č. j. 53 Az 6/2020- 60

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudcem Tomášem Kocourkem v právní věci žalobce: E. B., narozen dne X, státní příslušnost Alžírská demokratická a lidová republika, bytem X, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 1. 2020, čj. OAM-1104/ZA-ZA11-D07-2019, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Obsah napadeného rozhodnutí 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný posoudil žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavil podle § 25 písm. i) zákona o azylu. Stanovil, že příslušným státem k posouzení podané žádosti je Španělské království podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“).

2. Příslušnost Španělského království je dle žalovaného dána na základě čl. 12 nařízení Dublin III, neboť tento členský stát Evropské unie vydal žalobci schengenské vízum na dobu 30 dnů platné v období od 24. 11. 2019 do 7. 1. 2020. Žalovaný se v této souvislosti zabýval španělským azylovým systémem a konstatoval, že Španělské království je povinno objektivně a nestranně v souladu se základními zárukami a zásadami azylového práva posoudit žalobcovu žádost o udělení mezinárodní ochrany, což plyne z nařízení Dublin III. Na úrovni Evropské unie ani na úrovni Rady Evropy nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy těchto mezinárodních organizací, které by jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímaní žadatelů o mezinárodní ochranu, tím méně takové, které by dosahovaly rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina EU“). Ani Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky nevydal žádné stanovisko, které by nabádalo k pozastavení transferu žadatelů o mezinárodní ochranu do Španělského království. Španělské království je členem Evropské unie, státní moc dodržuje právní předpisy a lidská práva a je schopná zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů i ze strany nestátních subjektů. Španělské království ratifikovalo a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách a umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí na dodržování těchto práv. Španělské království je považováno za bezpečnou zemi původu. Rovněž skutečnost, že v této zemi požádají o mezinárodní ochranu ročně desetitisíce osob, svědčí o neexistenci obav uprchlíků z tamějšího azylového systému. Dle přesvědčení žalovaného nehrozí žalobci ve Španělském království nelidské či ponižující zacházení ve vztahu k vedení řízení ve věci mezinárodní ochrany a zajištění podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu. Žalovaný zdůraznil, že žalobce sám nijak nezpochybnil kvalitu španělského azylového řízení.

3. Žalovaný se dále zabýval existencí důvodů pro aplikaci čl. 17 nařízení, jehož podstatou je převzetí příslušnosti k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu především z humanitárních důvodů svědčících pro sloučení rodiny či z kulturních důvodů. Žalobce však nemá v České republice žádné přímé rodinné vazby, na jejím území pobývají jen jeho známí a vzdálení příbuzní. Žalobce nevyjádřil žádné opodstatněné námitky proti azylovému systému ve Španělském království ani pobytu tam. Problematika autonomie Katalánska se žalobce osobně netýká, jeho námitka se pohybuje v rovině osobního postoje vůči politice Španělského království. Žalobce je zdravý, netrpí žádnou fyzickou ani psychickou obtíží, v souvislosti se Španělským královstvím se v minulosti nesetkal s jakýmkoliv problémem. Žalovaný proto neshledal žádný důvod pro aplikaci tohoto článku. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 4. Žalobce v žalobě namítl, že v případě návratu do Španělského království by byl vystaven zacházení dosahujícímu minimálně úrovně ponižujícího, nebo dokonce nelidského zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), resp. čl. 4 Listiny EU, a to zejména vzhledem k neuspokojivým přijímacím podmínkám žadatelů o mezinárodní ochranu ve Španělském království. Žalobce zdůraznil, že domněnku, podle níž všechny státy participující na Dublinském systému dodržují základní práva žadatelů o mezinárodní ochranu chráněná Úmluvou, lze vyvrátit. Existují-li závažné důvody domnívat se, že dotčené osobě hrozí reálné nebezpečí, že bude vystavena zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy, je povinností předávajícího státu provést důkladné a individuální posouzení situace dotčené osoby. Žalovaný se však v napadeném rozhodnutí dostatečné nezabýval otázkou, zda v případě Španělského království nedochází k systematickým nedostatků ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Argumenty stran této otázky, které žalovaný použil, se pohybují ve zcela obecné rovině, a nemůžou tak obstát. Zprávu o španělském azylovém systému, z které žalovaný vycházel, využil žalovaný způsobem, ze kterého není možné jakoukoliv cestou posoudit, zda ve Španělském království skutečně dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů. Ratifikování mezinárodních smluv o lidských právech nevypovídá nic o tom, zda jsou lidská práva v praxi dodržována. Žalovaný si nicméně neopatřil žádnou zprávu vypovídající o tom, zda jsou lidská práva skutečně respektována, a zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Stejně tak případná prohlášení orgánů Evropské unie, Rady Evropy nebo Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ohledně přípustnosti transferů do určitého státu jsou pouze indikátorem, jejich absence však sama o sobě neznamená, že k porušování lidských práv nedochází. Počet žadatelů o mezinárodní ochranu nic nevypovídá o kvalitě azylového systému. Žalobce se domnívá, že žalovaný měl jím uvedené obecné faktory konfrontovat například se zprávami mezinárodních lidskoprávních organizací či jinými relevantními zdroji. Žalovaný se zcela nedostatečně zabýval otázkou skutečných podmínek pro žadatele o mezinárodní ochranu panujících ve Španělském království. Jedinou zprávu, z které vycházel, žalovaný doplňuje subjektivním hodnocením, domněnkami, které nejsou z objektivního hlediska nijak podložené. Účelem důkazních materiálů je posoudit skutečný stav, tedy zjistit, jakým způsobem azylové řízení reálně probíhá. Odkazování na jedinou zprávu, ze které žalovaný čerpá subjektivní hodnocení azylového řízení v jiném státu, bez zajištění jiných zdrojů sloužících ke zjištění reálného průběhu řízení není řádným postupem správního orgánů. Žalobci přitom nemohly být známy informace o španělském azylovém systému, není proto přijatelné uvádět, že žalobce kvalitu systému nezpochybnil.

5. Žalobce dále poukázal na několik zpráv o španělském azylovém systému a citoval podstatné informace z nich vyplývající. Z článku organizace Barcelona Centre for International Affairs (dále jen „CIDOB“) nazvaného Challenges and limitations of the spanish asylum system žalobce čerpá informaci, že celkově špatně nastavená legislativa brzdí a paralyzuje celou azylovou proceduru. Příkladem mohou být pravidla, která poutají žadatele o mezinárodní ochranu pouze k jedné konkrétní provincii, což do velké míry omezuje jejich pracovní mobilitu. Dále jsou z celého procesu vynechány regionální či místní orgány, které by mohly sehrávat poměrně důležitou roli. Jako problematická se ukazuje i komunikace na vyšší úrovni, tj. mezi samotnými ministerstvy. Organizační chaos a ne zcela šťastně nastavená pravidla doplňuje další zásadní faktor – obecný nedostatek kapacit. Tím je myšlen nízký lidský i finanční kapitál. Třebaže se oba postupem časem zvyšují, naprosto neodpovídají poptávce. Azylové řízení vykazuje enormní zpoždění, kdy na pouhý pohovor žadatelé v některých případech čekají až 7 měsíců, ačkoliv celé posouzení žádosti by mělo trvat 6 měsíců. Pohovor přitom v rámci řízení sehrává zásadní roli, jeho provedením se formalizuje žádost jako taková, což žadatelům umožňuje vstoupit do přijímacího systému, který jim poskytne například ubytování a další výhody. Bez vstupu do tohoto systému jsou žadatelé odkázáni na svépomoc, případně na asistenci dobrovolníků či organizací. Dále se žalobce dovolává blíže neoznačené a nedatované zprávy publikované na webu AIDA (Asylum Information Database), která potvrzuje, že průměrná čekací doba na pohovory dosahuje 6 měsíců, přičemž celkově je možné setkat se s rozptylem od 1 měsíce do 1 roku, jeden úřad v Madridu omezil v roce 2018 počet přijímaných žadatelů na 99 denně, schůzku tedy bylo možné sjednat si až na prosinec 2020. Z článku publikovaného v deníku El País žalobce cituje počty nevyřízených žádostí (78 000) s tím, že jejich vyřízení může trvat až 2 roky, v roce 2018 bylo podáno 54 000 žádostí o mezinárodní ochranu. Server Catalan News uvádí počty ještě vyšší, a to 63 000 žadatelů za rok 2018, přičemž politiku premiéra Sanchéze, jenž sliboval vypracování akčního plánu, označil za velké zklamání. Britský The Guardian publikoval příběhy několika salvadorských a kolumbijských žadatelů, kteří byli nuceni kvůli přeplněným přístřeším pro azylanty v Madridu přespávat na ulici, a to i v mrazech. Madridský starosta se kvůli situaci obrátil na předsedu vlády, příčinu nefunkčnosti celého systému spatřuje v pasivním postoji vlády.

6. Žalobce napadenému rozhodnutí vytýká, že se v něm žalovaný dostatečně nezaobíral aplikací čl. 17 nařízení Dublin III, neboť žalobce při pohovoru uvedl, že má v České republice nejen příbuzné, ale především přátele a krajany, kteří společně s ním jsou součástí Hnutí za sebeurčení Kabýlie (MAK). Tomu však žalovaný nevěnoval žádnou pozornost, třebaže žalobce ve Španělském království nemá jakékoliv vazby a nežijí tam ani jeho přátelé či kolegové z hnutí MAK. Žalobce se domnívá, že bylo povinností žalovaného zkoumat morální a ideový základ, kvůli němuž by žalobce rád zůstal v České republice společně s těmi, se kterými bojoval v zemi původu za nezávislost Kabýlie, neboť společně prošli dlouhým procesem, který bohužel vyvrcholil nutností opustit území země původu.

7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě zopakoval argumenty obsažené v napadeném rozhodnutí. Navrhl, aby soud žalobu zamítl. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 8. Soud nejprve ověřil, že žaloba byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou, obsahuje všechny nezbytné náležitosti. Žaloba je věcně projednatelná.

9. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů. Vady řízení, k nimž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, nezjistil.

10. Vzhledem k tomu, že bylo třeba provést některé z žalobcem navržených důkazních prostředků, nařídil soud k projednání věci jednání. Lhůta pro přípravu na jednání v délce 10 dnů byla v případě obou účastníků řízení zachována. Žalobce se bez předchozí omluvy k jednání nedostavil, jeho neúčast ovšem nebránila projednání věci. Jednání proto v souladu s § 49 odst. 3 s. ř. s. proběhlo v nepřítomnosti žalobce. Obsah správního spisu a důkazů provedených při jednání 11. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce podal dne 6. 12. 2019 v České republice v Přijímacím středisku Z. u B. žádost o udělení mezinárodní ochrany. Z předloženého cestovního dokladu bylo zjištěno, že žalobci bylo dne 30. 10. 2019 vydáno Španělským královstvím schengenské vízum typu C platné na dobu 30 dnů v období od 24. 11. 2019 do 7. 1. 2020. Z otisku přechodových razítek vyplývá, že žalobce letecky vycestoval ze země původu dne 25. 11. 2019 a téhož dne vstoupil na území schengenského prostoru ve Španělském království na letišti v A.. Při poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu dne 13. 12. 2019 žalobce uvedl, že z A. jel téhož dne do B. a odtud letecky do P., kde do 6. 12. 2019 pobýval u přátel. Sdělil, že je ve výborném zdravotním stavu, jen ho občas pobolívá v závislosti na počasí kotník, který si poranil v dubnu 2019. Uvedl, že je příslušníkem Hnutí za sebeurčení Kabýlie (MAK). O azyl nikde nežádal, k cestě do Evropy obdržel španělské vízum. Téhož dne byl se žalobcem proveden pohovor k žádosti. Při něm uvedl, že od počátku bylo jeho záměrem přijet do České republiky, ale šel cestou nejmenšího odporu a opatřil si španělské vízum, neboť získat české vízum je složitější. Ve Španělském království žalobce pobývat nechtěl, nikdy tam nebyl, žádný problém tam v minulosti neměl. Ve Španělském království žít nemůže kvůli tomu, co se tam dlouhodobě děje s Katalánci, což je to stejné, co se v zemi původu děje s Berbery, kteří mají exilovou vládu a žádají samostatnost. To je jediný důvod, kvůli němuž nemůže žalobce jet do Španělského království. V České republice má přátele z MAK, kteří mu poradili, aby přijel do České republiky a požádal zde o mezinárodní ochranu, a vzdálené příbuzné (vzdálené bratrance z otcovy strany).

12. Ve vízovém informačním systému bylo ověřeno, že žalobci bylo vydáno konzulárními orgány Španělského království schengenské vízum za účelem turistiky. V kolonce „pozvání“ je uvedeno L. L., A., C. d. C. S.… (adresa nedokončena). K tomu soud pomocí vyhledávače www.google.com zjistil, že se jedná o hotel L. L. na adrese C. d. C. S. X v A.. Dne 16. 12. 2019 požádal žalovaný španělské dublinské středisko o převzetí žalobce, to přípisem ze dne 3. 1. 2020 vyjádřilo souhlas s převzetím žalobce.

13. Žalovaný jako další podklad pro vydání rozhodnutí shromáždil zprávu odboru azylové a migrační politiky, oddělení zahraničních a evropských záležitostí žalovaného ze dne 10. 6. 2018, která stručně popisuje legislativní úpravu průběhu azylového řízení, základní prvky přijímacího systému a strukturu ubytovacích zařízení. Zpráva se kuse zabývá též postavením tzv. dublinských navrátilců, což je případ žalobce. Žalobce byl dne 20. 1. 2020 seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí, nijak se k nim nevyjádřil, nenavrhl jejich doplnění.

14. Dne 24. 1. 2020 vydal žalovaný napadené rozhodnutí.

15. Soud provedl při jednání důkaz dvěma zprávami organizací CIDOB a AIDA, z nichž čerpal své poznatky o španělském azylovém systému též žalobce v žalobce. Zprávy jsou vyhotoveny v anglickém jazyce, soud jejich překlad do českého jazyka nepořizoval, a to z důvodu hospodárnosti řízení a především nedostatku času na zajištění překladu (srov. rozsudek NSS ze dne 14. 3. 2019, čj. 5 Azs 29/2018 – 29). U žalobce soud předpokládá, že těmto zprávám rozumí, jestliže na ně sám v žalobě odkazuje a cituje z nich informace, které jsou z jeho pohledu pro posouzení věci relevantní. U žalovaného soud předpokládá, že disponuje zaměstnanci, kteří jsou schopni bez problémů pracovat s anglickými texty. Sám soud pak těmto anglicky psaným dokumentům bez obtíží porozuměl. Soud zdůrazňuje, že oběma účastníkům doručil kopie těchto dokumentů dne 16. 4. 2020 a upozornil je, že jejich překlad nebude pořizován a že jimi soud provede důkaz. Soud má za to, že oba účastníci měli dostatek času (11 dní), aby se se zprávami seznámili (třeba i s pomocí třetích osob). Při jednání pak soud v českém jazyce sdělil podstatný obsah těchto zpráv a umožnil přítomným účastníkům, aby se ke konstatování soudu vyjádřili, popř. aby sami poukázali na další relevantní části zpráv. Jednání byl přítomen tlumočník jazyka francouzského a anglického, jenž by případný spor o správnost předkladu některých částí dokumentů mohl na místě vyřešit.

