č. j. 51 A 47/2020- 22

Rubrum

Při posuzování splnění podmínky pětiletého nepřetržitého pobytu na území ke dni podání žádosti o trvalý pobyt ve smyslu § 68 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, je třeba zohlednit oprávněný pobyt na území, který skončil méně než 6 měsíců před datem podání žádosti o trvalý pobyt.

Výrok

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a Mgr. Josefa Straky ve věci žalobkyně: P. T. H., narozená X bytem X zastoupená advokátem Mgr. Ing. Janem Lerchem, sídlem Bedřicha Smetany 167/2, 301 00 Plzeň proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 4. 2020, č. j. MV-37191-4/SO-2020, takto:

Odůvodnění

I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), odeslanou dne 6. 5. 2020, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto její odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, (dále jen „ministerstvo“) ze dne 29. 1. 2020, č. j. OAM-8790-11/TP-2018 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla z důvodu podle § 75 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do 30. 7. 2019 (viz čl. II bod 1 zákona č. 176/2019 Sb.; dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta žádost žalobkyně o vydání povolení k trvalému pobytu v České republice (dále jen „ČR“) pro nesplnění podmínky nepřetržitého pobytu na území po dobu nejméně 5 let vyžadované § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

2. Žalobkyně uvádí, že žalovaná i ministerstvo nesprávně vyložily ustanovení § 68 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobkyně podmínku nepřetržitého pětiletého pobytu na území ČR podle svého přesvědčení splnila. Žalobkyně pobývala na území ČR nepřetržitě od 29. 12. 2008, takže přede dnem podání žádosti o povolení k trvalému pobytu pobývala na území ČR po dobu podstatně delší než 5 let. Ke dni podání žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu se žalobkyně fyzicky nacházela na území ČR a její pobyt zde byl oprávněný. Požadavek, aby žalobkyně pobývala na území ČR na základě pobytového oprávnění i v den podání žádosti o povolení k trvalému pobytu, je rozšiřujícím výkladem § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Tato podmínka ze zákona nevyplývá a příčí se i smyslu zákona. Je zřejmé, že zákonodárce chtěl dosáhnout toho, aby trvalý pobyt na území získali cizinci s určitým vztahem k ČR, přičemž na existenci takového vztahu je možné usuzovat mimo jiné i z doby pobytu na území ČR. Je proto nutné zohlednit smysl a účel ustanovení právních předpisů, nikoliv jen jejich doslovný text. Nadto z obsahu správního spisu vyplývá, že ke dni podání žádosti o povolení k trvalému pobytu žalobkyně všechny podmínky pro povolení trvalého pobytu na území splňovala. Podmínka spočívající v požadavku na pětiletý nepřetržitý pobyt na území ČR se teprve „dodatečně“ stala nesplněnou z důvodu rozhodnutí správních orgánů obou stupňů v jiném řízení o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu žalobkyně. Správní orgány tak negativním rozhodnutím v jedné věci spustily dominový efekt dalších zamítavých rozhodnutí, a dosáhly tak fakticky retroaktivního účinku svého rozhodnutí. Takový postup ve správním řízení podkopává důvěru v právní stát, nestranný postup orgánů veřejné moci ve správním řízení a je narušením principu právní jistoty, jestliže se oprávněný pobyt cizince na území ČR stane se zpětnou účinností pobytem neoprávněným. Správní orgány měly vycházet ze stavu, jaký zde byl při podání žádosti žalobkyně o povolení k trvalému pobytu. Žalobkyně dále namítala, že před zdejším soudem je pod spisovou značkou 43 A 175/2018 vedeno řízení o žalobě žalobkyně proti rozhodnutí, kterým byla zamítnuta její žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Pakliže by soud vyhověl žalobě v dané věci, stalo by se rozhodnutí žalované v této věci nesprávným i při tom výkladu § 68 zákona o pobytu cizinců, který zastávají správní orgány. Oproti názoru žalované si žalobkyně myslí, že rozhodnutí zdejšího soudu pod sp. zn. 43 A 175/2018 může mít na posouzení práv žalobkyně ve správním řízení zásadní význam, a proto správní orgány měly s vydáním svých rozhodnutí vyčkat na skončení řízení o žalobě proti jejich předcházejícímu rozhodnutí.

3. Žalovaná ve svém vyjádření po rekapitulaci průběhu řízení pouze uvedla, že uvedené námitky již byly zcela vypořádány v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a proto na něj odkazuje.

4. Ve věci soud rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci řízení k výzvě soudu podle § 51 odst. 1 s. ř. s. uvedli, že na konání jednání netrvají. Jednání nebylo třeba nařizovat ani za účelem dokazování, jelikož soud nepokládal za potřebné provádět důkazy nad rámec toho, co plyne ze správního spisu, ostatně žádné další důkazní návrhy uplatněny nebyly.

5. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobkyně podala dne 25. 6. 2018 žádost o povolení k trvalému pobytu z důvodu uvedeného v § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, tedy po 5 letech nepřetržitého pobytu na území ČR. Dle učiněného záznamu do spisu ze dne 26. 9. 2019 bylo ministerstvem zjištěno, že žalobkyně podala dne 22. 11. 2017 žádost o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu, která však byla dne 9. 4. 2018 zamítnuta a rozhodnutí nabylo právní moci dne 5. 11. 2018. Dle záznamu proto nelze pobyt žalobkyně na území ČR v době od 4. 12. 2017 (dne následujícího po posledním dni platnosti předchozího povolení k dlouhodobému pobytu vydaného za účelem podnikání) do 25. 6. 2018 (okamžiku podání žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu) započíst do doby 5 let nepřetržitého pobytu na území ke dni podání žádosti. Z rozhodnutí ministerstva ze dne 9. 4. 2018, č. j. OAM-33766-12/DP-2017, vyplývá, že tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobkyně a platnost povolení k dlouhodobému pobytu žalobkyni nebyla prodloužena, neboť bylo zjištěno, že žalobkyně neplnila na území ČR účel povoleného dlouhodobého pobytu a zároveň byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území, neboť ministerstvo zjistilo, že žalobkyně namísto podnikání vykonávala závislou činnost, tedy nelegální práci.

6. Žalobkyně poté, co se její zástupce s úředním záznamem seznámil, vyjádřila podáním ze dne 21. 11. 2019 nesouhlas s právním názorem v něm uvedeným. Požadavek, aby na území ČR pobývala na základě pobytového oprávnění i v den podání žádosti o povolení k trvalému pobytu, je podle žalobkyně rozšiřujícím výkladem § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, který ze zákona nevyplývá, a nadto se příčí i jeho smyslu, jímž je dosáhnout, aby trvalý pobyt získali cizinci s určitým vztahem k ČR.

7. Prvostupňovým rozhodnutím ministerstvo dne 29. 1. 2020 podle § 75 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců zamítlo žádost žalobkyně o povolení k trvalému pobytu z důvodu nesplnění podmínky nepřetržitého pobytu na území ČR v délce 5 let. V odůvodnění ministerstvo uvedlo, že celková doba pobytu žalobkyně na území ČR přesahuje zákonem požadovaných 5 let, splnění podmínky nepřetržitého pobytu je však třeba posuzovat podle stavu ke dni podání žádosti. V období od 4. 12. 2017, kdy žalobkyni skončila platnost povolení k dlouhodobému pobytu, do dne podání žádosti o trvalý pobyt (25. 6. 2018) žalobkyně pobývala na území na základě fikce oprávněného pobytu podle § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, započtení této doby přitom podle § 68 odst. 3 písm. f) téhož zákona přitom záleželo jakožto na předběžné otázce ve smyslu § 57 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném do 31. 10. 2018 (viz čl. II bod 1 zákona č. 176/2018 Sb.; dále jen „správní řád“) na tom, zda její žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu bude vyhověno. Vzhledem k tomu, že uvedená žádost byla pravomocně zamítnuta ke dni 5. 11. 2018, nebylo možné tuto dobu v délce 203 dní započíst do oprávněného pobytu žalobkyně. Žalobkyně tedy v době podání žádosti podmínku 5 let nepřetržitého pobytu na území nesplňovala, na což byla upozorněna úředním záznamem ze dne 26. 9. 2019, s nímž se zástupce žalobkyně při nahlížení do spisu seznámil, přičemž jeho námitky proti shora učiněnému výkladu nemohou obstát.

8. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, v němž argumentovala obdobně jako v nyní podané žalobě, přičemž mj. navrhovala, aby žalovaná ministerstvu při zrušení prvostupňového rozhodnutí uložila řízení přerušit do pravomocného skončení řízení o žalobě, již podala proti rozhodnutí zamítajícímu její žádost o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu. Napadeným rozhodnutím ze dne 8. 4. 2020, jež bylo následujícího dne doručeno zástupci žalobkyně, žalovaná odvolání zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Žalovaná v odůvodnění uvedla, že nepřetržitost pobytu žalobkyně, kterou je třeba s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 15. 6. 2016, č. j. 9 Azs 95/2016-32, nutno vykládat tak, že má jít o nepřetržitou oprávněnou přítomnost cizince na území ČR ke dni podání žádosti o trvalý pobyt, byla narušena v období od 4. 12. 2017 do 25. 6. 2018, kdy žalobkyně na území ČR pobývala na základě tzv. fikce pobytu podle § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. S ohledem na dikci ustanovení § 68 odst. 3 písm. f) zákona o pobytu cizinců však nelze období od 4. 12. 2017 do 25. 6. 2018 započítat do požadovaných 5 let nepřetržitého pobytu na území, neboť žádost žalobkyně, na základě níž jí vznikla fikce pobytu, byla následně zamítnuta. Správní orgán byl přitom povinen rozhodovat dle skutkového a právního stavu v době vydání prvostupňového rozhodnutí, tedy ke dni 29. 1. 2020, kdy již byla žádost žalobkyně o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu pravomocně zamítnuta. S ohledem na právní moc zamítavého rozhodnutí je přitom irelevantní výsledek následného soudního řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 43 A 175/2018, neboť bylo rozhodováno dle stavu ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí. Případné zrušení či změna podkladového rozhodnutí by byla důvodem pro obnovu řízení za podmínek stanovených v § 100 správního řádu.

9. Soudu je z úřední činnosti dále známo, že žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalované o zamítnutí žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu, byla rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2021, č. j. 43 A 175/2018-42, zamítnuta, přičemž kasační stížnost ve věci nebyla podána. V uvedeném řízení přitom byla usnesením ze dne 16. 1. 2019, č. j. 43 A 175/2018-24, zamítnuta i žádost žalobkyně o přiznání odkladného účinku žaloby.

10. Soud poté, co ověřil, že žaloba byla podána včas, že je věcně i místně příslušným soudem a že napadené rozhodnutí je rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., přezkoumal napadené rozhodnutí v žalobou vymezeném rozsahu. Dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná.

11. Podle § 68 zákona o pobytu cizinců se povolení k trvalému pobytu na žádost vydá cizinci, který ke dni podání žádosti pobývá na území nepřetržitě po dobu nejméně 5 let (odst. 1). Do doby pobytu podle odstavce 1 se započítává mj. doba pobytu na území na dlouhodobé vízum a na povolení k dlouhodobému pobytu, není-li dále stanoveno jinak [odst. 2 písm. a)]. Do doby pobytu podle odstavce 1 se naproti tomu nezapočítává doba pobytu na základě oprávnění k pobytu podle § 47 odst. 4, 6, 8, 9 nebo 10 anebo podle § 60 odst. 4; to neplatí, pokud na základě žádosti zakládající oprávnění k pobytu podle § 47 odst. 4 nebo 6 nebo podle § 60 odst. 4 bylo povolení k dlouhodobému pobytu vydáno nebo byla prodloužena jeho platnost nebo byla prodloužena platnost dlouhodobého víza a doba pobytu na území na toto vízum [odst. 3 písm. f)].

12. Dle § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, pokud doba platnosti víza k pobytu nad 90 dnů nebo povolení k dlouhodobému pobytu uplyne před rozhodnutím o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo prodloužení doby jeho platnosti, ačkoliv žádost byla podána v souladu s podmínkami uvedenými v odstavcích 1 až 3, považuje se vízum nebo povolení k dlouhodobému pobytu za platné do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti.

13. Žalobkyně v prvním žalobním bodu namítala, že § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nelze vykládat tak, že podmínka nepřetržitého pobytu na území po dobu nejméně 5 let musí být splněna ke dni podání žádosti a po nepřetržitou dobu 5 předcházejících let před podáním žádosti, nýbrž že postačí splnit pětiletou dobu nepřetržitého pobytu kdykoliv dříve. K tomu soud konstatuje, že § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců byl správními orgány vyložen správně a splnění podmínek je nutno zkoumat právě ke dni podání žádosti. Právě slovní vyjádření „který ke dni podání žádosti pobývá na území“ byla do zákona o pobytu cizinců vložena na základě novely provedené zákonem č. 222/2017 Sb. s účinností od 15. 8. 2017, a to právě pro účely odstranění možných výkladových nejasností. Důvodová zpráva k zákonu č. 222/2017 Sb. k tomu uvádí: „Cílem navrhované úpravy § 68 a § 83 je odstranit některé přetrvávající nejasnosti ohledně výkladu výše uvedených ustanovení. V praxi dochází k rozdílné interpretaci okamžiku, k jakému mají být splněny podmínky předchozího nepřetržitého pobytu na území. V návrhu novelizovaných ustanovení se konkretizuje, že podmínka 5 let nepřetržitého pobytu na území musí být splněna ke dni podání žádosti. Navrhovaná úprava tak má vést k větší přesnosti zákona i k větší právní jistotě jeho adresátů. V uvedených případech je nutné zohlednit zejména směrnici Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále jen ‚směrnice 2003/109/ES‘). V článku 4 odst. 1 směrnice se uvádí, že: ‚Členské státy přiznávají právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta státním příslušníkům třetích zemí, kteří bezprostředně před podáním příslušné žádosti pobývali oprávněně a nepřetržitě na jejich území po dobu pěti let.‘ Doba pobytu jako základní předpoklad pro přiznání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta by tedy měla být cizincem splněna při podání žádosti. Uvedený princip podporuje i Veřejný ochránce práv. Ve své rozhodovací činnosti se otázkou, k jakému dni se má posuzovat splnění podmínek pro získání práva trvalého pobytu, zabývala i Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, přičemž dospěla ke stejnému závěru jako Veřejný ochránce práv. Ve svém rozhodnutí ze dne 29. května 2015 (č. j. MV-124452-4/SO-2014, str. 3) tak Komise konstatuje, že: ‚Doba 5 let nepřetržitého pobytu tak nemůže být splněna, kdykoliv v minulosti, ale nepřetržitý pobyt cizince na území musí bezprostředně předcházet podání žádosti dle § 68 zákona o pobytu cizinců, tzn. stanovená doba nepřetržitého pobytu musí být dosažena nejpozději ke dni podání žádosti.‘ S ohledem na znění směrnice 2003/109/ES podpořené i výše uvedenými právními názory je tedy navrhováno upřesnit v tomto smyslu znění příslušných ustanovení zákona.“ Stejný výklad přitom s ohledem na citované znění čl. 4 odst. 1 směrnice 2003/109/ES dovodila již před účinností uvedené novely i judikatura správních soudů, např. právě žalovanou uváděný rozsudek NSS ze dne 15. 6. 2016, č. j. 9 Azs 95/2016-32, publikovaný pod č. 3448/2016 Sb. NSS.

14. Nic na tom nemění ani námitka, že žalobkyně k datu podání žádosti splňovala podmínku předchozího pětiletého nepřetržitého pobytu, neboť jí svědčila právní fikce uvedená v § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců s ohledem na projednávanou žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobého pobytu. K tomu soud uvádí, že zmíněná právní fikce toliko dočasně prodlužuje platnost dosavadního povolení k dlouhodobému pobytu do okamžiku doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti, aby cizinec v době projednávání žádosti po uplynutí platnosti dosavadního dlouhodobého pobytu nečelil negativní následkům spojeným s pobytem na území ČR bez platného pobytového oprávnění (zejm. správnímu vyhoštění). Jak podrobně v rozsudku ze dne 12. 8. 2021, č. j. 5 Azs 210/2020-48, vysvětlil NSS, fikci pobytu předcházející zamítnutí žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu je třeba považovat za tzv. formálně omezené povolení ve smyslu čl. 3 odst. 2 písm. e) směrnice 2003/109/ES, jež se do celkového nepřetržitého pobytu na území nezapočítává. Pro účely řízení o žádosti povolení k trvalému pobytu je tedy v souladu s § 68 odst. 3 písm. f) zákona o pobytu cizinců podstatný výsledek řízení, tedy vyhovění či nevyhovění žádosti o prodloužení platnosti dosavadního povolení k dlouhodobému pobytu, na základě kterého pak může či nemůže být žadatel v době právní fikce podle § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců považován za oprávněně pobývajícího na území ČR. Doba fikce pobytu dle § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců se započítává do doby nepřetržitého pobytu dle § 68 odst. 1 pouze v případě, že bylo podané žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu či jeho prodloužení vyhověno. Toto rozhodnutí tedy se zpětným účinkem určuje, zda se doba fikce pobytu do doby nepřetržitého pobytu započítává, přičemž se jedná o postup jednoznačně předvídaný v ustanovení § 68 odst. 3 písm. f) zákona o pobytu cizinců, jež bylo účinné již v okamžiku podání žádosti o trvalý pobyt, a proto nelze tvrdit, že by zasahovalo do právní jistoty žalobkyně nebo že by snad mohlo podkopávat důvěru v právní stát. Žalobkyně si musela být vědoma možných následků neúspěchu žádosti o prodloužení doby dlouhodobého pobytu, a tedy i skutečnosti, že její navazující žádost o trvalý pobyt může být v důsledku zamítnutí dříve podané žádosti také zamítnuta.

15. Spornou zůstává pouze poslední související dílčí otázka, zda postačí, je-li pětiletá doba nepřetržitého pobytu dosažena v nepříliš vzdáleném období předcházejícím podané žádosti o trvalý pobyt, byť v důsledku pravidla obsaženého v § 68 odst. 3 písm. f) zákona o pobytu cizinců, části věty před středníkem, v okamžiku samotného podání žádosti o trvalý pobyt již dostatečně dlouhý dřívější nepřetržitý pobyt netrvá. K dané otázce se správní orgány vyjádřily jen implicitně tak, že byl-li nepřetržitý pobyt počítaný se zohledněním pravidla obsaženého v § 68 odst. 3 písm. f) zákona o pobytu cizinců ukončen 203 dnů před podáním žádosti o trvalý pobyt, nelze uvažovat o tom, že by žalobkyně naplňovala v době podání žádosti podmínku pětiletého nepřetržitého pobytu na území ČR. Jakkoliv odůvodnění této otázky správní orgány mohly věnovat větší pozornost a měly ji vysvětlit podrobněji, lze konstatovat, že řešení přijaté správními orgány odpovídá platné právní úpravě. K této otázce se doposud zřetelně nevyjádřila ani judikatura Soudního dvora Evropské unie, ani judikatura NSS. Z rozhodnutí NSS lze pouze dovodit, že takový časový odstup se rozhodně nemůže pohybovat v horizontu let (srov. skutkové okolnosti ve věcech sp. zn. 5 Azs 210/2020 a sp. zn. 10 Azs 414/2020).

16. Čl. 4 odst. 1 směrnice 2003/109/ES hovoří o tom, že žadatelé museli dosáhnout alespoň pětiletého nepřetržitého oprávněného pobytu bezprostředně před podáním žádosti. Ustanovení § 68 odst. 5 zákona o pobytu cizinců přitom zřetelně připouští, že takový žadatel nemusí v době podání žádosti pobývat na území, když stanoví, že žádost o povolení k trvalému pobytu je oprávněn podat i cizinec, který v době splnění podmínek podle předchozích odstavců pobývá mimo území. Jestliže platnost povolení k dlouhodobému pobytu na území skončí cizinci v době jeho nepřítomnosti na území, musí být žádost podána nejpozději do 6 měsíců od skončení platnosti tohoto povolení. Ostatně § 69 odst. 7 zákona o pobytu cizinců dokonce v některých případech přímo ukládá, aby žádost nebyla podávána na území ČR, a tedy si svým způsobem vynucuje nepřítomnost cizince před podáním žádosti o trvalý pobyt.

17. Za daných okolností tudíž podle soudu nelze přijmout argumentační zkratku, že ukončení pobytu na území ČR před podáním žádosti představuje bez dalšího překážku vyhovění žádosti o trvalý pobyt, neboť by vedla k absurdním závěrům. Lhůta 6 měsíců ve druhé větě § 68 odst. 5 zákona o pobytu cizinců zřetelně odpovídá lhůtě stanovené v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci směrnice 2003/109/ES, který členským státům ukládá započítávat do nepřetržitého pobytu i dočasné nepřítomnosti cizince na území, jestliže jednotlivá nepřítomnost nepřesahuje 6 měsíců a celkem tyto nepřítomnosti nepřesáhly 10 měsíců. Právě toto ustanovení směrnice spolu s ustanovením § 68 odst. 5 zákona o pobytu cizinců považuje soud za určující hranici, od níž již nelze hovořit o splnění podmínky pětiletého nepřetržitého oprávněného pobytu bezprostředně před podáním žádosti. I když se tedy doba fikce pobytu s ohledem na neúspěšnost žalobkyně v řízení o žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu nemůže s ohledem na § 68 odst. 3 písm. f) zákona o pobytu cizinců započíst do doby nepřetržitého pětiletého pobytu vyžadované ustanovením § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, nelze vyloučit, že by v žádosti o povolení k trvalému pobytu v zásadě mohlo být přihlédnuto k alespoň pětiletému nepřetržitému oprávněnému pobytu na území, který skončil méně než 6 měsíců před podáním žádosti o trvalý pobyt. V případě žalobkyně však byla žádost podána až po 203 dnech (tj. 6 měsících a třech týdnech), kdy se již na území ČR pro účely posuzování podmínek nároku na trvalý pobyt zdržovala neoprávněně. Za takového stavu, zejména když z povahy věci nelze uvažovat ani o naplnění podmínek výjimečně delší oprávněné nepřítomnosti stanovených § 68 odst. 2 písm. e) a f) zákona o pobytu cizinců v návaznosti na čl. 4 odst. 3 druhý a třetí pododstavec směrnice 2003/109/ES, je zřejmé, že se žalobkyně nemůže oprávněně dovolávat svého dřívějšího dlouhodobého pobytu na území ČR a že její situace je srovnatelná s případem posuzovaným NSS v rozsudku ze dne 12. 8. 2021, č. j. 5 Azs 210/2020-48. Mnohaletý oprávněný pobyt žalobkyně již s ohledem na takový časový odstup bezprostředně nepředcházel podání žádosti o trvalý pobyt, a nemohl proto být zohledněn. Žádost žalobkyně tak byla zamítnuta po právu.

18. Nedůvodná je přitom i poslední žalobní námitka směřující proti tvrzenému vadnému postupu správních orgánů, které přes výslovný požadavek žalobkyně nepřerušily správní řízení do pravomocného skončení řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o neprodloužení platnosti dlouhodobého pobytu vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 43 A 175/2018. K tomu soud uvádí, že v této dílčí otázce správní orgány v době svého rozhodování vycházely správně ze skutkového a právního stavu v době vydání prvostupňového, popř. napadeného rozhodnutí. V uvedený okamžik bylo rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobkyně o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu pravomocně zamítnuto. Podle § 73 odst. 2 správního řádu bylo pravomocné rozhodnutí závazné jak pro účastníky řízení (žalobkyni), ale i pro všechny správní orgány, včetně ministerstva. Pravidlo, podle nějž je rozhodnutím příslušného orgánu o předběžné otázce, které je pravomocné, správní orgán vázán, obsahuje i § 57 odst. 3 správního řádu. Pakliže žalobkyně posléze napadla uvedené rozhodnutí správní žalobou (doručenou zdejšímu soudu dne 22. 11. 2018), neměla ani tato skutečnost žádný vliv na právní moc rozhodnutí, neboť podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu nemá odkladný účinek (§ 73 odst. 1 s. ř. s.; odlišné pravidlo pro daný případ jiný právní předpis nestanoví). Na návrh žalobkyně by sice soud za splnění podmínek uvedených v § 73 odst. 2 s. ř. s. mohl odkladný účinek žalobě přiznat, v důsledku čehož by byly odloženy mimo jiné i právní následky plynoucí z pravidla obsaženého v § 68 odst. 3 písm. f) zákona o pobytu cizinců (bylo by nutno vycházet z toho, že o předběžné otázce započitatelnosti doby fikce pobytu do požadované pětileté nepřetržité doby pobytu nebylo dosud rozhodnuto, což by bylo důvodem pro přerušení řízení), soudu je však z jeho úřední činnosti známo (a stejně tak je to známo i oběma účastníkům řízení, kteří jsou v obou řízeních totožní), že návrh žalobkyně na přiznání odkladného účinku žaloby byl usnesením ze dne 16. 1. 2019 zamítnut. Žalovaná proto správně uvedla, že ministerstvo v době vydání svého rozhodnutí v souladu se zákonem vycházelo z pravomocných rozhodnutí správního orgánu a žalované v řízení o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu žalobkyně a že případné zrušení či změna podkladového rozhodnutí by byla důvodem pro obnovu řízení za podmínek stanovených v § 100 správního řádu. V takové situaci správní orgány nebyly povinny přerušovat řízení a žalobkyně nemohla být s ohledem na přípustnost obnovy řízení pro případ jejího úspěchu u soudu jejich postupem směřujícím ke včasnému rozhodnutí o podané žádosti nepřiměřeně dotčena.

19. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je nedůvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně v řízení úspěšná nebyla a v případě úspěšné žalované ze soudního spisu neplyne, že by jí vznikly nějaké náklady přesahující rámec její běžné úřední činnosti, do níž spadá i obhajoba vlastního postupu před správními soudy.