č. j. 51 A 36/2020 - 35

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: P. J. bytem X zastoupeného advokátem JUDr. Stanislavem Machkem se sídlem Hvězdova 1716/2b, 140 00 Praha 4 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice za účasti osob zúčastněných na řízení: I. E.ON Distribuce, a. s. sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, 370 01 České Budějovice II. M. J. bytem X o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2020, č. j. KUJCK 41314/2020 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Osobám zúčastněným na řízení se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“ nebo též „zdejší soud“) byla dne 26. 6. 2020 doručena žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2020, č. j. KUJCK 41314/2020, kterým bylo podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) změněno rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice (dále jen „vyvlastňovací úřad“) ze dne 2. 10. 2019, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) tak, že se výrok I. až po vymezení účastníků řízení nahrazuje textem: „Žádost vyvlastňovaných o zrušení omezení vlastnického práva k pozemku p. č. X v k. ú. X v rozsahu vymezeném geometrickým plánem č. 2417-13-141-1/2015 ze dne 1. 10. 2015, dle rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu čj. X ze dne 27. 9. 2017 a rozhodnutí odvolacího orgánu čj. KUJCK 23467/2018 ze dne 19. 2. 2018, se zamítá.“ Prvostupňovým rozhodnutím rozhodl vyvlastňovací úřad k žádosti žalobce, osoby zúčastněné II. (M. J.) a D. J. o zrušení vyvlastnění nařízeného rozhodnutím vyvlastňovacího úřadu č. j. X ze dne 27. 9. 2017 a rozhodnutím odvolacího správního orgánu č. j. KUJCK 23467/2018 ze dne 19. 2. 2018, na základě nichž byla omezena vlastnická práva vyvlastňovaných k pozemku parc. č. X v k. ú. X zřízením služebnosti inženýrské sítě za účelem provedení stavby SO 503 – přeložka VTL plynovodu v km 136,1 – 138,3, v rozsahu vymezeném geometrickým plánem č. 2417 – 13 – 141 – 1/2015 ze dne 1. 10. 2015 a zajištění jejího provozu a údržby ve prospěch vyvlastnitele.

2. Žalobce v žalobě nejprve popsal dějový průběh celé věci a poté uvedl žalobní body. Žalobce namítal, že postup osoby zúčastněné na řízení I. (dále jen „vyvlastnitel“) a následně žalovaného vedl ke vzniku právních nejistot a porušování zásady zákonnosti, neboť nebylo zajištěno, aby všichni účastníci řízení dodržovali zákony a lhůty v zákonech stanovené. Žalobce zdůrazňoval, že žalovaný potvrdil, že vyvlastnitel nesplnil lhůtu stanovenou v § 26 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (dále jen „zákon o vyvlastnění“) a náhradu za vyvlastnění poskytl opožděně. Žalobce brojil proti tvrzení žalovaného, který zastával názor, že lhůta pro podání žádosti vyvlastňovaného v případě nesplnění lhůty dle § 26 odst. 1 zákona o vyvlastnění končí dnem, kdy vyvlastňovaný přijal opožděné plnění, k čemuž dále žalovaný podotkl, že jiný výklad by vedl ke stavu právní nejistoty. Žalobce takový výklad žalovaného shledal absurdním, neboť by tak mohlo ze strany vyvlastnitele docházet k překračování lhůt o řadu dní a vyvlastňovaný by nestihl reagovat.

3. Žalobce dále namítal, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s jeho vyjádřením k odvolání a rovněž popíral, že by telefonicky komunikoval s vyvlastnitelem, přestože se žalovaný o takový údajný hovor v odůvodnění napadeného rozhodnutí opakovaně opíral. Žalobce při nahlédnutí do správního spisu zjistil, že obsahuje ručně napsaný záznam pracovnice vyvlastnitele, který však neprokazuje uskutečnění jakéhokoli telefonického hovoru mezi ním a vyvlastnitelem, považuje proto tento záznam za pouhé tvrzení úřednice vytvořené ex post ve snaze zakrýt nesprávný úřední postup, dle žalobce se tudíž nejedná o relevantní důkaz.

4. Argumentaci žalovaného založenou na tvrzeném prodlení žalobce jako věřitele dle § 1975 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) žalobce rovněž rozporoval. Skutečnost, že obrana žalobce k tvrzení o prodlení dle § 1975 občanského zákoníku nebyla žalovaným nijak vypořádána, označil žalobce za důvod zakládající nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalobce uvedl, že se ho vyvlastnitel ohledně úhrady náhrady za vyvlastnění nepokusil kontaktovat a dozvěděl se o této skutečnosti prvně teprve při oznámení soudu o složení náhrady do soudní úschovy dne 2. 1. 2019. K tvrzení žalovaného o zaslání poštovní poukázky žalobce zopakoval, že ji neobdržel a označil údajný 3x se opakující způsob předání náhrady poštovní poukázkou za krajně podezřelý.

5. Žalobce nesouhlasil s názorem žalovaného o opožděnosti žádosti o zrušení vyvlastnění. Žalobce namítal, že zákon o vyvlastnění neposkytuje žádnou lhůtu pro podání uvedené žádosti. O údajném doručování náhrady vyvlastnitelem nebyl žalobce nijak informován, a proto považuje za irelevantní, jestliže žalovaný shledává žádost žalobce za podanou opožděně, konkrétně 4 měsíce po uložení náhrady za vyvlastnění do soudní úschovy. Žalobce namítal, že usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích, jímž mu bylo oznámeno uložení náhrady do soudní úschovy, mu bylo doručeno dne 2. 1. 2019 a již dne 11. 1. 2019 podal žádost o zrušení vyvlastnění z důvodu nesplnění lhůt dle § 26 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Své jednání tak žalobce považoval za rychlé. Závěrem podotkl, že podle jemu známých informací již není dotčený pozemek parc. č. X v k. ú. X zapotřebí pro realizaci stavebního objektu, neboť došlo k přeplánování trasy plynovodu. Vyvlastnění tak označil za bezpředmětné.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

6. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný v podrobnostech odkazoval na odůvodnění napadeného rozhodnutí a obsah správního spisu a uvedl, že setrvává na svém názoru, že nelze vyhovět žádosti o zrušení vyvlastnění, pokud žalobce přijal náhradu za vyvlastnění stanovenou rozhodnutím o vyvlastnění, byť se jednalo o plnění opožděné. Žalovaný označil za absurdní, aby bylo možné úspěšně žádat o zrušení vyvlastnění bez časového omezení, takové situace by obecně vyvlastnitele sankcionovaly zcela nepřiměřeným způsobem. Žalovaný nesouhlasil s námitkami žalobce tvrdícími, že se v napadeném rozhodnutí nedostatečně vypořádal s argumentací žalobce formulovanou ve vyjádření k odvolání. Dále žalovaný podotkl, že ze správního spisu lze zjistit, že žalobce nepřijal náhradu za vyvlastnění prokazatelně zaslanou vyvlastnitelem prostřednictvím poštovní poukázky. Žalovaný nepovažoval za významný okamžik, kdy se žalobce dověděl o složení náhrady do soudní úschovy. Žalovaný podotkl, že domníval-li se žalobce, že je vyvlastnitel v prodlení se splněním uložené povinnosti zaplatit náhradu za vyvlastnění, mohl o zrušení vyvlastnění žádat ode dne 4. 6. 2018. Žalobce podal žádost o zrušení vyvlastnění až dne 6. 3. 2019, žalovaný tak vyhodnotil žádost žalobce za opožděnou.

III. Obsah správních spisů

7. Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že dne 15. 1. 2019 obdržel vyvlastňovací úřad návrh žalobce na zrušení vyvlastnění, v němž žalobce uvedl, že rozhodnutí o omezení vlastnického práva č. j. X bylo vydáno dne 27. 9. 2017 a nabylo právní moci dne 4. 3. 2018, přičemž ani po uplynutí 60 + 30 dnů, tedy do dne 4. 6. 2018 vyvlastnitel žalobce jako vyvlastňovaného nekontaktoval. Dne 25. 2. 2019 vyvlastňovací úřad žalobci sdělil, že žádost o zahájení řízení o zrušení vyvlastnění nemůže být úspěšná, neboť nebyla podána všemi vlastníky předmětného pozemku, což opíral o § 44 odst. 2 správního řádu. V reakci na to obdržel vyvlastňovací úřad dne 6. 3. 2019 připojení se k návrhu žalobce na zrušení vyvlastnění od zbylých podílových spoluvlastnic pozemku parc. č. X, a tak došlo k zahájení vyvlastňovacího řízení. Vyvlastňovací úřad vyzval vyvlastnitele pod č. j. X dne 28. 3. 2019 k předložení veškerých listin a dokladů prokazujících, že ve lhůtě 60 + 30 dnů byla vyvlastňovanému vyplacena náhrada. Vyvlastnitel předložil usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích o přijetí finančních prostředků do soudní úschovy za účelem splnění závazku, neboť byl příjemce v prodlení s přijetím platby náhrady za vyvlastnění, přičemž se jednalo o tři obsahově shodná usnesení ze dne 2. 11. 2018 a příjemci částek byli spoluvlastníci projednávaného pozemku včetně žalobce. Vyvlastnitel dále uvedl, že se pokoušel o zaslání předmětných plateb celkem 3x, a to dne 17. 4. 2018, 29. 5. 2018 a 13. 7. 2018, avšak částky zůstaly vždy nevyzvednuty a vrátily se zpět, proto bylo přistoupeno k využití soudní úschovy.

8. Dne 16. 5. 2019 vyzval vyvlastňovací úřad vyvlastňované včetně žalobce k seznámení se s podklady, čehož žalobce využil dne 27. 5. 2019. Vyvlastnitel k celé věci sdělil, že náhrada byla hrazena prostřednictvím Ředitelství silnic a dálnic, který je investorem celé stavby, a to celkem 3x poštovní poukázkou B. Vzhledem k tomu, že žalobce tuto náhradu účelově a opakovaně nepřebíral, přistoupil vyvlastnitel k využití soudní úschovy. Dále vyvlastnitel předložil úřední záznam popisující telefonní hovor dne 9. 7. 2018 s žalobcem, který sdělil, že se mu nedostala upozornění z pošty o zasílaných poukázkách a odmítl poukázání částky na bankovní účet. Rovněž byly předloženy výpisy z bankovních účtů prokazující snahu o odeslání finančních částek žalobci a zbylým vyvlastňovaným osobám. Žalobce reagoval na vyjádření vyvlastnitele dalším vyjádřením, které obdržel vyvlastňovací úřad dne 27. 6. 2019, v němž popřel jakoukoli telefonickou komunikaci a podotkl, že byl připraven poskytnout součinnost a sdělit své číslo účtu. Žalobce zpochybnil relevanci předložených výpisů z bankovních účtů.

9. Dne 2. 10. 2019 vyvlastňovací úřad vydal prvostupňové rozhodnutí, jímž podle § 26 odst. 1 zákona o vyvlastnění zrušil vyvlastnění, neboť vyvlastňovaní neobdrželi v zákonné lhůtě náhradu za omezení vlastnického práva k části pozemku parc. č. X v k. ú. X.

10. Vyvlastnitel podal dne 16. 10. 2019 odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Dne 16. 12. 2019 obdržel vyvlastňovací úřad vyjádření žalobce k odvolání, v němž shrnul dosavadní průběh celého řízení a jím setrvale zastávané názory. Dne 9. 3. 2020 podal žalobce u žalovaného a dne 5. 3. 2020 u Ministerstva pro místní rozvoj žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti ve smyslu § 80 správního řádu, neboť nebylo rozhodnuto o odvolání ve lhůtě stanovené § 71 správního řádu. Žalovaný následně dne 16. 4. 2020 vydal napadené rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno v odstavci 1 tohoto rozsudku a jeho opěrné body odůvodnění budou specifikovány níže. Ministerstvo pro místní rozvoj ve sdělení k podané žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti dne 6. 5. 2020 uvedlo, že ve věci již bylo žalovaným pravomocně rozhodnuto, byť byla shledána jistá prodleva při vydání rozhodnutí.

11. Součástí správního spisu byl rovněž vyvlastňovací spis sp. zn. SU/9858/2016. V tomto správním spise bylo mimo jiné založeno rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu ze dne 27. 9. 2017, č. j. X o omezení vlastnického práva žalobce a dalších spoluvlastníků projednávaného pozemku parc. č. X (dále jen „rozhodnutí o omezení vlastnických práv“).

IV. Replika žalobce

12. Žalobce ve své replice sdělil, že žalovaným nebyla vznesena žádná nová argumentace, která by podporovala jeho postup v rámci vyvlastňovacího řízení. Žalobce zdůraznil, že nebyl předložen žádný důkaz prokazující doručení poštovní poukázky. Žalobce v replice zdůraznil, že nemohl vědět o snaze žalovaného doručit mu náhradu za vyvlastnění, a dále opakoval zásadní námitky uvedené též v žalobě.

V. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení II

13. Osoba zúčastněná na řízení II. ve svém vyjádření uvedla, že rovněž jako žalobce nebyla vyvlastnitelem či jeho zástupcem kontaktována s žádostí o poskytnutí čísla bankovního účtu ani s jinou snahou o vyplacení náhrady za vyvlastnění v zákonné lhůtě 90 dnů. Rovněž ji nebyla doručena poštovní poukázka, jíž se vyvlastnitel údajně pokoušel náhradu za vyvlastnění poskytnout.

VI. Právní názor soudu

14. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

15. Žaloba není důvodná.

16. Krajský soud v prvé řadě poukazuje na § 26 odst. 1 zákona o vyvlastnění, dle něhož nezaplatil-li vyvlastnitel vyvlastňovanému náhradu za vyvlastnění do uplynutí 30 dnů ode dne uplynutí lhůty určené podle § 24 odst. 4 písm. a) nebo b), vyvlastňovací úřad na žádost vyvlastňovaného rozhodne, že provedené vyvlastnění se zrušuje.

17. Ustanovení § 24 odst. 4 písm. a) zákona o vyvlastnění stanovuje, že výroky o náhradě za vyvlastnění vyvlastňovací úřad stanoví výši náhrady pro vyvlastňovaného, jakož i pro oprávněného z věcného břemene, jejichž práva vyvlastněním zanikají, a uloží vyvlastniteli, aby jim náhrady zaplatil ve lhůtě, která nesmí být delší než 60 dnů od právní moci rozhodnutí.

18. Žalobce namítal, že žalovaný navzdory prokazatelně opožděnému doručení náhrady za vyvlastnění i souhlasu s vyvlastňovacím úřadem a žalobcem, že zákon nestanovuje žádnou lhůtu pro podání žádosti o zrušení vyvlastnění ve smyslu § 26 odst. 1 zákona o vyvlastnění, tak přistoupil postupem podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu ke změně prvostupňového rozhodnutí tak, že rozhodl o zamítnutí žádosti žalobce o zrušení vyvlastnění. Tento závěr žalovaného považuje soud za správný.

19. Vyvlastnitel se nejprve pokoušel doručit platbu prostřednictvím poštovní poukázky B, kterou se žalobci snažil doručit celkem 3x. První pokus o poskytnutí náhrady za vyvlastnění prostřednictvím poštovní poukázky B proběhl dne 17. 4. 2018, vzhledem k nevyzvednutí částky žalobcem, došlo k jejímu vrácení dne 23. 5. 2018. Stejný průběh událostí nastal také dne 29. 5. 2018 a k vrácení platby došlo dne 4. 7. 2018 a poslední pokus o poskytnutí náhrady poštovní poukázkou proběhl dne 13. 7. 2018 a navrácení částky z důvodu nevyzvednutí došlo dne 22. 8. 2018. Krajský soud podotýká, že skutečnost, že se vyvlastnitel pokoušel tímto způsobem vyplatit náhradu za omezení vlastnického práva, byla prokázána výpisy z účtu investora ze systému Helios založenými do správního spisu. Ačkoliv žalobce setrvale tvrdil, že mu nebyla žádná z předmětných poštovních poukázek oznámena, tak podle informací získaných ze správního spisu vyvlastnitel uváděl správnou adresu žalobce. Tvrzení žalobce, že nebyl nikterak obeznámen ze strany poštovních doručovatelů ani jinak o pokusech doručení poštovních poukázek, se jeví jako zcela nevěrohodné. Pro projednávanou věc je významné, že se vyvlastnitel prokazatelně pokoušel žalobci náhradu za vyvlastnění poskytnout včas.

20. Jak správně uvedl žalovaný je ve smyslu § 1975 občanského zákoníku „věřitel v prodlení, nepřijal-li řádně nabídnuté plnění nebo neposkytl-li dlužníku součinnost potřebnou ke splnění dluhu.“ Žalovaný dle dostupných podkladů správně zhodnotil a uzavřel, že plnění bylo žalobci řádně nabídnuto. Pokud si vyvlastňovaní zaslané náhrady nevyzvedli, byli v prodlení s převzetím plnění. Tento závěr má zásadní význam pro odpověď na otázku naplnění podmínek pro postup podle § 26 odst. 1 zákona o vyvlastnění, který stanoví: „Nezaplatil-li vyvlastnitel vyvlastňovanému náhradu za vyvlastnění do uplynutí 30 dnů ode dne uplynutí lhůty určené podle § 24 odst. 4 písm. a) nebo b) vyvlastňovací úřad na žádost vyvlastňovaného rozhodne, že se vyvlastnění zrušuje.“ 21. Rozhodnutí o omezení vlastnických práv nabylo právní moci dne 4. 3. 2018, od tohoto dne běžela dle § 24 odst. 4 písm. a) zákona o vyvlastnění 60denní lhůta k vyplacení náhrady a uplynula dne 3. 5. 2018. Následovala v souladu s § 26 odst. 1 zákona o vyvlastnění ještě 30denní lhůta k vyplacení náhrady za vyvlastnění, která uplynula dne 4. 6. 2018. Nicméně v rámci zákonem stanovené lhůty nedošlo k úspěšnému vyplacení náhrady za vyvlastnění, nutno však podotknout, že podle všech okolností případu, k vyplacení náhrady nedošlo z důvodu neposkytnutí součinnosti ze strany žalobce a dalších vyvlastňovaných osob. Podle názoru krajského soudu jednání žalobce vykazovalo znaky obstrukcí a účelovosti. První pokus vyvlastnitele o poskytnutí finanční náhrady nastal ještě v průběhu lhůty dle § 24 odst. 4 písm. a) zákona o vyvlastnění, druhý pokus vyvlastnitel uskutečnil rovněž ještě v době zákonem poskytnuté lhůty podle § 26 odst. 1 zákona o vyvlastnění, teprve třetí pokus, který dle tvrzení vyvlastnitele proběhl také poštovní poukázkou v reakci na telefonickou komunikaci s žalobcem, nastal již po uplynutí zákonné 90denní lhůty, a následné uložení do soudní úschovy tudíž rovněž proběhlo po lhůtě. Krajský soud stejně jako žalovaný tuto skutečnost nijak nerozporuje, nicméně také poukazuje na veškeré souvislosti a postupy jednotlivých účastníků řízení v rámci celého vyvlastňovacího řízení.

22. Krajský soud ve shodě s žalovaným podotýká, že vyvlastnitel měl využít k uložení do soudní úschovy finanční náhrady dříve, přičemž žalovaný poskytl vyvlastniteli návod, jak postupovat v případě obdobných řízení o vyvlastnění. Zároveň krajský soud uvádí, že pokusy vyvlastnitele o poskytnutí náhrady jsou nezpochybnitelné a na rozdíl od žalobce nepovažuje krajský soud postup vyvlastnitele za podezřelý. Vysvětlení takového postupu ze strany vyvlastnitele hodnotí soud jako pochopitelné, osvědčující zavedenou praxi v obdobných případech a prokazující jednoznačnou snahu o poskytnutí finančních prostředků. Krajský soud dále uvádí, že záznam popisující telefonní hovor s žalobcem dne 9. 7. 2018 není pro rozhodnutí věci zásadní, nicméně soud nemá důvod pochybovat o jeho uskutečnění. Je z něho patrné, že vyvlastnitel přistoupil ke způsobu placení náhrady za vyvlastnění poštovní poukázkou z toho důvodu, že žalobce ani další vyvlastňovaní nesdělili číslo účtu, na který by bylo lze náhradu poskytnout a s vyplacením náhrady poštovní poukázkou souhlasili. Soud uzavřel, že závěr žalovaného, že plnění bylo vyvlastňovaným nabídnuto řádně, je správný. Žalovaný současně uzavřel, že náhrada za vyvlastnění byla splněna dne 30. 10. 2018 dnem složení částky do soudní úschovy, žádost o zrušení vyvlastnění byla podána až dne 6. 3. 2019, tj. 4 měsíce po zaplacení, proto žalovaný konstatoval, že byla podána opožděně, kdy důvod pro vyvlastnění již odpadl.

23. Pro projednávanou věc je významné, že ke složení finančních prostředků do soudní úschovy došlo dne 30. 10. 2018, soud podle usnesení č. j. 53 Sd 28/2018 – 41 finanční prostředky převzal dne 2. 11. 2018, a to v reakci na zjištěné a nezpochybnitelné prodlení věřitelů. Zákon o vyvlastnění umožňuje využití soudní úschovy v § 13 odst. 2, kde je stanoveno, že v případě, že osoba oprávněná k náhradě není známa, není znám její pobyt nebo je v prodlení, složí vyvlastnitel náhradu ve lhůtě podle odstavce 1 do úschovy u soudu. Hmotněprávní úprava soudní úschovy je zakotvena v § 1953 občanského zákoníku, přičemž z komentovaného znění k tomuto ustanovení plyne, že uložení do soudní úschovy má účinky splnění závazku, závazek zaniká jednostranným jednáním dlužníka. Dne 30. 10. 2018 tak došlo ke splnění povinnosti zaplatit náhradu za omezení vlastnických práv. V projednávané věci lze uzavřít, že vzhledem k prodlení žalobce s přijetím náhrady za vyvlastnění, bylo užití soudní úschovy vhodným prostředkem pro vyřešení situace tak, jak stanoví § 13 odst. 2 zákona o vyvlastnění. Krajský soud má za to, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečným a srozumitelným způsobem vypořádal s nutností užití soudní úschovy pro nedostatečnou součinnost ze strany žalobce.

24. S uvedeným souvisí zodpovězení otázky, zda byla žádost žalobce o zrušení vyvlastnění podána opožděně. K řádnému podání žádosti o zrušení vyvlastnění ve smyslu § 26 odst. 1 zákona o vyvlastnění, a tím zahájení řízení o zrušení vyvlastnění došlo teprve dne 6. 3. 2019. Krajský soud při znalosti ustanovení § 26 odst. 1 zákona o vyvlastnění připouští, že výklad žalobce se jeví na první pohled jako správný, nicméně je oproštěn od veškerých souvislostí a událostí nastalých v projednávané věci, nezohledňuje individualitu projednávaného případu. Krajský soud se přiklání k názoru žalovaného, že je třeba vykládat ustanovení § 26 odst. 1 zákona o vyvlastnění v širších souvislostech. Podstatou tohoto ustanovení je, aby se vyvlastňovaný, který neobdržel v zákonné lhůtě náhradu, měl možnost bránit a požádat o zrušení vyvlastnění. Princip žádosti o zrušení vyvlastnění dle § 26 odst. 1 zákona o vyvlastnění spočívá primárně v obraně vyvlastňovaného v době, kdy již měl mít k dispozici finanční náhradu za vyvlastnění podle zákonných lhůt, avšak stále určenou náhradu neobdržel. Konkrétně v projednávané věci měl žalobce dostatek času na to, aby žádost ve smyslu § 26 odst. 1 zákona o vyvlastnění uplatnil dříve, než mu byla finanční náhrada poskytnuta skrze soudní úschovu.

25. S ohledem na zřejmé obstrukční počínání žalobce při snaze vyvlastnitele doručit mu poštovní poukázku a následnou výraznou časovou prodlevu mezi poskytnutím finanční náhrady soudní úschovou a podáním žádosti dle § 26 odst. 1 zákona o vyvlastnění, má zdejší soud za to, že žádost podaná žalobcem nemá za cíl ochranu jeho práv, nýbrž účelové znemožnění postupu vyvlastnitele, což není smyslem užité právní úpravy. Krajský soud má za to, že v projednávané věci, v níž navzdory nesporně opožděně poskytnuté náhradě za vyvlastnění, došlo ke zhojení takové situace tím, že jednak v době mezi uplynutím zákonné lhůty a složením finančních prostředků do soudní úschovy žalobce žádost o zrušení vyvlastnění nepodal a učinil tak až několik měsíců po obdržení náhrady, a rovněž je zapotřebí zohlednit, že se vyvlastnitel prokazatelně aktivně pokoušel náhradu žalobci poskytnout.

26. Konstatování žalobce o nepotřebnosti předmětného pozemku pro realizaci stavebního projektu je zcela nepodložené a nebyly předloženy žádné důkazy toto prokazující.

27. Na závěr se krajský soud vypořádává s postupem žalovaného v odvolacím řízení. Ačkoliv se může napadené rozhodnutí na první dojem jevit jako překvapivé, když žalovaný nepřistoupil ke zrušení prvostupňového rozhodnutí a zavázání vyvlastňovacího úřadu právním názorem pro další projednání věci podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu a namísto toho přistoupil ke změně výroku rozhodnutí tím způsobem, že změnil výrok zrušující vyvlastnění na výrok, jímž byla naopak žádost o zrušení vyvlastnění zamítnuta, tak se s ohledem na aktuální judikaturu a okolnosti případu o překvapivé rozhodnutí nejedná.

28. K tomu krajský soud odkazuje na právní větu k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 As 286/2018 – 34, v níž bylo určeno, že přistoupit ke zrušení rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení je účelné pouze tehdy, nelze-li ve věci za splnění všech procesních podmínek meritorně rozhodnout. „Zrušení rozhodnutí a vrácení věci odvolacím orgánem zpět na první stupeň [§ 90 odst. 1 písm. a) správního řádu] je až krajní možností, jak řešit vady rozhodnutí prvního stupně zjištěné v odvolacím řízení. Pokud je možné napadené rozhodnutí změnit [§ 90 odst. 1 písm. c) správního řádu], je odvolací orgán povinen tak v zájmu hospodárnosti řízení učinit (§ 6 odst. 2 správního řádu). Za tímto účelem je oprávněn provést v odvolacím řízení potřebné důkazy a doplnit další nezbytné podklady, musí s nimi ovšem seznámit účastníky řízení a umožnit jim se k nim vyjádřit. Stejně tak je odvolací orgán oprávněn zaujmout jiný právní názor a posoudit zjištěný skutkový stav po právní stránce odlišně než správní orgán prvního stupně. I zde ovšem musí účastníky řízení na možný odlišný právní náhled na věc předem upozornit a dát jim možnost se k němu vyjádřit, pokud by pro ně nové právní posouzení mohlo být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapivé.“ Krajský soud podotýká, že v projednávané věci nedošlo ze strany žalovaného ke změně skutkového stavu, ten považuje žalovaný i zdejší soud za řádně zjištěný. Žalovaný se pouze uchýlil ke změně právního posouzení, a to v reakci na odvolání podané vyvlastnitelem a prostudování celé věci. Žalovaný poskytl žalobci možnost vyjádřit se k podanému odvolání včetně příloh předložených vyvlastnitelem. Tohoto práva žalobce využil, když dne 16. 12. 2019 reagoval. Krajský soud má za to, že žalobce nebyl nikterak zkrácen na svých právech postupem žalovaného, neboť mu byl dán prostor k vyjádření se v rámci odvolacího řízení, čehož i využil. Ve věci nedošlo ke změně skutkového stavu ale pouze k jinému právnímu posouzení. Takový postup žalovaného je dle krajského soudu v souladu se zákonem, o čemž svědčí i judikatura NSS, která již opakovaně vyslovila, že takový postup odvolacího správního orgánu je dokonce žádoucí. Krajský soud neshledal ani jiné vady napadeného rozhodnutí, jehož odůvodnění považuje za dostatečné, srozumitelné a přezkoumatelné.

VI. Závěr, náklady řízení

29. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Soud postupoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. a věc rozhodl bez nařízeného jednání, neboť účastníci řízení projevili s takovým postupem soudu souhlas.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává. Osobám zúčastněným na řízení soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve smyslu § 6 odst. 5 s. ř. s. jim žádnou povinnost neukládal.