č. j. 44 A 2/2020- 16

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní JUDr. Věrou Šimůnkovou ve věci žalobce: V. M., narozený X X Ukrajina zastoupený advokátem Mgr. Tomášem Císařem sídlem Vinohradská 22, 120 00 Praha 2 proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 12. 2019, č. j. CPR-17139-7/ČJ-2018-930310-V235, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 19. 4. 2018, č. j. KRPS-370361-31/ČJ-2017-010022 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle § 118 odst. 1 a § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), když měl být na území České republiky zaměstnán bez povolení k zaměstnání. Výkon zaměstnání v rozporu s výše uvedeným ustanovením zákona o pobytu cizinců byl zjištěn dne 28. 11. 2017 v obci V. P. v ulici X, kde žalobce prováděl stavební práce na výstavbě bytového domu. Doba, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla žalovanou stanovena na 6 měsíců, přičemž doba k vycestování žalobce z území České republiky byla stanovena do 15 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí.

2. Žalobce v žalobě předně namítá, že byl porušen § 2 odst. 3 a 4, § 3 a § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť nebyl náležitě zjištěn skutkový stav, zejména skutečnosti, které svědčí ve prospěch žalobce. Dále žalobce vyjádřil přesvědčení o tom, že správní orgán nesprávně vypořádal uplatněné odvolací námitky. Namítá rovněž, že forma uloženého opatření i jeho délka jsou nepřiměřené, a poukazuje na to, že se správními orgány plně spolupracoval. Žalovaná proto měla žalobci umožnit dobrovolné opuštění území České republiky. Správní vyhoštění působí žalobci stigma a budoucí problémy. Také délka uloženého správního vyhoštění je nepřiměřená okolnostem případu. Je rovněž nutno zohlednit to, že protiprávní jednání mělo nastat již v listopadu 2017, přičemž napadené rozhodnutí bylo vydáno více jak dva roky poté. Protiprávní stav měl trvat jen 6 dní. I s ohledem na tyto skutečnosti, tj. zejména s ohledem na to, že takto dlouhým projednáváním věci bylo nepřiměřeně zasaženo do soukromého života žalobce, měla být doba vyhoštění žalobce alespoň přiměřeně zkrácena. Zmiňuje přitom ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, dle kterého platí, že rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Žalobce tedy namítá, že žalovanou nebyla dostatečně posouzena přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Napadené rozhodnutí je čistě formalistické, nepokrývá konkrétní situaci a pouze paušálně prochází jednotlivá zákonná hlediska. Nebyl vzat v potaz negativní vliv vyhoštění na žalobcův život.

3. Dále žalobce namítá, že uložení správního vyhoštění je neúčelné, neboť krátce po zahájení řízení již opustil území České republiky. V tomto případě by tak namísto neúčelného správního vyhoštění zcela postačovalo vydat rozhodnutí o povinnosti opustit území ve smyslu § 50a zákona o pobytu cizinců. Bylo-li rozhodnuto o uložení správního vyhoštění, je zapotřebí osvětlit v napadeném rozhodnutí jeho účel.

4. Žalobce také namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť v odůvodnění absentuje zdůvodnění délky správního vyhoštění. Ačkoliv bylo vyhoštění uloženo při spodní hranici, stále se jedná o dlouhou dobu. Výměra není odůvodněna okolnostmi případu ani osobou žalobce a je v rozporu se správní praxí správního orgánu I. stupně. V posuzované věci šlo o pouhých několik dní údajné nelegální práce, žalobce je trestněprávně zachovalý, v minulosti se nedopouštěl přestupků a vždy disponoval řádným povolením k pobytu.

5. Žalovaná navrhuje, aby žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta, když žalobní body shledává neopodstatněnými. K uplatněným žalobním námitkám, z nichž některé jsou obsahově totožné s námitkami formulovanými v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, žalovaná odkazuje na shromážděný spisový materiál a na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nadto dodala, že tvrzení žalobce, že krátce po zahájení řízení o vyhoštění opustil území České republiky, nebylo v průběhu celého správního řízení uplatněno, tedy ani v odvolacím řízení. V něm žalobce naopak tvrdil, že lhůta k vycestování je nepřiměřeně krátká. Tvrzená skutečnost, že žalobce území České republiky opustil dobrovolně, tak nemohla mít na napadené rozhodnutí vliv, a to tím spíše, že až do doby nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění nebyl omezen v možnosti na území České republiky pobývat. K namítané nepřiměřené délce správního řízení žalovaná připouští, že doba tohoto řízení byla skutečně poměrně dlouhá, ale zákon o pobytu cizinců nestanoví žádnou lhůtu, po jejímž uplynutí by zanikla možnost správního orgánu rozhodnout o odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění. Pokud se cítil žalobce průtahy v odvolacím řízení dotčen na svých právech, měl možnost využít opatření proti nečinnosti, jež zakládá správní řád, popř. podat žalobu na ochranu proti nečinnosti dle s. ř. s. Délka řízení sama o sobě však není důvodem pro zrušení rozhodnutí pro nezákonnost. V odvolacím řízení bylo postupováno v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami. Ve svém postupu neshledala žalovaná žádná pochybení, proto navrhuje zamítnutí žaloby. Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu 6. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že dne 28. 11. 2017 v 11:40 hodin byl žalobce kontrolován hlídkou cizinecké policie v obci V. P. v ulici X u čísla popisného X kde vykonával práci na výstavbě bytových domů. Žalobce na výzvu předložil cestovní doklad Ukrajiny č. X s vyznačenou dobou příjezdu 8. 9. 2017 a s platným polským vízem vydaným pro státy tzv. Schengenského prostoru na dobu od 30. 6. 2017 do 1. 6. 2018, č. X, typ D, MULT, účel pobytu 05, které žalobce opravňovalo ke vstupu a pobytu na území České republiky. Nicméně vzhledem k zjištění hlídky Policie ČR, že žalobce pracoval na inkriminovaném místě, aniž by disponoval platným pracovním povolením, byl v souladu s § 27 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů zajištěn. Téhož dne bylo s žalobcem zahájeno řízení o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců.

7. Při výslechu provedeném téhož dne žalobce mj. uvedl, že po dobu pobytu na území České republiky se zdržuje na adrese vyznačené v pase. Jeho rodinu na Ukrajině, s níž žije, tvoří manželka a syn. Na území České republiky přicestoval z Polska dne 1. 10. 2017. Předtím v Polsku pracoval asi jeden a půl měsíce ve společnosti A. jako pomocný dělník na stavbě. Po příjezdu do České republiky sám dne 3. 10. 2017 ohlásil svůj příjezd cizinecké policii; pracovat však začal až 1. 11. 2017 u společnosti S. O. S. s.r.o. Nejprve pracoval v P. a teprve v den uskutečnění kontroly hlídkou cizinecké policie začal pracovat opětovně u společnosti A. ve V. P., pro níž pracoval předtím na území Polska. Nahlášení Úřadu práce ČR o výkonu zaměstnání učinila společnost S. O. S. s.r.o. až po kontrole provedené hlídkou cizinecké policie ve V. P., tedy teprve dne 28. 11. 2017. Toto nahlášení předložil žalobce při výslechu a jako takové je součástí správního spisu, stejně jako pracovní smlouva uzavřená mezi žalobcem a společností A., a to v jazyce polském i českém. Do Polska i do České republiky žalobce přicestoval toliko za prací; s výdělkem pak měl v úmyslu odcestovat zpět do vlasti, neboť dle něj neexistuje žádná překážka k vycestování. Uvedl dále, že pracovat na území České republiky by měl do 2. 12. 2017 a že následujícího dne hodlá odcestovat zpátky na Ukrajinu. Žalobce v průběhu výslechu uvedl rovněž to, že si je vědom, že pro výkon zaměstnání musí mít platné pracovní povolení, avšak je názoru, že dokumenty, jimiž disponuje, jsou dostačující.

8. Správní orgán I. stupně dožádal Úřad práce ČR, který dne 4. 1. 2018 sdělil, že žalobci nebylo vydáno povolení k zaměstnání podle § 92 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). Úřad práce ČR dodal, že v centrální databázi cizinců Ministerstva práce a sociálních věcí ČR je uvedeno, že cizinec je přihlášen zaměstnavatelem S. O. S. s.r.o. jako cizinec, který byl vyslán na území České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě Evropské unie. Místem výkonu práce, která se měla uskutečňovat v období od 27. 11. 2017 do 3. 1. 2018, mělo být území okresu P. – z.; cizinec měl pracovat v profesi „Dělníci v oblasti výstavby budov“. Jako zahraniční zaměstnavatel je v uvedené databázi uvedena společnost A. Sp. Zo. o., Polsko.

9. K posouzení existence možných překážek pro vycestování žalobce do země původu si správní orgán I. stupně vyžádal podle § 120a zákona o pobytu cizinců od Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „OAMP“) závazné stanovisko. Z tohoto závazného stanoviska ze dne 5. 6. 2018, č. j. KRPS-370361/ČJ-2017-010022 (dále jen „závazné stanovisko OAMP“), vyplynulo, že vycestování žalobce je možné. OAMP vyhodnotil na základě výpovědi žalobce a na základě okolností jeho pobytu ve vlasti před odchodem ze země, že žalobci v případě návratu nehrozí nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Zakarpatská oblast, odkud žalobce pochází, není dle závazného stanoviska zasažena střety ukrajinských vládních vojsk a povstalců ze stran separatistů. Politickou a zejména bezpečnostní situaci v oblasti lze považovat za natolik uspokojivou, aby umožňovala bezpečný návrat žalobce do vlasti. Současně žalobce nelze považovat za osobu zranitelnou, tedy v pokročilém věku života, či strádající závažným onemocněním. Jde o osobu, která je schopna se o sebe v dostatečné míře postarat.

10. Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 19. 4. 2018 bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců a současně byla stanovena doba, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, na 6 měsíců. Lhůta k vycestování z území České republiky byla stanovena do 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 30. 4. 2018 blanketní odvolání, jež dne 14. 5. 2018 doplnil o odvolací důvody. Po postoupení věci si žalovaná vyžádala změnu nebo potvrzení dříve vydaného závazného stanoviska OAMP ministrem vnitra České republiky, který stanovisko OAMP o možnosti vycestování žalobce zpět do vlasti potvrdil (dále jen „potvrzující závazné stanovisko“). Ztotožnil se s tím, že místa, kde žalobce na Ukrajině žije, se ozbrojený konflikt bezprostředně nedotýká. Vycházel přitom z aktuálních zpráv o zemi původu žalobce, jež ke stanovisku přiložil.

11. Napadeným rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání žalobce a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Vzhledem k tomu, že žalovaná ve vyjádření k žalobě odkázala z valné části na odůvodnění napadeného rozhodnutí, uvádí soud argumentaci žalované níže, a to v rozsahu, v jakém se argumentace týká nyní uplatněných žalobních bodů.

12. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že dospěla k závěru, že v daném případě byl zjištěn stav věci, o němž nejsou pochybnosti. Žalobci byl v řízení o správním vyhoštění poskytnut potřebný prostor, aby mohl navrhovat důkazy a činit jiné návrhy, vyjádřit v řízení své stanovisko a vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. Žalobce měl opakovaně možnost sdělit veškeré skutečnosti, které by mu mohly být ku prospěchu. Žalovaná vyjádřila názor, že ačkoliv je řízení o správním vyhoštění zahajováno z moci úřední, nelze po příslušném správním orgánu požadovat, aby výhradně z vlastní iniciativy vyhledával a opatřoval důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch účastníka řízení. Je zejména na cizinci samém, aby přesvědčivým způsobem tvrdil, že v jeho případě existuje překážka bránící vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, to však žalobce neučinil. Žalovaná se tak plně ztotožnila se závěry správního orgánu I. stupně, který prokázal naplnění skutkové podstaty ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná nepřisvědčila ani námitce žalobce o nepřezkoumatelném odůvodnění délky doby vyhoštění v rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalovaná má rozhodnutí správního orgánu I. stupně za dostatečné, srozumitelné a přesvědčivé. Z rozhodnutí vyplývá, že doba vyhoštění byla stanovena mj. s ohledem na to, že žalobce se správním orgánem spolupracoval a jednalo se o jeho první zjištěné porušení právních norem v České republice. K argumentu žalobce, že správní orgán I. stupně měl i jiné možnosti, např. rozhodnout o povinnosti opustit území, uvedla žalovaná, že pro aplikaci ustanovení § 50a zákona o pobytu cizinců nebyly splněny zákonné důvody. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 13. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a že obsahuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu projednatelnou.

14. Při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, neshledal.

15. Žalobce na výzvu soudu v poskytnuté lhůtě nesdělil, zda souhlasí, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání, proto lze s poukazem na § 51 odst. 1 s. ř. s. mít za to, že s tímto postupem souhlasí. Žalovaná svůj souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání vyjádřila výslovně spolu s vyjádřením k žalobě. Posouzení žalobních bodů 16. Žaloba není důvodná. Soud předně konstatuje, že žalobce po skutkové ani právní stránce nenapadl závěr žalované, podle níž vykonával na území České republiky zaměstnání bez povolení k zaměstnání, jímž přitom byl výkon zaměstnání podmíněn. Soud proto tyto závěry nepřezkoumával a při posouzení žalobních bodů z nich vycházel. Dále soud uvádí, že již dříve byla u zdejšího soudu pod sp. zn. 53 A 1/2020 posuzována žaloba podaná žalobcem zastoupeným týmž zástupcem jako v nyní projednávané věci, v níž byly uplatněny v zásadě shodné žalobní body, jako je tomu v dané věci. Vzhledem k tomu, že soud nemá důvod odchýlit se od právních závěrů vyslovených v rozsudku ze dne 21. 2. 2020, č. j. 53 A 1/2020–17, plně na ně odkazuje a při vypořádání žalobních bodů je přebírá.

17. Při posouzení věci vyšel soud zejména z následující právní úpravy.

18. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců ve znění do 30. 7. 2019 „[p]olicie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval.“ 19. Podle § 89 odst. 2 zákona o zaměstnanosti „[c]izinec může být dále přijat do zaměstnání a zaměstnáván, má-li platné povolení k zaměstnání vydané krajskou pobočkou Úřadu práce a platné oprávnění k pobytu na území České republiky.“.

20. Soud dále uvádí, že žalobce vznesl pouze obecnou námitku o porušení § 2 odst. 3 a 4, § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu. Soud proto rovněž v obecnosti konstatuje, že žalovaná vycházela z celé řady podkladů, které jsou součástí správního spisu. Těmito podklady jsou rozhodnutí správního orgánu I. stupně, odvolání proti tomuto rozhodnutí včetně jeho doplnění, oznámení o zahájení správního řízení, protokol o výslechu žalobce, závazné stanovisko OAMP, potvrzující závazné stanovisko ministra vnitra (včetně zprávy o bezpečnostní a politické situaci na Ukrajině), spisový materiál správního orgánu I. stupně, včetně listin založených žalobcem a lustrace v informačních systémech. Podle soudu byl na základě těchto podkladů zjištěn stav věci dostatečně a v rozsahu potřebném pro posouzení otázky, zda byly splněny podmínky pro uložení správního vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců. Žalobce byl k věci vyslechnut a správní orgán I. stupně provedl důkaz všemi dostupnými listinami týkajícími se jeho pracovněprávního vztahu a listinami dokládajícími dobu přítomnosti žalobce na území České republiky. Na základě těchto důkazů byly zjištěny všechny okolnosti rozhodné pro posouzení povahy činnosti vykonávané žalobcem na stavbě. Soud proto nesouhlasí s žalobcem, že by o skutkovém stavu panovaly významné pochybnosti, ani že by skutkový stav nebyl zjištěn v nezbytném rozsahu. Žalobce v námitce nijak nespecifikoval, v čem (v jakém konkrétním skutkovém aspektu) spatřuje nedostatky zjištěného skutkového stavu, ani nezpochybňuje žádný z podkladů pro vydání rozhodnutí. V této obecné rovině proto soud dospěl k závěru, že ze strany správních orgánů byly opatřeny dostatečné podklady, v nichž měl zjištěný stav věci potřebnou oporu, přičemž správní orgány přihlédly ke všem skutečnostem, které v řízení vyšly najevo. Z obsahu spisu nevyplynula žádná skutečnost svědčící ve prospěch žalobce, kterou by správní orgány opomenuly zohlednit. Dále žalobce rovněž jen velmi obecně namítal nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu, že žalovaná nesprávně vypořádala uplatněné odvolací námitky. Žalobce však nespecifikoval jedinou odvolací námitku, která měla být nesprávně vypořádána, a neuvedl ani žádné argumenty, ze kterých by toto nesprávné vypořádání odvolacích námitek vyplynulo. V tomto ohledu proto soud opět jen obecně uvádí, že neshledal v postupu žalované nezákonnost spočívající v nesprávném vypořádání odvolacích námitek žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 28/2004–41).

21. Žalobce dále namítá, že uložení správního vyhoštění je nepřiměřeným opatřením. K tomu soud uvádí, že § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců neposkytují správním orgánům žádný prostor pro správní uvážení, pokud jde o volbu, zda cizinci uloží správní vyhoštění, nebo nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017–31, bod 45). V této souvislosti tedy není relevantní, zda žalobce se správními orgány spolupracoval, či zda nebude moci cestovat a ulpí na něm (blíže nespecifikované) stigma, nebo mu vyhoštění přinese (opět nespecifikované) budoucí problémy. Žalobce vykonával na území České republiky zaměstnání, ač k tomu neměl příslušné oprávnění, čímž naplnil podmínky pro uložení správního vyhoštění.

22. Skutečnost, že žalobce měl v době zjištění nelegální práce platné vízum vydané Polskou republikou, nebrání vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. I kdyby byl žalobce držitelem schengenského víza nebo českého národního víza, nejde o překážku, která by bránila uložení správního vyhoštění, neboť správní vyhoštění postihuje různé typy protiprávního jednání cizince, ačkoliv je oprávněn pobývat na území České republiky (v daném případě je nicméně třeba zdůraznit, že žalobce nebyl oprávněn pobývat na území České republiky za účelem výkonu zaměstnání). Pouze v případě, že by nebylo možné žalobci uložit správní vyhoštění, bylo by na místě uložit mu povinnost vycestovat z území (§ 50a odst. 6 zákona o pobytu cizinců).

23. Správní vyhoštění je nástrojem k ukončení pobytu na území. Uložení správního vyhoštění nevylučuje možnost, aby cizinec sám z území České republiky vycestoval na území jiného členského státu, jenž mu vydal povolení k pobytu (v daném případě na území Polské republiky). Naopak, zákon předpokládá, že cizinec po uložení správního vyhoštění dobrovolně ve stanovené lhůtě opustí území České republiky. Uložení správního vyhoštění nebránilo žalobci v tom, aby nadále pobýval na území Polské republiky z titulu národního dlouhodobého víza. S vydáním správního vyhoštění je spojeno zařazení žalobce do Schengenského informačního systému jako osoby, které má být odepřen vstup na území Evropské unie [návětí § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a čl. 24 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1987/2006 o zřízení, provozu a využívání Schengenského informačního systému druhé generace (SIS II)], a povinnost českých orgánů konzultovat případ žalobce s orgány Polské republiky podle čl. 25 odst. 2 Úmluvy k provedení Schengenské dohody. Účelem této konzultace je informovat členský stát, jenž vydal povolení k pobytu, o zařazení cizince do evidence osob, kterým má být odepřen vstup na území, a to za účelem zvážení, zda nezruší jím vydané povolení opravňující dotyčného cizince k pobytu na území Evropské unie. Pokud členský stát, jenž vydal povolení k pobytu, jej nezruší, odstraní členský stát, jenž vydal rozhodnutí o správním vyhoštění, ze Schengenského informačního systému záznam o tom, že má být cizinci odepřen vstup na území Evropské unie. V takovém případě zanese stát, jenž uložil cizinci správní vyhoštění, záznam o tom, že má být cizinci odepřen vstup na jeho území, toliko do vnitrostátního informačního systému; uložení správního vyhoštění tak má de facto právní účinky toliko ve vztahu k území toho členského státu, který správní vyhoštění vydal, nikoliv vůči všem členským státům Evropské unie. Z výše uvedeného plyne, že uložení správního vyhoštění správními orgány České republiky bez dalšího nevede k tomu, že by žalobce nebyl oprávněn nadále pobývat na základě stále platného dlouhodobého víza na území Polské republiky.

24. Vzhledem k tomu, že žalobce po dobu, kdy byl držitelem polského víza, jednal v rozporu s právním řádem jiného členského státu Evropské unie, neboť na jeho území bez potřebného povolení k zaměstnání vykonával závislou práci, není evidence žalobce v Schengenském informačním systému jako osoby, které má být odepřen vstup na území Evropské unie, nepřiměřená ani ve vztahu k případné další žádosti o vydání víza nebo jiného druhu povolení k pobytu. Jenom proto, že Polská republika žalobci v minulosti vydala dlouhodobé vízum, nevznikl žalobci nárok na vydání dalšího obdobného víza kdykoliv v budoucnu. Nelze odhlížet od toho, že žalobce během platnosti původního víza porušil pobytový režim, neboť bez potřebného povolení vykonával práci na území jiného členského státu Evropské unie. Existence záznamu v Schengenském informačním systému nadto nepůsobí absolutní zákaz udělit žalobci vízum či jiný druh pobytového oprávnění (k tomu viz čl. 25 odst. 1 Úmluvy k provedení Schengenské dohody). Žalovaná tedy postupovala v souladu se zákonem o pobytu cizinců, jestliže na věc aplikovala jeho § 119 odst. 1 písm. b), a žalobní bod tak nelze považovat za důvodný.

25. Dále žalobce namítá, že žalovaná nedostatečně posoudila nepřiměřenost zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Soud v prvé řadě uvádí, že mu není zřejmé, jak by mohlo být správní vyhoštění nepřiměřené ve vztahu k rodinnému a soukromému životu žalobce, jestliže na území České republiky nežije žádný jeho příbuzný ani osoba mu blízká. Sám žalobce pak vzhledem k relativně krátkému pobytu na území Evropské unie zde ani nemohl stihnout navázat žádné hluboké soukromé vazby. Správní orgány své povinnosti beze zbytku dostály a zohlednily veškeré skutečnosti vymezené v § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, což ostatně připouští i sám žalobce – má jen za to, že je posoudily mechanicky a nezohlednily individuální rozměr případu. Tomu však nelze přisvědčit. Správní orgán I. stupně i žalovaná ve svých rozhodnutích (srov. zejména str. 7 a 8 prvostupňového rozhodnutí a str. 8 a 9 rozhodnutí napadeného) poukázaly na řadu konkrétních okolností (zejména těch, které sám žalobce uvedl při výslechu), z nichž plyne, že do soukromého a rodinného života žalobce nebude nepřiměřeně zasaženo. Zhodnotily například, jakou dobu žalobce pobýval a nelegálně pracoval na území České republiky, že v České republice nenavázal rodinné nebo sociální vazby; že na Ukrajině žije jeho rodina, kterou tvoří manželka a syn, a naopak že na území České republiky nemá žádného rodinného příslušníka; žalobci není známa překážka k vycestování, přicestoval pouze za účelem výdělku, aby se posléze vrátil za svojí rodinou. V potaz bylo vzato rovněž to, že žalobce je v produktivním věku a není osobou jakkoli závislou na jiné osobě, a je schopen se o sebe postarat. Jak je tedy patrno, že skutečnost, že žalobce má na Ukrajině zázemí, nebyla jedinou, kterou správní orgány vzaly v potaz. Tyto (ani ostatní uváděné skutečnosti) žalobce v žalobě nijak nezpochybňuje, pouze vyjadřuje obecný nesouhlas s posouzením otázky přiměřenosti. Žalobní bod je proto nedůvodný.

26. Žalobce je rovněž názoru, že uložení správního vyhoštění je neúčelné, neboť po zahájení řízení již odcestoval z území České republiky. Soud předně konstatuje, že žalobce k uvedenému tvrzení nepředložil žádný důkaz, jímž by prokázal, že se tak skutečně stalo. Vedle toho lze dále zopakovat, že správní orgány nemají v případě zjištění naplnění skutkové podstaty § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 a § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců možnost správního uvážení, pokud jde o volbu, zda cizinci uloží správní vyhoštění, nebo nikoliv. Zákon jim v takovém případě, nejsou-li splněny podmínky podle § 50a odst. 6 a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců, ukládá rozhodnout o správním vyhoštění. Z hlediska právní jistoty a účelnosti právní regulace je jistě důležité, aby bylo o správním vyhoštění rozhodnuto pravomocně v co nejkratší době. Skutečnost, že žalobce již území opustil, nicméně nebrání vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť i tak je rozhodnutí způsobilé vyvolávat právní účinky. Žalobní bod je proto nedůvodný.

27. Dožaduje-li se žalobce toho, aby byl účel rozhodnutí o správním vyhoštění v rozhodnutí explicitně formulován, musí soud konstatovat, že žalovaná i správní orgán I. stupně postupovaly zcela v souladu s právními předpisy a už z toho titulu a také proto, že v této otázce nedisponovaly možností správní diskrece a nemohly volit opatření jiné, by bylo nadbytečné účel vyhoštění osvětlovat. Povinnost žalované formulovat účel správního vyhoštění z ničeho neplyne a je přitom zřejmý: rozhodnutí má sankční charakter a své právní účinky vyvolává navzdory tomu, že pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění bylo vydáno více jak dva roky po zjištěném protiprávním jednání, jakož i navzdory tomu, že žalobce měl odcestovat krátce po provedené kontrole zpět do vlasti.

28. Za nepřiměřený zásah do soukromého života spatřuje žalobce rovněž skutečnost, že řízení o vyhoštění bylo před správními orgány vedeno mimořádně dlouho (k protiprávnímu jednání mělo dojít v listopadu 2017, zatímco napadené rozhodnutí bylo vydáno až v prosinci roku 2019). Žalobce je názoru, že právě samotný fakt nepřiměřeně dlouhé doby vedení správního řízení by měl být promítnut do délky doby vyhoštění, která měla být alespoň přiměřeně zkrácena. Soud k této námitce uvádí, že zákon o pobytu cizinců nestanoví žádnou lhůtu, ve které musí odvolací orgán o odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění rozhodnout. Vzhledem k absenci ustanovení o lhůtě pro vydání rozhodnutí ve speciálním právním předpise tak byla žalovaná vázána obecným ustanovením § 71 správního řádu a měla věc vyřídit bez zbytečných průtahů, maximálně však do 60 dnů, šlo-li o zvláště složitý případ [§ 71 odst. 3 písm. a) správního řádu]. Lhůta pro vydání správního rozhodnutí, která je v tomto ustanovení zakotvena, je však lhůtou toliko pořádkovou. Samotné nedodržení této lhůty nemůže být důvodem pro zrušení správního rozhodnutí soudem (srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2011, č. j. 9 A 128/2010–33). Pokud se žalobce cítil průtahy v odvolacím řízení dotčen na svých právech, mohl uplatnit opatření proti nečinnosti dle § 80 správního řádu. Délka řízení sama o sobě, jakkoliv je možné na ni hledět skutečně jako na mimořádně dlouhou a neodpovídající pravidlům zakotveným v § 71 správního řádu, však nemůže sama o sobě vést k závěru, že rozhodnutí o správním vyhoštění je nadbytečné či nepřiměřené situaci, nebo že by se tato skutečnost měla projevit v délce zákazu vstupu na území. Námitka je proto nedůvodná.

29. Dále žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť v odůvodnění absentuje zdůvodnění doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie. K tomu soud uvádí, že stanovení doby zákazu vstupu je výsledkem správního uvážení, které podléhá jen omezenému soudnímu přezkumu. Soud tedy pouze zkoumá, zda posouzení správních orgánů nebylo excesivní či svévolné a zda bylo dostatečně odůvodněno (srov. bod 46 shora citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017–31). V dané věci správní orgán I. stupně na str. 8 svého rozhodnutí zdůvodnil, k jakým faktorům při stanovení doby přihlédl – konkrétně se jednalo o délku neoprávněného zaměstnání žalobce na území České republiky či o míru zavinění (v potaz bylo vzato, že žalobce je cizinec neznalý českého práva). Zohledněno bylo též to, že správnímu orgánu I. stupně nebylo známo, že by se žalobce v minulosti dopustil porušení českých zákonů. Výše uvedené správní orgán I. stupně vedlo k uložení doby vyhoštění blíže spodní hranice zákonného rozmezí. S touto úvahou se ztotožnila i žalovaná (viz str. 10 napadeného rozhodnutí). Skutečnost, zda se správní orgány uložením správního vyhoštění na 6 měsíců odchýlily od správní praxe nelze blíže posoudit, neboť žalobce tuto praxi správních orgánů blíže nekonkretizoval. Soudu je přitom z úřední činnosti (z výše již odkazovaného rozsudku zdejšího soudu ze dne 21. 2. 2020, č. j. 53 A 1/2020–17), známo, že v označené věci bylo žalobci za obdobné skutkové situace uloženo správní vyhoštění rovněž na dobu 6 měsíců. Soud podotýká, že by délka této doby byla stanovena nepřezkoumatelně jen tehdy, pokud by z odůvodnění napadeného rozhodnutí nebylo vůbec patrné, proč ji žalovaná (správní orgán I. stupně) stanovila právě v této a nikoli jiné délce. To však není případ napadeného rozhodnutí. Námitka je proto nedůvodná.

30. Není pravdou, že žalobce byl na území České republiky nelegálně zaměstnán jen několik dní; naopak šlo o dobu v délce od 1. 11. 2017, kdy měl žalobce začít v České republice pracovat, do 28. 11. 2017, kdy byl výkon nelegální práce jím prováděné zjištěn. Soudu tak není zřejmé, proč žalobce v žalobě uvádí, že protiprávní stav trval pouhých 6 dní. Skutečnost, že žalobce je trestněprávně zachovalý, pak byla právě jedním z důvodů, proč byla doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území EU, stanovena u spodní hranice zákonného rozmezí. Délka vyhoštění se nejeví jako nepřiměřená ani s ohledem na další žalobcem uváděné okolnosti, neboť (jak již bylo uvedeno shora) byla zvolena při hranici dolní poloviny rozmezí (maximální doba činí 5 let). Neposkytl-li by žalobce součinnost, byl by na místě naopak přísnější postih. Soud má tedy za to, že správní orgány délku vyhoštění řádně zdůvodnily a nedopustily se excesu. Námitka je proto nedůvodná. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 31. Vzhledem k tomu, že žalobní body jsou nedůvodné a soud nezjistil žádné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, zamítl žalobu jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

32. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšné žalované soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí v řízení nevznikly žádné náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost a ostatně je ani nepožadovala.