č. j. 51 A 10/2021 -46

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: N. T. L., narozen státní příslušnost: v ČR bytem zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2021, č. j. MV – 198802 – 3/SO - 2020 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 10. 2. 2021 se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 31. 10. 2020, č. j. OAM – 42644 – 36/ZM – 2019 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) potvrdil. Prvostupňovým rozhodnutím byla podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta žádost o vydání zaměstnanecké karty z důvodu, že pobyt žalobce na území není v zájmu ČR.

2. Žalobce v prvé řadě namítal, že mu bylo znemožněno využít své právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též „Listiny“), neboť mu nebyly poskytnuty ani ty nejzákladnější údaje potřebné pro to, aby mohl svých práv využít. Podle žalobce nebyla zajištěna rovnováha mezi zájmem na zajištění spravedlivého procesu a zájmem na utajení informací potřebných k ochraně veřejného zájmu. Žalobce také namítal, že mu nebyla sdělena existence podkladu nově opatřeného v odvolacím řízení, k němuž tudíž neměl ani možnost se vyjádřit či navrhovat další důkazy. Žalobce vznesl pochybnosti nad věrohodností a zákonném způsobu pořízení utajovaných informací Národní centrálou proti organizovanému zločinu (dále jen „NCOZ“), neboť ve správním spise žalovaného není žádná zmínka o nově pořízené utajované informaci ani o tom, jak byla pořízena. Rovněž není zřejmé, jakou podobu má podklad s utajovanými informacemi mít, či jak správní orgány tyto podklady s utajovanými informacemi pořídily. S ohledem na nesdělení potřebných okolností pořízení těchto podkladů žalobce pochyboval o zákonnosti postupu správních orgánů a použitelnosti podkladů pro vydání rozhodnutí. Žalobce podotkl, že v rozporu s § 15 a § 17 správního řádu nebyl ve správním spise zachycen postup při zajišťování podkladů obsahujících údajně utajované informace.

3. Žalobce dále namítal, že není rozhodováno ve stejných či podobných případech shodně či tak, aby nevznikaly nedůvodné rozdíly, což je dovozováno ze zkušeností zástupce žalobce či znalosti činnosti jiných advokátů. Žalobce uvedl, že předmětné utajované informace nebrání ve vyhovění žádostem občanů Vietnamu o prodloužení zaměstnanecké karty, avšak dle správního orgánu brání v samotném vydání zaměstnanecké karty, což shledává žalobce za nelogické.

4. Další žalobní námitkou bylo tvrzeno, že napadené i prvostupňové rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nebylo zřejmé, jak by bližší specifikace správními orgány tvrzeného spojení žalobce s organizovaným zločinem mohla ohrozit utajované informace. Dále žalobce zmínil, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by pobyt žalobce byl neslučitelný se zájmy ČR, čili nebyl splněn požadavek dovozený judikaturou. Žalobce spatřoval nepřezkoumatelnost také v tom, že součástí správního spisu je část výroční zprávy BIS za rok 2018 a dva články V. B., což dle žalobce nijak nesouvisí s jeho žádostí o zaměstnaneckou kartu. Žalobce postrádal v prvostupňovém i napadeném rozhodnutí úvahy, jimiž se správní orgány při hodnocení zmiňovaných podkladů řídily, a jaký konkrétní význam tyto podklady měly pro závěr, že pobyt žalobce na území ČR není v zájmu Republiky.

5. Žalobce rovněž brojil proti odkazu správních orgánů v předmětných rozhodnutích, že podkladem pro rozhodnutí ve věci žalobce bylo také usnesení vlády č. 474 ze dne 18. 7. 2018 (dále též „usnesení č. 474“), které dle žalobce nemá žádnou kompetenci zasahovat do individuálního správního řízení. Žalobce upozorňoval také na skutečnost, že usnesení č. 474 v bodě II. akceptovalo návrh opatření vycházející z materiálu č. j. V202/2018, kterým však vláda překročila své pravomoci, přesto však došlo k zakomponování do usnesení č.

474. Podle žalobce nemá vláda kompetence vyjadřovat zájem na regulaci určitého typu oprávnění k pobytu a následně jej zapracovávat do dokumentů, které pak správní orgány přijímají jako závazné pro rozhodování. Žalobce rovněž zmínil, že žalovaný retroaktivně aplikoval na žádost žalobce o zaměstnaneckou kartu nařízení vlády č. 220/2019 Sb., což shledává za nezákonné.

6. Žalobce označil za nepřezkoumatelné také materiální důvody utajování obsahu podkladů pro rozhodnutí ve věci. Žalobce nesouhlasil s tím, že mu nebyl sdělen materiální důvod utajení, a uvedl, že za takové situace mohou správní orgány bez zákonných důvodů označovat podklady pro rozhodnutí za utajované. Žalobce namítal, že v odůvodnění prvostupňového i napadeného rozhodnutí postrádá úvahy o tom, zda informace formálně označené jako utajované skutečně splňují definici utajované informace ve smyslu § 2 písm. a) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnosti způsobilosti (dále jen „zákon o ochraně utajovaných informacích“), a tudíž zda nedochází k bezdůvodnému postupu podle § 169m zákona o pobytu cizinců. Dále namítal, že mu není známo, zda předmětné utajované informace jsou zaznamenány v seznamu utajovaných informací.

7. Žalobce uvedl, že v důsledku rozhodování na základě utajovaných informací, k nimž mu byl odepřen přístup, došlo sice k zákonnému omezení práva na spravedlivý proces, avšak takové omezení musí být učiněno v co nejmenší míře, přičemž splnění těchto požadavků musí být v rozhodnutí přezkoumatelně popsáno a odůvodněno.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

8. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby a vyjádřil se k jednotlivým žalobním bodům. V prvé řadě žalovaný podotkl, že odepření přístupu žalobci k utajovaným informacím není v rozporu s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, neboť garantem ochrany práv účastníka řízení je v takovém případě nezávislý soud, který zajistí nezneužití utajovaných informací správními orgány. Žalovaný uvedl, že správní orgány nemají povinnost popsat, jakým způsobem byla utajovaná informace získána či jakou má povahu nebo zakládat do správního spisu listiny, z nichž by bylo zřejmé, jakým způsobem byly předmětné utajované informace získány. Žalovaný rovněž setrvale zastává názor, že žalobci nebylo možné umožnit v rámci odvolacího řízení řádné uplatnění práva na vyjádření se k podkladům rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu, když byla opatřeným novým podkladem pro vydání rozhodnutí utajovaná informace.

9. K námitce porušení zásady legitimního očekávání žalovaný uvedl, že žalobce nekonkretizoval případy, v nichž dle žalobce mělo být na základě shodných skutkových okolností rozhodnuto odlišně. Žalovaný dále podotkl, že nelze srovnávat postavení účastníků řízení, kteří jsou prvožadateli, s postavením žadatelů, kteří se na území České republiky již nacházejí a žádají o prodloužení platnosti stávajícího pobytového oprávnění. Žalovaný zdůraznil, že v těchto dvou odlišných případech nemůže být již z povahy věci rozhodováno na základě shodných skutkových a zejména právních skutečností.

10. Žalovaný dále uvedl, že v rámci odvolacího ani prvostupňového řízení nemohly být uváděny žádné doprovodné informace k utajovaným informacím, neboť by tím mohl být ohrožen účel jejich utajení. K námitce nepřezkoumatelnosti žalovaný uvedl, že je napadené rozhodnutí plně přezkoumatelné, dostatečně věrohodné a individualizované, nicméně s ohledem na podklady spočívající v utajovaných informacích, byly možnosti konkretizace těchto podkladů značně omezené. Také k podkladům spočívajícím ve výňatku z výroční zprávy BIS či zpráv z tisku žalovaný konstatoval, že se k nim nemůže blíže vyjádřit, neboť by ohrozil účel jejich utajení. Námitka retroaktivní aplikace nařízení vlády č. 220/2019 byla žalovaným vyvrácena a zamítnutí žádosti žalobce bylo zdůvodněno negativními poznatky získanými z utajovaných informací.

11. Žalovaný dále reagoval na výhrady k vyznačení stupně utajení, přičemž uvedl, že správní orgány nijak neodpovídají za určení stupně utajení u utajovaných informací. Správní orgán I. stupně nebyl oprávněn se zabývat tím, zda byly předmětné utajované informace utajeny v souladu se zákonem o utajovaných informacích. K námitkám žalobce spočívajícím v porušení práva na spravedlivý proces s odkazem na analogii mezi čl. 1 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Protokol“) a čl. 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU ze dne 13. 12. 2011, o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě (dále jen „Směrnice“) žalovaný uvedl, že vzájemný vztah mezi těmito dvěma články nelze dovodit. Žalovaný závěrem konstatoval, že právní řád České republiky nezakotvuje právo cizince na pobyt na území České republiky.

