. Strážník V. v postavení svědka vypověděl, že operační jim řekl, že personál nemocnice žádá asistenci kvůli pacientovi. Vyjel na místu s kolegou Č.. Byli si vědomi toho, že to bylo krátce po incidentu v Ostravě, kde to nedopadlo dobře. Na lehátku v ordinaci staticky seděl žalobce. Byl vyzván k předložení dokladů. Nejdřív žalobce uváděl, že je nepředloží. Nakonec je předložil. Lékařka jim sdělila, že žalobce se nechal přivézt sanitkou, ale ošetření odmítá a chce, aby všichni kromě lékaře opustili ordinaci. Žalobce byl nervózní, neustále vstával a sedal. Celé to působilo velice agresivně. Oni ho vyzývali, aby setrval na místě. Lékaři nakonec rozhodli o vykázání. Strážníci jej vykázali. Před budovou chirurgie v areálu nemocnice žalobce opakoval, že se tam vrátí zpátky. Oni mu neustále opakovali, že by se tím dopustil nezákonného jednání. Žalobce se rozběhl do budovy. Strážníci mu zabránili v návratu tím, že ho svedli na zem. Přiložili mu pouta a dovedli ho zpátky do ordinace. Lékařka rozhodla o jeho převozu, čímž to pro strážníky skončilo, protože eskortu provádí Policie ČR.

68. K dotazům soudu svědek V. uvedl, že když přišli do ordinace, tak žalobce seděl na lehátku a držel v ruce telefon. Neví, jestli jím natáčel. S telefonem pohyboval ze strany na stranu. V jednu chvíli žalobce vystartoval, strážník V. ho zatlačil zpátky do lehátka. Kolega Č. žalobci telefon odejmul. Neví, co kolega s telefonem dělal, soustředil se na agresivního žalobce. Č. byl za ním. On stál před žalobcem. Kdyby žalobce neměl průkaz totožnosti, tak by byl žalobce předveden na Policii ČR. Městská policie nedisponuje evidencí s fotografiemi. Má zkušenosti, že lidé jim často diktují smyšlené údaje. Žalobce z ordinace odešel za asistence strážníků. Věci mu v ordinaci nezůstaly. Samotný zákrok před budovou probíhal tak, že žalobce byl chycen za oděv, jeden strážník ho chytl v oblasti ramen a byl sveden na zem. Nedošlo k žádnému zranění. Byly mu znehybněny nohy a byla přiložena pouta. Pepřový sprej ani obušky nebyly použity. Nevybavuje si, že tam padla slova „chceš být zraněný“ nebo „jsem větší blázen než ty“.

69. K dotazu žalobce svědek V. vypověděl, že tam byla lékařka, která tam ještě povolala jednoho lékaře, a minimálně ještě jedna sestra.

70. K dotazům žalovaného svědek V. vypověděl, že nikdo žalobce nemlátil obuškem. Nikdo žalobci nekopal do rozkroku ani ho neškrtil. Žalobce byl pouze spoután. Nevykazoval žádné znaky zranění. Žalobce při zákroku strašně křičel, přišlo mu to přehnané. Ví o tom, že jiná hlídka zasahovala při další návštěvě žalobce v nemocnici. Ví také o tom, že žalobce navštívil služebnu městské policie s tím, že si strážníky s kamarády najde a ublíží jim.

71. Žalobce k výpovědi svědka Váni uvedl, že tento svědek jej držel bolestivě za pravou ruku a táhnul ho z budovy. Žalobce mu řekl „nech mě, zničíš mi svetr“ a škubl rukou. Svědek V. ho chytil za krk a stáhl ho zezadu. c) strážník CH.

72. Strážník CH. v postavení svědka vypověděl, že přijeli do ordinace jako druhá hlídka. Kolegové už byli v ordinaci. Oni už jen zajišťovali situaci, kdyby se vyhrotila. Celou dobu docházelo k verbálnímu napadání, vyhrožování, žalobce se neustále zvedal a pak si sedal, vyžadoval vyšetření a chtěl, aby všichni odešli. Bylo to celé hlučné a agresivní. Doktorka nakonec chtěla žalobce vykázat, což strážníci udělali a žalobce dobrovolně z ordinace odešel. Žalobce venku oznámil, že se tam stejně vrátí. Žalobce na výzvy strážníků nereagoval a šel zpátky do ordinace. Byli tam s ním tři strážníci. Ani se je nesnažil obejít a vešel směrem do nich. Vyvolal konflikt. Byly použity hmaty a chmaty. Byl zpacifikován. Stěžoval si, že kvůli zákroku ho něco bolí. Zavolala se státní policie, která si ho převzala.

73. K dotazům soudu svědek CH. uvedl, že při vstupu do ordinace žalobce seděl na lůžku a střídavě vstával a sedal si. Oháněl se kodexem pacienta. Choval se agresivně. Agresivita spočívala v tom, že vstával, nenechal na sebe sáhnout, vyhrožoval. Sestře vyrazil z ruky tlakoměr. Máchal rukama. Vyhrožoval tím, že strážníky svlékne z uniformy a že podá oznámení na lékaře. V ruce měl telefon, kterým nahrával. Každému dával telefon do obličeje. To byly nejagresivnější pohyby. Pokaždé, když vstal, tak se připravovali na jeho agresivní útok. Ty agresivní výpady s telefonem byly důvodem, proč mu strážník Č. telefon odebral. Kolega ho několikrát upozorňoval, že mu bude telefon odebrán, což se nakonec stalo. V momentě, kdy mu Č. vzal telefon, tak to bylo nejnebezpečnější. Č. stál za nimi, také čekal útok žalobce a poté telefon odložil na stůl. Neví, jak dlouho měl Č. telefon v ruce. Pochybuje, že by Č. na telefonu něco mačkal v situaci, kdy čekali útok žalobce. Telefon zůstal na stolku. Žalobce ho dostal zpět, když byl vykázán. Odcházel za jejich asistence, ale dobrovolně. Žalobce jim před budovou ambulance oznámil, že se tam vrátí. Vysvětlovali mu, že to nemůže. Rozešel se přímo proti nim. Zpacifikovali ho. Nedošlo k žádnému použití pepřového spreje či obušků. Tím strážnici ani nebyli vybaveni. Nedošlo k žádnému kopání žalobce. Nebylo nic takového zapotřebí. Věděli, že žalobce celou věc nahrává. Žalobce tam křičel „nekopejte do mě“, „nelámejte mi prsty“. Bylo jim zcela jasné, že je to účelové, protože nic takového se nedělo. Dělal to kvůli té nahrávce. Komentoval úplně něco jiného, než se tam dělo.

74. K dotazům žalobce svědek vypověděl, že Městská policie Kolín nezajišťovala kamerové záznamy. Každému ze strážníků žalobce tlačil telefon před obličej. Strážník Č. žalobce několikrát upozorňoval, že mu může být telefon odebrán. Žalobce agresivně vstával a sedal si od začátku, ještě předtím, než mu byl telefon odebrán. Fyzicky strážníkům žalobce v ordinaci nevyhrožoval.

75. K dotazům žalovaného svědek sdělil, že žádná zranění na žalobci nebyla patrná. Věděli, že při samotném zákroku nemohlo dojít ke zranění žalobce. Od nich zraněn rozhodně nebyl. Ihned po ukončení hospitalizace žalobce v Havlíčkově Brodě, začaly telefonáty na služebnu městské policie, že si je žalobce s kamarády najde, že je bude fyzicky likvidovat. Jednou byl i na služebně. Dnes před jednací síní opět žalobce dával strážníkům telefon před obličej, strážník Č. si jej také začal nahrávat, v tu chvíli se k němu žalobce vydal a chtěl mu telefon sebrat, posléze opět vyhrožoval, že je fyzicky zlikviduje.

76. Žalobce k výpovědi svědka CH. uvedl, že je v rozporu s nahrávkami. Na videonahrávce je vidět, že žalobce má telefon v pasivní poloze, sedí a nehýbe se. Na audio nahrávce nejsou zaznamenány výhružky žalobce, jak je popisoval svědek. Žalobce vstával až poté, co mu ukradli telefon. K tvrzení svědka, že mu nic neudělali, žalobce uvedl, že byl na operaci zlomeniny spodiny očnice a nosu. d) strážník T.

77. Strážník T. v postavení svědka vypověděl, že byli voláni k agresivnímu pacientovi do Nemocnice Kolín. V ordinaci seděl na lůžku žalobce a probíhalo tam dohadování. Oháněl se kodexem pacienta, že tam chce být sám. Žalobce chtěl celou událost neustále natáčet. Potom tam probíhalo šermování s telefonem. Svědek to viděl matně, ale viděl prudší pohyby žalobce. Telefon mu byl odebrán, po minutě kolega strážník odkládal telefon na stůl. Žalobce se odmítal podrobit vyšetření, proto byl vykázán z ambulance. Byl poučen, že se nesmí vracet zpět. Žalobce odvětil, že se vrátí. Šel zpátky do ambulance, byl sveden na zem a byla mu přiložena pouta. Poté byl odveden zpět do ambulance. Strážníci vyčkali na příjezd Policie ČR.

78. K dotazům soudu svědek uvedl, že žalobce měl telefon v ruce, šermoval s ním v blízkosti obličeje kolegy. Žalobce byl upozorněn, aby nenatáčel a nešermoval. Kolega Č. mu telefon odejmul z důvodu obavy o zdraví, protože telefonem se dá ublížit. Žalobce již před odejmutím telefonu střídavě seděl a vstával. Žalobce nespolupracoval. Č. měl telefon v ruce chvilku, asi třicet vteřin či do minuty. Neví, co s ním dělal. Nevybavuje se, že by Č. na telefonu něco mačkal. Poté ho položil za sebe. Neví, co se pak dělo s telefonem dál. Při zákroku před nemocnicí nebyl použit žádný obušek ani pepřový sprej. Nedošlo tam k žádným kopům.

79. K dotazu žalobce svědek T. ukázal, že žalobce v ordinaci máchal telefonem ze strany na stranu.

80. K dotazům žalovaného svědek uvedl, že žalobce po zákroku nevykazoval žádné znaky zranění. Po incidentu žalobce volal na služebnu a vyhrožoval jim, že si najde.

81. K výpovědi svědka žalobce uvedl, že jeho výpověď je v příkrém rozporu s nahrávkami. Pokud by žalobce prudce máchal telefonem, tak by ten záznam nebyl vůbec zřetelný. Na videonahrávce není také vidět, že by žalobce vstával a zase si sedal. Do zad ho mohly mlátit obuškem nebo jiným malým předmětem. Neví, jestli mu oči opuchly oči z pepřového spreje či z toho, že ho v lednu hodili do louže. Ostatní provedené důkazy 82. Soud při jednání k důkazu přehrál celý videozáznam, na který žalobce zaslal hypertextový odkaz v žalobě a navrhl jeho provedení. Soud jej stáhl a uložil na CD, jež je součástí soudního spisu. Jde konkrétně o soubor nazvaný „FN Kolín útok.mp4“ o délce 5 minut a 54 vteřin. Na videu je vidět ordinace, v níž se nachází lékařka, zdravotní sestra a krátce jeden muž sedící u počítače. Žalobce si na nahrávce sám pro sebe stěžuje, že je zraněn a že se bránili proti tomu, že si je nahrává. Lékařka sedící za stolem, vzdálená několik metrů od něj, mu říká „Můžete si mě přestat natáčet?“, načež žalobci odvětí: „Ne, nemůžu. Můžete mi poskytnout lékařskou péči?“ Lékařka mu říká: „Můžu Vám poskytnout zdravotnickou péči, pokud si mě přestanete natáčet.“. Žalobce si ji natáčí a do toho říká „Dokažte mi, že si Vás natáčím. Kde to vidíte, že si Vás natáčím“. Žalobce dále říká, že má právo si dělat důkazní materiál ve svůj prospěch, aby nebyl křivě nařčen. Dále si pro sebe říká, že mu bylo několikrát vyhrožováno ve zdravotnických zařízeních, několikrát byl křivě obviněn a že za nahrávání personálu na něj zavolali policii. V čase 3:46 přichází do ordinace strážníci Č. a V.. Vzájemně se pozdraví s žalobcem a strážník Č. jej jménem zákona vyzývá k předložení občanského průkazu. Žalobce říká, že ho má někde v batohu, ale že mu své údaje nadiktuje. S tím strážník Č. nesouhlasí. Strážník Č. mu dále sděluje, že záznam z nahrávání může použít pouze pro účely vyšetřování. Žalobce říká „to si můžete stěžovat“. Žalobce dále říká, že je na něm, zda strážníkovi předloží občanský průkaz či mu údaje nadiktuje. Strážník s tím nesouhlasí. Žalobce mu říká, že se budou soudit. Žalobce následně předloží občanský průkaz. Strážník Č. se ho ptá, v čem je problém. Žalobce říká, že byl zraněn. Říká, že by se rád nechal ošetřit, ale oni (míněno zdravotníci, pozn. soudu) to odmítají, že si je nahrává. Strážník mu odvětí, že je ve zdravotnickém zařízení, kde probíhají „interní záležitosti“. Dále žalobci říká „mně si klidně nahrávejte“. Žalobce říká, že má obavu o své zdraví. Strážník Č. opět říká, že problém je v tom, že záznam může použít pouze pro potřeby orgánů činných v trestním řízení. Žalobce říká: „To můžete rozporovat. Já si s tím můžu dělat…“ Do toho mu strážník Č. šáhne po mobilu se slovy: „V tom případě…“. Tím záznam končí.

83. Žalobce k tomuto videozáznamu uvedl, že oproti výpovědím strážníků na něm nejsou zaznamenány žádné výzvy k tomu, aby odložil mobilní telefon. Z nahrávky je také zřejmé, že mobilní telefon je prakticky statický, žalobce akorát přetáčí formát. Kdyby s ním mával, tak by to bylo patrné. Z nahrávky je také zřejmé, že nikomu nestrkal obličej do ruky. On se k nikomu neposouval. Oni naopak chodili k němu. Na nahrávce není patrné žádné sedání a vstávání žalobce.

84. Žalovaný k videozáznamu uvedl, že existuje vícero záznamů, dokonce dvouhodinové, a není zřejmé, zda tento záznam je autentický a není sestříhán.

85. Ze zprávy Českých drah, předložené žalobcem při jednání, vyplývá, že jízdenka žalobce byla X při cestě do Kolína kontrolována průvodčí.

86. Z úředního záznamu Městské policie Kolín ze dne 24. 3. 2020, předloženého žalovaným při jednání, vyplývá, že dne 25. 3. 2020 telefonoval žalobce na služebnu, že chce okamžitě vědět jména a adresy „zmrdů, co ho napadli v nemocnici“, hlavně „toho zkurvysyna č. X“. Také řekl, že „si na ty zmrdy počká“ a že „jim s kamarády rozbijí držky“.

87. Ze žalobcem předložených výpisů z účtu jsou patrné příjmy žalobce v období 2019 až 2021.

88. Ze zprávy Fakultní nemocnice Hradec Králové, předložené žalobcem při jednání, vyplývá, že byl hospitalizován na ORL od 11. do 17. 8. 2021 s frakturou nosu a zlomeninou spodiny očnice. Operován byl 12. 8. 2021 bez komplikací.

89. Ze zprávy Policejního prezidia ze dne 9. 6. 2020, předložené při jednání žalobcem, vyplývá, že žalobce nebyl při převozu do Psychiatrické nemocnice formálně policisty Policie ČR omezen na osobní svobodě, tudíž nebyly splněny zákonné podmínky pro přiložení pout.

90. Z vyrozumění Policie ČR ze dne 27. 9. 2018 (založeno na č. l. 5–6 soudního spisu) vyplývá, že si žalobce stěžoval na postup policistů při zásahu ve Všeobecné fakultní nemocnici dne 16. 11. 2017. Policie dala stížnosti za pravdu v tom, že žalobci jeden z policistů vyhrožoval, že ho zabije a že mu týká a posílá ho „do prdele“.

91. Z dotazu Policie ČR ze dne 5. 8. 2021 (založen na č. l. 79 soudního spisu) vyplývá, že se žalobce policejní orgán v rámci prověřování trestní věci, v níž vystupuje jako poškozený, dotazuje na možnost předložení mobilního telefonu, kterým dne X incident nahrával, k posouzení znalci. Posouzení zásahu soudem Obecně 92. Podle § 82 s. ř. s. každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.

93. Soud nemá pochyb o tom, že jednotlivými tvrzenými dílčími zásahy strážníků byl žalobce zkrácen na svých právech (zejména právu na zdraví, na soukromí, na informační sebeurčení, svobodě pohybu, vlastnickém právu a dalších). Jedná se přitom pojmově o zásahy ve smyslu § 82 s. ř. s., které směřovaly vůči žalobci. Pro posouzení důvodnosti žaloby je tak rozhodující, zda šlo o zásahy zákonné či nezákonné.

94. Soud se neztotožnil s námitkou žalovaného, že tvrzené jednání strážníků pojmově nemůže představovat nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s., neboť městská policie vystupuje jako správní orgán pouze v několika situacích předjímaných správním řádem. Druhá část argumentace žalovaného, tedy, že strážníci městské policie v daném případě nevystupovali jakožto správní orgán, je sice správná, tato skutečnost ale není překážkou projednání žaloby. Právě výše citovaný § 83 s. ř. s. totiž situaci řeší, a to tak, že pasivně legitimovaným orgánem v tomto řízení stanoví v případě obecní policie obec. Ostatně obdobně koncipované zásahové žaloby na nezákonné jednání konkrétních strážníků či policistů jsou běžně správními soudy věcně projednávány, jak potvrzují i některá dále citovaná rozhodnutí.

95. Protože soud rozhodoval pouze o určení toho, zda byl zásah strážníků nezákonný, vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době zásahu (§ 87 odst. 1 s. ř. s.).

96. Soud připomíná, že je to primárně žalobce, kdo v tomto typu řízení nese důkazní břemeno ohledně prokázání toho, že k tvrzenému zásahu došlo (viz např. rozsudek NSS ze dne 7. 1. 2016, č. j. 7 As 307/2015 - 31).

97. Pokud jde o hodnocení provedených důkazů obecně, soud považoval za nejspolehlivější zdroj pro své skutkové závěry obě nahrávky samotného zásahu, neboť nejvěrohodněji zachycují samotný zásah. Žalovaný k videozáznamu obecně namítl, že není jisté, že je autentický, ale toto své vyjádření neopřel o žádnou přesvědčivou úvahu či důkaz, který by v očích soudu tento důkaz znehodnotil či odůvodnil například znalecké zkoumání záznamu. Nadto tento videozáznam odpovídá též provedené zvukové nahrávce, jejíž autenticitu žalovaný nijak nezpochybňoval (zpochybňoval toliko autenticitu projevů žalobce na této nahrávce). Oproti tomu, pokud jde o vyjádření strážníků (ať už jde o podaná vysvětlení či výslechy při jednání) nelze pominout jednak to, že strážníci incident popisovali s odstupem řady měsíců (jak někteří sami upozorňovali), a navíc byť formálně nebyli účastníky řízení a soudem byli slyšeni jakožto svědci, jde primárně o jejich jednání, které je předmětem tohoto soudního řízení, tudíž z povahy věci nemohou být svědky, kteří nemají na výsledky řízení žádný zájem.

98. Soud se nyní konkrétně bude zabývat jednotlivými v žalobě tvrzenými dílčími zásahy strážníků tak, jak šly časově po sobě. Výzvy k předložení občanského průkazu 99. Žalobce tvrdí, že strážnici postupovali nezákonně, když po něm chtěli občanský průkaz. Nebránil se ztotožnění, ale chtěl se identifikovat tím, že strážníkům své osobní údaje sám nadiktuje. Tvrdí, že jej strážníci šikanovali s tím, že musí mít občanský průkaz a musí ho strážníkům ukázat (přestože bývalý ministr spravedlnosti Pelikán říká opak).

100. V tomto ohledu byla skutková situace mezi stranami nesporná a jasná z obou záznamů, s kterými korespondovaly též výpovědi strážníků i tvrzení žalobce.

101. Po vstupu strážníků Č. a Váni do ordinace se s žalobcem pozdraví a strážník Č. žalobce „jménem zákona“ vyzve k předložení občanského průkazu. Žalobce říká, že občanský průkaz s sebou má, ale že mu své osobní údaje nadiktuje. S tím strážník Č. nesouhlasí a poučuje žalobce, že je jeho povinností mu občanský průkaz předložit. Žalobce nesouhlasí a říká, že je na něm, zda strážníkovi občanský průkaz předloží, či mu údaje nadiktuje. Říká, že se budou soudit. Občanský průkaz strážníkovi přesto nakonec předloží.

102. Podle § 12 odst. 1 zákona o obecní policii se prokázáním totožnosti pro účely tohoto zákona rozumí prokázání jména, popřípadě jmen, příjmení, data narození, rodného čísla, bylo-li přiděleno, adresy místa trvalého pobytu nebo bydliště a v případě potřeby také sdělení dalších údajů podle § 11a odst. 2 až 5. Rozsah a způsob zjišťování osobních údajů musí být přiměřené účelu zjišťování totožnosti.

103. Podle § 12 odst. 2 zákona o obecní policii je strážník oprávněn vyzvat osobu, aby a) jde-li o osobu, vůči které provádí úkon k plnění úkolů obecní policie, b) jde-li o osobu podezřelou ze spáchání trestného činu nebo přestupku, c) jde-li o osobu, od níž bude třeba požadovat vysvětlení (§ 11), d) jde-li o osobu, která odpovídá popisu osoby hledané policií nebo osoby pohřešované, e) na žádost jiné osoby, jestliže tato osoba má na zjištění totožnosti právní zájem, f) jde-li o osobu, která žádá o prokázání totožnosti podle písmena e), g) jde-li o osobu, která oznamuje podezření ze spáchání trestného činu nebo přestupku.

104. Ze skutkových zjištění je zřejmé, že se žalobce svému ztotožnění jako takovému nebránil, ale chtěl se ztotožnit jiným způsobem, který strážník bez vysvětlení odmítal a trval výlučně na předložení občanského průkazu.

105. Soud připomíná, že každý občan starší 15 let s trvalým pobytem na území ČR je povinen mít občanský průkaz (v předmětné době na základě § 2 odst. 3 zákona č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech). To ale ještě neimplikuje povinnost mít občanský průkaz vždy a všude u sebe. Taková povinnost není žádnou právní normou stanovena, tudíž neexistuje (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).

106. Z § 12 odst. 2 zákona o obecní policii plynulo strážníkovi oprávnění vyzvat žalobce za tam splněných podmínek k prokázání jeho totožnosti, čemuž dle odst. 3 odpovídala povinnost žalobce této výzvě vyhovět.

107. Co se rozumí „prokázáním totožnosti“ je pak konkretizováno v § 12 odst. 1 zákona o obecní policii, přičemž dle věty druhé citovaného ustanovení musí být rozsah a způsob zjišťování osobních údajů přiměřený účelu zjišťování totožnosti.

108. Předložení občanského průkazu je sice snadnou a spolehlivou metodou k ověření totožnosti, to ale neznamená, že jde o jediný přípustný způsob. To potvrzuje též odborná literatura: „Vzhledem ke skutečnosti, že zákon neurčuje, jaké konkrétní doklady nebo způsoby jsou považovány za hodnověrné, má vyzvaná osoba právo prokázat svoji totožnost jakýmkoliv způsobem, např. předložením listin (průkazů) nebo svědectvím (osobní znalost). Je zřejmé, že předložení občanského průkazu je nejběžnějším způsobem, ale není jedinou existující možností, jak občan starší 15 let může hodnověrným způsobem prokázat svoji totožnost. V některých případech se dokonce předložení občanského průkazu nemusí považovat za hodnověrné prokázání totožnosti, např. při ztrátě průkazní moci občanského průkazu. Při řešení této věci je v praxi třeba aplikovat i druhou větu v ustanovení § 12 odst. 1, kde je stanoveno, že důvod ke zjišťování totožnosti určuje míru spolehlivosti, s níž se zjištění provádí. Z toho lze vyvodit, že čím je konkrétní důvod v mezích ustanovení § 12 odst. 2 pro zjišťování totožnosti z bezpečnostního hlediska závažnější, tím je třeba přistupovat s vyšší náročností k zjištění totožnosti“ (Vetešník, P., Jemelka, L.: Zákon o obecní policii. Komentář. C. H. Beck, 2. vydání, 2019, komentář k § 12).

109. V nyní posuzovaném případě strážník žalobce opakovaně vyzýval k předložení občanského průkazu s mylným tvrzením, že jde o zákonnou povinnost žalobce. Současně žalobci nevysvětlil, proč nemůže akceptovat způsob, kterým se žalobce hodlal prokázat (tj. sdělení osobních údajů žalobcem), což lze v některých případech považovat za dostatečný způsob k prokázání totožnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3849/2007).

110. Soud proto konstatuje, že výzvy strážníka k předložení občanského průkazu byly nezákonným zásahem do práv žalobce na soukromí a informační sebeurčení (srov. např. nedávný nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1022/21). Žalobce sice v případě naplnění zákonných podmínek dle § 12 zákona o obecní polici byl povinen prokázat svoji totožnost, strážník však bez jakéhokoli odůvodnění trval na naplnění této povinnosti výlučně formou předložení občanského průkazu. Pro takový postup však neposkytuje zákonnou oporu citované ustanovení ani žádné jiné.

111. Pro úplnost soud konstatuje, že tím neříká, že strážník byl povinen akceptovat způsob ztotožnění, který navrhoval žalobce. Zde je zásadní § 12 odst. 1 věta druhá zákona o obecní policii, podle níž rozsah a způsob zjišťování osobních údajů musí být přiměřené účelu zjišťování totožnosti. Z tohoto ustanovení vyplývá, že čím je potřeba spolehlivého ztotožnění silnější, tím věrohodnější způsob identifikace může strážník požadovat (a naopak). Komentářová literatura k tomu příkladem uvádí: „Bude-li tedy strážník požadovat prokázání totožnosti podle § 12 odst. 2 písm. b) např. po osobě, která je podezřelá ze spáchání trestného činu, nepostačí mu k prokázání totožnosti předložení průkazu do fitcentra, byť by v něm byly uvedeny všechny potřebné údaje, ale bude vyžadovat nejlépe občanský průkaz. Naopak bude-li strážník pouze „domlouvat“ osobě mladší 15 let proto, že porušila obecně závaznou vyhlášku obce tím, že si zkrátila cestu přes krátký úsek trávníku, kde je to zakázáno, strážník se může spokojit např. s žákovskou knížkou nebo prohlášením kamaráda staršího 15 let.“ (Vetešník, P., Jemelka, L.: Zákon o obecní policii. Komentář. C. H. Beck, 2. vydání, 2019, komentář k § 12). Volba způsobu prokázání totožnosti tedy není ani výlučně na úvaze ztotožňované osoby. Záleží vždy na konkrétních okolnostech, přesněji slovy § 12 odst. 1 věty druhé zákona o obecní policii na „účelu zjišťování totožnosti“. Z tohoto hlediska je v posuzovaném případě nutno konstatovat, že strážník žalobci ani náznakem nevysvětlil, z jakého zákonného důvodu uvedeného v § 12 odst. 2 zákona o obecní policii jej k předložení občanského průkazu vyzval, přestože právě takové odůvodnění má výzvu k prokázání totožnosti provázet (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 12. 6. 2017, č. j. 48 A 68/2016 - 84, č. 3660/2018 Sb. NSS, a nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2021, sp. zn.

II. ÚS 1022/21), což brání posouzení přiměřenosti jeho výzvy vyžadující výlučně předložení občanského průkazu

112. Konečně soud zdůrazňuje, že třebaže soud shledal výzvu k předložení občanského průkazu nezákonnou, bylo povinností žalobce jí vyhovět (§ 12 odst. 3 zákona o obecní policii), což žalobce v tomto případě učinil. Odejmutí mobilního telefonu žalobci 113. Žalobce zadruhé tvrdí, že mu strážníci vytrhli jeho telefon z ruky a ukradli mu jej.

114. V tomto bodě není mezi stranami sporná skutečnost, že strážník Č. žalobci v ordinaci v nestřežený okamžik vzal mobilní telefon z ruky.

115. V úředním záznamu Městské policie Kolín ze dne X, opatřeném podpisy všech čtyř zasahujících strážníků, je uváděno, že hlídka žalobce vyzvala k odložení telefonu, aby jej lékařka mohla vyšetřit, což žalobce po krátkém přemlouvání učinil. To ale naprosto neodpovídá výpovědím samotných strážníků a zejména obsahu video a audio nahrávkám zásahu. Strážník Č. k dotazu soudu nedokázal vysvětlit, proč uvedené do záznamu zapsal, třebaže sám vypověděl, že takto se incident neodehrál. Z nahrávek též vyplývá, že jednání strážníka Č. nepředcházela žádná výzva vůči žalobci k zanechání agresivního jednání, k zanechání „šermování“ telefonem, k odložení mobilního telefonu či k jeho vydání, jak strážník napsal do zmíněného úředního záznamu, respektive jak uvedli ve svých výpovědích strážníci CH. a T.. I pro tyto rozpory (a důvody zmíněné v odst. 97 tohoto rozsudku) soud vycházel ve svých skutkových zjištěních primárně z obou záznamů, a nikoliv z toho, co strážnici napsali či vypověděli.

116. Žalovaný zdůvodnil odejmutí telefonu žalobci strážníkem Č. tím, že mobilní telefon v rukou žalobce byl vyhodnocen jako zbraň.

117. Soud obecně souhlasí s tím, že mobilní telefon může učinit případný útok proti tělu důraznějším, a tudíž bezpochyby může představovat potenciální zbraň (§ 14 odst. 3 zákona o obecní policii).

118. Podle §14 odst. 1 zákona o obecní policii je strážník oprávněn přesvědčit se mj. u osoby, proti které směřuje jeho zákrok z důvodu jejího agresivního chování, zda u sebe nemá zbraň a tuto odebrat.

119. Toto ustanovení dle soudu obecně opravňuje strážníka k odebrání zbraně osobě, proti které směřuje svůj zákrok z důvodu jejího agresivního chování. Při odebrání zbraně dle § 14 odst. 1 zákona o obecní policii není nutné, aby odebrání zbraně předcházela slovní výzva (podmínka předchozí marné výzvy pro odebrání zbraně je stanovena v případě postupu podle § 14 odst. 2 zákona o obecní policii, což však nedopadá na tento případ).

120. Soud se však neztotožnil s tím, že jednání žalobce, které předcházelo odebrání jeho telefonu strážníkem Č., odebrání telefonu odůvodňovalo.

121. Zde jsou pro soud opět klíčové oba záznamy, v tomto případě zejména videozáznam, který pokrývá dobu od momentu, kdy první dva strážníci vstupují do ordinace (čas 3:44), do odejmutí telefonu strážníkem Č. (čas 5:54). Po příchodu se žalobce se strážníky pozdraví, následuje výše popsaná diskuse ohledně povinnosti předložit občanský průkaz (viz odst. 101 tohoto rozsudku). Strážník se po ztotožnění žalobce zeptá, v čem je problém. Žalobce vysvětluje, že jej zdravotnický personál nechce ošetřit, protože si je nahrává. Strážník mu říká, že je ve zdravotnickém zařízení, kde probíhají interní záležitosti. Žalobce říká, že má obavu o své zdraví. Strážník mu odvětí, že problém je v tom, že videozáznam může použít pouze pro potřeby orgánů činných v trestním řízení. Žalobce říká „to můžete rozporovat, to já si s tím můžu dělat…“, načež mu strážník rychle sebere telefon z ruky.

122. Byť soud připouští, že v uvedených dvou minutách žalobce pro svůj způsob komunikace jistě nepředstavuje vzor klidného a přívětivého člověka, tak současně nelze říci, že by byl před odejmutím telefonu agresivní a že by svým jednáním zavdal důvodnou obavu, že telefon použije jako zbraň při svém útoku vůči strážníkům či zdravotnickému personálu. Žalobce dle obou záznamů až do okamžiku odebrání telefonu nikomu nevyhrožoval, nekřičel ani nenadával. Stejně tak není z videozáznamu patrné, že by opakovaně prudce vstával a „strkal“ telefon před obličej všech přítomných, jak tvrdili strážníci ve svých výpovědích. Z videozáznamu je zřejmé, že žalobce sedí. Strážník Č. k němu hned po příchodu neohroženě zamíří, postaví se nad ním a do odebrání telefonu stojí nad ním. Na záznamu je také patrné, že se k žalobci strážník Č. krátce před odejmutím telefonu obrací bokem a chvíli se na něj ani nedívá. I toto chování strážníka nesvědčí závěru, že by mělo jít o jednání s agresivním člověkem, od kterého očekává fyzický útok s použitím mobilního telefonu. Ze záznamu dle soudu nevyplývá, že by (až do okamžiku odebrání telefonu) byla situace výrazně vypjatá, že by se snad schylovalo k fyzickému útoku žalobce a že by měl strážník skutečnou obavu z toho, že žalobce z ničeho nic vstane a pokusí se někoho telefonem udeřit.

123. Pravý důvod, proč strážník žalobci telefon odebral, vyslovil sám strážník Č. na audiozáznamu, který pokračuje i po ukončení videozáznamu. Videozáznam končí tím, že strážník žalobci říká, že videozáznam může použít pouze pro potřeby orgánů činných v trestním řízení. S tím žalobce nesouhlasí a říká: „To můžete rozporovat. Já si s tím můžu dělat…“ Do toho mu strážník Č. šáhne po mobilu se slovy: „V tom případě…“. Tím videozáznam končí, ale audiozáznam pokračuje: „V tom případě já vám.. Vypnu Vám to, protože vy to budete…“ 124. Skutečným důvodem, proč strážník žalobci telefon odejmul, tedy byla zjevně snaha vypnout probíhající videozáznam. Ať už proto, že se strážník skutečně domníval, že žalobce záznam použije jinak, než mu dle strážníka právní úprava dovolovala, či zkrátka proto, že mu bylo nahrávání nepříjemné a nechtěl, aby si žalobce situaci dále nahrával.

125. Na každý pád však lze konstatovat, že žalobce svým jednáním před odejmutím telefonu nezavdal důvodnou obavu z toho, že fyzicky na strážníky či někoho dalšího zaútočí a že při takovém útoku použije nahrávající telefon jako zbraň. Nebyly tedy splněny podmínky pro odebrání telefonu dle § 14 odst. 1 (či jiného ustanovení) zákona o obecní policii, neboť slovy citovaného ustanovení zde nebylo agresivní chování žalobce, které by takový postup ospravedlnilo.

126. Soud zdůrazňuje, že z hlediska hodnocení zákonnosti tohoto dílčího zásahu je podstatné jednání žalobce předcházející odebrání telefonu, neboť naplnění podmínek v § 14 odst. 1 zákona o obecní policii je nutno posuzovat k okamžiku, kdy strážník k zákroku přistoupil. Zákonnost odejmutí telefonu strážníkem se nemůže opírat o chování žalobce, které následovalo až teprve po odejmutí telefonu. Může leda ospravedlnit to, že strážníci jeho následným výzvám k vrácení telefonu nevyhověli, neboť žalobce byl po jeho odebrání skutečně agresivní. Pokud by se takto žalobce choval již před odebráním telefonu (sprosté nadávky, křik, vyhrožování), neměl by soud o zákonnosti zásahu strážníka pochyb. Jak však soud objasnil výše, takto agresivně se žalobce až do okamžiku odebrání telefonu neprojevoval.

127. Soud proto uzavírá, že odejmutí mobilního telefonu žalobci strážníkem bylo nezákonným zásahem, neboť pro takový postup nebyly v dané chvíli splněny zákonné podmínky.

128. Pokud jde námitku žalobce, že mu byl telefon vrácen až po třech týdnech, tuto prodlevu zjevně nelze přičítat strážníkům, kteří mu telefon vrátili při společném odchodu z ordinace či nejpozději poté, co jej předali policistům k převozu do Psychiatrické nemocnice. Žalobce měl totiž telefon s sebou též při převozu, jak potvrzují úřední záznamy příslušníků Policie ČR. Pokud byl žalobci telefon odebrán v Psychiatrické nemocnici a vrácen při ukončení jeho hospitalizace, nelze takové jednání přičítat strážníkům Městské policie Kolín, potažmo žalovanému. Ukončení nahrávání videozáznamu 129. Žalobce dále namítá, že mu bylo zabráněno v natáčení videozáznamu, na což má právo.

130. Z audiozáznamu, jak byl popsán výše (viz odst. 123–124 tohoto rozsudku), je zřejmé, že úmyslem strážníka Č. bylo ukončit nahrávání, poté co žalobci telefon odebral. Videozáznam pak skutečně končí v momentě, kdy strážník bere telefon do ruky. Z audiozáznamu i výpovědí strážníků je zřejmé, že strážník měl telefon chvíli v ruce. Soud tak nemá důvod pochybovat o tom, že strážník Č. nahrávání na mobilním telefonu žalobce skutečně vypnul. Byť strážník ve své výpovědi tvrdil, že na telefonu nic nemačkal, tak současně vypověděl, že neví, jestli telefon vypnul. Na záznamu je zřetelně slyšet, že odejmutí telefonu žalobci strážník doprovází slovy „vypnu vám to“. Z toho soud logicky dovozuje, že strážník nahrávání videozáznamu mobilním telefonem žalobce ukončil, a to úmyslně.

131. Pro takový postup strážníka soud přitom neshledává žádnou zákonnou oporu.

132. Soud v této chvíli nehodnotí, zda žalobce byl či nebyl oprávněn si pořizovat záznam zdravotníků před příchodem strážníků, ale nemá pochyb o tom, že od momentu, kdy strážníci vstoupili do místnosti a začali vůči žalobci činit úkony, byli povinni strpět pořizování videozáznamu ze strany žalobce. V tomto ohledu lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1064/2019, podle něhož „policista při provádění služebních zákroků a plnění zákonných úkolů nevystupuje jako soukromá osoba, ale vykonává působnost orgánu veřejné správy, kterou lze kontrolovat i za využití audio či videozáznamu. K přípustnosti a legálnosti pořizování videozáznamů, audiozáznamů či fotografií příslušníků Policie ČR během jejich činnosti se vyslovil rovněž i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 5 As 37/2009. K obdobným závěrům dospělo i Ministerstvo vnitra ve stanovisku odboru bezpečnosti politiky MV k pořizování záznamů policistů při výkonu služby: ‚Pořizování audio, videozáznamu nebo fotografie policistů při výkonu služby člověkem na místě veřejnosti přístupném, včetně záběrů na identifikační číslo či registrační číslo služebního vozidla není v rozporu se zákonem. Příslušníci Policie ČR při plnění zákonných úkolů vystupují jako úřední osoby a vykonávají působnost orgánu veřejné správy a fyzické osoby mohou pořizováním záznamů policistů při výkonu služby přiměřeným způsobem zejména kontrolovat výkon veřejné moci, uplatňovat svoje právo na informace, právo pořizovat záznamy pro zpravodajské, umělecké účely nebo pro účely ochrany práv a svobod. Ze strany pořizovatele záznamů však nesmí dojít k pořizování záznamů (či dalšímu nakládání s nimi), které by zasahovalo nad míru přiměřenou situaci do osobnostních práv policistů či třetích osob. V zásadě platí, že policista je povinen strpět pořizování audio, video záznamů nebo fotografií při výkonu služby jinou osobou.‘“ 133. Ve věci není pochyb, že strážníci vystupovali v dané situaci jakožto úřední osoby, a nebyl zákonný důvod, proč by si žalobce jejich zásah nemohl nahrávat na mobilní telefon. Videozáznam zásahu ostatně může sloužit jako důkaz též k ochraně zákonně postupujících strážníků, policistů či jiných úředních osob, neboť může vyvrátit případná osočení z jejich nezákonného postupu.

