č. j. 47 Co 168/2019-484

Rubrum

Vadou projektové dokumentace jakožto zhotoveného díla je i její rozpor s územním plánem obce.

Výrok

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Martiny Borovcové a soudců JUDr. Romany Novákové a Mgr. Ing. Borise Nypla ve věci žalobkyně: Univerzita Karlova, IČ --- sídlem Ovocný trh 560/5, 116 36 Praha 1 - Staré Město zastoupená advokátem JUDr. Ondřejem Kochmanem sídlem Belgická 276/20, 120 00 Praha 2 proti žalované: ATIP, a.s., IČ --- sídlem Pražská 169, 541 01 Trutnov zastoupená advokátem JUDr. Janem Mikšem sídlem Na Slupi 134/15, 128 00 Praha o zaplacení 4 688 400 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 10. 7. 2019 č. j. 106 C 7/2018-356 takto:

Odůvodnění

I. Rozsudek okresního soudu se mění takto: Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 4 688 400 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % ročně z částky 4 598 000 Kč za dobu od 2. 9. 2017 do zaplacení a s úrokem z prodlení 8,5 % ročně z částky 90 400 Kč za dobu od 30. 1. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení před okresním soudem ve výši 635 344 Kč a před krajským soudem ve výši 355 530 Kč k rukám advokáta žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

Poučení

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o zaplacení 4 688 400 Kč s příslušenstvím a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení 311 667 Kč.

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní jako objednatelkou a žalovanou jako zhotovitelkou byly uzavřeny ve dnech 10. 10. 2014 a 24. 11. 2015 dvě smlouvy o dílo týkající se výstavby v areálu Fakultní nemocnice Hradec Králové. Předmětem první smlouvy bylo vytvoření projektové dokumentace - aktualizace urbanisticko-architektonické studie „Kampus UK v Hradci Králové“, předmětem druhé projektové dokumentace pro změnu územního rozhodnutí stavby „Kampus UK v Hradci Králové“. Obě smlouvy navazovaly na předchozí projektovou dokumentaci vypracovanou žalovanou, na jejímž základě bylo vydáno územní rozhodnutí stavby „Kampus UK v Hradci Králové“ dne 20. 10. 2009. Dílo spočívalo především ve vyprojektování objektu poslucháren na pozemku č. parc. 725/180 a objektu parkovacího domu na pozemku č. parc. 730/2 nacházejícími se v areálu fakultní nemocnice. Žalovaná objednané dílo provedla a předala je žalobkyni, která za ně zaplatila dohodnutou cenu v celkové výši 4 598 000 Kč. Jak objekt poslucháren, tak objekt parkovacího domu byly ve studii i projektové dokumentaci umístěny do plochy, která byla platným územním plánem pro město Hradec Králové vyhrazena plánované dopravní komunikaci. Žalobkyně tento polohový konflikt jako vadu díla žalované vytkla, požádala o opravu a stanovila pro ni žalované dodatečnou lhůtu. Jelikož žalovaná odmítla opravu provést, odstoupila žalobkyně dopisem ze dne 28. 8. 2017 od smlouvy. Okresní soud dále zjistil, že Magistrát města Hradec Králové jako příslušný stavební úřad vydal dne 30. 6. 2016 na základě projektové dokumentace územní rozhodnutí o umístění stavby. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno odvolání, v jehož rámci vzala žalobkyně svůj návrh zpět. Krajský úřad Královéhradeckého kraje jako odvolací orgán na základě zpětvzetí návrhu rozhodnutí Magistrátu města Hradce Králové zrušil a řízení zastavil. Takto zjištěný skutkový stav posoudil okresní soud po skutkové stránce a dospěl k závěru, že dílo i přes výše zmíněný polohový konflikt s územním plánem lze považovat za bezvadné. Okresní soud vyšel ze smyslu a účelu uzavřených smluv o dílo, kterými mělo být dosaženo aktualizace dříve zpracované projektové dokumentace z roku 2009 a dále též změny původního rozhodnutí o umístění stavby z téhož roku. Tohoto účelu bylo dosaženo, neboť Magistrát města Hradec Králové vydal dne 30. 6. 2016 územní rozhodnutí o změně umístění stavby. Definitivní naplnění účelu smlouvy zmařila svým postupem sama žalobkyně, která svůj návrh vzala v průběhu územního řízení zpět, v důsledku čehož odvolací orgán dříve vydané územní rozhodnutí zrušil a řízení zastavil. Okresní soud na základě tohoto hodnocení dospěl k závěru, že polohový konflikt mezi projektovou dokumentací a územním plánem města nelze hodnotit jako vadu díla. Žalovaná všechny své povinnosti ze smlouvy splnila. Předmět i účel smlouvy byly naplněny. Důvod pro odstoupení žalobkyně od smlouvy nebyl dán. Odstoupení od smlouvy je neplatné a žalobkyni nevzniklo právo na vrácení plnění poskytnutého na jejím základě žalované. Ve vztahu ke smlouvě, jejímž předmětem byla urbanisticko-architektonická studie, okresní soud doplnil, že jde pouze o koncepční materiál, který je nezávazný, zpracovává se v různých variantách, a tudíž v něm nemusí být brán zřetel k aktuálnímu územnímu plánu. V tomto případě jde o další důvod, pro který nebylo možno považovat odstoupení žalobkyně od smlouvy za platné. Okresní soud přihlédl i ke skutečnosti, že na základě projektové dokumentace z roku 2009 bylo vydáno územní rozhodnutí ve vztahu k objektu výukového a výzkumného centra, které již bylo postaveno i zkolaudováno a které je též v kolizi s územním plánem, konkrétně s plánovanou dopravní komunikací VPS I/4. Již samotná tato skutečnost znemožňuje výstavbu komunikace v trase předpokládané územním plánem.

3. Okresní soud na základě výše uvedeného právního hodnocení žalobu zamítl.

4. Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání žalobkyně. Poukázala na skutečnost, že vady díla potvrdila sama žalovaná v dopisech ze dne 31. 7. 2017 a 4. 8. 2017. Žalobkyně vady u žalované řádně uplatnila, žalovaná však odmítla vady odstranit. Žalobkyni proto nezbylo, než od smlouvy odstoupit. Postup žalované je i v rozporu se standardy profesních výkonů vypracovaných Českou komorou architektů, podle kterých je posouzení souladu záměru s územním plánem jedním ze základních požadavků kladených na architekta. To se týká i architektonické studie. Odkaz na soutěžní podmínky, podle kterých nebylo třeba brát v úvahu plánované dopravní komunikace, není namístě, neboť pro žalovanou bylo rozhodující znění smlouvy, která žádnou takovou výjimku neobsahovala. Soutěžní podmínky byly součástí zcela jiného řízení. Šlo o soutěž z roku 2009, která byla ukončena jejím zrušením. Tehdejší pokyn hlavního architekta se proto na nové dílo nemohl vztahovat. Skutečnost, že již dříve, v předchozí etapě výstavby, došlo k porušení územního plánu, neznamená, že takový postup byl správný a může být opakován i v tomto případě. Znamenalo by to opětovné porušení závaznosti územního plánu. Závěr okresního soudu, že vydáním nepravomocného územního rozhodnutí došlo k naplnění účelu smlouvy, je nesprávný. Žalovaná jej navíc docílila tím, že pozměnila umístění plánovaných dopravních komunikací oproti územnímu plánu. Samotný Magistrát města Hradec Králové ve svém vyjádření ze dne 21. 4. 2015 upozornil žalovanou, že je třeba, aby se projektované budovy nedostaly do konfliktu s plánovaným dopravním napojením areálu nemocnice na komunikace ve městě. Nepravomocné územní rozhodnutí, které považovalo projektovou dokumentaci za souladnou s územním plánem, bylo prokazatelně chybné, což vyplývá i ze sdělení Krajského úřadu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2019. Lze proto předpokládat, že pokud by žalobkyně nevzala návrh na vydání územního rozhodnutí zpět, byl by krajským úřadem zamítnut. Žalobkyni nelze vytýkat, že za těchto okolností nepokračovala v řízení, v němž neměla šanci na úspěch. Žalobkyně navíc od smluv odstoupila a nemohla s nimi již nikterak nakládat. Odstoupení přitom musela provést v zákonem vyžadované lhůtě, tedy bez zbytečného odkladu. Vše výše uvedené platí i o urbanistické studii. I v tomto případě byla žalovaná povinna postupovat v souladu s odbornou péčí a uvedené kolizi při umísťování staveb se vyhnout. Posouzení souladu záměru s územním plánem představuje naprosto zásadní požadavek na činnost architekta. Nelze souhlasit s okresním soudem, že pro zhotovení urbanistické studie neexistují žádná kritéria. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobě vyhověl.

5. Žalovaná označila rozsudek okresního soudu po skutkové i právní stránce za správný. Žalovaná zhotovila architektonickou studii a projektovou dokumentaci na základě požadavku žalobkyně, která usilovala o změnu původního územního rozhodnutí. Žalobkyně si byla vědoma limitů vyplývajících z územního plánu. Věděla o plánované veřejné komunikaci, v důsledku čehož bylo umístění nově požadovaných staveb problematické. Přestože nebylo snadné požadavkům žalobkyně vyhovět, podařilo se žalované nakonec u příslušných orgánů tento záměr prosadit, získat kladná stanoviska a dosáhnout prvostupňového územního rozhodnutí. Žalovaný by se obdobně snažil komunikací s krajským úřadem dosáhnout prosazení návrhu i v odvolacím řízení. Tuto možnost však zmařila žalobkyně zpětvzetím návrhu. Zmařila tak řádný přezkum rozhodnutí ve správním a případně i soudním řízení, jakož i možnost provedení dílčích úprav projektové dokumentace. Mezi projektovou dokumentací a územním plánem navíc není žádný rozpor. Územní plán nesmí nahrazovat územní rozhodnutí a určovat umístění jednotlivých staveb. Územní plán nemohl přesně stanovit trasu plánovaných komunikací. Výstavba parkovacího domu navíc umožní zbudování komunikace označené jako VPS I/3 při zachování jejího účelu a smyslu, komunikace VPS I/4 nikdy nemůže být podle územního plánu zrealizována, protože tomu brání již postavené výzkumné a výukové středisko. Soulad projektové dokumentace s územním plánem prokazuje i znalecký posudek znalce Ing. arch. O. Polohová kolize parkovacího domu a poslucháren s plánovanými komunikacemi (VPS I/3, VPS I/4) nevznikla v důsledku pochybení žalovaného, ale jednalo se o objektivní skutečnost. Žalovaná se při provádění díla nedopustila žádného pochybení. K vyjádření Krajského úřadu v Hradci Králové nelze přihlížet, neboť bylo vydáno mimo rámec správního řízení, a neobsahuje tudíž žádné závazné stanovisko. Pokud jde o architektonickou studii, okresní soud správně uzavřel, že jde pouze o koncepční materiál nezávazné povahy. Žádný projektant ani architekt není schopen klientovi zaručit, že k jeho návrhu bude vydáno kladné stanovisko a že podle něj bude posléze vydáno i územní rozhodnutí. V posuzovaném případě byl navíc soulad záměru s územním plánem shledán. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu z podnětu podaného odvolání a shledal odvolání důvodným.

7. Podstatou sporu byla v zásadě jediná otázka, totiž zda žalovaným provedené dílo je vadné či nikoliv. Vzhledem k tomu, že vada měla spočívat v kolizi projektové studie a projektové dokumentace s územním plánem a tím pádem v porušení § 43 odst. 5 zák. č. 183/2006 Sb. (stavební zákon), musel soud nejprve vyřešit otázku, zda je oprávněn takovou vadu, spočívající v porušení právního předpisu veřejnoprávní povahy, v tomto řízení vůbec posuzovat. Jinými slovy jde o otázku, zda oprávnění posoudit projektovou dokumentaci z hlediska jejího souladu se schváleným územním plánem není vyhrazeno pouze správnímu (stavebnímu) úřadu v rámci řízení o vydání územního rozhodnutí.

8. Tímto způsobem hodnotil věc okresní soud, který považoval za rozhodující, že ve správním řízení bylo orgánem prvního stupně územní rozhodnutí na základě posuzované projektové dokumentace vydáno. Tím došlo podle názoru okresního soudu k naplnění předmětu a účelu smlouvy o dílo. Polohový konflikt projektové dokumentace s územním plánem proto není vadou díla.

9. Odvolací soud uvedené hodnocení nesdílí. Okresní soud v podstatě rezignoval na vlastní posouzení vad díla, neboť odpověď na otázku, zda dílo vady má, či nikoliv, učinil zcela závislou na výsledku územního řízení. Jelikož územní rozhodnutí bylo příslušným stavebním úřadem prvního stupně vydáno, dospěl k závěru, že polohový konflikt vadou díla není.

10. Odvolací soud má naopak za to, že bylo plně v kompetenci soudu rozhodnout o tom, zda rozpor projektové dokumentace s územním plánem vadou díla je, a to bez ohledu na výsledek územního řízení. Domnívá se též, že za vadu díla je nutno posuzovat i případný rozpor díla s předpisy veřejného práva, resp. s územním plánem na základě těchto předpisů vydaným. Z tohoto důvodu nepovažoval zdůvodnění okresního soudu, které si vystačilo s odkazem na výsledek územního řízení, za dostatečné.

11. Nelze ostatně považovat za správný ani stěžejní argument okresního soudu, že předmět a účel smlouvy o dílo byly naplněny. Předmětem smlouvy totiž nemohlo být vydání územního rozhodnutí, neboť ke splnění takové povinnosti se žalovaný vůbec nemohl platně zavázat. Vzhledem k tomu, že vydání územního rozhodnutí spadá do pravomoci příslušného stavebního úřadu jakožto orgánu státní správy, jednalo by se o závazek nesplnitelný (nemožný), tudíž i neplatný (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 118/2019). Předmětem smlouvy o dílo tedy nemohlo být vydání územního rozhodnutí, a takový předmět smlouvy proto nemohl být ani naplněn.

12. Pokud jde o účel smlouvy, lze jistě uvažovat o určitém vztahu mezi projektovou dokumentací jako bezprostředním předmětem smlouvy o dílo a později vydaným územním rozhodnutím a v tomto smyslu hovořit o územním rozhodnutí jako o účelu smlouvy. Ani ten však nebyl v daném případě naplněn, neboť rozhodnutím odvolacího orgánu rozhodujícího v územním řízení bylo dříve vydané územní rozhodnutí zrušeno a řízení bylo zastaveno. Nelze tedy považovat účel smlouvy (vydání územního rozhodnutí) za dosažený. Skutečnost, že stavební úřad prvního stupně územní rozhodnutí vydal, neznamená automaticky, že by odvolací orgán, pokud by rozhodoval věcně, jeho rozhodnutí shledal správným. Závěr o naplnění účelu smlouvy tedy neodpovídá skutečnému právnímu stavu věci. Ten je takový, že územní rozhodnutí vydáno nebylo. Z hlediska posuzovaného případu je nerozhodné, z jakých důvodů k jeho vydání nedošlo.

13. Důvody, které vedly okresní soud k závěru, že dílo netrpí vadami, tedy podle názoru odvolacího soudu neobstojí. Odvolací soud neshledal ani žádné jiné, které by mohly vést k závěru, že dílo je bezvadné. Má naopak za to, že dílo bylo provedeno vadně.

14. Územní plán je nástrojem územního plánování a jako takový je pro všechny další fáze rozhodování v území závazný (§ 43 odst. 5 zák. č. 183/2006 Sb.). Navržená projektová dokumentace je s územním plánem v rozporu. Tento závěr okresního soudu vyplývá nejen z obou znaleckých posudků, které byly v rámci řízení předloženy, ale i z grafické dokumentace obsažené ve spise. O existenci této kolize ostatně nebylo mezi účastníky sporu. Spornou je otázka, zda tato kolize představuje vadu díla.

15. Odvolací soud má za to, že uvedená kolize vadou díla je. Ze smyslu a systematiky stavebního zákona vyplývá, že proces územního plánování je jako celek hierarchicky uspořádanou soustavou vyznačující se dvěma základními charakteristikami - postupnou konkretizací v rámci jednotlivých stupňů řízení a závazností předcházejících rozhodnutí obecnější povahy pro následná konkretizující rozhodnutí (opatření). Z tohoto hlediska bylo třeba, aby projektová dokumentace vypracovaná za účelem územního rozhodnutí byla v souladu s územním plánem jako časově předcházejícím nástrojem územního plánování obecnější povahy. To se však nestalo, neboť stavby dle projektové dokumentace se nacházejí v místě, kde má být dle územního plánu dopravní komunikace. Nerespektování územního plánu v projektové dokumentaci a umístění stavby do koridoru plánované komunikace je proto třeba považovat za vadu díla.

16. V této souvislosti lze poukázat na závěry Nejvyššího soudu přijaté v jeho rozhodnutí 23Cdo 5117/2009, v němž šlo také o posouzení vady architektonické studie a projektové dokumentace spočívající v umístění stavby v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. I v tomto případě byly architektonická studie a projektová dokumentace vypracovány za účelem dosažení územního rozhodnutí. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku vyslovil názor, že zhotovitel je povinen vypracovat projektovou dokumentaci pro územní rozhodnutí tak, aby ve všech ohledech vyhověla obecným technickým požadavkům na výstavbu, stanoveným příslušným prováděcím předpisem. Jestliže projektová dokumentace pro územní rozhodnutí nevyhovuje obecným technickým požadavkům na výstavbu, jde o dílo, které má vady. Ve zmíněném rozhodnutí tedy Nejvyšší soud dovodil, že za vadu díla je nutno považovat i jeho rozpor se stavebním zákonem, tedy předpisem veřejného práva.

17. I když se citované rozhodnutí vztahuje k režimu předchozího stavebního zákona (zák. č. 50/1976 Sb.), jsou jeho závěry podle názoru odvolacího soudu použitelné i pro režim současně platného stavebního zákona (zák. č. 183/2006 Sb.). I za účinnosti současného stavebního zákona nepochybně platí závěr Nejvyššího soudu, že vadou projektové dokumentace je její nesoulad s předpisy veřejného práva. V nyní posuzovaném případě se nesoulad projektové dokumentace s předpisem veřejného práva projevil porušením § 43 odst. 5 zák. č. 183/2006 Sb., podle něhož je územní plán obce pro rozhodování v území, zejména pro vydávání územních rozhodnutí závazný. Pokud tedy v nyní projednávané věci bylo zjištěno, že projektová dokumentace je v rozporu s územním plánem, pak to znamená, že projektová dokumentace je vadná (jako dílo byla dodána s vadami).

18. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že v předchozí fázi výstavby areálu „Kampus UK v Hradci Králové“ bylo již jedno územní rozhodnutí v rozporu s územním plánem vydáno. Jednak samotná tato okolnost neznamená, že šlo o rozhodnutí správné a že by stavební úřad v jiném případě rozhodl stejně, jednak bylo předchozí rozhodnutí vydáno za odlišných podmínek. V roce 2009, kdy bylo rozhodováno o návrhu na územní rozhodnutí ohledně předchozí fáze výstavby, vydal příslušný stavební úřad pokyn, aby v rámci projektové dokumentace nebyla brána v úvahu část územního plánu týkající se dopravního napojení přes pozemek č. parc. 725/180. Jinými slovy, sám stavební úřad označil územní plán v této části za nezávazný. (Otázku, zda tak mohl učinit, ponechává odvolací soud stranou.) Takové podmínky v posuzovaném případě splněny nebyly. Nelze totiž přisvědčit argumentaci žalobkyně, že pokyn nebrat v úvahu plánované dopravní spojení areálu s okolím platil i pro tu fázi výstavby, která je předmětem tohoto řízení. Pokyn se navíc ani v minulosti netýkal pozemku 730/2, na němž je naplánována komunikace VPS I/3.

19. Nelze přisvědčit ani námitce žalované, že územním plánem nemohla být trasa budoucí komunikace stanovena, neboť takové vymezení náleží až následným nástrojům územního plánování. Žalovaná tvrdí správně, že územní plán pracuje s plochami a koridory, zatímco konkrétní umístění stavby je až věcí regulačního plánu či územního rozhodnutí (§ 43 odst. 3 zák. č. 183/2006 Sb.). V daném případě je však v územním plánu vyznačen právě koridor jakožto plocha vymezená pro umístění vedení dopravní a technické infrastruktury ve smyslu § 2 odst. 1 písm. i) zák. č. 183/2006 Sb. (č. l. 447 spisu). V daném měřítku nelze ani o konkrétním umístění stavby, např. ve vztahu k jednotlivě dotčeným pozemkům, uvažovat. Na druhou stranu je zřejmé a vyplývá z povahy věci, že koridor určený pro vedení budoucí komunikace se bude v tomto měřítku jevit podobně jako komunikace sama.

20. Odvolací soud tedy na základě popsaných úvah dospěl k závěru, že dílo provedené žalovanou bylo vadné. Žalobkyně jako objednatelka díla jistě neměla povinnost ani zájem převzít a zaplatit projektovou dokumentaci, podle níž by nemohlo být vydáno územní rozhodnutí, případně která by činila jeho vydání značně nejistým.

21. Při posuzování případu bylo třeba držet se důsledně zákona a vyhnout se jakýmkoliv jeho neočekávaným interpretacím. Žalobkyně převzala dílo s vadami, vyzvala žalovanou k jejich odstranění, žalovaná vady odmítla odstranit a žalobkyně nato odstoupila od smlouvy. Za této situace nelze než uzavřít, že žalobkyně postupovala zcela v souladu se zákonem (§ 2615, § 2106 obč. zák.), podle něhož jí též jako důsledek odstoupení od smlouvy vzniklo právo na vrácení ceny díla (§ 2993 obč. zák.). Toto právo jí nelze upřít jen s poukazem na průběh a výsledek územního řízení. Takový postup by dostatečně nešetřil princip právní jistoty a legitimního očekávání žalobkyně jako účastníka řešeného občanskoprávního vztahu.

22. Vzhledem k tomu, že předmětem projektové dokumentace byly dvě stavby (parkovací dům a objekt poslucháren), zabýval se odvolací soud i otázkou, zda bylo třeba posoudit smlouvu jako jeden celek, či zda bylo namístě smlouvu i odstoupení od ní hodnotit ve vztahu ke každému s těchto objektů zvlášť. Tato úvaha byla vyvolána zejména argumentací žalované, že projektová dokumentace v části týkající se objektu poslucháren nemohla být v rozporu s územním plánem, neboť realizaci naplánované komunikace fakticky brání již postavený objekt výukového a výzkumného centra. Odvolací soud při řešení této otázky vyšel ze znění smlouvy, která je koncipována jako jeden nedělitelný celek. To vyplývá např. ze způsobu sjednání ceny díla, která byla koncipována jako jediná a nedělitelná a která se vztahovala k dílu jako celku. Na základě toho dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně měla právo odstoupit od celé smlouvy i v případě, že by se vada díla týkala jen některé jeho části. Navíc územní plán města Hradec Králové dosud nebyl zrušen a projektová dokumentace je s ním i ve vztahu k objektu poslucháren stále alespoň formálně v rozporu.

23. Co bylo řečeno o projektové dokumentaci, platí i o urbanisticko-architektonické studii. Také tato studie byla v rozporu s územním plánem a žalovaná měla pro tuto vadu právo od smlouvy odstoupit. I když lze projektovou studii shodně s názorem okresního soudu považovat za dokument koncepční povahy, přesto nelze její vazbu na územní plán zcela popřít, jak učinil okresní soud. Měla-li být studie podkladem pro projektovou dokumentaci, a ta pak podkladem pro územní rozhodnutí, měla samozřejmě žalobkyně jako objednatelka díla právo očekávat, že již samotná studie bude splňovat zákonem stanovené předpoklady pro vydání územního rozhodnutí. Žalobkyně ani v tomto případě jistě neměla zájem na vypracování studie, která se nemohla stát prostřednictvím na ni navazující projektové dokumentace podkladem územního rozhodnutí. Žalobkyni proto vzniklo právo i na odstoupení od smlouvy o vytvoření urbanisticko-architektonické studie.

24. Lze tedy závěrem shrnout, že dílo provedené žalovanou mělo vadu, žalovaná tuto vadu odmítla uznat a odstranit, a žalobkyně na tomto základě oprávněně od obou smluv odstoupila. Odstoupením od smlouvy byl závazek z obou smluv zrušen (§ 2004 obč. zák.) a účastnice byly povinny si vrátit, co podle zrušených smluv obdržely. V případě žalované to byla povinnost vrátit obdrženou cenu díla ve výši 4 598 000 Kč.

25. Žalobkyně se oprávněně domáhala i práva na smluvní pokutu za každý den prodlení s odstraněním vad díla ve smyslu čl. 6.2. každé z obou smluv, a to za dobu od prodlení s odstraněním vad do odstoupení od smlouvy. V případě urbanisticko-architektonické studie šlo o smluvní pokutu za 4 dny (26. 8. 2017 - 29. 8. 2017) ve výši 0,2 % denně z částky 1 950 000 Kč ve výši 15 600 Kč, v případě projektové dokumentace o smluvní pokutu za 22 dní (8. 8. 2017 - 29. 8. 2017) ve výši 0,2 % denně z částky 1 700 000 Kč ve výši 74 800 Kč. Celkem vzniklo žalobkyni právo na smluvní pokutu ve výši 90 400 Kč.

26. Žalobkyni konečně vzniklo i právo na zaplacení úroku z prodlení, neboť žalovaná je od doručení výzvy k plnění s plněním v prodlení (§ 1970 obč. zák.). Výzva k vrácení ceny díla byla žalované dle nerozporovaného tvrzení žalobkyně doručena 28. 8. 2017, žalobkyni tudíž náleží úrok z prodlení za požadovanou dobu od 2. 9. 2017 do zaplacení. Výzva k zaplacení smluvní pokuty byla žalované doručena jistě před 22. 1. 2018, kdy na ni prostřednictvím svého zástupce písemně reagovala, žalobkyni proto náleží úrok z prodlení za požadovanou dobu od 30. 1. 2018 do zaplacení. Výše úroku z prodlení činila s přihlédnutím k repo sazbě stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), 8,25 % ročně v případě prodlení s částkou 4 598 000 Kč a 8,50 % v případě prodlení s částkou 90 400 Kč.

27. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl.

28. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V řízení byla úspěšná žalobkyně, která proto má právo na náhradu svých nákladů v plném rozsahu. Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu, rozhodl též o nákladech řízení před soudem prvního stupně.

29. Náklady žalobkyně v řízení před okresním soudem spočívaly v zaplaceném soudním poplatku ve výši v celkové výši 234 420 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř.), odměně za zastupování za 5 úkonů právní služby po 26 700 Kč (§ 7 bod 6. vyhl. č. 177/1996 - převzetí věci, předžalobní výzva ohledně částky 4 598 000 Kč, sepis žaloby, písemné vyjádření k věci, zastoupení u jednání, vše do připuštění změny žaloby usnesením okresního soudu ze dne 24. 9. 2018), odměně za zastupování za 1 úkon právní služby ve výši 4 740 Kč (§ 7 bod 5. vyhl. č. 177/1996 - předžalobní výzva ohledně částky 90 400 Kč), odměně za zastupování za 6 úkonů právní služby po 27 060 Kč (§ 7 bod 6. vyhl. č. 177/1996 - 2x písemné vyjádření k věci, písemný závěrečný návrh, 3x zastoupení u jednání, vše po připuštění změny žaloby usnesením okresního soudu ze dne 24. 9. 2018), odměně za zastupování za 1 úkon právní služby v rozsahu jedné poloviny ve výši 13 530 Kč (§ 11 odst. 2 písm. f/ vyhl. č. 177/1996 Sb. - zastoupení při vyhlášení rozhodnutí), 13 paušálních náhradách hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), jízdném advokáta žalobkyně za 5 cest vykonaných na trase Praha - Trutnov a zpět v celkové délce 1500 km ve výši 9 312 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř.), náhradě za ztrátu času za 40 půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21% DPH ve výši 69 582 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkem činily náklady řízení žalobkyně před okresním soudem 635 344 Kč.

30. Podle stejných pravidel i použitých právních předpisů bylo žalobkyni přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací náklady žalobkyně spočívaly v zaplaceném soudním poplatku ve výši 234 420 Kč, odměně za zastupování za 3 úkony právní služby po 27 060 Kč (porada s klientem přesahující 1 hodinu - § 11 odst. 1 písm. c/ vyhl. č. 177/1996 Sb., odvolání, zastoupení při jednání), odměně za zastoupení za 1 úkon právní služby v rozsahu jedné poloviny ve výši 13 530 Kč (zastoupení při vyhlášení rozhodnutí), 4 paušálních náhradách hotových výdajů po 300 Kč, jízdném advokáta žalobkyně za 2 cesty vykonané na trase Praha - Hradec Králové a zpět v celkové délce 460 km ve výši 2 981 Kč, náhradě za ztrátu času za 12 půlhodin po 100 Kč a 21% DPH ve výši 21 019 Kč. Celkem činily odvolací náklady žalobkyně 355 530 Kč.

31. Odvolací soud nepřiznal žalobkyni právo na náhradu odměny za další 3 porady s klientem v průběhu řízení před okresním soudem. Věc podle názoru odvolacího soudu nebyla natolik skutkově složitá, aby takový počet porad v takovém rozsahu (vždy více než jednu hodinu) vyžadovala. Nárok žalobkyně nebylo třeba nikterak složitě konstruovat či počítat. Rozhodnutí stálo na řešení právní otázky. Účtované porady s klientem nepovažoval odvolací soud z tohoto důvodu za účelné. Výjimku představovala jen porada ohledně podání opravného prostředku následující po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně. V tomto případě byl důvod se s klientem sejít a zevrubně s ním situaci probrat. Za tuto poradu odvolací soud náhradu žalobkyni přiznal. Odměnu naopak dále nepřiznal za podání adresovaná soudu ve dnech 12. 2. 2019, 19. 3. 2019, 4. 4. 2019 a 29. 11. 2019. Tato podání obsahují pouze krátká sdělení, která jsou jen doplněním toho, co již mělo být uvedeno dříve (adresy svědků a konkretizace tvrzení, k nimž mají být vyslechnuti), vyjádřením k průběhu trestního stíhání jednoho ze znalců či označením faktur dokládajících zaplacení ceny díla. Nešlo tedy o zásadní vyjádření ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb. Posledně vyhotovené vyjádření bylo učiněno dokonce až poté, co odvolací soud odročil věc k vyhlášení rozhodnutí. V této době již vůbec nebylo možné v právní argumentaci pokračovat.