č. j. 51 A 2/2018-84

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Magdalenou Ježkovou ve věci žalobce: MUDr. J. J. zastoupený advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Ledčická 649/15, 184 00 Praha proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje sídlem Pivovarské náměstí 1245, 500 02 Hradec Králové o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. ledna 2018, č. j. KUKHK- 39679/DS/2017/Er, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobce se žalobou ze dne 5. 3. 2018 podanou včas u Krajského soudu v Hradci Králové domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje (dále též „správní orgán II. stupně“ nebo „žalovaný“) ze dne 3. 1. 2018, č. j. KUKHK-39679/DS/2017/Er, a souvisejícího rozhodnutí Městského úřadu Trutnov (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 4. 10. 2017, č. j. 86484/2017, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání pěti správních deliktů dle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterých se dopustil tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití osobního motorového vozidla, registrační značky, na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Konkrétně dle výroku I. dne 14. 3. 2015 v 12:38 hodin překročil nezjištěný řidič výše uvedeného vozidla v katastru obce Mladé Buky, ve směru na obec Svoboda nad Úpou, okr. Trutnov na silnici I. třídy č. 14 v místě křižovatky se silnicí III. třídy č. 01413 a místní komunikací vedoucí do obce Mladé Buky, okr. Trutnov, nejvyšší povolenou rychlost jízdy stanovenou místní úpravou provozu na pozemních komunikacích na 50 km/h, když mu byla silničním úsekovým rychloměrem SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0012, naměřena rychlost jízdy 77 km/h, po zvážení odchylky měřícího přístroje ± 3 km/h, rychlost 74 km/h; dle výroku II. dne 14. 3. 2015 v 18:05 hodin překročil nezjištěný řidič výše uvedeného vozidla v katastru obce Mladé Buky, ve směru na obec Trutnov, okr. Trutnov na silnici I. třídy č. 14 v místě křižovatky se silnicí III. třídy č. 01413 a místní komunikací vedoucí do obce Mladé Buky, okr. Trutnov, nejvyšší povolenou rychlost jízdy stanovenou místní úpravou provozu na pozemních komunikacích na 50 km/h, když mu byla silničním úsekovým rychloměrem SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0012, naměřena rychlost jízdy 75 km/h, po zvážení odchylky měřícího přístroje ± 3 km/h , rychlost 72 km/h; dle výroku III. dne 28. 3. 2015 v 10:10 hodin překročil nezjištěný řidič výše uvedeného vozidla v katastru obce Mladé Buky, ve směru na obec Trutnov, okr. Trutnov na silnici I. třídy č. 14 v místě křižovatky se silnicí III. třídy č. 01413 a místní komunikací vedoucí do obce Mladé Buky, okr. Trutnov, nejvyšší povolenou rychlost jízdy stanovenou místní úpravou provozu na pozemních komunikacích na 50 km/h, když mu byla silničním úsekovým rychloměrem SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0012, naměřena rychlost jízdy 64 km/h, po zvážení odchylky měřícího přístroje ± 3 km/h , rychlost 61 km/h; dle výroku IV. dne 6. 4. 2015 v 16:40 hodin překročil nezjištěný řidič výše uvedeného vozidla v katastru obce Mladé Buky, ve směru na obec Trutnov, okr. Trutnov na silnici I. třídy č. 14 v místě křižovatky se silnicí III. třídy č. 01413 a místní komunikací vedoucí do obce Mladé Buky, okr. Trutnov, nejvyšší povolenou rychlost jízdy stanovenou místní úpravou provozu na pozemních komunikacích na 50 km/h, když mu byla silničním úsekovým rychloměrem SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0012, naměřena rychlost jízdy 63 km/h, po zvážení odchylky měřícího přístroje ± 3 km/h, rychlost 60 km/h, a dle výroku V. dne 3. 4. 2015 v 17:51 hodin překročil nezjištěný řidič výše uvedeného vozidla v katastru obce Mladé Buky, ve směru na obec Svoboda nad Úpou, okr. Trutnov na silnici I. třídy č. 14 v místě křižovatky se silnicí III. třídy č. 01413 a místní komunikací vedoucí do obce Mladé Buky, okr. Trutnov, nejvyšší povolenou rychlost jízdy stanovenou místní úpravou provozu na pozemních komunikacích na 50 km/h, když mu byla silničním úsekovým rychloměrem SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0012, naměřena rychlost jízdy 64 km/h, po zvážení odchylky měřícího přístroje ± 3 km/h, rychlost 61 km/h. Těmito jednáními řidič porušil ustanovení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu a dopustil se tak jednání naplňujícího znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu.

II. Obsah žaloby

2. Žalobce shrnul žalobní námitky proti rozhodnutí žalovaného do celkem devíti žalobních bodů, označených: vady výroku; rychlostní limit; úsekové měření; automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy; nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů; protiústavnost; další vady; diskriminace; nesouhlas žalobce a jeho právního zástupce se zveřejňováním osobních údajů žalobce a právního zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a návrh na naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci.

3. V podrobnostech se krajský soud vrátí k uvedeným žalobním bodům v další části tohoto rozsudku, a to v souvislosti s jejich vypořádáním v části VI. Posouzení věci krajským soudem.

4. Žalobce navrhl zrušit jak rozhodnutí žalovaného, tak i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které mu předcházelo, a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

5. Žalovaný se ve svém vyjádření ze dne 23. 3. 2018 odkázal na žalobou napadené rozhodnutí ze dne 3. 1. 2018, č. j. KUKHK-39679/DS/2017/Er. Dále žalovaný shrnul skutkový stav a průběh řízení před správními orgány.

6. Žalobu navrhl zamítnout.

IV. Replika žalobce

7. Žalobce ve svém podání rozšířil žalobní body vyjádřené již v žalobě, a to: vady výroku – absence právních ustanovení o sankci; rychlostní limit – neprokázání umístění dopravní značky; neprokázání vhodného uveřejnění informace o zřízení rychloměru; anonymizace rozhodnutí.

8. Více se tímto doplněním bude krajský soud zabývat v rámci vypořádání jednotlivých žalobních námitek.

V. Jednání soudu

9. K jednání soudu konanému dne 1. 7. 2020 se žalobce ani žalovaný nedostavili.

10. Krajský soud při jednání provedl důkaz článkem v Krkonošském deníku, nazvaným „Měřících kamer se slušný řidič bát nemusí“, dostupným na <https://krkonossky.denik.cz/zpravy_region/mericich-kamer-se-slusny-ridic-bat-nemusi- 20140215.html>. V tomto článku ze dne 15. 2. 2014 jeho autor Bedřich Machek informuje, že nově bude prováděno úsekové měření rychlosti v Mladých Bukách u vlakové zastávky, a to v obou směrech.

11. Dále byl poveden důkaz Opatřením obecné povahy ze dne 16. 6. 2014, vydaným Krajským úřadem Královéhradeckého kraje, č. j. 4409-3/DS/14/Po, které nabylo účinnosti dne 2. 7. 2014. Tímto byla stanovena místní úprava provozu na silnici I/14 v katastrálním území Mladé Buky, a to umístěním trvalého dopravního značení a dopravního zařízení upravujícího způsob jízdy v uvedeném úseku.

VI. Posouzení věci krajským soudem

12. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního, zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.). Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného správního orgánu, přičemž rozsah jeho přezkumu byl vymezen žalobními body. Dospěl přitom k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům.

13. Z předloženého správního spisu plyne, že o správních deliktech vymezených v první části tohoto rozsudku byla vedena samostatná správní řízení. Rozhodnutí správního orgánu II. stupně ve věcech sp. zn. 2015/12260/SPR-SR a 2015/14017/SPR-SR byla následně zrušena Krajským soudem v Hradci Králové a vrácena k dalšímu řízení. Na tomto základě vydal správní orgán I. stupně dne 8. 6. 2017 usnesení, kterým rozhodl o sloučení výše uvedených věcí do společného řízení s přihlédnutím k § 125g odst. 2 zákona o silničním provozu. Dne 4. 10. 2017 bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, proti kterému žalobce podal blanketní odvolání ze dne 20. 10. 2017, které ani přes následnou výzvu nedoplnil. O tomto odvolání rozhodl Krajský úřad Královéhradeckého kraje tak, že dne 3. 1. 2018 odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.

14. Žalobce v obsáhlé žalobě uplatnil celou řadu námitek, které formálně rozčlenil do 9 žalobních bodů. Krajský soud konstatuje, že neshledal žádnou z uplatněných námitek za důvodnou. Zároveň předesílá, že při jejich vypořádání sice bude respektovat členění na žalobní body zvolené žalobcem, nepovažuje však za účelné podrobně vyvracet jednotlivé námitky tím způsobem, že by výslovně reagoval na každý dílčí argument žalobce.

15. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu je sice povinností správních orgánů a soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, tuto povinnost ale nelze interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku. Podstatné je, aby se vypořádaly se všemi základními námitkami účastníka řízení. Správní orgán či soud mohou na určité námitky reagovat také implicitně tím, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentují vlastní ucelený argumentační systém. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten nebo onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje jeho nepřezkoumatelnost. Opačný přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání, případně u podání obsahujících zjevně absurdní námitky, k porušení zásady hospodárnosti řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13, ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 – 50, bod 21, a ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 36/2013 – 30, bod 41). IV.

1. Vady výroku 16. Žalobce nejprve namítal, že rozhodnutí je nezákonné, jelikož ve výroku rozhodnutí není uvedeno ustanovení, dle kterého bylo rozhodováno o sankci. Správní orgán odkázal pouze na § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Rovněž bylo namítáno, že ve výroku není uveden odkaz na § 125e odst. 2 zákona o silničním provozu, který obsahuje pravidla pro výměru sankce. Žalobce je dále toho názoru, že výrok neobsahuje všechny skutkové okolnosti, které jsou nezbytné k závěru o naplnění konkrétní skutkové podstaty správního deliktu. Z výroku totiž nelze dovodit, že údajné porušení pravidel silničního provozu nemělo za následek dopravní nehodu. Z výroku rozhodnutí není rovněž patrné, že ke zjištění přestupku došlo automatizovaným technickým prostředkem. Dle žalobce došlo i k nesprávnému určení místa přestupku, jelikož v dané křižovatce nepochybně neplatí rychlostní limit 50 km/h na základě dopravní značky č. B 20a, neboť platnost značky končí na bližší hranici křižovatky. Je nutné poukázat i na to, že provedené měření rychlosti nemůže být podkladem pro závěr o rychlosti řidiče v dané křižovatce, jelikož tato je pouze částí měřeného úseku. Závěrem žalobce uvádí, že výrok a odůvodnění rozhodnutí správního orgánu jsou v rozporu, když výrok klade žalobci za vinu jeden správní delikt, zatímco z odůvodnění je možné dovodit, že správní orgán rozhoduje o více správních deliktech. Ve výroku absentuje i informace o vedení společného řízení.

17. V replice pak k tomuto žalobnímu bodu žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 – 46, dle kterého musí být výrok formulován tak, aby z něho bylo patrno, jakého správního deliktu se pachatel dopustil a podle jakého ustanovení právního předpisu mu byla stanovena správní sankce. Ne každé opomenutí právního ustanovení ve výroku však bude podstatnou vadou řízení. Pokud by ovšem správní orgán necitoval další ustanovení ani v odůvodnění rozhodnutí, byl by to zpravidla důvod pro jeho zrušení. Dle žalobce obsahoval výrok pouze odkaz na § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, ani v odůvodnění se pak ale nenacházel odkaz na zcela stěžejní ustanovení § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu a § 125e odst. 2 téhož zákona.

18. Krajský soud k absenci uvedení ustanovení, dle kterého správní orgán rozhodoval o sankci, konstatuje, že není pochyb o tom, že výrok je klíčovou částí rozhodnutí, na kterou musí být kladeny vysoké požadavky. Právní kvalifikace skutku tak musí být ve výroku rozhodnutí dostatečně určitá a musí z ní být zřejmé, která ustanovení právních předpisů obviněný z přestupku porušil svým jednáním. Správní orgán I. stupně ve výroku uvedl odkaz na § 125f odst. 1 a § 10 zákona o silničním provozu. Ve výrocích o jednotlivých přestupcích je rovněž obsaženo, že řidičem byla porušena ustanovení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu, kdy porušení povinnosti vykazuje znaky přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 téhož zákona. Správní orgán tak jednoznačně identifikoval, že žalobce se dopustil správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovené tímto zákonem. Krajský soud přisvědčuje žalobci v tom, že přímo ve výroku rozhodnutí sice nejsou uvedena všechna relevantní ustanovení, dle kterých správní orgán uložil sankci, nicméně další relevantní ustanovení byla uvedena v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, kdy z jeho znění je zcela zřejmé, v jakém rozmezí byla pokuta ukládána a jaké okolnosti vzal správní orgán při této úvaze v potaz (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2020, č. j. 5 As 9/2019 – 44). Nebylo proto pochyb, jaké povinnosti svým jednáním žalobce porušil, tato námitka tak není důvodná. Závěrem krajský soud upozorňuje, že žalobkyní tvrzený odkaz na § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu není ve výroku vůbec obsažen.

19. K námitce nemožnosti dovodit, že porušení pravidel silničního provozu nemělo za následek dopravní nehodu, krajský soud odkazuje na odůvodnění 5. žalobního bodu tohoto rozsudku. K otázce zjištění přestupku tzv. automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy soud předesílá, že tato námitka bude vypořádána v žalobním bodě číslo 4. IV.

2. Rychlostní limit 20. Ve druhé z žalobních námitek žalobce tvrdí, že rozhodnutí správního orgánu je v rozporu se skutečností, neboť nepochybně nebyla nejvyšší povolená rychlost stanovena místní úpravou na 50 km/h, ale platila zde obecná úprava, tj. 90 km/h. Dále se žalobce domnívá, že platnost dopravní značky by skončila hranicí křižovatky a nemohlo tak dojít k překročení rychlosti v místě křižovatky. Dále správní orgán nijak neřešil, zda silniční úřad stanovil danou dopravní značku opatřením obecné povahy. Nebyl tedy prokázán právní základ, v čemž žalobce shledává nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Tuto námitku žalobce doplnil svou replikou, kdy v ní argumentuje především rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2019, č. j. 2 As 291/2018 – 43, dle kterého nepostačuje, aby bylo zjištění skutkového stavu založeno pouze na znalostech správního orgánu v souvislosti s jeho úřední činností, pokud není konkretizované, ze kterého řízení jsou mu dané skutečnosti známé.

21. Krajský soud nemůže se žalobcem v tomto závěru souhlasit. Ze správního spisu (mj. z oznámení o přestupcích; z vyjádření Policie České republiky ze dne 29. 1. 2014, č. j. KRPH- 597-005/Čj-2014-051006) plyne, že v daném úseku byla dovolena maximální rychlost 50 km/h. Nadto soud při nařízeném jednání provedl důkaz Opatřením obecné povahy ze dne 16. 6. 2014, jehož přílohou je grafické znázornění dotyčného úseku, ze kterého zřetelně plyne, v jakém místě jsou dopravní značky upravující nejvyšší povolenou rychlost osazeny. Z výše uvedených listin má krajský soud za nade vši pochybnost prokázané, že v měřeném úseku byla nejvyšší povolená rychlost stanovena na 50 km/h.

22. Rovněž je nezbytné uvést, že žalobce nepředložil žádný relevantní důkaz, který by potvrzoval správnost jeho tvrzení o tom, že v daném úseku bylo možné jet rychlostí vyšší než 50 km/h, resp. který by měl potenciál zpochybnit závěry správních orgánu. Proto krajský soud nevyhodnotil tuto námitku jako relevantní. IV.

3. Úsekové měření 23. Žalobce dále uvádí, že i kdyby v křižovatce platil rychlostní limit 50 km/h, výrok o vině by neměl podklad ve spisovém materiálu. Nezjištěný řidič totiž měl vozidlem žalobce překročit rychlost v místě křižovatky. S ohledem na princip měření rychlosti použitým rychloměrem (úsekové měření) však tento údaj představuji nikoliv okamžitou rychlost měřeného vozidla v určitém místě, ale jeho průměrnou rychlost v celém úseku. Tuto skutečnost správní orgány nereflektovaly, a uzavřely, že bylo prokázáno, že nezjištěný řidič s vozidlem žalobce v místě křižovatky překročil nejvyšší povolenou rychlost, ačkoli k tomu neměly způsobilý důkaz. Na základě výstupu z úsekového rychloměru totiž nelze dovozovat, jakou rychlostí jel nezjištěný řidič v části měřeného úseku. I kdyby proto v místě křižovatky skutečně platil rychlostní limit 50 km/h, nelze nad veškerou pochybnost vyvrátit, že právě v místě křižovatky, která svou délkou tvoří zhruba pětinu úseku, jel řidič rychlostí nižší, než je průměrná rychlost v celém úseku měření.

24. Krajský soud uznává, že ze strany správního orgánu došlo k poněkud nevhodnému použití výrazu, že k překročení rychlosti došlo v „místě křižovatky“, ovšem z výrokové části rozhodnutí jako celku je nepochybné, že překročení rychlosti bylo zjištěno pomocí rychloměru pro úsekové měření rychlosti, tedy že k překročení rychlosti muselo dojít v úseku vymezeném pro toto měření. Není tedy vůbec relevantní, jakou rychlost mělo vozidlo žalobce v hranicích křižovatky. Proto krajský soud této námitce nevyhověl. IV.

4. Automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy 25. Ve čtvrtém z žalobních bodů žalobce namítá, že správní orgán nedostatečně odůvodnil svůj závěr o tom, že údajný přestupek byl zjištěn tzv. automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy ve smyslu § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu, kdy jde o otázku zásadní, jelikož se jedná o jeden ze znaků odpovědnosti za správní delikt dle § 125f citovaného zákona. Správní orgán ale neuvedl, jaké znaky musí určité zařízení vykazovat, aby se jednalo o automat, přičemž jde o neurčitý právní pojem. Neuvedl ani znaky, kterými se použité zařízení vyznačuje, z čehož plyne, že neprovedl ani srovnání znaků použitého zařízení a znaků automatizovaného technického prostředku. Rozhodnutí správního orgánu je tak nepřezkoumatelné, jelikož správní orgán konstatoval, že použité zařízení je automatem, ale tento závěr nikterak neodůvodnil.

26. Předně krajský soud uvádí, že dle § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu odpovídá provozovatel vozidla za přestupek dle odst. 1, pokud „porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání.“ 27. Jak plyne z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, není třeba, aby pojem „automatizovaný technický prostředek“ byl v rozhodnutí správního orgánu podrobně interpretován, jelikož nejde o neurčitý právní pojem. „Neurčité právní pojmy zahrnují jevy, nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit. Zákonodárce užitím neurčitých pojmů dává orgánu aplikujícímu právní předpis prostor, aby posoudil, zda konkrétní situace patří do rozsahu neurčitého pojmu či nikoli. Současně však dbá na to, aby v zákoně byly uvedeny alespoň některé charakteristické znaky, popř. umožňuje tak učinit v prováděcím předpise“ (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 5 Afs 151/2004 – 73) neurčitým právním pojmem je tedy například pojem „veřejný zájem“ či „důvody hodné zvláštního zřetele“. Ačkoliv pojem automatizovaný technický prostředek užívaný bez obsluhy není zákonem definován, jedná se o technický termín judikaturou již vícekrát vyložený, jenž je dostatečně srozumitelný již ze svého jazykového vyjádření (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2009, č. j. 7 As 43/2008 – 97, či ze dne 12. 6. 2019, č. j. 2 As 125/2018 – 46). Krajský soud tak má za nepochybné, že v konkrétním případě nebylo třeba, aby správní orgán I. stupně pojem „automatizovaný technický prostředek“ vykládal a nedošlo tak z jeho strany k pochybení.

28. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 9 As 213/2017 – 37 je „jediným dělícím kritériem režim měření, kdy v případě automatického jsou snímána veškerá projíždějící vozidla a zaznamenávána jejich rychlost. Naopak v případě manuálního výběru měřeného vozu a měření rychlosti provádí obsluha rychloměru.“ Nejvyšší správní soud se v tomto rozsudku odkazoval na stanovisko Ministerstva dopravy, sp. zn. 102/2013-160- OST/4, dle kterého „jsou automatizované technické prostředky bez obsluhy technické prostředky trvale nainstalované, projektované a zabudované do určitého prostoru. Bez obsluhy znamená, že zařízení je spuštěno a uváděno do klidu automaticky, nebo dálkovým či manuálním způsobem, ale průběžná operativní obsluha na místě v konkrétním čase a zásah do výběru kontrolovaných vozidel jsou vyloučeny. Oznámení jednotlivých vozidel, jejichž řidiči maximální povolenou rychlost překročili, tvoří nepřerušovanou řadu ve stanoveném čase. K uznání zařízení za automatizovaný technický prostředek užívaný bez obsluhy nepostačí, že se bude jednat o přístroj stejné konstrukční a technologické vybavenosti jako pevně zabudovaný měřič ve stacionárním zařízení. Podmínkou je také skutečnost, že identita řidiče v daném okamžiku není zjistitelná, to znamená, že na kontrolovaném místě není zřízeno kontrolní stanoviště a kontrolované vozidlo není zastavováno a jeho řidič zjištěn.“ 29. V posuzované věci je na základě skutkového stavu věci zřejmé, že použitý rychloměr SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0012, je vzhledem ke splnění podmínek stanovených judikaturou Nejvyššího správního soudu automatizovaným technickým prostředkem. Rovněž z ověřovacího listu Českého metrologického ústavu ze dne 5. 8. 2014, č. 8012-OL-70190-14 plyne, že rychloměr je umístěn na silnici I/14, obec Mladé Buky, směr Svoboda nad Úpou a směr Trutnov. Vzhledem k tomu, že ze správního spisu ani tvrzení žalobce nelze usuzovat, že by měřicí přístroj byl kýmkoli obsluhován, nebo že by kontrolované vozidlo v tomto případě bylo zastavováno a byla by zjišťována totožnost řidiče, tak má soud za prokázané, že měření bylo provedeno stacionárním rychloměrem, který lze považovat za automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích dle § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu. Pro výše uvedené se krajský soud nemohl s touto námitkou ztotožnit. IV.

5. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů 30. Žalobce namítá, že správním orgánem nebyl nijak zdůvodněn závěr, že porušení pravidel nemělo za následek dopravní nehodu. Tento je proto nepřezkoumatelný. Dále žalobce namítá, že správním orgánem nebyly v rámci úvah o materiální stránce přestupku vzaty v potaz konkrétní okolnosti případu. Třetí dílčí námitkou tohoto žalobního bodu je zjevná šablonovitost rozhodnutí správního orgánu. Dle žalobce nelze takovéto mechanické vyplňování šablon v případě meritorních rozhodnutí připustit, jelikož je pravděpodobné, že oprávněná úřední osoba při přípravě rozhodnutí nezvážila konkrétní okolnosti daného případu. Napadená rozhodnutí jsou tak v rozporu s § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť neobsahují „úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů.“ 31. K absenci odvoditelného znaku skutkové podstaty, tedy že správní delikt neměl za následek dopravní nehodu, krajský soud konstatuje, že dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu se provozovatel vozidla dopustí správního deliktu tím, že v rozporu s § 10 uvedeného zákona nezajistí dodržování povinností řidiče a pravidel silničního provozu. Odstavce 2 a 5 § 125f zákona o silničním provozu obsahují popis okolností a podmínek, které musí objektivně nastat, aby provozovatel vozidla za správní delikt odpovídal. Jde o podmínky odpovědnosti provozovatele vozidla, nikoli o znak skutkové podstaty, jak se mylně domnívá žalobce. Samotná skutková podstata je vyjádřena v § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, kdy ke spáchání deliktu dojde porušením primární povinnosti stanovené provozovateli vozidla ustanovením § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu. Znakem skutkové podstaty není absence následku v podobě dopravní nehody. Výrok správního orgánu proto odpovídá požadavkům § 68 odst. 2 správního řádu i ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu, která dovodila, že ve výroku rozhodnutí o správním deliktu musí být správní delikt vždy specifikován tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným (např. rozsudek ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 2 As 85/2016). Popis skutku ve výroku rozhodnutí správního orgánu dle krajského soudu umožňoval subsumpci pod skutkovou podstatu ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu a bylo věcí řízení ve věcech přestupků a následně odůvodnění správního rozhodnutí, aby bylo zjištěno a zdůvodněno, zda byly naplněny podmínky ustanovení § 125f odst. 2 zákona o silničním provozu pro nástup odpovědnosti pachatele správního deliktu. Krajský soud považuje námitku za nedůvodnou.

32. K námitce nezabývání se konkrétními okolnostmi případu v rámci úvah o materiální stránce přestupku soud odkazuje na ustanovení § 125f odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu, které stanoví, že „porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona.“ Nezjištěný řidič se v posuzovaném případě dopustil pěti přestupků vymezených v § 125c odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu, když překročil nejvyšší povolenou rychlost nejméně o 24 km/h, resp. o 22 km/h, 11 km/h, 10 km/h, 14 km/h, a naplnil tím všechny znaky skutkové podstaty přestupku. Podmínka stanovená v § 125f odst. 2 zákona o silničním provozu tak byla naplněna a správní orgán v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla již podrobně nezkoumá naplnění materiální stránky. Pokud totiž jde o samotný přestupek, pro vznik odpovědnosti za něj je třeba naplnění jak formálního, tak i materiálního znaku přestupku. Ten je vyjádřen v § 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), slovy „porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti“. Obecně se přitom vychází z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem jako přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Již samotné stanovení formálních znaků přestupku tedy v sobě nese v běžně se vyskytujících případech i stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Z toho pak vychází stanovení konkrétních přestupků a vymezení jejich znaků v zákoně o silničním provozu. Pokud tedy jednání nezjištěného řidiče žalobcova vozidla vykazovalo znaky přestupku podle zákona o silničním provozu, jakož i další podmínky vymezené v § 125f odst. 2 tohoto zákona, dopustil se žalobce správního deliktu dle § 125f odst. 1 citovaného zákona a odpovídá za něj dle odst. 2 téže právní normy. Již jen z tohoto důvodu nemůže být žalobcova námitka důvodná.

33. Poslední z dílčích námitek tohoto žalobního bodu, tedy šablonovitost rozhodnutí správního orgánu I. stupně, hodnotí zdejší soud jako nedůvodnou. Správní orgán I. stupně jako přestupkový orgán rozhoduje pravidelně o přestupcích v dopravě, přičemž okolnosti spáchaných přestupků jsou mnohdy obdobné. Je proto možné, že žalobce spatřuje určitou šablonovitost rozhodnutí, nicméně při četnosti rozhodnutí vydávaných správním orgánem I. stupně za obdobných okolností je zcela logické, že se jistá šablonovitost rozhodnutí objeví. Tato skutečnost nemá žádný vliv na přezkoumatelnost takového rozhodnutí, pokud jsou v něm obsaženy všechny zákonné náležitosti a rozhodné skutkové okolnosti, jak tomu je ve zde projednávaném případě. IV.

6. Protiústavnost 34. Ani žalobní námitka, že ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu je v rozporu s ústavním pořádkem, není důvodná.

35. Návrh na zrušení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, který stanoví, že: „provozovatel vozidla zajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem,“ Ústavní soud již projednal, přičemž uzavřel, že tato odpovědnost provozovatele vozidla ústavnost nenarušuje. Uvedl to ve svém nálezu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16, v němž neshledal nesoulad napadeného ustanovení s ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu bylo tedy shledáno ústavně konformním.

36. Lze současně zmínit, že v roce 2015 bylo Ústavním soudem posuzováno ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, které na § 10 odst. 3 citovaného zákona navazuje. Ústavní soud v této věci došel k závěru, že spáchání správního deliktu provozovatelem vozidla a uložení pokuty podle zákona o silničním provozu nevybočuje z ústavního rámce. IV.

7. Další vady 37. Žalobce v tomto žalobním bodě uvedl několik dílčích námitek. Předně uvádí, že dle jeho názoru mělo být při posuzování použito zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), a to z důvodu jeho příznivosti pro žalobce, kdy tento zákon umožňuje na základě jeho § 44 snížení ukládané sankce pod hranici zákonné sazby. Důvodem pro mimořádné snížení pokuty je délka správního řízení a nutnost vést dvě řízení před soudem, což bylo pro žalobce značně stresující. V druhé z dílčích námitek žalobce poukazuje na zmatečné dovození splněné podmínky součinnosti obecní policie a Policie České republiky z dokumentu, který prokazuje pouze to, že měření proběhlo na určeném úseku, což jsou dle žalobce dvě rozdílné podmínky. Zda bylo měřeno na schváleném úseku, se pak správní orgán nezabýval vůbec a nelze ani pominout skutečnost, že ačkoli je policií běžně schvalován úsek měření na dobu jednoho roku, byl v posuzovaném případě schválen úsek na roky čtyři. Dále žalobce namítá, že nebylo nijak prokázáno tvrzení žalovaného o zveřejnění informace o zřízení rychloměru na internetu, ani že byla na daném místě osazena dopravní značka informující o probíhajícím měření. Dle žalobce by ani prokázané zveřejnění informace na označeném regionálním serveru nebylo dostatečné, jelikož by takto doputovala informace pouze některým z místních obyvatel. Závěrem žalobce uvedl, že správní orgán patrně rozhodoval na základě podkladů, které nebyly řádně provedeny jako důkaz v rámci dokazování, kterého by bylo žalobci umožněno se účastnit, čímž byl žalobce zkrácen na svém právu.

38. K námitce nepoužití zákona o odpovědnosti za přestupky a neaplikování mimořádného snížení pokuty krajský soud konstatuje, že žalobce se porušením § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu ve spojení s § 10 uvedeného zákona dopustil správního deliktu, když nezjištěný řidič porušením ustanovení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu spáchal přestupek dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 citovaného zákona, za který mu byla uložena sankce podle § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu. V obsahu těchto ustanovení zákona o silničním provozu k žádným změnám nedošlo, proto vůbec nepřipadá v úvahu aplikace zásady použití pozdější příznivější právní úpravy zakotvené v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a provedené § 7 odst. 1 zákona o přestupcích, resp. § 2 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2017, č. j. 4 As 191/2017). Dovolává-li se žalobce možnosti uložit pokutu pod spodní hranici zákonné sazby s odkazem na § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky, pak je třeba uvést, že žalobce v průběhu správního řízení netvrdil, a ani v řízení před soudem netvrdí, žádné právně relevantní okolnosti, které by k takovému postupu zavdávaly důvod, a ani krajský soud tyto okolnosti neshledal, proto tato žalobní námitka nemůže být důvodná.

39. K námitce zmatečného dovození splnění podmínky součinnosti obecní policie a Policie České republiky krajský soud uvádí, že dle § 79a zákona o silničním provozu může rychlost vozidel na pozemních komunikacích měřit pouze Policie České republiky a obecní policie. Dle zmíněného ustanovení jsou uvedené orgány oprávněny měřit rychlost vozidel za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, kdy obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, a to v součinnosti s ní. Ze správního spisu plyne, že pro splnění podmínky součinnosti obecní policie s Policií České republiky, správní orgán shromáždil dostatečné podklady a v rozhodnutí je zmínil. Lze konstatovat, že z vyjádření Policie České republiky, územního odboru Trutnov, dopravního inspektorátu, ze dne 29. 1. 2014, ve znění doplněném dne 24. 2. 2014, a veřejnoprávní smlouvy uzavřené mezi městysem Mladé Buky a městem Trutnov dne 28. 6. 2013, ve znění dodatku ze dne 23. 12. 2013, zcela jasně vyplývá, že obavy žalobce ohledně splnění předmětné podmínky jsou zcela zbytečné. Z obsahu zmíněného vyjádření policie je zřejmé, že k žádosti o určení úseku měření rychlosti udělila dle § 79a zákona o silničním provozu souhlas s instalováním stacionárních úsekových měřičů rychlosti v předmětném úseku, tj. na silnici I/14 v úsecích přímo navazujících za křižovatkou se silnicí III/01413 a místní komunikace v obci Mladé Buky (v obou jízdních směrech), a to až do 31. 5. 2018. Dne 28. 6. 2013 byla uzavřena veřejnoprávní smlouva mezi městysem Mladé Buky a městem Trutnov, na jejímž základě jsou orgány města Trutnov oprávněny vykonávat ve správním obvodu městysu Mladé Buky přenesenou působnost na úseku agendy přestupků.

40. K námitce nedostatečného zveřejnění informace měření rychlosti krajský soud uvádí, že přezkoumal, zda ze strany správního orgánu I. stupně došlo k naplnění požadavků stanovených v § 24b odst. 2 zákona o obecní policii, dle kterého: „Jsou-li k pořizování záznamů podle odstavce 1 zřízeny stálé automatické technické systémy, je obecní policie povinna informace o zřízení takových systémů vhodným způsobem uveřejnit.“ Při zjišťování naplnění podmínek krajský soud vycházel z obsahu správního spisu, ve kterém je mimo jiné založena výše specifikovaná veřejnoprávní smlouva a souhlasné stanovisko Policie České republiky. Při ústním jednání pak krajský soud provedl důkaz článkem „Měřících zařízení se slušný řidič bát nemusí“, který byl dne 15. 2. 2014 zveřejněn v Krkonošském deníku, který je dostupný na <https://krkonossky.denik.cz/zpravy_region/mericich-kamer-se-slusny-ridic-bat-nemusi- 20140215.html>. Tímto bylo zcela prokázáno, že v době spáchání přestupku byla informace o úsekovém měření zveřejněna.

41. Jak plyne ze znění zákona a z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2019, č. j. 9 As 280/2019, není stanovena přesná forma uveřejnění informace o provádění měření, je tak na konkrétní obci, jaký způsob zveřejnění zvolí, přičemž nejde o informaci, u níž by bylo nezbytnou podmínkou oficiální zveřejnění na úřední desce. Zveřejnění na internetu je nutné též považovat za vhodnou formu zveřejnění, kdy v takovém případě je umožněno i široké veřejnosti, aby se seznámila se skutečností, v jakém místě bude probíhat úsekové měření. Dle Nejvyššího správního soudu nelze trvat na tom, aby obec musela prokazovat, že se s touto informací mohl přestupce seznámit, a to jak materiálně, tak i formálně. Krajský soud se plně ztotožňuje s postupem Nejvyššího správního soudu, proto v návaznosti na skutkový stav a provedené dokazování konstatuje, že neshledává ani tuto dílčí námitku za důvodnou.

42. K námitce žalobce, že správní orgán postupoval nezákonně, neboť rozhodoval na základě podkladů, které nebyly řádně provedeny jako důkaz v rámci dokazování, kterého by se žalobce mohl účastnit, soud uvádí, že žalobce se mohl se všemi rozhodnými listinami seznámit dne 26. 9. 2017, o čemž byl vyrozuměn oznámením ze dne 9. 8. 2017, a posléze se k podkladům pro rozhodování vyjádřit, čehož však nevyužil. Vzhledem k obecnosti námitky může krajský soud rovněž pouze obecně konstatovat, že žalobcem tvrzená skutečnost ze správního spisu neplyne. IV.

8. Diskriminace 43. Žalobce dále namítá, že při řešení přestupků dle § 125f zákona o silničním provozu dochází v České republice ve velkém rozsahu k nepřípustné diskriminaci, neboť správní orgány zjištěné přestupky spáchané vozidlem provozovaným v zahraničí nestíhají. Tím dochází k negativní diskriminaci českých provozovatelů motorových vozidel, jelikož ti jsou hromadně postihováni za porušování § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu ve formě přestupku dle § 125f téhož zákona, čímž dochází k omezení vlastnického práva, zatímco zahraničním provozovatelům žádný postih nehrozí. Přičemž podíl vozidel provozovaných v zahraničí na porušování pravidel provozu v České republice přitom dle žalobce není zanedbatelný. Žalobce rovněž shledává porušení čl. 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, kdy vymáháním určené částky a případným stíháním pro přestupek či dokonce uložením sankce a vyslovením viny nepochybně dochází k zásahům do práv a oprávněných zájmů dotčených osob. Je proto nasnadě, že správní orgán nemůže z důvodů neuvedených v zákoně některé osoby nestíhat nebo po nich nepožadovat určenou částku, neboť by tím nebyla zachována rovnost v právech. Dále žalobce zastává názor, že pokud správní orgán systematicky určité osoby nestíhá, není ústavně konformní, aby byly ostatní osoby za týž delikt sankcionovány nebo vůbec stíhány, jelikož by šlo o nepřípustnou libovůli. Závěrem žalobce připomněl, že dochází k porušování čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

44. Krajský soud se domnívá, že není příslušný k řešení této námitky v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, proto se jí nezabýval. Takový postup krajského soudu aproboval i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 17. 4. 2020, č. j. 5 As 109/2019 – 50. IV.

9. Nesouhlas žalobce a jeho právního zástupce se zveřejňováním osobních údajů žalobce a právního zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a návrh na naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci 45. Žalobce, resp. jeho právní zástupce, v závěru žaloby požadoval, aby rozhodnutí v této věci bylo na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu publikováno způsobem, který by nezasahoval do práv na ochranu soukromí jeho i jeho obhájce. Tuto žalobní argumentaci žalobce rozsáhle doplňuje i ve své replice.

46. K tomu krajský soud konstatuje, že nejde o výhradu či námitku, která by se týkala merita věci, resp. která by jakkoli s věcným projednáním případu souvisela, proto nemůže být v tomto řízení jakkoli řešena či posuzována. Podotknout je nutno i to, že nesouhlas či výhrady k publikaci rozhodnutí soudů na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu nelze adresovat zdejšímu soudu, neboť ten rozhodnutí na těchto stránkách ani nezveřejňuje, ani předmětné stránky nespravuje. Závěr a náklady řízení 47. Krajský soud z výše uvedených důvodů shledal, že námitky uplatněné žalobcem jsou nedůvodné. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s.

48. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.