č. j. 46 A 5/2020- 29

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Mgr. Lenkou Oulíkovou ve věci žalobce: JUDr. T. Ť., Ph.D., bytem X, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, 150 21 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 11. 2019, č. j. 034048/2019/KUSK/LPŽPŘ/ZAV, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah podání účastníků 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný změnil rozhodnutí Městského úřadu Kolín (dále jen „městský úřad“) ze dne 11. 2. 2019, č. j. MUKOLIN/OD 14328/19-holy (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), ve výrokové části tak, že žalobce svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přestupku fyzické osoby podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 1. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), spáchaného z nedbalosti (na místo úmyslně), a ve zbývajících částech prvostupňové rozhodnutí ponechal beze změny a potvrdil je. Prvostupňovým rozhodnutím Městský úřad Kolín rozhodl o tom, že žalobce je vinen tím, že dne 19. 9. 2018 ve 21:35 hodin v obci Pečky, ulici Palackého, na křižovatce s ulicí Dobřichovská ve směru jízdy k ulici Tř. 5. května jako řidič motorového vozidla tov. zn. V., reg. zn. X, v rozporu s § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu držel v ruce telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení, kdy tímto jednáním naplnil skutkovou podstatu přestupku fyzické osoby podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 1. zákona o silničním provozu spáchaného úmyslně, za což mu byl uložen správní trest pokuty ve výši 1 700 Kč.

2. Žalobce považuje napadené rozhodnutí i předcházející řízení za nezákonné, neboť žalovaný porušil § 2 odst. 1, 3 a 4, § 3 a § 52 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“). Žalobce předně namítá, že byl zkrácen na právech tím, že nebylo vyhověno jeho žádosti o odročení jednání před správním orgánem prvního stupně, které se konalo dne 9. 1. 2019, čímž mu bylo znemožněno vyjádřit se k provedeným důkazům a řádně uplatnit obhajobu. Tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nesouhlasil s argumentací správních orgánů namítaje, že by pro správní orgán „nebyl až tak zásadní problém mé žádosti o odročení jednání vyhovět a dohodnout další termín jednání v této věci například telefonicky tak, aby se termín jednání hodil všem zúčastněným osobám.“ 3. Žalobce dále namítá, že se uvedeného přestupku nedopustil a jeho vina nebyla spolehlivě prokázána. Dle žalobce správní orgán prvního stupně nedostatečně a nesprávně zjistil skutkový stav věci, což vedlo k nesprávným právním závěrům, a tato pochybení nebyla napravena ani v odvolacím řízení. Nedostatečné zjištění skutkového stavu žalobce předně spatřuje v tom, že správní orgány nezjistily, co konkrétně držel během řízení motorového vozidla v ruce, jestliže je ve skutkové větě tento předmět popsán jako „telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení“. Aby bylo možné posoudit, zda byla naplněna skutková podstata daného přestupku, musí být jednoznačně prokázáno, jaký předmět žalobce držel v ruce. Zjištěný skutkový stav nemůže být založen na alternativních možnostech či domněnkách. Dále namítá, že z videozáznamu pořízeného z přední kamery služebního vozidla Policie ČR (dále jen „videozáznam“) jeho vina nevyplývá. Na videozáznamu není vidět, že by v ruce držel telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení. Žalobce má za to, že kamera na tomto videozáznamu zachycovala událost tak, jak ji mohli vnímat i příslušníci hlídky policie na místě samém, neboť byla umístěna v přibližně stejném zorném úhlu, z něhož se policisté na projíždějící vozidlo žalobce dívali. Žalobce je přesvědčen o tom, že jestliže na videozáznamu není vidět, že by telefonoval, nemohli tuto skutečnost vidět ani zasahující policisté. Tvrdí, že je téměř vyloučené, aby za situace, kdy by viděl před sebou stát na křižovatce služební automobil Policie ČR, telefonoval tak nápadným způsobem, jak popsaly svědkyně S. Š. a A. Ž.. Dle názoru žalobce nebyl proveden jediný relevantní důkaz, jenž by prokázal domněnky zasahujících policistek o tom, že v levé ruce držel u ucha mobilní telefon. S poukazem na výpověď třetího zasahujícího policisty J. D. uvedl, že policejní hlídka se nebyla schopna jednomyslně shodnout na tom, zda žalobce v ruce držel mobilní telefon či nikoli. Žalobce připustil, že před zastavením hlídkou policie telefonoval, avšak za použití tzv. handsfree. Správní orgány jsou povinny za účelem zjištění skutkového stavu věci a prověření obhajoby osoby obviněné z přestupku provést veškeré důkazy, které by mohly ke správnému zjištění skutkového stavu přispět. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2011, č. j. 1 As 97/2011-52, v němž Nejvyšší správní soud v obdobné věci jako důkazy připadající v úvahu zmínil místní šetření nebo vyšetřovací pokus. Jelikož správní orgány tyto důkazy neprovedly, byl dle žalobce skutkový stav zjištěn nedostatečně.

4. Žalovaný navrhuje žalobu pro nedůvodnost zamítnout. Ve svém vyjádření uvádí, že žalobce byl uznán vinným z přestupku, jehož se dopustil tím, že při řízení vozidla držel v ruce telefonní přístroj. S odkazem na výzkumy a statistiky zdůraznil závažnost takového jednání. Žalobce se mohl vyvinit přímo na místě předložením mobilního telefonu ke kontrole příchozích a odchozích hovorů nebo v přestupkovém řízení předložením výpisu telefonních hovorů. Poukázal na to, že žalobce se na místě nevyjádřil a neuvedl, že použil handsfree soupravu, aby bylo možné provést její ohledání. Z kamerového záznamu je patrné, že žalobce měl světlé oblečení, a telefonní přístroj tedy byl na světlém pozadí viditelný, přičemž pohled z kamery je níže, než pohled řidiče policejního vozu. Pokud jde o nevyhovění žádosti o odročení jednání, žalovaný uvedl, že žalobci byl přípis s termínem ústního jednání doručen do vlastních rukou dne 14. 12. 2018. Tento termín tak znal 25 dnů před jeho konáním, přičemž svou omluvu zaslal den před jednáním na konci pracovní doby. Na jednání byli pozváni i tři svědci. Věděl-li žalobce o důvodu, který mu bránil v účasti na jednání, měl bezodkladně požádat o odročení jednání a uvést dostatečný důvod, který mu účast na jednání znemožňuje, ve smyslu § 80 odst. 4 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). V daném případě nebyla podmínka náležité omluvy a dostatečného důvodu splněna. K tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně na rozhodnutí č. j. 6 As 283/2014- 20, č. j. 6 As 25/2013-23, č. j. 4 As 23/2013-25 a č. j. 8 As 54/2013-29. K námitce žalobce, že z popisu skutku není jasné, jaký předmět držel v ruce, žalovaný uvedl, že jde o přesnou citaci skutkové podstaty přestupku a není rozhodné, o které z těchto zařízení šlo, neboť držení uvedených zařízení za jízdy rozptyluje pozornost řidiče. Pokud jde o neprovedení místního šetření nebo vyšetřovacího pokusu, žalovaný uvedl, že záznam z kamery policejního vozu dostatečně prokazuje místo, výhled a průběh zásahu policejní hlídky. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 5. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a že splňuje všechny požadované formální náležitosti. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.).

