Č. j. 52 A 51/2021-64

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Dvořáka a soudců Aleše Korejtka a Petry Venclové ve věci žalobce: D. N. C. státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, zastoupen Vratislavem Tauberem, advokátem, sídlem 28. října, 602 00 Brno, proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 2. 2021, č. j. X, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 2. 2021, č. j. X, jímž byla ve spojení s rozhodnutím správního orgánu prvého stupně podle § 77 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 326/1999 Sb.“ či „zákon o pobytu cizinců“), zrušena platnost povolení k trvalému pobytu žalobce na území České republiky, neboť žalobce byl pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce přesahující 3 roky [konkrétně se jednalo o nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a za zločin porušení práv k ochranné známce a jiným označením dle § 268 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku].

2. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, v níž namítal, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav, neboť se „podrobně nezabývaly aktuálním rodinným a soukromým životem“ žalobce, již vůbec pak aktivně nevyhledávaly skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce (z čehož žalobce dovozuje, že „přístup“ správních orgánů byl „neobjektivní“ a nikoliv „nestranný“). V důsledku tohoto nesprávného postupu správních orgánů pak nebyla řádně zhodnocena „přiměřenost napadeného rozhodnutí o zrušení pobytu do rodinného a soukromého života žalobce a do života jeho dětí“. Dle žalobce nebyl též „definován“ a „dostatečně posouzen“ nejlepší zájem dítěte. V této souvislosti žalobce akcentoval především zájem svého nejmladšího dítěte [žalobce má dvě další děti (13 a 14 let), které však v současnosti žijí ve Vietnamu], sedmiletého syna, jenž je svěřen do péče bratra žalobce a bratr žalobce se o něj řádně stará. Pokud by dle žalobce byl syn „dále nucen vyrůstat bez rodičů, mělo by to do jeho práv a jeho zájmu nepochybně významný negativní dopad“. Žalobce připustil, že v průběhu řízení před správními orgány neuvedl nic konkrétního o citových vazbách ke svému synovi a neuvedl, jaký konkrétní negativní dopad do práv syna rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu bude mít, nicméně dle žalobce „je zcela zřejmé, že dítě potřebuje svoje rodiče, i když se o něj dokáží postarat jiní lidé“. O svých dalších dvou dětech žalobce v žalobě (obdobně jako v řízení před správními orgány) nic konkrétního neuvedl. Žalobce následně žalovanému vytknul i to, že „měl povinnost také zvážit, v jaké míře byl trestný čin spáchán vůči dětem a míru ohrožení jejich řádného vývoje v případě, kdy rodič zůstane na svobodě“. Žalobce též zdůraznil, že všechny jeho děti mají na území České republiky povolen trvalý pobyt, „celá rodina je do české společnosti perfektně integrovaná“, mají zde „rodinné, sociální a pracovní zázemí“ a žalobce s manželkou, které byla taktéž zrušena platnost povolení k trvalému pobytu, v České republice chtějí žít. Ze všech výše uvedených důvodů by dle názoru žalobce mělo být rozhodnutí žalovaného zrušeno a věc by měla být žalovanému vrácena k dalšímu řízení.

3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě [jež není třeba podrobně rekapitulovat, neboť jeho obsah účastníci znají, nadto v řízení byl žalovaný úspěšný, přičemž v odůvodnění rozsudku je třeba vypořádat základní námitky toho účastníka, kterému soud za pravdu nedal; ostatně rozhodnutí soudu je primárně reakcí na žalobní námitky, teprve až v druhé řadě - a pouze tehdy, je-li to pro vyjasnění stěžejních otázek nezbytné - případně může reagovat i na vyjádření k žalobě (srov. shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 6. 2021, č. j. 10 Afs 405/2020 – 41, bod 9)] setrval na závěrech obsažených v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, které je dle jeho názoru věcně správné a zákonné, a navrhl, aby soud žalobu zamítl.

4. Soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“) žalobou napadené rozhodnutí [přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.)] a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

5. Předně soud zdůrazňuje, že obsah a kvalita žaloby předurčuje podobu rozhodnutí soudu, protože míra podrobnosti odezvy správního soudu je závislá na tom, jak detailně své námitky žalobce v žalobě formuluje. Omezí-li se žalobce na pouhá obecná konstatování, nemůže na ně správní soud reagovat jinak než srovnatelně obecně (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 9. 2018, č. j. 8 Afs 170/2018 – 36, bod 20). Žalovaný na 6 stranách žalobou napadeného rozhodnutí (a správní orgán prvého stupně na 9 stranách) podrobně odůvodnil své závěry, přičemž proti zevrubné a promyšlené argumentaci žalovaného žalobce v žalobě postavil v podstatě totožné námitky, jaké uplatnil v odvolání,1 aniž by předložil konkrétní relevantní konkurující argumentaci zpochybňující správnost závěrů žalovaného [za žalobní (či kasační) námitku přitom nelze i dle Nejvyššího správního soudu „rozhodně považovat pouhé negace pečlivě odůvodněných závěrů“ správních orgánů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2019, č. j. 5 Afs 126/2017 - 43, bod 50)]. Vzhledem k tomu, že žaloba neobsahuje dostatečně konkrétní názorovou oponenturu vedoucí ke zpochybnění závěrů správních orgánů, nebude soud hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, které již přesvědčivě vyslovily správní orgány (podobně srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2014, č. j. 6 As 54/2013 – 128, popř. rozsudek téhož soudu ze dne 4. 3. 2015, č. j. 6 As 72/2014 – 88), a proto bude soud tam, kde se se závěry správních orgánů shodne, na tyto odkazovat [není totiž smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené - tuto praxi aproboval i Evropský soud pro lidská práva a Ústavní soud (srov. např. nález ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. III.ÚS 1889/20)], event. je stručně zopakuje.

6. Soud též připomíná, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek odpovědi na každou námitku, resp. argument. Rozsah reakce na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení), případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní - tzn., že na námitky lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí orgán veřejné moci prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí [„není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), bod 68]. Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok jeho rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. nález ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08, bod 24), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci – pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů – nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly (k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2020, č. j. 9 As 1 Uvedení konkrétních žalobních námitek [§ 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] přitom nelze nahradit opakováním námitek uplatněných v opravném prostředku či snad pouhým odkazem na takové podání, a to proto, že námitky obsažené v opravném prostředku směřovaly proti jinému rozhodnutí, než které je předmětem přezkumu soudem [k tomu srov. shodně např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2007, č. j. 8 Afs 55/2005-74, ze dne 29. 2. 2008, č. j. 8 Afs 98/2007-73, a ze dne 9. 7. 2019, č. j. 7 Afs 161/2018 – 28, bod 13; tyto závěry Nejvyššího správního soudu obstály i v testu ústavnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 1841/07)]. Ostatně i Nejvyšší správní soud v řízení o kasačních stížnostech setrvale judikuje, že „uvedení konkrétních stížních námitek nelze nahradit zopakováním či parafrází námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než která jsou předmětem přezkumu Nejvyššího správního soudu“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2019, č. j. 7 Afs 119/2018 – 29, bod 13), resp., že „uvedení konkrétních kasačních námitek nelze bez dalšího nahradit zopakováním námitek uplatněných v předchozích podáních nebo pouhým odkazem na tato podání“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2020, č. j. 5 Afs 155/2019 – 40, bod 10). 413/2018 – 43, bod 21). Z výše uvedených důvodů proto např. soud není povinen reagovat na košatou a obsáhlou žalobu stejně košatým a obsáhlým rozsudkem (shodně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2015, č. j. 10 Afs 18/2015 – 48, bod 35, popř. rozsudky téhož soudu ze dne 5. 2. 2021, č. j. 5 As 140/2019 – 93, bod 41, a ze dne 5. 3. 2021, č. j. 5 As 267/2019 – 106, bod 66). Implicitně lze samozřejmě vypořádat i důkazní návrhy účastníků řízení (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 35/19, bod 62).

