č. j. 52 Af 7/2021-67

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Dvořáka a soudců Aleše Korejtka a Petry Venclové ve věci žalobce: P. K., zastoupený Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem Pod Kaštany 245/10, 160 00 Praha 6, proti žalovanému: Městský úřad Hlinsko, sídlem Poděbradovo náměstí 1, 539 01 Hlinsko, zastoupený JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem, sídlem Horní 6, 580 01 Havlíčkův Brod, v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce je povinen do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalovanému k rukám jeho právního zástupce JUDr. Lubomíra Málka, advokáta, náklady řízení ve výši, 9.863 Kč.

Odůvodnění

1. Rozhodnutím Městského úřadu Hlinsko ze dne 5. 9. 2014, č. j. Hl-16250/2014/ODP, byla žalobci za přestupek v provozu na pozemních komunikacích uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Uložené povinnosti měl žalobce splnit ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozhodnutí Městského úřadu Hlinsko ze dne 5. 9. 2014, č. j. Hl- 16250/2014/ODP (moci práva nabylo rozhodnutí Městského úřadu Hlinsko ze dne 5. 9. 2014, č. j. Hl-16250/2014/ODP, dne 4. 10. 2014). Žalobce však uloženou povinnost ve stanovené lhůtě dobrovolně nesplnil. Žalovaný proto dne 26. 10. 2020 sepsal exekuční návrh, v němž požádal exekuční soud, aby provedením exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. Tomáše Voborníka, 9. května 215, 533 72 Moravany. Soudní exekutor vyrozuměl žalobce o zahájení exekuce a současně jej vyzval ke splnění vymáhané povinnosti. Ve výzvě ke splnění vymáhané povinnosti soudní exekutor uvedl, že pokud žalobce dobrovolně splní vymáhanou povinnost ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy, bude žalobce hradit pouze náklady exekutora ve snížené výši, tj. ve výši 3.327, 50 Kč (odměna soudního exekutora ve výši 1.000 Kč, paušální náhrada hotových výdajů soudního exekutora 1.750 Kč, DPH ve výši 577, 50 Kč). Vyrozumění o zahájení exekuce a výzva ke splnění vymáhané povinnosti byla žalobci doručena dne 5. 12. 2020.

2. Dne 5. 2. 2021 byla soudu doručena žaloba na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu. V žalobě žalobce uvedl, že žalovaný tím, že vymáhal žalobcův dluh prostřednictvím soudního exekutora a nikoliv např. sám, porušil § 175 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „daňový řád“), neboť výše nákladů spojených s vymáháním žalobcova dluhu soudním exekutorem je ve zjevném nepoměru k výši dluhu žalobce. Žalobce se proto domnívá, že „volba způsobu vymáhání nedoplatku představuje nezákonný zásah“ (současně žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2018, č. j. 7 As 310/2017 – 25). Závěrem žalobce navrhl, aby soud vydal rozsudek, jímž určí, že „zásah žalovaného vůči žalobci spočívající ve volbě způsobu vymáhání nedoplatku ve výši 1.500 Kč… prostřednictvím soudního exekutora, byl nezákonný“.

3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě zdůraznil, že nezaměstnává žádného právníka ani osobu, která by měla znalosti potřebné pro vedení exekučního řízení, a proto na svém postupu neshledává nic nezákonného. Byl to naopak žalobce, kdo se opakovaně dopustil protiprávního jednání - nejprve spáchal přestupek a následně uloženou pokutu ve stanovené lhůtě nezaplatil. Není proto pochyb o tom, že vznik nákladů na vymožení dluhu zavinil svým jednáním žalobce a ne žalovaný. Nadto žalobce měl své námitky uplatnit v exekučním řízení a ne v žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu. Žaloba proto dle žalovaného není důvodná a měla by být zamítnuta.

4. Soud o žalobě uvážil následovně:

5. Žalovaný byl v řízení o výkonu rozhodnutí exekučním správním orgánem ve smyslu § 106 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“), neboť vydal vykonávané rozhodnutí v prvním stupni (§ 105 odst. 1 písm. a/ správního řádu). Podle § 106 odst. 2 správního řádu měl žalovaný na výběr, zda exekuci provede sám, nebo zda o její provedení požádá obecného správce daně, kterým je místně příslušný celní úřad (§ 8 odst. 2 zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Ve smyslu § 106 odst. 3 správního řádu se v obou případech exekuce na peněžitá plnění řídí daňovým řádem.

6. Výkon rozhodnutí probíhá v rámci tzv. dělené správy (§ 161 daňového řádu). Provádí-li správní orgán výkon rozhodnutí sám (tzv. procesní dělená správa), tzn., nepožádá-li o výkon místně příslušný celní úřad, je v tomto rozsahu správcem daně (§ 161 odst. 2 daňového řádu). Podle § 175 odst. 1 daňového řádu správce daně může vymáhat nedoplatek daňovou exekucí nebo zabezpečit vymáhání nedoplatku prostřednictvím soudního exekutora. Dle § 175 odst. 2 daňového řádu je pak správce daně povinen zvolit způsob vymáhání nedoplatku tak, aby výše nákladů spojených s vymáháním, které bude daňový subjekt povinen uhradit, nebyla ve zjevném nepoměru k výši nedoplatku.

7. Podle § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále též „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.

8. Aby nějaký úkon mohl být nezákonným zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s., musí se jednat o individuální úkon veřejné moci, který je přímo namířen proti jednotlivci a přímo zasahuje do jeho subjektivních veřejných práv. Tyto podmínky však podle názoru soudu akt volby způsobu vymáhání podle § 175 odst. 1 daňového řádu nesplňuje (ke stejnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší správní soud v odůvodnění usnesení ze dne 21. 10. 2020, č. j. 10 As 25/2020 – 46; soud se s argumentací desátého senátu Nejvyššího správního soudu zcela ztotožňuje, a proto ji pouze zopakuje, resp. shrne).

9. Samotná volba způsobu vymáhání totiž není ani konáním nebo opomenutím. Jedná se jen o vnitřní výsledek úvahy správního orgánu, jak dále postupovat. Tato volba se navenek v případech vymáhání daňové pohledávky ve smyslu § 175 odst. 1 daňového řádu projeví až a) nařízením správní exekuce, anebo b) podáním exekučního návrhu, tj. konáním. Jako vnitřní a navenek neprojevená úvaha („vnitřní rozhodnutí“) správního orgánu se však volba způsobu vymáhání práv a povinností z povahy věci nemůže nijak dotknout práv povinného (žalobce) či kohokoli jiného.

10. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že správní orgán „nepověřuje“ soudního exekutora provedením exekuce, jak ne zcela přesně uvedl Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozsudku ze dne 31. 7. 2015, č. j. 8 As 143/2014 – 47 (na nějž navazuje i žalobcem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2018, č. j. 7 As 310/2017 – 25). Podle § 28 exekučního řádu exekuci vede ten exekutor, kterého v exekučním návrhu označí oprávněný a který je zapsán v rejstříku zahájených exekucí. Úkony exekutora se považují za úkony exekučního soudu. Správní orgán tedy exekutora nepověřuje, ale pouze označuje v exekučním návrhu, jímž se ve smyslu § 35 odst. 1 exekučního řádu zahajuje exekuční řízení. To je zahájeno dnem, kdy exekuční návrh došel exekutorovi (§ 35 odst. 2 exekučního řádu). Exekutor, který obdržel exekuční návrh, požádá exekuční soud nejpozději do 15 dnů ode dne doručení návrhu o své pověření a nařízení exekuce (§ 43a odst. 1 věta první exekučního řádu). Exekutora tedy provedením exekuce pověřuje exekuční soud, nikoli správní orgán. Volba způsobu vymáhání se v právech a povinnostech povinného (žalobce) zpravidla může projevit (zasáhnout do nich) až v souvislosti s nařízením správní či civilní (soudní) exekuce. Z uvedeného výkladu je tak zřejmé, že podání exekučního návrhu správním orgánem nenavazuje na jakékoli jednání (konání či opomenutí) správního orgánu, které by se projevilo navenek jako volba způsobu vymáhání prostřednictvím soudního exekutora a bylo by způsobilé přímo zasáhnout do práv a povinností povinného (žalobce). Samotná volba způsobu vymáhání prostřednictvím soudního exekutora tedy nemůže být zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s. a zdejší soud je (stejně jako desátý senát Nejvyššího správního soudu) přesvědčen, že právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v odůvodnění rozsudku ze dne 31. 7. 2015, č. j. 8 As 143/2014 – 47, ve světle výše uvedeného nemůže obstát a je nutno se od něj odchýlit. Ostatně osmý senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 31. 7. 2015, č. j. 8 As 143/2014 – 47, připustil možnost podat zásahovou žalobu v podstatě výlučně proto, že se zásahová žaloba podle § 82 s. ř. s. stala v osmém senátě projednávané věci jediným prostředkem ochrany veřejných subjektivních práv stěžovatele. Od doby vydání rozsudku č. j. 8 As 143/2014 – 47 se však významně vyvinula související judikatura Nejvyššího soudu, který se touto problematikou zabýval v usnesení ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1766/2019, s jehož závěry se soud ztotožňuje a v plném rozsahu na něj odkazuje. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1766/2019, mimo jiné uvedl: „Zjevným smyslem ustanovení § 175 odst. 1, 2 d. ř. je, aby nedocházelo k zahájení a vedení exekuce v případech, kdy je exekučním titulem vykonatelné rozhodnutí správce daně o nedoplatku a jestliže je zahájení a vedení exekuce konané podle exekučního řádu zcela zjevně neefektivním nástrojem k vymožení pohledávky z takového exekučního titulu. Za tím účelem nelze exekučnímu soudu upřít právo a povinnost zvážit, zda exekuce má být zahájena a případně i nadále vedena za situace, kdy je nasnadě, že náklady exekuce konané podle exekučního řádu budou ve zjevném nepoměru k výši nedoplatku. Právo a povinnost této úvahy exekučnímu soudu nelze upřít už jen proto, že správce daně na základě ustanovení § 175 odst. 1 d. ř. následně (jako organizační složka jednající jménem státu) vstupuje do postavení oprávněného, tedy subjektu, který během exekuce konané podle exekučního řádu nemá postavení orgánu veřejné moci a jehož konání, které bylo základem k podání exekučního návrhu, může být posouzeno orgánem, na jehož pokyn se exekuce zahajuje a jenž je oprávněn exekuci zastavit, když tímto orgánem je právě exekuční soud…Úvahu, zda výše nákladů spojených s exekucí konanou podle exekučního řádu je ve zjevném nepoměru k výši vymáhaného plnění, soud zásadně činí k okamžiku podání exekučního návrhu ze strany správce daně. Jestliže exekuce je již vedena, vychází ze situace existující v době, kdy zvažuje zastavení exekuce. Ustanovení § 175 odst. 2 d. ř. je totiž třeba vyložit tak, že nemá být vedena taková exekuce podle exekučního řádu za účelem vymožení nedoplatku podle § 175 odst. 1 d. ř., jejíž očekávané náklady jsou aktuálně ve zjevném nepoměru k výši vymáhaného plnění. Opačný přístup by vedl k zastavení exekuce konané podle exekučního řádu v případech, kdy počáteční úvaha, zda je exekuce vedena hospodárně, již neodpovídá aktuálním okolnostem exekuce.“ 11. Lze tedy shrnout, že pokud správní orgán (správce daně) zvolí podle § 175 odst. 1 daňového řádu vymáhání nedoplatku prostřednictvím soudního exekutora a na základě této volby podá exekuční návrh, stává se tím „pouhým“ účastníkem exekučního (civilního) řízení - oprávněným. Exekuční soud je přitom povinen se zabývat otázkou přiměřenosti tohoto způsobu exekuce podle § 175 odst. 2 daňového řádu (tuto otázku sám přezkoumává), jak plyne z výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu. Nemůže proto nadále obstát závěr osmého senátu Nejvyššího správního soudu, že zásahová žaloba se stala „v dané procesní situaci jediným prostředkem ochrany veřejných subjektivních práv stěžovatele“ (bod 18 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2015, č. j. 8 As 143/2014 – 47). Nadto určení nezákonnosti volby způsobu vymáhání prostřednictvím soudního exekutora ani nemůže mít pro povinného (žalobce) žádný význam a poskytnout mu jakoukoli ochranu. Exekuční soudy ani soudní exekutoři totiž nejsou takovým rozhodnutím správního soudu vázáni a otázku přiměřenosti exekuce musí posuzovat samostatně - posouzení přiměřenosti exekuce je otázkou splnění kritérií pro nařízení exekuce exekučním soudem (tj. důvodnosti exekučního návrhu), popř. pro zastavení exekuce. V důsledku pouhé volby způsobu vymáhání prostřednictvím soudního exekutora nemůže bez dalšího vzniknout povinnému (žalobci) ani žádná škoda, a to již vzhledem k tomu, že se tato volba (tj. „vnitřní úvaha“ správního orgánu) v jeho právech a povinnostech nijak neprojeví (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2020, č. j. 10 As 25/2020 – 46, body 11 až 40).

12. Soud se plně ztotožňuje s právním názorem desátého senátu Nejvyššího správního soudu vysloveným v odůvodnění již citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2020, č. j. 10 As 25/2020 – 46, dle kterého také z těchto důvodů nelze na volbu způsobu vymáhání prostřednictvím soudního exekutora podle § 175 odst. 1 daňového řádu (ani na podání exekučního návrhu) z povahy věci nadále pohlížet jako na zásah, pokyn nebo donucení správního orgánu ve smyslu § 82 s. ř. s. Setrvání na závěrech předchozí judikatury Nejvyššího správního soudu, která považuje volbu způsobu vymáhání prostřednictvím soudního exekutora podle § 175 odst. 1 daňového řádu za zásah ve smyslu § 82 s. ř. s., rovněž nutně musí vést k navazujícím úvahám, že za zásah podle § 82 s. ř. s. by bylo možné považovat ze strany správního orgánu také volbu podání jiných návrhů na zahájení soudního řízení - např. podání kasační stížnosti. Takovým názorům by ovšem bylo možné jen stěží přisvědčit. Správní soud totiž nelze pojímat jako supervizora správního orgánu, průběžně monitorujícího sérií zásahových žalob (§ 82 s. ř. s.) postupy veřejné správy, neboť by to bylo v rozporu se základními principy soudního řízení správního, především pak s principem subsidiarity (§ 5 s.ř.s.), jakož i s principem dělby moci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2020, čj. 10 Afs 304/2019-39, č. 3974/2020 Sb. NSS).

13. Ze všech výše uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I; § 78 odst. 7 s. ř. s.).

14. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s. a contrario). Pokud jde o náhradu nákladů procesně úspěšného správního orgánu, vychází ustálená judikatura správních soudů z premisy, že žalované správní orgány mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů přesahujících jejich běžnou úřední činnost (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 – 47, publ. pod č. 3228/2015 Sb. NSS). Nejvyšší soud setrvale judikuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.2.2015, sp.zn. 21 Cdo 756/2014, ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1119/2016, či usnesení ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 638/2018), že odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou samy o sobě vždy náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka (nic takového nebylo účastníky tvrzeno a ani soudem zjištěno). V daném případě navíc soud přihlédl k tomu, že žalovaný nemá k dispozici žádné exekuční specialisty (ostatně proto, že v úřadu není zařazena žádná osoba, která by měla znalosti a zkušenosti potřebné pro vedení exekučního řízení, rozhodl se žalovaný podat formulářový návrh na nařízení exekuce), přičemž se nejednalo o běžný spor, ale o spor o právní otázku, na níž i jednotlivé senáty Nejvyššího správního soudu odpovídají různě. Nešlo tedy o spor, jehož podstata by již byla judikatorně jednoznačně a definitivně vyřešena. Takový spor jistě nelze považovat za obvyklý spor, který by měl žalovaný s ohledem na jeho personální vybavení zvládat bez mimořádných nákladů (resp. sepis kvalifikovaného podání ve věci samé a aktivní účast na jednání soudu v této věci není možno bez dalšího považovat za rutinní úřednickou činnost, kterou zvládne i osoba bez specifických znalostí a dovedností). Za těchto okolností (s přihlédnutím k tomu, že žalobce zastupuje specializovaný advokát, který ve sporech tohoto druhu jako zástupce účastníků řízení vystupuje opakovaně) soud považuje náklady vynaložené žalovaným na zastoupení advokátem za náklady důvodně vynaložené (srov. – mutatis mutandis – rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 7 As 461/2018 – 23, bod 23). Ostatně má-li právo na náhradu nákladů řízení spojených se svým zastupováním advokátem též účastník, který je sám advokátem (srov. například usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 10 Co 610/2001, uveřejněné v časopisu Soudní rozhledy č. 2/2002, s. 43, nebo nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 3819/13) nebo veřejnou obchodní společností advokátů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 2939/14), tím spíše nelze toto právo upřít žalovanému, který je úřadem relativně malé obce. Při posuzování spravedlivosti nákladového výroku nelze odhlédnout ani od toho, že to byl žalobce, kdo trval na nařízení jednání v této věci (list číslo 27 soudního spisu; žalovaný souhlasil s tím, aby soud rozhodl bez jednání – viz list číslo 34 soudního spisu), načež se k soudem nařízenému jednání bez omluvy nedostavil (navíc poté, co soud vyhověl jeho žádosti o odročení jednání původně nařízeného na 23. 6. 2021).

15. Vzhledem k výše uvedenému soud úspěšnému žalovanému přiznal proti žalobci, který ve věci úspěch neměl, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem (výrok II) tvořených: a) odměnou advokáta za 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, účast na jednání před soudem) dle § 7 bodu 5. ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb. (2 x 3 100 Kč), b) paušální náhradou hotových výdajů advokáta (dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) spojených se dvěma úkony právní služby (2 x 300 Kč), c) náhradou cestovních výdajů advokáta (§ 13 odst. 1, 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) za cestu z Havlíčkova Brodu do Pardubic a zpět osobním automobilem s průměrnou spotřebou pohonných hmot 4,1 l NM na 100 km při ceně pohonné hmoty (dle vyhl. č. 589/2020 Sb.) 27, 20 Kč/l a sazbě základní náhrady za používání silničních motorových vozidel 4,40 Kč/km, náhradou za promeškaný čas [cesta z Havlíčkova Brodu do Pardubic a zpět (2 x 68 km)] za 6 půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.); celkem činí cestovní náhrady a náhrada za promeškaný čas 1.351 Kč (600 + 751). d) daní z přidané hodnoty (21 %) ve výši 1.712 Kč (8.151 x 0,21), neboť advokát odpůrce je plátcem této daně (§§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Celkem 9.863 Kč.

16. Platební místo („k rukám zástupce žalovaného“) bylo určeno v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s., lhůta ke splnění povinnosti uložené výrokem II pak v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. (dle něhož uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku) ve spojení s 64 s. ř. s.

17. Závěrem k vyjádřenému nesouhlasu (tento nesouhlas nelze pokládat za žalobní námitku, neboť nemá žádný vztah k předmětu tohoto řízení) žalobce a jeho zástupce se zveřejňováním osobních údajů na webových stránkách Nejvyššího správního soudu soud nad rámec nutného odůvodnění uvádí, že správní soudy již na podobné výhrady zástupce žalobce mnohokrát reagovaly. Soud proto odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2019, č. j. 2 As 383/2017 - 46, ze dne 17. 1. 2019, č. j. 10 As 321/2017 - 38, ze dne 28. 11. 2018, č. j. 8 As 64/2018 – 44, ze dne 23. 10. 2018, č. j. 6 As 106/2019 - 33, ze dne 31. 3. 2021, č. j. 6 As 255/2020 – 40, či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, č. j. Nao 118/2017 - 145), v níž na totožný podnět Nejvyšší správní soud odpověděl. Nejvyšší správní soud též již před drahnou dobou judikoval (srov. např. rozsudek ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Ans 5/2012 - 29), že jméno a příjmení advokáta jsou na základě zvláštního právního předpisu zapsána ve veřejně přístupném seznamu. Pokud jsou tedy uvedena v souvislosti s jeho působností, pro kterou byla do veřejně přístupného seznamu zapsána (zde v souvislosti s výkonem advokacie a zastupováním klienta před soudem), nejedná se bez dalšího o chráněné údaje, které by bylo nezbytné anonymizovat. Tím spíše takovým údajem není sídlo advokáta, které je již ze své povahy údajem veřejným.