č. j. 51 A 28/2019 - 106

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudce JUDr. Michala Hájka, Ph.D. ve věci žalobce: ČEZ Obnovitelné zdroje, s. r. o., sídlem Křižíkova 788, 500 03 Hradec Králové zastoupen advokátem JUDr. Ondřejem Davidem, Ph.D., se sídlem Vinohradská 938/37, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Státní energetická inspekce, ústřední inspektorát, sídlem Gorazdova 24, 120 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2019, č. j. SEI – 1514/2019/90.221-2 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 25. 7. 2019 Městským soudem v Praze postoupena žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2019, č. j. SEI – 1514/2019/90.221-2, kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Státní energetické inspekce – územního inspektorátu pro Jihočeský kraj (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 23. 5. 2014, č. j. 031104513/600/14/31.104/To (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci uložena pokuta za porušení § 16 odst. 1 písm. c) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění účinném v době rozhodování (dále jen „zákona o cenách“).

2. Žalobce předně namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů proto, že se žalovaný nezabýval aplikací § 112 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Žalobce dále namítal, že osazení X (dále také „výrobna“) elektroměrem není právní ani technickou podmínkou výroby a dodávky elektřiny. Žalobce se svými tvrzeními snažil prokázat, že výrobna byla uvedena do provozu do konce roku 2009.

3. Dodávky do distribuční soustavy v roce 2009 nelze považovat za provedené bez vědomí provozovatele distribuční soustavy, neboť právě on provedl manipulaci s úsekovým odpojovačem, čímž mechanicky provedl připojení výrobny do distribuční soustavy. Smlouva o dodávkách elektřiny z obnovitelných zdrojů s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy byla účinná ode dne 23. 12. 2009, v souvislosti s tím žalobce rozporoval závěry žalovaného o nemožnosti zpětných účinků ke dni 23. 12. 2009.

4. Nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřoval žalobce také v tom, že mu byla uložena pokuta za nedodržení věcných podmínek stanovených pro úřední ceny, avšak podle žalobce zelené bonusy nesplňují definici pojmu ceny.

5. Žalobce dále namítal, že došlo k porušení překážky litispendence, neboť současně probíhalo správní řízení č. j. X, jehož předmětem byl totožný skutek jako v projednávaném správním řízení. Předmětem v obou případech správního řízení bylo předání údaje o výši podpory ve formě zeleného bonusu provozovateli distribuční soustavy.

6. V dalším žalobním bodě označil žalobce cenové rozhodnutí za protiústavní a nezákonné, neboť by nemělo určovat, kdy se výrobna dostává do provozu. Žalobce spatřoval protiústavnost cenového rozhodnutí v porušení čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 79 odst. 3 Ústavy a také čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

7. Nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřoval žalobce také v tom, že neoprávněný majetkový prospěch byl určen včetně DPH, což se však v jeho majetku nijak neprojeví, neboť částka DPH bude odvedena správci daně.

II. Vyjádření žalovaného

8. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že navrhuje podanou žalobu zamítnout. Žalovaný uvedl, že ve správním řízení, které vyústilo ve vydání napadeného rozhodnutí, se opíral o rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2018, č. j. 4 As 257/2017 – 82 a ze dne 21. 3. 2018, č. j. 7 As 423/2017 – 43. Žalovaný dále uvedl, že v napadeném rozhodnutí nerozvíjel důvody, proč nebylo užito § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky proto, že nedošlo k žádné změně ustanovení o odpovědnosti v zákoně č. 526/1990 Sb. Žalovaný představil tvrzení, která prokazovala, že v roce 2009 nemohlo dojít k legální dodávce elektřiny. Ohledně žalobního bodu působnosti zákona o cenách a k překážce litispendence, protiústavnosti a nezákonnosti CR ERÚ či k zahrnutí DPH do výše neoprávněného majetkového prospěchu žalovaný sdělil, že tyto námitky byly žalobcem vzneseny již ve správním řízení, a proto odkazuje na argumentaci uvedenou v napadeném a prvostupňovém rozhodnutí.

III. Obsah správního spisu

9. Z obsahu správního spisu vyplynuly pro soud následující rozhodné skutečnosti: Do správního spisu byl založen protokol o kontrole č. X zahájené dne X, přičemž k ukončení kontroly došlo dne 5. 9. 2013. Předmětem kontroly bylo dodržování § 5 zákona o cenách za kontrolované období roku 2012. Při kontrole uplatňování podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů bylo zjištěno, že X byla provozována v režimu zeleného bonusu. Na výrobu uplatňoval žalobce podporu stanovenou bodem 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. X, jako zelený bonus pro výrobu elektřiny využitím slunečního záření, přičemž fakturoval cenu 12 510 Kč/MWh. Při kontrole žalobce předložil k doložení začátku provozu výrobny Žádost o povolení zkušebního provozu ze dne 22. 12. 2009, dále Stanovisko k žádosti o připojení fotovoltaického systému o instalovaném výkonu 3 013,92 kW v k. ú. X p. č. X, 35 okr. X, k distribuční soustavě – Povolení zkušebního provozu. V tomto stanovisku provozovatel distribuční soustavy zpětně povolil zkušební provoz výrobny v termínu od 23. 12. 2009 do 23. 7. 2010. Podle kontrolních pracovníků žalobce nedoložil, že výrobna začala vyrábět a dodávat elektřinu do distribuční soustavy, aby vyhověla podmínce uvedení do provozu podle předmětného cenového rozhodnutí ERÚ. Kontrolní pracovníci sdělili, že žalobce v období roku 2012 čerpal podporu (zelený bonus) za elektřinu dodanou do elektrizační soustavy v jiné výši, než na kterou měl nárok, čímž žalobce získal nepřiměřený majetkový prospěch ve výši 2 886 175,06 Kč. Žalobce měl dne 17. 10. 2013 možnost seznámit se s protokolem o kontrole a závěry z kontroly, přičemž bylo shledáno porušení zákona č. 526/1990 Sb. Žalobce proti protokolu o kontrole podal dne 31. 10. 2013 námitky, v nichž bylo argumentováno zejména nedostatečně zjištěným skutkovým stavem. Námitky byly dne 3. 12. 2013 pod č. j. X zamítnuty.

10. Žalobci bylo doručeno dne 11. 2. 2014 oznámení č. j. X o zahájení řízení podle § 46 správního řádu o uložení pokuty na základě zjištěných skutečností nasvědčujících spáchání správního deliktu podle § 16 odst. 1 písm. c) zákona o cenách a zároveň byl vyzván k navrhování důkazů, seznámení se s podklady správního řízení podle § 36 odst. 1 správního řádu. Žalobce se rozhodl využít svého práva na seznámení se s podklady správního řízení, ale požádal o prodloužení lhůty, které bylo vyhověno. Následně dne 29. 4. 2014 bylo vydáno oznámení o shromáždění podkladů pro vydání rozhodnutí. Žalobce požádal dne 6. 5. 2014 o prodloužení lhůty, čemuž bylo vyhověno a dne 12. 5. 2014 obdržel správní orgán I. stupně vyjádření žalobce k podkladům rozhodnutí. Dne 6. 1. 2010 byl namontován elektroměr a ve 12:15 téhož dne se uskutečnila první dodávka elektrické energie do distribuční soustavy.

11. Dne 23. 5. 2014 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí č. X o uložení pokuty ze spáchání správního deliktu podle § 16 odst. 1 písm. c) zákona o cenách, neboť dospěl k závěru, že ze strany žalobce nebyly dodrženy podmínky, pravidla a postupy stanovené v § 5 odst. 5 zákona o cenách pro uplatnění úředně stanovené pevné ceny podle cenového rozhodnutí ERÚ č. 7/2011 v bodě 1.9, jako prodávající elektrickou energii, uplatnil za naměřenou a dodanou elektřinu z X (výkon 3,013 MW) za kontrolované období leden až prosinec 2012 zelené bonusy stanovené těmito předpisy jako pevné ceny pro „výrobu elektřiny využitím slunečního záření pro zdroj s instalovaným výkonem nad 30 kW a uvedeným do provozu od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009“ ve výši 12 510 Kč/MWh, přičemž nesplnil věcnou podmínku cenového rozhodnutí ERÚ č. 8/2008, bod 1.10 pro posouzení této výrobny jako výrobny uvedené do provozu do 31. 12. 2009, tj. začít vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při provozu do 31. 12. 2009, tj. začít vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupní ceny a jako prodávající nesprávně uplatnil na vyrobenou a dodanou elektřinu ve výši 3 070,399 MWh podporu v roce 2012 ve formě zeleného bonusu pro zdroj s instalovaným výkonem nad 30kW a uvedeným do provozu od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009, neboť měl uplatnit zelený bonus ve výši 11 570 Kč/MWh pro „výrobu elektřiny využitím slunečního záření pro zdroj s instalovaným výkonem nad 30 kW a uvedeným do provozu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010“, čímž následně nesprávně fakturoval výši podpory formou zelených bonusů a získal nepřiměřený majetkový prospěch, za což mu byla uložena ve smyslu § 16 odst. 4 zákona o cenách pokuta ve výši 2.655.281 Kč. Proti prvostupňovému rozhodnutí žalobce podal dne 18. 6. 2014 odvolání. Žalovaný následně zamítl podané odvolání dne 15. 8. 2014 rozhodnutím č. j. 031104513/624/14/90.220/Ve. Proti tomuto rozhodnutí byla podána žaloba k Městskému soudu v Praze, o níž bylo dne 9. 1. 2018 rozhodnuto zamítavým rozsudkem č. j. 6 Af 73/2014 – 151. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce kasační stížnost, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl dne 10. 1. 2019 tak, že se rozsudkem č. j. 10 As 62/2018 – 135 zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2018, č. j. 6 Af 73/2014 – 151 a rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2014, č. j. 031104513/624/14/90.220/Ve a věc se vrací správnímu orgánu k dalšímu řízení. V novém řízení vydal žalovaný napadené rozhodnutí, v němž dospěl ke shodnému závěru, jako v předchozím správním řízení a to, že se podané odvolání zamítá a prvostupňové rozhodnutí se potvrzuje.

IV. Replika žalobce

12. Žalobce po seznámení se s vyjádřením žalovaného zdůraznil, že požádal o připojení již v roce 2009 a zkušební provoz byl povolen s účinky od 23. 12. 2009. Žalobce dále doplnil, že provozovatel distribuční soustavy povolil zkušební provoz se zpětným účinkem k datu podané žádosti, neboť mu byl skutečný stav výrobny v roce 2009 znám. Žalobce shledal závěry žalovaného o okamžiku, od něhož dochází k legální dodávce elektřiny za absurdní a v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu.

V. Právní názor soudu

13. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

14. Žaloba není důvodná.

15. Předně krajský soud reaguje na námitku žalobce týkající se místní příslušnosti Městského soudu v Praze, k tomu soud sděluje, že o místní příslušnosti zdejšího soudu v nyní projednávané věci bylo rozhodnuto Nejvyšším správním soudem usnesením ze dne 28. 11. 2019, č. j. X, které obdržel rovněž zástupce žalobce dne 2. 12. 2019, proto zdejší soud odkazuje na odůvodnění v tomto usnesení uvedené. Nejvyšší správní soud neshledal ani důvody pro užití delegace vhodné podle § 9 odst. 2 s. ř. s., jak navrhoval zdejší soud, což bylo též ve zmiňovaném usnesení náležitě zdůvodněno.

16. Dalším žalobním bodem žalobce brojil proti absenci posouzení, zda jednání žalobce nemělo být posuzováno podle zákona o odpovědnosti za přestupky, v důsledku toho shledal žalobce napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Podle § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky na přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona hledí jako na přestupky podle tohoto zákona. Odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; podle tohoto zákona se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Krajský soud k tomu uvádí, že na straně 6 napadeného rozhodnutí se žalovaný podrobně zabýval aplikací zákona o odpovědnosti za přestupky, když učinil souhrnné stanovisko, v němž mj. uvedl, že nově se spáchaný správní delikt bude označovat za přestupek a poukázal na aplikaci § 112 odst. 4 a 5 zákona o odpovědnosti za přestupky, které upravují procesní postup správních orgánů. Jak vyplývá z citovaného ustanovení, v projednávané věci nedošlo k žádné změně právní úpravy při posuzování odpovědnosti, a proto nevyvstala ani nutnost toto ustanovení v napadeném rozhodnutí uvádět. Nadto žalovaný neopomenul zhodnotit splnění předpokladů vzniku odpovědnosti právnické osoby za přestupek v napadeném rozhodnutí.

17. Samotná absence odkazu na § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, proto není v daném případě nijak významná a nezpůsobí nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu nedostatku důvodů, neboť nedošlo k žádné změně při posuzování odpovědnosti za spáchané jednání. Napadené rozhodnutí poskytovalo ucelený pohled na komplikovanou projednávanou věc a nevzbuzuje jakékoli pochybnosti nad vypořádáním celé věci přezkoumatelným a srozumitelným způsobem podle platných právních předpisů.

18. Krajský soud se dále zabývá žalobním bodem týkajícím se určení okamžiku, kdy došlo k uvedení X do provozu, čili k jakému dni započala X vyrábět a dodávat elektřinu do distribuční soustavy (dále také „DS“). Žalovaný v napadeném rozhodnutí setrval na tvrzení, že žalobce neprokázal a nedoložil výrobu a dodání elektřiny do DS v roce 2009 podle věcných podmínek nastavených cenovým orgánem, nýbrž měl za to, že ke splnění podmínek pro uvedení X do provozu podle CR ERÚ č. 4/2009 došlo v roce 2010.

19. Podle Cenového rozhodnutí ERÚ 8/2008 (dále též „CR ERÚ 8/2008“) dojde k uvedení do provozu následujícím způsobem: „U nově zřizované výrobny elektřiny nebo zdroje se uvedením do provozu rozumí den, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen nebo začal vyrábět elektřinu při uplatnění podpory formou zelených bonusů.“ (pozn. podtrženo soudem)

20. Krajský soud odkazuje též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2018, č. j. X: „Nejvyšší správní soud však považuje za nutné přihlédnout také ke stanovisku ERÚ ze dne 27. 10. 2010, označeném jako „Uvedení obnovitelného zdroje energie do provozu a přiznání nároku na podporu.“ Podle tohoto stanoviska z bodu 1.9 cenového rozhodnutí č. 4/2009 vyplývá, že „za den uvedení výrobny do provozu, pro účely stanovení rozhodného dne pro přiznání podpory (povinný výkup nebo zelený bonus) v souladu s odstavcem 1. 9. cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009, lze označit pozdější z termínů „účinná“ licence na výrobu elektřiny a datum paralelního připojení výrobny k distribuční soustavě, které se dokumentuje vystavením Protokolu o splnění technických podmínek pro uvedení výrobny do provozu s distribuční soustavou PDS.“ Podmínka vyrábět a dodávat elektřinu ve smyslu bodu 1.9 cenového rozhodnutí č. 4/2009 by tedy byla splněna již realizací prvního paralelního připojení poté, co provozovatel výrobny získal příslušnou licenci pro výrobu elektrické energie.“ Krajský soud doplňuje, že textace bodu 1. 9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 je naprosto identická s textací bodu 1.10 v cenovém rozhodnutí ERÚ č. 8/2008, čili uvedená judikatura je bez dalšího aplikovatelná na projednávanou věc.

21. Krajský soud má za prokázané, že v předmětné věci byla žalobci vydána licence na výrobu elektřiny, přičemž k nabytí právní moci došlo dne 30. 12. 2009. Z toho důvodu je zcela nepochybné, že oprávnění k provozování licencované činnosti v provozovně vzniklo právě ke dni nabytí právní moci. První podmínka pro uvedení výrobny do provozu tedy byla splněna již v roce 2009, nicméně druhou podmínkou, která by též musela být splněna v roce 2009, je paralelní připojení výrobny k distribuční soustavě, které se dokumentuje vystavením protokolu o splnění technických podmínek pro uvedení výrobny do provozu s distribuční soustavou provozovatelem distribuční soustavy. Do správního spisu byl založen protokol o schválení výrobny do provozu ze dne 7. 7. 2010.

22. Na tomto místě zdejší soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2018, č. j. X: „Přistoupí-li Nejvyšší správní soud k aplikaci závěrů rozsudku č. j. 4 As 257/2017 - 82, na projednávaný případ, je nesporné, že stěžovatel byl již v roce 2009 držitelem licence, a splnil tedy první podmínku pro uvedení výrobny do provozu. Je proto nutné posoudit, zda splnil také druhou podmínku, tj. první paralelní připojení výrobny do distribuční soustavy. Jedním z předpokladů paralelního připojení k distribuční soustavě je uzavření smlouvy s provozovatelem distribuční soustavy ve smyslu § 50 odst. 3 energetického zákona, jak uvádí § 3 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě: „Podmínkami připojení zařízení žadatele k přenosové soustavě nebo distribuční soustavě jsou […] c) uzavření smlouvy o připojení mezi žadatelem a provozovatelem přenosové soustavy nebo provozovatelem distribuční soustavy nebo změna stávající smlouvy o připojení.“ Podle § 7 odst. 1 téže vyhlášky platí, že „[p]řipojení zařízení žadatele k přenosové soustavě nebo distribuční soustavě se uskutečňuje na základě smlouvy o připojení.“ (viz také část 13 Přílohy č. 4 Pravidel provozování distribuční soustavy z roku 2009). Z uvedeného je zřejmé, že první paralelní připojení výrobny k distribuční soustavě není jednostranným úkonem ze strany výrobce a za takové připojení nelze považovat faktické připojení výrobny bez součinnosti provozovatele distribuční soustavy. Výrobnu k distribuční soustavě připojuje naopak právě provozovatel, případně jím pověřená odborná společnost, a to na základě uzavřené smlouvy o připojení výrobny elektřiny k distribuční soustavě; o uvedení výrobny do provozu se pak vyhotovuje protokol. Stěžovatel svou argumentaci staví na tom, že k faktickému připojení FVE do distribuční soustavy a dodání elektřiny došlo z jeho strany již v roce 2009. K vydání protokolu o uvedení vlastní výrobny do provozu a instalaci elektroměru provozovatelem distribuční soustavy nicméně došlo teprve 20. 1. 2010 a k uzavření smlouvy o připojení výrobny k distribuční soustavě došlo dne 24. 1. 2010. Teprve 20. 1. 2010 lze tedy v souladu s citovanými předpisy považovat za den, kdy došlo k prvnímu paralelnímu připojení výrobny k distribuční soustavě. Stěžovatel tudíž ani s přihlédnutím k závěrům rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 257/2017 - 82 nesplnil v roce 2009 podmínku uvedení do provozu ve smyslu Cenového rozhodnutí ERÚ č. 8/2008; tuto podmínku splnil teprve v roce 2010, a to ve smyslu bodu 1.9 Cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009.“ 23. Citovanou část judikátu Nejvyššího správního soudu shledává zdejší soud za zcela přiléhavou na projednávanou věc. Paralelní připojení výrobny, jak bylo shora uvedeno, se odvíjí od okamžiku uzavření smlouvy o připojení výrobny elektřiny k distribuční soustavě a okamžiku vydání protokolu o uvedení vlastní výrobny do provozu. Smlouva o připojení výrobny k DS založená do správního spisu byla uzavřena dne 25. 6. 2010 a protokol o schválení výrobny do provozu je datován dnem 7. 7. 2010, z toho jednoznačně plyne, že paralelní připojení výrobny jako druhá podmínka pro uvedení výrobny do provozu bylo splněno teprve v roce 2010.

24. V judikatuře NSS se ustálil výklad, podle něhož lze za uvedení výrobny do provozu ve smyslu cenového rozhodnutí ERÚ považovat i „první paralelní připojení výrobny do distribuční soustavy na základě smlouvy o připojení výrobny s provozovatelem distribuční soustavy“ (srov. odst. 14 rozsudku ve věci DETOA Albrechtice, dále též rozsudky NSS ze dne 10. 1. 2019, čj. 10 As 62/2018-135, a již citovaný rozsudek č. 2368/2011 Sb. NSS).

25. K objasnění podstaty prvního paralelního připojení krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2019, č. j. 10 As 121/2018 – 82: „První paralelní připojení podle rozsudku ve věci DETOA Albrechtice představuje legální neměřenou dodávku elektřiny do distribuční soustavy v rámci odzkoušení provozu výroby. Podle § 23 odst. 1 energetického zákona má výrobce elektřiny právo připojit své zařízení k elektrizační soustavě, pokud splňuje podmínky připojení k přenosové soustavě nebo k distribučním soustavám a obchodní podmínky stanovené Pravidly provozování přenosové soustavy nebo Pravidly provozování distribuční soustavy. Podle Pravidel provozování distribuční soustavy pro rok 2009, přílohy č. 4, předpokládá uvedení do provozu mimo jiné provedení zkušebního provozu výrobny, kontrolu výrobny zahrnující potřebné zkoušky a měření provedené v průběhu či po ukončení zkušebního provozu, protokol o uvedení výrobny do provozu, který je podkladem pro uzavření smlouvy o připojení zařízení výrobce k distribuční soustavě; přitom smlouva o připojení je uzavřena pouze na základě souhlasných výsledků provedené kontroly, popř. po doložení, že zjištěné závady byly odstraněny.“ 26. Pro úplnost zdejší soud shrnuje, že k nabytí právní moci licence na výrobu elektřiny udělené ERÚ došlo dne 30. 12. 2009. Navzdory tomu, že k instalaci úsekového odpojovače došlo dne 10. 12. 2009, jiná manipulace v roce 2009 nebyla zaznamenána, teprve dne 6. 1. 2010 byla zaznamenána další manipulace, což vyplynulo ze sdělení od provozovatele distribuční soustavy ze dne 31. 3. 2014, jenž je součástí správního spisu. Dne 6. 1. 2010 byl podle podkladů založených do správního spisu namontován elektroměr. Dne 2. 6. 2010 byl proveden ověřovací provoz. Žalobce sice argumentoval, že podle provozovatele distribuční soustavy mohlo dojít k dodávce elektřiny do distribuční soustavy ještě v roce 2009, nicméně pro takový závěr nesvědčí žádné podklady založené do správního spisu či jakékoliv jiné důkazy. Žalobce v žalobě neargumentoval konkrétním dnem, ke kterému mělo dojít k uvedení výrobny do provozu, pouze namítal, že podmínky pro provoz výrobny byly splněny již v roce 2009, proto se ani zdejší soud podrobněji nezabýval určením konkrétního dne uvedení výrobny do provozu.

27. Z aplikovaných právních předpisů, technických pravidel, stanoviska provozovatele distribuční soustavy i z podmínek připojení sjednaných ve smlouvě o připojení přitom vyplývá, že jednostranné připojení výrobce elektřiny k distribuční soustavě bez součinnosti provozovatele distribuční soustavy není možné. Připojení k distribuční soustavě je vázáno na splnění řady podmínek, na sebe navazujících konkrétních technických úkonů, které musejí být písemně zachyceny. Zdejší soud má za to, že žalobce nedoložil takové důkazy, které by nasvědčovaly připojení k distribuční soustavě v roce 2009. Ovšem podklady obsažené v správním spise naproti tomu jednoznačně prokazují, že provozuschopnost výrobny nastala teprve v roce 2010. Lze mít pouze pochybnosti nad neobvyklým postupem při uvádění výrobny do provozu, neboť k osazení X elektroměrem došlo před schválením výrobny pro trvalý provoz, dokonce před povolením zkušebního provozu výrobny.

28. I na tomto místě zdejší soud odkazuje na přiléhavou judikaturu NSS ze dne 5. 11. 2019, č. j. 10 As 121/2018 – 82: „NSS rovněž poukazuje na skutečnost, že smlouva o dodávkách elektřiny byla uzavřena až dne 19. 7. 2010. Ačkoli si strany ujednaly zpětnou účinnost smlouvy, nemá to podle NSS vliv na to, že z hlediska veřejného práva (§ 52 energetického zákona) prováděla stěžovatelka do uzavření smlouvy o dodávce, resp. řádného provedení prvního paralelního připojení provozovatelem distribuční soustavy, neoprávněnou dodávku.“ I v nyní projednávané věci žalobce uzavřel dne 19. 7. 2010 smlouvu o dodávce elektřiny z obnovitelného zdroje energie se zpětnou účinností od 23. 12. 2009, čili v souladu s recentní judikaturou NSS lze konstatovat, že docházelo k neoprávněné dodávce elektřiny ze strany žalobce, a to až do okamžiku prvního paralelního připojení.

29. Žalobce namítal, že uvedení výrobny do provozu již v roce 2009 osvědčuje povolení o předčasném užívání stavby, nicméně toto povolení je aktem vydaným podle stavebních předpisů, z toho důvodu není pro zodpovězení projednávané otázky nijak významné. Stále totiž platí zákonem stanovená povinnost provozovatele výrobny elektřiny dodržovat technické podmínky stanovené Energetickým regulačním úřadem v rozhodnutí o udělení licence [§ 8 odst. 2 písm. c) energetického zákona]. Ani instalace úsekového odpínače není způsobilá prokázat legální dodávky elektřiny do distribuční soustavy. Žalobce nijak neprokázal sepnutí tohoto úsekového odpínače, které by teprve bylo způsobilé prokázat započetí dodávek vyrobené elektřiny do elektrizační sítě, jeho samotná instalace, byť v roce 2009, nemá žádnou vypovídající hodnotu.

30. K námitce uvedení výrobny do provozu krajský soud uzavírá, že žalobce nesplnil věcnou podmínku cenového rozhodnutí ERÚ, neboť do konce roku 2009 nezačal vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy v souladu s udělenou licencí. Veškerá skutková zjištění správních orgánů poskytují ucelený a přesvědčivý závěr, že X nebyla do konce roku 2009 uvedena provozu. Okamžik, kdy došlo k osazení výrobny elektroměrem, nebylo pro provozuschopnost výrobny rozhodné. Krajský soud shledává námitku žalobce, jíž se pokoušel prokázat uvedení výrobny do provozu již v roce 2009, za ryze účelovou, s úmyslem dosáhnout příznivější výše zeleného bonusu.

31. Další žalobní námitkou žalobce brojil proti působnosti zákona o cenách, neboť zelené bonusy dle jeho názoru nesplňují definici ceny. Krajský soud však ani této námitce nepřisvědčil. K posuzování, zda se v případě zeleného bonusu jedná o cenu ve smyslu zákona o cenách, došlo již opakovaně a judikatura poskytuje jednotný závěr, že „zelený bonus, jakožto státní podpora v rámci cenové regulace, stále zůstává cenou elektřiny“. (srovnej rozsudek NSS ze dne 25. 7. 2019, č. j. 1 As 127/2018 – 99)

32. Uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2019, č. j. 1 As 127/2018 – 99 podrobně vysvětlil, z jakých důvodů zelený bonus naplňuje definici ceny a dopadá na něj tudíž zákon o cenách. „Zelený bonus je regulován společně s cenami elektřiny, vyráběné z podporovaných zdrojů. Příjem ze zeleného bonusu tvoří spolu s tržní cenou této elektřiny (srov. § 4 odst. 7 zákona o podporovaných zdrojích energie) či s cenou vyčíslenou v rámci samospotřeby vyrobené elektřiny (srov. § 4 odst. 16 téhož zákona) konečný příjem výrobce jako protiplnění za vyrobenou elektřinu. Z ekonomického hlediska a z pohledu výrobce se tedy jedná o část celkové ceny elektřiny pro výrobce. Skutečnost, že jde o „cenu“ [v širším slova smyslu], dokládá i to, že Energetický regulační úřad tuto cenu či část ceny reguluje prostřednictvím cenových rozhodnutí ERÚ (stanoví její výši a podmínky poskytnutí Regulace vycházející z práva Evropské unie nechává regulaci podpory na členských státech. Počítá přitom i s cenovou regulací (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 13. 3. 2001 ve věci PreussenElektra AG, C-379/98, ECLI:EU:C:2001:160) jako je ta podle § 4 odst. 7 zákona o podporovaných zdrojích energie.“ Zdejší soud v podrobnostech odkazuje na celé znění odůvodnění uvedeného rozsudku NSS.

33. Žalobce namítal, že navzdory překážce litispendence bylo zahájeno správní řízení o uložení pokuty za správní delikt podle § 9 odst. 2 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie. Krajský soud argumentačně odkazuje na rozsudek NSS ze dne 10. 1. 2019, č. j. 10 As 62/2018 – 135 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2018, č. j. 6 Af 73/2014 – 151, kterými bylo rozhodnuto v předcházejících soudních řízeních, která se týkala téže věci, a rovněž jimi byl vypořádán totožný žalobní bod týkající se překážky litispendence. Krajský soud proto ve shodě s uvedenými rozsudky konstatuje, že předmětem řízení o uložení pokuty za spáchání správního deliktu dle § 9 odst. 2 zákona č. 180/2005 Sb. bylo předávání nepravdivých měřených nebo vypočtených údajů výrobcem provozovateli regionální distribuční soustavy o množství vyrobené elektřiny z obnovitelných zdrojů. Nelze proto dospět k závěru, že skutek aktuálně projednávaný a skutek projednávaný v řízení o uložení pokuty za správní delikt dle § 9 odst. 2 zákona č. 180/2005 Sb. by byl totožný a zakládal by tak překážku litispendence. Zdejší soud se domnívá, že již v předcházejících soudních řízeních bylo náležitým způsobem vysvětleno, že překážka litispendence nevyvstala, což potvrdil Nejvyšší správní soud, žalobce nepřednesl nová tvrzení, jimiž by vyvrátil již vyslovený závěr o neexistenci překážky litispendence. Nejenže předmět obou správních řízení se zcela lišil, ale také každé z těchto dvou správních řízení bylo vedeno v režimu odlišných zákonů a u jiného správního orgánu. Směšování těchto dvou řízení, jak činí žalobce, je nepřípadné, a proto byla i tato námitka hodnocena jako nedůvodná.

34. Další žalobní námitkou žalobce poukazoval na protiústavnost a nezákonnost cenového rozhodnutí č. 8/2008, které je podzákonným předpisem, přesto vymezuje okamžik uvedení do provozu, v čemž spatřoval porušení čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 79 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podrobné objasnění a zamítnutí této námitky poskytl Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 25. 7. 2019, č. j. 1 As 127/2018 – 99, proto zdejší soud opět v podrobnostech odkazuje na body 44 až 64 uvedeného rozsudku. Nejvyšší správní soud v uvedeném judikátu podrobil bod 1. 10 cenového rozhodnutí ERÚ testu racionality ve vztahu k právu podnikat a dospěl k jednoznačnému závěru, že stanovení věcných podmínek je v souladu s ústavním pořádkem a dochází jím pouze k upřesnění okamžiku, k němuž musí být splněny technické parametry výrobny.

35. Krajský soud neshledal důvodnou ani tuto námitku žalobce, neboť cenová rozhodnutí neshledává protiústavními ani nezákonnými, neboť možnost stanovit pro uplatnění jednotlivých možností regulace cen další věcné podmínky je zakotvena přímo v zákoně o cenách. Pro úplnost krajský soud doplňuje svou argumentaci o následující závěry v předmětné věci významné.

36. Podle § 10 odst. 2 zákona o cenách předpisy o regulaci cen podle odstavce 1 zveřejňuje Energetický regulační úřad v Energetickém regulačním věstníku. Sdělení o jejich vydání vyhlašují ve Sbírce zákonů podle zvláštního právního předpisu. Cenové rozhodnutí nabývá platnosti dnem jeho zveřejnění v příslušném věstníku a účinnosti dnem stanoveným v cenovém rozhodnutí, nejdříve však dnem jeho zveřejnění.

37. Podle § 17 odst. 9 energetického zákona Energetický regulační úřad vydává Energetický regulační věstník, ve kterém uveřejňuje zejména cenová rozhodnutí. Energetický regulační úřad zabezpečuje vydání Energetického regulačního věstníku prostřednictvím portálu veřejné správy.

38. S ohledem na shora uvedené Energetický regulační úřad zveřejnil předmětná cenová rozhodnutí v Energetickém regulačním věstníku prostřednictvím portálu veřejné správy, přičemž v souladu s § 2 odst. 1 písm. e) [nyní písm. f)] zákona o Sbírce zákonů vyhlásil o jejich uveřejnění sdělení ve Sbírce zákonů. Podle § 2 odst. 1 písm. f) zákona o Sbírce zákonů se ve Sbírce zákonů dále vyhlašují sdělení ministerstev, jiných ústředních správních úřadů, Státní volební komise, České národní banky nebo Národní rozpočtové rady o skutečnostech a přijatých rozhodnutích, pokud povinnost vyhlásit je ve Sbírce zákonů stanoví zvláštní zákon. Ohledně možnosti stanovit v cenovém rozhodnutí podmínky pro uvedení výrobny elektřiny do provozu zdejší soud odkazuje na závěr Městského soudu v Praze formulovaný v rozsudku ze dne 9. 1. 2018, č. j. 6 Af 73/2014 - 151, aprobovaný Nejvyšším správním soudem. „Cenovými předpisy lze stanovit podmínky pro uvedení výrobny elektřiny do provozu, když je to v souladu s žalobcem citovanými zákony (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, zákon o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, energetický zákon, zákon o cenách), na základě nichž lze dovodit, že ERÚ je jednak oprávněn stanovit ceny pro podporu využívání obnovitelných zdrojů energie a jednak při tomto stanovení výkupních cen a zelených bonusů musí vycházet z odlišných nákladů na pořízení, připojení a provoz jednotlivých druhů zařízení včetně jejich časového vývoje, přičemž je smyslem takového přístupu rovněž stanovit v cenovém rozhodnutí další podmínky, nikoliv pouze cenu, které se však s uplatňováním té které ceny velmi úzce spojí.“ 39. V neposlední řadě zdejší soud odkazuje na § 5 odst. 5 věty druhé zákona o cenách, že pro uplatnění jednotlivých forem regulace cen mohou cenové orgány stanovit další věcné podmínky, včetně pravidel a postupů pro stanovení těchto cen, jejich změn a v případě nájmů nemovitostí nebo jejich částí a služeb spojených s jejich užíváním i způsob jejich sjednávání, uplatňování a vyúčtování.

40. Krajský soud uzavírá, že cenová rozhodnutí byla vyhlášena v souladu s právními předpisy a nebyla shledána ani jiná žalobcem namítaná pochybení či porušení právního řádu České republiky, z toho důvodu zdejší soud konstatuje, že námitka nezákonnosti a protiústavnosti cenového rozhodnutí je nedůvodná.

41. Žalobce v neposlední řadě namítal nezákonnost napadeného rozhodnutí v tom, že neoprávněný majetkový prospěch žalobce byl určen včetně částky DPH, která však bude, jako nepřímá daň, odvedena správci daně. Krajský soud se zcela ztotožňuje se závěry správních orgánů a ve shodě s žalovaným odkazuje na právní větu rozsudku NSS ze dne 25. 2. 2004, č. j. 6 A 5/2000 – 58: „Při uložení pokuty podle § 17 odst. 1 písm. a) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, se pro výpočet neoprávněně získaného majetkového prospěchu vychází z ceny účtované odběratelům zahrnující i daň z přidané hodnoty. (…) v cenách, které měly být účtovány a stejně tak v cenách skutečně zaplacených odběrateli byla příslušná daň z přidané hodnoty obsažena. Způsob výpočtu neoprávněně získaného majetkového prospěchu zahrnující daň z přidané hodnoty není v rozporu s právním předpisem.“ Nejvyšší správní soud se tak přiklonil k závěru, že „nelze ani akceptovat žalobcův názor, že daň z přidané hodnoty je odváděna státu, a tak se jedná vlastně o dvojí postih. Odvod daně z přidané hodnoty na základě daňového zákona nemá charakter postihu. Užití ceny včetně daně při výpočtu proto nemůže mít charakter dalšího postihu“. Ačkoliv žalobce namítal, že odkaz na tento judikát je nepřípadný, neboť vychází z již zrušené prováděcí vyhlášky č. 580/1990 Sb., krajský soud takový závěr nesdílí. Zrušení prováděcí vyhlášky č. 580/1990 Sb. nemělo dle názoru zdejšího soudu žádný význam pro platnost a aktuálnost uvedené právní věty, neboť zrušením vyhlášky nedošlo ke zpochybnění závěrů NSS, které se neopíraly o jednotlivá ustanovení ve zrušené vyhlášce zakotvené. Podle § 2 odst. 1 zákona o cenách může být součástí ceny mj. také daň. Majetkový prospěch je nutno sledovat ve vztahu ke kupujícím, kteří cenu platí včetně DPH. Žalobcem rozporovaná právní věta byla jako platná a relevantní judikatura užita rovněž v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 8. 2012, č. j. 7 Afs 60/2012 – 25, čili také již po zrušení uváděné vyhlášky.

V. Závěr, náklady řízení

42. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

43. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.