III. Replika žalobce

12. Žalobce reagoval na vyjádření žalovaného k žalobě dne 17. 3. 2021, přičemž v prvé řadě navrhoval provedení všech písemností obsahujících utajované informace jako důkazů za účelem ověření, zda tyto podklady splňují materiální podmínky utajení, jsou utajovány v souladu se zákonem, dále zda byly opatřeny v souladu se zákonem, zda je jejich obsah relevantní pro rozhodnutí o žádosti o zaměstnaneckou kartu a k hodnocení z dalších hledisek. Žalobce požadoval, aby bylo umožněno jeho zástupci nahlédnout do písemností obsahujících utajované informace.

13. Žalobce dále uvedl, že se soud nemůže stát garantem ochrany jeho práv, pokud v maximální možné míře nebude zástupci žalobce umožněno seznámit se s utajovanými informacemi a zaujmout k nim písemné stanovisko. Dle žalobce má soud v zájmu zachování ústavních práv žalobce v pochybnosti o zpřístupnění vždy rozhodnout ve prospěch zpřístupnění. Žalobce rozporoval také skutečnost, že žalovaný se musel domáhat utajované informace písemně, přesto však není tato písemná komunikace s NCOZ písemně zachycena a založena do správního spisu, což je v rozporu se zákonem.

14. K argumentaci žalovaného ve vyjádření, že žalobce nespecifikoval žádné konkrétní případy, v nichž bylo rozhodnuto opačně oproti nyní projednávané věci, žalobce sdělil, že konkrétní případy musí být žalovanému známy z jeho úřední činnosti. Žalobce dále podotkl, že žalovaný nijak nereagoval na poznámky, že zjevně neexistují žádné poznatky o tom, že by pobyt žalobce byl neslučitelný se zájmy ČR. Dle žalobce byly správními orgány nedostatečně hodnoceny podklady, které neobsahovaly utajované informace, a nebyly uvedeny úvahy, jimiž se při hodnocení těchto podkladů správní orgány řídily. Žalobce dále polemizoval s usnesením č.

474. Nakonec žalobce nesouhlasil se závěry žalovaného ve vyjádření, který odmítl přiléhavost některé judikatury, na kterou odkazoval žalobce v žalobě, neboť je přesvědčen o jejich aplikovatelnosti.

IV. Obsah správních spisů

15. Do správního spisu byl založen výpis z rejstříku trestů žalobce neobsahující žádný záznam a mnohé další dokumenty připojené k žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu, včetně této žádosti ze dne 11. 6. 2019. Správní orgán I. stupně vydal dne 14. 8. 2019 záznam, v němž uvedl, že podkladem pro rozhodnutí ve věci se v případě žalobce staly také písemnosti, které jsou podle § 169m odst. 1 zákona o pobytu cizinců uchovávány odděleně mimo spis a zároveň vyzval žalobce k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, čehož zástupce žalobce dne 19. 8. 2019 využil a následně dne 20. 8. 2019 podal vyjádření k podkladům rozhodnutí. Dne 29. 8. 2019 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí č. j. OAM – 42644 – 8/ZM – 2019, jímž byla žádost žalobce o zaměstnaneckou kartu zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal a žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 12. 2019, č. j. MV – 147004 – 4/SO – 2019 zrušil rozhodnutí správního orgánu I. stupně dne 29. 8. 2019, neboť dospěl k závěru, že je rozhodnutí ze dne 29. 8. 2019 nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

16. Žalobce uplatnil žádost o učinění opatření proti nečinnosti, neboť ve věci nebyly po zrušení rozhodnutí ze dne 29. 8. 2019 provedeny žádné úkony. O žádosti bylo rozhodnuto žalovaným dne 13. 5. 2020 usnesením č. j. MV – 70867 – 3/SO – 2020 tak, že se žádosti na provedení opatření proti nečinnosti nevyhovuje.

17. Dne 25. 3. 2020 vydal správní orgán I. stupně usnesení č. j. OAM – 42644 – 12/ZM – 2019 o přerušení předmětného řízení do doby ukončení vyhlášeného nouzového stavu, případně do konce platnosti krizového opatření uvedeného v článku I bodu 4 usnesení vlády ČR č. 198 z roku 2020. Proti tomuto usnesení podal žalobce dne 30. 3. 2020 odvolání. O pokračování řízení byl žalobce vyrozuměn dne 18. 5. 2020. O podaném odvolání proti usnesení o přerušení správního řízení bylo rozhodnuto tak, že se zamítá a napadené usnesení se potvrzuje.

18. Následovalo vydání zamítavého rozhodnutí ze dne 11. 6. 2020, č. j. OAM – 42644 – 23/ZM – 2019, proti němuž se žalobce odvolal a dne 11. 9. 2020 žalovaný shledal podané odvolání důvodné a rozhodnutí ze dne 11. 6. 2020 zrušil a věc vrátil správnímu orgánu I. stupně k novému projednání.

19. Žalobce byl dne 15. 10. 2020 opětovně vyzván k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádření se, čehož využil. Dne 22. 10. 2020 byl sepsán protokol o nahlédnutí zástupce žalobce do spisového materiálu a dne 22. 10. 2020 obdržel správní orgán I. stupně vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí.

20. Dne 31. 10. 2020 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost žalobce, a bylo rozhodnuto, že zaměstnanecká karta se dle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců nevydává, neboť pobyt žalobce na území není v zájmu České republiky. Žalobce se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal dne 10. 11. 2020. Podané odvolání bylo napadeným rozhodnutím zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno.

V. Právní názor soudu

21. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), přičemž s ohledem na projednávanou věc a postavení soudu v řízeních, v nichž jsou podklady pro rozhodnutí ve věci utajované informace, soud musel v předmětné věci mnohdy překročit rozsah přezkumu omezujícího se jinak jen na žalobní body a přezkoumal napadené rozhodnutí a správní řízení v plném rozsahu.

22. Žaloba není důvodná.

23. První žalobní námitka se týkala narušení rovnováhy mezi zájmem na zajištění spravedlivého procesu a zájmem na utajení informací potřebných k ochraně veřejného zájmu, neboť žalobci nebyly sděleny ani nejzákladnější údaje o obsahu, právní povaze a způsobu pořízení utajovaných informací, na základě nichž bylo ve věci rozhodnuto v neprospěch žalobce. Vypořádání námitky pod bodem jedna žaloby lze učinit současně s vypořádáním žalobní námitky pod bodem čtyři žaloby, která je ve své podstatě rozšířením první žalobní námitky. Krajský soud upozorňuje na skutečnost, že v projednávané věci bylo rozhodováno na základě utajovaných informací, a proto je třeba zmínit aplikovaná ustanovení.

24. Podle § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců platí, že jsou-li některé z podkladů rozhodnutí podle tohoto zákona utajovanými informacemi, uvede se v odůvodnění rozhodnutí pouze odkaz na tyto podklady pro vydání rozhodnutí a jejich stupeň utajení. Úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení, a důvody vydání rozhodnutí se uvedou pouze v rozsahu, ve kterém nejsou utajovanými informacemi.

25. Krajský soud se shoduje se správními orgány, že v projednávané věci nebylo možné blíže specifikovat jakékoli žalobcem požadované údaje o utajovaných informacích, a neshledal rovněž žádné pochybení v postupu správních orgánů. Utajované informace, na základě nichž bylo v projednávané věci správními orgány rozhodováno, nebylo možné do napadeného či prvostupňového rozhodnutí jakkoli zapracovat s ohledem na jejich režim utajení. Obsah utajovaných informací nemohl být správními orgány jakkoli popsán či hodnocen, a proto krajský soud neshledal námitku žalobce spočívající v tvrzeném nesdělení ani nejzákladnějších údajů o obsahu, právní povaze a způsobu pořízení utajovaných informací jako důvodnou. Odůvodnění napadeného i prvostupňového rozhodnutí obsahovala dle krajského soudu dostatečné odůvodnění všech vyslovených závěrů s ohledem na skutečnost, že se opírala o utajované informace.

26. Krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2009, č. j. 7 As 5/2008 – 63: „Dále to pro soudní přezkum znamená, že ve vztahu k informacím, jež nejsou účastníku řízení zpřístupněny, neplatí, že se tento zásadně drží pouze v mezích žalobních bodů. Ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s. je proto v daném případě nepoužitelné, neboť jeho aplikací by v daném případě došlo k faktickému odepření soudní ochrany – účastník řízení nemůže efektivně namítat nezákonnost určitých zjištění, neví-li ani, co je jejich obsahem. V této specifické situaci to naopak musí být soud, který „supluje“ aktivitu účastníka řízení a přezkoumá relevanci utajovaných informací ze všech hledisek, která se vzhledem k povaze věci jeví důležitými.“ S ohledem na vyslovený závěr Nejvyššího správního soudu krajský soud podotýká, že žalobci nebyla upřena žádná procesní práva v souvislosti s rozhodováním na základě utajovaných informací, neboť ochranu jeho práv v takovém případě zajišťoval sám soud, který se seznámil s obsahem utajovaných informací a posoudil věrohodnost a přesvědčivost utajovaných informací a jejich význam ve vztahu k posouzení zásadní otázky, zda žalobce svým pobytem na území ohrožuje veřejný pořádek České republiky.

27. Krajský soud souhlasí s žalobcem v tom, že ve správních řízeních je nezbytné najít rovnováhu mezi zájmem na zajištění spravedlivého procesu a zájmem na utajení informací potřebných k ochraně veřejného zájmu. V souvislosti s nalezením rovnováhy mezi zmíněnými zájmy krajský soud odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, č. j. 14 A 73/2019 – 36: „Soud je pak ve zvýšené míře než při „běžném“ soudním řízení, v němž účastník má k dispozici stejné informace jako soud, garantem práva na spravedlivý proces, což vyžaduje i zvýšenou aktivitu soudu vůči postupu veřejné správy. Za splnění těchto podmínek může být přístup k informacím v nezbytných případech odepřen. Soudní kontrola totiž může v míře ještě dostačující zajistit vyloučení libovůle při zachování utajení té nezbytné části informací relevantních pro řízení, jejichž poskytnutí účastníkům řízení by bylo v rozporu s veřejným zájmem na jejich utajení. V opačném případě by státní orgány mohly ze soudního přezkumu libovolně vyloučit podklady pro rozhodování správních orgánů prostě tím, že by je označily za utajovanou informaci, v důsledku čehož by taková informace musela být automaticky považována za pravdivou a relevantní (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2016, č. j. 4 Azs 255-2015 – 49)Procesní omezení účastníka řízení, jemuž jsou utajované informace legitimně znepřístupněny, jsou tedy vyvážena prostřednictvím specifické role správního soudu v rámci přezkumu správního rozhodnutí, jehož podkladem byla utajovaná informace. Právě s ohledem na to, že je to až soudní přezkum, který představuje vyvážení omezení procesních práv účastníka řízení, je zcela nezbytné, aby se soud s utajovanou informací přímo seznámil, a je povinen ověřit utajované informace z hlediska jejich věrohodnosti, přesvědčivosti a relevance ve vztahu k závěrům, které z nich správní orgán vyvodil. Úkolem správního soudu však není přezkoumávat pravdivost takových informací (usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 3. 2016, č. j. 4 As 1/2015 - 40). Otázka věrohodnosti a přesvědčivosti utajovaných informací je v rámci soudního přezkumu klíčová právě proto, že sám účastník řízení nemůže jejich obsahu jakkoliv oponovat, například namítat, že uváděné skutečnosti se nestaly nebo probíhaly jinak. Soud je tak postaven do situace, v níž nahrazuje jinak běžné kontradiktorní schéma soudního řízení, avšak o skutečnostech obsažených v utajované informaci sám nemá rovněž dostatečné povědomí (dokonce je má nižší než žalobce a původce utajované informace), přičemž ale v rámci soudního přezkumu musí tyto skutečnosti verifikovat a aprobovat jejich věrohodnost a relevanci. Je to tedy správní soud, který v tzv. plné jurisdikci přezkoumává nejen zákonnost rozhodnutí správních orgánů, ale také věcnou správnost skutkových zjištění a právních závěrů, tedy v daném případě naplnění skutkové podstaty existence důvodného nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek.“ 28. Po přezkoumání a řádném posouzení předmětných utajovaných informací dospěl krajský soud k závěru, že užité utajované informace ve spojení s usnesením vlády č. 474 skutečně nasvědčují tomu, že pobyt žalobce na území České republiky za účelem výkonu zaměstnání na pracovní pozici uvedené v žádosti o zaměstnaneckou kartu není v zájmu České republiky. Krajský soud je přesvědčen, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 LZPS nedošlo a správní orgány umožnily žalobci uplatnit procesní práva v maximální možné míře, v jaké to bylo v projednávané věci možné. K námitkám žalobce, že mu nebylo umožněno zjistit ani základní údaje o utajovaných informacích či alespoň obecné informace o poznatcích a důkazech, z nichž správní orgány vycházely, krajský soud uvádí, že postup správních orgánů byl zcela v souladu se zákonem s ohledem na okolnosti posuzované věci, a proto byly tyto námitky shledány nedůvodné. S obsahem správního spisu měl žalobce možnost se ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu seznámit, přičemž tak i opakovaně v průběhu správního řízení učinil. Utajované informace nebyly a ani nesmí být součástí správního spisu, proto jsou vedeny odděleně na základě § 17 odst. 3 správního spisu, nicméně do správního spisu byl založen úřední záznam č. j. OAM – 42644 – 4/ZM – 2019 ze dne 14. 8. 2019, záznam č. j. OAM – 42644 – 21/ZM - 2019 ze dne 21. 5. 2020 a záznam č. j. OAM – 42644 – 32/ZM - 2019 ze dne 15. 10. 2020 upozorňující žalobce na skutečnost, že v předmětné věci bude rozhodováno na základě utajovaných informací, čímž žalovaný zajistil v maximální možné míře ochranu procesních práv žalobce a svým postupem naplnil § 36 odst. 3 správního řádu. V předmětné věci byly podle zmíněných záznamů užity následující utajované informace: č. j. V211 – 36/2017 – OAM (Úřad vlády ČR vede pod č. j. V202/2018), č. j. V211 – 21/2017 – OAM, č. j. D153/2019 – OAM, č. j. D154/2019 – OAM, č. j. D181/2019 – OAM, č. j. V89/2020 – OAM. Skutečnost, že se žalobce nemohl seznámit s utajovanými informacemi, na základě nichž bylo rozhodováno o jeho žádosti, nezpůsobuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 LZPS, ochranu práv účastníka řízení v obdobných věcech zajišťuje, jak bylo již zmíněno, nezávislý soud, který případně zabrání ve zneužívání utajovaných informací správními orgány.

29. Krajský soud, jenž se s předmětnými utajovanými informacemi seznámil, potvrzuje závěry správních orgánů opakovaně formulované v rozhodnutích, že k utajovaným informacím nemohly být uváděny žádné doprovodné informace, neboť by tím mohl být ohrožen účel jejich utajení. Z toho důvodu tudíž nebylo možné vyhovět požadavkům žalobce na sdělení doprovodných údajů k utajovaným informacím. Rozsah sdělení úvah, podkladů a důvodů rozhodnutí vyplývá z § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců, který stanoví, že je nezbytné vždy respektovat povinnost nenarušit utajení předmětných informací. Žalobce požadoval, aby celé řízení včetně odůvodnění napadeného a prvostupňového rozhodnutí bylo zcela standardní v souladu s ustanoveními správního řádu bez ohledu na nepopiratelnou skutečnost, že v projednávané věci bylo rozhodováno na základě utajovaných skutečností, což s sebou nese řadu odlišností, které musí být dodrženy, aby nedošlo ke zmaření účelu utajení. Správní orgány nebyly povinny zveřejňovat jakékoli doprovodné informace k předmětným utajovaným informacím, jak požadoval žalobce. Žalobce nedbal specifik a ojedinělosti institutu utajovaných informací a práce s nimi v rámci správního řízení. Správní orgán I. stupně sdělil prostřednictvím záznamů do spisu, že podkladem pro vydání rozhodnutí jsou písemnosti ve smyslu § 169m odst. 1 zákona o pobytu cizinců, předmětné utajované informace vymezil číslem jednacím a sdělil, že byly poskytnuty Policií ČR či Národní centrálou proti organizovanému zločinu SKPV. Přezkum zákonnosti a věrohodnosti předložených utajovaných informací učinil soud, který v takové situaci zastává postavení garanta ochrany práv účastníka řízení. Podle názoru soudu není procesním pochybením správních orgánů, pokud do správního spisu nezaložily podklady zachycující postup při zajišťování utajovaných informací. Žádná taková povinnost není správním orgánům ze zákona ukládána, a proto nebylo pochybením správních orgánů, jestliže takovou informaci do spisu nezaložily.

30. Krajský soud odkazuje na konstantní judikaturu v případě rozhodování na základě utajovaných informací, jíž je judikováno, že „byť jde o podkladové akty, nemohou být zprávy zpravodajských služeb pouze vyjádřením názoru jejich zpracovatele, bez patřičného skutkového podkladu zachyceného ve spise a soudem ověřitelného. Žalovaný i správní soudy musí mít možnost zhodnotit věrohodnost a přesvědčivost zpravodajské informace a její relevanci ve vztahu k bezpečnostnímu řízení“ (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 3. 2016, č. j. 4 As 1/2015 – 40, a v něm citované rozsudky – např. rozsudek ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011 – 101 či rozsudek ze dne 21. 12. 20112, č. j. 7 As 117/2012 – 28). Dále krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2020, č. j. 6 Azs 226/2020 – 30, v němž bylo vysloveno: „Tyto informace by měly tak obsahovat popis zdroje získaných informací a způsobu jejich získání, včetně popisu okolností a důvodů, pro které má zpravodajská služba uvedené informace za věrohodné. Smyslem a účelem soudní kontroly rozhodování na základě utajovaných informací je především zajistit, aby k tomu byly používány pouze informace skutečné a věrohodné a ne vyfabulované a aby tyto informace poskytovaly dostatečně přesný a spolehlivý skutkový základ pro právní posouzení věci (srov. rozsudek ze dne 12. 3. 2020, č. j. 2 Azs 259/2019 - 28).“ Krajský soud posuzované utajované informace pečlivě prostudoval a dospěl k závěru, že splňují veškeré požadavky, aby tvrzení v utajovaných informacích zaznamenané vytvořily věrohodný a přesvědčivý základ pro vyslovení závěru, že není v zájmu České republiky pobyt žalobce na území.

31. Krajský soud podotýká, že po pečlivém prostudování utajované části správního spisu dospěl k jednoznačnému závěru, že informace, na kterých správní orgány založily svůj závěr, že není v zájmu ČR pobyt žalobce na území požadavky kladené na utajované informace, splňují veškeré podmínky pro utajení a jsou přesvědčivým podkladem pro rozhodnutí ve věci. Utajované informace obsahují nejen tvrzení původce informací, ale také popis konkrétních skutečností, na základě nichž správní orgány rozhodly zamítavě o žádosti žalobce, ale také zdroj utajovaných informací.

32. Dalším žalobním bodem žalobce namítal, že mu nebylo umožněno vyjádřit se k novému podkladu pro vydání rozhodnutí vedenému pod č. j. V 80/2020 - SO a obstaranému v rámci odvolacího řízení, který měl být rozhodujícím podkladem pro posouzení přesvědčivosti a věrohodnosti již založených utajovaných informací. K tvrzené nemožnosti uplatnit práva na vyjádření ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu krajský soud podotýká, že uplatnění § 36 odst. 3 správního řádu je v souvislosti s písemnostmi vedenými odděleně od správního spisu, resp. s utajovanými informacemi do značné míry omezeno. Jak bylo již opakovaně zmiňováno, žalobce se nemohl s utajovanými informacemi seznámit, tudíž na ně nemohl ani následně cíleně reagovat ve svém vyjádření. Žalobci bylo odepřeno seznámit se s novým podkladem z důvodu jeho povahy, že jde o utajovanou informaci, což je zákonnou výjimkou z práva seznámit se s podklady a vyjádřit se k nim ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Skutečnost, že se žalobce nemohl s předmětnou utajovanou informací seznámit a konkrétně vyjádřit je nezpochybnitelná, avšak takové omezení procesních práv je zákonem předpokládáno. Rovněž nelze žalovanému vytýkat, že předmětná utajovaná informace nebyla součástí správního spisu, neboť podle § 17 odst. 3 správního řádu musela být vedena odděleně mimo správní spis.

33. Krajský soud nezpochybňuje, že žalovaný neuvedl ve formě záznamu do spisu skutečnost, že dalším podkladem, na základě něhož bude ve věci rozhodováno, je utajovaná informace uchovávaná mimo správní spis a nesdělil ani její číslo jednací. Nicméně správní řád ani zákon o pobytu cizinců nestanoví povinnost předem sdělit utajované informace, na základě nichž bude ve věci rozhodováno a které jsou vedeny odděleně mimo spis (viz § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Jednání žalovaného nemělo za následek vydání nezákonného napadeného rozhodnutí ani nezaložilo nezákonnost odvolacího správního řízení. I za předpokladu, že by žalovaný sdělil v záznamu založeném do správního spisu, že disponuje další utajovanou informací, která je podkladem pro rozhodnutí ve věci, by to nic neměnilo na projednávané věci a žalobce by přesto nemohl předložit vyjádření konkrétně reagující na tuto utajovanou informací, neboť by se s ní nemohl seznámit. Věta čtvrtá § 36 odst. 3 správního řádu výslovně stanoví, že nerozhoduje-li se v řízení o právním nároku účastníka, není takový účastník oprávněn seznámit se s podklady rozhodnutí, které jsou za podmínek v § 17 odst. 3 uchovávány odděleně mimo spis. Uvedené aprobuje postup žalovaného a vyvrací teorii žalobce, jíž bylo brojeno proti nesdělení existence nové utajované informace. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí specifikoval všechny podklady, včetně utajované informace vedené pod č. j. V 80/2020 – SO, čili uvedl na základě, jakých skutečností rozhodoval a v jakých písemnostech mají oporu vyslovené závěry. Krajský soud dospěl k závěru, že takovým postupem žalovaného nebylo žalobci upřeno uplatňování procesních práv dle § 36 odst. 3 správního řádu.

34. K dílčím námitkám žalobce, jimiž se pokoušel zpochybnit věrohodnost utajované informace č. j. V 80/2020 – SO a požadoval doplnění k této utajované informaci o podrobnější údaje, krajský soud uvádí, že se jedná o zcela nedůvodné námitky. Doplnění žalobcem požadovaných údajů by vedlo k ohrožení účelu utajení předmětných informací a požadovaná bližší specifikace je tak naprosto nepřijatelná. Judikatura NSS, na kterou žalobce v souvislosti s námitkou nově pořízeného podkladu rozhodnutí odkazoval, se týkala zcela odlišného předmětu řízení, který nijak nesouvisel s řízeními, v nichž je rozhodováno na základě utajovaných informací. Krajský soud hodnotí žalobcem poukazovanou judikaturu NSS jako zcela neaplikovatelnou na projednávanou věc, jejíž závěry nelze v této věci použít.

35. Žalobce dále namítal, že napadené rozhodnutí je v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu, resp. že vznikají nedůvodné rozdíly mezi skutkově shodnými či podobnými případy. Podle žalobce není shodně postupováno při vyřizování žádostí o prodloužení zaměstnanecké karty občana Vietnamu a při vyřizování žádostí o vydání zaměstnanecké karty jako např. žádosti podané žalobcem. Krajský soud ve shodě s žalovaným konstatuje, že tvrzení o rozporech v rozhodovací praxi správních orgánů u skutkově shodných či podobných případů bylo vzneseno pouze ve zcela obecné rovině a nepoukazovalo na žádné konkrétní odchylky v konkrétních věcech, v rámci nichž by mohl soud posoudit porušení § 2 odst. 4 správního řádu. Za situace, kdy byla námitka žalobce spočívající v porušování § 2 odst. 4 správního řádu a narušování ustálené praxe vznesena pouze v obecné rovině, musí ji soud vyhodnotit jako námitku nedůvodnou, neboť nemůže za žalobce vyhledávat konkrétní případy, v nichž dle něj bylo rozhodnuto odlišně, ačkoliv se jednalo o skutkově podobnou věc s nyní projednávanou věcí.

36. Krajský soud podotýká, že nelze považovat za skutkově shodná či obdobná řízení, v nichž je rozhodováno o žádosti o prodloužení pobytového oprávnění osob již pobývajících na území ČR s řízeními o žádostech o vydání zaměstnanecké karty, jedná se o řízení s tzv. prvožadateli, kteří doposud setrvávají ve své domovině. V řízení o žádostech o prodloužení doby platnosti pobytového oprávnění jsou aplikována jiná ustanovení a posuzována zcela jiná kritéria a okolnosti oproti řízením s prvožadateli jako je případ žalobce. Žalovaný ve vyjádření správně podotkl, že v rámci řízení o prodloužení doby platnosti pobytového oprávnění je třeba posuzovat také přiměřenost důsledků zamítavého rozhodnutí do soukromého a rodinného života žadatele, který na území ČR již pobývá, což není situace žalobce. Krajský soud se shoduje s tímto závěrem žalovaného a uzavírá touto argumentací vypořádání námitky o porušení § 2 odst. 4 správního řádu, která je s ohledem na vyslovené hodnocena jako zjevně nedůvodná.

37. Dalším žalobním bodem bylo namítáno, že nebyly předneseny žádné konkrétní informace, které by prokazovaly, že pobyt žalobce na území není v zájmu České republiky. Rovněž nebyla dle žalobce v odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmá jakákoli bližší specifikace údajného spojení žalobce s organizovaným zločinem. Krajský soud k tomu sděluje, že v projednávané věci bylo vyloučeno zahrnout do odůvodnění napadeného i prvostupňového rozhodnutí konkrétní důvody, pro které byl pobyt žalobce shledán v rozporu se zájmy České republiky, neboť právě tyto skutečnosti, na základě nichž správní orgány dospěly k závěru o nesouladu pobytu žalobce se zájmy České republiky, byly skutečnostmi vedenými jako utajované informace, tudíž nejsou v odůvodnění rozhodnutí označeny, vysvětleny či jinak specifikovány, neboť by tím mohlo dojít ke zmaření účelu utajení. Princip utajovaných informací a vyloučení popsání a konkrétního odhalení utajovaných informací v rozhodnutí byl již opakovaně vysvětlován v odstavcích výše tohoto rozsudku. Dále je třeba zmínit, že soud podrobně zhodnotil předložené utajované informace ve vztahu k žalobci a posoudil vztah žalobce k organizované zločinecké skupině, která je v rozporu se zájmy České republiky, přičemž naznal, že existují konkrétní skutečnosti, které jsou přesvědčivé a věrohodné pro konstatování zamítavého stanoviska k žádosti žalobce, a to z důvodu rozporu pobytu žalobce se zájmy České republiky. Bezpečnostní rizika plynoucí z případného pobytu žalobce na území byla popsána v utajované informaci č. j. V 89/2020 – OAM a č. j. V 80/2020 – SO, krajský soud se s jejich obsahem seznámil a souhlasí se závěry správních orgánů, že s ohledem na zjištěné skutečnosti není pobyt žalobce na území v zájmu České republiky, přičemž s ohledem na fakt, že se opírá o zjištění získaná z utajovaných informací, je vyloučeno závěry více zdůvodnit.

38. Jako zjevně nedůvodnou hodnotí krajský soud také námitku žalobce tvrdící, že napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Krajský soud opětovně zdůrazňuje, že, jsou-li podkladem pro rozhodnutí správních orgánů utajované informace, nelze očekávat zcela konkrétní a podrobné odůvodnění odhalující veškeré skutečnosti, které správní orgány vedly k vyslovenému závěru a o něž se při rozhodování opíraly. Jak správně uvedl také žalovaný ve vyjádření k žalobě, ustanovení § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců je ustanovením speciálním ve vztahu k obecnému ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu. Ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu specifikuje náležitosti odůvodnění správního rozhodnutí, které však nemůže být plně aplikovatelné na rozhodnutí, jehož podklady byly utajované informace. Výklad žalobce související s potřebou prokázat, že jeho pobyt na území není v rozporu se zájmy České republiky, byl účelově zavádějící. Žalobce citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2014, č. j. 4 As 108/2013 – 69, o možném neunesení důkazního břemene správního orgánu, jestliže ten nedisponuje i jinými podklady, než utajovanými informacemi získanými od Policie ČR o neslučitelnosti dalšího pobytu cizince se zájmy ČR. Nicméně tato parafrázovaná věta ze zmiňovaného rozsudku NSS a citovaná v žalobě byla žalobcem zcela vytržena z kontextu. Ačkoliv Nejvyšší správní soud polemizoval o možnosti rizika neunesení důkazního břemene správního orgánu, tak uvedl, že „Pro účely předmětného řízení by tedy postačoval konkrétní popis zdroje získaných informací a způsobu jejich získání, včetně popisu okolností a důvodů, pro které má policie uvedené informace za věrohodné. Za těchto podmínek by si již soud mohl učinit úsudek, zda jsou informace policie natolik věrohodné, aby mohly zasáhnout do osudu žalobce (a celé jeho rodiny) tím, že na jejich základě nezíská povolení k dalšímu pobytu na území ČR. (…) Je na uvedených orgánech, aby zvážily, zda větším rizikem je poskytnutí příslušných informací soudu, anebo rezignace na jejich uplatnění v předmětném řízení.“ Krajský soud uvádí, že v rámci prostudování pro projednávanou věc zásadních utajovaných informací, byly odhaleny také konkrétní zdroje získaných informací, způsob jejich získání i další doprovodné informace, které osvědčovaly věrohodnost užitých utajovaných informací, o které se správní orgány v projednávané věci opíraly. Správní orgány tudíž unesly své břemeno důkazní a nevyvstaly žádné pochybnosti o průkaznosti závěrů správních orgánů v projednávané věci. NSS v předmětném riziku nevyloučil možnost unesení důkazního břemene, nebude-li rozpor pobytu cizince se zájmy ČR prokázán i jinými než utajovanými informacemi, pouze připustil takovou možnost. V projednávané věci však byly soudu odhaleny veškeré související informace a skutečnosti jednoznačně osvědčující věrohodnost utajovaných informací, a tak je krajský soud přesvědčen, že správní orgány unesly své důkazní břemeno a nezbývá než konstatovat, že pobyt žalobce na území je s ohledem na zjištěné skutečnosti v rozporu se zájmy ČR.

39. Rovněž nelze souhlasit s tvrzením žalobce, že z úryvku ze zmiňovaného rozsudku NSS č. j. 4 As 108/2013 – 69 v žalobě citovaného plyne, že je nezbytné, aby sám žalobce vyvíjel určitou činnost v rozporu se zájmy ČR, a nepostačuje jakési nespecifikované spojení žalobce s organizovaným zločinem. Podle názoru krajského soudu takový závěr z žalobcem citovaného úryvku z rozsudku NSS nevyplýval. Krajský soud uzavírá, že spojení žalobce s organizovaným zločinem bylo z podkladů pro rozhodnutí ve věci zřejmé, přičemž s ohledem na všechny okolnosti nelze jinak než konstatovat, že pobyt žalobce na území by byl v rozporu se zájmy ČR, avšak další skutečnosti s ohledem na utajení předmětných informací nemůže vysvětlit. Z toho důvodu lze souhlasit s žalobcem v tom, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nejsou zjevné žádné konkrétní důvody, pro které byl pobyt žalobce shledán neslučitelným se zájmy ČR, nicméně k jejich určení nemohlo dojít pro utajení předmětných informací.

40. K námitce nepřezkoumatelnosti krajský soud uvádí, že ji shledává nedůvodnou, neboť napadené i prvostupňové rozhodnutí splňují kritéria přezkoumatelnosti, resp. jedná se o rozhodnutí srozumitelná, která jsou současně opřena o dostatek relevantních důvodů. Nepřezkoumatelnost je nejzávažnější vadou rozhodnutí spočívající v absenci důvodů či takové nesrozumitelnosti, pro kterou je zcela vyloučeno přezkoumat meritorní rozhodnutí. Stručné odůvodnění či odůvodnění, v němž není reagováno na každou dílčí námitku, které však v souhrnu poskytuje argumentačně ucelený závěr vyvracející tvrzení vznesená ve správním řízení, nelze označit za rozhodnutí nepřezkoumatelná. Shodně tomu je v nyní projednávané věci, neboť v odůvodnění sice nelze popsat veškeré úvahy a skutečnosti, na základě nichž bylo ve věci rozhodnuto, vzhledem k utajení takových informací, nicméně odůvodnění rozhodnutí obsahovalo veškeré skutečnosti, které bylo možné zveřejnit, aniž by tím došlo k ohrožení utajení. Krajský soud v postavení jakéhosi kontrolora utajovaných informací posoudil, zda jsou závěry napadeného a prvostupňového rozhodnutí v souladu s údaji získanými z utajovaných informací. Smyslem a účelem soudní kontroly rozhodování správních orgánů na základě utajovaných informací je především zajistit, aby k tomu byly používány pouze informace skutečné a věrohodné, nikoli vyfabulované, a aby tyto informace poskytovaly dostatečně přesný a spolehlivý skutkový základ pro právní posouzení věci (srov. rozsudek ze dne 12. 3. 2020, č. j. 2 Azs 259/2019 - 28).

41. Nakonec krajský soud ve shodě s žalovaným odkazuje také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011 – 101: „Zjištěné skutkové okolnosti pak musí ve svém souhrnu být přesvědčivým podkladem pro závěr, že v konkrétním případě znamená naplnění určité skutkové podstaty skutečně bezpečnostní riziko. Je zřejmé, že skutkový základ úvahy mohou tvořit v podstatě jakékoli informace, které má příslušný orgán k dispozici, ať již je získal z jakýchkoli zdrojů a jakýmikoli prostředky. Podstatná je jen informační hodnota takových zjištění. Tu je nutno hodnotit ze všech pro věc relevantních hledisek, zejména je nutno hodnotit věrohodnost (a tedy pravdivostní hodnotu) dané informace a také uvážit, zda je správně vykládána a zda ve skutečnosti nemá jiný význam, než jaký se na první pohled jeví. Posuzování informační hodnoty určitého zjištění je nutně vždy úvahou pravděpodobnostní, založenou v určité míře na odhadu. Proto – a Nejvyšší správní soud to zmínil již ve svém rozsudku ze dne 30. 1. 2009, č. j. 5 As 44/2006 - 74, www.nssoud.cz – někdy pro závěr o existenci bezpečnostního rizika postačí zjištění, že je pravděpodobné, že příslušná zákonem předvídaná skutková podstata byla naplněna. Může tomu tak být ovšem pouze v případě, že taková eventualita je nejpravděpodobnějším vysvětlením skutkových zjištění a že se na základě dostupných údajů jeví být významně pravděpodobnější než jiná v úvahu připadající vysvětlení.“ 42. Další žalobní námitka se týkala podkladů založených do správního spisu, konkrétně části textu výroční zprávy BIS za rok 2018 a dvou článků od autora V. B. Žalobce namítal, že ze spisu ani prvostupňového rozhodnutí není zřejmé, jak zmíněné podklady souvisí s projednávanou věcí, a tudíž na ně nemohl odpovídajícím způsobem reagovat. V souvislosti s tím krajský soud uvádí, že předmětné podklady založené do správního spisu nebyly podklady zásadními, ale sloužily pro dokreslení celé situace. K těmto podkladům se vyjadřoval již správní orgán I. stupně na straně 6 prvostupňového rozhodnutí či žalovaný na straně 10 napadeného rozhodnutí. Krajský soud podotýká, že s ohledem na utajení nelze sdělit veškeré souvislosti mezi zjištěnými utajovanými informacemi a předmětnými podklady, nicméně povinností správních orgánů je založit do správního spisu veškeré podklady, na základě nichž bylo ve věci rozhodováno, přičemž právě tyto písemnosti bylo podpůrnými podklady pro rozhodnutí ve věci, a proto došlo k jejich založení do správního spisu. Nespecifikování souvislostí mezi založenými podklady a způsobem meritorního rozhodnutí ve věci nezakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jak se žalobce mylně domnívá. Důvody nesdělení konkrétních souvislostí jsou s ohledem na rozhodování na základě utajovaných informací zřejmé, přičemž jejich založení do spisu jako podpůrných podkladů je rovněž zcela správné. Krajský soud kvituje postup správních orgánů, které neopomněly založit do správního spisu veškeré podklady, o které se při rozhodování ve věci opíraly a které na rozdíl od většiny podkladů nebyly informacemi utajovanými.

43. Výklad žalobce, že správní orgány byly s ohledem na § 68 odst. 3 správního řádu povinny uvést úvahy, kterými se řídily při hodnocení podkladů, je opět zavádějící. Krajský soud se shoduje s žalobcem v tom, že správní orgány jsou povinny uvést úvahy, jimiž se při posuzování věci řídily, nicméně primárně vždy platí ochrana před vyzrazením utajovaných informací, a proto nebyly v tomto případě úvahy správních orgánů při hodnocení zmíněných podkladů zveřejněny. Takový důvod neúplného naplnění § 68 odst. 3 správního řádu považuje soud za zcela legitimní.

44. Žalobce dále namítal, že správní orgány neměly být vázány usnesením vlády č. 474, neboť vláda nemá kompetence zasahovat do individuálního správního řízení o žádosti žalobce o zaměstnaneckou kartu prostřednictvím zmíněného usnesení. Krajský soud k tomu konstatuje, že správní orgány v prvostupňovém ani napadeném rozhodnutí neuváděly, že by byly vázány usnesením vlády č. 474, jak podsouvá žalobce. V prvostupňovém rozhodnutí se nepodává jakákoli zmínka o vázanosti při rozhodování ve věci usnesením vlády č.

474. Správní orgán I. stupně výslovně uvedl: „Důkazem toho je podle názoru správního orgánu i existence usnesení Vlády ČR ze dne 18. 7. 2018 č. 474.“ Správní orgán I. stupně tímto odkazem podporoval svůj názor, že není v zájmu ČR podstupovat rizika související s umožněním pobytu cizinci jakkoliv spjatého s organizovaným zločinem, což přináší rizika nejen pro samotného cizince, v tomto případě žalobce, tak pro stát, resp. celou společnost. Uvedené bylo zásadním a rozhodujícím důvodem zamítnutí žádosti žalobce o pobytové oprávnění, přičemž zmíněná rizika související s případným pobytem žalobce na území vyplynula z utajovaných informací řádně vedených odděleně mimo správní spis.

45. Krajský soud se nebude nijak vyjadřovat k polemice žalobce nad obsahem usnesení vlády č. 474 a tvrzenému překročení pravomoci vlády, neboť to nijak nesouvisí s projednávanou věcí. Skutečnost, že žalovaný rovněž nereagoval v odvolacím řízení na obdobnou argumentaci související s obsahem usnesení vlády č. 474, neshledává krajský soud za důvod nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť, jak bylo již zmíněno, správní orgány nebyly tímto usnesením vázány, čehož si správní orgány byly vědomy, a ani usnesení č. 474 nebylo zásadním důkazem pro rozhodnutí ve věci. Mezi podklady pro rozhodnutí vedenými odděleně mimo spis, vzhledem k jejich utajení, byla utajovaná informace č. j. V202/2018, nicméně to nijak nepotvrzuje tvrzení žalobce o překročení pravomoci vládou. Žalobce svou námitku k této utajované informaci více nekonkretizoval, a není proto z ničeho zřejmé, proč by předmětná utajovaná informace měla způsobit překročení pravomoci vlády. Také námitka žalobce, že bylo v jeho věci užito nezákonné retroaktivity spočívající v aplikaci nařízení vlády č. 220/2019 Sb. byla shledána jako nedůvodná. Žalovaný i správní orgán I. stupně řádně odůvodnili důvody svého rozhodnutí, přičemž v odůvodněních předmětných rozhodnutí nebylo nikdy uvedeno nařízení vlády č. 220/2019 Sb. jako podklad pro rozhodnutí ve věci. Z ničeho nevyplývá, že by ke zmíněné retroaktivitě došlo, žalobce vznesl námitku nezákonné retroaktivity rovněž zcela obecně bez odůvodněné argumentace. Krajský soud z ničeho nenaznal ani sebemenší podezření na užití nezákonné retroaktivity, a proto označuje i další námitku žalobce za nedůvodnou.

46. Dalším žalobním bodem byla zpochybňována potřebnost utajení informací vedených jako utajované informace a v souvislosti s tím žalobce zpochybňoval důvodnost použití § 169m odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců. Krajský soud předně poukazuje na § 22 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací, podle kterého platí, že stupeň utajení na utajované informaci vyznačí původce při jejím vzniku, nestanoví-li tento zákon jinak (§ 70). (pozn. podtrženo soudem)

47. Podle § 22 odst. 2 zákona o ochraně utajovaných informací vyznačení stupně utajení na utajované informaci musí být zachováno po celou dobu trvání důvodů utajení. Bez souhlasu původce nebo poskytující cizí moci nesmí být stupeň utajení změněn nebo zrušen.

48. V souvislosti s citovanými ustanoveními zákona o ochraně utajovaných informací krajský soud podotýká, že není v gesci správních orgánů hodnotit samotnou potřebu utajení či měnit stupeň utajení u použitých utajovaných informací. Krajský soud souhlasí s žalobcem v tom, že obecná definice utajovaných informací je zakotvena v § 2 písm. a) zákona o ochraně utajovaných informací, nicméně to nic nemění na tom, že správní orgán I. stupně ani žalovaný v projednávané věci nebyli původci ve smyslu § 22 zákona o ochraně utajovaných informací, kteří by předmětné materiály za utajované informace označili. S ohledem pak na § 22 odst. 2 zákona o ochraně utajovaných informací stupeň utajení u předmětných utajovaných informací musí platit po celou dobu trvání důvodů utajení. Zda důvody utajení nadále trvají či nikoli nebyl oprávněn posuzovat správní orgán I. stupně ani žalovaný. Z uvedených důvodů jsou veškerá tvrzení související s námitkou vznášející pochybnosti nad potřebností utajení a nepřezkoumatelností důvodů utajení zcela irelevantní a tudíž nedůvodné.

49. Podle § 2 písm. a) zákona o ochraně utajovaných informací pro účely tohoto zákona se rozumí utajovanou informací informace v jakékoliv podobě zaznamenaná na jakémkoliv nosiči označená v souladu s tímto zákonem, jejíž vyzrazení nebo zneužití může způsobit újmu zájmu České republiky nebo může být pro tento zájem nevýhodné, a která je uvedena v seznamu utajovaných informací (§ 139). Konstrukce žalobce, že se správní orgány nemohou spokojit s tím, že je nějaká informace označena za utajovanou a musí samy prověřovat splnění podmínek pro utajení je zcela mylná a nemá oporu v zákonném ustanovení. Krajský soud odkazuje na odstavce 46 – 48 tohoto rozsudku, v nichž je proces vzniku utajované informace popsán s odkazem na zákonná ustanovení, přičemž je jednoznačné, že k utajení informací dochází nezávisle na správním orgánu I. stupně a žalovaném a ani v průběhu správního řízení nemohou tito nijak hodnotit splnění podmínek utajení.

50. Také domněnky žalobce, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí i prvostupňového rozhodnutí měly být formulovány úvahy, které vedly správní orgány ke konstatování splnění materiálních podmínek utajení, jsou mylné. Krajský soud nejprve předesílá, že správním orgánům nepřísluší hodnotit splnění podmínek utajení, a dále dodává, že je zcela absurdní představa o zveřejnění úvah, které vedly k procesu utajení, neboť by tím pochopitelně vzešlo riziko vyzrazení. S ohledem na vše shora uvedené je krajský soud přesvědčen, že k porušení § 68 odst. 3 správního řádu ani § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců nedošlo tím, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí nebyly specifikovány úvahy, které vedly správní orgány k přijmutí předmětných informací jako informací utajovaných. Krajský soud dodává, že žalobce směšuje proces utajování informací s řízením o projednávané věci, což je neslučitelné, a je proto vyloučené v předmětné věci posuzovat splnění podmínek utajení.

51. Žalobce zmínil odepření možnosti jakékoli kontroly a ochrany proti zneužívání informací, formálně označených za utajované, aniž by splňovaly podmínky pro utajení. K tomu soud uvádí, že v projednávané věci a věcech obdobných soud zajišťuje postavení garanta práva na spravedlivý proces a posuzuje důvěryhodnost utajovaných informací a vše s tím související. Není z žádných důvodů vyžadováno, aby bylo do odůvodnění správních rozhodnutí zapisováno, že užité utajované informace jsou zařazeny na seznam utajovaných informací, a proto absence takového údaje v napadeném i prvostupňovém rozhodnutí nemá žádný vliv na zákonnost rozhodnutí a celého správního řízení. Krajský soud v souvislosti s tvrzeným porušením práva na spravedlivý proces odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2018, č. j. 1 Azs 439/2017 – 57: „Nejvyšší správní soud nejprve připomíná zvláštní charakter řízení, v jehož rámci je nakládáno s utajovanými skutečnostmi. Platí, že určité skutečnosti, byť by byly podstatné pro rozhodnutí, mohou a musí zůstat utajeny. Ústavní soud ovšem ve svých nálezech ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 41/02, a ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 377/04, jednoznačně uvedl, že toto nezbytné utajení nemůže vést k popření práva na spravedlivý proces. Tato skutečnost tedy ještě zvýrazňuje význam soudního přezkumu a vede k povinnosti soudu přezkoumat napadené rozhodnutí, s podklady pro jehož vydání se účastník řízení nemohl plně seznámit, případně i nad rámec žalobních bodů, příp. kasačních důvodů. K podrobnému výkladu relevantního právního rámce, stejně jako související judikatury, včetně judikatury Evropského sodu pro lidská práva, se soud opakovaně vyjadřoval a na svou judikaturu v tomto směru pro stručnost zcela odkazuje (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011 – 101, č. 2602/2013 Sb. NSS, a ze dne 21. 12. 2012, č. j. 7 As 117/2012 – 28, č. 2825/2013 Sb. NSS).“ Postavení soudu v soudním řízení správním a jeho zvýšenou aktivitu a postavení garanta práva na spravedlivý proces, je-li rozhodováno na základě utajovaných informací, bylo již podrobně osvětleno v odstavci 27 tohoto rozsudku.

52. Žalobce v žalobě odkazoval na judikaturu Nejvyššího správního soudu, nicméně se jednalo o judikáty na projednávanou věc zcela nepřiléhavé a žalobce se omezil na pouhý odkaz na spisové značky rozsudků NSS bez bližšího propojení s projednávanou věci a sdělení úvah či tvrzení o spojitosti s projednávanou věcí. Krajský soud pouze okrajem podotýká, že nepodrobnější odkaz ze strany žalobce směrem k judikátům byl odkaz na bod 3 odůvodnění rozsudku NSS sp. zn. 1 As 8/2010, nicméně v bodě 3 tohoto rozsudku je formulována žalobní argumentace, nejedná se však o právní názor Nejvyššího správního soudu, proto se k odkazu na tento rozsudek nebude soud více vyjadřovat. Ke zbylým odkazům na rozsudky NSS krajský soud podotýká, že se jedná o věci skutkově zcela odlišné od posuzované věci, neboť se vztahovaly k úpravě poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., přičemž nebyla shledána jakákoli souvislost a možnost aplikace jakýchkoli názorů NSS z předmětných rozsudků (sp. zn. 3 As 58/2016, sp. zn. 3 As 38/2018) na projednávanou věc.

53. K námitce žalobce týkající se tvrzeného porušení čl. 36 LZPS krajský soud odkazuje na rozsudek NSS ze dne 26. 4. 2018, č. j. 1 Azs 439/2017 – 57, v němž jsou podmínky zajištění práva na spravedlivý proces popsány, přičemž krajský soud je přesvědčen, že k zajištění práva na spravedlivý proces došlo též v nyní projednávané věci: „Jak soud již dříve uvedl ve zmíněném rozsudku č. j. 7 As 31/2011 - 101, v bezpečnostním řízení je nutno najít rovnováhu mezi dvěma legitimními, avšak navzájem protichůdnými zájmy - zájmem na zajištění spravedlivého procesu pro toho, jehož „bezpečnostní způsobilost“ je zkoumána (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), a zájmem na utajení informací potřebných k ochraně veřejného zájmu. Této rovnováhy nelze dosáhnout bez účinné soudní kontroly. Proto musí mít soud v rámci soudního přezkumu přístup ke všem informacím, na základě nichž bylo rozhodnuto v bezpečnostním řízení. Soud je v takovém případě ve zvýšené míře než při „běžném“ soudním řízení, v němž účastník má k dispozici stejné informace jako soud, garantem práva na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), což vyžaduje i zvýšenou aktivitu soudu vůči postupu veřejné správy. Jen za splnění těchto podmínek může být přístup k informacím v nezbytných případech odepřen účastníkům řízení či dalším na řízení participujícím osobám (zástupcům účastníků, zúčastněným osobám aj.).“ Již v odstavci 28 tohoto rozsudku krajský soud popsal okolnosti, na základě nichž dovozuje, že k porušení čl. 36 LZPS v projednávané věci nedošlo. Ohledně zajištění základních práv žalobce v projednávané věci se žalovaný vyjadřoval v napadeném rozhodnutí na straně 8 až 9. Krajský soud si je vědom svého postavení v soudním řízení, z toho důvodu se podrobně seznámil se všemi podklady rozhodnutí, vč. utajovaných informací, posoudil všechny okolnosti případu, námitky žalobce, postup správních orgánů a je přesvědčen o zákonnosti a správnosti postupu správních orgánů a prvostupňového a napadeného rozhodnutí.

54. Žalobce se pokoušel také o aplikaci rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 15. 10. 2020, M. a M. proti Rumunsku (stížnost č. 80982/12), nicméně odkaz na tento rozsudek ESLP je rovněž jako předchozí odkazy žalobce na judikaturu v projednávané věci zcela nepřiléhavý. Krajský soud tímto zdůrazňuje, že nelze aplikovat byť shodná ustanovení na skutkově i právně zcela odlišná řízení. ESLP se v předmětném rozsudku zabýval otázkou práva přístupu k utajovaným informacím a práva na sdělení důvodů ve věci vyhoštění. Jako zcela zásadní je však třeba zmínit, že tento rozsudek ESLP (M. a M. proti Rumunsku) byl jakýmsi odklonem od dosavadní jednotné praxe soudů zastávající pragmatický výklad procesních práv cizinců, která obecně neshledávala porušení procesních práv cizinců v případě, že došlo k formálně správnému soudnímu procesu pro zcela odlišnou skutkovou situaci, kdy došlo ke zveřejnění některých utajovaných informací na tiskové konferenci. Hojně judikovaným rozsudkem ESLP se stal případ Regner proti České republice (stížnost č. 35289/11), v němž nebylo soudem shledáno porušení čl. 6 Úmluvy v důsledku zrušení bezpečnostní prověrky na základě utajovaných informací, k nimž neměl stěžovatel po celou dobu přístup. Krajský soud setrvává na ustálené soudní praxi a závěrech vyslovených právě např. ve věci Regner proti České republice, neboť je přesvědčen, že ojedinělost závěru vyslovená v rozsudku M. a M. proti Rumunsku není případná pro nyní posuzovanou věc. Jak již soud uvedl ve věci M. a M. proti Rumunsku došlo ke specifikům, konkrétně ke zveřejnění některých utajovaných informací na tiskové konferenci. Právě ty byly stěžovateli po celou dobu řízení odepřeny, a proto byla zpochybněna citlivost daných informací a potřebnost jejich utajení před stěžovatel. K takové specifické situaci však v nyní posuzované věci nedošlo, a proto krajský soud potvrzuje postup správních orgánů ve správním řízení, kdy nebylo žalobci umožněno seznámit se s utajovanými informacemi, na základě nichž bylo ve věci rozhodováno.

55. Žalobce dále poukazoval na obsah čl. 8 odst. 1 a 2 Směrnice dopadající na nyní projednávanou věc, který je obdobný s obsahem čl. 1 Protokolu. Pro srovnání krajský soud odkazuje také na dikci čl. 8 Směrnice.

56. Podle čl. 8 odst. 1 Směrnice platí, že v písemném oznámení rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vydání, změnu nebo obnovení jednotného povolení nebo rozhodnutí, kterým se jednotné povolení odnímá na základě požadavků stanovených unijním nebo vnitrostátním právem, je uvedeno odůvodnění.

57. Podle čl. 8 odst. 2 Směrnice platí, že proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vydání, změnu nebo obnovení či o odnětí jednotného povolení je možné podat opravný prostředek v dotčeném členském státě v souladu s vnitrostátním právem. V písemném oznámení podle odstavce 1 je uveden soud nebo správní orgán, u kterého může dotčená osoba podat opravný prostředek, a lhůta pro toto podání.

58. Nelze proto konstatovat shodný či obdobný obsah čl. 1 Protokolu a čl. 8 Směrnice. Již ze samotného jazykového výkladu je prima facie zřejmé, že se jedná o obsahově zcela odlišná ustanovení, proto nelze konstatovat vzájemné propojení a možnost automatické aplikace judikatury související s jedním z těchto ustanovení na ustanovení druhé. Rovněž je třeba podotknout, že kromě odlišného obsahu porovnávaných článků, tak upravuje Protokol i Směrnice odlišný okruh společenských vztahů, jak podotkl také žalovaný ve vyjádření k žalobě, s čímž se krajský soud ztotožňuje. Žalobce nesprávně paušalizoval závěry ESLP z rozsudku M. a M. proti Rumunsku na všechny případy, v nichž je cizinci odepřen přístup k utajovaným informacím, na základě nichž byla zamítnuta žádost cizince. Krajský soud však již výše v odstavci 54 tohoto rozsudku uvedl specifika případu rozhodovaného u ESLP, která vedla k závěru, že cizinci měla být poskytnuta možnost seznámit se s některými utajovanými informacemi, nicméně tím nebyl zcela změněn význam článku 1 Protokolu či čl. 8 odst. 1 a 2 Směrnice, jak se pokoušel dovodit žalobce.

59. Krajský soud uzavírá, že žalobci nebylo nijak bráněno v uplatnění opravných prostředků, jichž ostatně také využil. K námitkám vztahujícím se k neumožnění seznámit se s utajovanými informacemi se krajský soud již opakovaně vyjadřoval v odstavcích výše tohoto rozsudku, a proto považuje za nadbytečné opětovně vysvětlovat důvody, pro které žalobci nemohou být poskytnuty utajované informace, na základě nichž bylo ve věci rozhodnuto, a zdůrazňovat, že takovým postupem nejsou zasažena procesní práva žalobce, ať už namítá odepření práva na spravedlivý proces ve smyslu 36 odst. 1 LZPS či porušení čl. 8 odst. 1 a 2 Směrnice.

60. Obsáhlou žalobní argumentaci, v níž žalobce popisoval závěry ESLP ve věci M. a M. proti Rumunsku, které mnohdy podával velmi zkresleně ve svůj prospěch, či se je rovněž pokoušel zobecňovat bez ohledu na konkrétní okolnosti případu, shledává krajský soud za nedůvodnou, neboť se nevěnovala konkrétním okolnostem nyní projednávané věci a řada dílčích tvrzení nijak nesouvisela s projednávanou věcí. Krajský soud poskytl ucelený argumentační celek, který nebyl vznášením závěrů ze strany žalobce dovozených z rozsudku ESLP ve věci M. a M. proti Rumunsku nijak rozvrácen. Z uvedených důvodů krajský soud nepřistoupil také k užití tzv. testu přípustnosti omezení procesních práv cizince, který určuje míru přípustnosti omezení, aby byla zajištěna účinná obrana ve smyslu čl. 1 Protokolu. Zmíněný test přípustnosti shledává krajský soud na nyní projednávanou věc za neaplikovatelný, neboť se týká odlišných okolností a zcela jiné situace.

61. K přezkoumatelnosti napadeného i prvostupňového rozhodnutí se krajský soud již opakovaně vyjadřoval a nemá o jejich přezkoumatelnosti žádné pochybnosti. Rozhodnutí jsou zákonná a jejich odůvodnění se odvíjí od faktu, že v projednávané věci bylo rozhodováno na základě utajovaných informací, současně nedošlo k porušení zákonných ustanovení ani rozporu s aktuální a přiléhavou judikaturou. Pouze pro úplnost krajský soud podotýká, že není povinností moci soudní detailně odpovědět na každou žalobcem uplatněnou námitku. Krajský soud k tomu odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, nebo ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 515/09, která připouštějí možnost soudu reagovat komplexním a uceleným názorem na množství přednesených námitek, aniž by soud musel vypořádávat zvlášť každou jednotlivou žalobní argumentaci. Ústavní soud konstatoval, že: „…není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; obdobně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 – 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 – 30, bod 41).

62. Krajský soud závěrem doplňuje, že nevyhověl žádosti žalobce o nahlédnutí do písemností obsahujících utajované informace. Na straně žalobce neshledal důvody, které by umožnily, aby se žalobce a jeho zástupce seznámili se s utajovanými informacemi. Podle § 45 odst. 4 s. ř. s. předseda senátu neposkytne utajované informace k nahlížení účastníkům řízení, jestliže má za to, že by tím mohlo dojít k ohrožení nebo závažnému narušení činnosti policie. V podrobnostech soud odkazuje na již řečené.

VI. Závěr, náklady řízení

63. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Soud postupoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. a věc rozhodl bez nařízeného jednání, neboť účastníci řízení projevili s takovým postupem soudu souhlas.

64. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.