č. j. 53 Az 19/2019- 27

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudcem Tomášem Kocourkem v právní věci žalobců: a) M. V., narozena dne X, b) nezletilý N. K., narozen dne X, zastoupený žalobkyní a) jako zákonnou zástupkyní, oba v X, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 7. 2019, č. j. OAM-366/ZA-ZA11-ZA21-2019, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobci se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhají zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým jim nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).

2. Žalovaný považuje za objasněné, že důvodem pro podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je obava z výhrůžek ze strany neznámých osob v souvislosti s konfliktem, který měl manžel žalobkyně a) a její bratr s jedním mužem v Gruzii. V napadeném rozhodnutí dospěl žalovaný k závěru, že žalobkyně a) neuvedla žádné skutečnosti, z nichž by plynulo, že by jí hrozilo pronásledování podle § 12 písm. a) nebo písm. b) zákona o azylu. Žalobkyně není politicky aktivní osobou, o politiku se nikdy nezajímala. Stejně tak neuvedla žádné skutečnosti, na základě nichž by bylo možné dospět k závěru, že by jí nebo žalobci b) hrozilo pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, příslušnosti k nějaké minoritě apod. Zdůraznil, že mezinárodní ochrana je výjimečný institut, jehož smyslem je poskytnout žadateli ochranu nikoliv před jakýmikoliv negativními jevy, nýbrž pouze před jevy, jež jsou v zákoně o azylu taxativně vyjmenovány. Azyl podle § 12 zákona o azylu by bylo možné udělit v případě, že by žalobcům hrozilo pronásledování ze strany tamních státních orgánů či soukromých osob pro jejich politické aktivity, názory, rasu, pohlaví či příslušnost k sociální skupině. Obava z možného protiprávního jednání neznámých osob kvůli konfliktu manžela žalobkyně a) a jejího bratra s jiným mužem pod výčet uvedený v § 12 nelze podřadit. Žalobkyně a) v Gruzii nikdy nevyhledala pomoc státních orgánů, ačkoliv v průběhu správního řízení uvedla, že jí vyhrožovaly neznámé osoby. Vyhrožovaly jí a telefonovaly, v osobním kontaktu s nimi však nebyla. Žalovaný poukázal na možnost obrátit se v Gruzii na policii v případě, že se občané cítí být poškozeni trestnou činností. Vyšetřování probíhá standardně jako v každé jiné zemi. Žalobkyně a) této možnosti nevyužila a uvedla, že to nemělo smysl, neboť otec napadeného muže je policista a neznámí lidé, kteří jí vyhrožovali, ji varovali, že jí nikdo nepomůže. V Gruzii je však možné se ohledně nečinnosti či protiprávního jednání policie obrátit na Generální inspekci policie. Příslušníci policie jsou pak vyšetřováni stejně jako kterýkoliv „běžný“ občan země. Se stížností je možné se obrátit také na gruzínského veřejného ochránce práv, jehož institut je v Gruzii velmi silný. Žalobkyně a) však nevyužila ani jedné z těchto možností. V případě, kdy žadatel o mezinárodní ochranu neučiní žádné kroky k využití právních prostředků, které nabízí právní řád jeho země původu k ochraně lidských práv a svobod, nelze učinit závěr, že by mu taková ochrana nebyla poskytnuta nebo mu sice byla poskytnuta, ale neúčinně (viz rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 6 Azs 8/2003). Je tedy nutné vyčerpat dostupné prostředky vnitrostátní ochrany, než nastoupí nástroje mezinárodní ochrany. Žalobkyně rezignovala na pomoc státních orgánů Gruzie a svou situaci řešila odjezdem z vlasti. Na základě zpráv o zemi původu, jež žalovaný shromáždil, však nelze dospět k závěru, že by žalobkyni a) a jejímu nezletilému dítěti [žalobci b)] gruzínské státní orgány nepomohly v případě, že by se na ně obrátila.

3. Žalovaný neshledal důvody k udělení mezinárodní ochrany podle § 13 zákona o azylu a žalobkyně takové skutečnosti ani netvrdila.

4. Žalovaný se dále zabýval tím, zda existují důvody k udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. Při tom přihlédl zejména k rodinné, sociální a ekonomické situaci žalobců, jejich věku a zdravotnímu stavu. Z výpovědí žalobkyně však nevyplynul žádný důvod hodný zvláštního zřetele k udělení mezinárodní ochrany ve formě humanitárního azylu. Žalobkyně a) uvedla, že ona i žalobce b) jsou zcela zdrávi. Žalobkyně a) není se svou péčí odkázána na nikoho dalšího, je plně svéprávná a své životní potřeby je schopna si zajistit vlastní prací. Na území České republiky je také její manžel, který také žádá o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný poukázal na to, že žádost o mezinárodní ochranu nemá sloužit jako způsob legalizace pobytu na území České republiky. Uvedl také, že na azyl z humanitárních důvodů neexistuje nárok. Uzavřel, že neshledal, že by bylo zcela nehumánní azyl neudělit.