7. Konečně je vhodné ve vztahu k samotnému soudnímu přezkumu dodat i to, že pojem „úplný přezkum“ (plná jurisdikce) není Evropským soudem pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 20. 10. 2015 ve věci č. 40378/10 – Fazia Ali proti Spojenému království) vykládán doslova a Evropský soud pro lidská práva se v zásadě spokojí, bude-li přezkum dostatečný (sufficient review). Je třeba též přihlédnout ke zvláštnostem řízení ve správním soudnictví, v rámci něhož může být skutkový přezkum v zásadě omezený a soudní orgán se může zaměřit spíše na přezkum předchozího řízení než na přijímání skutkových závěrů. Z článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dle Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá právo na přístup k soudu, který může nahradit názor správního orgánu svým vlastním názorem; v této souvislosti Evropský soud pro lidská práva zdůrazňuje, že musí být respektována rozhodnutí správních orgánů založená na vhodnosti (expediency), která jsou mnohdy přijímána ve specializovaných oblastech práva (srov. např. Bryan proti Spojenému království, č. 19178/91, rozsudek ze dne 22. 11. 1995, § 47).

8. K jednotlivým žalobním námitkám soud uvádí, že v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí (které tvoří společně s rozhodnutím správního orgánu prvého stupně jeden celek) jsou zmíněny podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se žalovaný řídil při jejich hodnocení a při aplikaci právních předpisů, v odůvodnění jsou též srozumitelně popsány veškeré důvody výroku rozhodnutí a jsou v něm též vypořádány všechny základní námitky žalobce. Žalovaný zjistil v souladu s § 3 správního řádu stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro soulad jeho rozhodnutí s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu. Napadené rozhodnutí tak není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (nedostatkem důvodů nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění rozhodnutí) nebo pro nesrozumitelnost a ani netrpí jinou vadou, která by opodstatňovala postup dle § 76 s. ř. s. Ostatně sám žalobce formuloval námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci velmi obecně a nespecifikoval, jaké zcela konkrétní skutečnosti podstatné pro řízení nebyly zjištěny, ač zjištěny být měly, ani ke kterým konkrétním skutkovým okolnostem případu nebylo přihlédnuto. V žalobě žalobce ani nesporoval skutková zjištění správních orgánů týkající se jeho soukromého a rodinného života a v zásadě je pouze zopakoval, resp. parafrázoval. Zejména žalobce nezpochybnil to, že jeho manželce byla též zrušena platnost povolení k trvalému pobytu, že jeho manželka taktéž ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí vykonávala nepodmíněný trest odnětí svobody (v délce 4 let), že se dvě (třináctiletý syn a čtrnáctiletá dcera) ze tří dětí žalobce nacházejí ve Vietnamu a že nejmladší dítě žalobce (sedmiletý syn) bylo svěřeno do péče bratra žalobce, který se o něj řádně stará a syn žalobce si na strýce zvykl.

9. Na tomto místě soud zdůrazňuje, že pokud se žalobce domníval, že v řízení dosud nebyly zjištěny všechny rozhodné skutečnosti týkající se jeho soukromého a rodinného života, event. nejlepšího zájmu jeho nezletilých dětí, měl na to správní orgány upozornit. Žalobce však v průběhu správního řízení zůstal v tomto ohledu pasivní, před vydáním prvostupňového rozhodnutí ke svému soukromému a rodinnému životu uvedl pouze to, že na území České republiky žije jeho nezletilý syn, který navštěvuje základní školu. V odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně pak žalobce jen zopakoval skutková zjištění správního orgánu, v průběhu odvolacího řízení neuvedl nic. Přitom i v řízení zahajovaném ex officio je na cizinci, aby přesvědčivým způsobem tvrdil, že v jeho případě existuje překážka zrušení trvalého pobytu spočívající v nepřiměřeném zásahu do jeho soukromého nebo rodinného života, a aby o tom nabídl důkazy, neboť je to právě tento cizinec, jemuž jsou takové skutečnosti známy především (z poslední doby srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2021, č. j. 3 Azs 6/2019 – 42, bod 35, či rozsudky téhož soudu ze dne 30. 8. 2017, č. j. 2 Azs 179/2017-38, a ze dne 30. 3. 2017, č. j. 9 Azs 313/2016-41). Pokud tedy byl žalobce přesvědčen, že např. jeho manželka či jeho děti mohly přispět k lepšímu zjištění skutkového stavu věci, respektive že mohly jakkoli podpořit jeho argumentační pozici, nic mu nebránilo navrhnout provedení jejich výslechu, předložit jejich vyjádření apod. (srov. shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2021, č. j. 3 Azs 6/2019 – 42, bod 35). Nic z toho žalobce neudělal, přičemž z důvodů výše popsaných nemůže nyní správním orgánům vytýkat, že jeho pasivitu nesuplovaly vlastní zvýšenou aktivitou.

10. K meritu sporu uvádí soud následující:

11. Podle § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce přesahující 3 roky anebo byl cizinec opakovaně pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.

12. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí, že při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí. Podle odst. 3 daného ustanovení přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán posuzuje pouze v případech, kdy to tento zákon výslovně stanoví.

13. Z citovaných právních norem plyne, že v řízení vedeném dle § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců správní orgán pouze zjišťuje a vyhodnocuje, zda byl cizinec pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce přesahující 3 roky (tato podmínka byla v nyní projednávané věci splněna - žalobce to ani v žalobě nezpochybňuje), či alternativně, zda byl opakovaně pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Správní orgány správně zdůraznily, že obecné posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu do rodinného a soukromého života cizince provedl v § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců již zákonodárce. Jak uvedl Nejvyšší správní soudu ve svých rozsudcích ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019 - 39, ze dne 23. 3. 2017, č. j. 10 Azs 249/2016 - 47, či ze dne 5. 12. 2018, č. j. 1 Azs 377/2018 - 32, řízení vycházející z naplnění skutkových podstat vyjmenovaných v § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zákonodárce pojal tak, aby ministerstvo nemuselo v každém jednotlivém případě zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince dle § 174a zákona o pobytu cizinců. Z judikatury Nejvyššího správního soudu však rovněž vyplývá, že správní orgány jsou povinny se zabývat, nad rámec jejich povinnosti stanovené v § 174a zákona o pobytu cizinců, možným porušením čl. 8 Úmluvy, který je přímo aplikovatelný (k tomu např. rozsudek ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Azs 422/2017 - 29), a to v situaci, kdy účastník před správními orgány sám nepřiměřenost zásahu do svého soukromého a rodinného života a porušení čl. 8 Úmluvy dostatečně konkrétně namítne (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2018, č. j. 6 Azs 201/2016 - 46, ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019 - 39, ze dne 12. 12. 2019, č. j. 10 Azs 310/2019 - 32, ze dne 23. 12. 2019, č. j. 10 Azs 262/2019 - 31, či ze dne 19. 12. 2019, č. j. 10 Azs 263/2019 - 30).

14. Jak již bylo zmíněno výše, žalobce se během řízení před správním orgánem prvého stupně pouze zmínil, že na území České republiky „žije jeho nezletilé dítě“. Správní orgány si opatřily zprávy orgánů sociálně-právní ochrany dětí, z nichž zjistily, že dvě nezletilé děti (13 a 14 let) žalobce žijí ve Vietnamu, manželce žalobce bylo zrušeno povolení k trvalému pobytu a bude nucena stejně jako žalobce opustit území České republiky. Správní orgány uvedly, že za těchto okolností nelze hovořit o nepřiměřenosti dopadů žalobou napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Pokud jde o nejmladšího syna žalobce, pak o toho dlouhodobě řádně pečuje bratr žalobce, na nějž je syn žalobce zvyklý a lze mít za to, že syna žalobce se strýcem pojí vzájemné citové vazby. V zájmu nezletilého je vyrůstat ve stabilním výchovném prostředí a pokračovat ve školním vzdělávání. Tyto zájmy nezletilého nebudou v důsledku vydání žalobou napadeného rozhodnutí dotčeny, neboť nezletilý syn žalobce má na území České republiky povolen trvalý pobyt a bude moci v České republice zůstat v péči svého strýce, přičemž bude pouze na jeho rodičích, zda po vykonání trestu odnětí svobody i se synem vycestují do země původu, nebo budou postupovat jinak. Žalobci ani jeho manželce totiž nebyl žalobou napadeným rozhodnutím zakázán vstup na území České republiky a mohou se sem za podmínek stanovených obecně závaznými právními předpisy vrátit. Dle správních orgánů tak dopady rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu do rodinného a soukromého života žalobce a do práv jeho nezletilých dětí nebudou nepřiměřené, jde naopak o opatření, které je nezbytné v zájmu hospodářského blahobytu země, předcházení zločinnosti a rovněž v zájmu ochrany práv a svobod druhých, jelikož žalobce se opakovaně dopouštěl úmyslného jednání, které směřovalo proti ekonomickým zájmům České republiky, tedy státu, který mu umožnil, aby se na jeho území se svou rodinou usadil a využíval výhod plynoucích ze získaného pobytového oprávnění. Ostatně rodina žalobce se již musela vypořádat s dlouhodobým odloučením zaviněným žalobcem, když žalobce vykonává trest odnětí svobody v trvání 5 let.

15. Ze shora uvedeného je zcela zřejmé, že správní orgány se řádně (v míře odpovídající kvalitě a konkrétnosti tvrzení žalobce) zabývaly přiměřeností dopadů žalobou napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce i zájmy jeho dětí (zejména pak jediného nezletilého dítěte dosud pobývajícího na území České republiky), přičemž dospěly k závěru, že k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života žalobce ani do práv dětí žalobce nedojde. Soud se s jejich úvahami, na kterých neshledává nic neobjektivního či zaujatého, ztotožňuje. Znovu je nutno na tomto místě zdůraznit, že samotný fakt, že žalobce má na území České republiky nezletilé dítě, nemůže převážit nad zásadním porušováním českého právního řádu, kterého se svou trestnou činností dopustil (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2018, č. j. 7 Azs 279/2018 – 44, bod 28, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2020, č. j. 2 Azs 196/2019 – 27, bod 19). Zásada nejlepšího zájmu dítěte není, slovy ESLP, „trumfovou kartou“, která přebije jakékoliv v konfliktu stojící pravidlo.

16. Pouze pro úplnost soud dodává, že přímým důsledkem žalobou napadeného rozhodnutí navíc není nucený návrat žalobce do domovského státu, neboť do práva na respektování rodinného a soukromého života může fakticky přímo zasáhnout až rozhodnutí bezprostředně vedoucí k nucenému opuštění země, které teprve tvrzené vytvořené vazby přetne (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 32/11). Dále zrušení platnosti trvalého pobytu, na rozdíl od správního vyhoštění, neznamená absolutní překážku pobytu žalobce v České republice. Možnost vstupu do České republiky mu zůstane zachována, žalobce tedy může udržovat kontakt se členy své rodiny a při splnění zákonných podmínek usilovat i o zisk pobytového oprávnění (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2021, č. j. 2 Azs 245/2020 – 41, bod 21). O syna žalobce (jehož pobytový status není odvozen od pobytu žalobce a syn žalobce tak může zůstat nadále na území České republiky v péči strýce jako dosud a styk s rodiči realizovat prostřednictvím institutů zakotvených v zákoně č. 326/1999 Sb., nerozhodnou-li se jeho rodiče, že se syn společně s nimi navrátí do Vietnamu, kde žijí další dvě nezletilé děti žalobce), jak plyne z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, se již od 1. 1. 2017 staraly převážně jiné osoby a v současnosti je syn žalobce svěřen do péče strýce, na kterého je zvyklý od útlého věku a u něhož má odpovídající zázemí. Nepochybně tak došlo k oslabení tvrzených vazeb žalobce k synovi již v důsledku dlouhodobého výkonu trestu odnětí svobody. Za těchto okolností nelze mít tvrzení žalobce o existenci reálných silných vazeb žalobce k synovi nejen za prokázané, ale ani za věrohodné. Soud tímto konstatováním nijak nesnižuje případné emoční vazby mezi žalobcem a jeho nejbližšími rodinnými příslušníky, nemá však za prokázané, že by tyto byly takové intenzity, aby znemožnily rozhodnout o zrušení trvalého pobytu žalobce. Nicméně i kdyby přesto byl vztah žalobce k nezletilému synovi natolik silný, jak žalobce naznačuje, nelze předpokládat, že by jej mohlo výrazně narušit žalobcovo vycestování z České republiky, pokud mu nebyl uložen zákaz opětovného návratu po určitou dobu (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2021, č. j. 1 Azs 43/2021 – 32, bod 32). Nezletilý syn žalobce ostatně již překonal trvající odloučení v době, kdy byl žalobce ve vazbě, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že by případné dočasné odloučení neměl zvládnout i nyní (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2020, č. j. 3 Azs 205/2020 – 48, bod 20). Pro úplnost soud dodává, že Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku č. j. 1 Azs 296/2018 - 35 konstatoval, že „vzhledem k částečné konsolidaci situace na zastupitelském úřadě v Hanoji spojované s nefunkčností tzv. Visapointu by nemělo jít o nijak dlouhodobé odloučení od rodiny, ale pouze o její dočasné rozdělení z důvodu legalizace pobytu jednoho z jejích členů“. I s ohledem na toto stanovisko má soud za to, že případné vycestování žalobce by nemělo být natolik dlouhodobé, aby mohlo nepřiměřeně zasáhnout do jeho soukromého a rodinného života, případně do života jeho nezletilého dítěte (srov. opět shodně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2021, č. j. 1 Azs 43/2021 – 32, bod 33). Žalobce, jeho manželka i další dvě děti (které mají na území České republiky povolen trvalý pobyt) se mohou do České republiky vrátit. Bude tedy na žalobci, resp. jeho rodinných příslušnících, aby zvolili vhodný způsob vzájemného kontaktu a rodinného soužití, který bude možný navzdory zrušení žalobcova trvalého pobytu jako nejvyššího stupně pobytového oprávnění. Soud si je nepochybně vědom toho, že realizace vzájemného kontaktu nemusí být prosta komplikací [v této souvislosti soud zdůrazňuje, že není jeho povinností (a ani povinností správních orgánů) zkoumat, jakým způsobem má být kontakt realizován – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2020, č. j. 2 Azs 196/2019 – 27, bod 19], nelze však zapomínat na to, že původcem případných nepříznivých dopadů zrušení povolení k trvalému pobytu do života žalobce a jeho rodiny není nikdo jiný než on sám (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 Azs 65/2017-31, či rozsudek téhož soudu ze dne 1. 4. 2021, č. j. 1 Azs 485/2020 – 32, bod 13). Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudky ze dne 18. 6. 2015, č. j. 7 Azs 75/2015-34, ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 Azs 65/2017-31, a ze dne 14. 3. 2017, č. j. 5 Azs 274/2016- 42), žalobce mohl s ohledem na své protiprávní jednání a trestnou činnost předvídat, že takové jednání může vést ke zrušení jeho povolení k trvalému pobytu. Při páchání úmyslné trestné činnosti si mohl a měl být vědom důsledků, které s sebou odhalení jeho trestné činnosti ponese, a to jak v rovině trestněprávní, tak v rovině pobytové (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. IV. ÚS 108/97, či usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. III.ÚS 3701/18, bod 13). Žije-li cizinec na území státu, jehož není občanem, musí počítat s tím, že zavrženíhodné jednání směřující proti závažným právem chráněným zájmům tohoto státu, jehož se dopustí, může s velkou pravděpodobností vyústit v zánik jeho práva na území daného státu nadále pobývat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2016, č. j. 2 Azs 147/2016-30, a ze dne 6. 9. 2018, č. j. 7 Azs 279/2018-44).

17. Soud souhlasí s žalobcem v tom, že obecně platí, že „každé dítě potřebuje kontakt a přímý styk se svými rodiči“, o ten však, jak bylo vysvětleno pod bodem 16, syn žalobce nepřijde. V této souvislosti soud nemůže nepoznamenat, že mu není zřejmé, proč se žalobce dovolává vazeb ke svému nezletilému synovi žijícímu na území České republiky a neakcentuje též potřebu kontaktu se dvěma svými dalšími nezletilými dětmi žijícími dlouhodobě v zemi původu žalobce. Žalobce též zcela pomíjí možnost, že by rodina žalobce mohla rodinný život realizovat i v zemi původu žalobce. Soud samozřejmě nepopírá, že každé přesídlení rodiny z místa na místo (či přímo ze země jedné do země jiné) je spojeno s jistými obtížemi, dopady případného návratu do země původu na žalobce však budou srovnatelné s dopady rozhodnutí žalobce opustit vlast a vycestovat na území České republiky, a proto je nelze hodnotit jako neúnosné, zvláště když ho v domovské zemi očekávají příbuzní a další dvě nezletilé děti. Pokud jde o případné dopady změny prostředí na nezletilého syna žalobce v péči bratra žalobce (syn zjevně vyrůstá v bilingvním prostředí), bude především věcí rodičů a vietnamských pedagogických pracovníků, aby synovi žalobce umožnili adaptaci na nové prostředí.

18. Odmítnout je třeba i tvrzení žalobce, že „celá rodina je do české společnosti perfektně integrovaná“. Žalobce a jeho manželka se opakovaně dopouštěli protiprávního jednání poškozujícího ekonomické zájmy České republiky. Svým chováním na území České republiky jasně deklarovali svůj postoj k právnímu řádu hostitelské země, nelze je tedy považovat za integrované do české společnosti. Irelevantní je též to, že zde žalobci mají „sociální a pracovní zázemí“. Jak již bylo vysvětleno výše, veřejný zájem na zbavení trvalého pobytu převážil nad ochranou jejich soukromého a rodinného života (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2018, č. j. 7 Azs 279/2018 – 44, bod 28).

19. Již vůbec pak soudu není zřejmé, proč by správní orgány měly zvažovat při rozhodování o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců „v jaké míře byl trestný čin spáchán vůči dětem a míru ohrožení jejich řádného vývoje v případě, kdy rodič zůstane na svobodě“, neboť tyto skutečnosti jsou z pohledu hypotézy zmiňované právní normy irelevantní. Pokud by snad taková úvaha měla být činěna s ohledem na nejlepší zájem nezletilých dětí, pak je zjevné, že v případě hospodářských trestných činů by šlo o úvahu zcela nadbytečnou.

20. Soud tedy uzavírá, že základní žalobní námitky nebyly důvodné, a proto žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl (výrok I). Rozhodl přitom bez jednání, když zákonem stanovené podmínky pro takový postup byly splněny (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Žalobce nebyl v řízení úspěšný, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s. a contrario). Žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení vzdal, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).