134. Soud tak uzavírá, že ukončení nahrávání videozáznamu zásahu na mobilním telefonu žalobce strážníkem bylo nezákonné. Smazání videí a fotek z mobilního telefonu žalobce 135. Žalobce dále v žalobě tvrdil, že mu strážníci smazali asi desítku videí a desítku alb s fotkami, což je asi 300 nejen rodinných fotek za poslední rok, co mu rostou děti. Ze smazaných videí a fotek se mu podařilo obnovit jedno. Při jednání pak uvedl, že mu strážník smazal nejspíš jen videosoubory, přičemž se mu jich asi pět podařil obnovit.

136. Uvedené tvrzení žalobce dle soudu neprokázal.

137. Z audiozáznamu ani videozáznamu není prokazatelné, že by mu někdo ze strážníků mazal soubory uložené v mobilu. Žalobce své tvrzení dokládal tím, že sami strážníci na audiozáznamu říkají „není tam nic, tovární nastavení“. Žalobce však sám uvedl, že do továrního nastavení (tedy vrácení telefonu do jeho původního nastavení, což zahrnuje smazání všech souborů) telefon vrácen nebyl. Nadto soud nepřehlédl, že toto jeden ze strážníků řekl krátce poté, co žalobce na nahrávce s potěšením říká, že telefon už je zamknutý. Zřejmě tak šlo jen o neobratné vyjádření toho, že telefon je uzamčen a na jeho displeji zůstává jen černá obrazovka. Pokud totiž byl telefon zamčen, těžko mohl strážník konstatovat, že na telefonu nic není (ve smyslu, že byly smazány všechny soubory). Krom toho soud přihlédl k tomu, že sám žalobce měnil svá tvrzení ohledně smazaných souborů. Zatímco v žalobě tvrdil, že šlo o 300 fotek z posledního roku a desítky videí, při jednání uváděl, že byly smazány jen některé nespecifikované videosoubory. Skutečnost, že si žalobce po propuštění z nemocnice psal s někým na internetu ohledně obnovy souborů, dle soudu nestačí k tomu, aby soud vzal jeho tvrzení ohledně smazání videí z telefonu strážníky za prokázané; tím spíše, že soud souhlasí s žalovaným, že žalobce od počátku předpokládal, že věc skončí u soudu a pokud pro účely zvukové nahrávky zveličoval bolesti po zákroku strážníků (k tomu viz dále odst. 161 tohoto rozsudku), lze též připustit, že i jím zmíněné e-maily psal pouze proto, aby je mohl předložit jako důkaz. O mazání souborů (na rozdíl od vypnutí nahrávání) žádný ze strážníků na nahrávce nemluví a nelze je považovat za prokázané ani jinými provedenými důkazy. Soud si je vědom toho, že pro žalobce je takové tvrzení obecně velmi těžko prokazatelné, to ale neznamená, že by mělo být důkazní břemeno obráceno a že by strážníci, potažmo žalovaný, měli prokazovat, že soubory smazány nebyly. Pokud žalobce tvrdí, že mu strážníci vymazali soubory z telefonu, je jeho povinností takové tvrzení prokázat, což se mu z výše uvedených důvodů nezdařilo.

138. Proto soud v tomto rozsahu neshledal žalobu důvodnou. Odmítnutí strážníků odejít z ordinace 139. Žalobce dále namítl, že strážnici odmítli odejít z prostor, kde mu byly poskytovány zdravotní služby, čímž porušili etický kodex „Práva pacientů“ z roku 1992.

140. Dle soudu byli strážnici na místě po celou dobu zcela oprávněně. Jak vyplývá ze zvukové nahrávky hovoru na linku městské policii, výslechu všech strážníků i z úředních záznamů o podaných vysvětleních zdravotníky, strážnici se do chirurgické ordinace dostavili, protože byli přivoláni z tamní nemocnice kvůli konfliktu zdravotníků s žalobcem. Na místě se tak strážníci nacházeli proto, aby zabezpečili záležitost veřejného pořádku ve smyslu § 1 odst. 2 zákona o obecní policii a přispěli k ochraně a bezpečnosti osob ve smyslu § 2 písm. a) téhož zákona. Po odejmutí telefonu začal být žalobce velice agresivní, sprostě nadával a vyhrožoval dokonce, že někomu (zřejmě jednomu ze strážníků) zlomí žebra. Nebyl tak sebemenší důvod, aby strážnici v takto vyhrocené situaci ordinaci opustili. Naopak by tím rezignovali na svoji povinnost ochrany přítomných zdravotníků, kteří mohli mít z jednání žalobce oprávněné obavy.

141. V tomto rozsahu je žaloba proto nedůvodná. Vykázání žalobce ze zdravotnického zařízení 142. Žalobce také tvrdí, že strážnici neměli oprávnění jej z nemocnice vykázat.

143. Soud předně uvádí, že použití slova „vykázání“ formálně neodpovídá zákonné úpravě, neboť institut pod tímto názvem zákon o obecní policii nezná. Vykázání je upraveno například v § 44 až § 47 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o Policii ČR“). Toto oprávnění však přísluší policistovi, nikoliv strážníkovi, a nadto se jedná o vykázání ze společného obydlí za tam specifikovaných okolností, které v této věci nenastaly. Vedle toho zná vykázání například správní řád v § 63, to se však vztahuje na toho, kdo ruší pořádek při úkonu správního orgánu (typicky ústním jednání či ohledání na místě), což opět není tento případ.

144. Jednání strážníků nicméně mělo oporu v zákoně o obecní policii, a to konkrétně v § 15 zákona o obecní policii, podle něhož strážníkům přísluší oprávnění zakázat vstup na určená místa. Dle odst. 1 je strážník oprávněn přikázat každému, aby na nezbytně nutnou dobu nevstupoval na strážníkem určená místa nebo se na nich nezdržoval nebo po dobu nezbytně nutnou setrval na určeném místě, je-li ohrožen život, zdraví, majetek nebo veřejný pořádek a vyžaduje-li to plnění úkolů obecní policie. Každý je povinen příkazu strážníka uposlechnout.

145. Dle zvukové nahrávky, z níž soud po skutkové stránce vycházel, žalobce po vyhrocení konfliktu (tj. po odejmutí telefonu) odmítal, aby se jej zdravotníci dotýkali, a byl verbálně agresivní. Jeden ze strážníků mu řekl, aby si vzal věci a opustil ordinaci a nemocnici. Žalobce říká, že počká přede dveřmi a vrátí se. Strážník mu říká, že je vykázán ze zdravotnického zařízení.

146. Podmínka ohrožení zdraví nebo veřejného pořádku byla za dané situace splněna, což je dle soudu evidentní ze zvukové nahrávky. Žalobce se chtěl nechat ošetřit jen za jím stanovených podmínek, s kterými naopak nesouhlasili přítomní zdravotníci. Jeho setrvání v ordinaci tedy nemělo žádný smysl a naopak hrozila další eskalace situace přímo v ordinaci. Současně soud nemá pochyb o tom, že strážníci vyzváním žalobce k odchodu z ordinace plnili úkoly obecní policie (srov. odst. 140 tohoto rozsudku), neboť usilovali o předejití toho, aby napjatá situace přerostla až třeba ve fyzické napadení.

147. Strážnici tedy byli na základě citovaného ustanovení oprávněni žalobce vyzvat k tomu, aby z ordinace, resp. nemocnice odešel a nevracel se do ní. Použití pojmu „vykázání“ nebylo za daných okolností matoucí, naopak vystihlo to, co bylo žalobci uloženo: opustit prostor nemocnice a zdržet se vstupu do něj [srov. § 45 odst. 1 písm. a) a b) zákona Policii ČR]. Též z nahrávky je patrné, že žalobce dobře věděl, co tím strážníci míní. Pro úplnost soud podotýká, že zákon (nepochybně s ohledem na nutnou operativnost) nepožaduje, aby byl příkaz dle § 15 odst. 1 zákona o obecní policii uložen písemně.

148. Námitka, že strážníci nebyli oprávněni žalobci uvedenou povinnost uložit, je tak nedůvodná. Zákrok vůči žalobci před budovou chirurgické ambulance 149. Žalobce dále tvrdí, že jej žalobci vytáhli před ordinaci, bolestivě se mu zarývali do rukou, potrhali mu svetr, nastříkali mu pepřový sprej do obličeje, mlátili ho asi i teleskopickým obuškem, klekli mu na krk, kopali ho do rozkroku, škrtili ho na zemi, tahali ho za vlasy, lámali mu prsty na ruce a shodili ho do studené louže. Žalobce byl okamžitě mokrý, třásl se zimou a tekla mu krev do krku.

150. V tomto ohledu zejména z audiozáznamu i z výpovědí strážníků vyplývá, že žalobce byl vykázán z ordinace, za doprovodu strážníků sám z ordinace odešel a před budovou jim začal říkat, že se do ambulance vrátí. Na záznamu je slyšet, že mu strážníci vysvětlují, že je ze zdravotnického zařízení vykázán. Žalobce opakuje, že se tam vrátí. Pak je slyšet, že dochází k fyzickému střetu žalobce se strážníky.

151. Podle § 18 odst. 2 zákona o obecní policii je strážník oprávněn použít donucovací prostředky v zájmu ochrany bezpečnosti jiné osoby nebo své vlastní, majetku nebo k zabránění výtržnosti, rvačce nebo jinému jednání, jímž je vážně narušován veřejný pořádek.

152. Donucovací prostředky jsou vyjmenovány v § 18 odst. 1 zákona o obecní policii, mj. mezi ně patří hmaty, chvaty údery a kopy a pouta.

153. Důvodem k zákroku strážníků byla skutečnost, kterou žalobce nijak nezpochybňuje, a to, že se pokoušel skrze strážníky proběhnout zpět do nemocničního zařízení, ačkoliv mu strážníci uložili povinnost opustit prostor nemocnice a zdržet se vstupu do něj.

154. Pro takové jednání žalobce soud nenachází žádné pochopení. Žalobci bylo jasně strážníky vysvětleno, že má povinnost opustit prostor nemocnice. Dle § 15 odst. 1 věty druhé zákona o obecní policii má každý povinnost takový příkaz strážníka uposlechnout. Žalobce tuto svoji povinnost bezdůvodně porušil a soud nemá pochyb, že jeho předpokládaný návrat do ordinace by s velkou pravděpodobností vedl k další eskalaci konfliktu se zdravotním personálem a strážníky. Strážníci tak byli oprávněni přistoupit k donucovacím prostředkům dle § 18 zákona o obecní policii, neboť tím, že žalobce zastavili a svedli na zem, jednali za účelem ochrany bezpečnosti veřejného pořádku. Tvrzení žalobce, že se do ambulance vracel, protože tam bylo teplo, soud neuvěřil. Žádné takové vysvětlení strážníkům na záznamu nesděluje, naopak tvrdošíjně opakuje, že se vrátí, kam bude chtít.

155. Protože jednání strážníků nesneslo odkladu (strážnici museli okamžitě reagovat na rozběhnutí se žalobce), nebyli povinni před zastavením žalobce učinit výstrahu, že bude použito donucovacích prostředků se slovy „jménem zákona“ (§ 18 odst. 3 zákona o obecní policii).

156. Soud se dále zabýval tím, zda zákrok strážníků vůči žalobci byl přiměřený daným okolnostem (§ 6 odst. 1 a § 18 odst. 5 zákona o obecní policii).

157. V tomto ohledu žalobce po skutkové stránce neprokázal, že by strážníci jednali tak, jak tvrdil v žalobě (viz odst. 149 tohoto rozsudku).

158. Soud si je vědom judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 28. 9. 2015, č. 23380/09, Bouyid proti Belgii, odst. 81–90) a navazující judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1398/17, nebo ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 2077/17), podle níž v určitých případech tvrzeného porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“) fakticky dochází k obrácení důkazního břemene, kdy naopak stát musí prokazovat, že zranění osobě, která byla v jeho moci, nezpůsobil on svým špatným zacházením. Pro obrácení důkazního břemene by však žalobce musel vznést tzv. hájitelná tvrzení, která bývají zpravidla podložena lékařskými zprávami (viz již citovaný rozsudek Bouyid proti Belgii, odst. 92). O hájitelné tvrzení se zpravidla nemůže jednat v případě, kdy není věrohodně doloženo, že vůbec došlo k tvrzeným zraněním či jiné újmě na zdraví žalobce (viz rozhodnutí ESLP ze dne 13. 2. 2007, č. 34140/03, Jeong proti České republice) či není-li s ohledem na okolnosti přesvědčivě prokázáno, že k újmě na jeho zdraví došlo právě v době, kdy vůči němu strážníci vykonávali svoji pravomoc (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 4. 2. 2014, č. 43442/11, Svoboda a ostatní proti České republice).

159. V nyní posuzované věci zjištěné okolnosti soud nepřesvědčily o tom, že by žalobce alespoň hájitelně tvrdil, že by vůči němu strážnici postupovali způsobem porušujícím čl. 3 Úmluvy.

160. Pro soud je v tomto ohledu zásadní, že zpráva MUDr. Š. (X 20:44) ani přijímací zpráva z Psychiatrické nemocnice (X 22:07) neobsahují ani náznaky toho, že by byla na žalobci viditelná jakákoli újma v důsledku tvrzeného zákroku strážníků (podrážděné oči z útoku pepřovým sprejem, modřiny, odřeniny, stopy po krvácení apod.). MUDr. Š. též v podaném vysvětlení výslovně uvedla, že žalobce neměl žádná viditelná zranění. Na audiozáznamu není slyšet, že by se lékařka po návratu žalobce do ordinace (tj. po zákroku strážníků) ihned ptala, co to má s rukou (jak žalobce tvrdil po přehrání záznamu v jednací síni). Lékařka se ho ptá, jestli má zlomenou ruku a co ho bolí, což nevyznívá tak, jak situaci interpretoval žalobce, tedy že si lékařka ihned po zákroku strážníků všimla, že má něco s rukou (tím spíše za situace, kdy lékařka následně výslovně uvedla, že žalobce neměl žádná viditelná poranění). Též úřední záznamy policistů nstržm. B. a prap. M. uvádějí, že žalobce při převozu do Psychiatrické nemocnice nejevil žádné známky napadení a na nic si nestěžoval. Žalobce při jednání předložil závěrečnou zprávu Fakultní nemocnice Hradec Králové o provedené operaci zlomeniny spodiny očnice a fraktury nosu. Soud však nepřehlédl, že jde o zprávu o hospitalizaci žalobce v termínu 11. 8. 2021 – 17. 8. 2021, tedy více než rok a půl po tvrzeném zákroku. Ve zprávě je sice uvedeno, že jde o stav po napadení X, ale to je zjevně pouze tvrzení převzaté od žalobce. Tato zpráva neprokazuje, že žalobci byly tyto fraktury způsobeny strážníky (tím spíše, že z dokazování vyplývá, že se žalobce do konfliktů, při kterých mohl utrpět tato zranění, dostává pravidelně). Stejně tak žádný provedený důkaz nepodporuje tvrzení žalobce o průběhu útoku. Žalobce v žalobě tvrdil, že mu strážníci stříkali pepřový sprej do obličeje a že ho mlátili teleskopickými obušky, všichni strážnici však shodně vypověděli, že tyto věci s sebou při zákroku vůbec neměli. Na audiozáznamu také nejsou slyšitelné údery obušků, sykot ze stříkání pepřového spreje či jiné známky použití těchto donucovacích prostředků. Žalobce v průběhu dokazování sám nakonec připustil (viz odst. 81 tohoto rozsudku), že k použití obušků a spreje nemuselo ve skutečnosti dojít, což ale do značné míry v očích soudu snižuje důvěryhodnost jeho skutkové verze i co se týče dalších tvrzených útoků (lámání prstů, kopání do rozkroku atd.).

161. Proto zůstalo důkazní břemeno, co se týče tvrzeného nezákonného zákroku strážníků, na straně žalobce. A jak již soud naznačil výše, ze žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by strážníci postupovali tak, jak tvrdil žalobce. Z jejich výpovědí vyplývá, že poté, co se žalobce rozběhl směrem k budově ambulance, jej zastavili tím, že jej uchopili za ruku, svedli jej na zem a přiložili mu pouta. Jejich výpověď koresponduje se zvukovým záznamem situace. Třebaže žalobce na nahrávce skutečně velmi hlasitě křičí a stěžuje si na bolest, tak s ohledem na absenci jakýchkoli důkazů o zranění žalobce skutečně nelze vyloučit vysvětlení, které při jednání zastával žalovaný, tedy že žalobce křik a bolestivé nářky účelově přehrával s vědomím, že si zásah nahrává a hodlá věc řešit soudně. Nepřiměřenosti reakce žalobce na zákrok strážníků nasvědčuje též – na audiozáznamu slyšitelné – jejich upřímné podivování se nad tím, co žalobce „vyvádí“ a jejich následné dotazy na jeho psychický stav.

162. Soud tak uzavírá, že žalobce neprokázal, že by zákrok strážníků proběhl způsobem popsaným v žalobě a že by strážníci při použití donucovacích prostředků postupovali nepřiměřeně. Pokud snad strážníci žalobci natrhli svetr, jak žalobce tvrdí, nejednalo se z jejich strany o nepřiměřené jednání, ale šlo pouze o důsledek toho, že bylo jejich úkolem a povinností jej zastavit, když se v rozporu se zákonem rozhodl nerespektovat jejich příkaz k opuštění nemocnice a pokusil se přes ně dostat zpět do budovy ambulance s nečitelnými úmysly. Zajištění hospitalizace žalobce v Psychiatrické nemocnici 163. Konečně časově posledním dílčím nezákonným zásahem strážníků byla dle žalobce skutečnost, že strážníci telefonovali do Psychiatrické nemocnice, kde jej pomluvili a zajistili jeho převoz do tamní nemocnice, kde byl vězněn na základě vylhaných informací.

164. Z lékařské zprávy MUDr. Š., jejího podaného vysvětlení, podaného vysvětlení zdravotní sestry Javůrkové, úředního záznamu obou policistů, kteří žalobce do Psychiatrické nemocnice převezli, a výpovědi strážníka Váni shodně vyplývá, že to byla lékařka MUDr. Š., kdo inicioval převoz žalobce do Psychiatrické nemocnice. Ze žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by některý ze strážníků inicioval či snad rozhodl o jeho hospitalizaci či že by vůbec jakkoli komunikoval s Psychiatrickou nemocnicí.

165. V tomto ohledu tedy žalobce neprokázal svá tvrzení.

166. Soud připomíná, že v tomto řízení posuzuje výlučně jednání strážníků žalované, nikoliv zákonnost jednání Nemocnice Kolín, Policie České republiky či Psychiatrické nemocnice.

167. Pro úplnost soud podotýká, že případné námitky vůči své nedobrovolné hospitalizaci mají své uplatnění v rámci řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a dalším držení ve zdravotním ústavu dle § 66 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Závěr a náklady řízení 168. Závěrem soud shrnuje, že nezákonnými shledal výzvy strážníka k prokázání totožnosti žalobce výhradně prostřednictvím předložení občanského průkazu, odejmutí mobilního telefonu strážníkem žalobci a ukončení probíhajícího nahrávání videozáznamu strážníkem na mobilním telefonu žalobce. Proto výrokem I. vyslovil, že v tomto rozsahu byl zásah nezákonný (§ 87 odst. 2 s. ř. s.)

169. Naproti tomu soud neshledal žalobu důvodnou, pokud jde o tvrzené dílčí zásahy spočívající v tom, že strážníci žalobci smazali soubory na jeho mobilním telefonu, že odmítli odejít z ordinace, kde byly žalobci poskytovány zdravotní služby, že žalobce nezákonně vykázali, že jejich zákrok vůči žalobci před budovou chirurgické ambulance byl nezákonný a že zajistili jeho hospitalizaci v Psychiatrické nemocnici. Proto výrokem II. žalobu v tomto zbylém rozsahu zamítl (§ 87 odst. 3 s. ř. s.).

170. Soud – zejména pro žalobce – zdůrazňuje, že závěr o dílčím pochybení strážníků nijak nelegitimizuje, tedy nečiní oprávněným, jeho naprosto nevhodné chování poté, co mu byl odebrán telefon, kdy žalobce strážníkům velmi vulgárně nadával a zřejmě dokonce jednomu z nich vyhrožoval, že mu zlomí žebra. Není však úkolem soudu v tomto typu řízení přímo rozhodovat o tom, zda se též žalobce dopustil protiprávního jednání a už vůbec mu nepřísluší rozhodovat o tom, zda se žalobce (ať už v rámci projednávaného incidentu, před ním či po něm) dopustil přestupku či trestného činu. Správní soud rozhoduje pouze o zákonnosti jednání strážníků, nikoliv žalobce. K posouzení přestupkové či trestní odpovědnosti žalobce jsou povolány jiné orgány veřejné moci.

171. Soud nad rámec věcného odůvodnění žalobci připomíná, že je povinen s výhradou zjevných excesů uposlechnout každou výzvu strážníků či policistů, třebaže sám má za to, že je nezákonná (viz např. rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2020, č. j. 5 As 313/2019 - 28, odst. 18–20). Neuposlechnutí výzvy úřední osoby je přestupkem proti veřejnému pořádku dle § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. Samozřejmě je třeba připustit, že též strážník či policista může postupovat v rozporu se zákonem, tím spíše, že na rozdíl od soudu musí často jednat operativně. Obrana proti takovému postupu je však možná následně: například stížností, zásahovou žalobou (jako v tomto případě) či žádostí o náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 8. 2011, č. j. 1 As 63/2011 - 90, odst. 30). Soud tak na žalobce apeluje, aby do budoucna ve svém vlastním zájmu respektoval výzvy úředních osob, neboť k tomu ze zákona je povinen. Respektování výzvy ho nijak nezbavuje jeho práva zpětně namítat její nezákonnost.

172. Stejně tak se soud nad rámec odůvodnění považuje za vhodné vyjádřit směrem k samotným strážníkům. Je nepochybné, že jednat s žalobcem v dané situaci muselo být nepříjemné a náročné. I za takové situace by však ti, kdo vykonávají veřejnou moc, měli obstát a postupovat v souladu se zákonem, vědomi si svých oprávnění a povinností (viz rozsudek NSS ze dne 27. 8. 2014, č. j. 2 As 35/2014 - 109 odst. 30), včetně své povinnosti dbát cti, vážnosti a důstojnosti všech osob (§ 6 odst. 1 zákona o obecní policii). Některý či někteří ze strážníků však této své povinnosti v daném případě zcela zjevně nedostáli. Na zvukovém záznamu (čas 26:51) je zřetelně slyšet, že poté, co je žalobce při zákroku strážníků zpacifikován a křičí bolestí, tak jeden z nich posměšně pronese „to je normální bolest, to je totiž procitnutí sluníčkáře“. Za obzvláště zavrženíhodná považuje soud slova jednoho ze strážníků pronesená v čase 13:23, kdy strážník na nadávky žalobce poté, co mu je odejmut telefon, reaguje slovy „chceš bejt zraněnej?“, které by kdokoliv zcela oprávněně mohl vnímat jako výhružku násilí z úst úřední osoby. Takovým nepřípustným výrokem se tento strážník v očích soudu zpronevěřil svému poslání, kterým je zdraví každého člověka naopak chránit.

173. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1. s. ř. s. V tomto řízení neměla žádná ze stran plný úspěch. Soud také přihlédl k tomu, že žalobce náhradu nákladů nepožadoval a v případě žalovaného města Kolín neshledal, že by zastupování v tomto řízení bylo něčím, co přesahuje běžnou úřední činnost (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 - 47). Zatřetí, soud s ohledem na výše popsané chování obou stran považuje za spravedlivé, aby si každá ze stran nesla své náklady sama. Z těchto důvodů soud výrokem III. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.