č. j. 54 A 4/2021 -85

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou ve věci žalobkyně: S. U. bytem X proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2021, č. j. KUJCK 17674/2021 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 8. 2. 2021, č. j. KUJCK 17674/2021 a rozhodnutí Městského úřadu Český Krumlov, obecního živnostenského úřadu ze dne 24. 11. 2020, č. j. MUCK 55763/2020/OŽÚ/Boř se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 3.000 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Ing. P. U. není osobou zúčastněnou na řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 7. 4. 2021 se žalobkyně domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný ve výroku I. podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Český Krumlov, obecního živnostenského úřadu (dále jen „živnostenský úřad“) ze dne 24. 11. 2020, č. j. MUCK 55763/2020/OŽÚ/Boř (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a výrokem II. podle § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu zrušil opravné usnesení ze dne 1. 12. 2020, č. j. MUCK 60249/2020/OŽÚ/boř ve věci doplnění chybějícího poučení o odvolání a odvolací řízení v tomto rozsahu zastavil. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyni podle § 62 odst. 4 písm. b) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZŽP“ nebo též „zákon o živnostenském podnikání“) uložena pokuta ve výši 20 000 Kč za spáchání přestupku podle § 62 odst. 1 písm. g) zákona o živnostenském podnikání. Přestupku se žalobkyně měla dopustit tím, že v rozporu s § 17 odst. 7 a 8 zákona o živnostenském podnikání neoznačila povinnými údaji provozovnu na adrese L. n V. X, kde provozovala živnost s předmětem podnikání „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“.

2. Žalobkyně v žalobě vymezila šest žalobních okruhů. V prvé řadě namítala, že správní orgány nerespektovaly závazný právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem v rozsudku č. j. 2 As 425/2018-31, jímž byl žalovaný vázán na základě § 110 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 78 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

3. Druhá žalobní námitka mířila proti neúplně zjištěnému skutkovému stavu věci a z provedených důkazů správní orgány dle žalobkyně nesprávně vyhodnotily skutková zjištění. Žalobkyně namítala, že k datu tvrzeného spáchání přestupku (1. 2. 2017) měla přerušené živnostenské oprávnění s předmětem podnikání „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, obor činnosti „Velkoobchod a maloobchod“. Uvedeným žalobkyně podporuje svou argumentaci, že v nemovitosti na adrese L. n V. X neprovozovala obor činnosti „Velkoobchod a maloobchod“.

4. Dále žalobkyně podotkla, že, ačkoliv podle protokolu živnostenského úřadu ze dne 6. 10. 2017 měla provozovat obor činnosti „Ubytovací služby“, tak neposkytovala žádné související služby, jejichž poskytování je jedním ze základních znaků ubytování ve smyslu § 2326 občanského zákoníku, tudíž její počínání nemělo být klasifikováno jako živnost s předmětem podnikání „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“ s oborem činnosti „ubytovací služby“. Zbylé služby jako praní prádla, úklid, apod. poskytoval jiný právní subjekt, a to paní E. S. (dále též „provozovatelka“), která tak činila na svůj vlastní účet a své vlastní riziko, k čemuž měla vlastní živnostenské oprávnění. Právě jinému právnímu subjektu nájemci za poskytované služby platili finanční obnos. Žalobkyně byla proto přesvědčena, že poskytuje pouze pronájem nemovité věci, nikoli ubytovací služby. Žalobkyně zdůraznila, že cedule umístěná na fasádě domu, jehož je spoluvlastnicí, reklamuje internetovou adresu www.lipnohome.cz, jejíž vlastníkem je zmiňovaný jiný právní subjekt, přičemž také telefonní číslo na ceduli uvedené náleží tomuto jinému právnímu subjektu. V žalobě žalobkyně poukazovala na uzavřenou příkazní smlouvu a plnou moc mezi ní, jejím manželem a jiným právním subjektem, v nichž byl specifikován rozsah přímého zastoupení žalobkyně jiným právním subjektem, které nezahrnovalo poskytování jakýchkoli služeb přímo nájemcům. K tomu žalobkyně dokládá plnou moc ze dne 26. 3. 2014 a mandátní smlouvu z téhož dne.

5. Živnostenský zákon přitom nespecifikoval, kdy se jedná o pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor, ani příslušným nařízením vlády nebylo zmíněno, ve kterých konkrétních případech se jedná o ubytování, resp. o pronájem nemovitosti, který nemůže být živností. Není jednoznačně zřejmé, kterému režimu by měla být činnost žalobkyně podřízena, jelikož pronájem nemovitostí a poskytování ubytovacích služeb je v právních předpisech neujasněné a smluvním stranám nemůže být vnucována jedna z forem jejich spolupráce. Žalobkyně uvedla, že nemůže být nucena poskytovat ubytovací služby namísto jí zvoleného pronájmu nemovitosti, což potvrzuje též judikatura Nejvyššího správního soudu (6 Afs 278/2016-54) a ustanovení § 99 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. V napadeném rozhodnutí označené typické znaky pro ubytování, resp. pro pronájem nejsou dle žalobkyně definovány v žádném obecně závazném předpise. Občanský zákoník naopak připouští pronájem bytu či domu k rekreaci či jinému krátkodobému účelu, tj. nejen k zajištění bytové potřeby nájemce. Žalovaný přitom opírá svůj právní názor toliko o délku doby pronájmu, což označila žalobkyně v rozporu s judikaturou SDEU. Žalobkyně nad rámec pronájmu nemovitosti neposkytuje žádné další služby vytvářející významnější přidanou hodnotu, proto v souladu se stanoviskem SDEU neposkytuje dle jejího názoru ubytování. Ani odvádění rekreačního poplatku nesvědčí o provozování volné živnosti, neboť takový poplatek se hradí při jakémkoli pobytu za účelem léčení či rekreace.

6. Žalobkyně poskytla podrobnou argumentaci, v níž vylučovala aplikaci rozsudku NSS ze dne 14. 1. 2020, č. j. 3 As 360/2017 – 35 potvrzeného usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2020, č. j. IV. ÚS 736/20-1, o něž se opíral žalovaný v napadeném rozhodnutí. Žalobkyně popsala odlišnosti mezi projednávanou věcí a zmiňovaným případem potvrzeným Ústavním soudem a konstatovala, že zmíněná judikatura není přiléhavá na projednávanou věc. Svá tvrzení o neposkytování ubytovacích služeb, a tudíž i nespáchání přestupku dle živnostenského zákona označila za jednoznačně prokazatelná a nezpochybnitelná a závěry správních orgánů shledala za zcela formální, neboť nebylo posuzováno naplnění materiálních znaků přestupku. Žalobkyně zdůraznila, že posuzovaná provozovna na adrese L. n V. Xnení veřejně přístupná pro spotřebitele nemající předem uzavřenou nájemní smlouvu s žalobkyní, v níž mají veškeré potřebné údaje zaznamenané, a tak je přesvědčena, že nedošlo k naplnění materiálních znaků přestupku.

7. Ve třetím žalobním bodě žalobkyně namítala, že napadené i prvostupňové rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci, neboť správní orgány nepřihlédly k žalobkyní navrhovaným důkazům a jejím tvrzením. Obsah smlouvy i úmyslu smluvních stran byl dle žalobkyně vždy zřejmý a pokaždé se jednalo o uzavření nájemní smlouvy ve smyslu § 2201 občanského zákoníku. Správní orgány se dopouštěly dezinterpretace uzavřených nájemních smluv, jestliže na ně nahlížely jako na smlouvy o ubytování dle § 2326 občanského zákoníku. Na podporu svého tvrzení, že pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor není živností, žalobkyně odkazovala na rozsudek NSS ze dne 3. 8. 2017, č. j. 9 As 174/2016 – 23.

8. Čtvrtým žalobním bodem napadala žalobkyně uložení trestu ve zjevně nepřiměřené výši. Žalobkyně ihned po obdržení protokolu o výsledku provedené kontroly provozovnu označila, o čemž správní orgán informovala. Pokuta uložená žalobkyni převyšuje až desetinásobně pokuty ukládané v rozmezí let 2017-18 jiným subjektům podnikajícím v témže oboru ve stejné lokalitě, a to za obdobné či závažnější porušení zákona. Za stejný přestupek, tj. neoznačení provozovny, udělil žalovaný v jiném případě dle poznatků žalobkyně pokutu 1000 Kč. Bylo prokázáno, že žalobkyně své příjmy z podnikání řádně zdaňuje, platí veškeré místní poplatky související s rekreačními pobyty v pronajímané nemovitosti a plní další zákonné povinnosti. Celá zbývající část nemovitosti je dlouhodobě pronajata jiným nájemcům, pročež žalobkyně i u zbývající části nemovitosti preferuje stejný režim.

9. Pátou žalobní námitkou žalobkyně brojila proti provedené kontrole a navazujícímu řízení, které nebylo uskutečněno řádně a bylo stiženo neodstranitelnými vadami. Správní orgány dle žalobkyně nepostupovaly objektivně při prováděné kontrole a skutečnosti svědčící v její prospěch nebyly brány v potaz. Vzhledem k tomu, že úřední osoby automaticky předpokládaly vinu žalobkyně, nerozhodovaly nezávisle a nestranně, jak jim ukládá § 7 odst. 1 správního řádu a § 16 odst. 1 písm. f) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů. Žalobkyně rovněž namítala, že v důsledku postupu správních orgánu a jednotlivých úředních osob došlo k porušení zásady zákonnosti ve smyslu § 2 odst. 1 správního řádu či zásady presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 LZPS. Žalobkyně neoznačila nemovitost jako provozovnu ještě několik měsíců po zahájení živnostenské kontroly, neboť nebylo pravomocně rozhodnuto o tom, že by poskytovala ubytovací služby, jak se pokoušely správní orgány prokázat, a žalobkyně toto striktně odmítala. Ačkoliv je žalobkyně nadále přesvědčena o tom, že neposkytuje ubytovací služby, aby předešla dalším sporům, oznámila živnostenskému úřadu provozovnu na adrese L. n V. X a také oznámila provozování oboru 55 – ubytovací služby. Tento krok měl být dle žalobkyně posouzen jako polehčující okolnost.

10. V závěrečném šestém žalobním bodě bylo zmíněno, že již uplynula zákonem stanovená promlčecí lhůta, tudíž zanikla také odpovědnost žalobkyně za údajný přestupek. K tvrzenému spáchání přestupku mělo dojít dne 1. 2. 2017, avšak prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno až dne 25. 11. 2020, čili po více než třech letech.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

11. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby a uvedl, že v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný zopakoval, že pro vyslovené závěry měl dostatek podkladů a setrvale zdůrazňoval, že se žalobkyně sice nedopustila provozování živnosti bez platného živnostenského oprávnění, neboť disponovala živnostenským oprávněním pro provozování živnosti volné v rozsahu všech oborů včetně oboru č. 55 – ubytovací služby, avšak neučinila příslušné oznámení provozovaného oboru. Argumentace žalobkyně, že uzavírala nájemní smlouvy ve smyslu § 2235 občanského zákoníku, je v rozporu s důvodovou zprávou k předmětnému ustanovení občanského zákoníku, a proto ani v tomto směru nelze žalobkyni přisvědčit. Skutečnost, že ubytovací služby poskytovala žalobkyně a nikoli její manžel Ing. P. U., je nezpochybnitelná, neboť to jednak sama uvedla při jednání na živnostenském úřadu v Litoměřicích, ale také příjmy z pronájmu daní odváděla právě žalobkyně, což vyplývá z jejího daňového přiznání k dani z příjmů FO za rok 2016.

12. Rovněž naplnění materiálních znaků přestupku je dle žalovaného nezpochybnitelné a provedená kontrola byla v souladu s právními předpisy. Odůvodnění výše uložené pokuty bylo dostatečné a v rámci diskreční pravomoci, při respektování zákonných kritérií. K dodatečnému označení provozovny žalovaný uvedl, že se jedná o povinnost plynoucí přímo ze zákona, tudíž to nemá vliv na způsob rozhodnutí ve věci. Ani námitku týkající se promlčení neshledal důvodnou, neboť v minulosti došlo opakovaně k přerušení lhůty i k jejímu stavění, v důsledku čehož k zániku odpovědnosti doposud nedošlo.

III. Replika žalobkyně

13. Žalobkyně ve své replice ze dne 13. 6. 2021 reagovala na vyjádření žalovaného k žalobě, s nímž se neztotožnila a opětovně zdůrazňovala, že docházelo k uzavírání nájemní smlouvy ve smyslu § 2201 občanského zákoníku, přičemž předmětem pronájmu byly samostatné oddělené části nemovitosti. Úmyslem žalobkyně i nájemců bylo uzavření nájemní smlouvy, nikoli smlouvy o ubytování, to je důležité z hlediska posuzování právního jednání podle úmyslu jednajícího ve smyslu § 556 odst. 1 občanského zákoníku. Žalovaný podle žalobkyně nijak neprokázal, že skutečně jen nepronajímala nemovitost, ale poskytovala ubytovací služby. K přílohám přiloženým žalovaným k vyjádření žalobkyně podotkla, že nejsou součástí Sbírky zákonů, a proto nejsou nijak závazné pro projednávanou věc.

IV. Obsah správních spisů

14. Ze správního spisu vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: Dle záznamu o úkonech předcházejících kontrole bylo dne 1. 2. 2017 provedeno pracovníky živnostenského úřadu místní zjištění na adrese L. n V X. Dle reklamních cedulí umístěných na fasádě nemovitosti je zde nabízeno ubytování v apartmánech, aniž by bylo současně uvedeno označení osoby, která ubytování provozuje. Dne 2. 2. 2018 bylo na portálech holidayinfo.cz, lipno.info a booking.com zjištěno, že v nemovitosti je nabízeno krátkodobé ubytování ve dvou apartmánech v cenovém rozpětí od 1 350 Kč do 3 900 Kč, resp. od 1000 do 2 850 Kč za noc. Nahlédnutím do živnostenského rejstříku bylo ověřeno, že na této adrese nemá nikdo oznámenou provozovnu. Součástí správního spisu je rovněž fotodokumentace nemovitosti, na níž je viditelně umístěna cedule s nápisem ubytování v apartmánech, označením „Lipnoapartements“, odkazem na webovou stránku www.lipnohome.cz a tel. kontaktem. Dále jsou zde kopie z webových stránek nabízejících ubytování v nemovitosti zahrnující fotografie a popis vybavení apartmánů, možnost rezervování si tohoto ubytování v jednotlivých termínech včetně Silvestra, kalendář obsazenosti, informace o jazykovém vybavení personálu a hodnocení pobytu jednotlivými hosty. Živnostenský úřad na základě uvedeného dospěl k závěru, že v nemovitosti je poskytováno ubytování včetně dalších služeb ve dvou apartmánech, což nasvědčuje provozování živnosti s předmětem podnikání „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, obor činnosti „Ubytovací služby“. Současně bylo z katastru nemovitostí ověřeno, že majiteli nemovitosti jsou žalobkyně a její manžel, přičemž, jak dokládá založený výpis z živnostenského rejstříku, pouze žalobkyně má platné živnostenské oprávnění pro provozování živnosti s předmětem podnikání „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, které však bylo žalobkyní přerušeno na dobu od 29. 1. 2014 do 31. 12. 2024.

15. Oznámením ze dne 7. 3. 2017 bylo žalobkyni sděleno zahájení kontroly její podnikatelské činnosti v rozsahu § 60a živnostenského zákona. Žalobkyně byla vyzvána k poskytnutí součinnosti a předložení příslušných dokladů.

16. V průběhu kontroly se žalobkyně několikrát k poskytování ubytování v nemovitosti vyjádřila (viz vyjádření ze dne 10. 3. 2017 a ze dne 4. 4. 2017), přičemž podstatou těchto vyjádření bylo tvrzení, že neposkytuje ubytovací služby ve smyslu živnostenského zákona, ale že nemovitost spolu s manželem pronajímá na základě nájemních smluv, aniž by sami poskytovali další služby, když tyto jsou poskytovány E. S. Žalobkyně opakovaně vyjádřila své přesvědčení, že pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor není živností, tudíž ona sama není fyzickou osobou podnikající a není povinna mít požadované doklady prokazující způsobilost provozovny k provozování živnosti. K tomu žalobkyně doložila vzorovou nájemní smlouvu. Z ní se podává, že ubytování je poskytováno v nemovitosti ve dvou apartmánech (88A/88B), cena sestává ze zálohy a doplatku, který je splatný měsíc před zahájením pronájmu. Smlouva dále obsahuje údaje pro bezhotovostní platební styk a poplatky placené na místě provozovateli (rekreační poplatek, poplatek za ložní povlečení, závěrečný úklid apartmánu, ručníky, potřeby na mytí nádobí a vratnou kauci ve výši 2 500 Kč). Všeobecné podmínky, které smlouva obsahuje, jsou formálně označeny pro nájemní smlouvu, současně obsahují např. ustanovení o platbě poplatku za rekreační pobyt či klauzuli o tom, že pronájem lze sjednat pouze na dobu určitou nepřesahující jeden měsíc bez možnosti jej prodloužit či opakovat. Současně bylo správním orgánem ověřeno, že manžel žalobkyně odvádí od roku 2010 poplatky za lázeňský a rekreační pobyt za provozovnu umístěnou v nemovitosti (úřední záznam ze dne 4. 4. 2017).

17. Jelikož žalobkyně písemně sdělila, že se nedostaví ve stanovený termín dne 23. 3. 2017 na živnostenský úřad k provedení kontroly, a to z důvodu vzdálenosti, byla písemností ze dne 28. 3. 2017 vyzvána k součinnosti, tj. aby se dne 12. 4. 2017 dostavila k provedení kontroly. Dne 4. 4. 2017 žalobkyně správnímu orgánu písemně sdělila, že se nemůže dostavit ve stanovený termín a zopakovala svou argumentaci ohledně toho, že neposkytuje ubytovací služby ve smyslu živnostenského zákona.

18. Dne 14. 6. 2017 se na základě telefonické výzvy na živnostenský úřad dostavila k podání vysvětlení E. S. Do protokolu mj. uvedla, že nemovitost je užívána pro krátkodobé ubytování turistického charakteru, obvykle na týden, někdy i na kratší intervaly (2 až 3 dny). Provozovatelka sama zajišťuje ubytování hostů, úklid, výběr poplatku, recepční služby, praní ložního prádla, tj. osobní kontakt s ubytovanými. Služby spojené s ubytováním pro žalobkyni a jejího manžela vykonává od dubna 2014, má s nimi uzavřenou mandátní smlouvu ze dne 25. 3. 2014 (založena ve spise). Platby probíhají tak, že v případě rezervace hosté poukazují finanční prostředky přímo žalobkyni a jejímu manželovi, provozovatelka pouze vybírá poplatky za úklid apod. Pokud provádí rezervaci provozovatelka sama, pak poplatky za ubytování čtvrtletně vyúčtovává a poukazuje žalobkyni a jejímu manželovi. Pro žalobkyni a jejího manžela provozovatelka vykonává služby související s provozem apartmánů v nemovitosti od dubna roku 2014. Z mandátní smlouvy se pak podává, že provozovatelce náleží odměna 10 % za činnost související s uzavíráním smluv a odměna 20% z veškerých plnění přijatých v souvislosti s pronájmem předmětných apartmánů v nemovitosti. Provozovatelka dále doložila dokumentaci k rezervacím ubytování v nemovitosti realizovaným v letech 2015, 2016 a prvním čtvrtletí roku 2017.

19. O provedení živnostenské kontroly byl dne 28. 7. 2017 požádán Obecní živnostenský úřad Litoměřice, neboť žalobkyně se opakovaně omlouvala z termínů stanovených jí živnostenským úřadem jako prvostupňovým správním orgánem k osobnímu projednání kontrolních zjištění a předložení potřebných dokladů. Dne 7. 9. 2017 obdržel prvostupňový správní orgán od dožádaného správního orgánu písemnost označenou jako úřední záznam z ústního jednání. Do něj žalobkyně k dotazům dožádaného živnostenského úřadu sdělila, že v nemovitosti jsou ubytováváni především turisté, obvykle na dobu jednoho týdne. Objekt je takto užíván asi 10 let. Rezervace jsou realizovány prostřednictvím emailu a hrazeny na účet žalobkyně. Provozovatelka na základě mandátní smlouvy vybírá poplatky za lázeňský a rekreační pobyt od ubytovaných hostů a odvádí je obci. Kdo je plátcem tohoto poplatku, žalobkyně neví. Daň z příjmu za pronájem nemovitosti hradí žalobkyně. Evidenční knihu ubytovatele ani seznam ubytovaných žalobkyně nevede, jelikož nemovitost pronajímá. Do úředního záznamu žalobkyně vepsala, že záznam z jednání zahrnuje stanoviska správního orgánu, s nimiž se neztotožňuje. Současně žalobkyně podala námitky ve smyslu § 10 odst. 1 písm. d) kontrolního řádu.

20. Protokol z živnostenské kontroly převzala žalobkyně dne 11. 10. 2017, dne 13. 10. 2017 proti němu podala písemné námitky, které byly dle § 14 odst. 1 kontrolního řádu nadřízenou osobou vyřízeny tak, že byly zamítnuty. Dne 6. 11. 2017 bylo žalobkyni vypořádání námitek doručeno, čímž byla živnostenská kontrola ukončena. Dne 8. 1. 2018 bylo se žalobkyní zahájeno správní řízení pro podezření ze spáchání přestupku podle § 62 odst. 1 písm. g) živnostenského zákona, kterého se měla žalobkyně dopustit tím, že nezajistila, aby nemovitost, resp. provozovna, v níž byly nabízeny ubytovací služby, byla označena ve smyslu § 17 odst. 7 a 8 živnostenského zákona. Žalobkyně se k němu dne 17. 1. 2018 písemně vyjádřila v tom smyslu, že i přes opačný právní názor opatřila nemovitost požadovanými údaji o provozovateli. Dále uvedla, že provedená kontrola ověřila, že žalobkyně související příjmy řádně zdaňuje, odvádí poplatky, vede evidenční i domovní knihu a řádně plní ostatní zákonné požadavky. Vyjádřila také přesvědčení, že samotné projednání věci před správním orgánem postačuje k nápravě a poukázala na podání učiněná před správními orgány, která mají prokazovat, že žalobkyně poskytuje klientům výhradně prostory bez dalších služeb.

21. Rozhodnutím živnostenského úřadu v I. stupni ze dne 5. 3. 2018, č. j. MUCK 07168/2018/OŽÚ/Boř byla žalobkyni uložena pokuta dle § 62 odst. 4 písm. b) živnostenského zákona ve výši 20 000 Kč za spáchání přestupku, kterého se dopustila tím, že v rozporu s ustanoveními živnostenského zákona neoznačila povinnými údaji provozovnu na adrese L. n V. X, kde provozovala živnost s předmětem podnikání „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1-3 živnostenského zákona“, jak bylo zjištěno na místě pracovníky živnostenského úřadu dne 1. 2. 2017.

22. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně včasné odvolání projednané rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 6. 2018, č. j. KUJCK 78344/2018. V jeho odůvodnění dospěl žalovaný k závěru, že prvostupňový správní orgán nepochybil, neboť v případě žalobkyně se jedná o živnost ve smyslu živnostenského zákona. Vzal zejména za prokázané, že v nemovitosti je soustavně a opakovaně poskytováno přechodné krátkodobé ubytování turistům, a to za účelem rekreace, k čemuž náleží i různé služby jako úklid pokojů apod. poskytované provozovatelkou nemovitosti na základě uzavřené příkazní smlouvy. Z té plyne provozovatelce právo na odměnu za tyto služby, stejně jako procentuální podíl na smlouvách uzavřených přímo s klienty. Žalovaný shledal přímou souvislost mezi krátkodobým nájmem apartmánů a službami zde turistům poskytovanými provozovatelkou. Vzhledem k tomu, že žalobkyně provozuje v nemovitosti živnost volnou „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1-3 živnostenského zákona“, aniž by provozovna byla označena údaji ve smyslu § 17 odst. 7 a 8 živnostenského zákona, jak bylo zjištěno při úkonech předcházejících kontrole dne 1. 2. 2017, dopustila se žalobkyně shora označeného přestupku. Námitky žalobkyně shledal žalovaný nedůvodnými.

23. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2018, č. j. KUJCK 78344/2018 se žalobkyně bránila žalobou u zdejšího soudu, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 21. 11. 2018, č. j. 53 A 8/ 2018 – 90 tak, že se žaloba žalobkyně zamítá, neboť nebyla shledána žádná žalobní námitka důvodnou a soud se ztotožnil se závěry správních orgánů. Žalobkyně podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem NSS ze dne 20. 8. 2020, č. j. 2 As 425/2018-31. Nejvyšší správní soud zrušil nejen rozsudek krajského soudu ze dne 21. 11. 2018, č. j. 53 A 8/ 2018 – 90, ale také rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2018, č. j. KUJCK 78344/2018, neboť nebyly dle NSS naplněny znaky skutkové podstaty přestupku. Žalobkyně se dle NSS mohla dopustit přestupku pouze v souvislosti s provozováním živnosti v oboru činnosti „velkoobchod a maloobchod“, zda byla tato činnost žalobkyní provozována, však nebylo správními orgány tvrzeno a omezily se pouze na závěr, že žalobkyně provozovala ubytovací služby. Rovněž se správní orgány nezabývaly tím, že povaha činnosti živnostenského oprávnění žalobkyně nevylučuje provozování bez existence provozovny, zvláště pak lze považovat za logickou absenci provozovny, jestliže bylo provozování živnosti žalobkyně „velkoobchod a maloobchod“ přerušené.

24. Následovalo vydání rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 9. 2020, č. j. KUJCK 118359/2020, jímž došlo v reakci na zrušující rozsudek NSS v projednávané věci ke zrušení rozhodnutí živnostenského úřadu ze dne 5. 3. 2018, č. j. MUCK 07168/2018/OŽÚ/Boř na základě § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu. Žalobkyně zaslala živnostenskému úřadu dne 23. 10. 2020 vyjádření, že ačkoliv je nadále přesvědčena, že pronájem vlastněné nemovitosti na adrese L. n V. X není živností dle § 3 odst. 3 písm. h) živnostenského zákona, tak zrušila přerušení své živnosti, oznámí provozovnu na adrese L. n V. X a oznámí provozování oboru 55 – ubytovací služby.

25. Živnostenský úřad vydal dne 24. 11. 2020 prvostupňové rozhodnutí, jímž byla žalobkyně shledána vinnou ze spáchání přestupku dle § 62 odst. 1 písm. g) živnostenského zákona tím, že v rozporu s § 17 odst. 7 a odst. 8 živnostenského zákona neoznačila povinnými údaji provozovnu na adrese L. n V. X, kde provozovala volnou živnost s předmětem podnikání „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“. Žalobkyně se dne 14. 12. 2020 odvolala proti prvostupňovému rozhodnutí, o němž bylo zamítavě rozhodnuto napadeným rozhodnutím a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno.

V. Právní názor soudu

26. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud rozhodl bez nařízeného jednání, neboť s tím účastníci řízení projevili souhlas.

27. Žaloba je důvodná.

28. První žalobní námitkou bylo namítáno, že nebyl ze strany správních orgánů respektován závazný právní názor NSS vyslovený v rozsudku ze dne 20. 8. 2020, č. j. 2 As 425/2018-31 vydaný v této věci v rámci předcházejícího řízení o kasační stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 21. 11. 2018, č. j. 53 A 8/ 2018 – 90, jenž potvrzoval rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2018, č. j. KUJCK 78344/2018 potvrzující vinu žalobkyně ze spáchání přestupku podle § 62 odst. 1 písm. g) živnostenského zákona. Krajský soud shledává hned první žalobní námitku důvodnou, neboť se dle jeho názoru správní orgány nevypořádaly, resp. nezohlednily zejména bod 33 rozsudku NSS: „Aby bylo jednání stěžovatelky podřaditelné pod přestupky dle § 62 živnostenského zákona, musí jednak splňovat všechny znaky živnosti dle § 3 tohoto zákona a jednak musí stěžovatelka disponovat platným živnostenským oprávněním s odpovídajícím předmětem podnikání a oborem činnosti.“ (pozn. podtrženo soudem) Nejvyšší správní soud vytkl krajskému soudu a správním orgánům, že opomenuly zkoumat obor činnosti, pro který bylo stěžovatelce uděleno živnostenské oprávnění. „Zjednodušeně řečeno, z toho, co zatím je obsahem správního spisu, vyplývá (aniž by Nejvyšší správní soud v tomto chtěl činit definitivní závěry), že stěžovatelka mohla přestupek podle § 62 odst. 1 písm. d) živnostenského zákona spáchat jen v souvislosti s provozováním živnosti, jejímž oborem činnosti byl velkoobchod a maloobchod (s obsahovou náplní popsanou shora), neboť – podle toho, co je zatím známo – v tomto rozsahu disponovala živnostenským oprávněním.“ V posuzovaném období žalobkyně dokazatelně disponovala živnostenským oprávněním pouze pro obor činnosti velkoobchod a maloobchod, jiné obory činnosti živnosti volné neměla oznámeny.

29. Prvostupňovým rozhodnutím potvrzeným napadeným rozhodnutím byla žalobkyně opětovně shledána vinnou ze spáchání přestupku podle § 62 odst. 1 písm. g) živnostenského zákona. Podle § 62 odst. 1 písm. g) živnostenského zákona právnická osoba jako podnikatel nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že neoznačí provozovnu podle § 17 odst. 7, 8 nebo 9. Na základě § 31 odst. 11 živnostenského zákona platí, že oznámí-li podnikatel živnostenskému úřadu přerušení provozování živnosti, tak není povinen dodržovat podmínky stanovené mj. v § 17 odst. 8 živnostenského zákona, potažmo v § 31 odst. 2 tohoto zákona. Vzhledem k tomu, že žalobkyně měla přerušenou živnost s předmětem podnikání „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“ obor činnosti „Velkoobchod a maloobchod“, nemusela mít označenou ani provozovnu, kterou by v souvislosti s výkonem tohoto oboru využívala. Ostatně podle výpisu z živnostenského rejstříku neměla pro výkon oboru činnosti „velkoobchod a maloobchod“ specifikovanou provozovnu, z ničeho tudíž neplyne, že na adrese L. n V. X měla mít provozovnu své živnosti. Dokonce mohla po ukončení přerušení živnosti provozovat obor činnosti „velkoobchod a maloobchod“ ze svého bydliště. Z uvedeného tudíž plyne, že v souvislosti s oznámeným oborem činnosti „velkoobchod a maloobchod“, k němuž jako jedinému disponovala živnostenským oprávněním, se přestupku dle § 62 odst. 1 písm. g) ZŽP dopustit nemohla.

30. Správní orgány měly za to, že na adrese L. n V. X mělo docházet k výkonu oboru činnosti „Ubytovací služby“. Není sporu o tom, že žalobkyní provozovaná činnost na adrese L. n V. X je nepodřaditelná pod přerušenou živnost žalobkyně obor činnosti „velkoobchod a maloobchod“, avšak mimo živnostenského oprávnění pro tento obor činnosti žalobkyně nedisponovala žádným aktuálně platným ani přerušeným živnostenským oprávněním. Krajský soud nerozporuje, že veškeré zjištěné skutečnosti a obstarané důkazy nasvědčovaly tomu, že žalobkyně provozovala na zmíněné adrese činnost spadající pod živnost s oborem činnosti „ubytovací služby“, aniž by měla apartmán na uvedené adrese náležitě označený, jak ukládá živnostenský zákon. Zdejší soud však současně nehodnotí, zda žalobkyně fakticky poskytuje ubytovací služby, neboť právní konstrukce, na jejímž základě správní orgány viní žalobkyni z přestupku dle § 62 odst. 1 písm. g) ZŽP, nemůže obstát.

31. Správní orgány opíraly své závěry o tvrzení, že disponuje-li žalobkyně živností volnou s předmětem podnikání „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, je současně oprávněna provozovat všechny obory činnosti uvedené v příloze 4 k živnostenskému zákonu, kde kromě oboru „velkoobchod a maloobchod“ je dalších 81 oborů, mezi nimiž jsou i „ubytovací služby“. Uvedené je opřeno o § 28 odst. 1 živnostenského zákona, který stanoví, že rozsah živnostenského oprávnění se posuzuje podle předmětu podnikání uvedeného ve výpisu s přihlédnutím k ustanovením této části. Živnostenské oprávnění k výkonu živnosti volné opravňuje k výkonu činností uvedených v příloze č. 4 k tomuto zákonu. (pozn. podtrženo soudem) Disponuje-li žalobkyně živnostenským oprávněním k živnosti volné s nahlášeným oborem činnosti „velkoobchod a maloobchod“, tak se nedopouští přestupku provozování živnosti bez živnostenského oprávnění v smyslu § 63 odst. 1 písm. a) živnostenského zákona, provozuje-li činnost „ubytovací služby“, spadající mezi činnosti vyjmenované v Příloze 4 k živnostenskému zákonu. Avšak povinností žalobkyně ve smyslu § 49 odst. 1 živnostenského zákona bylo ohlásit živnostenskému úřadu provozování dalšího oboru spadajícího pod živnost volnou, což neučinila.

32. Uvedené však dle krajského soudu nic nemění na tom, že k naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 62 odst. 1 písm. g) živnostenského zákona může dojít pouze v rozsahu činností, k nimž disponuje živnostenským oprávněním, a to aktuálně platným s přiléhavým oborem činnosti. Rovněž NSS ve zmíněném rozsudku uvedl, aby bylo jednání žalobkyně podřaditelné pod přestupky v § 62 živnostenského zákona, musí jednak splňovat všechny znaky živnosti dle § 3 tohoto zákona a jednak musí disponovat platným živnostenským oprávněním s odpovídajícím předmětem podnikání a oborem činnosti. Krajský soud souhlasí se správními orgány, že žalobkyni nelze vytýkat, že se tvrzeným provozováním ubytovacích služeb dopouštěla neoprávněného podnikání, jestliže vykonávala obor činnosti sice neoznámený, avšak zahrnutý v příloze 4 k živnostenskému zákonu, neboť disponuje platným živnostenským oprávněním k provozování živnosti volné s předmětem podnikání „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, zároveň se ale nemůže v souvislosti s tímto oborem činnosti dopustit přestupků vyjmenovaných v § 62 živnostenského zákona. Podle názoru NSS se jich může dopustit pouze osoba disponující platným živnostenským oprávněním s odpovídajícím předmětem podnikání a oborem činnosti. Krajský soud se ztotožňuje s Nejvyšším správním soudem, že v posuzované věci se mohla žalobkyně dopustit přestupku podle § 62 odst. 1 písm. g) živnostenského zákona pouze v souvislosti s provozováním živnosti volné, oborem podnikání „velkoobchod a maloobchod“, neboť to byl jediný obor činnosti, který měla žalobkyně na živnostenském úřadě nahlášený a k němuž disponovala platným, resp. v inkriminované době přerušeným, živnostenským oprávněním. Spáchání předmětného přestupku v souvislosti s žalovaným tvrzeným provozováním oboru činnosti „ubytovací služby“ – neohlášeným oborem živnosti – je vyloučené.

33. I kdyby zdejší soud připustil, že se žalobkyně mohla dopustit zmíněného přestupku při provozování ubytovacích služeb jako neohlášeného oboru činnosti živnosti volné, tak v době údajného spáchání přestupku neoznačení provozovny měla žalobkyně platnost živnosti volné přerušenou. Žalobkyně měla přerušenou živnost volnou, obor činnosti „velkoobchod a maloobchod“ ode dne 29. 1. 2014 do dne 16. 10. 2017 a na základě žádosti žalobkyně bylo dne 16. 10. 2017 zrušeno. Nové ohlášení živnosti volné žalobkyně ohlásila dne 28. 2. 2018 se současným přerušením od 28. 2. 2018 do 31. 12. 2024. Vzhledem k tomu, že provozování ubytovacích služeb nebylo ohlášeno na živnostenském úřadu, lze mít za to, že přerušením provozování živnosti volné bylo obecně přerušeno provozování živnosti volné s předmětem podnikání „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, a tedy i pro činnost, třebaže fakticky provozovanou, avšak neohlášenou, měla žalobkyně živnost volnou přerušenou, a tak nemohla vykonávat žádnou činnost pod tuto živnost spadající. V úvahu v tomto případě tak teoreticky připadá řízení o přestupku podle § 62 odst. 1 písm. q) živnostenského zákona ve znění účinném do dne 31. 12. 2020 (nyní pod písmenem r)), a to neoznámení ŽÚ pokračování v živnosti, nikoli však řízení o přestupku podle § 62 odst. 1 písm. g) téhož zákona, který by byl konzumován výše uvedeným přestupkem.

34. Podstatné pro nyní posuzovanou věc se stalo to, že žalobkyně provozovala podle všeho ubytovací služby v době, kdy měla své živnostenské oprávnění pro živnost volnou přerušené, aniž by požádala o pokračování živnostenského oprávnění a řádně oznámila provozování dalšího oboru činnosti. Podle § 62 odst. 1 písm. q) živnostenského zákona ve znění účinném do dne 31. 12. 2020 (nyní pod písmenem r)), právnická osoba jako podnikatel nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že neoznámí živnostenskému úřadu pokračování v provozování živnosti podle § 31 odst. 12 živnostenského zákona, což teoreticky mohlo nastat v nyní projednávané věci. Nicméně k projednání zmíněného přestupku neoznámení pokračování v provozování živnosti je místně příslušný živnostenský úřad dle sídla žalobkyně jako podnikající fyzické osoby, což je Živnostenský úřad v Litoměřicích, kterému byla tato skutečnost oznámena prvostupňovým živnostenským úřadem.

35. Premisa správních orgánů, že fakticky k přerušení volné živnosti u žalobkyně nikdy nedošlo, a proto se na projednávanou věc nevztahují výjimky v § 31 odst. 11 živnostenského zákona, tudíž nic nebránilo v postihu žalobkyně za přestupek dle § 62 odst. 1 písm. g) téhož zákona, nebyla dle názoru krajského soudu správná. S žalobkyní, s ohledem na vše shora uvedené, mohlo být vedeno řízení o přestupku podle § 62 odst. 1 písm. q) živnostenského zákona ve znění účinném do dne 31. 12. 2020 (nyní pod písmenem r)) z důvodu neoznámení pokračování v živnosti volné, avšak spáchání přestupku spočívajícího v neoznačení provozovny ve smyslu § 62 odst. 1 písm. g) téhož zákona bylo vyloučené.

36. Krajský soud považuje za vhodné se vyjádřit k poslednímu šestému žalobnímu bodu žaloby, jímž bylo namítáno promlčení odpovědnosti žalobkyně za údajný přestupek. Soud se shoduje v plném rozsahu s výkladem žalovaného, že k zániku odpovědnosti v předmětné věci nedošlo. K jednání zakládajícímu odpovědnost za potencionální přestupek došlo dne 1. 2. 2017, účinnost zákona o odpovědnosti za přestupky nastala dne 1. 7. 2017. Podle přechodného ustanovení zákona o odpovědnosti za přestupky v § 112 odst. 1 platí, že odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; podle tohoto zákona se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Z toho důvodu bylo aplikováno ustanovení živnostenského zákona upravující odpovědnost za správní delikt zakotvené v § 64. Jednání žalobce, které bylo správními orgány shledáno jako protiprávní, bylo do dne 30. 6. 2017 kvalifikováno jako správní delikt. Podle § 64 odst. 3 živnostenského zákona ve znění účinném do dne 30. 6. 2017 platilo, že odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 3 let ode dne, kdy byl spáchán. Podle odstavce 5 tohoto ustanovení se na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, vztahují ustanovení o odpovědnosti a postihu právnické osoby podle odstavců 1 až 3, čili výše specifikované lhůty. K zahájení přestupkového řízení došlo dne 8. 1. 2018, lhůta pro zahájení řízení do 1 roku ode dne spáchání protiprávního jednání byla dodržena.

37. Dále byl posuzován namítaný zánik odpovědnosti žalobkyně podle § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky. Podle § 30 zákona o odpovědnosti za přestupky činí promlčecí lhůta 3 roky v případě posuzovaného spáchání přestupku dle § 62 odst. 1 písm. g) živnostenského zákona. V předmětné věci byla v souladu s § 32 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky přerušena promlčecí lhůta oznámením o zahájení přestupkového řízení dne 8. 1. 2018, dále vydáním rozhodnutí ze dne 5. 3. 2018 a nakonec vydáním prvostupňového rozhodnutí dne 24. 11. 2020. Také došlo ke stavení promlčecí lhůty, a to v období vedeného soudního řízení správního od 4. 7. 2018 do 21. 8. 2020. V souladu s § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky, podle kterého přestupek, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 100000 Kč, což je případ nyní posuzované věci, odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději 5 let od jeho spáchání. Jestliže ke spáchání tvrzeného přestupku mělo dojít dne 1. 2. 2017, tak 5 let, po jejichž uplynutí by došlo k zániku odpovědnosti žalobkyně za tento přestupek, dosud neuplynulo. Námitka zániku odpovědnosti za přestupek tak byla shledána nedůvodnou.

38. Krajský soud s ohledem na uvedené konstatuje, že námitka nerespektování závazného právního názoru NSS ze strany správních orgánů byla důvodná. Napadené i prvostupňové rozhodnutí jsou nezákonná, neboť byla vydána v rozporu s právními předpisy, konkrétně živnostenským zákonem, jak bylo popsáno výše. Krajský soud má za to, že s ohledem na shora uvedené důvody zrušení napadeného potažmo i prvostupňového rozhodnutí se stává vypořádání zbývajících žalobních námitek bezpředmětné. Shledání žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 62 odst. 1 písm. g) živnostenského zákona bylo krajským soudem v projednávané věci vyhodnoceno jako vyloučené, a proto posuzování dalších žalobních námitek brojících proti přestupkovému řízení a rozhodnutí o přestupku se jevilo jako nevýznamné.

39. K výroku III. krajský soud rozhodl, že Ing. P. U. nesplňuje podmínky pro to, aby v řízení vystupoval jako osoba na něm zúčastněná, neboť se nejedná o žádný z případů uvedených v § 34 odst. 1 s. ř. s. K závěru, že manžel žalobkyně není osobou zúčastněnou na řízení, se obsáhle věnoval již Nevyšší správní soud v předcházejícím rozsudku č. j. 2 As 425/2018-31 v odstavcích 22 až 25, a proto soud nepovažuje za účelné tyto závěry opakovat, ale pouze na ně tímto odkazuje. Pouze pro úplnost soud cituje zásadní úvahy, pro něž je postavení manžela žalobkyně jako osoby na řízení zúčastněné v řízení o přestupku vyloučené, a dodává, že dotčení manžela žalobkyně mohlo být pouze nepřímé. „Co se týče manžela stěžovatelky, ten nebyl a podle toho, co je patrné ze správního spisu, neměl být účastníkem řízení o přestupku, jehož se měla dopustit stěžovatelka. Nebyl ani obviněným, ani poškozeným, ani vlastníkem věci, která mohla být nebo byla zabrána (§ 68 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich). Zabrání domu, jehož je manžel stěžovatelky spolu s ní vlastníkem a v němž mělo podnikání stěžovatelky probíhat, s ohledem na povahu tvrzeného přestupkového jednání stěžovatelky zjevně nepřipadalo v úvahu.“ VI. Závěr, náklady řízení 40. Ze shora uvedených důvodů krajský soud zrušil napadené rozhodnutí postupem podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a podle § 78 odst. 3 s. ř. s. zrušil i prvostupňové rozhodnutí, neboť toto rozhodnutí je ze shodných důvodů rovněž vadné. Krajský soud dále v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný i živnostenský úřad jsou v dalším řízení podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázáni závazným právním názorem krajského soudu tak, jak byl vysloven výše.

41. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšnou žalobkyni, v jejím případě představují náklady řízení pouze zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč, který je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k jejím rukám.

42. S ohledem na aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu nepřiznal krajský soud žalobkyni režijní náklady. „Soud ve správním soudnictví nemůže přiznat procesně nezastoupenému navrhovateli (potažmo žalobci) náhradu nákladů řízení stanovenou paušální částkou podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, nýbrž musí vycházet z nákladů, jejichž vynaložení navrhovatel (potažmo žalobce) soudu prokáže (§ 57 odst. 1 s. ř. s.). Použití § 151 odst. 3 o. s. ř. (v novelizovaném znění účinném od 1. 7. 2015) na řízení podle soudního řádu správního je vyloučeno. Stejně tak nejsou na toto řízení přenositelné důvody nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, č. 275/2014 Sb.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 As 135/2015 – 79)