č. j. 45 Az 19/2021– 33

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Mgr. Věrou Pazderovou, LL.M., M.A., ve věcižalobkyně: M. B., nar. X, státní příslušnost Ukrajina t. č. pobytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitrase sídlem Nad Štolou 3, Praha 7v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2021, č. j. OAM–78/LE–BE01–VL14–2021,takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl žádost žalobkyně o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neboť žalobkyně je státní příslušnicí Ukrajiny, kterou Česká republika považuje (s výjimkou poloostrova Krym a částí Luhanské a Doněcké oblasti pod kontrolou proruských separatistů) za bezpečnou zemi původu (§ 2 vyhlášky č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců, ve znění vyhlášky č. 68/2019 Sb.).

2. Vzhledem k výpovědi žalobkyně a ke shromážděným informacím o zemi původu lze podle žalovaného považovat v případě žalobkyně Ukrajinu za bezpečnou zemi původu. Žalobkyně neprokázala opak. Jako poslední místo bydliště na Ukrajině uvedla město L. ve Lvovské oblasti a hlášena byla k pobytu v obci U. ve Volyňské oblasti, přičemž v obou případech se jedná o bezpečné části Ukrajiny.

3. Za důvod podání žádosti o mezinárodní ochranu označila obavy z neznámých osob (pravděpodobně lídrů Strany regionů, jejíž byla v roce 2013 členkou, nebo policie) z důvodu její někdejší politické angažovanosti na univerzitě v roce 2014, kdy měla jako předsedkyně odborů posílat studenty protestovat proti Straně regionů poté, kdy tehdejší prezident Janukovyč nepodepsal návrh na evropskou integraci. Žalovaný považoval tvrzený důvod za nevěrohodnou a nepodloženou spekulaci. Sama žalobkyně uvedla, že nezná původce vulgárního nápisu na vstupních dveřích bytu, který se měl objevit v únoru 2020, ani původce poškození auta či vloupání do bytu. Podle žalovaného se jedná o projev běžné kriminality a vandalismu, nikoliv pronásledování ve smyslu zákona o azylu.

4. Předložené fotografie (neidentifikovatelného automobilu s viditelně poškozeným předním sklem a interiérem a vchodových dveří popsaných špatně patrným a nečitelným nápisem) neprokazují tvrzení žalobkyně o existenci souvislosti mezi její údajnou politickou aktivitou a poškozením auta a vzkazem na dveřích. Ani další předložené fotografie neměly podle žalovaného důkazní hodnotu, neboť je na nich pouze žalobkyně zachycena v bytě u televizní obrazovky, dále se jedná o autoportrét na liduprázdné ulici v triku s ukrajinsky psaným nápisem a na posledním snímku sedí žalobkyně na invalidním vozíku s poraněným obličejem. Snímky nejsou opatřeny datem a nelze z nich dovodit okolnosti, za nichž byly pořízeny. Nesvědčí ani o tvrzené politické angažovanosti žalobkyně.

5. Žalovaný poukázal také na některé rozpory ve výpovědích žalobkyně, např. při poskytnutí údajů k žádosti tvrdila, že je aktivní členkou Strany regionů, ale při doplňujícím pohovoru sdělila, že byla členkou pouze od roku 2013 zhruba jeden rok. Dále např. při poskytnutí údajů uvedla, že byla jednou (dne 20. 2. 2014) zadržena Birkutem (speciální policejní jednotkou), nezmínila se však o žádném zbití nebo vyhrožování ze strany této jednotky. V pohovoru naopak nezmínila vůbec, že by byla ze strany bezpečnostních orgánů zadržena. Oproti tomu v doplňujícím pohovoru již hovořila o opakovaném zadržení a dokonce i bití ze strany bezpečnostních složek, které označila za „milice“ či „novou policii“. K dotazu žalovaného popřela, že by se jednalo o rozpory.

