č. j. 51 Ad 2/2020-76

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D. a Mgr. et. Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: PROFIMEX, spol. s r. o., IČ 482 08 213 sídlem Vrbenská 2083, České Budějovice 5 zastoupen advokátkou Mgr. Klárou Valentovou sídlem Karolinská 661/4, Praha 8 Karlín proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2 v řízení o žalobě proti rozhodnutí 11. 7. 2017, č. j. MPSV-2017/78587-421/1 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 7. 2017, č. j. MPSV-2017/78587-421/1 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 21 483 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce Mgr. Kláry Valentové.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Dne 18. 1. 2017 podal žalobce u Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Českých Budějovicích (dále jen „úřad práce“) žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě dle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), a to mj. ve vztahu k zaměstnanci V. H., jenž byl u žalobce zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 10. 2016. V. H. byl zároveň jediným společníkem a jednatelem žalobce. Za žalobce tuto pracovní smlouvu uzavřel jeho prokurista J. H.. Smlouva o prokuře byla dle správních orgánů podepsána za společnost jednatelem V. H.

2. Rozhodnutím ze dne 17. 3. 2017, č. j. CBA-T-60/2017, úřad práce výrokem II podle ustanovení § 78 odst. 1, 2, 3 a 8 písm. b) a e) zákona o zaměstnanosti neposkytl ve vztahu k pracovnímu místu V. H. příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě za 4: čtvrtletí roku 2017: a) ve výši 26 400 Kč podle § 78 odst. 2 téhož zákona; b) ve výši 6 745,84 Kč podle § 78 odst. 3 téhož zákona s odůvodněním, že pracovně právní vztah V. H. nesplňuje podmínku dle § 78 odst. 1 uvedeného zákona, neboť právní jednání směřující ke vzniku pracovního poměru mohla učinit jménem zaměstnavatele pouze stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem pracovněprávního vztahu jako zaměstnanec, tj. sám V. H. jako jednatel žalobce. Z těchto důvodů považoval úřad práce předmětnou pracovní smlouvu za neplatnou.

3. Proti rozhodnutí úřadu práce podal žalobce dne 29. 3. 2017 odvolání založené na tom, že V. H. je zaměstnán na pracovní pozici prodejce, tj. pozici odlišné od jeho pozice jednatele. Pracovní smlouva mezi žalobcem a V. H. byla uzavřena prostřednictvím prokuristy J. H., který byl oprávněn takovou smlouvu uzavřít.

4. O podaném odvolání rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 11. 7. 2017, č. j. MPSV-2017/78587-421/1, kterým dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) odvolání zamítl a výrok II rozhodnutí úřadu práce potvrdil. Učinil tak s odůvodněním, že uzavřená pracovní smlouva je absolutně neplatná, neboť dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/1998 nemůže jediný jednatel ve společnosti s ručeným omezením uzavřít pracovní smlouvu sám se sebou, pokud je obsah pracovněprávního vztahu shodný s obsahem činnosti jednatele společnosti, jakož i v případě, je-li jediným statutárním orgánem společnosti, neboť pracovní smlouva je dvoustranný právní úkon a v takovýchto případech dochází ke střetu zájmů společnosti a jednatele jakožto potencionálního zaměstnance, k čemuž dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2708/2008. Dle § 437 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), nemůže zastupovat jiného ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, ledaže při smluvním zastoupení zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Tuto výjimku je dle žalovaného možné uplatnit pouze pro smluvní zastoupení, zde nikoli. Dle § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 občanského zákoníku hodnotil žalovaný uzavřenou pracovní smlouvu jako absolutně neplatnou. K tomu s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 29 Odo 1982/2005, kterým žalobce argumentoval, uvedl, že nelze užít plnou moc k obcházení zákonem stanoveného způsobu jednání právnické osoby.

