č. j. 51 A 45/2019 - 36

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců JUDr. Michala Hájka Ph.D. a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: D. H. Y., narozen státní příslušnost ubytování zajištěno na adrese zastoupený advokátem Mgr. Markem Sedlákem advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí, sídlem Loretánské náměstí 5, 118 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2019, č. j. 142540-2/2019-OPL takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Dne 3. 12. 2019 obdržel Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2019, č. j. 142540-2/2019-OPL (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byl podle § 152 odst. 6 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnut rozklad žalobce a potvrzeno rozhodnutí Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále jen „zastupitelský úřad“) ze dne 2. 9. 2019, č. j. 3162 – 2/2019-HANOKO, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o upuštění od osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu a zastaveno řízení o této žádosti dle § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).

2. Žalobce úvodem osvětlil celou genezi problematiky při podávání žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem zaměstnání – zaměstnanecké karty. Žalobce zdůraznil, že s ohledem na své místo pobytu je povinen podat svou žádost na zastupitelském úřadě v Hanoji a nemůže, jako někteří jeho spoluobčané s trvalým pobytem v zahraničí, podat svoji žádost na jiném zastupitelském úřadě, který by žádosti o vydání zaměstnaneckých karet přijímal. Dle usnesení vlády č. 474 ze dne 18. 7. 2018 tento zastupitelský úřad ode dne 18. 7. 2018 pozastavil příjem žádostí o dlouhodobý pobyt za účelem zaměstnání. Tento nesprávný postup zastupitelského úřadu napravil Nejvyšší správní soud, když v rozsudku ze dne 25. 4. 2019, č. j. 1 Azs 2/2019 – 54, uvedl, že se jedná o postup, který byl v rozporu s tehdejší platnou právní úpravou. V důsledku toho byl obnoven provoz zastupitelského úřadu pro osobní podávání žádostí o zaměstnanecké karty, který fungoval na základě předchozího sjednání termínů pro podání žádostí prostřednictvím e-mailu. Den 6. 6. 2019 byl prvním dnem, kdy bylo možné sjednávat si pomocí emailové komunikace nové termíny pro osobní podání žádosti, nicméně množství žádostí pro následující období bylo limitováno počtem 200 žádostí. Žalobce se pokusil sjednat si dne 6. 6. 2019 termín pro osobní podání žádosti, avšak z důvodu naplnění kapacity byl neúspěšný. Žalobce se chtěl pokusit o opětovné sjednání termínu dne 9. 7. 2019, který byl zastupitelským úřadem zveřejněn jako další možný den pro objednávání termínů osobního podání, nicméně tento den byl následně zrušen. Žalobce si byl vědom očekávaného nabytí účinnosti novely zákona o pobytu cizinců, která umožňuje stanovení kvót na počty žádostí přijímaných na jednotlivých zastupitelských úřadech, přičemž předpokládal, že tato kvóta bude stanovena počtem 0, což se mu potvrdilo, a proto musel svou žádost podat ještě před nabytím účinnosti této novely. Žalobce se tak ocitl v situaci, ve které nemohl jinak než žádost podat prostřednictvím svého zástupce a uvést důvody pro prominutí povinnosti osobního podání. Kromě zmiňovaných 200 termínů nemá žalobce možnost jak uskutečnit osobní podání žádosti o zaměstnaneckou kartu podle § 169d odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců, ačkoliv má na podání a zahájení řízení právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na uvedené byly dle žalobce rovněž splněny podmínky pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

3. Úvodem žaloby popsal žalobce úpravu obsaženou v § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců a poukázal na judikaturu správních soudů – rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 – 52 a č. j. 7 Azs 227/2016-36. Dále podotkl, že veškeré okolnosti popsané v odstavci 3 tohoto rozsudku jsou objektivními důvody, které znemožňují osobní podání žádosti a zastupitelský úřad proto měl v projednávané věci povinnost od osobního podání upustit. Jestliže správní orgány neupustily od povinnosti osobního podání žádosti, přestože pro to dle žalobce existovaly objektivní důvody, došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje žadateli zachování práva na přístup k orgánu veřejné moci.

4. Žalobce se opíral o čl. 79 odst. 5 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“), který umožňuje členským státům stanovit objem vstupů přijímaných státních příslušníků třetích zemí, avšak neumožňuje stanovovat objem přijímaných žádostí. Systém, který byl nastaven v projednávané věci, jednak nesprávně interpretoval obsah zmiňovaného článku SFEU, ale také diskriminuje cizince na základě státní příslušnosti, neboť ta je základním hlediskem, které určuje ten zastupitelský úřad, na němž může být podána žádost o zaměstnaneckou kartu. K tomu žalobce poukazoval na čl. 18 SFEU, který diskriminaci na základě státní příslušnosti zakazuje, a zároveň na porušení zákazu diskriminace na základě národnostní a etnické příslušnosti. Žalobce je přesvědčen, že usnesení vlády č. 474 ze dne 18. 7. 2018 je zaměřeno proti občanům X, neboť, měl-li by žalobce jiné občanství, mohl by žádost o zaměstnaneckou kartu podat, neboť jiné zastupitelské úřady nejsou regulovány žádnými kvótami pro počet přijímaných žádostí. S ohledem na shora uvedené považoval žalobce ustanovení § 181b zákona o pobytu cizinců v rozporu s čl. 79 odst. 5 SFEU.

5. Žalobce namítal, že ustanovení § 181b zákona o pobytu cizinců a nařízení vlády č. 220/2019 Sb. jsou v rozporu se Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU, o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotném povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě (dále jen „směrnice“). Žalobce se podanou žalobou domáhal také pro řízení o upuštění od povinnosti osobního podání přímé aplikace účinku Směrnice, neboť vnitrostátní právní úpravu považoval za odporující Směrnici. Žalobce dále odkazoval na čl. 1 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních, která zaručuje občanům Vietnamu volný přístup k orgánům ČR příslušným v pracovních věcech, z čehož žalobce dovozoval, že se to vztahuje také na orgány příslušné ve věcech přijetí a vyřízení žádostí o zaměstnaneckou kartu. I s ohledem na existenci této smlouvy mělo být dle žalobce umožněno upuštění od povinnosti osobního podání žádosti a poskytnutí přístupu ke správním orgánům. Postup správních orgánů tímto porušoval čl. 10 Ústavy, neboť mezinárodní smlouvy, které jsou součástí právního řádu, mají přednost před zákonem, avšak v projednávané věci toto respektováno nebylo.

6. Žalobce v žalobě poukazoval na právní názor správních orgánů potvrzený Nejvyšším správním soudem, že důvodem pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti je až několik neúspěšných pokusů o registraci za delší časové období. Žalobce má za to, že tento právní názor lze aplikovat i na projednávanou věc. Žalobce podotkl, že jeho jediný a neúspěšný pokus ze dne 6. 6. 2019 byl ojedinělý a nebyl by důvodem pro upuštění od povinnosti osobního podání, a proto jej k žádosti o upuštění od osobního podání nedokládal.

7. Žalobce rozporoval také argumentaci žalovaného v napadeném rozhodnutí týkající se nemožnosti podat žádost o zaměstnaneckou kartu po dobu platnosti usnesení vlády č. 474 ze dne 18. 7. 2018. Žalobce namítal, že mu nesmí být kladeno k tíži, že respektoval usnesení vlády o nemožnosti přijímat žádosti o zaměstnaneckou kartu a o její podání se proto ani nepokusil.

8. Další žalobní námitkou bylo brojeno proti absenci razítka a podpisu oprávněné úřední osoby na prvostupňovém rozhodnutí.

9. Závěrem žalobce namítal, že se zájemci o zaměstnaneckou kartu mohli v období ode dne 18. 7. 2018 do dne 31. 8. 2019 pokusit o registraci pouze dne 6. 6. 2019, kdy bylo vyhověno pouze 200 zájemcům. Žalobce namítal, že pravomoc svěřená zastupitelskému úřadu na základě § 169f zákona o pobytu cizinců vykazuje znaky libovůle, a to zejména proto, že za dobu delší jak jeden rok umožnila registraci pouze jedenkrát. Žalobce dále zvažoval ústavnost § 169f zákona o pobytu cizinců, neboť způsob sjednání termínu k osobnímu podání žádosti je zcela ponechán na úvaze zastupitelského úřadu a pro cizince je takové jednání nepředvídatelné. Ustanovení § 169f zákona o pobytu cizinců žalobce shledal v rozporu s čl. 36 odst. 4 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v rozporu s čl. 79 odst. 3 Ústavy.

II. Vyjádření žalovaného

10. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

11. Žalovaný je přesvědčen o neexistenci objektivních důvodů pro upuštění od osobního podání žádosti a zdůraznil, že žalobce nedoložil, že by se bez úspěchu pokoušel sjednat si termín k osobnímu podání žádosti. Žalovaný dále uvedl, že argumentovat obdobím od 18. 7. 2018 do 6. 6. 2019, je ve vztahu k žalobci irelevantní, neboť se v tomto období podle všeho nepokusil žádost jakýmkoli způsobem podat.

12. Žalovaný dále uvedl, že poskytl dva termíny pro registraci k osobnímu podání žádosti o dlouhodobý pobyt, přičemž tyto termíny zveřejnil vždy s dostatečným předstihem. Žalovaný nerozporoval, že termín naplánovaný na den 9. 7. 2019 se neuskutečnil, nicméně byl odložen na den 9. 8. 2019. Žalovaný neshledal ve svém počínání vyvstání překážky na straně zastupitelského úřadu, která by znamenala důvod pro případné upuštění od osobního podání žádosti. Žalovaný upozornil, že žalobce setrval v rovině tvrzení, ale nijak neprokázal, že by se opakovaně a neúspěšně pokoušel o registraci po delší časové období.

13. Ke zbylým žalobním bodům žalovaný uvedl, že nemohly být posuzovány v rámci řízení o rozkladu, neboť překračovaly zákonný rámec, přesto se k nim však vyjádřil. Jakýkoli rozpor postupu správních orgánů s Listinou základních práv a svobod žalovaný neshledal. Žalovaný dále zdůraznil, že cizinci neplyne z žádného právního předpisu subjektivní právo na vydání zaměstnanecké karty. Žalovaný také odmítl tvrzený rozpor s evropskými právními předpisy a uvedl, že to vyplývá též z důvodové zprávy k zákonu o pobytu cizinců. Žalovaný nesouhlasil ani s namítanou diskriminací na základě státní příslušnosti, neboť množství žádostí o povolení k pobytu za výdělečnými účely ovlivňuje řada faktorů, které jsou pro občany z jednotlivých států rozdílné. Žalobní argumentaci založenou na smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a X o právní pomoci ve věcech občanských a trestních označil žalovaný za zcela irelevantní a neaplikovatelnou na projednávanou věc.

III. Obsah správního spisu

14. Ze správního spisu vyplynuly pro projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Dne 30. 7. 2019 obdržel zastupitelský úřad žádost žalobce o upuštění od povinnosti od osobního podání žádosti podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, k němuž byla také přiložena žádost žalobce o zaměstnaneckou kartu. Zastupitelský úřad vydal dne 2. 9. 2019 prvostupňové rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o upuštění od povinnosti osobního podání a v důsledku toho řízení o žádosti o zaměstnaneckou kartu zastaveno. Proti tomuto rozhodnutí byl žalobcem dne 5. 9. 2019 podán rozklad, v němž uváděl shodné důvody jako v žalobě, pro které nemohl podat žádost o zaměstnaneckou kartu osobně.

15. Dne 8. 11. 2019 bylo vydáno napadené rozhodnutí, jímž byl zamítnut rozklad a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zdůrazňoval, že na úřední desce a webových stránkách zastupitelského úřadu byly zveřejněny informace o možnosti registrovat se k osobnímu podání žádosti.

IV. Právní názor

16. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Soud ve věci rozhodl bez nařízeného jednání postupem podle § 51 odst. 1 s. ř. s.

17. Žaloba není důvodná.

18. V nyní projednávané věci byla zamítnuta žádost žalobce o upuštění povinnosti osobního podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty. Žalobce v prvé řadě popisoval svůj postup při podávání žádosti o upuštění povinnosti osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu.

19. Krajský soud úvodem odkazuje na příslušná zákonná ustanovení, která je nezbytné v projednávané věci aplikovat a respektovat.

20. Podle § 169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí, že žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu je cizinec povinen podat osobně. Odstavec 2 tohoto ustanovení stanovuje, že osobním podáním žádosti se rozumí úkon žadatele, při kterém se žadatel osobně dostaví ke správnímu orgánu, u kterého má být žádost podána, a osobě přímo se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu určené k přijetí žádosti podá žádost v době určené pro jednotlivé druhy a účely pobytových oprávnění a ve formě a způsobem, který stanoví tento zákon.

21. Podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců zastupitelský úřad může v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání žádosti upustit, pokud současně s doručením žádosti cizinec doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Řízení je v případě podle věty první zahájeno dnem, kdy žádost došla zastupitelskému úřadu. Neupustí-li zastupitelský úřad v případě podle věty první od povinnosti osobního podání žádosti, řízení o žádosti usnesením zastaví. Zastupitelský úřad může od povinnosti osobního podání žádosti upustit také bez uvedení důvodů cizincem, jsou-li mu důvody pro toto upuštění známy z jeho úřední činnosti, nebo může učinit na své úřední desce prohlášení, že od povinnosti osobního podání žádosti upouští pro určitý druh žádostí o pobytová oprávnění podaných v budoucnu, a to zejména v případech, pokud je cizinec nebo jeho zaměstnavatel účastníkem vládou schváleného programu.

22. Žalobce namítal, že důvody, pro které nemohl podat osobně žádost o zaměstnaneckou kartu a kvůli kterým se domáhal upuštění od této povinnosti, dosahovaly takové důležitosti, že se jednalo o odůvodněný případ, jak se předpokládá v § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. S tímto závěrem se však žalovaný ani zdejší soud neztotožnili. Žalobce v žalobě uvedl, že má-li cizinec „jakýkoli“ důvod, pro který nemůže podat žádost osobně, pak mu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců zaručuje možnost podat žádost jiným způsobem, a tím zahájit řízení o ni. Takový výklad je však zcela nesprávný a velmi extenzivní. Skutečnost, že se žalobce pokusil dne 6. 6. 2019 sjednat si termín osobního podání žádosti, avšak pro naplnění kapacity byl neúspěšný, nelze hodnotit jako okolnost, která zapříčinila situaci podřaditelnou pod odůvodněné případy předpokládané v § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Za takové situace mohl žalobce vyčkat na nový termín pro registraci, který byl plánován na den 9. 7. 2019, ačkoliv došlo ke zrušení tohoto termínu, nejednalo se o zrušení bez náhrady, ale, jak žalovaný uvedl, tento termín byl nahrazen termínem 9. 8. 2019. Ani tato skutečnost, nebyla žalobcem nijak rozporována.

23. Krajský soud má za to, že žalobci nebránily žádné objektivní okolnosti ve snaze domáhat se sjednání termínu pro podání žádosti dne 9. 8. 2019. Žalobce se po jediném neúspěšném pokusu o sjednání si termínu osobního podání žádosti uchýlil k nestandardnímu postupu nezohledňujícímu zákonné postupy pro získání přístupu ke správním orgánům pro podání žádosti, což jej dovedlo k negativnímu výsledku celého řízení. Každý cizinec je povinen respektovat právní řád státu, v němž žádá o pobyt, a v souladu s ním postupovat při uplatňování této žádosti, což žalobce neučinil.

24. Jako další objektivní důvod, který žalobci bránil v osobním podání žádosti a pro který žádal o upuštění od povinnosti osobního podání, bylo očekávané stanovení kvót pro přijímání žádostí o běžné zaměstnanecké karty. Žalobce předpokládal, že bude stanovena nulová kvóta pro přijímání žádostí, a proto, dle jeho názoru, jediná cesta vedoucí k podání žádosti o zaměstnaneckou kartu dříve, než nabude účinnosti novela umožňující stanovení kvót, byla ta, kterou zvolil, a to současné podání žádosti o upuštění povinnosti osobního podání s žádostí o zaměstnaneckou kartu. Krajský soud však s tímto názorem striktně nesouhlasí a tento výklad § 169d zákona o pobytu cizinců shledává za naprosto nevyhovující smyslu tohoto ustanovení. Krajský soud souhlasí s tvrzením, že v případě existence překážky na straně zastupitelského úřadu je cizinci upuštěno od povinnosti osobního podání, neboť mu nelze klást k tíži neschopnost správního orgánu zajistit patřičné podmínky pro podání žádosti. Nicméně v projednávané věci nevyvstala na straně zastupitelského úřadu žádná překážka bránící v osobním podání žádosti při splnění stanovených podmínek, neboť zastupitelský úřad řádně určil termíny, v nichž bylo možné registrovat se na příslušný den pro osobní podání žádosti. Argumentovat teprve v budoucnu platnými právními předpisy není případné, a proto nebyla shledána žalobní námitka založená na teprve očekávané účinnosti ustanovení § 181b zákona o pobytu cizinců a nařízení vlády č. 220 důvodnou.

25. Žalobce namítal, že od 18. 7. 2018 nebylo umožněno osobní podání žádosti o zaměstnaneckou kartu a nebylo možné ujednání si termínu ve smyslu § 169f zákona o pobytu cizinců. Podle § 169f zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do dne 30. 7. 2019, tedy účinném v době podání žádosti žalobce, byl žadatel povinen si předem sjednat termín osobního podání žádosti o udělení dlouhodobého víza nebo žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo trvalému pobytu způsobem, který zastupitelský úřad zveřejní na své úřední desce. Krajský soud je přesvědčen, že osobní podání ve smyslu § 169f zákona o pobytu cizinců bylo možné, neboť zastupitelský úřad zveřejnil na úřední desce již dne 22. 5. 2019 termín určený k registraci termínů k osobnímu podání žádosti, tedy v souladu s uvedeným ustanovením zveřejnil na své úřední desce způsob sjednání termínu osobního podání žádosti.

26. K žalobnímu bodu týkajícímu se tvrzené protiústavnosti § 169f zákona o pobytu cizinců krajský soud uvádí, že oprávnění zastupitelského úřadu určit způsob sjednání termínu osobního podání neporušuje čl. 36 odst. 4, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ani čl. 79 odst. 3 Ústavy, jak se domnívá žalobce. Článek 36 LZPS zaručující spravedlivý proces v odstavci 4 stanoví, že v rámci domáhání se práva před správními orgány jsou podmínky a podrobnosti stanoveny zákonem, což bylo dle názoru soudu splněno, neboť předmětné zákonné ustanovení určilo, že zastupitelský úřad stanoví způsob sjednávání termínu, který zveřejní na úřední desce. Tvrzená nepředvídatelnost rovněž není namístě, neboť zastupitelský úřad v dostatečném předstihu na úřední desce v předmětné věci zveřejnil způsob sjednání termínu pro osobní podání žádosti. Co se týče čl. 2 odst. 2 LZPS, který stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, zdejší soud také nemá za porušený, neboť zastupitelský úřad byl zmocněn zákonem k příslušnému postupu, který neporušoval žádná zákonná ustanovení, ale byl v souladu s právními předpisy ČR. V neposlední řadě bylo namítáno porušení čl. 79 odst. 3 Ústavy, který zaručuje správním úřadům na základě zákona a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny. K tomu zdejší soud uvádí, že zastupitelský úřad nevydával právní předpisy, jak se žalobce mylně domníval, ale pouze specifikoval způsob sjednávání si termínu, tudíž ani tento žalobní bod nebyl shledán důvodným.

27. Argumentace žalobce nefunkčností systému pro sjednávání si termínů pro podání žádosti ode dne 18. 7. 2018 není dle zdejšího soudu významná. Zdejšímu soudu není známo, že by se žalobce v příslušném období pokoušel o sjednání termínů pro podání žádosti. Žalobce v žalobě nijak neprokázal, že by se již v minulosti pokoušel o sjednání termínu, z toho důvodu nelze okolnosti týkající se faktického výpadku provozu systému pro přijímání žádostí nastalé v období od 18. 7. 2018 do 6. 6. 2019 jakkoli zohledňovat v nyní projednávané věci. Žalobce uvedl, že nemůže svou snahu podat žádost v době účinnosti usnesení vlády č. 474 nikterak prokázat, neboť neprobíhala žádná registrace pro podávání žádostí. K tomu zdejší soud sděluje, že žalobce i v době účinnosti usnesení vlády č. 474 se mohl pokusit svou žádost podat způsobem, který zvolil i nyní a obejít tak zákonný způsob osobního podání žádosti tím, že k žádosti o zaměstnaneckou kartu přiloží žádost o upuštění od povinnosti osobního podání. Krajský soud podotýká, že žalobce mohl i jinými způsoby prokázat jakoukoli snahu podat žádost v inkriminovaném období, a to například doložením dokladů přikládajících k žádosti a datovaných z období nefunkčnosti systému, které by již mohl mít obstarané. Žalobce musí nejen tvrdit, ale též svá tvrzení náležitým způsobem prokázat, což se zcela jednoznačně nyní nestalo, žalobce nepřednesl jediný důkaz, který by prokazoval pravdivost jeho tvrzení.

28. Příležitost, kterou umožňuje § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, a to upuštění od povinnosti osobního podání, však nelze interpretovat tak, že nesplní-li cizinec nastavená kritéria, pak je možné je nerespektovat tím, že požádá o upuštění od osobního podání a této žádosti bude v souladu s § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců vyhověno. Žalobce v § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců spatřuje jakousi automatičnost pro všechny případy, kdy se nepodaří cizinci podání žádosti standardní cestou, což je však výklad naprosto nepřijatelný. Ze samotného lexikálního výkladu tohoto ustanovení je zjevné, že se nejedná o postup, který lze paušalizovat na veškeré případy, kdy se cizinci nepodaří podat žádost osobně. V dikci § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců je stanoveno, že správní orgán „může“, nikoli však musí, v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání žádosti upustit. Aby bylo možné postupovat podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců muselo by se jednat o výjimečnou situaci, cizinec by musel dostatečně a jednoznačně prokázat, že mu svědčí dostatek důvodů, pro které lze konstatovat, že se jedná o předpokládaný odůvodněný případ. Zpravidla dochází k využívání tohoto ustanovení tehdy, je-li trvání na osobním podání žádosti tvrdé a nerozumné (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2015, č. j. 6 Azs 77/2015-36, ze dne 27. 7. 2016, č. j. 10 Azs 219/2015-67, či ze dne 8. 9. 2016, č. j. 10 Azs 163/2016-37), což se ovšem v nyní projednávané věci nestalo, jakákoli tvrdost či nerozumnost nebyla zdejším soudem v postupu správních orgánů při vyřizování žádosti žalobce shledána a neplyne ani z argumentace žalobce.

29. Krajský soud na tomto místě odkazuje na bohatou judikaturu, která se již opakovaně zabývala výkladem pojmu odůvodněný případ, který je předpokládán § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců pro to, aby mohlo dojít k onomu upuštění povinnosti osobního podání žádosti. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Azs 213/2018 – 22, praví: „Je třeba nicméně dodat, že citované ustanovení v sobě obsahuje nejen správní uvážení, ale kombinuje je s neurčitým právním pojmem „odůvodněný případ“. Tento pojem nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Správnímu orgánu je poskytován prostor pro zhodnocení, zda konkrétní situace patří do rozsahu daného neurčitého právního pojmu, či nikoliv. Míra „uvážení“ správního orgánu se zde zaměřuje na skutkovou podstatu a její vyhodnocení. Naplnění obsahu neurčitého právního pojmu s sebou nese povinnost správního orgánu rozhodnout způsobem, který norma předvídá. Kombinace správního uvážení s neurčitým právním pojmem tedy zpravidla omezuje diskreční pravomoc správního orgánu.“ 30. Krajský soud dále zdůrazňuje, že žalobce pokusil pouze jednou podat svou žádost zákonem předpokládaným způsobem v termínu pro to určeném, a i proto nelze nastalou situaci hodnotit jako odůvodněný případ. Na podporu tohoto závěru zdejší soud odkazuje ve shodě s žalovaným na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2019, č. j. 1 Azs 217/2019 – 32: „Pokud by i přesto uchazeč po několika neúspěšných pokusech termín schůzky nezískal, bylo by za takové situace možno uvažovat o postupu podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců.“ Dále zdejší soud odkazuje také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2020, č. j. 2 Azs 147/2019 – 41, který rovněž posuzoval kritéria pro určení odůvodněného případu ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců: „Nejvyšší správní soud posuzoval otázku, zda lze bez dalšího dobu jednoho měsíce, po kterou nebylo možné sjednat si termín pro osobní podání žádosti, považovat za nepřiměřenou ve smyslu rozsudku rozšířeného senátu NSS ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 - 52, tj. zda může jít o odůvodněný případ ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud konstatoval, že ve většině případů tomu tak skutečně nebude, neboť tato doba je sama o sobě poměrně krátká na to, aby se výraznějším způsobem dotkla práv žadatelů. Dále uvedl, že je třeba „s ohledem na tvrzení stěžovatele, že se již několik měsíců předtím neúspěšně snažil sjednat si termín k osobnímu podání žádosti o zaměstnaneckou kartu prostřednictvím systému Visapoint, zohlednit (v případě, že bude toto tvrzení stěžovatele prokázáno) rovněž tuto dobu. Jinými slovy řečeno, doby, po které nebylo, byť z různých důvodů (např. nefunkčnost systému Visapoint a přechod na jiný objednací systém), žadateli umožněno sjednat si termín pro osobní podání žádosti, se sčítají“ (bod 28). Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „pro posouzení věci nejsou rozhodné jen důvody, pro které se stěžovatel údajně nemohl v systému Visapoint registrovat, ale také doba, po kterou tak nemohl z příčin nikoli na své straně učinit. Stěžovateli totiž i přes problémy popsané v rozhodnutí ministra muselo být umožněno podat žádost v přiměřeném časovém horizontu a lidsky důstojným způsobem.“ Krajský soud shrnuje, že v případě žalobce nedošlo ke sčítání dob, po které se žalobci nedařilo sjednat termín, neboť podle dostupných informací se žalobce neúspěšně pokusil pouze dne 6. 6. 2019 o podání žádosti a nevyčkal další možnosti.

31. Z uvedené judikatury vyplývá, že teprve opakované a dlouhodobě neúspěšné pokusy o sjednání si termínu schůzky mohou vést k užití § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Žalobce se domníval, že jeho situace je podřaditelná pod zmiňovaný závěr Nejvyššího správního soudu uvedený v rozsudku NSS č. j. 1 Azs 217/2019 – 32, jehož úryvek byl uveden výše v odstavci 28 tohoto rozsudku. S tímto tvrzením zdejší soud nesouhlasí, neboť zcela jednoznačně citovaný úryvek nedopadá na projednávanou věc, žalobce se pouze jedenkrát pokusil o řádné sjednání si termínu osobní schůzky, zatímco NSS v odkazovaném judikátu vyžaduje, aby došlo k několika neúspěšným pokusům, v opačném případě není namístě aplikace § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Žalobce správně uvedl, že jeho neúspěšný pokus dne 6. 6. 2019 o sjednání si termínu pro osobní podání žádosti, lze považovat za ojedinělý pokus a nepostačující k aplikaci § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, a proto podklad prokazující neúspěšný pokus dne 6. 6. 2019 ani nepřiložil ke své žádosti o upuštění podané dne 30. 7. 2019 zastupitelskému úřadu. V případě žalobce však nebylo shledáno naplnění ani jiných důvodů umožňujících aplikaci § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Argumentace žalobce založená na rozhodnutí žalovaného ve zcela jiné věci a nijak nesouvisející je naprosto irelevantní, rozhodovací praxe správních orgánů není pro správní soudy nijak závazná. Nicméně z citace uvedené v žalobě jsou potvrzeny závěry, které zastává jak žalovaný tak zdejší soud, a tedy že žadatel v žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání musí doložit kompletní a věrohodné důkazy o neúspěšných pokusech se zaregistrovat.

32. Nad rámec věci zdejší soud podotýká, že pokud by cizincům, kteří žádají o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu, bylo z důvodu, že si již nemohou řádným způsobem předpokládaným zákonem sjednat termín osobního podání, vyhověno, pak by zcela postrádala smysl právní úprava politiky České republiky v oblasti zaměstnanecké migrace a bez ohledu na oprávnění státu regulovat systém přijímání žádostí, by si cizinci z třetích zemí mohli zcela neomezeně podávat různým způsobem žádosti bez ohledu na možnosti zastupitelského úřadu tyto žádosti zpracovávat.

33. Žalobce namítal, že aplikace § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců zaručuje dodržení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čili zajišťuje cizinci zachování práva na přístup k orgánu veřejné moci. Článek 36 odst. 1 Listiny zaručuje právo na spravedlivý proces, „který zaručuje každému právo na spravedlivý proces nejen v řízení před soudem, nýbrž i v řízení před správním orgánem. Jedná se tedy o základní právo, které může být omezeno jen ve prospěch jiného ústavního principu.“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2012, čj. 1 As 19/2010 – 106, č. 2801/2013 Sb. NSS).

34. Krajský soud odkazuje v souvislosti s posuzováním souladu postupu správních orgánů s čl. 36 odst. 1 LZPS na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2012, č. j. 8 As 90/2011 – 62, „žadatel o vízum, jakkoli nemá právní nárok na vstup do České republiky, má právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) při vyřizování žádosti o takový vstup. Toto právo v sobě zahrnuje především předvídatelné a běžným žadatelem obvykle splnitelné procedurální podmínky podání a vyřízení žádosti, k nimž je nutno počítat i možnost podat žádost v reálném čase a lidsky důstojným způsobem, například bez nutnosti obracet se na neoficiální zprostředkovatele.“ Tyto závěry byly potvrzeny rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016-52, kde bylo konstatováno: „je na veřejné správě, jakým způsobem „technicky“ uspořádá vyřizování žádostí o nejrůznější pobytová oprávnění tak, aby byla schopna je za přiměřených nákladů zvládat. Musí však v každém případě umožnit žadatelům takové žádosti v přiměřeném časovém horizontu a lidsky důstojným způsobem podat. Je na veřejné správě, zda ke splnění tohoto úkolu využije informační technologie, vícestupňovou proceduru posuzování žádostí, prvky náhodného výběru, nástroje ekonomické regulace (správní poplatky v citelné výši) anebo kombinaci některých z těchto či jiných nástrojů. Zvolené nástroje však musí být založeny na racionálních a férových pravidlech a umožňovat průběžnou i následnou kontrolu toho, že nejsou zneužívány či používány svévolně. (...) skutečnost, že cizinec žádá o nenárokový pobytový titul, nevede k závěru, že nemá vůbec nárok na podání žádosti. Toto právo vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny nelze pouhým poukazem na nenárokovost pobytového oprávnění derogovat.“ 35. Krajský soud zohlednil výše uvedené závěry Nejvyššího správního soudu a dospěl k názoru, že k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod postupem správních orgánů nedošlo. Zastupitelský úřad neznemožnil žalobci možnost podat žádost o zaměstnaneckou kartu, avšak určil konkrétní termíny, ve kterých bylo nutné takové podání učinit. Krajský soud má za to, že cizincům je tímto systémem zajištěno podání žádosti lidsky důstojným způsobem a zároveň mezi termíny, o něž v této věci šlo, a to den 6. 6. 2019 a den 9. 7. 2019 posunutý na den 9. 8. 2019, je přiměřený časový odstup, přičemž tento interval mezi dny určenými ke sjednávání termínů není intervalem nepřiměřeně dlouhým, znemožňujícím cizincům v rozumném horizontu opakovat snahu o podání žádosti. Zastupitelský úřad zvolil vhodný způsob regulování žádostí cizinců a zdejší soud má za to, že k porušení čl. 36 odst. 1 LZPS nedošlo, neboť chod zastupitelského úřadu v rámci podávání žádostí cizinců probíhal v zákonném rámci. Jak stanoví odst. 4 článku 36 LZPS podmínky a podrobnosti upravuje zákon, v nyní projednávané věci to byl zákon, který určuje jisté meze přístupu ke správním orgánům. V § 169f zákona o pobytu cizinců je výslovně uvedeno, že zastupitelský úřad stanoví způsob, jakým lze podávat žádosti.

36. Další žalobní námitkou žalobce brojil proti ustanovení § 181b zákona o pobytu cizinců, které je dle jeho názoru v rozporu s čl. 79 odst. 5 SFEU, neboť dle žalobce je možné, aby stát stanovoval pouze objem počtu vstupů státních příslušníků třetích zemí, ale nemůže již regulovat objem přijímaných žádostí. Krajský soud zdůrazňuje, že veškerou žalobní argumentaci založenou na kritice § 181b zákona o pobytu cizinců a nařízení vlády č. 220/2019 Sb. považuje z důvodu jejich neúčinnosti v době, kdy žalobce podal žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu, za naprosto irelevantní. Zdejší soud se domnívá, že samotná skutečnost, že v době, kdy nastala projednávaná situace, tyto právní předpisy účinně neexistovaly, je dostatečným důvodem pro hodnocení všech žalobních námitek s tímto souvisejících jako nedůvodných, přesto však byly nad rámec nutného i tyto námitky soudem řádně vypořádány.

37. Článek 79 odst. 5 SFEU stanoví, že tento článek se nedotýká práva členských států stanovit objem vstupů státních příslušníků třetích zemí přicházejících ze třetích zemí na jejich území s cílem hledat tam práci jako zaměstnanci nebo osoby samostatně výdělečně činné.

38. Podle ustanovení § 181b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců vláda nařízením stanoví maximální počet žádostí, které lze podat v rámci období 1 roku rozvrženého rovnoměrně na jednotlivé kalendářní měsíce na příslušném zastupitelském úřadu, jde-li o žádosti o zaměstnaneckou kartu. Odstavec 2 tohoto ustanovení zakotvuje, že v případě víza k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání a zaměstnaneckých karet může být maximální počet žádostí, které lze podat v rámci období 1 roku rozvrženého rovnoměrně na jednotlivé kalendářní měsíce na příslušném zastupitelském úřadu, dále rozvržen na maximální počet žádostí o víza k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání a o zaměstnanecké karty, které lze podat v rámci jednotlivých vládou schválených programů, a maximální počet ostatních žádostí o víza k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání a zaměstnaneckou kartu.

39. Krajský soud neshledal ani tuto námitku žalobce důvodnou. Krajský soud považuje za vhodné na tomto místě odkázat na důvodovou zprávu k zákonu č. 176/2019 Sb., jímž došlo k zavedení nového ustanovení § 181b do zákona o pobytu cizinců. „Na základě nového ustanovení § 181b bude vláda nově oprávněna stanovit maximální počet podaných žádostí o jednotlivé druhy pobytových oprávnění za účelem výkonu ekonomické činnosti na území. Toto oprávnění vyplývá přímo z primárního práva EU (čl. 79 odst. 5 SFEU). Pokud vláda toto oprávnění využije, bude na základě nařízení stanoven maximální počet podaných žádostí o určité druhy pobytových oprávnění: a) vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, b) povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování ac) zaměstnaneckou kartu. (...) V případě, že na příslušném zastupitelském úřadě budou zavedeny kvóty, bude žádost nepřijatelná rovněž v případech, kdy v určitém časovém období bude dosaženo maximálního počtu žádostí stanoveného nařízením vlády podle ustanovení § 181b odst. 1) tohoto zákona nebo tímto zákonem (srov. bod 6 přechodných ustanovení v čl. II tohoto zákona). Tento maximální počet žádostí je nepřekročitelný a započítávají se do něj i žádosti, které byly podány v rámci stanoveného limitu, které však byly nepřijatelné z jiného důvodu uvedeného v § 169h odst. 1 nebo odst. 2.“ 40. Z citovaného obsahu důvodové zprávy nevyplývá žalobcem poukazovaný rozpor s čl. 79 odst. 5 SFEU. Krajský soud se zcela shoduje s výkladem zavedeného ustanovení § 181b zákona o pobytu cizinců tak, jak byl prezentován v důvodové zprávě a který sám poukazuje na soulad s článkem 79 odst. 5 SFEU. Žalobce rozlišuje mezi počtem podaných žádostí a počtem skutečných vstupů cizích státních příslušníků na území ČR, k tomu soud uvádí, že takové rozlišování činěné žalobcem je ryze účelové. Jak je popsáno v poslední větě citované důvodové zprávy počet žádostí je nepřekročitelný a započítávají se do něj také žádosti neúspěšné, tedy takové, které nevyústí ve vstup cizince na území České republiky. Krajský soud zdůrazňuje oprávnění, které je v souladu právě s čl. 79 odst. 5 SFEU, a to právo členských států určit si počet přijímaných cizích státních příslušníků ze třetích zemí. Krajský soud dále poukazuje též na judikaturu NSS, který již v rozsudku ze dne 25. 4. 2019, č. j. 1 Azs 2/2019 – 54, předpokládal zavedení § 181b zákona o pobytu cizinců a regulaci počtu žádostí víceméně aproboval, neboť nevyjádřil žádnou obavu nad úmyslem předmětného článku SFEU poskytnout členským státům oprávnění regulovat pouze počty úspěšných žádosti nikoli počty všech přijímaných žádostí v jednotlivé dny. Krajský soud tuto námitku uzavírá tím, že postup správních orgánů byl zcela v souladu s právními předpisy v aktuálním znění a nedošlo tak ke vzniku nezákonnosti jak v postupu správních orgánů, tak ani v napadeném rozhodnutí. Zdejší soud nad rámec věci opětovně zdůrazňuje, že námitky žalobce založené na očekávané účinnosti § 181b zákona o pobytu cizinců a nařízení vlády nemohou být důvodné, neboť nelze stavět svou argumentaci na právních předpisech, které v době, kdy nastala projednávaná událost, neexistovaly, tudíž nijak nesouvisí s projednávanou věcí.

41. Žalobní námitku týkající se diskriminace cizinců včetně žalobce na základě státní příslušnosti tím, že zastupitelské úřady v závislosti na tom, v jaké zemi se cizinec nachází, stanovují objem přijímaných žádostí, zdejší soud striktně zamítá. Žalobce v souvislosti s tvrzenou diskriminací namítal porušení čl. 18 SFEU, který zní, „V rámci použití Smluv, aniž jsou dotčena jejich zvláštní ustanovení, je zakázána jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti.“ 42. Krajský soud k tvrzené diskriminaci na základě státní příslušnosti odkazuje v prvé řadě na právní argumentaci uvedenou v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2020, č. j. 29 A 72/2018 - 59, který je aplikovatelný také na projednávanou věc: „V obecné rovině soud nepřisvědčil argumentaci žalobkyně, že žadatelé z Vietnamu, kteří jsou povinni podávat své žádosti o pobytová oprávnění na zastupitelském úřadě v Hanoji, jsou diskriminováni na základě své státní příslušnosti. Podstatu principu rovného zacházení (tj. nediskriminace) je možno - jednoduše řečeno - vyjádřit slovy „ve shodných případech shodně, v rozdílných případech rozdílně.“ Vzhledem k tomu, že v různých státech panuje různý zájem o pobytová oprávnění v České republice, je zcela logické, že se v jednotlivých státech konkrétní (technické) aspekty fungování zastupitelských úřadů, typicky pokud jde o objednávací systémy k podávání jednotlivých žádostí, liší. Správní úřady při výkonu pravomoci v zahraničí nemají stejné technické a personální možnosti jako správní úřady na území České republiky a jejich provoz je podstatně nákladnější než provoz tuzemských správních úřadů. S ohledem na zvláštní povahu výkonu státní správy v zahraničí a z toho vyplývajících omezení tedy nelze jakoukoli pociťovanou nedostatečnost kapacit považovat za nezákonnou. Obdobně v již citovaném rozsudku ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016-52, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu konstatoval, že „si je vědom, že zejména v zemích, kde existuje vysoký přetlak poptávky po zaměstnání v České republice nad nabídkou, kterou je Česká republika z politických, společenských a ekonomických důvodů ochotna akceptovat (typicky Vietnam či Ukrajina), musí existovat systém, který efektivně, tedy zejména za únosných nákladů, jež ponese český stát, dokáže zvládnout velkou masu žádostí o pobytová oprávnění nejrůznějšího druhů, z nichž převážné většině nebude vyhověno. Česká republika má v zásadě neomezený prostor k úvaze, nakolik umožní státním příslušníkům té či oné země pracovat či vyvíjet jinou aktivitu v České republice; svou praxi v tomto ohledu může měnit podle svých potřeb.“ Intervence soudu by však byla namístě v okamžiku, pokud by sjednání termínu k osobnímu podání žádosti „nebylo s ohledem na kapacitu a organizaci žalovaného v podstatě možné, případně pokud by nebylo možné v přiměřené době“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2019, č. j. 5 Azs 234/2018-43).“ 43. Krajský soud se zcela ztotožňuje s uvedenou citací, a proto má za to, že k porušení zákazu diskriminace jakékoli, tedy ani diskriminace na základě státní příslušnosti, nedošlo. Zastupitelské úřady jsou v různých zemích různě využívané, a proto musí být jejich postupy regulovány individuálně v souvislosti s poptávkou o příslušné pobytové oprávnění. Ostatně, pokud by na zastupitelském úřadě v Hanoji podával žádost cizinec, který by však byl jiné než Vietnamské národnosti, platila by pro něj tatáž pravidla, která musí dodržovat žalobce a spolu s ním další cizinci podávající žádost na tomto zastupitelském úřadu. Krajský soud k námitce diskriminace na základě státní příslušnosti uzavírá, že v nastalé situaci v žádném případě nedochází k porušování zákazu diskriminace, ať už jakékoli a zakotvené v kterékoli z namítaných právních dokumentů EU, a proto zdejší soud hodnotí i tuto námitku jako zcela nedůvodnou.

44. Žalobce dále namítal rozpor ustanovení § 181b zákona o pobytu cizinců a nařízení vlády č. 220/2019 Sb. se směrnicí 2011/98/EU, a to konkrétně s čl. 8 odst.

3. Podle čl. 8 odst. 3 směrnice 2011/98/EU může být žádost považována za nepřípustnou z důvodu stanovení objemu vstupů přijímaných státních příslušníků třetích zemí přicházejících za účelem výkonu zaměstnání, a nemusí být z tohoto důvodu zpracována. Žalobce opětovně argumentoval tím, že nelze stanovovat počty pro přijímané žádosti, ale lze regulovat pouze počty skutečných vstupů cizinců na území. Zdejší soud ohledně toho odkazuje na odst. 38 tohoto rozsudku, v němž se soud již s totožnou námitkou vypořádal a zároveň zdejší soud dodává, že stanovení kvót bylo nezbytné taky z kapacitních důvodů zastupitelského úřadu. Na zastupitelském úřadu v Hanoji docházelo k přetlaku v počtu přijímaných žádostí a nebylo v možnostech zastupitelského úřadu zpracovávat tak velké množství žádostí o zaměstnanecké karty. Krajský soud podotýká, že sjednávání termínů musí nutně odrážet a zohledňovat na straně jedné organizační, technické a personální možnosti daného zastupitelského úřadu a na straně druhé výši poptávky po těchto termínech, a to bylo zohledněno i v nyní projednávané věci, když byly stanoveny konkrétní termíny pro podávání žádostí o určitém počtu.

45. Žalobce namítal, že důvodem pro stanovení kvót pro počet přijímaných žádostí nebyla ochrana trhu práce v ČR, což je obecně účelem stanovení kvót a důvodem, který je schvalován rovněž směrnicí 2011/98/EU či SFEU. Dle žalobce byl důvod stanovení kvót odlišný od právně nezávadného důvodu ochrany trhu práce členského státu, zároveň však žalobce blíže nespecifikoval, jaký důvod dle jeho názoru vedl Českou republiku ke stanovení kvót. Krajský soud hodnotí tuto námitku jako irelevantní a nijak nepodloženou a konstatuje, že vláda České republiky s účinností od 1. 9. 2019 v rámci potřeby zajištění pracovních sil pro český trh práce a na to navazující koncept cílené ekonomické migrace rozhodla o zavedení kvót na příjem žádostí o zaměstnanecké karty a dlouhodobá víza za účelem podnikání. Žalobce pouze uvedl, že důvodem pro stanovení kvót nebyla ochrana trhu práce v ČR. Vzhledem k tomu, že zdejší soud nezaznamenal, že by došlo ke zneužití stanovení kvót či jiné nekalosti a ani žalobce nepřednesl žádné relevantní skutečnosti, o které by opíral své závěry, setrval soud na závěru, že stanovení kvót na základě § 181b zákona o pobytu cizinců a na základě nařízení vlády č. 220/2019 Sb. není v rozporu s unijním právem.

46. Krajský soud podotýká, že cílem zakotvení ustanovení § 181b zákona o pobytu cizinců má být regulace zahraniční poptávky, ekonomické migrace a reakce na personální kapacitu zastupitelských úřadů přijímajících žádosti o pobytová oprávnění. Právě na zastupitelském úřadě v Hanoji je tak vysoká poptávka, že ji personálně nebyl tento úřad schopen v neregulované podobě zpracovávat. Dále zdejší soud odkazuje na hodnocení čl. 79 SFEU formulované v rozsudku zdejšího soudu ze dne 25. 4. 2019, č. j. 1 Azs 2/2019 – 54: „Článek 79 SFEU upravuje společnou přistěhovaleckou politiku a ve svém odstavci 5 stanovuje, že se nedotýká práva členských států stanovit objem vstupů státních příslušníků třetích zemí přicházejících ze třetích zemí na jejich území s cílem hledat tam práci jako zaměstnanci nebo osoby samostatně výdělečně činné. O přímé účinnosti tohoto článku nelze uvažovat. Jeho obsahem je pouze obecná deklarace možnosti členských států stanovit objemová omezení vstupu státních příslušníků cizích zemí, neobsahuje dostatečně jasné, přesné a bezpodmínečné povinnosti, kterých by bylo možno se dovolávat (srov. rozsudek SDEU z 5. 2. 1963, 26/62, Van Gend en Loos, ECLI:EU:C:1963:1). Toto ustanovení zakládá v souladu se zásadou vázanosti zákonem oprávnění zákonodárce k vlastní vnitrostátní úpravě. Tedy, neukládá moci výkonné žádná konkrétní, jednoznačná a dostatečně určitá oprávnění k rozhodování o veřejných subjektivních právech jednotlivců. Na toto ustanovení navazuje čl. 8 odst. 3 směrnice, podle kterého může být žádost považována za nepřípustnou z důvodu stanovení objemu vstupů přijímaných státních příslušníků třetích zemí přicházejících za účelem výkonu zaměstnání, a nemusí být z tohoto důvodu zpracována. V prvé řadě soud konstatuje, že citované ustanovení směrnice nebylo doposud transponováno do českého právního řádu. Nevyužil-li český zákonodárce evropským právem předpokládanou možnost zakotvit v zákoně o pobytu cizinců oprávnění stanovit objemy vstupů dle čl. 8 odst. 3 směrnice, nemůže být (s ohledem na principy demokratického právního státu, které soud zdůraznil již výše) neaktivita zákonodárce nahrazena činností moci výkonné.“ (pozn. podtrženo soudem) K tomu krajský soud uvádí, že tento rozsudek byl vydán ještě v době, kdy nebyl zakotven § 181b do zákona o pobytu cizinců, s nímž však evropské předpisy již počítaly a opravňovaly členské státy k takovému kroku. Žalobce se v žalobě domáhal přímého účinku směrnice 2011/98/EU, což je vyloučeno ze stejného důvodu, z jakého je vyloučena přímá účinnost (či přesněji samovykonatelnost) čl. 79 SFEU odůvodněná ve shora uvedené citaci, což je přílišná obecnost bez stanovení konkrétních, jednoznačných požadavků kladených na postup správních orgánů při přijímání žádostí od cizinců z třetích zemí.

47. Krajský soud k žalobcem namítanému nesprávně učiněnému výkladu pojmů počet vstupů a počet žádostí uvádí, že možnost daná členským státům regulovat žádosti cizinců z třetích zemí, jim byla dána právě proto, aby nejen zajistily ochranu trhu práce pro své občany, ale také aby byly příslušné zastupitelské orgány schopny podávané žádosti zpracovávat a efektivně o žádostech rozhodovat, což by nebylo možné za situace, která se odehrává na Zastupitelském úřadu v Hanoji. Přetlak v podávání žádostí, který na zastupitelském úřadě byl, by nijak nevyřešila regulace počtu kladně vyřízených žádostí, neboť by zastupitelský úřad nemusel být schopen v rozumném časovém horizontu o podávaných žádostech rozhodovat, byť by velká část jich byla vyhodnocena negativně. Nastavený systém reguluje počty přijímaných žádostí v jednotlivých obdobích, přičemž jejich výše koresponduje s potřebou státu obsadit příslušná pracovní místa cizinci z třetích zemí, a to v takovém množství, aby nedošlo k poškození zájmů ČR a jejích občanů neobvyklým přílivem cizinců se zaměstnaneckou kartou.

48. Žalobce dále namítal porušení čl. 1 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a X o právní pomoci ve věcech občanských a trestních, která zaručuje občanům Vietnamu volný přístup k orgánům ČR příslušným v pracovních věcech, a tím i porušení čl. 10 Ústavy. I tuto námitku hodnotí zdejší soud jako naprosto nedůvodnou, a to z toho důvodu, že žalobce si účelově a naprosto nesprávně vyložil účel a smysl této mezinárodní smlouvy, která míří na soukromoprávní vztahy (resp. trestní řízení), což vyplývá již z jejího názvu. Postup zastupitelského úřadu jako správního orgánu v rámci řízení o žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců je řízením správním, tedy řízením regulovaným veřejnoprávními předpisy, tudíž se na něj uvedená smlouva nevztahuje. Na proces získání zaměstnanecké karty nelze nahlížet jako na pracovněprávní věc, ačkoliv čistě slovní výklad by k tomu mohl svádět. Vzhledem k tomu, že tato smlouva nijak nesouvisí s projednávanou věcí a nemohla být proto v řízení ani aplikována, porušení čl. 10 Ústavy, jak namítal žalobce, tak absolutně není namístě, a proto k jeho porušení nedošlo.

49. Žalobce argumentoval tím, že správní orgán prvního stupně vydal rozhodnutí již v době účinnosti nařízení vlády č. 220/2019 Sb., které stanovilo pro dobu 1 roka maximální počet přijímaných žádostí o zaměstnaneckou kartu ve výši 200. Správní orgány rozhodují podle skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí, avšak to nic nemění na tom, že platnost nařízení vlády č. 220/2019 Sb. by byla pro všechny žádající cizince o zaměstnaneckou kartu na Zastupitelském úřadě v Hanoji důvodem pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti, taková situace by byla naprosto absurdní.

50. Poslední žalobní námitkou bylo brojeno proti prvostupňovému rozhodnutí, které dle žalobce nebylo opatřeno otiskem razítka ani podpisem oprávněné úřední osoby, avšak tuto skutečnost nijak neprokázal. Krajský soud po zhlédnutí prvostupňového rozhodnutí obsaženého ve správním spise uzavírá, že ani tato námitka není shledána důvodnou, neboť prvostupňové rozhodnutí bylo opatřeno otiskem razítka a rovněž bylo podepsáno oprávněnou úřední osobou.

V. Závěr, náklady řízení

51. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

52. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.