16. Ze zprávy Country report: Spain, která je zpracována organizací European Council on Refugees and Exiles (ECRE), je součástí jí spravované databáze AIDA a vychází ze stavu ke dni 31. 12. 2018 (jde o nejnovější zprávu dostupnou v době nařízení jednání), soud zjistil následující informace o španělském azylovém systému. Zohlednil přitom pouze ty údaje, které jsou relevantní vzhledem k situaci, v níž se nachází žalobce (z tohoto hlediska jsou irelevantní např. informace týkající se situace v enklávách Ceuta a Melila nebo informace o situaci zranitelných osob, mezi něž žalobce nepatří). V roce 2018 bylo podáno 56 570 žádostí o mezinárodní ochranu, nevyřízeno bylo 68 779 případů. Počet žádostí podaných alžírskými státními občany byl 1 367. Standardní řízení o mezinárodní ochraně se zahajuje podáním žádosti azylovému úřadu, který je podřízen ministerstvu vnitra. Žádost musí být podána osobně, popř. prostřednictvím zástupce, a to během prvního měsíce pobytu ve Španělském království. Po tomto úvodním zaregistrování žadatele je žadateli vystaveno potvrzení o úmyslu podat žádost o mezinárodní ochranu. Podání žádosti je formálně završeno pohovorem k žádosti, který je třeba provést v přítomnosti pracovníka úřadu či příslušníka policie. Pohovor je prováděn individuálně a i v praxi vždy dochází k provedení pohovoru. Po provedení pohovoru, jímž je formálně završeno podání žádosti, je žadateli vydáno potvrzení o podání žádosti o mezinárodní ochranu (označováno jako bílá karta). Po podání žádosti je úřad povinen ve lhůtě 1 měsíce posoudit přijatelnost žádosti, v důsledku marného uplynutí této lhůty se má žádost za přijatou. Je-li žádost přijatelná, žadateli je vydána tzv. červená karta a úřad je povinen ve lhůtě 6 měsíců posoudit důvodnost žádosti. Tato lhůta je v praxi obvykle delší. Není-li uvedená lhůta dodržena, nastupuje fikce, že žádosti nebylo vyhověno. V praxi však nedochází k automatickému vydávání fiktivních negativních rozhodnutí, žadatelé nemají zájem o tento způsob vyřízení žádosti, a proto raději akceptují překročení lhůty ze strany úřadu. Pokud nicméně chtějí, mohou podat žalobu, není-li rozhodnutí vydáno včas. V praxi dochází k tomu, že vzhledem k nárůstu počtu žadatelů se prodlužuje doba čekání na pohovor k žádosti. Tato lhůta v praxi činí průměrně 6 měsíců, přičemž v závislosti na konkrétním místě se pohybuje od 1 měsíce po 1 rok. Dochází k tomu, že žadatelé stojí před policejními služebnami dlouhé fronty, pracoviště v Madridu (Aluche) přijímá pouze 99 žádostí denně, sjednávají se termíny provedení pohovoru na prosinec 2020. Úřady se snaží situaci řešit navýšením počtu pracovníků provádějících registraci žádostí.

17. Ve vztahu k přijímacím podmínkám je ve zprávě uvedeno, že systém plnění poskytovaných žadatelům o mezinárodní ochranu je založen na jejich integraci do oficiálního systému přijímacích míst, který je klíčem pro poskytování ostatních služeb. To znamená, že žadatelé, kteří se rozhodnou bydlet v nezávislém ubytování, jsou odstřiženi od všech ostatních plnění poskytovaných v rámci azylového systému a nemají zajištěný přístup k finanční podpoře ani jiné asistenci. Ve vztahu k přijímacím podmínkám existují tři fáze, během nichž se postupně snižuje materiální zabezpečení žadatelů poskytované státem a žadatelé se mají osamostatnit a plně integrovat. Během první fáze, která trvá 6 měsíců, je žadateli poskytnuto ubytování ve státem provozovaných střediscích nebo v bytech pronajatých státem po celém území. Po tuto dobu se žadatelé účastní různých kurzů, které směřují k jejich začlenění do společnosti. V druhé, integrační fázi mají žadatelé nárok na finanční podporu a krytí základních životních potřeb, aby začali normální život. Ve třetí, autonomní fázi, která rovněž trvá 6 měsíců, má žadatel dosáhnout finanční nezávislosti a je mu poskytována cílená podpora a služby. Pouze ve druhé fázi se posuzují majetkové poměry žadatele, jinak jsou plnění poskytována bez ohledu na jeho finanční situaci. V první fázi dostává žadatel kapesné ve výši 51,60 euro měsíčně, které je určeno k úhradě jeho osobních potřeb. Vedle toho jsou žadateli po předložení účtů propláceny náklady na dopravu, ošacení, výdaje spojené se zdravím a vzděláváním, výdaje na překlady a tlumočení. Ve druhé fázi již není žadatelům poskytováno ubytování, bydlí v soukromém ubytování, nájemné je nicméně hrazeno ze státního systému. Žadatelé nedostávají kapesné. Ve třetí fázi získávají žadatelé finanční náhradu některých nákladů (náklady na zdravotní péči, vzdělávání). Rozsah finanční podpory lze považovat za adekvátní během první fáze. Rozsah finanční podpory poskytované během druhé a třetí fáze již není dostatečný, neboť je koncipován jako doplněk za účelem úhrady jen některých výdajů v průběhu integrace žadatele do společnosti. Nejvážnějším potížím čelí žadatelé po přechodu z první etapy do etap dalších, neboť v mnoha případech je délka první etapy (6 měsíců) nedostatečná pro dosažení potřebného stupně integrace (zejména znalost španělštiny), aby si mohli najít práci. Pokud jde o ubytování, ministerstvo práce, sociálních věcí a migrace provozuje 4 státní přijímací zařízení. Nad rámec tohoto jsou do systému zapojena nejrůznější ubytovací zařízení provozovaná nevládními organizacemi, které jsou financovány státem. V roce 2014 byl dosavadní třístupňový model vzhledem k nárůstu počtu žadatelů reformován a byla přidána nová úvodní fáze, během níž je žadatelům, jejichž žádost doposud nebylo dokončena (neproběhl pohovor), zajištěno ubytování v hotelech a hostelech. Toto nové opatření zajistilo ubytování po dobu 30 dnů žadatelům, kteří ještě nemohou vstoupit do oficiálního přijímacího systému. V roce 2018 se doba čekání v hotelech prodloužila až na 4 měsíce, někteří žadatelé byli ubytováni v humanitárních zařízeních, neboť kapacity přijímacího systému byly naplněny. Konkrétní umístění žadatelů o mezinárodní ochranu do ubytovacích zařízení závisí na dostupnosti míst, profilu žadatele a zvláštní pozornost je věnována zranitelným osobám. Ačkoliv v roce 2018 došlo k nárůstu počtu žadatelů, ubytovací podmínky se nezhoršily, neboť byla navýšena kapacita přijímacího systému. Žadatelé tak čelí jen tomu, že někdy musí dlouho čekat, než mohou být ubytováni v ubytovacích zařízeních. Obecně nebyly zaznamenány informace o nedostatečných podmínkách v ubytovacích zařízeních, např. protesty či stávky. Žadatelé o mezinárodní ochranu mohou začít legálně pracovat po 6 měsících po dokončení žádosti o mezinárodní ochranu. Jiná kritéria ani restrikce vztahující se na některé ekonomické sektory neexistují. Žadatelé mají plný přístup ke zdravotní péči jako občané Španělského království.

18. Z částí zprávy popisujících situaci žadatelů navrácených do Španělského království na základě nařízení Dublin III vyplývá, že španělské dublinské středisko neposkytuje žádné předchozí garance, ačkoliv ministerstvo vnitra předjednává návrat každého žadatele s ministerstvem práce, sociálních věcí a migrace, které je odpovědné za přijímací podmínky. Nevládní organizace přesto hlásily problémy některých navrátilců, zejména osob, které byly obětí obchodu z lidmi a byly vráceny z Francie. V roce 2018 neměli dublinští navrátilci přístup k materiálnímu plnění ze strany azylového systému. Byly zaznamenány případy, kdy např. 20 dublinských navrátilců protestovalo v květnu 2018 proti svému vyloučení z přijímacího systému, v důsledku čehož se z nich stali bezdomovci. To stejné se stalo v říjnu 2018 6 rodinám navrátilců, které skončily v nouzových zařízeních provozovaných městem Madrid, jež jsou určena k ubytování bezdomovců. V lednu 2019 ovšem nejvyšší soud odsoudil vládu za odpírání plnění ze strany azylového systému dublinským navrátilcům. V návaznosti na to vydalo ministerstvo práce, sociálních věcí a migrace pokyn, aby žadatelé o mezinárodní ochranu nebyli vyloučeni z azylového systému z důvodu, že se dobrovolně rozhodli Španělské království opustit a odcestovat do jiného členského státu Evropské unie. Dublinští navrátilci nikdy neměli potíže včlenit se zpět do azylového řízení. Úřad upřednostňuje dublinské navrátilce při podání žádosti o mezinárodní ochranu.

19. Soud dále provedl důkaz článkem z března 2019, jehož autorkou je Blanca Garcés Mascarenas, senior research fellow organizace CIDOB, s názvem To be or not to be: Deficiencies in the Spanish Reception System. Tento rozsáhlý článek, který kriticky hodnotí reálný stav přijímacích podmínek španělského azylového systému, je dostupný na stejné webové stránce jako stručná noticka, na kterou žalobce odkazuje v žalobě. Tuto zprávu má soud za mnohem přínosnější pro řízení, proto provedl důkaz jí namísto noticky odkazované žalobcem (institucionální původce zpráv je tentýž - CIDOB). Ze zprávy plyne, že španělský přijímací systém zajišťuje žadatelům o mezinárodní ochranu základní potřeby po dobu 18 až 24 měsíců. V první fázi (tzv. přijímací), která v závislosti na míře zranitelnosti žadatele trvá 6 až 9 měsíců, jsou žadatelé ubytováni v jednom z vládních přijímacích zařízeních nebo v zařízeních či bytech spravovaných sociálními organizacemi. Vedle ubytování je žadatelům poskytována rozsáhlá sociální a psychologická podpora, jazykové kurzy a podpora při hledání zaměstnání. V druhé fázi (tzv. integrační), která trvá 12 měsíců a lze ji prodloužit na 18 měsíců, se žadatelé účastní podpůrných programů nabízených sociálními organizacemi, ale očekává se, že budou žít samostatně, třebaže s pomocí při pronajímání. V této fázi mohou žadatelé pracovat. Tento systém bývá kritizován pro jeho rigiditu, neboť neumožňuje zohlednit individualitu každého žadatele. Pouze velmi autonomní žadatelé zvládnou bez obtíží postoupit do druhé fáze, v praxi se to stává zřídka. Velmi problematický je tento systém ve vztahu ke zranitelným osobám. Nárůst počtu žadatelů neumožňuje významné prodlužování doby trvání první fáze. Rigidita systému se dále projevu v tom, že žadatelům je přiděleno ubytování právě tam, kde je zrovna místo, ať již jde o jedno ze čtyř státních přijímacích středisek, nebo střediska či byty spravované sociálními organizacemi. To sice není španělské specifikum, ale žadatelé jsou nuceni se přestěhovat po několika (pěti až šesti) měsících pobytu v jiném místě, kde čekali na dokončení podání žádosti o mezinárodní ochranu. Přijímací systém klade velký důraz na soběstačnost žadatelů, neboť se očekává, že již po 6 měsících budou moct žít částečně samostatně, po 18 měsících se vyžaduje úplná samostatnost. Princip soběstačnosti, který by mohl být největší výhodou španělského systému, se stává jeho největší slabinou, pakliže žadatel nedosáhne potřebné úrovně soběstačnosti. V těchto případech nejsou žadatelům garantovány základní materiální podmínky, třebaže stále čekají na vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu. V současnosti, kdy je vysoká míra nezaměstnanosti a extrémně vysoké ceny nájmů, jsou možnosti stát se skutečně soběstačným velmi omezené. K tomu se přidává, že se po nich požaduje najít si práci a bydlení jen 6 měsíců po příchodu do země, kdy ještě dostatečně neznají jazyk ani prostředí a jsou vystaveni diskriminaci nejen jakožto cizinci a nově příchozí, ale rovněž jakožto osoby, jimž jsou vydávána povolení k pobytu pouze na dobu 6 měsíců, která mohou být kdykoliv ukončena, je-li jejich žádost o mezinárodní ochranu zamítnuta. Ve španělském systému čekají žadatelé dlouhou dobu nejen na vydání rozhodnutí, ale též na podání žádosti. Do systému lze vstoupit jen po dokončení podání žádosti, na což se v současnosti čeká 5 až 6 měsíců. Výsledkem je, že bez podání žádosti a bez přidělení ubytovacího místa neexistuje přístup k přijímacímu systému, tedy není garantováno uspokojení základních životních potřeb. Tyto osoby nejsou považovány za žadatele o mezinárodní ochranu, a proto se musí zařídit podle svého. Donedávna byli z přijímacího systému vyloučeni dublinští navrátilci, což změnila až dvě rozhodnutí španělského nejvyššího soudu z ledna 2019, na jejichž základě byla vláda povinna tyto žadatele zařadit do přijímacího systému. Vzhledem k délce řízení o udělení mezinárodní ochrany uplyne řadě žadatelů doba, po kterou mohou být zařazeni do přijímacího systému, ještě v průběhu tohoto řízení. Ačkoliv jim i pak náleží status žadatelů o mezinárodní ochranu, ocitají se bez jakékoliv ochrany. Když se k tomu přidají potíže s obstaráním zaměstnání a bydlení a zranitelnost všech žadatelů z titulu jejich neznalosti a prekérnosti jejich právního postavení, ocitají se žadatelé buď v systému sociální ochrany, splňují-li potřebné podmínky, nebo jsou ponecháni zcela bez ochrany. Státní přijímací systém, jenž je založen na soběstačnosti a integraci, tak často končí závislostí a vyloučením. Z těchto důvodů převzaly iniciativu samosprávné celky, třebaže nejde o jejich úkol, a rozvinuly subsidiární přijímací programy. Často mají podobu přechodného ubytování poskytovaného v nouzových ubytovacích zařízeních pro lidi, kteří čekají na vstup do přijímacího systému, nebo pro lidi, kteří z něho byli vyřazeni či jej bezúspěšně ukončili. Na začátku tito lidé končili v zařízeních pro lidi bez domova, aktuálním trendem zejména ve větších městech je vytvářet pro ně speciální zařízení. Vedle ubytování často nabízejí i sociální programy. Státní přijímací systém je centralizovaný, nejsou do něj zapojeny samosprávné celky a z velké části své úkoly deleguje na sociální organizace. Počet míst v příjímacím systému se po roce 2015, kdy se zvýšil počet žadatelů o mezinárodní ochranu, podařilo zvýšit právě díky činnosti těchto sociálních organizací, které v současnosti spravují 94 % míst v přijímacím systému.

20. Soud neprovedl důkaz články publikovanými v denících El País, The Guardian a na serveru www.catalannews.com. Statistické údaje o počtu podaných žádostí o udělení mezinárodní ochrany a počtu nevyřízených žádostí byly dostatečně prokázány zprávou AIDA. Subjektivní hodnocení politiky premiéra Pedra Sanchéze ze strany žurnalistů je pro posouzení věci zcela bezvýznamné. Příběh konkrétních žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří přespávají na ulici, nemá takovou vypovídací hodnotu jako zprávy, jimiž soud důkaz provedl, které monitorují situaci žadatelů komplexně a z nichž ostatně vyplývá, že někteří žadatelé jsou vskutku bez přístřeší. Provádět důkaz těmito novinovými články by bylo nadbytečné, neboť jimi nemají být prokázány relevantní skutečnosti, které by nevyplývaly již ze zpráv AIDA a CIDOB. Posouzení žaloby 21. Žalobce v zásadě nezpochybňuje správnost závěru žalovaného, že v jeho případě je třeba stát příslušný k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany zjistit na základě kritéria upraveného v čl. 12 nařízení Dublin III. Na základě jeho aplikace pak je k posouzení žádosti příslušné Španělské království. Žalobce svoji argumentaci zaměřuje dvěma směry. Domnívá se, že žalovaný jednak nedostatečně uvážil, zda nelze aplikovat čl. 17 nařízení Dublin III, jednak nedostatečně zjistil skutkový stav ohledně existence systémových nedostatků španělského azylového systému ve smyslu čl. 3 odst. 2 pododstavce druhého nařízení Dublin III. Obě tyto argumentační linie směřují k tomu, aby si Česká republika ponechala odpovědnost za posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu.

22. Podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III se odchylně od čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný. Nejvyšší správní soud k tomuto ustanovení v rozsudku ze dne 18. 5. 2016, čj. 6 Azs 67/2016 – 34, uvedl, že jej lze aplikovat pouze v případech, kdy byl stát příslušný k posouzení žádosti určen v souladu s čl. 3 odst. 1 nařízení Dublin III podle některého z kritérií uvedených v kapitole III nařízení. Tak tomu je v projednávané věci, tedy aplikaci čl. 17 odst. 1 nelze bez dalšího vyloučit.

23. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 5. 2016, čj. 2 Azs 113/2016 – 26, uvedl, že obecně není povinností správního orgánu odůvodňovat, proč nepostupoval dle čl. 17 nařízení Dublin III, neboť žadatel nemá nárok na projednání žádosti o udělení mezinárodní ochrany v členském státě, ve kterém ji podal, jde pouze o oprávnění členského státu ponechat si žadatele ve své jurisdikci. Tento obecný závěr byl následně v rozsudku NSS ze dne 5. 1. 2017, čj. 2 Azs 222/2016 – 24, upřesněn tak, že pokud z okolností případu plyne existence důvodu hodného zvláštního zřetele, je na místě úvahu o aplikaci čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III učinit. Případy hodné zvláštního zřetele nelze žádným vyčerpávajícím způsobem obecně popsat, přesto však v rámci nich jsou patrné dvě významnější skupiny, které lze typově charakterizovat: V prvé řadě jde o případy, kdy má žadatel zvláštní vztah k České republice, resp. Česká republika má zvláštní zájem na jeho ochraně (např. za prokázané služby státu či pro jiný specifický vztah k němu). Další skupinou jsou případy, kdy by aplikace určené příslušnosti jiného členského státu mohla mít nežádoucí důsledky jiné než takové, s nimiž samotné nařízení Dublin III typově počítá a pro něž stanovuje konkrétní specifická pravidla (zákaz předání do členského státu dle čl. 3 odst. 2 pododstavce druhého tohoto nařízení). Užití diskrečního oprávnění dle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III má být vyhrazeno jen vskutku výjimečným případům, kterých bude v porovnání s celkovým obvyklým počtem řešených žádostí o mezinárodní ochranu výrazná menšina. Úvahu o tom, zda případně neuplatnit diskreční oprávnění podle výše zmíněného ustanovení, je proto správní orgán povinen učinit a ve svém rozhodnutí přezkoumatelným způsobem projevit jen tehdy, vyjdou-li v řízení najevo takové okolnosti, z nichž je patrné, že uvedení úvahy je v konkrétním případě třeba. Nevyjdou-li najevo žádné takové okolnosti, absence zmínky o diskrečním oprávnění nečiní rozhodnutí správního orgánu nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 23. 1. 2019 ve věci C-661/17 M. A. a další proti The International Protection Appeals Tribunal plyne, že žadatel má právo napadnout rozhodnutí o nevyužití čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III v rámci žaloby proti rozhodnutí o přemístění.

24. Z obsahu správního spisu vyplynulo, že žalobce uvedl dvě okolnosti, které by jej mohly vázat k území České republiky, a to přítomnost vzdálených příbuzných (vzdálení bratranci) a přítomnost dalších členů hnutí MAK, v němž se žalobce angažoval. Dále žalobce zmínil skutečnost, pro kterou nechce být předán do Španělského království a která spočívá v nedůvěře v objektivitu posouzení jeho případu vzhledem k tomu, jak Španělské království přistupuje k vlastním regionům, které se snaží vyhlásit samostatnost. Žalovaný vzal všechny tyto okolnosti do úvahy při posuzování aplikace čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III, jak plyne ze str. 5 napadeného rozhodnutí. Žalovaný neshledal přítomnost vzdálených příbuzných a známých na území České republiky za natolik intenzivní pouto, které by odůvodnilo aplikaci čl. 17 odst. 1 (nedostatečná intenzita vazeb). Vyjádřil se též k nadnesené problematice přístupu Španělského království k autonomii Katalánska, kterou vyhodnotil pouze jako vyjádření osobního postoje žalobce k vnitřní politice tohoto státu, v minulosti sám neměl žádné potíže s jeho orgány. Žalovaný vzal rovněž do úvahy výborný zdravotní stav žalobce, a to po stránce fyzické i psychické. Těžiště čl. 17 odst. 1 spatřuje žalovaný v důvodech humanitárního charakteru, které svědčí ve prospěch sloučení rodiny, nebo v důvodech kulturních. Třebaže je odůvodnění napadeného rozhodnutí stručné, vyplývá z něj, že žalovaný zohlednil všechny skutečnosti, které by mohly vést k aplikaci čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III a které vyšly v průběhu správního řízení najevo. Dále z něho lze seznat úvahy, jimiž se žalovaný řídil při hodnocení těchto skutečností z hlediska aplikace uvedeného ustanovení. Z napadeného rozhodnutí bez jakýchkoliv pochybností plyne, že žalovaný nepovažoval uvedené osobní vazby za dostatečně intenzivní, aby je bylo možné připodobnit případům sloučení rodiny. Výhrady žalobce k politice centrální španělské vlády vůči Katalánsku vyhodnotil žalovaný jako jeho osobní postoj, který nevypovídá nic o tom, že jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany nebude ve Španělském království řádně posouzena. Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí je nedůvodná.

25. Za této situace se soud mohl zabývat též zákonností napadeného rozhodnutí z hlediska správnosti závěru o nevyužití pravomoci žalovaného plynoucí z čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III. Otázka přístupu španělských orgánů k posuzování žádostí o udělení mezinárodní ochrany založených na podpoře separatistických politických uskupení souvisí s případnými systémovými nedostatky španělského azylového systému, konkrétně azylového řízení. Nejde o okolnost, která by odůvodňovala aplikaci čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III. Příbuzné žalobce, kteří žijí na území České republiky, nelze považovat za součást jeho úzké rodiny, a to pro vzdálený stupeň příbuzenství. Žalobce ostatně ani neuvedl, že by mu tito příbuzní poskytovali na území České republiky jakoukoliv materiální či finanční pomoc, starali se o něj, byl na nich závislý (před podáním žádosti o mezinárodní ochranu bydlel u přátel). Důvod pro aplikaci čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III nepředstavuje ani přítomnost jiných členů hnutí MAK na území České republiky. Třebaže lze do jisté míry pochopit přání žalobce být na blízku osobám, které patrně zná, má s nimi společné vzpomínky či témata k rozhovoru, mělo mu být zřejmé, že pokud vstoupil do schengenského prostoru na území Španělského království na základě víza vydaného tímto státem, nebude si moct volně vybírat, v jakém členském státě podá žádost o mezinárodní ochranu. Z informací zjištěných ve správním řízení plyne, že podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany bylo účelem jeho cesty do schengenského prostoru. Informace o existenci nařízení Dublin III a pravidlech příslušnosti členských států posoudit podané žádosti o mezinárodní ochranu jsou veřejně dostupné ve francouzském jazyce, který žalobce velmi dobře ovládá. Žalobce si tak mohl ještě před vycestováním ze země původu, třeba i s pomocí jeho přátel pobývajících na území České republice, kteří ho k vycestování pobízeli, zjistit, zda bude oprávněn podat žádost o mezinárodní ochranu v České republiky. Pokud namísto toho volil cestu nejmenšího odporu, jak sám uvedl, a vycestoval na základě schengenského víza vydaného španělskými orgány do Španělského království, musel být srozuměn s tím, že jeho žádost budou posuzovat orgány tohoto státu. Ve Španělském království přitom pobývá významný počet občanů Alžírska (např. v roce 2018 podalo žádost o mezinárodní ochranu 1 367 Alžířanů). Lze tedy předpokládat, že ve Španělském království je i vzhledem ke geografické blízkosti tohoto státu k zemi původu početná alžírská komunita, přičemž v ní jsou velmi pravděpodobně zastoupeni též Kabylové či příslušníci jiných berberských kmenů. Důvodem aplikace čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III tak zcela jistě nemohou být kulturní důvody, neboť ve Španělském království žije početnější alžírská menšina než v České republice a i z hlediska historických je španělské prostředí kulturně bližší prostředí arabsko-berberskému. Ani soud neshledal žalobcem uváděné skutečnosti za dostatečně významné (dosahující stupně mimořádnosti), pro něž by měla být aplikována tzv. klauzule suverenity ústící v převzetí odpovědnosti České republiky za posouzení žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany bez ohledu na kritéria příslušnosti členských států upravená v nařízení Dublin III.

26. Ustanovení čl. 17 odst. 2 nařízení Dublin III na posuzovaný případ vůbec nedopadá, neboť upravuje možnost, aby stát příslušný k posouzení žádosti požádal jiný členský stát, aby z humanitárních či kulturních důvodů převzal posouzení případu (viz rozsudek NSS ze dne 26. 5. 2016, čj. 2 Azs 113/2016 – 26). Španělské orgány takovou žádost žalovanému nezaslaly.

27. Žalobní bod vztahující se k aplikaci čl. 17 nařízení Dublin III je nedůvodný.

28. Dále žalobce vytýká žalovanému, že řádně nezjistil skutkový stav týkající se reálného fungování španělského azylového systému z toho pohledu, zda by mu v případě návratu do tohoto členského státu nehrozilo nelidské či ponižující zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 4 Listiny EU.

29. Podle čl. 3 odst. 2 pododstavce druhého a třetího nařízení Dublin III, není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny EU, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát. Pokud podle tohoto odstavce nelze provést přemístění do žádného členského státu určeného na základě kritérií stanovených v kapitole III ani do prvního členského státu, v němž byla žádost podána, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, se stává příslušným členským státem.

30. Žalobce žalovanému de facto vytýká, že napadené rozhodnutí založil na důvěře v bezvadné fungování španělského azylového systému. Tato výhrada ovšem není oprávněná. Velký senát Soudního dvora Evropské unie v rozsudku ze dne 19. 3. 2019 ve věci C-163/17 Jawo uvedl, že zásada vzájemné důvěry mezi členskými státy má v unijním právu zásadní význam, neboť umožňuje vytvoření a zachování prostoru bez vnitřních hranic. Zásada vzájemné důvěry zejména v souvislosti s prostorem svobody, bezpečnosti a práva konkrétně každému z těchto států ukládá, aby až na výjimečné okolnosti vycházel z toho, že všechny ostatní členské státy dodržují unijní právo, a zejména základní práva, která unijní právo uznává. Je proto třeba předpokládat, že zacházení s žadateli o mezinárodní ochranu v každém členském státě splňuje požadavky Listiny EU, Úmluvy o právním postavení uprchlíků, jakož i Úmluvy. Nelze nicméně vyloučit, že tento systém v praxi naráží v určitém členském státě na závažné funkční problémy, takže existuje riziko, že žadatelé o mezinárodní ochranu budou v případě přemístění do tohoto členského státu vystaveni zacházení, které je neslučitelné s jejich základními právy. Aby se na nedostatky azylového systému v určitém členském státě vztahoval čl. 3 odst. 2 pododstavec druhý nařízení Dublin III, tedy působnost čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 4 Listiny EU, musí dosahovat obzvláště vysoké míry závažnosti, která závisí na všech okolnostech případu. Této obzvláště vysoké míry závažnosti by bylo dosaženo, pokud by se osoba, která je zcela závislá na veřejné podpoře, v důsledku nezájmu orgánů členského státu nezávisle na své vůli a osobní volbě ocitla v situaci silné materiální deprivace, v níž by nemohla uspokojovat své nejzákladnější potřeby, jako je zejména potřeba se najíst, umýt a ubytovat a kterou by bylo poškozováno její tělesné či duševní zdraví, nebo v důsledku které by se ocitla v zanedbaném stavu, jenž je v rozporu s lidskou důstojností. Uvedená míra závažnosti tudíž není dána v situacích, které třebaže se vyznačují značně nejistou situací dotčené osoby či podstatným zhoršením jejích životních podmínek, neznamenají vážnou materiální deprivaci, kdy se tato osoba ocitá v natolik závažné situaci, že takovou situaci lze stavět na roveň nelidskému či ponižujícímu zacházení. Nejvyšší správní soud pak v návaznosti na tyto judikatorní závěry týkající se nedostatků přijímacích podmínek dovodil, že i nedostatky azylového řízení musí dosahovat obdobně závažné intenzity jako nedostatky přijímacích podmínek (rozsudek ze dne 14. 11. 2019, čj. 1 Azs 226/2019 – 26, bod 27).

31. Obecné úvahy žalovaného o tom, že Španělské království je členským státem Evropské unie, ratifikovalo lidskoprávní smluvní instrumenty, dodržuje vlastní zákony, umožňuje činnost nevládních organizací monitorujících též azylový systém, jsou východiskem pro závěr o aplikaci zásady vzájemné důvěry mezi členskými státy. Tato zásada je přitom stěžejní pro mechanismy dle nařízení Dublin III. Významné je též zjištění, že na úrovni orgánů Evropské unie, Rady Evropy ani Organizace spojených národů nebylo vydáno žádné stanovisko, které by varovalo před navracením žadatelů o mezinárodní ochranu do Španělského království. Toto zjištění vylučuje existenci závažných systémových nedostatků španělského azylového systému, které by masivně postihovaly velké skupiny žadatelů o mezinárodní ochranu (není tím vyloučena existence systémových nedostatků postihujících určité specifické skupiny žadatelů). V tomto kontextu je pochopitelné, že odůvodnění rozhodnutí o přemístění žadatelů do různých členských států Evropské unie vydávaná žalovaným obsahují totožné výchozí úvahy, neboť odůvodňují aplikaci zásady vzájemné důvěry mezi členskými státy. Totožnost úvah žalovaného ve vztahu k různým členským státům tak není nic podezřelého, naopak jde o pochopitelnou správní praxi odpovídající základnímu východisku rozhodování o přemístění žadatele dle nařízení Dublin III.

32. Žalovaný dále vycházel ze zprávy popisující španělský azylový systém, která je sice zpracována pracovištěm žalovaného zaměřeným na vytváření zpráv o zemi původu, ovšem obsahově čerpá ze zpráv zpracovaných nevládními organizacemi (např. zprávy dostupné v databázi AIDA). Žalobce v průběhu správního řízení nezmínil žádný konkrétní nedostatek španělského azylového systému, jehož by se obával. V tomto kontextu průběhu správního řízení, zejména absence jakéhokoliv konkrétního tvrzení žalobce, které by bylo s to vyvolat pochybnosti, zda španělský azylový systém nevykazuje systémové nedostatky, je pro řádné zjištění skutkového stavu postačující, že žalovaný vycházel z relativně stručné zprávy popisující španělský azylový systém. Žalovaný tedy řádně zjistil skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro posouzení existence systémových nedostatků španělského azylového systému. Rovněž odůvodnění jeho rozhodnutí lze považovat za dostatečné, tedy zejména plně přezkoumatelné (viz rozsudek NSS ze dne 12. 7. 2018, čj. 5 Azs 128/2018 – 45).

33. Žalobce uvádí, že nemohl již v řízení před žalovaným poukázat na systémové nedostatky španělského azylového systému, neboť o něm nemá žádné informace. Soud zdůrazňuje, že žalobci není kladeno k tíži, že na systémové nedostatky poukázal až v žalobě, nemůže ovšem požadovat, aby žalovaný vycházeje ze zásady vzájemné důvěry bez konkrétního podnětu ze strany žalobce vedl rozsáhlé dokazování týkající se španělského azylového systému a podrobně odůvodnil své závěry v napadeném rozhodnutí. Jak soud uvedl již výše, žalobce vycestoval ze země původu za účelem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce si vzhledem ke svým jazykovým znalostem (znalost francouzštiny, která je úředním jazykem Evropské unie) mohl vyhledat relevantní informace, popř. mu mohly být zprostředkovány jeho krajany, za nimiž do České republiky přicestoval, nebo se mohl s žádostí o právní pomoc obrátit na některou z neziskových organizací, které se zabývají problematikou mezinárodní ochrany (jak to ostatně učinil před podáním žaloby). Není tedy vyloučeno, že v průběhu správního řízení mohl žalobce přednést konkrétní výhrady ke španělskému azylovému systému, jimiž by se musel žalovaný zabývat a shromáždit k nim detailnější informace o španělském azylovém systému. Pokud takové výhrady žalobce nevznesl, pak žalovaný nepochybil, vyšel-li ze zásady vzájemné důvěry mezi členskými státy a obecných poznatků o španělském azylovém systému. Námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a nedostatečně zjištěného skutkového stavu nejsou důvodné.

34. Dále se pak soud zabýval zákonností závěru žalovaného o neexistenci systémových nedostatků španělského azylového systému, a to ve světle skutečností uvedených žalobcem v žalobě a zjištění učiněných na základě doplnění dokazování soudem.

35. Skutečnosti uváděné žalobcem o tom, kolik lidí podalo ve Španělském království žádost o udělení mezinárodní ochrany, kolik žádostí je nevyřízeno a jak dlouho trvá řízení o mezinárodní ochraně, vytváří pouze obecný přehled o zatížení španělského azylového systému. Jakkoliv může být značná délka řízení projevem systémových nedostatků azylového řízení, které spočívají v nedostatečné kapacitě rozhodovacího orgánu, závažnost tohoto nedostatku není velká. Délka řízení, třebaže může být ze strany žadatelů vnímána jako velmi nepříjemná, neboť je vystavuje velkému stresu a nejistotě, sama o sobě nic nevypovídá o kvalitě rozhodovací činnosti a materiální zabezpečení žadatelů po tuto dobu. Skutečnost, že do azylového systému nejsou zapojeny samosprávné územní jednotky, nelze hodnotit jako systémový nedostatek azylového systému. Stejně tak nedostatek komunikace a spolupráce mezi ministerstvy nemusí vést ke vzniku systémových nedostatků. Povinnost setrvat ve stanovené části území Španělského království není nedostatkem azylového systému, nýbrž provedením čl. 7 odst. 2 a 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, jenž umožňuje, aby členské státy omezily právo pohybu žadatelů o mezinárodní ochranu na část jejich území. Ze zpráv, jimiž provedl soud při jednání důkaz, nevyplývá, že by španělské orgány řádně neposuzovaly žádosti o mezinárodní ochranu, které jsou založeny na podpoře myšlenky vyhlášení samostatnosti některých území země původu, popř. přijímaly ve vztahu k nim neadekvátní závěry. Žalobce na podporu této své obavy žádné důkazní návrhy nevznesl.

36. Ze zpráv o španělském azylovém systému, jimiž provedl soud důkaz, vyplývají dva kritické momenty azylového řízení a přijímacího systému. První představují průtahy na straně státních orgánů, které jsou spojeny s dokončením žádosti o udělení mezinárodní ochrany, což má vliv na vstup žadatele do přijímacího systému. Druhým pak je omezování podpory ze strany státu v návaznosti na vzrůstající délku azylového řízení (viz tři stupně přijímacího systému). Soud považuje za významné v této souvislosti zdůraznit, že z hlediska aplikace čl. 3 odst. 2 pododstavce druhého nařízení Dublin III je třeba vycházet z těch skutečností, jimž by žalobce s ohledem na individuální znaky svého případu po předání do Španělského království čelil s významnou mírou pravděpodobnosti. Situace, k nimž dochází s menší mírou pravděpodobnosti, nejsou měřítkem pro hodnocení existence systémových nedostatků azylového systému.

37. Žalobce v žalobě poukázal na to, že v některých případech se čeká na provedení pohovoru až 7 měsíců. Provedením pohovoru se žádost o mezinárodní ochranu formalizuje a žadatel získává přístup do přijímacího systému, tedy též k ubytování. Toto tvrzení žalobce je pravdivé a je podporováno zprávami, jimiž soud provedl důkaz při jednání. Z nich skutečně vyplývá, že žalobce získá přístup k přijímacímu systému teprve po dokončení podání žádosti o mezinárodní ochranu provedením pohovoru. Doba čekání na provedení pohovoru se skutečně prodlužuje, průměrně činí 6 měsíců. Z této skutečnosti nicméně nelze dovodit, že by žalobci v případě předání do Španělského království hrozilo, že bude po dobu cca 6 měsíců ponechán bez přístřeší. Ze zprávy AIDA vyplývá, že Španělské království reagovalo na prodlužující se dobu čekání na pohovor tím, že osobám, které projevily zájem podat žádost o mezinárodní ochranu, poskytuje ubytování v hotelech a hostelech, kde mohou pobývat až po dobu 4 měsíců. Vedle této státem organizované pomoci zajišťují ubytování v této fázi řízení i územní samosprávné celky, třebaže se nejedná o jejich povinnost, ubytování má charakter dočasného ubytování zpravidla ve zvláštních zařízeních. Pomoci se žadatelům dostává též ze strany občanské společnosti (viz zprávu CIDOB). Ze zprávy AIDA dále vyplývá, že tzv. dublinští navrátilci, mezi něž patří i žalobce, v současnosti již mají přístup do přijímacího systému, přičemž jsou upřednostňováni při podávání žádostí o mezinárodní ochranu. Návrat každého žadatele na základě nařízení Dublin III projednává španělské ministerstvo vnitra, které je odpovědné za azylové řízení, s ministerstvem práce, sociálních věcí a migrace, jež je odpovědné za organizaci přijímacího systému. S ohledem na tyto skutečnosti proto není pravděpodobné, že by se žalobce po předání do Španělského království ocitl do doby provedení pohovoru k žádosti (dokončení žádosti) bez ubytování. Po provedení pohovoru bude mít žalobce plný přístup do přijímacího systému, v němž bude mít po dobu dalších 18 měsíců zajištěno ubytování, nejprve v ubytovacím zařízení zahrnutém do systému organizovaného státem, posléze v soukromí s tím, že stát bude hradit náklady ubytování, přičemž mu bude též nápomocen při zajištění pronájmu. Ubytovací zařízení zahrnutá do státem organizovaného systému mají solidní úroveň, nebyly zaznamenány žádné stížnosti na kvalitu, např. pokud jde o možnost provádění osobní hygieny a udržování čistoty užívaných místností. Lze předpokládat, že též ubytování, které si žalobce sám zajistí po dobu tzv. integrační fáze, bude splňovat potřebné nároky na udržování hygieny. Po dobu prvních 6 měsíců bude žalobci zajištěna též strava, popř. mu budou poskytovány peníze potřebné k zajištění stravy. Poté, v souvislosti s přechodem do tzv. integrační fáze, bude na žalobci, aby si náklady potřebné na zajištění stravy a hygienických prostředků a pomůcek zajistil prací. V této tzv. integrační fázi bude mít žalobce neomezený přístup na trh práce, bude mít absolvované základní integrační kurzy (zejména jazykové). Teprve po přechodu do třetí fáze (tedy po 18 měsících po dokončení žádosti o mezinárodní ochranu) si bude muset žalobce zajistit prostředky i na úhradu ubytování. Z výše popsaného nastavení přijímacího systému je zřejmé, že systém klade velké nároky na soběstačnost a osobní iniciativu žalobce. Žalobce je mladý, zdravý, přiměřeně kvalifikovaný pro potřeby pracovního trhu (několikaleté zkušenosti v gastronomii). Sice pravděpodobně prozatím neovládá španělský jazyk, nicméně plynule hovoří příbuzným románským jazykem (francouzsky), lze tak očekávat, že potřeba osvojení si španělštiny v relativně krátkém čase pro něj nebude nepřekonatelnou překážkou. Z provedených důkazů vyplývá, že pokud žalobce přistoupí k řešení své situace, do níž se sám uvrhl vstupem do schengenského prostoru a podáním žádosti o mezinárodní ochranu, rezignovaně, lhostejně a pasivně, je pravděpodobné, že krátce po podání žádosti ve Španělském království se ocitne bez potřebných finanční prostředků a posléze i bez ubytování, tedy zcela na okraji společnosti a vystaven podmínkám silné materiální deprivace ve smyslu rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci Jawo. Pokud nicméně žalobce přistoupí k nastalé situaci aktivně, osvojí si španělský jazyk a bude se snažit obstarat si zaměstnání i ubytování, může mít po celou dobu řízení o mezinárodní ochraně a případně i poté, bude-li mu některá z forem mezinárodní ochrany udělena, zajištěno ubytování, stravu i podmínky pro udržování hygieny. Ze zpráv o španělském azylovém systému je zřejmé, že základním předpokladem úspěšné integrace je zvládnutí základů španělského jazyka. Žalobce již od 13. 12. 2019 ví, že bude předán do Španělského království. Získal tak na území České republiky několik měsíců k dobru, aby se začal učit španělský jazyk a zjistil si řadu potřebných informací, které by mohl během svého pobytu ve Španělském království využít k zajištění práce a ubytování, a to třeba i za pomoci českých nevládních organizací zabývajících se problematikou mezinárodní ochrany a migrace, jejichž služeb může během pobytu v České republice využívat. Je tedy jen na žalobci, jak se k věci postavil, resp. postaví.

38. Soud tedy dospěl k závěru, že ani na základě skutečností zjištěných o reálném fungování španělského azylového systému doplněním dokazování v řízení před soudem není pravděpodobné, že by se žalobce jakožto zdravý, kvalifikovaný a práceschopný mladý muž v případě předání do Španělského království ocitl ve stavu silné materiální deprivace, pokud bude dostatečně aktivní v řešení své situace (osvojí si španělský jazyk, k čemuž má dobré předpoklady, obstará si výdělečnou činnost a poté též ubytování). Třebaže je španělský přijímací systém postaven na koncepci postupného snižování materiální a finanční podpory poskytované žadatelům o mezinárodní ochranu, je tato skutečnost na druhé straně kompenzována otevřením plného přístupu na pracovní trh. V takovémto nastavení přijímacího systému, jenž vyžaduje vlastní iniciativu a aktivitu žadatele, nelze ve vztahu k samostatným, zdravým a práceschopným žadatelům spatřovat systémové nedostatky. V rámci přijímacího systému je žadatelům poskytována formou kurzů pomoc při orientaci v novém prostředí, hledání zaměstnání i bydlení a také výuka španělštiny. Soud neshledal, že by španělský azylový systém ve vztahu k žalobci, bude-li si počínat aktivně ve snaze co nejrychleji se integrovat do španělské společnosti, vykazoval takové systémové nedostatky, které by ho s významnou mírou pravděpodobnosti uvrhly do stavu silné materiální deprivace. Ve vztahu k žalobci tak nejsou splněny podmínky aplikace čl. 3 odst. 2 pododstavce druhého nařízení Dublin III. Shodně přistupují k této otázce ve vztahu ke Španělskému království též německé soudy (viz usnesení Verwaltungsgericht Würzburg ze dne 8. 2. 2019, sp. zn. W 2 S 19.50101, dostupné na www.gesetze-bayern.de, a usnesení Verwaltungsgericht Lüneburg ze dne 21. 2. 2019, sp. zn. 8 B 16/19, dostupné na www.rechtsprechung.niedersachsen.de). Žalobní bod je nedůvodný. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení 39. Jelikož soud neshledal žádný žalobní bod důvodným a ani z obsahu spisu nezjistil žádnou vadu řízení, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, zamítl žalobu jako nedůvodnou na základě § 78 odst. 7 s. ř. s.

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému nevznikly žádné náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost. Soud proto rozhodl, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků.