č. j. 53 Az 6/2019- 72

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudcem Tomášem Kocourkem v právní věci žalobce: E. K., narozený dne X, státní příslušník Turecké republiky, bytem X, zastoupen advokátem JUDr. Milanem Milerem, se sídlem Na Příkopě 22, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 2. 2019, č. j. OAM-707/ZA-ZA11-ZA17-2018, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobce podanou žalobou napadá shora označené rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým mu nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).

2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uzavřel, že žalobce není podle § 12 písm. a) zákona o azylu pronásledován za uplatňování politických práv a svobod. Projevuje-li žalobce sympatie k Lidově demokratické straně – turecky Halklarin Demokratik Partisi (dále jen „HDP“), tak žalovaný poznamenal, že HDP je legálně fungující politickou silou s mnohasettisícovou členskou základnou a je zastoupena ve všech patrech turecké politiky. Neexistuje žádný důkaz o tom, že by žalobce měl být za podporu této politické strany zatčen a mělo by být proti němu zahájeno trestní stíhání. K účasti žalobce na demonstracích v Praze žalovaný dodal, že na nich jejich účastníci projevovali sympatie k Lidové obranné jednotce – kurdsky Yekîneyen Parastina Gel (dále jen „YPG“) a Straně kurdských pracujících – kurdsky Partiya Karkeren Kurdistan (dále jen „PKK“). PKK je přitom podstatnou částí světa (např. Spojenými státy americkými a Evropskou unií) považována za teroristickou organizaci (viz informaci OAMP ze dne 9. 5. 2018 a informaci irského Dokumentárního centra pro uprchlíky ze dne 20. 3. 2018). Pokud by byl žalobce v tomto ohledu předvolán a vyslechnut bezpečnostními složkami, nepředstavuje taková skutečnost akt pronásledování nebo hrozby vážné újmy. Přátelé žalobce, který byli bezpečnostními složkami zadrženi, neuváděli, že by se proti nim příslušníci bezpečnostních složek chovali nepatřičně. Ačkoli je YPG považována za odnož PKK, tak žalobce k této skupině pouze projevoval sympatie. Mezi ním a YPG neexistuje žádný vztah, nezapojoval se do bojů v Sýrii, militantně nevystupoval proti Turecké republice (dále jen „Turecko“) a státní orgány Turecka jej v minulosti nijak neprověřovaly a neobvinily.

3. Obdobně tak žalovaný neshledal naplnění podmínek pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Ačkoli bezpečnostní složky Turecka hledí na Kurdy se zvláštní pozorností, není jim bráněno ve společenské integraci a individuální seberealizaci, což prokazuje jejich pronikání do politických, podnikatelských a společenských elit. Pokud by se Kurd dostal do konfliktu se státní mocí v určité části Turecka, má možnost se přestěhovat do jiné části země. Žalobce neuváděl žádné konkrétní okolnosti, ze kterých by vyplývalo, že by měl mít důvodný strach z pronásledování. Žalovaný vzal v potaz i pokus o vojenský převrat v roce 2016 a dospěl k závěru, že se tato událost žalobce nijak dotknout nemohla, neboť žalobce nemá žádnou specifickou minulost, kvůli které by proti němu měl být zaměřen zájem státní moci. Co se týče azylu udělovaného za účelem sloučení rodin podle § 13 odst. 1 zákona o azylu, z ničeho nevyplynulo, že by žalobce měl mít v České republice rodinného příslušníka, kterému by byl udělen azyl.

4. Žalovaný zkoumal i naplnění podmínek pro udělení azylu z humanitárních důvodů podle § 14 zákona o azylu a doplňkové ochrany podle § 14a a § 14b zákona o azylu. Žalovaný humanitární azyl žalobci neudělil, neboť je práceschopnou osobou, která se o sebe dokáže postarat a vydělávat si na své živobytí prací. Není na území České republiky léčen a nepodstupuje žádný lékařský zákrok. Žalobce o tuto ochranu výslovně nežádal a podmínky pro výjimečné udělení této ochrany nebyly splněny. Pokud jde o doplňkovou ochranu, žalobce neuvedl a žalovaný nezjistil žádné skutečnosti odůvodňující obavu, že by žalobci po jeho návratu do vlasti hrozila vážná újma. V Turecku byl trest smrti zrušen a Turecko není v ozbrojeném konfliktu s žádným státem; na většině svého území je zemí bezpečnou a stabilní. Žalobce je schopen se aktivně postarat sám o sebe, všechny části Turecka jsou mu dostupné a nehrozí jeho vrácení do bezpečnostně problematické oblasti. Vycestování žalobce není v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Konečně, rodinnému příslušníkovi žalobce nebyla udělena doplňková ochrana, a proto nelze uvažovat o doplňkové ochraně za účelem sloučení rodiny podle § 14b zákona o azylu. Obsah žaloby a vyjádření k žalobě 5. Žalobce v žalobě shrnul průběh řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Připomněl, že je sympatizantem strany HDP, a proto se nemůže vrátit do Turecka, neboť by byl okamžitě zatčen a bylo by s ním zahájeno soudní řízení. Stranu HDP podporoval i na území České republiky, jelikož se v Praze účastnil demonstrací proti vniknutí turecké armády do oblasti syrského Afrínu.

6. V souvislosti s naplněním podmínek § 12 písm. a) zákona o azylu žalobce odcitoval napadené rozhodnutí. Rozporoval závěry žalovaného o tom, že není pronásledován za uplatňování politických práv a svobod. Namítal, že v Turecku jej hledali příslušníci bezpečnostních složek s tím, že se účastnil demonstrací v Praze.

7. Bez bližší souvislosti uvedl, že odůvodněný strach z pronásledování je namístě, neboť jsou z minulosti známy četné případy, kdy došlo k zatčení, stíhání i odsouzení osob sympatizujících s blíže nespecifikovanými organizacemi. Neplatí tak, že žalobce svoji situaci pouze zveličuje a spekuluje. Při identických demonstracích v Turecku bylo podle žalobce zadrženo mnoho osob kurdské i jiné národnosti. Žalovaný též podle žalobce nedostatečně zjišťoval stav věci a náležitě nezohlednil všechny okolnosti případu (mimořádnou a krajní situaci v Turecku). V Turecku byli též zadrženi a odsouzeni dva čeští občané, neboť spolupracovali s kurdskými milicemi. K těmto tvrzením žalobce předložil novinové články zpravodajského serveru ČT24 ze dne 2. 8. 2017 a ČTK ze dne 23. 7. 2018.

8. Žalovaný měl podle žalobce přihlédnout i k negativnímu dopadu nevyhovění jeho žádosti na jeho soukromí a osobní život.

9. Žalovaný považuje žalobu za nedůvodnou. Poukazuje na její nekonkrétnost a uvádí, že z ní není patrné, v čem žalobce spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce nenavrhuje žádné relevantní důkazní prostředky. Není zřejmé, jaké formy mezinárodní ochrany se žalobce dovolává.

10. Žalovaný v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil, z jakého důvodu nelze považovat za relevantní zadržení dvou kurdských přátel v Turecku. Míra podpory a sympatií s HDP je u žalobce mizivá. Účast na demonstracích kritizujících režim není sama o sobě důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný též připomíná, že postih propagace teroristického hnutí ze strany státních orgánů v určité zemi není pronásledováním podle § 12 zákona o azylu (viz rozsudek NSS ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 3 Azs 207/2005). Žalobce nemohl mít odůvodněný strach z pronásledování pro své politické názory, neboť se do Turecka na jaře roku 2018 vrátil.

11. Žalovaný dodal, že z tvrzení žalobce je zřejmá jeho snaha o legalizaci pobytu na území České republiky. Oprávnění k pobytu na území České republiky se nejdříve pokoušel získat prostřednictvím sňatku s občankami České republiky, když toho nedosáhl, požádal o mezinárodní ochranu až v poslední den, kdy mohl na území České republiky pobývat. Poskytnutí azylu je specifickým institutem a nelze jej zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území České republiky (viz rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 37/2003-46). Žalobce musí postupovat podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Navrhl, aby soud žalobu zamítl. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 12. Soud nejprve ověřil, že žaloba byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou, obsahuje všechny nezbytné náležitosti. Žaloba je věcně projednatelná.

13. Soud vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k účinnosti čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“). Tento článek vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ podle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu. Členské státy Evropské unie byly povinny výše uvedený závazek transponovat do vnitrostátního právního řádu do dne 20. 7. 2015 (viz čl. 51 odst. 1 procedurální směrnice). Vzhledem k tomu, že Česká republika obsah této směrnice netransponovala do svého vnitrostátního právního řádu, ač tak měla nejpozději do dne 20. 7. 2015 učinit, má ustanovení předmětného článku přímé účinky a užije se na tento případ, protože řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo zahájeno po tomto datu (čl. 52 odst. 1 věta první procedurální směrnice). Procesní pravidla vyplývající z čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice se proto prosadí na úkor § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

14. Z hlediska rozsahu přezkumu napadeného rozhodnutí podle § 75 odst. 2 věta první s. ř. s. je nutno podotknout, že žaloba žalobce je značně nekonkrétní a neurčitá. Z žaloby lze totiž dovodit toliko to, že se žalobce domáhá přezkumu toho, zda splnil podmínky pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu s odůvodněním, že jej v místě jeho bydliště v Turecku hledali příslušníci bezpečnostních složek, a žalovaný tak měl situaci v Turecku posoudit neobjektivně, aniž by žalobce poukazoval, z jakého důvodu. Jiné formy mezinárodní ochrany se žalobce podle textu žaloby nedovolává. Požadavky kladené na řádnou formulaci a konkretizaci žalobního bodu se v případě žalob proti rozhodnutím ve věcech mezinárodní ochrany nijak neliší od žalob proti jiným rozhodnutím správních orgánů (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 3. 2018, č. j. 10 Azs 65/2017-72). I v řízení o žalobě proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany platí, že čím je žalobní bod, byť i vyhovující, obecnější, tím obecněji k němu může soud přistoupit a posuzovat jej (viz rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, bod 32). Tato zásada se uplatní i na nyní posuzovanou věc; zvlášť pokud je žalobce zastoupen advokátkou, která žalobu sepsala.

15. Třebaže je soud povinen posuzovat věc podle skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodování, je rozsah soudního přezkumu vázán na řádně uplatněné žalobní body, byť by byly uplatněny až po uplynutí lhůty pro podání žaloby, pokud je z povahy věci nebylo možné uplatnit dříve (viz rozsudek NSS ze dne 11. 11. 2020, č. j. 1 Azs 288/2020-27).

16. Vzhledem k tomu, že o to žalobce požádal, nařídil soud k projednání věci jednání. Při něm setrvali účastníci na svých dosavadních procesních stanoviscích. Zástupkyně žalobce zdůraznila, že Turecko není demokratický stát, média v něm nejsou svobodná, takže řada informací o situaci v zemi původu žalobce nemusí být pro žalovaného snadno dostupná. Poukázala na případy několika osob, které byly v zahraničí medializovány a které dokládají, že v Turecku dochází k porušování lidských práv. Žalobce sám zmínil případ Selahattina Demirtaše, spolupředsedy HDP, který je vězněn, ačkoliv se nedopustil žádného trestného činu, což potvrdil i Evropský soud pro lidská práva. Žalobce vyjádřil přání žít v demokratickém a svobodném státě – České republice. Obsah správního spisu a důkazů provedených při jednání 17. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany dne 17. 8. 2018 v Přijímacím středisku cizinců Zastávka, kde se prokázal tureckým cestovním pasem, v němž byl vylepen výjezdní příkaz vystavený českými orgány na období 37 dnů s platností od 12. 7. 2018 do 17. 8. 2018. Při sdělení údajů k žádosti o mezinárodní ochranu žalobce uvedl, že je svobodný, bezdětný a věřící (islám). Není členem žádné politické strany, sympatizuje však s HDP. Jako své poslední bydliště v Turecku označil obec P. v kraji E.. Žalobce z Turecka vycestoval v létě roku 2016 (přesné datum si nepamatuje). Na základě turistického víza pobýval v České republice přibližně jeden a půl roku. Do Turecka se na krátkou dobu vrátil a v květnu 2018 přiletěl opět do Prahy. O mezinárodní ochranu dříve nežádal. Svoji žádost odůvodnil tím, že má strach z toho, že by byl zatčen a bylo by proti němu zahájeno soudní řízení, neboť aktivně podporoval HDP. Rovněž se v České republice účastnil demonstrací na podporu Afrínu (město na hranici se Sýrií, kde turecká armáda střílela do mladých Kurdů).

18. V rámci pohovoru k podané žádosti žalobce sdělil, že v Turecku žil pouze v kraji E., v posledních pěti letech v obci P.. Sdílel domácnost se svou matkou a třemi sourozenci. S rodinou v Turecku je prostřednictvím sociálních sítí a telefonu v každodenním kontaktu. Jejich situace je dobrá. Otec žije přibližně deset let v České republice, předtím žil stejně dlouho v Německu. V České republice má povolený dlouhodobý pobyt a provozuje dvě restaurace s kebabem. V České republice žije též jeho starší bratr, který otci pomáhá s provozem restaurací. Žalobce má základní vzdělání, střední školu nedokončil. V Turecku pracoval v restauracích s kebabem a ve zlatnictví. Z Turecka vycestoval v létě roku 2016, protože se tam necítil svobodně. Je osobou kurdské národnosti, a proto se nemůže svobodně vyjadřovat a nemá právo na rovnocenný život s ostatními občany Turecka. Žalobce však nikdy žádnou psychickou nebo fyzickou újmu přímo nepociťoval. Neměl ani žádné jiné problémy. K jeho vycestování ho tak nevedly žádné konkrétní důvody či událost; pouze delší dobu přemýšlel, že Turecko opustí. Již od počátku těchto úvah měl v úmyslu vycestovat do České republiky, jelikož zde žijí jeho příbuzní. Byl držitelem cestovního pasu a Velvyslanectví České republiky v Ankaře požádal o turistické vízum; doložil fotku, výpis z bankovního účtu a cestovní pojištění. Dva týdny od podání žádosti mu bylo vízum uděleno. Na cestu měl žalobce vlastní úspory. Neměl žádný problém s vycestováním z Turecka; pouze na letišti v Turecku se jej ptali, zda se míní vrátit. Odpověděl, že se vrátit chce, ačkoli již tehdy věděl, že chce zůstat v České republice. Po příjezdu do České republiky nejprve nepracoval, později pracoval několikrát v týdnu jednu až dvě hodiny u svého otce v restauraci. Před podáním žádosti o mezinárodní ochranu již delší dobu nepracoval vůbec, protože vyčkával, jak dopadne jeho žádost o prodloužení víza. V P. bydlel u své přítelkyně, po rozchodu bydlí se svým otcem a bratrem v Ř.. K pobytu na území České republiky neměl k datu podání žádosti o mezinárodní ochranu povolení, dostal pouze krátkodobé vízum k zařízení formalit k vycestování. V poslední den tohoto víza podal žádost o mezinárodní ochranu. Žalobce nezjišťoval, zda může na území České republiky pobývat i z jiného důvodu. Dříve žádost o mezinárodní ochranu nepodal, protože plánoval sňatek se svojí přítelkyní, ale jakmile nebylo vyhověno jeho žádosti o sloučení s příslušníkem členského státu Evropské unie, tak se rozešli. Po rozchodu žádost o mezinárodní ochranu nepodal, neboť mu bývalá přítelkyně sdělila, že jej bude podporovat v získání víza i po jejich rozchodu. Ke dni podání žádosti o mezinárodní ochranu měl již novou přítelkyni; nesdílí společnou domácnost, ale v budoucnu to plánují.

19. V souvislosti se svými sympatiemi k politické straně HDP žalobce při pohovoru uvedl, že od roku 2010 do svého vycestování z Turecka pro stranu HDP roznášel letáky, prodával stranický věstník, účastnil se různých demonstrací na podporu HDP a chodil do střediska HDP. Žalobce si přesně nevzpomene, kolika demonstrací se účastnil, ale odhaduje, že všech. Na demonstracích žádnou funkci neměl, pouze držel transparenty a vykřikoval hesla. Byl řadovým účastníkem. Demonstrace byly povolené, a tak ze strany bezpečnostních složek nedocházelo k žádným zásahům. Členem nebo funkcionářem HDP nebyl. Představitel strany na celostátní úrovni je Selahattin Demirtaš, neví však již, kdo byl představitel jeho strany v kraji Erzurum v době, kdy v Turecku pobýval. HDP je oficiální strana přibližně s šedesáti poslanci. V posledních prezidentských volbách skončil kandidát této strany na třetím místě (Selahattin Demirtaš). Zvítězil současný prezident Recep Tayyip Erdogan. Nikdy neměl žádný problém kvůli svým aktivitám s HDP. V Turecku neměl ani žádné problémy, když se v květnu roku 2018 do Turecka na šestnáct dní vrátil. V České republice se žalobce účastnil tří demonstrací. Dvě proběhly na protest proti událostem v Afrínu a třetí proběhla na podporu zatčeného Saliha Müslüma. I v těchto případech byl žalobce pouze řadový člen demonstrace, držel slogany a vykřikoval hesla. Jinou aktivitu podporující HDP na území České republiky nevyvíjel. Strach žalobce z jeho zatčení a soudního procesu plyne jednak z činnosti, již prováděl v Turecku, jednak z účasti na demonstracích v Praze. Na sociálních sítích lze nalézt fotografie, ze kterých je patrno, že se těchto demonstrací účastnil. Od jeho matky je mu známo, že se po něm v jeho bývalém bydlišti sháněli příslušníci bezpečnostních složek s tím, aby byl vyslechnut. Důvodem tohoto předvolání tak podle žalobce musí být jejich zjištění, že se účastnil demonstrací v Praze a podporoval YGP. Tato strana je v Turecku zakázaná a její podporovatelé jsou zatýkáni. Žalobce nevěděl, co uvedená zkratka znamená. Jinou podporu YGP nevyjadřoval. Tvrdí, že bezpečnostní složky mají jeho fotku z demonstrace k událostem v Afrínu k dispozici s tím, že mu to sdělili jeho přátelé, kteří byli vyslýcháni v souvislosti s podporou HDP v Turecku; jeden byl propuštěn, druhý je stále ve vazbě. Žalobce uzavřel, že jiné obavy z návratu do Turecka nemá a nikdy v minulosti ani jakékoli problémy se státními orgány neměl.

20. Žalobce žalovanému ve správním řízení předložil fotografie z demonstrací na Jungmannově a Palackého náměstí v Praze. Z těchto fotografií je zřejmé, že její účastníci drží kurdské vlajky a vlajky YPG, transparenty nesouhlasící s vojenskými aktivitami Turecka („stop turecké agresi“), protestující proti osobě prezidenta Recep Tayyip Erdogan (prezident Turecka je na transparentu vyobrazen s nápisem „Terrorist ISIS President“) a proklamující, že PKK nejsou teroristé. Podle transparentů demonstrující vyzývali k solidaritě („naší zbraní je solidarita“). Demonstrací se účastnil žalobce (je patrné z porovnání fotografií a cestovního pasu žalobce).

21. Při posuzování podané žádosti vycházel žalovaný ze zpráv o zemi původu zabývajícími se žalobcem uvedenými důvody žádosti. Konkrétně se jedná o a) Výroční zprávu Human Rights Watch (18. 1. 2018) - Turecko 2018 ze dne 1. 2. 2018, b) Zprávu Freedom House „Svoboda ve světě 2018 - Turecko“ (leden 2018) ze dne 22. 2. 2018, c) Výroční zprávu Amnesty International „Výroční zpráva Amnesty International 2018“ - Turecko 2018 ze dne 20. 3. 2018, d) Informace irského Dokumentačního centra pro uprchlíky „Zacházení s kurdskými civilisty“ (24. 1. 2018) ze dne 20. 3. 2018, e) Zprávu Reportéři bez hranic „Turecký ústavní soud nařídil propuštění dvou novinářů“ (11. 1. 2018) ze dne 20. 3. 2018, f) Informace Odboru azylové a migrační politiky (OAMP), Turecko „Kurdové – Postavení ve společnosti, politické strany a politická reprezentace; Kurdská strana pracujících“ ze dne 9. 5. 2018, g) zprávu ČTK zveřejněnou na zpravodajském serveru ČT24 „V Turecku končí výjimečný stav“ ze dne 18. 7. 2018, h) zprávu ČTK zveřejněnou v Blanenském deníku „Erdogan vydal další dekret. O práci přijde 18 tisíc lidí“ ze dne 9. 7. 2018 a ch) zprávu ČTK zveřejněnou na webovém portálu www.tyden.cz „Vojáci USA a Turecka hlídkují u Manbidže“ ze dne 18. 6. 2018.

22. Žalobce se dne 9. 10. 2018 seznámil s podklady pro vydání rozhodnutí, ke kterým se dále nevyjádřil. Dodal, že má k dispozici barevné fotografie prokazující jeho účast na demonstracích v Praze. Žalovaný mu poskytl lhůtu k jejich předložení do 19. 10. 2018. Dne 18. 10. 2018 žalobce fotografie žalovaného předložil.

23. Dne 21. 2. 2019 vydal žalovaný napadené rozhodnutí.

24. Z tvrzení žalobce, předložených fotografií i napadeného rozhodnutí plyne, že se žalobce účastnil demonstrací v Praze, což je jedním z důvodů podání jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Při výslechu však žalobce nebyl schopen sdělit, kdy demonstrace proběhly. Pro posouzení časové souslednosti jednotlivých úkonů žalobce tak soud v řízení provedl jako důkaz články Pražského deníku (dostupná na webové stránce https://prazsky.denik.cz/z-regionu/humbuk-v-praze- stovky-lidi-vyjadrily-nesouhlas-s-tureckou-agresi-v-afrinu-20180330.html) a webového serveru Novinky (dostupná na webové stránce https://www.novinky.cz/domaci/clanek/zadrzeneho- kurda-budou-resit-ministri-ambasady-hlasi-protesty-40061757). Z těchto článků vyplývá, že dvě ze tří demonstrací proběhly v únoru a březnu 2018, přičemž taková zjištění jsou pro závěry soudu dostačující (viz níže).

25. Soud jako důkaz dále provedl žalobcem předložené články ČTK ze dne 23. 7. 2018 a zpravodajského serveru ČT24 ze dne 2. 8. 2017 popisující odsouzení dvojice občanů České republiky za spolupráci s YPG. Z článků vyplývá, že dvojice byla zadržena na irácko-tureckém přechodu dne 13. 11. 2017, měly u nich být nalezeny materiály, které je přiřazují ke kurdským milicím YPG. Následně byli obviněni z poskytování zbraní těmto milicím. Tato událost se odehrála v době výjimečného stavu zavedeného po nezdařeném puči, kdy turecký režim zesílil boj proti terorismu, ale i represe vůči svým odpůrcům. Obžaloba je postavena na zabaveném deníku i fotografiích, které Češi pořídili už při svých dřívějších cestách do oblasti a sami je dávali na sociální sítě. Oba Češi podle obžaloby několikrát navštívili tábory „teroristů“ v Turecku, v teroristických kruzích jsou známi pod kódovým označením Serxwebun Botan a Zelane Botan. Češi se hájí tím, že jsou humanitární aktivisté, chtěli v oblasti zasažené válkou zřídit polní nemocnici, která by pomáhala místním lidem po osvobození městečka. Oba Češi byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v délce trvání 6 let a 3 měsíců, který potvrdil i odvolací soud. Mluvčí českého Ministerstva zahraničních věcí potvrdila, že jejich fyzický stav je dobrý, je jim poskytována konzulární pomoc. Žalobce dále předložil výtisk zpráv, které na svém facebookovém profilu zveřejnila výše zmíněná Češka odsouzená tureckými soudy. V nich uvádí, že se ve věznici v Izmiru seznámila s vězenkyní, která byla z politických důvodů odsouzena na 54 let, přičemž je vězněna již 14 let; dále popisuje události, k nimž došlo v Rojavě (označení pro území v Sýrii obývané Kurdy), konkrétně útok turecké armády na město Tal Rifat, které je útočištěm 22 tisíc uprchlíků z Afrínu, a zavraždění dvou arabských političek ve městě Tal al Shire, které je připisováno neznámé islamistické milici. Soud dále provedl důkaz dvěma internetovými články popisujícími zavraždění kurdské političky Hevrin Khalaf, generální tajemnice politické strany Budoucí Sýrie, k němuž došlo v Sýrii a které je připisováno Syrské národní armádě bojující na straně Turků. Žalobce předložil zprávu ČTK ze dne 28. 11. 2015 o tom, že neznámý útočník zastřelil prominentního tureckého právníka podporujícího kurdské rebely a že šéf asociace advokátů Diyarbakiru čelil obvinění kvůli svému vystoupení v televizi, při němž řekl, že PKK není teroristickou organizací. Poslední článek předložený žalobcem pochází z neznámého zdroje a informuje o tom, že ve věznici Kirikkale zemřel jeden vězeň, podle jeho rodiny se tak stalo v důsledku mučení a špatného zacházení ze strany dozorců. Ve věznici Kirikkale jsou vězněni především političtí vězni, např. značný počet vojenských důstojníků, soudců a státních zástupců zatčených po pokusu o převrat v roce 2016. Ve věznici jsou porušována základní práva, např. se v ní používají izolační cely. Posouzení důvodnosti žaloby 26. Podle § 28 odst. 1 a 2 zákona o azylu se mezinárodní ochrana udělí ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Neshledá-li ministerstvo důvody k udělení ani jedné z forem mezinárodní ochrany, odůvodní své rozhodnutí ve vztahu k oběma formám mezinárodní ochrany.

27. Žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy (viz § 28 odst. 2 zákona o azylu) a postupně posuzoval jednotlivé důvody pro udělení azylu, resp. pro udělení doplňkové ochrany. Žalobce podle žalovaného nenaplnil podmínky pro poskytnutí azylu podle § 12 písm. a) a b), azylu za účelem sloučení rodiny podle § 13, humanitárního azylu podle § 14, doplňkové ochrany podle § 14a a doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny podle § 14b. Tyto závěry žalovaný řádně odůvodnil.

28. V jediném žalobním bodu se žalobce domáhá přezkoumání toho, zda mu měl být udělen azyl výhradně z toho důvodu, že v Turecku byl sympatizantem HDP, v Praze se účastnil demonstrací na podporu YPG a zatčeného Saliha Müslüma a následně byl v místě bydliště hledán příslušníky bezpečnostních složek.

29. Podle § 12 zákona o azylu se cizinci udělí azyl, a) je-li pronásledován za uplatňování politických práv a svobod (právo na azyl zakotvené na ústavní úrovni v čl. 43 Listiny základních práv a svobod), nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování (mimo jiné) pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má (právo na azyl zakotvené v Úmluvě o právním postavení uprchlíků z roku 1951, tzv. Ženevská úmluva, a na ni navazujícího Newyorského protokolu z roku 1967 publikováno pod č. 208/1993 Sb.). Podle rozsudku NSS ze dne 28. 5. 2009, č. j. 5 Azs 36/2008-119, musí žadatel o azyl podle § 12 písm. b) zákona o azylu kumulativně splnit následující kritéria: 1) musí se nacházet mimo zemi svého původu; 2) musí mít odůvodněný strach; 3) jemu hrozící újma musí dosahovat intenzity pronásledování; 4) ochrana v zemi původu selhala; 5) musí být pronásledován z azylově relevantních důvodů; a 6) nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule podle § 15 zákona o azylu. Obdobné podmínky platí v případě § 12 písm. a) zákona o azylu, jen s tím rozdílem, že toto ustanovení speciálně cílí na jediný důvod pronásledování, jenž se do určité míry překrývá s jedním z důvodů pronásledování podle § 12 písm. b) zákona o azylu (na základě zastávání určitých politických názorů) zahrnutých v podmínce č. 5, a na zkušenost již uskutečněného (prožitého) pronásledování, o niž se objektivně opírá též odůvodněný strach z dalšího pronásledování v případě návratu ve smyslu podmínky č. 2 (viz také např. rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2014, č. j. 5 Azs 20/2014-44).

30. Podle § 2 odst. 4 zákona o azylu se pronásledováním rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování.

31. Nadto zákon o azylu transponuje, resp. měl již k datu rozhodnutí žalovaného transponovat, do českého právního řádu mimo jiné směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“), a proto je třeba při výkladu zákona o azylu respektovat zásadu jeho eurokonformního výkladu (viz např. rozsudek NSS ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008-67), případně použít ve prospěch žadatele přímo ustanovení příslušné směrnice tam, kde vnitrostátní transpozice v daném období chyběla či chybí.

32. V čl. 9 odst. 1 kvalifikační směrnice stanoví, že aby bylo jednání považováno za pronásledování ve smyslu čl. 1 odst. A Ženevské úmluvy, musí být a) svou povahou nebo opakováním dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských práv, zejména práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze odchýlit, nebo b) souběhem různých opatření, včetně porušování lidských práv, který je dostatečně závažný k tomu, aby postihl jednotlivce způsobem podobným uvedenému v písmenu a). Za pronásledování ve smyslu odstavce 1 mohou být mimo jiné považována tato jednání: a) použití fyzického nebo psychického násilí, včetně sexuálního násilí; b) právní, správní, policejní nebo soudní opatření, která jsou sama o sobě diskriminační nebo jsou prováděna diskriminačním způsobem; c) nepřiměřené nebo diskriminační trestní stíhání nebo trestání; d) odepření soudní ochrany, které vede k nepřiměřenému nebo diskriminačnímu trestu; e) trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající mezi důvody vyloučení uvedené v čl. 12 odst. 2; f) jednání namířená proti osobám určitého pohlaví nebo proti dětem. V souladu s čl. 2 písm. d) musí existovat souvislost mezi důvody uvedenými v článku 10 a pronásledováním ve smyslu odstavce 1 tohoto článku nebo neexistencí ochrany před takovým jednáním.

33. Soud předesílá, že žalovaný nijak nezpochybnil věrohodnost žalobce ani jeho tvrzení, pokud jde o líčení jeho azylového příběhu. Žalovaný vyšel z těchto tvrzení žalobce a posuzoval, zda s ohledem na obsah zpráv o zemi původu, které shromáždil, naplňují tyto skutečnosti důvod pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Za této situace nemůže soud přehodnotit implicitní závěr žalovaného o věrohodnosti žalobce a jeho azylového příběhu (viz rozsudek NSS ze dne 22. 12. 2011, č. j. 6 Azs 17/2011-190). Lze navázat, že není povinností žadatele o mezinárodní ochranu prokazovat svůj azylový příběh jinak než vlastní věrohodnou výpovědí (viz rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004-57). Je naopak povinností žalovaného, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědi žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují. V napadeném rozhodnutí žalovaný tvrzení žalobce nijak nevyvracel, proto je třeba vycházet ze skutečnosti, že žalobce před svým odjezdem ze země původu sympatizoval s HDP, účastnil se demonstrací, roznášel letáky a prodával stranický tisk, členem strany nicméně nebyl. Žádné problémy v této souvislosti nikdy neměl. Během svého pobytu v České republice se zúčastnil tří demonstrací na podporu syrských Kurdů (v souvislosti se zatčením jejich čelného představitele českou policií na základě mezinárodního zatykače vydaného Tureckem a v souvislosti s tureckou vojenskou ofenzivou na syrském území ovládaném Kurdy a jejich organizací YPG), posléze jej v místě jeho bydliště hledali příslušníci bezpečnostních složek, aby ho předvolali k výslechu. Jeho přátelé mu sdělili, že bezpečnostní složky mají k dispozici jeho fotografie z demonstrací, kterých se žalobce zúčastnil v Praze.

34. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobce jak před svým odchodem ze země původu, tak během pobytu na území České republiky uplatňoval svoje politická práva, resp. zastával určité politické názory, ve smyslu § 12 písm. a) a b) zákona o azylu (viz např. rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2020, č. j. 5 Azs 466/2019-41, bod 27).

35. Co se týče skutečnosti, zda byl žalobce pronásledován za uplatňování politických práv a svobod podle § 12 písm. a) zákona o azylu, je klíčové, zda měl žalobce již zkušenost uskutečněného (prožitého) pronásledování. Jinými slovy, nebyl-li žalobce v Turecku již pronásledován, nemůže mu být udělen azyl podle § 12 písm. a) zákona o azylu.

36. Žalobce tvrdí, že jej příslušníci bezpečnostních složek v místě jeho bydliště hledali, což mu sdělila jeho matka. Vzhledem k tomu, že se v rozhodnou dobu v Turecku nenacházel a příslušníci bezpečnostních složek žalobce v místě jeho bydliště v Turecku nenašli, nemohlo dojít k závažnému porušení lidských práv, psychickému nátlaku nebo jinému obdobnému jednání. Žalobce i sám vypověděl, že jak před svým příjezdem do České republiky, tak po něm se nikdy osobně v Turecku nesetkal s jakýmkoli negativním chováním, zásahem nebo jiným příkořím ze strany bezpečnostních složek zaměřeným přímo proti jeho osobě.

37. Žalobce tedy v Turecku nečelil žádnému příkoří ze strany státních orgánů či bezpečnostních složek, a nelze tak dospět k závěru, že byl pronásledován za uplatňování politických práv a svobod podle § 12 písm. a) zákona o azylu. Žalovaný proto rozhodl v souladu s právními předpisy a neudělil žalobci azyl podle § 12 písm. a) zákona o azylu.

38. Soud dále posuzoval, zda není namístě udělit žalobci azyl podle § 12 písm. b) zákona o azylu, a to především s ohledem na to, zda má žalobce odůvodněný strach (druhá podmínka) ze vzniku újmy dosahující intenzity pronásledování (třetí podmínka); důvodem tohoto strachu z pronásledování musí být zastávání určitého politického názoru (viz čl. 9 odst. 3 kvalifikační směrnice).

39. Pojem odůvodněný strach (z pronásledování), který je druhou podmínkou pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu, v sobě zahrnuje subjektivní prvek strachu, který nicméně musí být objektivizován (viz slovo „odůvodněný“) tím, že podle zpráv o zemi původu a azylového příběhu žadatele je přiměřeně pravděpodobné, že bude vystaven jednání, jehož se obává (k požadavku přiměřené pravděpodobnosti pronásledování viz rozsudek NSS ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006-82). Existenci subjektivní složky odůvodněného strachu lze podle soudu dovozovat z logické návaznosti a časové souslednosti jednotlivých úkonů žalobce od jeho vycestování z Turecka až po podání jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Žalobce do České republiky přicestoval v létě roku 2016 a žádost o mezinárodní ochranu podal až dne 17. 8. 2018, tj. po dvou letech pobytu na území České republiky. Podle jeho tvrzení důvodem podání žádosti o mezinárodní ochranu byly již jeho politické projevy v Turecku, kde se účastnil demonstrací na podporu HDP, roznášel letáky a prodával stranický tisk. Z Turecka vycestoval, protože v něm podle jeho slov Kurd nemůže žít svobodně, nemůže se svobodně vyjadřovat a nemá právo na rovnocenný život s ostatními občany Turecka. V rozporu s tím ovšem o mezinárodní ochranu nepožádal, ačkoliv o této možnosti věděl prakticky po celou dobu pobytu na území České republiky, namísto toho se pokoušel legalizovat svůj pobyt navázáním partnerského vztahu s občankou České republiky. Následně se krátce vrátil do země původu za účelem návštěvy své matky a o mezinárodní ochranu požádal až po opětovném přicestování na území České republiky v poslední den platnosti výjezdního příkazu. Skutečnost, že žalobce nikdy během svého pobytu v zemi původu, a to ať již před svým prvním vycestováním do České republiky, nebo během své krátké návštěvy v zemi původu v roce 2018, neměl potíže se státními orgány ani bezpečnostními složkami a že nepodal žádost o mezinárodní ochranu bezprostředně po svém příjezdu na území České republiky, nasvědčuje tomu, že žalobce v době vstupu na území České republiky nepociťoval strach z pronásledování, tedy nebyl uprchlíkem. To samo o sobě ovšem neznamená, že by se jím nemohl stát v době, kdy pobýval na území České republiky (tzv. uprchlík sur place). Rozhodování o udělení azylu je rozhodováním prospektivním, tedy není určující, zda žadatel byl v minulosti pronásledován (typicky před odchodem ze země původu), nýbrž zda má odůvodněný strach z pronásledování, které by mu hrozilo v případě návratu do země původu (viz bod 32 rozsudku NSS č. j. 5 Azs 466/2019-41, a dále rozsudky NSS ze dne 24. 8. 2017, č. j. 1 Azs 227/2017-33, a ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 Azs 162/2018-47).

40. Z článků uvedených v bodě 24 výše a výpovědi žalobce vyplývá, že se na počátku roku 2018 účastnil zmíněných demonstrací v Praze a na těchto demonstracích se nechával vyfotografovat s tím, že mu z okolností případu a zájmu veřejnosti i medií muselo být zřejmé, že tyto fotografie budou sdíleny na sociálních sítích a internetu. Žalobce o mezinárodní ochranu nepožádal ani bezprostředně po těchto demonstracích. Namísto toho v květnu 2018 vycestoval zpět do Turecka, aniž by byl z takového postupu patrný jeho strach z pronásledování pro zastávání politických názorů. Důvodem jeho návštěvy v Turecku byla jeho rodina, a to i přesto, že její členové spolu byli v každodenním kontaktu prostřednictví sociálních sítí (ačkoli lze lidsky pochopit návštěvu nemocné matky, obavy z pronásledování, pokud by byly skutečné, by v takovém případě musely převážit). Po návratu z Turecka opět žádost o mezinárodní ochranu nepodal.

41. Klíčová je pak skutečnost, že žalobce žádost o mezinárodní ochranu nepodal ani bezprostředně poté, co se po něm sháněli příslušníci bezpečnostních složek a co měl zjistit, že mají k dispozici fotografie z demonstrací v Praze. Žalobce totiž při pohovoru vypověděl, že se po něm příslušníci bezpečnostních složek ptali dva až dva a půl měsíce před tímto pohovorem, jenž se uskutečnil týden po podání žádosti. Pro žalobce tak nebylo dostatečnou motivací k podání žádosti ani to, na čem postavil svoji žádost o mezinárodní ochranu, tj. snaha turecké policie předvolat ho k výslechu (ve spojení s tím, že policie má k dispozici fotografie zachycující přítomnost žalobce na prokurdských demonstracích v Praze), a žádost o mezinárodní ochranu nepodal ani bezprostředně po takovéto zásadní skutečnosti. Konečně, důvodem pro podání žádosti o mezinárodní ochranu pro něho nebylo ani vydání výjezdního příkazu dne 12. 7. 2018, jenž mu byl vydán právě za tím účelem, aby vyřešil svoje oprávnění pobývat na území České republiky, resp. zajistil všechny povinnosti nutné k svému vycestování. Od vydání výjezdního příkazu měl 37 dnů k podání žádosti o mezinárodní ochranu, přesto žalobce podal žádost až v poslední den lhůty.

42. Z judikatury Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá, že je legitimní požadovat, aby žadatel o mezinárodní ochranu podal žádost bezprostředně poté, co vstoupil na území státu, kde posléze žádost podal, resp. poté, co se dozvěděl o skutečnostech, z nichž dovozuje své obavy z pronásledování. Pakliže takovou žádost bezprostředně nepodá, ačkoliv o možnosti požádat o mezinárodní ochranu ví, svědčí to o neexistenci strachu z pronásledování, může to být důvodem zpochybňujícím věrohodnost žadatele či jeho azylového příběhu a zakládá to pochybnosti o skutečném důvodu podání žádosti o mezinárodní ochranu (nabízí se závěr, že primárním důvodem podání žádosti je snaha legalizovat svůj pobyt). Pokud by ovšem žadatel splňoval podmínky pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany, nebylo by možné mu takovou ochranu odepřít pouze z toho důvodu, že o ni nepožádal dříve.

43. Žalovaný v této souvislosti správně poukazoval též na skutečnost, že žalobce si oprávnění k pobytu na území České republiky snažil nejdříve zajistit sňatkem s občankami České republiky, s nimiž účelově navázal vztah. Dříve žádost o mezinárodní ochranu nepodal, protože plánoval sňatek se svou přítelkyní. Vzhledem k tomu, že tento způsob získání oprávnění pobývat na území České republiky nebyl úspěšný, rozešli se. Počínání žalobce během jeho pobytu na území České republiky nasvědčuje tomu, že skutečně nepociťoval strach z pronásledování ze strany tureckých státních orgánů, pouze se snažil získat právní titul k pobytu na území České republiky, a to nejprve prostřednictvím navázání účelového partnerského vztahu a posléze podáním žádosti o mezinárodní ochranu. Institut azylu však slouží lidem, kteří jsou v zemi původu pronásledováni ze zákonem stanovených důvodů, a obecně není prostředkem pro řešení jakýchkoli problémů osobních, rodinných či ekonomických. Udělení azylu tak lze vztáhnout pouze na omezený počet případů splňujících zákonem stanovené podmínky. K tomu lze odkázat na usnesení ze dne 22. 7. 2014, č. j. 9 Azs 117/2014-93, ve kterém Nejvyšší správní soud vyslovil závěr, že „[d]le ustálené judikatury je poskytnutí azylu zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze jej zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území České republiky, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem“.

44. Počínání žalobce tedy výrazným způsobem zpochybňuje existenci subjektivního prvku v rámci druhé podmínky pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezpochybnil věrohodnost žalobce, je nicméně třeba připustit, že žalobci hrozí v případě návratu do země původu předvolání na policii, a to patrně kvůli tomu, že turecké policejní složky mají poznatky o tom, že se žalobce v České republiky zúčastnil tří demonstrací na podporu syrských Kurdů. Zprávy o zemi původu, které žalovaný shromáždil, nevylučují, že by mohl být žalobce kvůli tomuto jednání předvolán policií k výslechu.

45. Soud se dále zabýval tím, zda žalobci hrozí újma dosahující intenzity pronásledování (třetí podmínka).

46. Žalobce bez bližší konkretizace namítá, že žalovaný neposoudil bezpečnostní situaci v Turecku, aniž by sám poukázal na konkrétní skutečnosti, jež by vyvracely závěry žalovaného. Žalobce dále v obecné rovině uvádí, že žalovaný nedostatečně zjistil stav věci (bod VII žaloby), aniž by toto tvrzení jakkoliv upřesnil. Soud může tyto námitky přezkoumat pouze v tom ohledu, zda si žalovaný opatřil dostatek podkladů, na jejichž základě zjistil přesně a úplně skutkový stav věci, a zda je vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy. Podrobněji se touto otázkou nelze zabývat, neboť soudu není zřejmé, ve vztahu k jakému konkrétnímu skutkovému aspektu by měl tyto otázky posoudit, přičemž není na místě, aby za žalobce v obsahu správního spisu dohledával případné nezákonnosti napadeného rozhodnutí či vady řízení, které předcházely jeho vydání. Soud tedy k těmto námitkám žalobce uvádí, že žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel z podkladů uvedených v bodě 21 výše. Tyto zdroje a informace podle soudu v maximální možné míře splňují podmínky na ně kladené, neboť jsou 1) relevantní, 2) důvěryhodné a vyvážené, 3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a 4) transparentní a dohledatelné (viz rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008-71, či usnesení ze dne 24. 5. 2017, č. j. 2 Azs 59/2017-27). V nyní projednávaném případě nevyvstal jakýkoliv důvod k pochybnostem o objektivitě a úplnosti těchto podkladů (především zpráv lidskoprávních organizací Human Rights Watch, Freedom House, Amnesty International a Dokumentárního centra pro uprchlíky) a soud shledal, že jak zdroje, tak z nich plynoucí informace splňují všechny shora uvedené požadavky.

