č. j. 5 Cmo 15/2020-94

Rubrum

Návrh na vyslovení (určení) ručitelského závazku člena či bývalého člena statutárního orgánu podle ustanovení § 68 odst. 1 z. o. k. je zvláštním určovacím návrhem, pro který zákon o obchodních korporacích kogentním ustanovením taxativně vymezuje okruh osob, u kterých je dána aktivní věcná legitimace pro takové řízení. Tyto osoby pak nemusejí prokazovat ani existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, neboť zákon takový určovací návrh naléhavým právním zájmem aktivně legitimovaných osob nepodmiňuje. Věřitel je oprávněn podat návrh na vyslovení (určení) ručitelského závazku člena či bývalého člena statutárního orgánu za splnění povinností obchodní korporace jak samostatně (v samostatném řízení), tak rovněž spolu se žalobou na plnění (uhrazení) povinnosti, za jejíž splnění má člen či bývalý člen statutárního orgánu ručit.

Výrok

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jakuba Černoška a soudců JUDr. Aleny Ježíkové a JUDr. Ing. Michala Hocka, Ph.D. ve věci žalobce: Ing. R. D., narozený bytem zastoupený advokátkou Mgr. Alicí Hejzlarovou LL.M. sídlem Za Poříčskou bránou 375/22, 186 00 Praha 8 proti žalovanému: Ing. Miroslav Kunsch, narozený 5. 6. 1962 bytem Lietava 412, 013 18 Lietava, Slovenská republika zastoupený advokátem Mgr. Martinem Šmukem LL.M. sídlem Vítkovická 3276/2, 702 00 Ostrava o určení, že žalovaný ručí za splnění závazků obchodní korporace v insolvenci o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2019 č. j. 26 Cm 1/2018-61 takto:

Odůvodnění

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Poučení

1. Shora označeným rozsudkem krajský soud zamítl žalobu na určení, že žalovaný ručí za splnění povinnosti společnosti IPESOFT, s.r.o., IČO 469 79 841, sídlem Technologická 372/2, Pustkovec, 708 00 Ostrava (dále také jen „společnost“) uhradit žalobci částku 150.004,20 Kč s příslušenstvím, a to podle rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2017 č. j. 26 C 188/2014-315 (odstavec I. výroku), dále zamítl žalobu na určení, že žalovaný ručí za splnění povinnosti společnosti uhradit žalobci částku 13.567 Kč s příslušenstvím, a to podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2017 č. j. 16 Co 76/2017-368 (odstavec II. výroku), a dále zamítl žalobu na určení, že žalovaný ručí za splnění povinnosti společnosti, jako insolvenčního dlužníka v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 39 INS 22421/2017, zaplatit žalobci náhradu mzdy dle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce, a to za měsíce květen 2014 až březen 2016 v celkové výši 2.700.019,20 Kč s příslušenstvím (odstavec III. výroku). Krajský soud současně uložil v odstavci IV. výroku žalobci povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 72.890,40 Kč.

2. Krajský soud dovodil, že v daném sporu mohl žalobce své pohledávky, za jejichž splnění insolvenčním dlužníkem (společností) má žalovaný ručit dle ustanovení § 68 zákona č. 90/2012 Sb. o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů (dále tak jen „z. o. k.“), uplatnit přímo žalobou na plnění. Přes výzvu krajského soudu k doplnění skutkových tvrzení ve věci existence naléhavého právního zájmu žalobce netvrdil, co mu brání podat žalobu na plnění vůči žalovanému. Případné vyhovění žalobě o určení tak, jak ji žalobce podal, by na postavení žalobce ničeho nezměnilo, neboť určovací výrok soudu není způsobilým exekučním titulem. Existence ručení žalovaného za závazky insolvenčního dlužníka ve smyslu ustanovení § 68 z. o. k. by se v případě žaloby na plnění (tedy v řízení, ve kterém by se žalobce domáhal zaplacení částek, za které má žalovaný ručit) řešila jako otázka předběžná. Žalobce netvrdil a neprokázal (a dle krajského soudu ani objektivně prokázat nemohl), že na vydání určovacího výroku o ručení žalovaného za závazky úpadce má naléhavý právní zájem. S poukazem na dovolací judikaturu krajský soud dovodil, že určovací žaloba ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. je žalobou preventivního charakteru, jež má místo jednak tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu s tím, že k příslušné nápravě nelze dospět jinak, a jednak také tam, kde účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu, přičemž právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že určovací žaloba bude tyto funkce plnit, nebude dán ani naléhavý právní zájem na takovémto určení. Krajský soud současně dovodil, že žaloba o určení ve smyslu § 80 o. s. ř. není opodstatněna rovněž tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Krajský soud dále poukázal na závěry Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 27 Cdo 2007/2017 stran výkladu ustanovení § 260 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o přeměnách“), kde dovolací soud uzavřel, že ustanovení § 260 odst. 1 zákona o přeměnách nezakládá oprávnění nástupnické společnosti, na kterou v důsledku rozdělení nepřešel dluh odpovídající pohledávce věřitele, podat u soudu návrh na určení, že se v důsledku rozdělení dobytnost pohledávky věřitele za zaniklou nebo rozdělovanou obchodní společností nezhoršila, a to přesto, že by opačnému výkladu nasvědčoval prostý jazykový výklad uvedeného ustanovení. Krajský soud proto uzavřel, že navzdory jazykové formulaci právní normy vyjádřené v ustanovení § 68 z. o. k., bylo povinností žalobce tvrdit a prokazovat existenci naléhavého právního zájmu na jím formulované určovací žalobě. Tvrzení žalobce o tom, že určovací žaloba má pro něj zásadní význam je z hlediska objektivního posouzení naléhavého právního zájmu zcela irelevantní. Žalobce objektivně naléhavý právní zájem na jím požadovaném určení nemá a mít nemůže, neboť prostředkem ochrany jeho práva je podání žaloby na plnění vůči žalovanému. Výrok o nákladech řízení krajský soud odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, kterým se domáhal jeho změny a vyhovění žalobě. Žalobce je toho názoru, že v daném případě existenci naléhavého právního zájmu prokazovat nemusí. Naléhavý právní zájem na určovacím výroku plyne přímo ze zákona, a to z ustanovení § 68 z. o. k. Žalobce je současně přesvědčen, že pokud plyne nárok z pracovněprávních předpisů, není potřeba naléhavý právní zájem v řízení před soudem tvrdit a ani prokazovat. Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. V tomto ohledu je zde dán naléhavý právní zájem na určení, že se žalobce může domáhat vůči žalovanému uhrazení svých pracovněprávních nároků. Žalobce dále poukázal na skutečnost, že soud při rozhodování dle ustanovení § 68 z. o. k. rozhoduje konstitutivně, tedy má obecně ručitelský závazek konstituovat, tj. určit jeho existenci, s čímž koresponduje taktéž i žalobcem formulovaný žalobní petit. Krajský soud svým postupem na základě formalistických argumentů odepřel žalobci spravedlnost, který toliko využil nástroj založený zákonem o obchodních korporacích jakožto lex specialis vůči o. s. ř. Krajský soud dále při rozhodování o nákladech řízení nepostupoval správně co do určení tarifní hodnoty, navíc s ohledem na povahu sporu přicházela v úvahu aplikace ustanovení § 150 o. s. ř.

4. Žalovaný se k podanému odvolání vyjádřil tak, že odvolání je nedůvodné a žalobce nemůže mít naléhavý právní zájem na jím podané určovací žalobě. Ustanovení § 80 o. s. ř. platí taktéž i v pracovněprávních sporech, navíc se v dané věci o pracovněprávní spor nejedná. Samotný určovací výrok by nic neměnil na materiálním postavení žalobce ohledně jeho pracovního vztahu se společností. Žalobci nic nebránilo žalovat přímo na splnění povinnosti, přitom existence či neexistence určení ručení člena statutárního orgánu nemá praktický vliv, neboť má být řešena jako otázka předběžná v řízení o žalobě na plnění. Odkaz žalobce na komentářovou literaturu je nepřípadný, neboť je vycházeno výlučně z jazykového výkladu a právní úprava ustanovení § 68 z. o. k. nepožívá žádné výjimky z procesněprávních pravidel pro přípustnost určovací žaloby ve vztahu k žalobě na plnění. Může-li tedy věřitel obchodní korporace žalovat na to, aby mu statuární orgán splnil konkrétní závazek této korporace, nemůže mít naléhavý právní zájem na určovacím výroku a otázku splnění zákonných předpokladů pro vznik ručení statutárního orgánu posoudí soud jako otázku předběžnou. Žalovaný je současně toho názoru, že náklady řízení byly krajským soudem vyčísleny správně a aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. v dané věci nepřichází v úvahu.

5. Odvolací soud projednal a rozhodl o podaném odvolání (§ 206, § 212, § 212a o. s. ř.) bez nařízení jednání dle ustanovení § 214 odst. 2 písm. d) o. s. ř., neboť dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro zrušení napadeného rozsudku dle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.

6. Z obsahu spisu ve vztahu k podanému odvolání a napadenému rozsudku vyplývá, že žalobou doručenou krajskému soudu dne 17. 4. 2018 se žalobce domáhal určení, že žalovaný ručí za splnění povinnosti společnosti uhradit žalobci částku 150.004,20 Kč s příslušenstvím a částku 13.567 Kč s příslušenstvím, vyplývající z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2017 č. j. 26 C 188/2014-315 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2017 č. j. 16 Co 76/2017-368. Žalobce se dále domáhal určení, že žalovaný ručí za splnění povinnosti společnosti uhradit žalobci mzdové nároky dle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce ve výši 2.700.019,20 Kč s příslušenstvím. Žalobce svou žalobu odůvodnil tím, že žalovaný byl jediným jednatelem společnosti od 4. 5. 2010 a zároveň statutárním orgánem společnosti IPESOFT spol. s r. o., Slovenská republika, která byla jediným společníkem společnosti. Společnost podala dne 8. 12. 2017 návrh na zahájení insolvenčního řízení. Žalovaný byl zároveň statutárním orgánem (předsedou představenstva) společnosti INSEKO a.s., která byla v dlužnickém insolvenčním návrhu označena jako druhý z pouhých dvou známých věřitelů dlužníka (společnosti). Žalovaný věděl nebo měl a mohl vědět, že je společnost v hrozícím úpadku, a to pravděpodobně od poloviny roku 2014. Žalobce se zřetelem ke všem okolnostem musel předpokládat, že společnost nebude schopna řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků, a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinil za účelem odvrácení úpadku dlužníka vše potřebné a rozumně předpokládatelné. Žalovaný naopak činil účelové kroky vedoucí k úpadku dlužníka s úmyslem zkrátit či úplně zamezit uspokojení pohledávek žalobce za společností. Žalobci bylo ze strany žalovaného sděleno, že v případě nepřistoupeni na žalovaným stanovené podmínky skončení pracovního poměru žalobce, učiní žalovaný kroky vedoucí k likvidaci, případně úpadku společnosti pouze a jen za tím účelem, aby společnost nevyplatila žalobci žádné finanční plnění.

7. Po skutkové stránce stran uplatněných pohledávek žalobce uvedl, že dne 31. 5. 2010 uzavřel se společností pracovní smlouvu na pozici manažer. Dne 15. 5. 2014 společnost (zastoupená žalovaným) předala žalobci okamžité zrušené pracovního poměru zaměstnavatelem. Okresní soud v Ostravě svým rozsudkem ze dne 10. 3. 2017 č. j. 26 C 188/2014-315, který nabyl právní moci dne 27. 11. 2017, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Dne 14. 6. 2017 podal žalobce k Okresnímu soudu v Ostravě žalobu o zaplacení náhrady mzdy, a to za období od 29. 5. 2014 do 29. 5. 2015 a věc byla vedena Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 26 C 203/2017. Dříve než bylo v dané věci rozhodnuto, bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek společnosti. Žalobci od 29. 5. 2014, kdy společnosti došlo oznámení žalobce, že trvá na tom, aby ho nadále zaměstnával, náleží náhrada mzdy ve výši průměrného hrubého výdělku. Průměrný hodinový výdělek žalobce činil 703,13 Kč, přičemž pracovní doba žalobce činila 40 hodin týdně. Žalobce dále uvedl, že až do konce dubna 2016 bylo pro něj nemožné si obstarat práci za obdobných podmínek nebo podmínek, za kterých vykonával práci dle pracovní smlouvy uzavřené s dlužníkem. Žalobce tedy nebyl od 29. 5. 2014 do 31. 3. 2016 zaměstnán, nekonal žádnou práci a nedosáhl žádného výdělku. Žalobce dne 27. 3. 2018 přihlásil jím tvrzené pohledávky do insolvenčního řízení společnosti. Přestože žalovaný měl a mohl z účetnictví společnosti (jakož i z jiných dokumentů) vědět, že se společnost nachází ve stavu hrozícího úpadku, neučinil nic, aby tento hrozící úpadek odvrátil. Žalovaný jednal v rozporu s povinností péče řádného hospodáře a přivodil společnosti úpadek, čímž naplnil předpoklady ustanovení § 68 odst. 1 písm. a) a b) z. o. k. Žalovaný se v průběhu řízení vyjádřil tak, že žalobcem uplatněný nárok neuznává. Úpadek společnosti nastalý po datu 27. 11. 2017 nebylo možno odvrátit, neboť dlužník neměl žádnou možnost opatřit si dodatečné finanční zdroje k úhradě nově vzniklých pohledávek žalobce a současně hradit svůj stávající závazek vůči společnosti INSEKO a.s. Za takového stavu žalovaný jednal na základě svého podnikatelského úsudku s péčí řádného hospodáře a podal bez zbytečného odkladu insolvenční návrh. U jednání konaného dne 3. 10. 2019 krajský soud k důkazu provedl žalobcem předložené listiny, kdy následně rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem.

8. Podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže jsou tu jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava.

9. Podle ustanovení § 68 odst. 1 z. o. k. může soud na návrh insolvenčního správce nebo věřitele obchodní korporace rozhodnout, že člen nebo bývalý člen jejího statutárního orgánu ručí za splnění jejích povinností, jestliže a) bylo rozhodnuto, že obchodní korporace je v úpadku, a b) člen nebo bývalý člen statutárního orgánu obchodní korporace věděli nebo měli a mohli vědět, že je obchodní korporace v hrozícím úpadku podle jiného právního předpisu, a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili za účelem jeho odvrácení vše potřebné a rozumně předpokladatelné.

10. Rozhodnutí krajského soudu stojí pouze a jen na závěru, že v dané věci není dán naléhavý právní zájem na žalobcem podané žalobě. S tímto právním názorem soudu prvního stupně se však odvolací soud neztotožňuje.

11. V obecné rovině lze souhlasit se závěry krajského soudu v tom směru, že naléhavý právní zájem na určení právního vztahu nebo práva je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým; žaloba domáhající se určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti, neboť určovací žaloby slouží potřebám praktického života a nemohou vést ke zbytečnému rozmnožování sporů. Lze také souhlasit se závěrem krajského soudu, že určovací žaloba má preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva; není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je proto právním prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva žaloba o plnění. Současně však také platí, že v případě, kdy lze žalovat o splnění povinnosti, může být naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, a předejde se tak případným dalším žalobám o plnění nebo jestliže žaloba o plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Shora uvedené závěry jsou plně aplikovatelné v případě žalob uplatněných dle ustanovení § 80 o. s. ř. Vedle žalob o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, jejichž základní podmínkou úspěšnosti je naléhavý právní zájem žalobce (§ 80 o. s. ř.), jsou případy, kdy žalobce domáhající se takového určení nemusí tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem, protože ten plyne přímo z hmotného práva.

12. Ze strany krajského soudu je přehlíženo, že ustanovení § 68 odst. 1 z. o. k. upravuje (vedle zejm. ustanovení § 159 odst. 3 o. z., včetně ustanovení §§ 66 odst. 2, 324 odst. 3, 368 odst. 3 a 545 odst. 2 z. o. k.) další z případů, kdy členům (či bývalým členům) statutárního orgánu obchodní korporace vzniká (může vzniknout) ručení za splnění povinností obchodní korporace. Tento typ ručení statutárního orgánu za závazky společnosti však nevzniká ze zákona, nýbrž až rozhodnutím soudu o žalobě podle ustanovení § 68 z. o. k. Jedná se tedy o konstitutivní výrok soudu, kdy bez tohoto výroku není vůči konkrétnímu věřiteli (žalobci) založena ručitelská solidarita (bývalého či současného) člena statutárního orgánu úpadce. Rozhodnutí soudu nezakládá neomezené ručení žalovaných (členů statutárního orgánu) za veškeré závazky obchodní korporace, ale pouze za závazek (závazky) obchodní korporace ve vztahu k navrhujícímu věřiteli. Dané ustanovení současně věřiteli poskytuje širší ochranu než ustanovení § 159 odst. 3 o. z. v tom směru, že ručení dle ustanovení § 68 z. o. k. není omezeno výší škody, kterou je dotčený člen obchodní korporaci povinen nahradit.

13. Návrh na vyslovení (určení) ručitelského závazku člena statutárního orgánu podle ustanovení § 68 odst. 1 z. o. k. je zvláštním určovacím návrhem, pro který sám zákon o obchodních korporacích kogentním ustanovením taxativně vymezuje okruh osob, u kterých je dána aktivní věcná legitimace pro takovýto typ řízení. Tyto osoby pak nemusejí prokazovat ani existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, neboť zákon takový určovací návrh naléhavým právním zájmem aktivně legitimovaných osob nepodmiňuje. Naléhavý právní zájem na takovémto určení plyne přímo ze zákona (srov. obdobně - pro poměry vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným - závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2002 sp. zn. 29 Odo 11/2002 - R 55/2003 nebo ze dne 24. 9. 2008 sp. zn. 29 Cdo 2154/2007). Ustanovení § 68 z. o. k. je proto ve vztahu k ustanovení § 80 o. s. ř. lex specialis. Nelze než současně poznamenat, že právo věřitele domáhat se založení ručitelského závazku statutárního orgánu úpadce podle ustanovení § 68 z. o. k. se promlčuje v obecné promlčecí lhůtě (§ 629 o. z.), přičemž po rozhodnutí soudu o založení ručení člena statutárního orgánu úpadce se nároky z ručení promlčují v následující tříleté lhůtě od data právní moci rozhodnutí soudu. Je zde tedy zcela odlišný režim promlčení než v případě vzniku ručení ze zákona.

14. Taktéž komentářová literatura dovozuje, že žalobcem navrhovaný rozsudečný výrok dle ustanovení § 68 odst. 1 z. o. k. odpovídá požadavku zákona. V případě žaloby dle ustanovení § 68 odst. 1 z. o. k. by měl soud proto rozhodnout o tom, že žalovaný (člen statutárního orgánu) ručí za splnění určité (ve výroku specifikované) povinnosti korporace. Nelze taktéž vyloučit, aby se žalobce - vedle určovacího výroku soudu - domáhal vydání dalšího výroku, jímž bude žalovanému uloženo splnit povinnost, za jejíž splnění ručí. Nezbytnost takovéhoto (kumulativního) postupu však z ustanovení zákona neplyne (srov. Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 194-196). Shora uvedeným předpokladům žalobcem formulovaný žalobní petit plně odpovídá. Pokud soud při rozhodování dle ustanovení § 68 z. o. k. rozhoduje konstitutivně (tedy má obecně ručitelský závazek založit - konstituovat, tj. určit jeho existenci), nemůže se jednat o otázku, kterou by mohl posuzovat jako otázku předběžnou. Z povahy věci je proto vyloučena možnost věřitele úspěšně uplatnit toliko žalobu na plnění, aniž by bylo (dříve či společně s takovouto žalobou na plnění) žalováno na (konstitutivní) určení ručitelství povinných osob vůči věřiteli úpadce soudem.

15. Je taktéž nepřípadný poukaz krajského soudu na závěry Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 27 Cdo 2007/2017, kde dovodil, že ustanovení § 260 odst. 1 zákona o přeměnách, ve znění účinném do 31. 12. 2011, znějící „Ustanovení § 257 se nepoužije, jestliže soud určí, že se v důsledku rozdělení dobytnost pohledávky nezhoršila nebo že nabízená jistota byla dostatečná“, nezakládá oprávnění nástupnické společnosti, na kterou v důsledku rozdělení nepřešel dluh odpovídající pohledávce věřitele, podat u soudu návrh na určení, že se v důsledku rozdělení dobytnost pohledávky věřitele za zaniklou nebo rozdělovanou obchodní společností (družstvem) nezhoršila. Nejedná se o identickou situaci, neboť je krajským soudem přehlíženo, že ustanovení § 260 odst. 1 zákona o přeměnách ve znění účinném do 31. 12. 2011 nelze aplikovat samostatně, nýbrž pouze ve spojení s ustanovením § 35 odst. 2 zákona o přeměnách, nadto dané ustanovení nezmocňuje žádný subjekt k podání tohoto typu žalobního návrhu a k zahájení řízení o určení. Naopak, dovolací soud se v tomto rozhodnutí přihlásil k závěrům svého rozsudku ze dne 22. 3. 2014 sp. zn. 28 Cdo 3217/2014, dle kterého vyplývá-li možnost domáhat se určení přímo z hmotněprávní normy, nemusí být úspěšnost návrhu podmíněna prokázáním naléhavého právního zájmu, pokud ten plyne přímo z příslušného ustanovení zákona.

16. Odvolací soud dále podotýká, že v poměrech insolvenčního řízení dovolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 17. 7. 2014 sp. zn. 29 Cdo 914/2014 dovodil, že přihlášený věřitel zpravidla nemá naléhavý právní zájem na určení, že dlužník je vlastníkem určitého majetku (jenž dosud nebyl sepsán do majetkové podstaty dlužníka), ani tehdy, je-li žaloba podána (za trvání insolvenčního řízení) u insolvenčního soudu, jelikož insolvenční zákon mu přiznává jiné právní nástroje k dosažení sledovaného cíle. Pokud je optikou právě uvedeného v dané věci jedinou (zákonem předpokládanou) možností věřitele založit ručitelský závazek člena nebo bývalého člena statutárního orgán k závazkům úpadce konstitutivní výrok soudu dle ustanovení § 68 odst. 1 z. o. k. (a nejedná se o situaci předpokládanou ustanovením § 159 odst. 3 o. z.), právní úprava nezbytně implikuje existenci naléhavého právního zájmu na takovémto určení.

17. Odvolací soud proto uzavírá, že v případě žaloby věřitele na určení ručitelského závazku vůči členovi nebo bývalému členovi statutárního orgánu obchodní korporace v úpadku dle ustanovení § 68 odst. 1 z. o. k. plyne naléhavý právní zájem na tomto určovacím výroku přímo ze zákona a soud se otázkou existence naléhavého právního zájmu ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. nezabývá, neboť splnění tohoto předpokladu zákon výslovně nevyžaduje. Věřitel je oprávněn podat žalobu na určení (založení) ručitelství člena statutárního orgánu za závazky úpadce jak samostatně (v samostatném řízení), tak taktéž současně spolu se žalobou na plnění (uhrazení) povinnosti, za jejíž splnění má člen statutárního orgánu úpadce ručit. Žaloba žalobce zákonné požadavky dle ustanovení § 68 odst. 1 z. o. k. pro meritorní přezkum její důvodnosti s ohledem na vše shora uvedené splňuje a závěr krajského soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu v tomto směru správným není.

18. Soud prvního stupně, veden nesprávným právním názorem, se vůbec nezabýval žalobou samou, tedy existencí zákonných předpokladů pro založení ručitelského závazku žalovaného dle ustanovení § 68 odst. 1 písm. a) a b) z. o. k. s úpadcem vůči uplatněným pohledávkám žalobce. Odvolací soud proto dle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení /ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř./.

19. V dalším řízení soud prvního stupně posoudí splnění zákonných předpokladů pro vznik ručení žalovaného spolu s úpadcem za žalobcem uplatněné pohledávky, posoudí taktéž existenci tvrzených pohledávek žalobce vůči úpadci a o žalobě znovu rozhodne. V rozhodnutí, kterým bude řízení končit, rozhodne krajský soud též o náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení (ustanovení § 151 odst. 1, § 224 odst. 3 o. s. ř.).

Rubrum