č. j. 45 A 71/2017- 49

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a soudkyň JUDr. Věry Šimůnkové a Mgr. Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: S. R., narozený X, státní příslušnost Makedonie, bytem X, zastoupen advokátkou JUDr. Janou Bláhovou, se sídlem U Tržnice 858, Neratovice, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 3, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 3. 2017, čj. MV-62156-5/SO-2013, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 30. 3. 2017, čj. MV-62156-5/SO-2013, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 17 381,05 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Jany Bláhové, advokátky.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvého zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované, jímž žalovaná zamítla jeho odvolání a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 28. 1. 2013, čj. OAM-45811-17/DP-2011 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně podle § 46 odst. 1 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítl žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, neboť se nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti.

2. Žalobce v žalobě uvedl, že napadené rozhodnutí mu bylo doručeno dne 1. 4. 2010 (správně však 10. 4. 2017 – pozn. soudu), dosud však nebylo doručeno jeho zástupkyni, která plnou moc do spisu založila podáním ze dne 21. 5. 2013. Žalobce poukázal na délku řízení před správními orgány, které trvalo celkem 6 let. Uvedl, že podané odvolání doplnil prostřednictvím své zástupkyně, ovšem o doplnění odvolání není v napadeném rozhodnutí ani zmínka. Žalobce k němu přitom přiložil daňová přiznání za rok 2011 a 2012 a další doklady prokazující splnění podmínek pro udělení dlouhodobého pobytu za účelem podnikání. Dále žalobce namítl, že výzva správního orgánu I. stupně k doložení dokladů mu nebyla řádně doručena, neboť mu byla doručována do místa podnikání, on byl však na dovolené v Makedonii. Domnívá se, že jej na pracovišti správního orgánu I. stupně mohli upozornit, že doklady nejsou kompletní, a předat mu výzvu. Chybějící doklady pak žalobce přiložil k doplnění odvolání, k čemuž však žalovaná vůbec nepřihlédla.

3. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že délka řízení nemá žádný vliv na zákonnost jejího rozhodnutí. Doplnění odvolání není součástí správního spisu, proto k němu nemohla přihlédnout. Navrhla, aby soud žalobu zamítl.

4. Při jednání setrvali účastníci na svých procesních stanoviscích.

5. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že dne 15. 6. 2011 podal žalobce žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Výzvou správního orgánu I. stupně ze dne 28. 8. 2012 byl žalobce vyzván k odstranění vad žádosti předložením dokladů prokazujících úhrnný měsíční příjem žalobce a společně posuzovaných osob, platebního výměru k dani z příjmů za rok 2011 a potvrzení správy sociálního zabezpečení o bezdlužnosti. Výzva byla zaslána na adresu pobytu žalobce na území České republiky (ulice X). Žalobce si zásilku v úložní lhůtě nevyzvedl, a proto mu byla následně vhozena do poštovní schránky, což plyne z dodejky. Dne 17. 10. 2012 předložil žalobce některé z požadovaných dokladů. Následně bylo žalobci dne 24. 10. 2012 odesláno na adresu pobytu vyrozumění o pokračování řízení a možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, které si žalobce v úložní lhůtě nevyzvedl. V tomto vyrozumění upozornil správní orgán I. stupně žalobce, že ani na základě výzvy nepředložil platební výměr k dani z příjmů za rok 2011 a potvrzení správy sociálního zabezpečení o bezdlužnosti a že výše úhrnného měsíčního příjmu žalobce na základě dodaných dokladů je nedostatečná, což může být důvodem k zamítnutí žádosti dle § 46 odst. 1 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Následně správní orgán I. stupně odeslal žalobci dne 21. 12. 2012 další vyrozumění o pokračování řízení a možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, a to na adresu místa podnikání (X), kde si jej žalobce taktéž nevyzvedl. V tomto vyrozumění správní orgán I. stupně uvedl, že provedeným šetřením bylo zjištěno, že žalobce nebydlí na adrese pobytu, což může být důvodem pro zamítnutí žádosti dle § 46 odst. 1 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců.

6. Dne 28. 1. 2013 vydal správní orgán I. stupně prvostupňové rozhodnutí. To odůvodnil tím, že žalobce nedoložil platební výměr daně z příjmů za zdaňovací období roku 2011, kdy začal podnikat, ani neodstranil vadu potvrzení o výši příjmů, jež nedokládá příjem v potřebné výši (součet životního minima a nejvyšší částky normativních nákladů na bydlení). Žádný z těchto nedostatků odstraněn nebyl.

7. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 4. 4. 2013 odvolání. V něm žalobce uvedl, že dne 17. 10. 2012 doložil požadované doklady, k předložení dalších dokladů nebyl vyzván. Při návštěvě cizinecké policie dne 25. 1. 2013 byl ujištěn, že všechny vady a nedostatky žádosti byly odstraněny.

8. Dne 8. 4. 2013 předložil žalobce doklad o zajištění ubytování, který vystavila ubytovatelka JUDr. Jana Bláhová. Přípisem ze dne 15. 5. 2013 byl žalobce vyrozuměn o postoupení odvolání žalované, zásilka se vrátila správnímu orgánu I. stupně jako nedoručená. Dne 24. 1. 2014 žalobce doložil správnímu orgánu I. stupně výzvu živnostenského úřadu, výpis z živnostenského rejstříku, oznámení změn (nový cestovní doklad) a písemný souhlas s přítomností další osoby (JUDr. Jany Bláhové), jejíž totožnost byla správním orgánem ověřena z občanského průkazu. Tyto listiny byly následně předány žalované. Dne 28. 1. 2014 předložil žalobce nový výpis z živnostenského rejstříku a vyúčtování záloh na pojistné na důchodové pojištění za rok 2012.

9. Žalovaná rozhodnutím ze dne 30. 3. 2017 zamítla odvolání a potvrdila prvostupňové rozhodnutí. V odůvodnění napadeného rozhodnutí není v rekapitulaci průběhu řízení uvedeno, že by žalobce podal doplnění odvolání, ani že by dne 21. 5. 2013 byly doloženy jakékoliv doklady. Žalovaná poukázala na to, že k odstranění vad žádosti byl žalobce vyzván výzvou ze dne 28. 8. 2012, jež mu byla doručena dne 10. 9. 2012. Žalobce byl konkrétně vyzván k předložení mj. platebního výměru k dani z příjmů za rok 2011, což je listina, kterou se prokazuje výše příjmů z podnikání. Do rozhodnutí žalované však tato listina předložena nebyla. Dále žalovaná uvedla, že správní orgán I. stupně zkoumal, zda se žalobce zdržuje na hlášené adrese, pobytovou kontrolou. Třebaže v tu dobu měl být na dovolené v Makedonii, svědectví nájemnice bytu, která žalobce nezná, dokládá, že se žalobce na adrese nezdržoval. Žalobce si nad to na uvedené adrese zásilky nikdy osobně nepřebíral, po převzetí prvostupňového rozhodnutí oznámil změnu adresy.

10. Při jednání provedl soud důkaz listinami předloženými žalobcem. Z nich zjistil, že zástupkyně žalobce podala dne 21. 5. 2013 k poštovní přepravě zásilku adresovanou správnímu orgánu I. stupně. Obsahem této zásilky bylo doplnění odvolání ze dne 21. 5. 2013, plná moc ze dne 2. 5. 2013, kopie daňových přiznání za roky 2011 a 2012, potvrzení Finančního úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 15. 4. 2013 o bezdlužnosti, potvrzení Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 11. 4. 2013 o bezdlužnosti, potvrzení o zajištění ubytování a výzva ze dne 2. 4. 2013 k odstranění nedostatků. Žalobce uvedl, že pokud by bylo nutné doložit ještě nějaký doklad nezbytný pro povolení dlouhodobého pobytu, bezodkladně jej na výzvu doručenou jeho zástupkyni zašle. Plná moc dokládá, že žalobce zmocnil JUDr. Bláhovou k zastupování mj. v řízení o odvolání.

11. Soud se dále pokusil dotazem u České pošty, s. p., ověřit, zda skutečně byla provozovateli poštovních služeb podána zásilka odpovídající údajům uvedeným na podacím lístku a zda byla doručena adresátovi. Česká pošta, s. p., na dotaz soudu sdělila, že požadované informace nemůže poskytnout z důvodu skartování příslušných dokladů po uplynutí tříleté skartační lhůty. Dále se soud obrátil na podatelnu Ministerstva vnitra s žádostí o prověření, zda byla v květnu 2013 doručena Ministerstvu vnitra poštovní zásilka od zástupkyně žalobce. Rovněž ministerstvo uvedlo, že z důvodu uplynutí skartačních lhůt nelze uvedenou skutečnost potvrdit.

12. Soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro to, aby mohl žalobu projednat. Zjistil, že žaloba byla podána osobou oprávněnou, po vyčerpání opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Dále soud posuzoval včasnost žaloby.

13. Podle § 172 zákona o pobytu cizinců musí být žaloba proti správnímu rozhodnutí podána do 30 dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni nebo ode dne sdělení jiného rozhodnutí správního orgánu, pokud není dále stanoveno jinak. Zmeškání lhůty nelze prominout.

14. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobou napadené rozhodnutí bylo doručeno žalobci dne 10. 4. 2017, kdy jej osobně převzal. Zástupkyni žalobce nebylo rozhodnutí vůbec doručováno. Soud vyšel z toho, že důkazy provedenými při jednání bylo prokázáno, že zástupkyně žalobce podala dne 21. 5. 2013 k poštovní přepravě zásilku obsahující doplnění odvolání a plnou moc. Samotné podání poštovní zásilky nedokládá, že byla zásilka doručena správnímu orgánu I. stupně, ovšem při využití poštovní přepravy tíží žalobce důkazní břemeno právě pouze ve vztahu ke skutečnosti, že zásilka byla podána k poštovní přepravě (srov. rozsudek NSS ze dne 20. 9. 2016, čj. 7 As 59/2016 – 31, a v něm citovanou judikaturu). Dále je třeba zdůraznit, že pouhá skutečnost, že obsah zásilky není založen ve správním spisu, není důkazem toho, že zásilka správnímu orgánu I. stupně nebyla doručena. V této souvislosti je třeba zmínit, že v době, kdy měla být zásilka doručována do P. O. Boxu správního orgánu I. stupně, se správní spis již několik málo dní nacházel u žalované. Nelze proto vyloučit, že obsah zásilky nebyl založen do správního spisu z důvodu pochybení při oběhu pošty uvnitř správního orgánu (žalovaná je součástí jiného odboru téhož správního orgánu, jehož jiný odbor je správním orgánem I. stupně) nebo již při zpracování pošty podatelnou správního orgánu. Dále soud zohlednil, že v současnosti již s ohledem na skartaci záznamů provozovatele poštovních služeb a záznamů o přijaté poště vedených správním orgánem I. stupně (adresátem zásilky) nelze zjistit, zda byla poštovní zásilka doručena správnímu orgánu I. stupně.

15. Za situace, kdy bylo prokázáno předání listovní zásilky k poštovní přepravě a nebylo prokázáno, že zásilka nebyla adresátu doručena, tedy existují toliko běžné pochybnosti o tom, zda zásilka byla správnímu orgánu I. stupně skutečně doručena, které lze mít u jakékoliv poštovní zásilky, vyšel soud ze zásady „v pochybnostech ve prospěch“. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce byl s JUDr. Bláhovou ve spojení, neboť mu poskytovala ubytování, a proto si lze představit, že mu nabídla poskytnutí právní služby. Ostatně dne 24. 1. 2014 byla JUDr. Bláhová přítomna jednání žalobce se správním orgánem I. stupně, jak vyplývá ze souhlasu s přítomností další osoby z tohoto data, jenž je součástí správního spisu. Tato listina přitom nijak nedokládá, že žalobci, popř. jeho zástupkyni muselo být zřejmé, že obsah poštovní zásilky ze dne 21. 5. 2013 není součástí správního spisu. Jednání se konalo u správního orgánu I. stupně a správní spis byl v té době u žalované, potřebu vyplnit souhlas s přítomností třetí osoby si mohl žalobce i jeho zástupkyně odůvodnit právě tím, že správní orgán I. stupně nemá k dispozici správní spis, nebo se mohli domnívat, že jde o praxi správního orgánu I. stupně i ve vztahu k třetím osobám, které prokázaly své oprávnění zastupovat účastníka řízení. Jelikož soud nedisponuje žádnými indiciemi, které by svědčily o tom, že v případě doručování poštovní zásilky podané k přepravě dne 21. 5. 2013 nastaly skutečnosti vylučující obvyklý běh věcí, uzavřel, že žalobce doručil správnímu orgánu I. stupně doplnění odvolání, včetně plné moci osvědčující oprávnění JUDr. Bláhové zastupovat ho v řízení. Žalovaná proto byla povinna doručit napadené rozhodnutí zástupkyni žalobce, což ovšem nikdy neučinila. Žalobu proto nelze mít za opožděnou, a soud se jí tak věcně zabýval.

16. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 s. ř. s.).

17. K námitce překročení lhůty pro vydání rozhodnutí a nepřiměřené délky správního řízení soud uvádí, že důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí jsou pouze takové vady řízení, které mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Porušení těch ustanovení o řízení před správními orgány, která upravují lhůtu pro vydání rozhodnutí, není vadou, která by měla sebemenší vliv na zákonnost rozhodnutí (viz rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, čj. 9 As 138/2013 – 84). Ostatně zrušení rozhodnutí z tohoto důvodu by věci nijak neprospělo, neboť takový postup by jen dále prodloužil správní řízení, aniž by bylo možné jakkoliv zhojit předchozí nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí. Proti nečinnosti správních orgánů se mohl žalobce bránit žalobou na ochranu před nečinností správního orgánu. Žalobní bod je nedůvodný.

18. Žalobce dále namítá, že výzva k předložení potřebných dokladů mu nebyla řádně doručena, neboť byl na dovolené v Makedonii. K doplnění odvolání přiložil daňová přiznání za rok 2011 a 2012. K tomu soud z obsahu správního spisu zjistil, že žalobce byl vyzván k předložení platebního výměru na daň z příjmů za rok 2011 výzvou ze dne 28. 8. 2012, která byla žalobci vhozena do poštovní schránky po marném uplynutí úložní lhůty dne 11. 9. 2012. Žalobce se s touto výzvou evidentně seznámil, neboť v reakci na ni dne 17. 10. 2012 předložil některé z požadovaných listin, platební výměr ovšem nepředložil. Žalobci bylo dne 25. 10. 2012 doručováno do místa pobytu vyrozumění o pokračování řízení a možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, v němž správní orgán I. stupně uvedl, že žalobce ani na výzvu nepředložil platební výměr na daň z příjmů za rok 2011 a že výše úhrnného měsíčního příjmu je s ohledem na dodané podklady nedostatečná. Následně bylo částečně modifikované vyrozumění zasláno i na adresu místa podnikání, ani zde si zásilku nevyzvedl. Podle otisků přechodových razítek v cestovním dokladu, jimiž žalobce dokládá dobu nepřítomnosti na území České republiky, vycestoval žalobce ze schengenského prostoru dne 11. 12. 2012 a přicestoval zpět dne 24. 1. 2013.

19. V daném případě je významné, že výzva správního orgánu I. stupně ze dne 28. 8. 2012, kterou se pokusil odstranit vady žádosti, byla žalobci řádně doručena. Správní orgán I. stupně nebyl povinen v průběhu dalšího řízení poučovat žalobce o tom, že výzvě zcela nedostál. Nad rámec svých procesních povinností správní orgán I. stupně upozornil žalobce ve vyrozumění o pokračování řízení a možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí na to, že platební výměr na daň z příjmů za rok 2011 nebyl doposud předložen. Rovněž tato písemnost byla žalobci řádně doručena, a to v souladu s § 20 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), na adresu trvalého pobytu, jímž se s ohledem na § 11 odst. 1 písm. d) téhož zákona rozumí místo pobytu na území České republiky podle druhu pobytu cizince (viz rozsudek NSS ze dne 26. 5. 2016, čj. 9 Azs 41/2016 – 48). Skutečnost, že se žalobce s obsahem poštovní zásilky neseznámil, nemá vliv na řádnost jejího doručení. K doručení zásilky došlo předtím, než žalobce vycestoval z území České republiky na dovolenou do Makedonie. Postupu správního orgánu I. stupně, jehož účelem bylo napomoci žalobci s odstraněním vad žádosti, nelze nic vytknout. Žalobce do vydání prvostupňového rozhodnutí nepředložil platební výměr na daň z příjmů za rok 2011, tudíž pro účely posuzování otázky, zda dosáhl v uplynulém období dostatečných příjmů, nebylo možné vůbec zohlednit příjmy z podnikání. Příjmy ze zaměstnání pak nedosáhly takové výše, která by odpovídala alespoň součtu životního minima a nejvyšších normativních nákladů na bydlení.

20. Žalobci lze sice přisvědčit, že žalovaná se nijak nevypořádala s listinami přiloženými k doplnění odvolání ze dne 21. 5. 2013, nicméně ze seznamu příloh uvedeného v tomto podání plyne, že žalobce ani v této fázi řízení nepředložil platební výměr na daň z příjmů za rok 2011, pouze přiznání k dani z příjmů za rok 2011. Přiznání k dani je toliko tvrzením žalobce, které nijak neprokazuje, jaká daň byla vyměřena správcem daně a z jakého daňového základu byla stanovena. Platební výměr nelze nahradit přiznáním k dani z příjmů. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla jako jeden z důvodů pro potvrzení prvostupňového rozhodnutí, že ke dni vydání jejího rozhodnutí nebyl předložen platební výměr na daň z příjmů za rok 2011. Třebaže se žalovaná v napadeném rozhodnutí nevypořádala s listinami přiloženými k doplnění odvolání, v důsledku čehož je její rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, její závěr, že nebyl předložen platební výměr, obstojí. Žalobce jej ostatně v žalobě ani nenapadá. Jde přitom o klíčovou skutečnost, na níž správní orgán I. stupně postavil rozhodnutí o zamítnutí žádosti, čemuž žalovaná přisvědčila. Zmíněná nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí se netýká té části rozhodnutí, o niž se opírá jeho výrok (důvod nevyhovění žádosti). Otázkou nicméně je, zda jde o dostačující závěr pro potvrzení prvostupňového rozhodnutí, a to vzhledem k tomu, k jakému okamžiku byla žalovaná povinna posuzovat splnění podmínek pro vydání povolení (viz níže).

21. Závěrem žalobce zdůraznil, že po celou dobu správního řízení splňoval podmínky pro udělení dlouhodobého pobytu, k čemuž v soudním řízení předložil platební výměry na daň z příjmů za roky 2012 – 2016. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že jej žalovaná vydala dne 30. 3. 2017, ovšem jeho závěry založila na tom, zda ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí bylo prokázáno splnění podmínek pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu. Konkrétně v této souvislosti uvedla, že nebyl předložen platební výměr na daň z příjmů za zdaňovací období roku 2011. Z obsahu správního spisu pak plyne, že žalovaná i přes značnou délku řízení o odvolání nevyzvala žalobce k předložení dokladů prokazujících aktuální výši příjmů žalobce a jeho výdajů na bydlení.

22. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 4. 2011, čj. 1 As 24/2011 – 79, dospěl k závěru, že pro rozhodování správního orgánu v prvním stupni je rozhodující skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí, nikoliv v době zahájení řízení. Jak uvedl Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 17. 12. 2008, čj. 1 As 68/2008 – 126, uvedená zásada, že pro rozhodování správních orgánů je rozhodující skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí, platí i pro rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Výše uvedené obecné pravidlo pro určení, k jakému okamžiku má být zkoumán rozhodný skutkový stav, ovšem nelze absolutizovat. Rozhodující je totiž především to, jaká skutečnost má být zkoumána. Má-li být posuzována skutečnost, která se odehrála v minulosti, nemůže být rozhodné, že nadále netrvá. Je-li například důvodem rozhodnutí o žádosti chování žadatele předcházející podání žádosti (např. spáchání trestného činu), nemusí být nijak významné, že se žadatel po podání žádosti již chová jinak (tj. trestnou činnost nepáchá). Je tedy nutno vždy zkoumat povahu skutečnosti, jejíž hodnocení zákon požaduje (viz rozsudek NSS ze dne 3. 3. 2016, čj. 7 Azs 322/2015 – 43).

23. V nyní posuzovaném případě byla žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu zamítnuta z důvodu dle § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců (předloženými doklady nebyly ověřeny údaje uvedené v žádosti). Konkrétně jde o podmínku upravenou v § 46 odst. 7 písm. b) téhož zákona, podle které je cizinec povinen k žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání předložit doklad prokazující, že úhrnný měsíční příjem cizince a společně s ním posuzovaných osob nebude nižší než součet částek životních minim cizince a s ním společně posuzovaných osob a nejvyšší částky normativních nákladů na bydlení stanovených pro účely příspěvku na bydlení zvláštním právním předpisem nebo částky, kterou cizinec věrohodně prokáže jako částku skutečných odůvodněných nákladů vynakládaných na bydlení své a společně posuzovaných osob. Z tohoto ustanovení plyne prospektivní zaměření podmínky (viz užitý budoucí čas). Na tom nic nemění skutečnost, že splnění této podmínky se prokazuje doklady vztahujícími se k minulosti, tedy již uplynulému období.

24. Žalovaná tedy měla splnění podmínky dle § 46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců posoudit dle skutkového a právního stavu ke dni vydání svého rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že o podaném odvolání rozhodovala s odstupem 4 let od vydání prvostupňového rozhodnutí, nemohla legitimně předpokládat, že se rozhodné skutečnosti nezměnily (žalované např. bylo oznámeno, že žalobce bydlí na jiném místě, což může mít vliv na skutečnou výši nákladů na bydlení). Bylo proto její povinností, aby před vydáním rozhodnutí vyzvala žalobce k předložení dokladů o aktuální výši jeho příjmů a nákladů na bydlení. Jestliže tak neučinila, zatížila řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Tato vada řízení brání soudu vypořádat žalobní bod, v němž žalobce poukazuje na to, že po celou dobu řízení splňoval podmínky pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. Z tohoto důvodu musel soud přihlédnout k uvedené vadě řízení i bez námitky (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 8. 3. 2011, čj. 7 Azs 79/2009 – 84).

25. Vzhledem k výše uvedenému zrušil soud napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. c) a odst. 3 s. ř. s. a věc vrátil žalované k dalšímu jednání (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení je žalovaná vázána právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.), přičemž bude vycházet též z listin, jimiž provedl soud důkaz (§ 78 odst. 6 s. ř. s.).

26. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce byl v řízení zcela úspěšný, a má tak právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady žalobce spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3 000 Kč za žalobu a 1 000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě [§ 145 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), užitý na základě § 64 s. ř. s., per analogiam] a nákladech na zastoupení advokátem. Výše odměny advokáta za zastupování se stanoví v souladu s § 35 odst. 2 s. ř. s. dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). Zástupkyně žalobce provedla v souvislosti s tímto řízením tři úkony právní služby ve smyslu § 11 advokátního tarifu, a to převzetí zastoupení, sepis žaloby a účast při jednání. Odměna za jeden úkon právní služby činí 3 100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu], výše odměny tak je celkem 9 300 Kč. Vedle odměny přísluší zástupkyni žalobce rovněž náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z úkonů právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem tedy 900 Kč. Hotovým výdajem je i náhrada cestovních výdajů za cestu zástupkyně žalobce z Neratovic do Prahy a zpět dne 4. 3. 2020 v délce 70 km. Při kombinované spotřebě pohonné hmoty (motorová nafta) dle technického průkazu vozidla ve výši 7,4 l/100 km, ceně pohonné hmoty dle § 4 vyhlášky č. 358/2019 Sb. ve výši 31,80 Kč/1 litr a sazbě základní náhrady za 1 km jízdy dle § 1 vyhlášky č. 358/2019 Sb. ve výši 4,20 Kč/1 km činí výše jízdného 458,72 Kč. Dále přiznal soud zástupkyni žalobce náhradu za promeškaný čas dle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu v rozsahu 4 započatých půlhodin, tj. ve výši 400 Kč, neboť jedna cesta z Neratovic do Prahy do sídla soudu trvá nejméně 35 min. (tedy dvě započaté půlhodiny). Jelikož je zástupkyně žalobce plátcem daně z přidané hodnoty, je součástí nákladů účastníka i náhrada této daně, kterou je jeho zástupkyně povinna odvést z odměny za zastupování, náhrady hotových výdajů a náhrady za promeškaný čas (§ 57 odst. 2 s. ř. s.), tj. 21 % z částky 11 058,72 Kč, tedy 2 322,33 Kč. Náklady žalobce tak celkem činí 17 381,05 Kč. Náhrada nákladů řízení je splatná ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.) k rukám zástupkyně žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).