6. K tvrzenému zadržení a zbití Birkutem žalovaný doplnil, že tato jednotka byla v roce 2014 rozpuštěna. Je proto zřejmé, že tvrzená událost z roku 2014 nemohla být příčinnou odchodu žalobkyně z Ukrajiny v roce 2020, ani nesvědčí o tom, že by původcem údajných problémů žalobkyně v následujících letech (např. teprve v doplňujícím pohovoru poprvé zmíněných údajných opakovaných zadržení) mohl být Birkut.

7. Žalobkyně se měla podle žalovaného obrátit na kompetentní orgány v zemi původu. Byť tvrdila, že tak učinila, z jejích podrobnějších odpovědí taková skutečnost nevyplývá. Uvedla, že se obrátila na policii v případě poškozeného auta a vloupání do bytu, z její výpovědi je nicméně zřejmé, že policie uvedené události šetřila. Skutečnost, že policie nenalezla pachatele může být dána i obecnou mírou objasněnosti tohoto typu kriminality. Žalobkyně se o vyšetřování nezajímala a vycestovala z Ukrajiny, přestože (jak sama uvedla) se od matky dozvěděla, že ji policie hledala a chtěla podepsat nějaké dokumenty. Pokud žalobkyně nesouhlasila s postupem policie, mohla a měla využít dalších zákonných dostupných prostředků (např. stížnosti u nadřízených orgánů). K tomu žalobkyně pouze uvedla, že si nestěžovala, protože státním orgánům nevěří a rozhodla se své problémy „vypustit z hlavy“ a odcestovat. V této souvislosti žalovaný připomněl, že v případech, kdy je země původu považována za bezpečnou, by měla žádost o pomoc ze strany státních orgánů předcházet žádosti o ochranu mezinárodní.

8. Dále žalovaný poukázal na to, že žalobkyně v uvedeném časovém období opakovaně vycestovala ze země původu (pobývala např. v Egyptě, Dubaji, Saudské Arábii) a opět se na Ukrajinu vracela. O snaze o legalizaci pobytu za účelem zaměstnání svědčí pak předložená (nerealizovaná) smlouva ze dne 12. 8. 2020, jejímž předmětem mělo být vyřízení pracovního víza pro pracovní účely v EU.

9. Žalovaný dále zdůraznil, že v rámci řízení o uložení správního vyhoštění v lednu 2021 žalobkyně uvedla, že ji ve vycestování na Ukrajinu nebrání žádná překážka a že je pro ni Ukrajina bezpečnou zemí. Totéž uvedla i v červenci 2021 během řízení o zajištění. Vysvětlení, že tak učinila, aby byla co nejdříve propuštěna a mohla odcestovat do Brna požádat o azyl, žalovaný označil za nepravdivé a účelové, neboť žalobkyně měla více než rok času před svým zadržením, kdy tak mohla učinit (o mezinárodní ochranu požádala po 15 měsících pobytu na území ČR a až poté, kdy byla v červenci 2021 zajištěna z důvodu nevycestování ve lhůtě uvedené v rozhodnutí o správním vyhoštění).

10. Vzhledem ke zjištěným skutečnostem žalovaný uzavřel, že žalobkynina žádost o mezinárodní ochranu představuje prostou snahu zabránit nucenému vycestování z ČR a snahu o legalizaci pobytu, kterou však měla žalobkyně realizovat prostřednictvím zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalobkyně neprokázala, že by v jejím případě nebylo možné považovat Ukrajinu za bezpečnou zemi původu.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

11. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou, v níž namítla, že žalovaný porušil § 2 odst. 1, § 3, § 50 odst. 2 až 4, § 52, § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a § 12, § 14a a § 16 odst. 2 zákona o azylu.

12. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že ve správním řízení uvedla konkrétní obavy z pronásledování nebo vážné újmy v případě návratu do země původu a doložila důkazy, že Ukrajinu v jejím případě nelze považovat za bezpečnou, a proto nebylo namístě zamítnout její žádost jako zjevně nedůvodnou.