47. Žalovaný v tomto ohledu vzal v potaz i skutečnost, že v létě roku 2016 došlo k neúspěšnému pokusu o vojenský převrat, který měl dramatický dopad na úroveň ochrany lidských práv s negativním dopadem na určité skupiny obyvatelstva, včetně příslušníků kurdské menšiny. K čistkám v armádě, policii, justici dochází dosud, přestože výjimečný stav vyhlášený po tomto převratu trval do dne 31. 7. 2018. K represím vůči kurdské národnostní menšině, která se snaží dlouhodobě o emancipaci, dochází ještě po mnohem delší dobu. Žalovaný si této situace byl vědom a vyhlášení výjimečného stavu v napadeném rozhodnutí zohlednil. V napadeném rozhodnutí k poměrům žalobce uvedl, že pokus o vojenský převrat se žalobce nijak dotknout nemohl, neboť nemá v tomto ohledu žádnou specifickou minulost, proti které byl zaměřen zájem státu (není např. důstojníkem v armádě nebo policistou). Podklady jsou aktuální, jelikož byly vydány v roce 2018 a výjimečným stavem se zaobírají včetně referenda z dubna roku 2017 o změně ústavy a přiklonění se k prezidentskému modelu republiky. Jejich aktuálnost je tedy naprosto přiměřená tomu, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice dne 17. 8. 2018, přičemž samotné správní rozhodnutí bylo vydáno dne 21. 2. 2019. Z uvedeného je tedy zřejmé, že žalovaný při svém rozhodování vycházel z relevantních informací, jejichž stáří bylo pouze v řádech měsíců. Žalobce ani neuváděl žádné konkrétní skutečnosti svědčící o neúplnosti zjištěných informací či nemožnosti je aplikovat na řešený případ. Před skončením správního řízení byl žalobce informován o tom, které důkazy budou žalovanému sloužit jako podklad pro rozhodnutí, a bylo mu umožněno se s nimi seznámit, vyjádřit se k nim a případně navrhnout jejich doplnění, této možnosti však nevyužil (pouze předložil barevnou verzi fotografií, které měl žalovaný již k dispozici). Soud tak shledává, že žalovaný vycházel z dostatečného množství relevantních informací, které jsou založeny ve správním spisu.

48. Závěry žalovaného o tom, zda žalobci hrozí újma dosahující intenzity pronásledování, soud přezkoumal na základě zpráv o zemi původu, které jsou součástí správního spisu, neboť žalobce nenavrhl doplnit dokazování v řízení před soudem. Nadevší pochybnost je přitom zjevné, že situaci v Turecku nelze v žádném případě zlehčovat. Podle zprávy Human Rights Watch dochází v Turecku „k zatýkání osob a jejich držení ve vyšetřovací vazbě na základě obvinění z terorismu. Od nezdařeného pokusu o převrat bylo do vyšetřovací vazby umístěno nejméně 50 000 osob a proti mnohým dalším bylo zahájeno trestní stíhání. Mezi stíhanými jsou novináři, státní zástupci, učitelé a politici, ale i příslušníci policie a armády. Většina z nich byla obviněna z toho, že jsou přívrženci Fethullaha Güllena, duchovního žijícího v USA.“ Zvýšený zájem státních orgánů je zaměřen, jak správně uvedl žalovaný, na specifické skupiny osob, např. lidskoprávní aktivisty a novináře „na základě obvinění z toho, že při své práci udržovali vazby s ozbrojenci ze Strany kurdských pracujících (PPK)“ (Human Rights Watch). Důvod tohoto zájmu je třeba hledat především v podpoře Fethullaha Gülena: „[V]íce než 50 000 osob bylo vzato do vyšetřovací vazby a obviněno z vazeb na ,Teroristickou organizaci Fethullaha Gülena‘ (FERÖ), kterou úřady obvinily z pokusu o puč v roce 2016.“ (viz Amnesty International).

49. Human Rights Watch a Amnesty International současně uvádí, že turecká vláda zorganizovala zátah na zvolené poslance parlamentu a komunální zástupce z prokurdských stran. Během roku 2017 bylo až 13 poslanců Lidově demokratické strany (HDP) drženo v dlouhodobé vyšetřovací vazbě na základě obvinění z terorismu. Dva čelní představitelé strany byli ve vazbě od listopadu 2016. Na jihovýchodě převzala vláda kontrolu nad 89 obecními zastupitelstvy, kde získala většinu Demokratická strana regionů (regionální sesterská strana HDP), a pozastavila výkon funkce jejich demokraticky zvolených spolustarostů kvůli podezření z teroristických trestných činů. Nejméně 70 uvězněných osob čeká na soudní proces. Amnesty International cituje Human Rights Watch „[d]o konce roku 2016 bylo zatčeno až 2,7 tisíc místních politiků HDP, podle informací přímo z HDP 5,4 tis. místních politiků HDP.“ 50. Za určitých okolností může docházet i ke špatnému zacházení v policejních celách. Podle zpráv se tak ovšem děje vůči jedincům účastnících se pokusu o státní převrat a aktivním teroristům. „Mučení se podle lidskoprávních organizací stává stále častěji běžným jevem a zdá se, že nařízení vydané v prosinci 2017 v rámci výjimečného stavu uděluje právní imunitu jakékoli osobě, včetně civilních osob, která zakročí proti teroristům nebo jiným jedincům s vazbami na pokus o státní převrat spáchaný v roce 2016.“ (viz Freedom House).

51. Je tedy namístě přisvědčit tomu, že turecké státní orgány se zvláště po pokusu o převrat zaměřují na určité profese (novináři, státní zástupci, učitelé, příslušníci policie a armády), přičemž v tomto ohledu mnohdy zneužívají výjimečný stav, resp. jeho důsledky, a dochází i k nedůvodnému zatýkání specifických skupin osob. Pravděpodobnost takového pronásledování i jeho intenzita se umocňuje, pakliže jsou takové osoby přívrženci Fethullaha Gülena obviněného z organizace převratu. Tyto osoby pak mohou být podrobeny pronásledování ve smyslu zákona o azylu, neboť mohou být po neúměrně dlouhou dobu drženy v policejních celách, resp. v určitých případech být podrobeny ponižujícímu zacházení; zvláště nacházejí-li se na jihovýchodě Turecka na hranicích se Sýrií (v této oblasti obzvlášť osoby obviněné z přímé účasti na terorismu podle tureckých státních orgánů). Těmto závěrům pak odpovídají i příběhy konkrétních osob, na které žalobce poukázal při jednání soudu a k nimž soud provedl dokazování (věznění spolupředsedy HDP, špatné zacházení s vězni ve věznici Kirikkale vyhrazené pro politické vězně, zejména pro účastníky neúspěšného pokusu o převrat, zabití významného advokáta obhajujícího kurdské povstalce, snaha trestně stíhat představitele advokátní komory, který v televizním vysílání popřel, že by PKK byla teroristickou organizací). Události, kterých se dovolával žalobce při jednání prostřednictvím předložených listin, jimiž soud provedl důkaz, a k nimž došlo v Sýrii, byť v souvislosti s tureckou ofenzívou, jsou pro posouzení projednávané věci bez jakéhokoliv významu, neboť nevypovídají nic o situaci žalobce (a jiných osob v obdobném postavení) v zemi původu, tedy pravděpodobnosti, že bude vystaven pronásledování či vážné újmě.

52. Žalobce však není touto cílovou (adresnou) osobou. Nebyl členem HDP. Byl zaměstnán v restauraci s kebabem a ve zlatnictví. Má základní vzdělání. Sám nebyl nikdy pronásledován, neměl žádné problémy a i jeho rodina se v současné situaci má dobře. Nikdy přímo nepociťoval žádnou psychickou nebo fyzickou újmu. K jeho vycestování ho nevedly žádné konkrétní důvody či událost; pouze delší dobu přemýšlel, že Turecko opustí. Z jeho výpovědi vyplývá, že se z Turecka dostal do České republiky letecky na cestovní pas s uděleným vízem. Jeho vycestování z Turecka bylo bezproblémové, a to i přesto, že již v Turecku byl politicky aktivní, neboť roznášel letáky, prodával stranický věstník a chodil do střediska HDP. Chodil též na demonstrace politické strany HDP, kde držel transparenty a vykřikoval hesla. Tyto demonstrace byly povolené a bez jakéhokoli zásahu tureckých státních orgánů. V České republice se žalobce nijak dále politicky neangažoval. Až na začátku roku 2018 se účastnil demonstrací v Praze. V Turecku neměl problémy, ani když se tam v květnu roku 2018 na šestnáct dní vrátil.

53. Zprávy Human Rights Watch a Amnesty International shodně uvádějí, že na většině území Turecka dochází k zatýkání pouze aktivních politiků HDP, byť regionálních a ve větším počtu, nikoli bez dalšího pouhých sympatizantů HDP. Sympatie žalobce k HDP se přitom projevily během jeho pobytu v zemi původu pouze rozsahem omezenou činností řadového podporovatele strany a účastníka demonstrací, po vycestování z České republiky pak pouze sporadicky účastí na demonstracích v Praze, přičemž žalobce i po účasti na těchto demonstracích bez obav z pronásledování do Turecka vycestoval a státní orgány mu při tom nečinily žádné potíže. Pakliže jsou pronásledovány i jiné (ve výše uvedeném smyslu „nespecifické“) skupiny obyvatel, děje se tak na území na jihovýchodě Turecka na hranicích se Sýrií, přičemž žalobce uvedl, že pochází z obce Palandöken v kraji Erzurum nacházející se v severovýchodní části Turecka přibližně 300 km od syrských hranic. Z výše uvedených zpráv nevyplývá, že by v této oblasti docházelo k pronásledování politických oponentů třeba i ve formě mučení a nelidského zacházení tak, jak k tomu dochází v oblasti hraničící se Sýrií (i v této oblasti se toto však děje především účastníkům převratu v roce 2016 a aktivním teroristům, jak uvádí zpráva Freedom House).

54. Stejně tak není přiměřeně pravděpodobné, že by žalobci hrozilo ze strany bezpečnostních složek příkoří intenzity pronásledování, jestliže takovému příkoří nečelili jeho přátelé, kteří byli zadrženi v souvislosti s účastí na jiné demonstraci v Turecku. Ve výpovědi žalobce nezmiňoval, že propuštěný přítel byl podroben násilí, mučení, ponižujícímu chování, psychickému nátlaku nebo jinému neomluvitelnému chování příslušníků bezpečnostních složek, ačkoli byl na tuto skutečnost žalobce při pohovoru tázán. Ani ze skutečnosti, že druhý přítel prozatím propuštěn nebyl, nelze vyvozovat, že by byl pronásledován. Takovou oporu nelze nalézt ani v čl. 9 odst. 1 a 2 kvalifikační směrnice, zejména v písmenu b) a c), s tím, že se s ohledem na výše uvedené jeví jako velmi nepravděpodobné, aby byl jeho přítel podroben nepřiměřenému trestnímu stíhání nebo diskriminačnímu policejnímu opatření dosahujícímu intenzity pronásledování, aniž by taková skutečnost byla známa žalobci, přestože mu je od stejných osob známo, že bezpečnostní složky disponují fotografiemi z demonstrací v Praze.

55. Ačkoli pro závěr o tom, zda žalobce zastával určité politické názory ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, není podstatné, že žalobce byl pouze sympatizant politické strany (viz rozsudek NSS ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008-67, č. 1713/2008 Sb. NSS), tak intenzita a rozsah aktivit bezpochyby hraje roli při posuzování příčinné souvislosti mezi projevováním politického názoru a hrozbou pronásledování (viz též čl. 9 odst. 3 kvalifikační směrnice a bod 29 rozsudku NSS č. j. 5 Azs 466/2019-41). V tomto případě z výše uvedených důvodů vyplynulo, že jelikož rozsah a intenzita projevu politických práv žalobce byla pouze sporadická, nelze s přiměřenou pravděpodobností předpokládat, že žalobce bude pronásledován ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o azylu, resp. čl. 9 kvalifikační směrnice. Rovněž judikatura NSS dovodila, že sympatizantům politické strany HDP, bez přistoupení dalších relevantních skutečností, jako je zastávání významnějšího postavení v rámci této strany, nebo bydliště u turecko-syrské hranice, nehrozí pronásledování jakožto pravděpodobný následek jejich veřejně projevované podpory této politické straně.

56. Žalobce se před svým odchodem ze země původu nikdy neangažoval ve věci syrských Kurdů, nepodporoval PKK ani její sesterskou syrskou organizaci YPG, které obě shodně turecké orgány považují za teroristické organizace. Teprve v Praze se zúčastnil tří demonstrací na podporu syrských Kurdů. Na fotografiích, které žalobce předložil a které byly evidentně pořízeny s jeho vědomím, nicméně není on osobně zachycen s žádným transparentem, vlajkou či znakem. Dokonce ani neví, co zkratka YPG, na jejíž podporu byla demonstrace svolána, znamená. Pouze ví, že jde o stranu v Turecku zakázanou a její přívrženci jsou zatýkáni.

57. Je pravdou, že nelze vyloučit, že žalobce bude v případě návratu do země původu příslušníky bezpečnostních složek předvolán a vyslechnut v souvislosti se svojí účastí na demonstracích v Praze. Zjištěné poznatky však nesvědčí o tom, že by bylo přiměřeně pravděpodobné, že žalobce bude dlouhodobě zadržen, mučen, podroben ponižujícímu zacházení, uvězněn či trestně stíhán. Povinnost podat vysvětlení policejnímu orgánu není sama o sobě důvodem pro poskytnutí mezinárodní ochrany. „Skutečnost, že žadatel o azyl byl ve své domovské zemi z důvodu účasti na protivládní demonstraci přizván na místní národní výbor za účelem podání vysvětlení a opakování těchto výslechů zamezil poskytnutím úplatku policistovi, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.“ (viz rozsudek NSS ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 3 Azs 64/2004). Žalobce sám uvedl, že jej doma sháněla policie pouze jednou, s policisty mluvila žalobcova matka, řekla jim, že žalobce je v zahraničí. Žalobce neuvedl, že by se jej pokoušela policie předvolat opakovaně, nebo že by jakékoliv formě nelibosti či šikany ze strany bezpečnostních složek byl vystaven jakýkoliv příslušník jeho rodiny, jejíž převážná část nadále pobývá v zemi původu. Žalobcovo bydliště je ostatně stovky kilometrů vzdáleno od turecko-syrské hranice, nebydlí tedy v exponované oblasti u této hranice, kde by bylo možné předpokládat existenci různých forem pomoci organizaci YPG.

58. Z výpovědi žalobce i zpráv o zemi původu podle soudu vyplývá, že neexistuje přiměřená pravděpodobnost, že by žalobce mohl pro svou účast na demonstracích v Praze utrpět újmu dosahující intenzity pronásledování ve smyslu zákona o azylu, tj. že budou porušena jeho lidská práva nebo proti němu uplatněna opatření působící psychický nátlak dosahující intenzity pronásledování (viz § 2 odst. 4 zákona o azylu). Nebude dlouhodobě zadržen, mučen, podroben ponižujícímu zacházení nebo uvězněn. O takovém závěru nesvědčí zprávy lidskoprávních organizací ani výpověď žalobce, podle které jeho přátelé předvolaní k výslechu v jeho bydlišti nepotvrdili, že by byli vystaveni příkoří dosahujícímu intenzity pronásledování. Není tak splněna ani třetí podmínka § 12 písm. b) zákona o azylu.

59. Žalobce na podporu svého tvrzení o tom, že mu hrozí pronásledování, předložil zpravodajské články o kauze dvou Čechů, kteří byli v Turecku odsouzeni za podporu YPG. K tomu soud uvádí, že intenzita jednání těchto dvou českých občanů a intenzita podpory YPG ze strany žalobce jsou nesouměřitelné. Odsouzení Češi byli dle tvrzení tureckých orgánů pravidelně v kontaktu s YPG, byly přítomny v táborech PKK na území Turecka, jsou obviněni z pomoci ve vyzbrojování YPG. Naproti tomu se žalobce pouze ojediněle (třikrát) účastnil demonstrace na podporu syrských Kurdů, o YPG vůbec nic neví, nijak se v otázce situace syrských Kurdů neangažuje, neposkytuje žádnou pomoc syrským Kurdům, není s nimi v kontaktu, ani během svého pobytu v zemi původu se nijak neangažoval ve vztahu k PKK, sesterské organizaci YPG působící na území Turecka atd.

60. Žalobce dále zcela obecně uvádí, že jsou známy četné případy, kdy v minulosti došlo k zatčení, stíhání a v některých případech i k odsouzení různých osob sympatizujících s výše uvedenými organizacemi. Na žádný konkrétní případ žalobce nepoukázal, nerozlišil, zda jde o podporu legálně působící politické strany HDP, nebo o podporu teroristických organizací PKK a její sesterské syrské organizace YPG. K tomu soud uvádí, že žalovaný nijak nezastíral, že určité osoby skutečně mohou čelit pronásledování. Zdůraznil však, že se musí jednat o osoby výrazně se angažující v politice (ať již celostátní, či komunální), nebo reálně podporující PKK či YPG. Žalobce do těchto skupin případů nespadá. Jistě nelze vyloučit, že ojediněle čelí různým formám „nepříjemností“ též běžní sympatizanti HDP, nejde však o následek jejich podpory této politické strany, s nímž je třeba ve značném procentu případů počítat. Pokud žalobce své tvrzení blíže nekonkretizoval, nemůže se jím soud zabývat podrobněji.

61. Žalobce současně žalovanému vytýká, že náležitě neposoudil jeho mimořádnou a krajní situaci v zemi původu. Soudu není zřejmé, o jaké své situaci žalobce hovoří. Žalobce před svým odchodem ze země původu nečelil sebemenším problémům, dokonce neměl strach se do země původu vrátit. To jistě nesvědčí o tom, že by se žalobce nacházel v mimořádné a krajní situaci. Stejně tak jeden pokus policie předvolat žalobce k výslechu nesvědčí o tom, že by se v takové situaci nacházel. Tvrdí-li žalobce, že v minulosti došlo k zadržení jiných osob kurdské i jiné národnosti v Turecku za účast při identických demonstracích, jichž se žalobce zúčastnil v Praze (na podporu HDP a jako protest proti zatčení Saliha Müslüma), nesvědčí to o tom, že by žalobce kvůli svým politickým projevům učiněným v zahraničí měl čelit v zemi původu pronásledování, neboť samotné zadržení demonstrantů není pronásledováním (nic bližšího k tomu žalobce neuvádí).

62. Žalobci přitom nehrozí pronásledování ani pro jeho příslušnost ke kurdské národnosti. Nikoli každý příslušník této národnosti je pronásledován, neboť zájem státních orgánů je vždy adresný. Jak bylo uvedeno v bodech 51 až 55 výše, v tomto případě není vzhledem k malému rozsahu a intenzitě aktivity žalobce pravděpodobné, že by jeho činnost vyvolala reakci bezpečnostních složek dosahující intenzity pronásledování. Kurdští příslušníci nejsou v Turecku na celém území státu tak běžně a závažně pronásledováni, že by tato skutečnost zakládala důvod pro udělení mezinárodní ochrany, ledaže jde o politicky aktivně činné osoby, nebo osoby zapojené do neúspěšného pokusu o státní převrat (viz bod 10 usnesení NSS ze dne 17. 9. 2020, č. j. 6 Azs 203/2020-29, a tam citovanou judikaturu, nebo usnesení ze dne 9. 7. 2020, č. j. 8 Azs 299/2019-55, a ze dne 7. 11. 2019, č. j. 2 Azs 75/2019-46).

63. Soudu není zřejmé, jaký dopad na soukromý a osobní život žalobce má skutečnost, že má být v zemi původu hledán v místě bydliště policií. Žalobce se v době, kdy se jej jedinkrát pokoušela policie předvolat k výslechu, zdržoval v České republice, s policií hovořila jeho matka, žalobce nezmínil, že by v této souvislosti utrpěla jeho rodina jakoukoliv újmu.

64. Soud si je vědom toho, že Nejvyšší správní soud rozhodl v rozsudku ze dne 26. 2. 2020, č. j. 10 Azs 278/2019-57, tak, že tureckému Kurdovi účastnícímu se demonstrace v Izmiru azyl přiznal. Skutkové okolnosti případu posuzovaného Nejvyšším správním soudem se však významně lišily od nyní projednávané věci. Stěžovatel ve věci posuzované Nejvyšším správním soudem požádal o mezinárodní ochranu den následující po dni příletu do České republiky, lze tedy v tomto případě nepochybně uznat, že skutečně měl obavy ze svého pronásledování. Stěžovatel byl bezpečnostními složkami v minulosti skutečně pronásledován tím, že příslušníci bezpečnostních složek proti němu zasáhli, odvlekli jej do auta a odvezli na stanici, kde jej zbili a vyhrožovali mu. S odkazem na čl. 9 odst. 2 kvalifikační směrnice a rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bouyid proti Belgii ze dne 28. 9. 2015, stížnost č. 23380/09, Nejvyšší správní soud uzavřel, že tento incident dosáhl intenzity pronásledování. Klíčový byl přitom argument, že jestliže byl stěžovatel již pronásledován, je taková skutečnost závažným ukazatelem odůvodněnosti obav žadatele z pronásledování, neexistují-li závažné důvody domnívat se, že pronásledování se již nebude opakovat (viz čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice). Jelikož tato domněnka nebyla vyvrácena, uzavřel Nejvyšší správní soud, že existují odůvodněné obavy z pronásledování stěžovatele v případě návratu do země původu. V nyní posuzované věci však žadatel pronásledován nebyl, domněnka podle čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice se tak neuplatní. Též platí, že ve věci stěžovatele řešené Nejvyšším správním soudem se na rozdíl od věci žalobce jednalo o bezprostřední reakci bezpečnostních složek na účast stěžovatele na demonstraci proti prezidentovi Erdoganovi, byť neomluvitelnou. V nyní posuzované věci žádné okolnosti nesvědčí o tom, že by žalobce měl být po svém návratu do Turecka s odstupem mnoha měsíců předvolán a měla by být vůči němu činěna opatření dosahující intenzity pronásledování. Jak soud uvedl již výše, žalobce ani netvrdil, že by příslušníci bezpečnostních složek vyvíjeli násilí vůči jeho zadrženým přátelům, není tak přiměřeně pravděpodobné, že tak budou činit vůči žalobci.

65. Obdobně tak nelze vycházet z rozsudku NSS ze dne 31. 1. 2020, č. j. 5 Azs 105/2018-46, kde byl stěžovatel více než deseti útoky během posledního roku jeho pobytu v Turecku mučen tureckými vojáky, neboť jeho bratr byl příslušníkem PKK a stěžovatele podezřívali ze spolupráce s PKK. Odlišný je též případ posuzovaný Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 4. 12. 2020, č. j. 5 Azs 466/2019-41, v němž žadatel podal žádost o mezinárodní ochranu bezprostředně po příjezdu do České republiky, zemi původu opustil z důvodu obav ze zatčení. Tento žadatel bydlel poblíž hranice se Sýrií, účastnil se demonstrací a jeho rodinní příslušníci byli odsouzeni, popřípadě zatčeni a mučeni. Situace žalobce v nyní projednávané věci se spíše podobá situaci stěžovatelů, k níž se vyjádřil Nejvyšší správní soud v usneseních ze dne 7. 11. 2019, č. j. 2 Azs 75/2019-46, a ze dne 9. 7. 2020, č. j. 8 Azs 299/2019-55.

66. Nad rámec žalobních bodů soud ani neshledal, že by žalobci měla být udělena doplňková ochrana podle § 14a zákona o azylu s tím, že by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

67. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

68. V kontextu nyní posuzované věci přichází do úvahy písmeno b) tohoto ustanovení, přičemž jak soud uvedl v bodech 51 až 58 výše, v případě žalobce není dána značná míra pravděpodobnosti, že by mu po návratu do Turecka hrozilo mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, takovou obavu nelze dovozovat z jeho případného předvolání bezpečnostními složkami k výslechu. Žalobce nepochází z části Turecka sousedícího se Sýrií, kde může dojít k lokálním bojům (celý život pobýval v kraji Erzurum), nehrozí tedy ani vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu ve smyslu písm. c) (viz bod 53 výše). Soud přitom zohlednil též to, že v říjnu 2019 zahájila turecká armáda operaci „Pramen míru“ spočívající ve vpádu ozbrojených sil Turecka do severní Sýrie v oblasti Eufratu, která je pod kontrolou kurdských milic. Tento ozbrojený konflikt je lokalizován výhradně na konkrétním území (hranice se Sýrií). Žalobcovo bydliště je vzdáleno od tohoto místa stovky kilometrů, není tedy jako civilista vystaven situaci, že by mohl být v rámci tohoto ozbrojeného konfliktu ohrožen na životě, zdraví či důstojnosti.

69. Soud tak neshledal ani jiné důvody pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení 70. Vzhledem k tomu, že žalobní bod je nedůvodný a soud nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, byla žaloba zamítnuta (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

71. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť mu nevznikly náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost.