č. j. 51 A 46/2020-45

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka a JUDr. Michala Hájka, Ph. D. ve věci žalobkyně: R. Ž. bytem zastoupena advokátem Mgr. Václavem Strouhalem sídlem Přátelství 1960, Písek proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U zimního stadionu 1952/2, České Budějovice za účasti osoby zúčastněné na řízení: V. Ž. bytem toho času v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2020, č. j. KUJCK 67808/2020 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah žaloby 1. Žalobou doručenou Krajskému soudu dne 24. 8. 2020 se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2020, č. j. KUJI 67808/2020 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo dle § 90 odst. 5 zamítnuto žalobčino odvolání a potvrzeno rozhodnutí prvostupňového správního orgánu Obecního úřadu Čimelice ze dne 23. 4. 2020, č. j. 2/2019/EO. Prvostupňovým rozhodnutím byl pro splnění toliko jedné zákonné podmínky ve smyslu § 12 odst. 1 písm. c) zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o evidenci obyvatel“), a to neužívání objektu, jehož adresa je vedena v evidenci obyvatel, zamítnut žalobčin návrh na zrušení údaje o místu trvalého pobytu žalobčina bývalého manžela V. Ž. (osoba zúčastněná na řízení; dále též „bývalý manžel“) s tím, že žalobčin manžel je stále spoluvlastníkem daného objektu.

2. Po shrnutí skutkového stavu žalobkyně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Žalobkyně s rozsáhlým odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvádí, že žalovaný se nevypořádal s odvolacími námitkami týkajícími se spoluvlastnického práva bývalého manžela, nepoužitelnosti katastru nemovitostí a zániku užívacího práva bývalého manžela na adrese Č. x (dále též „byt“), včetně důkazů a návrhů tento zánik prokazujících. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný vychází toliko z výpisu z katastru nemovitostí, kde není uvedeno, že bývalý manžel užívací právo měl a že jej nemohl pozbýt. Správní orgány nevycházejí z jiných důkazů, napadené rozhodnutí tudíž není náležitě odůvodněno. Stejně tak se správní orgány nevypořádaly s důkazními návrhy ohledně zániku spoluvlastnického práva bývalého žalobčina manžela. Odůvodnění napadeného rozhodnutí nesplňuje požadavky dle § 68 odst. 3 správního řádu, ani ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

3. Druhou skupinou námitek žalobkyně vytýká neúplně zjištěný skutkový stav. Správní orgány nezjišťovaly, zda v projednávané věci existuje užívací právo, přestože zánik užívacího práva žalobkyně tvrdila a uváděla návrhy k prokázání jeho zániku. Svým postupem správní orgány porušily základní zásady správního práva (§ 2 odst. 4, § 3 a § 4 odst. 2 s. ř.). Žalobkyně přitom k výzvě prvostupňového správního orgánu prokázala zánik užívacího práva k bytu u bývalého manžela, když správní orgán upozornila na odlišnosti v obsahu spoluvlastnického a užívacího práva. Správní orgány se k tomuto návrhu nevyjádřily, tudíž žalobkyni nepoučily, že neunáší důkazní břemeno a nevyzvaly ji k doplnění jejích tvrzení. Správní orgány se vůbec nezabývaly žalobkyní navrženými důkazy, čímž bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces.

4. Správní orgány obou stupňů se dopustily nesprávného právního posouzení věci, neboť vycházejí pouze z údajů v katastru nemovitostí, do kterého se zapisuje pouze vlastnické právo, nikoli právo věc užívat. Tato práva nelze dle žalobkyně směšovat, obsah těchto práv je odlišný. Zákon o evidenci obyvatel váže rozhodnutí o zrušení údaje o trvalém pobytu na zánik užívacího práva, nikoli na právo vlastnické. To, že žalobkyně a její bývalý manžel jsou rozvedeni, bývalý manžel se odstěhoval, není sporné. Odstěhováním však dle žalobkyně došlo k zániku práva bývalého manžela byt užívat, což bylo doloženo četnými prohlášeními, jakož i navrženými výslechy. Na tyto důkazní návrhy správní orgány nereagovaly.

5. Žalobkyně je přesvědčena, že v projednávané věci nelze vycházet z údajů obsažených v katastru nemovitostí, který práva nezakládá. Ani případné spoluvlastnické právo k bytu u žalobčina bývalého manžela nesvědčí o jeho právu nemovitost užívat. Tato skutečnost se nikde neuvádí a správní orgán měl k uvedenému provádět dokazování. Bývalému manželu žalobkyně náleží toliko holé spoluvlastnictví, bez práva byt užívat, tj. brát z něj požitky. Správní orgán koncepci spoluvlastnického práva nepochopil. Ustanovení § 12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel váže zrušení pobytu toliko na právo byt užívat, nikoli na vlastnictví bytu. Užívací právo nemůže založit údaj zanesený v katastru nemovitostí, ani z něj takové právo nevyplývá. Žalobkyně trvá na tom, že užívací právo bývalého manžela k předmětnému bytu zaniklo jeho odstěhováním se z něj. Tuto skutečnost žalobkyně uváděla, což správní orgán pominul. K tomu žalobkyně opět odkazuje na rozhodnutí NSS (č. j. 3 As 38/2008-82). Pokud žalobčin bývalý manžel nevyužívá své právo k bytu, ani se jej nedomáhá, lze usoudit, že došlo k dohodě o užívání bytu žalobkyní, a tedy že mu zaniklo právo byt užívat, resp. že se ho vzdal. Správní orgán si je vědom, že žalobčin manžel se z bytu vystěhoval, přesto se s touto skutečností ve svém rozhodnutí nevypořádal. K tomu žalobkyně odkazuje na § 762 občanského zákoníku s tím, že k ukončení užívacího práva k bytu u žalobčina bývalého manžela, resp. k ukončení sporu mezi ním a žalobkyní, došlo jeho odstěhováním, aniž by o tom musel rozhodnout soud. Pokud by chtěl žalobčin bývalý manžel užívací právo obnovit, mohl by tak učinit pouze na základě dohody se žalobkyní, resp. rozhodnutím soudu. Účelem údaje o trvalém bydlišti je informovat o tom, kde daná osoba skutečně bydlí. S tím jsou spojeny další následky, které mohou mít vliv rovněž na žalobkyni, např. v oblasti exekucí. Zápis v evidenci obyvatel tedy není v souladu s veřejným zájmem, k čemuž správní orgán rovněž při svém rozhodování nepřihlédl. K tomu žalobkyně opět odkazuje na judikaturu NSS (rozhodnutí ze dne 6. 2. 2007, č. j. 2 As 64/2005-108), která dovozuje, že součástí veřejného subjektivního práva na zvolení trvalého pobytu je právo na to, aby na zvolené adrese místa trvalého pobytu nebyly evidovány osoby, které nesplňují, resp. přestaly splňovat zákonné podmínky.

6. Žalobkyně je přesvědčena, že v projednávané věci byly prokázány obě podmínky definované § 12 odst. 1 písm. c) a § 12 odst. 2 zákona o evidenci obyvatel, pročež by měl být údaj o trvalém bydlišti žalobčina bývalého manžela na adrese Č. x zrušen. Shrnutí vyjádření žalovaného 7. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 15. 9. 2020 navrhl její zamítnutí. S odkazem na podrobnosti uvedené v napadeném rozhodnutí k žalobním námitkám uvedl, že v projednávané věci nebyly kumulativně naplněny obě podmínky uvedené v § 12 odst. odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel, neboť předmětný byt byl až do vydání napadeného rozhodnutí ve společném, dosud nevypořádaném spoluvlastnictví žalobkyně a jejího bývalého manžela. Žalovaný se žalobčinými námitkami zabýval, přesto je s ohledem na nesplnění zákonné podmínky přesvědčen, že v projednávané věci není možné o zrušení údaje o místu trvalého pobytu žalobčina bývalého manžela rozhodnout. Žalobkyně nesprávně směšuje neužívání nemovitosti se zánikem užívacího práva. Žalobčin bývalý manžel je oprávněn předmětnou nemovitost užívat z titulu vlastnického práva, resp. spoluvlastnictví k dané nemovitosti. Správní orgán neměl při rozhodování pochybnost o nesplnění podmínky neužívání nemovitosti bývalým manželem žalobkyně, proto nebylo třeba učinit další dokazování svědeckou výpovědí. Důvod pro zamítnutí žádosti byl v odůvodnění napadeného rozhodnutí uveden. Právní hodnocení soudu 8. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť byly splněny podmínky dle § 51 odst. 1 s. ř. s.

9. Žaloba není důvodná.

10. Na prvním místě se krajský soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí spolu s námitkou porušení § 68 odst. 3 správního řádu upravujícího náležitosti odůvodnění. Obecně rozlišujeme nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy, jestliže správní orgán neuvede konkrétní důvody, o něž se jeho rozhodnutí opírá, nevypořádá se se všemi odvolacími námitkami, či neuvede důvody, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené či v případě, že správní orgán opřel rozhodovací důvody o skutečnosti, které nebyly řádně zjištěny. Nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost spočívá zejména v absenci zákonných náležitostí rozhodnutí, dále nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno, jak bylo rozhodnuto, výrok rozhodnutí nekoresponduje s odůvodněním apod. Takovéto vady soud v žalobou napadeném rozhodnutí nezjistil, s čímž ostatně koresponduje i obsah samotné žaloby podrobně polemizující s důvody rozhodnutí a zjištěným skutkovým stavem.

11. Žalobkyně v podrobnostech namítá, že se žalovaný nevypořádal s námitkami týkajícími se významu spoluvlastnického práva žalobčina manžela k danému bytu. Tím, co znamená spoluvlastnické právo bývalého manžela k danému bytu, se žalovaný zabýval, ostatně právě na řešení této otázky je žalobou napadené rozhodnutí postaveno. To, že žalobkyně s právním hodnocením žalovaného nesouhlasí, neznamená, že by žalobou napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné. Za situace, kdy správní orgány považovaly za zásadní skutečnost, že bývalý manžel je spoluvlastníkem daného bytu, tuto otázku měly za prokázanou z výpisu z katastru nemovitostí, který je jakožto veřejný seznam nadán presumpcí správnosti, nebyly správní orgány povinny činit žádné další nadbytečné dokazování. Hodnocení toho, co je obsahem spoluvlastnického práva, v tomto případě není otázkou skutkovou, kterou by bylo nutné dokazovat, ale otázkou právní.

12. Stěžejním pro rozhodování v projednávané věci je posouzení důvodnosti žalobčina tvrzení, že byly splněny podmínky ve věci žádosti o zrušení trvalého pobytu žalobčina bývalého manžela na adrese Č. x, tudíž zda žalobkyní podaná žádost byla zamítnuta prvostupňovým správním orgánem správně.

13. Dle § 12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel rozhodne ohlašovna o zrušení údaje o místu trvalého pobytu, „zaniklo-li užívací právo občana k objektu nebo vymezené části objektu, jehož adresa je v evidenci obyvatel uvedena jako místo trvalého pobytu občana a neužívá-li občan tento objekt nebo jeho vymezenou část“.

14. Dle § 10 odst. 6 písm. c) je při ohlášení změny místa trvalého pobytu podle odstavce 5 občan povinen „doložit vlastnictví bytu nebo domu, nebo doložit oprávněnost užívání bytu, anebo předložit úředně ověřené písemné potvrzení oprávněné osoby o souhlasu s ohlášením změny místa trvalého pobytu“. V souladu s § 12a téhož zákona, je-li užívacím titulem vlastnické právo, nemusí být vlastnictví ani dokládáno, pokud si existenci tohoto práva může ohlašovna ověřit bezúplatně veřejným dálkovým přístupem v katastru nemovitostí.

15. Z citace předmětných ustanovení vyplývá, že ke zrušení údaje o místu trvalého pobytu může správní orgán přistoupit při kumulativním splnění dvou podmínek. První podmínkou je zánik užívacího práva občana k objektu. Užívací právo k objektu může být přitom dáno různými způsoby – vlastnickým právem, přenecháním věci k užívání jinému (nájemní vztah, podnájemní vztah, výprosa), věcným právem k věci cizí apod. Druhou podmínkou je nevyužívání objektu osobou, jejíž evidovaný trvalý pobyt má být zrušen. Naplnění druhé podmínky bylo v projednávané věci prokázáno, správními orgány nebylo rozporováno a jakékoli další dokazování této skutečnosti by bylo nadbytečné.

16. Předmětem hodnocení soudu zůstává prokázání splnění první ze zákonných podmínek pro zrušení údaje o místu trvalého pobytu, tedy žalobkyní namítaný zánik užívacího práva k bytu jejího bývalého manžela.

17. Jak uvedl prvostupňový správní orgán a jak je souladně vypořádáno v odůvodnění napadeného rozhodnutí, správní orgány vycházely ze správného předpokladu, že žalobčin bývalý manžel byl ke dni vydání napadeného rozhodnutí spoluvlastníkem bytu na adrese Č. x tak, jak plyne z údajů evidovaných v katastru nemovitostí. Jako spoluvlastníkovi mu náleží stejná práva a povinnosti jako samotné žalobkyni - spoluvlastnici.

18. Jakkoli žalobkyně nezpochybňuje, že její bývalý manžel je spoluvlastníkem bytu, přesto zastává právní názor, že jeho spoluvlastnictví nezakládá splnění první zákonné podmínky, tj. existenci užívacího práva. Tento právní názor žalobkyně je nesprávný.

19. Vlastnické právo sestává z dílčích práv (právo věc držet, užívat, požívat, případně ji zničit či opustit), jejichž výkon může být omezen. Pokud však spoluvlastník o své vlastní vůli určité právo plynoucí ze spoluvlastnického práva dobrovolně nevykonává, neznamená to, že toto právo mu zaniklo. Je-li vlastník zákonem předpokládaným způsobem ve výkonu svého vlastnického práva omezen (na základě zákona, rozhodnutím orgánu státní moci nebo na základě právního jednání), ztratí-li zákonem předpokládaným způsobem veškerá oprávnění plynoucí ze spoluvlastnického práva, může mu pak náležet pouze tzv. holé vlastnictví, a to do doby, než takové omezení odpadne a spoluvlastníkovi se automaticky bez dalšího navrátí práva v původním rozsahu (tzv. elasticita práva). O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná.

20. Jakkoli žalobčin manžel daný byt neužívá, je stále jedním z jeho spoluvlastníků a právo tento byt užívat mu náleží, je pouze na jeho volbě, zda byt užívat bude, či nebude. Spoluvlastnické právo je absolutním věcným právem působícím erga omnes (§ 976 občanského zákoníku) přičemž od obsahu vlastnického práva tak, jak je zákonem definováno v příslušných ustanovení hlavy III. občanského zákoníku, se lze odchýlit ujednáním s účinky vůči třetím osobám jen tehdy, připouští-li to zákon (§ 978 občanského zákoníku). Pouhá skutečnost, že žalobčin bývalý manžel se odstěhoval, není zákonným důvodem pro omezení jeho spoluvlastnického práva a ani úvahy žalobkyně o konkludentním se vzdání tohoto práva nemohou s ohledem na charakter spoluvlastnického práva obstát. Závěry žalobkyně o tom, že jejímu bývalému manželovi náleží pouze „holé vlastnictví“ jsou nesprávné.

21. Z tohoto důvodu není splněna podmínka § 12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel. Žalobčin bývalý manžel prokazatelně splňuje podmínky pro to, aby byl evidován na zvolené adrese místa trvalého pobytu, neboť mu nezaniklo užívací právo k objektu (stav právní), toliko byt v současnosti neužívá (stav faktický). Jinak řečeno, jestliže právní norma stanoví, že ke zrušení údaje o místu trvalého pobytu je zapotřebí kumulativní splnění obou zákonem stanovených podmínek, nemohlo být žalobkyni vyhověno, neboť byla splněna pouze podmínka neužívání bytu bývalým manželem žalobkyně, podmínka zániku užívacího práva k bytu nikoliv, neboť toto právo vyplývá z dosud existujícího spoluvlastnictví bývalého manžela žalobkyně k předmětnému bytu, jakkoli jej v současné době neužívá.

22. Ostatně otázkami spojenými s odhlášením osoby z místa trvalého pobytu na návrh jiné osoby dle § 12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel se správní soudy již v minulosti zabývaly. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 23. 10. 2013, č. j. 9 As 121/2012-47, uvedl následující: „Právem užívání ve smyslu § 12 zákona o evidenci obyvatel je myšleno zejména právo vlastnické, spoluvlastnické, právo odpovídající věcnému břemeni a právo nájmu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2008, č. j. 3 As 38/2008-82). Právní teorie i judikatura soudů potom rozlišuje tzv. neodvozený a odvozený právní titul k bydlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1662/2002, nebo ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2491/2010.“ Dále Nejvyšší správní soud uvedl: „Členové rodiny, případně domácnosti, mají zpravidla odvozený titul k bydlení, založený často na rodinněprávních vztazích (u dětí jde o výkon rodičovské zodpovědnosti, u manželky o povinnost vyplývající z § 19 zákona o rodině; srov. Jehlička, O.; Švestka, J.; Škárová, M. Občanský zákoník: komentář. 8. vyd. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 910). Tento titul je založen na vyslovení souhlasu osoby, které svědčí neodvozený titul k užívání (dále jen „neodvozený uživatel“) s jejich spoluužíváním bytu či objektu […]Při posuzování splnění první podmínky stanovené § 12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel je tedy nezbytné ze strany správního orgánu nejdříve určit, zda odhlašovaná osoba má odvozený či neodvozený titul k užívání bytu (objektu či jeho části), podle tohoto závěru pak posoudit, jakým způsobem lze zánik jejího užívacího práva prokázat a zda odhlašovatel tomuto ve smyslu § 12 odst. 2 citovaného zákona vyhověl. Je možno shrnout, že u neodvozeného titulu užívání vždy existuje zcela samostatné právo odhlašované osoby užívat objekt a odhlašovatel zánik tohoto práva musí prokázat, zpravidla doložením zániku smluvního vztahu či jiné právní skutečnosti, na základě které neodvozený titul k užívání v minulosti vznikl. V případě, že je právo užívání bytu odhlašované osoby odvozeno od souhlasu odhlašovatele (či jiné osoby), k prokázání zániku užívacího práva je nutné doložit pouze odvolání tohoto souhlasu. Dle názoru Nejvyššího správního soudu je tento důkaz, tj. doložení odvolání souhlasu s užíváním bytu odvozeným uživatelem, dostatečný k prokázání splnění první podmínky § 12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci pobytu a správní orgán I. stupně je povinen ho akceptovat.“ Dále Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 11. 2014, č. j. 10 As 125/2014-39 uvedl: „Zapsání i zrušení údaje o trvalém pobytu může navrhnout vlastník objektu nebo jakákoliv oprávněná osoba uvedená § 10 odst. 6 písm. c) téhož zákona. Za vlastníka objektu ve smyslu uvedeného ustanovení je nutno považovat každého spoluvlastníka…“. V projednávané věci je žalobčin bývalý manžel nositelem neodvozeného titulu k užívání bytu, který je založen na spoluvlastnictví k této nemovitosti, svědčí mu tedy zcela samostatné právo k užívání bytu, k němuž není nutný souhlas jakékoli další osoby, včetně žalobkyně. Skutečnost, že žalobčin bývalý manžel byt fakticky neužívá, jelikož se z něj odstěhoval, je s ohledem na posuzované nevýznamná.

23. Druhou skupinou námitek žalobkyně vytýká neúplně zjištěný skutkový stav. Tato námitka je již s ohledem na shora uvedené nedůvodná. I přesto však soud uvádí, že správní orgány dostatečně zjišťovaly, zda v projednávané věci existuje užívací právo žalobčina manžela, které identifikovaly v podobě vlastnického práva tak, jak je popsáno výše.

24. Nedošlo tedy k porušení žalobkyní vytýkaných základních zásad správního řízení (§ 2 odst. 4, § 3 a § 4 odst. 2 s. ř.). Jak je vysvětleno shora, žalobkyně se mylně domnívá, že prokázala zánik užívacího práva k bytu u bývalého manžela, když správní orgán seznámila se svým právním názorem na odlišnosti v obsahu vlastnického a užívacího práva. V situaci, kdy správní orgán jednoznačně z veřejného rejstříku ověřil existenci spoluvlastnického práva k bytu u žalobčina bývalého manžela, nebylo třeba žalobkyni vyzývat k doplnění důkazních návrhů, zároveň nebylo nutné provádět ani jakékoli další dokazování, když skutkový stav byl dostatečně zjištěn bez jakýchkoli důvodných pochybností. Správní orgán prvního stupně žalobkyni rovněž poučil před vydáním prvostupňového rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu o možnosti vyjádřit se před vydáním rozhodnutí ve věci, z čehož muselo být žalobkyni zřejmé, že správní orgán shromáždil veškeré podklady pro své rozhodnutí.

25. Jak plyne z již uvedeného, krajský soud hodnotí i třetí žalobčinu námitku o tom, že se správní orgány obou stupňů dopustily nesprávného právního posouzení věci jako nedůvodnou, když vycházely z údajů evidovaných v katastru nemovitostí. Jak soud pojednal výše, právní názor správních orgánů ve vztahu k výkladu užívacího práva je věcně správný a zároveň v souladu se zákonem. Právo byt užívat pramení právě z titulu spoluvlastnického práva, resp. ze spoluvlastnictví bytu a svědčí tak stejně žalobkyni, jako jejímu bývalému manželovi. Jakékoli zákonné omezení vlastnického práva nebylo zjištěno. Žalobčin opakovaný odkaz na judikaturu Nejvyššího správního soudu (ze dne 23. října 2008, č. j. 3 As 38/2008-82) nedopadá na projednávanou věc; jedná se o věc skutkově odlišnou, kde užívací právo bylo založeno na již zaniklém nájemním vztahu.

26. Žalobkyně rovněž tvrdí, že součástí veřejného subjektivního práva na zvolení trvalého pobytu je právo na to, aby na zvolené adrese místa trvalého pobytu nebyly evidovány osoby, které nesplňují, resp. přestaly splňovat zákonné podmínky. S takovým tvrzením soud souhlasí, avšak žalobčin bývalý manžel zákonné podmínky prokazatelně splňuje, tudíž nelze o porušení veřejného subjektivního práva uvažovat. Poukaz na právní větu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správného soudu ze dne 6. 2. 2007, č. j. 2 As 64/2005-108, není rovněž s ohledem na uvedené přiléhavý.

27. Žalobkyně navrhla provést v tomto soudním řízení správním jako důkaz žalobou napadené rozhodnutí, nicméně touto listinou není nutné z povahy věci provádět dokazování. Dále žalobkyně navrhla provést jako důkaz listiny ze správního spisu – návrh, prvostupňové rozhodnutí a odvolání. Jelikož se jedná o listiny založené ve správním spise, nebylo nutné těmito listinami provádět dokazování. Rozvodovým rozsudkem Okresního soudu v Písku soud dokazování pro nadbytečnost neprovedl, neboť rozvod manželství žalobkyně není otázkou sporu. Závěr a náklady řízení 28. Krajský soud neshledal napadené rozhodnutím nezákonným, potažmo nepřezkoumatelným ve smyslu formulovaných žalobních námitek, a proto s ohledem na shora uvedené žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Vzhledem k tomu, že osobě zúčastněné na řízení nevznikly žádné náklady v souvislosti s plněním povinnosti, kterou by jí uložil soud, rozhodl zdejší soud ve výroku IV. tak, že ani ona nemá právo na náhradu nákladů řízení.