13. Již ve správním řízení uvedla, že byla v minulosti politicky aktivní ve Straně regionů (vstoupila do strany v roce 2013 a byla tam cca 1 rok) a ve Straně evropské solidarity. Byla protestovat, když tehdejší prezident Janukovič odmítl podepsat návrh na evropskou integraci Ukrajiny. Na vysoké škole byla předsedkyní studentských sdružení a organizovala studenty, aby se účastnili demonstrací. Dne 20. 2. 2014 ji zadržela speciální jednotka Birkut, která ji zbila. Ve vězení jí nebylo umožněno lékařské vyšetření, byla propuštěna až po měsíci a zanechána kdesi v lese. Rovněž jí verbálně vyhrožovali, že bude ještě nějaké „překvapení“ a že se ještě „něčeho dočká“. Následně byla zavřená ještě několikrát, ale na kratší dobu. Žalobkyniny aktivity se nelíbily Straně regionů, jejíž byla členkou. Tito lidé chodili také za žalobkyninou matkou, říkali, že jsou policisté a vyptávali se na žalobkyni. Vyhrožovali ji smrtí a uvězněním. Na Ukrajině proto žila na jiné než hlášené adrese. Výhružky se opakovaly v roce 2014, 2018 a 2020. Jednou jí vlezli do bytu, ale bratr je vyhodil.

14. Ve správním řízení také uvedla, že události vyeskalovaly v únoru 2020, kdy jí na dveře bytu někdo napsal: „Pojď, kurvo, ven, my tě zabijeme.“ Rovněž jí zdemolovali auto. Nápisy i rozbité auto doložila fotografiemi. Žalobkyně také uvedla, že se obrátila na policii poté, kdy ji uvedení lidé vtrhli do bytu. Policie zadržela tyto osoby na dvě hodiny a následně je propustila. V případě zdemolovaného auta jí policie řekla, že nezjistí, kdo auto rozbil, a dále nic neřešila. Žalobkyniny kamarádky jí sdělily, že také měly vzkazy na dveřích a rozbité auto a rodiče byli dotazováni na jejich pobyt. Žalobkyně se domnívá, že se jedná o odvetná opatření osob ze Strany regionů kvůli její účasti na tzv. Euromajdanu.

15. Žalobkyně nesouhlasí ani s hlavním argumentem žalovaného, kterým měla být její nevěrohodnost. Posouzení věrohodnosti mělo být podle ní až předmětem vlastního meritorního posouzení její žádosti. Navíc žalovaný nijak neobjasnil, jak při posuzování věrohodnosti postupoval a jakou metodiku zvolil. Podle odborné literatury existuje pět indikátorů (1) vnitřní konzistentnost, (2) vnější konzistentnost, (3) dostatečně podrobná výpověď, (4) plauzibilita azylového příběhu a (5) chování žadatele. Takové komplexní zhodnocení věrohodnosti chybí, a napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Žalovaný se navíc snažil bagatelizovat azylový příběh žalobkyně a tvrdil, že žalobkyně jej „graduje“. Pokud se však domníval, že některá žalobkynina tvrzení nejsou dostatečně podložená a nejeví se věrohodná, měl rozpory jednoznačně identifikovat již v průběhu řízení a dát žalobkyni možnost rozpory vysvětlit. V této souvislosti žalobkyně také připomíná zásadu v pochybnostech ve prospěch a nemožnost vyloučit tvrzené skutečnosti jen proto, že nelze vyloučit jiný průběh událostí.

16. Dále žalobkyně namítá, že žalovaný odmítl zohlednit předložené podklady, včetně fotografií dveří popsaných vulgárními urážkami a fotografií zdemolovaného auta. Zároveň však žalobkyni vytkl, že nepředložila podklady na podporu své žádosti. Žalobkyně nemá jak prokázat, že ji uvedené osoby vystavují pronásledování právě z důvodu předchozích politických aktivit. Takové tvrzení je možné prokázat u veřejně známých osob, nikoliv však „řadových“ oponentů. S ohledem na omezené možnosti dokazování v řízení o mezinárodní ochraně bylo namístě, aby žalovaný předložené podklady přijal a zohlednil přinejmenším jako nepřímé důkazy.

17. K argumentu žalovaného, že měla vyhledat nejprve ochranu v zemi původu, žalobkyně odkázala na judikaturu, podle které se žadatel nemusí vždy obrátit na orgány v zemi původu, pokud nejsou schopny nebo ochotny poskytnout účinnou ochranu. Žalobkyně se pokusila vyhledat ochranu, dvakrát kontaktovala policii, ale tato ochrana se ukázala jako nedostatečná.

18. Dále žalobkyně namítla, že ve správním řízení nebyla reflektována hloubka vazeb, které má na území ČR. Žalobkyně uvedla cizinecké policii, že má na území ČR partnera (občana ČR), se kterým sdílí více než rok domácnost. V případě návratu do země původu by tak mohlo být narušeno její právo na rodinný a soukromý život. Ve prospěch zachování tohoto práva svědčí celá řada aspektů. Žalobkyně nepáchá žádnou trestnou činnost a kromě své složité pobytové situace žije řádným životem. V případě návratu na Ukrajinu neví, jak by pro sebe a partnera mohla zajistit zaměstnání. Neví ani, jestli by její partner získal na Ukrajině pobytové oprávnění. Tyto okolnosti byly žalovanému známy, proto je měl promítnout do rozhodnutí. To se však nestalo, a proto je napadené rozhodnutí stiženo nepřezkoumatelností.

19. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na napadené rozhodnutí a správní spis.

III. Posouzení žaloby soudem

20. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas (napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 5. 10. 2021; žaloba byla odeslána dne 19. 10. 2021), osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud rozhodl ve věci v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť oba účastníci řízení s tímto postupem souhlasili (žalovaný výslovně, žalobkyně implicitně).

21. Žaloba není důvodná.

22. Žalobkyně brojí proti zamítnutí její žádosti o mezinárodní ochranu podle § 16 odst. 2 zákona o azylu, podle kterého se žádost zamítne jako zjevně nedůvodná, „jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany přichází ze státu, který Česká republika považuje za bezpečnou zemi původu, neprokáže–li žadatel o udělení mezinárodní ochrany, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze“.

23. Ukrajina (s výjimkou poloostrova Krym a částí Luhanské a Doněcké oblasti pod kontrolou proruských separatistů) byla zařazena mezi bezpečné země původu novelou vyhlášky č. 328/2015 Sb. provedenou vyhláškou č. 68/2019 Sb.

24. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že v případě aplikace institutu bezpečné země původu se uplatní vyvratitelná domněnka, že země původu dodržuje mezinárodní závazky v oblasti lidských práv, a že tedy žadateli nehrozí pronásledování ani vážná újma ve smyslu zákona o azylu. Je proto na žadateli, aby tuto domněnku vyvrátil.

25. Například v usnesení ze dne 8. 10. 2020, č. j. 10 Azs 232/2020–32, Nejvyšší správní soud uvedl, že „pokud žadatel o mezinárodní ochranu pochází z bezpečné země, u které se předpokládá, že neporušuje práva vlastních občanů a dodržuje mezinárodní závazky, leží hlavní odpovědnost na prokázání opaku právě na žadateli […]. Pokud se tedy udělení mezinárodní ochrany domáhá žadatel ze země patřící mezi bezpečné země původu, je jeho úkolem přesvědčit žalovaného, že žádost nelze zamítnout podle § 16 odst. 2 zákona o azylu, ale že jeho mimořádný příběh odůvodňuje věcné posouzení žádosti podle zákona o azylu“ (zdůraznění doplněno). Tentýž názor Nejvyšší správní soud vyslovil již v rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008–70, č. 1749/2009 Sb. NSS. V poslední době jej pak potvrdil např. v rozsudku ze dne 17. 2. 2021, č. j. 7 Azs 347/2020–23, a v usneseních ze dne 10. 6. 2021, č. j. 7 Azs 61/2021–36, ze dne 23. 9. 2020, č. j. 6 Azs 209/2020–29, ze dne 24. 9. 2020, č. j. 1 Azs 49/2020–34, ze dne 30. 9. 2020, č. j. 9 Azs 185/2020–30, ze dne 24. 11. 2020, č. j. 4 Azs 229/2020–34, či ze dne 4. 12. 2020, 3 Azs 129/2020–68.

26. Soud se shoduje s žalovaným, že žalobkyně neprokázala, že Ukrajinu ve vztahu k její osobě za bezpečnou zemi původu považovat nelze. Žalobkyně uvedla jako poslední místo bydliště na Ukrajině město L. ve Lvovské oblasti a hlášena byla k pobytu v obci U. ve Volyňské oblasti, nejedná se tedy o oblasti, které jsou vyhláškou z konceptu bezpečné země původu vyňaty (výjimka se vztahuje pouze na poloostrov Krym a části Luhanské a Doněcké oblasti pod kontrolou proruských separatistů). Označení Ukrajiny za bezpečnou zemi původu (s uvedenými výjimkami) přeneslo na stranu žalobkyně břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně toho, že Ukrajinu za bezpečnou zemi ve vztahu k ní považovat nelze. Rozsah a obsah jí sdělených informací však v daném případě neodůvodňoval přijetí závěru, že by pro ni Ukrajina bezpečnou zemi původu skutečně nepředstavovala.

27. Shodně jako žalovaný soud především hodnotí výpověď žalobkyně jako nevěrohodnou.

28. V této souvislosti soud předně připomíná, že se případem žalobkyně nezabývá poprvé. Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 12. 8. 2021, č. j. 57 A 4/2021–39, který se týkal žalobkyniny žaloby proti rozhodnutí o zajištění, vyplývá, že „[ž]alobkyně pobývala na území ČR od 7. 3. 2020, nedisponovala potřebným pobytovým oprávněním a až do kontroly Policie ČR dne 7. 1. 2021 svůj pobytový status vůbec nijak neřešila. Žádost o mezinárodní ochranu podala po více než roce pobytu v ČR až v situaci, kdy jí bylo pravomocně uloženo vyhoštění, neuspěla se svoji žalobou proti rozhodnutí o vyhoštění a byla zajištěna. Výkon vyhoštění se stal tedy velmi reálným. Nadto lze podotknout, že do doby podání žádosti o mezinárodní ochranu žalobkyně uváděla, že Ukrajina je pro ni bezpečnou zemí, kde ji nehrozí žádné nebezpečí, má se kam vrátit a v návratu jí nic nebrání. Tyto okolnosti dle soudu představují oprávněný důvod se domnívat se, že žalobkyně podala žádost o mezinárodní ochranu čistě účelově, tedy s cílem zabránit či alespoň pozdržet její vyhoštění z území České republiky“ (zdůraznění doplněno). Z citovaného rozsudku dále vyplývá, že v průběhu řízení o zajištění žalobkyně uvedla, že jí v zemi původu nehrozí žádné nebezpečí. Má peníze na vycestování a vrátila by se do rodinného domu ke své matce.

29. Žalobkyně se před správními soudy neúspěšně bránila také proti uložení správního vyhoštění. Její žaloba byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2021, č. j. 1 A 16/2021–31. Nejvyšší správní soud následně odmítl její kasační stížnost jako nepřijatelnou usnesením ze dne 24. 9. 2021, č. j. 10 Azs 265/2021–23. V průběhu řízení o vyhoštění přitom žalobkyně vypověděla, že přicestovala za účelem turistiky, ale po několika dnech se uzavřely hranice, tak zde zůstala. Uvedla také, že věděla, že je zde nelegálně, nečinila žádné kroky pro legalizaci svého pobytu. O udělení mezinárodní ochrany nežádala a k České republice nemá žádný vztah. Taktéž uvedla, že Ukrajina je pro ni bezpečnou zemí, má tam celou svoji rodinu a je ochotna vycestovat dobrovolně. Má podanou žádost o povolení k pobytu v Maďarsku, avšak dosud o ní nebylo rozhodnuto.

30. V tomto kontextu pak je zřejmé, že tvrzení žalobkyně sdělená v průběhu řízení o mezinárodní ochraně (a zopakované v žalobě) jsou zcela rozporná s tvrzeními, která učinila v řízení o správním vyhoštění a řízení o zajištění. Soud se shoduje s žalovaným, že žalobkynino vysvětlení tohoto rozporu (její předchozí výpověď měla být údajně motivována snahou o brzké propuštění) se jeví jako značně účelové a nevěrohodné.

31. Soud nemůže přisvědčit námitce, že by při posuzování žádosti podle § 16 odst. 2 zákona o azylu neměla být hodnocena věrohodnost žadatele. Právě naopak, posouzení věrohodnosti je v této fázi, kdy se rozhoduje, zda lze žádost zamítnout jako zjevně nedůvodnou, nebo zda zasluhuje meritorní posouzení, obzvláště důležité. Jak vyplývá z výše uvedeného, v případě žadatelů pocházejících z bezpečné země původu leží na nich důkazní břemeno, aby prokázali, že v jejich případě danou zemi za bezpečnou považovat nelze. Důkazní břemeno lze pochopitelně unést jen tehdy, je–li výpověď žadatele věrohodná.

32. Žalobkyni nelze ani přisvědčit v tom, že by jí žalovaný nedal dostatečný prostor vysvětlit rozpory. V rámci doplňujícího pohovoru ji výslovně upozorňoval na odlišnost některých odpovědí oproti její předchozí výpovědi (např. v otázce délky členství ve straně, rozpor v tvrzení, že původci jejích problémů měli být lidé ze Strany regionů, oproti tvrzení, že původcem je policie apod.) a dal jí možnost se ke zjištěným nesrovnalostem vyjádřit. Žalobkyně však rozpory uspokojivě nevysvětlila (srov. výše bod 5).

33. S žalobkyní nelze souhlasit ani v tom, že by rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné, neboť výslovně nezkoumal všech 5 aspektů věrohodnosti popsaných v žalobkyní zmíněné literatuře. Míra podrobnosti úvahy týkající se posouzení věrohodnosti je vždy závislá na konkrétních okolnostech posuzované věci. V tomto případě s ohledem na výše uvedené (zcela odlišné výpovědi žalobkyně v rámci jiných souvisejících řízení, zjevná nekonzistence a postupná „dramatizace“ událostí v rámci jednotlivých pohovorů v rámci tohoto řízení) je podle soudu nevěrohodnost žalobkyniných tvrzení zcela zjevná (a neodůvodňuje proto ani použití zásady v pochybnostech ve prospěch). Odůvodnění žalovaného k otázce (ne)věrohodnosti soud považuje za dostatečné a přezkoumatelné.

34. Žalobkynina tvrzení nepodporují ani doložené fotografie. Žalovaný zcela správně poukázal na to, že z nich není patrná jakákoliv příčinná souvislost mezi událostmi, které zachycují (zejm. poškozené auto a nápis na dveřích bytu), a žalobkyninými tvrzeními, podle kterých by se mělo jednat o akt pomsty za její politickou aktivitu, ať již ze strany bývalých spolustraníků či policie. Žalobkyně tvrzenou vazbu neprokázala ani jinak, přitom důkazní břemeno bylo s ohledem na výše uvedené na ní.

