č. j. 54 A 10/2021 - 27

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou ve věci žalobce: M. L., narozen státní příslušnost: trvale bytem v zastoupen JUDr. Petrem Novotným, advokátem sídlem Archangelská 1, 100 00 Praha 10 proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 8. 2021, č. j. CPR-12510-3/ČJ-2021- 930310-V234 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 13. 9. 2021 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 8. 2021, č. j. CPR-12510-3/ČJ-2021-930310-V234 ve věci správního vyhoštění (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 29. 3. 2021, č. j. KRPC – 21139 – 26/ČJ – 2021 – 020025 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena na 1 rok. Současně byla žalobci ve smyslu § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena doba k vycestování z území členských států EU, a to do 10 dnů ode dne nabytí právní moci napadeného rozhodnutí.

2. Podle žalobce správní orgány nesprávně poukazovaly na to, že se v jeho případě jednalo o nelegální práci, přestože vykonával pouze jednorázové brigády. Žalobce namítal, že nevykonával soustavnou a závislou pracovní činnost ani neuzavřel žádný pracovněprávní poměr. K návratu do své domoviny žalobce poznamenal, že tam i nadále probíhá dlouhodobý vnitrostátní válečný konflikt, který nepolevuje. V ohrožení jsou na celé Ukrajině dle žalobce i civilní obyvatelé. S ohledem na vyslovená pochybení správních orgánů žalobce namítal porušení § 3 správního řádu a § 50 odst. 2 správního řádu, neboť nebyly opatřeny dostatečné podklady pro své rozhodnutí. V obecné rovině žalobce namítal porušení § 2 odst. 1, 3 a 4 správního řádu. Rovněž žalobce zmínil, že nebyly splněny podmínky pro vyhoštění žalobce ve smyslu § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců a ani pro stanovení lhůty k vycestování podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

3. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby a odkazoval na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž je na odvolací námitky, shodné s žalobními námitkami, již reagováno.

III. Obsah správních spisů

4. Do správního spisu byl založen úřední záznam ze dne 22. 2. 2021, č. j. KRPC-21139-1/ČJ-2021- 020025 o zajištění žalobce, jenž se dopustil takového jednání, pro které lze ukončit pobyt cizince na území nebo zahájit řízení o správním vyhoštění. Předmětné jednání spočívalo v nepředložení povolení k zaměstnání nebo živnostenského oprávnění při provádění prací na stavbě Centra pro seniory v Táboře. Téhož dne 22. 2. 2021 bylo oznámeno zahájení správního řízení s žalobcem ve věci správního vyhoštění. Z výslechu žalobce provedeného téhož dne byl pořízení protokol č. j. KRPC-21139-16/ČJ-2021-020025. Žalobce při výslechu vypověděl, že chtěl původně pracovat v Polsku, bylo mu uděleno polské národní vízum s územní platností pro Polskou republiku do 28. 10. 2021, nicméně předem smluvená práce v Polsku nebyla dobře placená, a proto žalobce přicestoval na území České republiky, kde si sjednal práci v Táboře. Na území ČR měl setrvávat od 5. 2. 2021, žalobce si byl vědom toho, že nedisponuje platným pracovním povolením, ačkoliv jej mít musí pro výkon práce v ČR. Žalobce při výslechu uvedl, že na území ČR žijí jeho dva synové, s nimiž se ale nevídá, jsou dospělí, v návratu do domoviny mu nic nebrání, na Ukrajině bydlí s manželkou v domě v oblasti, v níž je klid, není mu známa žádná překážka bránícímu v návratu do domoviny, vyhoštění ze země by pro něj mělo pouze ekonomický dopad.

