č. j. 52 A 3/2021-43

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Petry Venclové, Ph.D., a JUDr. Aleše Korejtka ve věci žalobce: M. M. E. M. E. narozený dne X, státní příslušností Egyptská arabská republika zastoupený advokátem JUDr. Mgr. Filipem Rigelem, Ph.D. sídlem Teplého 2786, 530 02 Pardubice proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí sídlem Loretánské nám. 101/5, 118 00 Praha 1 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2021, č. j. 300491/2021-VO takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 15. 1. 2021, č. j. 300491/2021-VO, a rozhodnutí Velvyslanectví České republiky v Káhiře ze dne 2. 11. 2020 o zamítnutí žádosti o udělení víza č. X se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč k rukám jeho právního zástupce JUDr. Mgr. Filipa Rigela, Ph.D., advokáta, a to ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Vymezení věci a dosavadní průběh řízení 1. Žalobce dne 28. 2. 2019 podal na Velvyslanectví České republiky v Káhiře (dále též „zastupitelský úřad“) žádost o udělení krátkodobého víza rodinného příslušníka občana EU. Zastupitelský úřad provedl pohovor s žalobcem a jeho manželkou, státní občankou České republiky. Zastupitelský úřad žalobcovu žádost o udělení víza č. X zamítl s tím, že se žalobce dopustil obcházení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále též „zákon o pobytu cizinců“), a podvodného jednání s cílem získat vízum k pobytu na území. Žalobce podal žádost o nové posouzení důvodů neudělení víza dle § 180e odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 6. 2019, č. j. 308637/2019-VO, vyslovil, že rozhodnutí zastupitelského úřadu bylo shledáno v souladu s § 20 odst. 5 písm. e) a f) zákona o pobytu cizinců. Žalovaný v tomto rozhodnutí uvedl, že manželství bylo uzavřeno v srpnu 2018, a tedy netrvá dlouhou dobu. Mezi manželi existuje výrazný věkový rozdíl, kdy žalobce je o 14 let mladší než manželka. To žalovaný označil za nekonvenční, pročež je dán důvod pro zahájení šetření, zda manželství nebylo uzavřeno účelově. Žalovaný poukázal na nízkou mzdu žalobce a patrnou nízkou kvalifikovanost jeho pracovní pozice v hotelu. Podle doložených cest se po seznámení páru uskutečnila pouze jedna cesta manželky za žalobcem, a to ve dnech 15. 7. – 26. 7. 2018. Následná cesta v srpnu 2018 již byla za účelem svatby. Žalobce a jeho manželka se tedy k tak vážnému kroku, jakým je uzavření manželství, rozhodli po 11 dnech osobního kontaktu. Manželé se neměli šanci dostatečně poznat, o čemž svědčí i jistá jazyková bariéra (manželka využívá ke komunikaci český jazyk a internetový překladač). Pár nepřijal žádný společný závazek, za nějž nelze považovat ani deklarovanou koupi společného bytu. Žalobce předložil nepodepsaný doklad bez razítka o složení splátky za účast na programu výstavby dotovaných bytů v K. k údajně další nemovitosti. Na žádném z předložených dokladů nevystupuje žalobcova manželka jako vlastník nebo budoucí vlastník. Žalovaný shrnul, že manželství bylo uzavřeno účelově a že žalobce poskytl nepravdivou informaci ohledně společného bytu.

2. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“), které zdejší soud vyhověl, a to rozsudkem ze dne 17. 6. 2020, č. j. 52 A 78/2019-93 (rozhodnutí správních soudů jsou dostupná z: http://www.nssoud.cz), jímž zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2019, č. j. 308637/2019- VO, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud uvedl, že z dokazování při jednání před soudem vyplynulo, že žalobce uzavřel kupní smlouvu se svými příbuznými na byt v A., který byl předmětem dědického řízení; tvrzení žalobce o koupi bytu nejsou na první pohled jednoznačně nepravdivá. Soud uložil žalovanému, aby zaměřil svoji pozornost na otázku nabývání vlastnického práva žalobce k předmětnému bytu v A. (příp. k účasti žalobce na programu egyptské vlády ohledně bytové výstavby), resp. k tomu, zda a kdy žalobce toto vlastnické právo skutečně nabyl, event. jaké právo k danému bytu vzniklo žalobcově manželce. Soud dále vytkl žalovanému, že se vůbec nezabýval otázkou, zda v případě manželů je naplněn jejich negativní úmysl, tj. úmysl nevést společný rodinný život jako manželé, pročež jeho rozhodnutí je třeba v tomto ohledu považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Doplnil, že účelovost uzavření manželství je nutné posuzovat po celou dobu správního řízení, a to až do rozhodnutí odvolacího orgánu. Pokud je v řízení před správními orgány prokázáno, že manželství plní svou funkci, není možné takové manželství považovat za účelově uzavřené, ačkoli tomu tak od jeho úplného počátku nebylo. I kdyby tedy manželství v nyní posuzované věci skutečně bylo uzavřeno účelově, tato případná skutečnost by pro možné přijetí závěru o účelovosti manželství ve smyslu § 20 odst. 5 písm. e) zákona o pobytu cizinců nezbavovala žalovaného a zastupitelský úřad povinnosti zabývat se kvalitou vztahu manželů, a to v době po uzavření manželství (až do okamžiku vydání rozhodnutí odvolacího správního orgánu). Dále krajský soud konstatoval, že žádné z žalovaným uvedených důvodů k závěru o obcházení předpisů přistěhovaleckého práva nemohou obstát. Určité odlišnosti ve výpovědích žalobce a jeho manželky (např. ve vztahu k určení přesné doby, kdy se pár seznámil či kdy započal jejich vztah) lze přičíst rozdílnému vnímání situace ze strany každého z manželů (také kupříkladu otázku, zda se uskutečnila svatební hostina, mohli manželé vnímat odlišně s ohledem na tvrzenou skromnost tohoto posezení). Dále není zřejmé, z čeho žalovaný dovozuje povrchnost komunikace manželů či jazykovou bariéru. Záznamy elektronické korespondence, které žalobce předložil v řízení před soudem, naopak nasvědčují tomu, že oba manželé spolu komunikovali v anglickém, popř. i v českém jazyce, přičemž jde o komunikaci intenzivní a plnou citových projevů.

3. Žalovaný v dalším řízení vydal přípis ze dne 18. 8. 2020, č. j. 307358-1/2020-VO, kterým požádal zastupitelský úřad, „aby v systému EVC založil nový záznam coby kopii k záznamu vedenému k poslední ŽNPD“ s tím, že zastupitelský úřad má vyzvat žalobce, aby předložil dokumenty prokazující převod vlastnického práva na byt v Alexandrii na žalobce (obdoba výpisu z katastru nemovitostí), dále nechť zastupitelský úřad vyzve žalobce, aby tento dokument nechal přeložit na své náklady s úředně ověřeným překladem do českého jazyka a vyzve žalobce k předložení dokumentů potvrzujících jeho účast na státem podporované výstavbě bytů (opět s úředním překladem do českého jazyka). Žalovaný dále doporučil provést místní šetření předmětného bytu a provést fotodokumentaci objektu, ve kterém se byt nachází.

4. Zastupitelský úřad po provedeném dokazování vydal rozhodnutí ze dne 2. 11. 2020 o zamítnutí žádosti o udělení víza č. X. Žádost byla zamítnuta z důvodu, že se žalobce měl dopustit obcházení zákona o pobytu cizinců s cílem získat vízum k pobytu na území. Zastupitelský úřad konstatoval, že manželský pár se od své svatby (dne 26. 8. 2018, resp. od odjezdu manželky zpět do ČR dne 16. 9. 2018) osobně setkal během následujících dvou let prostřednictvím dalších čtyř dovolenkových pobytů manželky v Egyptě, a to celkem zhruba na 80 dní; sňatku předcházelo zhruba 34 dní osobní známosti. Manželský pár dále vede pravidelnou textovou či telefonickou komunikaci, která se však od doby posledního šetření nijak nerozvíjí. Je sice stále plna citových projevů, neřeší však nic podstatného a omezuje se na stručné slovní výrazivo. Zatímco v předchozím šetření pár deklaroval angličtinu jako společný dorozumívací jazyk, nyní to má být čeština. Manželka žalobce anglicky nerozumí, stejně tak odpovědi žalobce v češtině nenaznačují žádný potenciál české rozvětvené komunikace. Česky položené otázky musely být žalobci dovysvětlovány v angličtině. Žalobce doložil potvrzení o zaměstnání v hotelu ze dne 14. 3. 2020, které se zastupitelskému úřadu nepodařilo telefonicky ani písemně nijak potvrdit. Manželé se rozcházejí v tom, kde proběhl svatební oběd, zda v K., či v A.; stejně tak se manželé neshodnou ohledně místa výkonu práce manželky – zatímco ona uvádí, že v Ch. v obchodním centru, on tvrdí, že v P. v obchodním centru. Zastupitelský úřad podotkl, že pár nikdy neměl společné bydliště nebo domácnost mimo společné dovolenkové pobyty v Egyptě a že pár nepřijal žádný dlouhodobý závazek.

5. Žalobce podal žádost o nové posouzení důvodů neudělení víza dle § 180e odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 1. 2021, č. j. 300491/2021-VO, vyslovil, že rozhodnutí zastupitelského úřadu je v souladu s § 20 odst. 5 písm. e) zákona o pobytu cizinců. V tomto rozhodnutí žalovaný mimo jiné uvedl, že pár se seznámil během dovolenkového pobytu budoucí manželky v hotelu, jde o seznámení, které Příručka pro účelové sňatky považuje za typický způsob seznámení v případě tzv. marriage by deception, tj. manželství, v němž občan z migračně rizikové země pouze předstírá úmysl žít s občankou a vést s ní rodinný život, ale jeho skutečným záměrem je prostřednictvím sňatku získat právo volného pohybu a pobytu v zemích Evropské unie. Manželství bylo uzavřeno v srpnu 2018, netrvá tedy prozatím dlouhou dobu. Pár nepřijal žádný dlouhodobý či finanční závazek se společnou odpovědností. Tvrzení z předchozí žádosti o vízum, že pár vlastní společně byt v A., není pravdivé, nicméně žalobce doložil majetkové právo k tomuto bytu. Cena tohoto bytu je navíc velmi nízká, nejde o majetek, který by žalobci zajišťoval v jeho rodné zemi dostatečné zázemí, jež by jej nenutilo snažit se migrovat do EU. Mezi manželi existuje výrazný věkový rozdíl, kdy žalobce je o 14 let mladší než manželka. Plat žalobce je velmi nízký (cca 3 000 Kč) a stejnou částku má tvořit spropitné, což nesvědčí o tom, že by se jednalo o kvalifikovanou pozici. Pár uzavřel manželství už po 11 dnech osobního kontaktu. Virtuální známostí prostřednictvím internetu pak nelze argumentovat za situace, kdy mezi manželi byla a stále je prokazatelná jazyková bariéra, kterou prokazuje i zjevné používání internetového překladače ve vzájemné komunikaci mezi manželi. Žalovaný dále poukázal na rozpory ve výpovědích žalobce a jeho manželky ohledně tvrzení týkajících se svatby a oslavy. Žalobce pak nemá téměř žádné znalosti o České republice, což dokládá, že se prostřednictvím sňatku s občankou EU snaží získat pouze právo volného pohybu a pobytu v zemích EU. Tvrzení žalobce, že chce vést se svou manželkou rodinný život, žalovaný označil za účelové a předstírané. K námitce existence dvou zamítavých rozhodnutí zastupitelského úřadu vedle sebe žalovaný sdělil, že původní rozhodnutí zastupitelského úřadu o žádosti č. X bylo zrušeno tím, že po vydání rozsudku krajského soudu (č. j. 52 A 78/2019-93) zastupitelský úřad založil novou žádost č. X a bylo zahájeno nové řízení, kde zastupitelský úřad postupoval dle instrukcí uvedených v rozsudku. Toto řízení, jehož úkolem bylo dostatečné zjištění skutkového stavu, nemohl vést žalovaný.

6. Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2021, č. j. 300491/2021-VO, podal žalobce nyní posuzovanou žalobu dle § 65 a násl. s. ř. s. Žaloba a vyjádření žalovaného 7. Žalobce v žalobě předně namítal, že po zrušení předchozího rozhodnutí žalovaného byl správní spis fakticky založen až při nové registraci žádosti a že se v něm nenacházejí doklady předložené dříve k původní žádosti. Přitom jde stále o jediné řízení (věc byla vrácena žalovanému k dalšímu, ne k novému řízení). Věc byla vrácena do stadia řízení před žalovaným, žalovaný ale žádné další řízení nevedl a věc ihned převzal zastupitelský úřad. Žalobce na tuto skutečnost bezvýsledně upozorňoval. Přitom nikdy nedošlo ke zrušení předchozího rozhodnutí zastupitelského úřadu o žádosti č. X – to měl nepochybně s ohledem na závěry krajského soudu učinit žalovaný. V dané věci tak vedle sebe současně existují dvě zamítavá rozhodnutí zastupitelského úřadu, což je v rozporu se zásadou, že v jedné věci nemůže být rozhodnuto dvakrát. Založení nové žádosti pak neznamená zrušení předchozího rozhodnutí. Zcela také absentují důvody zrušení předchozího rozhodnutí.

8. Správní orgány dle žalobce ignorovaly odůvodnění rozsudku krajského soudu č. j. 52 A 78/2019- 93. Po obsáhlém dokazování ohledně bytu v A. zastupitelský úřad výslovně uvedl, že vlastnictví bytu bylo prokázáno, což aproboval i žalovaný. Tím mělo celé řízení skončit a vízum mělo být uděleno. Zastupitelský úřad však vedl další dokazování a požadoval další dokumenty (komunikaci, fotografie, letenky apod.) a výslechy. Žalobce i jeho manželka plně spolupracovali a k výslechu se oba dostavili. Přesto zastupitelský úřad vydal rozhodnutí, kde konstatoval, že manželství je fiktivní, a tento závěr žalovaný potvrdil. Tím dospěl k odlišnému závěru než krajský soud, jde o exces z mezí, které soud žalovanému vytyčil. Přiložené fotografie soud označil za dokládající spolužití manželů, žalovaný však v rozporu s tím dospěl k závěru, že působí naaranžovaným dojmem. Správní orgány neprokázaly, že by spolu manželé nechtěli vést společný život. Oba při výslechu shodně uvedli, že spolu žít chtějí. Kromě toho to prokazuje velké množství vzájemné korespondence i opakované cesty manželky do Egypta za žalobcem, manželé to dokazují obrovským úsilím i finančními náklady, které je řízení stojí. Přes obrovské překážky ze strany státní moci se manželé stále nevzdali úmyslu spolu žít. Závěr o tom, že spolu manželé nechtějí žít, je neodůvodněný a naprosto mimo veškerý rozum.

9. Dále se žalobce vyjádřil k jednotlivým indikativním kritériím. Není pravda, že pár se před svatbou nikdy nesetkal, i sám žalovaný uznal, že svatba proběhla po roce od prvního setkání. Neplatí ani indikativní kritérium, že pár se neshoduje, pokud jde o jejich osobní údaje, okolnosti prvního setkání nebo důležité osobní informace. Zastupitelský úřad přiznává shodu ve všech případech kromě dvou: místo zaměstnání manželky a pohoštění po svatbě. Žalobce si správně vybavil obchod, kde manželka pracuje, jen nesprávně místo Ch. uvedl blízké P. U pohoštění po svatbě nejde o žádný rozpor; malé pohoštění se konalo po obřadu v K., velké následně s rodinou v A. Oba manželé si přesně vzpomněli i na pokrmy, které jedli. Žalovaný pak poukázal na to, že manželka uvedla, že od žalobce dostala prsten a řetízek, žalobce však řetízek výslovně neuvedl. Tuto otázku žalobce považuje za marginální (navíc darování řetízku nepopřel, jen tento dar neuvedl ve výslovném výčtu). Dle žalobce není pravdou, že pár nehovoří společným jazykem. Žalobce mluví plynně anglicky a učí se češtinu, kterou na určité úrovni ovládá. Manželka hovoří česky jako rodným jazykem a má základy angličtiny. Pokud manželé ne všemu při pohovoru porozuměli, bylo to způsobeno tím, že pohovor byl veden tak, že žalobce od úředníků oddělovalo neprůstřelné sklo, takže komunikace probíhala přes mikrofon. To samo o sobě zvuk velmi zkresluje a pro někoho, kdo není rodilý mluvčí, jde o překážku. Mikrofon pak zprostředkovával zvuk velmi nekvalitně a venku hlučela doprava z rušné třídy. Tyto skutečnosti žalobce zapsal přímo do protokolu na místě. Přesto žalobce v češtině odpověděl na všechny položené otázky, byť si některé z nich s ohledem na výše uvedené musel nechat zopakovat v angličtině. Rozuměl i všem překladům v písemné podobě, jakkoliv nešlo o gramaticky dokonalý překlad. Manželé tedy mají společný jazyk, kterému oba rozumějí, a v případě potřeby lze navíc v jednotlivostech vždy použít elektronické překladače jako naprosto běžný prostředek této doby. Pokud jde o tvrzení zastupitelského úřadu, že předložená elektronická komunikace „je stále plna citových projevů, neřeší však nic podstatného a omezuje se na stručné slovní výrazivo“, tento závěr žalobce označil za rozporný s hodnocením krajského soudu a navíc urážlivý, neboť úřad není oprávněn hodnotit, jak „kvalitní“ či „podstatná“ komunikace mezi manželi má být. Neplatí žádné z indikativních kritérií dle sdělení Evropské komise, jež poukazují na zneužití práva. Kritérium, že jeden z páru (neobčan EU) by schengenské vízum získal i jako jednotlivec, zastupitelský úřad používá v opačném gardu – toto kritérium poukazuje na to, že zneužití práv je nepravděpodobné. Z ničeho navíc neplyne, že by žalobce jako jednotlivec neměl vízum získat (toto tvrzení není nijak zdůvodněno).

10. Věkový rozdíl mezi manželi (13 let) není extrémní, navíc dle fotodokumentace ve spisu je patrné, že manželé vypadají jako vrstevníci. Tvrzený nízký plat žalobce (cca 3 000 Kč měsíčně a stejná částka k tomu jako spropitné, tj. celkem asi 6 000 Kč, v hlavní sezoně více) je v Egyptě běžným příjmem v daném odvětví. Stejně tak žalobcova manželka má průměrný příjem v podmínkách České republiky. Navíc účelové manželství bývá spojeno s peněžním ohodnocením placeným tomu z manželů, který je občanem EU, čehož by žalobce nebyl schopen. U účelového manželství je typické, že občan EU „zajišťující pobyt“ je např. neúměrně zadlužen, o čemž nemůže být v posuzované věci řeč. Kritérium tak bylo vyhodnoceno chybně. Žalovaný poukázal na skromný svatební obřad pro rozpor s muslimskou tradicí žalobce – k tomu žalobce uvedl, že byly doloženy svatební fotografie dokládající upřímnost citu a neformálnost obřadu. Je s podivem, že žalovaný hodnotí obřad jen s ohledem na údajné tradice manžela, nikoliv s ohledem na přání manželky, která žalovanému ve svém vyjádření doložila, že si velký obřad nepřála. Pokud jde o žalovaným poukázané seznámení v hotelu, žalobce namítal, že jde o běžný způsob seznámení mezi cizinci, neboť zahraniční host i personál tráví v hotelu podstatnou část času a mají příležitost se poznat. Údajný nižší počet dní, které spolu manželé před svatbou měli strávit, je dle žalobce chybný závěr. Žalobce i jeho manželka doložili prostřednictvím letenek i prohlášení, že spolu měli možnost strávit několik měsíců před svatbou. Pokud se zpětně nepodařilo všechny letenky dohledat, nutno poukázat na prohlášení manželky. Účelovost se pak nehodnotí ke dni uzavření manželství, měly být proto hodnoceny i všechny následné pobyty po uzavření manželství. Těžko pak hodnotit jako krátké manželství takové, které v době podání žaloby již trvá dva a půl roku. Žalobce předložil doklad o zaměstnání v průběhu řízení. Podle zastupitelského úřadu jsou „v případě samostatných žadatelů o schengenské vízum neověřitelné podpůrné dokumenty důvodem pro zamítnutí žádosti. Toto tvrzení žalovaný aprobuje a uvádí, že žalobcovo povolání je nestabilní. Zaměstnavatel přitom žalobci sdělil, že jeho zaměstnání bylo z velvyslanectví telefonicky ověřeno, tvrzení o neověřitelnosti je proto nepravdivé. Kromě toho žalobce není samostatným žadatelem, ale žádá o vízum s ohledem na příbuzenství s občanem EU. Platí zde důkazní břemeno správního orgánu a také to, že na udělení víza je právní nárok, tvrzená neověřitelnost dokladů by tak nemohla jít k tíži žalobce. Tvrzení žalovaného, že žalobce chce jen získat povolení k pobytu, které použije pro účely usídlení se v některé z početných arabských komunit v západoevropských zemích, je urážlivé a učiněné bez jediné skutkové opory či důkazu a jen na základě předsudků. Všechny přílohy poskytnuté zastupitelskému úřadu ukazují na nefalšovanost a dlouhodobost citu, který k sobě manželé chovají.

11. Závěrem žalobce navrhl zrušit napadené rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátit k dalšímu řízení s tím, že dle žalobce je dán i prostor pro zrušení rozhodnutí zastupitelského úřadu.

12. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě sdělil, že napadené rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelné či nezákonné. Toto rozhodnutí obsahuje vlastní úvahy, na jejichž základě žalovaný dospěl k závěru, že zamítací důvod uvedený v § 20 odst. 5 písm. e) zákona o pobytu cizinců byl během vízového řízení prokázán a má oporu ve vízovém spisu. Proto žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Posouzení věci krajským soudem 13. Soud na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá zákona s. ř. s.), při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud o věci samé rozhodl po veřejném projednání věci. Procesní postup žalovaného a zastupitelského úřadu 14. Nejprve se soud zabýval procesním postupem žalovaného a zastupitelského úřadu po vydání předchozího rozsudku krajského soudu ze dne 17. 6. 2020, č. j. 52 A 78/2019-93, kterým bylo zrušeno předchozí rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2019, č. j. 308637/2019-VO, a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

15. Žalovaný dne 18. 8. 2020 vydal přípis (interní sdělení) č. j. 307358-1/2020-VO, kterým požádal zastupitelský úřad, „aby v systému EVC založil nový záznam coby kopii k záznamu vedeného k poslední ŽNPD“. Zde dal žalovaný instrukce zastupitelskému úřadu, jak má „v novém řízení“ postupovat.

16. Krajský soud konstatuje, že jeho předchozím rozsudkem č. j. 52 A 78/2019-93, kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného č. j. 308637/2019-VO, byla věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení, nikoliv k novému řízení. Nové řízení nemohlo být vedeno, jelikož žalobce nepodal žádnou novou žádost (to ostatně připustil i pracovník zastupitelského úřadu v e-mailové zprávě adresované právnímu zástupci žalobce ze dne 27. 8. 2020, jež je obsažena ve správním spise – skutečnost, že došlo k podání jediné fyzické žádosti o schengenské vízum, plyne i ze sdělení zastupitelského úřadu ze dne 15. 2. 2021, č. j. 1144-1/2021-KAHIKO) ani nenastala jakákoliv jiná zákonem předvídaná situace, která by umožnila vedení nového (jiného) řízení. Nebylo tedy vedeno žádné nové řízení a bylo nezbytné zákonem předvídaným způsobem dokončit řízení o původní žádosti, kterou žalobce podal na zastupitelském úřadu dne 28. 2. 2019. Poté, co rozsudek krajského soudu č. j. 52 A 78/2019-93 nabyl právní moci (dne 20. 7. 2020), se toto řízení dostalo do fáze, kdy bylo nezbytné znovu rozhodnout o žádosti o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza ve smyslu § 180e zákona o pobytu cizinců.

17. Výrok krajského soudu o tom, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, přitom nelze chápat jako jednoznačný pokyn k tomu, že další správní řízení lze vést pouze ve druhém stupni a že by snad žalovaný nebyl oprávněn rozhodnutí zastupitelského úřadu sám zrušit a věc mu vrátit k novému projednání. Po zrušení rozhodnutí žalovaného se totiž věc vrátila do fáze odvolacího řízení (řízení o žádosti o nové posouzení důvodů neudělení víza) a žalovaný, není-li soudem výslovně zavázán k určitému konkrétnímu procesnímu postupu (v dané věci nebyl), je zavázán pouze názorem na určitou právní otázku a je oprávněn využít všech postupů, které má k dispozici podle § 90 (případně § 92) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též „správní řád“), /přiměřenost použití § 90 správního řádu bude zdůvodněna níže/, respektive těch, které budou odpovídající závaznému právnímu názoru soudu [srov. podobně rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 20. 2. 2015, č. j. 5 As 59/2013-57].

18. Aby však mohlo být vedeno řízení před zastupitelským úřadem, muselo by nejprve zákonem stanoveným způsobem dojít ke zrušení jeho předchozího rozhodnutí. To žalovaný neučinil, neboť pouze vydal přípis (interní sdělení), na jehož základě zastupitelský úřad „založil kopii původní žádosti jako X a provedl nové řízení a s ním i nové úkony“ (na základě onoho přípisu však nedošlo ke zrušení prvního rozhodnutí zastupitelského úřadu), načež žalobcovu žádost opět zamítl. To má za následek, že vedle sebe existují dvě zamítavá rozhodnutí zastupitelského úřadu o jediné žádosti, aniž by došlo ke zrušení kteréhokoliv z nich.

19. Zastupitelský úřad tedy o žalobcově žádosti vydal (na základě pokynu žalovaného) rozhodnutí ze dne 2. 11. 2020, aniž by pro vydání takového rozhodnutí byly splněny zákonem stanovené podmínky. Zastupitelský úřad především vůbec „nebyl na tahu“, neboť bylo třeba, aby o žádosti o nové posouzení důvodů neudělení víza znovu a řádně rozhodl žalovaný poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno zdejším soudem.

20. Na shora vyslovených závěrech nic nemění ani skutečnost, že na řízení dle (mimo jiné) § 180e zákona o pobytu cizinců se nevztahují ustanovení části druhé a třetí správního řádu (srov. § 168 odst. 1 zákona o pobytu cizinců; právní úprava odvolacího řízení je obsažena v části druhé hlavě VIII správního řádu). Jak totiž stanoví § 177 odst. 2 správního řádu, v případech, kdy správní orgán provádí úkony, na které se nevztahují části druhá a třetí tohoto zákona, postupuje obdobně podle části čtvrté. Část čtvrtá správního řádu (nazvaná Vyjádření, osvědčení a sdělení) pak mimo jiné obsahuje § 154, v němž je stanoveno: „Jestliže správní orgán vydává vyjádření, osvědčení, provádí ověření nebo činí sdělení, která se týkají dotčených osob, postupuje podle ustanovení této části, podle ustanovení části první, obdobně podle těchto ustanovení části druhé: § 10 až § 16, § 19 až § 26, § 29 až § 31, § 33 až § 35, § 37, § 40, § 62, § 63, a obdobně podle těchto ustanovení části třetí: § 134, § 137 a § 142 odst. 1 a 2; přiměřeně použije i další ustanovení tohoto zákona, pokud jsou přitom potřebná.“ Z ustálené judikatury NSS plyne, že nové posouzení důvodů neudělení víza dle § 180e zákona o pobytu cizinců je speciálním řádným opravným prostředkem v případě neudělení víza (srov. např. rozsudky NSS ze dne 4. 7. 2013, č. j. 1 Ans 9/2013-39, publ. pod č. 2973/2014 Sb. NSS, bod 23, ze dne 18. 9. 2019, č. j. 10 Azs 112/2018-50, bod 13, ze dne 26. 9. 2019, č. j. 9 Azs 115/2018-39, bod 14, ze dne 9. 10. 2019, č. j. 5 Azs 283/2018-28, bod 12, a ze dne 21. 5. 2020, č. j. 1 Azs 79/2019-27, bod 39). Jak je stanoveno v čl. 32 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. července 2009 o kodexu Společenství o vízech (vízový kodex), „[ž]adatelé, kterým byla žádost o udělení víza zamítnuta, mají právo na odvolání. Odvolání se podává proti členskému státu, který přijal konečné rozhodnutí o žádosti, a v souladu s vnitrostátním právem tohoto členského státu. Členské státy poskytnou žadatelům informace týkající se postupu, který je třeba při odvolání dodržet, jak je stanoveno v příloze VI.“ Vízový kodex tedy obsahuje odkaz na vnitrostátní právo, jež má upravovat postup při podání odvolání. Za přijetí striktní interpretace § 168 zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 177 odst. 2 a § 154 správního řádu by nebyla stanovena žádná procesní pravidla pro podání žádosti o nové posouzení důvodů neudělení víza dle § 180e zákona o pobytu cizinců a rozhodnutí o ní. To by však způsobilo značnou právní nejistotu. S ohledem na to, že žádost o nové posouzení důvodů neudělení víza je řádným opravným prostředkem proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vízum, je dle závěru krajského soudu nezbytné pro řízení o žádosti o nové posouzení důvodů neudělení víza ve smyslu § 180e zákona o pobytu cizinců přiměřeně (ve smyslu § 154 části věty za středníkem správního řádu) použít ustanovení správního řádu týkající se odvolání obsažená v jeho § 81 - § 93 (nestanoví-li ovšem některé ustanovení obsažené v § 180e zákona o pobytu cizinců speciální právní úpravu). V opačném případě by se rozhodování o tomto řádném opravném prostředku ocitlo v „právním vakuu“, což nepochybně není zákonodárcem zamýšlený důsledek a což je v prostředí právního státu při aplikaci práva s ohledem na nutnost zamezení případné libovůle veřejné správy zcela nepřijatelné. Na tomto místě je třeba pro úplnost dodat, že v daném případě se rovněž použijí základní zásady činnosti správních orgánů uvedené v § 2 až § 8 správního řádu (srov. § 177 odst. 1 správního řádu).

21. Pro řízení o žádosti o nové posouzení důvodů neudělení víza se tedy přiměřeně použije mimo jiné i § 90 správního řádu, v němž je upraven postup odvolacího správního orgánu pro rozhodnutí o odvolání. Aby žalovaný mohl uložit zastupitelskému úřadu vedení dalšího řízení (včetně provedení dokazování) a vydání rozhodnutí ve věci, musel by na základě přiměřeného použití § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu nejprve zrušit rozhodnutí zastupitelského úřadu a věc mu vrátit k novému projednání. Jelikož žalovaný tak neučinil, došlo k nepředpokládanému a z hlediska právní jistoty účastníka řízení k nežádoucímu důsledku, kdy zastupitelský úřad vydal druhé rozhodnutí o téže žádosti (k tomu lze podotknout, že žádnou oporu v zákoně nemá ani postup spočívající v novém zaevidování původní žádosti s tím, že správní orgány ji považovaly za žádost novou; dle závěru soudu mělo být a fakticky i bylo rozhodováno stále o jediné a téže žádosti žalobce ze dne 28. 2. 2019), aniž by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno. K tomu srov. podobně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2020, č. j. 10 A 189/2017-59, body 11-12, a tam odkazovanou judikaturu – byť se v nyní posuzovaném případě nejedná o existenci dvou pravomocných rozhodnutí zastupitelského úřadu (žalovaný potvrdil pouze druhé rozhodnutí, čímž toto rozhodnutí nabylo právní moci, kdežto o řádném opravném prostředku proti prvnímu rozhodnutí zastupitelského úřadu po vydání prvního zrušujícího rozsudku dosud nebylo rozhodnuto), tyto judikaturní závěry jsou do značné míry použitelné i v nyní posuzované věci, kdy existenci dvou rozhodnutí téhož správního orgánu vedle sebe o jediné žádosti (byť v právní moci je jen jedno z nich) krajský soud považuje za podobně nežádoucí a protiprávní stav.

22. Tento nezákonný a právní jistotu zraňující postup správních orgánů měl za následek podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, jež mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Krajský soud na tomto místě dodává, že při výkonu veřejné moci je vázanost zákonem jedním z klíčových projevů právního státu (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 8/16, bod 60 (nálezy a usnesení Ústavního soudu jsou dostupné z: http://nalus.usoud.cz).

23. Ze shora vyložených důvodů je v dané věci naplněn důvod zrušení napadeného rozhodnutí dle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Jelikož zastupitelský úřad nebyl ze zákona oprávněn vydat další rozhodnutí o téže žádosti, aniž by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno, přikročil krajský soud v souladu s § 78 odst. 3 s. ř. s. i ke zrušení jeho rozhodnutí ze dne 2. 11. 2020. Podle § 78 odst. 4 s. ř. s. soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. V této souvislosti je třeba podotknout, že za dané specifické procesní situace nepřipadá v úvahu, aby žalovaný toliko postoupil věc zastupitelskému úřadu, jak bývá obvyklé v případech, kdy soud zruší jak rozhodnutí žalovaného, tak rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu a věc vrátí žalovanému k dalšímu řízení. V daném případě je nezbytné, aby po zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2021 a rozhodnutí zastupitelského úřadu ze dne 2. 11. 2020 další řízení vedl právě žalovaný. Další řízení po nabytí právní moci tohoto rozsudku proto povede žalovaný, který znovu a řádně rozhodne o žádosti o nové posouzení důvodů neudělení víza, tedy o řádném opravném prostředku proti (prvnímu) rozhodnutí zastupitelského úřadu o zamítnutí žádosti o udělení víza č. X. To pochopitelně nebrání žalovanému, aby použil přiměřeně § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu a zrušil toto (první) rozhodnutí zastupitelského úřadu a věc mu vrátil k novému projednání. V případě, že se k takovému postupu uchýlí, musí tak ovšem učinit zákonem předpokládaným způsobem, tedy vydat rozhodnutí na základě přiměřeného použití § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu.

24. Již shora vyčtená pochybení správních orgánů vedou k závěru o důvodnosti žaloby. Na tomto místě pak krajský soud nad rámec shora uvedeného opětovně (viz též bod 24 rozsudku č. j. 52 A 78/2019-93) upozorňuje žalovaného na nedostatky při vedení správního spisu, resp. na to, že zdejšímu soudu zjevně opětovně nebyl předložen veškerý řádně vedený dostupný spisový materiál. Přestože se po vydání předchozího zrušujícího rozsudku jednalo stále o stejné (nikoliv nové) řízení, v předloženém správním spise (povinnost předložit správní spis je dána v § 74 odst. 1 s.ř.s.), který je tvořen svazkem listin bez chronologického řazení a číselného označení, bez spisového přehledu, jsou obsaženy především dokumenty z doby vedení dalšího řízení po vydání prvního rozsudku krajského soudu. Naopak z „prvního kola“ (tedy z doby řízení vedeného před zastupitelským úřadem a žalovaným před podáním první žaloby) se ve správním spise nachází jen několik málo dokumentů (plná moc pro právního zástupce, oddací list, záznamy o pohovorech ze dne 28. 2. 2019, rozhodnutí zastupitelského úřadu, žádost o nové posouzení důvodů neudělení víza včetně přípisu, kterým byla žádost postoupena žalovanému, a rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2019). Správní spis tedy zjevně neobsahuje veškeré písemnosti, které se vztahují k dané věci – srov. podobně § 17 odst. 1 správního řádu a judikaturu s ním související, podle níž ve spisu musí zůstat vše, co svědčí o úkonech správního orgánu a účastníků řízení, neboť jde o materiální „stopu“ postupu řízení; dané pravidlo rozvádí zásadu spisového pořádku, resp. zásadu řádného vedení spisu, jejíž význam byl znám již v dobách římského impéria v podobě zásady „quod non est in actis, non est in mundo“ – co není ve spisech, není na světě (rozsudky NSS ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009-541, publ. pod č. 2119/2010 Sb. NSS, ze dne 18. 12. 2013, č. j. 6 As 81/2013-56, či ze dne 13. 1. 2021, č. j. 1 As 108/2020-44).

25. Dále platí, že je stále použitelný právní názor zachycený v rozsudku Vrchního soudu v Praze 6 A 401/96-6, podle něhož nesourodá změť písemností správního úřadu vztahujících se k věci, která není utříděna (podle hlediska věcného, chronologického, podle toho, zda pochází od správního orgánu nebo účastníka řízení, ani jinak), není správním spisem. Takový svazek listin, jak tomu bylo rovněž v daném případě, soud může vrátit žalovanému a uložit mu usnesením, aby - popř. i cestou spisové rekonstrukce v součinnosti s účastníky řízení - z něj utvořil správní spis a předložil jej soudu, případně může žalovanému uložit pokutu podle § 44 odst. 1 s.ř.s. Pokud správní orgán nevede řádně spisový přehled, neočísluje listiny a chronologicky je neseřadí, nemůže soud ověřit, zda je spis úplný a jaké dokumenty obsahoval v konkrétním časovém okamžiku (rozsudek NSS ze dne 23. 11. 2017, č. j. 1 Afs 340/2016-51). Nevedení spisu v takové podobě, aby byl dostatečným podkladem pro přijaté rozhodnutí, a nepředložení úplného správního spisu k výzvě soudu, jde vždy plně k tíži správního orgánu (srov. rozsudky ze dne 11. 3. 2008, č. j. 1 Afs 7/2008 - 91, ze dne 26. 9. 2012, č. j. 8 Afs 15/2012 - 25, mimo oblast rozhodování podle daňového řádu rovněž rozsudek ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Ans 14/2012 - 35).

26. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalovaný, jakkoliv se může jeho postavení jevit jako specifické ve vztahu ke správnímu orgánu rozhodujícímu v prvním stupni (Velvyslanectví České republiky v Káhiře), má jako každý jiný žalovaný správní orgán povinnost předkládat soudu řádně vedený a chronologicky uspořádaný správní spis. V této věci však žalovaný splnění své povinnosti uložené mu podle § 74 odst. 1 s.ř.s. zůstal mnohé dlužen. Soud proto opětovně apeluje na žalovaného, aby do budoucna svoji povinnost zakotvenou v § 74 s.ř.s. předkládat soudu úplný a řádně vedený správní spis respektoval. Otázka účelovosti manželství 27. Žalobce namítal, že zastupitelský úřad a žalovaný postupovali v rozporu se závazným právním názorem vysloveným v předchozím rozsudku č. j. 52 A 78/2019-93. Této námitce nelze přisvědčit. Krajský soud v daném rozsudku především vytkl žalovanému, že závěr o podvodném jednání (tvrzená lež o nabytí bytu v A.) učinil na základě nedostatečných skutkových zjištění (naopak zjištění učiněná v řízení před soudem nasvědčovala opaku) – tento důvod neudělení víza již po doplnění dokazování zastupitelský úřad ani žalovaný v dalším řízení neuvedl. Krajský soud pak zejména konstatoval, že žalovaný se nezabýval otázkou, zda v případě manželů je naplněn jejich negativní úmysl, tj. úmysl nevést společný rodinný život jako manželé, přičemž žádný z důvodů žalovaným uvedených nesvědčí ani o závěru o obcházení předpisů přistěhovaleckého práva. Zastupitelský úřad a žalovaný v dalším řízení vymezili další důvody, jež dle jejich závěru vedou jednak k závěru o úmyslu nevést společný rodinný život jako manželé, jednak k závěru o obcházení předpisů přistěhovaleckého práva. Takový postup sám o sobě nepředstavuje porušení závazného právního názoru vysloveného ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). To však neznamená, že krajský soud se ztotožňuje s novým hodnocením, jež zastupitelský úřad a žalovaný učinili ve svých rozhodnutích vydaných po předchozím zrušujícím rozsudku zdejšího soudu.

28. Podle § 20 odst. 5 písm. e) zákona o pobytu cizinců, cizinci, který žádá o krátkodobé vízum jako rodinný příslušník občana Evropské unie a sám není občanem Evropské unie a hodlá doprovázet občana Evropské unie na území nebo následovat občana Evropské unie, který na území pobývá, se krátkodobé vízum neudělí, jestliže se dopustil obcházení tohoto zákona s cílem získat vízum k pobytu na území, zejména pokud účelově uzavřel manželství nebo jeho účelově prohlášeným souhlasem bylo určeno otcovství.

29. Zákon o pobytu cizinců pojem účelového manželství nedefinuje. Bližší interpretační vodítko poskytují správním orgánům a soudům Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě Com(2009) 313 final ze dne 2. 7. 2009 a Com(2014) 604 final ze dne 26. 9. 2014 a Příručka pro řešení otázky údajných účelových sňatků, která je přílohou druhého sdělení. Podle této příručky je základním prvkem zneužití předstírané chování, jež je spojeno s absencí záměru sezdaného páru tvořit rodinu jako sezdaný pár a vést skutečný život a k němuž došlo za účelem získání práva na volný pohyb a pobyt podle práva EU. Při prokazování účelovosti manželství je proto nutné prokázat jednak úmysl uzavřením sňatku obejít právní předpisy cizineckého práva a jednak úmysl nevést společný manželský život. Důkazní břemeno přitom nesou státní orgány, zatímco občané EU a jejich rodinní příslušníci nemusí aktivně dokazovat opravdovost uzavřeného manželství. Stačí, pokud rodinný příslušník občana EU doloží vznik manželství, čímž získá právní nárok na pobytové oprávnění, a je na státních orgánech, aby prokázaly, že posuzovaný sňatek je účelový (srov. rozsudky NSS ze dne 29. 10. 2015, č. j. 5 Azs 89/2015-30, ze dne 23. 11. 2017, č. j. 7 Azs 326/2017-21, ze dne 26. 9. 2018, č. j. 10 Azs 68/2018-39).

30. Posouzení, zda se jedná o účelové manželství, je otázkou skutkovou (viz rozsudek NSS ze dne 2. 10. 2013, č. j. 1 As 58/2013-43, bod 23). Správní orgány musí zjistit skutkový stav v takovém rozsahu, aby o závěru o účelovosti manželství neexistovaly důvodné pochybnosti.

31. V rozsudku ze dne 26. 9. 2018, č. j. 10 Azs 68/2018-39, NSS podotkl, že správní orgán nesmí při posuzování manželství zapomínat, že neexistuje jeden společensky akceptovaný model manželství s jasně definovaným obsahem. Lidé mohou uzavírat, a také uzavírají, sňatky z různých pohnutek, proto skutečnost, že manželé uzavřeli manželství mj. i z důvodu řešení pobytové situace jednoho z nich, nedokládá sama o sobě úmysl obejít zákon o pobytu cizinců.

32. Správní orgány ve svém rozhodnutí odkázaly na orientační kritéria zformulovaná Komisí, jež mají napomáhat rozpoznat účelová manželství, a vyjmenovaly ta, jež měl žalobce naplnit. Naplnění některých z těchto kritérií však ještě bez dalšího nevede k závěru o účelovosti manželství. Existence indikativních faktorů je totiž pouze podnětem k tomu, aby správní orgán zahájil vyšetřování, jež podezření na účelovost manželství vyvrátí nebo potvrdí. Vyhodnocení zjištěných skutečností však správní orgán nemůže zaměřit pouze na zjištěné rozpory, ale musí zohlednit rovněž ty skutečnosti, které svědčí ve prospěch žadatele o pobytové oprávnění (srov. rozsudky NSS ze dne 29. 10. 2015, č. j. 5 Azs 89/2015-30, a ze dne 23. 11. 2017, č. j. 7 Azs 326/2017-21) a v případě přetrvávajících pochybností o opravdovosti manželského svazku rozhodnout ve prospěch manželství (srov. rozsudek NSS ze dne 9. 12. 2015, č. j. 4 Azs 228/2015-40).

33. Zastupitelský úřad žalobci a jeho manželce vytkl, že sňatku předcházelo zhruba 34 dní jejich osobní známosti. Žalovaný doplnil, že pár se seznámil na podzim 2017, podle doložených cest se však po seznámení uskutečnila pouze jedna cesta, a to ve dnech 15. 7. 2018 až 26. 7. 2018, následná cesta v srpnu 2018 již byla za účelem svatby; pár se tedy k tak vážnému kroku, jakým je uzavření manželství, rozhodl po 11 dnech osobního kontaktu (doba trvání červencové návštěvy). Jakkoli se to může správním orgánům jevit jako unáhlené, není výjimečné, že manželství bývá uzavíráno po velice krátkých známostech. Zde se však žalobce a jeho tehdy budoucí manželka znali téměř jeden rok, žalovaným akcentovaných 11 dní se týkalo pouze jejich osobních setkání. Proto skutečnost, že žalobce uzavřel s občankou ČR sňatek po relativně krátké známosti, nestačí k závěru, že si ji vzal jen proto, aby mohl v její zemi legálně pobývat (srov. podobně bod 28 rozsudku NSS ze dne 14. 12. 2020, č. j. 3 Azs 380/2019-53).

34. Zastupitelský úřad dále uvedl, že pár nikdy neměl společné bydliště nebo domácnost mimo společné dovolenkové pobyty (manželky) v Egyptě. Krajský soud konstatuje, že i kdyby manželé skutečně nevedli společnou domácnost, nemůže to vést k závěru, že nemají v úmyslu vést společný manželský život. Sdílení společné domácnosti není v manželství právní povinností, a proto z její absence nelze vyvozovat závěr o účelovosti manželství. Z uvedeného tedy vyplývá, že absence společné domácnosti má pro posouzení úmyslu nevést společný manželský život minimální význam, a proto bez doplnění dalších významnějších skutkových zjištění nemůže vést k závěru, že manželství bylo uzavřeno účelově s cílem získat pobytové oprávnění (srov. rozsudky NSS ze dne 9. 12. 2015, č. j. 4 Azs 228/2015-40, bod 64, a ze dne 14. 12. 2020, č. j. 3 Azs 380/2019-53, bod 19). Soud podotýká, že skutečnost, že manželé spolu sdílejí společnou domácnost alespoň v omezené míře v době dovolenkových pobytů manželky v Egyptě, nasvědčuje naopak závěru, že se o účelové manželství nejedná.

35. Co se týče vzájemné komunikace manželů, z protokolů o pohovorech manželů před zastupitelským úřadem se podává, že žalobce plynně hovoří anglicky, přičemž jeho manželka v řízení před správním orgánem prokázala základní (byť nijak zvlášť dobrou) znalost tohoto jazyka. Žalobce pak alespoň v omezené míře ovládá český jazyk (zde je třeba přihlédnout i k faktu, že žalobce dosud nikdy nebyl v ČR, a tudíž patrně nelze očekávat dobrou znalost češtiny, popř. českých reálií). Soud doplňuje, že tvrzení, že pohovor s manželi probíhal za ztížených zvukových podmínek, v důsledku čehož mohla být ovlivněna kvalita odpovědí manželů na otázky položené v cizím jazyce, považuje za věrohodné (nasvědčuje tomu i vyjádření právního zástupce žalobce v závěru protokolu o pohovoru s manželkou žalobce). Používání internetových překladačů pak soud považuje za zcela běžný jev usnadňující vzájemnou (zejména písemnou) komunikaci. Poukazují-li správní orgány na to, že vzájemná komunikace manželů „se od doby posledního šetření nijak nerozvíjí. Je sice stále plna citových projevů, neřeší však nic podstatného a omezuje se na stručné slovní výrazivo“ (str. 2 rozhodnutí zastupitelského úřadu ze dne 2. 11. 2020) a „[p]ár v předložené komunikaci neřeší absolutně žádná vážnější témata spojená s budoucím životem v České republice, např. budoucí zaměstnání žadatele“ (str. 4 napadeného rozhodnutí žalovaného), krajský soud podotýká, že „neřešení vážnějších témat“ právě v písemné komunikaci nemůže být indikátorem účelovosti manželství (nepochybně zdaleka ne každý manželský pár řeší v „messengerové“ komunikaci existenční či jiná vážná témata).

36. Žalovaným odkazovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 2. 7. 2020, č. j. 72 A 8/2020-56, se týkal skutkově odlišné situace (viz zejména bod 46 tohoto rozsudku) – soud zde sice uvedl, že „[v] chatové komunikaci nejsou žádné vážné rozhovory o vztahu, budoucnosti, otázky, které partneři či manželé obvykle řeší, nic vážně míněného, nic o povědomí o (následcích) závažných životních rozhodnutí, nic o společném bydlení a živobytí“, byl to však jeden z mnoha důvodů, pro něž dospěl k závěru o účelovosti manželství, dále soud mimo jiné uvedl, že účastník řízení neprokázal tvrzené úspory, jeho pracovní pozice je nestabilní (měl vystřídat několik zaměstnání v zahraničí, přitom sám uvedl, že nerad cestuje a nerad se cítí jako cizinec), nedoložil žádný důkaz o sňatku, doložená chatová komunikace vzbuzovala pochybnosti o věrohodnosti, ani 9 měsíců po svatbě se manželé vůbec nezabývali tím, kde a z čeho budou žít a bydlet, neznali společné zájmy, účastník řízení nebyl schopen absolvovat pohovor v anglickém jazyce (a v češtině se nenaučil ani základní fráze) a manželé se neshodli v odpovědi na mnoho položených otázek (datum svatby, jak dlouho spolu strávili před svatbou, zda před svatbou žili ve společné domácnosti, zájmy toho druhého, atd.). V odkazovaném rozsudku se tedy (na rozdíl od nyní posuzované věci) jednalo o situaci, kdy mnoho indicií a závažných skutečností nasvědčovalo závěru o účelovosti manželství. Obdobná východiska platí i ve vztahu k žalovaným odkazovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2021, č. j. 9 A 213/2018-102 (viz zejména bod 29) – v onom případě se manželé seznámili přes internet, po seznámení na internetu se setkali před svatbou jen jednou, podruhé pro účely přípravy svatby a potřetí již na svatbu; od svatby se již nesetkali (naopak v nyní posuzované věci manželka cestovala za žalobcem i po svatbě). Jazykové znalosti obou manželů byly slabé, účastník řízení se nehodlal naučit český jazyk. Manželka pak neuváděla věrohodné skutečnosti, proč nemůže následovat manžela do Alžíru. V odkazovaném případě proto argumentace, že pár neřeší zásadní věci pro rodinný život, ve spojení s dalšími důvody oprávněně vedla k závěru o účelovosti manželství.

37. Naproti tomu, manželka žalobce v této věci, jak uvedeno v „Záznamu z pohovoru s manželkou RP EU/žadatelem o krátkodobé vízum“ sepsaném v Káhiře dne 12. 10. 2020, vlastní byt v P. a pracuje jako osoba samostatně výdělečně činná, v Ch. provozuje obchod s X, její měsíční příjem činí cca 20 000 Kč. Manželé hodlají bydlet v uvedeném bytě v P. Tedy zásadní otázka zajištění bydlení manželského páru v České republice není vzhledem k uvedeným majetkovým okolnostem manželky aktuální, resp. je vyřešena, proto ani není dán důvod pro přijímání finančního závazku dlouhodobějšího charakteru manželů či důvod ke konverzaci v tomto ohledu. Tedy, za dané situace nemůže být žalobci správními orgány rozumně vytýkáno, že neřeší v písemné elektronické komunikaci vážná témata spojená s bydlením či případným dlouhodobým finančním závazkem, a to prostě proto, že takové téma ho v současnosti nezatěžuje. Není proto s podivem, že zachycená elektronická konverzace manželů setrvává v rovině vzájemného vyjadřování hluboké citové náklonnosti. Předložená rozsáhlá komunikace ve spojení s množstvím společných fotografií dle závěru soudu naopak svědčí o tom, že se v daném případě o účelové manželství nejedná.

38. Skutečnost, že žalobce nemá hlubší znalosti o České republice, sama o sobě nenasvědčuje účelovosti manželství. Tvrzení žalovaného na str. 5 napadeného rozhodnutí, že žalobce „o život v ČR ve skutečnosti nemá zájem a prostřednictvím sňatku s občankou EU/ČR se snaží získat pouze právo volného pohybu a pobytu v zemích EU, které mu umožní přesídlit do některé ze západoevropských zemí, kde se bude moci opřít o podporu tamějších početných arabských komunit“ a že „[t]vrzení žadatele, že chce vést se svou manželkou rodinný život, považuje tedy MZV ČR za účelové a předstírané“, pak soud považuje za ničím nepodloženou spekulaci.

39. Věkový rozdíl mezi manželi (manželka je starší o cca 13 let a 4 měsíce, nikoliv žalovaným uváděných 14 let) lze považovat za nekonvenční, o účelovosti manželství ovšem nesvědčí. Dle přiložených fotografií pak manželé skutečně spíše působí jako vrstevníci. Ani okolnost seznámení páru v hotelu nic nevypovídá o tom, že by žalobce měl úmysl uzavřením sňatku obejít právní předpisy cizineckého práva, popř. úmysl nevést společný manželský život.

40. Pokud jde o tvrzení zastupitelského úřadu a žalovaného, že potvrzení o zaměstnání žalobce v egyptském hotelu ze dne 14. 3. 2020 se nepodařilo ověřit, krajský soud uvádí, že z předloženého správního spisu se nepodává, že by se zastupitelský úřad či žalovaný jakkoliv pokoušel kontaktovat zaměstnavatele žalobce. Co se týče tvrzené nízké mzdy žalobce (cca 3 000 Kč a stejná částka jako spropitné), která dle žalovaného (viz str. 3 jeho rozhodnutí) má svědčit o tom, že žalobce v recepci vykonává málo kvalifikovanou práci, krajský soud uvádí, že žalovaný ani zastupitelský úřad se nezabýval otázkou, nakolik obvyklá je tato výše mzdy v dané lokalitě a oboru, v němž žalobce pracuje a jaké jsou průměrné výdaje v Egyptě. Pokud žalovaný bez dalšího hodnotil dané zaměstnání žalobce jako málo kvalifikované, jedná se o závěr nepřezkoumatelný. Stejně tak nepřezkoumatelný je závěr zastupitelského úřadu (viz str. 3 jeho rozhodnutí), že žalobce by pravděpodobně nikdy nezískal pobytové oprávnění sám. Krajský soud podotýká, že i kdyby všechny shora uvedené nepřezkoumatelné závěry byly řádně odůvodněné a odpovídaly skutečnosti, nepodával by se z nich závěr o účelovosti manželství žalobce a jeho manželky.

41. Zastupitelský úřad vytýkal žalobci a jeho manželce rozpory v jejich tvrzeních (viz str. 3 jeho rozhodnutí). Připustil, že se manželé shodují v okolnostech seznámení, svatby či svatebního oblečení. Podotkl však, že se rozcházejí v tom, kde proběhl svatební oběd, zda v K. (dle žalobce), nebo v A. (jeho manželka). To žalobce vysvětlil již v žádosti o nové posouzení důvodů neudělení víza ze dne 8. 11. 2020 (viz str. 8) tak, že malé pohoštění se konalo po obřadu v K., velké následně s rodinou v A. Žalovaný se však v napadeném rozhodnutí s touto žalobcovou argumentací nevypořádal. I kdyby se ovšem konalo jen jedno pohoštění a jeden z manželů uvedl nesprávné místo jeho konání, není to dle závěru soudu natolik zásadní rozpor, který by svědčil o účelovosti uzavřeného manželství. Podobně i okolnost, že žalobce sdělil, že jeho manželka pracuje v obchodním centru v P. (ve skutečnosti pracuje v obchodním centru v Ch.), považuje soud za detail – i vzhledem k tomu, že žalobce Českou republiku nezná a vzhledem k tomu, že v P. jeho manželka bydlí, je taková uvedená nepřesnost vcelku pochopitelná. Tyto nepříliš významné rozpory nepochybně nemohou vést k závěru o účelovosti manželství žalobce a jeho manželky. Totéž platí i ve vztahu k faktu, že žalobce nezmínil, že manželce daroval (kromě svatebního prstenu, který uvedl) i zlatý řetízek, a že se manželé neshodli na okruhu dalších osob přítomných na jejich svatbě (žalobce uvedl, že se z jeho rodiny zúčastnila matka, bratr a bratranec, manželka hovořila pouze o bratrovi a bratranci). Žádný z uvedených rozporů nemůže sám o sobě ani ve vzájemných souvislostech vést k závěru, že účelem sňatku bylo získání pobytového oprávnění (srov. podobně bod 25 rozsudku NSS ze dne 14. 12. 2020, č. j. 3 Azs 380/2019-53). Ani skutečnost, že se jednalo o „malou“ či skromnou svatbu, o případné účelovosti manželství nevypovídá vůbec nic; v této souvislosti je třeba připomenout, že žalobcova manželka v řízení před správním orgánem tvrdila, že si velkou svatbu nepřála. Jestliže žalovaný vytýkal žalobci, že svatební fotografie zachycují výhradně snoubence, případně pouze prstýnky, a působí naaranžovaným dojmem, pak je otázkou, zda se nejedná o jev pro svatební fotografie zcela typický, tedy zda typické svatební fotografie svatebního páru zpravidla nepůsobí naaranžovaným dojmem. Je přitom přirozené, že většina profesionálních svatebních fotografií zachycuje pouze novomanžele.

42. Zastupitelským úřadem a žalovaným vymezené důvody dle závěru soudu nesvědčí ani o úmyslu uzavřením sňatku obejít právní předpisy cizineckého práva, ani o úmyslu nevést společný manželský život. Přitom obě tyto podmínky musí být pro závěr o účelovosti manželství naplněny současně (viz výše), a to i k okamžiku rozhodování odvolacího správního orgánu. S ohledem na shora vyslovené závěry považoval soud za nadbytečné v řízení před soudem provádět žalobcem navržené dokazování výslechem jeho manželky a její matky, jakož i zhlédnutím videí ze společného života. Proto těmto důkazním návrhům nevyhověl.

43. Jak plyne z ustálené judikatury, je třeba dokládat snahu obejít zákon o pobytu cizinců, tj. uzavřít svazek pouze za účelem získat pobytové oprávnění, nikoliv nedokonalosti vztahu manželů (viz bod 21 rozsudku NSS ze dne 26. 9. 2018, č. j. 10 Azs 68/2018-39). I pokud by manželé přiznali, že ke sňatku přistoupili proto, že jiné způsoby vyřízení pobytového oprávnění (víza) pro žalobce jsou neúčinné, nelze jim to vyčítat, pokud zároveň žalovaný nedokáže prokázat, že spolu ve skutečnosti nechtějí žít (viz bod 62 rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2021, č. j. 41 A 55/2020-66). Zdejší soud připouští, že prokázání takového úmyslu může být náročné. To nicméně nemůže znamenat, že není třeba trvat na nárocích, které právní úprava a ustálená judikatura vyžadují pro prokázání účelovosti manželství. Závěr a náklady řízení 44. Ze shora vyložených důvodů je v dané věci naplněn důvod zrušení napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího rozhodnutí zastupitelského úřadu (ze dne 2. 11. 2020) dle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., tedy z důvodu podstatného porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, jež mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, jakož i z důvodu nezákonnosti rozhodnutí dle § 78 odst. 1 s. ř. s.

45. Ve světle odůvodnění tohoto rozsudku bude třeba v dalším řízení znovu posoudit důvody neudělení krátkodobého víza žalobci. Žalovaný přitom bude vycházet z toho, že se nepodařilo prokázat takové skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že žalobce uzavřel s občankou České republiky sňatek výlučně za účelem získání práva volného pohybu a pobytu na území členských státu Evropské unie a že zároveň nemá v úmyslu vést se svou manželkou společný život. Soud připomíná, že po nabytí právní moci tohoto rozsudku se řízení dostane do stadia před žalovaným, který bude muset znovu rozhodnout o řádném opravném prostředku proti (prvnímu) rozhodnutí zastupitelského úřadu o neudělení víza.

46. O nákladech řízení rozhodl krajský soud podle zásady úspěchu ve věci zakotvené v § 60 odst. 1 s. ř. s., když úspěšnému žalobci přiznal proti žalovanému náhradu nákladů spočívajících v zaplaceném soudním poplatku z žaloby ve výši 3 000 Kč dle položky 18 bodu 2. písm. a) Sazebníku poplatků jako přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (náhradu nákladů za soudní poplatek z návrhu na vydání předběžného opatření ve výši 1 000 Kč soud žalobci nepřiznal, neboť tento návrh nebyl úspěšný), a dále v právním zastoupení, a to ve třech úkonech právní služby [převzetí věci, podání žaloby, účast na jednání soudu podle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], přičemž sazba za jeden úkon právní služby činí 3 100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Celkem tedy za jeden úkon právní služby náleží 3 400 Kč, za tři úkony právní služby činí náhrada nákladů řízení 10 200 Kč. Právní zástupce žalobce je plátcem DPH, proto se částka ve výši 10 200 Kč zvyšuje dle § 57 odst. 2 s. ř. s. o sazbu daně ve výši 2 142 Kč. Přiznané náklady řízení proti žalovanému tak činí celkem 15 342 Kč. Platební místo bylo určeno v souladu s § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“), ve spojení s § 64 s. ř. s. Lhůta ke splnění uložené povinnosti byla určena jako přiměřená charakteru uložené povinnosti v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.