5. Dle žalovaného byl v pracovněprávních vztazích za žalobce originárně oprávněn jednat pouze jednatel V. H., „tato skutečnost bránila tomu, aby odvolatel (žalobce) mohl s ohledem na ust. § 437 odst. 1 občanského zákoníku uzavřít s panem (V.) H. pracovní smlouvu, jelikož ten jako jednatel by při uzavírání této pracovní smlouvy jednal v rozporu se zájmy odvolatele.“ Oprávnění prokuristy J. H. bylo dle žalovaného odvozené od uzavřené smlouvy o prokuře, kterou s ním uzavřel za žalobce právě V. H.. Žalovaný uvedl, že prokurista může uzavírat pracovní smlouvy, ale nemohl za žalobce uzavřít pracovní smlouvu s jeho jediným jednatelem V. H. Takové jednání hodnotil žalovaný i jako obcházení zákona – pokus o zneužití práva. Zároveň zde dochází ke střetu, kdy V. H. v pozici jednatele by měl přidělovat sám sobě jako zaměstnanci práci, což absentuje základní pracovněprávní znak podřízenosti a nadřízenosti v pracovněprávních vztazích.

6. Dne 13. 9. 2017 podal žalobce včasnou žalobu u Městského soudu v Praze, který usnesením ze dne 30. 3. 2020, č. j. 8 Ad 18/2017 – 39, postoupil věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích jakožto soudu místně příslušnému k řízení.

II. Shrnutí podané žaloby

7. Svoji žalobní argumentaci žalobce zakládá na tom, že uzavřená pracovní smlouva nebyla absolutně neplatná, neboť prokurista společnosti byl k uzavření takové smlouvy dle § 490 občanského zákoníku oprávněn. Prokurista zastupoval společnost samotnou, nikoli jejího jednatele V. H., se kterým byla pracovní smlouva uzavírána.

8. Dle žalobce žalovaný pominul, jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze den 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/1998, že byť rozdílnost zájmů smluvních stran zpravidla vylučuje, aby jednatel uzavřel pracovní smlouvu sám se sebou, je nutné vždy zkoumat to, zda k takovému konfliktu zájmu skutečně dochází. Takový závěr je nutné učinit vždy z konkrétních okolností, za nichž k uzavření pracovní smlouvy došlo. Střet zájmu přitom v dané věci žalobce neshledává, z povahy věci k takovému střetu ani dojít nemohlo, když V. H. je nejen jednatelem žalobce, ale i jeho jediným společníkem.

9. I pokud by snad byl jakýkoli střet zájmu shledán, s ohledem na § 54 zákona č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních korporací, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obchodních korporacích“), má žalobce za to, že toto speciální ustanovení vylučuje aplikaci § 437 občanského zákoníku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015). Nejvyšší orgán společnosti byl dle uvedeného ustanovení zákona o obchodních korporacích o eventuálním možném střetu zájmů, jakkoli je tento střet zájmů dle žalobce vyloučen, informován, a proto jsou úvahy žalovaného zcela mylné.

10. Žalobce se dále domnívá, že otázka neplatnosti pracovní smlouvy by byla neplatností relativní, ke které by dle § 586 odst. 1 občanského zákoníku nebyly správní orgány oprávněny z moci úřední přihlížet. Co se týče souběhu funkcí V. H., s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3250/2012, žalobce upozorňuje na to, že pozice jednatele a prodejce jsou zcela odlišnými pracovními pozicemi, které se žádným způsobem nepřekrývají. Z tohoto důvodu je tento souběh možný. Žalobce rovněž odmítl, že by se snad mělo jednat o pokus o zneužití práva, neboť práci prodejce V. H. reálně jako zdravotně postižená osoba vykonával.

III. Vyjádření žalovaného

11. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 30. 11. 2017 uvedl, že s ohledem na totožnost odvolacích a žalobních námitek odkazuje na žalobou napadené rozhodnutí a žalobu navrhuje jako nedůvodnou zamítnout. K žalobě samotné žalovaný uvádí, že uzavření pracovní smlouvy bylo pracovněprávním úkonem, na který je nutné aplikovat § 437 občanského zákoníku, nikoli § 54 zákona o obchodních korporací. Žalovaný v kontextu judikatury Nejvyššího soudu zdůraznil, že rozdílnost zájmů zaměstnance a žalobce plyne již ze samotné podstaty vztahu zaměstnance a zaměstnavatele (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp zn. 21 Cdo 3061/2010, rozsudek ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3613/2015). V kontextu této judikatury spojuje žalovaný i absolutní neplatnost spočívající v porušení § 437 občanského zákoníku dle § 588, a to na základě toho, že ev. oprávněnost vyplacení prostředků ze státního rozpočtu je otázkou veřejného pořádku, resp. vyplacení prostředků na základě nezákonného jednání žalobce by veřejný pořádek narušilo. V. H. jako zaměstnanec může být podřízen prokuristovi J. H., stejně tak je ale jeho prostřednictvím podřízen V. H. jednateli, neboť prokurista je v tomto případě tomuto jednateli podřízen z titulu jeho funkce jednatele.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

12. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

13. Krajský soud rozhodl při jednání dne 5. 8. 2020 za účasti žalobce a žalovaného. Obě strany setrvaly na svých dosavadních podáních. Nad rámec žaloby uvedl žalobce to, že až do roku 2016 mu byly příspěvky vypláceny, poté došlo ke změně rozhodovací praxe a v rozporu s jeho očekáváním požadované příspěvky již vyplaceny nebyly. Žalovaný zdůraznil, že žalobce nedoložil, že by ke střetu zájmu nedošlo.

14. Žaloba je důvodná.

15. Z § 78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti vyplývá, že podmínkou přiznání příspěvku na zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě je existence pracovního poměru mezi osobou se zdravotním postižením a zaměstnavatelem.

16. Krajský soud při svém posouzení vyšel z judikatury Nejvyššího správního soudu, který se skutkově obdobnými situacemi opakovaně zabýval např. v rozsudcích ze den 20. 2. 2020, č. j. 1 Ads 97/2019-50, ze dne 17. 1. 2019, č. j. 10 Ads 284/2017-42, č. 3858/2019 Sb. NSS.