5. Žalovaný se zabýval také tím, zda existují důvody k udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Uvedl, že v Gruzii není možné udělení trestu smrti. Dále ze žalobkyní uvedených skutečností není možné dospět k závěru, že by jí nebo nezletilému žalobci b) v případě návratu do vlasti hrozilo nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení. V tomto ohledu žalovaný odkázal i na hodnocení Gruzie jako bezpečné země původu, podle nějž v Gruzii soustavně nedochází k mučení ani nelidskému či ponižujícímu zacházení. Zopakoval, že žalobkyně v Gruzii nevyhledala pomoc policie před vyhrožováním ze strany neznámých osob, ačkoliv právní řád země původu takovou možnost skýtá. Poukázal také na možnost žalobkyně vyřešit své potíže přestěhováním v rámci Gruzie. Gruzínská ústava garantuje občanům země základní lidská práva a svobody, včetně svobody pohybu a pobytu. Vnitřní přesídlení coby řešení lokálních problémů je projevem zásady subsidiarity mezinárodní ochrany (usnesení NSS ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 Azs 148/2015-59). Ačkoliv žalobkyně uvedla, že ony neznámé osoby by ji našly kdekoliv, podle žalovaného nelze předjímat, že by tím své problémy nevyřešila. Stejně tak žalobcům při návratu do vlasti nehrozí jakýkoliv postih za to, že podali žádost o mezinárodní ochranu. Žalobcům nehrozí ani nebezpečí újmy v důsledku konfliktu na území Gruzie. Žalovaný vzal v potaz také to, že manžel žalobkyně a) zde také podal žádost o mezinárodní ochranu, avšak podle judikatury NSS rodinné vazby v České republice nejsou důvodem pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Zamítnutí žádosti však nevylučuje pobyt žalobkyně na území České republiky, opatří-li si za tím účelem oprávnění (například dle zákona o pobytu cizinců). Je tedy výhradně na žalobkyni, zda se rozhodne svůj pobyt legalizovat jiným způsobem, avšak zákon o azylu k tomuto účelu neslouží. Nadto žalovaný uvedl, že manželovi žalobkyně nebyla mezinárodní ochrana udělena, neboť řízení bylo zastaveno (rozhodnutí žalovaného č. j. OAM- 99/ZA-ZA11-ZA21-2019). Žalovaný neshledal důvody k udělení mezinárodní ochrany podle § 14b odst. 1 zákona o azylu a žalobkyně takové skutečnosti ani netvrdila. S ohledem na výše uvedené proto žalobcům neudělil mezinárodní ochranu. Obsah žaloby a vyjádření k žalobě 6. Žalobkyně uvedla, že žalovaný napadeným rozhodnutím porušil § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), dále porušil § 14a zákona o azylu.

7. Žalobkyně předně uvedla, že žalovaný pochybil tím, že izoloval její příběh od příběhu jejího manžela, přestože jejich příběhy logicky vykazují značné množství souvislostí. Žalobkyně je přesvědčena, že pokud je rodinnou příslušnicí osoby, která byla v zemi původu pronásledována, je žalovaný povinen vzít v potaz i skutečnosti, které ve své výpovědi uvedla tato osoba. Je zřejmé, že k pronásledování žalobkyně by nedošlo, pokud by nebyl pronásledován i její manžel, jejich případy mají značnou vnitřní souvislost. Žalovaný však v případě žalobkyně i jejího manžela k souvislostem nepřihlíží a jejich řízení izoluje, čímž dochází k nesprávnému vykreslení obou případů. Žalovaný také opomenul hodnotit nezletilého žalobce b), syna žalobkyně a), jako zranitelnou osobu ve smyslu § 2 písm. i) zákona o azylu. Dále žalovaný nejen vyložil termín pronásledování v rozporu s právními prameny, ale ani nezohlednil subjektivní aspekt pronásledování. Žalobkyně je přesvědčena, že ona, její syn [žalobce b)] i její manžel zažili pronásledování ve smyslu české i evropské legislativy a judikatury. Žalovaný nesprávně dospěl k závěru, že pronásledování nečelili, a to pouze na základě vlastní úvahy.

8. Dále žalobkyně uvedla, že s ohledem na to, že pronásledovatelem je přímo policista, by případným řešením situace obrácením se na policejní orgány konflikt pouze eskaloval. Gruzínské policejní orgány by se neobrátily proti vlastnímu členovi. Současně pronásledovatel již při pronásledování zneužíval svého postavení policisty s daleko větší pravomocí než „obyčejná“ soukromá osoba. Žalovaný sice odkázal na zprávy o zemi původu, avšak nepracuje s nimi dostatečně v souvislosti s klíčovými okolnostmi případu. Popsání formálních postupů pro stížnost na jednání policisty neodpovídá realitě ani praktické stránce situace žalobkyně a její rodiny v zemi původu. Žalobkyně odkázala na judikaturu NSS, dle níž mohou nastat situace, kdy není možné nebo účelné trvat na předchozím pokusu žadatele o mezinárodní ochranu usilovat o ochranu v zemi původu (rozsudek NSS ze dne 9. 2. 2010, č. j. 6 Azs 74/2009-51, či rozsudek ze dne 28. 2. 2007, č. j. 4 Azs 146/2006-100). Dále poukázala také na to, že pokud žadatel o mezinárodní ochranu tvrdí, že nemá faktickou možnost obrátit se o pomoc na příslušné orgány v zemi původu bez jisté újmy, musí správní orgán zaměřit dokazování i tímto směrem, neboť je takové tvrzení podstatné z pohledu splnění podmínek pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu (viz rozsudek NSS ze dne 19. 9. 2007, č. j. 1 Azs 40/2007-129). Z uvedeného rozsudku dále plyne, že v případech tvrzené nemožnosti uplatnění přezkumných postupů instančně vyššími či nezávislými orgány nestačí pouhé shromáždění údajů o právním systému nebo struktuře organizace veřejné moci v konkrétní zemi původu bez související informace o účinnosti aplikace záruk zákonnosti. Z uvedené judikatury plyne, že není dostatečné zabývat se tím, jak vypadá systém poskytnutí ochrany před kriminálním jednáním v zemi původu, stěžejní naopak je, jak systém funguje v praxi.

9. Závěrem uvedla, že závěry žalovaného o možnosti vnitřní ochrany jsou nesprávné a nepřezkoumatelné, neboť se nezabýval faktory plynoucími z judikatury pro zkoumání možnosti vnitřního přesídlení (rozsudek NSS ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007-93). Uzavřela, že splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, pročež považuje napadené rozhodnutí za nezákonné a navrhla jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že nesouhlasí s oprávněností podané žaloby, neboť neshledal, že by byly naplněny důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Považuje za objasněné, že důvodem pro podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla obava před výhrůžkami neznámých osob v souvislosti s konfliktem, který měl manžel a bratr žalobkyně a) s jedním mužem v Gruzii, jehož otec je policista. Žalobkyně se nikdy neobrátila se žádostí o pomoc na gruzínské orgány. V průběhu řízení výslovně uvedla, že krom onoho vyhrožování nikdy neměla ve vlasti žádné problémy. Žalovaný zopakoval závěry uvedené v napadeném rozhodnutí. Nad rámec toho uvedl, že nelze přehlédnout reformní snahy gruzínské vlády a již provedené reformy, které jsou opakovaně pozitivně hodnoceny orgány Evropské unie, což potvrzuje možnost pro gruzínské občany cestovat do Evropské unie a dalších zemí bez víza. Z toho žalovaný usuzuje důvěru těchto zemí v demokratické instituce Gruzie a právní postupy, které jsou v zemi dodržovány, jakož i to, že Gruzie je považována za bezpečnou zemi původu. Existuje zde předpoklad, že v Gruzii jsou obecně respektována lidská práva a že taková země má dostatečné právní postupy k ochraně svých státních příslušníků. Žalovaný uzavřel, že se při posuzování žádosti nedopustil žádné nezákonnosti, neboť rozhodnutí je v souladu se zákonem a na základě dostatečných a řádným způsobem opatřených podkladů. Navrhl, aby soud žalobu zamítl. Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu 11. Ze správního spisu soud zjistil následující skutečnosti.

12. Žalobci podali dne 17. 4. 2019 žádost o udělení mezinárodní ochrany.

13. Dne 24. 4. 2019 poskytla žalobkyně a) údaje k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Uvedla, že se narodila ve vesnici A., je gruzínské státní příslušnosti, hovoří gruzínsky a je pravoslavná křesťanka. Nemá žádné politické přesvědčení, není členkou žádné politické strany a nikdy nebyla politicky aktivní. Je vdaná, její manžel A. K. také podal žádost o udělení mezinárodní ochrany a mají spolu syna, žalobce b), který je zde se žalobkyní a). Naposledy ve vlasti žila v T.. Žalobci jsou zcela zdrávi a neužívají žádné léky. Žádost o udělení mezinárodní ochrany podala kvůli vyhrožování ze strany lidí, se kterými měl její manžel potíže. Výslovně uvedla, že to je jediný důvod.

14. Téhož dne s ní byl proveden pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. V rámci něj popsala, že její manžel a bratr měli problém s mužem, jehož otec je policista, pročež byli nuceni odjet z Gruzie. Za jejich nepřítomnosti byla obtěžována neznámými osobami. Žalobkyně a) nemohla vyjít z domu, neboť jí vyhrožovali, že jí odeberou dítě. Pokud by se nevrátil její manžel a bratr, byla by uvězněna v domě, to byl důvod jejich odjezdu z Gruzie. Její bratr byl v Izraeli, když se vrátil, měl problémy s tím mužem. Bratr se dozvěděl, že jeho manželka měla milostný vztah s tím mužem. Proto se s ním (spolu s manželem žalobkyně) poprali dne 25. 12. 2018 v G.. Obtěžovali ji pak neznámí lidé. Jezdili k nim domů. Ona byla zavřená doma a nevycházela ven a nekontaktovala je. Byli venku a sprostě nadávali, řekli jí, že jsou od toho muže, jehož její manžel a bratr zbili. Vyhrožovali jí, že jí odeberou dítě a bude uvězněna v domě. Vyhrožovali jí celkem osmkrát, poprvé asi 5. 1. 2019 a naposled asi 25. 3. 2019. Pořvávali na žalobkyni před oknem. Dále jí také telefonovali, naposledy 8. 4. 2019. Volali jí a vyhrožovali to samé. Osobně s těmi lidmi však v kontaktu nebyla. Žalobkyně se v souvislosti s incidenty na nikoho neobrátila. Varovali ji totiž, že pokud si bude stěžovat, nikdo jim nepomůže, neboť otec toho (zbitého) muže je policistou. Neobrátila se ani na žádný orgán, který je policii nadřízen, neboť ji varovali, že to bude horší, když si bude stěžovat. Konkrétní příčinou odchodu z vlasti byla obava o její dítě, aby žalobci b) neublížili. Nejprve se proto ukrývala na uvedené adrese v T. (tam měla i popsané problémy), poté odjela. V Gruzii žijí rodiče a dědeček žalobkyně. Své potíže neřešila ani přestěhováním na jiné místo, neboť by ji našli a navštívili kdekoliv ve vlasti. Měli možnosti zjistit, kde je, neboť otec onoho muže je policista. V České republice by chtěla žít. Manžel i bratr jsou zde také, den přede dnem pohovoru ji navštívili. Danou situaci by zatím chtěli řešit pobytem v České republice a počkat, až se situace v Gruzii uklidní. Žalobkyně uvedla, že neví, jak se situace uklidní, doufá, že ti lidé na incident časem zapomenou. Uvedla, že neví o jiné možnosti legalizace svého pobytu na území České republiky. V případě návratu se obává popsaných výhružek, bojí se o syna. Další důvod podání své žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvedla.

15. S ohledem na nízký věk žalobce b) s ním žalovaný nevedl pohovor a vychází z pohovoru se žalobkyní a), neboť podala žádost za ně oba a žalovaný měl za to, že je řádně a úplně zjištěn skutkový stav.

16. Součástí správního spisu je informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 24. 5. 2019 o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, zpráva žalovaného ze dne 30. 4. 2019 zabývající se hodnocením Gruzie jako bezpečné země původu podle stavu k dubnu 2019 a zpráva žalovaného ze dne 3. 7. 2018 týkající se bezpečnostní a politické situace v Gruzii podle stavu k červenci 2018. Dále je součástí spisu také informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 4. 1. 2018 týkající se možnosti obrátit se na policii v případě poškození způsobeného trestnou činností, možnosti podat stížnost na policii v případě její nečinnosti a možnosti podat stížnost na prokuraturu v případě její nečinnosti. Z této informace plyne, že v Gruzii se na policii může obrátit každý, kdo se cítí být poškozen trestnou činností. Byť efektivita vyšetřování je ovlivněna mnohými faktory (lidským, finančním apod.), nelze říci, že by byla méně či více efektivní v porovnání se zeměmi Evropské unie. V případě nečinnosti policie lze podat stížnost na Generální inspekci policie. Příslušníci policie jsou pak vyšetřováni jako jakýkoliv jiný občan Gruzie a prošetřování probíhá standardně jako v kterékoliv jiné zemi. Na nečinnost státního zastupitelství je možné podat stížnost u Generální inspekce Hlavní prokuratury Gruzie. Na pracovníka Hlavní prokuratury Gruzie je možné podat stížnost u Generální inspekce Hlavní prokuratury Gruzie. Příslušníci jsou prošetřování bez ohledu na své postavení u daného orgánu a prošetřování probíhá standardně jako v jakékoliv jiné zemi.

17. Dne 1. 7. 2019 byla žalobkyně předvolána k seznámení s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. Žalobkyně se nedostavila dne 12. 7. 2019 k seznámení s podklady, přestože jí předvolání bylo řádně doručeno ve smyslu § 24 zákona o azylu. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 18. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou.

19. Článek 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“) vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodnutí soudu. Členské státy Evropské unie byly povinny výše uvedené pravidlo transponovat do vnitrostátního právního řádu do 20. 7. 2015 (viz čl. 51 odst. 1 procedurální směrnice). Protože doposud nebyly do českého právního řádu požadavky čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice promítnuty, ačkoliv transpoziční lhůta již uplynula, má uvedený článek procedurální směrnice přímý účinek. Jelikož žádost o mezinárodní ochranu byla v této věci podána dne 17. 4. 2019, dopadá na toto řízení, včetně řízení o žalobě proti napadenému rozhodnutí, procedurální směrnice, a ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s. se tedy neužije.

20. Soud rozhodl o žalobě v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání; žalovaný vyjádřil s tímto postupem výslovný souhlas, žalobkyně pak udělila souhlas implicite, neboť na výzvu soudu ve stanovené lhůtě nesdělila, že s rozhodnutím věci bez jednání nesouhlasí. Posouzení žalobních bodů 21. Žalobkyně předně namítla, že žalovaný nevzal v potaz azylový příběh jejího manžela, který také opustil Gruzii a podal v České republice žádost o udělení mezinárodní ochrany. Podle názoru žalobkyně nelze jejich příběhy izolovat a žalovaný pochybil tím, že v rámci řízení o její žádosti nehodnotil důvody, pro něž podal žádost její manžel, přestože jejich příběhy logicky vykazují souvislosti. K tomu soud uvádí, že právní otázkou, do jaké míry lze v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany zohlednit obtíže, jimž by byl vystaven rodinný příslušník žadatele, se zabýval Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 4. 10. 2018 ve věci C-652/16 Ahmedbekova. Dospěl k závěru, že posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, požadované čl. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“), má za cíl určit, zda žadatel má odůvodněné obavy, že je osobně pronásledován nebo je osobně vystaven reálné hrozbě vážné újmy. Z toho sice vyplývá, že žádosti o mezinárodní ochranu nelze jako takové vyhovět z důvodu, že rodinný příslušník žadatele má odůvodněné obavy z pronásledování nebo je vystaven reálné hrozbě vážné újmy, naproti tomu je však třeba přihlédnout k takovýmto hrozbám, jimž je vystaven rodinný příslušník žadatele, aby bylo možné určit, zda je z důvodu rodinné vazby k uvedené ohrožené osobě sám vystaven hrozbám pronásledování nebo vážné újmy. V tomto ohledu – a jak zdůrazňuje bod 36 odůvodnění kvalifikační směrnice, i rodinným příslušníkům ohrožené osoby zpravidla hrozí, že se ocitnou ve zranitelné situaci. Soud dvůr shrnul, že v rámci individuálního posouzení žádosti o mezinárodní ochranu je nutno přihlédnout k hrozbám pronásledování a vážné újmy, jimž je vystaven rodinný příslušník žadatele, aby bylo možné určit, zda je tento žadatel z důvodu rodinné vazby k uvedené ohrožené osobě sám vystaven takovým hrozbám.

22. V nyní posuzované věci se žalobkyně „pouze“ nedovolávala výhrůžek, jimž čelil její manžel, nýbrž uvedla, že sama takovým výhrůžkám čelila. Z napadeného rozhodnutí plyne, že žalovaný vycházel především z toho, že žalobkyní popsané potíže plynou ze sporu, který měl její bratr a manžel s jiným mužem. Žalobkyni bylo vyhrožováno neznámými osobami před domem a telefonicky. Popsané výhrůžky tedy prožívala přímo žalobkyně osobně. Nejedná se o případ, že by přímo žalobkyni nikdo nevyhrožoval a ona „pouze“ prožívala výhrůžky adresované jejímu manželovi spolu s ním. Tuto skutečnost vzal žalovaný v potaz, neboť v napadeném rozhodnutí několikrát uvedl, že obavy žalobkyně pramení z výhrůžek, které mají původ ve sporu manžela a bratra žalobkyně se třetím mužem, jehož otec je policista. Žalovaný vzal také v potaz skutečnost, že manžel žalobkyně byl v předmětné době rovněž žadatelem o mezinárodní ochranu, což uvedl např. na str. 5 a 8 napadeného rozhodnutí. Žalovanému tedy nelze vytknout, že by nikterak nevzal v potaz situaci manžela žalobkyně a jejich příběhy izoloval. Ze samotné skutečnosti, že manžel žalobkyně byl taktéž žadatelem o udělení mezinárodní ochrany, však nelze dovodit důvodnost udělení mezinárodní ochrany v jakékoliv formě.

