č. j. 51 A 7/2020- 145

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a Mgr. Josefa Straky ve věci žalobce: Ing. R. K. bytem X zastoupen advokátem JUDr. Radkem Ondrušem sídlem Bubeníčkova 502/42, 615 00 Brno proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 81/11, 150 21 Praha 5 za účasti: 1. obec D. B. sídlem X zastoupená advokátkou Mgr. Veronikou Zelenkovou sídlem Velehradská 88/1, 130 00 Praha 3 2. E. Z. K., z. s. sídlem X o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 11. 2019, sp. zn. SZ 064534/2019/KUSK ÚSŘ/BV, č. j. 153887/2019/KUSK, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 11. 2018, sp. zn. SZ 064534/2019/KUSK ÚSŘ/BV, č. j. 153887/2019/KUSK, se ve výroku a) ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 21 819 Kč, a to k rukám jeho zástupce JUDr. Radka Ondruše, advokáta.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Obecní úřad D. B. (dále též „stavební úřad“) na základě žádosti Středočeského kraje (dále též „stavebník“) rozhodnutím ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. SU/2442/17/DB/U1, č. j. 0564/19 (dále jen „územní rozhodnutí“), rozhodl o umístění stavby „III/0031 D. B., Obchvat“ v katastrálních územích D. B., Ch. a Z. u P.(dále též „stavba“).

2. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím k žalobcovu odvolání v části výroku I územního rozhodnutí doplnil tři chybějící stavební objekty a částečně změnil text vymezující území dotčené vlivy stavby. V části výroku II doplnil údaje týkající se konkrétní autorizované osoby vypracovávající projektovou dokumentaci. V ostatním žalobcovo odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil [výrok a) rozhodnutí žalovaného]. Odvolání společnosti A. s. r. o. žalovaný výrokem b) jako nepřípustné zamítl, odvolání osoby zúčastněné na řízení 2) pak výrokem c) zamítl jako opožděné.

3. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), odeslanou dne 23. 1. 2020, domáhá zrušení jak rozhodnutí žalovaného, tak stavebního úřadu a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

4. Žalobce strukturuje žalobní námitky do jedenácti okruhů.

5. V prvém žalobním bodu žalobce namítá nezákonnost doručování. Žalobce dovozoval své účastenství ve správním řízení z § 85 odst. 1 písm. a) [správně zřejmě § 85 odst. 2 písm. a), pozn. soudu] zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2017 (srov. čl. II odst. 10 zákona č. 225/2017 Sb.; dále jen „stavební zákon“) ve spojení s § 27 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „správní řád“), neboť je vlastníkem pozemků, na nichž má být stavba umístěna. Účastníku správního řízení podle § 27 odst. 1 správního řádu nelze nikdy doručovat tzv. veřejnou vyhláškou. Přímo to vylučuje § 144 odst. 6 správního řádu. Žalobci bylo upřeno právo na řádné doručování písemností v tomto řízení. Až nahlédnutím na úřední desku stavebního úřadu v únoru 2019 zjistil, že bylo vydáno rozhodnutí. Žalobci nezbylo, než navštívit stavební úřad a seznámit se s obsahem spisu. Z něj pak zjistil, že i další písemné úkony určené účastníkům řízení byly doručovány jen a pouze formou veřejné vyhlášky. Žalobci jde zejména o přípis stavebního úřadu ze dne 10. 9. 2018 označený jako „oznámení o zahájení řízení“, ve kterém stavební úřad oznamuje účastníkům pokračování územního řízení a sděluje jim, že upouští od ústního jednání, že mohou uplatnit své námitky do 15 dnů od jeho doručení a že mohou navrhovat důkazy a připomínky podle § 89 odst. 4 stavebního zákona. Žalobci tak byla odepřena možnost uplatnit v řízení svoje námitky a připomínky.

6. Výklad žalovaného, podle nějž nebylo zákonem stanoveno, které účastníky řízení má stavební úřad zahrnout mezi účastníky podle § 27 odst. 1 správního řádu, je nezákonný, účelový a hrubě krátí žalobcova práva. Stavební zákon ve znění účinném ke dni podání žádosti v § 87 odst. 1 stanovil, že oznámení o zahájení řízení se v řízení s velkým počtem účastníků doručují podle § 144 odst. 6 správního řádu. Podle něj se přitom má účastníkům podle § 27 odst. 1 správního řádu doručovat jednotlivě. Stejně tak žalobce nesouhlasí se způsobem označování účastníků řízení. Žalobce jako účastník podle § 85 odst. 2 písm. a) stavebního zákona nemůže být v rozhodnutí v žádném případě identifikován označením pozemku v jeho vlastnictví, ale minimálně jménem a příjmením.

7. V druhém žalobním bodu žalobce namítá porušení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu žalovaným. Podmínka doplněná do výroku rozhodnutí je neúplná. Datum vypracování grafické přílohy nemůže být dvojí. Situace vypracovaná Ing. P. P. nebyla doručována účastníkům v rozporu s § 9 odst. 8 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 503/2006 Sb.“) přílohou ani jednoho z rozhodnutí správních orgánů. Žalovaný úmyslně opomíná, že řízení je vedeno podle právní úpravy účinné ke dni podání žádosti a odkazuje na nepřiléhavý § 9 odst. 5 vyhlášky č. 503/2006 Sb. Názor žalovaného, že není možné, aby ověřená grafická příloha byla součástí rozhodnutí v době jeho vydání, je tak nezákonný. Odvolací orgán je oprávněn zaujmout jiný právní názor, v takovém případě ovšem musí účastníky řízení na odlišný právní náhled předem upozornit a dát jim možnost se k němu vyjádřit, aby pro ně nové právní posouzení nebylo překvapivé. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť v něm není uvedeno, proč změna prvostupňového rozhodnutí není k újmě účastníků řízení.

8. Podle třetí žalobní námitky vedla odvolací řízení úřední osoba, o jejíž nepodjatosti nebylo nikdy, v rozporu s § 14 odst. 3 správního řádu, rozhodnuto. Z blíže neznámého důvodu poté došlo ke změně úřední osoby přímo na vedoucí stavebního odboru, o jejíž nepodjatosti rozhodl ředitel krajského úřadu dne 12. 6. 2018. Změnou úřední osoby provedenou nestandardním způsobem těsně před vydáním rozhodnutí došlo k porušení § 15 správního řádu. Není srozumitelné, proč bylo rozhodováno o nepodjatosti vedoucí stavebního odboru, a nikoli o dalších úředních osobách vedoucích územní řízení.

9. Čtvrtým žalobním bodem žalobce namítá absenci výjimky podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“). Podmínka č. 3.b) výroku územního rozhodnutí, na kterou odkazuje žalovaný, se nijak netýká výjimky z chráněných druhů, odůvodnění je proto nepřezkoumatelné. Pokud měl žalovaný na mysli podmínku č. 3.c), ta stavebníkovi pouze ukládá o výjimku požádat, nikoli ji úspěšně pravomocně získat. Žalobce byl oprávněn namítat porušení zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť je vlastníkem pozemků, na kterých je stavba umisťována. Nejde proto o námitku míjející se s jeho právní sférou. Právní názor o nepotřebnosti výjimky před umístěním stavby je v rozporu s ustálenou judikaturou.

10. Žalobce dále v pátém bodu namítá absenci závazného stanoviska podle § 12 zákona o ochraně přírody a krajiny. Část 5 písemnosti Magistrátu hl. m. Prahy, odboru ochrany prostředí, ze dne 18. 1. 2017, č. j. MHMP 54853/2017, se strohým a nepřezkoumatelným způsobem vyjadřuje v tom smyslu, že krajinný ráz nemůže být narušen, ačkoli stavba obsahuje valy a vysoké protihlukové stěny. Nové argumenty Ministerstva životního prostředí, vyjádřené ve sdělení k požadavku žalobce na přezkum závazného stanoviska, jsou nedůvodné. Jde o stavbu podstatně narušující krajinný ráz, vedenou v pohledově exponovaném území. Soulad záměru s krajinným rázem tak nebyl v rozporu se zákonem řádně posouzen. Sdělení Ministerstva životního prostředí bylo vydáno nezákonně, nikoli formou závazného stanoviska podle § 149 odst. 5 správního řádu. Podkladové sdělení provádějící „kvazipřezkum“ je tak nepoužitelné. Argumenty ministerstva jsou ryze blanketní a bez znalosti situace v místě. Je zřejmé, že dotčená dopravní stavba spolu s protihlukovými valy a stěnami mezi obcemi je jediná výrazná vizuální prostorová bariéra a strukturální linie v dnes zcela otevřené krajině. Ostatní aleje, cesty a vůbec původní struktury krajiny z prostoru zcela vymizely. Jednostranné a bezohledné umístění stavby nedaleko obytných sídel včetně vysokých valů a protihlukových stěn do volné krajiny má v rámci jednotlivých charakteristik krajinného rázu silný vliv. Sám žalovaný pak celou námitku žalobce nepřezkoumatelným způsobem zamítl s tvrzením, že není třeba vůbec zásah do krajinného rázu posuzovat. Pozemky dotčené umisťovanou stavbou nemají regulačním plánem stanoveno plošné a prostorové uspořádání a podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody.

11. V šestém žalobním bodu žalobce namítá nezajištění aktuálních stanovisek dotčených orgánů a správců sítí podle § 90 písm. e) stavebního zákona. Vypořádání této odvolací námitky žalovaným považuje žalobce za povrchní. Pokud je stavba umisťována na žalobcově pozemku, kde se mj. nachází stavba vodního díla vodovodního řadu, je zcela oprávněné, že neaktuálností stanovisek správců sítí může být žalobce dotčen na svém vlastnickém právu.

12. Podle sedmé žalobní námitky došlo k porušení § 36 správního řádu. Ačkoli bylo prvostupňové rozhodnutí vydáno dne 30. 1. 2019, bylo jako podklad do spisu doplněno závazné stanovisko vodoprávního úřadu ze dne 24. 1. 2019, se kterým neměl žalobce možnost se seznámit. Stanovisko bylo použito až po lhůtě stanovené k seznámení s podklady (po 10. 9. 2018), tedy v rozporu s § 89 odst. 1 větou druhou stavebního zákona. Nadřízený orgán provedl přezkum závazného stanoviska nezákonně formou „vnitřního sdělení“, ve kterém se nijak nezabýval odvolacími námitkami žalobce směrujícími proti skutečnosti, že se stavba nachází v těsné blízkosti obytných staveb a přímo zasahuje pozemky žalobce, aniž by bylo řešeno její odvodnění. Žalovaný tuto odvolací námitku přešel bez povšimnutí, jeho rozhodnutí je proto i v tomto ohledu nepřezkoumatelné.

13. Osmým žalobním bodem žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu nevypořádání odvolací námitky týkající se neprovedení přezkumu závazných stanovisek Hygienické stanice hl. m. Prahy a Krajské hygienické stanice Středočeského kraje.

14. V devátém žalobním bodu namítá žalobce nezohlednění přezkumů závazných stanovisek žalovaným (z důvodu uplynutí roční lhůty od vydání závazných stanovisek).

15. Žalobce namítal, že předložená projektová dokumentace je v rozporu s požadavky na její obsah uvedenými v příloze č. 1 k vyhlášce č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, ve znění účinném před novelou provedenou vyhláškou č. 405/2017 Sb. Podle desátého žalobního bodu žalovaný tuto námitku vůbec nevypořádal. S ohledem na to, že projektová dokumentace byla zpracována v srpnu 2016 a všechna stanoviska dotčených orgánů až následně, je zřejmé, že projektová dokumentace nemohla požadavky podle stanovisek zapracovávat. Pokud žalovaný akceptuje zhojení nezapracování požadavků dotčených orgánů pouze tím, že jsou podmínky jen slepě a alibisticky převzaty do výroku rozhodnutí, porušuje hrubě § 90 písm. d) a e) stavebního zákona.

16. V závěrečné, jedenácté, žalobní námitce žalobce tvrdí, že existuje rozpor mezi výrokem územního rozhodnutí a obsahem projektové dokumentace. Žalovaný námitku, podle které ze spisového materiálu není patrná žádná změna žádosti, z níž by šlo dovodit, že o druhé části přeložky (úseku mezi bodem 59 a TS PZ-6236 D. B. – C. P.) bude jednáno v samostatném územním řízení, vypořádal nesrozumitelně a nepřezkoumatelně. Projektová dokumentace nebyla nijak upravována poté, co byla podána žádost o vydání územního rozhodnutí.

II. Vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení 2), repliky žalobce

17. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobci nebyla upřena možnost v řízení uplatnit námitky. Stavební úřad se s námitkami vypořádal. Žalovaný žádnou z námitek uplatněných v odvolání nezamítl proto, že nebyla uplatněna v prvostupňovém řízení. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením, že projektová dokumentace nemůže mít uvedeny dva termíny vyhotovení. Některé části dokumentace byly v průběhu řízení doplňovány. Rozhodnutí nelze považovat za neúplné, protože jeho součástí nebyla situace stavby. Podle stavebního zákona měl stavební úřad zaslat žadateli ověřenou situaci po nabytí právní moci rozhodnutí. Změnou prvostupňového rozhodnutí nemohlo dojít k dotčení práv účastníků řízení. Žalovaný pouze doplnil skutečnosti, které obsahoval spisový materiál již v prvoinstančním řízení, všichni účastníci s nimi tedy byli seznámeni. K námitce rozhodování podjatou osobou žalovaný uvedl, že Ing. B. V. v řízení provedla pouze úkony, které nesnesly odkladu (předložila napadená stanoviska nadřízeným správním orgánům a seznámila účastníky řízení s doplněním spisového materiálu), rozhodnutí ve věci však nevydala. To již učinila úřední osoba, u níže nebyla shledána podjatost. Ani v případě této žalobní námitky žalobce neuvádí, jak byla dotčena jeho vlastnická práva, která je oprávněn jako účastník územního řízení hájit.

18. Žalovaný vycházel z předložených závazných stanovisek a vyjádření dotčených orgánů, zejména pak z vyjádření Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 15. 12. 2016, č. j. 176574/2016/KUSK, podle kterého bude výjimka z § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny vydána až před realizací stavby. Žalovaný trvá na svém názoru, že zásah do krajinného rázu není nutné posuzovat při každém umístění stavby, jinak by § 12 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny postrádal význam. K umisťování a povolování staveb je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody, nikoli vydání závazného stanoviska. Žalovaný v odvolacím řízení uznal oprávněnost námitek proti závazným stanoviskům orgánu ochrany přírody. V odvolání ani v žalobě však žalobce neuvádí, jak budou zásahem do přírody a krajiny dotčena jeho vlastnická práva, která má v územním řízení právo hájit.

19. Žalovaný dále uvádí, že všichni správci sítí byli účastníky řízení, byli seznámeni i s upravenou projektovou dokumentací. Pokud by tedy měli za nutné provést změnu svého vyjádření či stanoviska, mohli tak v průběhu řízení učinit. Nikdo z vlastníků technické infrastruktury k tomuto kroku nepřistoupil. Žalobce v odvolání neuvedl, jak mohla být jeho vlastnická práva dotčena neaktuálními stanovisky. Teprve v žalobě upřesnil, kterým neaktuálním vyjádřením mohl být dotčen na svých právech a proč. Závazné stanovisko vodoprávního úřadu bylo přezkoumáno nadřízeným správním orgánem, způsob doručení rozhodnutí o přezkumu vnitřním sdělením nemůže způsobit jeho nezákonnost. Prostřednictvím dalších žalobních bodů se žalobce staví do role univerzálního dohlížitele nad zákonností vydaného rozhodnutí, neboť požaduje přezkoumání všech závazných stanovisek. Takové postavení však žalobci podle žalovaného, který v této souvislosti poukazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 14. 8. 2019, č. j. 45 A 127/2016- 116, nepřísluší. Žalovaný nemůže být garantem zákonnosti závazných stanovisek. Na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí není důvod se domnívat, že se žalovaný se závaznými stanovisky neseznámil. Žalovaný proto navrhuje, aby soud žalobu zamítl.

20. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného uvedl, že žalovaný porušení zákona při doručování nevyvrací ani nepopírá, pokouší se je pouze zhojit nepravdivým tvrzením, že v průběhu prvostupňového řízení žalobce uplatnil námitky. Žalobce však námitky uplatnil až v odvolacím řízení. Stavební úřad tedy žalobci odňal možnost účinné procesní obrany v územním řízení. K tvrzení žalovaného, že je přípustné, aby existovala dvě vyhotovení grafické přílohy rozhodnutí (situace), žalobce připomíná, že územní rozhodnutí v podmínce výroku I na grafickou přílohu dokumentace odkazuje, ačkoli nebyla přiložena. Žalovaným změněné rozhodnutí, které náhle odkazuje na situaci vypracovanou Ing. P. P., je překvapivé, neboť umisťuje stavbu podle neznámé a neurčité situace, a nedává tak žalobci možnost bránit se odvoláním.

21. Podle žalobce došlo ke změně úřední osoby účelově, bez zřejmého přezkoumatelného důvodu, jen s cílem zamítnout důvodné odvolání žalobce. Žalovaný jako garant zákonnosti vedeného územního řízení nemůže slepě spoléhat na obsah vyjádření dotčených orgánů, případně jeho obsah dezinterpretovat. Žalovaný rezignuje na reakci na ustálenou judikaturu, která potvrzuje potřebnost výjimky z ochrany přírody a krajiny. Názor žalovaného ve vztahu k posuzování krajinného rázu je rozporný s názorem Ministerstva životního prostředí, podle kterého lze vyjádření Magistrátu hl. m. Prahy k zásahu do krajinného rázu obsahově považovat za závazné stanovisko. Názor žalovaného, že žalobce nemá právo napadat zákonnost žalovaného rozhodnutí z hlediska předpisů na úseku ochrany přírody a krajiny, je nesprávný a účelový.

22. Žalovaný nepopírá, že celá řada stanovisek dotčených orgánů a správců sítí byla zastaralá, omezuje se pouze na tvrzení, že neaktuální stanoviska nemohla zasáhnout do žalobcových práv. Námitku porušení § 36 správního řádu ponechává žalovaný bez povšimnutí. Obsah vyjádření žalovaného k námitce týkající se stanoviska vodoprávního úřadu žalobce považuje za „zcela prázdný“. Poukaz na rozsudek č. j. 45 A 127/2016-116 není přiléhavý, neboť ten řešil žalobu podanou vlastníky sousedních nemovitostí, nikoli vlastníky pozemků, na kterých má být stavba umístěna. Žalobce se ztotožňuje se žalovaným, že na danou věc lze aplikovat právní závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 23. 8. 2018, č. j. 5 As 182/2017-68, avšak k tíži žalovaného. Stavební úřady se musí zabývat splněním zákonných požadavků na obsah a formu závazných stanovisek.

23. V doplnění repliky ze dne 27. 7. 2020 žalobce poukázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 25. 6. 2020, č. j. 51 A 49/2019-81, ze kterého plyne, že v rámci odvolacího řízení nemůže být přezkum závazných stanovisek limitován lhůtou jednoho roku od vydání stanoviska. Nepřezkoumalo-li Ministerstvo životního prostředí stanovisko z důvodu uplynutí jednoroční lhůty pro přezkum, šlo o vadu řízení, která způsobuje nezákonnost celého rozhodnutí žalovaného.

24. Osoba zúčastněná na řízení 2) k žalobě uvedla, že nebyla zabezpečena ochrana staveb sloužících k bydlení jakožto chráněných objektů ve smyslu § 30 odst. 3 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“). Podle závěru zjišťovacího řízení v procesu posouzení vlivů na životní prostředí (dále jen „EIA“) jsou totiž plochy bydlení navrženy až téměř k plánovanému obchvatu (hranice těchto ploch leží často ve vzdálenosti pouze 30 – 40 m od obchvatu). Podle hlukové studie bude obchvat znamenat značně nadlimitní hlukovou zátěž. Záměr je podle studie proveditelný, pouze pokud budou realizována všechna navržená protihluková opatření. Podle osoby zúčastněné na řízení 2) tak v případě, že nebudou protihluková opatření fungovat, bude vliv na veřejné zdraví katastrofální. Hluková studie konstatuje nadlimitní hluk u posuzovaných objektů V H. č. p. X, č. p. X a č. p. X. Je tedy zjevné, že nejsou splněny podmínky ochrany před hlukem. Závěr EIA pracuje s teorií, že ochranu před hlukem zajistí „nízkohlučný“ povrch vozovky a protihluková opatření. Ta jsou však zcela nedostatečná, neboť podle dostupných informací má být protihluková stěna jen 3 m vysoká a v celé délce trasy obchvatu chybí protihlukový val. Podle osoby zúčastněné na řízení 2) je žaloba důvodná.

25. Osoba zúčastněná na řízení 1) se k žalobě nevyjádřila.

III. Podstatný obsah správního spisu

26. Soud z předloženého správního spisu zjistil, že dne 18. 5. 2017 stavebník (který v řízení před soudem, ač řádně obeslán, neuplatnil práva osoby zúčastněné na řízení) požádal o vydání rozhodnutí o umístění stavby „III/0031 D. B., Obchvat“. Opatřením ze dne 14. 8. 2017 stavební úřad oznámil účastníkům řízení a dotčeným orgánům zahájení správního řízení a nařídil k projednání žádosti ústní jednání spojené s ohledáním na místě. Žalobci bylo opatření doručováno vyvěšením na úřední desce. Součástí spisu je protokol o ústním jednání, které proběhlo dne 22. 9. 2017 v souvislosti s územním řízením, během něhož byly jiným účastníkem řízení vyjádřeny nesouhlasné námitky proti stavebnímu objektu 411 „Nadzemní vedení 22kV v km 0,44 – km 2,18“. Stavebník dne 27. 11. 2017 v reakci na uplatněné námitky doplnil svou žádost o informace z jednání se společností ČEZ Distribuce, a.s., které se uskutečnilo dne 9. 10. 2017. Usnesením ze dne 28. 11. 2017, č. j. 5990/17, stavební úřad prohlásil, že byly nashromážděny dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí a současně stanovil lhůtu 15 dnů ode dne doručení vyrozumění, po kterou jsou účastníci řízení oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy. Žalobce dne 4. 1. 2018 podal proti tomuto usnesení odvolání spojené s námitkou systémové podjatosti oprávněných úředních osob stavebního úřadu i žalovaného.

27. Co se týče námitky systémové podjatosti uplatněné v odvolání ze dne 4. 1. 2018, ze správního spisu plyne, že námitce podjatosti ředitele žalovaného Ministerstvo pro místní rozvoj usnesením ze dne 24. 4. 2018, č. j. MMR-11250/2018-83/636, nevyhovělo. Usnesením ze dne 12. 6. 2018, č. j. 074981/2018/KUSK, ředitel žalovaného nevyhověl námitce podjatosti Ing. L. H., vedoucí odboru územního plánování a stavebního řádu žalovaného. Usnesením ze dne 18. 6. 2018, č. j. 078654/2018/KUSK, žalovaný nevyhověl námitce podjatosti starosty obce D. B.. Starosta následně usnesením ze dne 11. 7. 2018, č. j. 3452/18, nevyhověl námitce podjatosti vedoucí stavebního úřadu.

28. Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 6. 2018, č. j. 079001/2018/KUSK, usnesení stavebního úřadu ze dne 28. 11. 2017 zrušil a věc mu vrátil k novému projednání, jelikož formou usnesení nelze (též) prohlásit, že byly nashromážděny podklady pro vydání rozhodnutí, a nadto účastníci byli o možnosti seznámení se s podklady a nejzazším termínu pro uplatnění námitek vyrozuměni již opatřením ze dne 14. 8. 2017, takže usnesení bylo pro účastníky matoucí, poněvadž v tomto směru postrádalo i jakékoliv odpovídající odůvodnění. Jinak ovšem žalovaný považoval odvolací námitky za nedůvodné.

29. Stavební úřad následně (opatření ze dne 10. 9. 2018) oznámil účastníkům řízení a dotčeným orgánům pokračování územního řízení, ve kterém upouští od ústního jednání. Současně stanovil, že dotčené orgány mohou uplatňovat svá závazná stanoviska a účastníci řízení své námitky do 15 dnů od doručení oznámení. Dne 30. 1. 2019 pak vydal územní rozhodnutí.

30. Proti územnímu rozhodnutí podal žalobce dne 5. 3. 2019 odvolání. V něm namítl, že nedal souhlas s umístěním stavby na svých pozemcích parc. č. X a parc. č. X a že mu nemělo být doručováno veřejnou vyhláškou, neboť mu jednoznačně svědčí postavení účastníka podle § 27 odst. 1 správního řádu. Až nahlédnutím na úřední desku stavebního úřadu v únoru 2019 zjistil, že bylo vydáno územní rozhodnutí. Musel se tedy seznámit s obsahem spisu. Žalobci šlo zejména o oznámení ze dne 10. 9. 2018. Žalobce rozporoval též způsob označování účastníků řízení. Žalobce současně uplatnil námitku podjatosti pracovníků stavebního úřadu. Ze spisu podle něj nelze ověřit, zda blíže neurčená územně plánovací dokumentace obce D. B. a územní plán VÚC Pražského regionu skutečně existují. Další námitky se týkaly umístění stavby přeložky vodovodního řadu. Žalobce také namítl, že k vydanému územnímu rozhodnutí nebyl v rozporu s vyhláškou č. 503/2006 Sb. přiložen žádný situační výkres. Podmínka č. 1 výroku II rozhodnutí je nekonkrétní, neboť umisťuje stavbu podle ničím nedefinované projektové dokumentace, neodkazuje na konkrétní výkres či situaci. Z rozhodnutí nelze zjistit umístění jednotlivých staveb na konkrétním pozemku, zejména minimální vzdálenosti od hranic pozemku. Z odůvodnění rozhodnutí nelze ověřit, zda je stavba skutečně umisťována v souladu s platnou územně plánovací dokumentací. Žadatel nedoložil rozhodnutí o povolení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny. V daném případě byl výskyt chráněných druhů najisto postaven v EIA. Rozhodnutí o povolení výjimky musí být vydáno před rozhodnutím o umístění stavby.

31. Žalobce dále nesouhlasil s vyhodnocením vlivu stavby na okolní zástavbu včetně svých pozemků. Odvolání proto směřovalo proti závazným stanoviskům dotčených orgánů (orgánů ochrany veřejného zdraví – hygienické stanice). Žalobce v rámci odvolání napadl též závazná stanoviska orgánu ochrany přírody, vodoprávního úřadu, orgánu na úseku požární ochrany a závazné stanovisko ve věcech bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Podle žalobce nebyl doložen souhlas k trvalému a dočasnému odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu. Chybí též závazné stanovisko k zásahu do krajinného rázu podle § 12 a § 90 zákona o ochraně přírody a krajiny. Podmínka rozhodnutí, podle které není součástí vydaného rozhodnutí druhá část přeložky VN 22 kV, je nezákonná, neboť stavební úřad není oprávněn měnit obsah žádosti. Územní rozhodnutí vůbec neřeší navazující infrastrukturu. Řada stanovisek dotčených orgánů byla ke dni vydání územního rozhodnutí zastaralá.

32. Dne 18. 3. 2019 podala odvolání proti územnímu rozhodnutí společnost A. s. r.o. a dne 9. 4. 2019 osoba zúčastněná na řízení 2).

33. Žalovaný poté, co obdržel podaná odvolání, požádal nadřízené orgány dotčených orgánů o potvrzení nebo změnu odvoláním napadených závazných stanovisek. O podání žádostí o potvrzení nebo změnu závazných stanovisek žalovaný informoval účastníky řízení dne 18. 6. 2019.

34. V doplnění odvolání ze dne 10. 9. 2019 žalobce uvedl, že umístění některých objektů není v územním rozhodnutí žádným konkrétním způsobem popsáno. Rozhodnutí je bez grafické části nejasné a nepřehledné. Poukázal přitom na rozsudek NSS ze dne 28. 3. 2013, č. j. 4 As 18/2012-29. Stavebním úřadem ověřená grafická příloha obsahující celkovou situaci tvoří součást územního rozhodnutí a musí k němu být připojena. Výrok obsahuje celou řadu zkratek bez jakéhokoli vysvětlení. Některé podmínky výroku obsahují odkazy na další podklady územního rozhodnutí, které nejsou jeho součástí, a činí jej tak nekonkrétním a nevykonatelným.

35. Žalovaný následně účastníky řízení seznámil s doplněním odvolacího řízení (sdělení a potvrzení závazných stanovisek nadřízenými správními orgány) a přípisem ze dne 4. 10. 2019 jim stanovil lhůtu pěti dnů k vyjádření k podkladům pro rozhodnutí o odvolání. Dne 25. 10. 2019 se k podkladům vyjádřila osoba zúčastněná na řízení 2).

36. Dne 29. 10. 2019 se k podkladům vyjádřil žalobce. Připomněl svou odvolací námitku, podle které chybí závazné stanovisko k zásahu do krajinného rázu. Nové argumenty, které ve svém sdělení k závaznému stanovisku Magistrátu hl. m. Prahy, odboru ochrany prostředí, ze dne 18. 1. 2017, uvádí Ministerstvo životního prostředí, jsou dle žalobce nedůvodné, neboť jde o stavbu podstatně krajinný ráz narušující, vedenou v pohledově exponovaném území. Soulad s krajinným rázem nebyl v rozporu se zákonem řádně posouzen. Teprve v tomto sdělení ministerstvo uvedlo, že vyjádření ze dne 18. 1. 2017 je závazným stanoviskem, a provedlo jeho „kvazipřezkum“, ačkoli v úvodu sdělení tvrdilo, že to s ohledem na uplynutí lhůty není možné. Sdělení Ministerstva životního prostředí bylo vydáno nezákonně nikoli formou závazného stanoviska, je proto nepoužitelné. Výstupem přezkumu závazného stanoviska v rámci odvolacího řízení musí být potvrzení nebo změna závazného stanoviska. Argumenty obsažené ve sdělení ministerstva jsou ryze blanketní a bez znalosti situace v místě. Ministerstvo zdravotnictví provedlo přezkum závazného stanoviska krajské hygienické stanice ze dne 19. 1. 2017, ačkoli uplynul více než rok od jeho vydání. Je tak zřejmé, že dotčené orgány uplatňují zcela odlišné výklady § 4 odst. 9 stavebního zákona.

37. Žalobce dále namítl, že nadřízený správní orgán provedl přezkum závazného stanoviska vodoprávního úřadu a závazného stanoviska k zásahu do krajinného rázu a do významného krajinného prvku nezákonně formou „vnitřního sdělení“, ve kterém se nijak nezabýval odvolacími námitkami. Ministerstvo zdravotnictví provedlo přezkum pouze dvou závazných stanovisek, na přezkum dalších (uvedených v odvolání) rezignovalo. Předložená projektová dokumentace ze srpna 2016 autorizovaná Ing. P. P. je v rozporu s požadavky na její obsah uvedený v příloze č. 1 vyhlášky č. 499/2006 Sb. ve znění účinném před novelou provedenou vyhláškou č. 405/2017 Sb. Podle průvodní zprávy zahrnul zpracovatel do projektové dokumentace všechny podmínky a jednotlivé požadavky dotčených orgánů během projekčních prací. S ohledem na to, že dokumentace byla zpracována v srpnu 2016 a všechna stanoviska dotčených orgánů byla vydána až následně, je podle žalobce zřejmé, že nemohla být nijak zapracována. Dokumentace není označena žádnou revizí či stupněm po zapracování požadavků dotčených orgánů.

38. Žalovaný následně vydal žalobou napadené rozhodnutí popsané v bodě 2 tohoto rozsudku.

39. Některým odvolacím námitkám vyhověl a do výroku doplnil chybějící stavební objekty a upřesnil odkaz na dokumentaci k územnímu řízení. Podle žalovaného žádná z provedených změn nezmění podstatným způsobem výsledné rozhodnutí, tudíž nemůže být na újmu práv účastníků řízení. Dokumentace předložená v řízení obsahovala informace o tom, kdo a kdy ji zpracoval, účastníci se s ní mohli seznámit, její součástí byly i doplněné objekty SO 302, 303 a 304. Žalovaný dále uvedl, že řízení bylo vedeno podle právní úpravy platné v době podání žádosti (tedy před účinností zákona č. 255/2017 Sb.). Podle této úpravy nebylo třeba žalobci jako účastníku územního řízení podle § 85 odst. 2 písm. a) stavebního zákona doručovat jednotlivě a označovat jej v rozhodnutí nejen číslem pozemku, ale ani jménem a příjmením. Žalobce nebyl zkrácen způsobem doručování ani omezen v možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Do spisového materiálu nahlížel již 20. 12. 2017 a 5. 1. 2018, v průběhu nahlížení mu byly poskytnuty kopie vyjádření dotčených orgánů a předložena k nahlédnutí projektová dokumentace. Žalovaný odmítl námitku podjatosti založenou na způsobu doručování písemností ve správním řízení, neboť žalobce se seznámil se způsobem doručování již při nahlížení do spisu; námitka podjatosti tedy nebyla uplatněna ihned poté, co se o důvodech údajné podjatosti žalobce dozvěděl. Žalovaný k ní proto s poukazem na § 14 odst. 3 správního řádu nepřihlédl. Podle právní úpravy platné v době vydání rozhodnutí má být grafická příloha rozhodnutí o umístění stavby ověřená stavebním úřadem. Stavební úřad doručí žadateli stejnopis písemného vyhotovení územního rozhodnutí opatřený doložkou právní moci spolu s ověřenou grafickou přílohou po nabytí právní moci rozhodnutí. Není tedy možné, aby ověřená grafická příloha byla součástí rozhodnutí v době jeho vydání, jak požadoval žalobce.

40. Žalovaný dále shledal, že žalobce neuvádí, jak bude dotčen skutečností, že rozhodnutí bylo vydáno bez povolení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny. Podle vyjádření orgánu ochrany přírody má být výjimka ze zákazu u zvláště chráněných druhů vydána před realizací stavby. Tuto podmínku stavební úřad převzal do podmínek pro umístění stavby jako podmínku č. 3 b). Žalobcových práv se nemůže dotýkat ani podmínka č. 23 b), neboť se vztahuje k přeložce VN 22 kV, která je umístěna mimo pozemky ve vlastnictví žalobce. Nadto, projektová dokumentace na tuto změnu reagovala, teprve po této úpravě stavební úřad seznámil účastníky řízení s doplněnými podklady. K námitce neaktuálnosti vyjádření správců sítí žalobce podle žalovaného neuvedl, která konkrétní stanoviska nebyla aktuální a jak bude touto skutečností dotčen na svých právech. Stavebník k žádosti doložil kladná vyjádření správců sítí, na jejichž základě zjistil, které sítě budou umístěním stavby dotčeny. Následně došlo k úpravě projektové dokumentace tak, že sítě byly přeloženy. U těchto sítí pak není nutné znovu předkládat vyjádření správců. Pokud sítě nebyly v době zahájení řízení realizovány či umístěny, musí stavební úřad umístění nové sítě koordinovat s umisťovanou veřejně prospěšnou stavbou obchvatu.

41. K části odvolání mířící proti závazným stanoviskům a jejich přezkumu žalovaný uvedl, že žalobce nespecifikoval zkrácení na svých právech v důsledku postupu nadřízených správních orgánů. Žalovaný měl povinnost podle § 149 odst. 5 správního řádu požádat nadřízený správní orgán o přezkum závazného stanoviska, i když je zřejmé, že lhůta podle § 4 odst. 9 stavebního zákona již uplynula. Většina odvoláním napadených stanovisek tak již byla v době vydání územního rozhodnutí nepřezkoumatelných z důvodu uplynutí roční lhůty. Žalovaný proto v těch případech, kdy nadřízený správní orgán i přes uplynutí lhůty závazná stanoviska přezkoumal, k tomuto přezkumu nebude přihlížet. Žalovaný připustil, že nadřízené správní orgány nepostupovaly jednotně (jak z hlediska aplikace omezení přezkumu kvůli jednoleté lhůtě, tak z hlediska formy provedení přezkumu), žalovaný však nemá nástroje, aby je v tomto usměrňoval či metodicky vedl. Není rozhodující, jak nazvaly vydané akty, ale že materiálně přezkum provedly a neshledaly v závazných stanoviscích chyby. K námitce neexistence závazného stanoviska podle § 12 zákona o ochraně přírody a krajiny žalovaný uvedl, že z § 12 odst. 4 téhož zákona plyne, že krajinný ráz se neposuzuje v zastavěném území a zastavitelných plochách, pro které je územním plánem nebo regulačním plánem stanoveno plošné a prostorové uspořádání a podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody. V daném případě orgán ochrany přírody a krajiny předložení závazného stanoviska podle § 12 zákona o ochraně přírody a krajiny nepožadoval. Skutečnost, že závazná stanoviska jsou vydána až po zpracování projektové dokumentace, představuje zákonný způsob projednání záměru. Naopak, pokud by předkládaná dokumentace byla datována až po vydání závazných stanovisek, vznikly by pochybnosti, zda se dotčené orgány vyjádřily právě k projednávanému záměru. Podmínky ze závazných stanovisek se nezapracovávají do předkládané dokumentace, ale stavební úřad je převezme do výroku rozhodnutí. Žalovaný neshledal rozpor mezi předloženou dokumentací a vydanými závaznými stanovisky.

IV. Posouzení žaloby soudem

42. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a že obsahuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu projednatelnou. Při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.).

43. Soud o žalobě rozhodl bez jednání, neboť pro takový postup jsou dány zákonem předpokládané důvody (§ 76 odst. 1 s. ř. s.), a to v přednostním pořadí s ohledem na povahu řešené stavby.

44. Soud považuje za nutné dříve, než přistoupí k vypořádání jednotlivých námitek, vyjádřit se obecně k otázce aktivní věcné legitimace žalobce, a to zejména s ohledem na četné námitky žalovaného zpochybňující žalobcovu věcnou legitimaci. Tuto otázku je třeba analyzovat ve spojení s účastenstvím žalobce v územním řízení. Důvod zakládající účastenství žalobce v územním řízení [podle § 85 odst. 2 písm. a) stavebního zákona] též předurčuje rozsah námitek, které je oprávněn uplatnit v územním řízení (§ 89 odst. 4 stavebního zákona). Vlastník nemovitosti (pozemku), na němž má být záměr umístěn, je oprávněn napadnout územní rozhodnutí pouze takovými námitkami, které obsahově souvisejí s ochranou jeho vlastnického práva k nemovité věci. Naopak mu nepřísluší námitky, jejichž prostřednictvím by se dovolával ochrany práv třetích osob, popř. respektování veřejného zájmu, aniž by tento aspekt jakkoliv přímo souvisel s ochranou jeho vlastnického práva. Ve stejném rozsahu pak náleží účastníku územního řízení jakožto žalobci aktivní věcná legitimace v soudním řízení. Pokud by se soud věcně zabýval námitkami žalobce, které nesouvisejí s ochranou jeho vlastnického práva k nemovitostem, dostal by žalobce z pozice osoby namítající zkrácení svého veřejného subjektivního práva do pozice dohlížitele nad zákonností postupu a rozhodnutí správních orgánů. Takové postavení ovšem žalobci coby soukromé fyzické osobě v dané věci nenáleží; nelze mu tedy přiznat postavení garanta zákonnosti rozhodování správních orgánů a ani subjektu oprávněného podat žalobu ve veřejném zájmu (§ 66 s. ř. s.). Soud předesílá, že u žádné z uplatněných námitek (částečně s výjimkou poslední žalobní námitky) neshledal nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce, nic tedy nebrání jejich projednání. U některých žalobních námitek, ve vztahu k nimž žalovaný vyslovil pochybnosti ohledně věcné legitimace žalobce, soud podrobněji rozvede konkrétní úvahy stran této otázky přímo při vypořádání jednotlivé námitky. Námitka nesprávného doručování a označení žalobce v rozhodnutí 45. Pro zodpovězení otázky, zda bylo žalobci ve správním řízení řádně doručováno a zda byl v územním rozhodnutí řádně označen, je nutno nejprve postavit najisto, podle jakého znění stavebního zákona měly správní orgány v řízení postupovat.

46. Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že stavebník podal žádost o vydání územního rozhodnutí dne 18. 5. 2017, řízení o žádosti však k 1. 1. 2018 nebylo pravomocně ukončeno. Zákonem č. 225/2017 Sb. kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 225/2017 Sb.“), byla s účinností od 1. 1. 2018 provedena rozsáhlá novela stavebního zákona dotýkající se mimo jiné též ustanovení relevantních pro posouzení žalobcovy věci.

47. Podle čl. II odst. 10 zákona č. 225/2017 Sb. stavební úřad dokončí správní řízení, která nebyla pravomocně ukončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, podle dosavadních právních předpisů. Ze znění tohoto přechodného ustanovení jednoznačně vyplývá, že v nyní posuzované věci je nutno postupovat podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2017 (resp. v době podání žádosti o vydání územního rozhodnutí). Neuvede-li soud dále jinak, bude aplikovat stavební zákon (a další právní předpisy) právě v tomto znění, jak již ostatně dal najevo zkratkou zavedenou v bodě 5 tohoto rozsudku.

48. Podle § 85 odst. 2 stavebního zákona jsou účastníky územního řízení také a) vlastník pozemku nebo stavby, na kterých má být požadovaný záměr uskutečněn, není-li sám žadatelem, nebo ten, kdo má jiné věcné právo k tomuto pozemku nebo stavbě; b) osoby, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno; c) osoby, o kterých tak stanoví zvláštní právní předpis.

49. Podle § 87 odst. 1 stavebního zákona (zvýraznění provedeno zde i v dalších citacích soudem) „[s]tavební úřad oznámí zahájení územního řízení a k projednání žádosti nařídí ústní jednání, a je-li to účelné, spojí jej s ohledáním na místě; oznámení o konání ústního jednání se doručí nejméně 15 dnů předem. Stavební úřad může upustit od ústního jednání, jsou-li mu dobře známy poměry v území a žádost poskytuje dostatečný podklad pro posouzení záměru. Upustí-li stavební úřad od ústního jednání, stanoví lhůtu, do kdy mohou účastníci řízení uplatnit námitky a dotčené orgány závazná stanoviska; tato lhůta nesmí být kratší než 15 dnů. Oznámení o zahájení územního řízení a další úkony v řízení se doručují účastníkům řízení a dotčeným orgánům jednotlivě, nejde-li o řízení s velkým počtem účastníků; v řízení s velkým počtem účastníků se oznámení o zahájení řízení a další úkony v řízení doručují postupem podle § 144 odst. 6 správního řádu.“ 50. Podle § 144 odst. 6 správního řádu lze v řízení s velkým počtem účastníků řízení doručovat písemnosti, včetně písemností uvedených v § 19 odst. 4, veřejnou vyhláškou. To se netýká účastníků řízení uvedených v § 27 odst. 1, kteří jsou správnímu orgánu známi; těmto účastníkům řízení se doručuje jednotlivě.

51. V souzené věci není pochyb o tom, že šlo o řízení s velkým počtem účastníků, neboť jejich počet přesáhl třicet (§ 144 odst. 1 správního řádu). Správní orgán proto nepochybil, pokud při doručování oznámení o zahájení řízení a dalších písemností v řízení postupoval podle § 144 odst. 6 správního řádu, tedy s výjimkou účastníků podle § 27 odst. 1 správního řádu doručoval veřejnou vyhláškou. Soud přitom nesouhlasí se žalobcem, že výjimka z doručování veřejnou vyhláškou obsažená v § 144 odst. 6 správního řádu by se vztahovala právě na něj, neboť prý byl účastníkem podle § 27 odst. 1 téhož zákona.

52. Žalobce toto své postavení dovozuje z § 87 odst. 1 stavebního zákona. Jak však vyplývá ze shora citované právní úpravy, stavební zákon ve znění rozhodném pro nyní souzenou věc na rozdíl od právní úpravy předcházející a následující ve svém § 87 odst. 1 žádnou takovou „fikci esenciálního účastenství“ pro účastníky podle § 85 odst. 2 písm. a) nestanovil. Právní úprava citovaná žalobcem v žalobě, podle níž jsou účastníky podle § 27 odst. 1 správního řádu vždy též účastníci územního řízení podle § 85 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, není s ohledem na její časovou působnost použitelná (jde o právní úpravu účinnou od 1. 1. 2018). Žalobcovu argumentaci tedy vyvrací již prostý jazykový výklad jím poukazovaného ustanovení.

53. Shora uvedené podporuje dle názoru soudu též výklad historický (zkoumáním úmyslu zákonodárce). Ustanovení § 87 odst. 1 stavebního zákona bylo ve znění rozhodném pro souzenou věc do zákona vtěleno s účinností od 1. 4. 2015 zákonem č. 39/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 39/2015 Sb.“). Do té doby § 87 odst. 1 stavebního zákona (tj. ve znění účinném do 31. 3. 2015) stanovil, že „v řízení s velkým počtem účastníků se oznámení o zahájení řízení a další úkony v řízení doručují účastníkům řízení uvedeným v § 85 odst. 1 a v § 85 odst. 2 písm. a) a dotčeným orgánům jednotlivě“.

54. Z důvodové zprávy k zákonu č. 39/2015 Sb. se podává, že „[k]e změně způsobu doručování v rámci územního řízení, které je vedeno jako řízení s velkým počtem účastníků, bylo přistoupeno ve vazbě na novelu ZPV [zákona o posuzování vlivů na životní prostředí; pozn. soudu]. V případě, že je pro určitý záměr vydáno stanovisko EIA, je navazující řízení vždy považováno za řízení s velkým počtem účastníků (§ 9b odst. 3 ZPV) a rozhodnutí vydané v navazujícím řízení je doručováno postupem podle § 144 správního řádu. Je proto nevyhovující, aby stavební zákon pro ostatní řízení s velkým počtem účastníků upravoval složitější a náročnější způsob doručování. Z tohoto důvodu byla provedena předmětná úprava.“ 55. Z výše citovaného tedy jednoznačně vyplývá, že § 87 odst. 1 stavebního zákona v rozhodné době záměrně nestanovil, že by se účastníkům podle § 85 odst. 2 písm. a) mělo doručovat jednotlivě, resp. že by se v jejich případě v řízení s velkým počtem účastníků měl uplatnit zvláštní režim.

56. Postavení žalobce jako přímého (hlavního) účastníka územního řízení nelze dovodit ani ze správního řádu.

57. Podle § 27 odst. 1 správního řádu jsou účastníky řízení a) v řízení o žádosti žadatel a další dotčené osoby, na které se pro společenství práv nebo povinností s žadatelem musí vztahovat rozhodnutí správního orgánu; b) v řízení z moci úřední dotčené osoby, jimž má rozhodnutí založit, změnit nebo zrušit právo anebo povinnost nebo prohlásit, že právo nebo povinnost mají anebo nemají.

58. Podle § 27 odst. 3 správního řádu jsou účastníky rovněž osoby, o kterých to stanoví zvláštní zákon. Nestanoví-li zvláštní zákon jinak, mají postavení účastníků podle odstavce 2, ledaže jim má rozhodnutí založit, změnit nebo zrušit právo anebo povinnost nebo prohlásit, že právo nebo povinnost mají anebo nemají; v tom případě mají postavení účastníků podle odstavce 1.

59. Podle § 27 odst. 2 správního řádu jsou účastníky též další dotčené osoby, pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech.

60. Právní úprava účastenství ve správním řádu je vůči vymezení účastníků ve stavebním zákoně úpravou obecnou. Stavební zákon stanoví okruh účastníků územního řízení taxativním výčtem, který nelze prostřednictvím § 27 správního řádu rozšiřovat. Pro účely stavebního zákona má obecná úprava obsažená ve správním řádu význam z hlediska rozlišení postavení jednotlivých kategorií účastníků řízení a s tím spojených práv plynoucích z takové kategorizace (právě například z hlediska doručování či jejich označení ve výrokové části rozhodnutí podle § 68 odst. 2 správního řádu), nikoliv však z hlediska vymezení toho, kdo účastníkem je a kdo nikoli.

61. V souzené věci jde o řízení o žádosti (o vydání územního rozhodnutí), přičemž žalobce není žadatelem ani dotčenou osobu, na kterou se pro společenství práv nebo povinností s žadatelem musí vztahovat rozhodnutí správního orgánu (typicky by mohlo jít o společenství práv plynoucí ze společného jmění manželů či ze spoluvlastnictví). Postavení žalobce jako přímého účastníka tak ze samotného § 27 odst. 1 správního řádu neplyne. Toto postavení pak nelze dovodit ani skrze § 27 odst. 3 téhož zákona. Jak již soud konstatoval výše, zvláštní zákon (stavební zákon) sice stanoví, že vlastník pozemku, na kterém má být záměr umístěn, je účastníkem řízení (a to bez dalšího), nestanoví však již, že by byl účastníkem podle § 27 odst. 1 správního řádu. Je proto nutno vycházet z toho, že v takovém případě mají tito účastníci územního řízení postavení vedlejších účastníků ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu, a to se všemi důsledky z toho plynoucími, nikoli podle § 27 odst. 1 správního řádu.

62. Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl účastníkem podle § 27 odst. 1 správního řádu, nebylo povinností stavebního úřadu doručovat mu podle § 144 odst. 6 věty druhé správního řádu jednotlivě. Naopak, stavební úřad nepochybil, pokud i žalobci doručoval veřejnou vyhláškou. Tuto povinnost by stavební úřad měl až v případě řízení zahajovaných po 31. 12. 2017.

63. Soud pak nad rámec nutného poznamenává, že i v případě, kdy by bylo povinností správního orgánu doručovat žalobci jednotlivě, nedošlo by doručováním veřejnou vyhláškou k podstatnému zkrácení na jeho procesních právech. Z obsahu správního spisu se totiž podává, že žalobce o vedení řízení téměř od samého počátku věděl, byl též zpraven o podstatných úkonech stavebního úřadu a v řízení aktivně vystupoval. To podle soudu plyne ze skutečnosti, že již dne 20. 12. 2017 nahlížel do správního spisu, během něhož mu byla předána kopie situací s výřezem pozemků v jeho vlastnictví, kopie oznámení o zahájení řízení a kopie usnesení ze dne 28. 11. 2017. Následně žalobce do spisu nahlížel dne 5. 1. 2018, kdy mu byly předány kopie všech vyjádření a protokol ze dne 22. 9. 2017. Téhož dne žalobce podal odvolání proti usnesení ze dne 28. 11. 2017 včetně námitky systémové podjatosti. Všechna rozhodnutí ve věci této námitky mu byla řádně doručována. Po rozhodnutí o žalobcově odvolání již do spisu nebyly doplňovány žádné podklady a následně bylo vydáno územní rozhodnutí, proti kterému se žalobce včas odvolal. Tvrzení, podle kterého se žalobce s obsahem správního spisu seznámil až poté, co zjistil, že bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, proto s ohledem na shora shrnuté skutečnosti plynoucí ze správního spisu nepovažuje soud za pravdivé. I v případě, že by způsob doručování žalobci zvolený správním orgánem byl nesprávný, nedošlo tím v řízení k reálné újmě na žalobcových procesních právech, která mohl řádně uplatňovat a také tak činil.

64. Důvodná je ovšem výtka, podle níž měl být žalobce v územním rozhodnutí identifikován nikoli pomocí označení pozemku, ale jménem a příjmením. Žalovaný měl tuto námitku za nedůvodnou na základě shodné argumentace, kterou vyvrátil námitku nesprávného doručování (tedy že žalobce nebyl účastníkem podle § 27 odst. 1 správního řádu). Soud se se žalovaným sice shoduje, že žalobce nebyl přímým účastníkem řízení a podle obecné úpravy (§ 68 odst. 2 správního řádu) nemusel být ve výrokové části označen údaji umožňujícími jeho identifikaci (tedy jménem, příjmením, datem narození a místem trvalého pobytu; viz § 18 odst. 2 správního řádu). Další nutnou náležitostí rozhodnutí je však uvedení jména a příjmení všech účastníků v písemném vyhotovení rozhodnutí (§ 69 odst. 2 správního řádu). Výjimku z tohoto pravidla stanoví § 92 odst. 3 věta druhá stavebního zákona, podle níž v případě doručování územního rozhodnutí veřejnou vyhláškou se v něm účastníci řízení podle § 85 odst. 2 písm. b) identifikují označením pozemků a staveb evidovaných v katastru nemovitostí dotčených vlivem záměru. Jak již bylo výše několikrát zmíněno, žalobce byl účastníkem územního řízení podle § 85 odst. 2 písm. a), nejen podle písm. b) stavebního zákona. Speciální ustanovení týkající se označování účastníků v územním rozhodnutí na něj proto nedopadá, a bylo tedy třeba vycházet z obecné úpravy obsažené v § 69 odst. 2 správního řádu. Stavební úřad měl žalobce v písemném vyhotovení rozhodnutí označit jeho jménem a příjmením. Neučinil-li tak, pochybil.

65. Nutnost označit účastníka údaji umožňujícími jeho identifikaci však není samoúčelná. Pro vyjmenované skupiny účastníků je tato povinnost identifikace dána zejména s ohledem na to, že práva těchto účastníků jsou v řízení (alespoň potenciálně) dotčena v mnohem větší míře, a je tak záhodno, aby se včas dozvěděli o vedení řízení, resp. vydání rozhodnutí, které se jich dotýká, a mohli se tak včas a efektivně brát za svá práva. Jak již soud uvedl při vypořádání první části této žalobní námitky, z postupu žalobce v řízení jednoznačně plyne, že byl seznámen se skutečností, že je účastníkem územního řízení podle § 85 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, o zahájení i vedení územního řízení věděl, byl si též vědom toho, že vydané územní rozhodnutí se týká právě pozemků v jeho vlastnictví, což plyne zejména z faktu, že proti němu brojil včasným odvoláním. I přesto, že tedy nebyl v územním rozhodnutí řádně označen, neměla tato nesprávnost žádný dopad do jeho práv a do možnosti jejich uplatnění. Není proto důvod označit uvedené pochybení správního orgánu za natolik závažné, že by mělo vliv na zákonnost napadených rozhodnutí.

66. V této souvislosti soud připomíná, že v případě porušení kogentních procesních ustanovení je třeba vždy z hlediska právní ochrany garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé. Jakýkoli proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Teprve takové porušení objektivních procesních pravidel by mohlo být zásahem do subjektivního práva na spravedlivý proces, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu, například v nemožnosti provést konkrétní zamýšlený procesní úkon, čímž by byl v důsledku znevýhodněn oproti jinému účastníkovi řízení či zkrácen na svých hmotných právech (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 148/2002). Soud v této souvislosti natolik závažné porušení procesních pravidel neshledal. Porušení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu 67. Soud nemá za důvodnou ani námitku porušení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu. Podle tohoto ustanovení platí: „Jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část změní; změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se; podle § 36 odst. 3 se postupuje, pouze pokud jde o podklady rozhodnutí nově pořízené odvolacím správním orgánem; je-li to zapotřebí k odstranění vad odůvodnění, změní odvolací správní orgán rozhodnutí v části odůvodnění; odvolací správní orgán nemůže svým rozhodnutím změnit rozhodnutí orgánu územního samosprávného celku vydané v samostatné působnosti.“ 68. Žalobní námitka porušení shora citovaného ustanovení nemůže být důvodná již proto, že toto ustanovení nelze v souzené věci ve vztahu k žalobci vůbec aplikovat. Provedenou změnou výroku (která spočívala v doplnění tří stavebních objektů, upřesnění vymezení území dotčeného vlivem stavby a uvedení oprávněné autorizované osoby včetně zpřesnění označení projektové dokumentace) totiž žalobci (ani žádnému dalšímu účastníku řízení) nebyla uložena žádná povinnost. Šlo o pouhé formální zpřesnění výroku, který byl obsažen již v prvostupňovém rozhodnutí. Tato změna neměla vliv na konkrétní rozsah práv a povinností žalobce. Jak vysvětlil NSS v rozsudku ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 As 286/2018-34, č. 3837/2019 Sb. NSS, rozsah pojmu „uložení povinnosti“ obsaženého v § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu není možno rozšiřovat velmi extenzivním, vzdáleným a zprostředkovaným výkladem na případy, kdy se ve skutečnosti o uložení povinnosti správním rozhodnutím nejedná, např. na povinnost ekologického spolku strpět širší zásah do přírody v důsledku umístění stavby (rozsudek NSS ze dne 11. 4. 2013, č. j. 9 As 51/2012-33) nebo na povinnost farmaceutické společnosti respektovat stanovenou výši a podmínky úhrady léčivých přípravků (rozsudek NSS ze dne 29. 10. 2015, č. j. 5 As 93/2015-38). Ani v nyní posuzované věci nelze podle názoru soudu zpřesnění provedené odvolacím orgánem vnímat tak, že se jím ukládá účastníku řízení povinnost prvostupňovým rozhodnutím neuložená. Žalovaný se proto nemusel zabývat ani otázkou, zda provedením změny výroku hrozí některému z účastníků újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se. Namítá-li žalobce, že je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné z důvodu nevypořádání této otázky, jedná se tak o zjevně nedůvodnou námitku. Nešlo-li o situaci, kdy je změnou rozhodnutí některému z účastníků ukládána povinnost, nebylo třeba, aby se správní orgán výslovně otázkou hrozící újmy zabýval. I přesto lze v odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézt stručnou (a podle soudu dostačující) úvahu, že „žádná z provedených změn nemění podstatným způsobem výsledné rozhodnutí, tudíž nemůže být na újmu práv účastníků řízení“ (srov. str. 6 napadeného rozhodnutí).

69. Žalobci lze přisvědčit, že pokud odvolací orgán zvažuje odlišné právní posouzení věci, musí na tuto skutečnost účastníky řízení upozornit, a dát jim tak reálnou možnost změně právního názoru oponovat. O takovou situaci však v nyní posuzované věci ve vztahu ke změnám provedeným ve výroku prvostupňového rozhodnutí nešlo. Jak již soud výše uvedl, jednalo se pouze o zpřesnění, resp. doplnění výroku prvostupňového rozhodnutí, které nevycházelo z odlišného právního posouzení věci. Změna prvostupňového rozhodnutí provedená žalovaným nemohla být pro žalobce ani překvapivá, uváží-li soud, že k ní došlo na základě žalobcem uplatněných odvolacích námitek. Argumenty použité žalovaným, zdůvodňující změnu prvostupňového rozhodnutí, tak korespondovaly s požadavky vyjádřenými v žalobcových podáních. Nelze než uzavřít, že nic nebránilo změně výroku rozhodnutí a žalovaný tento postup správně upřednostnil před jeho zrušením.

70. Žalobce v rámci této námitky dále stavebnímu úřadu vytýká, že situační výkres nebyl doručován účastníkům řízení a nebyl v rozporu s § 9 odst. 8 vyhlášky č. 503/2006 Sb. přílohou rozhodnutí. I při hodnocení důvodnosti této námitky je třeba opětovně zdůraznit, že povinností správních orgánů v nyní souzené věci bylo postupovat podle právních předpisů účinných v době zahájení řízení o žádosti stavebníka. Toho se ostatně v rámci argumentace k této námitce výslovně domáhá též žalobce. V případě vyhlášky č. 503/2006 Sb. se tak jedná o znění § 9 účinné do 19. 4. 2018.

71. Námitka rozporu územního rozhodnutí s § 9 odst. 8 vyhlášky č. 503/2006 Sb. je tak nedůvodná, neboť toto ustanovení nebylo v citované vyhlášce obsaženo. Do vyhlášky bylo včleněno až s účinností od 20. 4. 2018, a to vyhláškou č. 66/2018 Sb., kterou se mění vyhláška č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění vyhlášky č. 63/2013 Sb. Poukaz žalovaného na § 9 odst. 5, nikoli na § 9 odst. 8 vyhlášky č. 503/2006 Sb. tak má soud na rozdíl od žalobce za přiléhavý.

72. Podle § 92 odst. 4 stavebního zákona „po dni nabytí právní moci územního rozhodnutí stavební úřad doručí žadateli stejnopis písemného vyhotovení územního rozhodnutí opatřený doložkou právní moci spolu s ověřenou grafickou přílohou, kterou tvoří celková situace v měřítku katastrální mapy, popřípadě další vybraná část dokumentace; stejnopis písemného vyhotovení územního rozhodnutí opatřený doložkou právní moci doručí také místně příslušnému obecnímu úřadu, pokud není stavebním úřadem, a jde-li o stavby podle § 15 nebo 16, také stavebnímu úřadu příslušnému k povolení stavby.“ 73. Podle § 9 odst. 5 vyhlášky č. 503/2006 Sb. „[g]rafická příloha rozhodnutí o umístění stavby, ověřená stavebním úřadem, obsahuje celkovou situaci v měřítku katastrální mapy se zakreslením stavebního pozemku, požadovaného umístění stavby, s vyznačením vazeb a vlivů na okolí, zejména vzdáleností od hranic pozemku a sousedních staveb, a popřípadě vybranou část dokumentace podle přílohy č. 1 k vyhlášce o dokumentaci staveb. U liniových staveb delších než 1 000 m a staveb zvláště rozsáhlých lze doplnit půdorysné vyznačení stavby na mapovém podkladě v měřítku 1 : 10 000 až 1 : 50 000.“ 74. Ze shora uvedeného vyplývá, že žalobcem zpochybňovaný právní názor žalovaného, podle nějž „není možné, aby grafická příloha byla součástí rozhodnutí v době jeho vydání“, je správný a má oporu v citovaných ustanoveních zákona a vyhlášky č. 503/2006 Sb. Povinnost stavebního úřadu přiložit k územnímu rozhodnutí grafickou přílohu vzniká až po dni nabytí právní moci územního rozhodnutí, přičemž rozhodnutí s grafickou přílohou se doručuje pouze žadateli, nikoli všem účastníkům, jak se mylně domnívá žalobce.

75. K obecným námitkám, že doplněná podmínka je neúplná a datum vypracování grafické přílohy nemůže být dvojí, soud v téže míře obecnosti uvádí, že neshledává podmínku stanovenou výrokem II. 1 (ve znění po doplnění provedeném v odvolacím řízení) neúplnou. Současně nespatřuje soud nezákonnost v uvedení dvojího data vypracování grafické přílohy. Je běžné, že v průběhu územního řízení může docházet k úpravám či aktualizacím projektové dokumentace (například v důsledku požadavků vyjádřených účastníky řízení či dotčenými orgány). Tak tomu bylo i v tomto případě, kdy stavebník v návaznosti na projednání námitek jiného účastníka proti umístění stavebního objektu 411 a po jednání se společností ČEZ Distribuce, a.s., zaslal stavebnímu úřadu dílčí výkresy zachycující úpravu původní dokumentace, pokud jde o trasování nadzemního vedení 22kV v km 0,44 – km 2,18, jež vyhověly vzneseným námitkám.

76. Výrok každého správního rozhodnutí je třeba vnímat v souvislosti s obsahem souvisejícího správního spisu, ve spojení s účastníkům známými okolnostmi a v souvislosti s celkovým průběhem správního řízení. Správní rozhodnutí přirozeně navazují na předloženou projektovou dokumentaci, která má být vždy řádně identifikována, a výroky rozhodnutí stavebního úřadu je třeba vnímat v plné souvislosti s touto dokumentací, aniž je třeba o tomto výslovně adresáty poučovat či nějakým způsobem přímo inkorporovat do rozhodnutí projektovou dokumentaci, jak naznačuje žalobce. Zákon žádnou takovou povinnost správnímu orgánu nestanoví. Nestanoví mu ani povinnost doručovat projektovou dokumentaci jiným účastníkům řízení než stavebníkovi. Projektová dokumentace je přirozenou (a nutnou) součástí správního spisu v obdobných řízeních, přičemž o její existenci žalobce zjevně věděl. Vypořádání námitky podjatosti 77. Soud nemá za důvodnou námitku, že řízení vedla úřední osoba, o jejíž nepodjatosti nebylo řádně rozhodnuto. Soud současně podotýká, že žalobce byl v územním řízení oprávněn podjatost úředních osob namítat a měl též právo, aby uplatněná námitka byla řádně vypořádána. Rozhodování nepodjatou osobou je součástí žalobcova práva na řádný a spravedlivý proces.

78. Jak vyplývá ze správního spisu, žalobce uplatnil námitku (systémové) podjatosti všech úředních osob žalovaného v odvolání proti usnesení stavebního úřadu ze dne 28. 11. 2017, tedy proti procesnímu usnesení, kterým stavební úřad prohlásil, že byly nashromážděny dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí, a současně stanovil lhůtu 15 dnů ode dne doručení vyrozumění, po kterou jsou účastníci řízení oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy.

79. Ministerstvo pro místní rozvoj usnesením ze dne 24. 4. 2018 nevyhovělo námitce podjatosti ředitele Krajského úřadu Středočeského kraje. Ředitel krajského úřadu dne 12. 6. 2018 nevyhověl námitce podjatosti vedoucí odboru územního plánování a stavebního řádu (Ing. H.). Usnesením ze dne 18. 6. 2018 krajský úřad nevyhověl námitce podjatosti starosty obce D. B., který následně (usnesení ze dne 11. 7. 2018) nevyhověl námitce podjatosti vedoucí stavebního úřadu.

80. Rozhodnutí ze dne 19. 6. 2018, kterým bylo usnesení stavebního úřadu ze dne 28. 11. 2017 zrušeno a věc vrácena k novému projednání, vydala Ing. H., tedy osoba, o jejíž nepodjatosti bylo, jak vyplývá ze shora uvedeného, řádně rozhodnuto. V souladu s judikaturou přitom postačovalo, že o námitce podjatosti bylo ke dni rozhodování přijato prvostupňové usnesení o námitce podjatosti (rozsudky NSS ze dne 14. 6. 2012, č. j. 1 As 55/2012-32, nebo ze dne 25. 6. 2014, č. j. 10 As 77/2014-62). Ze správního spisu pak neplyne, že by se na vedení řízení o tomto odvolání podílely též jiné osoby žalovaného. Žalovaný kromě vydání rozhodnutí o odvolání v tomto řízení vůči účastníkům ostatně žádné jiné úkony nečinil.

81. V odvolání proti územnímu rozhodnutí pak žalobce uplatnil námitku podjatosti pracovníků stavebního úřadu, nikoli úředních osob žalovaného.

82. Soud je přesvědčen, že na základě námitky podjatosti uplatněné v odvolání proti usnesení ze dne 28. 11. 2017, nemělo dojít následně k posuzování případné podjatosti úředních osob podílejících se na výkonu pravomoci žalovaného v řízení o odvolání proti územnímu rozhodnutí (k čemuž ostatně zcela správně nedošlo). V době uplatnění námitky systémové podjatosti všech úředních osob žalovaného totiž vůbec nebylo zřejmé, zda a kdy bude územní rozhodnutí vydáno, zda proti němu žalobce bude brojit odvoláním, ani to, které úřední osoby se budou na vedení (případného) odvolacího řízení podílet. Je proto zjevné, že nebylo možno takto apriorně o námitce podjatosti vůči nekonkrétní úřední osobě podílející se na vedení potenciálního budoucího odvolacího řízení rozhodovat. Nebylo-li tedy vydáno rozhodnutí v otázce podjatosti úřední osoby Ing. B. V., nemohlo jít o nezákonný postup, neboť žalobce fakticky žádnou námitku podjatosti vůči této úřední osobě (potažmo vůči dalším osobám podílejícím se na vedení odvolacího řízení) neuplatnil.

83. Soud na okraj poznamenává, že žalobcem uplatněná námitka systémové podjatosti byla zcela obecná a neobsahovala žádné konkrétní skutečnosti, na jejichž základu by mohla vzniknout důvodná pochybnost ohledně podjatosti úřední osoby Ing. B. V.. Zamýšlel-li tedy žalobce vztáhnout uvedenou námitku i na řízení o odvolání proti územnímu rozhodnutí (což z jejího obsahu vůbec neplyne), musela by být vyhodnocena jako zjevně nedůvodná.

84. K obecné námitce, že těsně před vydáním rozhodnutí došlo „zcela nestandardním způsobem“ ke změně úřední osoby, soud konstatuje, že na základě obsahu správního spisu neshledal žádný neobvyklý postup při vydávání rozhodnutí, který by svědčil o jakkoli nestandardním určení úřední osoby příslušné k vydání rozhodnutí.

85. Za správný lze mít též postup žalovaného, který k námitce podjatosti úředních osob stavebního úřadu (uplatněné v odvolání proti územnímu rozhodnutí) uvedl, že k ní nebude pro její opožděnost přihlížet. Podle § 14 odst. 2 správního řádu (nyní § 14 odst. 3) se k námitce nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. V takovém případě již není třeba o námitce podjatosti rozhodovat samostatným usnesením, jak požaduje žalobce. Je sice pravdou, že žalovaný poněkud nepřesně v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že námitku podjatosti „odmítá jako nedůvodnou“. Tato formulace by totiž nasvědčovala spíše tomu, že žalovaný věcně posuzoval důvodnost uplatněné námitky. Z dalších pasáží rozhodnutí je však zjevné, že k uvedené námitce pro její pozdní uplatnění nepřihlížel. Věcné posouzení otázky opožděnosti námitky podjatosti žalobce nezpochybňuje, soud se jím proto nebude zabývat. Výjimka podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny 86. Soud je přesvědčen, že žalobce mohl v odvolání, resp. obecně v územním řízení uplatňovat námitky související s výjimkou ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů. Žalobce sice v odvolání (a následně ani v žalobě) výslovně neuvedl, v čem spatřuje dotčení svého práva. Nelze však přehlédnout, že v řízení vyšlo najevo, že v místě umístění stavby byl zjištěn výskyt zvláště chráněných druhů. Jak vyplývá ze závěrů zjišťovacího řízení (str. 18) na základě výsledků biologického průzkumu ze srpna 2015 zpracovaného RNDr. J. V., CSc., byl v lokalitě zjištěn výskyt ťuhýka obecného, koroptve polní, skokana skřehotavého a ropuchy zelené. Biologický průzkum není součástí správního spisu, nelze proto s jistotou určit, že se uvedené zvláště chráněné druhy nevyskytují též na pozemcích ve vlastnictví žalobce či v jejich blízkém okolí (s výjimkou skokana skřehotavého a ropuchy zelené, jejichž výskyt byl zúžen na okolí rybníku Pazderáku a jeho přítoků, tedy oblasti nepřiléhající k pozemkům žalobce).

87. Soud proto zastává názor, že žalobci svědčila aktivní legitimace vznášet námitky týkající se absence výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny. Umístěním stavby bez příslušné výjimky totiž mohlo dojít k nepříznivému zásahu do ekosystému, a nešlo tedy předem vyloučit též případný zásah do žalobcova práva na příznivé životní prostředí. V daném případě tedy nešlo pouze o ochranu veřejného zájmu, nýbrž také o ochranu jeho věcných práv, tj. vlastnictví k nemovité věci, na níž nebo v jejíž blízkosti byl prokázán výskyt zvláště chráněných druhů živočichů. Právo na příznivé životní prostředí je zapotřebí vnímat v poměrně širokém pojetí: zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů uvádí demonstrativní výčet jednotlivých složek životního prostředí, přičemž zákonodárce mezi tyto složky výslovně zařadil ovzduší, vodu, horniny, půdu, organismy, ekosystémy a energii. Ačkoliv z čl. 35 odst. 3 Listiny a priori vyplývá především obecná ústavní povinnost, že při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat a poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky, je tímto ustanovením ve své podstatě stále zdůrazněna ona (pozitivní) povinnost státu přijetím odpovídající právní úpravy stanovit a poskytovat ochranu životnímu prostředí. Je pravdou, že samotné stanovení podmínek ochrany životního prostředí v řízení o vydání výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny není způsobilé přímo zasáhnout práva a povinnosti žalobce (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2019, č. j. 6 As 375/2018-31). Nicméně navazující řízení podle stavebního zákona, tedy i územní řízení, takový potenciál mají. Nepovoleným zásahem do zvláště chráněných druhů živočichů může dojít k zásahu i do vlastnického práva žalobce, se kterým souvisí ochrana těchto druhů žijících též na jeho pozemku (případně na pozemcích sousedních).

88. Podpůrně lze poukázat na závěry judikatury, která nemá pochyb o možnosti vlastníků nemovitostí sousedících s umisťovanou stavbu, tedy účastníků územního řízení se vztahem nižší intenzity k umisťované stavbě, než v případě vlastníků nemovitostí, na nichž je stavba přímo umisťována, o možnosti namítat absenci výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny (srov. např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 25. 6. 2020, č. j. 51 A 49/2019-81, bod 56 a násl.)

89. Žalobce tak mohl v řízení před správními orgány namítat, že umístěním záměru může být narušeno životní prostředí (nepříznivě zasaženo do zvláště chráněných druhů živočichů). Povinností žalovaného proto bylo řádně a přezkoumatelně tuto odvolací námitku vypořádat.

90. Žalobci lze přisvědčit, že poukaz žalovaného na podmínku č. 3 b) územního rozhodnutí při vypořádání námitky absence výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny je nesprávný. Podmínka týkající se nutnosti požádat o výjimku podle tohoto ustanovení je skutečně v územním rozhodnutí uvedena pod č. 3 c). Tato nepřesnost však nemá vliv na přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, na kterou z podmínek územního rozhodnutí, byť nesprávně označenou, žalovaný chtěl odkázat. Z obsahu žaloby je zjevné, že sám žalobce nemá pochyb o tom, které podmínky územního rozhodnutí se odkaz žalovaného týkal, neboť na ni výslovně poukazuje.

91. Žalovaný i přes svůj názor, že žalobce nemůže být absencí výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny dotčen na svých právech, na odvolací námitku určitým způsobem reagoval. Uvedl, že stavební úřad podmínku požádat o vydání výjimky vyplývající z vyjádření orgánu ochrany přírody převzal do podmínek pro umístění stavby.

92. Tento závěr sice má oporu ve vydaném územním rozhodnutí, které stavebníkovi skutečně v podmínce č. 3 c) uložilo povinnost požádat před realizací stavby o vydání výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny. Nijak však nereaguje na odvolací argumentaci, podle níž musí rozhodnutí o povolení výjimky předcházet umístění stavby do území, kterou žalobce podpořil četnými judikatorními závěry. Rozhodnutí žalovaného je proto v tomto ohledu nepřezkoumatelné, neboť nijak uvedenou odvolací námitku nevypořádává. Nevypořádání této námitky přitom mohlo mít zásadní vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

93. Žalovaný nebyl oprávněn nevypořádat věcně uplatněnou odvolací námitku s tím, že žalobce neuvedl, jak bude absencí výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny dotčen (viz argumentace soudu výše).

94. Soud zcela nad rámec (pro urychlení dalšího řízení před žalovaným) připomíná, že NSS již opakovaně vyslovil závěr, že rozhodnutí o povolení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody musí být vydáno před rozhodnutím o umístění stavby (viz rozsudky NSS ze dne 14. 2. 2008, č. j. 1 As 37/2005-154, ze dne 22. 6. 2016, č. j. 3 As 212/2015-80, ze dne 1. 8. 2012, č. j. 1 As 47/2012-38, nebo ze dne 23. 9. 2014, č. j. 1 As 176/2012-140, č. 3146/2015 Sb. NSS). Posouzení zásahu do krajinného rázu 95. Magistrát hlavního města Prahy, odbor životního prostředí vydal dne 18. 1. 2017, pod č. j. MHMP 54853/2017, pro účely územního rozhodnutí pro stavbu obchvatu závazná stanoviska a vyjádření z hlediska ochrany složek životního prostředí. V bodu 5.A) označeném „Vyjádření k možnému vlivu stavby či záměru na krajinný ráz“ uvedl, že z předložené projektové dokumentace „je naprosto zřejmé, že měřítko stavby nemůže krajinný ráz ovlivnit. Jedná se o liniovou stavbu, která sice na území hl. m. Prahy zasahuje do území přírodního parku M. R. – Ch., ale jen velmi malou částí, vzhledem k tomu nemůže dojít k ovlivnění krajinného rázu. Souhlas se zásahem do krajinného rázu je totiž nezbytný jen u takového zásahu (zde: vybudování obchvatu D. B.), u něhož existuje nikoli bezvýznamná pravděpodobnost, že jeho následkem bude změna krajinného rázu (ať již pozitivní nebo negativní) nebo snížení krajinného rázu, tj. snížení jeho estetické nebo přírodní hodnoty. (…) Toto je vyjádření dle § 154 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění.“ 96. Žalobce v odvolání proti územnímu rozhodnutí namítl, že chybí závazné stanovisko k zásahu do krajinného rázu. Vyjádření ze dne 18. 1. 2017 nesprávně uvádí, že není vydáváno a že nemůže dojít k zásahu do krajinného rázu.

97. Žalovaný pak na základě uvedené odvolací námitky požádal dne 14. 6. 2019 Ministerstvo životního prostředí o potvrzení nebo změnu závazného stanoviska dotčeného orgánu ochrany přírody ze dne 18. 1. 2017, č. j. MHMP 54853/2017. Ministerstvo na tuto žádost reagovalo sdělením ze dne 22. 7. 2019, č. j. MZP/2019/500/1295, ve kterém uvedlo, že „v projednávané věci se jedná o závazné stanovisko magistrátu ze dne 18. 1. 2017, vypravené dne 24. 1. 2017 – do dnešního dne tedy nesporně uplynul více než 1 rok od jeho vydání a vzhledem k překročení uvedené lhůty neexistují zákonné předpoklady pro jeho přezkum“. Nad rámec tohoto konstatování ministerstvo k námitce absence závazného stanoviska k zásahu do krajinného rázu doplnilo, že napadené stanovisko, nehledě na jeho označení za vyjádření dle § 154 správního řádu, lze obsahově považovat za závazné stanovisko vydané k ochraně krajinného rázu. Vzhledem k poloze stavby na hranici území Prahy a Středočeského kraje je v působnosti magistrátu posouzení záměru stavby jen v omezené části záměru, a to v lokalitě na samém počátku stavby, v místě rozšíření stávající silnice P. a vedení části silnice po navazujícím zemědělském pozemku při vytvoření okružní křižovatky (podle výkresové dokumentace se jedná o pozemky parc. č. X a parc. č. X v k. ú. Ch.).

98. Podle ministerstva je podstatné, že v závazném stanovisku se uvádí, k jakému záměru se orgán ochrany přírody vyjadřoval, z jakých podkladů při posouzení návrhu vycházel, jakými hledisky se zabýval a k jakému závěru dospěl právě z hlediska ochrany krajinného rázu a existujícího přírodního parku M. R. – Ch.. Ministerstvo považovalo za rozhodné, že stávající hodnoty v této části krajiny, utvářené zemědělskými plochami, komunikacemi a zástavbou, posuzovaná liniová stavba – respektive její část, rozhodně neovlivní. Nejde totiž o ojedinělou stavbu ani o stavbu v nedotčeném území a ani o stavbu výraznou svými plošnými či výškovými parametry. Při uvážení širších vztahů nebude projednávaná stavba znamenat určující prvek ve stávajícím prostředí, protože nepředstavuje neobvyklý objekt v lokalitě, ani při pohledovém vnímání nezasáhne do přírodního parku. Tyto skutečnosti lze dovodit z projektové dokumentace, zejména z grafické části a dále z ortofotomapy, zobrazující rozložení jednotlivých prvků v krajině. Estetické či přírodní hodnoty krajinného rázu dané lokality či oblasti tedy stavba nesníží. Stavba se nedotkne žádných významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny ani svými parametry neovlivní měřítko a existující strukturu krajiny (poměr přírodních a ostatních prvků v krajině).

99. Před věcným vypořádáním žalobních námitek souvisejících s posouzením zásahu do krajinného rázu se soud zabýval otázkou, zda je žalobce k uplatnění těchto námitek věcně legitimován. Soud připomíná, že žalobce své účastenství v územním řízení odvozoval od vlastnictví pozemků parc. č. X a parc. č. X v katastrálním území D. B., na kterých má být stavba umístěna. Závazné stanovisko magistrátu posuzovalo potencialitu zásahu do krajinného rázu pouze ve vztahu ke dvěma pozemkům (parc. č. X a parc. č. X) v katastrálním území Ch.. Tyto pozemky se sice nacházejí v jiném katastrálním území než pozemky žalobce, z obsahu spisu však soud ověřil, že pozemek parc. č. X v katastrálním území D. B. ve vlastnictví žalobce svou západní hranicí prakticky sousedí s pozemkem parc. č. X v katastrálním území Ch. (mezi pozemky vede úzký pás pozemku parc. č. X, na němž se nachází pozemní komunikace „P.“). Krajinný ráz v okolí pozemku parc. č. X je tedy společný i pro jeden z pozemků ve vlastnictví žalobce, takže žalobce mohl uplatňovat v územním řízení námitky týkající se posuzování zásahu do krajinného rázu v této oblasti.

100. Soud pak má za důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí z hlediska vypořádání námitek týkajících se posuzování krajinného rázu. Žalobce ve vyjádření k doplněným podkladům z hlediska zásahu do krajinného rázu uplatnil námitky téměř totožné s námitkami žalobními. Zpochybnil, že by vyjádření orgánu ochrany přírody bylo možno považovat za souhlas podle § 12 zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť není označen jako závazné stanovisko. Za nezákonný měl též postup ministerstva. Jeho sdělení je podle žalobce nepoužitelné. Posouzení možného zásahu do krajinného rázu také podle něj není správné, k čemuž v odst. 8 podání ze dne 20. 10. 2019 doplnil vlastní konkrétní argumentaci pohledovou exponovaností lokality stavby a necitlivým rušivým zásahem do harmonického krajinného rázu historické krajiny okolí zámku D. B. (byť současně zmínil, že původní struktury krajiny z dotčeného prostoru zcela vymizely).

101. Soud má za to, že žalovaný na tuto argumentaci reagoval nepřezkoumatelným způsobem. Na str. 16 rozhodnutí totiž na jednu stranu uvedl, že stavebník k žádosti doložil kladné závazné stanovisko dotčeného orgánu, který předložení závazného stanoviska v územním řízení již znovu nepožadoval. Z tohoto tvrzení vůbec není zřejmé, jak žalovaný zareagoval na výtku, že vyjádření ze dne 18. 1. 2017 nemůže být závazným stanoviskem a že stanovisko ministerstva není způsobilým podkladem pro vydání rozhodnutí. Vůbec se pak nevyjádřil k věcné správnosti závěrů ohledně nemožnosti vlivu umisťované stavby na krajinný ráz v tom smyslu, že by buď vysvětlil, že závazné stanovisko nadřízeného orgánu orgánu ochrany přírody a krajiny konkrétními argumenty tvrzení žalobce vyvrací, nebo že by si vyžádal doplňující závazné stanovisko tohoto orgánu k argumentaci, jež ze strany žalobce v reakci na jeho původní závazné stanovisko zazněla.

102. V rozporu s konstatováním ohledně předložení závazného stanoviska je pak tvrzení žalovaného, že v dané věci ani nebylo třeba v souladu s § 12 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny vůbec krajinný ráz posuzovat, aniž by přitom žalovaný konkrétněji reagoval ke sporné otázce, kde a ze kterých územních plánů má plynout, že by bylo dosaženo dohody s orgánem ochrany přírody na podmínkách umístění stavby.

103. Podle § 12 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny se krajinný ráz neposuzuje v zastavěném území a v zastavitelných plochách, pro které je územním plánem nebo regulačním plánem stanoveno plošné a prostorové uspořádání a podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody.

104. Argumentace žalovaného § 12 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny je nejen rozporná s jeho závěrem ohledně existence závazného stanoviska, ale též překvapivá, neboť závěry dotčených orgánů jsou postaveny na východisku, že v případě umisťovaného záměru nedojde k zásahu do krajinného rázu. Žalovaný však vyšel z toho, že v dané věci nebylo třeba krajinný ráz posuzovat, protože stavba je v územně plánovací dokumentaci vymezena jako veřejně prospěšná, je umisťována v zastavitelné ploše, pro kterou byly stanoveny podmínky prostorové regulace, a vyjádření dotčeného orgánu k zásahu do krajinného rázu bylo vydáno v rámci řízení o vydání územního plánu. Tento závěr však nemá oporu ani ve správním spisu, ani ve vyjádření dotčených orgánů.

105. Ze spisu nelze ověřit, zda jsou naplněny podmínky pro možnost aplikace § 12 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny. Ve správním spisu se totiž nenachází žádný podklad, ze kterého by bylo možno dovodit, že vyjádření dotčeného orgánu k zásahu do krajinného rázu bylo v řízení o vydání územního plánu skutečně vydáno, nadto není zjevné v řízení o vydání jakého územního plánu mělo k vydání vyjádření dojít (žalovaný poukazuje při vypořádání této námitky na tři různé územní plány – obce D. B., obce Z. – H. a územní plán sídelního útvaru hl. m. Prahy).

106. Soudu se pak jeví postup žalovaného ve vztahu k této otázce jako nelogický. Pokud by měl žalovaný skutečně za to, že v souzené věci nebylo posuzování krajinného rázu vůbec potřeba, lze jen polemizovat o důvodech, kterého vedly k tomu, že žádal ministerstvo o potvrzení nebo změnu „závazného stanoviska“ vydaného orgánem ochrany přírody k této otázce. Soudu tak za této situace vůbec není zřejmé, zda a z jakých důvodů je podle žalovaného závazné stanovisko k zásahu do krajinného rázu v dané věci nutným podkladem pro vydání rozhodnutí. Tím méně jsou mu pak zřejmé důvody, pro které měl za nedůvodné žalobcovy argumenty.

107. I v této části je tedy rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Aktuálnost stanovisek správců sítí 108. Soud nemá za důvodnou námitku, podle které žalovaný vypořádal námitku neaktuálnosti stanovisek správců sítí povrchně.

109. Žalobce v této žalobní námitce cituje pouze část odůvodnění napadeného rozhodnutí, která se dotýká vypořádání uvedené odvolací námitky. Je pravdou, že žalovaný uvedl, že žalobce tuto „námitku nerozvíjí a neuvádí, jaká konkrétní stanoviska nebyla aktuální a jak bude touto skutečností dotčen na svých právech“. Žalovaný však dále v „obecné rovině“ uvedl, že „stavebník k žádosti doložil kladná vyjádření správců sítí, na jejichž základě zjistil, které sítě budou umístěním stavby dotčeny, na podkladě těchto vyjádření pak upravil projektovou dokumentaci tak, že tyto sítě přeložil. U těchto sítí pak není nutné znovu předkládat vyjádření správců sítí. Pokud sítě nebyly v době zahájení řízení realizovány či umístěny, stavební úřad umístění nové sítě v území, které má územním plánem vymezené pro umístění předmětné veřejně prospěšné stavby, která je nyní předmětem řízení, musí s touto veřejně prospěšnou stavbou koordinovat.“ 110. Konstatování žalovaného, že žalobce neuvedl, jaká konkrétní stanoviska nebyla aktuální, není pravdivé. Žalobce v odvolání vyjmenoval čtyři konkrétní stanoviska včetně uvedení jejich čísel jednacích, dat vydání a platnosti. Tato dílčí nesprávnost však nic nemění na tom, že se žalovaný uvedenou odvolací námitkou věcně zabýval a z důvodů výše citovaných dospěl k závěru o její nedůvodnosti. Provedené věcné posouzení s ohledem na míru obecnosti, v jaké byla odvolací námitka formulována, nepovažuje soud za povrchní, natož za nezákonné. S věcným posouzením této námitky pak žalobce nepolemizuje. Proto se ani soud nemůže zabývat správností závěrů vyslovených žalovaným k této otázce. Stanovisko vodoprávního úřadu ze dne 24. 1. 2019 111. Soud přisvědčuje žalobci, že se žalovaný dostatečně nevyjádřil k odvolací námitce brojící proti souhlasnému závaznému stanovisku vodoprávního úřadu (stanovisko Městského úřadu Č., odboru životního prostředí ze dne 21. 1. 2019, č. j. MUCE 6053/2019 OZP/V/Ško). Žalobce zpochybňoval dostatečnost odůvodnění tohoto závazného stanoviska a rezignaci na ochranu veřejného zájmu na odvodnění stavby. Dále namítl, že bylo v rozporu s § 36 správního řádu použito jako podklad pro rozhodnutí po lhůtě určené k seznámení s podklady.

112. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalovaný na základě uvedené odvolací námitky požádal Krajský úřad Středočeského kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, o potvrzení nebo změnu závazného stanovisku. Vyjádřením ze dne 16. 9. 2019, č. j. 078251/2018/KUSK/01/02, které je součástí správního spisu, nadřízený dotčený orgán závazné stanovisko potvrdil. Soud se na tomto místě shoduje se žalovaným, že bez ohledu na to, jak byl úkon nadřízeného dotčeného orgánu označen, plyne z jeho obsahu jednoznačně, že šlo o (revizní) závazné stanovisko. Zcela bez vlivu je pak skutečnost, že žalovanému bylo toto závazné stanovisko předáno ve formě „vnitřního sdělení“. Naopak, tento postup z hlediska procesní ekonomie považuje soud za vhodný (revizní stanovisko bylo vydáno jedním z odborů žalovaného). Tyto skutečnosti vytýkané v žalobě nijak žalobce nemohly zkrátit na jeho procesních právech.

113. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se žalovaný vypořádal s první částí výše rekapitulované odvolací námitky, tedy dostatečností odůvodnění z hlediska odvodnění stavby (konstatoval, že úkolem vodoprávního orgánu není zkoumat, jakým způsobem bude provedeno odvodnění stavby – příslušným ke zkoumání způsobu likvidace dešťových vod je stavební úřad). Věcnou správnost těchto závěrů žalobce nezpochybňuje.

114. Jak již soud předeslal výše, žalovaný se nijak nevyjádřil k druhé části odvolací námitky související se závazným stanoviskem vodoprávního úřadu, tedy že toto stanovisko nemohlo být použito jako podklad pro rozhodnutí, neboť bylo vydáno až po lhůtě určené k seznámení s podklady. V tomto ohledu je tedy napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

115. Soud připomíná, že podle § 36 odst. 3 věty první správního řádu platí, že „[n]estanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.“ Nerespektování tohoto ustanovení je vadou řízení, která může mít za určitých okolností vliv na jeho zákonnost.

116. Podle § 89 odst. 1 stavebního zákona „[z]ávazná stanoviska, která mohou dotčené orgány uplatňovat podle § 4 odst. 4, a námitky účastníků řízení musí být uplatněny nejpozději při ústním jednání, případně při veřejném ústním jednání, při kterém musí být nejpozději uplatněny také připomínky veřejnosti; jinak se k nim nepřihlíží. Jestliže dojde k upuštění od ústního jednání, musí být závazná stanoviska dotčených orgánů podle § 4 odst. 4 a námitky účastníků řízení uplatněny ve stanovené lhůtě; jinak se k nim nepřihlíží.“ 117. Vzhledem k tomu, že se žalovaný k námitce nepoužitelnosti závazného stanoviska ze dne 24. 1. 2019 a porušení § 36 odst. 3 správního řádu nijak nevyjádřil, nemůže ani soud věcně posoudit, zda k žalobcem vytýkaným vadám v řízení skutečně došlo, a jaký případně měly vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Soud k tomu nad rámec uvedeného poukazuje na skutečnost, že za současného stavu by správní spis soudu ani věcné posouzení této námitky neumožňoval. Závazné stanovisko vodoprávního úřadu ze dne 24. 1. 2019 totiž není jeho součástí, nebylo tak vůbec možno ověřit jeho obsah a ani skutečnost, zda s ním byli účastníci řízení před vydáním rozhodnutí seznámeni. Přezkum závazných stanovisek orgánů ochrany veřejného zdraví 118. Žalobce namítá, že svým odvoláním brojil též proti závazným stanoviskům vydaným orgány na úseku ochrany veřejného zdraví. Žalovaný se podle žalobce sice věnoval přezkumu závazného stanoviska Krajské hygienické stanice ze dne 19. 1. 2017, k odvolacím námitkám brojícím proti dalším dvěma závazným stanoviskům se však nijak nevyjádřil.

119. Je pravdou, že žalobce v rámci odvolání brojil též výslovně proti závaznému stanovisku Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 7. 11. 2016, č. j. SHMP 577/2016, a údajným závazným stanoviskům Krajské hygienické stanice Středočeského kraje ze dne 20. 11. 2016 a ze dne 19. 1. 2017, č. j. KHSSC 68698/2016. Z obsahu územního rozhodnutí však vyplývá, že podkladem rozhodnutí bylo pouze závazné stanovisko Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 2. 2. 2017, č. j. HSHMP 58878/2016 (v seznamu podkladů nesprávně uvedeno dvakrát) a závazné stanovisko Krajské hygienické stanice Středočeského kraje ze dne 19. 1. 2017, č. j. KHSSC 68698/2016. Další závazná stanoviska označená v odvolání nebyla ani součástí správního spisu. Jak vyplývá z potvrzení závazných stanovisek vydaného dne 5. 8. 2019 k žádosti žalovaného o změnu nebo potvrzení závazných stanovisek v odvolacím řízení, Ministerstvo zdravotnictví přezkoumávalo právě dvě závazná stanoviska, ze kterých vycházel stavební úřad (tedy stanoviska ze dne 2. 2. 2017 a 19. 1. 2017). Ministerstvo zdravotnictví ve svém potvrzovacím stanovisku uvedlo, že datum 20. 11. 2016 udává datum podání žádosti o vydání závazného stanoviska Krajské hygienické stanice Středočeského kraje stavebníkem pro účely územního řízení. Jedná se tedy ve skutečnosti stále o jedno a totéž závazné stanovisko; žádné jiné (další) závazné stanovisko Krajská hygienická stanice k umístění dané stavby nevydala. Ministerstvo dále uvedlo, že jak žalobce v odvolání, tak žalovaný ve své žádosti chybně identifikují závazné stanovisko Hygienické stanice hl. m. Prahy jako č. j. SHMP 577/2016 ze dne 7. 11. 2016, ačkoli správně jde o stanovisko č. j. HSHMP 58778/2016 ze dne 2. 2. 2017.

120. Ministerstvo zdravotnictví tedy nepochybilo, pokud přezkum dalších (neexistujících) závazných stanovisek, kterých se dovolává žalobce, ale která zjevně nebyla ve věci podkladem pro rozhodnutí, neprovedl. Je nutno též zdůraznit, že žalobce nikdy v průběhu odvolacího řízení tento postup Ministerstva zdravotnictví (spočívající v přezkumu „pouze“ dvou závazných stanovisek) nenapadl. Naopak, ve svém podání ze dne 20. 10. 2019 (vyjádření k podkladům rozhodnutí) v bodu 16 postup Ministerstva zdravotnictví hodnotil jako správný (v kontrapozici k postupu Ministerstva životního prostředí, které odmítlo provést přezkum závazných stanovisek z důvodu uplynutí lhůty). Žalovanému proto nelze vytýkat, pokud se s takovou (v odvolání neuplatněnou) námitkou nevypořádal. Nezohlednění přezkumu závazných stanovisek 121. Za důvodnou má soud též námitku, podle které žalovaný nesprávně nezohlednil revizní závazná stanoviska.

122. Podle § 149 odst. 1 správního řádu je závazné stanovisko úkonem učiněným správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Správní orgány příslušné k vydání závazného stanoviska jsou dotčenými orgány. Podle § 149 odst. 4 správního řádu platí, že pokud odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Tomuto správnímu orgánu zasílá odvolání spolu s vyjádřením správního orgánu prvního stupně a s vyjádřením účastníků. Úkon, kterým nadřízený orgán dotčeného orgánu v rámci odvolacího řízení potvrdí nebo změní závazné stanovisko dotčeného orgánu, je z hlediska obsahu i formy opět závazným stanoviskem (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 2. 2015, č. j. 4 As 241/2014-30, č. 3214/2015 Sb. NSS).

123. V rozsudku ze dne 14. 7. 2017, č. j. 4 As 49/2017-32, NSS konstatoval, že „dotčené orgány zaujímají ve správním řízení specifické postavení, jejich úkolem je poskytování odborné pomoci správnímu orgánu, který vede řízení, a to v otázkách, v nichž disponují dostatečnými znalostmi a kompetencemi. Tato odborná pomoc má formu vydávání vyjádření, stanovisek, závazných stanovisek atd., jimiž se dotčené orgány vyjadřují k odborným otázkám, které se týkají předmětu správního řízení. V případě posouzení závazného stanoviska dotčeného orgánu v rámci odvolacího řízení hraje obdobnou roli též nadřízený orgán dotčeného orgánu, u kterého si odvolací orgán vyžádal potvrzení nebo změnu závazného stanoviska. Dotčené orgány mají povinnost poskytnout správnímu orgánu, který vede řízení, všechny informace důležité pro řízení, nebude-li tím porušena povinnost podle zvláštního zákona (§ 136 odst. 3 správního řádu). Nelze po správních orgánech rozumně požadovat, aby do textu svých stanovisek popisovaly posouzení všech v úvahu přicházejících aspektů, které by mohly vyvolat zásah do některého ze zákonem chráněných zájmů. Pokud je však narušení určitých hodnot účastníkem řízení namítáno, mají dotčené orgány, resp. jim nadřízené správní orgány, povinnost se těmito námitkami zabývat a vydat k nim odborné stanovisko, které se stane podkladem pro rozhodnutí správního orgánu, jenž řízení vede.“ 124. Správní soudy v minulosti opakovaně zdůraznily význam postupu podle § 149 odst. 4 správního řádu, tedy povinnosti vyžádat si od nadřízeného orgánu potvrzení nebo změnu závazného stanoviska v důsledku námitek směřujících proti takovému stanovisku. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 3. 2017, č. j. 2 As 230/2016-65, konstatoval, že „k tomu je třeba dodat, že závazné stanovisko dle § 149 správního řádu není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2015, č. j. 10 As 97/2014 - 127, či též rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009 – 113) a ve správním soudnictví je proto lze přezkoumat postupem dle § 75 odst. 2 věty druhé s. ř. s. jakožto subsumovaný správní akt. Je tudíž zřejmé, že odvolací správní orgán je povinen vyžádat potvrzení nebo změnu závazného stanoviska právě v důsledku uplatnění takových námitek, které směřují proti závěrům závazného stanoviska. Je-li tedy závazné stanovisko potvrzeno závazným stanoviskem nadřízeného orgánu, pak dle Nejvyššího správního soudu obvykle postačí ty odvolací námitky, pro něž bylo další závazné stanovisko vyžádáno, vypořádat v rámci rozhodnutí o odvolání odkazem na (v nynější věci potvrzující) závazné stanovisko, doplněné případně citací příslušné jeho části. Naopak není úkolem odvolacího správního orgánu potvrzující závazné stanovisko pro odvolatele blíže interpretovat a posuzovat jeho zákonnost, přezkoumatelnost, věcnou správnost či další obdobné otázky. Takový přezkum původního závazného stanoviska měl být proveden v rámci vydání potvrzujícího (čí měnícího) závazného stanoviska, přičemž pokud je v tomto ohledu navazující závazné stanovisko nedostačující, lze se jeho přezkumu domáhat až v případném soudním řízení správním o žalobě proti finálnímu rozhodnutí odvolacího správního orgánu.“ 125. Žalovaný v napadeném rozhodnutí poukázal na speciální právní úpravu přezkumu závazných stanovisek obsaženou v § 4 odst. 9 a 10 stavebního zákona a konstatoval, že většina závazných stanovisek napadených odvoláním je s ohledem na tuto právní úpravu (uplynutí roční lhůty) nepřezkoumatelná a nezrušitelná. Z tohoto důvodu proto k revizním stanoviskům v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nepřihlížel.

126. Jak již soud opakovaně zdůraznil výše (srov. zejména vypořádání první žalobní námitky), v posuzované věci bylo povinností správních orgánů v řízení postupovat a dokončit je podle právních předpisů účinných v době podání žádosti o vydání územního rozhodnutí. Ustanovení § 4 odst. 9 až 11 stavebního zákona zavádějící zvláštní právní úpravu režimu přezkumu závazných stanovisek v rámci dozorčích prostředků (tj. mimo námitky účastníka v odvolacím řízení) však byla do zákona včleněna až s účinností od 1. 1. 2018. Žalovaný tedy v prvé řadě pochybil, pokud v odvolacím řízení postupoval podle těchto ustanovení stavebního zákona, která s ohledem na jejich časovou působnost nebyla v dané věci aplikovatelná. Povinností žalovaného bylo postupovat podle obecné úpravy obsažené v § 149 správního řádu účinné do 31. 12. 2017.

127. Postup žalovaného by však byl nesprávný i v případě, kdy by bylo namístě postupovat podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2018. Žalovaný si § 4 odst. 9 stavebního zákona vyložil chybně, jelikož zvláštní právní úprava přezkumu závazných stanovisek obsažená ve stavebním zákoně nebránila „standardnímu“ přezkumu závazného stanoviska v odvolacím řízení postupem dle § 149 odst. 5 správního řádu.

128. Jak soud vysvětlil již např. v rozsudku ze dne 25. 6. 2020, č. j. 51 A 49/2019-81, ustanovení § 4 odst. 9 stavebního zákona je nutné vnímat jako zvláštní právní úpravu ve vztahu k přezkumu zákonnosti závazného stanoviska v přezkumném řízení, tedy jako zvláštní právní úpravu k § 149 odst. 6 správního řádu. Úprava přezkumu závazného stanoviska v rámci odvolacího řízení (§ 149 odst. 5 správního řádu) je však jako taková speciální právní úpravou stavebního zákona nedotčena. K důvodům podporujícím tento výklad soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění posledně označeného rozsudku, zejména jeho bod 51.

129. Soud dospěl k závěru, že v rámci odvolacího řízení nemůže být revize závazných stanovisek limitována lhůtou jednoho roku od vydání závazného stanoviska (která vyplývá z odkazu § 4 odst. 9 stavebního zákona na použití lhůty podle § 96 správního řádu), neboť taková restrikce by sama o sobě mnohdy vedla k nezákonnosti rozhodnutí v odvolacím řízení. Specialita § 4 odst. 9 stavebního zákona spočívá v tom, že přezkumné řízení je limitováno lhůtou jednoho roku, která se počítá ode dne vydání závazného stanoviska dotčeného orgánu. Toto přezkumné řízení může být vedeno pouze v rámci odvolacího řízení proti rozhodnutí, které bylo závazným stanoviskem podmíněno (srov. Vedral, J. K přezkumu závazných stanovisek podle novely stavebního zákona. Stavební právo. Bulletin. 3/2017). Na okraj k této otázce soud souladně se žalobcem uvádí, že spornost § 4 odst. 9 až 11 dokládá i stížnost skupiny senátorů, kteří vedle omezení přezkumu závazných stanovisek napadli i některá další ustanovení novelizace, která byla provedena zákonem č. 225/2017 Sb. (věc vedená u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 22/17).

130. Právní názor žalovaného, podle nějž nebylo závazná stanoviska možno podrobit postupu podle § 149 odst. 4 (resp. § 149 odst. 5) správního řádu, proto není správný. Nepřihlížel-li z uvedeného důvodu žalovaný vůbec k revizním stanoviskům a nezahrnul do odůvodnění svého rozhodnutí vůbec závěry vyjádřené v revizních stanoviscích, nedošlo žádným (natožpak řádným) způsobem k vypořádání odvolacích námitek mířících proti závazným stanoviskům.

131. Jako zmatečný se v tomto kontextu soudu jeví postup žalovaného, který sice na základě podaného odvolání závazná stanoviska postoupil nadřízeným správním orgánům za účelem potvrzení nebo změny závazného stanoviska, z čehož lze usuzovat, že považoval závazná stanoviska za způsobilá takového přezkumu. Současně však v odůvodnění napadeného rozhodnutí možnost přezkumu podle § 149 odst. 5 správního řádu pro uplynutí roční lhůty zcela vyloučil. Takový závěr je v kontextu předchozího procesního postupu žalovaného naprosto překvapivý.

132. Soud s ohledem na shora uvedené uzavírá, že napadené rozhodnutí je pro absenci vypořádání odvolacích námitek nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Vady projektové dokumentace, rozpor mezi výrokem územního rozhodnutí a projektovou dokumentací 133. Žalobci lze přisvědčit, že žalovaný v odůvodnění rozhodnutí reagoval na námitku rozporu projektové dokumentace s požadavky obsaženými ve vyhlášce č. 499/2006 Sb. a rozporu průvodní zprávy se stanovisky dotčených orgánů jen omezeně. Žalobci lze sice vytknout, že tuto námitku poprvé uplatnil až v rámci vyjádření ze dne 20. 10. 2019 k doplnění odvolacího řízení, nicméně soud má za to, že na tuto námitku nedopadá ani koncentrace námitek ve lhůtě podle § 89 odst. 1 stavebního zákona, ani koncentrace přípustných skutkových námitek podle § 82 odst. 4 správního řádu. Je tomu tak proto, že se jedná o námitky porušení právních předpisů, tedy o argumentaci k otázce, jíž jsou správní orgány povinny se zabývat i bez námitek.

134. Žalovaný se vyjádřil pouze k vadám průvodní zprávy, a to způsobem, který soud akceptuje. Zcela stručně lze k této námitce uvést, že stanoviska dotčených orgánů k záměru jsou skutečně vydávána až na základě předložené projektové dokumentace, nikoli před jejím vyhotovením. Je-li v projektové dokumentaci (část A, úvodní údaje, bod 1.2) uvedeno, že zpracovatel zahrnul „výše uvedené podmínky a jednotlivé požadavky dotčených orgánů a organizací do dokumentace během projekčních prací a projednal na technických radách“, je z kontextu zjevné, že tato pasáž poukazuje na podmínky uvedené v projektové dokumentaci „výše“, a to v bodu 1.1 téže části, ve které zpracovatel shrnuje průběh posuzování vlivů záměru na životní prostředí, včetně souhlasného stanoviska ze dne 9. 12. 2009. Naopak z této formulace nelze dovozovat, že by stvrzovala zahrnutí požadavků vyjádřených v později vydaných závazných stanoviscích do projektové dokumentace.

135. Přesto však soud nepovažuje za důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti reakce žalovaného na jeho námitku v části poukazující na rozpor projektové dokumentace s požadavky obsaženými ve vyhlášce č. 499/2006 Sb. Je tomu tak proto, že žalobce nad rámec tohoto nekonkrétního tvrzení pouze ocitoval text části B přílohy č. 1 zmíněné vyhlášky, aniž by konkrétně nějakou vadu označil. Nejednalo se tak o projednatelnou námitku, na niž by bylo možné smysluplně reagovat bez spekulace žalovaného o tom, co konkrétně vlastně žalobci z hlediska označeného ustanovení právních předpisů vadí. Proto postačí, pokud se žalovaný zabýval druhou částí námitky, která již konkrétní tvrzenou vadu projektové dokumentace (konkrétně technické zprávy) specifikovala.

136. K poslední žalobní námitce soud konstatuje, že shodně se žalovaným nespatřuje žádné dotčení žalobcových práv v důsledku zúžení předmětu žádosti o územní rozhodnutí, které vyústilo v zahrnutí podmínky č. 23. b) do výroku územního rozhodnutí. Podle této podmínky byl „na základě podaných námitek rozšířen rozsah přeložky VN 22 kV společnosti ČEZ Distribuce a.s. – druhá část přeložky – úsek mezi bodem 59 a TS PZ-6236 D. B. –C. P. bude projednán v samostatném územním řízení“. Z uvedeného je zřejmé, že tato část přeložky bude projednána v samostatném územním řízení, ve kterém bude moci žalobce (samozřejmě za splnění podmínky, že bude jeho účastníkem) hájit svá práva.

137. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že i přes nedostatek věcné legitimace k uplatnění takové námitky se žalovaný věnoval jejímu věcnému vypořádání.

138. Poukázal-li žalovaný v odůvodnění rozhodnutí na skutečnost, že stavebník dne 24. 11. 2017 svou žádost k námitkám účastníků řízení upravil a teprve následně došlo k seznámení účastníků řízení s doplněnými podklady, jednalo se o adekvátní a přezkoumatelnou reakci na uvedenou odvolací námitku. Soud ověřil, že součástí správního spisu je „doplnění žádosti o vydání územního rozhodnutí“ ze dne 24. 11. 2017, v níž stavebník uvedl, že na základě jednání se společností ČEZ Distribuce, a. s., (vyvolaného na základě námitek účastníků řízení pana Š. a společnosti S. O., s.r.o.) bylo navrženo nejvhodnější technicko-ekonomické řešení přeložky nadzemního vedení VN 22 kV. Nový návrh počítá s ponecháním nadzemního vedení v jižní části přeložky, mezi původními podpěrnými body 42 – 50 a uložení kabelu do země ve zbývající části přeložky mezi původními podpěrnými body 50 – 58. Součástí návrhu přeložky je také nový svod do obce realizovaný propojením kabelu uloženého v zemi mezi původním podpěrným bodem 59 a TS PZ_6236 D. B. –C. P.. Přílohou doplnění žádosti jsou též dva výkresy, v nichž je fialovou barvou vyznačena nadzemní přeložka vedení a modrou barvou část přeložky k zakabelování do země. Z uvedených podkladů je podle soudu zřejmé, v jakém rozsahu požádal stavebník o změnu své žádosti. Žalobce měl následně možnost se s těmito podklady pro vydání rozhodnutí seznámit (srov. oznámení ze dne 10. 9. 2018 s výzvou k uplatnění námitek). Není tedy pravdou, že by žalobce na tuto změnu nemohl v územním řízení adekvátně reagovat, jak namítá v žalobě.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

139. Vedle žalobních námitek uplatnila vyjádření i osoba zúčastněné 2). Soud však musí konstatovat, že se její vyjádření přímo netýká žalobních bodů, a není tedy možné k němu přihlížet, neboť soud je ve svém rozhodování v zásadě vázán pouze rozsahem žaloby, což vyplývá mimo jiné z § 75 odst. 2 s. ř. s. Soud se proto námitkami týkajícími se hlukové zátěže zabývat nemohl, neboť takový žalobní bod žalobce nevznesl.

140. Jak vyplývá z výše uvedeného, soud shledal podanou žalobu důvodnou. Napadené rozhodnutí proto ve výroku a) [ostatní výroky rozhodnutí žalobou napadeny nebyly] pro jeho nepřezkoumatelnost podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušil a věc žalovanému vrátil v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. k dalšímu řízení. Soud neshledal důvod pro zrušení prvostupňového rozhodnutí, neboť jeho vady mohou být odstraněny v odvolacím řízení, v němž se musí žalovaný pokusit tyto vady odstranit a případně změnit prvostupňové rozhodnutí. Tento postup má přednost před zrušením prvostupňového rozhodnutí a vrácením věci správnímu orgánu I. stupně k dalšímu řízení (viz rozsudek NSS ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 As 286/2018-34, č. 3837/2019 Sb. NSS). V dalším řízení jsou správní orgány vázány právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

141. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť neměl ve věci úspěch. Žalobci, který byl ve věci zcela úspěšný (napadené rozhodnutí bylo k jeho žalobě zrušeno), přiznal soud právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty představují jednak soudní poplatky 3 000 Kč (za podání žaloby) a 2 000 Kč (za dva návrhy na přiznání odkladného účinku) a dále odměna advokáta ve výši 17 300 Kč. Odměna advokáta zahrnuje tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a dvě písemná podání ve věci samé – žaloba a replika) po 3 100 Kč za úkon [§ 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)], dva úkony právní služby po 1 550 Kč [návrhy na přiznání odkladného účinku a vyjádření k návrhu na zrušení usnesení o odkladném účinku podle § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 2 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu] a náhrada hotových výdajů 1 500 Kč za pět úkonů právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Za úkon spočívající v podání doplnění vyjádření dne 27. 7. 2020 soud zástupci žalobce odměnu nepřiznal, neboť toto podání pro věc nepřineslo žádnou novou argumentaci. Stejně tak soud nepřiznal odměnu za opakovaný návrh na přiznání odkladného účinku, neboť žalobci nic nebránilo, aby svůj návrh řádně formuloval již na první pokus. Soud proto náklady související s těmito úkony nepovažuje za účelně vynaložené. Žalobcův zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty, jeho odměnu je proto nutno navýšit o náhradu za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 2 919 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 21 819 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

142. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť jim soud v tomto řízení neuložil žádnou povinnost (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).