č. j. 51 A 39/2021 - 69

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D. a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: Brutra Materieel s.r.o. Borovnická 836/28, 197 00 Praha 9 - Kbely zastoupen Mgr. Ing. I. B., LL.M., obecným zmocněncem bytem X proti žalované: Státní úřad inspekce práce Opava Kolářská 451/13, 746 01 Opava o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 6. 2021, č. j. 487/1.30/21-4 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci, obsah žaloby

1. Žalobce se žalobou doručenou Krajskému sudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), dne 9. 7. 2021 domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 7. 6. 2021 č. j. 487/1.30/21-4 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu pro Jihočeský kraj a Vysočinu ze dne 11. 12. 2020 č. j. 84/5.30/20-12, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku nedodržení povinnosti při zajišťování bezpečnosti práce dle ustanovení § 30 odst. 1 písm. f) zákona o inspekci práce ve vícečinném souběhu nestejnorodém a), když v rozporu s kogentním ustanovením § 103 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), nezajistil svému zaměstnanci R.H. (dále též „dotčený zaměstnanec“), který nastoupil do práce dne 1. 1. 2019, při nástupu do práce školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, b) v rozporu s kogentním ustanovením § 103 odst. 1 písm. a) zákoníku práce připustil, aby zaměstnanec R.H. vykonával práce, jejichž náročnost neodpovídala jeho zdravotní způsobilosti, když u něj ke dne 1. 2. 2019 nezajistil ověření zdravotní způsobilosti; c) ve formě spolupachatelství, když se ke dni 10. 10. 2019 vzájemně písemně neiformoval se zaměstnavatelem Friall, s.r.o., na jehož pracovišti v Táboře jeho zaměstnanec R. H. konal pracovní úkol spočívající v nakládce zboží, o rizicích a přijatých opatřeních k ochraně před jejich působením, která se týkají výkonu práce a pracoviště, a to konkrétně rizicích, která vznikají při nakládce zboží. Tímto jednáním žalobce porušil kogentní ustanovení § 101 odst. 3 zákoníku práce; a ze spáchání přestupku nekontrolování používání osobních ochranných pracovních prostředků dle ustanovení § 30 odst. 1 písm. h) zákona o inspekci práce, když v rozporu s kogentním ustanovením § 104 odst. 4 zákoníku práce ze dne 10. 10. 2019 nekontroloval používání osobních ochranných pracovních prostředků ze strany zaměstnance R.H., který měl používat pracovní obuv a reflexní vestu. Žalobci byl rozhodnutím prvostupňového orgánu uložen správní trest pokuty ve výši 20 000 Kč a uložena náhrada nákladů řízení ve výši 1 000 Kč a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.

2. Žalobce v žalobě tvrdil, že rozhodnutí žalované je nezákonné, neboť dovozovala povinnost žalobce zajistit dodržování kontroly používání osobních ochranných pomůcek zaměstnance žalobce při jeho vyslání na výkon práce k jinému zaměstnavateli. Při vyslovení takového závěru došlo k ignorování skutečnosti, že zaměstnanci žalobce v rámci mezinárodní silniční přepravy zboží řídí nákladní vozidlo a přepravují náklad, a není tudíž jakkoli reálné dohadovat na místě vykládky školení o bezpečnosti práce a zajišťovat kontrolu používání OOP na místě vykládky. V této souvislosti bylo zcela ignorováno ustanovení § 101 odst. 5 zákoníku práce. Ve smyslu tohoto ustanovení společnost Friall, s.r.o., kde mělo být naloženo objednané zboží, měla zajistit při vstupu do areálu proškolení zaměstnance žalobce o předpisech bezpečnosti práce, seznámit ho s riziky na pracovišti a zkontrolovat použití ochranných pomůcek. Žalobce tudíž nemůže být z těchto pochybení obviňován a nemůže být na něho přenášena odpovědnost. K tomu žalobce poukázal na protokol o úrazu zaměstnance žalobce, který je evidován v knize úrazů a drobných poranění ze dne 10. 10. 2019 a z tohoto záznamu vyplývá, že zaměstnanec se neoprávněně pohyboval na nakládací rampě, aktivně se podílel na nakládce, aniž by byl pro tuto práci zástupcem firmy Friall , s.r.o. proškolen a seznámen a neměl nasazeny žádné osobní ochranné pomůcky, ani výstražnou vestu, ani pracovní obuv. Správní orgán neakceptoval tuto argumentaci a setrval na závěru, že žalobce porušil svou povinnost provádění pravidelných a častých kontrol používání OOP a tím vytvořit u zaměstnance dostatečný návyk. Stejně tak setrval na závěru ohledně porušení povinností žalobce v souvislosti o několik dní zpožděném školení, týkajícího se rizik na pracovišti a zároveň o týden zpožděného dodání lékařské zprávy o způsobilosti k výkonu práce řidiče u žalobce, přičemž tyto platné písemnosti byly založeny v zaměstnaneckém spise původního zaměstnavatele, u kterého zaměstnanec žalobce k 31. 12. 2019 končil pracovní poměr. Tyto skutečnosti podle žalobce nemají vypovídající schopnost o spáchaném přestupku a taktéž nezakládají příčinnou souvislost s pracovním úrazem ze dne 10. 10. 2019, tedy 9 měsíců po uzavření a vzniku pracovního poměru žalobce.

3. Podle žalobce byť žalovaná poukazuje rozsáhlým rozborem na porušování povinností žalobcem ve vícečinném souběhu, jakožto zaměstnavatele řidiče, postiženého pracovním úrazem na jiném pracovišti a odkazuje dokonce i na judikaturu Nejvyššího správního soudu, se nevypořádala s aktivní legitimací žalobce. Žalobce zastává názor, že žádné povinnosti, které mu stanovují pracovněprávní předpisy, neporušil, vybavil svého zaměstnance OOP v dostatečné míře a taktéž jej v dostatečné míře proškolil. Pokud tak neučinil zástupce společnosti Friall s.r.o. ve svém areálu v Táboře, kam řidič žalobce přijel vyzvednout objednané zboží a nechal pracovníka žalobce manipulovat s ručním paletovacím vozíkem a provádět aktivně nakládku zboží, což mají řidiči výslovně zakázáno, pak tato pochybení jdou na vrub firmy Friall, s.r.o. a nelze z tohoto vinit žalobce. Žalobce nikdy svým zaměstnancům neuložil povinnost pohybovat se na rampě a nebo ve skladu, či manipulovat s ručním paletovacím vozíkem a provádět vykládku zboží. Vzhledem k tomu, že se žalovaná nevypořádala s argumenty žalobce, není podle jeho názoru aktivně legitimovanou stranou, neboť se žádného přestupku, který by v příčinné souvislosti s porušením jeho povinností souvisel s pracovním úrazem, nedopustil, a proto bylo navrženo rozhodnutí žalované i prvostupňového orgánu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalované

4. Žalovaná k věci uvedla, že setrvává na svém rozhodnutí ze dne 7. 6. 2021. Má za to, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně a spáchání přestupku žalobcem bylo prokázáno, přičemž rozhodnutí žalovaného i prvostupňového správního orgánu jsou správná a vydaná v souladu se zákonem. Žalobní námitky jsou částečně obdobné jako námitky odvolací. Žalovaná nám proto odkázala na odůvodnění rozhodnutí o odvolání, kde se přezkoumatelným způsobem zabývala námitkami žalobce a i rozhodnutí prvostupňového, neboť obě rozhodnutí spolu tvoří jeden celek. Žalovaná dále odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu konkrétně rozsudek sp. zn. 5 As 62/2020. Doplnila, že povinnosti stanovené se zákoníkem práce v oblasti bezpečnosti práce jdou k tíži zaměstnavatele zaměstnance, a to bez ohledu na povahu činnosti vykonávanou konkrétním zaměstnancem. K tomu odkázala na ustanovení § 45 zákona o inspekci práce, dle něhož se pracovištěm rozumí místa určená nebo obvyklá pro výkon činnosti kontrolované osoby. Za činnost kontrolované osoby se považuje zajišťování výroby nebo poskytování služeb, jakož i jiná činnost vykonávána podle zvláštních právních předpisů. I pouhé zajištění přepravy objednaného zboží prostřednictvím zaměstnance na zaměstnavatelem určeném místě nijak žalobce nezbavuje povinnosti na úseku bezpečnosti práce. Odpovědnosti se žalobce nemůže zbavit ani poukazem na protiprávní jednání jiného subjektu. Sám žalobce v žalobě přiznal některé skutečnosti, které však považuje za nepodstatné, neboť byly splněny u předchozího zaměstnavatele, avšak tyto skutečnosti nelze zohlednit. Žalobce svým protiprávním jednáním naplnil skutkovou podstatu přestupku. Žalobce nebyl orgány inspekce práce shledán odpovědným za samotný pracovní úraz a příčinná souvislost mezi porušením předpisů a nastalým úrazem nebyla zkoumána. Řízení, v němž byl shledán žalobce vinným za přestupky, bylo zaměřeno pouze na obecné dodržování právních předpisů na úseku bezpečnosti práce zaměstnanců ze strany žalobce. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby.

III. Obsah správních spisů

5. Oblastní inspektorát práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu zahájil dne 13. 11. 2019 u žalobce kontrolu dle ustanovení § 5 odst. 1 písm. e) v rozsahu ustanovení§ 3 zákona o inspekci práce, jejímž předmětem bylo dodržování pracovněprávních předpisů dle ustanovení § 3 odst. 1 zákona o inspekci práce se zaměřením zejména na dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů k zajištění bezpečnosti práce.

6. Z kontroly byl dne 14. 1. 2020 pořízen protokol, proti kterému žalobce podal námitky, které byly vyřízeny jako nedůvodné a dne 30. 1. 2020 tudíž byla kontrola ukončena. Dne 26. 8. 2020 byl žalobci doručen příkaz č. j. 22084/530/20-4, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků podle § 30 odst. 1 písm. f) a h) zákona o inspekci práce a byla mu uložena pokuta ve výši 45 000 Kč. Proti příkazu podal žalobce včasný odpor. Tím došlo ke zrušení příkazu a žalobce byl o tom dne 2. 9. 2020 vyrozuměn současně s tím, že přestupkové řízení pokračuje. Ve věci bylo provedeno dokazování, kdy žalobci dne 25. 9. 2020 bylo doručeno oznámení o ukončení dokazování včetně informace o možnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí.

7. Oblastní inspektorát práce vydal dne 11. 12. 2020 rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným z výše označených přestupků a byl mu uložen úhrnný správní trest pokuty ve výši 20 000 Kč a náhrada nákladů řízení v částce 1 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o kterém rozhodl žalovaný správní orgán tak, jak je podrobně uvedeno pod bodem 1 tohoto rozsudku.

IV. Právní názor soudu

8. Krajský soud v Českých Budějovicích přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu podle ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“). Krajský rozhodl bez nařízeného jednání, neboť účastníci s takovým procesním postupem soudu vyslovili souhlas.

9. Žaloba není důvodná.

10. V souzené záležitosti je základní otázkou, zda došlo k naplnění skutkových podstat přestupků, ze kterých byl žalobce uznán vinným, a to podle § 30 odst. 1 písm. f) nedodržení povinností při zajišťování bezpečnosti práce a podle § 30 odst. 1 písm. h) zákona na inspekci práce, nekontrolování používání ochranných prostředků. Žalovaný správní orgán stejně jako správní orgán prvostupňový dospěly k závěru, že žalobce nesplnil povinnosti stanovené mu ustanovením § 103 odst. 2 zákoníku práce, neboť nezajistil svému zaměstnanci, který nastoupil do práce dne 1. 1. 2019 školení o právních a ostatních předpisech zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v rozporu s § 103 odst. 1 písm. a) zákoníku práce připustil, aby jeho pracovník vykonával práce, jejichž náročnost neodpovídala jeho zdravotní způsobilosti, neboť u něj ke dni 1. 2. 2019 nezajistil ověření zdravotní způsobilosti ve formě spolupachatelství, dále se vzájemně neinformoval ke dni 10. 10. 2019 se zaměstnavatelem Friell s.r.o., na jehož pracovišti v Táboře zaměstnanec žalobce konal pracovní úkol spočívající v nakládce zboží o rizicích a přijatých opatření k ochraně před jejich působením, která se týkají výkonu práce a pracoviště, a to konkrétně rizicích, která vznikají při nakládce, čímž porušil stanovení § 101 odst. 3 zákoníku práce. Dále nekontroloval používání osobních ochranných pracovních prostředků ze strany svého zaměstnance, který měl používat pracovní obuv a reflexní vestu, konkrétně dne 10. 10. 2019, čímž porušil ustanovení § 104 odst. 4 zákoníku práce. Žalobce tvrdil, že své povinnosti plnil. Odmítl povinnost kontaktovat zaměstnavatele, kam byl jeho zaměstnanec vyslán na práci mimo pravidelné pracoviště a povinnost kontrolovat, zda užíval osobní ochranné pomůcky na tomto jiném pracovišti. Dále odmítl porušení pracovněprávních předpisů, neboť svého zaměstnance v dostatečné míře proškolil, byť se jednalo o proškolení se zpožděním několika dnů či zpožděné dodání lékařské zprávy o způsobilosti k výkonu práce řidiče u žalobce, neboť platné písemnosti byly založeny v zaměstnaneckém spise původního zaměstnavatele, u kterého zaměstnanec žalobce k 31. 12. 2018 skončil pracovní poměr. Nový pracovní poměr zahájil v podstatě u stejného zaměstnavatele, resp. u jiného zaměstnavatele, který byl se žalobcem personálně propojený. Tyto skutečnosti jsou zcela nepodstatné a nemají vypovídací schopnost o spáchaném přestupku ani nezakládají příčinnou souvislost s pracovním úrazem zaměstnance ze dne 10. 10. 2019, tedy 9 měsíců po zahájení jeho pracovního poměru u žalobce.

11. Jinak řečeno žalobce odmítá své pochybení, neboť pochybení nastalo ze strany jeho zaměstnance, respektive jiného zaměstnavatele, na jehož pracoviště byl zaměstnanec žalobce vyslán k výkonu práce. Žalobce proto odmítá, že by mělo jít takové pochybení k jeho tíži. Žalobce zastává názor, že žádnou povinnost neporušil, a proto nemůže za jiného nést jeho odpovědnost. V podstatě tvrdí, že není způsobilý být aktivně legitimovanou stranou, neboť se žádného přestupku, který by byl v příčinné souvislosti s porušením jeho povinností a souvisel s pracovním úrazem zaměstnance, nedopustil.

12. Odpovědnost za spáchání přestupku právnickou osobou je v zákoně o inspekci práce koncipována jako odpovědnost objektivní. Tato koncepce objektivní odpovědnosti neukládá správnímu orgánu povinnost zkoumat zavinění odpovědné právnické osoby, jinými slovy řečeno zkoumat a prokazovat naplnění subjektivního vztahu pachatele (vůle, vědomí, nedbalost) k pravděpodobným následkům svého jednání. Již samotným porušením či nesplněním povinností stanovených zákonem nebo uložených na jejich základě je porušen zájem společnosti. To má za následek naplnění objektivní stránky přestupku a vyvození odpovědnosti za takový přestupek. Dostačuje tudíž prokázání tohoto porušení. Charakter institutu objektivní odpovědnosti za přestupek podle zákona o inspekci práce zabraňuje tomu, aby se právnická osoba jako zaměstnavatel zbavovala povinností, které jsou právě na ni kladeny právními předpisy.

13. V souvislosti se vznesenými námitkami považuje soud za potřebné zdůraznit, že otázky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou v zákoníku práce upraveny zejména v jeho části páté, tj. § 101 až § 108 a tato právní úprava vychází mimo jiné z požadavků Směrnice Rady 89/391/EHS ze dne 12. 6. 1989, o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci v konsolidovaném znění (dále jen „Směrnice 89/391/EHS“); srovnej také důvodovou zprávu v zákoníku práce. Úkolem institutu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je mimo jiné zajištění vhodných pracovních podmínek, přičemž bezpečnost práce je také ovlivňována charakterem práce, pracovními podmínkami konkrétní činnosti, které se týká. Bezpečnost práce má za úkol plnit roli preventivní, předcházet negativním vlivům a produkční, přispívat plynulosti a kvalitě organizace pracovního procesu. Článek 6 odst. 4 Směrnice 89/391/EHS stanoví povinnost spolupráce zaměstnavatelů při uskutečňování opatření týkajících se bezpečnosti, hygieny a ochrany zdraví při práci, povinnost koordinace činností v oblasti ochrany a prevence pracovních rizik a povinnosti informovat o rizicích sebe navzájem i své zaměstnance. Do Českého právního řádu byla tato úprava přenesená § 101 odst. 3 zákoníku práce, dle kterého „[p]lní-li podmínky na jednom pracovišti úkoly zaměstnanci dvou i více zaměstnavatelů, jsou zaměstnavatelé povinni vzájemně se písemně informovat o rizicích a přijatých opatřeních k ochraně před jejich působením, která se týkají výkonu práce a pracovišť a spolupracovat při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci pro všechny zaměstnance na pracovišti. Na základě písemné dohody zúčastněných zaměstnavatelů touto dohodou pověřený zaměstnavatel koordinuje provádění opatření k ochraně bezpečnosti a zdraví zaměstnanců a postupy k jejich zajištění“.

14. Z hlediska naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 30 odst. 1 písm. f) zákona o inspekci práce ve spojení s § 101 odst. 3 zákoníku práce je proto podstatné, zda na jednom pracovišti plní úkoly zaměstnanci dvou či případně více zaměstnavatelů. V takovém případě vzniká zaměstnavatelům povinnost písemně se informovat o možných rizicích. Splnění této povinnosti žalobce v dané záležitosti nedoložil. Žalovaná správně posoudila, že žalobce nedoložil splnění této povinnosti a vyvodila z tohoto správný závěr, včetně odkazu i na přiléhavou judikaturu. Žalobci bylo vysvětleno, že se jedná o důležitou povinnost, kterou právní předpis ukládá žalobci jakožto zaměstnavateli. Zároveň bylo zhodnoceno, že se žalobce nemůže zprostit této odpovědnosti tvrzením, že on není schopen povinnost spočívající ve výměně informací o rizicích a opatřeních plnit. Zároveň bylo správně posouzeno, že tato vytýkaná povinnost vyplývá ze zákona a nejde nikterak nad jeho rámec. Povinnosti stanovené zákonem zaměstnavatelům musí plnit každý jednotlivý zaměstnavatel bez ohledu na to, zda si své povinnosti případně plní jiný zaměstnavatel či zaměstnanec a nemůže se zbavit odpovědnosti za konkrétní přestupek poukazem na jednání jiného zaměstnavatele jiné společnosti.

15. Soud proto uzavřel, že námitka žalobce není s odkazem na výše uvedené, důvodná. Jak již soud uvedl, jde o objektivní odpovědnost zaměstnavatele za konkrétně posuzovaný přestupek. Žalovaná proto nemusela zkoumat zavinění žalobce, jinak řečeno naplnění subjektivního vztahu žalobce k následkům svého jednání. Z objektivní odpovědnosti za spáchání přestupku se nelze liberovat ani subjektivním tvrzením zaměstnavatele, případně odpovědností jiného zaměstnavatele. Samotným porušením či nesplněním konkrétní povinnosti stanovené zákonem je porušen zájem společnosti. Charakter institutu objektivní odpovědnosti za správní delikt podle zákona o inspekci práce zabraňuje tomu, aby se právnická osoba jako zaměstnavatel zbavila odpovědnosti, která je na ni kladena právními předpisy.

16. Soud současně poukazuje na skutečnost, že žalobce nebyl orgány inspekce práce posuzován a shledán odpovědným za pracovní úraz svého zaměstnance a příčinná souvislost mezi jemu vytýkaným porušením předpisů a nastalým úrazem nebyla ani v napadeném rozhodnutí zkoumána.

17. Pokud žalobce tvrdil, že používání osobních ochranných pracovních prostředků kontroluje na své provozovně v Lysé nad Labem, pak v rámci provedeného dokazování žalovaná uzavřela, že žalobce nic nedoložil, co by jeho tvrzení jakkoli podpořilo. K tomu lze dále uvést, že tvrzení ohledně plnění povinnosti na jednom místě, nelze vnímat jako splnění žalobcovy zákonné povinnosti právě s ohledem na povahu práce, jeho zaměstnance, řidiče, neboť jak již bylo výše uvedeno, i v takovém případě má povinnost spolupracovat se zaměstnavateli při uskutečňování opatření, týkajících se bezpečnosti, hygieny a ochrany zdraví při práci a dodržovat povinnost koordinace svých činností v oblasti ochrany a prevence pracovních rizik a povinnost informovat o rizicích sebe navzájem i své zaměstnance. Námitka žalobce ohledně nemožnosti provádění kontroly používání osobních ochranných pracovních prostředků na jiných místech Evropské Unie nemůže obstát.

18. Jako nedůvodnou soud hodnotil i další námitku žalobce týkající se odmítnutí odpovědnosti za porušení povinnosti žalobce, že provedl o několik dní zpožděné školení o rizicích na pracovišti a zpožděné dodání lékařské zprávy o způsobilosti k výkonu práce řidiče u žalobce, což žalobce vysvětloval tím, že tyto písemnosti byly založeny v zaměstnaneckém spise původního zaměstnavatele, u kterého byl zaměstnanec zaměstnán do konce kalendářního roku, kdy skončil pracovní poměr a od 1. ledna jej zahájil v podstatě u stejného zaměstnavatele, respektive jiného zaměstnavatele personálně propojeného. V této souvislosti žalobce tvrdil, že se žalovaný nevypořádal s aktivní legitimací žalobce za konkrétní přestupek, neboť žádné povinnosti, které mu stanovují pracovně právní předpisy, neporušil.

19. Použitá argumentace žalobce ohledně aktivní legitimace v souvislosti se spácháním přestupků není zcela srozumitelná. Žalobce zřejmě rozporuje svou odpovědnost za konkrétní přestupek v souvislosti s porušením své povinnosti zajistit dotčenému zaměstnanci školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a to při nástupu tohoto zaměstnance do práce. Zároveň odmítá odpovědnost za to, že před nástupem zaměstnance do pracovního poměru nebyl k dispozici doklad o tom, že se dotčený zaměstnanec podrobil vstupní lékařské prohlídce. Přestože žalobce tuto odpovědnost za vytýkaná pochybení odmítá, nelze vzít v úvahu tvrzenou skutečnost, že zaměstnanec žalobce splňoval tyto povinnosti k předchozímu zaměstnavateli, neboť zákoník práce stanovuje tyto povinnosti současnému zaměstnavateli zaměstnance (žalobci) ve vztahu ke konkrétnímu pracovně právnímu vztahu, který byl nově uzavřen mezi žalobcem a jeho zaměstnancem. Žalobce se nemůže zprostit odpovědnosti za přestupek tím, že jeho zaměstnanec byl předchozím zaměstnavatelem proškolen a zároveň i splňoval podmínku zdravotní způsobilosti. Nic na tom nemění tvrzení žalobce ohledně personálního propojení žalobce s předchozím zaměstnavatelem, jeho zaměstnance, neboť jde o různé právnické osoby a různé zaměstnavatele. Každý z těchto zaměstnavatelů má svou vlastní odpovědnost za plnění svých povinností, které se nelze zprostit tím, že byť půjde o personální propojení u původního zaměstnavatele, tyto povinnosti u žalobce splněny nebyly. V konkrétním případě je zkoumáno splnění povinností žalobcem a žalobce tyto povinnosti nesplnil, tak jak mu ukládají právní předpisy včas, ale s určitým časovým zpožděním. Právě v této souvislosti je žalobci vytýkáno porušení právních povinností, které žalobce přiznává, nicméně nepřikládá nesplnění těchto povinností respektive splnění s určitým časovým zpožděním takový význam a současně má za to, že se porušení povinností nedopustil.

20. Soud na rozdíl od žalobce dospěl k závěru, že argumentace v žalobě není ku prospěchu žalobce a je nutné ji hodnotit jako nedůvodnou, neboť se žalobce nemohl zprostit své odpovědnosti, neboť nedoložil splnění svých zákonných povinností. Tvrzenou argumentací se této povinnosti zbavit nemůže. Jestliže žalobce umožnil svému zaměstnanci výkon práce, aniž předtím zajistil ověření zdravotní způsobilosti u tohoto zaměstnance, pak naplnil skutkovou podstatu vytýkaného porušení zákoníku práce a potažmo i skutkovou podstatu přestupku, ten žádné výjimky nepřipouští. Za této situace je zapotřebí trvat na splnění povinností zaměstnavatelem, tak jak jsou nastaveny právním předpisem. Žalovaný správní orgán se touto otázkou ve svém rozhodnutí podrobně zabývá konkrétně na straně 6 a soud se s tímto vysvětlením zcela ztotožňuje.

21. Soud proto uzavřel, že neshledal žalobcem vznesené námitky důvodnými. Správní orgány se podrobně zabývaly způsobem, kterým došlo k naplnění skutkových podstat přestupků. Vysvětlily přezkoumatelným způsobem na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, co bylo rozhodující pro závěr, že je to právě žalobce, který porušil právem chráněný zájem. Jak již bylo výše uvedeno, jedná se o objektivní odpovědnost zaměstnavatele, která neumožňuje, aby se žalobce přenesením odpovědnosti na své zaměstnance nebo jiného zaměstnavatele zabavil své odpovědnosti. Byť žalobce odmítá přijmout tuto odpovědnost poukazem na jednání svého zaměstnance případně jiného zaměstnavatele, nemůže se této odpovědnosti zprostit právě s odkazem na onu objektivní odpovědnost nevyžadující zavinění pachatele. K tomu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 62/2020. Závěr, náklady řízení 22. Soud na základě výše uvedených důvodů z hlediska uplatněných žalobních námitek vyhodnotil jako nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

23. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce úspěch neměl a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, který byl v řízení úspěšný, však žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

I. Vymezení věci, obsah žaloby II. Stručné shrnutí vyjádření žalované III. Obsah správních spisů IV. Právní názor soudu Závěr, náklady řízení