č. j. 43 A 70/2021 - 81

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Jana Čížka a soudců Mgr. Ing. Lenky Bursíkové a Mgr. Věry Pazderové, LL.M., M.A., ve věci navrhovatele: Přípravný výbor pro konání místního referenda ve městě Říčany zastoupen advokátem Mgr. Janem Dajbychem sídlem Vinohradská 3330/220a, Praha 10 proti odpůrci: město Říčany sídlem Masarykovo náměstí 53/40, Říčany o návrhu na vyhlášení místního referenda, takto:

Výrok

I. Návrh se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Obsah návrhu 1. Navrhovatel se podáním doručeným soudu dne 23. 9. 2021 domáhá podle § 91a odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), vyhlášení místního referenda ve městě Říčany.

2. Navrhovatel v návrhu na zahájení řízení uvádí, že dne 19. 8. 2021 podal návrh na konání místního referenda podle zákona č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 296/2021 Sb. (dále jen „zákon o místním referendu“), o této otázce: „Souhlasíte s tím, aby město Říčany a jeho orgány bez zbytečného odkladu podnikly veškeré kroky ke zrušení všech regulací dopravy, které byly a budou zavedeny v rámci projektu „Projekt Parkování pro domácí – Říčany“ (zóny placeného stání, realizované od roku 2021)?“ 3. Navrhovatel dále uvádí, že navrhl konání referenda souběžně s volbami do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, tj. ve dnech 8. a 9. 10. 2021. Městský úřad Říčany následně doručil zmocněnci navrhovatele vyrozumění o posouzení návrhu přípravného výboru ze dne 30. 8. 2021, v němž konstatoval, že návrh i podpisové archy obsahují všechny náležitosti podle § 10 a § 11 odst. 1 zákona o místním referendu a že návrh neobsahuje žádné nedostatky.

4. Návrh byl předložen k hlasování na nejbližší jednání zastupitelstva odpůrce, které se konalo dne 8. 9. 2021. Navrhovatel dále rekapituluje, jak zastupitelstvo o jednotlivých usneseních, otázkách a pozměňovacích návrzích hlasovalo. Z popisu jednání a výsledků hlasování podle navrhovatele mimo jiné plyne, že zastupitelstvo vůbec nehlasovalo o návrhu přípravného výboru v takovém znění, v jakém byl navržen v jeho podání dne 19. 8. 2021. Například hlasování o usnesení č. 21-07-008 obsahovalo dodatečnou informaci ve znění „s vědomím, že přiložené stanovisko MVČR čj. MV-1240S7-2/OV-2021 a právní stanovisko Frank Bold advokáti, s.r.o., ze dne 30. 8. 2021 tvrdí, že o dané otázce konat referendum nelze“. Dále hlasování o usnesení č. 21- 07-009 obsahovalo dodatečné stanovení odměny předsedů a členů okrskových komisí. Navrhovatel považuje dodatečná doplnění hlasovaných otázek za nepřípustná, neboť jsou (například v prvním uvedeném případě) způsobilá ovlivnit zastupitele odkazem na zcela nezávazná stanoviska třetích subjektů.

5. Navrhovatel namítá, že zastupitelstvo hlasovalo protichůdně o jednotlivých návrzích - v hlasování o návrhu usnesení č. 21-07-009 („rozhoduje o vyhlášení místního referenda o otázce …“) tak, že usnesení nebylo schváleno, následně v hlasování o návrhu usnesení č. 21-07-010 („rozhoduje o nevyhlášení místního referenda o otázce …“) tak, že usnesení opět nebylo schváleno. Po zveřejnění výsledku uvedeného hlasování se zastupitel a starosta města pan David Michalička (účastný jednání on-line) dotázal zastupitelů, zda všichni hlasovali, jak chtěli. Zastupitelstvo tedy hlasovalo ve dvou oddělených hlasováních o vyhlášení i nevyhlášení referenda tak, že obě usnesení nebyla přijata.

6. Navrhovatel je přesvědčen, že jím navržené referendum mělo zastupitelstvo odpůrce vyhlásit, protože o navržené otázce lze místní referendum konat. Navrhovatel dále rekapituluje odůvodnění návrhu na vyhlášení referenda s tím, že shodně argumentuje i v rámci návrhu podaného soudu. Městský úřad podle zákona o místním referendu zkoumá jen formální náležitosti návrhu, nepřísluší mu posuzovat, zda otázky navržené přípravným výborem či referendum samo jsou či nejsou v souladu se zákonem. Posouzení těchto otázek přísluší výhradně zastupitelstvu. Projekt „Parkování pro domácí – Říčany“ má zásadní dopad do záležitostí, které patří do samostatné působnosti obce. Navrhovatel v této souvislosti odkazuje na § 35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění zákona č. 263/2019 Sb. (dále jen „obecní zřízení“). Tento projekt nemá oporu ve schváleném programu rozvoje města. Pro letošní rok byla v rozpočtu města na parkovací systém vyčleněna částka, která byla podle zveřejněných smluv již výrazně překročena. Projekt značně omezuje obyvatele ve vztahu k bezproblémové dosažitelnosti obchodů, služeb, zdravotní a sociální péče, protože reguluje pohyb motorovými vozidly, resp. omezuje jejich parkování, poškozuje podnikatele mající provozovny v parkovacích zónách a znemožňuje širokému okruhu osob (zejména seniorům) zaplacení za užití parkovacího místa, neboť tyto osoby nemají „chytré“ telefony a parkovací automaty jsou pouze v centrální části města. Projekt bude při kontrole plnění povinností nepochybně vyžadovat v podstatně zvýšené míře zapojení městské policie, která byla zřízena v samostatné působnosti. Projekt je doprovázen dalšími omezeními a regulacemi dopravy (zpomalovací retardéry a sloupky ve vozovce), která dosud nebyla řádně označena. Navrhovatel poukazuje na rozsudek NSS ze dne 29. 8. 2012, č. j. Ars 1/2012 – 26, č. 2718/2012 Sb. NSS (věc Lesík Bělka). Shrnuje, že jde o věc patřící do samostatné působnosti obce, a tudíž o ní lze konat místní referendum. Stejný názor zastává i Ministerstvo vnitra ve stanovisku ze dne 12. 8. 2021, č. j. MV-1240997-2/OV-2021 (dále jen „stanovisko MV“), adresovaném Městskému úřadu Říčany.

7. K uvedené argumentaci navrhovatel doplňuje, že byť mohou být nařízení obce příslušnými zákony formálně považována za výkon statní správy v přenesené působnosti obce, jsou svou povahou fakticky opatřeními a rozhodnutími v samostatné působnosti obce. Stát zřizování a zpoplatňování parkovacích zón nenařizuje, nevyžaduje a nemá na něm ani žádný zájem. Takový zájem je dán výlučně v místě samém, v konkrétní obci či městě. Veškeré příjmy z parkovacích zón i náklady na jejich zřízení jsou výlučně příjmy a výdaji rozpočtu konkrétní obce. Platí to i ohledně zapojení městské policie při kontrole těchto opatření, ukládání pokut při porušování opatření a jejich vymáhání. Z tohoto pohledu má navrhovatel za to, že úprava obsažená v zákoně č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění zákona č. 609/2020 Sb. (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), a v obecním zřízení může být v rozporu se zákonem č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Ústava“), respektive Listinou základních práv a svobod vyhlášenou pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Listina“). Odpůrcovo vyjádření a navrhovatelova replika 8. Odpůrce ve vyjádření k návrhu na zahájení řízení uvedl, že s vyhlášením místního referenda nesouhlasí. Zastupitelstvo na zasedání dne 8. 9. 2021 nepřijalo navrhovatelův návrh ani žádné jiné usnesení, kterým by rozhodlo buď o vyhlášení místního referenda podle § 13 odst. 1 písm. a) zákona o místním referendu, nebo o tom, že místní referendum nevyhlásí podle § 13 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Zastupitelstvo ani samo nerozhodlo o navržené otázce podle § 13 odst. 3 zákona o místním referendu, neboť v žádném hlasování nebylo dosaženo nezbytného kvóra.

9. Odpůrce dále konstatuje, že o navržené otázce nelze konat referendum pro její rozpor s § 6 a § 8 odst. 3 zákona o místním referendu. Úprava parkování totiž spadá do přenesené působnosti, což vyplývá z § 23 odst. 1 písm. a) a c) zákona o pozemních komunikacích. Právní úprava parkovacích zón v Říčanech je upravena v nařízení města Říčany č. 4/2021, kterým se vymezují oblasti města Říčany, ve kterých lze místní komunikaci nebo jejich určené úseky užít za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy. Komunikace, na kterých hodlá obec zpoplatnit stání silničních motorových vozidel, musí být označeny příslušnou dopravní značkou. Dopravní značení stanoví obecní úřad obce s rozšířenou působností rozhodnutím o místní úpravě provozu podle § 61 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (o silničním provozu), ve znění zákona č. 274/2021 Sb. (dále jen „zákon o silničním provozu“), a to opatřením obecné povahy podle § 77 odst. 5 zákona o silničním provozu. Vydávání těchto opatření obecné povahy spadá do přenesené působnosti obce. Odpůrce ve stávající právní úpravě spatřuje zájem státu na jednotné regulaci silničního provozu, včetně regulace parkování. Cílem jednotné regulace pozemní dopravy je zajištění její plynulosti a bezpečnosti na pozemních komunikacích tvořících dopravní síť, která svým významem přesahuje území obce. Odpůrce dále poukazuje na rozdíly mezi přenesenou a samostatnou působností obce, které navrhovateli unikají. Navrhovatel neuvádí, v čem by podle něj měl spočívat rozpor dané právní úpravy s Ústavou či Listinou. Navrhovatel nemohl mít pochybnosti o tom, zda lze o navržené otázce týkající se parkovacích zón konat místní referendum, již proto, že mu bylo známo stanovisko MV. Argumentace rozsudkem ve věci Lesík Bělka je podle odpůrce vzhledem ke skutkovým odlišnostem nepřípadná. Ze skutečnosti, že obec v samostatné působnosti uspokojuje (mimo jiné) potřeby dopravy a spojů, nelze v žádném případě dovodit, že by obec tyto potřeby svých občanů mohla uspokojovat výhradně v samostatné působnosti. Navrhovatel se nijak nevypořádal s tím, že právní úprava parkovacích zón spadá výhradně do přenesené působnosti. Otázka položená v návrhu se týká pouze „veškeré dopravní regulace“, proto se nemůže týkat žádných jiných aktivit odpůrce, než je regulace dopravy. Zbylé body odůvodnění návrhu nejsou podle odpůrce právně relevantní a zachycují toliko subjektivní navrhovatelovy názory na úpravu parkovacích zón ve městě Říčany.

10. Podle odpůrce není otázka k rozhodnutí v místním referendu jednoznačná. Sousloví „Parkování pro domácí – Říčany“ použité v navržené otázce je ve skutečnosti totožné s projektem „Parkuj dobře v Říčanech“. Navrhovatel tak užívá nesprávný název projektu, což je samo o sobě zavádějící. Projekt s názvem užívaným navrhovatelem je popsán pouze v dokumentu „Parkování pro domácí – Říčany“, etapa díla „Projekt dopravního značení pro stanovení místní úpravy“. S tímto názvem se již nelze v jiných dokumentech týkajících se parkovacích zón ve městě Říčany setkat. Nadto, jak plyne z názvu, jde pouze o projekt dopravního značení, které bylo realizováno na základě nařízení odpůrce a opatření obecné povahy městského úřadu vydaných v přenesené působnosti. Navržená otázka nadto směřuje nejen k již vydaným „regulacím dopravy“ (které v ní nejsou specifikovány), ale též k těm, které teprve budou vydány. Není proto jasné, čeho by se místní referendum mělo týkat. Tím se otvírá problém možné kolize navržené otázky s § 7 písm. d) zákona o místním referendu. Jednoznačnosti navržené otázky nepomáhá „upřesnění“ v závorce, kde je zmíněno, že se jedná o „zóny placeného stání“ realizované od roku 2021. Pojem „zóna placeného stání“ žádný právní předpis nedefinuje. Odpůrce pro vyznačení parkovacích zón užívá svislé dopravní značky informativní provozní „Vyhrazené parkoviště“ (IP 12), doplněné o dodatkovou tabulku s dalšími informacemi, případně též o značku „Parkoviště s parkovacím automatem“ (IP 13c), opět doplněnou o dodatkovou tabulku s dalšími informacemi. Navíc odpůrce nepoužívá primárně pojem „parkovací zóna“, ale „parkovací oblast“. Při formulaci navržené otázky je nezbytné respektovat také právní úpravu v jiných právních předpisech. Při užití slovního spojení „zóna placeného stání“, které právní předpisy neznají, mohou vzniknout pochybnosti o tom, čeho se vlastně referendum týká. Problematická je též absence vymezení území města Říčany. Otázka vůbec nestanoví, jakého konkrétního území se má týkat.

11. Odpůrce navrhuje zamítnutí návrhu.

12. V replice ze dne 12. 10. 2021 navrhovatel uvádí, že název projektu „Parkuj dobře v Říčanech“ odpůrce používá až od doby, která následovala po vzniku přípravného výboru. Důvodem bylo i to, že odpůrce vznik celého projektu před veřejností tajil. K jeho prezentování došlo až v rámci marketingové kampaně v polovině srpna 2021. Projekt „Parkuj dobře v Říčanech“ je tak jen marketingová značka pro veřejnost, obsahově je však naprosto totožný s označením „Parkování pro domácí – Říčany“. Nejednoznačnost navržené otázky je tak zcela vyloučena. Splnění procesních podmínek 13. Soud konstatuje, že návrh byl podán osobou oprávněnou, neboť zastupitelstvo odpůrce nerozhodlo o vyhlášení místního referenda na návrh navrhovatele [§ 57 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 13 odst. 1 písm. a) zákona o místním referendu], a je včasný, neboť byl podán ve dvacetidenní lhůtě od jednání, na kterém zastupitelstvo odpůrce návrh projednalo, avšak nepřijalo usnesení o vyhlášení místního referenda [§ 57 odst. 2 písm. b) zákona o místním referendu]. Protože návrh splňuje i další zákonné náležitosti, soud jej věcně přezkoumal v intencích § 91a a § 93 s. ř. s.

14. Soud v souladu s § 91a odst. 3 s. ř. s. nenařídil ve věci jednání, neboť při rozhodování vycházel z ze správního spisu a předložených listin, o jejichž obsahu není mezi účastníky řízení sporu a které považoval za dostatečný podklad pro své rozhodnutí. Posouzení návrhu 15. Podstatou sporu předloženého soudu k posouzení je, zda bylo možno o navržené otázce konat místní referendum, zejména pak to, zda navržená otázka je, či není v rozporu s § 6 zákona o místním referendu.

16. Podle posledně uvedeného ustanovení se v místním referendu rozhoduje o věcech, které patří do samostatné působnosti obce nebo statutárního města.

17. Soud před vypořádáním sporné otázky připomíná, že východiskem ve věcech referend je ústavní princip suverenity lidu a právo podílet se na správě věcí veřejných. V pochybnostech je nutné přiklonit se ve prospěch konání referenda. Soud předesílá, že shodně s navrhovatelem vychází z obecných východisek formulovaných v rozsudku ve věci Lesík Bělka, v němž NSS uvedl, že „referendum představuje jednu z forem přímé demokracie. Přímou demokracii je třeba vykládat ve dvou významech: (1.) jako institucionální výraz principu suverenity lidu, umožňující rozhodování věcí veřejného zájmu a (2.) jako základní právo občanů přímo se podílet na správě veřejných věcí. Tomuto dvojímu vnímání odpovídá ústavní úprava, která v čl. 2 odst. 2 Ústavy ČR na straně jedné umožňuje zakotvení ústavního zákona, který by stanovil, kdy lid vykonává státní moc přímo, a v čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zaručuje právo občanů podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců. (…) [M]ožnost občanů vyjádřit se formou místního referenda k otázkám rozvoje své obce představuje jejich ústavně zaručené základní politické právo a vztahuje se na ně v plném rozsahu čl. 22 Listiny, podle něhož výklad a používání zákonné úpravy musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti. Z toho zdejší soud dovozuje, že otázky přípustnosti konání a posuzování platnosti rozhodnutí přijatého v místním referendu je třeba hodnotit nikoliv restriktivním, formalistickým způsobem, nýbrž způsobem, zohledňujícím skutečnost, že se jedná o jednu ze základních forem demokracie. Jinak řečeno, v pochybnostech by měly soudy rozhodovat ve prospěch konání místního referenda a vyslovení jeho neplatnosti připadá do úvahy jen tehdy, jestliže se jednoznačně prokáže, že referendum bylo provedeno protizákonným způsobem, resp. je zjevné, že nemělo být vůbec vyhlášeno.“ 18. Na rozdíl od abstraktních a často vysoce politických otázek spojených tradičně s národními referendy má místní referendum úzkou vazbu k lokálním problémům. Voliči v něm rozhodují o věcech, které dobře znají, o problémech, jež se jich často osobně dotýkají. Na půdorysu české zákonné úpravy funguje referendum tzv. zdola v praxi často jako poslední „veto“ občanů ve věcech náležejících do samostatné působnosti obce, demokratická pojistka na místní úrovni politického rozhodování. Zastupitelstvo obce totiž má zákonnou možnost o takto kritických otázkách místního života samo vyhlásit referendum, zjistit bezprostřední pohled občanů na připravované řešení a případně od nich získat silný mandát pro zásadní změnu obecního života. Na druhou stranu nelze pominout ani § 49 zákona o místním referendu, z něhož vyplývá, že rozhodnutí v místním referendu je pro zastupitelstvo obce, zastupitelstvo statutárního města, orgány obce a statutárního města závazné. To v praxi znamená, že orgány obce jsou povinny jednat podle toho, jak bylo v místním referendu o konkrétní otázce rozhodnuto. Je tedy rozhodně potřeba vyloučit situaci, kdy by otázka položená v místním referendu nebo samotné přijaté rozhodnutí nebylo možno v samostatné působnosti obce realizovat. Jinak by omezení stanovené v § 6 zákona o místním referendu postrádalo smysl. Význam navržené otázky 19. Aby soud mohl posoudit, zda se navržená otázka týká věcí náležejících do samostatné či přenesené působnosti, je třeba nejdříve vyjasnit, čeho se navrhovatel prostřednictvím otázky vlastně domáhal, resp. jak je třeba navrženou otázku vyložit.

20. Soud před samotným hodnocením navržené otázky připomíná, že z „významu, který má místní referendum pro formování politické vůle v rámci příslušné obce, vyplývá i požadavek určité zdrženlivosti správních soudů při posuzování otázek pro referendum, které nelze hodnotit formalisticky. Na straně druhé nelze soudním výkladem měnit smysl položených otázek, o nichž oprávněné osoby hlasovaly či mají hlasovat. Nemohou tedy obstát otázky, které zcela zjevně překračují rámec toho, o čem lze v místním referendu hlasovat, např. tím, že rozhodnutí přijaté v referendu o takových otázkách by v rozporu s § 6 zákona o místním referendu přímo ukládalo jednotlivým orgánům obce úkoly, které nepatří do samostatné působnosti dané obce. (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2012, č. j. Ars 4/2012 – 47, č. 2760/2013 Sb. NSS, věc větrné elektrárny Chvalovice). Při výkladu navrhovaných otázek je třeba nahlížet na ně nikoli „rigorózním právnickým okem“, ale zohlednit pohled běžného hlasujícího občana. V rámci přezkumu místního referenda je totiž třeba uvažovat o otázkách v celkovém kontextu správy věcí veřejných a místních a respektovat jejich význam pro oprávněné osoby, které v místním referendu rozhodují (srov. obdobně rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2012, č. j. Ars 2/2012 – 43, č. 2799/2013 Sb. NSS, věc úřad městské části Praha 7).

21. Primárním východiskem k posouzení souladu navržené otázky s § 6 (resp. § 7) zákona o místním referendu je její znění. Oprávněné osoby se podle formulace položené otázky rozhodují o tom, jak budou v místním referendu hlasovat. Formulace položené otázky má zásadní vliv i na kampaň odpůrců a příznivců nabízených řešení, kteří se zveřejněním a prezentací argumentů snaží spoluobčany přesvědčit o jejich správnosti či naopak nesprávnosti. Aby se tedy mohl občan obce odpovědně rozhodnout, jakým způsobem bude v místním referendu hlasovat, musí být ze znění položené otázky zřejmé, o čem je hlasováno (viz věc větrné elektrárny Chvalovice). Z toho také pramení požadavek, aby otázka, jež je předmětem místního referenda, byla položena určitě a srozumitelně, jak vyplývá z § 8 odst. 3 zákona o místním referendu (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2009, č. j. 11 Ca 291/2009 - 41, č. 2042/2010 Sb. NSS). Při přezkumu rozhodnutí v místním referendu, resp. při posuzování návrhu na vyhlášení místního referenda je tedy třeba primárně vycházet ze znění položené otázky. Zároveň je však třeba brát v úvahu i zřejmý smysl a účel položené otázky. V případě pochybností pak platí, že má být rozhodnuto ve prospěch konání referenda (viz rozsudek Lesík Bělka).

22. Soud připomíná, že navržená otázka zní (důraz přidán soudem): „Souhlasíte s tím, aby město Říčany a jeho orgány bez zbytečného odkladu podnikly veškeré kroky ke zrušení všech regulací dopravy, které byly a budou zavedeny v rámci projektu „Projekt Parkování pro domácí – Říčany“ (zóny placeného stání, realizované od roku 2021)?“ 23. Při hodnocení významu navržené otázky lze v prvé řadě přisvědčit odpůrci, že ze samotného textu otázky není zcela zřejmé, co je míněno pojmem „Projekt Parkování pro domácí – Říčany“. Z podkladů předložených účastníky řízení totiž nevyplývá, že by nějaký takto označený samostatný projekt existoval. Z odpůrcova vyjádření plyne, že tímto názvem byla označena jedna etapa díla „Projekt dopravního značení pro stanovení místní úpravy“ (srov. odpůrcův odkaz na https://parkovani.ricany.cz/img/content/Projekt%20DZ.pdf), které zjevně souvisí se zaváděním tzv. parkovacích zón ve městě Říčany. Soud nicméně nemá pochyb o tom, že jak z odůvodnění návrhu na vyhlášení místního referenda, tak z kontextu aktuální situace panující ve městě Říčany musí být všem potenciálním voličům zjevné, že pojem „Parkování pro domácí – Říčany“ odpovídá projektu „Parkuj dobře v Říčanech“ (prezentovaný odpůrcem na webových stránkách https://parkovani.ricany.cz), který zahrnuje „nový parkovací systém“ zavedený v Říčanech od 16. 8. 2021. Uvedený závěr ostatně podporuje též navrhovatelovo vyjádření v replice ze dne 12. 10. 2021.

24. Sám navrhovatel projekt „Parkování pro domácí – Říčany“ vymezuje tak, že jde o projekt, jehož prostřednictvím je realizováno nařízení rady města Říčany ze dne 11. 3. 2021, č. 4/2021, kterým se vymezují oblasti města Říčany, ve kterých lze místní komunikace nebo jejich ucelené úseky užít za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy, a nařízení ze dne 20. 5. 2021, č. 5/2021, kterým se stanovují ceny za užití místních komunikací nebo jejich určených úseků ke stání silničních motorových vozidel spolu s dalšími opatřeními, omezeními a regulacemi dopravy (srov. bod 2 odůvodnění návrhu na vyhlášení místního referenda, který navrhovatel učinil i součástí návrhu u soudu). Navrhovatel tak zjevně pod pojmem „Parkování pro domácí – Říčany“ rozumí právě nově zavedené parkovací zóny (včetně ceníku) a související dopravní regulaci. Zjevným úmyslem navrhovatele pak je právě prostřednictvím místního referenda zrušit zmíněnou nově zavedenou regulaci parkování ve městě Říčany včetně souvisejících dopravních opatření.

25. Tento navrhovatelův úmysl a skutečný význam jím použitého pojmu v rámci navržené otázky pak dle názoru soudu musí být zjevný též občanům města. Zohlední-li soud v souladu se shora citovanou judikaturou navrženou otázku v kontextu správy místních věcí, je zřejmé, že k natolik zásadní změně v regulaci místní dopravy, jakou je zavedení parkovacích zón, nedochází běžně a občané města zcela jistě tuto změnu intenzivně vnímají a sledují (což podporuje například i předložený záznam z jednání zastupitelstva dne 8. 9. 2021, během nějž se veřejnost k této otázce hojně vyjadřovala, či navrhovatelem shromážděné podpisové archy). Nemůže být proto pochyb o tom, že by jim snad mohl unikat skutečný význam navrhovatelem použitého pojmu „Projekt Parkování pro domácí – Říčany“.

26. O takovém významu navrhovatelem používaného označení projektu podle soudu svědčí i dodatek uvedený v závorce v navržené otázce, tedy „zóny placeného stání realizované od roku 2021“. Byť lze i zde přisvědčit odpůrci, že pojem „zóny placeného stání“ není zcela přesný, neboť jako takový jej žádný právní předpis nedefinuje, je zjevné, že navrhovatel tímto pojmem označuje „oblasti obce, ve kterých lze místní komunikace nebo jejich určené úseky užít za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy“ ve smyslu § 23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, tedy tzv. parkovací zóny či oblasti. Ostatně ani posledně uvedené pojmy, se kterými pracuje odpůrce (parkovací zóny, resp. parkovací oblasti), zákon nepoužívá. Jde spíše o obecně užívané výrazy zkráceně označující oblasti vymezené v § 23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, což však nijak nenarušuje jejich srozumitelnost. Naopak, jsou podle soudu vhodnou jazykovou zkratkou pro oblasti obce regulované ve smyslu § 23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Ostatně sám soud je takto pro lepší srozumitelnost svého rozhodnutí používá.

27. Soud tedy s ohledem na shora uvedené konstatuje, že navržená otázka není natolik nejednoznačná, aby nevyhověla požadavkům § 8 odst. 3 zákona o místním referendu. Kladný výsledek referenda by podle názoru soudu zavázal orgány obce, aby zrušily nařízení č. 4/2021 a č. 5/2021 a dopravní regulaci související se zavedením tzv. parkovacích zón.

28. Soud na tomto místě shodně s odpůrcem poznamenává, že otázka je nelogická, resp. neproveditelná v té části, ve které se navrhovatel domáhá zrušení regulací dopravy, které budou zavedeny. Z logiky věci totiž nelze požadovat zrušení něčeho, co ještě nebylo zavedeno. Tato skutečnost však podle soudu sama o sobě nezpůsobuje nepřípustnost položené otázky, neboť v ní zůstává ještě spojení „byly zavedeny“, které by teoreticky zaručovalo realizovatelnost výsledku referenda. Otázka se týká věcí v přenesené působnosti 29. Co se týče samotné podstaty navržené otázky, z jejího znění jednoznačně vyplývá, že obsahuje požadavek na bezodkladné zrušení veškeré dopravní regulace související se zaváděním parkovacích zón ve městě Říčany. Je tedy třeba zodpovědět, zda je zrušení takové dopravní regulace věcí patřící do samostatné či přenesené působnosti, což je podstatné z hlediska posouzení souladu otázky s § 6 zákona o místním referendu.

30. Rozsah samostatné působnosti obce vymezuje § 35 obecního zřízení. Odstavec 1 tohoto ustanovení vymezuje záležitosti samostatné působnosti pozitivně, a to tak, že do samostatné působnosti patří záležitosti, které jsou v zájmu obce a občanů obce, tedy záležitosti místní, lokální, které příkladmo doplňuje § 35 odst. 2 věta druhá a třetí obecního zřízení (na kterou poukazuje též navrhovatel, k tomu viz níže). Negativně je okruh záležitostí samostatné působnosti obce určen v § 35 odst. 1 obecního zřízení tak, že nejde o záležitosti, které jsou svěřeny krajům, dále nejde o přenesenou působnost orgánů obce nebo o působnost, která je zvláštním zákonem svěřena správním úřadům jako výkon státní správy. Podle § 8 obecního zřízení platí, že pokud zvláštní zákon upravuje působnost a nestanoví, že jde o přenesenou působnost obce, platí, že jde vždy o samostatnou působnost (jde o tzv. koncept subsidiarity přenesené působnosti). Stanoví-li zákon působnost obce nebo působnost orgánů obce, mělo by být v zákonné úpravě výslovně určeno, zda jde o samostatnou působnost obce nebo přenesenou působnost svěřenou orgánům obce. Ustanovení § 8 obecního zřízení má odstraňovat případné pochybnosti, zda má být zvláštním zákonem upravena působnost samostatná nebo přenesená (při absenci vymezení se jedná o samostatnou působnost). Toto ustanovení není namístě aplikovat tehdy, jestliže ze zvláštního zákona nepochybně plyne, že činnost svěřená do působnosti je výkonem státní správy, i když nebude výslovně označena jako „přenesená působnost“, rovněž tak v případech, kdy zvláštní zákon svěří určitou působnost pověřeným obecním úřadům nebo obecním úřadům obcí s rozšířenou působností, případně obcím s pověřeným obecním úřadem nebo obcím s rozšířenou působností, neboť orgány takových obcí z titulu působnosti obce s pověřeným obecním úřadem nebo s rozšířenou působnosti vykonávají jen přenesenou působnost (srov. Kopecký, M.: Zákon o místním referendu. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, § 6).

31. Podle § 23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích pro účely organizování dopravy na území obce může obec v nařízení obce vymezit oblasti obce, ve kterých lze místní komunikace nebo jejich určené úseky užít za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy a) k stání silničního motorového vozidla v obci na dobu časově omezenou, nejvýše však na dobu 24 hodin, (…) c) stání silničního motorového vozidla provozovaného právnickou nebo fyzickou osobou za účelem podnikání podle zvláštního právního předpisu, která má sídlo nebo provozovnu ve vymezené oblasti obce, nebo k stání silničního motorového vozidla fyzické osoby, která má místo trvalého pobytu nebo je vlastníkem nemovitosti ve vymezené oblasti obce nebo k stání silničních motorových vozidel stanovených v nařízení obce, nebude-li tímto užitím ohrožena bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích a jiný veřejný zájem. V nařízení obce stanoví obec způsob placení sjednané ceny a způsob prokazování jejího zaplacení.

32. Ústavní soud v nálezu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/08 (věc nařízení hl. m. Prahy o zónách zpoplatněného parkování v Praze), k posledně citovanému ustanovení zákona o pozemních komunikacích vyložil, že předpokládá existenci dvou, svou formou, právních předpisů. Prvním je nařízení, kterým se vymezují oblasti obce, resp. místní komunikace nebo jejich určené úseky, jejichž obecné užívání je omezeno jen pro osoby uvedené v § 23 odst. 1 písm. a) až c) zákona o pozemních komunikacích a podléhá zpoplatnění a stanoví způsob placení sjednané ceny a způsob prokazování jejího zaplacení. Druhým je pak cenový výměr, pro který zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, předvídá formu nařízení (viz § 10 odst. 1), a kterým obec stanoví pro tyto osoby cenu za užití těchto místních komunikací (ceník). Právním předpisem, jež obsahuje všechny komponenty právní normy (zejm. obecně vymezený předmět, regulativnost a obecně vymezený okruh adresátů) je podle Ústavního soudu pouze ceník, a to i přes nedostatek formy. Ve vztahu k nařízení vymezujícímu oblasti obce pak Ústavní soud dospěl k závěru, že se v materiálním smyslu jedná o opatření obecné povahy. Účelem § 23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je zajištění organizování dopravy na území obce, kterého obec může dle tohoto ustanovení dosáhnout zákazem obecného užívání části místních komunikací osobám neuvedeným pod písm. a) až c), resp. vyhrazením části místních komunikací rezidentům a abonentům, za současného zpoplatnění tohoto užití. Zatímco ceník ukládá neurčitému okruhu osob vymezenému definičními znaky (např. trvalé bydliště, vlastnictví nemovitosti) právní povinnost uhradit poplatek za parkování v obecně vymezeném území obce (dle zón), nařízení tomuto okruhu osob konkrétně vymezuje ceníkem zpoplatněné území obce (místní komunikace) a konkretizuje v místních podmínkách jednotlivé zóny vyhrazeného stání, což však ve svém důsledku materiálně není nic jiného, než hromadné rozhodnutí o umístění svislého a vodorovného dopravního značení. Nařízení tedy splňuje definiční znaky opatření obecné povahy, neboť pro neurčitý okruh subjektů konkretizuje prostorové vymezení, na něž se vztahuje povinnost uložená ceníkem. Stanovení místní úpravy užití místních pozemních komunikací provedené způsobem zakládajícím pro účastníky silničního provozu odlišné povinnosti, než které by měli podle obecné úpravy užití pozemních komunikací, má tedy povahu opatření obecné povahy v materiálním smyslu. Soud k tomu zdůrazňuje, že shora uvedené závěry Ústavního soudu nic nemění na skutečnosti, že jde fakticky o opatření obecné povahy vydávané v přenesené působnosti, o čemž svědčí právě užití pojmu nařízení v daném ustanovení, které odráží úmysl zákonodárce svěřit rozhodování o vymezení oblastí zpoplatněného parkování obcím v přenesené působnosti (viz § 8 obecního zřízení).

33. Nařízení č. 4/2021 a č. 5/2021 vydané radou města Říčany, jsou tedy akty vydanými v přenesené působnosti (materiálně opatřením obecné povahy a nařízením rady obce) a mohou být zrušeny pouze akty vydanými stejnou formou. Část požadavku obsažená v navržené otázce směřující ke zrušení parkovacích zón a související cenové regulace parkování zavedených citovanými nařízení je tak v rozporu s § 6 zákona o místním referendu, neboť jde o záležitosti výhradně přenesené působnosti.

34. Co se týče požadavku na zrušení další dopravní regulace související se zavedením parkovacích zón (navrhovatel obecně uvádí „další omezení a regulace dopravy“), je třeba vyjít z § 23 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, podle kterého místní komunikace nebo jejich určené úseky podle odstavce 1 (tedy úseky, v nichž jsou zavedeny parkovací zóny) musí být označeny příslušnou dopravní značkou podle zvláštního právního předpisu. Tímto zvláštním právním předpisem je zákon o silničním provozu. Podle jeho § 61 odst. 2 je místní úpravou provozu na pozemních komunikacích úprava provozu na pozemních komunikacích provedená dopravními značkami, světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály nebo dopravními zařízeními.

35. Podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu místní a přechodnou úpravu provozu na pozemních komunikacích a užití zařízení pro provozní informace stanoví na silnici II. a III. třídy, místní komunikaci a na veřejně přístupné účelové komunikaci obecní úřad obce s rozšířenou působností. Podle § 77 odst. 5 zákona o silničním provozu místní a přechodnou úpravu provozu na pozemních komunikacích stanoví příslušný správní orgán opatřením obecné povahy, jde-li o světelné signály, příkazové a zákazové dopravní značky, dopravní značky upravující přednost a dodatkové tabulky k nim nebo jiné dopravní značky ukládající účastníku silničního provozu povinnosti odchylné od obecné úpravy provozu na pozemních komunikacích.

36. Vydávání těchto opatření obecné povahy spadá do přenesené působnosti obce, což vyplývá z § 124 odst. 1 a 6 ve spojení s § 128a zákona o silničním provozu, podle kterého jsou působnosti stanovené krajskému úřadu nebo obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností podle tohoto zákona výkonem přenesené působnosti.

37. Jak tedy vyplývá ze shora uvedeného, ať již jde o nařízení (resp. opatření obecné povahy jako hromadné rozhodnutí o umístění svislého a vodorovného dopravního značení) vydávané na základě § 23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, či o místní úpravu provozu provedenou podle § 77 odst. 5 zákona o silničním provozu, vždy půjde o záležitosti spadající do přenesené působnosti obce, nikoli do působnosti samostatné. Odpůrce nemůže v samostatné působnosti podniknout žádné kroky, které by vedly ke zrušení dopravní regulace zavádějící parkovací zóny (slovy navrhovatele zóny placeného stání), resp. místní regulace dopravy s těmito zónami související. Taková pravomoc je obci svěřena pouze v rámci přenesené působnosti. Navrhovatel tedy bezpochyby požadoval konání místního referenda ve věci (resp. věcech), které nepatří do samostatné působnosti obce. O takových záležitostech však v místním referendu rozhodovat nelze.

38. Na shora uvedeném nemůže nic změnit ani navrhovatelův poukaz na § 35 odst. 2 obecního zřízení, podle kterého obec v samostatné působnosti mimo jiné uspokojuje potřeby svých občanů v oblasti dopravy a spojů. Byť se na první pohled může jevit logické, že se regulace dopravy na území obce dotýká v prvé řadě jejích zájmů a zájmů jejích občanů, nelze odhlížet od toho, že i místní komunikace jsou součástí dopravní sítě České republiky a jakákoli regulace se dotýká stejnou měrou všech osob mimo obecní společenství, které jsou v rámci obecného užívání oprávnění tyto místní komunikace užívat. Byť jde tedy o regulaci „místní“, má zásadní dopad na podobu silniční sítě jako celku. Soud v tomto ohledu nespatřuje v zařazení lokální dopravní regulace mezi věci přenesené působnosti za protiústavní, jak zcela obecně namítá navrhovatel. Naopak, soud považuje za legitimní, logické a souladné s účelem regulace provozu na pozemních komunikacích, aby regulace dopravy byla svěřena státní moci, nikoli samosprávám. Zájem na plynulosti a bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, které ve svém komplexu tvoří dopravní síť České republiky, přesahuje svým významem rámec územní samosprávné jednotky. Existuje zde totiž zájem na ucelenosti regulace dopravy na území České republiky v tom ohledu, aby bylo co nejjednotnější.

39. Nelze současně pominout zásadu subsidiarity přenesené působnosti, podle které obec své záležitosti spravuje v samostatné působnosti, nestanoví-li zákon, že jde o působnost přenesenou (tj. že v přenesené působnosti by měla být vykonávána jen ta správa, kterou je takto nezbytně nutné vykonávat). Právě v případě místní regulace dopravy (včetně zavádění parkovacích zón) však zákon stanoví, že o přenesenou působnost jde. Záležitosti dopravy a spojů, na které pamatuje § 35 odst. 2 obecního zřízení je tak nutno vnímat jako zbytkovou kategorii věcí, které lze v této oblasti vykonávat v samostatné působnosti (např. vyhlášení nízkoemisních zón - § 14 odst. 1 zákona o ochraně ovzduší, stanovení místního poplatku za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst a částí obce - § 10 a § 14 zákona o místních poplatcích apod.). Obecně lze tedy říci, že regulace dopravy v rámci samostatné působnosti obce je značně omezena. Jak poukazuje i odborná veřejnost, tomu, že by měla obec v oblasti samostatné působnosti prostor k výkonu vrchnostenské veřejné správy lokální regulace pozemní dopravy, příliš nenasvědčuje ani judikatura Ústavního soudu, podle které obec (v samostatné působnosti) byť je vlastníkem pozemní komunikace, není v zásadě oprávněna provoz na ni jakkoli regulovat a ovlivnit tak ani případné negativní důsledky, které provoz na komunikaci způsobuje (srov. Hejč, D. Regulace pozemní dopravy místní samosprávou. Brno: Masarykova univerzita, 2014, s. 105, a jeho poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11).

40. Soud pouze pro doplnění kontextu poznamenává, že v minulosti zákon o pozemních komunikacích stanovil působnost obcí v oblasti organizování místní dopravy prostřednictvím parkovacích zón jako samostatnou. Novelou provedenou zákonem č. 102/2000 Sb. však byla tato působnost s účinností od 1. 7. 2000 změněna na přenesenou (srov. § 23 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích v tehdejším znění), a takto ji zákon stanoví nepřetržitě od uvedené doby. Důvodová zpráva k zákonu č. 102/2000 Sb. ve vztahu ke změně působnosti nic neuvádí. Lze se nicméně domnívat, že úmyslem zákonodárce bylo přistupovat k regulaci pozemní dopravy na všech úrovních co nejvíce jednotně, a přenesením daných záležitostí do přenesené působnosti zdůraznit hlavní účel dané regulace spočívající v organizování dopravy (oproti silně přítomnému vedlejšímu účelu spočívajícímu ve vybírání poplatků za parkování, což je záležitostí obecně spadající do samostatné působnosti).

41. Poukazuje-li pak navrhovatel na povinnost odpůrce vytvářet podmínky pro rozvoj sociální péče, uspokojování potřeb svých občanů (ochranu a rozvoj zdraví), případně na náplň práce obecní policie souvisejí s parkovacími zónami, je nutno konstatovat, že jde o otázky, které nejsou pro věc relevantní. Navrhovatel totiž učinil prostřednictvím navržené otázky předmětem případného místního referenda toliko dopravní regulaci, nikoli věci související se shora vyjmenovanými potřebami občanů či věci související s prací obecní policie.

42. Soud ke shora uvedenému dodává, že také zvažoval, zda navrženou otázkou navrhovatel nesměřoval ke konání tzv. konzultativního referenda, tedy takového referenda, jehož výsledkem je stanovisko obce k otázce, k níž má obec právo se jako dotčený subjekt vyjádřit, ne však o ní rozhodnout (k vymezení konzultativního referenda srov. rozsudek NSS ze dne 5. 3. 2015, č. j. Ars 11/2014 – 42, č. 3211/2015 Sb. NSS). O konzultativní referendum se však podle soudu v daném případě nejedná. Soud připomíná již shora uvedené, tedy že soudním výkladem nelze měnit smysl položených otázek, o nichž oprávněné osoby hlasovaly či mají hlasovat. Při rozhodování o návrhu na vyhlášení místního referenda není možno navržené otázce přikládat význam, který jde nad její rámec anebo je v přímém rozporu s jejím zněním. Dodatečný výklad provedený soudem nemůže s poukazem na záměry iniciátora referenda měnit význam otázky, o níž mají oprávněné osoby hlasovat nebo rozšiřovat úkony, k jejichž realizaci mají být orgány obce zavázány (rozsudek ve věci větrné elektrárny Chvalovice). V nyní posuzované věci nelze ze znění navržené otázky ani z podaného návrhu dovodit, že by pravým smyslem místního referenda mělo být zavázat město (resp. jeho orgány), aby činilo v samostatné působnosti takové kroky, které by měly působit na orgány obce v přenesené působnosti a vést ke zrušení dotčené dopravní regulace. Takto otázka navržena není a soud není oprávněn v souladu se shora citovanou judikaturou přikládat jí jiný význam, než skutečně má. Formulace navržené otázky naopak jednoznačně implikuje, že o zrušení dopravní regulace má autoritativně rozhodnout město, resp. jeho orgány, což je umocněno tím, že dle navržené otázky má být kroky ke zrušení dopravní regulace podniknuty bez zbytečného odkladu. Není přitom zjevné, jaké kroky v samostatné působnosti by město mělo teoreticky za účelem okamžitého zrušení dopravní regulace podniknout, pokud již byla (nařízeními a opatřeními obecné povahy) zavedena. Takový výklad navržené otázky by byl v rozporu s jejím zněním. Námitky procesního charakteru 43. Na posouzení merita věci nemohou nic změnit ani námitky procesního charakteru, kterými navrhovatel namítá, že zastupitelstvo vůbec nehlasovalo o návrhu v takovém znění, v jakém byl navržen v podání dne 19. 8. 2021. Jednotlivé návrhy usnesení vždy obsahovaly nějakou dodatečnou informaci (o existenci stanoviska MV a právního stanovisko Frank Bold advokáti, s.r.o., či o odměnách předsedů a členů okrskových a místních komisí). Tato doplnění považuje navrhovatel za nepřípustná, neboť jsou způsobilá ovlivnit zastupitele odkazem na zcela nezávazná stanoviska třetích subjektů.

44. Soud předně nesouhlasí s navrhovatelem v předpokladu, že zastupitelstvo nehlasovalo o návrhu ve znění, v jakém byl navržen. Naopak, z usnesení zastupitelstva odpůrce přijatých na zasedání dne 8. 9. 2021 (srov. např. znění usnesení č. 21-007-001 až -004 a 21-007-008 až -010) vyplývá, že předmětem hlasování byla otázka v takovém znění, v jakém ji navrhovatel předložil (v textu usnesení vždy označena kurzivou). Zákon nestanoví, jak přesně má být formulováno usnesení předložené k hlasování zastupitelstvu, nestanoví však ani přísný požadavek, aby předmětem byla „holá otázka“ bez dalších doprovodných informací. Skutečnost, že otázka sama byla v rámci usnesení doplněna o další informace (o existenci stanoviska MV, resp. advokátní kanceláře, či o datu a času konání místního referenda včetně informace ohledně odměn členů volebních komisí), nelze považovat za nezákonnost. Z průběhu zasedání zastupitelstva odpůrce dne 8. 9. 2021 zachyceného v protokolu, který je součástí správního spisu, plyne, že zastupitelé si byli existence zmíněných stanovisek vědomi již před samotným hlasováním – zmínka o nich v rámci usnesení, tak nemohla mít na jejich rozhodování žádný vliv. Co se týče ostatních doprovodných informací, nedokáže si soud představit, jak by mohly odradit zastupitele od hlasování ve prospěch vyhlášení místního referenda, to ostatně neuvádí ani sám navrhovatel. I v hypotetickém případě, kdy by k takovému ovlivnění při hlasování došlo, nic by to nemohlo změnit na tom, že hlasovat o otázce tak, jak byla formulována, v místním referendu nelze.

45. Stejně tak se soud nemůže ztotožnit s tvrzením navrhovatele, že zastupitelstvo v usnesení č. 21-007-009 a č. 21-007-010 hlasovalo zcela protichůdně. Zastupitelstvo v případě prvního citovaného usnesení rozhodovalo podle § 13 odst. 1 písm. a) zákona o místním referendu ve spojení s § 84 odst. 2 písm. i) obecního zřízení o vyhlášení místního referenda o navržené otázce, přičemž toto usnesení nebylo přijato. V případě druhého citovaného usnesení zastupitelstvo rozhodovalo podle § 13 odst. 1 písm. b) zákona o místním referendu o nevyhlášení místního referenda, přičemž ani toto usnesení nebylo přijato.

46. Shora uvedené nicméně nelze interpretovat tak, jak to činí navrhovatel, tedy že zastupitelstvo odpůrce dospělo ke dvěma protichůdným rozhodnutím, byť se to tak na první pohled může jevit. Z prosté skutečnosti, že zastupitelstvo nepřijalo rozhodnutí o nevyhlášení referenda podle § 13 odst. 1 písm. b) zákona o místním referendu pro nepřípustnost navržené otázky, nevyplývá, že tímto rozhodnutím zastupitelstvo snad rozhodlo o vyhlášení referenda (resp. že otázka je přípustná) a že by tímto rozhodnutím bylo negováno dříve přijaté usnesení, kterým nebylo přijato rozhodnutí o vyhlášení referenda podle § 13 odst. 1 písm. a) zákona o místním referendu. Jde jen o to, že ani pro jedno z navržených usnesení nehlasoval dostatečný počet zastupitelů, a nemohlo tak být platně přijato (srov. § 87 obecního zřízení). Obě usnesení tak z uvedeného důvodu mohou obstát vedle sebe. Závěr a náklady řízení 47. Soud s ohledem na shora uvedené návrh zamítl.

48. Výrok o náhradě nákladů řízení je založen na § 93 odst. 4 s. ř. s., podle kterého v řízení ve věcech místního referenda nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.