č. j. 48 Az 8/2020- 56

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Kryskou ve věci žalobce: S. H., narozen x státní občan Běloruské republiky bytem x zastoupen advokátem JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M. sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 3. 2020, č. j. OAM-228/LE-LE05-ZA08-2019, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 3. 2020, č. j. OAM-228/LE-LE05-ZA08-2019, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátu JUDr. Maroši Matiaškovi, LL.M., se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 8 228 Kč. Tato částka bude ustanovenému zástupci vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah podání účastníků 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný rozhodl, že se žalobci mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném ke dni podání žádosti (dále jen „zákon o azylu“) neuděluje.

2. Žalobce namítl, že žalovaný postupoval v rozporu s § 2 odst. 1 a 4, § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4 a § 52 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), jakož i v rozporu s § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu a s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Evropská úmluva o lidských právech“).

3. Konkrétně žalobce uvedl, že na území ČR žije od roku 2004, přičemž zde má veškeré sociální, rodinné a pracovní zázemí, a to včetně své bývalé manželky a syna. Bývalé manželce i synovi doplňková ochrana byla udělena, přičemž žalobci nikoliv, ačkoliv ze země původu vycestovali na základě totožných důvodů. Žalovaný tedy v případě žalobce rozhodl v rozporu se zásadou obsaženou v § 2 odst. 4 správního řádu. Vzhledem k tomu, že si na území ČR za posledních patnáct let vybudoval zázemí (hovoří česky, rozumí reáliím a orientuje se v základním fungování státních orgánů, má zde přátele a zaměstnání) a je zde jeho syn (roč. X), byl postupem žalovaného porušen čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech. Žalobce je se synem v pravidelném kontaktu, nicméně z důvodu rozdílného bydliště (různá města) je osobní kontakt někdy ztížen. Žalobce se snaží se synem vídat min. jednou za 14 dnů, a pokud je to možné, tak i častěji. Při návštěvách syna žalobce občas i přespává u bývalé manželky, která má syna v péči. Nucené vycestování do země původu by bylo nepřiměřeným narušením rodinného a soukromého života žalobce, neboť by se nemohl stýkat se svým synem, v zemi původu navíc nemá žádné zázemí (vazby). Takovéto narušení rodinných vztahů by mělo dopad i na jeho syna, přičemž vycestování žalobce by bylo v rozporu s nejlepším zájmem dítěte [čl. 3 a 9 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.; dále jen „Úmluva o právech dítěte“)]. To žalovaný nijak nebral v potaz, ačkoliv to vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Také by bylo znemožněno placení výživného na syna, kterému se žalobce nevyhýbá. Z výše uvedeného má žalobce napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

4. Zároveň žalobce uvedl, že v případě návratu mu hrozí nebezpečí okamžitého uvěznění nebo vystavení ponižujícímu zacházení ze strany státních orgánů země původu, neboť získal v roce 2004 v ČR doplňkovou ochranu. Nemá platný cestovní doklad, pro jehož vystavění by musel na zastupitelském úřadu země původu sdělit, kde posledních 15 let pobýval a co zde dělal. Po návratu by byl ostrakizován a nemohl by si najít zaměstnání. Zároveň poukázal na to, že absence platného cestovního dokladu ve spojení s dlouhodobým pobytem mimo zemi původu mohlo mít za následek ztrátu občanství, což žalovaný v napadeném rozhodnutí nezkoumal.

5. Žalobce také namítl, že v případě posuzování možnosti udělení humanitárního azylu žalovaný postupoval v rozporu se zákazem libovůle, neboť nikterak nezohlednil délku pobytu žalobce na území ČR (jakož i nejistotu plynoucí z jednotlivých správních řízení stran pobytu žalobce na základě zákona o azylu), míru jeho integrace a sociální vazby či dopady na syna žalobce, přičemž k posouzení možnosti udělení této formu mezinárodní ochrany žalovaný uvedl, že žalobce se udělení humanitárního azylu nedomáhal, což nemůže být přičítáno k tíži žalobce, neboť posouzení naplnění podmínek zákona o azylu pro udělení mezinárodní ochrany leží na žalovaném. Rovněž žalobce uvedl, že v případě návratu do země původu by byl odsouzen k živoření na okraji společnosti, neboť nemá žádné finanční prostředky ani vazby na zemi svého původu. Závěrem žalobce namítl, že v jeho případě mělo být postupováno ve světle rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále rovněž „NSS“) ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003-89, tedy v případě pochybností ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu.

6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu zamítl. Uvedl, že žalobní body obsažené v žalobě nikterak nedokládají jeho údajné pochybení. Některé z nich navíc působí účelově. Co se týče důvodů odjezdu ze země původu, tyto žalobce uvádí odlišně od těch, které uvedl ve své žádosti v roce 2004. Žalobce nyní nikterak nezmiňuje obavy z možné politicky motivované perzekuce. Jako důvod uvádí skutečnost, že jej v zemi původu po nešťastné životní události již nic nedrželo. Žalovaný tedy nesouhlasí s tím, domáhá-li se žalobce udělení doplňkové ochrany tak, jako byla udělena jeho bývalé manželce a jeho synovi. Bývalé manželce žalobce a jeho synovi se doplňková ochrana prodlužovala od jejich žádosti z roku 2011. Vedlo se s nimi zcela samostatné řízení nezávislé na osobě žalobce. Ten naopak přes 10 let pobývá v ČR nelegálně, svou pobytovou situaci se nikterak nesnažil řešit až do nynějška, kdy je navíc stíhán pro maření výkonu úředního rozhodnutí poté, co nerespektoval nařízené správní vyhoštění. Směšování případu žalobce a jeho bývalé ženy a syna proto není adekvátní (žalovaný pro úplnost dodává, že bývalá manželka žalobce se společně i za svého syna doplňkové ochrany vzdala dne 24. 2. 2020). Žalobce zmiňuje, že jeho snaze se integrovat do české společnosti brání probíhající a vleklá řízení. Žalobce zde však většinu času pobýval nelegálně. Žalobce se obává, že bude terčem špatného zacházení kvůli jeho řízení o mezinárodní ochraně v ČR. Nicméně ačkoliv země jeho původu může chtít od svých občanů vracejících se ze zahraničí vědět důvod jejich zahraničního pobytu, nedisponuje žádnou možností si zjistit, že tu byl žalobce držitelem mezinárodní ochrany a poté zde žil nelegálně. Jeho obavy, že by „vyšlo najevo, že byl v ČR žadatelem a držitelem mezinárodní ochrany“, jsou proto neopodstatněné. Ve zbytku žalovaný odkázal na obsah napadeného rozhodnutí. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 7. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas (§ 32 odst. 1 zákona o azylu), osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Soud napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, protože účastníci řízení s takovým postupem vyjádřili souhlas (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).

8. Podle § 75 odst. 1 s. ř. s. vychází soud při přezkoumání rozhodnutí správního orgánu ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Článek 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“) vyžaduje, aby soudy přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ podle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu. Členské státy Evropské unie byly povinny výše uvedené pravidlo transponovat do vnitrostátního právního řádu do 20. 7. 2015 (srov. čl. 51 odst. 1 procedurální směrnice). Protože doposud nebyly do českého právního řádu požadavky čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice promítnuty, ačkoliv transpoziční lhůta již uplynula, a žádost žalobce o mezinárodní ochranu byla v projednávané věci podána dne 24. 4. 2019, může se žalobce dovolávat přímého účinku uvedeného článku procedurální směrnice. Ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s. se pak neužije. Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu 9. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce dne 11. 4. 2019 požádal o udělení mezinárodní ochrany. Z protokolu o pohovoru ze dne 16. 5. 2019 k této žádosti mimo jiné vyplývá, že žalobce zemi původu opustil 10. 10. 2004 na základě cestovního pasu a českého turistického víza. Vyloučil jakékoli potíže během vyřizování dokladů nebo vycestování. Zemi původu měl opustit kvůli tomu, že prodával na tržnici a k tomu se účastnil několika akcí opozice, nějakých setkání, dostal nějaké pokuty. To se mělo odehrát v obci O., poté se odstěhoval do G., kde bydlel u rodiny své manželky asi od r. 2003. Narodil se jim syn, ale podle žalobce vinou lékařů zemřel. Poté, co odešel ze zaměstnání, je tak už v G. nic nedrželo. Vrátili se nejprve k rodičům manželky a následně se rozhodli pro odjezd ze země. Důvodem jejich rozhodnutí byla smrt dítěte. S manželkou se snažili zjistit, co se stalo, ale nedostali žádnou odpověď. V ČR pobývali jejich známí, kteří jim vysvětlili, jak si zde vše vyřídit. Vyloučil jiný důvod k odjezdu z vlasti. Dodal také, že jiné problémy než úmrtí dítěte a pracovní úraz ve vlasti neměl. V roce 2004 požádal v ČR o azyl. Byla mu udělena doplňková ochrana, která mu následně nebyla prodloužena. S manželkou se neustále hádali, protože jeho tchyně chtěla, aby se manželka vrátila do země původu. Přišly problémy s prací a bydlením a nakonec se žalobce s manželkou rozešli. Ta požádala opakovaně o mezinárodní ochranu a byla jí udělena doplňková ochrana. Žalobce by si vše chtěl znovu zařídit, aby zde mohl pracovat a vrátit se k rodině. Bylo mu uloženo správní vyhoštění a je stíhaný kvůli maření výkonu úředního rozhodnutí. Byl mu za to uložen trest vyhoštění, ale odvolal se. Mohl by odjet. Hodně o tom přemýšlel, zda by nebylo lepší na ty dva roky odjet a znovu se vrátit. Ale byla by to podle něj strašná ostuda. V zemi původu žije v jednom bytě matka s bratrem a nemůže se tam po 14 letech vrátit bez peněz. S manželkou se rozešli v roce 2009 poté, co jim nebyla prodloužena doplňková ochrana. Oficiálně jsou stále ještě manželé, i když žalobu o rozvod podali již v roce 2017. Soud žalobci stanovil platit výživné na syna ve výši 4 000 Kč měsíčně. Než jej poslali do vězení, byl s manželkou v kontaktu a syna viděl naposledy týden před tím. Syna vídal přibližně jednou týdně, a pokud pracoval mimo Prahu, vídal ho podle časových možností. Výživné se snaží platit, i když ještě musí splatit nějaké dluhy z minulosti.

10. Součástí správního spisu jsou i následující zprávy o situaci v zemi původu žalobce. Zpráva „Bělorusko Informace Jameston Foundation / Euroasia Daily Monitor, 18. ledna 2018“ týkající se běloruského úsilí o větší národní konsolidaci; zpráva „Bělorusko Informace OAMP, 14. června 2019“ týkající se bezpečností a politické situace v zemi; zpráva „Bělorusko, Informace MZV ČR, č.j. 113939-6/2019-LPTP ze dne 6. června 2019, k č.j. MV- 7953-8/OAM-2019“ týkající se pobytu občanů Běloruské republiky v zahraničí a jejich situace po návratu v souvislosti s podáním žádosti o mezinárodní ochranu a případnými následky v případě její neúspěšnosti (tato zpráva se týká také návratu do vlasti bez dokladů a pozbytí státního občanství). Součástí správního spisu je i zpráva „Bělorusko Ministerstvo zahraničních věcí Spojených států amerických, 13. března 2019“ týkající se dodržování lidských práv v Bělorusku v roce 2018. Z protokolu o seznámení s podklady rozhodnutí vyplývá, že dne 14. 2. 2020 bylo žalobci umožněno, aby se seznámil s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřil se k nim. Žalobce se s uvedenými zprávami seznámil, jejich doplnění nenavrhl a nové skutečnosti neuvedl.

11. Žalobce si napadené rozhodnutí převzal dne 9. 3. 2020. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný neshledal důvody pro udělení mezinárodní ochrany v jakékoliv její formě. K neudělení azylu podle § 14 zákona o azylu žalovaný uvedl, že se zabýval zejména rodinnou, sociální a ekonomickou situací žalobce a přihlédl i k jeho věku a zdravotnímu stavu. Nicméně nenalezl důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení azylu z humanitárního důvodu. Žalobce výslovně uvedl, že je zdravotně v pořádku a bez zvláštních potřeb. Je zletilou, plně svéprávnou osobou, která je schopna si zajištovat své životní potřeby vlastní prací, přičemž „sám žadatel se udělení humanitárního azylu nedomáhal.“ Žalobci ani v případě návratu do země původu nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání nehrozí. Ohledně absence cestovního dokladu žalovaný odkázal na informaci MZV ČR, č. j. 113939-6/2019-LPTP ze dne 6. 7. 2019, vyjadřující se k možnostem návratu do země původu žalobce, a to i v případě, že došlo ke ztrátě dokladu nebo uplynutí doby jeho platnosti. Informace se vyjadřuje také k návratu státního občana ze zahraničí poté, co tam podal žádost o mezinárodní ochranu: „Nebezpečí ve smyslu fyzickém nehrozí ani od státu ani od soukromých osob. Nebylo zaznamenáno ani znevýhodňování či diskriminace na základě žádosti o mezinárodní ochranu.“ Žalovaný rovněž dospěl k závěru, že případné vycestování žalobce není v rozporu s mezinárodními závazky ČR. V tomto ohledu zmínil právo žalobce na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech. Žalobce uvedl, že s manželkou jsou od roku 2017 v rozvodovém řízení. Žalovaný s odkazem na usnesení NSS ze dne 8. 1. 2009, č. j. 2 Azs 66/2008-52, a rozsudek ze dne 21. 5. 2010, č. j. 6 Azs 5/2010-57, uvedl, že rodinné vazby v ČR nejsou důvodem pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Posouzení žaloby soudem 12. Žalobce nejprve obecně namítal, že v řízení byla porušena ustanovení § 2 odst. 1 a 4, § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4 a § 52 správního řádu, jakož § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu. Tvrdil, že žalovaný nepřihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, neprovedl důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci a hovoří ve prospěch žalobce, neopatřil si dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí, a nezjistil tak všechny rozhodné skutečnosti a nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tyto obecné námitky soud nepovažuje za žalobní body ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle ustálené judikatury je žalobním bodem konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. „Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých ,obvyklých’ nezákonností, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami“ (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58). Těmto požadavkům ovšem výše uvedené námitky žalobce nedostály, neboť jde pouze o citace či parafráze ustanovení správního řádu a zákona o azylu, která měla být porušena, aniž by žalobce uvedl konkrétní skutečnosti či právní argumentaci. Soud se jimi proto samostatně nezabýval a rozhodnutí přezkoumal pouze v rozsahu řádných žalobních bodů.

13. K případné aplikaci zásady „v případě pochybností ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu“ soud uvádí, že toto pravidlo vyslovené v rozsudku NSS ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003-89, je nutné v případě každé žádosti o mezinárodní ochranu konkretizovat, což je povinností žalobce v rámci unesení jeho břemene tvrzení. Žalobce nicméně v žalobě pouze v obecnosti odkázal na uvedený rozsudek, aniž by blíže specifikoval, kde žalovanému měly vzniknout pochybnosti ve vztahu k žádosti žalobce, a kde tedy žalovaný postupoval v rozporu s uvedenou zásadou. Námitka je proto nedůvodná. K zásahu do práva na ochranu soukromého a rodinného života 14. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

15. Podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje vycestování cizince, pokud by bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

16. Z obsahu správního spisu, jakož i napadeného rozhodnutí, vyplývá, že žalovaný si byl vědom rodinné situace žalovaného na území ČR, konkrétně mu bylo známo, že synu žalobce byla udělena doplňková ochrana a následně (byť na této skutečnosti napadené rozhodnutí nezaložil) povolení k trvalému pobytu, že se žalobce se svým synem stýká a že opatrovnický soud rozhodoval o úpravě poměrů syna žalobce jako nezletilého dítěte. Tyto informace mu byly známy z pohovoru se žalobcem, jakož i z úřední činnosti. Navzdory tomu se žalovaný v napadeném rozhodnutí (srov. str. 9 napadeného rozhodnutí) nijak nezabývá tím, zda tento vztah mezi otcem a synem je skutečně existující a jaká je jeho kvalita a jaké důsledky pro něj by mělo vycestování žalobce do země jeho původu. Žalovaný se omezil pouze na citaci dvou rozhodnutí NSS, z nichž mělo vyplývat, že rodinné důvody nejsou důvodem pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu.

17. Na tomto místě považuje soud za důležité uvést, že žalovaný si z judikatury NSS vybral pouze rozhodnutí jeho závěry podporující a naopak zcela opomenul novější judikaturu NSS, která se výkladem § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu ve spojení s možným porušením čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech zabývala. Konkrétně NSS v rozsudku ze dne 21. 2. 2019, č. j. 5 Azs 235/2018-32, uvedl: „Aplikace zákona o azylu se nemůže dostat do kolize s mezinárodními závazky České republiky, které vyplývají z čl. 8 [Evropské úmluvy o lidských právech], který garantuje ochranu v situacích skutečně nepřiměřeného zásahu do soukromého či rodinného života cizince. Proto ani při posuzování otázky možného udělení doplňkové ochrany nelze odhlížet od čl. 8 [Evropské úmluvy o lidských právech]. Nejvyšší správní soud konstatuje, že samotná existence rodinného života automaticky neznamená povinnost udělit doplňkovou ochranu za účelem jeho realizace. Je třeba zkoumat, zda případné vycestování nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky České republiky; zejména, zda se nemůže jednat o natolik dlouhodobý a intenzivní vztah, nejčastěji dlouholeté manželství či dokonce rodinu s dětmi, aby i s ohledem na stupeň integrace jednotlivých členů rodiny, (ne)bylo možno vyloučit pravděpodobnost reálné zpětné integrace v zemi původu cizince. V rozsudku ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008-71, zdejší soud mimo jiné konstatoval: ,Při posuzování důvodů znemožňujících vycestování cizince by byl výjimkou z výše uvedených závěrů pouze případ, kdy by si stěžovatel vytvořil na území ČR takové rodinné či případně osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území ČR.‘ Obdobně v rozsudku ze dne 2. ledna 2012, č. j. 6 Azs 35/2011-47, se uvádí: ,Není vyloučeno podřadit některé zásahy do rodinného života pod důvody pro udělení doplňkové ochrany, např. případy, kdy by si stěžovatel vytvořil na území České republiky takové rodinné a osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území České republiky‘“ (důraz přidán zdejším soudem). Tyto závěry jsou podle zdejšího soudu plně aplikovatelné i v projednávané věci.

18. Soud v této souvislosti poukazuje rovněž na důvodovou zprávu k novele, která institut doplňkové ochrany do zákona o azylu zavedla (zákon č. 165/2006 Sb.), v níž stálo: „Nad rámec kvalifikační směrnice se proto doplňuje do definice vážné újmy, že za ,vážnou újmu‘ se bude považovat i situace, pokud by vycestování cizince nebylo možné s ohledem na závazky plynoucí z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána. Tradičně půjde např. o situace, kdy vycestování není možné s ohledem na respektování soukromí a rodinného života, tak jak je zakotveno v čl. 8 [Evropské úmluvy o lidských právech]“ (Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, IV. volební období, 2006, sněmovní tisk č. 1233). Tato důvodová zpráva byla součástí vládního návrhu zákona, přičemž gesčním ministerstvem jako ústřední správní úřad pro povolování pobytu cizinců a postavení uprchlíků [srov. § 12 odst. 1 písm. h) zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů] byl žalovaný.

19. Pojem rodinného života není Evropskou úmluvou o lidských právech definován, je však vykládán poměrně extenzivně (srov. např. rozsudek NSS ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009- 65). Vztahem zakládajícím rodinný život je především vztah manželů v zákonném a skutečném manželství, přičemž důraz je kladen na fungující (nikoliv pouze formální) rodinné vztahy [srov. např. K. proti Spojenému království, rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva (dále jen „EKLP“) ze dne 15. 10. 1986, stížnost č. 11468/85]. Fungující reálné vztahy mezi rodiči a jejich dětmi do kategorie rodinného života spadají taktéž. Je přitom nerozhodné, zdali bylo dítě svěřeno do péče druhému z rodičů, neboť čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech zahrnuje rovněž právo na styk s dítětem, tj. právo dítě navštěvovat a být s ním v kontaktu (srov. Smolník proti České republice, rozhodnutí ESLP ze dne 25. 5. 2004, stížnost č. 18302/02, W. proti Spolkové republice Německo, rozhodnutí EKLP ze dne 10. 10. 1986, stížnost č. 11526/85).

20. Vedle toho žalovaný vůbec nevzal v potaz východiska čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Nejlepším zájmem syna žalobce se žalovaný vůbec nezabýval. Přitom, jak žalobce důvodně namítá, je tento faktor významný i na poli aplikace čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech (srov. Jeunesse proti Nizozemsku, rozsudek ze dne 3. 10. 2014, stížnost č. 12738/10, bod 118). Zároveň je nutno zdůraznit, že povinnost zohlednit nejlepší zájem dítěte platí i pro rozhodnutí, které není určeno nezletilému dítěti, nýbrž i jeho rodiči (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2020, č. j. 5 Azs 220/2019-33, č. 4034/2020 Sb. NSS, nebo přiměřeně rozsudek Soudního dvora EU ze dne 11. 3. 2021, M. A. proti État belge, C-112/20). Žalovaný tak měl nejen povinnost posoudit soulad vycestování žalobce s jeho právem na rodinný a soukromý život, ale musel se rovněž zabývat nejlepším zájmem syna žalobce. To se však nestalo.

21. Žalovaný konkrétní situaci žalobce a jeho syna, osobní situaci žalobce samotného (jeho integraci, osobní život a veškeré sociální vazby na území ČR) ani dopady, které by vycestování žalobce mělo na jeho soukromý a rodinný život, nijak neposuzoval. Pouze (ve skutečnosti selektivně) odkázal na judikaturu NSS vztahující se k § 14a zákona o azylu.

22. V této souvislosti soud poukazuje rovněž na to, že pro rozhodování žalovaného v předcházejícím správním řízení byl rozhodný skutkový a právní stav v době vydání napadeného rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 7. 4. 2011, č. j. 1 As 24/2011-79). Této povinnosti však napadené rozhodnutí rovněž neodpovídá. Žalovaný vycházel z toho, že bývalá manželka žalobce a syn žalobce jsou držiteli doplňkové ochrany. Až ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že se dne 24. 2. 2020, tj. 2 týdny před vydáním napadeného rozhodnutí [srov. § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu], doplňkové ochrany vzdali. Tuto skutečnost soud ověřil z evidence žalovaného podle § 71 zákona o azylu, přičemž z provedené lustrace v informačním systému základních registrů vyplývá, že syn žalobce na území ČR pobývá od 20. 2. 2020 na základě povolení k trvalému pobytu. Trvalý pobyt bývá přitom často označován za nejvyšší pobytový status (srov. např. rozsudek NSS ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012-39). Pobytový režim rodinného příslušníka, s nímž cizinec spojuje tvrzení o fungujícím rodinném životě na území, může představovat jednu z okolností relevantních při jeho posuzování. Pobytový režim syna žalobce ke dni vydání napadeného rozhodnutí však žalovaný nezohlednil.

23. Že je syn žalobce držitelem doplňkové ochrany, byl v době vydání napadeného rozhodnutí závěr nesprávný. Nicméně zcela absurdně působí část odůvodnění napadeného rozhodnutí, v níž žalovaný bez jakéhokoliv podrobnějšího vysvětlení sugeruje, že by žalobce mohl realizovat právo na rodinný život v zemi původu, a to s osobou, která má podle něj udělenu doplňkovou ochranou.

24. Žalovaný se dále nezabýval kvalitou vztahu mezi rodičem a dítětem, tj. mezi žalobcem a jeho synem, a řádně neposoudil, zda je tento vztah skutečný a fungující. Za tímto účelem si neobstaral ani jemu známé a dostupné podklady. V této souvislosti se nabízel zejména výslech bývalé manželky žalobce a rozhodnutí opatrovnického soudu o úpravě poměrů syna žalobce, o kterém se žalobce během pohovoru zmínil.

25. Soud proto shrnuje, že část odůvodnění napadeného rozhodnutí věnující se případným dopadům rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce nelze pokládat za dostačující. Na podkladě hodnocení provedeného žalovaným tedy soud nemohl předmětný žalobní bod meritorně přezkoumat, neboť závěr žalovaného (který nemusí být ve výsledku nesprávný), že dopad vycestování do soukromého a rodinného života žalobce není nepřiměřený, je nedostatečně odůvodněný a založený na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Žalobní bod je důvodný. K odůvodněným obavám ze skutečného nebezpečí vážné újmy 26. Dále se soud zabýval námitkou žalobce, že mu v případě návratu do země původu hrozí nebezpečí okamžitého uvěznění nebo vystavení ponižujícímu zacházení ze strany státních orgánů země původu. Žalobce tuto námitku staví na tom, že jeho původní žádosti o mezinárodní ochranu bylo vyhověno. Žádné jiné okolnosti, stran toho proč by orgány veřejné moci země jeho původu měly mít zájem o jeho osobu, v projednávané věci neuvedl. Soud považuje tuto argumentaci za lichou a obavy žalobce za neodůvodněné. Ze zpráv, které tvoří obsah správního spisu (srov. zprávu „Bělorusko, Informace MZV ČR, č.j. 113939-6/2019-LPTP ze dne 6. června 2019, k č.j. MV- 7953-8/OAM-2019“), vyplývá, že zájem tamějších státních orgánů o osoby svých občanů je zaměřen na politicky aktivní osoby, což žalobce podle svých slov není a žádnou opoziční politickou činnost nevykonává, ani to v projednávané věci netvrdí. O politicky neaktivní osoby (navrátilce) orgány veřejné moci žádný zájem nemají. Žalobci proto žádné ponižující zacházení ze strany orgánů veřejné moci země původu podle zjištěného skutkového stavu věci nehrozí. K možnosti uvěznění žalobce soud konstatuje, že žalobce má na mysli zřejmě trestný čin „Diskreditace Běloruské republiky“, nicméně pro své závěry o naplnění skutkové podstaty tohoto činu neuvádí žádné skutečnosti. Navíc ze zprávy „Bělorusko, Informace MZV ČR, č.j. 113939- 6/2019-LPTP ze dne 6. června 2019, k č.j. MV- 7953-8/OAM-2019“ vyplývá, že pro tento trestný čin orgány veřejné moci Běloruska trestní stíhání nevedou. Tento skutkový závěr žalobcem relevantně vyvrácen nebyl. Soud proto uzavírá, že tato dílčí námitka je nedůvodná, neboť ve světle rozsudku NSS ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008-62, žalobce nepředložil důvodné obavy o hrozícím skutečném nebezpečí.

27. Rovněž námitku žalobce, že žalovaný nezkoumal, zda absence platného cestovního dokladu ve spojení s dlouhodobým pobytem mimo území země původu žalobce mohla mít za následek ztrátu státního občanství, považuje soud za nedůvodnou. Již z uvedené zprávy „Bělorusko, Informace MZV ČR, č.j. 113939-6/2019-LPTP ze dne 6. června 2019, k č.j. MV- 7953-8/OAM-2019“ vyplývá, že žalobcem uváděné skutečnosti nepředstavují v rámci právního řádu země jeho původu relevantní právní skutečnosti, které by vedly ke ztrátě státního občanství. Skutečnost, že žalovaný toto nezkoumal je proto nepodstatná, neboť ze shromážděných podkladů rozhodnutí vyplývá, že žalobce státní občanství uvedeným způsobem ztratit nemůže. Nadto sám žalobce v řízení před žalovaným tuto obavu ani nevyslovil, byť k tomu měl několik příležitostí. Navíc si se s uvedenou zprávou seznámil, jak vyplývá z protokolu o seznámení s podklady ze dne 14. 2. 2020.

28. Přes nedůvodnost těchto dílčích námitek soud nemohl napadené rozhodnutí plně přezkoumat v mezích uplatněného žalobního bodu, a to pro kvalifikované vady předcházejícího správního řízení (nedostatek důvodů napadeného rozhodnutí a podstatné nedostatky skutkových zjištění). Tyto vady tak rovněž představují důvod zrušení napadeného rozhodnutí [§ 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.]

29. Soud na tomto místě poukazuje na část odůvodnění napadeného rozhodnutí, v níž žalovaný odkázal na obsah spisovaného materiálu k předchozím řízením ve věci mezinárodní ochrany s tím, že jeho „podstatné části jsou ve fotokopii součástí spisovaného materiálu k jeho aktuální žádosti o udělení mezinárodní ochrany“ (str. 3 napadeného rozhodnutí). Jakékoliv části spisového materiálu k řízení o žádosti žalobce, na jejímž základě mu byla udělena doplňková ochrana, nebo k řízení zakončenému rozhodnutím žalovaného o neprodloužení doplňkové ochrany však součástí správního spisu v projednávané věci nejsou. Ze spisového přehledu a číselné řady označení listin obsažených ve správním spise přitom vyplývá, že se nejedná o případ neúplného spisu, jehož některé části nebyly soudu předloženy, nýbrž že relevantní dokumenty (předchozí rozhodnutí žalovaného, následná rozhodnutí správních soudů aj.) ve správním spise chybějí.

30. Soud si je vědom toho, že jak rozhodnutí žalovaného o udělení doplňkové ochrany žalobci, tak rozhodnutí žalovaného o neprodloužení doplňkové ochrany žalobci nejsou předmětem soudního přezkumu v projednávané věci. Skutečnost, že žalovaný napadeným rozhodnutím nerozhodoval o žádosti o prodloužení doplňkové ochrany a že o neprodloužení doplňkové ochrany bylo již před lety pravomocně rozhodnuto (včetně následného soudního přezkumu ve správním soudnictví), na druhou stranu neznamená, že jsou předchozí rozhodnutí žalovaného ve věci mezinárodní ochrany týkající se žalobce bez významu.

31. Neprodloužení doplňkové ochrany je založeno na klauzuli rebus sic stantibus, tj. podstatné změně okolností. Tento koncept znamená, že doplňkovou ochranu může žalovaný neprodloužit pouze tehdy, pokud nepochybně prokáže, že došlo k podstatné změně okolností. Těmito okolnostmi jsou ty, které žalovaného vedly k udělení doplňkové ochrany (srov. stanovisko generálního advokáta Soudního dvora EU ze dne 24. 1. 2019, Bilali, C-720/17, bod 58). Změna takových okolností pak musí být podstatná a musí „napravit příčiny, které vedly k přiznání statusu doplňkové ochrany“ (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 23. 5. 2019, Bilali, C-720/17, bod 49). Tato podmínka má zabránit tomu, „že by statusy, které byly přiznány, byly neustále zpochybňovány z důvodu přechodných změn situace existující v zemi původu osob, jimž byly takové statusy přiznány, čímž je zaručena stabilita jejich situace“ (stanovisko generálního advokáta Soudního dvora EU, Bilali, bod 60).

32. Ačkoliv zde žalovaný nemá výše naznačené povinnosti jako v případě rozhodování o žádosti o prodloužení doplňkové ochrany z důvodu klauzule rebus sic stantibus, stále je vázán základními zásadami činnosti správních orgánů. Ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu po správních orgánech požaduje, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Za využití logického argumentu a fortiori je nutné danou zásadu vyložit tak, že pokud se na základě zásady legitimního očekávání a rovnosti může účastník řízení dovolávat obdobného rozhodnutí ve vztahu k ostatním blíže neurčeným účastníkům jiných správních řízeních, kteří se ocitli v obdobné situaci, tím spíše se takový účastník může uvedené zásady dovolávat v případě, že správní orgán rozhoduje v jeho věci o typově totožném právním poměru, o němž již dříve vydal několik správních rozhodnutí. Aby se tak soud mohl věcně zabývat námitkou obavy ze skutečného nebezpečí vážné újmy v její úplnosti, musí být předcházející rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany týkající se žalobce (žalovaného, správních soudů) součástí správního spisu. Jen tak může soud řádně podrobit přezkumu úvahy žalovaného při aplikaci dotčených zákonných ustanovení vedoucí k neudělení doplňkové ochrany. Uvedené platí zvlášť za situace, kdy sám žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí na „podstatné části“ spisového materiálu k předcházejícím řízení odkazuje.

33. Obdobný závěr pak platí i ve vztahu k žalobní námitce, že bývalé manželce žalobce i synovi žalobce byla doplňková ochrana znovu udělena, přičemž žalobci nikoliv, ačkoliv ze země původu vycestovali žalobce s manželkou na základě totožných důvodů. Pro posouzení důvodnosti námitky, že žalovaný tak rozhodl v rozporu se zásadou § 2 odst. 4 správního řádu, opět chybí ve správním spise podklady (zejména předchozí rozhodnutí žalovaného ve věci mezinárodní ochrany týkající se žalobce). Soud proto jen nad rámec nezbytného odůvodnění uvádí, že v případě nové žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochranu nemusejí být důvody, pro které byla doplňková ochrana jeho bývalé ženě a synovi opětovně udělena a následně prodlužována, irelevantní. Soud totiž nesdílí náhled žalovaného, který rozdílnost případu žalobce spatřuje v tom, že bývalé manželce žalobce a jeho synovi se doplňková ochrana prodlužovala od jejich žádosti z roku 2011. Tato jeho procesní obrana se totiž míjí s podstatou námitky žalobce, který shodnost či podobnost případů (srov. § 2 odst. 4 správního řádu) spatřuje jednak v důvodech odchodu ze země původu a jednak v tom, že jemu i bývalé manželce žalobce byla doplňková ochrana nejprve udělena a poté neprodloužena, přičemž rozdíl spočívá v tom, že s následně podanou žádostí o udělení mezinárodní ochrany byla manželka žalobce úspěšná, kdežto žalobce (v projednávané věci) nikoliv. Objektivní rozdílnost případů (délka doby mezi neprodloužením doplňkové ochrany a následnou žádostí o udělení mezinárodní ochrany, která není v projednávané věci sporná) nemění nic na tom, že žalovaný nutně musel v případě bývalé manželky žalobce důvod pro (opětovné) udělení doplňkové ochrany shledat. Jinými slovy dovolená rozdílnost řešení případů ve smyslu § 2 odst. 4 správního řádu může být stěží založena výhradně na tom, že o udělení mezinárodní ochrany po neprodloužení doplňkové ochrany požádal každý za odlišně dlouhou dobu. Jen pro úplnost však soud dodává, že přes uvedené nedostatky správního spisu by se měl také žalobce pro úspěch námitky porušení § 2 odst. 4 správního řádu snažit tvrdit a prokazovat konkrétní shodnosti a odlišnosti řešení případů svého a své bývalé manželky. K humanitárnímu azylu 34. K námitkám směřujícím proti neudělení azylu z humanitárních důvodů podle § 14 zákona o azylu soud předně připomíná, že rozhodnutí o udělení humanitárního azylu je vydáváno ve sféře správního uvážení žalovaného (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 2. 2006, č. j. 8 Azs 195/2005-66), z čehož vyplývají i omezené možnosti soudního přezkumu rozhodnutí takového rozhodnutí. Výklad neurčitého právního pojmu „případ hodný zvláštního zřetele“ a jeho aplikace na konkrétní skutkový stav jsou však plně a meritorně přezkoumatelné (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 1. 2015, č. j. 1 Azs 200/2014-27, č. 3200/2015 Sb. NSS).

35. Nejvyšší správní soud již dříve ve své judikatuře vymezil situace (srov. např. rozsudek NSS ze dne 18. 2. 2021, č. j. 5 Azs 311/2020-29), které lze považovat za případy zvláštního zřetele hodné – jedná se např. o osoby zvláště těžce postižené či nemocné nebo osoby přicházející z oblasti stižené humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory; tedy situace, na které sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty § 12 a 13 zákona o azylu, ale ve kterých by bylo přesto nehumánní azyl neposkytnout (srov. také rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004-55). Naopak takovým případem NSS neshledal samu o sobě (tj. bez přistoupení dalších okolností zvláštního zřetele hodných) situaci, kdy cizinec žádal o mezinárodní ochranu z důvodu společného soužití se snoubenkou, která má desetiletou dceru (srov. rozsudek NSS ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004-69), nebo například situaci, kdy cizinka žádala o udělení azylu z důvodu společného soužití s manželem – občanem Vietnamské socialistické republiky žijícím na území ČR, který sám o azyl nepožádal (srov. rozsudek NSS ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 47/2004-60).

36. Přestože žalovaný při posuzování existence rodinného života žalobce na území ČR pochybil (srov. body 14 až 25 tohoto rozsudku), nezpůsobuje tato vada nepřezkoumatelnost či nezákonnost napadeného rozhodnutí v části výroku, kterým nebyl žalobci udělen azyl z humanitárních důvodů. Žalobce totiž nepředestřel žádné hájitelné tvrzení ve vztahu ke skutkovému stavu, který by mohl být podřaditelný pod neurčitý právní pojem případ hodný zvláštního zřetele. Sloučení rodiny, resp. zachování stávajících rodinných vazeb či délku pobytu na území nelze za takový případ považovat, nejsou-li dány další významné skutečnosti, které by jeho udělení opodstatňovaly (např. již zmíněná přírodní katastrofa či vážné tělesné postižení apod.). Soud tak nepovažuje žalobcem tvrzené důvody (nejistota a úzkost způsobená pobytem na území ČR bez povolení, sociální, rodinné a ekonomické vazby na území ČR, absence vazeb na zemi původu, absence finančních prostředků pro započetí nového života v zemi původu), a to ani v jejich souhrnu, za případ hodný zvláštního zřetele ve smyslu § 14 zákona o azylu.

37. K námitce porušení zákazu libovůle při posuzování podmínek pro udělení azylu podle § 14 zákona o azylu soud uvádí, že ačkoliv je dané odůvodnění závěrů žalovaného stručné, vyplývá z něj, že se žalovaný zabýval jak rodinnou, tak i sociální a ekonomickou situací, jakož i zdravotním stavem a osobními poměry žalobce (věk, svéprávnost). Skutečnost, že žalovaný se konkrétně nezabýval délkou pobytu žalobce, rodinnou situací a jeho integrací na území ČR, nepředstavuje porušení zákazu libovůle žalovaným, neboť tyto skutečnosti je možné podřadit pod posouzení rodinné a sociální situace žalovaného. Taktéž nedostatek finančních prostředků po návratu do země původu bylo možné podřadit po zhodnocení ekonomických možností žalobce. Podstatné však je, jak vyplývá z výše uvedeného, že tyto skutečnosti nejsou pro udělení humanitárního azylu rozhodné. Dále soud uvádí, že ačkoliv žalovaný nesprávně uvedl, že žalobce o udělení humanitárního azylu nežádal (žalobce žádal obecně o mezinárodní ochranu a bylo na žalovaném, aby posoudil, zda naplňuje podmínky pro udělení té které formy mezinárodní ochrany), tak toto pochybení není s to způsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí nebo jeho části. Námitka je nedůvodná. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 38. Z výše uvedených důvodů soud zrušil napadené rozhodnutí dílem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a dílem pro kvalifikované nedostatky skutkových zjištění [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Současně soud vyslovil, že se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud ve zrušujícím rozsudku vyslovil (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nebyl v řízení úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalobci žádné prokazatelné náklady nevznikly, neboť je v tomto řízení osvobozen od soudních poplatků [§ 11 odst. 1 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů] a zástupce z řad advokátů mu byl ustanoven soudem, jeho odměnu proto hradí stát (§ 35 odst. 10 s. ř. s.).

40. Ustanovenému zástupci žalobce soud podle § 35 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 64 s. ř. s. a § 31 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů přiznal odměnu ve výši 8 228 Kč. Ta je tvořena odměnou advokáta za dva úkony právní služby po 3 100 Kč [přípravu a převzetí zastoupení a sepis doplnění žaloby podle § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)] a náhradou hotových výdajů za dva úkony po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, k nákladům řízení tak patří i náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 %, tj. ve výši 1 428 Kč.