17. V rozsudku ze dne 17. 1. 2019 se jednalo o situaci, ve které měl být zaměstnán jednatel společnosti. Pracovní smlouvu za zaměstnavatele podepsala třetí osoba na základě plné moci udělené jednatelem. V právní větě k takové situaci Nejvyšší správní soud uzavřel, že „pracovní smlouvy uzavřené za zaměstnavatele (obchodní společnost) i zaměstnance stejnou osobou (statutárním orgánem) v době mezi 1. 1. 2012 a 31. 12. 2013 nejsou automaticky neplatné z důvodu střetu zájmů ve smyslu § 22 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964. Správní orgán musí v každém jednotlivém případě zkoumat, zda při právním úkonu nedochází ke střetu zájmů mezi obchodní společností jako zaměstnavatelem na straně jedné a jejím statutárním orgánem jako zaměstnancem na straně druhé.“ Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „správní orgány (…) při posouzení platnosti pracovní smlouvy vycházely z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle které „[s]kutečnost, že žalovaný byl jmenován jednatelem žalobce, tedy sama o sobě nebránila tomu, aby s ním žalobce jako zaměstnavatel uzavřel pracovní smlouvu nebo jinou smlouvu (dohodu) podle pracovněprávních předpisů. Není ani vyloučeno (a zákon s takovou skutečností i výslovně počítá - srov. například § 132 odst. 3 obch. zák.), aby jednatel uzavřel jménem společnosti s ručením omezeným smlouvu (dohodu), při níž druhou smluvní stranou je sám tento jednatel jako fyzická osoba. V každém jednotlivém případě je však třeba zkoumat, zda při právním úkonu nedochází ke střetu zájmů mezi společností s ručením omezeným jako zaměstnavatelem na straně jedné a jejím statutárním orgánem jako zaměstnancem na straně druhé […]“ (rozsudek ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, zvýraznění doplnil Nejvyšší správní soud). Právě zvýrazněnou pasáž, podle níž střet zájmů je třeba zkoumat „v každém jednotlivém případě“, však správní orgány i městský soud přehlédly.“ 18. V rozsudku ze dne 20. 2. 2020 se jednalo o situaci, ve které byla pracovní smlouva uzavírána s předsedou žalobce (zapsaný spolek), který jednak vystupoval jako zaměstnanec, jednak jako osoba jednající za zaměstnavatele. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku navázal na judikaturu vycházející z § 22 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „starý občanský zákoník“) a uvedl, že „neplatnost pracovní smlouvy uzavřené mezi téže osobou jakožto zaměstnancem a zároveň statutárním orgánem zaměstnavatele judikatura Nejvyššího soudu dovozovala z § 22 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (starý občanský zákoník), který stanovil, že: který stanovil, že: „zastupovat jiného nemůže ten, kdo sám není způsobilý k právnímu úkonu, o který jde, ani ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného.“ K tomu dále navázal svojí vlastní judikaturou a uvedl, že „Nejvyšší správní soud se ve věci č. j. 10 Ads 284/2017 – 42, na kterou odkazuje též stěžovatel, vyjádřil k interpretaci těchto judikaturních závěrů na základě nálezu Ústavního soudu ze dne ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 669/17. Uvedl, že „střet zájmů v těchto případech nenastává automaticky, paušálně. Neplatné pro střet zájmů rozhodně nejsou všechny pracovní smlouvy, které jsou uzavřeny mezi obchodní korporací a statutárním orgánem (jeho členem). Soudy musí dle Ústavního soudu vždy zvážit, zda lze střet zájmů dovodit z konkrétních okolností, za nichž k uzavření pracovní smlouvy došlo, jaká činnost má být statutárním orgánem či jeho členem pro společnost vykonávána apod.“ (důraz doplněn).

19. V nyní projednávané věci za zaměstnavatele vystupoval prokurista. Tím je nyní projednávaná situace odlišná od shora popsaných situací. Krajský soud předesílá, že správní orgány při svém hodnocení této skutečnosti pochybily, neboť při svém rozhodování zcela pominuly specifika tohoto institutu oproti zmocnění na základě plné moci. Prokurista přitom nezastupuje jednatele, ale zastupuje přímo podnikatele (společnost), který mu prokuru udělil.

20. Dle § 450 odst. 1 věty první občanského zákoníku platí, že udělením prokury zmocňuje podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku prokuristu k právním jednáním, ke kterým dochází při provozu obchodního závodu, popřípadě pobočky, a to i k těm, pro které se jinak vyžaduje zvláštní plná moc. Dle § 454 téhož zákona platí, že prokurista vykonává prokuru s péčí řádného hospodáře, na což ve vztahu k povinnostem prokuristy vůči společnosti navazuje i § 58 odst. 1 zákona o obchodních korporacích, který na prokuristu vztahuje povinnosti § 51 až 58 téhož zákona o nepřípustnosti konkurenčního jednání.

