č. j. 51 A 8/2021 - 50

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D. a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobkyně: V. T. T. Ch., narozena státní příslušnost: v ČR bytem zastoupena Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 1. 2021, č. j. X takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“ či „zdejší soud“) dne 3. 2. 2021 se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 6. 1. 2021, č. j. X (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítla odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“ či „prvostupňový orgán“) ze dne 1. 10. 2020, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a toto rozhodnutí potvrdila. Prvostupňovým rozhodnutím byla podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost o vydání zaměstnanecké karty z důvodu, že pobyt žalobkyně na území není v zájmu České republiky.

2. Žalobkyně předně namítala, že jí bylo znemožněno využít právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a násl. usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Listina“), neboť jí nebyly poskytnuty ani ty nejzákladnější údaje potřebné pro to, aby mohla svých práv využít. Podle žalobkyně nebyla zajištěna rovnováha mezi zájmem na zajištění spravedlivého procesu a zájmem na utajení informací potřebných k ochraně veřejného zájmu. Žalobkyně také namítala, že jí nebyla sdělena existence podkladu nově opatřeného v odvolacím řízení, k němuž tudíž neměla ani možnost se vyjádřit či navrhovat další důkazy. Žalobkyně vznesla pochybnosti nad věrohodností a zákonností způsobu pořízení utajovaných informací Národní centrálou proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky (dále jen „NCOZ“), neboť ve správním spise žalované není žádná zmínka o nově pořízené utajované informaci ani o tom, jak byla pořízena. Rovněž není zřejmé, jakou podobu má podklad s utajovanými informacemi mít, či jak správní orgány tyto podklady s utajovanými informacemi pořídily. S ohledem na nesdělení potřebných okolností pořízení těchto podkladů žalobkyně pochybovala o zákonnosti postupu správních orgánů a použitelnosti podkladů pro vydání rozhodnutí. Žalobkyně podotkla, že v rozporu s § 15 a § 17 správního řádu nebyl ve správním spise zachycen postup při zajišťování podkladů obsahujících údajně utajované informace.

3. Žalobkyně dále v žalobě vytýkala žalované, že není rozhodováno ve stejných či podobných případech shodně či tak, aby nevznikaly nedůvodné rozdíly. Zmiňovaná neopodstatněná diskrepance je žalobkyní dovozována ze zkušeností zástupce žalobkyně či znalosti činnosti jiných advokátů. Žalobkyně konstatovala, že předmětné utajované informace nebrání ve vyhovění žádostem občanů Vietnamu o prodloužení zaměstnanecké karty, avšak dle správního orgánu brání v samotném vydání zaměstnanecké karty, což shledává žalobkyně za nelogické.

4. Další žalobní námitkou bylo tvrzeno, že napadené i prvostupňové rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nebylo zřejmé, jak by bližší specifikace správními orgány tvrzeného spojení žalobkyně s organizovaným zločinem mohla ohrozit utajované informace. Dále žalobkyně zmínila, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by její pobyt byl neslučitelný se zájmy ČR, čili nebyl splněn požadavek dovozený judikaturou. Žalobkyně spatřovala nepřezkoumatelnost také v tom, že součástí správního spisu je část výroční zprávy BIS za rok 2018 a dva články V. B., což dle žalobkyně nijak nesouvisí s její žádostí o zaměstnaneckou kartu. Žalobkyně postrádala v prvostupňovém i napadeném rozhodnutí úvahy, jimiž se správní orgány při hodnocení zmiňovaných podkladů řídily, a jaký konkrétní význam tyto podklady měly pro závěr, že pobyt žalobkyně na území ČR není ve státním zájmu.

5. Žalobkyně rovněž brojila proti odkazu správních orgánů, dle kterých podkladem pro rozhodnutí ve věci žalobkyně bylo také usnesení Vlády České republiky č. 474 ze dne 18. 7. 2018 (dále též „usnesení č. 474“). Vláda dle žalobkyně nemá žádnou kompetenci k zasahování do individuálního správního řízení prostřednictvím svých usnesení. Žalobkyně upozorňovala také na skutečnost, že usnesení č. 474 v bodě II. akceptovalo návrh opatření vycházející z materiálu č. j. V202/2018, kterým však vláda překročila své pravomoci, přesto však došlo k zakomponování do usnesení č.

474. Podle žalobkyně nemá vláda kompetence vyjadřovat zájem na regulaci určitého typu oprávnění k pobytu a následně jej zapracovávat do dokumentů, které pak správní orgány přijímají jako závazné pro rozhodování. Žalobkyně rovněž zmínila, že žalovaná retroaktivně aplikovala na žádost žalobkyně o zaměstnaneckou kartu nařízení vlády č. 220/2019 Sb., což shledává za nezákonné.

6. Žalobkyně označila za nepřezkoumatelné také materiální důvody utajování obsahu podkladů pro rozhodnutí ve věci. Žalobkyně nesouhlasila s tím, že jí nebyl sdělen materiální důvod utajení, a uvedla, že za takové situace mohou správní orgány bez zákonných důvodů označovat podklady pro rozhodnutí za utajované. Žalobkyně namítala, že v odůvodnění prvostupňového i napadeného rozhodnutí postrádá úvahy o tom, zda informace formálně označené jako utajované skutečně splňují definici utajované informace ve smyslu § 2 písm. a) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně utajovaných informací“), a tudíž zda nedochází k bezdůvodnému postupu podle § 169m zákona o pobytu cizinců. Dále žalobkyně vytýkala, že jí není známo, zda předmětné utajované informace jsou zaznamenány v seznamu utajovaných informací.

7. Žalobkyně dále konstatovala, že omezení přístupu účastníka k utajovaným informacím, na jejichž základě je rozhodováno, a k jejichž obsahu a zákonnosti se tak účastník nemůže vyjádřit, představuje zákonné omezení práva na spravedlivý proces. Žalobkyně zdůraznila, že takové omezení musí být učiněno v co nejmenší míře, přičemž splnění těchto požadavků musí být v rozhodnutí přezkoumatelně popsáno a odůvodněno. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva žalobkyně dovozuje, že v předmětné věci měl být využit tzv. test přípustnosti omezení procesních práv cizince, v souvislosti s tím žalobkyně dospěla k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s čl. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně základních práv a svobod (dále jen „Protokol“), a tím též v rozporu s čl. 8 odst. 1 a 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU ze dne 13. 12. 2011, o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci (dále jen „Směrnice“).

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

8. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla zamítnutí žaloby a vyjádřila se k jednotlivým žalobním bodům. V prvé řadě žalovaná podotkla, že odepření přístupu žalobkyně k utajovaným informacím není v rozporu s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, neboť garantem ochrany práv účastníka řízení je v takovém případě nezávislý soud, který zajistí nezneužití utajovaných informací správními orgány. Žalovaná v této souvislosti odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, č. j. 14 A 73/2019-36. Žalovaná uvedla, že správní orgány nemají povinnost popsat, jakým způsobem byla utajovaná informace získána či jakou má povahu, stejně tak nemají povinnost zakládat do správního spisu listiny, z nichž by bylo zřejmé, jakým způsobem byly předmětné utajované informace získány. Žalovaná rovněž setrvale zastává názor, že žalobkyni nebylo možné zajistit v rámci odvolacího řízení plné uplatnění práva na vyjádření se k podkladům rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu, když byla opatřeným novým podkladem pro vydání rozhodnutí utajovaná informace.

9. K námitce porušení zásady legitimního očekávání žalovaná uvedla, že žalobkyně nijak nekonkretizovala případy, v nichž mělo být na základě shodných skutkových okolností rozhodnuto odlišně. Žalovaná dále podotkla, že nelze srovnávat postavení účastníků řízení, kteří jsou prvožadateli, s postavením žadatelů, kteří se na území České republiky již nacházejí a žádají o prodloužení platnosti stávajícího pobytového oprávnění. Žalovaná zdůraznila, že v těchto dvou odlišných případech nemůže být již z povahy věci rozhodováno na základě shodných skutkových a zejména právních skutečností.

10. Žalovaná dále poukázala na to, že v rámci odvolacího ani prvostupňového řízení nemohly být uváděny žádné doprovodné informace k utajovaným informacím, neboť by tím mohl být ohrožen účel jejich utajení. K námitce nepřezkoumatelnosti žalovaná uvedla, že je napadené rozhodnutí plně přezkoumatelné, dostatečně věrohodné a individualizované, nicméně s ohledem na podklady spočívající v utajovaných informacích, byly možnosti konkretizace těchto podkladů značně omezené. Také k podkladům spočívajícím ve výňatku z výroční zprávy BIS či zpráv z tisku žalovaná konstatovala, že se k nim nemůže blíže vyjádřit, neboť by ohrozila účel jejich utajení. Žalobkyní tvrzená retroaktivní aplikace nařízení vlády č. 220/2019 byla žalovanou odmítnuta a zamítnutí žádosti žalobkyně bylo zdůvodněno negativními poznatky získanými z utajovaných informací.

11. Žalovaná dále reagovala na výhrady k vyznačení stupně utajení, přičemž uvedla, že správní orgány nijak neodpovídají za určení stupně utajení u utajovaných informací. Správní orgán prvního stupně nebyl oprávněn se zabývat tím, zda byly předmětné utajované informace utajeny v souladu se zákonem č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů. K námitkám žalobkyně spočívajícím v porušení práva na spravedlivý proces s odkazem na analogii mezi čl. 1 Protokolu a čl. 8 Směrnice žalovaná podotkla, že vzájemný vztah mezi těmito dvěma články nelze dovodit. Žalovaná závěrem konstatovala, že právní řád České republiky nezakotvuje právo cizince na pobyt na území České republiky.

III. Replika žalobkyně

12. Žalobkyně reagovala na vyjádření žalované k žalobě dne 16. 3. 2021, přičemž v prvé řadě navrhovala provedení všech písemností obsahujících utajované informace jako důkazů za účelem ověření, zda tyto podklady splňují materiální podmínky utajení, jsou utajovány v souladu se zákonem, dále zda byly opatřeny v souladu se zákonem, zda je jejich obsah relevantní pro rozhodnutí o žádosti o zaměstnaneckou kartu a k hodnocení z dalších hledisek. Žalobkyně dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též jako „NSS“) ze dne 25. 8. 2016, č. j. 3 Azs 246/2015, požadovala, aby bylo umožněno jejímu zástupci nahlédnout do písemností obsahujících utajované informace.

13. Žalobkyně uvedla, že se soud nemůže stát garantem ochrany jejích práv, pokud v maximální možné míře nebude zástupci žalobkyně umožněno seznámit se s utajovanými informacemi a zaujmout k nim písemné stanovisko. Dle žalobkyně má soud v zájmu zachování ústavních práv žalobkyně v pochybnostech o zpřístupnění vždy rozhodnout ve prospěch zpřístupnění. Žalobkyně rozporovala také skutečnost, že žalovaná se musela domáhat utajované informace písemně, přesto však není tato písemná komunikace s NCOZ písemně zachycena a založena do správního spisu, což je v rozporu se zákonem.

14. K argumentaci žalované ve vyjádření, že žalobkyně nespecifikovala žádné konkrétní případy, v nichž bylo rozhodnuto opačně oproti nyní projednávané věci, žalobkyně sdělila, že konkrétní případy musí být žalované známy z její úřední činnosti. Žalobkyně dále podotkla, že žalovaná nijak nereagovala na poznámky, že zjevně neexistují žádné poznatky o tom, že by pobyt žalobkyně byl neslučitelný se zájmy ČR. Dle žalobkyně byly správními orgány nedostatečně hodnoceny podklady, které neobsahovaly utajované informace, a nebyly uvedeny úvahy, jimiž se při hodnocení těchto podkladů správní orgány řídily. Žalobkyně dále polemizovala s usnesením č. 474, přičemž konstatovala, že z uvedeného předpisu žádný zájem ČR nevyplývá. Konečně žalobkyně vyjádřila nesouhlas se závěry žalované ve vyjádření, která odmítla přiléhavost některé judikatury, na kterou bylo odkázáno v žalobě, žalobkyně je přesvědčena o jejich aplikovatelnosti.

IV. Obsah správních spisů

15. Žádostí ze dne 13. 6. 2019 požádala žalobkyně o vydání zaměstnanecké karty. Správní orgán prvního stupně vydal dne 16. 8. 2019 pod č. j. X záznam, v němž uvedl, že podkladem pro rozhodnutí ve věci se v případě žalobkyně staly také písemnosti, které jsou podle § 169m odst. 1 zákona o pobytu cizinců uchovávány odděleně mimo spis. Dne 29. 8. 2019 vydal správní orgán prvního stupně rozhodnutí č. j. X, jímž byla žádost žalobkyně o zaměstnaneckou kartu zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně dne 12. 9. 2019 odvolala a žalovaná rozhodnutím ze dne 19. 12. 2019, č. j. X, zrušila rozhodnutí prvostupňového orgánu ze dne 29. 8. 2019, neboť dospěla k závěru, že je odvoláním napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

16. Správní orgán prvního stupně vydal ve věci žádosti žalobkyně o zaměstnaneckou kartu další zamítavé rozhodnutí, a to dne 19. 5. 2020 pod č. j. X. Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně dne 29. 5. 2020 odvolala. Žalovaná shledala podané odvolání svým rozhodnutím ze dne 7. 8. 2020, č. j. X, důvodným a rozhodnutí ze dne 19. 5. 2020 zrušila a věc vrátila správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání.

17. V průběhu správního řízení se žalobkyně z obsahu správního spisu pokoušela zjistit, jakým způsobem byly získány a provedeny jako důkazy písemnosti obsahující utajované informace, které měly být podkladem pro zamítnutí žádosti. Uvedené však bylo žalobkyni odepřeno s tím, že by mohlo dojít k vyzrazení utajovaných informací.

18. Dne 1. 10. 2020 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně, a bylo rozhodnuto, že zaměstnanecká karta se dle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců nevydává. Prvostupňový orgán na základě shromážděných podkladů v podobě utajovaných informací a dále podkladů, jež dokládaly bezpečnostní rizika spojená s imigrací do ČR z Vietnamu, dospěl k závěru, že pobyt žalobkyně na území není s ohledem na bezpečnostní rizika plynoucí ze spojení žalobkyně s organizovaným zločinem v zájmu České republiky. Žalobkyně se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolala dne 6. 10. 2020. Podané odvolání bylo napadeným rozhodnutím zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno. Žalovaná dospěla k závěru o dostatečnosti, věrohodnosti a přesvědčivosti podkladů prvostupňového rozhodnutí, jež vedly k zamítnutí žádosti. Poukázáno bylo na suverenitu České republiky, která implikuje oprávnění stanovit podmínky pobytu cizinců na svém území. Dotčené správní orgány jsou pak kompetentní posoudit, zda tyto podmínky byly splněny. V daném případě bylo na základě dostatečných podkladů shledáno bezpečnostní riziko plynoucí ze spojení žalobkyně s organizovaným zločinem. Prvostupňový orgán věrohodným způsobem, a to s ohledem na existenci utajovaných informací, vyargumentoval, z jakého důvodu není pobyt žalobkyně na území ČR ve státním zájmu. Odvolací námitky žalobkyně nebyly z důvodů konkrétně vymezených napadeným rozhodnutím shledány relevantními.

V. Právní názor soudu

19. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), přičemž s ohledem na projednávanou věc a postavení soudu v řízeních, v nichž jsou podklady pro rozhodnutí ve věci utajované informace, soud musel v předmětné věci mnohdy překročit rozsah přezkumu omezujícího se jinak jen na žalobní body a přezkoumal napadené rozhodnutí a správní řízení v plném rozsahu.

20. Žaloba není důvodná.

21. Žalobkyně předně namítala narušení rovnováhy mezi zájmem na zajištění spravedlivého procesu a zájmem na utajení informací potřebných k ochraně veřejného zájmu, neboť žalobkyni nebyly sděleny ani nejzákladnější údaje o obsahu, právní povaze a způsobu pořízení utajovaných informací, na základě kterých bylo ve věci rozhodnuto v neprospěch žalobkyně. Vypořádání námitky pod bodem jedna žaloby lze učinit současně s vypořádáním žalobní námitky pod bodem čtyři žaloby, která je ve své podstatě rozšířením první žalobní námitky. Zásadní skutečnosti v projednávané věci je rozhodování správních orgánů na základě utajovaných informací.

22. Podle § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců platí, že jsou-li některé z podkladů rozhodnutí podle tohoto zákona utajovanými informacemi, uvede se v odůvodnění rozhodnutí pouze odkaz na tyto podklady pro vydání rozhodnutí a jejich stupeň utajení. Úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení, a důvody vydání rozhodnutí se uvedou pouze v rozsahu, ve kterém nejsou utajovanými informacemi. Důvodová zpráva novely, kterou bylo předmětné ustanovení do zákona zapracováno (zákon č. 222/2017 Sb.), k danému ustanovení uvádí mj. následující: „Cílem zákonodárce musí být taková právní úprava, která orgánům veřejné moci umožní plnit své úkoly v maximálním rozsahu v demokratickém právním státě přípustném, a to jak v jednotlivých případech (tím, že bude mít rozhodující správní orgán k dispozici relevantní informace), tak v komplexu jejich činností (tím, že použití takových informací nebude znamenat jiné – další – ohrožení bezpečnosti). To ovšem může být v některých konkrétních případech řízení ve věci podle zákona o pobytu cizinců spojeno s nutností omezení některého procesního práva cizince. […] Návrhu právní úpravy předcházelo důkladné posouzení souladu navrhovaného řešení s ústavním pořádkem i mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána (především s Úmluvou […]).Teze, podle které v případech, kdy je velmi zřetelný bezpečnostní zájem státu, přichází v úvahu, aby nebyly uplatněny všechny běžné procesní záruky spravedlivého procesu (zejm. právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům stanovené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), byla recentně posuzována jak Ústavním soudem (mj. v usnesení sp. zn. III. ÚS 3044/10 ze dne 18.11.2010), tak Evropským soudem pro lidská práva (ve věci Regner proti České republice; rozsudkem ze dne 26. listopadu, […]), přičemž oba dospěly k závěru, že je tato teze správná.“ K uvedenému zdejší soud blíže odkazuje na Sněmovní tisk č. 990/0.

23. Po pečlivém seznámení se s obsahem utajovaných informací, se krajský soud shoduje se správními orgány v tom, že v projednávané věci nebylo možné blíže specifikovat jakékoli žalobkyní požadované údaje o utajovaných informacích. Soud neshledal rovněž žádné pochybení ani v postupu správních orgánů. Předmětné utajované informace nebylo možné do správních rozhodnutí jakkoli zapracovat s ohledem na jejich režim utajení a faktickou podobu (obsah), a proto krajský soud neshledal námitku žalobkyně spočívající v tvrzeném nesdělení ani nejzákladnějších údajů o obsahu, právní povaze a způsobu pořízení utajovaných informací za důvodnou. Odůvodnění správních rozhodnutí obsahovala dle krajského soudu dostatečné argumenty všech vyslovených závěrů s ohledem na skutečnost, že se opírala o utajované informace.

24. Krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2009, č. j. 7 As 5/2008 – 63: „Dále to pro soudní přezkum znamená, že ve vztahu k informacím, jež nejsou účastníku řízení zpřístupněny, neplatí, že se tento zásadně drží pouze v mezích žalobních bodů. Ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s. je proto v daném případě nepoužitelné, neboť jeho aplikací by v daném případě došlo k faktickému odepření soudní ochrany – účastník řízení nemůže efektivně namítat nezákonnost určitých zjištění, neví-li ani, co je jejich obsahem. V této specifické situaci to naopak musí být soud, který „supluje“ aktivitu účastníka řízení a přezkoumá relevanci utajovaných informací ze všech hledisek, která se vzhledem k povaze věci jeví důležitými.“ S ohledem na vyslovený závěr Nejvyššího správního soudu zdejší soud podotýká, že žalobkyni nebyla upřena žádná procesní práva v souvislosti s rozhodováním na základě utajovaných informací, neboť ochranu jejích práv v takovém případě zajišťoval sám správní soud, který se seznámil s obsahem utajovaných informací a posoudil věrohodnost a přesvědčivost utajovaných informací a jejich význam ve vztahu k posouzení zásadní otázky, zda žalobkyně svým pobytem na území ohrožuje veřejný pořádek ČR.

25. Ve správních řízeních je nezbytné najít rovnováhu mezi zájmem na zajištění spravedlivého procesu a zájmem na utajení informací potřebných k ochraně veřejného zájmu. V souvislosti s nalezením rovnováhy mezi zmíněnými zájmy krajský soud odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, č. j. 14 A 73/2019 – 36: „Soud je pak ve zvýšené míře než při „běžném“ soudním řízení, v němž účastník má k dispozici stejné informace jako soud, garantem práva na spravedlivý proces, což vyžaduje i zvýšenou aktivitu soudu vůči postupu veřejné správy. Za splnění těchto podmínek může být přístup k informacím v nezbytných případech odepřen. Soudní kontrola totiž může v míře ještě dostačující zajistit vyloučení libovůle při zachování utajení té nezbytné části informací relevantních pro řízení, jejichž poskytnutí účastníkům řízení by bylo v rozporu s veřejným zájmem na jejich utajení. V opačném případě by státní orgány mohly ze soudního přezkumu libovolně vyloučit podklady pro rozhodování správních orgánů prostě tím, že by je označily za utajovanou informaci, v důsledku čehož by taková informace musela být automaticky považována za pravdivou a relevantní (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2016, č. j. 4 Azs 255-2015 – 49)Procesní omezení účastníka řízení, jemuž jsou utajované informace legitimně znepřístupněny, jsou tedy vyvážena prostřednictvím specifické role správního soudu v rámci přezkumu správního rozhodnutí, jehož podkladem byla utajovaná informace. Právě s ohledem na to, že je to až soudní přezkum, který představuje vyvážení omezení procesních práv účastníka řízení, je zcela nezbytné, aby se soud s utajovanou informací přímo seznámil, a je povinen ověřit utajované informace z hlediska jejich věrohodnosti, přesvědčivosti a relevance ve vztahu k závěrům, které z nich správní orgán vyvodil. Úkolem správního soudu však není přezkoumávat pravdivost takových informací (usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 3. 2016, č. j. 4 As 1/2015 - 40). Otázka věrohodnosti a přesvědčivosti utajovaných informací je v rámci soudního přezkumu klíčová právě proto, že sám účastník řízení nemůže jejich obsahu jakkoliv oponovat, například namítat, že uváděné skutečnosti se nestaly nebo probíhaly jinak. Soud je tak postaven do situace, v níž nahrazuje jinak běžné kontradiktorní schéma soudního řízení, avšak o skutečnostech obsažených v utajované informaci sám nemá rovněž dostatečné povědomí (dokonce je má nižší než žalobce a původce utajované informace), přičemž ale v rámci soudního přezkumu musí tyto skutečnosti verifikovat a aprobovat jejich věrohodnost a relevanci. Je to tedy správní soud, který v tzv. plné jurisdikci přezkoumává nejen zákonnost rozhodnutí správních orgánů, ale také věcnou správnost skutkových zjištění a právních závěrů, tedy v daném případě naplnění skutkové podstaty existence důvodného nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek.“ 26. Po přezkoumání a řádném posouzení předmětných utajovaných informací dospěl krajský soud k závěru, že užité utajované informace skutečně nasvědčují tomu, že pobyt žalobkyně na území ČR za účelem výkonu zaměstnání na pracovní pozici uvedené v žádosti o zaměstnaneckou kartu není v zájmu ČR. Krajský soud je přesvědčen, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny nedošlo a správní orgány umožnily žalobkyni uplatnit procesní práva v maximální míře, v jaké to bylo v projednávané věci možné. K námitkám žalobkyně, že jí nebylo umožněno zjistit ani základní údaje o utajovaných informacích či alespoň obecné informace o poznatcích a důkazech, z nichž správní orgány vycházely, krajský soud uvádí, že postup správních orgánů byl zcela v souladu se zákonem s ohledem na okolnosti posuzované věci, a proto byly tyto námitky shledány nedůvodnými. S obsahem správního spisu měla žalobkyně možnost se ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu seznámit, přičemž tak i opakovaně v průběhu správního řízení učinila. Utajované informace nebyly a ani nesměly být součástí správního spisu, proto jsou na základě § 169m odst. 1 zákona o pobytu cizinců uchovávány odděleně mimo spis a nestávají se jeho součástí (srov. obdobně § 17 odst. 3 správního řádu). Nelze opomenout, že do správního spisu byl založen záznam ze dne 16. 8. 2019, č. j. X, záznam ze dne ze dne 2. 3. 2020, č. j. X, a záznam ze dne 1. 9. 2020, č. j. X, upozorňující žalobkyni na skutečnost, že v předmětné věci bude rozhodováno na základě utajovaných informací, čímž žalovaná zajistila v maximální možné míře ochranu procesních práv žalobkyně a svým postupem naplnila § 36 odst. 3 správního řádu. V předmětné věci byly podle zmíněných záznamů užity následující utajované informace: č. j. X (Úřad vlády ČR vede pod č. j. X), č. j. X, č. j. X, č. j. X, č. j. X, č. j. X. Skutečnost, že se žalobkyně nemohla seznámit s utajovanými informacemi, na jejichž základě bylo rozhodováno o její žádosti, nezpůsobuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, neboť ochranu práv účastníka řízení v těchto věcech zajišťuje nezávislý soud, který případně zabrání zneužívání utajovaných informací správními orgány.

27. Krajský soud, jenž se s předmětnými utajovanými informacemi seznámil, potvrzuje závěry správních orgánů opakovaně formulovaných v rozhodnutích, dle kterých k utajovaným informacím nemohly být uváděny žádné doprovodné informace, neboť by tím mohl být ohrožen účel jejich utajení. Z toho důvodu tudíž nebylo možné vyhovět požadavkům žalobkyně na sdělení doprovodných údajů k utajovaným informacím. Rozsah sdělení úvah, podkladů a důvodů rozhodnutí vyplývá z § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců, který stanoví, že je nezbytné vždy respektovat povinnost nenarušit utajení předmětných informací. Požadavku žalobkyně na vedení standardního správního řízení bez ohledu na existenci utajovaných informací proto nelze s ohledem na odlišnosti tohoto typu řízení vyhovět. Nedodržení specifických postupů provázející řízení, v němž jsou utajované informace, by mohlo vést ke zmaření účelu utajení.

28. Samotný správní řád v některých svých ustanoveních zohledňuje specifika správního řízení, v rámci kterého jsou mezi podklady pro vydání rozhodnutí utajované informace; např. § 17 odst. 3, § 36 odst. 3 věty druhá až čtvrtá, § 38 odst. 6 a § 68 odst. 2 věta druhá správního řádu. Uvedená ustanovení byla do správního řádu začleněna v rámci novely přijaté pod č. 183/2017 Sb. Správní orgány dle platné zákonné úpravy nemohly zveřejňovat jakékoli doprovodné informace k předmětným utajovaným informacím, jak požadovala žalobkyně. Žalobkyně nedbala specifik a ojedinělosti institutu utajovaných informací a práce s nimi v rámci správního řízení. Správní orgán prvního stupně sdělil prostřednictvím záznamů do spisu, že podkladem pro vydání rozhodnutí jsou písemnosti ve smyslu § 169m odst. 1 zákona o pobytu cizinců, předmětné utajované informace vymezil číslem jednacím a sdělil, že byly poskytnuty NCOZ. Přezkum zákonnosti a věrohodnosti předložených utajovaných informací učinil soud, který v takové situaci zastává postavení garanta ochrany práv účastníka řízení. Pokud do správního spisu nebyly založeny podklady zachycující postup při zajišťování utajovaných informací, nelze takový postup považovat za procesní pochybení, neboť žádná taková povinnost není správním orgánům ze zákona ukládána.

29. Krajský soud odkazuje na konstantní judikaturu v případě rozhodování na základě utajovaných informací, která uvádí, že „byť jde o podkladové akty, nemohou být zprávy zpravodajských služeb pouze vyjádřením názoru jejich zpracovatele, bez patřičného skutkového podkladu zachyceného ve spise a soudem ověřitelného. Žalovaný i správní soudy musí mít možnost zhodnotit věrohodnost a přesvědčivost zpravodajské informace a její relevanci ve vztahu k bezpečnostnímu řízení“ (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 3. 2016, č. j. 4 As 1/2015 – 40, a v něm citované rozsudky – např. rozsudek ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011 – 101 či rozsudek ze dne 21. 12. 2012, č. j. 7 As 117/2012 – 28). Dále krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2020, č. j. 6 Azs 226/2020 – 30, v němž bylo vysloveno: „Tyto informace by tak měly obsahovat popis zdroje získaných informací a způsobu jejich získání, včetně popisu okolností a důvodů, pro které má zpravodajská služba uvedené informace za věrohodné. Smyslem a účelem soudní kontroly rozhodování na základě utajovaných informací je především zajistit, aby k tomu byly používány pouze informace skutečné a věrohodné a ne vyfabulované a aby tyto informace poskytovaly dostatečně přesný a spolehlivý skutkový základ pro právní posouzení věci (srov. rozsudek ze dne 12. 3. 2020, č. j. 2 Azs 259/2019 - 28).“ Krajský soud posuzované utajované informace pečlivě prostudoval a dospěl k závěru, jak již uvedl opakovaně výše, že tvrzení v nich zaznamenané tvoří věrohodný a přesvědčivý základ pro vyslovení závěru, že pobyt žalobkyně na území není v zájmu ČR.

30. Dalším žalobním bodem žalobkyně namítala, že jí nebylo umožněno vyjádřit se k novému podkladu pro vydání rozhodnutí vedenému pod č. j. X a obstaranému v rámci odvolacího řízení, který měl být rozhodujícím podkladem pro posouzení přesvědčivosti a věrohodnosti již založených utajovaných informací. K tvrzené nemožnosti uplatnit práva na vyjádření ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu krajský soud podotýká, že uplatnění § 36 odst. 3 správního řádu je v souvislosti s písemnostmi vedenými odděleně od správního spisu, resp. s utajovanými informacemi (viz § 169m odst. 1 zákona o pobytu cizinců, dle kterého jsou listiny a záznamy obsahující utajovaní informace uchovávány odděleně mimo spis a nejsou jeho součástí), omezeno. Jak bylo již opakovaně zmiňováno, žalobkyně se nemohla s utajovanými informacemi seznámit, tudíž na ně nemohla ani následně cíleně reagovat ve svém vyjádření. Žalobkyni bylo odepřeno seznámit se s novým podkladem z důvodu jeho povahy utajované informace, což je zákonnou výjimkou z práva seznámit se s podklady a vyjádřit se k nim ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Skutečnost, že se žalobkyně nemohla s předmětnou utajovanou informací seznámit a konkrétně se k ní vyjádřit, je nezpochybnitelná, avšak takové omezení procesních práv je zákonem předpokládáno. Rovněž nelze žalované vytýkat, že předmětná utajovaná informace nebyla součástí správního spisu, neboť jak už soud opakovaně uvedl, dle § 169m odst. 1 zákona o pobytu cizinců jsou listiny a záznamy obsahující utajované informace uchovávány odděleně mimo spis a nejsou jeho součástí (obdobně srov. § 17 odst. 3 správního řádu).

31. Krajský soud nezpochybňuje, že žalovaná neuvedla ve formě záznamu do spisu skutečnost, že dalším podkladem, na jehož základu bude ve věci rozhodováno, je utajovaná informace uchovávaná mimo správní spis a nesdělila ani její číslo jednací. Nicméně správní řád ani zákon o pobytu cizinců nestanoví povinnost předem sdělit utajované informace, na základě kterých bude ve věci rozhodováno a které jsou vedeny odděleně mimo spis (viz § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Jednání žalované nemělo za následek vydání nezákonného rozhodnutí ani nezaložilo nezákonnost odvolacího správního řízení. I za předpokladu, že by žalovaná sdělila v záznamu založeném do správního spisu, že disponuje další utajovanou informací, která je podkladem pro rozhodnutí ve věci, na dané věci by to nic neměnilo a žalobkyně by stejně tak nemohla předložit vyjádření konkrétně reagující na tuto utajovanou informaci, neboť by se s ní nemohla seznámit. Věta čtvrtá § 36 odst. 3 správního řádu výslovně stanoví, že nerozhoduje-li se v řízení o právním nároku účastníka, není takový účastník oprávněn seznámit se s podklady rozhodnutí, které jsou za podmínek v § 17 odst. 3 uchovávány odděleně mimo spis (zde § 169m odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Uvedené aprobuje postup žalované a vyvrací teorii žalobkyně, jíž bylo brojeno proti nesdělení existence nové utajované informace. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí specifikovala všechny podklady, včetně utajované informace vedené pod č. j. X, čili uvedla, na základě jakých skutečností rozhodovala a v jakých písemnostech mají oporu vyslovené závěry. Tento postup lze přitom označit za plně souladný s požadavky § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Krajský soud proto dospěl k závěru, že takovým postupem žalované nebylo žalobkyni upřeno uplatňování procesních práv dle § 36 odst. 3 správního řádu.

32. K dílčím námitkám žalobkyně, jimiž se pokoušela zpochybnit věrohodnost utajované informace č. j. X a požadovala doplnění této utajované informace o podrobnější údaje, zdejší soud uvádí, že se jedná o zcela nedůvodné námitky. Doplnění žalobkyní požadovaných údajů by vedlo k ohrožení účelu utajení předmětných informací a požadavku na bližší specifikaci tak nebylo možno vyhovět. Judikatura NSS, na kterou žalobkyně v souvislosti s námitkou nově pořízeného podkladu rozhodnutí odkazovala, se týkala zcela odlišného předmětu řízení, jež s předmětem nyní projednávané věci nijak nesouvisel, a proto byla vyhodnocena jako nepřípadná.

33. Žalobkyně dále namítala, že napadené rozhodnutí je v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu, resp. že vznikají nedůvodné rozdíly mezi skutkově shodnými či podobnými případy. Podle žalobkyně není shodně postupováno při vyřizování žádostí o prodloužení zaměstnanecké karty občana Vietnamu a při vyřizování žádostí o vydání zaměstnanecké karty jako např. žádosti podané žalobkyní. Krajský soud ve shodě s žalovanou konstatuje, že tvrzení o rozporech v rozhodovací praxi správních orgánů ve skutkově shodných či podobných případech bylo vzneseno pouze ve zcela obecné rovině a nepoukazovalo na žádné konkrétní odchylky v konkrétních věcech, v rámci nichž by mohl soud posoudit porušení § 2 odst. 4 správního řádu. Za situace, kdy byla námitka žalobkyně spočívající v porušování § 2 odst. 4 správního řádu a narušování ustálené praxe vznesena pouze v obecné rovině, je třeba tuto námitku vyhodnotit jako nedůvodnou. Úlohou soudu není vyhledávat za žalobkyni konkrétní případy, v nichž dle ní bylo rozhodnuto odlišně, ačkoliv se jednalo o skutkově podobnou věc s nyní projednávanou věcí.

34. Krajský soud podotýká, že nelze považovat za skutkově shodná či obdobná řízení, v nichž je rozhodováno o žádosti o prodloužení pobytového oprávnění osob již pobývajících na území ČR s řízeními o žádostech o vydání zaměstnanecké karty, jedná se o řízení s tzv. prvožadateli, kteří doposud setrvávají ve své domovině. V řízení o žádostech o prodloužení doby platnosti pobytového oprávnění jsou aplikována jiná zákonná ustanovení a posuzována zcela jiná kritéria a okolnosti oproti řízením s prvožadateli jako je případ žalobkyně. Žalovaná ve vyjádření správně podotkla, že v rámci řízení o prodloužení doby platnosti pobytového oprávnění je třeba posuzovat také přiměřenost důsledků zamítavého rozhodnutí do soukromého a rodinného života žadatele, který na území ČR již pobývá, což není situace žalobkyně. Krajský soud se shoduje s tímto závěrem žalované. Obecná námitka žalobkyně, dle které došlo k porušení § 2 odst. 4 správního řádu, je s ohledem na vyslovené hodnocena jako zjevně nedůvodná.

35. Dalším žalobním bodem bylo namítáno, že nebyly předneseny žádné konkrétní informace, které by prokazovaly, že pobyt žalobkyně na území není v zájmu ČR. Rovněž nebyla dle žalobkyně v odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmá jakákoli bližší specifikace údajného spojení žalobkyně s organizovaným zločinem. Krajský soud k tomu sděluje, že v projednávané věci bylo vyloučeno zahrnout do odůvodnění správních rozhodnutí konkrétní důvody, pro které byl pobyt žalobkyně shledán rozporným se zájmy ČR, neboť právě tyto skutečnosti, na základě kterých správní orgány dospěly k závěru o nesouladu pobytu žalobkyně se zájmy ČR, byly skutečnostmi vedenými jako utajované informace. Dané informace tudíž nemohly být v odůvodnění rozhodnutí nijak blíže specifikovány či vysvětleny, neboť by tím mohlo dojít ke zmaření účelu jejich utajení.

36. Soud předložené utajované informace podrobně zhodnotil, posoudil vztah žalobkyně ke v informacích uváděných skutečnostem spjatým s organizovaným zločinem, a naznal, že existují konkrétní přesvědčivé a věrohodné skutečnosti, které osvědčují závěr o zamítnutí žádosti žalobkyně (viz i žalovanou aprobované hodnocení prvostupňového správního orgánu na str. 6 zdola odůvodnění napadeného rozhodnutí). Bezpečnostní rizika plynoucí z případného pobytu žalobkyně na území byla popsána v utajované informaci č. j. X a č. j. X. Zdejší soud se s jejich obsahem seznámil a souhlasí se závěry správních orgánů, že s ohledem na zjištěné skutečnosti není pobyt žalobkyně na území v zájmu České republiky. Jelikož se tento závěr opírá o zjištění získaná z utajovaných informací, je vyloučeno závěry blíže zdůvodnit.

37. Jako zjevně nedůvodnou hodnotí krajský soud také námitku žalobkyně, dle které jsou správní rozhodnutí v dané věci nepřezkoumatelná. Nepřezkoumatelnost je nejzávažnější vadou rozhodnutí spočívající v absenci důvodů či takové nesrozumitelnosti, pro kterou je zcela vyloučeno přezkoumat meritorní rozhodnutí. Zdejší soud oproti žalobkyni považuje obě uvedená rozhodnutí za srozumitelná, opřená o dostatek relevantních důvodů. Stručné odůvodnění či odůvodnění, v němž není reagováno na každou dílčí námitku, které však v souhrnu poskytuje argumentačně ucelený závěr vyvracející tvrzení vznesená ve správním řízení, nelze označit za rozhodnutí nepřezkoumatelná. Krajský soud již shora zdůraznil, že jsou-li podkladem pro rozhodnutí správních orgánů utajované informace, nelze očekávat zcela konkrétní a podrobné odůvodnění odhalující veškeré skutečnosti, které správní orgány vedly k vyslovenému závěru a o něž se při rozhodování opíraly. Jak správně uvedla také žalovaná ve vyjádření k žalobě, ustanovení § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců je ustanovením speciálním ve vztahu k obecnému ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu. Ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, které obecně specifikuje náležitosti odůvodnění správního rozhodnutí, tak nemůže být plně aplikovatelné na rozhodnutí dle zákona o pobytu cizinců, jehož podklady byly utajované informace. Krajský soud v postavení jakéhosi „kontrolora“ utajovaných informací posoudil, zda jsou závěry správních rozhodnutí v souladu s údaji získanými z utajovaných informací. Smyslem a účelem soudní kontroly rozhodování správních orgánů na základě utajovaných informací je především zajistit, aby k tomu byly používány pouze informace skutečné a věrohodné, nikoli vyfabulované, a aby tyto informace poskytovaly dostatečně přesný a spolehlivý skutkový základ pro právní posouzení věci (srov. rozsudek ze dne 12. 3. 2020, č. j. 2 Azs 259/2019 - 28). Zdejší soud uzavírá, že rozhodnutí správních orgánů v dané věci všechna uvedená kritéria naplňují.

38. Výklad žalobkyně související s potřebou prokázat, že její pobyt na území není v rozporu se zájmy ČR, je zavádějící. Žalobkyně citovala z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2014, č. j. 4 As 108/2013 – 69 o možném neunesení důkazního břemene správního orgánu, jestliže ten nedisponuje i jinými podklady, než utajovanými informacemi získanými od Policie ČR o neslučitelnosti dalšího pobytu cizince se zájmy ČR. Nicméně tato parafrázovaná věta ze zmiňovaného rozsudku NSS a citovaná v žalobě byla zcela vytržena z kontextu. Ačkoliv Nejvyšší správní soud polemizoval o možnosti rizika neunesení důkazního břemene správního orgánu, tak uvedl, že „Pro účely předmětného řízení by tedy postačoval konkrétní popis zdroje získaných informací a způsobu jejich získání, včetně popisu okolností a důvodů, pro které má policie uvedené informace za věrohodné. Za těchto podmínek by si již soud mohl učinit úsudek, zda jsou informace policie natolik věrohodné, aby mohly zasáhnout do osudu žalobce (a celé jeho rodiny) tím, že na jejich základě nezíská povolení k dalšímu pobytu na území ČR. […] Je na uvedených orgánech, aby zvážily, zda větším rizikem je poskytnutí příslušných informací soudu, anebo rezignace na jejich uplatnění v předmětném řízení.“ Krajský soud uvádí, že v rámci prostudování dotčených utajovaných informací, byly odhaleny také konkrétní zdroje získaných informací, způsob jejich získání i další doprovodné informace, které osvědčovaly věrohodnost užitých utajovaných informací, o které se správní orgány v projednávané věci opíraly. Správní orgány tudíž unesly své břemeno důkazní a nevyvstaly žádné pochybnosti o průkaznosti jejich závěrů v projednávané věci.

39. Rovněž nelze souhlasit s tvrzením žalobkyně, že z jí zmiňované citace výše uvedeného rozsudku NSS č. j. 4 As 108/2013 – 69 plyne, že je nezbytné, aby sama žalobkyně vyvíjela určitou činnost v rozporu se zájmy ČR, a nepostačuje jakési nespecifikované spojení žalobkyně s organizovaným zločinem. Takový závěr z citovaného úryvku z rozsudku NSS nevyplývá. Krajský soud k tomu uvádí, že spojení žalobkyně s organizovaným zločinem bylo z podkladů pro rozhodnutí ve věci zřejmé, uvedený závěr pak osvědčuje důvodnost zamítnutí žádosti žalobkyně.

40. Další žalobní námitka se týkala podkladů založených do správního spisu, konkrétně části textu výroční zprávy BIS za rok 2018 a dvou článků od autora V. B.. Žalobkyně namítala, že ze správních rozhodnutí není zřejmé, jak zmíněné podklady souvisí s projednávanou věcí, a tudíž na ně nemohla odpovídajícím způsobem reagovat. V souvislosti s tím krajský soud uvádí, že předmětné podklady založené do správního spisu nebyly podklady zásadními, ale sloužily pro dokreslení celé situace. K těmto podkladům se vyjadřoval již prvostupňový orgán na straně 6 rozhodnutí či žalovaná na straně 10 napadeného rozhodnutí. Zdejší soud podotýká, že s ohledem na utajení nelze sdělit veškeré souvislosti mezi zjištěnými utajovanými informacemi a předmětnými podklady, nicméně povinností správních orgánů je založit do správního spisu veškeré podklady, na základě nichž bylo ve věci rozhodováno, přičemž právě tyto písemnosti byly podpůrnými podklady pro rozhodnutí ve věci, a proto se staly součástí správního spisu. Nespecifikování souvislostí mezi založenými podklady a způsobem meritorního rozhodnutí ve věci nezakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jak se žalobkyně mylně domnívá. Důvody nesdělení konkrétních souvislostí jsou s ohledem na rozhodování na základě utajovaných informací zřejmé.

41. Výklad žalobkyně, že správní orgány byly s ohledem na § 68 odst. 3 správního řádu povinny uvést úvahy, kterými se řídily při hodnocení (v předchozím bodu odůvodnění uvedených) podkladů, je opět zavádějící. Krajský soud se shoduje s žalobkyní v tom, že správní orgány jsou povinny uvést úvahy, jimiž se při posuzování věci řídily. V posuzovaném případě však představují stěžejní podklady utajované informace, které byly vedeny mimo správní spis, přičemž podklady zmiňované žalobkyní sloužily pouze pro dokreslení situace, čímž je dána blízká souvislost mezi těmito podklady. Z uvedeného důvodu nebylo vhledem k ochraně před vyzrazením utajovaných informací možné, aby se správní orgány k těmto doplňkovým podkladům souvisejícím s utajovanými informacemi, blíže vyjádřily. Takový důvod neúplného naplnění § 68 odst. 3 správního řádu považuje soud za zcela legitimní a nelze z tohoto postupu dovozovat nepřezkoumatelnost rozhodnutí, jak činí žalobkyně.

42. Žalobkyně dále namítala, že správní orgány neměly být vázány usnesením vlády č. 474, neboť vláda nemá kompetence zasahovat do individuálního správního řízení o žádosti žalobkyně o zaměstnaneckou kartu prostřednictvím zmíněného usnesení. Krajský soud k tomu konstatuje, že správní orgány neuváděly, že by byly vázány usnesením vlády č. 474, jak podsouvá žalobkyně. V prvostupňovém rozhodnutí se nepodává jakákoli zmínka o vázanosti při rozhodování ve věci usnesením vlády č.

474. Správní orgán prvního stupně výslovně uvedl: „Důkazem toho je podle názoru správního orgánu i existence usnesení Vlády ČR ze dne 18. 7. 2018 č. 474.“ Prvostupňový orgán tímto odkazem pouze podpůrně objasňoval své zákonu konvenující přesvědčení, že není v zájmu ČR umožnit na území pobyt cizinci, je-li daná osoba jakkoliv spjata s organizovaným zločinem, neboť takový přístup by s sebou nesl rizika jak pro samotného cizince (v tomto případě žalobkyni), tak i pro stát, resp. celou společnost. Uvedené bylo zásadním a rozhodujícím důvodem zamítnutí žádosti žalobkyně o pobytové oprávnění, přičemž zmíněná rizika související s případným pobytem žalobkyně na území vyplynula z utajovaných informací vedených odděleně mimo správní spis.

43. Krajský soud se nebude nijak vyjadřovat k polemice žalobkyně nad obsahem usnesení vlády č. 474 a tvrzenému překročení pravomoci vlády, neboť tato otázka (řešena Nejvyšším správním soudem např. v rozhodnutí ze dne 25. 4. 2019, č. j. 1 Azs 2/2019-54) nijak nesouvisí s projednávanou věcí. Skutečnost, že ani žalovaná v odvolacím řízení nijak na obdobnou argumentaci související s obsahem usnesení vlády č. 474 nereagovala, nezakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť otázka pravomocí vlády ve vztahu k obsahu daného usnesení není předmětem tohoto řízení. Žalovaná v napadeném rozhodnutí odkazem na dotčené usnesení vlády nepředesílá, že by jím byla vázána, ale toliko demonstruje, že zde existuje zájem ČR na regulaci počtu žádostí o pobytová oprávnění, kdy tento zájem pramení ze snahy o eliminaci bezpečnostních rizik, jež jsou s imigrací z regionu žalobkyně spojena. Pokud tedy správní orgány na základě shromážděných podkladů dospěly k závěru o tom, že by pobyt žalobkyně na území ČR představoval bezpečnostní riziko, pak tomuto závěru odpovídá zájem státu na tom, aby žalobkyně na území ČR nepobývala. Takový závěr pak zcela konvenuje i s obsahem usnesení vlády č. 474, v němž je rovněž vyjádřena snaha o eliminaci bezpečnostních rizik plynoucích z narůstající imigrace ze země původu žalobkyně.

44. Žalobkyně dále uvádí, že vláda překročila svoji pravomoc na základě materiálu č. j. V202/2018, jehož autorem je prvostupňový orgán a který byl jedním z podkladů pro vydání rozhodnutí ve věci žalobkyně. Utajovaná informace č. j. V202/2018 byla v projednávané věci podkladem rozhodnutí, nicméně to nijak nedokládá tvrzení žalobkyně o překročení pravomoci vládou. Žalobkyně svou námitku k této utajované informaci více nekonkretizovala, a není proto z ničeho zřejmé, proč by předmětná utajovaná informace měla způsobit jednání vlády ultra vires. Také námitka žalobkyně, že bylo v její věci užito nezákonné retroaktivity spočívající v aplikaci nařízení vlády č. 220/2019 Sb. byla shledána jako nedůvodná. Správní orgány řádně odůvodnily svá rozhodnutí, přičemž nařízení vlády č. 220/2019 Sb. jimi nebylo užito jako podklad pro rozhodnutí ve věci. Prvostupňové rozhodnutí předmětné nařízení vlády vůbec nezmiňuje. Žalovaná pak v napadeném rozhodnutí zmiňuje toto nařízení pouze pro dokreslení situace, přičemž z kontextu rozhodnutí je zcela zřejmé, že důvodem, pro který nebylo žalobkyni vyhověno, není aplikace daného nařízení vlády, ale pouze skutečnosti plynoucí z utajovaných informací. K žalobkyní zmíněné retroaktivitě tedy nemohlo dojít a dotčená námitka je tudíž nedůvodná.

45. Dalším žalobním bodem byla zpochybňována potřebnost utajení informací vedených jako utajované informace a v souvislosti s tím žalobkyně zpochybňovala důvodnost použití § 169m odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců. Krajský soud předně poukazuje na § 22 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací, podle kterého platí, že stupeň utajení na utajované informaci vyznačí původce při jejím vzniku, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 22 odst. 2 zákona o ochraně utajovaných informací vyznačení stupně utajení na utajované informaci musí být zachováno po celou dobu trvání důvodů utajení. Bez souhlasu původce nebo poskytující cizí moci nesmí být stupeň utajení změněn nebo zrušen.

46. V souvislosti s citovanými ustanoveními zákona o ochraně utajovaných informací zdejší soud podotýká, že není v gesci správních orgánů hodnotit samotnou potřebu utajení či měnit stupeň utajení u použitých utajovaných informací. Krajský soud souhlasí s žalobkyní v tom, že obecná definice utajovaných informací je zakotvena v § 2 písm. a) zákona o ochraně utajovaných informací, nicméně to nic nemění na tom, že správní orgány v projednávané věci nebyly původci ve smyslu § 22 zákona o ochraně utajovaných informací, kteří by předmětné materiály za utajované informace označily. S ohledem na § 22 odst. 2 zákona o ochraně utajovaných informací stupeň utajení u předmětných utajovaných informací musí platit po celou dobu trvání důvodů utajení. Zda důvody utajení nadále trvají či nikoli nebyly správní orgány oprávněny posuzovat. Z tohoto důvodu postup správních orgánů, které v odůvodnění rozhodnutí nespecifikovaly úvahy vedoucí k přijetí předmětných informací jako utajovaných, nepředstavuje porušení § 68 odst. 3 správního řádu ani § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně bezdůvodně směšuje proces utajování informací s řízením o projednávané věci, což je neslučitelné. Proto jsou veškerá tvrzení související s námitkou vznášející pochybnosti nad potřebností utajení a nepřezkoumatelností důvodů utajení zcela irelevantní a tudíž nedůvodná.

47. Žalobkyně zmínila odepření možnosti jakékoli kontroly a ochrany proti zneužívání informací, formálně označených za utajované, aniž by splňovaly podmínky pro utajení. K tomu soud uvádí, že v projednávané věci a věcech obdobných soud zajišťuje postavení garanta práva na spravedlivý proces a posuzuje důvěryhodnost utajovaných informací a vše s tím související. Není vyžadováno, aby odůvodnění správních rozhodnutí obsahovalo informaci o tom, že užité utajované informace jsou zařazeny na seznam utajovaných informací, a proto absence takového údaje ve správních rozhodnutích nemá žádný vliv na zákonnost rozhodnutí nebo řízení, jež jim předcházela. Krajský soud v souvislosti s tvrzeným porušením práva na spravedlivý proces odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2018, č. j. 1 Azs 439/2017 – 57, jakož i na závěry shora uvedené.

48. Žalobkyně v žalobě odkazovala na judikaturu Nejvyššího správního soudu, nicméně se jednalo o judikáty na projednávanou věc zcela nepřiléhavé a žalobkyně se omezila na pouhý odkaz na spisové značky rozsudků NSS bez bližšího propojení s projednávanou věci a sdělení úvah či tvrzení o spojitosti s projednávanou věcí. Krajský soud pouze okrajem podotýká, že nejpodrobnější odkaz ze strany žalobkyně směrem k judikátům byl odkaz na bod 3 odůvodnění rozsudku NSS ze dne 24. 3. 2010, č. j. 1 As 8/2010 - 65, nicméně v bodě 3 tohoto rozsudku je formulována žalobní argumentace, nejedná se tak o právní názor Nejvyššího správního soudu, proto se k odkazu na tento rozsudek nebude zdejší soud více vyjadřovat. Ke zbylým odkazům na rozsudky NSS zdejší soud podotýká, že se jedná o věci skutkově zcela odlišné od posuzované věci, neboť se vztahovaly k úpravě poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, přičemž nebyla shledána jakákoli souvislost a možnost aplikace jakýchkoli názorů NSS z předmětných rozsudků (sp. zn. 3 As 58/2016, sp. zn. 3 As 38/2018) na projednávanou věc.

49. K námitce žalobkyně týkající se tvrzeného porušení čl. 36 Listiny krajský soud odkazuje na rozsudek NSS ze dne 26. 4. 2018, č. j. 1 Azs 439/2017 – 57, v němž jsou podmínky zajištění práva na spravedlivý proces popsány: „Jak soud již dříve uvedl ve zmíněném rozsudku č. j. 7 As 31/2011 - 101, v bezpečnostním řízení je nutno najít rovnováhu mezi dvěma legitimními, avšak navzájem protichůdnými zájmy - zájmem na zajištění spravedlivého procesu pro toho, jehož „bezpečnostní způsobilost“ je zkoumána (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), a zájmem na utajení informací potřebných k ochraně veřejného zájmu. Této rovnováhy nelze dosáhnout bez účinné soudní kontroly. Proto musí mít soud v rámci soudního přezkumu přístup ke všem informacím, na základě nichž bylo rozhodnuto v bezpečnostním řízení. Soud je v takovém případě ve zvýšené míře než při „běžném“ soudním řízení, v němž účastník má k dispozici stejné informace jako soud, garantem práva na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), což vyžaduje i zvýšenou aktivitu soudu vůči postupu veřejné správy. Jen za splnění těchto podmínek může být přístup k informacím v nezbytných případech odepřen účastníkům řízení či dalším na řízení participujícím osobám (zástupcům účastníků, zúčastněným osobám aj.).“ Krajský soud je přesvědčen, že k zajištění práva na spravedlivý proces došlo i v nyní projednávané věci. Již shora byly popsány okolnosti, na základě kterých zdejší soud dovozuje, že k porušení čl. 36 Listiny v projednávané věci nedošlo. K otázce zajištění základních práv žalobkyně v projednávané věci se žalovaná vyjadřovala v napadeném rozhodnutí na straně 8 až 9. Krajský soud si je vědom svého specifického postavení v tomto soudním řízení, z toho důvodu se podrobně seznámil se všemi podklady rozhodnutí, vč. utajovaných informací, posoudil všechny okolnosti případu, námitky žalobkyně, postup správních orgánů a je přesvědčen o zákonnosti a správnosti postupu správních orgánů, jež vedl k vydání dotčených rozhodnutí.

50. Žalobkyně se v žalobě dožadovala aplikace závěrů rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 15. 10. 2020, Muhammad a Muhammad proti Rumunsku (stížnost č. 80982/12), nicméně odkaz na tento rozsudek ESLP je rovněž jako předchozí odkazy žalobkyně na judikaturu v projednávané věci zcela nepřiléhavý. Krajský soud tímto zdůrazňuje, že nelze aplikovat byť shodná ustanovení na skutkově i právně zcela odlišná řízení. ESLP se v předmětném rozsudku zabýval otázkou práva přístupu k utajovaným informacím a práva na sdělení důvodů ve věci vyhoštění. Jako zcela zásadní je však třeba zmínit, že tento rozsudek ESLP (Muhammad a Muhammad proti Rumunsku) byl jakýmsi odklonem od dosavadní jednotné praxe soudů zastávající pragmatický výklad procesních práv cizinců, která obecně neshledávala porušení procesních práv cizinců v případě, že došlo k formálně správnému soudnímu procesu. Uvedený judikatorní odklon byl dán zcela odlišnou skutkovou situací, neboť v daném případě došlo ke zveřejnění některých utajovaných informací na tiskové konferenci. Hojně citovaným rozsudkem ESLP se stal případ Regner proti České republice (stížnost č. 35289/11), v němž nebylo soudem shledáno porušení čl. 6 Úmluvy v důsledku zrušení bezpečnostní prověrky na základě utajovaných informací, k nimž neměl stěžovatel po celou dobu přístup. Krajský soud setrvává na ustálené soudní praxi a závěrech vyslovených právě např. ve věci Regner proti České republice, neboť je přesvědčen, že ojedinělost závěru vyslovená v rozsudku Muhammad a Muhammad proti Rumunsku není případná pro nyní posuzovanou věc. Jak již soud uvedl ve věci Muhammad a Muhammad proti Rumunsku došlo ke specifikům, konkrétně ke zveřejnění některých utajovaných informací na tiskové konferenci. Právě ty byly stěžovateli po celou dobu řízení odepřeny, a proto byla zpochybněna citlivost daných informací a potřebnost jejich utajení před stěžovatelem. K takové specifické situaci však v nyní posuzované věci nedošlo, a proto krajský soud potvrzuje postup správních orgánů, kdy nebylo žalobkyni umožněno seznámit se s utajovanými informacemi, na základě nichž bylo ve věci rozhodováno.

51. Žalobkyně dále poukazovala na obsah čl. 8 odst. 1 a 2 Směrnice dopadající na nyní projednávanou věc, který je dle jejího vyjádření obdobný jako obsah čl. 1 Protokolu.

52. Podle čl. 8 odst. 1 Směrnice platí, že v písemném oznámení rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vydání, změnu nebo obnovení jednotného povolení nebo rozhodnutí, kterým se jednotné povolení odnímá na základě požadavků stanovených unijním nebo vnitrostátním právem, je uvedeno odůvodnění. Podle čl. 8 odst. 2 Směrnice platí, že proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vydání, změnu nebo obnovení či o odnětí jednotného povolení je možné podat opravný prostředek v dotčeném členském státě v souladu s vnitrostátním právem. V písemném oznámení podle odstavce 1 je uveden soud nebo správní orgán, u kterého může dotčená osoba podat opravný prostředek, a lhůta pro toto podání.

53. Dle čl. 1 odst. 1 Protokolu platí, že cizinec, který má povolen pobyt na území některého státu, může být vyhoštěn pouze na základě výkonu rozhodnutí přijatého v souladu se zákonem a musí mít možnost: a) uplatnit námitky proti svému vyhoštění, b) dát přezkoumat svůj případ a c) dát se zastupovat za tímto účelem před příslušným úřadem nebo před osobou nebo osobami tímto úřadem určenými. Podle odst. 2 uvedeného ustanovení pak cizinec může být vyhoštěn před výkonem práv uvedených v odstavci 1 písm. a), b) a c) tohoto článku, je-li takové vyhoštění nutné v zájmu veřejného pořádku nebo odůvodněno zájmy národní bezpečnosti.

54. Nelze konstatovat shodný či obdobný obsah čl. 1 Protokolu a čl. 8 Směrnice. Již ze samotného jazykového výkladu je prima facie zřejmé, že se jedná o obsahově zcela odlišná ustanovení, proto nelze konstruovat vzájemné propojení a možnost automatické aplikace judikatury související s jedním z těchto ustanovení na ustanovení druhé. Rovněž je třeba podotknout, že kromě odlišného obsahu porovnávaných článků, upravuje Protokol i Směrnice odlišný okruh společenských vztahů, jak mimo jiné podotkla také žalovaná ve vyjádření k žalobě. Žalobkyně nesprávně paušalizuje závěry ESLP z rozsudku Muhammad a Muhammad proti Rumunsku na všechny případy, v nichž je cizinci odepřen přístup k utajovaným informacím, na základě kterých byla zamítnuta žádost cizince. Krajský soud však již výše v odůvodnění tohoto rozsudku uvedl specifika případu rozhodovaného u ESLP, která vedla k závěru, že cizinci měla být poskytnuta možnost seznámit se s některými utajovanými informacemi, nicméně tím nebyl zcela změněn význam článku 1 Protokolu či čl. 8 odst. 1 a 2 Směrnice, jak se pokoušela dovodit žalobkyně.

55. Obsáhlou žalobní argumentaci, v níž žalobkyně popisovala závěry ESLP ve věci Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, které mnohdy podávala velmi zkresleně ve svůj prospěch, či se je rovněž pokoušela zobecňovat bez ohledu na konkrétní okolnosti případu, shledává krajský soud za nedůvodnou, neboť se nevěnovala konkrétním okolnostem nyní projednávané věci a řada dílčích tvrzení nijak nesouvisela s projednávanou věcí. Zdejší soud poskytl ucelený argumentační celek, který žalobkyní předkládané závěry dovozené z rozsudku ESLP ve věci Muhammad a Muhammad proti Rumunsku nijak nevyvracejí. Z uvedených důvodů krajský soud nepřistoupil také k užití tzv. testu přípustnosti omezení procesních práv cizince, který určuje míru přípustnosti omezení, aby byla zajištěna účinná obrana ve smyslu čl. 1 Protokolu. Zmíněný test přípustnosti shledává krajský soud v nyní projednávané věci za neaplikovatelný, neboť se týká odlišných skutkových okolností.

56. Krajský soud uzavírá, že žalobkyni nebylo nijak bráněno v uplatnění opravných prostředků, jichž ostatně také využila. Postupem správních orgánů nebyla nijak nezákonně dotčena procesní práva žalobkyně. Správní orgány neporušily čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož obsahem je právo na spravedlivý proces, jakož ani čl. 8 odst. 1 a 2 Směrnice.

57. Pouze pro úplnost krajský soud podotýká, že není povinností moci soudní detailně odpovědět na každou žalobkyní uplatněnou námitku. Krajský soud k tomu odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, nebo ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 515/09, která připouštějí možnost soudu reagovat komplexním a uceleným názorem na množství přednesených námitek, aniž by soud musel vypořádávat zvlášť každou jednotlivou žalobní argumentaci. Ústavní soud konstatoval, že: „…není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; obdobně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 – 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 – 30, bod 41).

VI. Závěr, náklady řízení

58. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Soud postupoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. a věc rozhodl bez nařízeného jednání, neboť účastníci řízení projevili s takovým postupem soudu souhlas.

59. V replice ze dne 16. 3. 2021 žalobkyně požádala dle § 45 odst. 4 s. ř. s. o nahlédnutí do spisu, resp. listin, které byly uchovávány mimo spis, tj. do předmětných listin obsahující utajované informace. Soud veden § 172 odst. 9 zákona o pobytu cizinců nahlížení žalobkyni neumožnil, neboť dle tohoto ustanovení platí, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí se § 45 odst. 4 s. ř. s. nepoužije. Dále platí, že projednávání utajovaných informací, které byly podkladem pro rozhodnutí správního orgánu podle tohoto zákona, se mohou zúčastnit pouze osoby, kterým jsou tyto informace již známy, ostatní předseda senátu soudu pro určitou část jednání vyloučí. S ohledem na tuto zvláštní úpravu, dle které nemůže správní soud nechat žalobkyni se s obsahem daných listin seznámit, a to ani při ústním jednání, soud přistoupil k rozhodnutí ve věci samé postupem dle § 51 odst. 1 s. ř. s, když s takovým postupem vyjádřila žalobkyně ve svém podání ze dne 16. 3. 2021 souhlas a žalovaná nařízení jednání rovněž nepožadovala. K tomu soud dodává, že chtěla-li žalobkyně, resp. její právní zástupce, nahlédnout do spisového materiálu v zákonem stanoveném rozsahu, mohla si nahlížení do spisového materiálu sjednat standardním způsobem – viz Opatření při nahlížení do spisu, zn. Spr 1494/2018 zveřejněné na stránkách krajského soudu na www.justice.cz.

60. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšnou žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jejím případě rozhodl tak, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává.