č. j. 44 A 19/2019- 37

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní JUDr. Věrou Šimůnkovou ve věci žalobce: J. M. bytem x zastoupený advokátem Mgr. Miroslavem Schüllerem sídlem R. Těsnohlídka 420, 286 01 Čáslav proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 81/11, 150 21 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2019, č. j. 008187/2019/KUSK, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), doručenou dne 15. 3. 2019, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu N. (dále jen „městský úřad“) ze dne 19. 10. 2018, č. j. MUNYM-070/80017/2018/Myš (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byl žalobce uznán vinným z přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), a z přestupku proti majetku podle § 50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, za něž mu byl uložen správní trest pokuty ve výši 10 000 Kč, povinnost nahradit poškozenému škodu způsobenou přestupkem proti majetku ve výši 9 248 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

2. Žalobce namítá, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť o skutku, kterým byl uznán vinným, bylo již pravomocně rozhodnuto v rovině trestněprávní i přestupkové. V trestněprávní rovině tak bylo učiněno usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. 6. 2017, č. j. 2 T 36/2017-133, které nabylo právní moci dne 22. 7. 2017. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2018, č. j. 11 To 206/2018-175, byl pravomocně zamítnut návrh na povolení obnovy řízení o tomto skutku. V přestupkové rovině bylo usnesením městského úřadu ze dne 29. 9. 2017, č. j. MUNYM-070/40895/2017/Myš, řízení o skutku přerušeno. K odvolání žalobce bylo uvedené usnesení rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 12. 2017, č. j. 154001/2017/KUSK, zrušeno a řízení zastaveno. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 22. 1. 2018 a o přestupku tak již bylo pravomocně rozhodnuto.

3. Žalovaný v napadeném rozhodnutí opakovaně argumentuje stran námitek žalobce o existenci překážky věci rozhodnuté tak, že výrok rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 12. 2017, č. j. 154001/2017/KUSK, se týkal zastavení pouze řízení o procesní otázce spočívající v přerušení řízení. Dle názoru žalobce takové vysvětlení neobstojí. Žalovaný v daném rozhodnutí nespecifikoval, že by se výrok týkal pouze konkrétní procesní otázky. Nadto je žalobce přesvědčen, že správní orgány nerozhodují o procesních otázkách v samostatném řízení, ale tato rozhodnutí jsou součástí správního řízení jako celku. I pokud by žalovaný rozhodl pouze o konkrétní procesní otázce, muselo by být v daném rozhodnutí specifikováno, jaké řízení se zastavuje, v opačném případě by bylo rozhodnutí neurčité.

4. V dalším žalobním bodu žalobce namítá, že svým jednáním nenaplnil znaky ani jednoho ze shora uvedených přestupků, protože jednal v nutné obraně ve smyslu § 25 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Z kamerového záznamu je zřejmé, že první zahájil útok M. Ř. tím, že žalobci dvakrát přirazil levou dolní končetinu dveřmi automobilu, čímž se M. Ř. pokoušel zabránit žalobci ve vystoupení z vozidla. Toto přiražení bylo následně prokázáno i v trestním řízení, je uvedeno v usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. 6. 2017, č. j. 2 T 36/2017-133. Předmětný trestní spis byl jedním z podkladů pro rozhodnutí v přestupkovém řízení. Přesto je v prvostupňovém i napadeném rozhodnutí uvedeno, že žalobce jako první zahájil fyzický útok na M. Ř. tím, že jej udeřil dveřmi vozidla do přední části těla. Žalobce je tedy obětí útoku M. Ř., který konflikt vyvolal a před svědky prohlásil, že si to s žalobcem vyřídí. Žalobce se naopak snažil M. Ř. co nejmírněji zpacifikovat.

5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že tvrzení žalobce o tom, že skutek již byl pravomocně rozhodnut v rovině trestněprávní i přestupkové, není správné. Usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. 6. 2017, č. j. 2 T 36/2017-133, nebylo řízení zastaveno, ale věc byla pouze postoupena k projednání přestupku Městskému úřadu v Poděbradech jako věcně příslušnému orgánu veřejné moci. V uvedeném usnesení soud rovněž konstatoval, že se v žádném případě nemůže jednat o nutnou obranu žalobce. Pokud jde o přestupkovou rovinu, z výroku a odůvodnění usnesení žalovaného ze dne 20. 12. 2017, č. j. 154001/2017/KUSK, je zřejmé, že bylo rozhodováno o odvolání proti usnesení o přerušení řízení, tj. procesnímu rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí o vině a trestu. Podle § 90 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) mohl správní orgán o odvolání rozhodnout pouze tak, že napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a řízení zastavení, nebo zruší a věc vrátí k novému projednání správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal, nebo napadené rozhodnutí nebo jeho část změní. Žalovaný tedy nemohl rozhodnout tak, že by odvolání vyhověl a rozhodnutí pouze zrušil, ale musel určit, jak postupovat dál v řízení o předmětu rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení bylo pouze přerušení řízení a v době rozhodování o odvolání již nabylo právní moci usnesení Okresního soudu v Nymburce č. j. 2 T 36/2017-133 o předání věci jako přestupku, nemohl žalovaný rozhodnout jinak.

6. K námitce, že žalobce jednal v nutné obraně, žalovaný uvedl, že z kamerového záznamu vyplývá, že poškozený držel v pravé ruce telefonní přístroj a levým ukazovákem mířil do zavřeného okna automobilu žalobce. Žalobce se poté pokoušel vystoupit z automobilu, v čemž mu poškozený bránil, opakovaně tlačil na dveře vozu a žalobci přivřel nohu mezi dveře a vůz. Uvedené jednání nebylo předmětem přestupkového ani trestního řízení. Předmětem přestupkového řízení bylo následné jednání žalobce, spočívající v tom, že poté, co poškozený ustoupil, aby mohl žalobce z auta vystoupit, zaútočil žalobce pravou rukou do obličeje stojícího poškozeného, strhnul jej na zem a zakleknul. Žalobci v tu dobu žádný přímý nebo trvající útok nehrozil.

7. Soud ze správního spisu a připojených trestních spisů zjistil následující pro věc relevantní skutečnosti.

8. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Nymburce podala na žalobce dne 3. 4. 2017 pod sp. zn. Zk 104/2017 návrh na potrestání pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), kterého se měl dopustit tím, že dne 13. 12. 2016 v 10:07 hodin v N., ulice x, v prostoru čerpací stanice H, jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Octavia 1Z, registrační značky x, x. barvy, při tankování pohonných hmot, po předchozím slovním konfliktu a vzájemném strkání fyzicky napadl M. Ř., řidiče osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Felicia GLXI, registrační značky x, x barvy, tím způsobem, že M. Ř. udeřil otevřenou dlaní pravé ruky na levou stranu hlavy a následně jej srazil na zem, čímž mu způsobil zhmoždění zad, oděrky v oblasti obou loktů, na hlavě a na krku s bolestivostí v oblasti pravého ramene a dolní hrudní páteře, v důsledku čehož byl poškozený následně ošetřen na chirurgickém oddělení N. N., a dále při napadení způsobil M. Ř. mechanické poškození displeje mobilního telefonu značky Samsung Galaxy S6 a dioptrických brýlí značky Fusion (dále jen „návrh na potrestání“).

9. Z kamerového záznamu z předmětné čerpací stanice H. ze dne 13. 12. 2016 je zřejmé, že ke stojanu přijel nejdříve M. Ř., který telefonoval ve voze, za ním zastavil žalobce. M. Ř. po chvíli vystoupil z vozu, s telefonem u ucha natankoval, zaplatil pohonné hmoty a při odchodu od obsluhy se zastavil u dveří auta žalobce. Žalobci pohrozil prstem. Nato se žalobce pokoušel dostat z vozidla, čemuž M. Ř. zabránil tím, že dvakrát vrazil do dveří a žalobce přirazil k vozidlu. Poté, co se žalobci podařilo z vozidla dostat, zaútočil na M. Ř. otevřenou dlaní pravé ruky na levou stranu jeho hlavy. Následně se oba muži uchopili, žalobce srazil M. Ř. na zem, přičemž M. Ř. držel žalobce levou rukou za zátylek a v pravé ruce držel mobilní telefon. Žalobce přitom M. Ř. vytrhl mobilní telefon a uhodil s ním vpravo na zem. Po chvíli se oba muži pustili.

10. Usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. 6. 2017, č. j. 2 T 36/2017-133, byl návrh na potrestání postoupen k projednání přestupku Městskému úřadu v Poděbradech. V odůvodnění bylo uvedeno, že incident vyprovokoval poškozený a žalobce proto mohl nabýt dojmu, že je ohrožen, nejednalo se však o nutnou obranu. Vzhledem k tomu, že jednání žalobce nebylo natolik intenzivní, aby mohlo být posouzeno jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, postoupil soud věc k projednání jako možný přestupek.

11. Usnesením Komise pro projednávání přestupků města Poděbrady ze dne 21. 8. 2017, č. j. 0046753/SC/2017/JSc, byla věc s ohledem na skutečnost, že se skutek stal ve správním obvodu města Nymburk, postoupena městskému úřadu jako věcně a místně příslušnému správnímu orgánu.

12. Rozhodnutím městského úřadu ze dne 26. 4. 2017, č. j. 070/19874/2017/Čer, bylo zastaveno přestupkové řízení vedené proti M. Ř. ve věci přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 2 písm. d) zákona o přestupcích, jehož se měl dopustit tím, že dne 13. 12. 2017 v době kolem 10:00 hodin v prostoru předmětné benzínové čerpací stanice H. měl hrozit prstem na žalobce, řidiče vozidla tovární značky Škoda Octavia, registrační značky x, a poté, co chtěl žalobce z uvedeného vozidla vystoupit, měl silou opakovaně přirazit dveře vozidla, kterými ho měl udeřit do jeho nohou a těla. V odůvodnění bylo uvedeno, že „hrození“ prstem nelze považovat za „jiné hrubé jednání“ ve smyslu § 49 odst. 2 písm. d) zákona o přestupcích, a další jednání M. Ř., spočívající v přiražení nohou a těla žalobce dveřmi vozidla, bylo shledáno za jednání v nutné obraně.

13. Usnesením městského úřadu ze dne 29. 9. 2017, č. j. MUNYM-070/40895/2017/Myš, bylo řízení o přestupcích žalobce proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích a proti majetku podle § 50 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích přerušeno, neboť jednání žalobce, spočívající ve vytržení a odhození mobilního telefonu M. Ř., jehož důsledkem mělo být poškození daného mobilního telefonu a vznik škody ve výši 9 139 Kč, naplňuje znaky skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. Bylo tedy možné očekávat, že žalobci bude v trestním řízení za uvedené jednání uložen trest, a správní trest, který lze v řízení o přestupku uložit, je bezvýznamný vedle trestu, jehož uložení bylo možné očekávat v trestním řízení. Usnesením městského úřadu ze dne 29. 9. 2017, č. j. MUNYM- 070/46999/2017/Myš, byla věc předána Okresnímu státnímu zastupitelství v Nymburce. Proti shora uvedenému usnesení o přerušení řízení podal žalobce odvolání, v němž se vyjádřil ke skutkovým okolnostem přestupku a zejména uvedl, že se nejedná o samostatný skutek. Celý skutek byl již v trestněprávní rovině posouzen Okresním soudem v Nymburce, který ve věci rozhodl usnesením ze dne 28. 6. 2017 tak, že tento skutek není trestným činem.

14. Rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 12. 2017, č. j. 154001/2017/KUSK, které nabylo právní moci dne 15. 2. 2018, bylo usnesení městského úřadu ze dne 29. 9. 2017, č. j. MUNYM- 070/40895/2017/Myš, zrušeno a řízení zastaveno. V odůvodnění rozhodnutí bylo uvedeno, že nebyly splněny podmínky pro přerušení řízení, neboť ze spisového materiálu nevyplývá, že by souběžně s přestupkovým řízením bylo vedeno trestní řízení předpokládající uložení trestu, který podstatně zasáhne do práv žalobce.

15. Usnesením Okresního státního zastupitelství v Nymburce ze dne 9. 3. 2018, sp. zn. 1 ZT 192/2017, bylo ke stížnosti žalobce zrušeno usnesení policejního orgánu Územního odboru Policie České republiky Nymburk ze dne 16. 2. 2018, č. j. KRPS-335084-59/TČ-2017-010871, jímž bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro přečin poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, a policejnímu orgánu uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Usnesení bylo odůvodněno tím, že trestní řízení u soudu i řízení přestupkové byla pravomocně zastavena, avšak žalobce potrestán nebyl a poškozenému Ř. nebyla nahrazena škoda. Tento stav by bylo možné zvrátit návrhem státního zástupce na povolení obnovy řízení.

16. Rozhodnutím městského úřadu ze dne 24. 4. 2018, č. j. MUNYM-070/21679/2018/Myš, byl žalobce uznán vinným z přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, za nějž mu byl uložen správní trest pokuty ve výši 1 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Poškozené pojišťovně nebyl přiznán nárok na náhradu škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s vynaložením nákladů na léčení M. Ř., neboť jejich výše nebyla spolehlivě zjištěna, a se svým nárokem byla odkázána na soud, nebo jiný orgán veřejné moci.

17. Usnesením městského úřadu ze dne 24. 4. 2018, č. j. MUNYM-070/29539/2018/Myš, bylo zastaveno řízení o přestupku proti majetku podle § 50 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích, kterého se měl dopustit žalobce tím, že M. Ř. úderem ruky do hlavy srazil dioptrické brýle, v důsledku čehož došlo k poškození jejich pravého skla. V odůvodnění bylo uvedeno, že správní orgán neměl k dispozici jednoznačné důkazy potvrzující úmyslné poškození brýlí M. Ř.. Poškozený Ř. byl proto se svým nárokem na náhradu škody odkázán na soud, nebo jiný orgán veřejné moci.

18. Proti rozhodnutí městského úřadu ze dne 24. 4. 2018, č. j. MUNYM-070/21679/2018/Myš a č. j. MUNYM-070/29539/2018/Myš, podal M. Ř. odvolání, jež odůvodnil tím, že žalobce mu svým jednáním způsobil škodu, nárok na její náhradu mu však uvedenými rozhodnutími přiznán nebyl. Proti rozhodnutí městského úřadu ze dne 24. 4. 2018, č. j. MUNYM- 070/21679/2018/Myš, podal odvolání rovněž žalobce, v němž argumentoval tím, že řízení bylo v rovině trestněprávní i přestupkové zastaveno, přičemž tento závěr opíral mj. i o stanovisko státní zástupkyně uvedené ve shora citovaném usnesení Okresního státního zastupitelství v Nymburce, sp. zn. 1 ZT 192/2017. Dále uvedl, že žalobce jednal v předmětné věci pouze v nutné obraně ve snaze zpacifikovat M. Ř.

19. V mezidobí byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2018, č. j. 11 To 206/2018- 175, zamítnuta stížnost státního zástupce proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. 5. 2018, č. j. 36/2017-167, jímž Okresní soud v Nymburce zamítl návrh státního zástupce na povolení obnovy řízení skončeného pravomocným usnesením ze dne 28. 6. 2017 o postoupení skutku k projednání přestupku. Krajský soud v Praze potvrdil závěry Okresního soudu v Nymburce o tom, že nejsou dány důvody pro obnovu řízení, neboť skutečnost, že je hodnota poškozeného mobilního telefonu vyšší než 5 000 Kč, byla zřejmá již v době, kdy soud rozhodoval o návrhu na potrestání.

20. Rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 7. 2018, č. j. 097293/2018/KUSK, bylo zamítnuto odvolání M. Ř. proti usnesení městského úřadu ze dne 24. 4. 2018, č. j. MUNYM-070/29539/2018/Myš, a napadené rozhodnutí potvrzeno, neboť jmenovaný má právo podat odvolání pouze proti výroku o náhradě škody, který v daném případě plyne z výroku o zastavení řízení. Rozhodnutí městského úřadu ze dne 24. 4. 2018, č. j. MUNYM-070/21679/2018/Myš, bylo k odvolání M. Ř. a žalobce zrušeno a věc vrácena k novému projednání, a to z důvodu nedostatečného zjištění stavu věci. K námitce žalobce týkající se pravomocného skončení řízení žalovaný uvedl, že rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 12. 2017 bylo zrušeno procesní usnesení městského úřadu a zastaveno pouze řízení o procesní otázce spočívající v přerušení řízení.

21. Rozhodnutím ze dne 23. 7. 2018, č. j. 097639/2018/KUSK, žalovaný zrušil v přezkumném řízení pravomocné usnesení městského úřadu ze dne 24. 4. 2018, č. j. MUNYM-070/29539/2018/Myš, z důvodu nesprávné právní kvalifikace jednání žalobce, jímž měly být poškozeny brýle M. Ř., jako samostatného přestupku proti majetku.

22. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným z přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, jehož se dopustil úmyslným ublížením na zdraví poškozeného M. Ř., a z přestupku proti majetku podle § 50 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích, jehož se dopustil způsobením škody na cizím majetku poškozením mobilního telefonu poškozeného M. Ř.. Za tyto přestupky mu byl uložen správní trest pokuty ve výši 10 000 Kč, povinnost nahradit poškozenému Ř. škodu ve výši 9 248 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Poškozenému Ř. nebyl přiznán nárok na náhradu škody způsobené poškozením dioptrických brýlí a poškozené zdravotní pojišťovně nebyl přiznán nárok na náhradu škody způsobené vynaložením nákladů na ošetření poškozeného Ř.. Důvodem bylo, že v řízení nebylo spolehlivě zjištěno, že k poškození brýlí došlo jednáním žalobce a dále nebyla zjištěna výše škody způsobené poškozené zdravotní pojišťovně. Oba poškození tak byli se svými nároky odkázáni na soud, nebo jiný orgán veřejné moci. Městský úřad v odůvodnění rozhodnutí mj. uvedl, že se ze strany žalobce nemohlo jednat o jednání v nutné obraně, neboť žalobci žádný útok nehrozil. Samotné „hrození“ prstem při absenci slovního projevu, neboť sám žalobce žádné konkrétní vyjádření M. Ř. neuvedl, nelze považovat za přímo hrozící či trvající útok. Jednání M. Ř. v podobě pohrůžky prstem nelze hodnotit jako protiprávní a snahy zabránit žalobci ve vystoupení z vozidla držením dveří vozidla, lze posoudit jako nutnou obranu proti útoku žalobce, která byla přiměřená, neboť v řízení nebylo prokázáno žádné poranění dolních končetin žalobce.

23. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž opětovně poukázal na pravomocné skončení trestního i přestupkového řízení a svou nutnou obranu.

24. Napadeným rozhodnutím žalovaný odvolání žalobce zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění zopakoval, že usnesením ze dne 20. 12. 2017 bylo zrušeno procesní usnesení městského úřadu a zastaveno pouze řízení o procesní otázce spočívající v přerušení řízení, shrnul závěry prvostupňového rozhodnutí a s těmito závěry se ztotožnil.

25. Soud poté, co ověřil, že žaloba byla podána včas, že je věcně i místně příslušným soudem a že napadené rozhodnutí je rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., přezkoumal napadené rozhodnutí v žalobou vymezeném rozsahu. Dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná.

26. Soud přitom o žalobě rozhodoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť v reakci na výzvu soudu spojenou s odpovídajícím poučením účastníci řízení nesdělili, že ve věci požadují nařídit jednání.

27. Prvním žalobním bodem žalobce namítá, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť o skutku, kterým byl uvedeným rozhodnutím uznán vinným, bylo již pravomocně rozhodnuto v rovině trestněprávní i přestupkové. Jde-li o rovinu trestněprávní, lze žalobci přisvědčit, že právní mocí usnesení Okresního soudu v Nymburce vydaném pod č. j. 2 T 36/2017-133, a pravomocným zamítnutím návrhu na povolení obnovy řízení usnesením Krajského soudu v Praze vydaným pod č. j. 11 To 206/2018-175 byla skutečně věc z hlediska trestněprávního rozhodnuta. Uvedené však neplatí pro rovinu přestupkovou.

28. Ze správního spisu je patrné, že usnesením městského úřadu ze dne 29. 9. 2017 bylo rozhodnuto o přerušení řízení o přestupcích žalobce, neboť jeho jednáním mohl být naplněn trestný čin, o němž bude rozhodováno v trestním řízení a za nějž lze očekávat uložení trestu, proti němuž je trest, který lze uložit v přestupkovém řízení, bezvýznamný. Uvedené usnesení bylo k odvolání žalobce rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 12. 2017 zrušeno a řízení zastaveno, neboť pro přerušení přestupkového řízení nebyly splněny podmínky.

29. Z § 90 odst. 1 správního řádu plyne, že jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné: a) napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a řízení zastaví, b) napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a věc vrátí k novému projednání správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal, anebo c) napadené rozhodnutí nebo jeho část změní.

30. V daném případě rozhodoval městský úřad o procesní otázce přerušení přestupkového řízení. Řízení o přerušení řízení je samostatným mezitímním řízením vloženým do meritorního řízení o přestupku. Pokud proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, mohlo být v odvolacím řízení rozhodováno pouze o řízení o přerušení řízení, a nikoliv o řízení meritorním. Rozhodoval- li žalovaný jako odvolací orgán o takovém odvolání, mohl tedy rozhodnout pouze o této procesní otázce a jen způsoby uvedenými v § 90 odst. 1 správního řádu. Jeho rozhodnutí se nijak nemohlo dotknout přestupkového řízení samého. Dospěl-li pak k závěru, že rozhodnutí o přerušení řízení nemělo být vydáno, musel jej zrušit, přičemž ohledně dalšího postupu v řízení mohl rozhodnout tak, že podle § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu řízení zastaví, nebo podle písm. b) téhož ustanovení věc vrátí k novému projednání správnímu orgánu I. stupně. Pokud by zvolil postup v řízení podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu, ocitlo by se řízení ve stádiu před vydáním rozhodnutí v řízení o přerušení přestupkového řízení. To by však v daném případě bylo nežádoucí, neboť žalovaný své rozhodnutí opřel o skutečnost, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o přerušení řízení. S ohledem na uvedené bylo třeba řízení o přerušení přestupkového řízení zastavit jako nežádoucí. Ustanovení § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu tak dopadá přesně na takové případy. Pro meritorní řízení o přestupku má uvedený postup žalovaného význam v tom, že je možné v meritorním řízení pokračovat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, č. j. 3 Ads 24/2011-43, obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2016, č. j. 5 As 21/2016-56). K námitce, že žalovaný nespecifikoval, jaké řízení se zastavuje, soud uvádí, že taková specifikace nemusí být ve výroku uvedena, neboť to, o čem odvolací orgán v odvolacím řízení rozhoduje, je dáno tím, jaké rozhodnutí je přezkoumáváno. Je-li přezkoumáváno rozhodnutí procesní, je zřejmé, že účinky odvolacího rozhodnutí se mohou dotýkat pouze řízení spojeného s procesní otázkou řešenou v přezkoumávaném rozhodnutí, nikoliv řízení meritorního.

31. V dalším žalobním bodu žalobce namítá, že svým jednáním nenaplnil znaky ani jednoho ze shora uvedených přestupků, protože jednal v nutné obraně. Dle něj zahájil útok M. Ř. tím, že se mu pokoušel zabránit ve vystoupení z vozidla, přičemž mu dveřmi vozidla přirazil levou dolní končetinu.

32. Dle prvostupňového rozhodnutí, s nímž se žalovaný v napadeném rozhodnutí zcela ztotožnil, nelze jednání žalobce posoudit jako nutnou obranu, neboť žalobci žádný útok ze strany M. Ř. nehrozil.

33. Z kamerového záznamu z čerpací stanice je patrné, že žalobce zareagoval na „hrození“ prstem ze strany M. Ř. tak, že se snažil prudce otevřít dveře vozidla, čemuž M- Ř. bránil a přirazil jej k vozidlu. Poté, co se žalobci podařilo dostat z vozidla, na M. Ř zaútočil a uhodil jej otevřenou dlaní pravé ruky na levou stranu hlavy. Oba muži se uchopili a žalobce srazil M. Ř. na zem, kde probíhala potyčka. M Ř. při tom držel žalobce za zátylek a žalobce jej atakoval.

34. Podle § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky se odpovědnost za přestupky posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; podle tohoto zákona se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.

35. Podle § 25 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky čin jinak trestný jako přestupek není přestupkem, jestliže jím někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem.

36. Podle § 25 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky nejde o nutnou obranu, byla-li tato obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

37. Podle § 2 odst. 2 písm. a) zákona o přestupcích přestupkem není jednání, jímž někdo odvrací přiměřeným způsobem přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem.

38. Vzhledem k tomu, že právní úprava obsažená v zákoně o odpovědnosti za přestupky je pro žalobce příznivější, neboť neomezuje nutnou obranu na přiměřenou, ale stanoví, že může být nepřiměřená, a to i zjevně, nesmí však být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, aplikoval soud ustanovení uvedeného zákona.

39. Námitce žalobce, že je třeba jeho jednání kvalifikovat jako nutnou obranu, soud nepřisvědčil. Z kamerového záznamu je zřejmé, že M. Ř. se vůči žalobci žádného útoku ve smyslu § 25 zákona o odpovědnosti za přestupky nedopustil. Útokem se rozumí jednání člověka, které je úmyslné, protiprávní a nebezpečné pro společnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 As 1/2008-172). Za takový útok tedy nelze považovat ani pohrůžku prstem učiněnou přes sklo vozidla, ani držení dveří vozidla ve snaze zabránit žalobci ve výstupu z vozidla. Držení dveří má dle názoru soudu v daném případě spíše charakter obranného jednání vůči impulzivnímu chování žalobce. V řízení navíc nebylo prokázáno, že by přiražení dveří bylo natolik intenzivní, že by žalobci vznikla tělesná újma. Ke shodným závěrům dospěl i žalovaný a městský úřad, kteří se s námitkou nutné obrany ve svých rozhodnutích přesvědčivě vypořádali. Vzhledem k tomu, že neexistoval útok, proti němuž by se žalobce musel bránit, nemůže být jednání žalobce, v podobě ataku na M. Ř.))), posouzeno jako obranné, či dokonce jako nutná obrana. Není tedy na místě ani posuzovat, zda šlo o obranu přiměřenou či nepřiměřenou v intencích § 25 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky. S ohledem na uvedené je i tato námitka žalobce nedůvodná.

40. Vzhledem k tomu, že žalobní body jsou nedůvodné a soud nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, byla žaloba zamítnuta jako nedůvodná (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

41. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalovanému, který byl ve věci úspěšný, žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.