23. Soud k tomu doplňuje, že pokud by manželovi žalobkyně byla udělena mezinárodní ochrana, vznikl by žalobkyni nárok na mezinárodní ochranu ve stejné formě jako jejímu manželovi (viz § 13 a § 14b zákona o azylu). Řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany manžela žalobkyně, bylo nejprve zastaveno podle § 25 písm. j) zákona o azylu rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 4. 2019, č. j. OAM-99/ZA-ZA11-ZA21-2019, a řízení o jeho žalobě proti tomuto rozhodnutí bylo u zdejšího soudu zastaveno usnesením ze dne 26. 5. 2020, č. j. 53 Az 9/2019-39. Z úřední činnosti je soudu dále známo, že druhá žádost manžela žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 2 zákona o azylu rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 9. 2019, č. j. OAM-742/ZA-ZA12-ZA22-2019. Řízení o žalobě proti tomuto rozhodnutí bylo zastaveno usnesením zdejšího soudu ze dne 20. 4. 2020, č. j. 45 Az 34/2019-32. V obou případech byla řízení před soudem zastavena z důvodu neznámého pobytu manžela žalobkyně. Za daných okolností tak situace manžela sama o sobě nemůže nikterak změnit napadené rozhodnutí žalovaného. V postupu žalovaného nelze shledat nezákonnost, neboť vycházel z toho, že potíže žalobců pramení ze situace vyvolané sporem manžela a bratra žalobkyně s mužem v Gruzii a odkázal na manžela žalobkyně (a jeho tehdy probíhající řízení o udělení mezinárodní ochrany). Skutečnosti, jež uvedla žalobkyně a) a její manžel, tedy neizoloval, jak žalobkyně namítla, naopak problémy, jimž v zemi původu čelili žalobci, zohlednil komplexně. Žalobní bod není důvodný.

24. Žalobkyně dále uvedla, že její situace je specifická tím, že otec muže, s nímž měl spor její manžel a bratr, je policista. Z toho dovozovala, že pokud by se obrátila na policii či jiné gruzínské státní orgány, spor by pouze eskaloval, na což ji tito vyhrožující lidé sami upozornili. Uvedla, že žalovaný pouze vyjmenoval orgány, které jí teoreticky mohly pomoci, ale blíže se nezabýval její situací. Ze shromážděných materiálů plyne, že příslušníci gruzínské policie jsou vyšetřováni jako kteříkoli jiní občané Gruzie a případné prošetřování je vedeno zcela standardním způsobem. Ze shromážděných materiálů také plyne, že několik na policii nezávislých orgánů, na něž je možné se obrátit. Žalobkyně uvedla, že by to bylo bezpředmětné, neboť vyhrožující lidé jí sdělili, že její potíže budou horší, pokud se pokusí vyhledat pomoc. Žalobkyni je nutno dát za pravdu do té míry, že pokud v rámci správního řízení uvedla, že ochranu gruzínských státních orgánů nepovažuje za účinnou, mělo by se obstarávání důkazů žalovaným ubírat právě tímto směrem. Avšak je nutno poukázat na to, že se stížnostmi na činnost policie je možné se obrátit na několik orgánů nezávislých na policii (Generální inspekce policie, státní prokuratura, Generální inspekce Hlavní prokuratury Gruzie, ombudsman). Žalobkyně se omezila na tvrzení, že stěžovat si by nemělo smysl, neboť otec napadeného muže je policistou. Na toto obecné tvrzení reagoval žalovaný zcela adekvátně tím, že shromáždil podklady ohledně možnosti stěžovat si na případnou nečinnost či protiprávní jednání policistů. Tyto podklady soud považuje za naprosto dostačující. Žalobkyně pak svá tvrzení nekonkretizovala ani v žalobě. Uvedla, že otec muže, s nímž měl manžel a bratr žalobkyně konflikt, je policistou a svého postavení dříve využíval. Neuvedla však, jakým způsobem svého postavení využíval. Stejně tak neuvedla ani v jakém postavení policista je, tedy ani v řízení před soudem neobjasnila, z jakého důvodu by měla policie a další orgány, u nichž si lze na (ne)činnost policie či potažmo prokuratury stěžovat, zájem postavit se za svého (dost možná „pouze“ řadového) člena. Žalobkyně nenavrhla žádný důkaz na podporu svého tvrzení, z nějž by vyplynulo, že vyšetřování trestné činnosti spáchané policistou je nereálné. Aniž by soud chtěl jakkoliv bagatelizovat žalobkyní popsané nepříjemnosti, nelze z nich dospět k závěru, že by jí gruzínské státní orgány nepomohly v případě, že by se na ně obrátila (shodně usnesení NSS ze dne 18. 7. 2019, č. j. 4 Azs 137/2019-40). S tím souvisí námitka žalobkyně o nedostatečnosti shromážděných podkladů ohledně efektivity práce policie v Gruzii. K tomu je nutné poznamenat, že žalobkyně měla možnost se se shromážděnými podklady seznámit, neboť k seznámení byla řádně předvolána. Svého práva nevyužila, nenavrhla jakékoliv doplnění podkladů v tomto ohledu. Žalovaný tedy shromáždil dostatek podkladů, které se zabývají otázkou dostupnosti ochrany před trestnou činností příslušníků policie, tyto podklady žalobkyně v řízení relevantním způsobem nezpochybnila (ustala výlučně v rovině obecného tvrzení, které přitom nevychází z osobní zkušenosti, ať již její, nebo jejích příbuzných či jiných osob v podobné situaci). Žalobní bod není důvodný.

25. Žalobkyně dále namítla, že žalovaný nesprávně vyložil pojem pronásledování a nevzal v potaz subjektivní prvek pronásledování. Poukázala na to, že pronásledováním se podle čl. 9 odst. 2 písm. a) kvalifikační směrnice rozumí i použití psychického a fyzického násilí. Její rodina tak dle jejího názoru zažila pronásledování a žalovaný situaci vyhodnotil nesprávně. Žalovaný k tomu uvedl, že ze žalobkyní uvedených skutečností neplyne, že by jí hrozilo pronásledování z jakéhokoliv důvodu uvedeného v § 12 zákona o azylu. Soud se zcela ztotožnil se závěrem žalovaného, že z výpovědi žalobkyně neplyne, že by jí hrozilo pronásledování z důvodu její rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Žalobkyně v souvislosti s tím namítla, že žalovaný nevzal v potaz subjektivní aspekt odůvodněných obav z pronásledování. Subjektivní prvek definice uprchlíka, který je vyjádřen v § 12 písm. b) zákona o azylu slovy „odůvodněný strach“ a v čl. 2 písm. d) kvalifikační směrnice slovy „oprávněné obavy“, není jedinou (ani rozhodující) podmínkou pro udělení azylu. Azyl lze žadateli udělit, třebaže původcem jednání, které v žadateli vyvolalo obavu či strach z pronásledování, je soukromá osoba, nicméně je tomu tak pouze v případě, že státní orgány země původu nejsou schopny či ochotny ochránit žadatele před touto soukromou osobou. S ohledem na to, že žalobkyně nevyhledala pomoc státních orgánů, nelze takový závěr učinit. Žalovanému nelze vytýkat, že v situaci, kdy dospěl k závěru, že žalobci nesplňují dvě podmínky pro udělení azylu (příčinná souvislost pronásledování s azylově relevantním důvodem a přičitatelnost jednání soukromých osob státu), se nezabýval subjektivní stránkou věci (tedy vnitřním prožíváním nastalé životní situace žalobci). Subjektivní prvek definice uprchlíka musí být dán současně s naplněním všech dalších podmínek. Není-li byť jen jeden z těchto prvků naplněn, nelze žadatele považovat za uprchlíka.

26. Žalobkyně poukázala také na to, že závěry žalovaného o možnosti vnitřního přesídlení jsou nepřezkoumatelné, neboť nehodnotil faktory, jež měl posuzovat dle judikatury. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobkyně mohla své problémy řešit (krom primárního obrácení na policii) i přestěhováním v rámci Gruzie. Vycházel z podkladu Hodnocení Gruzie jako bezpečné země původu, podle nějž gruzínská ústava garantuje občanům základní práva a svobody, včetně svobody volného pohybu. Žalobkyně v rámci pohovoru uvedla, že o této možnosti neuvažovala, ale že by ji našli kdekoliv. Neuvedla však žádné okolnosti, které by jí v přesídlení bránily. Strohé tvrzení o tom, že by ji neznámé osoby našly kdekoliv, je ničím nepodložená domněnka. Při posuzování možnosti vnitřní ochrany je nezbytné zhodnotit především reálnost (faktickou i právní), přiměřenost, rozumnost a smysluplnost tohoto řešení. Je třeba se zabývat zejména její dostupností, celkovými poměry panujícími v zemi původu, osobními poměry žadatele (např. pohlaví, etnická příslušnost, rodinné vazby, zdravotní stav, věk a ekonomická situace), účinností vnitřní ochrany a postavením žadatele po jeho přesunu z hlediska respektování a zajištění základních lidských práv v místě vnitřní ochrany. Rovněž je třeba zvážit bezpečnost žadatele, a to jak při přesunu do cílové části země, tak po jeho přesídlení (blíže viz např. i žalobkyní odkazovaný rozsudek NSS ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007-93). Obdobně podle rozsudku NSS ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009-74, je třeba při posuzování možnosti vnitřní ochrany posoudit: (1) zda je jiná část země pro žadatele dostupná; (2) zda přesun do jiné části země je účinným řešením proti pronásledování či vážné újmě v původní oblasti; (3) zda žadateli nehrozí navrácení do původní oblasti a (4) zda ochrana v jiné části země splňuje minimální standard ochrany lidských práv. Tyto podmínky musí být splněny kumulativně a při jejich posouzení je třeba brát v potaz celkové poměry panující v zemi původu a osobní poměry žadatele. Byť žalovaný tyto okolnosti nevzal v potaz výslovně, uvedl, že Gruzie je obecně považována za bezpečnou zemi původu (s výjimkou Abcházie a Jižní Osetie), kde jsou stěžejní gruzínské orgány v rukou ústřední vlády, obecně jsou tam dodržována lidská práva a gruzínská ústava garantuje svobodu pohybu. I s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně pouze stroze uvedla, že by ji našli kdekoliv, avšak toto své tvrzení nekonkretizovala a nerozvedla, žalovaný mohl dospět k závěru, že by pro ni vnitřní přesídlení mohlo být jedno z řešení jejích nepříjemností s neznámými osobami. Soud neshledal, že by žalovaný stručným na shromážděné materiály a závěrem o možnosti vnitřního přesídlení porušil práva žalobců. Ani tento žalobní bod tak není důvodný. Soud doplňuje, že úvaha o dostupnosti účinné vnitřní ochrany je v daném případě nadbytečná, pro napadené rozhodnutí není stěžejní a slouží pouze k posílení ústřední úvahy žalovaného, že žalobci se měli pokusit dosáhnout ochrany na území země původu (primárně vyčerpáním všech dostupných právních prostředků ochrany před trestnou činností soukromých osob).

27. Žalobkyně také namítla, že žalovaný nehodnotil žalobce b) jako zranitelnou osobu. K tomu soud nejprve uvádí, že z hlediska vzniku nároku na mezinárodní ochranu není významné, zda je žadatel zranitelnou osobou ve smyslu zákona o azylu. Nesplňuje-li žadatel hmotněprávní podmínky vzniku nároku na mezinárodní ochranu, nelze mu ji přiznat, třebaže je zranitelnou osobou. Z čl. 20 odst. 3 kvalifikační směrnice jasně plyne, že členské státy jsou povinny zohlednit zvláštní situaci zranitelných osob při provádění kapitoly VII této směrnice, která upravuje obsah mezinárodní ochrany, tedy jednotlivé nároky, které azylantovi či beneficiáři doplňkové ochrany svědčí z titulu přiznání mezinárodní ochrany. Domnívá-li se snad žalobkyně, že žalovaný měl slevit při posuzování vzniku nároku na mezinárodní ochranu z hmotněprávních podmínek stanovených zákonem o azylu a kvalifikační směrnicí z důvodu nízkého věku žalobce b), mýlí se. Z napadeného rozhodnutí plyne, že žalovaný vzal v úvahu, že žalobce b) je batole. Proto s ním například nevedl pohovor. Ve vztahu k nároku na azyl pro pronásledování dle § 12 zákona o azylu a doplňkovou ochranu dle § 14a zákona o azylu jde vzhledem k azylovému příběhu žalobkyně o skutečnost zcela nerozhodnou, neboť žalobkyně není z důvodu nízkého věku žalobce b) vystavena hrozbě pronásledování či způsobení vážné újmy.

28. Žalobkyně v žalobě také uvedla, že žalovaný svým rozhodnutím porušil § 14a zákona o azylu, neboť žalobci naplnili podmínky pro udělení doplňkové ochrany, jelikož jim v Gruzii hrozí vážné nebezpečí. Toto své tvrzení však nikterak nekonkretizovala. V této souvislosti proto soud připomíná, že § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobkyni ukládá povinnost uvést v žalobě konkrétní (tj. ve vztahu k ní a k projednávané věci individualizovaná) skutková tvrzení a právní argumentaci, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (blíže viz rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, potvrzený rozšířeným senátem v usnesení ze dne 20. 3. 2018, č. j. 10 Azs 65/2017- 72). Vzhledem k tomu, že prostá citace ustanovení nenaplňuje náležitosti žalobního bodu, soud se tímto tvrzením nezabýval. Stejně přistoupil i k tvrzení žalobkyně o porušení konkrétních ustanovení zákona o azylu a správního řádu, které je obsaženo v bodu II žaloby, pokud k těmto ustanovením žalobkyně v další části žaloby neuvedla konkrétní argumentaci. Za žalobní body tak nelze považovat ani tvrzení uvedená na konci str. 2 a začátku str. 3 žaloby, v nichž žalobci zdůrazňují povinnosti plynoucí ze základních zásad správního řízení a § 68 odst. 3 správního řádu a obecně vyjmenovávají pochybení, kterých se měl žalovaný dopustit (řádně nezjistil skutkový stav, nepřihlédl k rozhodným skutkovým okolnostem, nesprávně aplikoval příslušná ustanovení zákona o azylu, rozhodnutí nevyplývá ze shromážděných podkladů pro vydání rozhodnutí, chybí vazby mezi rozhodnutím a podklady pro ně). Tato tvrzení mají charakter vyjmenování typových pochybení, jichž se mohou správní orgány ve správním řízení obecně dopustit (doslovně shodný text je obsažen i v žalobách jiných gruzínských žadatelů vedených u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Az 23/2019, 53 Az 25/2019 a 53 Az 28/2019). Nejsou nicméně jakkoliv konkretizována a zejména pak individualizována ve vztahu k napadenému rozhodnutí. Tyto obecné floskule univerzálně použitelné v jakékoliv správní žalobě nepředstavují řádně formulovaný žalobní bod. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení 29. Vzhledem k tomu, že žalobní body jsou nedůvodné a soud nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, byla žaloba zamítnuta (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť mu nevznikly náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost.