č. j. 5 A 89/2017- 27

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Aleny Pavlíčkové ve věci žalobce: M. S. zastoupen advokátkou Mgr. Martinou Šamlotovou sídlem Příkop 8, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 3. 2016, č. j. MV-57710-24/KM-2012 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 3. 2017, č. j. MV-57710-24/KM-2012, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 9 800 Kč, a to do rukou jeho zástupkyně Mgr. Martiny Šamlotové, advokátky.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí uvedeného v záhlaví tohoto rozsudku, kterým žalovaný zamítl jeho odvolání proti rozhodnutí Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Policie České republiky (dále jen „povinný subjekt“) ze dne 31. 10. 2012, č. j. UOOZ-675-17/ČJ-2012-290008, kterým podle § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění rozhodném (dále jen „informační zákon“) povinný subjekt odmítl žádost žalobce ze dne 12. 4. 2012 o poskytnutí informací. Žalobce přitom žádal o následující informace: který den a na jakém místě došlo k poučení svědkyň A. T., aA .A., podle § 42e zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o pobytu cizinců“); která konkrétní osoba poučení svědkyň provedla; které další konkrétní osoby byly poučení ještě přítomny; v jakém jazyce bylo poučení provedeno a který konkrétní tlumočník poučení tlumočil; zda k ústnímu poučení došlo při provádění nějakého jiného úkonu a pokud ano, jakého; zda ústní poučení svědkyň bylo zachyceno v nějakém protokolu, písemném, zvukovém či jiném záznamu, pokud ano, pod jakým číslem jednacím tyto dokumenty či záznamy jsou evidovány.

II. Obsah žaloby a související vyjádření

2. Žalobce ve své žalobě uvádí, že považuje rozhodnutí žalovaného i povinného subjektu za nezákonné.

3. Podle žalobce lze z § 42e zákona o pobytu cizinců dovodit, že povinnost činit poučení dopadá buď na orgán činný v trestním řízení nebo na Ministerstvo vnitra. V projednávané věci se splnění povinnosti uvedené v § 42e odst. 2 zákona o pobytu cizinců ujal orgán činný v trestním řízení (tj. povinný subjekt) a je tak tedy původcem požadovaných informací ve smyslu informačního zákona.

4. Žalobce má za to, že povinný subjekt nebyl oprávněn požadované poučení bez dalšího v prvopise poskytnout Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra, když je to právě povinný subjekt, z jehož činnosti požadovaná informace vznikla a je tak jejím původcem. Jestliže bylo třeba požadovanou informaci poskytnout jinému orgánu, v tomto případě Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra, pak měl požadované informace pouze zapůjčit tak, jak s touto možností ostatně počítá i vyhláška č. 646/2004 Sb. účinná v době vzniku vyhotovení požadovaných informací v ustanovení § 8 odst. 6.

5. Žalobce má za to, že je povinností povinného subjektu uchovávat jím vytvořené dokumenty, které bezpochyby nesou i ve smyslu § 64 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o archivnictví“) a § 5 vyhlášky č. 646/2004 Sb. všechna identifikační označení povinného subjektu jakožto původce jím vyhotovené listiny a není oprávněn je v prvopise postupovat jakémukoliv jinému subjektu i z hlediska jeho dalšího nakládání ve smyslu zákona o archivnictví. Vzhledem k tomu, že se ke každému vyhotovenému dokumentu připojuje i skartační znak, má žalobce za to, že nelze připustit situaci, kdy jeden orgán veřejné moci ve své působnosti a činnosti vyhotoví dokument se všemi výše uvedenými znaky a následně jej předá bez dalšího jinému orgánu.

6. Podle žalobce povinný subjekt postupoval nesprávně, pokud se spokojil s pouhým vyjádřením Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra stran toho, že se žalobce pokoušel nahlédnout postupem dle § 38 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“) do spisu vedeným Odborem azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra, jehož součástí jsou i požadované informace, a toto mu bylo usnesením zamítnuto a následně byl zamítnut i rozklad žalobce proti usnesení o odepření nahlédnutí do spisu. Režim nahlédnutí do spisu správního řádu je totiž dle žalobce zcela odlišný od režimu poskytnutí informací dle informačního zákona a povinný subjekt měl na tuto skutečnost Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra upozornit a trvat na tom, aby mu byly dokumenty vyhotovené povinným subjektem jakožto původcem dokumentu dle zákona o archivnictví poskytnuty, což neučinil, přičemž povinnost zajistit požadované informace leží právě na povinném subjektu, který je původcem požadovaných informací.

7. Navíc žalobce zdůrazňuje, že samotné poučení je významné i pro orgán činný v trestním řízení, jestliže s právem na podání žádosti dle § 42e zákona o pobytu cizinců je spojena povinnost takto poučených svědkyň spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení.

8. Žalobce proto navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil s tím, že žalovaný je povinen nahradit mu náklady řízení.

9. Žalovaný ve svém vyjádření konstatuje, že podle jeho názoru byla žaloba v projednávané věci podána opožděně, neboť napadené rozhodnutí bylo doručeno právní zástupkyni žalobce do datové schránky dne 7. 3. 2017, avšak správní žaloba byla Městskému soudu v Praze doručena podle portálu infoSoud až dne 9. 5. 2017.

10. Dále žalovaný ve svém vyjádření shrnuje průběh vyřizování dotčené žádosti o informace, přičemž se nijak nevyjadřuje ani k argumentaci obsažené v žalobě, ani k otázce povinnosti povinného subjektu dotčené informace poskytnout.

11. Závěrem pak žalovaný navrhuje, aby soud žalobu odmítl, popř. aby jí jako nedůvodnou zamítl.

III. Posouzení žaloby

12. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

13. Soud rozhodl ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, protože žádná ze stran s takovým postupem nevyjádřila nesouhlas.

14. Žaloba je důvodná.

15. Jak vyplyne zejm. z následujícího shrnutí obsahu správního spisu, podstata sporu v projednávané věci spočívá v tom, zdali povinný subjekt podle informačního zákona měl povinnost požadované informace mít, resp. zda měl povinnost si je u Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra opatřit.

16. Ze správního spisu zjistil zdejší soud následující, pro projednávanou věc podstatné, skutečnosti: (i) Dne 24. 2. 2012 podal žalobce u povinného subjektu žádost „[…] o sdělení čísla jednacího, jakož i dalších údajů, které jakožto původce dokumentů evidujete v jednacím protokolu a spisovém archu podle spisového řádu Policie České republiky o dokumentech: - poučení o práv požádat o povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR za účelem ochrany na území a o podmínkách tohoto pobytu ve smyslu § 42e z.č. 326/1999 Sb., svědkyním A. T. a A. S. – potvrzení podle § 42e odst. 3 z. č. 326/1999 Sb. o splnění podmínek dle § 42e odst. 1 cit.zákona svědkyním A. T. a A S.“. (ii) Žalobcova žádost ze dne 24. 2. 2012 byla vyřízena poskytnutí informací povinným subjektem dne 7. 3. 2012. (iii) Žalobce v návaznosti na poskytnutí informací povinným subjektem podal dne 13. 4. 2012 novou žádost o informace, ve které žádal o poskytnutí následujících informací: „který den a na jakém místě k poučení svědkyň došlo, která konkrétní osoba poučení provedla, které další osoby byly poučení přítomny, v jakém jazyce bylo poučení provedeno a který konkrétní tlumočník poučení tlumočil. Dále vás žádám o informaci, zda k poučení došlo při provádění nějakého úkonu a pokud ano, jakého. Dále vás žádám o sdělení, zda ústní poučení svědkyň bylo zachyceno v nějakém protokolu, písemném, zvukovém či jiném záznamu, pokud ano, žádám o informaci pod jakým č. j. tyto dokumenty či záznamy evidujete.“. (iv) Dne 26. 4. 2012, č. j. UOOZ-675-2/ČJ-2012-009OMS, rozhodl povinný subjekt podle § 15 odst. 1 informačního zákona o odmítnutí žádosti žalobce ze dne 13. 4. 2012. V odůvodnění povinný subjekt uvedl, že všechny dostupné informace žalobci poskytl již 7. 3. 2012. Dále zdůraznil, že poučení bylo vyhotoveno prvopisem a originál byl postoupen pro potřeby spisového materiálu, který je veden Odborem azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra. Povinný subjekt tedy žalobci sdělil, že požadovanými informacemi nedisponuje, ačkoliv je jejich původcem. (v) Dne 11. 6. 2012 žalovaný zrušil rozhodnutí povinného subjektu ze dne 26. 4. 2012 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění žalovaný uvedl: „Ministerstvo vnitra k tomuto dodává, že povinný subjekt je dle zákona č. 106/1999 sb. povinen poskytovat informace, které se vztahují k jeho působnosti a které má nebo by měl mít k dispozici. Pokud tedy poučení konkrétní osoby v jediném případě, o němž jsou požadovány informace, bylo provedeno a o tomto vyhotoveno potvrzení, jedná se o informace reálně existující a povinný subjekt je pro vyřízení žádosti musí vyhledat a žadateli poskytnout, nebo vydat odůvodněné rozhodnutí o odmítnutí žádosti o poskytnutí informací.“. (vi) V návaznosti na rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2012 se povinný subjekt obrátil na Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra s žádostí o poskytnutí informací požadovaných žalobcem. (vii) Přípisem ze dne 11. 7. 2012, č. j. MV-77801-2/OAM-2012, Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra poskytnutí požadovaných informací odmítl. Na vysvětlenou uvedl: „Požadované dokumenty byly dne 14. ledna 2009 zařazeny a zaevidovány do spisů vedených ke správním řízením o žádostech dotčených cizinek o udělení povolení k dlouhodobému pobytu […] Pan M. S. není osobou oprávněnou nahlížet do předmětných správních spisů ve smyslu ustanovení § 38 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Jmenovaný o nahlédnutí do příslušných správních spisů v minulosti již žádal. Toto nahlédnutí mu bylo odepřeno […] Z těchto důvodů není možné dle názoru odboru azylové a migrační politiky požadovanou písemnost za vámi uvedeným účelem poskytnout, neboť by v důsledku došlo k umožnění nahlédnutí do správního spisu nebo jeho části osobě, která k tomu není oprávněna, a tím i k faktickému popření předchozího rozhodnutí nejen Ministerstva vnitra, ale i jeho nadřízeného správního orgánu, kterým je ministr vnitra.“. (viii) Dne 12. 9. 2012, č. j. UOOZ-675-13/ČJ-2012-009OMS, rozhodl povinný subjekt o odmítnutí žádosti žalobce ze dne 13. 4. 2012. V odůvodnění uvedl, že požadované informace fyzicky nemá k dispozici a zjevně jimi nedisponuje, ačkoliv se je pokusil získat. (ix) Dne 22. 10. 2012, č. j. MV-57710-6/KM-2012, žalovaný zrušil rozhodnutí povinného subjektu ze dne 12. 9. 2012 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění žalovaný uvedl: „Typicky faktickým důvodem neposkytnutí informace přitom bude právě situace, kdy povinný subjekt požadovanou informaci nemá. Povinný subjekt je původcem požadované informace, tuto vyhotovil a předal v prvopise do správního řízení odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra, žádný předpis mu neukládal povinnost tuto písemnost, byť jen v kopii, uchovávat, on sám ji ke svému postupu nepotřeboval a nepotřebuje a byla vyhotovena výhradně pro potřeby jiného správního orgánu. Povinný subjekt se požadovanou informaci pokusil získat, aby žádosti odvolatele vyhověl, avšak správní orgán, který ji v současnosti disponuje, mu ji odmítl poskytnout. V odůvodnění rozhodnutí povinný subjekt celý svůj postup podrobně popsal, včetně důvodu, pro který informaci odmítl poskytnout. […] Odvolací orgán proto posoudil napadené rozhodnutí povinného subjektu v rámci odvolatelem podaných námitek jako správné a dostatečně odůvodněné […] Důvod, pro který se odvolací orgán rozhodl napadené rozhodnutí zrušit, ale spatřuje v tom, že povinný subjekt opakovaně ve výrokové části napadeného rozhodnutí náležitě nepopsal, jaké konkrétní informace žadateli odmítá poskytnout.“. (x) Dne 31. 10. 2012, č. j. UOOZ-675-17/ČJ-2012-290008, povinný subjekt opětovně odmítl žalobci poskytnout požadované informace. V odůvodnění opětovně zdůraznil, že požadované informace fyzicky nemá k dispozici a zjevně jimi nedisponuje, ačkoliv se je pokusil získat. (xi) Dne 17. 12. 2012, č. j. MV-57710-8/KM-2012, žalovaný rozhodnutí povinného subjektu ze dne 31. 10. 2012 potvrdil a odvolání žalobce zamítl. (xii) Žalobce napadl rozhodnutí ze dne 17. 12. 2012, č. j. MV-57710-8/KM-2012, u zdejšího soudu, který jej rozsudkem ze dne 31. 10. 2016, č. j. 8 A 27/2013-28 zrušil. V odůvodnění zdejší soud uvedl, že došlo k porušení procesních pravidel správního řízení, když žalobce nebyl vyzván k odstranění vad podání (odvolání) ve smyslu § 37 odst. 3 správního řádu. (xiii) Dne 6. 3. 2017 pak žalovaný opětovně rozhodl o žalobcově odvolání proti rozhodnutí ze dne 31. 10. 2012 tak, že odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný uvedl: „Z doposud provedeného řízení je nepochybné, že povinný subjekt je původcem požadované informace. Předmětnou informaci vyhotovil a prvopisem předal správnímu orgánu – odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra do jím vedeného správního řízení. Žádný předpis povinnému subjektu neukládal povinnost tuto písemnost, byť jen v kopii, uchovávat, sám ji ke svému dalšímu postupu nepotřeboval a nepotřebuje a byla vyhotovena výhradně pro potřeby jiného správního orgánu.“.

17. Podle § 2 odst. 1 informačního zákona: „Povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce.“.

18. Podle § 42e věty první zákona o pobytu cizinců: „Cizinec podle odstavce 1 musí být neprodleně v jazyce, ve kterém je schopen se dorozumět, poučen orgánem činným v trestním řízení nebo ministerstvem o právu požádat o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ochrany na území a o podmínkách tohoto pobytu.“.

19. Podle § 64 odst. 1 věty poslední zákona o archivnictví: „Určení původci jsou povinni evidovat i dokumenty u nich vzniklé.“.

20. Podle § 66 odst. 2 zákona o archivnictví: „Určení původci vydají vnitřní předpis pro výkon spisové služby, který obsahuje základní pravidla pro manipulaci s dokumenty u určeného původce (dále jen "spisový a skartační řád") a jehož součástí je spisový a skartační plán. Spisový a skartační plán obsahuje seznam typů dokumentů roztříděných do věcných skupin s vyznačenými spisovými znaky, skartačními znaky a skartačními lhůtami.“.

21. Podle § 68 odst. 1 zákona o archivnictví: „Všechny vyřízené spisy a jiné dokumenty určeného původce jsou po dobu trvání skartační lhůty uloženy na místě vyhrazeném k uložení dokumentů, k vyhledávání a předkládání dokumentů pro potřebu určeného původce a k provádění skartačního řízení (dále jen "spisovna"). Dokumenty mohou být uloženy též ve spisovně sloužící k uložení dokumentů s dlouhodobými skartačními lhůtami (dále jen "správní archiv"), pokud ji určení původci zřídili. Dokumenty se ukládají zpravidla ihned po jejich vyřízení, pokud povaha věci nevyžaduje, aby zpracovatel měl vyřízený dokument déle; tato skutečnost se poznamenává do podacího deníku.“.

22. Úvodem je třeba zdůraznit, že námitka žalovaného stran opožděnosti žaloby je zcela nedůvodná. Jak totiž plyne z obsahu správního spisu, napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno 7. 3. 2017. Lhůta stanovená v § 72 odst. 1 s. ř. s. tak uplynula v souladu s § 40 odst. 2 a 3 s. ř. s. dne 9. 5. 2017 (tj. žalobce podal svoji žalobu poslední den lhůty), neboť den 8. 5. 2017 byl den státního svátku.

23. Mezi žalobcem a žalovaným není sporu o tom, že Policie České republiky má obecně povinnost dle informačního zákona poskytovat informace vztahující se k její působnosti. Žalobcem požadované informace se přitom týkají působnosti povinného subjektu, jak plyne z § 42e věty první zákona o pobytu cizinců. Platí totiž, že působnost povinných subjektů ve smyslu § 2 odst. 1 informačního zákona je nutno vykládat jako jejich činnost. Povinnost povinných subjektů poskytovat informace se vztahuje na veškeré aspekty jejich činnosti, ať již mají povahu veřejné správy, anebo nikoli a ať již se dané informace týkají vlastního jádra činnosti daného povinného subjektu, anebo činností majících ve vztahu k jádrové činnosti toliko povahu činností doprovodných, servisních, provozních, přímo či nepřímo s ní souvisejících apod., když povinný subjekt tyto informace získal v rámci výkonu své činnosti (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012-62, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 55/2014-33).

24. Obecným principem poskytování informací v režimu informačního zákona je v zásadně úplná informační povinnost povinných subjektů, což znamená, že režimu předmětného zákona podléhají veškeré informace o činnosti povinných subjektů s výjimkou informací, jejichž ochranu výslovně předpokládá zákon (ať již informační zákon či jiný zákon). Jinak řečeno, odmítnout poskytnutí požadovaných informací je možné pouze za předpokladu, že pro takový postup jsou splněny podmínky vyžadované zákonem; v případě, že taková výluka z povinnosti poskytnout požadovanou informaci identifikována nebyla, měl povinný subjekt povinnost požadované informace poskytnout.

25. Je třeba poznamenat, že ve své vyjádření žalovaný výslovně neodkazuje na žádné konkrétní ustanovení informačního zákona (popř. jiného zákona), které by mělo v daném případě zakládat zmiňovanou výluku z povinnosti poskytovat informace. V podstatě jediné, čím by bylo lze v daném případě argumentovat, lze vyčíst z napadeného rozhodnutí, ve kterém se uvádí, že povinný subjekt požadované informace postoupil Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra a dále již jimi nedisponuje. Povinnému subjektu tak „nezbylo nic jiného, než poskytnutí informace odmítnout“. Zároveň v napadeném rozhodnutí stojí, že povinnému subjektu žádný předpis neukládal uchovávat si příslušné písemnosti.

26. Na tomto místě se připomíná judikatura Nejvyššího správního soudu, ze které plyne, že „[p]oskytnutí informace lze totiž odmítnout nejen z důvodů právních, jež jsou taxativně vyjmenovány v § 7 - § 11 zákona o svobodném přístupu k informacím, nýbrž i z důvodů faktických, které v zákoně z pochopitelných důvodů vyjmenovány nejsou. Typickým faktickým důvodem neposkytnutí informace přitom bude právě situace, kdy povinný subjekt požadovanou informaci nemá.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2008, č. j. 2 As 71/2007-56). Platí přitom, že za situace, kdy má povinný subjekt zákonem stanovenou povinnost určitými údaji disponovat, přičemž zjistí, že tyto informace nemá, neboť byly „vymazány nebo odstraněny“, má „povinnost je opět vytvořit“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2015, č. j. 6 As 136/2014-41). Výjimkou z této zásady by mohla být pouze situace, kdy by se jednalo o informaci neopakovatelnou, např. takovou, jejíž informační hodnota spočívá právě v tom, že dokumentuje např. určitý postup povinného subjektu, a kterou již tudíž zpětně znovu vytvořit nelze (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2015, č. j. 5 As 24/2015-36).

27. Podpůrně lze v této souvislosti uvést, že § 2 odst. 4 informačního zákona byl do toho zákona včleněn novelizačním zákonem č. 61/2006 Sb., přičemž v důvodové zprávě k tomuto zákonu je možné se dočíst, že „režim zákona o svobodném přístupu k informacím nestanovuje povinnost nové informace vytvářet či vyjadřovat názory povinného subjektu k určité problematice“, zároveň však, což je důležité i pro nynější případ, důvodová zpráva konstatuje, že „[p]ovinný subjekt je povinen poskytovat pouze ty informace, které se vztahují k jeho působnosti, a které má nebo by měl mít k dispozici“ (důvodová zpráva je dostupná z digitálního repozitáře Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=4&CT=991&CT1=0, sněmovní tisk č. 991, IV. volební období Poslanecké sněmovny).

28. Jinými slovy řečeno, z výše uvedeného lze dovodit dílčí závěr, podle kterého měl-li povinný subjekt povinnost požadovanou informace „mít“, měl také povinnost je žalobci poskytnout, přičemž i v případě, že by těmito informacemi sám fyzicky nedisponoval, bylo jeho povinností si je „opatřit“ např. u jiného povinného subjektu, popř. se kvalifikovaně vypořádat s otázkou nemožnosti tuto informaci získat.

29. V této souvislosti se zdůrazňuje, že povinnost opatřit si informaci, vyhledat nebo doplnit ji (obecně tedy povinnost informaci mít) a následně ji poskytnout musí vyplývat ze zvláštního právního předpisu, který předpokládá, že povinný subjekt má povinnost takovou informací disponovat. Zároveň je třeba upozornit na ustálenou judikaturu správních soudů, ze které se podává, že povinnost uchovávat příslušnou informaci či jí disponovat může ze zvláštního právního předpisu vyplývat také implicitně a Nejvyšší správní soud tuto povinnost interpretuje poměrně široce (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2012, č. j. 1 As 141/2011-67).

30. Následující zásadní otázkou je tedy to, zda skutečně bylo povinností povinného subjektu v nyní posuzovaném případě požadovanou informaci „mít“. Podle názoru zdejšího soudu přitom lze tuto povinnost dovodit z relevantních právních předpisů upravujících výkon spisové služby, jak správně uvádí žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2015, č. j. 6 As 136/2014–41, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2015, č. j. 5 As 112/2013- 30).

31. Zákon o archivnictví ve své hlavě třetí (§ 63 - § 70) upravuje výkon spisové služby. Jak vyplývá ze správního spisu v nyní posuzované věci, povinný subjekt dotčené informace získal v lednu 2009. V tu dobu zákon o archivnictví, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (do nabytí účinnosti novely provedené zákonem č. 190/2009 Sb.), předpokládal, že Policie České republiky, jakožto veřejnoprávní původce vede evidenci dle § 63 odst. 2 písm. a) zákona o archivnictví, a to mj. dle § 64 odst. 1 zákona o archivnictví. Ustanovení § 64 odst. 1 citovaného zákona, v tehdejším znění, stanovilo, že „[u]rčení původci jsou povinni evidovat i dokumenty u nich vzniklé“, přičemž § 64 odst. 2 a 3 zákona o archivnictví upravoval, kdo a jak s takto zaevidovaným dokumentem nakládá. Dle § 66 odst. 2 zákona o archivnictví dále platilo, že „[u]rčení původci vydají vnitřní předpis pro výkon spisové služby, který obsahuje základní pravidla pro manipulaci s dokumenty u určeného původce (dále jen „spisový a skartační řád“) a jehož součástí je spisový a skartační plán“. Podle rovněž použitelného § 68 odst. 1 zákona o archivnictví „[v]šechny vyřízené spisy a jiné dokumenty určeného původce jsou po dobu trvání skartační lhůty uloženy na místě vyhrazeném k uložení dokumentů, k vyhledávání a předkládání dokumentů pro potřebu určeného původce a k provádění skartačního řízení“.

32. Z uvedeného tedy zdejší soud vyvozuje, že povinný subjekt měl příslušný spisový materiál týkající se informací požadovaných žalobcem u sebe vést nejméně po dobu skartační lhůty. Že by povinný subjekt tuto povinnost splnil, resp. že by příslušné dokumenty nebo jejich kopie pozbyl až po uplynutí skartační lhůty, nebylo během správního řízení tvrzeno ani prokázáno. Proto argument, že povinný subjekt nemohl informace poskytnout, neboť je již neměl k dispozici, nemůže být (přinejmenším sám o sobě, bez zohlednění příslušné skartační lhůty) úspěšný (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2015, č. j. 5 As 112/2013-30).

33. Ze shora uvedeného tak zdejší soud dovozuje, že povinný subjekt měl povinnost požadovanými informacemi disponovat; proto byl povinen, pakliže je sám neměl, si je zajistit a až poté rozhodnout, zda a v jakém rozsahu je možné je poskytnout.

34. Zdejší soud v souvislosti s konstatovaným dodává, že argumentace Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra, která je obsažena i v napadeném rozhodnutí, podle které se měl žalobce svou žádostí snažit prolomit § 38 správního řádu, neobstojí. Jak totiž k otázce vztahu právního institutu nahlížení do správního spisu a informačního zákona již dříve judikoval Nejvyšší správní soud: „Zdejší soud pro úplnost dodává, že se k problematice poskytování informací o probíhajícím nebo skončeném správním řízení konstantně staví tak, že institut nahlížení do spisu podle § 38 správního řádu, respektive podle § 23 dříve účinného zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen ,správní řád z roku 1967‘), je třeba chápat jako speciální vůči poskytování informací podle informačního zákona. Proto opakovaně vyslovil, že v případech, na něž dopadají naposledy citovaná ustanovení, nelze postupovat podle informačního zákona (viz rozsudky z 27. 1. 2004, č. j. 5 A 158/2001-100, a 13. 8. 2008, č. j. 2 As 38/2007-78). Z těchto rozsudků vyplývá, že právo na informace ze správního spisu náleží v plném a neomezeném rozsahu vždy účastníkům správního řízení a jejich zástupcům (a nově též podpůrci podle § 45 an. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku); jiným osobám jen tehdy, prokážou-li právní zájem nebo jiný vážný důvod a nebude-li tím porušeno právo některého z účastníků, popřípadě dalších dotčených osob. Nespadá-li daná osoba pod definici upravenou v § 38 odst. 1 a 2 správního řádu (respektive § 23 odst. 1 a 2 správního řádu z roku 1967), může sice žádat o informaci, která je součástí správního spisu, podle informačního zákona, avšak tímto způsobem jí bude poskytnuta jen taková informace, o kterou sama požádá; široce vymezené právo na přístup k celému správnímu spisu se zde neuplatní (více viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2009, č. j. 1 As 51/2009-106).“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2017, č. j. 3 As 193/2014-37).

35. Pouze pro úplnost se pak upozorňuje na § 8 odst. 2 správního řádu, který zakotvuje princip dobré správy, resp. zásadu součinnosti mezi správními orgány. Pokud tedy povinný subjekt vyhodnotí v souladu s informačním zákonem, že má povinnost dotčené informace mít, přičemž zde není výluka pro jejich neposkytnutí, je správní orgán, který tyto informace má k dispozici, povinen tyto informace povinnému subjektu poskytnout, aby tak mohly být naplněny zákonem uložené povinnosti (resp. aby bylo možné realizovat zákonem přiznané právo, tj. právo na přístup k informacím).