6. Soud o žalobě rozhodl bez jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce se k výzvě soudu nevyjádřil, a má se tedy za to, že s tímto postupem souhlasí. Žalovaný navrhl provést důkaz výslechem policistek s tím, že ponechává na úvaze soudu, zda nařídí jednání. Návrh na provedení důkazu neznamená nesouhlas s rozhodnutím bez jednání (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2016, č. j. 7 As 93/2014-4). Z obsahu podání žalovaného vyplývá, že s rozhodnutím bez jednání souhlasí, nebude-li třeba konat jednání za účelem dokazování. Vzhledem k tomu, že soud vyhodnotil důkaz (opakovaným) výslechem policistek jako nadbytečný, byly podmínky pro rozhodnutí bez jednání splněny. Obsah správního spisu 7. Ze správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti:

8. Dne 19. 9. 2018 Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor Kolín, Obvodní oddělení Pečky (dále jen „policie“) předala městskému úřadu věc podezření ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, jehož se měl žalobce dopustit tím, že dne 19. 9. 2018 v 21:35 minut v obci Pečky v ulici Palackého ve směru na ulici Tř. 5. května řídil osobní automobil V. T. reg. zn. X a při řízení držel telefonní přístroj. Žalobce nesouhlasil s projednáním přestupku v blokovém řízení. Žalobce na místě podepsal listinu označenou jako „Předání věci“, v níž mu bylo oznámeno podezření z uvedeného přestupku, k němuž se písemně nevyjádřil. Dle připojeného úředního záznamu bylo uvedené vozidlo dne 19. 9. 2018 zastaveno policejní hlídkou ve složení nprap. Ing. S. Š., nstržm. Ž. a prap. J. D. poté, kdy si hlídka v obci Pečky v blízkosti ulice Palackého povšimla světel tohoto vozidla, které přijelo před služební vozidlo od restaurace U Rejnoka, jehož řidič při osvětlení tlumenými světly služebního vozidla zřetelně držel hovorové zařízení. Jako řidič vozidla byl ztotožněn žalobce. Součástí spisu jsou záznamy o podání vysvětlení A. Ž., Ing. S. Š. a J. D..

9. Z evidenční karty řidiče ze dne 21. 11. 2018 vyplývá, že žalobce měl celkem tři záznamy o spáchání přestupku, které spočívaly v překročení maximální povolené rychlosti.

10. Dne 22. 11. 2018 vydal městský úřad příkaz, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, za což mu byl uložena pokuta ve výši 1 700 Kč. Proti tomuto příkazu podal žalobce včasný odpor.

11. Žalobci bylo dne 14. 12. 2018 do vlastních rukou doručeno uvědomení o pokračování v řízení po zrušení příkazu podáním odporu a předvolání k ústnímu jednání na den 9. 1. 2019. Byl informován, že v rámci jednání bude proveden výslech svědků (zakročujících policistů). Byl poučen o tom, že se současně může seznámit s podklady a vyjádřit k nim své stanovisko. Rovněž byl s odkazem na § 59 správního řádu poučen o tom, že omluvu z jednání s uvedením důvodů je předvolaný povinen sdělit bezodkladně písemně nebo ústně do protokolu nebo v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem, zpravidla následující pracovní den po převzetí předvolání nebo poté, kdy se o skutečnosti, která mu brání dostavit se na předvolání, dozví. Byl upozorněn, že na omluvu z důvodu služební cesty, neodkladného jednání, neurčitých zdravotních problémů, závažných blíže nespecifikovaných osobních nebo rodinných důvodů apod. nebude brán zřetel, neboť předvolání bylo učiněno s dostatečným předstihem. Za závažné důvody nelze považovat výkon podnikání či zaměstnání, pracovní aktivity, provozování koníčků či jiných zájmů nebo jiné soukromé aktivity. Za náležitou omluvu správní orgán uzná například lékařsky doloženou pracovní neschopnost obviněného s vyznačeným termínem budoucí kontroly u lékaře a konkrétní diagnózou nebo přesvědčivě prokázané pracovní nebo služební zaneprázdnění nebo účast na jiném řízení před soudem či správním úřadem v případě dřívějšího předvolání. Současně byl upozorněn na to, že k akceptaci omluvy nedochází automaticky, ale až po posouzení její řádnosti a včasnosti, přičemž pro ověření, zda byla omluva přijata, je možno využít uvedeného telefonního čísla.

12. Dne 8. 1. 2019 v 15:26 hodin zaslal žalobce prostřednictvím e-mailu městskému úřadu žádost o odročení ústního jednání, které bylo nařízeno na 9. 1. 2019, s odůvodněním, že se na jednání nemůže dostavit, neboť na tento den na stejnou hodinu má domluvené důležité jednání v Praze, kterého se musí zúčastnit. S ohledem na tuto skutečnost a na vysokou důležitou tohoto řízení požádal o odročení nařízeného ústního jednání na jiný termín.

13. Dne 9. 1. 2019 proběhlo před městským úřadem ústní jednání v nepřítomnosti žalobce. Při tomto jednání byl k důkazu proveden spisový materiál policie obsahující „Předání věci“ ze dne 19. 9. 2018 sepsané na místě s žalobcem, videozáznam z přední kamery služebního vozidla a výpis z evidenční karty řidiče. Dále byli jako svědci vyslechnuti zasahující policisté Ing. S. Š., A. Ž. aj. D..

14. Svědkyně A. Ž. po poučení vypověděla, že dne 19. 9. 2018 měla od 16:00 hodin společnou službu s nprap. Š. a prap. D., během které prováděli hlídkovou činnost v Pečkách. Vozidlo policie řídila kolegyně Š., kolega D. seděl vzadu. Někdy kolem 19. hodiny (přesný čas si nepamatuje) jeli ulicí Dobřichovskou a na jejím konci dojeli na křižovatku s ulicí Palackého, kde zastavili. Dávali přednost v jízdě vozidlu, které přijíždělo zprava ulicí Palackého od restaurace U Rejnoka. Část ulice Palackého, kterou měli po pravé ruce, je jednosměrná, nedá se zde jet rychle, neboť tam parkují vozidla před domy. Po chvíli přijelo zprava vozidlo žalobce, jednalo se o S., které projelo přímo před přední částí policejního vozidla. V tom okamžiku svědkyně viděla, že řidič vozidla drží v levé ruce u levého ucha telefon. Skutečnost, že jde o telefon, byla zcela zřejmá, neboť šlo o telefon větších rozměrů a žalobci přesahoval z ruky (dlaně). Do kabiny vozu žalobce bylo dobře vidět, protože byla nasvícena světly jejich vozidla. Vozidlo žalobce jelo rychlostí cca 15 km/h, svědkyně přitom žalobce viděla ze vzdálenosti 3 až 3,5 metru. Kolegyně Š. se jí v ten moment zeptala, zda telefonování také viděla, což jí potvrdila. Proto se rozhodli vozidlo zkontrolovat. Po zastavení vozidla jim řidič předložil doklady, dle dokladů šlo o žalobce. Kolegyně mu sdělila, že byl viděn při řízení s telefonem, což odmítl a požadoval po hlídce důkazy. Chtěl vidět záznam z kamery a rozčiloval se, že je řešen za telefonování a že by se policie měla věnovat něčemu jinému. Kolegyně s žalobcem sepsala oznámení o přestupku, které žalobce podepsal, ale odmítl se vyjádřit. Při kontrole viděla žalobce poprvé. Vypověděla, že držení telefonu v levé ruce viděla velmi dobře, je si tím zcela jistá. Doplnila, že při kontrole byl žalobce rozčílený.

15. Svědkyně Ing. Stanislava Š. po poučení vypověděla, že v rámci služby prováděli dne 19. 9. 2018 společně s kolegyní Ž. a kolegou D. někdy po 21. hodině pátrání po hledané osobě a zároveň i dohled nad bezpečností a plynulostí provozu služebním vozidlem v barvách policie, které řídila. Vpředu vedle ní seděla kolegyně Ž., kolega D. seděl vzadu. Svědkyně po projetí ulicí Dobřichovská zastavila na křižovatce s ulicí Palackého, protože viděla světla vozidla přijíždějícího zprava od restaurace Rejnok. Přijelo vyšší vozidlo, které projelo přímo před přední částí jejich vozidla, následně pokračovalo po ulici Palackého. Při průjezdu viděla, že řidič drží v levé ruce u levého ucha mobilní telefon. To viděla zcela zřetelně. Telefonování se ani nesnažil nějak skrýt. Skutečnost, že jde o mobilní telefon, byla zřejmá, neboť byl větších rozměrů a „vykukoval“ řidiči z ruky. Svědkyně to viděla velmi dobře, vozidlo kolem nich projelo velmi těsně, neboť ulice Palackého před křižovatkou je jednosměrná, řidiče viděla na vzdálenost asi tří metrů. Odhadovala, že řidič jel rychlostí asi 20 km/h. Do kabiny vozidla bylo vidět dobře, neboť byla nasvícena světly jejich vozidla. Skutečnost, že řidič telefonuje, jí potvrdila i kolegyně Ž.. Proto se rozhodli vozidlo zkontrolovat. Při kontrole byl jako řidič ztotožněn žalobce. Sdělila mu, že byl zastaven proto, že držel telefonní přístroj za jízdy v ruce. Žalobce chtěl vidět kamerové záznamy z vozidla. Sdělila mu, že budou přiloženy ke spisovému materiálu, žalobce se začal rozčilovat, že stejně na kamerách nebude v noci nic vidět. S přestupkem nesouhlasil, proto s ním sepsala oznámení o přestupku. S žalobcem do té doby nikdy nepřišla do styku. Dále uvedla, že ještě v noci žalobce poslal na policii e-mail se stížností na jejich jednání.

16. Svědek Jaroslav D. po poučení vypověděl, že dne 19. 9. 2018 měl společnou službu s policistkami Š. a Ž., kterou vykonávali jako autohlídka služebním vozidlem v barvách policie. Ve vozidle seděl vzadu, řídila kolegyně Š. a vedle ní vpředu seděla kolegyně Ž.. Vykonávali běžnou autohlídku, při které pátrali po hledané osobě a zároveň prováděli dohled nad bezpečností a plynulostí silničního provozu v obci Pečky. Někdy ve večerních hodinách, možná kolem 22 hodin, projížděli ulicí od restaurace Western podél garáží ke křižovatce ulic, jejichž názvy nezná, neboť je služebně zařazen v jiném obvodu. Když přijeli ke křižovatce, tak zprava ve směru od restaurace U Rejnoka přijíždělo nějaké vozidlo, před křižovatkou si povšimli jeho světel. Vpravo jinak není příliš vidět z důvodu zástavby. Na křižovatce zastavili a po chvíli přijelo zprava větší osobní vozidlo. Když projelo před přední částí jejich vozidla, kolegyně Š. prohlásila „hele, on telefonuje.“ Reagovala okamžitě, ještě v době, kdy bylo vozidlo přímo před nimi. Proto se naklonil dopředu mezi kolegyně a viděl, jak se pohybovala ruka řidiče od hlavy směrem dolů. O jakou ruku šlo, nebyl schopen říci, protože zezadu provoz venku moc nesledoval a reagoval až po upozornění. Odhadoval, že vozidlo projíždělo před jejich vozidlem asi tak na délku jednoho osobního vozidla, jelo rychlostí do 30 km/h. Po jeho průjezdu je zastavili a provedli kontrolu. Řidiče při kontrole viděl poprvé.

17. Součástí spisu je videozáznam ze dne 19. 9. 2018 z kamery z palubní desky služebního vozidla policie, na němž je v čase 21:36 hodin zachycen příjezd na křižovatku a následně je na vzdálenost několika metrů zachyceno projetí automobilu V. T. reg. zn. X přijíždějícího z pravé strany před služebním vozidlem, přičemž kabina řidiče je za tmy osvícena kromě uličního osvětlení světly vozidla, z něhož byl záznam pořízen. V kabině je vidět řidič ve světlém oblečení. Vzhledem ke kvalitě záznamu není na záznamu rozeznatelné, zda řidič během jízdy manipuluje s telefonním nebo jiným zařízením.

18. Dopisem ze dne 10. 1. 2019 byl žalobce vyrozuměn o možnosti seznámit se s podklady před vydáním rozhodnutí. Zároveň byl informován, že jeho žádost o odročení jednání nebyla shledána důvodnou ani včasnou a že ústní jednání proběhlo bez jeho účasti.

19. Žalobce využil možnosti seznámit se s obsahem spisu dne 24. 1. 2019. K obsahu spisu se vyjádřil tak, že odpovědnost za přestupek neuznává, a výpovědi policistů označil za vzájemně rozporné. Uvedl, že netelefonoval, standardně používá tzv. handsfree, a nemá proto důvod mít telefon v ruce, tím méně u ucha. Skutečnost, že měl mít telefon u levého ucha, označil za nelogickou, neboť telefon vozí vpravo položený ve středovém panelu nebo na sedačce spolujezdce. Rovněž odmítl, že by se ihned po kontrole sháněl po důkazech. Že je vše na kamerovém záznamu naopak říkali policisté, záznam mu však neukázali. Dále uvedl, že byl slovně napaden jednou z policistek v tom smyslu, že je jí známo, jaké kousky provádí v zastupitelstvu jejich obce, a na toto jednání si stěžoval. K tomu předložil své podání ze dne 19. 9. 2018 adresované policii k rukám nprap. J. B., v němž uvedl, že při kontrole dne 19. 9. 2018 zasahující policistka prohlásila, že mu nebude vysvětlovat, co se o jeho osobě ví a jaké kousky provádí na zastupitelstvu obce Velim, přičemž na dotaz, co tím míní, neodpověděla, ostatní členové hlídky uvedli, že to zde nebudou řešit. Žádal o vysvětlení, zda existuje podklad pro takové tvrzení ze strany příslušníka policie a zda je prověřován v souvislosti s funkcí v zastupitelstvu. V předložené odpovědi ze dne 21. 9. 2018 nprap. J. R., vedoucí oddělení, sdělil, že po prověření dostupných systémů mu není známo, že by ve Středočeském kraji bylo vůči žalobci vedeno Policií ČR jakékoli řízení kromě předmětného přestupkového řízení.

20. Dne 11. 2. 2019 vydal městský úřad prvostupňové rozhodnutí, kterým žalobce uznal vinným tím, že dne 19. 9. 2018 ve 21:35 hodin v obci Pečky, ul. Palackého, na křižovatce s ul. Dobřichovská ve směru jízdy k ul. Tř. 5. května jako řidič motorového vozidla tov. zn. V, reg. zn. X, v rozporu s § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu, držel v ruce telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení, kdy tímto jednáním naplnil skutkovou podstatu přestupku fyzické osoby podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 1. zákona o silničním provozu spáchaného úmyslně, za což mu uložil pokutu ve výši 1 700 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. V odůvodnění uvedl, že skutková zjištění jsou potvrzována spisovým materiálem policie, videozáznamem, výpisem z evidenční karty řidiče a výpověďmi svědků Ing. S. Š., A. Ž. a J. D.. K námitce žalobce poukázal na to, že svědci shodně vypověděli, že prováděli hlídkovou činnost služebním vozidlem v barvách policie, které řídila svědkyně Š., svědkyně Ž. seděla na sedadle spolujezdce a vzadu seděl svědek D.. Ulicí Dobřichovská dojeli na křižovatku s ulicí Palackého, kde dávali přednost v jízdě zprava přijíždějícímu vozidlu ve směru od restaurace U Rejnoka. Při průjezdu vozidla před přední částí jejich stojícího vozidla si obě policistky okamžitě povšimly, že řidič drží v levé ruce u levého ucha mobilní telefon. Telefonujícího řidiče viděly obě policistky velmi dobře na vzdálenost 3 až 3,5 metru, neboť vozidlo projelo přímo před přední částí jejich služebního vozidla, které z boku nasvítilo kabinu vozidla žalobce. Vozidlo žalobce navíc jelo pomalou rychlostí, cca 15-20 km/h. Ze svědeckých výpovědí policistek vyplynulo, že zcela zřetelně viděly řidiče, kterým byl žalobce, jak při řízení vozidla drží v levé ruce u levého ucha mobilní telefon, který byl větších rozměrů a vyčníval z ruky. Výpověď svědka D. považoval městský úřad za logickou, neboť osoby sedící vzadu nemají dobrý výhled před vozidlo a situaci před ním většinou nesledují, a jeho reakce tak byla až následná po upozornění policistek. V řízení nebylo prokázáno, že by se výpovědi svědků nezakládaly na pravdě nebo že by jejich cílem bylo poškodit žalobce. Policisté provedli silniční kontrolu v rámci výkonu svého povolání, policistky vozidlo s telefonujícím řidičem spatřily, až když projíždělo před nimi, a nemohly tedy vědět, kdo s ním přijíždí, přičemž telefonování okamžitě zaregistrovaly. S uvedenými důkazy není v rozporu ani úřední záznam policejní hlídky ze dne 19. 9. 2018, v němž byl popsán průběh služebního zákroku. Městský úřad dospěl k závěru, že předložené důkazy tvoří ucelený důkazní řetězec a že skutkový děj naplňuje uvedenou skutkovou podstatu. Pokud jde o nevyhovění žádosti žalobce o odročení ústního jednání, uvedl, že žalobce byl v předvolání k jednání upozorněn na to, co se rozumí náležitou omluvou, a na nutnost jejího včasného zaslání. V daném případě však žalobce řádně nedoložil důvod své neúčasti, a omluva tak nebyla shledána včasnou ani důvodnou a jednání proběhlo v nepřítomnosti žalobce.

21. Žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí včasné odvolání, v němž argumentoval obdobně jako v žalobě. O odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. V odůvodnění uvedl, neshledal žádné vady, které by zakládaly nesprávnost či nezákonnost postupu nebo rozhodnutí městského úřadu. Konstatoval, že protiprávní jednání bylo žalobci spolehlivě prokázáno provedením svědeckých výpovědí zakročujících policistů, které nejsou v rozporu s úředním záznamem ani s oznámením o přestupku sepsaným na místě samém, v němž měl žalobce možnost se k věci vyjádřit, což neučinil. Tím, že žalobce při řízení držel levou rukou u ucha telefon, porušil povinnost stanovenou v § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu. Městský úřad měl dostatek relevantních podkladů a rozhodoval na základě stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. K formě zavinění uvedl, že městský úřad neodůvodnil závěr o úmyslné formě zavinění. Daná skutková podstata nevyžaduje úmysl, přičemž žalobce si musel být vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědom, že svým jednáním může ohrozit zákonem chráněné zájmy. To postačuje pro naplnění subjektivní stránky daného přestupku ve formě nedbalosti. S námitkou žalobce, že se přestupku nedopustil, se neztotožnil, neboť z výslechů policistů jednoznačně vyplývá, že se žalobce přestupku dopustil. Žalovaný se plně ztotožnil s argumentací městského úřadu opřenou o svědecké výpovědi policistů, o jejichž věrohodnosti dle žalovaného není důvod pochybovat. K tomu odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2018, č. j. 41 A 1/2017-40, a v něm uvedenou judikaturu Nejvyššího správního soudu. Svědkyně S. Š., která řídila služební vozidlo, vypověděla, že při zastavení na křižovatce, kde dávala přednost vozidlu žalobce přijíždějícímu zprava, při jeho průjezdu přímo před nimi viděla, jak drží u ucha mobilní telefon. Pravdivost tvrzení o průjezdu vozidla je doložena videozáznamem z kamery služebního vozu. Kvalita videozáznamu odpovídá době jeho pořízení a kvalitě kamery. Žalovaný souhlasil s žalobcem, že pořízený videozáznam neprokazuje, že žalobce telefonoval. Dle žalovaného však žalobce opomíjí, že jeho vozidlo bylo nasvíceno světly služebního vozidla na vzdálenost cca 3 m, a není tak pochyb o viditelnosti do interiéru vozidla a činnosti žalobce. Žalovaný odmítl argumentaci žalobce, že byl zkrácen na právech v důsledku nevyhovění žádosti o odročení ústního jednání. K tomu uvedl, že žalobce byl k jednání řádně předvolán, vyrozuměn o provedení výslechů svědků a poučen o svých právech s upozorněním, k jaké omluvě nebude přihlíženo a že k akceptaci omluvy nedochází automaticky s tím, že pro ověření, zda byla omluva akceptována, lze využít uvedeného telefonního čísla. Dále žalovaný odkázal na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 3736/11, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2014, č. j. 4 As 128/2014-26. Posouzení žaloby soudem 22. Žalobce předně namítal, že byl zkrácen na svých právech tím, že nebylo vyhověno jeho žádosti o odročení jednání před správním orgánem prvního stupně, čímž mu bylo znemožněno vyjádřit se k provedeným důkazům a řádně uplatnit svou obhajobu v této věci.

23. Podle § 80 odst. 4 zákona o přestupcích k ústnímu jednání správní orgán předvolá účastníky řízení. Ústní jednání lze konat bez přítomnosti obviněného jen tehdy, jestliže byl řádně předvolán a souhlasí s konáním ústního jednání bez vlastní přítomnosti nebo pokud se na předvolání nedostaví bez náležité omluvy nebo bez dostatečného důvodu.

24. Co se rozumí náležitou omluvou, vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, na kterou přiléhavě odkázal žalovaný ve vyjádření k žalobě. Ta vychází z předpokladu, že v omluvě musí být dostatečně konkrétním způsobem předestřen důležitý důvod, pro který není účast obviněného na ústním jednání možná, přičemž doložení důvodů omluvy je věcí toho, kdo se z jednání omlouvá. Zároveň musí být omluva učiněna bezodkladně, tedy musí být správnímu orgánu oznámena ihned poté, kdy vznikne překážka bránící v účasti na jednání (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2012, č. j. 1 As 116/2012-25, ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 As 25/2013-23, ze dne 27. 1. 2015, č. j. 6 As 215/2014-25, ze dne 27. 8. 2015, č. j. 9 As 69/2015-20, či ze dne 24. 3. 2016, č. j. 3 As 140/2015-24). Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 As 25/2013-23, „aby mohla být omluva obviněného z přestupku z nařízeného ústního jednání považována za náležitou, musí být splněny tři podmínky: 1) Obviněný se musí omluvit neodkladně, tedy ihned, jakmile mu to okolnosti dovolí. Z toho pohledu nebude náležitá např. omluva učiněná těsně před jednáním z důvodu, o němž obviněný věděl a mohl jej sdělit již dříve. 2) V omluvě musí být uveden důvod, který obviněnému účast na jednání znemožňuje. Tomuto požadavku nevyhoví např. omluva s vágním odvoláním se na vyřizování důležitých záležitostí. 3) Důvod omluvy musí být doložen, obviněný tedy musí své tvrzení v rámci objektivních možností prokázat.“ Ačkoliv se výše uvedené rozsudky vztahují k předchozí právní úpravě v § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, s ohledem na totožnou konstrukci možnosti konání ústního jednání v nepřítomnosti obviněného se plně uplatní i za stávající právní úpravy (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2019, č. j. 1 As 407/2018-56).

25. Soud se v daném případě ztotožňuje se závěry správních orgánů, že žalobce svou neúčast řádným způsobem neomluvil. Žalobce, který byl s termínem nařízeného jednání obeznámen 25 dní předem, v podání učiněném v odpoledních hodinách den před nařízeným jednáním pouze uvedl, že má ve stejný termín domluvené důležité jednání, jehož se musí účastnit. Žalobce tedy nepředestřel žádný konkrétní důvod, který by mu v účasti na jednání bránil, kdy zcela vágní odkaz na blíže nespecifikované důležité jednání nemůže obstát. Nadto žalobce tvrzený důvod omluvy nikterak nedoložil, a to ani následně. Žalobce též neuvedl a nedoložil, kdy bylo „důležité jednání“ domluveno, aby bylo možné posoudit, zda omluva byla učiněna bezodkladně. Lze souhlasit s žalovaným, že pokud k tomu došlo dříve, než se žalobce dozvěděl o nařízeném jednání ve věci přestupku, omluva nebyla učiněna bez zbytečného odkladu. Pokud důvod nastal až těsně před konáním jednání, bylo na žalobci, aby jej náležitě popsal a vysvětlil, proč si domluvil jednání na shodný termín. Pokud tak neučinil, postupovaly správní orgány zcela v souladu se zákonem a shora citovanou judikaturou, jestliže shledaly, že žalobce se k jednání nedostavil bez náležité omluvy a dostatečného důvodu, a proto žádosti o odročení jednání nevyhověly. Žalobce byl přitom v předvolání k jednání poučen o tom, že omluvu z jednání s uvedením důvodů je povinen sdělit bezodkladně, zpravidla následující pracovní den po převzetí předvolání nebo poté, kdy se o skutečnosti, která mu brání dostavit se na předvolání, dozví, a byl informován o tom, jaké omluvy městský úřad považuje za náležité a jaké nikoli. Městský úřad žalobce upozornil, že vzhledem k dostatečnému předstihu, s nímž byl k jednání předvolán, nebude brán zřetel na omluvu z důvodu neodkladného jednání a že za náležitou omluvu bude považovat jen např. přesvědčivě prokázané pracovní nebo služební zaneprázdnění nebo účast na jiném řízení před soudem či správním úřadem, pokud k předvolání k němu došlo dříve. Současně žalobce upozornil, že k akceptaci omluvy nedochází automaticky a pro ověření, zda byla akceptována, mu bylo poskytnuto telefonní číslo. V dané věci pak nelze přehlédnout, že žalobce, jemuž bylo předvolání doručeno 25 dnů před konáním jednání (doručení řádného předvolání žalobce v žalobě nezpochybňuje), je advokátem, jemuž muselo být známo, jak má řádná omluva vypadat a jaký je postup, pokud taková omluva předložena není. Jestliže městský úřad za této situace předmětnou žádost žalobce o odročení jednání neakceptoval, postupoval zcela v souladu s § 80 odst. 4 zákona o přestupcích a výše uvedenou konstantní judikaturou. Žalobce tedy nebyl zkrácen na právech nezákonným postupem správních orgánů a nebylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Byl to sám žalobce, kdo se svým laxním přístupem zbavil práva účasti na jednání, jestliže svou neúčast řádně neomluvil a zcela neopodstatněně spoléhal na to, že jeho žádosti o odročení bude vyhověno, aniž si tuto skutečnost ověřil (přiměřeně viz též např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28 4. 2020, č. j. 1 As 427/2018-29). Žalobce nebyl zkrácen na právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Žalobce byl poučen o možnosti seznámit se s podklady, tohoto práva využil a k podkladům včetně protokolů o výsleších svědků se vyjádřil. Námitka žalobce tedy není důvodná.

26. Soud na okraj připomíná, že správní orgány jsou povinny postupovat v řízení bez zbytečných průtahů (§ 6 odst. 1 s. ř.). V případě přestupkového řízení je přitom třeba vzít v úvahu, že obviněný z přestupku typicky nemá zájem na rychlém projednání věci, přičemž v případě průtahů v řízení hrozí zánik odpovědnosti v důsledku prekluze. Odročení jednání a s tím spojená nutnost nového předvolání bez důležitého důvodu na základě žádosti doručené těsně před konáním jednání odporuje zásadě hospodárnosti, neboť je spojeno s dalšími náklady (mj. na doručování, kdy předvolání je třeba řádně doručit), dotýká se práv předvolaných svědků a ztěžuje efektivní výkon veřejné správy. Nelze přehlédnout, že žalobce ani v žalobě neuvedl konkrétní důvody, které mu bránily v účasti na jednání, a neoznačil důkazy k jejich prokázání.

27. Dále se soud zabýval námitkou žalobce, že správní orgány nedostatečně a nesprávně zjistily skutkový stav věci.

28. Podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu řidič nesmí při jízdě vozidlem držet v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení. Podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 1. zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla v rozporu s § 7 odst. 1 písm. c) drží v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení.

29. Správní orgány jsou ve smyslu § 3 s. ř. povinny v řízení zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v takovém rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí ve věci samé, tj. o přestupku (k tomu srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011-68). Neměly by tedy být prováděny důkazy, které jsou vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu nadbytečné.

30. V posuzované věci správní orgány za účelem zjištění skutkového stavu provedly důkaz výslechy všech tří zasahujících policistů, videozáznam a policejním spisem, v němž byl obsažen mj. úřední záznam o předmětném přestupku a předání věci. Provedené důkazy hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a to při dodržení zásad logiky, přičemž své úvahy popsaly odpovídajícím způsobem v odůvodnění prvostupňového a napadeného rozhodnutí. Vysvětlily, proč uvěřily výpovědím svědků – zasahujících policistů, jejichž výpovědi korespondovaly s ostatními provedenými důkazy (videozáznamem a úředním záznamem). Odůvodnily, proč výpověď vpředu sedících policistek o tom, že viděly žalobce telefonovat za jízdy, není zpochybněna výpovědí třetího ze zasahujících policistů. Žalovaný v návaznosti na námitku žalobce též odůvodnil, proč výpověď policistek nemůže být zpochybněna tím, že na videozáznamu není jednání žalobce, které svědkyně popsaly, viditelné, a to s poukazem na dobu pořízení záznamu a jeho kvalitu. Soud souhlasí se správními orgány, že skutkový stav byl provedeným dokazováním dostatečně zjištěn a nejsou o něm důvodné pochybnosti.

31. Žalobce nejprve namítal, že v řízení nebylo prokázáno, co konkrétně držel během řízení v ruce, neboť ve skutkové větě prvostupňového rozhodnutí nebyl tento předmět jednoznačně specifikován. S touto námitkou nemůže soud souhlasit, neboť z výpovědí obou svědkyň vyplývá, že žalobce držel v ruce telefonní přístroj (mobilní telefon), přičemž městský úřad i žalovaný toto zjištění jednoznačně uvedly v odůvodnění rozhodnutí. Žalobce byl přitom ihned po zastavení policisty seznámen s tím, že je mu kladeno za vinu právě držení telefonního přístroje (viz listina označená jako předání věci). Skutečnost, že městský úřad ve výroku při popisu skutku (způsobu spáchání) opsal celou formulaci skutkové podstaty tak, jak je uvedena v § 125c odst. 1 písm. f) bodu 1 zákona o silničním provozu, resp. formulaci zákazu zakotveného v § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu, neznamená, že by skutkový stav nebyl v tomto ohledu dostatečně zjištěn. Skutkové zjištění, že žalobce držel v ruce mobilní telefon, tedy telefonní přístroj, založené na výpovědi svědkyně S. Š. a A. Ž., bylo jasně uvedeno v odůvodnění napadeného i prvostupňového rozhodnutí.

32. Soud dodává, že ve výroku rozhodnutí o přestupku by měl být v popisu skutku uveden přesný způsob spáchání, avšak v daném případě tento nedostatek nezakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí a nejde ani o vadu řízení, která by měla vliv na zákonnost, neboť skutek byl popsán natolik určitě, že sankcionované jednání není zaměnitelné s jiným a je zřejmé, jaká zákonná povinnost byla porušena. Vadu skutkového vymezení výrokové části navíc žalobce v žalobě výslovně nenamítal (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016-46).

33. Pokud jde o výpovědní hodnotu videozáznamu, soud souhlasí s tím, že není usvědčujícím důkazem o tom, že žalobce během řízení držel v ruce u ucha telefon, což správní orgány ani netvrdily. Pořízený záznam však umožňuje učinit zjištění, na jakou vzdálenost byl žalobce spatřen zasahujícími policisty, jaká byla viditelnost na kabinu vozidla a jakou rychlostí žalobce jel. Soud souhlasí se správními orgány, že v tomto směru videozáznam podporuje výpovědi zasahujících policistů. Nelze přijmout tvrzení žalobce, že zasahující policisté mohli událost vnímat jen tak, jak je zachyceno na záznamu, resp. tvrzení, že není-li na videozáznamu vidět, že telefonoval, nemohli to vidět ani zasahující policisté. Kvalita záznamu je limitována technickým parametry a nastavením kamery (např. kvalitou optiky, světelností objektivu, rozlišením obrazu apod.) a vnějšími světelnými podmínkami danými mimo jiné dobou pořízení. Je obecně známou zkušeností, že schopnost kamery zaznamenat obraz v nočních hodinách (která se odvíjí od kvality a nastavení zařízení) a vnímání lidským okem jsou zcela odlišné. Nutno dodat, že ani umístění kamery na palubní desce není shodné s polohou očí osob ve vozidle, jejichž rozhled navíc není limitován daným namířením objektivu. Vzhledem k těmto okolnostem není možné uzavřít, že přítomní svědci viděli událost ve stejné „kvalitě“, jako byla zachycena na předmětném záznamu. Ze záznamu je naopak patrné, že vzdálenost mezi vozidly byla jen pár metrů, kabina řidiče přitom byla dobře osvícena (kromě uličního osvětlení) světly policejního vozidla, žalobce nejel příliš vysokou rychlostí a řidič a spolujezdec služebního vozu stojícího na křižovatce měli přímý výhled na kabinu projíždějícího vozidla přijíždějícího zprava. Soud proto stejně jako správní orgány nemá pochybnosti o tom, že svědci tuto událost svými smysly vnímali mnohem lépe, než jak je zachyceno na videozáznamu. Podstatné přitom je, že videozáznam nikterak nezpochybňuje, ale naopak potvrzuje pravdivost výpovědí obou policistek, z nichž vychází podstatná skutková zjištění ohledně držení mobilního telefonu žalobcem, neboť je z něj patrné, že vzhledem k postavení vozidel a osvětlení mohly vidět telefonujícího řidiče ve vozidle.

34. Za irelevantní soud považuje argumentaci žalobce, že je téměř vyloučeno, aby telefonoval tak nápadným způsobem, jak popsaly svědkyně, pokud by viděl před sebou stát vozidlo v barvách policie. Tato námitka není způsobilá relevantně zpochybnit pravdivost výpovědí policistek. Svědkyně popsaly běžné držení mobilního telefonu u ucha. Ačkoli je obecně známo, že se lidé často snaží zakázané jednání zastírat, pokud jsou nadohled policisté, není to pravidlem (nemusí například věnovat dostatečnou pozornost svému okolí nebo mohou být k této okolnosti lhostejní, například v domnění, že jednání pro ně nebude spojeno s odpovědnostním následkem). Není proto možné opačné jednání vyloučit. Současně je obecně známo, že držení telefonního přístroje a telefonování při řízení narušuje pozornost řidiče. V daném případě nemohl žalobce policejní vozidlo na větší vzdálenost vidět. Z pořízeného videozáznamu vyplývá, že žalobce vzhledem k poměrům na křižovatce musel stojící vozidlo v barvách policie spatřit až na poslední chvíli, neboť do ulice po jeho levé ruce, ve které policejní vozidlo stálo, nemohl s ohledem na zeď lemující ulici Dobřichovskou na křižovatce s ulicí Palackého (z pohledu policejního vozu po pravé straně) dobře vidět, a tedy reagovat na stojící policejní vozidla s dostatečným předstihem. Tomu by ostatně odpovídala reakce žalobce, který v průběhu projetí před služebním vozidlem policie dával od hlavy ruku dolů, jak vypověděl svědek D.. Rovněž výpovědi policistů potvrzují, že v předmětné křižovatce ulic Dobřichovská a Palackého je omezený výhled (shodně uvedli, že nejprve zaznamenali světla, pak uviděli zprava před ně přijíždějící vozidlo, svědek D. situaci popsal tak, že na křižovatce není doprava moc vidět z důvodu zástavby).

35. Soud dále neshledal ani žalobcem tvrzené rozpory ve výpovědích svědků. Pokud svědek D. vypověděl, že neviděl, zda žalobce držel v ruce telefonní přístroj, zatímco svědkyně Ž. a Š. shodně uvedly, že jej viděly, nejde o protichůdné výpovědi. Tyto skutečnosti nelze vytrhávat z kontextu, výpověď je nutné hodnotit jako celek. V daném případě je zcela logické, že svědkyně žalobce viděly, neboť obě seděly ve vozidle vpředu a mohly bez problémů sledovat prostor před sebou, zatímco svědek D. seděl vzadu a sám vypověděl, že ze zadní sedačky prostor před sebou moc nesledoval a reagoval proto později až ve chvíli, kdy na jednání žalobce upozornily jeho kolegyně. Rovněž skutečnost, že si nebyl schopen vybavit, kterou ruku viděl dávat žalobce od hlavy směrem dolů ve chvíli, kdy se naklonil dopředu mezi kolegyně, nikterak nezpochybňuje pravdivost výpovědí obou svědkyň, které na danou situaci reagovaly dříve. Svědek D. naopak potvrdil, že jeho kolegyně na telefonování reagovaly ihned, a to slovně jako první svědkyně Š.. To je pak zcela v souladu s výpovědí svědkyně Ž. a Š.. Lze naopak konstatovat, že výpovědi se vzájemně potvrzují.

36. Pokud žalobce odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2011, č. j. 1 As 97/2011-52, ve kterém Nejvyšší správní soud vyslovil, že „důkaz svědectvím policistů má sice obecně vysokou vypovídací hodnotu, jeho existence však neznamená, že by správní orgány měly zcela rezignovat na shromažďování jakýchkoliv dalších důkazů, jejichž provedení se s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci jeví být vhodné a které si mohou při vynaložení přiměřeného úsilí obstarat“, soud musí uvést, že v posuzované věci správní orgány při zjišťování skutkového stavu nevycházely pouze ze svědeckých výpovědí zasahujících policistů, nýbrž vzaly v potaz i další důkazy (zejm. videozáznam a záznam o přestupku). Na rozdíl od případu, který byl posuzován ve zmíněném rozsudku, je okamžik průjezdu vozidla žalobce před policejní hlídkou včetně podmínek na křižovatce a výhledu policistů zachycen na videozáznamu. Právě tento záznam umožnil správním orgánům zjistit, za jakých podmínek svědci žalobce spatřili, a ověřit, zda bylo možné, aby tvrzené skutečnosti viděli. V důsledku jeho existence nebylo nutné, aby správní orgány prováděly další důkazy, které by prokazovaly totožné skutečnosti, tedy místní šetření či vyšetřovací pokus. To by bylo i v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení zakotvenou v § 6 s. ř. Nelze přehlédnout, že žalobce žádným konkrétním tvrzením nezpochybnil, že by vzhledem k postavení vozidel, situaci na křižovatce, vzdálenosti či rychlosti vozidla žalobce nebylo možné, aby policistky mohly vnímat držení telefonního přístroje žalobcem.

37. Argumentace žalobce, že během řízení sice telefonoval, ale činil tak prostřednictvím tzv. handsfree, soud shodně jako správní orgány považuje za vyvrácenou provedeným dokazováním. Soud se ztotožňuje se správními orgány, že jednání žalobce bylo dostatečně prokázáno výpověďmi svědkyň Š. a Ž., o jejichž věrohodnosti a pravdivosti nebyl důvod pochybovat, kdy výpovědi všech tří policistů jsou konzistentní, prosty vnitřních rozporů, jeví se logické, vzájemně se potvrzují a jsou v souladu s ostatními provedenými důkazy, zejména videozáznamem, na kterém je situace v místě zachycena. Nelze souhlasit s argumentací žalobce, že nebyl proveden žádný relevantní důkaz, který by prokázal pochybné domněnky svědkyň, neboť výpovědi svědkyň lze bezpochyby považovat za relevantní důkazy, o jejichž pravdivosti nejsou v tomto případě důvodné pochybnosti. Žalobce pak neoznačil žádné důkazní prostředky k prokázání své skutkové verze, jejíž prokázání bylo pouze v jeho moci, neboť nepřipadaly v úvahu další důkazy, které by správní orgány mohly obstarat z moci úřední. Místní šetření ani vyšetřovací pokus, které žalobce s odkazem na výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu zmínil, nejsou způsobilé toto tvrzení prokázat. V daném případě se obrana žalobce jeví jako účelová. Nelze přehlédnout, že žalobce ani konkrétně netvrdil, jaké zařízení použil, přičemž pokud by tomu tak skutečně bylo, mohl se zcela konkrétním tvrzením hájit na místě samém, kdy měl možnost se k přestupku, který mu byl kladen za vinu, vyjádřit. Zejména měl možnost na místě okamžitě prokazovat, že měl uvedené zařízení v provozu a že toto bylo spárované s telefonem.

