č. j. 53 A 2/2021- 26

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudcem Tomášem Kocourkem v právní věci žalobce: F. P., narozen dne X, státní příslušník Íránské islámské republiky, toho času neznámého pobytu, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, se sídlem Křižíkova 8, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 8. 2021, č. j. KRPS-192449-21/ČJ-2021-010022, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 7. 8. 2021, č. j. KRPS-192449-21/ČJ-2021-010022, se ruší.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení rozhodnutí žalované označeného v záhlaví, jímž žalovaná zajistila žalobce dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců za území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem vyhoštění. Ve výroku rozhodnutí stanovila dobu zajištění v délce 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody.

2. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že dne 7. 8. 2021 hlídka Policie České republiky zjistila, že na 7. km dálnice D1 ve směru na Prahu jde v odstavném pruhu žalobce. Neměl u sebe cestovní doklad a ke své totožnosti uvedl, že se jmenuje F., je mu X let, pochází z Íránu, odkud se přes Turecko a Řecko vydal do Německa. V rámci výslechu pak žalobce uvedl, že se narodil v íránském městě T. Z Íránu odjel kamionem do Turecka v říjnu 2019. Několik měsíců pracoval v Istanbulu na parkovišti a myl auta. Následně zaplatil převaděči za cestu do Řecka, kde pracoval v Aténách jako sběrač pomerančů. Po několika měsících sehnal dalšího převaděče a zaplatil mu za cestu do Rakouska, Francie a Německa. Po několika dnech to již v kamionu nemohl vydržet, tak začal bušit na stěnu. Otevřel mu řidič, který nadával turecky. U cesty žalobce viděl osobu prodávající zeleninu, která mu ukázala, na kterou stranu je Německo. Vydal se na cestu a po několika hodinách jej našla hlídka Policie České republiky. Nevěděl, že je v České republice, ani přes které státy jel. Z Íránu odešel, neboť se stal ateistou a začal se stýkat s lidmi s různými politickými názory a myšlenkami a nakonec dospěl k názoru, že ta pravá cesta pro něj je komunismus a socialismus. Svými názory se nikterak netajil, tak se dostal do konfliktu se státem. Přes kamaráda zjistil, že po něm pátrá tajná policie. Utekl do jiného města, následně však zjistil, že po něm tajná policie pátrá i nadále. Proto se rozhodl, že uteče do Turecka, kde chvíli počká, až se situace uklidní, a vrátí se zpět. Když byl v Turecku, volala mu sestra, která mu řekla, že po něm stále pátrá tajná policie, proto se rozhodl, že se do Íránu již nevrátí. V Turecku začal spolupracovat s komunistickou stranou a účastnil se různých setkání a školení. Uvědomil si, že s ohledem na to, že je v Turecku nelegálně, je tento stav neudržitelný. Dozvěděl se také, že v Řecku je možné si vyřídit nějaké dokumenty, na základě kterých lze oficiálně pracovat. Proto se rozhodl odcestovat do Řecka. Tam ale zjistil, že tyto informace nejsou pravdivé, a tak se po čase rozhodl odcestovat dále do Evropy. Před pohovorem uvedl, že se cítí zdravý a nejsou mu známy překážky znemožňující vycestování z České republiky.

3. Žalobce během výslechu také uvedl, že v případě návratu do Íránu by mu v prvé řadě hrozilo vězení kvůli útěku ze země. Ještě horší však je, že je proti náboženství, za což v minulosti hrozil trest smrti. V současnosti íránský režim popírá odsuzování k smrti a hrozí „pouze“ doživotním trestem, tomu však žalobce nevěří. V případě návratu se tedy obává trestu vězení, bití ve vězení, duševního ponižování a nevylučuje ani trest smrti. Dále uvedl, že míří do západní Evropy, neboť má rád francouzskou a italskou kulturu, jazyk, demokracii a hlavně potřebuje někam, kde dostane azyl. V Turecku ani Řecku o azyl nepožádal, neboť je nulová šance ho tam dostat. Turecko mimo to je také totalitní země, která úzce spolupracuje s Íránem. Pokud však bude moct zůstat zde, tak zůstane, měl ale informace, že nejsnadněji získá mezinárodní ochranu v jedné z výše zmíněných zemí, v České republice je šance na mezinárodní ochranu zhruba 1 %. Taktéž uvedl, že jeho rodina nikterak neprojevuje odklon od náboženství, a tak jí v Íránu nic nehrozí. Dále uvedl, že u sebe nemá žádný doklad totožnosti, telefon ani hotovost.

4. Žalovaná zjištěné skutečnosti zhodnotila tak, že žalobce pobýval na území České republiky bez platného cestovního dokladu a bez povolení k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn. Dospěla k závěru, že z jednání žalobce a zejména situace, jež předcházela jeho zajištění, tedy že sem přicestoval nelegálně, ukrytý v nákladovém prostoru kamionu, přičemž jeho cílem bylo Rakousko, Německo či Francie, lze usuzovat, že hrozí nebezpečí, že bude mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Existuje tedy důvodná obava, že žalobce se bude nekontrolovaně a svévolně pohybovat po členských státech Evropské unie, což nelze akceptovat. Žalobce svým jednáním jednoznačně prokázal nerespektování českého právního řádu, a neskýtá tedy záruku, že bude plnit povinnosti uložené správním orgánem. Žalobce také uvedl, že do Íránu se vrátit nemůže s ohledem na problémy s tamním režimem a tajnou policií z důvodu politického přesvědčení. Dle protokolu by mu mohlo hrozit doživotní vězení, ponižování ve vězení, či dokonce trest smrti. S ohledem na uvedené žalovaná dospěla k závěru, že je nutné přistoupit k zajištění žalobce.

5. Žalovaná se zabývala otázkou, zda je žalobci možné uložit zvláštní opatření za účelem vycestování ve smyslu § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, a dospěla k závěru, že to možné není. Žalobce předně nemá v České republice bydliště ani zajištěné ubytování a nemá dostatek finančních prostředků. Nevlastní cestovní doklad, nemá vízum či jiné oprávnění a přicestoval ilegálně, čehož si byl zcela vědom. Tím porušil jednu z elementárních povinností cizinců. Na území České republiky nežije žádný jeho příbuzný. Na území České republiky tak nemá žádné rodinné, kulturní ani sociální vazby, které by mu znemožňovaly vycestování z České republiky. Žalobce také sám uvedl, že Česká republika není jeho cílovou destinací, nýbrž se snažil dostat dál do Evropy. Žalovaná uzavřela, že u žalobce existuje důvodná obava, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon správního vyhoštění. Žalovaná také uvedla, že trvání zajištění stanovila na 90 dnů s přihlédnutím k předpokládaným složitostem přípravy výkonu správního vyhoštění. Správní orgán je povinen v této věci zajistit náležitosti, které jsou nezbytně třeba k realizaci vyhoštění, tak, aby bylo uskutečnitelné v době zajištění. V této lhůtě bude ověřovat totožnost, neboť žalobce nevlastní žádný doklad, z nějž by bylo možné totožnost ověřit, a zajišťovat náhradní cestovní doklad. Proces vydání a doručení náhradního cestovního dokladu nelze přesně časově predikovat. Při stanovení délky zajištění také žalovaná přihlédla k době, která je nutná k zabezpečení přepravních dokladů, dle § 163 odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců obstarává letenku nebo vyjednává průvoz přes jiné státy Evropské unie, k čemuž je nutné zajistit policejní eskortu, přičemž doba k zajištění těchto náležitostí se pohybuje v řádu několika dnů nebo týdnů. Dospěla k závěru, že doba 60 dnů (přestože ve výroku uvedla, že žalobce bude zajištěn na 90 dnů - pozn. soudu) je zcela přiměřená. S ohledem na okolnosti na straně žalobce, tj. že je zdravý, svobodný, bezdětný, nemá zde žádné rodinné zázemí a za dobu svého krátkého pobytu neměl šanci zde navázat kulturní ani sociální vazby, nelze předpokládat, že by rozhodnutí o správním vyhoštění představovalo nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce. Obsah žaloby a vyjádření k žalobě 6. Žalobce v žalobě nejprve uvedl, že žalovaná porušila § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4, § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Dále podle něj porušila § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

7. Žalobce dále uvedl, že žalovaná naprosto nevzala v potaz skutečnosti, jež žalobce uvedl v průběhu řízení, a dostatečně neposoudila realizovatelnost správního vyhoštění, které je účelem jeho zajištění. Žalobce v průběhu správního řízení uvedl, že se stal ateistou. Dále se také stýkal s lidmi různých názorů a myšlenkových proudů. Své názory netajil, a dostal se tak do konfliktu s íránským režimem a tajnou policií. Proběhlo u něj vnitřní přesídlení, avšak bezvýsledně. Žalovaná bez ohledu na uvedené konstatovala, že žalobci v zemi původu nehrozí žádné nebezpečí ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců a na podporu tohoto svého tvrzení neuvedla nic bližšího a neopřela ho o žádné podklady. To žalobce považuje za zcela rozporné se skutečnostmi, jež uvedl v rámci správního řízení. Žalobce také odkázal na zásadu non-refoulement, kterou je žalovaná vázána i přes to, že žalobce nepodal žádost o mezinárodní ochranu. Pro podporu svých tvrzení odkázal rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2015, č. j. 5 Azs 236/2015 – 34, který se podle něj týkal takřka totožné věci.

8. Dále žalobce namítl, že délku zajištění považuje za nepřiměřenou, neboť délka zajištění na 90 dní mu neumožňuje dostatečný soudní přezkum v rozumných intervalech. Právo na soudní přezkum plyne z čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Žalobce odkázal na rozsudek NSS ze dne 29. 2. 2012, č. j. 7 As 17/2012 – 36, v němž se NSS zabýval přezkumem rozhodnutí o zajištění cizince. NSS také zmínil, že soudní přezkum v těchto věcech zajišťují soudy ve správním soudnictví, přičemž se jedná o zrychlený a účinný přezkum. Dodal, že: „[t]ato cesta však sama o sobě nepředstavuje dostatečnou záruku periodicity soudního přezkumu, pokud zákon umožňuje prodloužení doby trvání zajištění o delší časový úsek, během něhož nebude vydáno žádné rozhodnutí podléhající soudnímu přezkumu.“ Dále odkázal na souladný rozsudek ze dne 4. 9. 2012, č. j. 7 As 97/2012 – 26, a rozsudek ze dne 9. 10. 2014, č. j. 2 Azs 57/2014 – 28. Taktéž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1020/2015. Dále uvedl, že ačkoliv od doby vydání uvedených rozsudků došlo ke změně právní úpravy, problematika pravidelnosti přezkumu tím nebyla vyřešena dostatečným způsobem, což ostatně plyne i z pozdější judikatury NSS. Konkrétně odkázal na rozsudek ze dne 13. 11. 2019, č. j. 6 Azs 170/2019 – 50, v němž NSS kritizoval, že dle české právní úpravy je „zajištěný cizinec postaven před ‚Sofiinu volbu‘, zda má ve třicetidenní lhůtě podat správní žalobu proti rozhodnutí o zajištění s vědomím, že s ohledem na § 75 s. ř. s. nemůže uplatňovat nové skutečnosti, anebo počkat na uplynutí třicetidenní lhůty a podat si žádost o propuštění ze zajištění, v níž již nové skutečnosti uplatnit může, současně však přijde o přístup k soudu za účelem přezkoumání zákonnosti rozhodnutí o zajištění. Nadto k tomu přistupuje nemožnost podat žádost o propuštění ze zajištění po dobu soudního řízení a ještě po dobu 30 dnů po právní moci rozhodnutí soudu o žalobě, což značně prodlužuje délku doby, v níž je nemožné žádat o propuštění ze zajištění a uplatnit nové skutečnosti, a činí ji do jisté míry nepředvídatelnou a závislou na vnějších okolnostech (včetně toho, například, jak rychle soud písemně vyhotoví svůj rozsudek a doručí jej účastníkům).“ Žalobce se tedy domnívá, že pakliže úprava § 129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců zamezuje zajištěnému cizinci v přístupu k efektivnímu soudnímu přezkumu v rozumných intervalech, je třeba nastalou situaci řešit tak, že správní orgán bude ukládat rozhodnutí o zajištění na intervaly podstatně kratší, než je prvotní zajištění v rozsahu 90 dní (např. na 60 dní). Žalované přitom nic nebrání zajištění následně prodloužit. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí.

9. Žalovaná ve vyjádření k žalobě zrekapitulovala dosavadní průběh správního řízení a shrnula argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí. K uplatněným žalobním bodům uvedla, že žalobce dle své výpovědi cestoval mj. přes Řecko, které je v Evropské unii, tam však nepožádal o mezinárodní ochranu, nýbrž pokračoval dále na západ, ostatně sám uvedl, že cílem jeho cesty mělo být Rakousko, Francie či Německo. Lze si jen těžko představit, že pokud by se skutečně obával o svůj život, nepodal by žádost o mezinárodní ochranu v první bezpečné zemi a naopak by riskoval dalekou cestu přes území skoro celé Evropy. Uvedla, že v tomto směru bylo její rozhodnutí řádně odůvodněno. Dále se vyjádřila k uložení zvláštních opatření, což podle ní není možné. Naopak realizace vyhoštění podle ní možná je. Také poukázala na to, že žalobce nepodal žádost o mezinárodní ochranu v České republice, přestože se také jedná o bezpečnou zemi, neboť slyšel, že je zde takřka mizivá možnost jejího získání. Svou výpovědí nadto zcela jasně deklaroval, že nehodlá dobrovolně vyčkávat na území České republiky do doby realizace správního vyhoštění. Existuje tedy důvodná obava, že by se nekontrolovaně a svévolně pohyboval nejen na území České republiky, což dle žalované nelze tolerovat. Zajištění na dobu 90 dnů proto považuje za důvodné. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 10. Soud ověřil, že žaloba byla podána osobou k tomu oprávněnou, ve lhůtě dle § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Žaloba je tedy věcně projednatelná. Při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.).

11. Soud rozhodl o žalobě bez jednání v souladu s § 76 odst. 1 s. ř. s. Posouzení žalobních bodů 12. Podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné. Podle § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody. Podle § 125 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna prodlužovat dobu trvání zajištění podle § 124 až 124b i nad dobu stanovenou v odstavci 1 větě první za podmínky, že vyhoštění cizince je uskutečnitelné v době trvání zajištění, pokud a) cizinec v průběhu zajištění zmařil výkon správního vyhoštění nebo vycestování, b) cizinec uvádí nepravdivé údaje, které jsou nezbytné pro zajištění náhradního cestovního dokladu, nebo je odmítá uvést, nebo c) v průběhu získávání nezbytných dokladů pro výkon správního vyhoštění dochází i přes řádné úsilí policie ke zpoždění ze strany třetích zemí. Podle § 125 odst. 3 zákona o pobytu cizinců doba trvání zajištění podle odstavce 2 písm. a) a b) nesmí překročit v souhrnu 545 dnů, podle odstavce 2 písm. c) 365 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody. O prodloužení doby trvání zajištění vydá policie rozhodnutí, které je prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné. Podle § 179 zákona o pobytu cizinců vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu tam hrozilo skutečné nebezpečí. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se za skutečné nebezpečí podle tohoto zákona považuje navrácení v rozporu s článkem 3 Úmluvy.

13. Soud předesílá, že nemá pochybnosti o tom, že v daném případě byly naplněny podmínky zajištění žalobce, jak vyplývají z § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť z výše rekapitulovaného jednání žalobce (na území ČR přicestoval bez cestovního dokladu a bez oprávnění k pobytu a jako cíl své cesty deklaroval Německo) bylo zcela zřejmé, že by mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Uložení zvláštního opatření by nemohlo splnit sledovaný účel i s ohledem na to, že žalobce neměl dostatečné finanční prostředky a na území ČR neměl žádné kontakty na osoby, které by mu poskytly po dobu řízení o vyhoštění ubytování. Žalobce ostatně tyto závěry žalované v žalobě nenapadl.

14. K uvedeným zákonným podmínkám však přistupuje podle čl. 15 odst. 4 směrnice 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (tzv. návratová směrnice) podmínka tzv. reálného předpokladu dosažení účelu zajištění, v daném případě tedy předpokladu realizace vyhoštění (viz rozsudek ze NSS dne 3. 6. 2020, č. j. 10 Azs 40/2020 – 36).

15. Zajištění cizince představuje zásadní omezení jeho osobní svobody, tedy jednoho z nejvýznamnějších základních práv jednotlivce. Proto je přípustné jen za podmínek definovaných nejen zákonem o pobytu cizinců a návratovou směrnicí, ale především ústavním pořádkem České republiky (čl. 8 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 Úmluvy, čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech; viz například rozsudek NSS ze dne 13. 8. 2020, č. j. 1 Azs 143/2020 – 48). Zajištění musí sledovat vymezený účel, jímž je v daném případě realizace správního vyhoštění. Cizince lze proto zajistit jen tehdy, lze-li předpokládat, že účel zajištění bude naplněn, tj. cizinec bude vyhoštěn během doby, po kterou může trvat jeho zajištění. Zajištění není trestem, ale jen prostředkem k dosažení účelu zajištění (zde realizace vyhoštění), při jeho ukládání je proto třeba vždy sledovat, zda lze zajištěním tohoto účelu vůbec dosáhnout (viz rozsudek NSS ze dne 26. 8. 2020, č. j. 1 Azs 495/2019 – 43).

16. Na druhou stranu, jak již uvedl rozšířený senát NSS v usnesení ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150, „smyslem řízení o zajištění cizince není konečné posouzení otázky, zda má být tomuto cizinci uděleno správní vyhoštění nebo zda má být předán na základě mezinárodní smlouvy či má jinak nuceně vycestovat z území ČR, ale pouze vytvoření podmínek pro to, aby tento hlavní účel mohl být realizován a nebyl předem zmařen tím, že se cizinec bude skrývat či se jinak vyhýbat realizaci případného správního vyhoštění, předání či vycestování z území ČR“. Z toho plyne, že v rámci řízení o zajištění lze naplnění jeho účelu, tj. realizaci správního vyhoštění, posuzovat toliko předběžně a na základě informací a podkladů, které má žalovaná k dispozici, a to i s ohledem na velmi omezený časový prostor, v němž musí být o zajištění cizince rozhodnuto.

17. Rozšířený senát v citovaném usnesení proto uzavřel, že „správní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince možnými překážkami správního vyhoštění, předání nebo vycestování tohoto cizince v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo kdy před rozhodnutím o zajištění cizince vyšly najevo. V takové situaci je správní orgán povinen možné překážky správního vyhoštění, předání nebo vycestování cizince před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, předání nebo vycestování cizince alespoň potenciálně možné. […] O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu“. Přitom „[v] případě, kdy bude správnímu orgánu již před rozhodnutím o zajištění cizince zřejmé, že by zde mohly být dány důvody znemožňující vycestování cizince ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců, nebude oprávněn vydat rozhodnutí o zajištění cizince dříve, než si opatří závazné stanovisko Ministerstva vnitra k tomu, zda je vycestování cizince možné (ve vztahu ke správnímu vyhoštění viz § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Ministerstvo vnitra bude v tomto případě povinno vydat toto stanovisko neprodleně tak, aby bylo možné dodržet zmiňované zákonné lhůty pro rozhodnutí o zajištění cizince.“ 18. Judikatura navazující na usnesení rozšířeného senátu dovodila, že není povinností správního orgánu si v řízení o zajištění za účelem správního vyhoštění vždy vyžádat stanovisko ministerstva vnitra. Jak uvedl NSS již v rozsudku ze dne 13. 5. 2016, č. j. 5 Azs 5/2016 – 51, „při rozhodování o zajištění cizince je správní orgán povinen možné překážky realizace vyhoštění (vycestování) ve smyslu § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců vypořádat toliko předběžně. Nelze očekávat, že toto posouzení bude kvalitativně zcela srovnatelné s hodnocením, jež provádí Ministerstvo vnitra v závazném stanovisku, které vydává podle § 120a téhož zákona pro účely samotného řízení o správním vyhoštění.“ (obdobně viz rozsudky ze dne 10. 5. 2017, č. j. 2 Azs 43/2017 – 24, nebo ze dne 31. 7. 2018, č. j. 3 Azs 182/2017 – 23). V rozsudku ze dne 16. 10. 2019, č. j. 8 Azs 55/2019 – 34, pak soud na uvedenou judikaturu navázal a dodal, že „závěry vyslovené v usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 7 As 79/2010 nelze vykládat tak, že při jakýchkoliv (byť sebemenších) pochybnostech o možných překážkách vycestování cizince je správní orgán vždy povinen vyžádat si před vydáním rozhodnutí o zajištění cizince závazné stanovisko Ministerstva vnitra o realizovatelnosti správního vyhoštění. Taková povinnost je dána pouze tehdy, je-li před vydáním rozhodnutí o zajištění správnímu orgánu zřejmé, že by v dané věci důvody znemožňující vycestování mohly být dány. Správní orgán je proto oprávněn si sám provést předběžné posouzení takových překážek, a dojde-li k závěru, že s určitou mírou pravděpodobnosti určité překážky vycestování mohou existovat, teprve tehdy je povinen vyžádat si závazné stanovisko ministerstva ještě před vydáním rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění.“ K tomu je však třeba doplnit, že toto „oprávnění“ správního orgánu neznamená, že jeho úvaha o míře pravděpodobnosti a jí odpovídající postup v řízení (tj. vyžádání či naopak nevyžádání závazného stanoviska) nepodléhají soudnímu přezkumu. Je to v konečném důsledku soud, který je povinen přezkoumat, zda předběžná úvaha správního orgánu o pravděpodobnosti existence překážek se opírala o relevantní zjištění a byla zákonná.

19. V tomto případě žalobce již v průběhu svého výslechu uvedl, že se obává návratu do Íránu, neboť mu tam hrozí nebezpečí. Uvedl, že toto nebezpečí mu hrozí nejen z důvodu jeho (nelegálního) opuštění země, nýbrž také proto, že je ateista a má vyhraněné politické názory, čímž se nikterak netají. Nadto vypověděl, že po něm již pátrala tajná policie, což nepřestalo ani poté, co na čas opustil svoje bydliště. Žalobce také uvedl, že mu hrozí minimálně vězení a mučení ve vězení, ale možná i trest smrti.

20. Z uvedeného plyne, že existovaly pochybnosti o možných překážkách k vycestování ve smyslu § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců (viz bod 19, resp. citovaný rozsudek NSS č. j. 8 Azs 55/2019 – 34). Žalovaná si tedy v souladu s výše citovanou judikaturou měla vyžádat závazné stanovisko Ministerstva vnitra k realizovatelnosti správního vyhoštění a teprve v návaznosti na něj rozhodnout o zajištění žalobce. Žalovaná tak však neučinila. Nadto se ani sama nepokusila se žalobcovými tvrzeními vypořádat a v napadeném rozhodnutí pouze uvedla, že neexistují překážky k vycestování a realizace správního vyhoštění je možná. Tento lakonický závěr nadto neopřela o žádné konkrétní poznatky týkající se situace v Íránu, součástí spisu není žádný podklad, jenž by se situací v Íránu zabýval. Žalovaná se tedy dostatečným způsobem nevypořádala s tvrzeními žalobce, která jsou relevantní z hlediska existence překážek k vycestování. Rámcové vypořádání takových tvrzení, ať přímo ze strany žalované, nebo ze strany Ministerstva vnitra (je-li jeho závazné stanovisko podkladem pro vydání rozhodnutí o zajištění), je podmínkou zákonnosti rozhodnutí o zajištění. Uplatněný žalobní bod je tedy důvodný, neboť napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

21. Nezůstalo bez povšimnutí, že součástí předloženého správního spisu je žádost o vydání závazného stanoviska k otázce existence důvodů znemožňujících vycestování cizince, která však byla vyhotovena až dne 23. 8. 2021, tedy se značným časovým odstupem od vydání napadeného rozhodnutí. Tento postup tedy na výše uvedených závěrech soudu nic nemění.

22. Soud doplňuje, že nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí nelze zhojit ve vyjádření k žalobě (viz např. rozsudek NSS ze dne 6. 9. 2018, č. j. 7 As 264/2017 – 49). Ostatně ani ve vyjádření k žalobě se žalovaná uvedenou otázkou dostatečně nezabývala.

23. Soud se dále zabýval druhým žalobním bodem, jímž žalobce napadl zákonnost napadeného rozhodnutí v rozsahu stanovení doby trvání zajištění. Nejprve však musel objasnit, jaká doba zajištění byla v napadeném rozhodnutí stanovena.

24. Ve výroku napadeného rozhodnutí je uvedeno, že žalobce je zajištěn na dobu 90 dnů. Tento číselný údaj je uveden i v odůvodnění rozhodnutí na str. 4, avšak na str. 5, kde je odůvodňována délka trvání zajištění, je posuzováno zajištění na dobu 60 dnů. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyjmenovala jednotlivé úkony, které bude nezbytné učinit, přičemž uzavřela, že podle jejího přesvědčení je doba trvání zajištění stanovená na 60 dnů zcela přiměřená.

25. Podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. soud zruší pro vady řízení rozhodnutí, je-li nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Nesrozumitelností rozhodnutí judikatura správních soudů rozumí především rozpornost výroku a odůvodnění, nemožnost seznat, jak bylo ve věci vůbec rozhodnuto (nesrozumitelnost projevu vůle správního orgánu), zmatečné výroky vnitřně rozporuplné. Rozhodnutí není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, je-li rozpor v něm odstranitelný výkladem, tj. nebudou-li po interpretaci napadeného rozhodnutí jako celku – s přihlédnutím k obsahu spisu a k úkonům správního orgánu a účastníka – pochyby o jeho významu. To platí tím spíše, pokud rozpor, v němž má údajně spočívat nesrozumitelnost rozhodnutí, spočívá pouze v písařské chybě, a je proto odstranitelný opravným rozhodnutím (viz rozsudky NSS ze dne 23. 8. 2006, č. j. 1 Afs 38/2006 – 72, a ze dne 20. 6. 2012, č. j. 3 Ads 14/2012 – 72).

26. V daném případě se však jedná o situaci, kdy žalovaná ve výroku uvedla jinou dobu zajištění, než jakou odůvodnila v textu rozhodnutí, přičemž ani z kontextu dané věci (zejména obsahu správního spisu) není zřejmé, který z údajů je správný. Soudu tedy není zřejmé, co konkrétně žalovanou vedlo ke stanovení doby zajištění na 90 dnů, pokud v odůvodnění uvedla, že za přiměřenou dobu zajištění lze považovat dobu 60 dnů. Uvedené nelze omluvit ani jako chybu v psaní, protože právě v části odůvodnění, v níž se žalovaná vypořádává s přiměřeností délky zajištění, uvedla dobu 60 dnů. Pro úplnost lze dodat, že žalovaná nevydala opravné rozhodnutí dle § 70 správního řádu. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že rozpor mezi výrokem rozhodnutí a jeho odůvodněním nelze odstranit výkladem napadeného rozhodnutí, přičemž jeho následkem je nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nesrozumitelnost.

27. Pro dokreslení významu požadavku na srozumitelnost (bezrozpornost) rozhodnutí o zajištění lze zopakovat, že zajištění cizince je institutem, jenž zasahuje do základního lidského práva na osobní svobodu [srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci John proti Řecku ze dne 10. 5. 2007, stížnost č. 199/05, Rusu proti Rakousku ze dne 2. 10. 2008, stížnost č. 34082/02, Rashed proti České republice ze dne 27. 11. 2008, stížnost č. 298/07, a Saadi proti Spojenému království ze dne 29. 1. 2008, stížnost č. 13229/03], na nějž odkazuje i čl. 52 odst. 3 ve spojení s čl. 6 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 10/08). ESLP s ohledem na význam osobní svobody zdůrazňuje základní účel ochrany poskytované čl. 5 Úmluvy, jímž je minimalizace rizika svévolného zbavení svobody (viz např. rozsudky ve věcech Kurt proti Turecku ze dne 25. 5. 1998, stížnost č. 24276/94, a Stafford proti Spojenému království ze dne 28. 5. 2002, stížnost č. 46295/99). Soud si je samozřejmě vědom množství věcí i požadavku na rychlost rozhodování o zajišťování cizinců, vzniklé nejasnosti ohledně doby zajištění však ani s tímto vědomím nelze s ohledem na výše vymezené principy akceptovat (shodně viz rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2019, č. j. 8 Azs 226/2018 – 39).

28. K výše popsané vadě řízení musel soud přihlédnout i bez námitky, neboť mu brání posoudit řádně uplatněný žalobní bod (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 – 84). Jelikož není zřejmé, jaká doba trvání zajištění byla napadeným rozhodnutím stanovena, nemohl se soud věcně zabývat žalobním bodem poukazujícím na odepření práva na pravidelný přezkum trvání důvodů zajištění. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení 29. Závěrem soud shrnuje, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, a to ze dvou důvodů. Za prvé je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť žalovaná nikterak nepřihlédla k žalobcem tvrzeným obavám z návratu, a dále je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost způsobenou významným rozporem mezi výrokem napadeného rozhodnutí a jeho odůvodněním. Proto soud zrušil napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Soud nicméně nerozhodl o vrácení věci žalované k dalšímu řízení ve smyslu § 78 odst. 4 s. ř. s., neboť zrušením napadeného rozhodnutí, které bylo prvním úkonem v řízení, zde již není řízení, v němž by bylo možné pokračovat (viz rozsudky NSS ze dne 22. 12. 2015, č. j. 4 Azs 234/2015 – 36, ze dne 1. 11. 2012, č. j. 9 As 111/2012 – 34, a ze dne 25. 6. 2020, č. j. 5 Azs 107/2020 – 46).

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaná nebyla v řízení úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalobci žádné prokazatelné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.