č. j. 5 A 140/2016- 108

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera a soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Aleny Pavlíčkové ve věci žalobce: I. V. bytem X zastoupen advokátem JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D. sídlem Slavíkova 1568/23, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy sídlem Mariánské náměstí 2, 110 01 Praha 1 Břetislavka, a. s., IČO 05303117 za účasti: sídlem V Šáreckém údolí 764/1, 160 00 Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 6. 2016, č. j. MHMP 1005196/2016 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 6. 2016, č. j. MHMP 1005196/2016, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 11 228 Kč, a to do rukou jeho zástupce JUDr. Ondřeje Tošnera, Ph.D., advokáta.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Podanou žalobou napadl žalobce v záhlaví označené rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6 (dále „jen prvostupňový správní orgán“) ze dne 7. 3. 2016, č. j. MCP6 019896/2016 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí ve věci obnovy řízení“), kterým byla zamítnuta žádost žalobce o obnovu řízení o povolení stavby „Regenerace lokality X“ na adrese X a stavby rozšíření chodníku při komunikaci v ulici X (dále jen „dotčená stavba“).

2. V projednávané věci tedy žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném v době rozhodování správního orgánu (dále jen „správní řád“), potvrdil rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, který podle § 100 odst. 6 správního řádu zamítl žádost o obnovu řízení.

3. Pro plné pochopení projednávané věci je důležité, že dne 2. 5. 2011 vydal prvostupňový správní orgán územní rozhodnutí, kterým byla ve stopě stávajících staveb č. p. X v katastrálním území X (dále jen „prvostupňové územní rozhodnutí“). Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání (dále jen „I. rozhodnutí ve věci odvolání proti prvostupňovému územnímu rozhodnutí“), o kterém rozhodl žalovaný dne 25. 5. 2012, č. j. S-MHMP713814/2011/OST/MO, jímž prvostupňové územní rozhodnutí změnil (do výroku byl doplněn druh pozemku) a v ostatním potvrdil. Toto rozhodnutí bylo napadeno u zdejšího soudu, který jej rozsudkem ze dne 16. 9. 2013, č. j. 11 A 115/2012-57, zrušil. Žalovaný věc rozhodl opětovně dne 16. 4. 2014, č. j. S- MHMP 532153/2014 (dále jen „II. rozhodnutí ve věci odvolání proti prvostupňovému územnímu rozhodnutí“), přičemž i toto rozhodnutí bylo napadeno u zdejšího soudu a zrušeno, a to rozsudkem ze dne 29. 3. 2017, č. j. 6 A 107/2014-85.

4. Dne 8. 7. 2013 bylo vydáno na základě prvostupňového územního rozhodnutí ve znění I. rozhodnutí ve věci odvolání proti prvostupňovému územnímu rozhodnutí stavební povolení, č. j. MCP6 036235/2012 (dále jen „stavební povolení“; právní moc nabylo dne 26. 7. 2013).

II. Obsah žaloby a související vyjádření

5. Žalobce ve své žalobě uvádí, že napadené rozhodnutí je nezákonné. Ve svém podání formuluje žalobce 3 žalobní body.

6. V prvním žalobním bodu žalobce tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce nesouhlasí s názorem žalovaného, podle kterého není možné obnovit řízení, pokud nebylo zrušeno prvostupňové územní rozhodnutí, ale bylo zrušeno pouze I. rozhodnutí ve věci odvolání proti prvostupňovému územnímu rozhodnutí.

7. Podle žalobce platí, že podkladem rozhodnutí o povolení dotčené stavby bylo a muselo být zcela nepochybně nejen prvostupňové rozhodnutí, ale i následně soudem zrušené I. rozhodnutí ve věci odvolání proti prvostupňovému územnímu rozhodnutí. V této souvislosti žalobce zdůrazňuje, že pokud bylo proti prvostupňovému územnímu rozhodnutí podáno odvolání, potom, bez toho aniž by bylo vydáno rozhodnutí o odvolání proti tomuto rozhodnutí, nepůsobí prvostupňové rozhodnutí žádné účinky. Proto je nezbytným podkladem pro navazující (stavební) řízení nejen rozhodnutí prvostupňové, ale i rozhodnutí odvolací, neboť řízení odvolací tvoří s řízením na prvním stupni jeden celek.

8. Podle žalobce nemůže prvostupňové rozhodnutí existovat samostatně, a to tím spíše, že bylo změněno rozhodnutím odvolacího správního orgánu. Podle žalobce by tedy bez I. rozhodnutí ve věci odvolání proti prvostupňovému územnímu rozhodnutí nemohlo být vydáno ani prvostupňové stavební rozhodnutí.

9. Pokud tedy zdejší soud zrušil I. rozhodnutí ve věci odvolání proti prvostupňovému územnímu rozhodnutí, potom bylo zrušeno rozhodnutí, které bylo podkladem pro vydání prvostupňového stavebního rozhodnutí, a tedy je splněna podmínka pro obnovu stavebního řízení podle § 100 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“).

10. V druhém žalobním bodu žalobce namítá, že řízení, jež předcházelo vydání rozhodnutí, bylo vedeno v rozporu se zákonem, neboť nebylo na jeho žádost přerušeno.

11. Podle žalobce byla jeho žádost o obnovu stavebního řízení prvostupňovým správním orgánem zamítnuta, neboť nebyla splněna podmínka obnovy, podle které skutečnost odůvodňující obnovu řízení může odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování ve stavebním řízení, jelikož prvostupňovém územní rozhodnutí bylo potvrzeno II. rozhodnutím ve věci odvolání proti prvostupňovému územnímu rozhodnutí. Žalobce nicméně žádal o přerušení řízení do právní moci rozhodnutí zdejšího soudu v řízení, ve kterém se rozhodovalo o žalobě proti II. rozhodnutí ve věci odvolání proti prvostupňovému územnímu rozhodnutí. Prvostupňový správní orgán ovšem v rozporu se zákonem žalobcovu žádost o přerušení řízení zamítl usnesením ze dne 3. 3. 2016, č. j. MCP6 020198/2016. Žalobcovo odvolání proti tomuto usnesení pak bylo zamítnuto žalovaným dne 13. 6. 2016, č. j. MHMP 1016277/2016.

12. Žalobce je toho názoru, že v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 6 A 107/2014 je posuzovaná stěžejní otázka zákonnosti umístění dotčené stavby. Pokud by zdejší soud shledal, že II. rozhodnutí ve věci odvolání proti prvostupňovému územnímu rozhodnutí je nezákonné, nebylo by možno stavbu – v obnoveném stavebním řízení – povolit. Podle žalobce přitom nebylo lze rozhodnutí soudu předjímat; naopak je třeba vyčkat na jeho rozhodnutí. Proto také měl prvostupňový správní orgán řízení o návrhu na obnovu stavebního řízení přerušit a vyčkat rozhodnutí zdejšího soud v řízení vedeném pod sp. zn. 6 A 107/2014.

13. Podle žalobce se přitom mýlí žalovaný, odůvodňuje-li zamítnutí odvolání žalobce proti usnesení o zamítnutí jeho žádosti a přerušení daného řízení o obnově stavebního řízení tím, že nepřerušení řízení o obnově stavebního řízení neznamená nemožnost brojit proti povolení stavby novým návrhem na obnovu stavebního řízení. Žalovaný totiž zcela odhlédl od skutečnosti, že dne 26. 7. 2016 uplyne tříletá objektivní lhůta pro podání žádosti o obnovu daného stavebního řízení a po tomto datu již nebude možno žádost o obnovu stavebního řízení úspěšně podat.

14. Podle žalobce platí v souladu s § 64 odst. 2 správního řádu, že pokud o to účastník správního řízení požádá, je správní orgán povinen řízení přerušit. Pokud tedy prvostupňový správní orgán řízení na jeho žádost nepřerušil, porušil toto ustanovení. I kdyby se připustilo, že správní orgán má možnost žádosti o přerušení řízení nevyhovět, mělo by se jednat o postup výjimečný pro případ, kdy žadatel neuvádí žádný reálný důvod pro přerušení řízení a z jeho postupu je zřejmé, že se snaží jen o průtahy v řízení, což ovšem není žalobcův případ. Žalobcova snaha přerušit řízení není vedena snahou o docílení průtahů v řízení nebo zneužití práva; právě naopak jediným žalobcovým motivem je zajistit, že jeho snaha o dosažení nápravy nezákonně vydaného stavebního povolení, nebude zmařena.

15. Žalobce uzavírá, že porušení § 64 odst. 2 správního řádu mělo vliv na zákonnost prvostupňového rozhodnutí ve věci obnovy řízení, jakož i napadeného rozhodnutí, neboť jestliže prvostupňový správní orgán nepřerušil řízení na dobu, kterou žádal žalobce (tj. do skončení řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 6 A 107/2014), potom toto mělo za následek vydání rozhodnutí, kterým se žádost žalobce o obnovu řízení zamítá, ačkoliv o tom, zda byla dotčená stavba umístěna v souladu se zákonem, nebylo dosud soudem rozhodnuto. Procesní postup prvostupňového správního orgánu a žalovaného v posledku vede k upření možnosti pro žalobce domoci se nápravy nezákonně umístěné a povolené stavby. Takový postup je podle žalobce rovněž v rozporu s § 4 odst. 4 správního řádu, když žalobci nebylo v projednávané věci umožněno uplatňovat práva a oprávněné zájmy, konkrétně domáhat se nápravy jejich porušení při umisťování a povolování dotčené stavby.

16. Dále žalobce poukazuje na porušení § 57 odst. 2 a § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu, aniž by toto porušení blíže osvětlil.

17. V třetím žalobním bodu žalobce tvrdí, že řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, bylo vedeno v rozporu se zákonem, neboť odvolací řízení nebylo na žádost žalobce přerušeno.

18. Žalobce spolu s odvoláním proti prvostupňovému rozhodnutí ve věci obnovy řízení vznesl i žádost o přerušení odvolacího řízení. O této žádosti ovšem žalovaný nijak nerozhodl a ani řízení nepřerušil, nýbrž bez dalšího vydal napadené rozhodnutí. Tím žalovaný porušil § 64 odst. 2 správního řádu.

19. V samotném závěru svého podání pak žalobce zdůrazňuje, že je aktivně procesně legitimován k podání žaloby, neboť byl krácen na svém vlastnickém právě k domu č. p. X a pozemkům p. č. X a X vše k. ú. X. Rozhodnutí o umístění dotčené stavby se totiž dotýká vlastnických práv žalobce k těmto nemovitostem v mnoha ohledech (zejm. dojde k narušení pohody bydlení v jeho domě a zhoršení prostředí v dané lokalitě).

20. Žalobce proto navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil s tím, že žalovaný je povinen nahradit mu náklady řízení.

21. Žalovaný ve svém vyjádření odmítá argumentaci žalobce. Podle jeho názoru nebylo prvostupňové územní rozhodnutí nikdy zrušeno, a proto nebyly dány důvody pro obnovu řízení podle § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu.

22. Žalovaný rovněž odmítá, že by došlo k porušení § 65 odst. 2 správního řádu. Odkazuje přitom na § 65 odst. 4 správního řádu. Podle žalovaného sice nelze tvrdit, že by žalobcova žádost o přerušení řízení byla motivovaná snahou docílit průtahů v řízení nebo zneužít právo; na druhou stranu podle žalovaného: „[v] posuzované věci nebylo možno řízení přerušit proto, že v době rozhodování o žádosti na přerušení řízení nebyl dán žádný důvod pro přerušení řízení, neboť nebyly shledány zákonem stanovené důvody pro obnovu stavebního řízení.“.

23. Podle žalovaného podání žaloby proti II. rozhodnutí ve věci odvolání proti prvostupňovému územní rozhodnutí bylo čistě věcí žalobce a nemá odkladný účinek pro vykonatelnost stavebního povolení. Jak bude o žalobě rozhodnuto, předjímat nelze. Podání žaloby proti II. rozhodnutí ve věci odvolání proti prvostupňovému územnímu rozhodnutí tak nemůže být důvodem pro přerušení řízení o povolení obnovy stavebního řízení.

24. Konečně podle žalovaného byla žádost o přerušení řízení v rámci odvolacího řízení zjevnou obstrukcí a obcházením zákonných lhůt stanovený v § 100 správního řádu. Podle žalovaného nelze přerušovat řízení z důvodu očekávání, zda v budoucnu nastane důvod, který obnovu řízení odůvodňuje. Naopak je třeba vyjít z toho, že zde existuje pravomocné územní rozhodnutí. Přerušení odvolacího řízení ve chvíli, kdy k tomu nejsou důvody podle zákona, by ve svém důsledku znamenalo porušení zákona a odporovalo by to smyslu institutu obnovy řízení jako mimořádného opravného prostředku.

25. Podle žalovaného lze v souladu s § 64 odst. 2 správního řádu přerušit řízení pouze v řízení o žádosti. Odvolací řízení není řízením zahájeným na žádost, ale řízením o řádném opravném prostředku. Navíc u žalovaného jako odvolacího správního nebyl požadavek na přerušení odvolacího řízení uplatněn samostatně, ale byl uveden jako jeden z odvolacích důvodů. Proto nebylo o přerušení odvolacího řízení rozhodnuto. Nakonec, i kdyby soud shledal procesní postup nesprávným, je podle žalovaného třeba zdůraznit, že tento chybný procesní postup neměl vliv na rozhodnutí ve věci, neboť návrhu by vzhledem ke shora uvedenému nebylo vyhověno.

26. Závěrem žalovaný uvádí, že tvrzení žalobce, že dotčenou stavbou jsou dotčena jeho vlastnická práva k jeho nemovitostem (zejména narušena kvalita prostředí a pohoda bydlení v důsledku negativních vlivů provádění stavby, její existence a jejího užívání), není ničím doloženo.

27. Žalovaný proto navrhuje, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

28. Ve své replice žalobce zopakoval, již dříve uvedené argumenty. Nad rámec svých žalobních námitek toliko odkázal na rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 29. 3. 2017, č. j. 6 A 107/2014-85, kterým bylo zrušeno II. rozhodnutí ve věci odvolání proti prvostupňovému územnímu rozhodnutí, jakož i na rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2017, č. j. MHMP 960906/2017 (dále jen „III. rozhodnutí ve věci odvolání proti prvostupňovému územnímu rozhodnutí“), kterým bylo zrušeno prvostupňové územní rozhodnutí a věc byla vrácena prvostupňovému správnímu orgánu k dalšímu projednání.

29. Osoba zúčastněná na řízení se k žalobě ani k vyjádření žalovaného nijak nevyjádřila.

III. Posouzení žaloby

30. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

31. Soud rozhodl postupem podle § 76 s. ř. s. bez nařízení jednání.

32. Žaloba je důvodná.

33. Ze správního spisu zjistil zdejší soud následující, pro projednávanou věc podstatné skutečnosti. (i) Žádostí ze dne 25. 5. 2015 se žalobce domáhal obnovy řízení o povolení dotčené stavby. Součástí tohoto návrhu byla i žádost o přerušení řízení podle § 64 správního řádu. Žádost o přerušení řízení byla odůvodněna probíhajícím soudním řízením. (ii) O žádosti žalobce rozhodl správní orgán I. stupně podle § 100 odst. 6 správního řádu rozhodnutím ze dne 2. 7. 2015, č. j. MCP6 056418/2015 tak, že se tato žádost zamítá. V odůvodnění svého rozhodnutí přitom uvedl, že žalobce nelze považovat za účastníka dotčeného stavebního řízení. (iii) Správní orgán II. stupně rozhodnutí ze dne 2. 7. 2015, č. j. MCP6 056418/2015, svým rozhodnutím ze dne 26. 1. 2016 zrušil a věc vrátil správnímu orgánu I. stupně k novému projednání. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce je třeba považovat za účastníka dotčeného stavebního řízení. (iv) Dne 3. 3. 2016, č. j. MCP6 020198/2016, rozhodl správní orgán I. stupně o žádosti žalobce o přerušení řízení tak, že tuto žádost zamítl. V odůvodnění správní orgán uvedl: „Pokud nejsou v době rozhodování splněny podmínky pro zahájení obnovy řízení, nepovažuje odbor výstavby za možné řízení o žádosti na obnovu řízení přerušit, neboť nelze předjímat, jakým způsobem Městský soud v Praze ve věci vedené pod sp.zn. 6 A 107/2014 rozhodne.“. (v) Proti usnesení ze dne 3. 3. 2016, č. j. MCP6 020198/2016, podal žalobce odvolání, které bylo rozhodnutím ze dne 13. 6. 2016, č. j. MHMP 1016277/2016, zamítnuto. V odůvodnění žalovaný uvedl: „V posuzované věci nelze řízení přerušit proto, že v době rozhodování o žádosti na přerušení řízení zde nebyl dán žádný důvod pro přerušení řízení, neboť nebyly shledány důvody pro obnovu stavebního řízení.“. (vi) Rozhodnutím ze dne 7. 3. 2016, č. j. MCP6 019896/2016 (nabylo právní moci dne 21. 6. 2016), správní orgán I. stupně opět podle § 100 odst. 6 správního řádu zamítl žalobcovu žádost o obnovu dotčeného stavebního řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl: „Odboru výstavby nejsou známy okolnosti, jež by odůvodňovaly zahájení obnovy stavebního řízení […] žadatel sám pak navrhuje obnovit stavební řízení […] proto, že dne 16. 9. 2013 zrušil Městský soud v Praze pod č. j. 11 A 115/2012-57 rozhodnutí odboru stavebního Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 25. 5. 2012, jímž bylo změněno a potvrzeno územní rozhodnutí, týkající se předmětné stavby. Tento fakt však nesplňuje druhou, výše uvedenou, podmínku pro povolení obnovy řízení, a sice tu, že tato skutečnost by mohla odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. Odbor stavební Magistrátu hl. m. Prahy totiž následně dne 16.4.2014 pod č.j.MHMP 532153/2014 vydal další rozhodnutí, jímž opět změnil a zároveň věcně potvrdil původní územní rozhodnutí zdejší odboru výstavby ze dne 2.5.2011. Podání žaloby proti tomuto poslednímu rozhodnutí Magistrátu hl.m. Prahy, jíž nebyl dle informací dostupných stavebnímu úřadu přiznán soudem odkladný účinek, a toto rozhodnutí je tudíž pravomocné a vykonatelné, neodůvodňuje obnovu stavebního řízení.“. (vii) Proti rozhodnutí ze dne 7. 3. 2016, č. j. MCP6 019896/2016, podal žalobce odvolání. Součástí tohoto odvolání byl rovněž návrh na přerušení řízení odůvodněný probíhajícím soudním řízením. (viii) O odvolání proti rozhodnutí ze dne 7. 3. 2016, č. j. MCP6 019896/2016 (toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 6. 2016), rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím tak, že jej zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

34. Podle § 64 odst. 2 správního řádu: „V řízení o žádosti přeruší správní orgán řízení na požádání žadatele; jestliže je žadatelů více, může tak učinit jen za podmínky, že s přerušením souhlasí všichni.“.

35. Podle § 81 odst. 1 správního řádu: „Účastník může proti rozhodnutí podat odvolání, pokud zákon nestanoví jinak.“.

36. Podle § 93 odst. 1 správního řádu: „Jestliže v této hlavě není stanoveno jinak, pro řízení o odvolání se obdobně použijí ustanovení hlav I až IV, VI a VII této části.“.

37. Podle § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu: „Řízení před správním orgánem ukončené pravomocným rozhodnutím ve věci se na žádost účastníka obnoví, jestliže bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno a pokud tyto skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování.“.

38. Úvodem se připomíná, že obnova řízení upravená v § 100 odst. 1 správního řádu představuje mimořádný opravný prostředek, který umožňuje prolomit překážku věci rozhodnuté. Platí, že obnova řízení se skládá ze dvou samostatných stadií. V prvním stadiu, které je upraveno v § 100 správního řádu jako tzv. iudicium rescindens (řízení o povolení či nařízení obnovy), správní orgán zkoumá, zda jsou splněny podmínky pro obnovu řízení, ale neposuzuje meritorně pravomocné rozhodnutí a pouze rozhodne, zda povolí či nepovolí (nařídí či nenařídí) obnovu řízení. V případě, že správní orgán povolí či nařídí obnovu řízení, přichází druhé stadium, tzv. iudicium rescissorium – obnovené řízení podle § 102 správního řádu, kde se opětovně rozhoduje o meritu věci, o němž již bylo rozhodnuto v původním řízení (Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, komentář k § 100 správního řádu).

39. Projednávaná věc spadá do první kategorie, neboť správní orgány zkoumaly, zda jsou splněny podmínky pro obnovu řízení, přičemž z obsahu žaloby, jakož i ze správního spisu je zřejmé, že se žalobce dovolává důvodů dle § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu.

40. Z citovaného § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu vyplývají dvě podmínky pro obnovu řízení. Zaprvé, musí být zrušeno nebo změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno (podmínka formální). Zadruhé, tato změna nebo zrušení podkladového rozhodnutí může odůvodňovat jiné řešení otázky, která byla předmětem rozhodování v řízení, která má být obnoveno (podmínka materiální). Jak přitom plyne z jazykového, jakož i teleologického výkladu § 100 odst. 1 správního řádu, obě tyto podmínky musí být splněny kumulativně.

41. Mezi žalobcem a žalovaným není sporu o tom, že vydání stavebního povolení je podmíněno vydáním jiného správního aktu, územního rozhodnutí. Mezi žalobcem a žalovaným je pouze sporné to, zdali v projednávané věci byl dotčený podmiňující správní akt zrušen či změněn ve smyslu § 100 odst. 1. písm. b) správního řádu.

42. V projednávané věci žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval: „Podkladovým rozhodnutím pro stavební povolení bylo územní rozhodnutí vydané pro předmětnou stavbu pod sp. zn. SZ MCP6 113072/2010/OV/Kot, čj. MCP 038989/2011 ze dne 2. 5. 2011. Toto rozhodnutí nebylo nikdy a nikým zrušeno. V odvolacím řízení bylo pouze změněno rozhodnutí o odvolání, což způsobilo, že v určitém časovém období podkladové rozhodnutí (územní rozhodnutí) nebylo pravomocné. Ke zrušení rozhodnutí o odvolání došlo až poté, co bylo vydáno pravomocné stavební povolení […] Následně však odvolací správní orgán vydal rozhodnutí o odvolání […] ze dne 16. 4. 2014 (právní moc 6. 5. 2014), kterým územní rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu opětovně změnil a ve zbytku potvrdil s tím, že jej v souladu s požadavkem soudu náležitě odůvodnil. Podkladové rozhodnutí tudíž nikdy nebylo zrušeno – v odvolacím řízení ani soudem – a změna se týkala pouze doplnění výroku o upřesnění druhu pozemků, což neodůvodňuje jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. Právní úprava podmiňuje vydání stavebního povolení vydáním jiného (podmiňujícího) správního aktu, územního rozhodnutí. Takové rozhodnutí (rozhodnutí o umístění předmětné stavby ve znění rozhodnutí o odvolání) v současnosti existuje. Existence podkladového rozhodnutí ke stavebnímu povolení vylučuje obnovu stavebního řízení, neboť není splněn zákonem stanovený důvod – zrušení podkladového rozhodnutí.“ (str. 3 a 4 napadeného rozhodnutí).

43. K výše citované části odůvodnění napadeného rozhodnutí je v prvé řadě nutné zdůraznit, že vysvětlení podané žalovaným je zmatečné a velmi těžce srozumitelné. Předně zdejšímu soudu není zcela jasné, co chtěl vyjádřit žalovaný slovy: „V odvolacím řízení bylo pouze změněno rozhodnutí o odvolání […]“. Platí totiž, že v rámci odvolacího řízení je možné změnit toliko prvostupňové správní rozhodnutí (viz § 90 správního řádu). Navíc v rámci odvolacího řízení není možné rozhodnutí o odvolání změnit již jen z toho důvodu, že tímto rozhodnutím se řízení o odvolání končí (logicky nelze změnit něco, co ještě neexistuje).

44. Jak ovšem plyne z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, rozhodnutí není nesrozumitelné tehdy, pokud lze jeho formulační nedostatky nebo vnitřní rozpornost odstranit výkladem rozhodnutí jako celku, a to i v kontextu obsahu správního spisu, úkonů správních orgánů a účastníků, takže po provedené interpretaci již nebudou počáteční pochybnosti přetrvávat (rozsudek Nejvyššího správního soudu 23. 8. 2006, sp. zn. 1 Afs 38/2006 – 72).

45. Ve světle obsahu správního spisu má zdejší soud za to, že ve skutečnosti se žalovaný v napadeném rozhodnutí pokusil – poněkud neobratně – zdůraznit, že v době, kdy bylo rozhodováno o žalobcově žádosti o obnovu řízení, zde existovalo pravomocné II. rozhodnutí ve věci odvolání proti prvostupňovému územnímu rozhodnutí.

46. V této souvislosti se uvádí, že z obsahu správního spisu plyne, že I. rozhodnutí ve věci odvolání proti prvostupňovému územnímu rozhodnutí bylo zrušeno soudem, a to až dne 16. 9. 2013, tj. až poté, co nabylo právní moci stavební povolení. Z obsahu správního spisu zdejší soud dále zjistil, že prvostupňové rozhodnutí ve věci obnovy řízení (v pořadí druhé) bylo vydáno dne 7. 2. 2016, tj. v době kdy zde již existovalo pravomocné II. rozhodnutí ve věci odvolání proti prvostupňovému územnímu rozhodnutí. Tato skutečnost měla jistě svého významu z hlediska rozhodování podle § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu.

47. Na druhou stranu – dosti zmatečné – úvahy žalovaného (obsažené i v jeho vyjádření k žalobě) stran toho, že podmiňující rozhodnutí nebylo zrušeno nebo změno ve smyslu § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu neobstojí. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně a odvolacího orgánu totiž tvoří jeden celek (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2018, č. j. 1 As 165/2018 – 40). Jinak řečeno, změnil-li odvolací správní orgán svým I. rozhodnutím ve věci odvolání proti prvostupňovému územnímu rozhodnutí výrok tohoto rozhodnutí, pak podmiňujícím správním aktem stavebního povolení bylo právě prvostupňové územní rozhodnutí v pozměněném znění podle I. rozhodnutí ve věci odvolání proti prvostupňovému územnímu rozhodnutí. Pokud tedy došlo ke zrušení I. rozhodnutí ve věci odvolání proti prvostupňovému územnímu rozhodnutí, došlo tím současně ke změně podmiňujícího správního aktu ve smyslu § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu a tato podmínka pro obnovu řízení tak byla naplněna. Lze proto souhlasit s žalobcem, že právní názor žalovaného, podle kterého podmiňující rozhodnutí nikdy nebylo změněno nebo zrušeno ve smyslu § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu, je nezákonný. Jak k tomu přitom judikoval Nejvyšší správní soud: „Jak již bylo uvedeno, lze na územní rozhodnutí nahlížet jako na podklad stavebního povolení, jestliže tedy bylo zrušeno či změněno, zakládá to důvod pro obnovu stavebního řízení.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, 1 As 79/2009 – 128). Již jen proto bylo namístě napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušit.

48. Zároveň je ovšem rovněž třeba opětovně připomenout, že obnova řízení je možná pouze tehdy, pokud jsou kumulativně naplněny obě podmínky stanovené v § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu. S otázkou naplnění druhé podmínky se ovšem žalovaný (ani prvostupňový správní orgán) řádně nevypořádal, neboť samotnou obnovu řízení nepřipustil již s ohledem na nenaplnění podmínky první. Z tohoto důvodu sice nebylo třeba, aby se správní orgány naplněním druhé podmínky zabývaly (musejí-li být kumulativně splněny obě, již nenaplnění jedné znamená, že návrhu vyhovět nelze), avšak s ohledem na to, že jejich úvaha o nenaplnění první z podmínek nebyla správná, v dalším řízení se tak žalovaný bude muset mimo jiné soustředit právě na otázku naplnění druhé podmínky pro obnovu řízení (možnost jiného řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování).

49. Dále pokud jde o otázku, zdali žalovaný pochybil, pokud se nijak nevyjádřil k žádosti žalobce o přerušení řízení, zdejší soud odmítá argumentaci žalovaného, podle které není řízení o odvolání řízením zahajovaným na žádost. Jak totiž plyne z § 81 odst. 1 správního řádu, odvolací řízení je zcela zjevně řízením zahajovaným na žádost (nikoliv tedy z úřední povinnosti). Nadto samotné řízení jako celek bylo řízením o žádosti (nikoli řízení z moci úřední).

50. Rovněž je třeba odmítnout argument, podle kterého byla žádost o přerušení řízení uplatněna jako odvolací důvod (nikoliv samostatně). Z obsahu správního spisu totiž zdejší soud zjistil, že žádost o přerušení řízení sice nebyla podána na samostatné listině (což ostatně správní řád ani nepožaduje), avšak formulace této žádosti nemůže zavdávat jakýchkoliv pochyb o tom, že se skutečně jedná o žádost podle § 64 odst. 2 správního řádu. V souladu s § 93 odst. 1 správního řádu se postupuje i v odvolacím správním řízení obdobně jako v prvostupňovém správním řízení. Pokud se tedy žalovaný s žádostí žalobce nijak nenaložil a nevyjádřil se k ní, dopustil se procesního pochybení.

51. Z ustálené rozhodovací praxe správních soudů nicméně plyne, že nikoli každé porušení ustanovení o řízení před správním orgánem je jeho podstatným porušením, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé dle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2003, č. j. 6 As 12/2001-51, ze dne 18. 3. 2004, č. j. 6 A 51/2001-30). Soud se proto zabýval otázkou, zda toto porušení ustanovení správního řádu mohlo mít vliv na nezákonnost vydaného rozhodnutí.

52. V projednávané věci procesní pochybení žalovaného spočívá v nevypořádání žádosti o přerušení řízení podle § 64 odst. 2 správního řádu. Žalobce svoji žádost odůvodnil s poukazem na probíhající soudní řízení a s tvrzením, že posouzení otázky, zdali bylo změněno nebo zrušeno rozhodnutí ve smyslu § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu (první z podmínek), závisí právě na výsledku tohoto soudního řízení.

53. Žalovaný tedy věděl, že probíhá soudní řízení, které může významným způsobem ovlivnit zodpovězení otázky podle § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu (druhá z podmínek). Dále si žalovaný rovněž musel být vědom toho, že stavební povolení vydané v řízení, jehož obnovy se žalobce domáhal, nabylo právní moci dne 26. 7. 2013, neboť dotčené stavební povolení je součástí správního spisu. Žalovaný si proto mohl a měl být vědom toho, že tříletá lhůta stanovená v § 100 odst. 3 správního řádu se chýlí ke svému konci a že pokud nedojde k přerušení řízení, žalobce se už s největší pravděpodobností nebude schopen domoci obnovy řízení.

54. Na tomto místě se připomíná, že z jazykového výkladu § 64 odst. 2 správního řádu, který se uplatní i v rámci odvolacího řízení, jak bylo zdůrazněno shora, plyne, že pokud o to účastník v řízením zahajovaném na žádost požádá, nemá správní orgán možnost uvážení a řízení při splnění uvedených podmínek přerušit musí.

55. Prima facie by tak bylo lze pouze na základě jazykového výkladu dovodit, že žalovaný měl na základě žádosti žalobce řízení automaticky přerušit. Takovýto výklad je ovšem neudržitelný s ohledem na zásadu procesní ekonomie, jakož i zákaz zneužití práva. Tomu rovněž odpovídá textace § 64 odst. 4 správního řádu, která zdůrazňuje, že řízení je možné přerušit toliko na dobu nezbytně nutnou. Jinými slovy řečeno, na základě žádosti o přerušení řízení podle § 64 odst. 2 správního řádu, správní orgán nemusí řízení přerušit, pokud zde neexistuje reálný důvod pro přerušení řízení (srov. závěr č. 104 Poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu a dále pak rozsudek zdejšího soudu 30. 11. 2010, č. j. 11 A 13/2010-25).

56. V kontextu projednávané věci je dále třeba zdůraznit, že právní řád České republiky je založen na zásadě presumpce správnosti aktů vydaných orgány veřejné správy, dle níž se má za to, že správní akt je zákonný a správný, a to až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem předvídanou formou prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej (srov. k tomu Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 7. vydání, Praha, C.H. Beck 2009, s. 225, resp. v judikatuře NSS např. rozsudek ze dne 22. 5. 2008, č. j. 6 As 45/2005 - 188). Po celou dobu své existence až do svého eventuálního zrušení vyvolává správní akt právní následky, zakládá práva a povinnosti. Zrušení správního aktu má účinky toliko ex nunc, které působí výlučně do budoucna, akt již tedy nemůže v budoucnu založit další práva a povinnosti. Odrazem této zásady z pohledu vztahu jedinec – správní orgán je zásada ochrany dobré víry a ochrany nabytých práv (viz např. nález ÚS ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 150/01, Sb. n. a u., sv. 31, č. 117, s. 69). Jedinou výjimku představuje skupina nicotných aktů, u nichž se má za to, že nebyly nikdy vydány, a tudíž nemohly působit právní následky ani v minulosti. Prohlášení nicotnosti, které jen formálně odstraňuje neexistující akt, proto působí ex tunc (viz rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001 - 96).

57. Pokud se tedy jedná o řízení o obnově řízení, bude na místě žádosti podle § 64 odst. 2 správního řádu nevyhovět, pokud bude mít správní orgán konkrétní poznatky o tom, že žádost o přerušení řízení je motivovaná snahou zneužít toto ustanovení procesního práva, či pokud je v příkrém rozporu se zásadou procesní ekonomie. Tak by tomu bylo zejm. v těch případech, kdy by žádost o obnovu řízení následovala bezprostředně po podání žaloby k soudu a kdy by zde s ohledem na lhůtu zakotvenou v § 100 odst. 3 správního řádu byl ještě dostatečný časový prostor na případné pozdější podání žádosti o obnovu řízení. Bylo by v příkrém rozporu v souladu se zásadou presumpce správnosti aktů vydaných orgány veřejné správy (jakož i zásadou procesní ekonomie), pokud by se připustilo přerušovat řízení o obnově pouze s tím odůvodněním, že někdy v budoucnu může (ale také nemusí) nastat okolnost, která by mohla (ale také nemusela) založit důvod pro připuštění obnovy řízení (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2019, č. j. 62 A 163/2017 – 76). Tak tomu ovšem v projednávané věci nebylo. Právě naopak, všechny okolnosti, které musely být žalovanému dobře známy, svědčily o tom, že žádost žalobce není motivovaná snahou zneužít procesní právo či se provinit proti zásadě procesní ekonomie či není založena toliko na čiré spekulaci. Žalovaný si musel být vědom toho, že pokud nevyhoví žalobcově žádosti o přerušení řízení, fakticky mu tak znemožní domoci se obnovy dotčeného stavebního řízení (z důvodu uplynutí tříleté lhůty stanovené v § 100 odst. 3 správního řádu). V projednávané věci tak nebyly dány důvody pro nevyhovění žádosti o přerušení řízení; naopak bylo na místě žalobcově žádosti vyhovět. Pokud by tedy žalovaný procesně nepochybil, řízení by musel přerušit a vyčkat rozhodnutí příslušného správního soudu, který nakonec zrušil II. rozhodnutí ve věci odvolání proti prvostupňovému územnímu rozhodnutí, a teprve poté by rozhodl o samotné žádosti o obnovu řízení.

58. Lze uzavřít, že je naprosto zřejmé, že shora popsaná vada řízení zcela jistě ovlivnila obsah žalobou napadeného rozhodnutí. Kdyby tedy k vadě nedošlo, byl by obsah rozhodnutí jiný (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2007, č. j. 8 Afs 102/2005-65, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2017, č. j. 2 As 322/2016-39). Správní orgány obou stupňů tudíž pochybily, pokud řízení na žádost žalobce nepřerušily.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

59. Soud uvážil, že žaloba je důvodná, a proto napadené rozhodnutí výrokem I. podle § 76 odst. 1 písm. c) zrušil. Výrokem I. také Městský soud v Praze v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení pak bude na žalovaném, aby se v prvé řadě vypořádal s návrhem žalobce stran přerušení řízení, a to s ohledem na výše uvedené závěry. Dále se pak bude muset žalovaný vypořádat s otázkou, zdali v projednávané věci jsou naplněny obě podmínky podle § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu.

60. Výrokem II. rozhodl soud o nákladech řízení. Tento výrok se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., dle nějž má právo na náhradu nákladů ten účastník, který byl v řízení úspěšný, v tomto případě tedy žalobce. Jeho náklady tvoří jednak soudní poplatek ve výši 3 000 Kč, dále pak dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tedy převzetí právního zastoupení a podání žaloby. Podle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, činí výše odměny za jeden úkon právní služby 3 100 Kč (2 x 3 100 = 6 200). Náhrada hotových výdajů pak dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu tvoří 300 Kč za každý úkon (2 x 300 = 600). Odměna advokáta tak činí 6 800 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, je k odměně za zastoupení připočteno 1428 Kč. Spolu se soudním poplatkem je tedy žalovaný povinen žalobci zaplatit celkem 11 228 Kč. Pouze pro úplnost se dodává, že Městský soud nepřiznal jako náklad řízení repliku podanou žalobcem, neboť má za to, že replikou žalobce v zásadě jen potvrdil své dosavadní argumenty.

61. Pokud jde o náklady řízení osoby zúčastněné na řízení, má podle § 60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Žádnou povinnost soud této osobě neuložil, tudíž na náhradu nákladů řízení nemá právo.