č. j. 51 A 60/2020 - 125

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: M.Ř. bytem X zastoupen JUDr. Janem Kotilem, advokátem se sídlem Krajinská 251/16, 370 01 České Budějovice proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice za účasti osob zúčastněných na řízení: I. T.T. bytem X zastoupen advokátem Mgr. Ondřejem Trnkou, LL.M., se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 123/36, 370 01 České Budějovice II. EG.D. a.s. (dříve E.ON Česká republika, s. r. o.) se sídlem Lidická 1873/36, Černá Pole, 602 00 Brno III. CETIN a. s. sídlem Českomoravská 2510/19, 190 00 Praha 9 IV. M.Ř. bytem X V. V.R. bytem X VI. H.R. bytem X o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2020, č. j. KUJCK 106562/2020 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Osobám zúčastněným na řízení se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 16. 11. 2020 doručena žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2020, č. j. KUJCK 106562/2020, kterým bylo podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) změněno rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice, odbor územního plánování (dále jen „stavební úřad“) ze dne 26. 4. 2019, č. j. SU/840/2019 – 8 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) tak, že byl doplněn výčet účastníků řízení podle § 27 odst. 1 správního řádu o další osoby a ve zbytku bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím bylo vydáno společné povolení ve společném územním a stavebním řízení, kterým byl schválen stavební záměr: „Novostavba bytového domu, zpevněné plochy, přípojky technické infrastruktury, oplocení ulice Hlinecká, České Budějovice“ na pozemku parc. č. X (ostatní plocha), parc. č. X (zahrada), parc. č. X (zastavěná plocha a nádvoří), parc. č. X (ostatní plocha), vše v katastrálním území České Budějovice 5 (dále jen „stavba“ nebo též „bytový dům“). V bytovém domě se má nacházet celkem 8 bytů ve 3 nadzemních podlažích a bude umístěn do hloubi proluky bloku rodinných domů tvořené parcelami parc. č. X, parc. č. X a parc. č. X, přičemž uliční stěna domu je umístěna do vzdálenosti 18 m od hranice stavebního pozemku s veřejnou komunikací.

2. Žalobce předně namítal, že lokalita, v níž má být stavba umístěna, je určena pro individuální bydlení, nicméně plánovaný bytový dům dle něj vykazuje znaky kolektivního bydlení. Přezkumné stanovisko i stanovisko přezkoumávané dle žalobce nekorespondují s obsahem územního plánu města České Budějovice. Žalobce upozorňoval, že čl. 17 vyhlášky č. 4/2000, o závazných částech územního plánu města České Budějovice (dále jen „OZV“) dle něj v posuzované věci neměl být aplikován, a naopak upozorňoval na čl. 190 odst. 3 písm. b) OZV, který aplikován na projednávanou věc být měl. Žalobce se domníval, že postup správních orgánů je v rozporu s čl. 190 odst. 3 písm. b) OZV, který obsahuje definici „bodového domu s bydlením individuálního charakteru“. Žalobce se domníval, že v posuzované věci správní orgány rezignovaly na charakteristiku území, které je určeno pro bydlení individuálního charakteru.

3. Žalobce dále zmínil, že projektová dokumentace neobsahovala výkresy zobrazující všechny základní pohledy na zamýšlený bytový dům, proto dle něj neměly správní orgány dostatek podkladů pro řádné posouzení věci. K žalovaným upozorňované existenci bytových domů v blízkosti umisťované stavby žalobce uvedl, že je součástí jiného uličního bloku a označil tyto existující bytové domy za exces. Žalobce dále podotkl, že předmětné území má charakter území stabilizovaného ve smyslu čl. 88 odst. 2 písm. a) OZV a čl. 156 odst. 2 OZV, v nichž mají převažovat činnosti záchovné a údržbové. Výstavbu bytového domu však žalobce shledává za činnost obnovnou, která má být v takovém území prováděna pouze výjimečně, a tak byl dle jeho názoru porušen čl. 17 odst. 4 OZV.

4. Žalobce se domníval, že realizací stavby bude neustále narušováno soukromí na jeho nemovitostech, a to pohledem a hlukem z celkem 8 bytů, které v bytovém domě vzniknou. Pohoda bydlení bude mimo již zmíněné narušena také balkóny, resp. terasami, které budou směřovat do obytných zahrad sousedních nemovitostí. Existence zmíněných balkónů na bytovém domě dle žalobce způsobí narušení soukromí nadmíru přiměřenou okolním poměrům. V souvislosti s narušením pohody bydlení žalobce odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2013, č. j. 6 As 71/2012 – 47. Žalovaný dle žalobce nepostupoval nestranně, když upřednostnil zájmy budoucího stavebníka. Rovněž se žalobce ohrazoval vůči výzvě stavebníka, který sdělil, že budou-li se cítit obtěžováni pohledem, mají sami realizovat příslušná opatření k zabránění takového nežádoucího stavu. Žalobce k námitce narušování soukromí dále podotkl, že životní styl obyvatel bytových domů a zón kolektivního bydlení je od životního stylu obyvatel individuálních rodinných domů naprosto odlišný a jen těžko lze dosáhnout souznění.

5. Dalším žalobním bodem žalobce brojil proti nedostatečnému a neúplnému vypořádání se s námitkami vztahujícími se k dopravní obslužnosti a parkování. Projektovaná šíře vjezdu na parkoviště bytového domu dle žalobce prakticky vylučuje současný vjezd a výjezd do vjezdového prostoru, a tak bude docházet k blokování průjezdu v ulici Hlinecká. Současně žalobce upozorňoval na očekávané nevyužívání parkovacích míst určených pro obyvatele bytového domu, neboť by se s tím pojily vyšší pořizovací náklady za byt, což povede k parkování na přilehlých místních komunikacích.

6. Závěrem žalobce namítal nedostatečné posouzení souladu stavby s obecnými regulativy upravenými v čl. 91-101 OZV. Dále žalobce upozornil na nedostatečné posouzení skutečnosti, že v projektu požární ochrany nebyl zahrnut objekt zahradního domu na pozemku parc. č. X, jenž je vzdálen 1 metr od hranice pozemku parc. č. X. Také nebyla posouzena garáž žalobce na pozemku parc. č. X při zpracování projektu požární ochrany. Odvolací námitky byly dle žalobce vypořádány zcela nedostatečně a žalovaný zcela opomenul posoudit ohrožení práv účastníků řízení ale i veřejného zájmu.

II. Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě shledal námitky žalobce nedůvodné a navrhl zamítnutí žaloby. V podrobnostech žalovaný odkazoval na odůvodnění napadeného rozhodnutí a podotkl, že se v něm dostatečně vypořádal se všemi odvolacími námitkami. Žalovaný upozornil, že v právních předpisech je stanovena obecná definice bytového domu, nicméně územní plán města České Budějovice v souladu s právními předpisy pro regulaci rozvoje ve svém správním území specifikoval bližší definici bytového domu, která rozlišuje několik druhů bytových domů a možnost jejich umístění v konkrétních vymezených plochách s rozdílným způsobem využití. Dále vysvětlil, že pro konstatování, že bytový dům vykazuje zřetelné prvky kolektivního bydlení podle definic územního plánu města České Budějovice, nebyla splněna kritéria.

8. Žalovaný se striktně ohradil proti tvrzením žalobce, že výklad územního plánu města České Budějovice byl činěn bez vzájemných souvislostí a provázaností jednotlivých jeho ustanovení. Žalovaný osvětlil vzájemné vazby mezi jednotlivými články OZV a zdůraznil, že posuzovaný bytový dům lze umístit do předmětného území s převažujícím charakterem individuálního bydlení.

9. Nedůvodnou označil žalovaný námitku, kterou žalobce tvrdil nedostatek podkladů k řádnému posouzení věci v odvolacím řízení. Zdůrazňoval, že měl k dispozici všechny zákonem požadované podklady. Bytový dům sice nepatří mezi typickou výstavbu v předmětném území, avšak není územním plánem vyloučen, přičemž byl navržen tak, aby významně negativně neovlivnil dnes převažující charakter individuálního bydlení v rodinných domech.

10. Žalovaný zdůraznil, že bytový dům splňuje limity stanovené právními předpisy, přesto však připouští jisté snížení pohody bydlení v okolí, které však nepřekročilo přípustnou míru. Žalovaný podotkl, že žalobce nemá veřejné subjektivní právo na to, aby byla vyloučena každá stavební změna v jeho sousedství.

11. K námitkám dopravní obslužnosti žalovaný odkazoval na odůvodnění napadeného rozhodnutí a projektovou dokumentaci, přičemž je přesvědčen, že obavy žalobce jsou nedůvodné. K závěrečným námitkám ohledně dodržení obecných regulativů upravených v článcích OZV žalovaný odkazoval na závazné stanovisko, v němž bylo vyhodnocení obsaženo.

III. Obsah správního spisu

12. Z obsahu správního spisu zjistil soud následující rozhodné skutečnosti: Dne 6. 2. 2019 byla stavebnímu úřadu doručena žádost OZNŘ I. jako stavebníka o vydání společného povolení ve společném územním a stavebním řízení pro předmětný stavební záměr. Následovalo dne 11. 2. 2019 vydání oznámení o zahájení společného řízení, pozvání k ústnímu jednání nařízenému na den 19. 3. 2019 a poučení účastníků řízení o možnosti podat námitky. Dne 19. 3. 2019 při ústním jednání spojeném s ohledáním na místě vznesl žalobce společně s dalšími účastníky řízení námitky k zahájenému společnému řízení, z jednání byl pořízen protokol č. j. X. Následně dne 20. 3. 2019 byli všichni účastníci společného řízení vyzváni k seznámení se s podklady rozhodnutí, čehož někteří využili a OZNŘ IV. k tomu poskytla písemné vyjádření.

13. Dne 26. 4. 2019 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, jímž podle § 94p odst. 1 stavebního zákona a § 13a vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu (dále jen „vyhláška 503/2006 Sb.“) stavební úřad výrokem I. schválil stavební záměr předmětného bytového domu. Současně prvostupňovým rozhodnutím ve výroku II. stanovil 34 podmínek pro umístění a provedení stavby a ve výroku III. stanovil podmínku pro užívání stavby spočívající v povinnosti užívat dokončenou stavbu v souladu s kolaudačním souhlasem. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí byl podrobně rozepsán průběh společného řízení, byla hodnocena kritéria týkající se umístění a povolení stavby a také vypořádány návrhy a námitky účastníků společného řízení. Proti prvostupňovému rozhodnutí byla podána celkem 4 odvolání, mezi nimiž bylo také odvolání žalobce podané dne 27. 5. 2019, a která byla na výzvu stavebního úřadu doplněna, žalobce odvolání doplnil dne 24. 6. 2019. Dne 12. 7. 2019 obdržel stavební úřad vyjádření stavebníka k podaným odvoláním, jehož doplnění bylo stavebnímu úřadu doručeno dne 20. 7. 2019.

14. Dne 26. 7. 2019 předal stavební úřad celou věc žalovanému k vyřízení podaných odvolání. Dne 9. 8. 2019 seznámil žalovaný účastníky řízení se skutečností, že se žalovaný uchýlil k požádání o přezkum závazného stanoviska k předmětnému stavebnímu záměru nadřízeným správním orgánem správního orgánu, který vydal závazné stanovisko dne 12. 10. 2018. Dne 13. 3. 2020 bylo po provedeném přezkumu závazné stanovisko ze dne 12. 10. 2018 potvrzeno. Dne 17. 4. 2020 vyzval žalovaný účastníky odvolacího řízení, aby se seznámili s podklady pro rozhodnutí a k uplatnění práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Následovalo dne 8. 9. 2020 vydání napadeného rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto tak, jak bylo popsáno v odstavci 1 tohoto rozsudku.

IV. Právní názor soudu

15. Krajský soud přezkoumal napadané rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového stavu a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Při jednání před krajským soudem, které bylo v předmětné záležitosti nařízeno, účastníci i osoby zúčastněné na řízení setrvaly na svých písemných podáních. Osoby zúčastněné na řízení manželé R. soudu předložili aktuální fotodokumentaci pořízenou dne 25. 5. 2021, kterou soud založil do soudního spisu jako přílohu č. 1.

16. Žaloba není důvodná.

17. V první žalobní námitce žalobce zpochybňoval soulad zamýšlené stavby s územním plánem města České Budějovice, neboť se dle jeho názoru jedná o bytový dům se zřetelnými prvky kolektivního bydlení. V souvislosti s touto námitkou žalobce, že se v posuzované věci nejedná o stavbu individuální, jak ji předpokládá čl. 190 odst. 3 písm. b) OZV, krajský soud odkazuje na přiléhavé články OZV, které jsou pro vypořádání této námitky zásadní.

18. V článku 190 odst. 3 písm. b) OZV je stanoveno, že individuálním se rozumí charakter území s měřítkem odpovídajícím bydlení v rodinných domech, popřípadě nájemních vilách; nejvýše přípustná výška objektu v takto označených územích je 3 nadzemní podlaží a podkroví, není-li stanoveno obecně závazným předpisem pro konkrétní stavby jinak; vztahuje se na způsob využití a uspořádání území pro bydlení individuální, bydlení venkovského charakteru, smíšené území s bydlením individuálního charakteru, bydlení zahradní a venkovských usedlostí a území pro sport a rekreaci. V těchto funkčních typech území nejsou (s výjimkou smíšeného území s bydlením individuálního charakteru) přípustná zařízení dopravních služeb (zejména servisy, opravny, čerpací stanice pohonných hmot a autoopravny) a autobazary.

19. Podle čl. 17 odst. 1 OZV platí, že území s převažujícím charakterem obytným individuálním v předměstí jsou v grafické a textové příloze značena indexem „IN-2“. Obvyklé a přípustné jsou činnosti, děje a zařízení s výraznou převahou obytnou a s nimi souvisící činnosti, děje a zařízení poskytující služby pro bydlení, a to v individuálních domech, jimiž se pro tento účel rozumí rodinné domy, popřípadě bytové (nájemní) vily nebo bytové domy (bodové domy) s bydlením individuálního charakteru. (pozn. podtrženo soudem)

20. Krajský soud se shoduje s žalobcem v tom, že nelze jednotlivá ustanovení hodnotit izolovaně bez propojení s ostatními souvisejícími ustanoveními, přičemž je soud přesvědčen, že právě v projednávané věci k propojení veškerých souvislostí a jednotlivých ustanovení došlo. Nespornou skutečností se stalo, že předmětné území je územím spadajícím pod charakteristiku území v čl. 17 OZV, což žalobce nerozporoval, požadoval však současnou aplikaci čl. 190 odst. 3 písm. b) OZV. Krajský soud má za to, že správní orgány při svých závěrech správně zohlednily oba články a vyložily je ve vzájemném souladu. V článku 17 odst. 1 OZV je zakotveno, že se jedná o území s převažujícím charakterem obytným individuálním. Nyní posuzované území, které spadá pod definici čl. 17 odst. 1 OZV, je a i nadále bude územím s převažujícím charakterem individuálního bydlení, na čemž nic nezmění výstavba předmětného bytového domu. Jak bylo již konstatováno správními orgány, podstatné pro vyslovení souladu zamýšlené stavby s předmětnými články OZV je zmínka o převažujícím charakteru obytného individuálního území, nejedná se tudíž s ohledem na vyslovené o území s výhradním charakterem individuálního bydlení. Převažující charakter území nebude předmětným bytovým domem narušen, neboť i nadále bude výrazně převažovat bydlení individuálního charakteru splňující kritéria stanovená čl. 190 odst. 3 písm. b) OZV.

21. V článcích OZV bylo zakotveno několik charakteristik bytového domu, a to v čl. 190 odst. 3 písm. e), f) a g) OZV. Článek 17 odst. 1 OZV stanoví, že v popsaném území jsou přípustné mj. také bytové domy (bodové domy) s bydlením individuálního charakteru, pod které dopadá také charakteristika bytového domu zakotvená v čl. 190 odst. 3 písm. e) bod 1 OZV odpovídající posuzovanému bytovému domu. Podle čl. 190 odst. 3 písm. e) bod 1 OZV se bodovým domem rozumí soubor uzavřených samostatných bytových jednotek, popřípadě bytových celků, dilatačně oddělených, sjednocených dispozičně v jeden kompoziční celek jedním hlavním vertikálním komunikačním jádrem. Charakter zástavby je různorodý, přiměřený místním požadavkům na bydlení individuální i kolektivní, přičemž bodovým domem s bydlením individuálního charakteru se rozumí bodový dům o maximálně 4 nadzemních podlažích, zpravidla na neveřejném pozemku. Krajský soud je přesvědčen, že bytový dům splňuje definici bytového domu ve smyslu čl. 190 odst. 3 písm. e) bodu 1 OZV, tedy bytového domu s bydlením individuálního charakteru, neboť se jedná o dům s pouhými 3 nadzemními podlažími na neveřejném pozemku. V případě bytového domu s prvky kolektivního bydlení by se podle definic zakotvených v územním plánu města muselo jednat o bytový dům se 4 a více nadzemními podlažími, což u posuzovaného bytového domu není splněno.

22. Z toho, co bylo řečeno, soud shrnuje, že předmětné území se nevyznačuje výhradně individuálním bydlením, a proto nic nebrání v umožnění výstavby bytového domu za předpokladu, že nedojde k narušení charakteru území s převážným individuálním bydlením. Rovněž má za to, že správní orgány zohlednily jak § 17 OZV, tak § 190 odst. 3 písm. b) OZV při svém rozhodování o předmětné stavbě, neboť právě proto, že vykládaly obě ustanovení ve vzájemných souvislostech, tak dospěly k závěru, že bytový dům lze v předmětném území umístit, neboť jeho převažující charakter bude zachován. Námitky žalobce vychází ze subjektivního pocitu narušení bydlení individuálního charakteru v čistě osobním a izolovaném chápání individuálního bydlení jako bydlení pouze v rodinných domech. Krajský soud proto uzavřel, že stavba není v rozporu s žádným právním předpisem či jakýmikoli požadavky kladenými na dané území.

23. K tvrzení žalobce, že správní orgány nedisponovaly dostatečným množstvím výkresů zobrazujících veškeré základní pohledy na zamýšlený dům, soud ve shodě s žalovaným konstatuje, že pro vydání společného povolení správní orgány disponovaly dostatečným množstvím podkladů, resp. neabsentovaly žádné zákonem požadované výkresy a dokumentace byla v souladu s vyhláškou č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb. Správní orgány mají potřebnou odbornost pro posouzení a vyhodnocení předložených dokumentů, stejně tak pro posouzení začlenění stavby do stávající zástavby. Závěry žalovaného i stavebního úřadu potvrzují vydaná závazná stanoviska. Žalobce označil za zavádějící a nekorektní tvrzení, že se v okolí bytového domu nachází další bytové domy. Krajský soud však nepovažuje tuto skutečnost za zavádějící či nekorektní, neboť je pravdivé tvrzení, že se v ulici Hlinecká, v níž má být umístěn projednávaný bytový dům, nachází další 2 bytové domy, a to až s 5 nadzemními podlažími. Tyto bytové domy nejsou od stavby ani výrazně vzdáleny, neboť se nachází takřka naproti ní, dělí je pouze místní komunikace. I s ohledem na tuto skutečnost lze konstatovat, že umístění projednávaného bytového domu nebude narušovat současnou zástavbu. Krajský soud nezpochybňuje, že tyto bytové domy se nachází naproti umisťovanému bytovému domu a nikoli v témže bloku, nicméně správní orgány posoudily charakteristiku celého území, včetně předmětného bloku. Okolnosti, za nichž byly stávající bytové domy v ulici Hlinecká umístěny, a které popisoval žalobce, jsou pro projednávanou věc nyní bezvýznamné.

24. Krajský soud ve shodě s žalovaným odkazuje v souvislosti s umístěním stavby do posuzované zástavby na její charakteristiku učiněnou v závazném stanovisku ze dne 13. 3. 2020: „Z důvodu posouzení záměru s charakterem okolní zástavby bylo provedeno místní šetření. Bylo zjištěno, že v širším kontextu, resp. kontextu okolních bloků, se jedná o území, kde se nacházejí jak rodinné, tak bytové domy. Nicméně v bloku konkrétně dotčeném záměrem se nacházejí domy rodinné. Tyto jsou však naprosto rozdílného charakteru, objemu i architektonické úrovně – jsou zde umístěny domy (či jejich přístavby nezanedbatelného rozsahu) jak s plochými, tak se šikmými střechami o výšce od 1 NP se zvýšeným suterénem po 2 NP se zvýšeným suterénem a případně ještě s podkrovím. Objekty nejsou umístěny na uliční čáře ani na sebe nenavazují, netvoří typickou blokovou zástavbu. Některé (jako např. i objekt, na jehož místě cca je umisťován posuzovaný záměr) jsou umístěny v zahradách (někdy jako druhý rodinný dům na původní zahradě). Blok nepůsobí uceleným dojmem. Dotčené území, jak bloku samotného, tak v kontextu území navazujícího, lze tudíž hodnotit jako území průměrné architektonické hodnoty bez výjimečně kvalitních či nekvalitních staveb. Na základě uvedeného krajský úřad dospěl k závěru, že posuzovaný záměr nenaruší významným způsobem charakter přímo dotčeného bloku ani navazujícího území.“ Krajský soud akceptuje zde vyslovené a hodnotí závěr žalovaného, že bytový dům nebude svou výškou narušovat území, neboť řada domů v oblasti umístěných dosahuje obdobných výškových rozměrů za správný. Bytový dům nebude ani svým vzhledem a rozměry nijak narušovat území a jeho umístění je tak v souladu s územním plánem, jinak řečeno nelze shledat překážky, které by bránily v pokračování výstavby.

25. Dalším žalobním bodem žalobce namítal, že předmětné území je územím stabilizovaným ve smyslu čl. 88 odst. 2 písm. a) a čl. 156 odst. 2 OZV.

26. Podle čl. 88 odst. 2 písm. a) OZV platí, že ve smyslu ustanovení odstavce 1 tvoří území města území stabilizovaná, transformační a rozvojová, přičemž stabilizovaným územím se pro účely této vyhlášky rozumí zastavěné, popřípadě nezastavěné území se zachovaným dosavadním charakterem, který se nebude měnit, s převahou činností záchovných a činností údržbových, výjimečně činností obnovných.

27. Podle čl. 156 odst. 2 OZV čtvrť Suché Vrbné tvoří obytné předměstí se stabilizovanou strukturou zástavby s potlačenou komunikační vazbou na historické jádro města. Páteří území je ulice Dobrovodská s těžištěm čtvrti na Suchovrbenském náměstí. Dobrovodská stoka tvoří výrazný přírodní koridor v kompaktní zástavbě.

28. Krajský soud k tomu odkazuje na závazné stanovisko potvrzené v rámci přezkumného řízení, v němž bylo konstatováno, že se nejedná o území stabilizované ve smyslu nemožnosti umístění nových záměrů, ale stabilizované území co do formy jeho využití. Krajský soud shledává závěry formulované v závazném stanovisku ze dne 13. 3. 2020 za správné, neboť jsou zcela v souladu s územním plánem města a souvisejícími předpisy. Bytový dům má být umístěn do makrobloku 2.1.1.017 IN-2, což žalobce nerozporoval, a jedná se tudíž o zastavitelné stabilizované území. Zastavitelné území je definováno v čl. 14 odst. 1 OZV tak, že zastavitelným územím se rozumí veškerá území zastavěná, popřípadě území nezastavěná, avšak k zastavění převážně určená územně plánovací dokumentací. Krajský soud odkazuje na výsledek vzájemného propojení obou článků, jak byl formulován v závazném stanovisku ze dne 13. 3. 2020: „Z uvedené definice stabilizovaného území v čl. 88 OZV ve vazbě na čl. 14 OZV vyplývá, že stabilizované území je chápáno ÚPnM jako stabilizované z hlediska jeho využití, nikoliv z hlediska možnosti umístit do něj záměr. Tzn. že jako plochy stabilizovaného území jsou do ÚPnM zapracovány jako plochy s využitím odpovídajícím jejich současnému využití = charakteru, který se nebude měnit (např. Území dotčené záměrem je v ÚPnM vymezeno jako zastavitelné území s převažujícím charakterem obytným individuálním v předměstí, tedy stejně jako je v současné době využíváno, ÚPnM není navržena změna jeho využití, tudíž se jedná o území stabilizované). Co lze do území umístit je potom dáno podmínkami využití plochy příslušného charakteru, v tomto konkrétním případě tedy čl. 17 OZV. Posouzení přípustnosti posuzovaného záměru z hlediska těchto podmínek je popsáno výše.“ Krajský soud se zcela shoduje s osvětlením celé situace ohledně namítané nemožnosti umístění bytového domu do posuzovaného území hodnoceného jako stabilizované, a má za to, že vysvětlující citace ze závazného stanoviska poskytla ucelené a přesvědčivé vysvětlení, tudíž není zapotřebí dalšího opakování již vysloveného.

29. Krajský soud se neztotožňuje s žalobcem v tom, že je předmětná stavba v daném území nepřípustná, neboť takovému závěru nesvědčí žádné důkazy ani opodstatněná tvrzení. Narušení tamního prostředí, jak se domníval žalobce, nebylo nikterak prokázáno a krajský soud i správní orgány se zabývaly začleněním stavby do užšího okolí, resp. konkrétního bloku, v němž se podle všeho bytový dům nebude výrazně odlišovat, neboť výškou nebude v okolní zástavbě vyčnívat. Také vzhledem k širšímu okolí, v němž bylo shledáno, že se bytové domy již nacházejí, nelze hovořit o narušení předmětného území. Soud podotýká, že možnost umístění stavby do území a vzájemný výklad čl. 17 a čl. 190 odst. 3 písm. b) OZV byl vysvětlen již výše v odstavcích 17 až 22.

30. K námitce rozporu stavby s územním plánem soud uzavírá, že rozpor shledán nebyl a veškerá tvrzení o jeho porušení byla vyvrácena. Znaky kolektivního bydlení ve smyslu OZV nebyly v případě projednávaného bytového domu naplněny. Žalobci se nepodařilo vyvrátit naplnění znaků individuálního bydlení a neúspěšně se pokoušel i prokázat splnění podmínek pro konstatování kolektivního bydlení u posuzovaného bytového domu. Tvrzení o izolovaném výkladu jednotlivých ustanovení byla vyvrácena, neboť z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů je zjevná jejich důkladná, souvislá a podložená argumentace. Naproti tomu žalobní námitky mnohdy nerespektovaly znění jednotlivých ustanovení a odrážely pouze subjektivní nijak nepodložené dojmy žalobce o narušení individuálního bydlení. Posuzovaná věc byla shodně hodnocena jak stavebním úřadem, tak žalovaným, rovněž byly potvrzeny závěry formulované v závazném stanovisku ze dne 12. 10. 2018 závazným stanoviskem ze dne 13. 3. 2020. Závazné stanovisko ze dne 13. 3. 2020 bylo potvrzeno sdělením Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 4. 11. 2020. Obecné a nepodložené tvrzení žalobce, že závazné stanovisko ani přezkumné stanovisko nekorespondují s obsahem územního plánu a nezohledňují vzájemné souvislosti, nebylo shledáno v žádném směru za důvodné.

31. Žalobce rozsáhle argumentoval také narušením tzv. pohody bydlení v důsledku realizace stavby spočívající v neustálém narušování soukromí na i v nemovitostech, které žalobce s manželkou vlastní, a také komfortu při jejich užívání. Žalovaný nerozporoval jisté snížení dosavadní pohody bydlení. Také krajský soud souhlasí s žalobcem v tom, že stavba bytového domu zapříčiní jisté snížení pohody bydlení na jeho nemovitostech, zvláště pak oproti stavu, kdy se na sousedních pozemcích víceméně nic nenacházelo, to však automaticky nezpůsobuje znemožnění výstavby předmětné stavby.

32. Krajský soud nejprve odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005 - 116, v němž byl vysvětlen pojem „pohoda bydlení“. „I. „Pohodou bydlení“ ve smyslu § 8 odst. 1 in fine vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, nutno rozumět souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení; pohoda bydlení je v tomto pojetí dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, např. nízkou hladinou hluku (z dopravy, výroby, zábavních podniků, ze stavebních prací aj.), čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod.; pro zabezpečení pohody bydlení se pak zkoumá intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky, tedy objektivně existující souhrn činitelů a vlivů, které se posuzují každý jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech. II. Správní orgán při posuzování, zda je v konkrétním případě pohoda bydlení zajištěna, nemůže ovšem zcela abstrahovat ani od určitých subjektivních hledisek daných způsobem života osob, kterých se má stavba, jejíž vliv na pohodu bydlení je zkoumán, dotýkat; podmínkou zohlednění těchto subjektivních hledisek ovšem je, že způsob života dotčených osob a jejich z toho plynoucí subjektivní nároky na pohodu bydlení nevybočují v podstatné míře od obecných oprávněně požadovatelných standardů se zohledněním místních zvláštností dané lokality.“ Pro upřesnění soud uvádí, že pojem „pohoda bydlení“ byl obsažen v dříve platných právních předpisech, to však nebrání v aplikaci vyslovených závěrů v judikatuře k pojmu pohoda bydlení na nyní projednávanou věc a aktuálně užívaný pojem kvalita prostředí. Judikaturou bylo dovozeno, že závěry vyslovené v souvislosti s dříve užívaným pojmem pohoda bydlení, jsou plně aplikovatelné také pro pojem kvalita prostředí (např. rozsudek ze dne 27. 10. 2016, č. j. 2 As 174/2016 - 20).

33. K tvrzenému obtěžování pozorováním je třeba podotknout, že takovou situaci lze označit za imisi jen ve zcela mimořádném případě, přičemž je třeba zmínit, že úplného soukromí, co se týče absence možného pohledu do oken nebo zahrad, žalobce nemůže v daném území dosáhnout nikdy. Žalobce v souvislosti s narušováním soukromí pohledem namítal zejména existenci balkonů či teras, ta však jsou zcela běžnou součástí jak rodinných tak bytových domů. Je třeba zdůraznit, že při výstavbě bytového domu jsou dodrženy všechny požadavky na vzájemné odstupy staveb pro bydlení, což žalobce ani nerozporoval. Krajský soud podotýká, že žalobci nesvědčí žádné právo na zachování původního stavu, a proto umožňuje-li územní plán na daném území umístění též bytového domu za dodržení specifických požadavků, pak nelze takové výstavbě oprávněně bránit. Změny ve využití území, včetně nejrůznějších stavebních aktivit, jsou přirozenou součástí vývoje společnosti, a to zvláště v urbanizovaných oblastech.

34. Lze souhlasit s žalobcem v tom, že pohledem z teras či balkonů bytového domu bude patrně možné dohlédnout též na nemovitosti žalobce, což lze do jisté míry ztotožňovat s narušením kvality prostředí. Nicméně předpokládané narušování soukromí žalobce dle soudu není způsobilé přesáhnout určitou přijatelnou či přiměřenou míru narušování soukromí, aby se jednalo o obtěžování mimořádné, převyšující míru přiměřenou poměrům v dané lokalitě. (viz rozsudek NSS ze dne 20. 1. 2020, č. j. 1 As 287/2019 – 28). Tvrzení žalobce, že možnost pohlížet na nemovitosti žalobce bude mít celkem 8 rodin, neshledal krajský soud za pravdivé. Podle výkresů založených do správního spisu nebude mít všech 8 bytů balkony/terasy situované na nemovitosti žalobce. Ačkoliv pohled na nemovitosti žalobce bude v menší či větší míře umožněn z několika bytů předmětného bytového domu, nebude to podle soudu znamenat narušení kvality prostředí, neboť nelze v tomto případě předpokládat závažné a soustavné narušování soukromí žalobce pohledem. Dále s ohledem na poměrně velký odstup bytového domu od nemovitosti žalobce, zejména pak jeho rodinného domu, nelze předpokládat mimořádné narušování soukromí žalobce, aby se jednalo o narušení kvality prostředí. Krajský soud zmiňuje, že pro zachování soukromí žalobce při pobytu na zahradě lze užít slunečníků, paravánů či obdobných stínících prostředků běžně využívaných při pobytu na zahradě domů v městské zástavbě.

35. V souvislosti s námitkou imisí pohledem je vhodné poukázat na § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1629/99 spočívající v tvrzení, že za imisi pohledem lze považovat mimořádnou situaci, kdy je soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka sousední nemovitosti, a to i přes opatření, které proti tomu učinil, např. použití záclon, žaluzií, konstrukce neprůhledného plotu. Doporučení pro zachování soukromí žalobce při pobytu na zahradě, tak v domě, nelze považovat za žalobcem tvrzené „přenášení rušivých vlivů na vlastníky sousedních pozemků a staveb“, ale doporučení opakovaně činěné také Nejvyšším správním soudem pro usnadnění soužití a vyřešení mnohdy nežádoucích situací spočívajících v imisích pohledem, které však nepřevyšují normu přiměřenou okolním poměrům. (srovnej. rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2010, č. j. 7 As 13/2010 – 145, rozsudek NS ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1150/99, aj.)

36. Podle informací získaných z obsahu správního spisu platí, že hranice pozemku parc. č. X s pozemkem ve spoluvlastnictví žalobce a jeho manželky je vzdálena od východní fasády bytového domu zhruba 13 m a rodinný dům žalobce a jeho manželky je vzdálen nejméně 33 m. Takové vzdálenosti nejenže splňují všechny požadavky na odstupové vzdálenosti kladené na stavby vyhláškou č. 501/2006 Sb. ale z pohledu soudu lze tyto odstupy považovat za zcela dostatečné z hlediska zachování soukromí. Soud si je vědom toho, že splnění odstupových vzdáleností a veškerých požadavků zakotvených v právních předpisech automaticky neznamená rovněž soulad s požadavky na kvalitu prostředí (pohodu bydlení), avšak rozhodně tomu taková skutečnost nasvědčuje. Krajský soud se ztotožnil se závěry Krajského soudu v Hradci Králové v rozsudku ze dne 27. 11. 2009, č. j. 30 Ca 190/2008 - 56, které byly potvrzeny Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 12. 3. 2010, č. j. 7 As 13/2010 – 145: „Za imisi nelze považovat samotnou možnost nahlížení z oken do oken v sousední budově či z oken na pozemek či z pozemku na pozemek, zejména jde-li o budovu umístěnou v souvislé zástavbě. Aby bylo možno obtěžování pohledem považovat za imisi, muselo by jít podle krajského soudu o mimořádnou situaci, při které by bylo soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti. Zpravidla by šlo o případy, kdy by vlastnické právo bylo zneužíváno k nahlížení do sousední nemovitosti za účelem narušování soukromí sousedů. Nelze zamítat návrhy na umístění staveb jen z důvodů možného „koukání“. Kdo se cítí být obtěžován pohledem, je na něm, aby provedl opatření, která by tomuto obtěžování zabránila. Tomu odpovídá praxe pořizování záclon, závěsů, žaluzií, neprůhledných plotů, apod. těmi, kdo nechtějí být takto obtěžováni, nikoliv těmi, kdo by mohli do domů, příp. jiných nemovitostí nahlížet.“ Skutečnost, že někteří obyvatelé bytového domu budou moci ze svých balkonů či teras nebo oken shlédnout na pozemek žalobce a jeho rodinný dům podle krajského soudu ještě nezpůsobuje narušení soukromí, a tím celkově pohody bydlení (kvality prostředí). Krajský soud je přesvědčen, že v posuzované věci neexistují takové skutečnosti, ostatně je žalobce ani nespecifikoval, které by nadmíru přiměřenou okolním poměrům narušovaly soukromí žalobce a došlo by tak k narušení kvality prostředí žalobce (pohody bydlení).

37. Žalobce opíral svá tvrzení o narušení pohody bydlení balkony a terasami bytového domu o rozsudek NSS ze dne 30. 7. 2013, č. j. 4 As 97/2013 – 4, jímž bylo konstatováno, že dochází k mimořádným zásahům imisemi pohledem v důsledku přístavby ocelové konstrukce k bytovému domu zakotvené do zídky na pozemkové parcele. Krajský soud má za to, že v odkazovaném rozsudku se jednalo o stavbu podstatně rozsáhlejší, než jsou v projednávané věci plánované balkony, a proto nelze aplikovat závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené v rozsudku o mimořádném zásahu do soukromí pohledem z plánované terasy na nyní posuzovanou věc. Jak již soud opakovaně zmiňoval výše, v projednávané věci nelze očekávat mimořádné narušení soukromí žalobce imisemi pohledem v důsledku existence balkonů na připravovaném bytovém domě.

38. Krajský soud je přesvědčen o nestrannosti správních orgánů při posuzování nyní projednávané věci. Zároveň však dodává, že žalobce měl právo se bránit proti podjatosti v rámci správního řízení, jestliže tak neučinil ve lhůtě k tomu určené, jsou následné zmínky zpochybňující nestrannost správních orgánů v minulosti činěné bezpředmětné.

39. Námitky žalobce porovnávající životní styl obyvatel bytových domů a obyvatel rodinných domů shledává krajský soud za jednoznačně nedůvodné, zejména pro jejich absolutní nerelevantnost. Žalobce vycházel pouze ze svých subjektivních domněnek o životním stylu obyvatel bytových domů, které ani blíže nespecifikoval a nesdělil, v čem konkrétně očekává zásadní odlišnosti při soužití, které dle něj způsobují narušení životní pohody a životního prostředí v celé lokalitě. Tato tvrzení jsou absolutně nepodložená, založená pouze na subjektivním pocitu a předsudcích vůči obyvatelům bytových domů. Žalobce svá tvrzení ani nekonkretizoval a omezil se na pouhé obecné výhrady. Pro narušení životního prostředí žalobce nezmínil jediný přiléhavý argument, proto krajský soud tuto námitku shledává nedůvodnou.

40. Ke zcela stručně a obecně tvrzenému narušování soukromí hlukem krajský soud podotýká, že součástí správního spisu je akustický posudek, z něhož vyplývá, že obtěžování hlukem nelze očekávat. Krajský soud přijímá tento odborný názor a nebude se touto zmínkou žalobce více zabývat, neboť ani žalobce neuvedl, v čem spatřuje pochybení ve zpracovaném akustickém posudku či o jaký hluk konkrétně by se mělo jednat. Žalobce nevznesl žádné výhrady či důkazy, jimiž by zpochybnil závěry v akustickém posudku učiněné. Z uvedeného nevyplývá, že lze očekávat nepřiměřené narušování soužití hlukem z jednotlivých bytů vzhledem k vzdálenosti od nemovitosti žalobce. Současně se lze domnívat, že hluk z balkonu by neměl významně převyšovat hluk z okolních zahrad.

41. Další žalobní námitkou bylo brojeno proti neúplnému a nedostatečnému vypořádání odvolacích námitek týkajících se dopravní obslužnosti a parkování. Podle žalobce je projektovaná šíře vjezdu/výjezdu k parkovacím stáním u bytového domu nedostatečná, neboť neumožňuje obousměrný provoz, což dle žalobce způsobí dopravní problémy v ulici Hlinecká. Uvedené obavy shledává soud za nepodložené. Dále soud upozorňuje na skutečnost, že součástí spisové dokumentace je projektová dokumentace, v níž je obsažena část „dopravní řešení“ a část „dopravní připojení bytového domu“, v nichž byla dopravní obslužnost podrobně analyzována, a nebyly shledány žádné skutečnosti nasvědčující obavám ohledně narušení plynulosti provozu. Krajský soud podotýká, že námitky žalobce směřující proti dopravnímu řešení, nejsou předmětem projednávání nyní posuzované věci, neboť o nich již bylo rozhodnuto silničním úřadem Magistrátu města České Budějovice, který dne 27. 7. 2018 vydal souhlasné vyjádření sp. zn. ODSH/12628/2018 St a o připojení rozhodl již dne 10. 7. 2015 pod sp. zn. ODaSH/5966/15/St. Dopravní připojení bylo také podrobně popsáno v prvostupňovém rozhodnutí, v němž bylo mimo jiné zmíněno, že „dopravní připojení bytového domu vypracoval autorizovaný inženýr pro dopravní stavby L.Z. X, tedy osoba oprávněná s příslušnou autorizací“. S tímto závěrem se krajský soud ztotožňuje.

42. Krajský soud dále poukazuje na citaci z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2019, č. j. 1 As 397/2019-103, v němž byl formulován účel správního řízení o připojení ke komunikaci: „Pro posouzení věci je podstatné připomenout podstatu a účel řízení o povolení připojení k pozemní komunikaci ve smyslu § 10 zákona o pozemních komunikacích. Silniční správní úřad musí v rámci tohoto řízení posoudit, zda je nové připojení skutečně nezbytné, a jestli je navrženo tak, aby co nejméně narušovalo plynulost a bezpečnost provozu (zda například není křížení místní komunikace se silnicí navrženo v místě se špatnými rozhledovými poměry, ačkoliv v blízkosti se nachází místo vhodnější). Právě bezpečnost a plynulost provozu jsou těmi hledisky, která má silniční správní úřad při schvalování připojení hodnotit, ačkoliv to není v zákoně výslovně vyjádřeno (viz k tomu komentářová judikatura: ČERNÍN, Karel, Michaela ČERNÍNOVÁ a Michal TICHÝ. Zákon o pozemních komunikacích. Komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2015. 528 s. Komentáře Wolters Kluwer). Konkrétní podmínky, které by měl správní orgán při povolování zřízení sjezdu či nájezdu na pozemní komunikaci zkoumat, stanovuje prováděcí vyhláška k zákonu o pozemních komunikacích č. 104/1997 Sb. Ve svém § 12. Těmito podmínkami jsou dle odstavce 1 tohoto ustanovení: a) rozhled pro rozhodnutí najet na komunikaci, b) rozhled uživatele komunikace alespoň pro zastavení vozidla; vozidlo, které zastaví při odbočování vlevo na sjezd, nesmí bránit průjezdu ostatním vozidlům v přímém směru nebo na něj musí být výhled ze vzdálenosti nutné pro zastavení dalšího vozidla, c) vzájemné vzdálenosti připojení únosné z hlediska bezpečnosti a plynulosti provozu . Odstavce 2 a 3 pak stanovují další technické parametry připojení, které musí rozhodnutí o povolení dle § 10 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích zohledňovat. (...) Zároveň je třeba zdůraznit, že otázky vhodnosti připojení k pozemní komunikaci a bezpečnosti provozu jsou primárně předmětem řízení o povolení připojení k pozemní komunikaci, nikoliv až případného územního či stavebního řízení, v nichž se řeší spíše konkrétní podoba plánovaného připojení. Možné námitky týkající se negativního dopadu připojení na bezpečnost a plynulost provozu v dané lokalitě je tak možno nejefektivněji uplatnit právě v řízení o povolení sjezdu podle zákona o pozemních komunikacích.“ (pozn. podtrženo soudem) S ohledem na vyslovené závěry NSS krajský soud konstatuje, že žalobce měl své námitky související s dopravní obslužností primárně uplatňovat v rámci řízení o povolení připojení k místní komunikaci, což neučinil. Nad rámec věci krajský soud dodává, že nerozporuje úvahy, že ke zvýšení intenzity dopravy by mohlo skutečně výstavbou bytového domu dojít, nicméně jedná se o bytový dům s 8 bytovými jednotkami, lze předpokládat, že každá domácnost disponuje alespoň jedním vozidlem. I kdyby se však počet automobilů zdvojnásobil oproti počtu bytových jednotek, jednalo by se o 16 vozidel, což dle krajského soudu nelze považovat za natolik závažné navýšení hustoty dopravy, že by mohlo dojít k významnému narušení plynulosti dopravy.

43. Podle zpracovaného projektu „Připojení pozemku na veřejnou komunikaci“ tak vjezd/výjezd na parkoviště je navržen tak, aby umožňoval obousměrný provoz, šíře vjezdu/výjezdu činí 5,1 m. Krajský soud uvádí, že maximální šířka vozidel kategorií M, N, O, R, T nebo C, činí 2,55 m (u vozidel s tepelně izolovanou nástavbou s tloušťkou stěny větší než 45 mm je maximálně 2,60 m). Maximální povolená šířka vozidla je dána směrnicí Evropského parlamentu a Rady EU 2015/719 a je obsažena i ve vyhlášce č. 209/2018 Sb. Běžná šířka osobních vozidel i se zpětnými zrcátky však obvykle dosahuje přibližně 2 m. S ohledem na uvedené informace nemá soud žádných pochyb o tom, že vjezd/výjezd o šířce 5,1 m je pro obousměrný provoz zcela dostačující.

44. Tvrzení žalobce ohledně nevyužívání parkovacích míst přilehlých k bytovému domu obyvateli bytového domu jsou zcela nepodložená. Jedná se opět o pouhé domněnky žalobce, pro něž nemá žádnou oporu. Způsob financování parkovacích míst pro vlastníky bytů bytového domu není předmětem nyní projednávané věci. Pro posuzovanou věc je zásadní, že parkovací místa pro vlastníky bytů budou řádně zajištěna na přilehlém parkovišti a nelze z ničeho dovozovat, že tato parkovací místa nebudou vlastníky využívána. Jen pro úplnost soud podotýká, že je navrženo celkem 14 parkovacích stání, což je dle soudu zcela dostačující počet, neboť dle předpisů by bylo přijatelných i pouze 10 parkovacích míst. Námitku proto soud hodnotí jako nedůvodnou.

45. Závěrem žalobce namítal, že v napadeném rozhodnutí nebyly dostatečně posouzeny obecné regulativy upravené v čl. 91 – 101 OZV. K tomu krajský soud uvádí, že soulad s čl. 91 až 101 OZV upravující obecné regulativy byl podrobně zhodnocen v závazných stanoviscích, které jsou součástí správního spisu, a bylo na ně opakovaně odkazováno v napadeném rozhodnutí. V explicitním nevypořádání zmiňovaných obecných regulativů v napadeném rozhodnutí nelze spatřovat nedostatečné posouzení věci. Správnost závazného stanoviska Magistrátu města České Budějovice ze dne 12. 10. 2018, zn. X byla po podrobném přezkoumání potvrzena v závazném stanovisku žalovaného ze dne 13. 3. 2020, č. j. KUJCK 40132/2020. Správními orgány byl podrobně posuzován soulad umisťovaného bytového domu s právními předpisy, politikou územního rozvoje, zásadám územního rozvoje, územně plánovací dokumentací a také z hlediska uplatňování cílů a úkolů územního plánování, a to i z pohledu čl. 91 – 101 OZV. Ve shodě s žalovaným soud podotýká, že výslovně byl konstatován soulad s čl. 96 a 97 OZV v závazném stanovisku ze dne 13. 3. 2020 Nicméně jak v závazném stanovisku ze dne 12. 10. 2018, tak v závazném stanovisku ze dne 13. 3. 2020 není a ani nemůže být z kapacitních důvodů výslovně hodnocen soulad s každým článkem OZV. I v závazném stanovisku ze dne 12. 10. 2018 bylo v úvodu odůvodnění konstatováno, že bude posuzován soulad bytového domu s obecně závaznou vyhláškou č. 4/2000 o závazných částech územního plánu města, čili s OZV. S ohledem na uvedené nelze pochybovat, že soulad s obecnými regulativy byl posuzován, ale jejich splnění nebylo podrobně popsáno. Pro úplnost soud zdůrazňuje, že žalobce ani nenamítal rozpor s obecnými regulativy, resp. nespecifikoval, v čem jej spatřoval, pouze se omezil na obecné konstatování o nedostatečném posouzení souladu stavebního záměru s obecnými regulativy.

46. Krajský soud upozorňuje na skutečnost formulovanou již v závěru závazného stanovisko ze dne 12. 10. 2018, že obsah závazného stanoviska je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu, pro které je podkladem, přičemž obsah stanoviska lze napadnout až odvoláním proti rozhodnutí správního orgánu (viz § 149 odst. 1 správního řádu). Krajský soud s ohledem na vyslovené zmiňuje, že by bylo nelogické, aby správní orgány ve svých rozhodnutích opisovaly celý text závazných stanovisek zahrnující veškeré závěry, namísto mnohdy zcela postačujícího odkazu na závazné stanovisko. Tímto způsobem krajský soud reaguje na námitku žalobce, jíž brojil proti absenci explicitního posouzení souladu stavebního záměru se všemi zásady a politikou územního rozvoje, projektovou dokumentací a územním plánem města, včetně OZV. Soulad stavebního záměru se všemi nezbytnými kritérii byl hodnocen a zaznamenán v závazných stanoviscích, což soud shledává za dostačující.

47. Žalobce dále zmiňoval, že v projektu požární techniky nebyl zahrnut jeho zahradní domek umístěný na pozemku parc. č. X a garáž stojící na pozemku OZNŘ I. parc. č. X, což považoval za pochybení. K tomu soud uvádí, že odborný projekt požární techniky byl vypracován řádně a v dostatečném rozsahu. Důvody, pro které nebyly zahrnuty do projektu zmiňované objekty, byly vysvětleny v prvostupňovém rozhodnutí na straně 19: „Navrhovaná stavba bytového domu je situována v odstupové vzdálenosti 13,80 m od společné hranice se sousedním pozemkem arc. č. X v katastrálním území České Budějovice 5, tj. 14,80 m od zmiňované stavby „zahradního domu“ na pozemku parc. č. X v katastrálním území České Budějovice 5, dle tvrzení účastníka řízení, jelikož stavba „zahradního domu“ není zapsána v katastru nemovitostí. Stávající garáž na pozemku parc. č. X v katastrálním území České Budějovice 5, stavba bez č. p./č. ev., bude dle projektové dokumentace stavby sloužit jako součást zařízení staveniště. Tato skutečnost je seznatelná z koordinačního situačního výkresu pod označením č. výkresu C.03 (legenda 09).“ Krajský soud shledává uvedené důvody, pro které nebyly některé objekty zahrnuty do projektu požární techniky, za přesvědčivé a jednoznačně objasňující rozsah projektu požární techniky. I tato žalobní námitka tak byla shledána nedůvodnou.

48. Dle žalobce nebylo správními orgány dostatečně posouzeno, zda uskutečněním stavebního záměru a jeho užíváním nedojde k nepřiměřenému ohrožení práv účastníků řízení či ohrožení veřejného zájmu. Zároveň však žalobce v této námitce blíže nerozvedl, jaké nepřiměřené ohrožení by mohlo nastat. Soud k tomu uvádí, že správní orgány řádně a dostatečně posuzovaly, zda stavební záměr nemůže nepřiměřeně zasáhnout do práv účastníků řízení či ohrozit veřejný zájem. Posuzovaly soulad s územně plánovací dokumentací, s požadavky stavebního zákona a jeho prováděcími právními předpisy, obecnými požadavky na využívání území či požadavky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, požadavky zvláštních právních předpisů a závaznými stanovisky dotčených orgánů, což konstatoval též žalovaný v napadeném rozhodnutí. Soud se s takovým hodnocením zcela obecně vznesené námitky shoduje a pouze doplňuje, že ani narušení veřejného pořádku nebylo s ohledem na dodržení veškerých kritérií a požadavků kladených na výstavbu předmětného bytového domu shledáno. Žalobce ani nijak nekonkretizoval, z jakého důvodu by k narušení veřejného pořádku mělo dojít. I u této žalobní námitka krajský soud konstatuje její nedůvodnost a podotýká, že není úkolem soudu domýšlet jednotlivé žalobní námitky.

49. Odůvodnění napadeného i prvostupňového rozhodnutí shledává soud za dostatečná, srozumitelná a přezkoumatelná. Soud opakovaně odkazoval na citace z odůvodnění předmětných rozhodnutí, která výstižně reagovala na vznesené námitky. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí měla dle žalobce spočívat v nedostatečném vypořádání se s odvolacími námitkami, s tím však krajský soud nesouhlasí. V odstavcích výše bylo již popsáno a prokázáno, že se žalovaný dostatečně vypořádal se všemi odvolacími námitkami a odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo zcela dostačující a v souladu se zákonnými požadavky. S ohledem na vše shora uvedené soud neshledal nepřezkoumatelnost napadeného ani prvostupňového rozhodnutí.

50. Žalobce v obecné rovině namítal, že navrhovaným umístěním stavby a jejím budoucím užíváním bude zásadně snížena tržní hodnota jeho nemovitostí a v důsledku imisí a dalších průvodních jevů budou narušena práva žalobce, jakými je právo na ochranu zdraví, soukromí a příznivého životního prostředí, ale také vlastnické právo. Pro tato svá tvrzení však žalobce neměl žádné důkazy, ani je blíže nespecifikoval. Krajský soud podotýká, že nejsou známy žádné konkrétní a průkazné skutečnosti, které by potvrzovaly tvrzení žalobce o snížení tržní hodnoty jeho nemovitosti. Také pro další zmíněné výhrady žalobce nesvědčí žádné důkazy. Soud proto uzavřel, že žalovaný podrobně a dostatečně vysvětlil, že výstavbě bytového domu nic nebrání a jeho rozhodnutí je srozumitelné a přezkoumatelné V. Závěr, náklady řízení 51. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

52. O náhradě nákladů řízení rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích podle ustanovení § 60 odst. 1 věta první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Osobám zúčastněným na řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení s odkazem na § 60 odst. 5 s. ř. s., neboť jim soud neukládal žádnou povinnost.