5. Dne 29. 3. 2021 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, jímž bylo žalobci uloženo správní vyhoštění a znemožnění vstupu na území členských států EU na dobu 1 roku. Žalobce podle správního orgánu I. stupně prokazatelně vykonával pracovní činnost na stavbě Centra pro seniory v Táboře ode dne 6. 2. 2021 do doby kontroly policie konané dne 22. 2. 2021 v 10:30 hod bez povolení k zaměstnání, čímž naplnil znaky skutkové podstaty ve smyslu § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně posoudil přiměřenost dopadu rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců, dále nebyly shledány žádné důvody, pro které by vydání rozhodnutí o vyhoštění bylo považováno ve smyslu § 119a odst. 2 téhož zákona za zásah do soukromého a rodinného života. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 12. 4. 2021 odvolání. Napadeným rozhodnutím bylo ve smyslu § 90 odst. 5 správního řádu podané odvolání zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Žalovaný shledal odvolací námitky nedůvodné a potvrdil odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, čímž potvrdil naplnění předpokladů pro vydání rozhodnutí dle § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců.

IV. Právní názor soudu

6. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

7. Soud rozhodl bez nařízeného jednání, neboť žalobce krajskému soudu v reakci na nařízené soudní jednání na den 10. 11. 2021 sdělil, že již na nařízení jednání netrvá a souhlasí s projednáním žaloby bez nařízeného jednání. Žalovaný dne 21. 9. 2021 soudu sdělil, že na nařízení jednání netrvá.

8. Žaloba není důvodná.

9. Krajský soud úvodem poukazuje na § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců, podle kterého policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 3 roky, je-li cizinec na území zaměstnán bez platného oprávnění k pobytu nebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu nebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval.

10. Žalobce v žalobě namítal, že byl přistižen při výkonu pouze jednorázové brigády a nejednalo se v jeho případě o soustavnou a závislou práci, proto se nedopustil na území ČR nelegální práce. Krajský soud k tomu zdůrazňuje, že žalobci nebylo uloženo vyhoštění ze země z důvodu výkonu nelegální práce, jak se patrně domníval, což je ostatně zřejmé i z § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců, na jehož základě bylo vydáno předmětné rozhodnutí o vyhoštění. Nelegální práce je upravena v zákoně č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, na což ostatně upozornil již i žalovaný v napadeném rozhodnutí. Žalobci bylo uloženo vyhoštění proto, že byl na území ČR zaměstnán, resp. vykonával závislou práci, bez platného pracovního povolení.

11. Žalobce při výslechu před správními orgány uvedl: „Od 6. 2. 2021 jsem začal pracovat na stavbě budovy u nemocnice v Táboře. Pracovní doba byla od 07:00 do 17:00 hod. pondělí do soboty, v neděli bylo volno. Práci na stavbě mi zadával spolupracovník, také Ukrajinec. Na stavbě jsem prováděl různé pomocné práce, dnešního dne jsem vykonával zahazování vodovodní instalace na zdi maltou. Na stavbě jsem pracoval až do dne kontroly. Chtěl jsem na stavbě pracovat až do Velikonoc.“ Na otázku, zda věděl, že na území ČR smí pracovat pouze s platným pracovním povolením, odpověděl: „Ano, vím o tom, ale nemám ho.“ Dále bylo z výslechu zjištěno, že mu byla přislíbena odměna ve výši 110 Kč za každou odpracovanou hodinu a dvakrát mu byla již vyplacena záloha 2 000 Kč, neuzavřel žádnou pracovní smlouvu a pro jakou společnost stavební práce vykonával, nevěděl, práci mu obstaral jiný Ukrajinec, který ho oslovil na ubytovně, kde žil, jeho jméno žalobce neznal. Sám žalobce si nevedl svou pracovní docházku, ale na pracovišti vedena byla, pracovní pomůcky mu byly k dispozici vždy na stavbě, pracovní oděv měl vlastní. Ve světle aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu krajský soud poukazuje na znaky závislé práce, za něž je považována soustavnost, osobní výkon práce podle pokynů zaměstnavatele, hospodářská závislost na zaměstnavateli (povinnost jednat jménem zaměstnavatele a na jeho účet) a vztah nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance (srov. rozsudek ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013-35, či ze dne 6. 12. 2017, č. j. 9 Azs 340/2017-43).

12. Krajský soud cituje z rozsudku NSS ze dne 11. 3. 2020, č. j. 1 Azs 1/2020-29, v němž obdobně jako v nyní projednávané věci bylo ze strany správních orgánů i Nejvyššího správního soudu konstatováno, že zjištěné jednání cizince na území naplňovalo znaky pracovní činnosti považované za výkon závislé práce: „Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem stěžovatelky, že žalobce byl na území České republiky zaměstnán. Jeho práce naplňovala definiční znaky závislé práce, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalobce po několik dnů vykonával práci ve vztahu podřízenosti, jménem jiného subjektu a na jeho účet, na základě pokynů, pod kontrolou a za odměnu. Neobstojí tak opačný závěr krajského soudu, že nebylo prokázáno, zda činnost žalobce lze považovat za výkon závislé práce, neboť není zřejmé, pro kterého zaměstnavatele a za jakých podmínek ji vykonával, kdo žalobce úkoloval, kontroloval a jaká byla jeho odměna. Nejvyšší správní soud sice souhlasí s krajským soudem v tom směru, že nebylo zjištěno, jak se konkrétně jmenuje zaměstnavatel žalobce, kterým měl být podle všeho jeho známý, jenž mu práci obstaral a měl mu po skončení práce vyplatit odměnu v dohodnuté výši. Stejně tak je pravda, že nejsou známá jména osob, které žalobce úkolovaly a kontrolovaly; z výpovědi žalobce toliko vyplývá, že touto osobou měl být mj. na stavbě přítomný mistr. Absence těchto informací však v podmínkách projednávané věci nijak nezpochybňuje závěr, že žalobce zaměstnání (stavební práce) skutečně po zjištěnou dobu fakticky vykonával. Žalobce sám pak vypověděl, že mu byla za tuto práci slíbena odměna, a jaká byla její výše.“ Jednání cizince popsané v citovaném rozsudku NSS je shodné s jednáním žalobce v projednávané věci. Krajský soud s ohledem na všechny předložené podklady nemá důvod pochybovat o tom, že práce žalobce naplňovala definiční znaky závislé práce, a byl tudíž zaměstnán bez povolení k zaměstnání.

13. Podle § 2 odst. 1 a 2 zákoníku práce platí, že závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. Závislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě. S ohledem na vše shora uvedené dospěl krajský soud k jednoznačnému závěru, že žalobce vykonával práci ve vztahu podřízenosti, jménem jiného subjektu a na jeho účet, na základě pokynů, pod kontrolou a za odměnu, tudíž se v projednávané věci jednalo ze strany žalobce o výkon závislé práce. Není přitom rozhodné, kdo konkrétně byl zaměstnavatelem žalobce.

14. Krajský soud odkazuje na rozsudek ze dne 7. 12. 2016, č. j. 6 Azs 249/2016-24 „Judikatura Nejvyššího soudu navíc připouští ústní, popřípadě konkludentní uzavření pracovní smlouvy, kdy „za sjednaný den nástupu do práce lze pokládat den, kdy zaměstnanec takovou práci začal bez námitek se souhlasem zaměstnavatele skutečně vykonávat“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2015, sp. zn. 21 Cdo 2444/2013). To se ostatně odráží i v judikatuře Nejvyššího správního soudu, dle níž „k naplnění podmínek ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců postačuje, že bylo ve správním řízení dostatečně prokázáno, že stěžovatel byl na území České republiky zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání“, aniž by bylo třeba formálně perfektní uzavření pracovní smlouvy (rozsudek ze dne 28. února 2007, č. j. 4 As 16/2006 - 89); rozhodný je z hlediska zmíněného ustanovení faktický výkon zaměstnání.“ Uvedené potvrzuje závěry soudu a správních orgánů, že faktická existence pracovní smlouvy není pro uzavření pracovního vztahu, a tím prokázání závislé práce, nezbytná. Nezbytná je fakticita pracovního poměru.

15. Co se týče soustavnosti prováděné práce, má soud za to, že i tento definiční znak, zavedený judikaturou (srov. např. rozsudky NSS ze dne 27. 4. 2012, č. j. 4 Ads 177/2011-120, či ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013-35), byl splněn. Soustavnou není pouze práce vykonávaná dlouhodobě, ale rovněž i zaměstnání krátkodobějšího charakteru. Krajský soud odkazuje na rozsudek NSS ze dne 25. 10. 2017, č. j. 6 Azs 261/2017-30, který se k soustavnosti práce v odůvodnění podrobně věnoval, závěry, k nimž dospěl, kritéria obecná i nastalá v konkrétním případě rozhodovaném Nejvyšším správním soudem zcela korespondují s nyní projednávanou věcí. „Městský soud v tomto směru správně zdůraznil, že „činnost žalobce byla již po týdnu pravidelného a soustavného charakteru, ačkoli se ji sám žalobce snažil prezentovat jako nárazovou.“ Stěžovatel docházel na stavbu (s výjimkou neděle) každý den, práci vykonával osm hodin denně (což sám uvedl při výslechu) a jeho pracovní doba byla předmětem evidence. Tyto okolnosti pro závěr o soustavném charakteru práce vykonávané stěžovatelem postačují. Soustavná totiž nemusí nutně být pouze práce vykonávaná dlouhodobě, jak vyplývá z výše citovaného rozsudku, může se jednat i o krátkodobější zaměstnání na pravidelném základě. Nejvyšší správní soud v minulosti postrádal znak soustavnosti u práce vykonávané po několik hodin (rozsudek ze dne 30. července 2014, č. j. 3 Ads 111/2013 - 31) či pouhý den (rozsudek ze dne 7. dubna 2016, č. j. 4 Ads 27/2016 - 40). Stěžovatel však na stavbě v době kontroly pracoval již celý týden a kromě jeho tvrzení nic nenasvědčuje tomu, že by předtím, než byl cizineckou policií kontrolován, zamýšlel výkon práce ukončit již ke dni 8. března 2017. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že stěžovatel vykonával zaměstnání ve smyslu zákona o pobytu cizinců a zákona o zaměstnanosti bez platného povolení, čímž dal žalovanému důvod rozhodnout o jeho správním vyhoštění podle výše citovaného § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců.“ Při zohlednění citovaných znaků soustavnosti práce jako definičního znaku závislé práce dospěl krajský soud k jednoznačnému závěru, že žalobce vykonával závislou práci. Žalobnímu tvrzení, že se jednalo o jednorázovou brigádu, nenasvědčuje jediná skutečnost zřejmá ze správního spisu, ale ani žalobce žádné důkazy nasvědčující jednorázové brigádě nevznesl.

16. Skutečnost, že žalobce nedisponoval žádným platným oprávněním k výkonu zaměstnání na území ČR, je nezpochybnitelná. Ostatně tato skutečnost nebyla rozporována ani v žalobě a v rámci výslechu před správními orgány žalobce uvedl, že si je vědom toho, že nemá platné pracovní povolení, které je k výkonu práce na území nezbytné. Rovněž již není pochyb o tom, že žalobce vykonával na území ČR závislou práci, přestože neměl pro výkon takové pracovní činnosti platné povolení ve smyslu § 89 odst. 1, 2 zákona o zaměstnanosti. Podle zmiňovaných zákonných ustanovení mohl být žalobce jako cizinec přijat do zaměstnání a zaměstnáván, jen byl-li by držitelem platné zaměstnanecké karty, karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modré karty, či na základě platného povolení k zaměstnání vydaného krajskou pobočkou Úřadu práce a platného oprávnění k pobytu na území České republiky. Nicméně žalobce žádným z uvedených oprávnění k výkonu práce nedisponoval, pouze platný biometrický cestovní pas a polské vízum mu k výkonu závislé práce na území ČR nepostačovalo. Ze všech shora uvedených důvodů bylo bez dalšího konstatováno, že žalobce prokazatelně naplnil skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. c) bod 1zákona o pobytu cizinců.

17. Další žalobní námitka se týkala nesouhlasu žalobce s jeho vycestováním do domoviny, kde podle jeho tvrzení přetrvává válečný konflikt. Předně krajský soud odkazuje na § 179 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců, podle něhož vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, tak by mu tam hrozilo skutečné nebezpečí. Za skutečné nebezpečí se podle tohoto zákona považuje navrácení v rozporu s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), podle něhož nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu. Krajský soud v souvislosti se situací na Ukrajině odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu, který se v odůvodnění rovněž zabýval situací na Ukrajině a vyslovené závěry považuje krajský soud za přiléhavé i na nyní projednávanou věc: „Nejvyšší správní soud souhlasí se závěry stěžovatelky, jež potvrdil rovněž krajský soud, že zmíněné nařízení č. 2017/850 ve spojení s hodnotící zprávou prokazují změnu politické a bezpečnostní situace na Ukrajině, stejně jako že žalobce má možnost se usídlit v jiné části země, má-li obavy z návratu konkrétně do Doněcké oblasti. Tyto závěry ostatně Nejvyšší správní soud již opakovaně potvrdil ve své rozhodovací praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2020, č. j. 4 Azs 471/2019 – 44). V hodnocení bezpečnostní situace na Ukrajině lze také odkázat např. na usnesení zdejšího soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 7 Azs 239/2015 - 26, podle kterého „na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ (obdobně srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2019, č. j. 4 Azs 199/2019 - 30, či ze dne 5. 9. 2018, č. j. 4 Azs 170/2018 - 30). Nejvyšší správní soud rovněž setrvale judikuje možnost tzv. vnitřního přesídlení cizince do jiné bezpečnější části Ukrajiny (viz např. stěžovatelkou poukazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2017, č. j. 1 Azs 64/2017 - 55).“ 18. Dále krajský soud odkazuje na závěry žalovaného vyslovené v napadeném rozhodnutí ohledně situace na Ukrajině: „Dle názoru odvolacího orgánu v předmětném řízení nebylo dostatečným způsobem prokázáno, že existují podstatné důvody obávat se, že účastníkovi řízení v případě návratu na Ukrajinu hrozí porušování základních práv v oblasti justice vězeňství uvedených v čl. 3 Úmluvy a v čl. 3 Úmluvy proti mučení. Odvolací orgán také přihlédl ke skutečnosti, že v textu vyhlášky č. 328/2015 Sb., v platném znění, je Ukrajina (s výjimkou poloostrova Krym a částí Doněcké a Luhanské oblasti pod kontrolou proruských separatistů) považována za bezpečnou zemi původu. (…) … - účastník řízení žije v Zakarpatské oblasti, kde má celou svou rodinu a dům. Zakarpatská oblast leží v západní části Ukrajiny, a zmíněné konfliktní oblasti leží na úplně opačném konci země.“ 19. Krajský soud ke stavu situace na Ukrajině uzavírá, že neexistují žádné relevantní podklady či důkazy, které by nasvědčovaly existenci situace, jíž by bylo možné klasifikovat jako „totální konflikt“ a byly způsobilé zpochybnit hodnocení Ukrajiny jako bezpečné země. Jak bylo již zmíněno probíhající ozbrojené konflikty nedosahují takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. (srovnej rozsudek NSS ze dne 26. 11. 2015, č. j. 7 Azs 239/2015-26, dále srov. např. usnesení NSS ze dne 21. 2. 2019, č. j. 4 Azs 411/2018-26, ze dne 26. 5. 2020, č. j. 4 Azs 456/2019-30, či rozsudky NSS ze dne 30. 4. 2020, č. j. 1 Azs 17/2020-24, a ze dne 16. 7. 2020, č. j. 2 Azs 16/2020-24). Žalobce uvedl jako adresu trvalého pobytu na Ukrajině Zakarpatskou oblast, která je od boji zasažených oblastí (východní část Ukrajiny) velmi vzdálena. Při svém výslechu žalobce vypověděl, že v oblasti, kde na Ukrajině žije, je klid. Z těchto důvodů má krajský soud za to, že správní orgány celou situaci zhodnotily správně, neupřely žalobci žádná práva a závěr, že žalobci nehrozí nebezpečí vyplývající z aktuální bezpečnostní situace na Ukrajině, nebyl nijak zpochybněn. I námitka vztahující se k nesouhlasu s vycestováním do domovské vlasti z důvodu ozbrojeného vnitrostátního konfliktu byla shledána nedůvodnou.

20. Krajský soud se závěrem věnuje zcela obecně vzneseným námitkám tvrzeného porušení § 2 odst. 1, 3 a 4, § 3 a § 50 odst. 2 správního řádu, které nelze považovat za řádně vznesené žalobní body ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

21. Judikaturou Nejvyššího správního soudu bylo dovozeno, že žalobním bodem je konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. Zcela zásadní v tomto ohledu je rozsudek Nejvyššího správního soudu rozhodující v rozšířeném senátu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58: „Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých obvyklých nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Konkretizace faktů dostatečně substancovanými žalobními body je důležitá nejen z hlediska soudu, tj. pro stanovení programu sporu a vytýčení mezí, v nichž se soud může v souladu s dispoziční zásadou pohybovat, ale má význam i pro žalovaného. Stěžejní procesní zásadou je rovnost účastníků před soudem vyjadřovaná někdy jako rovnost zbraní. Každá procesní strana by měla mít přiměřenou možnost uplatnit své argumenty za podmínek, které ji citelně neznevýhodňují v porovnání s protistranou. Provedením této zásady je potom též požadavek náležité substanciace přednesů stran: jedině tím, že strana svůj přednes dostatečně konkretizuje, umožní druhé straně k tomuto přednesů učinit vyjádření. Pokud je tvrzení jedné procesní strany jen povšechné a nekonkrétní, neví druhá strana, k čemu se má vlastně vyjádřit; tím se přirozeně snižuje i její možnost náležité procesní obrany. Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami.“ Vzhledem k tomu, že žalobce zmíněná obecná tvrzení o porušení ustanovení správního řádu blíže nekonkretizoval a neprovázal s projednávanou věcí, krajský soud se jimi ani více nezabýval.

22. Obecně krajský soud v této souvislosti nejprve poznamenává, že kvalita žaloby v podstatě předurčuje kvalitu odůvodnění rozhodnutí soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, čj. 7 Afs 104/2004-54). Ve vztahu k těm námitkám, které žalobce ponechal pouze v obecné rovině a neuvedl k nim konkrétnější právní argumentaci, bude proto i odůvodnění tohoto rozsudku pouze stručné a obecné. Na tomto místě tudíž krajský soud uvádí, že neshledal důvodnými povšechně formulované námitky, které měly spočívat v porušení základních zásad správního práva a v porušení § 50 odst. 2 správního řádu spočívající v nedostatečném opatření podkladů pro vydání rozhodnutí. Dále soud zdůrazňuje, že žalobní body jsou zcela totožné s odvolacími námitkami, s nimiž se již vypořádal žalovaný v napadeném rozhodnutí, žalobce v žalobě nereagoval na argumentaci žalovaného, nepřizpůsobil žalobní body tak, aby konkrétně polemizoval s hodnotícími závěry žalovaného. Pro vyslovení rozhodnutí o vyhoštění žalobce ze země měly správní orgány podle soudu dostatek podkladů, skutkový stav byl zjištěn dostatečně a nevyvstávají o něm žádné pochybnosti. Závěry správních orgánů byly řádně odůvodněné a měly oporu v zákonných ustanovení.

V. Závěr, náklady řízení

23. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.