Č. j. 52 Af 58/2019-51

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Petry Venclové, Ph.D. a JUDr. Aleše Korejtka v právní věci žalobce: LEMITECH s.r.o., IČ 27516393 sídlem Morašice 7, 56951 Morašice zastoupená advokátem JUDr. Milanem Jelínkem sídlem sokolovská 5/49, 186 00 Praha -Karlín proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, IČ 72080043 sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 7. 2019, č.j. 29857/19/5200-11433- 711413, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Rozhodnutím žalovaného uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku byla podle § 116 odst. 1 písm. c/ zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále „daňový řád“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzen dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob vydaný Finančním úřadem pro Pardubický kraj (dále „správce daně“) dne 4. 6. 2018, č.j. 1216308/18/2805-50522-604952, kterým byla podle zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „ZDP“) a podle § 147, § 143 odst. 1, 3 zák. č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“) žalobci doměřena: daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 ve výši 368 410,- Kč a současně mu vznikla zákonná povinnost uhradit penále ve výši 73 682,- Kč.

2. Daň z příjmů právnických osob byla žalobci doměřena, neboť žalobce dle správce daně neprokázal oprávněnost uplatnění daňových nákladů dle ust. § 24 odst. 1 ZDP, jednalo se o náklady ve výši 155 900,- Kč na pořízení reklamních předmětů a zboží a o náklady ve výši 15 934,- Kč v podobě odpisů majetku (reklamní bloky) od společnosti TURUS s.r.o. (dále též jen „TURUS“) a dále o náklady ve výši 873 320,- Kč na pořízení reklamních předmětů a reklamních služeb a náklady ve výši 21 625,- Kč v podobě odpisů majetku (produktové fotografie) od společnosti KUTUR s.r.o. (dále též jen „KUTUR“).

3. Žalobce napadl žalované rozhodnutí v plném rozsahu žalobou podanou podle § 65 a násl. zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“).

4. Dne 17. 6. 2015 byla u žalobce zahájena daňová kontrola na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 a za jednotlivá zdaňovací období roku 2013 na daň z přidané hodnoty. Dne 11. 11. 2016 vydal správce daně výzvu, v níž vyzval žalobce k prokázání toho, zda specifikované náklady byly vynaloženy dle ust. § 24 odst. 1 ZDP. Zjištění správce daně jsou obsažena ve výsledku kontrolního zjištění, když správce daně shledal neoprávněné uplatnění některých výdajů (nákup dárkových poukázek, pořízení materiálu, zboží, reklamních předmětů, čištění oděvů, telekomunikační služby, ubytování, parkovné, pronájem konferenčních prostor a techniky, pronájem sklípku, bowlingové dráhy, sálů a salónků, oprávněnost uplatnění účetních odpisů a odpisů majetku u odpisové skupiny 1). Na základě uvedeného zjištění, k němuž měl žalobce možnost vyjádřit se do 15. 11. 2017, zvýšil správce daně základ daně o částku 1 938 588 Kč. Dne 15. 11. 2017 se žalobce vyjádřil pouze k nákladům na zajištění školení od dodavatele P.U.B. 06 s.r.o. a k fakturám přijatým od dodavatele TURUS a od dodavatele KUTUR a navrhl provedení výslechu svědka M. U. a J. T. Správce daně provedl svědecké výslechy uvedených osob a obstaral od České správy sociálního zabezpečení informace o údajných zaměstnancích dodavatelů KUTUR a TURUS, a to pana L. P. a pana I. M. Uvedené důkazy nevedly ke změně závěrů správce daně, které byly vyjádřeny ve zprávě o daňové kontrole, která byla se zástupcem žalobce projednána dne 1. 6. 2018. Správce daně nevyhověl návrhu žalobce na stanovení lhůty k vyjádření se, pročež zástupce žalobce s tím, že došlo ke korekci na dani z příjmů právnických osob, odmítl podepsání zprávy o daňové kontrole. Dle správce daně došlo ke kontumačnímu projednání zprávy o daňové kontrole podle § 88 odst. 6 daňového řádu. Následně správce daně vydal shora uvedený dodatečný platební výměr. Žalovaný k odvolání žalobce vytýkané procesní pochybení správce daně uznal a v průběhu odvolacího řízení umožnil žalobci podle § 115 daňového řádu, aby se seznámil se zjištěnými skutečnostmi. Dne 25. 1. 2019 žalobce bylo žalovanému doručeno vyjádření, v němž žalobce navrhl provedení výslechu svědka L. P. a I. M. Tyto výslechy byly k pokynu žalovaného správcem daně provedeny. Následně bylo žalobci fakticky umožněno, aby se seznámil s podklady pro vydání rozhodnutí v souladu s § 36 odst. 3 daňového řádu. Žalovaný poté odvolání žalobce zamítl a napadený dodatečný platební výměr potvrdil.

5. Žalobce se v žalobě vymezil proti neuznaným výdajům podle § 24 odst. 1 ZDP, které spočívaly v pořízení reklamních předmětů od společností TURUS a KUTUR. Žalobce namítá, že jako daňový subjekt unesl své důkazní břemeno a prokázal všechny relevantní skutečnosti, které jsou podmínkou daňové uznatelnosti výdajů vynaložených na pořízení reklamních předmětů od společností TURUS a KUTUR. Žalobce uvádí, že předložil formálně správné doklady (faktury, objednávky a dodací listy), fotografie reklamních předmětů a vzorky jednotlivých reklamních předmětů, čímž nesporně unesl své prvotní důkazní břemeno. Pochybnosti správce daně o okamžiku faktické úhrady závazků žalobce vůči společnosti TURUS (žalobce svůj závazek evidoval jako neuhrazený, zatímco svědek J. T. vypověděl, že fakturovaná částka byla žalobcem uhrazena) a okolnost absence účetnictví jeho dodavatelů, tj. společnosti TURUS a KUTUR, nejsou způsobilé ke zpochybnění věrohodnosti jeho účetnictví a jiných jím předložených dokladů, přičemž posléze uvedená skutečnost, skutečnost, že účetnictví dodavatele není správci daně k dispozici, není dle žalobce ve vztahu k věrohodnosti jeho účetnictví vůbec relevantní. Pokud jde o rozpor ohledně okamžiku faktické úhrady, pak ani ten dle žalobce nemůže svojí intenzitou založit pochybnosti o správnosti jeho daňového tvrzení. Žalobce je přesvědčen, že žalovaný žádné relevantní pochybnosti o daňových tvrzeních žalobce neprokázal, a proto na žalobce důkazní břemeno nepřešlo. Z napadeného rozhodnutí plyne, že správce daně a žalovaný sporují splnění první z podmínek daňové uznatelnosti, tj. sporují skutečné vynaložení tvrzených výdajů žalobcem. Správce daně přitom žádné konkrétní pochybnosti týkající se rozsahu obdržených plnění neprokázal. Dle žalobce není srozumitelné, kterou ze zákonem definovaných podmínek daňové uznatelnosti výdajů žalovaný vlastně pojmem rozsah zpochybňuje. Dle žalobce identita dodavatele není pro účely prokázání daňové uznatelnosti výdajů relevantní a sám žalovaný tuto ani ve výčtu podmínek daňové uznatelnosti (bod 30 žalovaného rozhodnutí) neuvádí.

6. Dále žalobce nesouhlasí s vyhodnocením provedených důkazů. Konkrétně nesouhlasí s hodnocením svědecké výpovědi jednatele TURUS a KUTUR, pana J. T., když má za to, že svědek dodání zboží jím zastupovanými společnostmi zcela jednoznačně potvrdil, on osobně vystavil daňové doklady, přičemž je nerozhodné, že nebyl schopen označit konkrétního dodavatele, neboť tato skutečnost se již netýká daňové povinnosti žalobce, který nese důkazní břemeno pouze ve vztahu ke svému dodavateli. Žalobce nemůže být odpovědný za to, že jednatel dodavatele není s časovým odstupem schopen označit přesně svého dodavatele. Stejně tak nelze žalobci klást k tíži, že správce daně nemá k dispozici účetnictví dodavatelů. Dle žalobce provedl žalovaný hodnocení důkazních prostředků tendenčně a svévolně a bez zřetele k tomu, že výpověď pana T. nebyla vyvrácena jinými důkazními prostředky. Žalobce je přesvědčen, že identita dodavatele prokázána byla, neboť dodání zboží potvrdil i jednatel obou společností pan T., který rovněž uvedl, že jej nakoupil na tržnici SAPA v Praze a na podobné tržnici v Brně Černovicích.

7. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě zdůraznil, že žalobní námitky se z velké části kryjí s uplatněnými odvolacími námitkami, a proto setrval na skutkovém zhodnocení a na právním názoru tak, jak jej předestřel v odůvodnění žalovaného rozhodnutí.

8. Krajský soud po zjištění, že žaloba byla proti pravomocnému rozhodnutí žalovaného podána oprávněnou osobou (§ 65 s. ř.s.), v zákonem stanovené lhůtě (§ 72 odst. 1 s.ř.s.) a po zjištění, že je žaloba přípustná (§ 68 s.ř.s.), přezkoumal napadané rozhodnutí v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů (§ 71 odst. 1 písm. d/ a § 75 odst. 2 s.ř.s.) po veřejném projednání věci, při němž nebylo prováděno dokazování, jak uvedeno níže, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při přezkumu rozhodnutí přitom krajský soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

9. Krajský soud se po přezkoumání napadeného rozhodnutí zcela ztotožňuje s právním názorem žalovaného vysloveným v jeho rozhodnutí. Smyslem soudního přezkumu přitom není podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody názoru soudu s odůvodněním napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění, jak již setrvale rozhoduje Nejvyšší správní soud (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č.j. 8 Afs 75/2005-130), což soud v této věci činí a dále uvádí rozhodující skutkové okolnosti a právní argumentaci.

10. Podle § 92 odst. 2 daňového řádu, je správce daně zavázán zjistit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daně co nejúplněji, přičemž v tom není vázán jen návrhy daňových subjektů. Z uvedené dikce se tak podává, že svého uplatnění se zde dostává zásadě projednací, kdy má daňový subjekt právo na prokázání svých tvrzení navrhnout důkazní prostředky, avšak současně není dokazování omezeno pouze na důkazní návrhy daňového subjektu. Při dokazování podle daňového řádu se neuplatní zásada vyšetřovací. Rovněž tak lze dovodit podle důvodové zprávy k § 92 odst. 2 daňového řádu: „Neznamená to, že správce daně má povinnost zjistit skutečný skutkový stav, ale měl by vyvinout maximální úsilí, aby se tomuto stavu přiblížil. Správce daně není vázán dispozicí daňového subjektu a jím činěných návrhů na provedení důkazních prostředků, pokud však jsou takovéto návrhy předloženy, musí se jimi zabývat. Vedle toho však může provádět i dokazování iniciované vlastní úvahou. Při správě daní se však neuplatňuje zásada vyhledávací obvyklá např. v trestním právu, což odpovídá faktu, že důkazní břemeno ohledně výše daně nenese stát, nýbrž daňový subjekt. Primární iniciativa tudíž přísluší tomuto daňovému subjektu, který v procesu dokazování vedeném správcem daně musí své břemeno unést, jinak se vystavuje možnému kontumačnímu stanovení daně podle pomůcek (§ 98).“ V uvedeném ustanovení jsou tak vytyčeny mantinely povinnosti správce daně, když je tímto modifikována zásada materiální pravdy a zcela potlačena zásada vyšetřovací, neboť správce daně není zodpovědný za úplné zjištění skutečného stavu věci. Tímto je reflektována ta okolnost, že je to daňový subjekt, nikoliv správce daně, kdo má nebo by přinejmenším měl mít znalosti o skutečnostech rozhodných pro prokázání jeho daňových tvrzení. V souladu s uvedenou premisou je v ustanovení § 92 daňového řádu zakotveno tzv. „rozložení důkazního břemene mezi správce daně a daňový subjekt,“ které představuje vyvážený komplex povinností tvrzení a povinností důkazních mezi daňovým subjektem a správcem daně (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu, dále též „NSS“; sp. zn. 2 Afs 24/2007 ze dne 30. 1. 2008; rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz).

11. Podle § 92 odst. 3 daňového řádu, je důkazní povinnost daňového subjektu upravena takto: Daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. Naproti tomu správce daně musí ke zpochybnění daňových tvrzení žalobce podle § 92 odst. 5 daňového řádu, prokázat existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetních záznamů a důkazních prostředků uplatněných žalobcem, neboť podle § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu, platí: Správce daně prokazuje skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem.

12. Tedy z § 92 odst. 3 daňového řádu vyplývá, že žalobce si měl být vědom již v době, kdy náklady vznikaly a kdy o nich účtoval jako o daňově účinných, že svá tvrzení, uvedená v účetnictví a následně v podaném daňovém tvrzení, musí být schopen prokázat. Svá tvrzení daňový subjekt prokazuje zejména svým účetnictvím a jinými povinnými evidencemi a záznamy (srov. např. rozsudky NSS ze dne 26. 9. 2012, čj. 8 Afs 14/2012 - 65, ze dne 30. 1. 2008, čj. 2 Afs 24/2007 - 119, č. 1572/2008 Sb. NSS, ze dne 16. 7. 2009, čj. 1 Afs 57/2009 - 83, nebo ze dne 8. 7. 2010, čj. 1 Afs 39/2010 - 124). Pokud jde o možnost daňového subjektu odečíst si od základu daně výdaje, musí se jednat pouze o takové výdaje, které slouží k dosažení, zajištění nebo udržení příjmů, přičemž současně platí, že jejich vynaložení musí být daňovým subjektem prokázáno, jak je jednoznačně stanoveno v § 24 odst. 1 ZDP. Podle § 24 odst. 1 ZDP „výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy. Ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů nelze uplatnit výdaje, které již byly v předchozích zdaňovacích obdobích ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů uplatněny. Pokud poplatník účtuje v souladu se zvláštním právním předpisem některé účetní operace kompenzovaně, posuzují se náklady, jejichž uznatelnost je limitována výší příjmů s nimi souvisejících, obdobně jako by byly účtovány odděleně náklady a výnosy“. Konstantní judikatura správních soudů v otázce aplikace § 24 odst. 1 ZDP dovozuje, že při posuzování daňově uznatelných nákladů je nutné vždy zohlednit ekonomickou podstatu právních vztahů, s nimiž dané výdaje souvisejí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 Afs 40/2011 - 69). Naopak daňově uznatelné nejsou náklady, které jsou spojené s transakcí, jejímž jediným smyslem je získání nelegitimního daňového zvýhodnění (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2007, č. j. 1 Afs 35/2007 - 108).

13. Podle rozsudku NSS ze dne 31. 5. 2007, č. j. 9 Afs 30/2007 – 73, platí tyto podmínky pro daňové uznání výdajů, když se musí jednat o výdaje, které poplatník: 1/ skutečně vynaložil, 2/ vynaložil v souvislosti se získáním zdanitelných příjmů, 3/ vynaložil v daném zdaňovacím období, 4/ o nichž tak stanoví zákon. Podle rozsudku NSS č. j. 8 Afs 80/2008-85 ze dne 31. 3. 2009 platí: „Pokud tedy uplatnil výdaje za úhradu předmětných dodavatelských faktur od výše uvedených společností jako daňově účinné výdaje, byl povinen prokázat nejen věcnou souvislost nákupu s dosažením, zajištěním a udržením zdanitelných příjmů ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, ale současně i to, že jím deklarovaná plnění byla předmětnými dodavateli skutečně dodána, a to v tvrzeném čase a rozsahu.“ Z uvedeného je zřejmé, že ne každý uplatněný výdaj může obstát jako výdaj daňově uznatelný. Daňový subjekt, který výdaj zanese do svého účetnictví a následně daňového přiznání, je povinen v případě pochybností prokázat, že jej skutečně vynaložil a to tím způsobem, jakým deklaroval na příslušném účetním dokladu. Naopak daňově uznatelné nejsou náklady, které jsou spojené s transakcí, jejímž jediným smyslem je získání nelegitimního daňového zvýhodnění (viz rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2007, č. j. 1 Afs 35/2007 - 108).

14. I když by určitý náklad mohl být daňově uznatelný, nemusí se jej daňovému subjektu ve všech případech podařit prokázat. V již citovaném rozsudku č. j. 9 Afs 30/2007 - 73 Nejvyšší správní soud dále k uplatnění daňových nákladů konstatoval, že: „(…) prokazování uskutečnění výdaje je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. To znamená, že ani formálně perfektní účetní doklady se všemi požadovanými náležitostmi nestačí k prokázání uskutečnění transakce v nich deklarované, není-li jimi věrohodně prokázáno, že k jejímu uskutečnění fakticky došlo. Vznikne-li v průběhu daňového řízení pochybnost o uskutečnění výdaje v tvrzené podobě, je povinností daňového subjektu, který předmětný výdaj zahrnul do účetnictví a posléze do daňového přiznání, aby prokázal dalšími důkazy správnost svého původního tvrzení“. Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují „vážné a důvodné pochyby“ (srov. rozsudek čj. 2 Afs 24/2007 - 119). Správce daně je proto povinen označit konkrétní skutečnosti, na jejichž základě hodnotí předložené evidence jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné. Jen tak může unést své zákonné důkazní břemeno (rozsudek NSS ze dne 22. 10. 2008, čj. 9 Afs 30/2008 - 86). Pokud správce daně shora uvedené skutečnosti prokáže, důkazní břemeno přechází zpět na daňový subjekt, který je povinen doložit pravdivost svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost účetnictví ve vztahu k danému obchodnímu případu, popř. svá tvrzení korigovat. Tyto skutečnosti bude daňový subjekt prokazovat zpravidla jinými důkazními prostředky než vlastním účetnictvím (srov. rozsudky NSS čj. 1 Afs 39/2010 - 124, či čj. 2 Afs 24/2007 - 119). K obdobným závěrům dospěl NSS i např. v rozsudcích ze dne 30. 9. 2015, č. j. 2 Afs 193/2015 - 70, ze dne 12. 2. 2015, č. j. 9 Afs 152/2013 - 49, ze dne 14. 12. 2016, č. j. 4 Afs 179/2016 - 60, či ze dne 18. 1. 2012, č. j. 1 Afs 75/2011 - 62. Tak již v rozsudku ze dne 16.7.2009 1 Afs 57/2009 – 83, uvedl: „ Neunese-li daňový subjekt důkazní břemeno ve smyslu § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nelze uplatněné výdaje považovat za prokázané, a tedy je nelze odečíst od dosažených příjmů. Jde o důsledek procesního neúspěchu, který má dopad na výši daňové povinnosti daňového subjektu. Správce daně v žádném případě nemá povinnost vyloučit ze základu daně příjmy, které těmto neprokázaným výdajům odpovídají.“ 15. Dle názoru krajského soudu správce daně v dané věci zcela důvodně a logicky zpochybnil výdaje za vynaložení reklamních předmětů od dodavatele TURUS, neboť rozsah dodávky v řádu tisíců kusů (od dodavatele TURUS – kapitola 1.15, str. 30-34 zprávy o daňové kontrole) a ani její údajné využití nebylo žalobcem prokázáno. Žalobce prokazoval svá tvrzení pouze fakturami (fa č. 130041 ze dne 29. 1. 2013, č. 130189 a 130190 ze dne 31. 5. 2013), dodacími listy a vzorky objednaných věcí. Jak sám uvedl, jiné podklady nebyl schopen poskytnout. Tyto vzorky však neprokázaly uskutečnění dodávky v deklarovaném rozsahu. Dle účetní evidence žalobce jsou faktury přijaté k 31. 12. 2013 od dodavatele TURUS evidovány jako neuhrazené závazky, naproti tomu však dle tvrzení svědka J. T., jednatele uvedeného dodavatele, došlo k uhrazení dodávek v hotovosti, tedy toto tvrzení je v rozporu s účetnictvím žalobce. Nadto tento svědek uvedl, že celé účetnictví TURUS s.r.o. bylo zničeno záplavami v květnu 2013, čímž byla spolupráce ukončena, proto nemůže předložit žádné doklady ani evidence. Svědek ještě uvedl jména údajných zaměstnanců, pana L. P. a pana I. M., kteří mohli žalobci předávat zboží. Správce daně však od České správy sociálního zabezpečení zjistil, že L. P. byl od 13. 8. 2012 do 31. 10. 2015 zaměstnancem společnosti KUTUR, avšak nikdy nebyl zaměstnancem společnosti TURUS. I. M. byl zaměstnancem společnosti TURUS do 31. 1. 2014. Dodavatele materiálů reklamních předmětů si svědek nepamatoval. Faktury č. 130189 a 130190 však byly vystaveny až 31. 5. 2013, tedy po údajném zničení účetnictví povodněmi. Uvedenými skutečnostmi byla správnost a důvěryhodnost formálních dokladů předložených žalobcem významně prolomena, tedy správce daně prokázal okolnosti zpochybňující žalobcem uplatněná daňová tvrzení ve smyslu § 92 odst. 5 daňového řádu, proto důkazní břemeno přešlo zpět na žalobce v rozsahu prokázání fakticity plnění tak, jak bylo deklarováno účetnictvím žalobce. Žalobce však této své důkazní povinnosti podle § 92 odst. 3 daňového řádu ve vztahu k plněním poskytnutým dodavatelem TURUS nedostál.

16. Pokud šlo o reklamní plnění od dodavatele KUTUR (kapitola 1.6, str. 34 – 42 zprávy o daňové kontrole), jednalo se o obdobnou situaci, jednatelem je tatáž osoba, J. T. Rovněž tato plnění prokazoval žalobce fakturami (fa č. 130142 ze dne 30. 4. 2013, č. 130142 ze dne 30. 4. 2013, č. 130144 ze dne 30. 4. 2013, č. 130234 ze dne 30. 6. 2013, č. 130235 ze dne 30. 6. 2013, č. 130274 ze dne 28. 7. 2013, č. 130318 ze dne 30. 8. 2013, č. 130361 ze dne 30. 9. 2013, č. 130384 ze dne 31. 10. 2013, č. 130437 ze dne 30. 11. 2013, č. 130469 ze dne 30. 12. 2013). U faktury č. 130143 ze dne 30. 4. 2013 nekorespondoval předmět plnění s objednávkou a dodacím listem. Dodací listy byly opatřeny podpisem, který neodpovídal podpisu jednatele společnosti J. T. Žalobce tvrdil, že fakturované částky uhradil v hotovosti, přitom však od 14. 3. 2013 vykazoval záporný stav peněžní hotovosti, což vyloučilo provádění hotovostních plateb. Stejně tak žalobce neobjasnil důvod proč a za jakých konkrétních podmínek byly objednány a následně použity reklamní předměty, tedy žalobce neprokázal přímou ekonomickou souvislost údajně pořízených reklamních předmětů s jeho podnikáním. Z uvedeného vyplynuly zcela důvodné pochybnosti správce daně o věrohodnosti účetnictví žalobce. Ty však nebyly rozptýleny ani tvrzeními jednatele J. T, který po zahájení daňové kontroly u společnosti KUTUR tvrdil, že veškeré účetnictví a evidence, včetně jejich elektronické podoby, byly před zahájením daňové kontroly odcizeny. Dále se neprokázalo jako pravdivé tvrzení uvedeného jednatele o tom, že měla uvedená společnost spravovat webové stránky žalobce (žalobce uplatnil náklady na webovou prezentaci), naopak z dokladů žalobce bylo zjištěno, že tyto služby zajišťovala eBRÁNA s.r.o. Uvedenými skutečnostmi byla správnost a důvěryhodnost formálních dokladů předložených žalobcem významně prolomena, tedy správce daně prokázal okolnosti zpochybňující žalobcem uplatněná daňová tvrzení ve smyslu § 92 odst. 5 daňového řádu, proto důkazní břemeno přešlo zpět na žalobce v rozsahu prokázání fakticity plnění tak, jak bylo deklarováno účetnictvím žalobce. Žalobce však této své důkazní povinnosti podle § 92 odst. 3 daňového řádu ve vztahu k plněním poskytnutým dodavatelem KUTUR nedostál.

17. Žalovaný v průběhu odvolacího řízení uložil správci daně provedení výslechu svědků I. M. a L. P. Výslech I. M. nebylo možné provést, protože se nenachází dle dostupných databází na území České republiky, bylo prokázáno, že prošel zdravotní komisí pro účely vyslání do zóny provedení protiteroristické operace na východ Ukrajiny. Dále bylo zjištěno, že J. T. byl podezřelý ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ust. § 240 odst. 1,3 trestního zákoníku. Výslech L. P. byl proveden dne 4. 3. 2019 za přítomnosti zástupce žalobce. Svědek popřel, že by za společnost TURUS předával odběratelům nějaké zboží či že by podepisoval dodací listy. Potvrdil, že zná společnost KUTUR, zná i žalobce, avšak v roce 2013 žádné reklamní předměty žalobci nepředával. Dále uvedl, že na tržnici SAPA nikdy nebyl a s panem J. T. pro zboží nejezdil. Uvedenými skutečnostmi, které byly prokázány v rámci odvolacího řízení, došlo k dalšímu posílení důvodných pochybností správce daně, zatímco žalobce nebyl schopen fakticitu jím deklarovaných plnění řádně prokázat. Za této situace postupoval žalovaný v souladu se zákonem, když odvolání žalobce podle § 116 odst. 1 písm. c) daňového řádu zamítl a napadený platební výměr potvrdil.

18. Pro úplnost krajský soud dodává, že při jednání dne 26. 2. 2020 nevyhověl z důvodu nadbytečnosti návrhu právního zástupce žalobce na provedení svědeckého výslechu J. T., neboť, jak právní zástupce žalobce uvedl, neměly jím být sděleny nové skutečnosti ve věci.

19. Dle krajského soudu je z uvedeného zjevné, že žádné z uplatněných žalobních námitek nebyly úspěšné, když se s nimi soud vypořádal minimálně implicite tím, že předestřel ve věci rozhodující skutkové okolnosti a jejich právní zhodnocení. Rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení /srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13) případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 /odstavec 4 odůvodnění/, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 /odstavec 5 odůvodnění/, usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09 /odstavec 6 odůvodnění/, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72) tzn., že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17).

20. Krajský soud na tomto místě shrnuje, že správce daně měl důvodné významné pochybnosti o věrohodnosti účetnictví žalobce, které byly provedením důkazů toliko posíleny, nikoliv oslabeny či vyvráceny. Jednalo se o neschopnost žalobce prokázat konkrétní použití reklamních předmětů, nesrovnalosti mezi účetnictvím žalobce a tvrzením J. T. ohledně způsobu úhrady plnění, faktura datovaná ze dne 31. 5. 2013, ačkoliv v květnu 2013 bylo povodní údajně zničeno účetnictví společnosti TURUS a ukončena spolupráce s žalobcem, údajné tvrzení žalobce o úhradách v hotovosti společnosti KUTUR, ačkoliv k tomu neměl žalobce dostatek hotovosti, neshody podpisu na dodacích listech s podpisem jednatele. Tedy za těchto okolností nemohla obstát žalobní námitka, že důkazní břemeno nepřešlo ze správce daně zpět na žalobce, který byl povinen prokázat fakticitu deklarovaných plnění jiným způsobem než účetnictvím. Jak již uvedeno, žalobce k tomu povinen byl, avšak této své důkazní povinnosti nedostál, pročež ani další žalobní námitka o prokázání uplatněných výdajů není důvodná. Žalobce rozhodně neprokázal, že došlo k předání zboží či k provedení služeb, svědek L. P. neprokázal tvrzení žalobce o tom, že mu společnost KUTUR dodávala v uváděném rozsahu předmětné zboží a služby, stejně tak nebylo prokázáno žalobcovo tvrzení o poskytování webové prezentace touto společností. Pokud jde o okolnost absence účetnictví uvedených dodavatelů a o absenci identity jejich dodavatelů, pak se jedná o okolnosti dokreslující nevěrohodnost žalobcových tvrzení, které jsou právě pro svoji souvislost s věcí relevantní.

21. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

22. O nákladech řízení krajský soud rozhodl podle zásady úspěchu ve věci v souladu s ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo. Úspěšný žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení při jednání soudu vzdal.