Č. j. 51 A 42/2019-111

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D. a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: I.P. státní příslušnost Ruská federace bytem X proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 10. 2019, č. j. MV-119150-5/SO-2019, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci, obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 26. 11. 2019 doručena žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 10. 2019, č. j. MV-119150-5/SO-2019, kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 13. 6. 2019, č. j. OAM-1114-63/ZR-2013 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci zrušena platnost povolení k trvalému pobytu na území podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).

2. Žalobce namítal, že pro zahájení řízení z moci úřední podle § 42 správního řádu nebyl správní orgán prvního stupně oprávněn, neboť nebyly naplněny podmínky pro aplikaci § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Žalobce dále podotkl, že toto řízení bylo zahájeno již dne 17. 12. 2013, avšak první rozhodnutí bylo žalovaným vydáno teprve dne 14. 9. 2017. Žalobce uvedl, že správní orgány nedisponují důkazy, které by prokazovaly narušování veřejného pořádku závažným způsobem. Žalobce zastával názor, že neplacení výživného nepředstavuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti.

3. Další žalobní námitkou žalobce podotkl, že v případě návratu do domoviny lze očekávat neschopnost vydělat dostatek finančních prostředků pro své živobytí a placení výživného, čímž dojde k odepření šance k naplnění chráněných zájmů české společnosti spočívajících v zajištění výživy nezaopatřeným dětem. K existenci exekučních řízení žalobce uvedl, že svědčí o nepořádku v jeho osobních financích, avšak v poslední době se snaží všem svým závazkům dostát.

4. Žalobce se distancoval od šetření týkajících se jeho zaměstnavatele prováděné Oblastním inspektorátem práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu. Žalobce upozornil, že plní úkoly uložené mu pracovní smlouvou, v čemž nelze spatřovat nezákonnou činnost. Žalobce uvedl, že očekává v novém roce zvýšení mzdy, což by znamenalo pravidelné placení výživného. Žalobce dále namítal, že žalovaný nedostatečně posuzoval přiměřenost zásahu do jeho soukromého a rodinného života, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2015, č. j. 9 Azs 137/2014-47. Žalobce zdůrazňoval svůj věk, 20 let pobytu v České republice a tím snížení možnosti pracovního uplatnění v Ruské federaci, jako kritéria, která byla opomenuta. Žalobce podotkl, že v zemi původu již nemá žádné osobní ani pracovní vazby. V České republice žalobce udržuje dlouhodobý partnerský vztah. Bližší informace o přítelkyni správním orgánům neuvedl, neboť měl obavy o necitlivý zásah složek žalovaného, které by mohly vést ke zhoršení zdravotního stavu přítelkyně. Žalobce vyslovil přesvědčení, že nenarušuje veřejný pořádek. Připustil, že si je vědom zhoršení vztahů s mladšími dcerami, kdy bývalá manželka žalobci vyčítá, že neplatí výživné. Proto aktivně pracuje na své finanční situaci a je přesvědčen, že se i poté zlepší jeho vztah s dětmi. Současně žalobce poznamenal, že ohledně jeho trestního řízení v souvislosti s neplacením výživného a odsouzením na 5 měsíců podmíněně se ve zkušební době osvědčil. Žalobce označil tvrzení žalovaného o závažnosti způsobu narušení veřejného pořádku za neprokázaná.

5. Součástí žaloby žalobce učinil žádost o přiznání odkladného účinku žalobě podle ustanovení § 73 odst. 1 s.ř.s. Soud rozhodl žalobě odkladný účinek nepřiznat usnesením ze dne 10. 1. 2020 pod sp. zn. 51 A 42/2019-51, které téhož dne nabylo právní moci. Opakovanou žádost o přiznání odkladného účinku žalobce soudu zaslal dne 22. 1. 2020. Žalobce v této žádosti uvedl jako novou skutečnost svůj nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jednání. Žalovaný udělil žalobci výjezdní průkaz s dobou opuštění ČR 25. 1. 2020. Odchod z České republiky by pro něho znamenal opuštění rodiny a citelný zásah do práva na důstojný život. Rovněž by v řízení o kasační stížnosti nemohl plně realizovat svá práva. Dále poukázal na to, že po opuštění území České republiky mimo finančních, rodinných a podobných problémů bude mít i problémy se zajištěním vízového oprávnění pro návštěvu České republiky. Toto své tvrzení odůvodnil přesvědčením, že žalovaný zrušil oprávnění k trvalému pobytu z důvodu porušení veřejného pořádku žalobcem závažným způsobem. Dne 22. 1. 2020 bylo žalobci doručeno předvolání k jednání před krajským soudem, které bylo nařízeno na den 12. 2. 2020. Dne 26. 1. 2020 žalobce soudu doručil žádost o odložení jednání, které bylo nařízeno na 12. 2. 2020 minimálně o 30 dní. Zároveň soudu sdělil, že požádal o udělení víza ke strpění pobytu na území České republiky. Českou republiku bude moci navštívit po udělení tohoto víza. Žádal o určení nového termínu nejdříve na pondělí 16. 3. 2020. K dotazu soudu sdělil Oblastní inspektorát práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu dne 29. 1. 2020, že ve vztahu ke společnosti FIRENTO s.r.o., kde žalobce zprostředkovával práci cizincům, existuje návrh na zahájení správního řízení a její zahájení se očekává na přelomu prvého a druhého kvartálu roku 2020. Soud na základě žádosti žalobce o odročení nařízeného jednání odročil jednání na 18. 3. 2020. Zároveň rozhodl o druhé žádosti žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě dne 19. 2. 2020 po č. j. 51 A 42/2019-95 tak, že se žalobě odkladný účinek nepřiznává. Toto usnesení nabylo právní moci dne 20. 2. 2020. Na základě doplněné žádosti žalobce ze dne 14. 2. 2020, že neobdržel krátkodobé vízum, soud jednání odročil, zároveň i s přihlédnutím k preventivním opatřením v souvislosti s pandemií. Jednání bylo dále nařízeno na 20. 5. 2020. Žalobce dne 18. 5. 2020 požádal soud o odročení jednání, kterému soud opět bez písemného doložení vyhověl a jednání odročil na 9. 9. 2020. Dne 12. 8. 2020 žalobce požádal o odročení jednání minimálně o 30 dnů, neboť jak bez doložení uvedl, nezískal vízum pro vstup na území České republiky. Soud jednání odročil na 21. 10. 2020. Dne 10. 10. 2020 obdržel soud další žádost žalobce o odložení jednání do doby ukončení pandemie a veškerého omezení pohybu a karantény. Jako doplnění této žádosti sdělil, že nejsou dostupné letenky ani jiný způsob dopravy z Ruska do Česka. Žalobce veškeré žádosti o odročení jednání, včetně poslední žádosti ze dne 9. 10. 2020 nikterak nedoložil. Soud proto jednání nařízené na den 21. 10. 2020 již neodročil a toto jednání bylo uskutečněno.

II. Vyjádření žalovaného

6. Žalovaný se k jednání nedostavil. V písemném vyjádření k žalobě uvedl, že navrhuje podanou žalobu zamítnout. Žalovaný má za to, že žalobní námitky nejsou schopny vyvrátit závěry správních orgánů.

III. Obsah správního spisu

7. Z obsahu správního spisu vyplynuly pro soud následující rozhodné skutečnosti. Dne 13. 12. 2013 bylo zahájeno správní řízení ve věci řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Do spisu byl založen protokol o výslechu účastníka řízení provedeného dne 10. 9. 2014, výpis a opis z evidence rejstříku trestů fyzických osob (žalobce) ze dne 11. 9. 2014, z nichž bylo zaznamenáno spáchání úmyslného trestného činu podle § 196 trestního zákona. Součástí správního spisu byl rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 9. 2013, č. j. 1 T 11/2013-73, jímž byl žalobce shledán vinným, že úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného, čímž se dopustil přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku. Proti tomuto rozsudku se žalobce odvolal, avšak posléze vzal své odvolání zpět, což bylo Krajským soudem v Českých Budějovicích, jako odvolacím soudem, vzato na vědomí. Dne 7. 1. 2014 byl proveden v předmětném řízení výslech svědkyně, a to bývalé manželky žalobce. Protokol z tohoto výslechu je součástí správního spisu. Součástí správního spisu jsou exekuční příkazy proti žalobci jako povinnému.

8. Dne 29. 5. 2017 byl žalobce vyzván k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, čehož využil dne 12. 6. 2017 a následně se písemně k podkladům vyjádřil tak, že s vedením celého řízení nesouhlasí, neboť má za to, že nejsou splněny podmínky pro zrušení jeho pobytového oprávnění a dále uvedl, že má na území rodinné vazby. Dále je součástí správního spisu podnět Úřadu práce ČR, Krajská pobočka České Budějovice k prošetření, adresovaný Krajskému ředitelství Policie Jihočeského kraje ze dne 22. 6. 2017, v němž úřad práce upozorňoval na jednání žalobce, který vystupoval jako zmocněnec různých firem a u úřadu práce vyřizoval volná pracovní místa tím způsobem, že původně nahlášená volná místa vhodná pro obsazení cizinci disponujícími zaměstnaneckými kartami obsahově měnil jako místa vhodná pro obsazení nekvalifikovanými zaměstnanci, cizinci s krátkodobým pobytovým vízem na 3 měsíce. Úřad práce dále uvedl, že od zaměstnavatelů zjistil, že slibuje dodání zaměstnanců za úplatu, avšak není registrován jako agentura.

9. Dne 26. 6. 2017 byl žalobce opět vyzván k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, čehož využil dne 3. 7. 2017. Dne 14. 9. 2017 bylo správním orgánem prvního stupně vydáno rozhodnutí, jímž bylo zrušeno povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce závažným způsobem narušuje veřejný pořádek. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včasné odvolání. Žalovaný vydal dne 14. 12. 2017 rozhodnutí, jímž podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu zrušil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 14. 9. 2017 a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání. Žalovaný v rozhodnutí uvedl, že správní orgán prvního stupně nezjistil skutkový stav věci tak, aby o něm nevyvstávaly důvodné pochybnosti a nedošlo tak k prokázání skutečné a aktuální hrozby některého ze zájmů české společnosti. Zároveň bylo rozhodnutí zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti, neboť neobsahovalo úvahy, jakými se správní orgán prvního stupně řídil při hodnocení podnětu Úřadu práce ČR.

10. Dne 13. 11. 2018 se konal výslech svědkyně exmanželky žalobce paní B. K., o jehož průběhu byl do správního spisu založen protokol. Při výslechu svědkyně uvedla, že žalobce dluží na výživném přibližně 300 000 Kč. Se svými dcerami se nestýká. Výslech žalobce byl proveden dne 23. 11. 2018, kde žalobce uvedl, že žije sám. Otázku, v čem spočívá jeho činnost pro společnost FIRENTO s.r.o., u níž je zaměstnán, odmítl zodpovědět. Zároveň odmítl odpovědět na otázku, zda má nějaké neuhrazené závazky. Do správního spisu byl založen protokol o kontrole č. j. 21734/5.71/18-37, která byla zahájena dne 14. 6. 2018. Při kontrole bylo zjištěno, že žalobce zprostředkovával zaměstnání ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti, a to bez povolení k příslušné formě zprostředkování zaměstnání, čímž došlo k porušení § 14 odst. 3 písm. b) zákona o zaměstnanosti. Dále bylo zjištěno, že žalobce zprostředkovával zaměstnání ve smyslu § 14 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti a neinformoval příslušnou pobočku Úřadu práce ČR o nástupu do zaměstnání cizinců.

11. Dne 13. 6. 2019 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, jímž došlo ke zrušení povolení k trvalému pobytu žalobce na území České republiky podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal. O odvolání bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím tak, že se podle § 90 odst. 5 správního řádu podané odvolání žalobce zamítá a napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se potvrzuje.

IV. Právní názor soudu

12. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s.ř.s.).

13. Jak již soud popsal pod bodem 5 tohoto rozsudku, žalobce žádal, aby ve věci proběhlo jednání před krajským soudem. Zároveň z toho důvodu požádal soud o přiznání odkladného účinku žalobě, aby nemusel vycestovat na výjezdní příkaz, který mu byl vydán zpět do své domoviny. Soud dvakrát rozhodl o žádostech žalobce tak, že žalobě odkladný účinek nepřiznal. Při posuzování důvodů, které žalobce uplatňoval v souvislosti se svou žádostí o přiznání odkladného účinku žalobě, argumentoval tím, že se chce jednání před krajským soudem zúčastnit. Soud postupoval podle § 73 odst. 2 s.ř.s., ve kterém zákonodárce koncipoval odkladný účinek tak, že soud musí při posuzování žádosti zvážit všechny individuální okolnosti související s touto žádostí. Nelze odkladný účinek automaticky bez dalšího přiznávat, ani pro případ, že by musel cizozemský žalobce vycestovat z území státu a ztratil by možnost se jednání účastnit. Pokud by tak zákonodárce zamýšlel, jistě by tak učinil v určitých typech řízení přímo v zákoně. Vzhledem k tomu, že tomu tak není, bylo třeba posuzovat důvody, které žalobce ve své věci tvrdil. Podmínky pro přiznání odkladného účinku žalobě soud neshledal. Obsahem žádosti žalobce bylo obecné tvrzení bez konkrétní individualizace a k otázce účasti na soudním jednání žalobce neupřesnil, jakých procesních práv by byl v důsledku neumožnění setrvání v ČR zbaven. Rodinné vazby, které v České republice zmiňoval, nebyly v rámci provedeného dokazování správními orgány potvrzeny. Žalobce se svou původní rodinou neudržoval žádné vztahy, především pro skutečnost, že neplatil výživné na své dvě dcery. Na výživném dlužil vysokou částku a s dcerami se nestýkal. Obdobně judikoval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 8 Azs 339/2019. Soud ve věci nařídil celkem pět jednání a žádostem žalobce o jejich odročení celkem čtyřikrát vyhověl. Žalobce především argumentoval tím, že nemá možnost vzhledem ke komplikacím, které vznikly v souvislosti s pandemií získat potřebné krátkodobé vízum, nedisponuje tudíž doklady, na základě kterých by mohl vycestovat nebo že se nemůže do ČR vzhledem k nemožnosti získat letenku či využít jiný způsob přepravy, dostavit. Tato tvrzení nikterak konkrétně nedoložil. Nevyužil ani možnosti nechat se při jednání zastoupit. Zcela rezignoval na uvedení důvodů, pro které trvá na své osobní účasti při jednání. Písemně soudu svou argumentaci, kterou by mu hodlal přednést, nesdělil. Při poslední žádosti o odročení jednání navíc soudu vytýkal, že je jeho vinou, že dosud ve věci nebylo rozhodnuto. Tuto výtku spojoval s postupem soudu, kterým žalobci nepřiznal odkladný účinek žalobě. Z jeho postupu tudíž soudu spíše vyplývá, že prvotním zájmem žalobce bylo setrvání na území ČR. Z toho důvodu soud již naposledy nařízené jednání v konkrétní záležitosti neodročil. Věc posuzoval v intencích žalobních námitek, tak jak byly vzneseny ve lhůtě stanovené zákonem pro podání žaloby.

14. Žaloba není důvodná.

15. Krajský soud v prvé řadě reaguje na námitku žalobce vztahující se k jím tvrzené nečinnosti žalovaného. Žalobce uvedl, že od zahájení řízení trvalo 3,5 roku než žalovaný dne 14. 9. 2017 vydal rozhodnutí. Toto rozhodnutí bylo vydáno správním orgánem I. stupně nikoliv žalovaným. Tento nesoulad v označení nečinného správního orgánu nic nemění na tom, že se jedná o námitku zcela nesouvisející s předmětem řízení. K projednání nečinnosti správního orgánu slouží žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu § 79 a násl. s.ř.s. Pokud se žalobce domníval, že dochází k nečinnosti ze strany správních orgánů, mohl takové možnosti využít a podat návrh na vydání opatření proti nečinnosti ve smyslu § 80 a násl. správního řádu. Námitka týkající se nečinnosti správních orgánů je proto hodnocena jako nedůvodná.

16. Žalobce dále tvrdil, že nedošlo v okamžiku zahájení řízení k naplnění podmínek pro aplikaci § 87 l) odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, o jaké konkrétní podmínky se mělo jednat, však nespecifikuje. Účelem řízení podle § 87 l) odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců bylo prověřit, zda skutečnosti, kterými správní orgán I. stupně disponoval, mají za následek závěr o zrušení trvalého pobytu žalobce. Samotné zahájení řízení ještě automaticky neznamená, že takový závěr bude vysloven. Správní řízení je postupem správních orgánů, jehož účelem je vydání rozhodnutí, kterému předchází vyhledávání a prověřování okolností odůvodňujících vydání meritorního rozhodnutí. Podmínkou je úplné zjištění skutkového stavu věci. Nejsou-li shledány podmínky stanovené v ustanovení § 87 l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, nic nebrání tomu, aby bylo konstatováno, že tyto podmínky naplněny nebyly. Konstrukce žalobce zpochybňuje samotný smysl správního řízení a podsouvá, že samotné zahájení řízení již představuje předem jisté rozhodnutí.

17. Žalobce současně namítal, že žalovaný dostatečně neprokázal vyslovený závěr týkající se závažného narušení veřejného pořádku žalobcem. Soud k tomu uvádí, že žalovaný podrobně vysvětlil v napadeném rozhodnutí, v čem má spočívat narušení veřejného pořádku závažným způsobem. Správní orgány se zabývaly a hodnotily i intenzitu narušení veřejného pořádku, zda mělo za následek naplnění podmínek stanovených v § 87 l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.

18. Dle § 87 l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců Ministerstvo rozhodnutím zruší povolení k trvalému pobytu, jestliže držitel tohoto povolení ohrožuje bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušuje veřejný pořádek, není-li zahájeno řízení o správním vyhoštění.

19. K tomu lze odkázat na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3As 4/2010-151: „při výkladu pojmů „veřejný pořádek“, resp. „závažné narušení veřejného pořádku“, ……….. v různých kontextech zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, je třeba brát v úvahu nejen celkový smysl dané právní úpravy, ale přihlížet i k rozdílným okolnostem vzniku, původu a účelu jednotlivých ustanovení, v nichž jsou tyto pojmy užity. Narušením veřejného pořádku podle § 119 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, může být jen takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti (srov. č. 27 odst. 2 Směrnice Evropského parlamentu a rady 2004/38/ES). I v takovém případě je však nutno zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci“. Navzdory tomu, že v citované právní větě rozšířeného senátu NSS byl vyložen pojem závažné narušení veřejného pořádku ve smyslu § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců je toto plně aplikovatelné i pro § 87 l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Takový závěr učinil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 4. 2013, č. j. 5 As 73/2011-146: „ V nyní posuzované věci, která se týká aplikace § 87 l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, však podle názoru Nejvyššího správního soudu uvedený závěr o potřebě odlišného výkladu pojmu „závažné narušení veřejného pořádku“ neplatí i na nyní posuzovanou věc, lze vztáhnout závěry vyslovené rozšířeným senátem. (...). Lze tedy shrnout, že v případě § 87 l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců Nejvyššího správního soudu nenaznal žádné důvody, které by vedly k závěru, že pojem „závažné narušení veřejného pořádku“ užití v tomto ustanovení by bylo třeba vykládat odlišně od téhož pojmu užitého v § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Závěry vyslovené rozšířeným senátem v citovaném usnesení lze proto vztáhnout i na výklad § 87 l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, tedy na případy zrušení trvalého pobytu cizince z důvodu závažného narušení veřejného pořádku.“ 20. Správní orgány v napadeném rozhodnutí dospěly k závěru, že jednáním žalobce dochází k narušování veřejného pořádku závažným způsobem jednak tím, že se žalobce dopustil spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 trestního zákoníku, a to v souvislosti s rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 9. 2013. Krajský soud ve shodě s žalovaným si je vědom toho, že samotné odsouzení za spáchání trestného činu automaticky nemá za následek zrušení oprávnění k trvalému pobytu. Žalobce však svým jednáním prokazatelně opakovaně narušoval veřejný pořádek tím, že ani po vydání odsuzujícího rozsudku neplatil výživné na své dcery žijící v ČR a setrvale tak činí dál, ale také narušuje veřejný pořádek i dalšími jednáními popsanými níže. Soud proto zdůrazňuje, že porušení veřejného pořádku nemusí spočívat pouze ve spáchání trestného činu, ale i v jiném jednání.

21. Žalobce neplatil výživné na své dvě cery K.K. (nar. X) a A.K. (nar. X), přičemž dluh na výživném podle tvrzení bývalé manželky žalobce, matky jeho dcer, dosáhl již 300 000 Kč a stále narůstá. Žalobce nepopírá, že plnění povinnosti platit výživné na své dcery opomíjí a nedošlo k úhradě ani dlužného výživného, kvůli kterému byl odsouzen za úmyslný přečin zanedbání povinné výživy. Soud vzal v úvahu, že objektem trestného činu zanedbání povinné výživy není nejdůležitější zájem chráněný trestním zákoníkem, jakým je ochrana lidského života a zdraví, nicméně ve zvláštní části trestního zákoníku jsou řazeny jednotlivé trestné činy hierarchicky a trestný čin zanedbání povinné výživy je zařazen již v Hlavě IV. z celkem XIII. Hlav. V Hlavě IV. trestního zákoníku, je poskytovaná ochrana rodině a dětem. Ochraně rodiny a děti předchází již zmiňovaná ochrana lidského života a zdraví, ochrana svobody, ochrana práv na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství a ochrana lidské důstojnosti sexuální oblasti.

22. Soud je přesvědčen, že samotná skutečnost, že protiprávní jednání spočívající v neplacení výživného dosahuje za splnění podmínek stanovených trestním zákoníkem vysoké závažnosti jednání žalobce a představuje skutečné ohrožení základních zájmů společnosti, neboť je zcela prokazatelné a žalobcem nebylo rozporováno, že k placení výživného na jeho dcery nedocházelo a nedochází. Ani pravomocné odsouzení trestním soudem nic nezměnilo na tom, že žalobce neposkytoval takřka žádné finanční prostředky na výživu svých dcer. Výživné slouží k zajišťování kvalitního a plnohodnotného života pro potomky povinného, což bylo žalobcem opomíjeno. Dcery žalobce tak byly odkázány na prostředky matky, neboť žalobce na jejich život takřka nepřispíval. Rodič je povinen přispívat a podílet se všemi prostředky na důstojném životě dítěte. Skutečnost, že žalobce, jak uváděl, neměl zaměstnání, a proto neměl z čeho platiti výživné, není relevantní, rodič povinný platit výživné se této povinnosti nezbaví tím, že bude uvádět nulový či minimální příjem.

23. Žalobce své protiprávní jednání nenapravil, a to ani v průběhu více jak šesti let ode dne vydání odsuzujícího rozsudku. Žalobce tudíž neprokázal svým jednáním nápravu, neboť setrval v neplacení výživného. Takové jednání představuje ignoraci nejen zákonných povinností žalobce, jakož i právního řádu ČR. Argumentaci žalobce, že jeho vrácení do země původu nepovede k nápravě a splnění jeho závazku na území ČR, neboť v domovině si jen obtížně obstará zaměstnání a pokud přece, tak mediána mezd v Rusku je nižší než v České republice, neshledal soud za relevantní. Žalobce si téměř po celou dobu pobytu na území ČR neopatřil žádné a dlouhodobé zaměstnání v České republice, a to ani v nižším věku. Nelze proto bez dalšího usuzovat, že v případě návratu do domoviny bude pravděpodobnost obstarání zaměstnání minimální a finanční odměna nedostačující. Žalobce měl dostatek času v řádu let na to, aby si na území České republiky obstaral takové zaměstnání, z jehož příjmů by byl schopen své závazky plnit. Jistě si žalobce musel být vědom následku takového jednání.

24. Ničím nepodložené tvrzení žalobce, že od nového roku, patrně tím byl myšlen rok 2020, dojde ke zvýšení jeho platu a zvýšení jeho schopnosti plnit své závazky, je zcela irelevantní. Stejně tak není pro soud významné, zda se žalobce rozhodl nebránit se proti soudem stanovené výši výživného, pro soud je rozhodující, že žalobce je povinen k placení výživného, což však setrvale nečinil a nečiní, a to ani poté, co byl odsouzen za spáchání přečinu zanedbání povinné výživy.

25. K cizincům neplnícím své závazky na území České republiky pocházejících ze zemí s nižší ekonomickou úrovní nelze přistupovat tak, že pouze při jejich setrvání na území je vyšší pravděpodobnost plnění těchto závazků. Ve svém důsledku by to mohlo vést pouze ke vzniku stále nových závazků, které nebudou plněny, ale budou zdůvodňovány nutností setrvání, neboť v zemi původu není dostatek pracovních příležitostí. V případě, že žádné okolnosti v projednávaném řízení nenasvědčují tomu, že se žalobce skutečně snažil své závazky splnit legální prací, nezbývá soudu než konstatovat, že není zájem svrchovaného státu České republiky zachovat žalobci nejvyšší možné pobytové oprávnění.

26. Soud a správní orgány neopírají svou argumentaci pouze o skutečnost, že se žalobce dopustil úmyslného přečinu zanedbání povinné výživy. Při hodnocení situace žalobce došlo ke komplexnímu hodnocení jeho životního postoje, který kromě nerespektování vyživovací povinnosti prokazoval neúctu k řádnému vedení života a plnění dalších jeho povinností a závazků v mnoha zjištěných případech. Při individuálním hodnocení situace žalobce z ničeho nevyplývá, že by v prvé řadě usiloval o zlepšení své rodinné situace a splnění svého dluhu na výživném. Žalovaný v souvislosti s odůvodněním naplnění skutečností pro zrušení povolení k trvalému pobytu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2018 sp. zn. 2 Azs 156/2018, což zdejší soud shledává jako přiléhavou judikaturu. Pouze nad rámec pro názornost zdejší soud cituje část z rozsudku odkazovaného žalovaným: „dle bodu 2 musí být opatření přijatá z důvodu veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje. Osobní chování dotyčného jedince musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Odůvodnění, která přímo nesouvisí s dotyčnou osobou nebo souvisejí s generální prevencí, nejsou přípustná.“ 27. V neprospěch žalobce svědčí i skutečnost, že na žalobce bylo uvaleno podle informací ve správním spise několik exekucí. Krajský soud nesouhlasí s tvrzením žalobce, že to pouze svědčí o jeho nepořádku ve financích, takový názor svědčí spíše o bagatelizaci závažnosti, neschopnosti plnit své finanční závazky a dostát svým povinnostem. Žalobce v žalobě uvedl, že v roce 2018 byla zahájena exekuce vůči 821 337 osobám, což označil za alarmující. Krajský soud připomíná, že k vysokému počtu zahajovaných exekucí v České republiky přispívá právě i sám žalobce a nelze brát jako polehčující okolnost to, že počet osob, vůči nimž byla exekuce zahájena, je vysoký. Skutečnost, že žalobce neplní své závazky, nejen jako rodič mající vyživovací povinnost, ale i v dalších vztazích, značí jeho nespolehlivost a opakované narušování veřejného pořádku ve společnosti, v níž mají být závazky a povinnosti plněny. Takové nespolehlivé jednání jen nasvědčuje tomu, že jednání žalobce dosahuje narušování veřejného pořádku závažným způsobem. S ohledem na tato zjištění je závěr správních orgánů o narušení veřejného pořádku žalobcem závažným způsobem zcela správný.

28. Další zjištění správního orgánu I. stupně ohledně žalobce se týkalo jeho působení ve společnosti FIRENTO s.r.o. (dále též „společnost“). Ve společnosti byla zahájena kontrola, při níž byla zjištěna pochybení blíže popsaná v odst. 11 tohoto rozsudku. Za kontrolovanou osobu se kontroly účastnil právě žalobce, který byl úřadem práce označen jako osoba provádějící onu činnost v rozporu s příslušnými ustanovení zákona o zaměstnanosti, která byla odhalena při kontrole. Žalobce ve společnosti vykonával pozici manažéra.

29. Dále se soud zabýval námitkou týkající se nedostatečného vypořádání přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Krajský soud nerozporuje tvrzení, že správní orgány při svém rozhodnutí měly postupovat v souladu s kritérii určenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2015, č. j. 9 Azs 137/2014-47, nicméně má za to, že k posouzení všech v úvahu připadajících kritérií došlo. Podle zmiňovaného rozsudku musí dojít ke zhodnocení následujících kritérií:„(1) povaha a závažnost dotčeného veřejného zájmu (například závaznost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizince); (2) délka pobytu cizince v hodnotitelském státě; (3) doba, jež uplynula od porušení veřejného pořádku či spáchání trestného činu a chování cizince v průběhu této doby;( 4) stěžovatelova rodinná situace (například doba trvání manželství a jiné faktory vyjadřující efektivnost rodinného života);(5) počet nezletilých dětí a jejich věk;(6) rozsah, v jakém by byl soukromí a) nebo rodinný život cizince narušen (tj. vliv na ekonomický, osobní a rodinný život jednotlivce, včetně vlivu na ostatní rodinné příslušníky, kteří by jinak by měli právo zůstat v hostitelském státě na základě samostatného pobytového oprávnění);(7) rozsah a intenzita vazeb na hostitelský stát (příbuzný, návštěvy, jazykové znalosti apod.); (8) imigrační historie dotčených osob (například porušení imigračních pravidel v minulosti); a (§ 9) a věk a zdravotní stav dotčeného cizince.“ 30. Povaha a závažnost dotčeného veřejného zájmu byla správními orgány posouzena při hodnocení závažnosti jednání žalobce spočívajícího v neplacení výživného, ve vedení exekucí proti žalobci, neplnění ohlašovací povinnosti a dále i činnosti žalobce odhalené při kontrolním zjištění. Stejně tak byla hodnocena doba uplynulá od porušení veřejného pořádku, či spáchání trestného činu. Jak bylo již zmíněno soudem, od odsouzení žalobce za spáchání přečinu již uplynula řada let, avšak k nápravě či evidentnímu zlepšení chování žalobce nedošlo. Žalovaný výslovně uvedl, že od roku 2011 do současnosti se žalobce dopouští závažného narušování veřejného pořádku. Pokud jde o kritérium v bodě 5) výše citovaného úryvku rozsudku, i to má soud za vypořádané, neboť správní orgány zjistily věk dcer žalobce a skutečnost, že se s žalobcem prakticky nestýkají a nemají k němu žádné vazby. Podle výpovědi bývalé manželky žalobce by zrušení povolení k trvalému pobytu žalobce ona sama, ani její dcery nepocítily jako újmu. Soud má za to, že i v tomto případě bylo správními orgány správně posouzeno, že ani dcery žalobce nezpůsobují překážku ve zrušení povolení trvalého pobytu žalobce. Žalobce se s dcerami nestýká, s nejmladší dcerou K. nemá upravený styk, z čehož lze logicky dovodit, že se jedná o projev nezájmu o svou dceru. Starší dcera A. je již zletilá, proto záleží na rozhodnutí zletilé dcery, zda a kdy se s otcem bude stýkat, ale jejich vztah již nebude soudně upraven.

31. Ohledně délky pobytu žalobce v hostitelské zemi i toto kritérium správní orgány hodnotily. Vzaly v potaz při svém rozhodování žalobcem tvrzený nepřetržitý pobyt na území posledních sedmnácti let, celková doba pobytu 20 let. Současně s tímto kritériem byla posuzována i další kritéria, a to rozsah a intenzita vazeb na hostitelský stát. K tomu podle zjištěných informací soud konstatuje, že žalobce své vazby se zemí původu a svými krajany zcela nepřetrhal. Jak bylo sděleno žalovaným a vyplývá i z písemností založených do správního spisu, žalobce spolupracoval s krajany a také jeho klientelu v posledním zaměstnání tvořili krajané, neboť poskytoval poradenství právě občanům Ruské federace. Také majitelka domu, v němž má žalobce hlášený pobyt, je občankou Ruské federace. Dále stojí za zmínku, že žalobce má v Ruské federaci bankovní účet, na který mu jeho klienti platí za poradenské služby v rublech, což sám uvedl při výslechu dne 10. 9. 2014. Krajský soud tak má za to, že navzdory dlouholetému pobytu na území České republiky nedošlo k úplnému začlenění žalobce do této společnosti. Je třeba poukázat i na fakt, že v domovině žije žalobcova matka, další dcera a bratr. Nelze tedy sdílet názor žalobce, že v zemi původu nemá žádné vazby a kontakty. K námitce žalobce, že není v jeho prospěch přihlédnuto k jeho dcerám na území, je třeba poukázat na existenci dcery v domovině, s níž se rovněž nestýká a pokud je správními orgány tato skutečnost hodnocena jako projev rodinných vazeb, tento závěr žalobce zpochybnil. Krajský soud proto nepovažuje hodnocení správních orgánů za účelové. Argumentací správních orgánů je pouze vyvraceno tvrzení žalobce, že nemá žádné vazby v domovině. Dále je třeba podotknout, že zájem na setrvání žalobce v hostitelském státě není za situace, pokud závažným způsobem narušuje veřejný pořádek. To bylo v dané věci shledáno. Žalobce neudržuje vztah s dcerami, pak není žádná překážka v řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu. Pouhá biologická vazba v tomto případě nemůže být hodnocena ve prospěch žalobce, pokud dcery nepodporuje ani po finanční stránce.

32. K rodinné situaci a rozsahu narušení soukromého a rodinného života žalobce zrušením povolení k trvalému pobytu se správní orgány též vyjadřovaly. Žalobce uvedl, že má přítelkyni, která je invalidní a o ni se rovněž stará. Tento vztah byl žalobcem před správními orgány zmíněn pouze obecně bez uvedení jména či jiných identifikačních údajů, a to z důvodů obav z necitlivého jednání s jeho přítelkyní. Proto správní orgány nemohly pochopitelně posuzovat při rozhodování o věci případný partnerský vztah žalobce, nicméně nepopíraly, že rozhodnutí bude zásahem do jeho osobního a rodinného života. Takový zásah však hodnotily jako přiměřený s ohledem na zjištěný skutkový stav. S takovým závěrem soud souhlasí. Nelze totiž upřednostňovat osobní partnerské zájmy žalobce nad zájmy společnosti spočívajícími v zajištění veřejného pořádku, zvláště pak tehdy, pokud žalobce neuvedl žádné důkazy, ani nedělil údaje o skutečné existenci přítelkyně. Pokud tak dodatečně činí po podání žaloby prohlášením jeho přítelkyně, pak ani informace, které soudu ve svém sdělení uvedla, neobsahovalo takovou argumentaci, která by vedla k závěru o nepřiměřenosti zásahu spočívajícího ve vrácení žalobce do jeho domoviny, do jeho soukromého a rodinného života. Soud žádným způsobem nesnižuje hodnotu vztahu žalobce s přítelkyní, nicméně nepovažuje tuto skutečnost za způsobilou zvrátit prokazatelná zjištění správních orgánů o porušování veřejného pořádku žalobcem závažným způsobem a zájmu na zrušení nejvyššího pobytového oprávnění žalobce. Na tomto místě soud odkazuje ve shodě se žalovaným na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2016 č. j. 2 Azs 271/2015-38 : „je ovšem třeba zdůraznit, že ačkoli bylo řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu stěžovatele zahájeno z moci úřední, nelze po příslušných správních orgánech požadovat, aby pouze z vlastní iniciativy pátraly po osobách, k nimž by stěžovatel mohl mít vytvořeny blízké vazby a které by případně mohly prokázat skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele, to je nepřiměřenost zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Je totiž nepochybně na samotném cizinci, aby přesvědčivým způsobem tvrdil, respektive nabídl důkazy o tom, že v jeho případě existuje překážka bránící vydání rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu.“ Žalobce teprve v soudním řízení předložil sdělení K.H., která v něm uvedla, že je přítelkyní žalobce. K žalobě žalobce připojil také sdělení České správy sociálního zabezpečení, v němž bylo uvedeno, že osoba jmenovitě ve sdělení uvedená pobírá invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně, nicméně údaje o této osobě byly začerněny. Soud proto nemá k dispozici žádné důkazy nasvědčující tomu, že by u přítelkyně žalobce skutečně byla shledána invalidita třetího stupně. Nad rámec věci soud podotýká, že mu neunikla skutečnost, že přítelkyně žalobce je zároveň jedinou jednatelkou společnosti, v níž byl žalobce zaměstnán. Tvrzení žalobce ohledně jeho nepostradatelnosti v péči o nemocnou přítelkyni se tímto zjištěním nestávají příliš věrohodnými.

33. Ohledně vlivu napadeného rozhodnutí na rodinný život žalobce odkazuje soud na výše uvedené, kde byl hodnocen vztah žalobce s dcerami žijícími na území ČR a stejně tak byl vypořádán žalovaným v napadeném rozhodnutí vliv na osobní a ekonomický život žalobce, který hodnotil jak soud i správní orgány. K vlivu na osobní život bylo konstatováno, že nelze souhlasit se žalobcem, že nemá k zemi původu žádné vazby. Rovněž tak po ekonomické stránce nelze konstatovat zásadní negativní dopad na život žalobce. Soud opakuje a zdůrazňuje, že žalobce po mnoho let neplatí výživné na své dcery a byla proti němu zahájena řada exekucí, což setrvale odůvodňuje tím, že nemá dostatek financí, a to proto, že nemůže sehnat vhodné zaměstnání. Pokud se žalobci nepodařilo po celou dobu pobytu na území České republiky získat vhodné zaměstnání s dostačujícím příjmem pro plnění svých finančních závazků, není důvod předpokládat, že by nyní mohlo dojít ke změně. Naopak, není zde žádný předpoklad pochybovat o tom, že by v zemi původu, mezi krajany, ve svém rodném jazyce nemohl nalézt vhodné a ekonomicky příznivější zaměstnání. Žalobce v žalobě uváděl, že medián mezd v Ruské federaci je v přepočtu 8 500 Kč. K tomu soud uvádí, že podle informací zaznamenaných v kontrolním protokole měl žalobce v pracovní smlouvě stanoven plat ve výši 6 000 Kč. Jeho plat je tudíž ještě nižší než medián mezd v Ruské federaci. Soud zdůrazňuje závěry žalovaného formulované v napadeném rozhodnutí týkající se toho, že v období od 14. 4. 2011 do 1. 5. 2018 byl bez zaměstnání a nepříliš úspěšně podnikal, což potvrzuje sdělení Okresní správy sociálního zabezpečení, neboť příjmy žalobce z pozice jednatele byly natolik nízké, že žalobce nebyl registrován k odvodům sociálního pojištění z důvodu příjmů jednatele. Na základě uvedených informací lze konstatovat, že ekonomická situace žalobce nebyla po dobu jeho pobytu na území ČR příznivá.

34. Ke zdravotnímu stavu žalobce se sice správní orgány výslovně nevyjádřily, nicméně neměly ani žádné informace či pochybnosti o dobrém zdravotním stavu žalobce. Žalobce sám nesdělil žádné skutečnosti, ani nepředložil žádné lékařské zprávy, které by zpochybňovaly jeho dobrý zdravotní stav. Ve vztahu k věku žalobce správní orgány uvedly, že žalobce ve svém produktivním věku byl veden jako výdělečně činný pouze v poměrně krátkých časových intervalech, přičemž v létech 2011 až 2018 výdělečně činný nebyl, neboť nedosahoval ani minimálních příjmů. Krajský soud má za to, že žalobce není ve věku, který by byl skutečným kritériem. Takový faktor by byl určující ve skutečně pokročilém věku. Žalobce je doposud plně práceschopným a jedná se o vysokoškolsky vzdělaného člověka, tudíž lze předpokládat, že nalezení zaměstnání bude v této souvislosti jistě bohatší. Zaměstnávání osob po dosažení věku padesáti let může být komplikovanější, nicméně v případě žalobce se ukázalo být komplikované i ve věku mezi 35. až 57. rokem života.

35. Správní orgány hodnotily v rozhodnutí také imigrační historii žalobce, neboť upozornily na to, že žalobce nedodržoval svou ohlašovací povinnost. Nesplněná ohlašovací povinnost spočívala jednak v nenahlášení změny adresy místa hlášeného pobytu žalobce, a to po dobu dvou let, rovněž otálel s nahlášení změny rodinného stavu, když sdělil, že se rozvedl, až po uplynutí tří let od pravomocného rozhodnutí o rozvodu. Zároveň žalobce nemá evidovaný platný cestovní doklad ode dne 25. 6. 2019, čímž porušuje svou povinnost cizince dle § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců. Takovým svým nedbalým jednáním spočívajícím v opakovaném porušování povinností stanovených zákonem o pobytu cizinců přispívá k jednoznačnému závěru o nerespektování právního řádu ČR a tím narušování veřejného pořádku.

36. S ohledem na shora uvedené soud uzavírá, že je zcela prokazatelné, že přiměřenost zásahu do osobního a rodinného života žalobce byla dostatečně zdůvodněna a nebyla opomenuta žádná kritéria uvedená v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2015 č. j. 9 Azs 137/2014-47.

37. Krajský soud uzavřel, že správní orgány v napadeném a prvostupňovém rozhodnutí podrobně odůvodnily své úvahy, uvedly veškeré důkazy a skutečnosti prokazující, že žalobce závažným způsobem narušoval veřejný pořádek. Veškerá uvedená judikatura v napadeném rozhodnutí je soudem shledána jako přiléhavá a naprosto využitelná v projednávané věci. Byť žalobce namítal, že v odkazovaných judikátech nedošlo ze strany cizince k zanedbání povinné výživy, nic to nemění na tom, že žalovaný užil judikaturu v odůvodnění napadeného rozhodnutí tehdy, bylo-li řešení daných otázek zcela přiléhavé k judikatorně řešeným otázkám. Krajský soud podotýká, že neexistuje judikatura na všechny životní situace, jak se mylně žalobce domnívá.

38. Krajský soud závěrem odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2018 č. j. 9 Azs 94/2018-34, a to z důvodu jeho aplikatelnosti na projednávanou věc: „(…) stěžovateli nebyl zákaz pobytu na území vysloven, přičemž k návštěvám syna může využít i nižších pobytových oprávnění. Zrušením trvalého pobytu sice dochází k odebrání nejvyššího pobytového statusu, jeho důsledkem však není vystavění nepřekonatelné bariéry mezi stěžovatelem a jeho rodinnými příslušníky. Městský soud výslovně uvedl, že i kdyby stěžovatel měl na území ČR fungující vztah se synem, o čemž se snaží správní orgány přesvědčit, neznamenalo by to automaticky nemožnost jeho trvalý pobyt zrušit. V této souvislosti zcela správně odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2016 č. j. 2 Azs 147/2016-30, který se týká obdobné věci – zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu v návaznosti na pravomocné odsouzení za spáchání zvlášť závažného zločinu, nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy -, a v němž se uvádí, že „[s]těžovatel“ si měl a mohl být při páchání natolik závažného úmyslného trestného činu vědom veškerých možných důsledků, které s sebou odhalení předmětné trestné činnosti ponese, a to jak rovině trestně právní, tak i v rovině zákona o pobytu cizinců (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 1999 sp. zn. IV ÚS 108/97). Žije-li na území státu, jehož není občanem, musí počítat s tím, že zavrženíhodné jednání směřující proti závažným právem chráněným zájmům tohoto státu, jehož se dopustí, může mít s velkou pravděpodobností za následek, že daný stát ukončí právo stěžovatele na jeho území pobývat. Stěžovatel tak mohl a měl předpokládat, že svým jednáním vystaví obtížím spojeným s ukončením svého kvalifikovaného pobytového režimu v České republice vedle sama sebe i své rodinné příslušníky a o to více se měl zavrženíhodného jednání vyvarovat.“ Na výše uvedených závěrech by výslech bývalé manželky stěžovatele nemohl nic změnit. Vazbu stěžovatele na syna totiž všechny orgány reflektovaly, nicméně, vzhledem k jím spáchané k závažné a úmyslné trestné činnosti, za kterou byl pravomocně odsouzen, zásah do jeho soukromého a rodinného života nebyl shledán natolik závažným, aby převýšil nad veřejným zájmem na ochraně veřejného pořádku, v důsledku čehož byly splněny podmínky pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle § 87 l) odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců“.

V. Závěr, náklady řízení

39. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. V dané věci byl procesně úspěšný žalovaný, v jeho případě však nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.