38. Nejvyšší správní soud k přestupkům pozorovatelným pouhým okem, mezi které držení telefonu při jízdě patří, opakovaně konstatoval, že věrohodné svědectví policistů zpravidla představuje dostatečný důkaz o jeho spáchání (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2018, č. j. 9 As 348/2017-38, ze dne 16. 5. 2019, č. j. 1 As 66/2018-34, či ze dne 5. 11. 2020, č. j. 8 As 334/2018-39). Rozporuje-li řidič spáchání takovéhoto přestupku, je v zásadě nutné policisty vyslechnout jako svědky. Pouhý úřední záznam či oznámení o přestupku nejsou dostatečnými důkazy (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 8 As 100/2011-70, či ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013-27). Povinnosti provést výslechy zasahujících policistů správní orgány dostály. V rozsudku ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007- 114, Nejvyšší správní soud ve vztahu k osobě policisty a věrohodnosti jeho výpovědi uvedl, „že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonával jen svoji služební povinnost při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil“. Citovaný rozsudek vychází z úvahy, že u svědka, který nemá žádný zájem na výsledku řízení, bude spíše pravděpodobné, že bude vypovídat skutečnosti, o nichž je subjektivně přesvědčen, že jsou pravdivé, přičemž při kolizi mezi tvrzením obviněného z přestupku a policisty je proto zpravidla věrohodnějším svědectví policisty. Uvedené závěry lze vztáhnout i na nyní posuzovaný případ, neboť ani zde soud neshledal žádnou okolnost vedoucí k závěru o zaujatosti zasahujících policistů. Soud se ztotožnil s hodnocením správních orgánů, které výpovědi policistů posoudily jako věrohodné a přesvědčivé. Nebyl zjištěn ani žádný motiv, proč by policisté měli zájem na stíhání stěžovatele než prostý výkon jejich služby. Na základě výpovědí svědkyň, které byly potvrzovány ostatními důkazy, s nimiž tvořily logický celek, tak bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že žalobce při řízení vozidla držel v levé ruce telefonní zařízení, čímž porušil § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu a naplnil skutkovou podstatu § 125c odst. 1 písm. f) bodu 1 zákona o silničním provozu. Žalobce v žalobě neuvedl žádné skutečnosti, které by věrohodnost policistů nebo pravdivost jejich výpovědí relevantně zpochybnily. K námitce, že policistky nemohly vidět, že telefonoval, není-li to viditelné na videozáznamu, se soud vyjádřil výše. V nyní posuzované věci jsou výpovědi všech tří na místě přítomných policistů vzájemně souladné, konzistentní a nevykazují žádné logické rozpory či nejasnosti. Obě vpředu ve vozidle sedící policistky se ve svých výpovědích shodovaly ve vnímání přestupkového jednání, tedy v tom, že viděly žalobce držet mobilní telefon v levé ruce u levého ucha, čímž si byly zcela jisté, a popsaly více méně totožný průběh událostí. Na tom nic nemůže změnit výpověď svědka D., který sice neviděl žalobce držet mobilní telefon u ucha, nicméně uvedl, že ze zadního sedadla situaci vpředu moc nesledoval a reagoval až ve chvíli, kdy na jednání žalobce upozornily jeho kolegyně. To logicky vysvětluje, proč na rozdíl od svědkyň předmětné jednání žalobce neviděl. Současně potvrdil, že kolegyně Š. jako první okamžitě v době průjezdu vozidla na telefonování upozornila, což výpovědi obou svědkyň potvrzuje. Popis situace vyslechnutými svědky, pokud jde o osvětlení projíždějícího vozidla, relativně malou vzdálenost a nízkou rychlost vozidla žalobce, plně koresponduje s videozáznamem, který tak jejich výpovědi podporuje a z něhož je patrné, že svědkyně mohly situaci vnímat tak, jak vypověděly. Nebyl zjištěn důvod, který by motivoval všechny zasahující policisty ke lživé výpovědi. Svědci shodně uvedli, že žalobce při kontrole viděli poprvé a nebyli s ním dříve v kontaktu, což žalobce nikterak nezpochybňuje. Soud nepřehlédl, že žalobce v průběhu správního řízení zmínil, že se jedna z policistek vyjádřila k jeho působení v zastupitelstvu. I pokud by bylo uvedené tvrzení pravdivé, dle názoru soudu nevede ke zpochybnění výpovědí svědků za situace, kdy zcela shodně vypovídala i druhá vpředu sedící svědkyně, na jejíž jednání během kontroly si žalobce ani v průběhu správního řízení nestěžoval, přičemž obě policistky vypovídaly v zásadních bodech shodně a jejich výpovědi korespondovaly s dalšími podklady, zejména výpovědí třetího z policistů, který též potvrdil, že svědkyně Š. na situaci reagovala okamžitě, přičemž je obtížně představitelné, že by svou zcela bezprostřední reakci přizpůsobila případnému negativnímu názoru na působení žalobce v zastupitelstvu obce. Z videozáznamu je zřejmé, že policistky měly dostatečné výhledové a časové podmínky pro pozorování spáchání přestupku. Soud tedy uzavírá, že správní orgány v projednávané věci v rámci přestupkového řízení opatřily důkazy, které s ohledem na povahu přestupku, který je typicky obtížně zachytitelný, s dostatečnou přesvědčivostí vedou k závěru, že žalobce se daného přestupku dopustil. Soud neshledal žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti vyslechnutých svědků, jejichž svědecké výpovědi byly konzistentní, nevykazovaly logické rozpory a korespondovaly s ostatními důkazy. Správní orgány proto nepochybily, pokud vycházely zejména ze svědeckých výpovědí policistek.

39. K námitce, že správní orgány porušily § 2 odst. 1, 3 a 4, § 3 a § 50 odst. 2 správního řádu, soud konstatuje, že ji nelze považovat za řádný samostatný žalobní bod ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle ustálené judikatury je žalobním bodem konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. „Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobkyně odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti“ (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58). Těmto požadavkům obecný odkaz na ustanovení správního řádu, který není nad rámec výše uvedených žalobních bodů podepřen konkrétními skutečnostmi či právní argumentací, nedostojí (srov. např. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 3. 2018, č. j. 10 Azs 65/2017-72). Soud se proto těmito námitkami samostatně nezabýval. Závěr a náklady řízení 40. S ohledem na vše výše uvedené soud uzavírá, že neshledal žalobní body důvodnými a ani z obsahu správního spisu nezjistil žádnou vadu řízení, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky. Soud proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

41. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když žalobce ve věci neměl procesní úspěch a procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady převyšující náklady běžné úřední činnosti nevznikly.