č. j. 51 A 47/2021 - 53

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: T. B., narozen státní příslušnost: bytem v ČR: zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem se sídlem Opletalova 25, Praha 1 proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 8. 2021, č. j. MV – 98935 – 5/SO - 2021, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 3. 9. 2021 se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. OAM – 43628 – 23/ZM – 2020, ze dne 17. 3. 2021 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla podle § 46 odst. 6 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta žádost o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty podle § 44a odst. 11 ve spojení s § 46e odst. 1 a dále ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců z důvodu odsouzení žalobce ze spáchání úmyslného trestného činu.

2. Žalobce v prvé řadě namítal porušení § 2 odst. 1 a 3 správního řádu, resp. porušení zásady zákonnosti, zásady přiměřenosti a zásady ochrany práv nabytých v dobré víře. Uvedená porušení byla následkem aprobace závěru správního orgánu I. stupně, který zamítl žádost žalobce. Dle žalobce bylo ve správním řízení přihlíženo pouze ke skutečnostem v jeho neprospěch, nikoli již k těm v jeho prospěch.

3. Další žalobní námitkou žalobce brojil proti nedostatečnému posouzení zásahu napadeného rozhodnutí do jeho rodinného a soukromého života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“). Žalobce uvedl, že správní orgány posoudily přiměřenost dopadů rozhodnutí pouze ve vztahu k minimálnímu výčtu faktorů ovlivňujících přiměřenost. Strohé konstatování správních orgánů o vyloučení zásahu do soukromého a rodinného života bez bližšího posouzení shledává žalobce za neuspokojivé a svědčí nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu ve smyslu § 3 správního řádu. Podle žalobce bylo zcela přehlédnuto, že žije na území ČR již od roku 2015, splňuje podmínky pro přiznání trvalého pobytu a pro svého zaměstnavatele se stal nepostradatelným. Zásah do ekonomických poměrů nebyl správními orgány rovněž nijak zohledněn. Zcela opomenuta byla skutečnost, že manželka žalobce již žila na území ČR společně s žalobcem v době vydání rozhodnutí.

4. Žalobce souhlasí se závěry správních orgánů, že na území mají pobývat pouze cizinci, kteří ctí právní řád a dodržují právní pravidla, nicméně svého ojedinělého excesu z jinak řádného života lituje a přijal za něj trest, proto považuje za vstřícné, aby i tyto skutečnosti byly vzaty v potaz v rámci rozhodování. Žalobce uzavřel svou žalobní argumentaci konstatováním, že považuje posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života za chybné a nedostatečné.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

5. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby a v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť žalobní námitky jsou s odvolacími námitkami obsahově většinově shodné. Žalovaný shledává posouzení přiměřenosti dopadů za řádně učiněné a setrval na vyslovených závěrech. Osobnostní charakteristiky žalobce neshledal žalovaný jako hodnoty chráněné mezinárodním právem. Žalovaný dále podotkl, že žalobce podle všeho nesplňoval podmínky pro vydání povolení k trvalému pobytu, jak se domníval. S tvrzením žalobce, že nebyly vzaty v potaz okolnosti, které měly svědčit v jeho prospěch, žalovaný nesouhlasil. Žalovaný je přesvědčen, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného stavu věci a bylo rovněž řádně odůvodněno, přičemž závěry se opíraly o přiléhavou judikaturu a platné právní předpisy.

III. Obsah správního spisu

6. Do správního spisu byla založena žádost o zaměstnaneckou kartu ze dne 12. 8. 2020, konkrétně žádost o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty. Do správního spisu byl založen také výpis z evidence rejstříku trestů fyzických osob ze dne 6. 1. 2021, ze dne 16. 3. 2021, ze dne 22. 5. 2021 a ze dne 29. 5. 2021 obsahující záznam o pravomocném odsouzení žalobce za úmyslný trestný čin ve smyslu § 274 odst. 1 a 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník spáchaný dne 31. 8. 2020. Žalobce byl vyrozuměn o právu seznámit se s obsahem správního spisu, čehož využil a dne 16. 2. 2021 do správního spisu nahlédl, zároveň mu byla uložena 14denní lhůta k vyjádření se, své vyjádření k obsahu správního spisu však nepředložil. Dne 17. 3. 2021 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost žalobce a doba platnosti zaměstnanecké karty byla na základě § 44a odst. 11 ve spojení s § 46e odst. 1 a ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců neprodloužena, a to z důvodu pravomocného odsouzení žalobce ze spáchání úmyslného trestného činu. Žalobce se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. V odvolacím řízení bylo rozhodnuto shora specifikovaným napadeným rozhodnutím tak, že se ve smyslu § 90 odst. 5 správního řádu odvolání zamítá a prvostupňové rozhodnutí se potvrzuje.

IV. Právní názor soudu

7. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

8. Žaloba není důvodná.

9. Tvrzenou nezákonnost napadeného rozhodnutí žalobce opíral o porušení § 2 odst. 1 a 3 správního řádu, resp. základních zásad činnosti správních orgánů, a to zásady zákonnosti, zásady ochrany práv nabytých v dobré víře a zásady přiměřenosti. Krajský soud v prvé řadě odkazuje na aplikovaná ustanovení zákona o pobytu cizinců, která byla v projednávané věci užita.

10. Podle § 44a odst. 11 zákona o pobytu cizinců platí, že ministerstvo platnost zaměstnanecké karty neprodlouží, nesplňuje-li cizinec podmínky uvedené v § 42g odst. 2 písm. a), b) a c), § 42g odst. 3 větě první nebo v § 42g odst. 4 anebo je-li důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti zaměstnanecké karty (§ 46e).

11. Podle § 46e odst. 1 zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší platnost zaměstnanecké karty z důvodů uvedených v § 37, z důvodu uvedeného v § 46 odst. 6 písm. b), d) nebo e) a dále, jestliže cizinci nebyla uznána odborná kvalifikace příslušným uznávacím orgánem.

12. Podle § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu.

13. Žalobce sám správně dovodil, že správní orgány neměly za daného skutkového stavu věci žádný prostor k uplatňování správního uvážení a v souladu se zákonnými ustanoveními zákona o pobytu cizinců mohly rozhodnout jedině tak, jak bylo učiněno prvostupňovým rozhodnutím. Pravomocným rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 1. 12. 2020, č. j. 37 T 71/2020-64 byl žalobce odsouzen za spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykových látek podle § 274 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen peněžitý trest a trest zákazu činnosti. S ohledem na nedávné odsouzení za uvedený úmyslný trestný čin neměl správní orgán I. stupně možnost postupovat jinak, než žalobci platnost jeho zaměstnanecké karty s ohledem na platné právní předpisy neprodloužit. Vzhledem k tomu, že pro vydání prvostupňového i napadeného rozhodnutí byly splněny všechny zákonné podmínky a rozhodnutí zcela odpovídala dikci zákona, námitka porušení zásady zákonnosti je irelevantní, a tudíž nedůvodná.

14. K tomu lze podpůrně uvést citaci z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2020, č. j. 9 Azs 272/2019-47, v němž je rovněž konstatována nemožnost aplikace správního uvážení. „Nejvyšší správní soud uvádí, že správní orgány mají v určitých případech možnost v rámci své rozhodovací činnosti zohlednit konkrétní okolnosti, specifika a jedinečnost rozhodované věci a na základě těchto svých úvah rozhodnout. Použít správního uvážení lze ale pouze v těch případech, kdy toto oprávnění zákon správním orgánům přiznává, a to pouze způsobem a v mezích stanovených zákonem. Výjimečně však, zejména tehdy, má-li uplatnění správního uvážení vést ke zmírnění neúnosně tvrdých dopadů zákonné úpravy na fyzickou či právnickou osobu, pokud by jejich uplatnění bylo v rozporu s principy, na nichž je založen právní řád, může zmocnění ke „zmírňujícímu“ správnímu uvážení být v zákoně obsaženo jen implicitně, a tedy vyplývat z povahy a podstaty příslušné právní regulace. Tato úvaha je jen odrazem jednoho ze základních principů správního řízení zakotveného v § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, a zároveň v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V případech, kdy by správní orgán užil správního uvážení i tehdy, pokud k tomu není ze zákona povolán, postupoval by nejen protizákonně, ale i protiústavně. Nejvyšší správní soud má za to, že ustanovení § 42a odst. 6 písm. a) zákona o pobytu cizinců správnímu orgánu neposkytuje možnost správního uvážení v tom smyslu, že i pokud nejsou naplněny podmínky pro udělení pobytového oprávnění za účelem společného soužití rodiny, může i přes to správní orgán rozhodnout, že žádosti o udělení pobytového oprávnění vyhoví. Citované ustanovení stanoví správnímu orgánu jednoznačně povinnost rozhodnout určitým způsobem za předpokladu splnění v zákoně uvedených podmínek a nedává mu prostor pro vlastní úvahu o různých aspektech možnosti udělení (srov. k tomu obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2008, č. j. 7 As 21/2008 - 101).“ V nyní projednávané věci však nic nenasvědčuje tomu, že by pro žalobce účinky napadeného rozhodnutí mohly znamenat neúnosně tvrdý dopad zákonné úpravy na jeho osobu.

15. Co se týče tvrzeného porušení zásad zakotvených v § 2 odst. 3 správního řádu, ani tuto námitku neshledal krajský soud důvodnou. Porušení zásady ochrany práv nabytých v dobré víře nemohlo nastat, žalobce svým jednáním spáchal trestný čin, a tím sám ohrozil své další setrvání na území. Vydání prvostupňového rozhodnutí neznamenalo nepředvídatelný postup správních orgánů, které by bez zjevného důvodu neprodloužily žalobci platnost zaměstnanecké karty. V důsledku spáchání úmyslného trestného činu došlo ke změně skutkového stavu a nastalá situace již neodpovídala situaci předvídané právními předpisy pro další platnost zaměstnanecké karty. Žalobci tudíž v řízení o žádosti o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty zásada ochrany práv nabytých v dobré víře nesvědčila. Dosavadní zaměstnanecká karta pozbyla platnosti a v novém správním řízení o žádosti byl posuzován aktuální skutkový stav věci, který nesplňoval zákonné podmínky pro prodloužení platnosti zaměstnanecké karty.

16. Další žalobní námitka se týkala nepřiměřenosti rozhodnutí, resp. nedostatečně posouzeného zásahu do rodinného a soukromého života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, a porušení zásady přiměřenosti zakotvené v § 2 odst. 3 správního řádu.

17. Krajský soud užije závěru žalovaného vysloveného v napadeném rozhodnutí, který shledává za výstižný ve vztahu k posuzování přiměřenosti v projednávané věci. „(…) judikatura Nejvyššího správního soudu skutečně specifikovala, že v určitých případech je třeba v cizineckých věcech hodnotit přiměřenost dopadů do rodinného a soukromého život, a to i tam, kde to zákon č. 326/1999 Sb. výslovně nestanoví, a to s ohledem na mezinárodní závazky České republiky. K tomu, aby takový případ nastal, je však nutné, aby účastník řízení uváděl konkrétní skutečnosti, které vybočují z běžného obecného rámce a standardní situace. Tyto tvrzené skutečnosti je účastník řízení rovněž povinen náležitě doložit.“ (pozn. podtrženo soudem) Krajský soud se shoduje s vyslovenými závěry správních orgánů a rovněž konstatuje, že v případě žalobce neexistují žádné okolnosti, které by nasvědčovaly výjimečnosti jeho situace a umožňovaly by specifický a ojedinělý postup odchylující se od striktně daných zákonných ustanovení, konkr. § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.

18. Krajský soud v tomto ohledu odkazuje též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2020, č. j. 9 Azs 272/2019-47, v němž NSS osvětlil okolnosti posuzování zásahu do rodinného a soukromého života. „Nejvyšší správní soud se posouzením otázky zásahu do rodinného a soukromého života cizinců zabýval ve své judikatuře opakovaně, a to zejména ve vztahu k ustanovení § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu). Ze zákona o pobytu cizinců je zjevné, že zákonodárce provedl „obecný“ test proporcionality dopadů vybraných typů rozhodnutí do rodinného a soukromého života již zakotvením povinnosti posoudit tento možný dopad do vybraných ustanovení (např. § 37 odst. 2, § 46a odst. 2, § 77 odst. 2 zákona o pobytu cizinců a další). Z hlediska vnitrostátní právní úpravy by tak v těch obecných (běžných) případech, kdy zákonodárce nepředpokládal možný zásah do rodinného a soukromého života, k zásahu docházet zpravidla nemělo. Nejvyšší správní soud však ve své judikatuře také dovodil, že z tohoto pravidla existují výjimky, v nichž vyvstane potřeba posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí přímo z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší správní soud shledal výjimečné případy jen ve sporech, kdy šlo o rodinný život cizince. Pokud by v těchto kauzách nebyla řádně posouzena přiměřenost dopadů rozhodnutí do rodinného života cizince, byli by tak rodiče odděleni od svých nezletilých dětí, což by zjevně odporovalo nejlepšímu zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.

24. Nejvyšší správní soud však shledal, že tato věc mezi tyto výjimečné případy, v nichž jsou správní orgány povinny řádně posoudit přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého života cizince, nepatří.

25. Nejvyšší správní soud si je vědom, že čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je přímo aplikovatelný a má přednost před zákonem. Avšak k jeho aktivaci musí cizinec v řízení, jako je to nynější, vznést konkrétní námitku nepřiměřenosti zásahu do soukromého či rodinného života. Teprve pak se správní orgán s touto námitkou musí vypořádat, jak správně v napadeném rozsudku poukázal také krajský soud (srov. k tomu např. rozsudek ze dne 23. 12. 2019, č. j. 10 Azs 262/2019 - 31, bod [15]). V tomto případě je navíc třeba konstatovat, že čl. 8 Úmluvy může být použit jen za předpokladu, že konkrétně vyargumentovaná nepřiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého či rodinného života cizince není na prvý pohled nemyslitelná, tzn., že cizincem tvrzená nepřiměřenost dopadů rozhodnutí není jen zdánlivá či zjevně nespadá pod ochranu čl. 8 Úmluvy. Proto ministerstvo ani žalovaná nemusejí nutně vypořádávat všechny výtky nepřiměřenosti, rozhodně ne ty, které ani při vší představivosti nemohou aktivovat ochranu dle čl. 8 Úmluvy (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019 - 39). (pozn. podtrženo soudem) Tato citace z rozsudku Nejvyššího správního soudu je přímo aplikovatelná na projednávanou věc, neboť i v tomto případě nebylo vnitrostátními právními předpisy uloženo posouzení zásahu do soukromého a rodinného života. Ačkoliv tato povinnost vyplývala z čl. 8 Úmluvy, žalobce nevznesl argumentaci prokazující konkrétní nepřiměřenost zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života.

19. Krajský soud považuje za nezbytné současně odkázat na úryvek z rozsudku NSS ze dne 23. 4. 2021, č. j. 9 Azs 45/2021 - 23: „Povinnost posoudit dopady rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince plyne přímo z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší správní soud již v minulosti uvedl, že správní orgány nemusí posuzovat veškerá kritéria uvedená v § 174a zákona o pobytu cizinců, ale je třeba zhodnotit důvody specifické pro konkrétní případ (rozsudky ze dne 4. 4. 2019, č. j. 9 Azs 72/2019 - 32, nebo ze dne 14. 3. 2019, č. j. 7 Azs 554/2018 - 31). Míra a intenzita poměřování těchto zájmů s právem na soukromý a rodinný život je pak přímo odvislá od množství a kvality informací, které dal cizinec správnímu orgánu k dispozici.“ (pozn. podtrženo soudem)

20. Žalobce ve svůj prospěch uvedl následující skutečnosti, které podle něj prokazují výjimečnost situace a zjevnost zásahu do soukromého a rodinného života. Konkrétně se jednalo o skutečnost, že se na území ČR zdržuje od roku 2015 a již splňuje podmínky pro přiznání trvalého pobytu. Dále podotkl, že jej zaměstnavatel považuje za nepostradatelného a nasbíral řadu pracovních kontaktů, neprodloužením zaměstnanecké karty by došlo k zpřetrhání jeho kariérního a ekonomického zázemí, což by mělo dopad i na jeho soukromý a rodinný život. Vznesené skutečnosti neprokazují nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života žalobce v důsledku neprodloužení platnosti zaměstnanecké karty. Posuzovaným rozhodnutím bylo nepochybně zasaženo do soukromého života, nicméně intenzita takového zásahu byla přiměřená závažnosti důvodů, na základě nichž bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí. Krajský soud se ztotožňuje se závěry žalovaného, že žalobce se nijak nevymyká běžným případům. Skutečnost, že se žalobce zdržuje na území od roku 2015, není dostatečným argumentem pro zvrácení zákonem předpokládaného následku ve smyslu § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Žalobce neprokázal, že by si na území České republiky již vytvořil rodinné zázemí, manželka žalobce po dobu jeho pobytu na území setrvávala v domovině. Skutečnost, že teprve během předmětného správního řízení jí bylo vydáno pobytové oprávnění a mohla přicestovat za žalobcem, nasvědčuje nezpřetrhání rodinných vazeb na území a nevytvoření si rodinného zázemí na území ČR. Zásah do rodinného života v situaci žalobce rozhodně nelze spatřovat.

21. Co se týče zaměstnání žalobce, soud nerozporuje, že je kvalitním pracovníkem, s nímž je zaměstnavatel spokojen, ani to však nestačí, aby byla prolomena hranice běžnosti a situace žalobce a jeho pracovní postavení by bylo natolik významné, že by to bylo zásadním argumentem opravňujícím ke konstatování nepřiměřenosti zásahu do soukromého života cizince. Žalobce podle obsahu správního spisu vykonával ve společnosti SALTECH s. r. o. pozici „údržbář objektů a venkovních prostor“, aniž by byla jakkoli snižována významnost této pracovní pozice, nejedná se o natolik výjimečné povolání, aby jej žalobce nemohl vykonávat i v domovině. Ačkoliv nelze ignorovat, že na Ukrajině s největší pravděpodobností nebude žalobce obdobně finančně ohodnocen, nezpůsobuje tato skutečnost nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince.

22. Krajský soud nerozporuje, že správní orgány musí přihlížet k čl. 8 Úmluvy bez ohledu na druh pobytového oprávnění, avšak nelze aplikovat závěry vyslovené NSS v řízeních o zrušení trvalého pobytu paušálně na všechna správní řízení, jejichž předmětem je jakékoli pobytové oprávnění, neboť přísnost posuzování přiměřenosti se u jednotlivých pobytových oprávnění liší. Konstatování žalobce, že splňuje podmínky pro přiznání trvalého pobytu, bylo nepodložené a nijak nesouviselo s projednávanou věcí.

23. Krajský soud nenabyl dojmu, že by správní orgány v rámci správního řízení přihlížely pouze k některým skutečnostem, resp. pouze k těm v neprospěch žalobce, podle soudu správní orgány posuzovaly všechny skutečnosti, které byly ve věci k dispozici, přičemž závěr, k němuž dospěly, byl v souladu s obsahem správního spisu. Žalobce nevznesl žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly značit výjimečnost situace a zcela neúnosný dopad do soukromého a rodinného života žalobce, jak předpokládá judikatura Nejvyššího správního soudu.

24. Při poměřování míry veřejného zájmu na neprodloužení platnosti zaměstnanecké karty žalobce z důvodu úmyslného porušení trestněprávních předpisů a žalobcem zmíněných důvodů, proč je jeho setrvání na území významné a důležité, dospěl soud k jednoznačnému závěru, že veřejný zájem zcela jistě převáží nad žalobcem specifikovanými okolnostmi svědčícími v jeho prospěch. K tomu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012 – 39: „Ze samotné podstaty principu přiměřenosti plyne, že se poměřuje „něco k něčemu“, zde tedy veřejný zájem spočívající v ochraně veřejného pořádku s právem na soukromý a rodinný život cizince.“ Krajský soud se ztotožňuje s žalovaným, že zaplacení peněžitého trestu, vedení jinak řádného života, dodržování zákazu řízení, dobré vztahy s přáteli či pracovitost rozhodně nejsou mimořádnými okolnostmi, resp. hodnotami chráněnými mezinárodním právem, aby mohlo dojít ke zcela výjimečnému odchýlení se od zákonné dikce.

25. Posouzení přiměřenosti zásahu prvostupňového potažmo napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce bylo podle krajského soudu posouzeno zcela správně v souladu se zjištěnými skutečnostmi, s judikaturou a právními předpisy. Zda bylo jednání žalobce jedinečným excesem či nikoli nemá v předmětné věci větší význam.

26. Krajský soud podotýká, že správní orgány zjistily skutkový stav věci zcela dostatečně v souladu s § 3 správního řádu, přičemž o něm nevznikly důvodné pochybnosti. Nutno podotknout, že sám žalobce nevznesl žádné konkrétní skutečnosti, které by svědčily o opaku.

V. Závěr, náklady řízení

27. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.