č. j. 43 Af 4/2020- 32

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Karla Ulíka a Mgr. Josefa Straky v právní věci žalobkyně: Stama a.s. sídlem Vančurova 2, 410 02 Lovosice zastoupená JUDr. Vencislavem Sabotinovem, advokátem sídlem Mrázova 9, 412 01 Litoměřice proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2019, č. j. 143988/2019/KUSK, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Průběh správního řízení 1. Dne 5. 3. 2018 Městský úřad Rakovník (dále jen „správce poplatku“) vyzval žalobkyni ke splnění ohlašovací povinnosti s odkazem na čl. XI a čl. XXI obecně závazné vyhlášky města Rakovník č. 8/2012 a čl. 11 a čl. 20 obecně závazné vyhlášky č. 7/2017 (dále jen „vyhláška č. 7/2017“), zejména k oznámení rozsahu a doby užívání veřejného prostranství parc. č. st. X v ulici K. v R. (dále jen „předmětný pozemek“), kde se nachází skládka zboží. Správce poplatku ve výzvě uvedl, že jde o veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“), které podléhá místnímu poplatku za užívání veřejného prostranství podle čl. 9 vyhlášky č. 7/2017 a čl. IX vyhlášky č. 8/2012. Správce poplatku uvedl, že vlastníkem pozemku je společnost GS Reality a.s. (dále jen „GS Reality“).

2. Dle úředního záznamu správce poplatku ze dne 8. 3. 2018 byla téhož dne provedena kontrola pozemku a bylo zjištěno, že veřejné prostranství je užíváno, neboť je na něm umístěno 17 palet. Obdobná zjištění byla dle úředních záznamů učiněna při dalších kontrolách (dne 13. 3. 2018 16 palet; dne 15. 3. 2018 15 palet; dne 22. 3. 2018 14 palet; dne 27. 3. 2018 16 palet; dne 29. 3. 2018 16 palet; dne 3. 4. 2018 15 palet, dne 10. 4. 2018 14 palet; dne 19. 4. 2018 18 palet; dne 24. 4. 2018 21 palet; dne 26. 4. 2018 21 palet; dne 3. 5. 2018 19 palet; 15. 5. 2018 18 palet; 22. 5. 2018 19 palet; dne 5. 6. 2018 15 palet; dne 12. 6. 2018 18 palet; dne 11. 10. 2018 18 palet; dne 30. 10. 2018 13 palet; dne 27. 11. 2018 16 palet a dne 31. 12. 2018 7 palet). Dle záznamů je velikost jedné palety cca 1 m2. K záznamům jsou připojeny fotografie palet na předmětném pozemku.

3. Na výzvu správce poplatku reagovala žalobkyně vyjádřením ze dne 19. 3. 2018. V něm uvedla, že vlastníkem předmětného pozemku je společnost GS Reality. Původně byla vlastníkem tohoto pozemku žalobkyně, jejímiž akcionáři jsou doposud výhradně členové rodiny G.. V roce 2011 došlo k rozdělení společnosti odštěpením, čímž vznikla nová společnost REPONET a.s. a jejími akcionáři byli opět G.. V roce 2017 došlo k rozdělení společnosti REPONET a.s. odštěpením se vznikem společnosti GS Reality, jejímiž akcionáři byli a jsou opět výlučně členové rodiny G.. Faktickým vlastníkem předmětného pozemku byla vždy rodina G., a to prostřednictvím tzv. rodinného holdingu (koncernu), do kterého patří jak žalobkyně, tak společnost GS Reality. Jedná se o tzv. faktický koncern, který je zcela v souladu se zákonem č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obchodních korporacích“). V rámci holdingové struktury je běžná majetková a právní provázanost, nastavení těchto procesů je vnitřní záležitostí členů holdingu. Co se týče „skládky zboží“, jak uvedl správce poplatku, jedná se o zboží, k němuž svědčí zástavní právo společnosti GS Reality. To je z pohledu práva věcné právo, stejně jako vlastnické právo. Vzhledem k tomu, že předmětný pozemek spadal a spadá do rodinného holdingu a i vzhledem k tomu, že společnosti GS Reality svědčí k předmětnému zboží věcné právo, nevznikla žalobkyni ohlašovací povinnost z titulu užívání veřejného prostranství. Dále žalobkyně poukázala na to, že město Rakovník nedisponuje nájemní smlouvou k pozemku, ačkoliv z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu plyne, že vlastník pozemku není povinen strpět bezplatné užívání svého pozemku, který je součástí veřejného prostranství, neboť by šlo o nucené omezení vlastnického práva bez náhrady. Za této situace tak požadavek správce poplatku označila za rozporný s dobrými mravy. Za nejlogičtější řešení žalobkyně považuje zachování dosavadního (déle jak 2 roky trvajícího) stavu.

4. Z protokolu z místního šetření ze dne 12. 4. 2018 vyplývá, že se k věci vyjádřily dvě osoby. Podle nich dochází k záboru veřejného prostranství od roku 2016, po opravě komunikace jsou na předmětném pozemku umístěny palety podél plotu stavebnin, patřících žalobkyni, v podobném rozsahu jako v této době. Umístění palet je nepřetržité.

5. Správce poplatku vydal dne 18. 4. 2018 sdělení, jímž žalobkyni informoval, že ji eviduje jako poplatníka místního poplatku za užívání veřejného prostranství podle čl. VIII vyhlášky č. 8/2012 a čl. 8 vyhlášky č. 7/2017, konkrétně za umístění skládky zboží na předmětném pozemku. Výši poplatku pak vyčíslil na 55 200 Kč.

6. Žalobkyně reagovala vyjádřením ze dne 16. 5. 2018. Setrvala v něm na svém původním názoru, že nejsou splněny podmínky pro vyměření poplatku za užívání veřejného prostranství. Uvedla, že uložením poplatku za užívání veřejného prostranství k tíži jiné společnosti z téhož rodinného koncernu znamená, že je fakticky postihován vlastník předmětného pozemku, tedy rodina G.. Takový postup je v rozporu s dobrými mravy. Dále se ohradila proti konstatování správce poplatku, že by sama potvrdila, že veřejné prostranství užívala déle než dva roky. Podle ní pouze poukazovala na to, že je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, aby po ní město Rakovník požadovalo poplatek za užívání veřejného prostranství, který samo nevlastní a v rozporu s rozhodovací praxí nehradí vlastníkovi pozemku žádnou náhradu, tudíž by se fakticky bezdůvodně obohacovalo. Dále zdůraznila, že vlastník pozemku, společnost GS Reality, má zástavní právo ke zboží uloženému na předmětném pozemku, má jej fakticky i právně ve svém držení. Jde tedy o zboží umístěné za účelem vzniku zástavního práva vlastníka předmětného pozemku.

7. Dne 7. 6. 2019 vydal správce poplatku platební výměr č. j. MURA/28832/2019 (dále jen „platební výměr“), jímž žalobkyni s odkazem na § 11 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o místních poplatcích“), vyhlášku č. 7/2017 a § 98 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) vyměřil nedoplatek na místním poplatku za užívání veřejného prostranství dle čl. 12 písm. f) vyhlášky č. 7/2017 za období od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018 ve výši 56 910 Kč. V odůvodnění uvedl, že kontrolou v dostupných registrech ověřil, že vlastník pozemku (společnost GS Reality) je odlišný od subjektu užívajícího veřejné prostranství (žalobkyně). Žalobkyně pak tuto skutečnost ve svých vyjádřeních nerozporovala. Dále přiložil tabulku, kde uvedl, v jakém období žalobkyně veřejné prostranství užívala, rozsah užívání a dobu užívání ve dnech. Na základě toho vyměřil poplatek v uvedené výši. Závěrem uvedl, že žalobkyně sice ve svých vyjádřeních uvedla, že obě zmiňované společnosti patří do rodinného holdingu a že společnost GS Reality disponuje zástavním právem k určitému objemu zboží, avšak tato svá tvrzení nikterak neprokázala. Správce poplatku konstatoval, že není dán důvod pro osvobození od poplatkové povinnosti podle čl. 14 odst. 2 písm. l) vyhlášky č. 7/2017.

8. Proti platebnímu výměru podala žalobkyně odvolání. Poukázala na to, že platební výměr byl vydán po uplynutí téměř jednoho roku po poslední komunikaci se správcem poplatku. Dále uvedla, že správce poplatku se nikterak nevypořádal s jejími dřívějšími argumenty proti vyměření poplatku a z jeho strany žalobkyně nikdy nebyla vyzvána k prokázání svých tvrzení, přestože je uváděla opakovaně. Své argumenty uvedené v předchozích vyjádřeních zopakovala.

9. Žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 11. 11. 2019 (dále jen „napadené rozhodnutí“) odvolání zamítl a potvrdil platební výměr vydaný správcem poplatku. Uvedl, že správce poplatku vydal platební výměr ve lhůtě pro jeho stanovení. Lhůta pro vyměření poplatku by uplynula až dne 31. 1. 2022. Dále odkázal na zjištění správce poplatku ohledně neexistence důvodů pro osvobození od placení místního poplatku. Žalovaný konstatoval, že koncern představuje seskupení obchodních společností a jako takový nemá právní subjektivitu. Tu mají pouze jeho jednotlivé společnosti, které v právních vztazích vystupují samostatně. V případě zákona o místních poplatcích je poplatníkem právnická osoba, bez ohledu na to, zda spadá do koncernu či nikoliv. Dále žalovaný uvedl, že funkcí zástavního práva je výhradně zajištění závazku (tj. záruka za uspokojení pohledávky). Předmětné zboží však je ve vlastnictví poplatníka (žalobkyně), jak sama žalobkyně uvedla. Žalobkyně nadto nikterak nedoložila vznik zástavního práva, přestože v § 112 odst. 1 písm. e) daňového řádu je stanovena povinnost v odvolání označit důkazní prostředky k prokázání svých tvrzení. Dále žalovaný uvedl, že správce poplatku do správního spisu založil podklady, jež dokládají, že veřejné prostranství bylo užíváno žalobkyní, což žalobkyně potvrdila vlastním tvrzením o průběžném umisťování zboží na veřejné prostranství. Závěrem uvedl, že v případech, kdy je pozemek ve vlastnictví soukromé osoby využíván jako veřejné prostranství a nedojde k uzavření nájemní smlouvy, je obec povinna vydat mu částku, o kterou se bezdůvodně obohatila (ve výši průměrného nájmu). Vlastníci veřejných prostranství mají možnost obec zažalovat o vydání bezdůvodného obohacení. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) se však jedná o náhradu soukromoprávního (nikoliv veřejnoprávního) charakteru. Námitku, v níž žalobkyně napadala bezdůvodné obohacení obce, tak žalovaný označil za částečně důvodnou, nicméně s tím, že vlastník má možnost žádat o náhradu cestou soukromého práva. Poplatek má nicméně veřejnoprávní charakter a jelikož je poplatník osobou odlišnou od vlastníka pozemku, je povinen poplatek uhradit. Žalovaný uzavřel, že poplatkové řízení bylo vedeno v souladu s právními předpisy i s obecně závaznými vyhláškami, proto rozhodl tak, jak je uvedeno výše. Shrnutí žaloby 10. Žalobkyně nejprve zrekapitulovala průběh řízení a obsah svých předešlých podání. Napadené rozhodnutí označila za nezákonné, neboť jím bylo potvrzeno rozhodnutí správce poplatku, ačkoliv žalobkyni nevznikla ohlašovací ani poplatková povinnost. Žalobkyně uvedla, že užívání předmětného pozemku, jehož část je veřejným prostranstvím, je ve smyslu čl. 14 odst. 2 písm. l) vyhlášky č. 7/2017 osvobozeno od poplatku za užívání veřejného prostranství. Fakticky i právně je totiž pozemek užíván jeho vlastníkem, tj. společností GS Reality, nikoliv žalobkyní. Společnosti GS Reality coby vlastníkovi pozemku svědčí zástavní právo ke složenému zboží, neboť je zástavním věřitelem žalobkyně. K zajištění jejich závazku bylo zřízeno zástavní právo k určitému objemu zboží, jež je ve vlastnictví žalobkyně. Odevzdáním zboží zástavnímu věřiteli (společnosti GS Reality) došlo ve smyslu § 1317 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) ke vzniku zástavního práva. Podle žalobkyně tedy společnost GS Reality zboží sice přímo nevlastní, avšak svědčí jí zástavní právo. Zopakovala, že zástavní právo je právem věcným, srovnatelným s právem vlastnickým. Fakticky má také zboží v držení, jde tedy o zboží umístěné za účelem platného vzniku zástavního práva vlastníka pozemku. Proto se jedná o užívání části předmětného pozemku jeho vlastníkem, nikoliv žalobkyní. Žalobkyně proto nebyla pasivně legitimována k vyměření poplatku.

11. Žalobkyně namítla, že žalovaný se s těmito okolnostmi dostatečně nevypořádal. Pouze žalobkyni vytkl, že nedoložila existenci zástavního práva. K tomu žalobkyně namítla, že nikdy k prokázání zástavního práva nebyla vyzvána. Dle jejího domnění správní orgány nepostupovaly s náležitou péčí, pokud vzaly v potaz pouze výsledky místního šetření, ale nikoliv námitky žalobkyně coby vlastníka movitých věcí, které byly odevzdány zástavnímu věřiteli. Z uvedeného žalobkyně dovozuje, že na tento způsob užívání se vztahuje osvobození od poplatku za užívání veřejného prostranství.

12. Žalobkyně dále namítla, že v době, kdy došlo k vyměření poplatku za užívání veřejného prostranství, byly tytéž osoby akcionáři žalobkyně i společnosti GS Reality (vlastníka pozemku), konkrétně pan J. G. a paní M. G.. Jejich společnosti tvoří tzv. rodinný holding. Žalobkyně považuje vyměření poplatku za absurdní, neboť jsou vlastníci zainteresovaných společností nuceni hradit poplatek za užívání vlastního pozemku, byť na takové situace se vztahuje osvobození. Vyměření poplatku za užívání veřejného prostranství k tíži jiné společnosti z téhož rodinného koncernu fakticky znamená, že tímto poplatkem je postihován faktický vlastník předmětného pozemku, tedy v nyní projednávané věci rodina G.. Smyslem osvobození bylo zbavit vlastníky pozemků povinnosti hradit poplatky za jejich užívání, tedy aby nedocházelo k faktickému zpoplatnění jejich vlastnického práva. Tomuto smyslu odporuje postup správních orgánů. Vyjádření žalovaného 13. Žalovaný ve vyjádření k žalobě poukázal na to, že vlastníkem předmětného pozemku je společnost GS Reality. Odkázal na § 79 odst. 3 zákona o obchodních korporacích, podle nějž členové koncernu bez zbytečného odkladu uvedou existenci takového koncernu na svých internetových stránkách, jinak nelze postupovat dle § 72. Přiložil fotografii snímku obrazovky, na níž jsou zachyceny internetové stránky společnosti GS Reality, kde existence koncernu není zmíněna. Tím je podle žalovaného zpochybněna věrohodnost tvrzení o rodinném koncernu. Dále uvedl, že žalobkyně objednává zboží (coby vlastník) a pakliže skutečně existuje zástavní právo k tomuto zboží, následně žalobkyně rozhoduje o umístění jeho určitého objemu na předmětný pozemek. S ohledem na to, že se jedná o hromadnou věc, je nutné jej při vzniku zástavního práva specifikovat (např. zástavním listem či jinak, tak, aby byla označena zastavená věc). O umístění zboží však rozhoduje žalobkyně, nikoliv zástavní věřitel. S ohledem na uvedené se domnívá, že žalobkyně naplnila veškeré podmínky pro vznik poplatkové povinnosti. Žalovaný proto navrhl, aby soud žalobu zamítl. Replika žalobkyně 14. Žalobkyně na vyjádření žalovaného reagovala replikou ze dne 11. 9. 2020, v níž uvedla, že § 79 zákona o obchodních korporacích neukládá obecnou povinnost uvádět existenci koncernu na webových stránkách, ale přímo souvisí s výslovně odkazovaným § 72 (týkajícím se zproštění odpovědnosti za újmu). Jestliže zákon výslovně nestanoví takovou podmínku ke vzniku koncernu, pak společnosti nejsou povinny takovou podmínku plnit. Zdůraznila, že její námitkou od počátku řízení je fakt, že všechny společnosti vlastní rodina G. prostřednictvím korporací, jež náleží do rodinného holdingu. Žalobkyně proto setrvala na svém tvrzení, že uložením povinnosti k uhrazení poplatku je fakticky postihován skutečný vlastník předmětného pozemku, tj. právě zmíněná rodina G.. To považuje za absurdní, neboť vlastník má být od povinnosti k hrazení poplatků osvobozen dle čl. 14 odst. 1 písm. l) vyhlášky č. 7/2017. Dále se neztotožnila s výkladem fungování zástavního práva, neboť nemá oporu v zákoně. Opětovně odkázala na § 1317 občanského zákoníku, podle nějž vznikne zástavní právo odevzdáním movité věci zástavnímu věřiteli. Z toho nelze vyvodit, že by zástavní list či jiný doklad byl podmínkou vzniku zástavního práva. Žalobkyně opakovaně uvedla, že zboží určitého objemu, jehož vlastníkem je žalobkyně, je jakožto zástava umístěno odděleně od ostatního zboží žalobkyně, a to právě na předmětném pozemku, a tímto odevzdáním věci dochází ke vzniku zástavního práva. Závěrem zopakovala, že povinnost platit poplatek vznikla faktickému majiteli všech dotčených společností (rodině G.), a proto nebyly splněny podmínky k vyměření poplatku. Posouzení věci soudem 15. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou.

16. Soud o žalobě rozhodl bez jednání v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

17. Ve věci není mezi stranami sporu o tom, že vlastníkem předmětného pozemku byla v předmětné době společnost GS Reality, nikoliv žalobkyně. Stejně tak nebylo sporu o tom, že předmětný pozemek je veřejným prostranstvím ve smyslu § 34 zákona o obcích. Žalobkyně též nezpochybňovala, že na předmětný pozemek byly v předmětné době skládány na fotografiích zachycené palety, jejichž byla vlastníkem.

18. Podle § 1 písm. c) zákona o místních poplatcích mohou obce vybírat místní poplatek za užívání veřejného prostranství.

19. Podle § 4 odst. 1 zákona o místních poplatcích se poplatek za užívání veřejného prostranství vybírá za zvláštní užívání veřejného prostranství, kterým se rozumí provádění výkopových prací, umístění dočasných staveb a zařízení sloužících pro poskytování prodeje a služeb, pro umístění stavebních nebo reklamních zařízení, zařízení cirkusů, lunaparků a jiných obdobných atrakcí, umístění skládek, vyhrazení trvalého parkovacího místa a užívání tohoto prostranství pro kulturní, sportovní a reklamní akce nebo potřeby tvorby filmových a televizních děl.

20. Podle § 4 odst. 2 zákona o místních poplatcích poplatek za užívání veřejného prostranství platí fyzické i právnické osoby, které užívají veřejné prostranství způsobem uvedeným v odstavci 1.

21. Podle čl. 1 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 7/2017 město Rakovník zavádí poplatek za užívání veřejného prostranství.

22. Podle 8 odst. 1 vyhlášky č. 7/2017 poplatek za užívání veřejného prostranství se vybírá za zvláštní užívání veřejného prostranství, kterým se rozumí provádění výkopových prací, umístění dočasných staveb a zařízení sloužících pro poskytování prodeje a služeb, pro umístění stavebních nebo reklamních zařízení, zařízení cirkusů, lunaparků a jiných obdobných atrakcí, umístění skládek, vyhrazení trvalého parkovacího místa a užívání tohoto prostranství pro kulturní, sportovní a reklamní akce nebo potřeby filmových a televizních děl.

23. Podle 8 odst. 2 vyhlášky č. 7/2017 poplatek za užívání veřejného prostranství platí fyzické i právnické osoby, které užívají veřejné prostranství způsobem uvedeným v odstavci 1.

24. Čl. 9 vyhlášky č. 7/2017 stanoví, že poplatek podle této vyhlášky se platí za užívání veřejných prostranství, která jsou uvedena jmenovitě v příloze č.

1. Příloha č. 1 pak obsahuje mj. seznam ulic, které jsou veřejnými prostranstvími. Dle seznamu ulic je jednou z nich i ulice Krinitova, v níž se nachází předmětný pozemek.

25. Podle čl. 14 odst. 2 písm. l) vyhlášky č. 7/2017 jsou od poplatku osvobozeny osoby v případě, že užívají veřejné prostranství, která jsou v jejich vlastnictví.

26. Podstatou a důvodem platby místního poplatku za zvláštní užívání veřejného prostranství je skutečnost, že konkrétní část veřejného prostranství nelze ostatními subjekty užívat, tj. že na této části veřejného prostranství je vyloučeno jeho obecné užívání. Je-li veřejné prostranství veřejným statkem, pak poplatek za jeho zvláštní užívání představuje odvod za omezení práv ostatních uživatelů (viz rozsudek NSS ze dne 16. 7. 2009, č. j. 9 Afs 86/2008 - 89).

27. Uskladnění palet na veřejném prostranství spadá pod zvláštní užívání předmětného pozemku, což ostatně žalobkyně ani nezpochybňuje. Za skládku ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o místních poplatcích je totiž možné považovat v zásadě každé skladování movitých věcí na veřejném prostranství (viz Jirásková, Z., Šneberková, A.: Místní poplatky v praxi. POLYGON, Praha 2004, str. 34; shodně též Těžký V.: § 4. In: Těžký, V., Jantoš, M., Siuda, K.: Zákon o místních poplatcích. Komentář. Wolters Kluwer, Praha 2017).

28. Sporným bodem mezi žalobkyní a žalovaným je otázka, kdo tímto způsobem užívá předmětný pozemek. Od toho se totiž odvíjí odpověď na otázku, kdo je poplatníkem tohoto místního poplatku (§ 4 odst. 2 zákona o místních poplatcích).

29. Žalobkyně nezpochybňovala své vlastnické právo k paletám a zboží na nich umístěných, bránila se však tím, že ukládáním těchto věcí na předmětný pozemek, je odevzdává společnosti GS reality jakožto zástavnímu věřiteli podle § 1317 odst. 1 občanského zákoníku.

30. Toto své tvrzení však ani ve správním řízení, ani v soudním řízení ničím neprokázala. Přitom již správce poplatku v platebním výměru žalobkyni vytkl, že toto své tvrzení nedoložila (str. 2 dole platebního výměru). Žalobkyně pak nepředložila ani nenavrhla žádný důkaz k prokázání tohoto svého tvrzení ani v odvolání [srov. § 112 odst. 1 písm. e) daňového řádu], přestože k tomu závěr správce poplatku zjevně vybízel, což předvídatelně vedlo též žalovaného k závěru o neunesení důkazního břemene žalobkyní (str. 3 dole napadeného rozhodnutí). Žalovaný přitom nedoplňoval dokazování ani nedospěl k jinému závěru než správce poplatku, a nebyl tak povinen žalobkyni vyzývat k navržení důkazních prostředků v odvolacím řízení či ji se svým stanoviskem seznámit před vydáním napadeného rozhodnutí (§ 115 odst. 2 daňového řádu). Pro žalobkyni nemohl být za popsané situace závěr žalovaného, který se v tomto ohledu ztotožnil se správcem poplatku, jakkoliv překvapivý. Dokreslením pasivity žalobkyni je pak skutečnost, že ani poté, co též žalovaný konstatoval, že žádným způsobem nedoložila vznik zástavního práva, žádné důkazy či důkazní návrhy o jeho vzniku nepřipojila ani k podané žalobě.

31. Za této situace soud vychází z toho, že předmětné palety jsou ve vlastnictví žalobkyně, a tudíž právě ona, která na předmětný pozemek tyto věci ukládá, je tou osobou, která veřejné prostranství ve smyslu § 4 zákona o místních poplatcích užívá. Za poplatníka místního poplatku tak správní orgány správně považovaly žalobkyni.

32. Spíše nad rámec odůvodnění lze poukázat na to, že žalobkyně má v bezprostřední blízkosti předmětného pozemku prodejnu stavebnin, což dle soudu představuje mnohem prozaičtější vysvětlení toho, proč žalobkyně ukládá na předmětném veřejném prostranství palety se zbožím, nežli ničím nedoložené průběžné odevzdávání věcí jejímu zástavnímu věřiteli (srov. str. 4 napadeného rozhodnutí).

33. Argumentace žalobkyně, že jsou se společností GS Reality součástí rodinného holdingu, je pro věc irelevantní. Žalobkyně má vlastní právní osobnost, tedy způsobilost mít práva a povinnosti, a je osobou odlišnou od společnosti GS Reality i od fyzických osob, které dle žalobkyně obě tyto společnosti vlastní. Skutečnost, že určitá společnost je součástí koncernu (ať již jako společnost ovládající či ovládaná), jí nezakládá vlastnické právo k věcem vlastněným jinými koncernovými společníky. Žalobkyně tedy – i v případě koncernové provázanosti s GS Reality – není vlastníkem předmětného pozemku, a proto se na ni nemůže vztahovat osvobození podle čl. 14 odst. 2 písm. l) vyhlášky č. 7/2017. Smyslem osvobození vlastníka pozemku, který byl vyhláškou označen jako veřejné prostranství, je zabránit tomu, aby byl zpoplatněn výkon vlastnického práva veřejnou mocí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02). Žalobkyně však vlastníkem předmětného pozemku není, tudíž ani z hlediska účelu citované úpravy by nedávalo její osvobození od tohoto poplatku dobrý smysl.

34. Soud dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji dle § 78 odst. 7 zákona s. ř. s. zamítl.

35. O nákladech řízení účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť nebyla procesně úspěšná. Žalovanému, který byl ve věci úspěšný, žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.