č. j. 51 Af 11/2019 - 33

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců JUDr. Michala Hájka Ph.D. a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: J.L. bytem X zastoupen X, daňovým poradcem se sídlem X proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 10. 2019, č. j. 43462/19/5100 – 41455 – 711417 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 31. 12. 2019 doručena žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 10. 2019, č. j. 43462/19/5100 – 41455 – 711417, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihočeský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 12. 3. 2019, č. j. 466572/19/2200 – 31471 - 305330, kterým byl žalobci vyměřen úrok z posečkané částky ve výši 44 679 Kč.

2. Žalobce v prvé řadě namítal, že v projednávané věci nelze aplikovat sankce za prodlení s placením zakotvené v zákoně č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), ale v souladu s § 4 daňového řádu měla být ve věci aplikována speciální právní úprava v zákoně č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“). Podle žalobce se žalovaný s touto právní otázkou vůbec nezabýval, a proto shledává napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Žalobce podotkl, že z napadeného rozhodnutí vyplývá, že úrok z posečkání má být jakýmsi poplatkem za poskytnutou úlevu, což je nesprávné, neboť jej považuje za mírnější sankci z prodlení s plněním daňových povinností. Takové jednání dle žalobce je upraveno v zákoně o rozpočtových pravidlech a nelze ukládat další sankce za prodlení upravené daňovým řádem. Žalobce dále namítal, že i kdyby připustil současnou aplikaci sankčních ustanovení v zákoně o rozpočtových pravidlech a v daňovém řádu, tak v době rozhodování o platebním výměru platilo novelizované znění § 157 odst. 6 daňového řádu a podmínky v novelizovaném znění upravené pro vyměření úroku z posečkané částky nebyly v projednávané věci splněny.

3. Další žalobní námitka poukazovala na trestní povahu sankcí ukládaných za pozdní úhradu daňových povinností a v takovém případě je zapotřebí aplikovat právní úpravu pro sankcionovaný subjekt nejvýhodnější, což dle žalobce bylo znění daňového řádu účinné od 1. 7. 2017. V závěru žaloby byla podotknuta absurdnost výkladu žalovaného, který dle žalobce zastával názor, že nebylo-li by povoleno posečkání s placením úroků, žádné úroky z prodlení by platit nemusel, ale v důsledku povolení posečkání povinnost platit úrok z prodlení vznikla.

II. Vyjádření žalovaného

4. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný se ve vyjádření podrobně vypořádal se všemi vznesenými žalobními body. K odkazům žalobce na zákon o rozpočtových pravidlech žalovaný podotkl, že je tím patrně myšlen § 44a odst. 10, který se však týká penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně, což však nebyl případ v nyní projednávané věci. Žalovaný dále uvedl, že povolení o posečkání úhrady daně bylo vydáno podle § 156 odst. 1 daňového řádu, proto z pochopitelných důvodů bylo i rozhodnutí o pozbytí účinnosti rozhodnutí o posečkání a úroku z posečkané částky daně vydáno podle daňového řádu. Žalovaný dále podotkl, že úroky nelze chápat jako sankci ve smyslu správního trestání za pozdní úhradu daně, ale jedná se o příslušenství daně. Žalovaný ve vyjádření dále uvedl, že po dobu posečkání vzniká daňovému subjektu úrok nižší, než by byl úrok z prodlení.

5. Žalovaný dále uvedl, že úrok z posečkané částky byl vypočítán pouze z posečkané částky odvodu za porušení rozpočtové kázně a pouze po dobu do 30. 6. 2017. Žalovaný zdůvodnil, proč shledává ustanovení upravující vznik úroku z posečkané částky hmotněprávním ustanovením, a proto se úrok z posečkání má řídit právní úpravou platnou v okamžiku, kdy nastaly rozhodné skutečnosti. Žalovaný nesouhlasil ani s námitkou týkající se povinnosti aplikovat příznivější právní úpravu na vyměřený úrok z prodlení, neboť ten nemá povahu trestní sankce, a proto nelze při posuzování aplikace příslušného znění právní úpravy hodnotit příznivost pro daňový subjekt. Závěrem žalovaný podotkl, že úrok z posečkání je úrokem nižším než úrok z prodlení, čili je pro daňový subjekt výhodou.

III. Obsah správního spisu

6. Z obsahu správního spisu zjistil soud následující rozhodné skutečnosti: Dne 6. 1. 2014 byl vydán Finančním úřadem pro Plzeňský kraj platební výměr za porušení rozpočtové kázně č. j. X, jímž byl vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 1 300 000 Kč, proti tomu bylo podáno dne 19. 1. 2014 odvolání, které bylo žalovaným pod č. j. 19962/14/5000 – 24700 – 703359 dne 5. 8. 2014 zamítnuto. Žalobce se domáhal zrušení tohoto rozhodnutí i žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.“), o níž rozhodl rozsudkem ze dne 8. 3. 2016, č. j. 57 Af 37/2014 – 46 Krajský soud v Plzni tak, že se žaloba zamítá. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podal žalobce kasační stížnost, která byla Nejvyšším správním soudem rovněž zamítnuta dne 22. 8. 2017 pod č. j. 5 Afs 138/2016 – 74 a proti rozsudku NSS podal žalobce ústavní stížnost, která byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 3527/17. Dne 21. 8. 2014 vyměřil Finanční úřad pro Plzeňský kraj platebním výměrem ze dne 21. 8. 2014 žalobci penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně za období od 3. 9. 2008 do 20. 8. 2014 ve výši 1 300 000 Kč.

7. Žalobce podal dne 4. 9. 2014 žádost o posečkání odvodu za porušení rozpočtové kázně, které bylo vyhověno dne 10. 10. 2014 rozhodnutím č. j. 1661154/14/2300 – 04703 – 402067. Tímto rozhodnutím bylo posečkáno s úhradou odvodu za porušení rozpočtové kázně ve výši 1 300 000 Kč a s úhradou penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně ve výši 1 300 000 Kč, a to ode dne 1. 9. 2014 do dne 30. 9. 2016 (dále jen „rozhodnutí o posečkání 1“). Žalobce dne 25. 8. 2015 podal žádost o prominutí odvodu a penále. Dne 22. 12. 2015 rozhodlo Generální finanční ředitelství o zastavení řízení v části týkající se odvodu za porušení rozpočtové kázně pod č. j. 114274/15/7500 – 30470 – 050620 (zrušeno dne 13. 12. 2016 rozhodnutím č. j. 133314/16/7500 – 30091 – 050277) a rozhodnutím č. j. 103860/15/7500 – 30470 – 050620 byla zamítnuta žádost žalobce o prominutí odvodu a penále za porušení rozpočtové kázně v části týkající se penále ve výši 1 300 000 Kč. Žalobce nesplnil podmínku v rozhodnutí o posečkání stanovenou, neboť posečkaná částka nebyla ve stanovené lhůtě uhrazena. Finanční úřad pro Plzeňský kraj vydal dne 4. 11. 2016 platební výměr č. j. 1856012/16/2300 – 31471 – 401531, jímž sdělil žalobci, že mu za dobu povoleného posečkání vznikl úrok z posečkané částky ve výši 190 582 Kč.

8. Dne 31. 12. 2016 podal žalobce novou žádost o povolení posečkání, žádosti bylo správcem daně vyhověno rozhodnutím ze dne 30. 1. 2017, č. j. 182801/17/2200 – 31471 – 305330 (dále jen „rozhodnutí o posečkání 2“), konkrétně bylo povoleno posečkání úhrady odvodu za porušení rozpočtové kázně v částce 1 290 600 Kč, úhrady úroku z odložené částky ve výši 190 582 Kč a penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně v částce 1 300 000 Kč, a to do dne 31. 12. 2018. Dne 25. 5. 2017 vydalo Generální finanční ředitelství rozhodnutí č. j. 39549/17/7500 – 30470 – 050620, jímž byla žádost žalobce zamítnuta. S ohledem na neuhrazení celé posečkané částky ze strany žalobce bylo dne 10. 1. 2019 vydáno rozhodnutí č. j. 23948/19/2200 – 31471 – 305330 o pozbytí účinnosti dnem 31. 12. 2018 rozhodnutí o posečkání 2. Následovalo vydání platebního výměru na úrok z posečkané částky č. j. 466572/19/2200 – 31471 – 305330 ze dne 12. 3. 2019 (dále jen „platební výměr na úrok z posečkané částky 2“ nebo též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byl žalobce vyrozuměn, že za dobu povoleného posečkání vznikl úrok z posečkané částky ve výši 44 679 Kč ve smyslu § 157 odst. 3 daňového řádu. Proti platebnímu výměru na úrok z posečkané částky 2 bylo podáno dne 15. 3. 2019 odvolání, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím tak, že se zamítá a prvostupňové rozhodnutí se potvrzuje.

IV. Replika žalobce

9. V replice žalobce reagoval na jednotlivé body vyjádření žalovaného, přičemž žalobce nepopíral, že zákon o rozpočtových pravidlech nemá žádné ustanovení týkající se posečkání, ale upravuje následky opožděné úhrady odvodu. Žalobce podotkl, že se jedná o hmotněprávní úpravu ekonomické náhrady za prodlení odlišné od daňového řádu, a proto se domnívá, že má zákon o rozpočtových pravidlech přednost před daňovým řádem. Žalobce považuje úrok z posečkání za materiálně zmírněnou variantu úroku z prodlení. Žalobce zastával názor, že zákon o rozpočtových pravidlech je, pokud jde o následky prodlení, lex specialis vůči daňovému řádu. Žalobce dále nesouhlasil s výkladem žalovaného u pojmů úrok z prodlení a sankce. Dle žalobce úrok z prodlení i úrok z posečkání nekorespondovaly s jejich účelem jako náhradou za prodlení, ale jejich účelem byl trest za pozdní úhrady, čili jednalo se o sankce.

V. Právní názor soudu

10. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Ve věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle § 51 s. ř. s.

11. Žaloba není důvodná.

12. Krajský soud přistoupil k vypořádání ústředního žalobního bodu namítajícího, že v projednávané věci neměly být aplikovány sankční ustanovení zakotvené v daňovém řádu, ale měly být užity sankční ustanovení upravené v zákoně o rozpočtových pravidlech.

13. Krajský soud nejprve poukazuje na právní úpravu § 157 odst. 1 daňového řádu, podle kterého po dobu povoleného posečkání nevzniká daňovému subjektu povinnost uhradit úrok z prodlení. Podle odstavce 2, tohoto ustanovení za dobu posečkání vzniká daňovému subjektu (žalobci) povinnost uhradit úrok z posečkané částky, který odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 7 procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Podle § 156 daňového řádu může správce daně povolit posečkání úhrady daně na žádost či z moci úřední, přičemž v projednávané věci žalobce sám podal dne 31. 12. 2016 žádost o posečkání s úhradou daně, odvodu a penále za porušení rozpočtové kázně. Této žádosti žalobce bylo správcem daně dne 30. 1. 2017 vyhověno. Žalobce žádost o posečkání podanou dne 31. 12. 2016 označil jako „Věc: ŽÁDOST O POVOLENÍ POSEČKÁNÍ DANĚ, ZÁKON Č. 280/2009 § 156 ODST. 1“, čili nelze předpokládat, že by žalobce nebyl obeznámen se zákonnou dikcí posečkání upravenou v daňovém řádu. Rovněž se jednalo o v pořadí již druhou žádost žalobce o posečkání, přičemž v řízení o žádosti o posečkání ze dne 4. 9. 2014 a následném zrušení rozhodnutí, jímž bylo vyhověno žádosti o posečkání, bylo postupováno shodně jako v případě druhé žádosti o posečkání a zrušení rozhodnutí o posečkání 2, v obou případech byl žalobci vyměřen úrok z posečkání. Skutečnost, že v případě využití institutu posečkání dle daňového řádu zároveň vzniká daňovému subjektu povinnost uhradit úrok z posečkané částky, plyne výslovně z § 157 odst. 2 daňového řádu, jedná se o nedílnou součást institutu posečkání. Vzhledem k tomu, že žalobce, jak bylo uvedeno, již žádal o posečkání v minulosti a byl mu rovněž vyměřen úrok z posečkání, musel si být vědom konsekvencí, které se vážou k povolení posečkání úhrady daně, přičemž v případě vyměření úroku z posečkané částky v reakci na zrušení rozhodnutí o posečkání 1 neměl žalobce žádných výhrad, neboť si nepodal odvolání proti platebnímu výměru na úrok z posečkané částky 1. Krajský soud tímto poukázal pouze na zjevné skutečnosti prokazující, že pro žalobce nebyl vznik úroku z posečkané částky novou skutečností a musel si být vědom, že podáním druhé žádosti o posečkání mu vznikne nová povinnost uhradit úrok z posečkané částky. Nadto i v případě, že by se jednalo o první podání žádosti žalobce o posečkání, tak by to nic neměnilo na vzniku úroku z posečkané částky, neboť je vhodné poukázat na právní poučku „Ignorantia juris non excusat“ neboli „neznalost zákona neomlouvá“.

14. Zákon o rozpočtových pravidlech neobsahuje právní úpravu posečkání, což žalobce nerozporuje, nicméně pokud se žalobce rozhodl využít právní úpravy posečkání zakotvené v daňovém řádu, pak musí být aplikována úprava posečkání jako celek, nelze využít pouze některých ustanovení vztahujících se k posečkání a jiná neaplikovat, případně je nahradit ustanoveními v zákoně o rozpočtových pravidlech, v němž speciální úprava posečkání však není obsažena. Taková konstrukce žalobce je nesmyslná a nepřípustná. Zdejší soud poukazuje též na judikaturu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2017, č. j. 10 Afs 263/2016 - 53, která rovněž rozlišuje instituty poskytované daňovým řádem a zákonem o rozpočtových pravidlech: „Rozpočtová pravidla nebyla interpretována mechanicky v neprospěch účastníka v rozporu se záměrem zákonodárce, ale jediným možným způsobem, který respektoval záměr zákonodárce. Jak uvedl již krajský soud, stěžovatel měl možnost využít institutu posečkání daně (zde platby penále) či rozložení úhrady na splátky. Podle § 44a odst. 11 rozpočtových pravidel, ve znění účinném do 19. 2 2015, mohl stěžovatel požádat také o prominutí nebo částečné prominutí penále. Právní úprava tedy zjevně poskytuje možnosti, jak přihlédnout ke zvláštním okolnostem a napravit zjevnou nespravedlnost.“ Z citovaného úryvku je zjevné, že i NSS rozlišuje mezi institutem posečkání daně, jenž je upraven v daňovém řádu a institutem prominutí či částečného prominutí penále upraveného v zákoně o rozpočtových pravidlech.

15. V projednávané věci je nesporné, že žalobce podal žádost o posečkání ve smyslu daňového řádu, a proto veškerá ustanovení vztahující se k prominutí či částečnému prominutí penále podle § 44a zákona o rozpočtových pravidlech jsou neaplikovatelná. Ostatně žalobce sám v žalobě neuvedl, která ustanovení v zákoně o rozpočtových pravidlech by měla být v projednávané věci užita, tak učinil teprve v replice, v níž uvedl, že mělo být užito § 44 odst. 10 zákona o rozpočtových pravidlech, avšak zdejší soud ve shodě s daňovými orgány dospěl k závěru, že pouze na § 44a tohoto zákona mohlo být žalobcem mířeno a lze předpokládat, že došlo k pouhé písařské chybě, neboť ustanovení § 44 zákona o rozpočtových pravidlech žádný odstavec 10 ani neobsahuje, nicméně aplikaci tohoto ustanovení v projednávané věci přesto nelze s ohledem na vše shora uvedené ani zvažovat.

16. I v komentovaném znění k § 157 daňového řádu se uvádí, že „Podle odst. 1 dochází při posečkání ke změně úroku z prodlení na úrok z posečkané částky, tzn. za dobu, na kterou je posečkáno, vzniká daňovému subjektu nižší úrok, než by byl úrok z prodlení. Jedná se o výhodu pro daňový subjekt, který spolupracuje se správcem daně. (..) Při vydávání rozhodnutí o těchto žádostech budou uplatňovány normy daňového řádu s výjimkou norem určujících podmínky (skutkové okolnosti), kdy je možné povolit posečkání (viz § 156 odst. 1).“ [Daňový řád: komentář. Praha: WoltersKluwer Česká republika, 2011. Komentáře (WoltersKluwer ČR). ISBN 978-80-7357-564-9.] Vznik úroku z posečkání tak nebyl iniciativou daňových orgánů, nýbrž plyne přímo ze zákona, konkrétně z § 157 odst. 2 daňového řádu. Správce daně je povinen po ukončení posečkání vydat daňovému subjektu platební výměr na vzniklý úrok z posečkání, který je deklaratorním rozhodnutím, neboť správce daně nerozhoduje podle vlastního uvážení o výši úroku z posečkání, ale způsob výpočtu určil zákonodárce, čímž se musí správce daně řídit. Žalobce ostatně ani nenamítal nesprávnou výši úroku z posečkání, ale popíral jeho samotnou existenci, která je však dána přímo zákonem.

17. Dále zdejší soud poukazuje na další komentářovou literaturu k daňovému řádu (MATYÁŠOVÁ, Lenka. Daňový řád: s komentářem a judikaturou: podle stavu k 1.8.2015. 2. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Leges, 2015. Komentátor. ISBN 978-80-7502-081-9), v níž bylo uvedeno: „Úrok z posečkané částky, stejně jako i úrok z prodlení (§ 252) vznikají jako následek za porušení povinnosti uhradit daň včas. Zatímco úrok z posečkané částky plní primárně roli ekonomické náhrady za prodlení s úhradou daně, úrok z prodlení současně s ekonomickou náhradou obsahuje významnou sankční složku, která má mít preventivní účinek. Oba úroky mají díky časovému charakteru působit motivačním způsobem na dlužníka tak, aby případné prodlení bylo co nejkratší. Úroky v obou případech vznikají přímo ze zákona (ex lege) bez možnosti správce daně modifikovat jejich výši (i přes sankční prvek se stále jedná o příslušenství daně, nikoli sankci ve smyslu správního trestání).“ (pozn. zvýrazněno soudem)

18. Krajský soud má za to, že i s ohledem na citované komentované znění je zřejmé, že úrok z posečkání není sankcí za prodlení s úhradou odvodové povinnosti, jak se mylně domnívá žalobce. Krajský soud poukazuje také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2017, č. j. 8 Afs 181/2017-31, v němž je podrobně rozebráno, z jakého důvodu není úrok z prodlení sankcí, přičemž tento výklad je aplikovatelný též na projednávanou věc, byť žalobce označuje úrok z posečkání za sankci. Nicméně sám žalobce v žalobě uvedl, že úrok z posečkání považuje v porovnání s úrokem z prodlení za mírnější sankci za prodlení s plněním daňových povinností. Krajský soud byť nesouhlasí s označením uvedených úroků za sankce, tak souhlasí s tím, že úrok z posečkání je pro svou nižší hodnotu mírnější variantou úroku z prodlení. Pokud tudíž není úrok z prodlení sankcí ve smyslu správního trestání, tím spíše jí není úrok z posečkání, taková argumentace je založena na logickém výkladu práva „a maiori ad minus“ neboli „od většího k menšímu“. Úryvek z poukazovaného rozsudku NSS zní: „Stěžovatelka dále namítla, že úrok z prodlení má povahu trestu a odkázala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 4 Afs 210/2014-57 a rozsudek čj. 2 Afs 159/2005-43. Rozšířený senát se v prvně citovaném rozsudku mj. zabýval rozdílem mezi penále a úrokem z prodlení. Shrnul, že do 31. 12. 2006 byl institut penále upraven v § 63 zákona o správě daní a poplatků; jednalo se o kombinaci penále a úroku z prodlení. Novelizací byl popsaný institut rozdělen na penále (§ 37b) a úrok z prodlení (§ 63) a institut penále uvedenou změnou získal nový obsah. Oba tyto instituty poté převzal nový daňový řád. Přitom penále podle § 37b zákona o správě daní a poplatků ve znění účinném do 31. 12. 2010 a podle § 251 d. ř. má povahu trestu. Naopak u úroku z prodlení odkázal na důvodovou zprávu k daňovému řádu, která uvádí, že úrok z prodlení je stanoven jako ekonomická náhrada za nedoplatky peněžních prostředků na daních, které musí veřejné rozpočty získávat z jiných zdrojů. Jedná se v podstatě o cenu finančních prostředků v čase, která je daná úrokovou mírou. Rozšířený senát vyložil, že „[p]rocentní sazba úroku z prodlení by se měla odvíjet od repo sazby České národní banky, plynutím času jeho celková výše narůstá. Způsob vymezení tak reflektuje jak aktuální „cenu peněz“ při pozdní platbě, tak délku prodlení. Tyto parametry úroku z prodlení by měly být zachovány, aby se neztratil jeho základní ekonomický smysl. Jinak řečeno, i úrok z prodlení by v případě přemrštěné výše mohl charakter sankce nabýt. Naproti tomu sazba penále je stanovena fixní neměnnou procentní částkou a není závislá na čase. Jde o jednorázový „trest“ za porušení povinnosti daňového subjektu uvést v daňovém přiznání údaje odpovídající skutečnosti.“ Dle rozšířeného senátu by se tedy úrok z prodlení mohl stát sankcí v případě jeho přemrštěné výše; v obecné rovině však úrok z prodlení nelze považovat za trest. Nejvyšší správní soud uzavírá, že úrok z prodlení v nyní posuzované věci s ohledem na jeho zákonnou výši nepředstavuje sankci. (pozn. podtrženo soudem) Úrok z posečkání je rovněž vyčíslen zákonem stanoveným způsobem, čili jeho přemrštěné výši v projednávané věci nic nenasvědčuje. Výše úroku z posečkání tak nebyla výsledkem volné úvahy správce daně, ale správce daně při jejím vyměření byl vázán výpočtem, který je stanoven v zákoně, úvahy žalobce a konstrukce v replice žalobce založená na porovnávání sazby určené § 156 odst. 2 daňového řádu s jinými sazbami úroků v naprosto odlišných záležitostech je zcela nepřípadná. Zdejší soud ve shodě s komentářovou literaturou a důvodovou zprávou konstatuje, že výše úroku vyjadřuje spodní hranici ceny peněz a odpovídá výši stanovené i v dalších právních předpisech. Krajský soud nemá o výši úroku z posečkání žádné pochybnosti a shledává ji za naprosto odpovídající smyslu a účelu tohoto institutu a rozhodně ji nemůže označit neadekvátní, přemrštěnou či neprávně vypočtenou. Úrok z posečkání lze ve shodě s judikaturou Nejvyššího správního soudu označit za částku, která je platbou za to, že správce daně nepřistoupí k daňové exekuci, ačkoliv by tak bez povoleného posečkání učinit mohl, pro daňový subjekt je přiznání posečkání podle § 156 daňového řádu výhodné i proto, že úrok z posečkání dosahuje podstatně nižší výše oproti úroku z prodlení. (viz rozsudek NSS ze dne 28. 3. 2018, č. j. 9 Afs 52/2017-26.

19. Žalobce mimo jiné namítal také to, že pokud by nebylo povoleno posečkání, o nějž žádal, pak by mu nevznikl žádný úrok z posečkání a ani žádný úrok z prodlení by platit nemusel. Taková konstrukce žalobce nemá žádnou oporu v právní úpravě. Opakovaně bylo v odstavcích výše tohoto rozsudku uváděno, že úrok z posečkání je pro daňový subjekt výhodou zejména proto, že nebude správcem daně přistoupeno k daňové exekuci a rovněž se jedná o úrok nižší než by byl případný úrok z prodlení. Žalobce formuluje jednotlivé žalobní body zavádějícím způsobem, přičemž směšuje pojmy úrok z prodlení a úrok z posečkání. Žalobce nesprávně vykládá podstatu a cíle celého institutu posečkání. Žalobci lze přisvědčit v tom, že nebylo-li by povoleno posečkání, pak by také nevznikla povinnost platit úrok z posečkání za období do 30. 6. 2017. Ovšem pokud by o posečkání žalobce nepožádal, pak by obecně byl daňový subjekt povinen platit úrok z prodlení, který je vyšší oproti úroku z posečkání, v projednávané věci reálně připadalo v úvahu vymáhání úhrady daňových povinností, s nimiž byl žalobce v prodlení, zejména proto, že výše penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně již dosáhla 100 %. Krajský soud opětovně připomíná, že žalobce sám požádal o posečkání dle § 156 daňového řádu, a proto si mohl a měl být vědom toho, co mu v souvislosti s tím vznikne za povinnost.

20. Krajský soud po podrobném odůvodnění konstatuje, že úrok z posečkání stejně jako úrok z prodlení nemají povahu trestní sankce, a proto nepřipadalo v úvahu užití právní úpravy pro žalobce příznivější, jak žalobce navrhoval. Krajský soud ve shodě s žalovaným odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2018, č. j. 2 Afs 366/2017 – 33: „Aplikovat pozdější právní úpravu na právní vztahy vzniklé před nabytím její účinnosti lze pouze u trestných činů nebo u sankcí, které mají trestněprávní povahu. Jak to stanovuje čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“ S ohledem na uvedenou citaci a skutečnost, že v projednávané věci nebyla uložena trestní sankce, požadavek žalobce na užití právní úpravy pro něj příznivější, tak nebyl na místě.

21. Žalobce také namítal, že bylo aplikováno nesprávné znění § 157 odst. 6 daňového řádu. Podle § 157 odst. 6 daňového řádu ve znění účinném do dne 30. 6. 2017 platí, že při posečkání příslušenství daně nebo peněžitého plnění placeného v rámci dělené správy se úrok z posečkané částky neuplatní.

22. Naproti tomu znění § 157 odst. 6 daňového řádu účinné ode dne 1. 7. 2017 stanovilo, že úrok z posečkané částky nevzniká po dobu, kdy daňovému subjektu nevzniká povinnost uhradit úrok z prodlení z jiného důvodu, než je povolení posečkání.

23. Zdejší soud má za to, že postup správce daně v projednávané věci byl naprosto v souladu s právními předpisy aktuálně účinnými. Výpočet úroku z posečkané částky krajský soud hodnotí stejně jako daňové orgány za hmotněprávní skutečnost, což ostatně v zásadě nerozporoval ani žalobce v replice k žalobě, tudíž ke vzniku úroku z posečkání docházelo vždy v závislosti na aktuálně účinném znění právní úpravy. Krajský soud se ztotožnil s postupem správce daně, jenž v prvostupňovém rozhodnutí vyčíslil úrok z posečkání pouze za období ode dne 1. 1. 2017 do dne 30. 6. 2017 a po dni 30. 6. 2017 se již řídil novelizovaným zněním § 157 odst. 6 daňového řádu, které v předmětné věci již neumožňovalo další nárůst úroku z posečkání, neboť penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně již dosáhlo 100 %, čili dosáhlo svého tzv. stropu a nebyl možný další nárůst.

24. Skutečnost, že úrok z posečkané částky materiálně plní roli náhrady za úrok z prodlení, byla uvedena mimo jiné také v důvodové zprávě k zákonu č. 170/2017 Sb. Krajský soud potvrzuje výklad správce daně, že s ohledem na uvedenou skutečnost o materiálním naplnění role náhrady za úrok z prodlení se jedná v projednávané věci o hmotné (majetkové) právo státu, kterému odpovídá povinnost daňového subjektu je státu hradit, pak je ustanovení upravující vznik úroku z posečkání taktéž hmotněprávním ustanovením. Uvedenému závěru tudíž odpovídá zvolený postup správce daně, a to užití pro výpočet úroku z posečkání takového znění zákona, které je účinné právě v době, kdy vzniká úrok z posečkání.

25. Krajský soud závěrem podotýká, že i námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí byla zdejším soudem vyhodnocena jako nedůvodná. Žalovaný v napadeném rozhodnutí jednoznačným a dostatečně podrobným způsobem vypořádal všechny odvolací námitky žalobce a potvrdil postup správce daně v rámci daňového řízení v I. stupni. Krajský soud má za to, že postup orgánů v rámci daňového řízení byl zcela v souladu se zákonem a nedošlo k žádnému pochybení.

VI. Závěr, náklady řízení

26. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Soud rozhodl podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízeného jednání, neboť účastníci projevili s takovým postupem soudu souhlas.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.