21. Z uvedeného plyne, že smluvní zmocnění na základě prokury je kvalitativně odlišné od prostého smluvního zmocnění ve smyslu § 441 občanského zákoníku. Jak uvádí komentářová literatura: „zástupčí oprávnění prokuristy zahrnuje především právní jednání související s uzavíráním a plněním běžných obchodních smluv, případně s jednáními směřujícími k zajištění nebo utvrzení dluhů vzniklých při provozu obchodního závodu nebo pobočky. Z textace občanského zákoníku je přitom zřejmé, že § 450 odst. 1 zakládá oprávnění prokuristy ke všem právním jednáním, k nimž dochází při provozu obchodního závodu nebo pobočky, nikoliv pouze ke všem obvyklým právním jednáním. Oprávnění prokuristy při provozu obchodního závodu nebo pobočky proto přesahuje „obvyklé hospodaření“. (…) Rozsah skutečných oprávnění prokuristy při provozu obchodního závodu se bude do značné míry odvíjet od dohody prokuristy a podnikatele, kteří si mohou podle svých představ a svobodné vůle dohodnout právní jednání, ke kterým dochází při provozu obchodního závodu, byť taková dohoda bude mít z hlediska zástupčího oprávnění toliko charakter vnitřního omezení ve smyslu § 453. (…) Prokura zahrnuje nejen oprávnění zastupovat podnikatele v hmotněprávních záležitostech, nýbrž může podnikatele (právnickou osobu) zastupovat též v občanském soudním řízení, může-li podle udělené prokury jednat samostatně [§ 21 odst. 1 písm. d) OSŘ]. V takovém případě může zastupovat podnikatele též před správcem daně (viz § 24 odst. 3 DŘ).“ (LASÁK, Jan. § 450 [Udělení prokury]. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 1677.).

22. Rovněž je nutné poukázat na to, že „ustanovení § 454 obsahuje standard péče, se kterou je prokurista zásadně povinen prokuru vykonávat. Podle důvodové zprávy se nicméně jedná o ustanovení dispozitivní povahy. Podnikatel a prokurista se mohou od tohoto ustanovení zřejmě odchýlit a dohodnout se na jiném standardu povinné péče s výhradou § 58 ZOK.“ (LASÁK, Jan. § 454 [Péče řádného hospodáře prokuristy]. In: In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 1686.)

23. Žalovaný na straně 6 svého rozhodnutí uvedl, že za žalobce mohl originárně v pracovněprávních vztazích jednat pouze jednatel V. H., což dle jeho hodnocení klade překážku uzavření pracovní smlouvy s V. H. jako zaměstnancem z důvodu střetu zájmů. Tento závěr se jednak nevypořádává s postavením J. H. jako prokuristy žalobce, který je povinen určité vyšší úrovně péče tak, jak plyne ze zákona či ze smlouvy o prokuře, jednak se v kontextu shora citované judikatury Nejvyššího správního soudu jedná o neakceptovatelný paušalizující, neindividualizovaný přístup, neboť je vždy nutné se zabývat konkrétními okolnosti dané smlouvy, což v tomto případě správní orgány neučinily.

24. Nesprávná je i další argumentace žalovaného na téže straně jeho rozhodnutí o tom, že zákaz § 437 odst. 1 občanského zákoníku není možné obejít udělením plné moci, a to ani v případě, že se jedná o prokuru, jelikož oprávnění „zmocněnce“ (důraz doplněn) není originární a plyne právě z oprávnění jednatele, který sám takovýto pracovněprávní vztah uzavřít nemůže. Správní orgány, jak je uvedeno shora, nesprávně hodnotily institut prokury a na J. H. fakticky nahlížely nikoli jako na prokuristu, ale jako na zmocněnce na základě plné moci (ani v takovém případě by však argumentace správních orgánů nemohla ve světle předestřené judikatury bez dalšího obstát).

25. Ve vztahu k udělení prokury nelze opomenout ani to, že prokurista svoji „legitimitu“ čerpá v tomto případě od nejvyššího orgánu společnosti, neboť dle § 190 odst. 2 písm. e) zákona o obchodních korporacích u společnosti s ručením omezeným s jediným společníkem musí být tímto společníkem udělení prokury schváleno. To, že v posuzované věci se jedná o jednočlennou společnost, kde jediný společník je zároveň jednatelem společnosti, na hodnocení charakteru prokury, postavení prokuristy a jeho povinností vůči společnosti samé, nikoli vůči jejímu jednateli, nemůže nic změnit.

26. Krajský soud shrnuje, že v rámci správního řízení bylo sice postaveno na jisto, že za žalobce vystupoval prokurista, oprávnění a povinnosti prokuristy tak, jak mohou v mezích dispozitivnosti právní úpravy plynout u uzavřené prokury, nebyly zkoumány. Nebylo postaveno na jisto, jaký byl rozsah jeho pravomocí, s jakou péčí byl tento prokurista povinen jednat. To je dle hodnocení krajského soudu podstatné pro posouzení toho, zda zde jsou či nejsou pochybnosti o tom, že existují dvě odlišné smluvní strany uzavírající smlouvu, při kterém je obchodní společnost plnohodnotně zastoupena – srov. závěr Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2019, který uvedl, že „podle judikatury NS „[z]aměstnavatele sice může v konkrétním případě při uzavření smlouvy se členem statutárního orgánu zastupovat jiná osoba než statutární orgán, […] ale nemůže být pochybností o tom, že tu nejsou dvě odlišné strany, které uzavírají smlouvu, ale že ve skutečnosti jde o předem dané právní jednání „ve shodě“, při němž nikdo plnohodnotně nezastupuje obchodní společnost“ (rozsudek ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1876/2017).“ Vzhledem k tomu, že zákon počítá s tím, že prokurista by měl jednat s péčí řádného hospodáře, není-li toto dispozitivní pravidlo smluvně omezeno, je nutné s ohledem na rozsah jeho oprávnění a povinností plynoucích z § 51 až 57 a násl. zákona o obchodních korporacích dospět k závěru, že prokurista nemůže jednat pouze jako „loutka“ společnosti či jejího jednatele, neboť je sám nadán značnou odpovědností za své jednání, vztahují se na něj pravidla podnikatelského úsudku, povinnost loajality a zákaz střetu zájmů.

27. Jak shrnul Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 17. 1. 2019, č. j. 10 Ads 284/2017 – 42, ze které již krajský soud shora citoval: Z nálezu III. ÚS 669/17 tedy jasně plyne, že střet zájmů v těchto případech nenastává automaticky, paušálně. Neplatné pro střet zájmů rozhodně nejsou všechny pracovní smlouvy, které jsou uzavřeny mezi obchodní korporací a statutárním orgánem (jeho členem). Soudy musí dle Ústavního soudu vždy zvážit, zda lze střet zájmů dovodit z konkrétních okolností, za nichž k uzavření pracovní smlouvy došlo, jaká činnost má být statutárním orgánem či jeho členem pro společnost vykonávána, apod. (…) NSS nepopírá, že zájmy zaměstnance a zaměstnavatele jsou obvykle rozporné. Z tohoto předpokladu ovšem nelze vycházet bezvýjimečně bez zohlednění individuálních skutkových okolností. Lze souhlasit se stěžovatelkou, že přístup správních orgánů i městského soudu v této věci vede k nedůvodnému závěru, že obchodní společnosti s jednočlennými či kolektivními statutárními orgány za žádných okolností nemohou uzavřít se statutárním orgánem pracovní smlouvu, protože se bude vždy automaticky jednat o střet zájmů. Představitelé statutárních orgánů v takových společnostech nebudou moci vykonávat žádnou činnost v pracovněprávním vztahu, byť jejich zaměstnání na určité pozici ve společnosti zajisté není vždy v rozporu se zájmy společnosti, a může být naopak pro společnost výhodné z nejrůznějších důvodů (například jejich specifické odborné znalosti atd.). (…) Podle NSS proto bylo nezbytné při posuzování existence střetu zájmů přihlédnout ke konkrétním okolnostem nynější kauzy. Na to správní orgány rezignovaly. NSS přitom za stávajícího stavu dokazování žádný rozpor zájmů mezi stěžovatelkou a panem Ž. nevidí. Náplň práce pana Ž. se nekryje s výkonem funkce jednatele, jde tedy o tzv. „nepravý souběh“. Jedná se o pozici betatester, konkrétně o testování nově vydaných verzí a aktualizací pro specifickou oblast software pro zrakově postižené (viz blíže bod [13] shora). Podmínky pracovní smlouvy s panem Ž., včetně rozvržení pracovní doby či počtu týdnů dovolené, jsou zcela standardní a stejné jako u jiných zaměstnanců stěžovatelky (obdobná ujednání obsahuje pracovní smlouva uzavřená s panem J. B. ze dne 1. 8. 2013). Stejně tak mzdové náklady vynaložené na pana Ž. se výrazně neliší od mzdových nákladů na jiné zaměstnance. (…) NSS shrnuje, že případná neplatnost pracovní smlouvy pro střet zájmů se má posuzovat individuálně. Správní orgány ani městský soud konkrétně nevysvětlily, proč si myslí, že smlouva stěžovatelky s panem Ž. naplňuje podmínky střetu zájmů. Paušální závěry, ze kterých vycházely správní orgány a městský soud, vycházejí z nesprávné premisy, že jakákoliv pracovní smlouva mezi jednočlennou společností s ručením omezeným jako zaměstnavatelem a jediným jednatelem jako zaměstnancem naplní střet zájmů. Tato premisa však neobstojí, čímž padá veškerá argumentace žalovaného v žalobou napadeném rozhodnutí. Také městský soud pochybil, neboť tento nesprávný postup potvrdil ve svém rozhodnutí.“ Závěry, které Nejvyšší správní soud v uvedené věci vyslovil, jsou plně aplikovatelné i pro nyní projednávanou věc. Nejvyšší správní soud v tomto svém rozsudku dal obecně návod k tomu, jak v případech jako je nyní projednávaná věc postupovat, na co se zaměřovat, co hodnotit a jaké závěry vyvozovat.

28. Ze shora uvedeného plyne, že názor žalovaného, který lze zjednodušeně shrnout tak, jak jej zachycuje spisová dokumentace - interní e-mail ze dne 17. 3. 2017, že „jelikož byla prokura udělena jediným jednatelem společnosti, tak pokud pracovní smlouvu mezi společností a zaměstnancem-jednatel podepsal za společnost (zaměstnavatele) prokurista, nahlížíme na to, jako by ji podepsal jednatel sám. Takto uzavřenou pracovní smlouvu nepovažujeme pro účely zákona o zaměstnanosti jako platnou.“, nemůže obstát.

29. K argumentaci účastníků § 437 odst. 1 občanského zákoníku krajský soud konstatuje, že veškerá uplatněná argumentace tímto ustanovením, které stanovuje, že „zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, ledaže při smluvním zastoupení zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět.“, je v kontextu nastíněné judikatury pro nyní posuzovanou věc nepodstatná, a proto se jí ani sám krajský soud více nezabýval. Pro úplnost však krajský soud poukazuje na závěry komentářové literatury. „Dojde-li ke střetu zájmů mezi obchodní korporací a statutárním orgánem obchodní korporace, lze využít § 437 jen v situacích, které neupravují speciální ustanovení zákona o obchodních korporacích. Konflikt zájmů členů (statutárních) orgánů a obchodních korporací řeší § 54 z. o. k. Splní-li člen (statutárního) orgánu svoji informační povinnost podle § 54 odst. 1 a 2 z. o. k. a nepozastaví-li mu kontrolní či nejvyšší orgán obchodní korporace výkon jeho funkce (§ 54 odst. 4 z. o. k.), může obchodní korporaci zastupovat bez ohledu na střet zájmů. Ustanovení § 437, jež upravuje obecné následky střetu zájmů mezi zastoupeným a zástupcem, se v takovém případě neuplatní. Proto ani nelze obchodní korporaci za výše popsané situace jmenovat opatrovníka podle § 165 odst. 2 (pro takový postup není důvod, neboť obchodní korporace má člena statutárního orgánu oprávněného za ni jednat). Avšak poruší-li člen statutárního orgánu povinnost informovat o (možném) střetu zájmů podle § 54 odst. 1 a 2 z. o. k., brání existující rozpor zájmů tohoto člena statutárního orgánu se zájmy obchodní korporace tomu, aby za obchodní korporaci právně jednal.“ (komentář k § 437 občanského zákoníku in: Občanský zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7478-370-8.). Uvedené platí v souladu s § 58 zákona o obchodních korporací i pro prokuristu. V kontextu vyjádření žalovaného k žalobě (viz bod 11 tohoto odůvodnění a shrnutá argumentace žalovaného k § 437) je vhodné zdůraznit, že citované závěry komentářové literatury se uplatňují na střet zájmů mezi prokuristou a společností, tj. zejména při právním jednání prokuristy jménem a na účet společnosti.

30. Tvrzení žalovaného vznesené při ústním jednání, že žalobce nedoložil, že ke střetu zájmu by v tomto případě nedošlo, nemůže ve světle shora uvedeného obstát, neboť naopak správním orgánům náleží prokázání toho, že ke střetu zájmů došlo.

31. Žalobce při ústním jednání rovněž uvedl, že do roku 2016 příspěvky byly přiznávány, následně došlo k interní změně a příspěvky mu navzdory jeho očekávání přiznány nebyly. Tuto argumentaci hodnotí krajský soud jako opožděnou (§ 71 odst. 2 a § 72 odst. 1s. ř. s.), nejedná se přitom o pouhé doplnění již uplatněné žalobní argumentace, ale o zcela nové skutečnosti, které žalobce sdělil soudu až při jednání, byť tak mohl učinit již v žalobě samotné. Z tohoto důvodu se krajský soud touto argumentací nezabýval.

V. Závěr a náklady řízení

32. Na základě shora uvedeného krajský soud žalobou napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 a 5 s. ř. s. zrušil pro nezákonnost a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení žalovaný opětovně posoudí, zda lze střet zájmů dovodit z konkrétních okolností, za nichž k uzavření pracovní smlouvy došlo, jaká činnost má být statutárním orgánem či jeho členem pro společnost vykonávána apod. Za tímto účelem žalovaný opětovně zhodnotí postavení J. H. coby prokuristy. Dospěje-li po tomto posouzení k závěru, že ke střetu zájmu zde mohlo myslitelně dojít, posoudí další konkrétní okolnosti uzavření smlouvy, a to zejména pracovní náplň a pracovní podmínky (rozvrh pracovní doby, dovolená, platové náklady apod.) ve vztahu k náplni činnosti jednatele a v porovnání s jinými zaměstnanci žalobce na stejné či obdobné pozici. Na základě tohoto posouzení žalovaný opětovně přistoupí ke zvážení naplnění podmínek pro výplatu žádaného příspěvku. Tímto vysloveným závazným právním názorem je žalovaný vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

33. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce, jakožto procesně úspěšný účastník má právo na náhradu nákladů řízení; žalovaný právo na náhradu nákladů nemá. Náklady zastoupení žalobce spočívají v odměně za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, účast na jednání) celkem v částce 9 300 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za tři úkony právní služby v částce 900 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6 800 Kč. Dále zástupkyně žalobce doložila cestovné – jízda osobním automobilem, 557,9 km celkem (R. 41, J. nad N., České Budějovice), kombinovaná spotřeba 6,9 l/100 km, 32 kč/l PHM (benzín 95) dle vyhlášky č. 358/2019 Sb; základná náhrada 4,2 Kč x 557, 9 km = 2 343,18 Kč; náhrada za PHM 32 Kč x 6,9l x 5,579 = 1 231,84 Kč, celkem 3 575 Kč. Promeškaný čas, 7h 10 min, tj. 15 x 100 Kč = 1 500 Kč (§ 14 vyhlášky). Odměna advokátky tedy činí 15 275 Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka doložila, že je plátkyní DPH, navyšuje se uvedená částka o daň ve výši 3 208 Kč na celkových 18 483 Kč. Ačkoli žalobkyně ve vyčíslení nákladů nepožaduje úhradu zaplaceného soudního poplatku (3 000 Kč), přistoupil krajský soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. k jeho připočtení. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 21 483 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně.