č. j. 50 A 74/2019-33

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Bc. et Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: V. Ř. bytem proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2019, č. j. MZP/2019/510/1261, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah žaloby 1. Žalobce dne 20. 2. 2019 podal u správního orgánu I. stupně Správy Národního parku Šumava (dále jen „správa NP“) žádost podle § 16 odst. 2 písm. m) ve spojení s § 43 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOPK“), o výjimku ze zákazu jízdy na kole na cestách a silnicích na území NP Šumava mimo místní komunikace a místa vyhrazená orgánem ochrany přírody a krajiny na celkem 38 cestách dle jím předloženého seznamu, když dané cesty jsou pevné lesní cesty, mnohdy asfaltové, a jízda na kole významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany. K výzvě správy NP žalobce uvedl, že důvodem jeho žádosti je úbytek fyzických sil spojených s jeho věkem (ročník 1961), když některá místa jsou pro něho pěšmo příliš vzdálená od parkovišť.

2. Shora uvedeným rozhodnutím žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil výrok II rozhodnutí správy NP ze dne 2. 8. 2019, zn. SZ NPS 01692/2019/9 – NPS 07695/2019.

3. Výrokem I uvedeného rozhodnutí správa NP povolila žalobci výjimku vjezdu žalobce na jízdním kole u celkem 14 uvedených cest, a to do 31. 12. 2020. V případě cesty Světlohorská byla konstatována její přístupnost bez dalšího. Ve zbytku cest dle žádosti žalobce nebyla výrokem II výjimka povolena. Správa NP výrok II svého rozhodnutí opřela o to, že cesty nejsou dílem vhodné pro cykloturistiku, dílem se nacházejí v klidových zónách, jakož i v jádrových lokalitách tetřeva hlušce, což bylo vyloženo v rámci odůvodnění pro každou z cest samostatně. Rovněž bylo poukázáno na to, že žalobce, ač poučen, nepodal žádost o udělení výjimky dle § 56 ZOPK.

4. Žalovaný se ve svém rozhodnutí neztotožnil s důvody správy NP a ačkoli nutnost ochrany tetřeva hlušce v obecné rovině potvrdil, dospěl k závěru, že individuální turistika žalobce by ve smyslu § 43 odst. 1 ZOPK významně neovlivnila předmět ochrany zvláště chráněného území. Žalovaný rovněž pouze částečně aproboval závěry správy NP o možném střetu žalobce s pěšími turisty či s lesní technikou a uvedl, že sama individuální cykloturistika žalobce nemůže být v tomto směru důvodem nepovolení žádosti, nicméně v kumulativním posouzení se stávající pěší turistikou se může jednat o vliv, který může být ve svém důsledky pro předmět ochrany nepříznivý. I přesto však žalovaný odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí správy NP potvrdil, neboť důvody rozhodnutí správního orgánu I. stupně nahradil v rozhodných částech svými vlastními úvahami o tom, že odůvodnění žádosti žalobce obecným a subjektivním úbytkem fyzických sil pro povolení výjimky nepostačuje.

5. Dne 20. 11. 2019 podal žalobce proti rozhodnutí žalovaného včasnou žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť rozhodnutí považuje za nezákonná a nepřezkoumatelná.

6. Stěžejním důvodem neudělení výjimky bylo možné rušení tetřevů, přičemž neurčitý pojem „rušení“ nebyl dle žalobce vyložen. Stejně tak nebylo vyloženo, proč by k němu mělo docházet právě na vyznačených cyklotrasách. Tetřevi se vyskytují na tomto území různě a jejich populace je stabilní, slepice dokáží migrovat desítky kilometrů, k čemuž žalobce poukázal na konkrétní vědeckou studii, jejíž identifikační údaje v žalobě uvedl. V letech 2016 a 2017 proběl další monitoring, jehož výsledky byly v redukované formě publikovány pouze v tuzemsku, ne v seriózním mezinárodním časopise.

7. Žalobce dále uvedl, že v odvolání poukazoval na odbornou publikaci z roku 2011 (žalobce uvádí konkrétní identifikaci), kterou nebyl žalovaný ani schopen dohledat, a ze které plyne, že zvýšená hladina stresového hormonu byla v okolí turistických tras zjištěna pouze u tetřevů ve smrkových lesích, nikoli v borových. Ptáci i přes stresování místa však neopustili ani neuhynuli. O míře tolerance stresu dle žalobce pojednává další jím konkrétně identifikovaná práce z roku 2007, ve které se popisuje, jak byli tetřevi úmyslně stresováni lovci se psy a sítěmi, přičemž žádný tetřev neuhynul a žádná slepice neopustila svá kuřata. Argumentace správních orgánů je podpořena pouze selektivním výběrem jimi vybraných publikací a nemůže sloužit jako důvod neudělení výjimky. Setkání člověka s tetřevy nemá na tetřevy jakýkoli vliv. Jedná se o pouhou legendu, jedná se o chybnou teorii. „Chybná teorie se může stát politickou ideologií, avšak její prosazování mocí státu je v rozporu s čl. 2 (1) LZPS.“ Své úvahy žalobce prezentuje dále na výpočtu, dle kterého by na dráze 1 km rušivý cyklista stresoval střední hodnotu 0,06 tetřeva, pokud by se tetřevové vyskytovali nereálně po celém území i kolem cest stejně, jako mimo cesty. Žalobce proto dospěl k závěru, že přítomnost člověka nemůže mít významný vliv na populaci tetřeva a nemůže být zákonným důvodem nepřiznání výjimky.

8. Ani druhý důvod neudělení výjimky, střet s pěšími turisty apod., nemůže dle zákona obstát, neboť vybočuje dle žalobce z mezí § 43 odst. 1 ZOPK, dle kterého není možný střet s pěšími turisty zákonným důvodem pro neudělení výjimky. Ač žalovaný tento důvod považuje za nezákonný, s odkazem na nepřiléhavý rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 252/2015-77 žalovaný rozhodnutí správy národního parku nezrušil. Postup správních orgánů považuje žalobce za excesivní libovůli, neboť i přesto, že zákonné důvody pro udělení výjimky byly splněny, nebyla výjimka udělena.

9. Žalobce se zabývá i ústavní rovinou své žádosti. Ke střetu svobody pohybu jednotlivce s veřejným zájmem na ochraně přírody a krajiny žalobce kriticky hodnotí ekologický lobbing a vývoj ochrany přírody a krajiny dle ZOPK. Žalobce poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. Pl. ÚS. 18/17, ve kterém Ústavní soud upozornil, že zákaz pohybu není v ZOPK absolutní, je z něho možné přiznat výjimku a vůči jejímu neudělení se lze bránit (bod 71 nálezu).

10. Žalobce má za to, že Listina základních práv a svobod (dále také jako „Listina“) garantuje i možnost svobody pohybu na kole, neboť svěřuje každému svobodnou vůli, jakým způsobem se bude pohybovat. Limitovat svobodu pohybu v parku o rozloze 690 km2 pouze na pěší pohyb je de facto zrušením této svobody.

11. Žalobce navrhuje, aby soud v případě, že nezruší napadené rozhodnutí, podal návrh k Ústavnímu soudu na vypuštění slov „může“ v § 43 odst. 1 ZOPK nebo slov „na kole“ v § 16 odst. 2 písm. b) ZOPK, a to s odvodněním na princip proporcionality. Tato úprava není proporcionální, což žalobce blíže odůvodňuje ve stručnosti tím, že není prokázána legitimita cíle úpravy – odstranění cyklistů z cest v národním parku kvůli ochraně přírody. Vyjádření žalovaného a replika žalobce 12. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 16. 12. 2019 navrhl podanou žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

13. Vydaná rozhodnutí jsou dle žalovaného přesvědčivě odůvodněná a v souladu se zákonem, jakož i veřejným zájmem. Žalobcova žádost byla nedůvodná. Žalobce namítá nesprávnost odkazu na užitý rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 252/2015-77, neuvádí již ale důvod této nesprávnosti; dle žalovaného tento rozsudek na věc dopadá, neboť názor Nejvyššího správního soudu na aplikaci § 43 odst. 3 ZOPK je stále aktuální (pozn. soudu – změna právní úpravy).

14. Co se týče argumentace žalobce ohledně tetřevů, ač sám žalobce vyčítá správním orgánům selektivní výběr odborných podkladů, činí tak i on sám.

15. Žalovaný rovněž nesouhlasí s tím, že by Listina svěřovala lidem volbu prostředku, kterým budou svoji svobodu pohybu realizovat, neboť ad absurdum by se tak mohl každý domáhat jízdy vozidlem tam, kde to není dovoleno. Daný zákaz je v ZOPK ode dne 1. 6. 1992 a jeho cílem je regulace sportovních aktivit na určitých místech, obdobný zákaz je např. i v lesním zákoně. Tento zákaz svobodu pohybu dle žalovaného neomezuje.

16. Žalobce ve své replice ze dne 28. 12. 2019 setrval na podané žalobě a uvedl, že neshledává žalovaným popisovanou obecnost či nedůvodnost své žádosti. Obecností a nedůvodností žádosti odůvodnil zamítnutí žádosti až žalovaný, který tak postupoval v rozporu se zásadou dvojinstančnosti řízení. Rovněž tak žalobce uvedl, že byť si je vědom koncentrace řízení, má za to, že správní orgány nezjistily, které z cest jsou místními komunikacemi a na které není výjimka vůbec potřeba.

17. Dále žalobce odmítl selektivní výběr publikací o rušení tetřevů, neboť právě jím uváděné studie zpochybňují nastolenou teorii. Zkušenosti, kterými má správa národního parku disponovat, nejsou uváděny.

18. Závěrem žalobce předestřel své zděšení z vyprazdňování obsahu zaručených svobod lidí ve jménu domnělého vyššího dobra, které je ve skutečnosti pouze ideologií nebo soukromým prospěchem malých skupin lidí. Rovněž žalobce poukázal na dehumanizaci neprivilegovaných lidí a blížící se rozklad demokratického právního státu, čemuž mají právě soudy zabránit. Posouzení věci krajským soudem 19. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

20. Krajský soud rozhodl bez jednání v souladu s § 51 s. ř. s.

21. Žaloba není důvodná.

22. Podle §16 odst. 2 písm. m) ZOPK platí, že na území parků mimo zastavěná území obcí a zastavitelné plochy obcí, je zakázáno jezdit na kole nebo na koni mimo silnice, místní komunikace a místa vyhrazená orgánem ochrany přírody, k čemuž zákon uvádí výčet osob a činností, na které se tento zákaz nevztahuje.

23. Podle § 43 odst.

1. ZOPK platí, že výjimky ze zákazů ve zvláště chráněných územích může orgán ochrany přírody povolit v případě • kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, nebo v zájmu ochrany přírody, • anebo tehdy, pokud povolovaná činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráněného území.

24. Uvedené ustanovení stanovuje 2 situace, ve kterých lze udělit výjimku. V první situaci existuje veřejný zájem, který by převážil nad zájmem na ochranu přírody a krajiny. Je nepochybně zřejmé, že o takovou situaci se v případě žalobce nejedná, neboť jeho žádost sleduje čistě jeho vlastní, soukromý a subjektivní zájem na provozování cykloturistiky. V kontextu tohoto ustanovení úvahy o tom, že by snad existoval veřejný zájem, tj. zájem všech, na tom, aby žalobci byla umožněna jeho individuální cykloturistika, z povahy věci nemohou obstát, a to ani v rovině Listinou garantovaného práva na osobní svobodu.

25. V případě žalobce je nutné hodnotit, zda „povolovaná“ činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany. Zde dospěly správní orgány k rozdílným závěrům. Zatímco správa NP u konkrétně určených cest dospěla k závěru, že povolovaná činnost významně ovlivní zachování stavu předmětu ochrany (ochrana populace tetřeva hlušce), žalovaný dospěl k tomu, že tento závěr nemůže s ohledem na individuální charakter činnosti žalobce obstát. Za druhý důvod, který správa NP považovala v případě některých cest za zcela zásadní, bylo to, že žalobce by mohl narušit pěší turistiku, ev. obava ze střetu s jinými účastníky provozu na daných cestách. Tyto úvahy byly žalovaným v podobě, ve kterých je správa NP předkládala, rovněž odmítnuty. I přesto však žalovaný odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí správy NP potvrdil, neboť důvody rozhodnutí správního orgánu I. stupně nahradil v rozhodných částech svými vlastními úvahami o tom, že odůvodnění žádosti žalobce obecným a subjektivním úbytkem fyzických sil pro povolení výjimky nepostačuje. Toto odůvodnění v kontextu vznesených žalobních bodů bez dalšího obstojí, neboť jak bude řešeno níže, žalobce proti této úvaze žalobní námitky nevznáší.

26. Předně je nutné poukázat na tzv. zásadu jednotnosti řízení. Tato zásada „(mimo jiné) znamená, že řízení až do vydání rozhodnutí představuje jeden celek, tedy totéž řízení zahrnuje jak řízení odehrávající se před správním orgánem prvního stupně, tak i případné odvolací řízení. Tato řízení se tedy pojímají dohromady, ve svém komplexu. Stejně tak potom jsou jako jeden celek vnímána všechna rozhodnutí povstalá v jednotlivých fázích řízení (rozhodnutí prvního stupně, rozhodnutí odvolací). Výtky stěžovatele směřované proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně lze proto přezkoumat jen limitovaně, a to potud, pokud konání odvolacího orgánu neučinilo tyto výtky bezpředmětnými.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2009, č. j. 4 Ads 86/2008-198). K témuž závěru Nejvyšší správní soud dospěl v rozsudku ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012-47, nebo v rozsudku dne 26. 3. 2008, č. j. 9 As 64/2007-98. Byť se uvedené rozsudky Nejvyššího správního soudu týkaly věcně jiných druhů správních řízení, jejich závěry jsou zobecnitelné a platné obecně pro všechna správní řízení.

27. Ve světle této zásady se námitky žalobce týkající se ochrany tetřeva hlušce a možného střetu s ostatními účastníky provozu na daných cestách (pěší turisté apod.) stávají bezpředmětnými a krajský soud se jimi proto nebude podrobněji zabývat a pouze poukáže na to, jakým způsobem žalovaný úvahy správy NP odmítl.

28. Na straně 6 se žalovaný zabýval otázkou možného rušení tetřeva žalobcovo jízdou na kole a dospěl k závěru, že „je obtížné toto rušení přesně vymezit. Je nepochybně reálné, neboť tetřevi hlušce se v lokalitě označované jako tzv. jádrové území výskytu tetřeva hlušce vyskytují, nicméně je otázkou, jaká je intenzita tohoto rušení, zda nejde o rušení, které je zanedbatelné či akceptovatelné. ZOPK výjimku připouští, pokud činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráněného území, a to ojedinělými průjezdy na kole spíše nenastane.“ Z citovaného zcela jednoznačně plyne, že žalovaný hodnocení správy NP odmítl. Ač správa NP skutečně u řady cest považovala toto možné rušení za důvod pro neudělení výjimky, žalovaný tento důvod neakceptoval.

29. Pouze pro úplnost krajský soud dodává, že polemika žalobce v kontextu jím poukazovaných vědeckých prací by nemohla sama o sobě obstát. Žalobce není osobou odborně znalou dané problematiky, resp. tato skutečnost z ničeho soudu neplyne, a jeho laické hodnocení, které, jak žalovaný poznamenal ve svém vyjádření k žalobě, je postaveno na několik selektivně vybraných publikacích, není způsobilé ve zcela základní obecné rovině postoj správy NP k ochraně tetřeva hlušce relevantním způsobem zpochybnit.

30. Co se týče argumentace žalobce o možném střetu s ostatními účastníky provozu na daných cestách (pěší turisté apod.), jak sám žalobce správně v bodě 9 své žaloby uvádí, žalovaný sám na straně 8 svého rozhodnutí tento důvod správy NP neaproboval. To samo o sobě činí námitky žalobce bezpředmětnými. Žalobce vedle toho namítá, že střet pěších turistů s cyklisty nelze podřadit pod dikci § 43 ZOPK, s čímž krajský soud souhlasí, neboť ochrana života, zdraví a majetku pěších turistů, cyklistů a dalších osob není veřejným zájmem, který by ZOPK chránil. To však na věci nic nemění.

31. Krajský soud proto uzavírá, že žalobce bezpředmětně polemizuje se závěry správy NP a upozaďuje tak nosný důvod rozhodnutí žalovaného, který se opírá o to, že při rozhodování o žádosti o udělení výjimky dle § 43 ZOPK jsou správní orgány nadány správním uvážením, v jehož rámci žalovaný dospěl k závěru, že důvod uvedený žalobcem (úbytek fyzických sil) není relevantním důvodem pro povolení výjimky.

32. Zde žalobce namítá pouze to, že žalovaný odkázal na irelevantní judikaturu, čímž žalobce cílí na to, že jelikož splnil podmínky stanovené § 43 ZOPK, měla mu být výjimka povolena. Tím žalobce nastoluje otázku existence právního nároku na udělení výjimky při splnění zákonem stanovených požadavků.

33. Na udělení dané výjimky však není právní nárok, neboť udělení výjimky orgánem ochrany přírody a krajiny dle § 43 ZOPK (zde správa NP) podléhá správnímu uvážení, což vyjádřil zákonodárce v textu odst. 1 tohoto ustanovení slůvkem „může“ – může správní orgán výjimku povolit, nikoli např. „povolí“.

34. V rámci správního uvážení správní orgán hodnotí mj. i důvody podané žádosti. To, že žádost žalobce nemusí být odůvodněna, jak žalobce uváděl v řízení před správními orgány, je nesprávný názor. Řízení o povolení výjimky podle § 43 ZOPK je správním řízením, u kterého se postupuje podle správního řádu. Dle § 37 odst. 2 správního řádu musí být z podání mj. patrno, kdo jej činí, které věci se týká a co se navrhuje. Dle § 45 odst. 1 správního řádu musí být z žádosti patrné, co žadatel žádá nebo čeho se domáhá. Podle § 52 správního řádu jsou účastníci povinni označit důkazy na podporu svých tvrzeních. V kontextu § 43 ZOPK je s tím spojeno i to, že žalobce musí v tomto případě svoji žádost odůvodnit, uvést důvod, proč o udělení výjimky žádá. Ostatně, k těmto závěrům dospívá i odborná literatura, ve které se uvádí např. to, že „výjimka ze zákazu bude zpravidla udělována formou rozhodnutí vydávaného ve správním řízení (§ 83 OchPřKr a část druhá a třetí SpŘ), a to na žádost konkrétní osoby. Z dispoziční zásady, jíž je takové řízení ovládáno, vyplývá, že je na žadateli, aby vymezil důvod, pro nějž má být výjimka udělena, aby tvrdil splnění výše uvedených podmínek pro její udělení, případně aby navrhl důkazy k prokázání svých tvrzení. Ostatní účastníci řízení (zejména vlastníci pozemků dotčených případnou výjimkou, dotčené obce a spolky podle § 70) se ke všem těmto tvrzením a návrhům, stejně jako k provedeným důkazům mohou vyjádřit, případně mohou sami tvrdit relevantní skutečnosti a navrhovat důkazy k jejich prokázání nebo k vyvrácení tvrzení a důkazů ostatních účastníků. Úlohou orgánu ochrany přírody je zjistit všechny rozhodné skutečnosti k ochraně veřejného zájmu, a to tak, aby o správnosti jejich zjištění nebyly důvodné pochybnosti (§ 3 a § 50 odst. 3 SpŘ).“ (DIENSTBIER, Filip. § 43 [Výjimky ze zákazů ve zvláště chráněných územích]. In: VOMÁČKA, Vojtěch, KNOTEK, Jaroslav, KONEČNÁ, Michaela, HANÁK, Jakub, DIENSTBIER, Filip, PRŮCHOVÁ, Ivana. Zákon o ochraně přírody a krajiny. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 304.).

35. Závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, č. j. 10 As 252/2015-77, který žalobce považuje za nepřiléhavý, prezentuje žalovaný na straně 4 a 5 odůvodnění svého rozhodnutí zcela správně, neboť tyto závěry jsou i zde plně aplikovatelné, a to i přes změnu textu zákona, neboť úprava jako taková v tomto směru zůstala principiálně stejná. Ač žalobce tvrdí nepoužitelnost této judikatury, konkrétní důvod, krom obecného konstatování změny právní úpravy, neuvádí. Nejvyšší správní soud v dané věci dospěl k totožnému závěru, jako nyní krajský soud, a dovodil, jak sám žalovaný cituje, „že na povolení výjimky ze zákazů uvedených v tomto ustanovení není právní nárok. Správní orgán není povinen žadateli o toto povolení, byť by byly podmínky pro povolení výjimky splněny, výjimku povolit. Je věcí správního uvážení (…), zda, při splnění podmínek pro povolení výjimky, bude výjimka povolena.“ 36. K tomu, co pojem „správní uvážení“ představuje, je vhodné poukázat na rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, který ve svém usnesení ze dne 22. 4. 2014, č. j. 8 As 37/2011-154, č. 3073 Sb. NSS, uvedl, že „pojem správního uvážení není v doktríně jednoznačně definován, v obecné rovině však o něm lze hovořit všude tam, kde zákon poskytuje správnímu orgánu ve stanovených hranicích určitý volný prostor k rozhodnutí. Tento prostor, v němž s existencí určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek a zákonodárce dává správnímu orgánu možnost zvolit po zvážení daných okolností jedno z více řešení předvídaných právní normou., bývá typicky vymezen formulací „správní orgán může“, „lze“ apod.“ 37. I přesto, že žalobce vůči důvodům, pro které žalovaný potvrdil rozhodnutí správy NP nebrojí, považuje krajský soud za nutné uvést, že možnosti soudního přezkumu správního uvážení, v jehož rámci žalovaný zvažoval povolení výjimky v kontextu důvodů, pro které žalobce o její povolení žádal (úbytek fyzických sil žalobce), jsou omezené. Jak Nejvyšší správní soud uvedl ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002-46, č. 416/2004 Sb. NSS, „úkolem soudu není nahradit správní orgán v jeho odborné dozorové kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem.“ 38. Zcela jednoznačně popsal problematiku § 43 ZOPK Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 30. 3. 2017, č. j. 10 As 252/2015-77, který se zabýval správním uvážením v případě výjimky dle § 26 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 43 ZOPK v rozhodném znění. Závěry Nejvyššího správního soudu jsou plně aplikovatelné i v nyní přezkoumávané věci, a to i přesto, že zde došlo k určité změně právní úpravy, její princip však zůstal zachován. Ve vztahu k úpravě § 43 ZOPK dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v rámci tohoto ustanovení je orgán ochrany přírody a krajiny nadán správním uvážením, zda i při naplnění stanovených podmínek výjimku povolí či nikoli. K tomu uvedl, že „také v případech, při jejichž řešení rozhoduje správní orgán na základě volné správní úvahy, musí být tato jeho úvaha náležitým způsobem odůvodněna. Tento závěr Nejvyšší správní soud formuloval již v rozsudku ze dne 30. 11. 2004, čj. 3 As 24/2004-79, č. 739/2006 Sb. NSS, v němž uvedl: „I když správní orgán není při svém rozhodování vázán přesnými kriterii stanovenými zákonem a rozhoduje v mezích volného správního uvážení, musí být jeho postup a rozhodnutí přezkoumatelné a musí být zřejmé, že z mezí a hledisek správního uvážení nevybočil. Proto i v těchto případech musí správní orgán respektovat jak stanovené procesní postupy (v to zahrnující rozhodnutí se všemi stanovenými náležitostmi), tak elementární právní principy správního rozhodování (princip právní jistoty, princip rovnosti osob, o jejichž právech se jedná – s obdobným rozhodováním v obdobných případech atd.). Nezákonnost rozhodnutí tak může spočívat mj. právě v překročení nebo zneužití stanovených mezí správního uvážení správním orgánem (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) nebo může být způsobena jiným porušením procesních předpisů.“ Odůvodnění správního uvážení náležitým způsobem je nezbytné pro to, aby soudy byly schopny přezkoumat, zda správní uvážení nevybočilo ze zákonných mezí nebo nebylo zneužito. Správní uvážení totiž může být podrobeno soudnímu přezkumu. Ostatně i podle závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, uvedených v usnesení ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006 Sb. NSS, „absolutní či neomezené správní uvážení v moderním právním státě neexistuje. Každé správní uvážení má své meze, vyplývající v prvé řadě z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu diskriminace, příkazu zachovávat lidskou důstojnost, principu proporcionality atd. Dodržení těchto mezí podléhá soudnímu přezkumu.“ (…) Při přezkumu správního uvážení byl krajský soud oprávněn přezkoumat úvahu správních orgánů v rozsahu zjištění, zda správní orgány nepřekročily zákonem stanovené meze správního uvážení, anebo zda své správní uvážení nezneužily. Krajský soud byl za tímto účelem oprávněn hodnotit, zda řešení zvolené správními orgány je v souladu se zákonem, zda byl dostatečně zjištěn skutkový stav a zda odpovídá spisovému materiálu a také zda správní orgány přijaté řešení dostatečně odůvodnily. Krajský soud však nemohl, nejsa k tomu oprávněn, hodnotit věcnou správnost správního uvážení.“ 39. Jak je již uvedeno výše, žalobce svoji žádost odůvodnil ve svém podání ze dne 31. 3. 2019 tak, že „lidský důvod žádosti, který samozřejmě bude terčem posměchu, je úbytek fyzických sil způsobený stárnutím, v jehož důsledku je pro mě pěší návštěva oblíbených a zajímavých, a od parkoviště vzdálených, míst stále obtížnější.“; žalobce je ročník 1961. Dalším podpůrným argumentem vznášeným v průběhu řízení byla možnost realizace ústavně garantovaného práva na svobodu pohybu.

40. K úbytku fyzických sil žalovaný na straně 5 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že úbytek fyzických sil je přirozenou součástí života a je subjektivním faktorem. Proto tvrzení žalobce nelze objektivně hodnotit. K tomu uvedl, že „není ani zřejmé, proč by cyklistika v náročnějších terénech měla být méně obtížná než pěší turistika. Vzhledem k tom, že úbytek fyzických sil se dotýká každého jedince, znamená uznání tohoto důvodu povinnost orgánu ochrany přírody, s ohledem na zásadu rovnosti a zásadu v obdobných případech rozhodovat obdobně, vyhovět každému, kdo z tohoto důvodu požádá o předmětnou výjimku. Buď je takový důvod akceptovatelný u všech žadatelů, nebo u žádného.“ Jelikož žalobce v podané žalobě proti těmto závěrům žalovaného žádným způsobem nebrojí a krajský soud v úvahách žalovaného neshledal vad, ke kterým by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti, nezbývá než uzavřít, že rozhodnutí žalovaného nebylo v tomto směru žalobcem zpochybněno, a proto je nutné jej aprobovat.

41. Žalobce rovněž argumentoval svým ústavně garantovaným právem na svobodu pohybu. Dle č. l. 14 odst. 1 a 3 Listiny je svoboda pohybu a pobytu zaručena, omezit ji lze jen zákonem, mj. jestliže je to nevyhnutelné z důvodu ochrany přírody. V žalobcem odkazovaném nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 18/17, se ústavní soud zabýval ústavností § 16, § 16a - 16d, § 17 a § 19 a dospěl k závěru, že zde existuje zásah do ústavně garantovaných práv dotčených subjektů, který je však přiměřený (bod 71 nálezu), neboť „samotnou přiměřenost omezení svobody pohybu bude možné přezkoumat až v návaznosti na konkrétní opatření obecné povahy, kterým se klidové území vyhlásí. O porušení svobody pohybu tak bude možné hovořit až při aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní věc, nikoli nyní ve fázi pouhé polemiky pro futuro.“ (bod 84 nálezu). Žalobce podanou žalobou nenapadá opatření obecné povahy, kterým byla vymezena klidová území, vyhrazeny cesty a trasy v klidových územích, ale brojí proti nepovolení výjimky dle § 16 odst. 2 písm. m) ve spojení s § 43 odst. 1 ZOPK. Tím je jeho situace odlišná od hodnocení Ústavního soudu a pouze obecná a vágní polemika žalobce o klidových územích a jím popisovaných no-go zónách se přitom míjí předmětem žalobou napadeného rozhodnutí.

42. Jádro žalobcovy argumentace v žalobě spočívá v tom, že žalobce má za to, že Listina zaručuje svobodu pohybu na kole, k čemuž žalobce uvádí, že „Listina ve skutečnosti neurčuje prostředky konzumace zaručené svobody pohybu, tedy jejich volbu svěřuje každému, kdo je svobodou nadán.“. Tato argumentace je však v kontextu projednávané věci bezobsažná, neboť právo žalobce realizovat svoji svobodu pohybu na kole na jím požadovaných místech národního parku omezil v souladu s Listinou v § 16 odst. 2 písm. m) ZOPK zákonodárce, ev. příslušný orgán ochrany přírody a krajiny při vydávání Ústavním soudem zmiňovaného opatření obecné povahy, nikoli ale žalovaný či správa NP v rámci nyní přezkoumávaných rozhodnutí. Předmětem posouzení správních orgánů bylo, zda v případě žádosti žalobce je na místě toto omezení udělením výjimky „prolomit“ či nikoli. Důvodem žalobce pro „prolomení“ tohoto zákazu je však toliko jím obecně prezentovaný úbytek fyzických sil, který žalovaný neakceptoval. Jak krajský soud již uvedl výše, jelikož žalobce v podané žalobě v tomto směru proti závěrům žalovaného nijak nebrojí, nemá se krajský soud s ohledem na zákonné limity přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů k čemu vyjádřit (§ 75 odst. 2 s. ř. s.).

43. V replice ze dne 28. 12. 2019 žalobce namítl porušení zásady dvojinstančnosti řízení (odepření možnosti odvolat se proti důvodům rozhodnutí žalovaného) a dále také poukázal na to, že některé z cest mohou být místními komunikacemi a správní orgány se měly samy touto eventualitou zabývat. S odkazem na § 71 odst. 2 ve spojení s § 72 odst. 1 s. ř. s. považuje krajský soud tyto nové žalobní body za opožděné, neboť žalobce je poprvé vznesl až v replice k vyjádření žalovaného po uplynutí lhůty k podání žaloby. Z tohoto důvodu se jimi krajský soud nemohl zabývat.

44. K obavám žalobce o vývoj demokracie se krajský soud s ohledem na předmět tohoto řízení nevyjadřuje.

45. K návrhu žalobce na předložení části užité právní úpravy Ústavnímu soudu k posouzení její ústavnosti krajský soud uvádí, že k takovému postupu neshledal důvod, neboť úpravou § 16 ZOPK se již zabýval Ústavní soud v žalobcem odkazovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS. 18/17, ve kterém tuto úpravu aproboval. Z toho důvodu krajský soud považuje za nadbytečné opakovat argumenty, které ústavní soud v žalobci známém nálezu vyslovil. Co se týče úpravy správního uvážení v § 43 odst. 1 ZOPK, zde nevidí krajský soud jakýkoli ústavní důvod pro to, aby rozhodnutí o dané žádosti nepodléhalo správnímu uvážení. Taková úprava naopak umožňuje řádně zohlednit veškeré aspekty konkrétní žádosti. Krajský soud proto uzavírá, že neshledal důvod k předložení užité části právní úpravy Ústavnímu soudu, neboť tuto úpravu neshledal v rozporu s jakýmkoli ústavně garantovaným právem žalobce. Je-li žalobce jiného názoru, nechť se sám uchýlí pod ochranu Ústavního soudu postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Závěr a náklady řízení 46. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

47. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.