35. S žalovaným lze také souhlasit v tom, že v případě žadatele pocházejícího z bezpečné země původu lze klást důraz na to, aby se obrátil na orgány země původu s žádostí o pomoc, zejm. má–li se jednat o ohrožení ze strany soukromých osob. Žalobkyně uvedla, že se domnívá, že za zdemolované auto, nápis na dveřích bytu a vloupání do bytu nesou odpovědnost členové Strany regionů [pouze v některých odpovědích nekonzistentně tvrdila, že původcem problémů má být sama policie, k (ne)věrohodnosti se však již soud vyjádřil, proto odkazuje na výše uvedené], tedy soukromé osoby. Připustila, že uvedené incidenty policie šetřila, žalobkyně však nevěřila, že policie nalezne viníky, a proto ze země odcestovala, aniž by vyčkala výsledku vyšetřování nebo aniž by se např. pokusila podat stížnost na podle jejího názoru nedostatečný či pasivní přístup policie. Nelze proto než uzavřít, že žalobkyně nedala státním orgánům možnost jí ochranu poskytnout, neprokázala proto, že by Ukrajina nebyla v jejím případě bezpečnou zemí původu.

36. Napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné ani z toho důvodu, že žalovaný neposuzoval případný zásah do žalobkynina soukromého a rodinného života. Žalovaný není v případě využití institutu bezpečné země původu povinen odůvodnit neaplikaci § 14a (příp. ani § 14) zákona o azylu. Tento závěr potvrdil Nejvyšší správní soud v četné judikatuře, zejm. výše citovaném rozsudku č. j. 7 Azs 347/2020–23 (viz také např. usnesení ze dne 11. 11. 2020, č. j. 6 Azs 240/2020–36, nebo výše citovaná usnesení č. j. 1 Azs 49/2020–32, č. j. 4 Azs 229/2020–34 či č. j. 3 Azs 129/2020–68).

37. V řízení s žadatelem z bezpečné země původu, který nedoloží, že v jeho případě tuto zemi nelze považovat za bezpečnou, totiž podle § 16 odst. 3 zákona o azylu platí, že „[j]sou–li důvody pro zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné, neposuzuje se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu podle § 13 a 14 nebo doplňkové ochrany podle § 14b. Jsou–li důvody pro zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné podle odstavce 2, rovněž se neposuzuje, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.“ 38. S ohledem na výše popsanou právní úpravu i ustálenou judikaturu nelze považovat argumentaci soukromými či rodinnými důvody za důvod pro přijetí žádosti o mezinárodní ochranu k věcnému projednání podle § 12 až § 14b zákona o azylu. Rovněž nelze přistoupit k věcnému přezkumu žádosti z důvodu tvrzeného nedostatku financí v domovské zemi (viz např. opakovaně citovaný rozsudek č. j. 7 Azs 347/2020–23). Totéž platí pro tvrzení, že na Ukrajině by bylo pro žalobkyni či jejího partnera obtížné nalézt si práci. Jediným důvodem pro přijetí žádosti k věcnému přezkumu může být v případě žadatele pocházejícího z bezpečné země pouze prokázání, že tuto zemi nelze ve vztahu k němu za bezpečnou považovat.

39. Takovým postupem přitom nedochází k porušení mezinárodněprávních závazků ČR plynoucích z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) nebo Úmluvy o právech dítěte. Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 8. 1. 2009, č. j. 2 Azs 66/2008–52, uvedl, že „rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu či rozhodnutí o neudělení azylu ani doplňkové ochrany v situaci, kdy žadatel nesplňuje zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, samo o sobě nevylučuje pobyt takového cizince na území ČR, jsou–li k tomu dány rodinné důvody, tuto otázku je však třeba řešit dle [zákona o pobytu cizinců]. Rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany tedy zpravidla nemůže být samo o sobě v rozporu se základním právem cizince na respektování jeho soukromého a rodinného života, i když by realizace takového práva předpokládala jeho pobyt na území ČR. V takovém případě tedy není ani relevantní důvod pro to, aby správní orgán rozhodující o azylu či správní soud přezkoumávající takové rozhodnutí upřednostňoval ve smyslu čl. 10 Ústavy ustanovení stěžovatelkou uváděného článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Úmluvy o právech dítěte či jiných mezinárodních smluv zakotvujících právo na soukromý a rodinný život či základní práva dítěte před ustanoveními soudního řádu správního či zákona o azylu, neboť žádná kolize mezi těmito normami za daných okolností nenastává.“40. Citovaný právní názor pak Nejvyšší správní soud potvrdil i v případech týkajících se právě aplikace institutu bezpečné země původu, např. v usnesení ze dne 4. 12. 2020, č. j. 3 Azs 129/2020–68, uvedl, že „stěžovatelkou tvrzené skutečnosti (zejména její psychické obtíže a existence rodinných vazeb v České republice) pro ni mohou být významné a soud je nechce zlehčovat. Přesto v nyní projednávaném případě nejsou relevantní právě proto, že žádost stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany byla zamítnuta, neboť přichází ze země, kterou Česká republika považuje za bezpečnou zemi původu. Je proto třeba, aby stěžovatelka legalizovala svůj pobyt na území České republiky na základě některého z pobytových oprávnění dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.“ (důraz přidán; viz rovněž rozsudek č. j. 7 Azs 347/2020–23 nebo usnesení č. j. 6 Azs 240/2020–36).

41. Lze shrnout, že výše uvedená právní úprava (a konstantní judikatura k ní se vztahující) umožňuje žalovanému, v případě, že cizinec pochází z bezpečné země, se věcně nezabývat jeho žádostí o mezinárodní ochranu, pokud cizinec neprokáže, že v jeho případě nelze domovskou zemi za bezpečnou považovat. Ani v situaci, kdy má cizinec rodinné důvody pro setrvání na území ČR, nepředstavuje tato skutečnost důvod pro přijetí jeho žádosti k věcnému projednání. Tímto postupem přitom nejsou porušeny mezinárodněprávní závazky ČR vůči soukromému a rodinnému životu cizince zaručené čl. 8 Úmluvy. Jak vyplývá z výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu, pobyt cizince na území je v takových případech třeba řešit v režimu zákona o pobytu cizinců. Mezinárodní ochrana neslouží k legalizaci pobytu cizinců, kteří nezískali nebo pozbyli pobytové oprávnění (viz např. rozsudky NSS ze dne 21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 5/2003–46, č. 18/2003 Sb. NSS, nebo ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004–81, či usnesení ze dne 24. 1. 2017, č. j. 2 Azs 264/2016–59), jak je tomu i v nyní posuzované věci. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žádost o mezinárodní ochranu žalobkyně podala po 15 měsících pobytu v ČR, a to poté, kdy byla zajištěna za účelem výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, přičemž nevycestovala ve lhůtě stanovené posledně uvedeným rozhodnutím. Zároveň z tvrzení žalobkyně o tom, že v ČR pracovala „brigádně“ a neúspěšně se snažila zajistit si pracovní vízum v Maďarsku (viz též předložená smlouva ze dne 12. 8. 2020, jejímž předmětem mělo být právě vyřízení pracovního víza), je zřejmé, že její motivace k pobytu v rámci ČR (či EU) byla do značné míry ekonomická. Za popsané situace bylo namístě, aby žalobkyně řešila svou situaci prostřednictvím zákona o pobytu cizinců, nikoliv prostřednictvím zákona o azylu.

42. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že žalovaný zjistil stav věci v rozsahu, který byl potřebný pro posouzení podmínek aplikace § 16 odst. 2 zákona o azylu, jeho závěr o zjevné nedůvodnosti žalobkyniny žádosti je souladný se zákonem a je dostatečně odůvodněný. Žalovaný se nedopustil ani porušení základních zásad správního řízení, jak žalobkyně zcela obecně namítla v úvodu žaloby.

IV. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení

43. Soud neshledal žalobu důvodnou a nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, proto žalobu zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

44. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o žalobě žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení

I. Vymezení věci II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného III. Posouzení žaloby soudem IV. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení