č. j. 54 A 6/2021 - 47

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou ve věci žalobce: D.M., narozen X bytem v X zastoupen Mgr. Václavem Voříškem, advokátem sídlem Pod kaštany 245/10, 160 00 Praha 6 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2021, č. j. KUJCK 46387/2021 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2021, č. j. KUJCK 46387/2021 a rozhodnutí Městského úřadu Strakonice ze dne 4. 2. 2021, č. j. MUST/005037/2021/OD/lob se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 12.228 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 30. 6. 2021 se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí Městského úřadu Strakonice ze dne 4. 2. 2021, č. j. MUST/005037/2021/OD/lob (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) potvrdil. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „silniční zákon“ nebo též „zákon o provozu na pozemních komunikacích“) spáchaným nedbalostí nevědomou ve smyslu § 15 odst. 3 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky a ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu rovněž z nevědomé nedbalosti, neboť dne 22. 6. 2020 nejméně v době od 16:26 hodin do 16:27 hodin řídil osobní automobil tov. zn. X, bílé barvy, r. z. X v obci Ř. na silnici č. X směrem k domu č. p. X, kde byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, přičemž výše zmíněný osobní automobil řídil po užití jiné návykové látky (dále jen „JNL“). Užití jiných návykových látek bylo prokázáno nejdříve pozitivním testem na návykové látky soupravou Drugwipe 5S, test byl pozitivní na kokain. V následném znaleckém posudku č. X od Ing. J.G. byla konstatována přítomnost benzoylekgoninu a kokainu v moči žalobce, v krevním séru žalobce byla prokázána přítomnost benzoylekgoninu v koncentraci 73,9 ng/ml, limitní hodnota pro přestupkové jednání je 25 ng/ml. Dále bylo zjištěno, že osobní automobil, který žalobce řídil, nesplňoval technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, resp. nemělo platnou technickou kontrolu, ta vypršela dne 3. 1. 2020. Výše zmiňovanými skutky žalobce porušil § 5 odst. 2 písm. b) a § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu.

2. Žalobce namítal nevěrohodnost svědeckých výpovědí zasahujících policistů, v nichž spatřoval zásadní rozpory a nelogičnost. S touto námitkou vznesenou již v odvolání se dle žalobce žalovaný vypořádal zcela nepřesvědčivě. Žalobce rovněž namítal nedostatečně zjištěný skutkový stav, čímž došlo k porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy. Žalobce rozporoval neprovedení výslechu jím navrhovaných svědků (manželka a nevlastní syn žalobce), kteří by potvrdili jeho skutkovou verzi. Pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu spočívají například v tom, že nebylo s jistotou vyloučeno, zda žalobce neužil kokain až po zastavení vozidla a teprve poté nepřijeli na místo policisté.

3. Dalším žalobním bodem bylo namítáno, že žalobce nebyl poučen o právu odepřít test na JNL, tudíž považuje odběr biologického materiálu za nezákonný. Za nezákonnou označil žalobce také uloženou sankci, neboť dle jeho názoru došlo k porušení zásady zákazu dvojího přičítání. Dále námitky mířily proti nesprávně a neúplně hodnocené hladině benzoylekgoninu či nehodnocení zákonných kritérií při ukládání sankcí, zcela nezákonně byla dle žalobce vyhodnocena recidiva, forma zavinění nebyla vzata v potaz a zvýšený provoz v době spáchání přestupku označil žalobce za okolnost vyfabrikovanou.

4. Žalobce dále brojil proti výroku tvrzenému porušení § 5 odst. 1 písm. a) silničního zákona v důsledku jízdy bez platné technické kontroly. Naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) silničního zákona nebylo dle žalobce prokázáno.

5. Za nedostatečný označil žalobce také výrok o spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. b) silničního zákona, podle žalobce nebylo dostatečně specifikováno, zda žalobce řídil bezprostředně po užití JNL nebo v takové době po užití JNL, po kterou mohl být stále pod vlivem JNL. Žalobce nepovažoval za naplnění skutkové podstaty předmětného přestupku to, že řídil „po užití jiné návykové látky“, a proto shledal výrok, o vině z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. b) silničního zákona za nezákonný. Z výroku prvostupňového rozhodnutí není také zřejmé, zda byl žalobce shledán vinným z nálezu kokainu, neboť nebyla uvedena žádná naměřená hodnota koncentrace. Spáchání předmětného přestupku nemůže být prokázáno tím, že žalobci byla z moče prokázána přítomnost kokainu, avšak nebylo uvedeno množství. Skutečnost, že žalobce měl v moči přítomný kokain, značí pouze to, že v minulosti užil drogy, avšak neosvědčuje to, že řídil pod vlivem jiných návykových látek.

6. V závěru žaloby žalobce a jeho zástupce vyslovili svůj nesouhlas se zveřejňováním jejich údajů na webu Nejvyššího správního soudu a žádali o naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

7. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný k žalobním bodům tvrdícím nevěrohodnost svědeckých výpovědí uvádí, že jsou založeny na domněnkách a překrucování faktů. Žalovaný hodnotil výpovědi zasahujících policistů jako konzistentní a vzájemně se podporující. Zajištěný důkazní materiál i výpovědi zasahujících policistů jsou v přímém rozporu s žalobcem popisovaným skutkovým průběhem, který se jeví jako ryze účelový. Žalobce věrohodnost verze policistů relevantně nezpochybnil.

8. K námitce žalobce, že nebyl poučen o právu odepřít test na JNL, žalovaný odkázal na příslušná ustanovení tabákového zákona a silničního zákona, z nichž je zřejmé, že řidič motorového vozidla je povinen podrobit se vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn jinou návykovou látkou. Žalovaný zdůraznil, že neexistuje žádné poučení o možnosti odepřít dechovou zkoušku, orientační vyšetření na JNL či odběr biologického materiálu, avšak daná osoba má být poučena o případných následcích v případě odmítnutí, o čemž žalobce poučen byl.

9. Žalovaný nesouhlasil s žalobcem ani ohledně tvrzené nezákonnosti uložené sankce a je přesvědčen, že se v napadeném rozhodnutí podrobně zabýval jednotlivými kritérii pro stanovení výše správních trestů, přičemž přihlédl ke všem doloženým skutečnostem. Ve vyjádření k žalobě žalovaný zopakoval hodnocená kritéria pro stanovení výše uložených správních trestů. Ve vztahu k výroku o spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) silničního zákona žalovaný konstatoval, že vyslovený výrok shledává jako dostatečný a obsahující podrobné popsání jednání, které spočívalo v porušení § 5 odst. 1 písm. a) silničního zákona. Závěrem uvedl, že za naprosto jednoznačný považuje také popis jednání, jímž došlo k naplnění přestupku dle § 125c odst. 1 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Žalovaný označil za zcela zásadní, že bylo prokázáno řízení řidiče v době, kdy byl ovlivněn jinou návykovou látkou, a tak naplnil skutkovou podstatu přestupku dle § 125c odst. 1 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích.

III. Obsah správních spisů

10. Do správního spisu byl založen úřední záznam ze dne 22. 6. 2020, č. j. KRPC-66670-9/tč-2020- 020714 z hlídkové činnosti, při níž byl žalobce vyzván k zastavení vozidla a podrobení se testu na alkohol a na jiné návykové látky, a úřední záznam o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholických nápojů nebo jiné návykové látky před nebo během jízdy. Orientační test na jiné návykové látky se projevil jako pozitivní na kokain, a proto byl žalobce vyzván k podrobení se lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve a moči, čemuž vyhověl. Dále bylo zasahující hlídkou zjištěno, že vozidlo nemělo platnou technickou kontrolu. Rovněž byl vydán záznam o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 22. 6. 2020, č. j. KRPC-66670-14/TČ-2020-020714 pro podezření ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykových látek podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku. Dne 22. 6. 2020 bylo sepsáno oznámení přestupku, konkrétně řízení vozidla pod vlivem alkoholu/jiné návykové látky pod č. j. KRPC-66670-13/TČ-2020-020714. Dne 21. 7. 2020 podala manželka žalobce M.M. vysvětlení dle § 158 odst. 6 trestního zákoníku, přičemž odmítla odpovědět na otázku, zda žalobce užívá omamné a psychotropní látky. Dne 1. 7. 2020 obdržela Policie ČR odborné vyjádření k záchytu návykových látek v moči, z něhož se podávalo, že orientační test moči byl pozitivní na kokain. Ze zpracovaného znaleckého posudku č. 4506 ze dne 20. 7. 2020 bylo zjištěno, že limitní hodnota, při jejímž překročení je řidič považován za ovlivněného JNL, je koncentrace benzoylekgoninu v krevním séru 25 ng/ml, přičemž koncentrace v krevním séru žalobce byla 73,9 ng/ml, což potvrdilo negativní ovlivnění schopnosti žalobce v době odběru krve ovládat motorové vozidlo. Do správního spisu byla také založena evidenční karta řidiče (žalobce).

11. Dne 5. 8. 2020 byla Policií ČR věc odevzdána k projednání přestupku, na což navázalo oznámení o zahájení řízení o přestupku ze dne 25. 9. 2020, č. j. MUST/039723/2020/OD/lob, konkrétně o přestupcích podle § 125c odst. 1 písm. b) a § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Správní orgán I. stupně vydal dne 16. 10. 2020 příkaz č. j. MUST/042809/2020/OD/lob, jímž uznal žalobce vinným ze spáchání výše zmiňovaných přestupků, proti tomu však podal žalobce odpor. Dne 16. 12. 2020 proběhlo ústní projednání přestupku, jehož se žalobce osobně neúčastnil, avšak dorazil jeho zástupce. Během ústního projednání byly podány svědecké výpovědi zasahujících policistů, protokoly jsou založeny do správního spisu.

12. Dne 4. 2. 2021 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu a přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, oba spáchané v nevědomé nedbalosti ve smyslu § 15 odst. 3 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky. Žalobce se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Odvolání bylo napadeným rozhodnutím zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.

IV. Právní názor soudu

13. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

14. Žaloba je důvodná.

15. Předně žalobce namítal nevěrohodnost svědeckých výpovědí zasahujících policistů, které považoval za vzájemně rozporné. Krajský soud po nastudování protokolů o podání svědeckých výpovědí obou zasahujících policistů konstatuje, že jejich odpovědi na položené otázky jsou naprosto konzistentní a nijak se v zásadních bodech neliší. K námitce žalobce ohledně jím dovozeného vztahu policistů k jeho osobě krajský soud uvádí, že policisté shodně uvedli, že jim byly známy skutečnosti o možném užívání návykových látek žalobcem, to však nijak nevypovídá o tom, že by žalobce znali osobně a měli tak k němu jakýkoli vztah. Tato námitka se tudíž jeví jako zcela irelevantní. Co vedlo zasahující policisty k tomu, aby žalobce při jízdě osobním automobilem zastavili a kontrolovali, nemá na projednávanou věc žádný vliv, neboť to nijak neovlivní kontrolou odhalená zjištění. K tomu krajský soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2011, č. j. 2 As 52/2011-47: „Výpovědi policistů jsou tedy bez rozporů jak každá zvlášť, tak při vzájemném porovnání. Nebyl zjištěn ani žádný jiný motiv, než prostý výkon služby, proč by policisté stěžovatelku stíhali a následně jí oznámili podezření ze spáchání přestupku.“ 16. Žalobce namítal, že se výpovědi policistů liší v tom, zda byl zastaven proto, že měli poznatky o jeho údajném užívání návykových látek či proto, že vozidlo nemělo platnou technickou kontrolu. K tomu krajský soud dodává, že žalobce dezinterpretoval důvody, které policejní hlídku měly vést k zastavení vozidla. Oba policisté uvedli, že měli poznatky o možném užívání návykových látek žalobcem, a proto se upírala jejich pozornost na vozidlo řízené žalobcem, nicméně zda primárním důvodem byla běžná kontrola až s následným zjištěním neplatnosti technické kontroly, či byla nejprve odhalena neplatnost technické kontroly a teprve poté byl žalobce zastaven, nemá žádný vliv na projednávanou věc. Rozhodně taková skutečnost nijak nezpochybňuje věrohodnost svědeckých výpovědí zasahujících policistů. Snaha žalobce o jejich zdiskreditování v projednávané věci je zjevně účelová, avšak zcela neúspěšná.

17. Nedůvodný je i další žalobní bod, že žalovaný nedostatečně vypořádal odvolací námitku, shodnou s nyní vypořádanou žalobní námitkou, ohledně žalobcem domnělé existence vztahu mezi policisty a žalobcem. Odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádává tuto odvolací námitku dostatečně a soud neshledal žádné nedostatky v tomto směru.

18. Jako bezvýznamná, resp. nedůvodná se jeví také další tvrzení žalobce, jimiž se pokoušel podpořit námitku nevěrohodnosti svědeckých výpovědí, a to sdělení jednoho z policistů o reakci žalobce na oznámení pozitivního výsledku testu, jenž na to měl odvětit, že výsledek z krve bude negativní, což mělo být reakcí, která dle žalobních námitek působí nelogicky. Krajský soud shodně s žalovaným neshledává nelogičnost v policistou popsané reakci žalobce. Vzhledem k tomu, že žalobce přiznal podle výpovědí obou policistů, že předchozí den ve večerních hodinách požil kokain, mohl se domnívat, že následný den již tato látka nebude zjištěna z odebraného biologického materiálu, a proto svolil k lékařskému vyšetření. Jediný rozpor ve výpovědích policistů lze spatřovat v jejich hodnocení chování žalobce. Zatímco jeden z policistů označil chování žalobce za roztržité, druhý policista uvedl, že žalobce působil sebevědomě. Takové hodnocení vychází ze subjektivních dojmů každého z policistů a neopírá se o žádné relevantní skutečnosti, krajský soud tak má za to, že odlišné vnímání způsobu chování žalobce nemá na projednávanou věc a na hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí, zejména s ohledem na jinak konzistentní a vzájemně shodná tvrzení, žádný vliv. Žalobce tak ani tímto tvrzením nijak nezpochybnil věrohodnost svědeckých výpovědí, jejich úplnost, logičnost i vzájemnou shodnost ve všech zásadních bodech i ve většině doplňujících okolností dokreslujících celou situaci.

19. Další žalobní námitkou žalobce namítal, že skutkový stav byl správními orgány zjištěn nesprávně a nebyly provedeny důkazy, které na podporu jím uváděného průběhu skutkového stavu navrhoval. Žalobce argumentoval rozsudkem NSS ze dne 20. 1. 2006, č. j. 4 As 2/2005-62 a rozsudkem ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 As 58/2008-63, v nichž bylo konstatováno porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v důsledku neprovedení důkazu výslechem žalobcem navrhovaného svědka, jenž měl podpořit obhajobu. Soud nepopírá, že v deliktním správním řízení je zapotřebí aplikovat přísnější měřítka na zjišťování skutkového stavu oproti nedeliktnímu správnímu řízení, to však rozhodně neznamená, že v řízení o přestupku je správní orgán vždy a za všech okolností povinen provést veškeré důkazní návrhy účastníka řízení. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2009, č. j. 1 As 44/2009-101 připouští odmítnutí důkazu např. v situaci, kdy má zjištění skutkového stavu takové kvality, že o něm již neexistují důvodné pochybnosti; správní orgán přitom vezme v úvahu možné zpochybnění jím zjištěného skutkového stavu ze strany účastníka řízení. Nutno dále podotknout, že v řízení o přestupcích jsou zásadně správní orgány vázány zásadou materiální pravdy (§ 3 a § 50 odst. 3 správního řádu) a je jejich povinností provést důkazy potřebné ke zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 - 68) a hodnotit je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 50 odst. 4 správního řádu), přičemž hodnocení důkazů musí nalézt odraz v odůvodnění rozhodnutí v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu.

20. Žalobce se dožadoval provedení výslechu jeho manželky a nevlastního syna, kteří by potvrdili jím tvrzený skutkový děj odlišný od skutkového děje zjištěného správními orgány a vzatého za základ pro vyslovení viny žalobce za přestupek. Skutkový děj popsaný ve správních rozhodnutích vyplýval z výpovědí zasahujících policistů. Podle úředního záznamu o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholických nápojů nebo jiné návykové látky před anebo během jízdy ze dne 22. 6. 2020, č. j. KRPC-66670-10/TČ-2020-020714 se žalobce měl policistům doznat k užití jiné návykové látky, konkrétně 0,3 g kokainu dne 21. 6. 2020 v čase 20:00 hod. Obecně lze konstatovat, že správní orgán hodnotí důkazy v rámci své úvahy, jak vyplývá i z ustanovení správního řádu (§ 50 odst. 4) a v rámci těchto úvah některá tvrzení přijímá a jiná odmítá, přičemž se opírá o logické, systematické, historické, pravděpodobnostní, věrohodnostní atp. úsudky, které zmiňuje v odůvodnění svého rozhodnutí. Výpovědi zasahujících policistů byly vzájemně souladné, konzistentní a bez rozporů, proto žalovaný odmítal provedení žalobcem navrhovaného výslechu manželky a nevlastního syna, kteří měli potvrdit, že žalobce užil kokain až po zastavení vozidla. Takový sled skutkových událostí označil žalovaný za účelový, nehodnověrný a v rozporu s podklady zajištěnými na místě dopravní kontroly a výpověďmi policistů. Žalobce na podporu svých tvrzení neuvedl jiné podklady než navrhované výslechy.

21. Krajský soud považuje na projednávanou věc za přiléhavý rozsudek NSS ze dne 24. 9. 2020, č. j. 8 As 311/2018-48: „Pokud jde o zjištění skutkového stavu ve vztahu k osobě řidiče vozidla, krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že provedené důkazy postačovaly k prokázání toho, že skutku se dopustil stěžovatel. Správní orgán I. stupně tak postupoval správně, jestliže stěžovatelem navržený důkaz výslechem svědkyně, která měla být dle tvrzení stěžovatele skutečnou řidičkou vozidla, neprovedl. Nejvyšší správní soud proto hodnotil zejména otázku, zda se v daném případě nejedná o opomenutý důkaz (k povinnosti odůvodnit odmítnutí navrženého důkazu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2006, čj. 4 As 2/2005-62, č. 847/2006 Sb. NSS). Dospěl však k závěru, že tomu tak není. Procesní obrana stěžovatele v tomto případě byla natolik nevěrohodná, že nebyla ani hypoteticky způsobilá otřást skutkovým stavem, jak byl zjištěn pomocí těch důkazů, jež byly v řízení provedeny (srov. k obdobné situaci rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2013, čj. 6 As 25/2013-23, nebo ze dne 2. 8. 2017, čj. 6 As 152/2017-27).

35. V dané věci se nejedná ani o situaci obdobnou řešené v rozsudku sp. zn. 4 As 2/2005, na který stěžovatel odkazuje. (…) Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že v projednávané věci bylo jednoznačně a bez důvodných pochybností prokázáno, že vozidlo tov. zn. X, r. z. X, řídil v okamžiku překročení nejvyšší dovolené rychlosti právě stěžovatel.“ Také v nyní projednávané věci nemá soud důvod pochybovat o správnosti a úplnosti zjištěného skutkového stavu.

22. Krajskému soudu se jeví skutkový stav zjištěný správními orgány jako velmi pravděpodobný a podložený relevantními důkazy. Za zmínku jistě stojí také skutečnost, že žalobci nebyla prokázána v krevním séru přítomnost kokainu, což by za předpokladu, že by jej žalobce užil až po zastavení vozidla, bylo takřka vyloučené, jak implicitně plyne ze znaleckého posudku Ing. Gottwalda či odstavce č. 32 tohoto rozsudku. Nicméně argumentace správních orgánů, jíž odůvodňovaly neprovedení žalobcem navrhovaných důkazů, nebyla přesvědčivá. Pokud naznaly, že mají nade vší pochybnost zjištěný skutkový stav, měly tuto skutečnost náležitě odůvodnit. Ve formulacích užitých v rozhodnutí správních orgánů se uchylovaly k předjímání přínosu výslechů navrhovaných svědků, což je v příkrém rozporu s aktuální judikaturou NSS a právem na spravedlivý proces. Správní orgány by měly v dalším řízení zvážit, jak s navrhovanými svědky naloží, případně jak odůvodnit jejich nevyslechnutí, aby nedošlo k předjímání obsahu výslechu a jeho účelovosti vzhledem k rodinným vazbám.

23. Žalobce se pokoušel zpochybnit způsob zahájení kontroly. Zda policisté k žalobci přistoupili a vyzvali jej, aby se s doklady dostavil k policejnímu vozu, či nepřistoupili k vozu zcela, ale pouze na jistou vzdálenost žalobci sdělili, že bude provedena silniční kontrola a požádali ho, aby k nim přistoupil s doklady, není pro projednávanou věc nijak rozhodující. Z jaké vzdálenosti policisté žalobci sdělili zahájení silniční kontroly, je skutečností banální, která rozhodně nezpochybňuje zjištěný skutkový stav.

24. Během prováděné svědecké výpovědi dne 16. 12. 2020 bylo policistou prap. H. sděleno: „Za osobním automobilem jsme se rozjeli, zapnuli jsme majáky a ihned jsme dali pokyn k zastavení vozidla. Vozidlo zatočilo doleva k nějakému rodinnému domu, za autem jsme zastavili.“ Policista nstržm. K. vypověděl: „Dále jsme vozidlo zastavili, (…).“ V oznámení přestupku řízení vozidla pod vlivem alkoholu/jiné návykové látky č. j. KRPC-66670-13/TČ-2020-020714 ze dne 22. 6. 2020 sepsaného jedním ze zasahujících policistů bylo zaznamenáno: „(…) zastaven předepsaným způsobem“, toto oznámení bylo podepsáno řidičem. Zmíněné způsoby zastavení vozidla řízeného žalobcem se shodují a podporují zjištěný skutkový stav, čili nic nenasvědčuje tomu, že by žalobce stihl sám dobrovolně zastavit před domem, užít kokain a teprve následně by na místo dorazila policejní hlídka, aniž by jej předtím pronásledovala s rozsvíceným majákem.

25. Žalobce také namítal, že nebyl poučen o právu odepřít test na jiné návykové látky, a to ani ve vztahu k orientační zkoušce ani ve vztahu k odběru biologického materiálu, a proto byl získán důkaz orientační zkouškou na přítomnost jiné návykové látky a následným odběrem biologického materiálu nezákonně. Krajský soud k této námitce argumentuje shodně s žalovaným, resp. souhlasí s tím, že policisté měli pouze povinnost žalobce poučovat o případných důsledcích, dojde-li k odmítnutí testu na JNL.

26. Krajský soud nejprve poukazuje na § 20 odst. 1 písm. a) zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek (dále jen „tabákový zákon“), podle něhož platí, že orientačnímu vyšetření a odbornému lékařskému vyšetření je povinna se podrobit osoba, u které je důvodné podezření, že pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky vykonává nebo vykonávala činnost, při níž by mohla ohrozit život nebo zdraví svoje nebo jiné osoby nebo poškodit majetek. Podle § 20 odst. 2 tabákového zákona v případě, že povinná osoba podle odstavce 1 orientační vyšetření odmítne nebo takové vyšetření nelze provést nebo úspěšně dokončit, provede se odborné lékařské vyšetření. Pokud odborné lékařské vyšetření osoba odmítne, hledí se na ni, jako by byla pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky. (pozn. podtrženo soudem)

27. Podle § 5 odst. 1 písm. g) zákona o provozu na pozemních komunikacích je řidič kromě povinností uvedených v § 4 dále povinen podrobit se na výzvu policisty, vojenského policisty, zaměstnavatele, ošetřujícího lékaře nebo strážníka obecní policie vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn jinou návykovou látkou než alkoholem. (pozn. podtrženo soudem) V případě, že by se řidič odmítl podrobit testu, dopustil by se přestupkového jednání podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích, podle kterého platí, že fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích se v rozporu s § 5 odst. 1 písm. f) a g) odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyla ovlivněna alkoholem nebo jinou návykovou látkou.

28. Policista, vojenský policista, zaměstnavatel, ošetřující lékař nebo strážník obecní policie není povinen před vyzváním k podrobení se testu poučovat o možnosti odepřít test na JNL. Podle názoru soudu se nejedná o jednu ze dvou možností, jak žalobce může reagovat na výzvu k podrobení se testu, jak si to vykládá žalobce. Řidič má povinnost podrobit se testu, teprve odmítne-li tento úkon vykonat, tak vyvstávají následky s takovým jednáním spojené, avšak nejedná se o dva rovnocenné způsoby jednání, o nichž by měl být řidič poučován, neboť odepřením výkonu testu se řidič dopustí přestupkového jednání. V projednávané věci se žalobce dobrovolně podrobil na výzvu policisty orientačnímu testu a souhlasil také s následným odběrem biologického materiálu. Podle svědecké výpovědi nstržm. K. byl žalobce současně s výzvou k podrobení se orientačnímu testu na jiné návykové látky poučen o následcích odepření výzvy. Zástupce žalobce se dotázal na způsob poučení žalobce před provedením testu pouze nstržm. K., nelze z toho dovozovat, že druhý zasahující policista nepotvrdil, zda k poučení došlo, neboť ten nebyl na tuto skutečnost vůbec dotázán. Také v oznámení přestupku řízení vozidla pod vlivem alkoholu/jiné návykové látky č. j. KRPC-66670-13/TČ-2020-020714 ze dne 22. 6. 2020, který žalobce podepsal po pozitivním orientačním testu, avšak před lékařským vyšetřením, bylo zaznamenáno poučení o následcích odmítnutí podrobit se vyšetření, tudíž se s ním žalobce objektivně musel seznámit, neboť tento dokument podepsal.

29. Krajský soud k tomu uzavírá, že žalobce byl s ohledem na tvrzení ve svědecké výpovědi a oznámení ze dne 22. 6. 2020 poučen o následcích odmítnutí podrobit se testu, poučovací povinnost tak byla ze strany zasahujících policistů splněna, což ostatně nebylo popřeno ani žalobcem. Co se týče žalobcem tvrzeného práva odepřít test na jiné návykové látky, soud již vysvětloval, že žalobce může odmítnout provedení testu, avšak porušuje tím zákonnou povinnost. Výsledky z orientačního testu na přítomnost jiných návykových látek a následného lékařského vyšetření provedeného za stejným účelem nebyly získány nezákonným způsobem, jak se žalobce domníval. Krajský soud zdůrazňuje, že žalobce se orientačnímu testu i lékařskému vyšetření podrobil zcela dobrovolně a podle všeho neprojevoval žádné pochybnosti o odhodlání testy podstoupit a z ničeho neplyne, ostatně ani žalobce to neuvádí, že by zvažoval odepření testu či lékařského vyšetření. Krajský soud má za to, že námitka žalobce týkající se absence jakéhokoli poučení o právu odepřít test na jiné návykové látky byla s ohledem na vše shora uvedené nedůvodná. Ve způsobu, jakým se žalovaný s odvolací námitkou absence poučení vypořádal v napadeném rozhodnutí, neshledal krajský soud žádné nedostatky.

30. Dalším žalobním bodem bylo namítáno, že výrok o spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. b) silničního zákona byl vymezen nedostatečně. Podle žalobce nebylo specifikováno, jakým jednáním byla naplněna skutková podstata přestupku.

31. Podle § 125c odst. 1 písm. b) silničního zákona se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích v rozporu s § 5 odst. 2 písm. b) řídí vozidlo nebo jede na zvířeti bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo po užití jiné návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, po kterou je ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky. (pozn. podtrženo soudem)

32. V prvostupňovém rozhodnutí bylo ve výrokové části uvedeno, že se žalobce „uznává vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, spáchaným nedbalostí nevědomou ve smyslu § 15 odst. 3 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky (…), neboť dne 22. 6. 2020 nejméně v době od 16:26 hodin do 16:27 hodin řídil osobní automobil tov. zn. X, bílé barvy, r. z. X v obci Ř. na silnici č. X k domu č. p. X, kde byl zastaven a kontrolován, hlídkou Policie České republiky (…), kdy výše zmíněný osobní automobil řídil po užití jiné návykové látky. Užití návykových látek bylo prokázáno nejdříve pozitivním testem na návykové látky soupravou Drugwipe 5S, test byl pozitivní na Kokain a následným znaleckým posudkem (č. 4506) od Ing. J. G. – znalce z oboru zdravotnictví (…), kdy byla u pana D.M. zjištěna a prokázána (v moči) přítomnost benzoylekgoninu a kokainu a v krevním séru (v krvi) byla prokázána přítomnost benzoylekgoninu v koncentraci 73,9 ng/ml – limitní hodnota je 25 ng/ml.“ 33. Snaha žalobce o dezinterpretaci ustanovení § 125c odst. 1 písm. b) silničního zákona, resp. navození dojmu, že samotné řízení po užití JNL, není samo o sobě přestupkem, byla zcestná, avšak lze souhlasit, že specifikace přestupkového jednání nebyla přesná. U žalobce byla při odborném lékařském vyšetření v krvi zjištěna koncentrace benzoylekgoninu v hodnotě 73,9 ng/ml, přičemž nařízením vlády č. 41/2014 Sb., o stanovení jiných návykových látek a jejich limitních hodnot, při jejichž dosažení v krevním vzorku řidiče se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou, byly stanoveny jiné návykové látky a jejich limitní hodnoty, při jejichž dosažení v krevním vzorku řidiče se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou. Tímto nařízením byla limitní hodnota pro koncentraci benzoylekgoninu v krvi stanovena na 25 ng/ml. V souladu s tímto nařízením je postaveno najisto, že žalobce, u něhož byla zjištěna koncentrace benzoylekgoninu v hodnotě 73,9 ng/ml v krvi, řídil vozidlo v takové době po užití jiné návykové látky, že byl ještě pod vlivem takové návykové látky. Podle výroku rozhodnutí žalobce řídil vozidlo bezprostředně po užití jiné návykové látky, což nebylo prokázáno, naproti tomu zjištěné skutečnosti nasvědčovaly naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 125c odst. 1 písm. b) silničního zákona tím, že žalobce řídil vozidlo v takové době po užití jiné návykové látky, po kterou byl ještě pod vlivem jiné návykové látky, což ve výroku rozhodnutí zcela absentovalo. Žalovaný v napadeném rozhodnutí ostatně zdůraznil, že ovlivnění žalobce při řízení motorového vozidla v provozu na pozemních komunikacích kokainem bylo jednoznačně prokázáno znaleckým posudkem, ovšem ani toto tvrzení nebylo přesné. Ačkoliv byla v moči žalobce zjištěna přítomnost kokainu, tak v krevním séru bylo přítomno již jen jeho metabolitum, a to benzoylekgonin, který byl jedinou měřitelnou jinou návykovou látkou, pro kterou bylo možné žalobce shledat vinného z přestupkového jednání. Naměřená hodnota benzoylekgoninu překročila spodní limitní hodnotu koncentrace této jiné návykové látky v krvi žalobce, přičemž překročením této limitní hodnoty je bez dalšího presumováno ovlivnění řidiče při řízení, což vyplývá ze zmiňovaného nařízení.

34. K námitkám žalobce, že nebylo postaveno najisto k ovlivnění, jakou jinou návykovou látkou mělo dojít, zda se jednalo o kokain či benzyolekgonin, krajský soud uvádí, že postup správních orgánů a způsob, jakým v napadeném a prvostupňovém rozhodnutí prokazovaly ovlivnění žalobce jinými návykovými látkami, byl správný, neboť uvedly na základě, jakých jednoznačných skutečností dospěly k prokázání ovlivnění žalobce jinými návykovými látkami. Krajský soud však souhlasí s žalobcem v tom, že specifikace jiné návykové látky, jejíž koncentrace byla v krevním séru zjištěna a v důsledku jejíž přítomnosti v krevním séru žalobce bylo konstatováno spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. b) silničního zákona nebylo ve výroku rozhodnutí, ale ani v odůvodnění rozhodnutí přehledně a srozumitelně sděleno. Žalobce mohl být vzhledem k nepřesným formulacím, zejména zvýraznění v prvostupňovém rozhodnutí pouze informace zjištěné z orientační zkoušky provedené na místě spáchání přestupku o pozitivním testu na kokain, zmaten. Z napadeného ani prvostupňového rozhodnutí nebylo přezkoumatelným způsobem specifikováno, zda byl žalobce uznán vinným z naplnění předmětné skutkové podstaty v důsledku prokázání existence kokainu v moči či pozitivního orientačního testu na kokain, nebo v důsledku prokázání přítomnosti benzoylekgoninu v krevním séru.

35. Orientačním vyšetřením na přítomnost omamných a psychotropních látek analyzátorem Drugwipe 5S, provedeným dne 22. 6. 2020 byla u žalobce zjištěna přítomnost látky kokain, následovalo odborné lékařské vyšetření spojené s odběrem biologického materiálu, dále přibrání znalce Ing. Josefa Gottwalda k analýze biologického materiálu žalobce, který dne 23. 6. 2020 v 17:35 hod. dobrovolně poskytl v rámci odborného lékařského vyšetření. Během rozboru poskytnutého biologického materiálu je z moči zjišťováno, zda jiná návyková látka v těle skutečně je, z poskytnutého vzorku krve se zjišťuje konkrétní množství jiné návykové látky, aby bylo možné posoudit, zda se jedná o trestný čin či přestupek. Vypracovaný posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie ze dne 20. 7. 2020 prokázal, že v moči žalobce byl přítomný kokain a jeho metabolitum benzoylekgonin, který vzniká přirozenou chemickou přeměnou kokainu v lidském těle. V krevním séru byla již prokázána přítomnost pouze benzoylekgoninu v koncentraci 73,9 ng/ml. K objasnění chemického procesu soud odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – Liberec ze dne 4. 6. 2020, č. j. 60 A 1/2020-28: „Vypracovaný posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie ze dne 29. 1. 2019 prokázal, za použití metody GC-MS, u krevního vzorku žalobce č. 1873 ze dne 12. 9. 2018 přítomnost hlavního metabolitu kokainu – látky benzoylekgonin – v množství 77,3 ng/ml. Metabolit kokainu benzoylekgonin je nařízením vlády č. 41/2014 Sb. stanoven jako jiná návyková látka s limitní hodnotou 25 ng/ml, při jejímž dosažení v krevním vzorku řidiče se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou. Znalecký posudek obsahoval nejen zjištění návykové látky benzoylekgonin v krvi žalobce v množství 77,3 ng/ml, ale také obecné úvahy o zneužívání návykové látky kokain, nástupcích jeho účinku, jeho působení, a to jak akutního, tak chronického, a jeho vlivu na řízení. Dále znalecký posudek obsahoval odbornou pasáž o biotransformaci kokainu (benzoylekgoninmetylesteru), který je v organismu rychle deaktivován na hlavní metabolity, přičemž jedním z nich je právě benzoylekgonin, údaje o biologickém poločasu rozpadu kokainu 30-90 min., poločasu benzoylekgoninu 5-8 hod. Znalecký posudek se věnoval otázce vlivu kokainu na řízení a uzavřel tím, že u žalobce byla v krevním vzorku odebraném dne 12. 9. 2018 zjištěna přítomnost benzoylekgoninu v koncentraci 77,3 ng/ml, v době odběru krve tak byl žalobce aktuálně ovlivněn benzoylekgoninem v souladu s nařízením vlády č. 41/2014 Sb. Toto konstatování plně postačuje k učinění závěru, že žalobce byl ve smyslu § 5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu pod vlivem jiné návykové látky a porušil tak zákaz řídit vozidlo bezprostředně po užití jiné návykové látky nebo v takové době po užití jiné návykové látky, kdy ještě mohl být pod jejím vlivem.“ V citovaném případě nastala takřka shodná situace ve vztahu k naměřeným hodnotám z poskytnutého krevního séra a z toho vyvozeného závěru o spáchání přestupku jako v nyní projednávané věci.

36. Žalobce považoval za nezákonný také výrok prvostupňového rozhodnutí konstatující jízdu vozidlem nesplňujícím technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, neboť z něj nebylo zjevné, jaké ustanovení jakého zvláštního právního předpisu bylo jízdou bez platné technické kontroly porušeno. Pouhý odkaz na blanketní § 5 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích nebyl dle žalobce dostačující.

37. Podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích platí, že řidič je kromě povinností uvedených v § 4 dále povinen užít vozidlo, které splňuje technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem.

38. Zmiňovaným zvláštním právním předpisem stanovujícím technické podmínky je zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a vyhláška č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí byl v závorce sice uveden zákon o podmínkách provozu vozidel jako zvláštní právní předpis stanovující technické podmínky vozidla, které musí být splněny, avšak v projednávané věci technické podmínky vozidla splněny nebyly, nicméně ve výroku uznávajícím žalobce vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích zcela absentovala specifikace konkrétního ustanovení, jehož porušení se žalobce jízdou bez platné technické kontroly měl dopustit. Správní orgán I. stupně i žalovaný pouze uvedli, že byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť bylo zjištěno, že „osobní automobil tov. zn. X, bílé barvy, X nesplňoval technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem – neplatná technická kontrola (platnost do dne 03.01.2020), čímž porušil ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) a § 5 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích“ (viz napadené rozhodnutí)

39. Krajský soud poukazuje na komentované znění k § 5 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích, který stanoví: „Jelikož komentované ustanovení zákona o silničním provozu je ustanovením toliko blanketním, nelze jej aplikovat samostatně. Naopak je vždy nutné toto ustanovení aplikovat společně s ustanoveními zvláštního právního předpisu, který technické podmínky provozu vozidel upravuje, tedy společně se zákonem č. 56/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a také s jeho prováděcími právními předpisy, zejména s vyhláškou č. 341/2014 Sb.“ [BUŠTA, Pavel. Zákon o silničním provozu (ve znění 42 novel) s komentářem. Praha: JUDr. Pavel Bušta, 2016. ISBN 978-80-906024-1-0.]

40. Shodný názor je formulován také v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2016, č. j. 9 As 263/2015-34: „Ve výroku prvostupňového rozhodnutí bylo tedy konstatováno, že žalobce porušil § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, který řidiči ukládá povinnost užít vozidlo, které splňuje technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem. Která konkrétní ustanovení zvláštních předpisů žalobce porušil, však ve výroku rozhodnutí uvedeno není. Soud se ztotožnil s názorem krajského soudu, že takový postup možný není. (…)Předmět řízení ve výroku rozhodnutí o přestupku musí být vymezen takovým způsobem, aby sankcionované jednání bylo nezaměnitelné s jednáním jiným. Rozhodnutí správního orgánu totiž musí zcela jednoznačně určit a vymezit, čeho se pachatel přestupku dopustil a v jakém jednání spáchaný přestupek spočívá. Řádně formulovaný výrok rozhodnutí o přestupku dále musí přesně odpovídat právní normě, která závazně stanoví skutkovou podstatu přestupku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2013, č. j. 4 As 54/2012 – 32).“ 41. Za zmínku rovněž stojí rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 9. 4. 2015, č. j. 60 A 10/2014-33, na který odkazoval též žalobce a který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 3282/2015 Sb.: „Protože sběrná skutková podstata obsažená v § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, obsahuje normu odkazující a také § 5 odst. 1 písm. a) téhož zákona obsahuje pouze obecně formulovanou povinnost řidiče užít vozidlo, které splňuje technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, musí být součástí právní kvalifikace skutku v souladu s § 68 odst. 2 správního řádu z roku 2004 a § 77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, také uvedení ustanovení zvláštního právního předpisu, které technické podmínky pro užití motorového vozidla, jež nebyly naplněny, stanoví. Tento požadavek odpovídá i doktríně trestního práva, podle níž je u trestných činů s blanketní dispozicí třeba ve výroku uvést odkaz na přesné ustanovení právní normy, které bylo zaviněným jednáním porušeno.“ 42. S ohledem na vyslovené závěry krajský soud konstatuje, že námitka žalobce brojící proti výroku ohledně jízdy bez platné technické kontroly byla důvodná. Výrok ve vztahu k přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu byl v prvostupňovém i napadeném rozhodnutí neúplný, neobsahoval specifikaci konkrétního ustanovení, k jehož porušení došlo. Uvedení pouhého porušení blanketní právní normy § 5 zákona o silničním provozu ve výroku prvostupňového rozhodnutí nepostačovalo.

43. Žalobce v neposlední řadě brojil také proti uložené správní sankci, a to pokutě ve výši 20.000 Kč a správnímu trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců s účinností od nabytí právní moci prvostupňového rozhodnutí. Správní orgán I. stupně uložil žalobci ve společném řízení o přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích a o přestupku podle § 125c odst. 1 písm. b) téhož zákona úhrnný trest ve smyslu § 41 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky.

44. Na základě § 41 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky byl žalobci uložen trest nejpřísněji trestný, a to sankce, které lze uložit za přestupek podle § 125c odst. 1 písm. b) silničního zákona. Za spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. b) silničního zákona lze uložit pokutu od 2 500 Kč do 20 000 Kč a zákaz činnosti od šesti měsíců do jednoho roku.

45. Pro úplnost se krajský soud vypořádává též s dílčími námitkami brojícími proti uložené pokutě. Správní orgány se nedopustily porušení zásady zákazu dvojího přičítání, jak se domnívá žalobce, jestliže posuzovaly při určování výše pokuty také hodnotu koncentrace benzoylekgoninu v krvi žalobce v porovnání s limitní hodnotou koncentrace této návykové látky v krvi pro vznik odpovědnosti za přestupek.

46. Žalobce v této souvislosti dezinterpretoval rozsudek NSS ze dne 22. 8. 2019, č. j. 3 As 281/2017- 47, který na projednávanou není přiléhavý. Správní orgány nehodnotily k tíži žalobce samotnou skutkovou podstatu přestupku, a to jízdu pod vlivem návykových látek, pokud by hodnotily takové jednání jako velmi závažné, a proto zapříčiňující uložení pokuty na samé horní hranici zákonného rozmezí, pak by se o porušení zásady zákazu dvojího přičítání jednalo, to se však nestalo. Podle § 37 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky při určení druhu správního trestu a jeho výměry se přihlédne zejména k povaze a závažnosti přestupku. Správní orgány hodnotily v neprospěch žalobce hodnotu koncentrace zjištěné návykové látky v krevním séru žalobce, která nepřesahovala jen mírně limitní hodnotu, ale překračovala jí takřka trojnásobně, což by mohlo být zcela legitimním kritériem určujícím vysokou závažnost spáchaného přestupku, a tak významným ukazatelem pro rozhodnutí o výši pokuty. Nicméně správní orgány porovnávaly naměřenou hodnotu koncentrace benzoylekgoninu pouze s minimální mírou nezbytnou pro to, aby jednání bylo klasifikováno jako přestupek, ale již se nezabývaly možnými horními limity koncentrace. Krajský soud podotýká, že koncentrace návykové látky benzoylekgonin v krevním séru nezakládá při naměření jakékoli hodnoty koncentrace v krevním séru trestněprávní odpovědnost, přičemž může dosahovat až hodnoty 600 ng/ml. Při pohledu na rozsah možné koncentrace benzoylekgoninu v krvi nelze bez dalšího vysvětlení konstatovat, že byla naměřena natolik vysoká hladina, která by jednoznačně prokazovala vyšší závažnost přestupku, a proto uložení pokuty na samé horní hranici zákonného rozmezí.

47. Naproti tomu námitce tvrdící, že správní orgány nehodnotily zákonná kritéria, jakými je závažnost a povaha přestupku či další kritéria vyplývající z § 37 a § 38 zákona o odpovědnosti za přestupky nelze jednoznačně přisvědčit. Jejich aplikace je zjevná z odůvodnění, kde se právě s těmito kritérii správní orgány vypořádávají, byť je nevhodně formulují jako okolnosti hodnocené k tíži žalobce, což může svádět k domnění, že se jedná o přitěžující okolnosti ve smyslu § 40 zákona o odpovědnosti za přestupky. Rovněž byla zcela nevhodně ba dokonce nesrozumitelně užita následující formulace. „K povaze a závažnosti přestupku se pak dle ustanovení § 37 zákona o přestupcích při určení druhu a výměry správního trestu hodnotí přitěžující a polehčující okolností, jelikož další kritéria nepřipadají v dané věci v úvahu či nejsou z řízení známy.“ Krajský soud naznal, že žalovaný i s ohledem na obsah odůvodnění sankce avizoval, že při určení druhu a výměry trestu bude hodnotit povahu a závažnost přestupku a přitěžující a polehčující okolnosti, avšak není divu, pokud žalobce z citované formulace dovodil, že povaha a závažnost přestupku nebudou hodnoceny při určovaní druhu a výměry trestu, proto by na vhodnou formulaci při odůvodňování sankce měl být kladen ze strany správních orgánů zvýšený důraz.

48. Soud opět souhlasí s žalobcem v tom, že žalovaný i správní orgán I. stupně neposuzovaly míru ovlivnění žalobce při řízení při určování výše uložených trestů. Ovlivnění žalobce je nepochybné, jak bylo již zmíněno v odstavcích výše, nicméně míra takového ovlivnění vzhledem k naměřeným hodnotám, stylu jízdy či jednání žalobce nebyla zhodnocena, což by při určování druhu a výměry trestu mělo být hodnoceno.

49. Také další dílčí námitka poukazující na nezákonnost uložené sankce byla shledána důvodnou. Žalobce namítal, že správní orgány nezákonně hodnotily dříve spáchané přestupky v oblasti dopravy jako recidivu. Pojem „recidivní jednání v oblasti dopravy“, který užil žalovaný v napadeném rozhodnutí, nevyplývá z žádné právní normy, lze ho tudíž označit za smyšlený. Žalovanému nic nebránilo v zohlednění přestupkové minulosti žalobce v oblasti dopravy při posuzování osobních poměrů žalobce ve smyslu § 37 písm. f) silničního zákona, avšak posouzení této skutečnosti jako přitěžující okolnosti ve smyslu § 40 písm. b) silničního zákona je naprosto irelevantní hodnocení.

50. Podle § 40 písm. b) silničního zákona se jako k přitěžující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel spáchal více přestupků. Tím je však myšleno spáchání dvou a více přestupků v souběhu, ať už jedno či vícečinném, a to stejnorodém či nestejnorodém. Žalovaný zcela zjevně zásadně pochybil a neporozuměl zákonnému ustanovení. Nepochopitelné se jeví, že žalovaný opomenul, že k souběhu v projednávané věci skutečně došlo, neboť žalobce řídil pod vlivem návykových látek vozidlo nesplňující technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, čímž k naplnění § 40 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky došlo, ale naprosto jiným jednáním, než se domníval žalobce. Soud dále podotýká, že případná recidiva, kterou žalovaný naprosto nesprávně zmiňoval, je podřazena v § 40 zákona o odpovědnosti za přestupky pod písmeno c). Žalovaný pochybil ve výkladu naprosto elementárních právních norem.

51. Tvrzení správních orgánů, že v době kolem 16. hodiny skutečně bývá ve všední dny zvýšený provoz, lze dle soudu považovat za skutečnost obecně známou, ačkoliv se to týká především měst, tak i na vesnicích se provoz v těchto hodinách navýší, protože se obyvatelé vrací ze svých zaměstnání. Z uvedeného důvodu soud ve výhradách proti tomuto tvrzení s žalobcem nesouhlasí. Nicméně samotná skutečnost o vyšší hustotě provozu v místě spáchání přestupku nezapříčiní uložení sankcí na samé horní hranici zákonného rozmezí.

52. Žalobce uvedl, že nebylo přihlédnuto k formě zavinění. Podle § 38 písm. e) zákona o odpovědnosti za přestupky je povaha a závažnost přestupku u fyzické osoby dána mj. také druhem a mírou jejího zavinění, popřípadě pohnutkou, je-li tato znakem skutkové podstaty přestupku. Žalobce dovozoval nezohlednění nejmírnější formy zavinění z toho, že navzdory nejlehčí možné formě zavinění mu byly uloženy sankce na samé horní hranici zákonných sazeb. Správní orgán I. stupně rozsáhle posuzoval formu zavinění, avšak měl za to, že vzhledem k dalším posuzovaným okolnostem to nestačilo pro snížení sazeb sankcí. Krajský soud k tomu uvádí, že zavinění ve formě nevědomé nedbalosti není polehčující okolností či okolností mající automaticky za následek snížení trestu, a proto za podmínek z jakých vycházely při určování sazeb sankcí, nemusela mít forma zavinění odraz v jejich výsledné výši, avšak nelze konstatovat, že by nebyla správními orgány zohledněna vůbec.

53. S ohledem na shora specifikovaná zásadní pochybení ze strany správních orgánů, krajský soud konstatuje, že uložené sankce byly nezákonné.

54. Krajský soud podotýká, že žalovaný ve svém vyjádření k žalobě nereagoval na vznesené žalobní námitky, pouze v převážné většině překopíroval odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ačkoliv se žalobní námitky v mnohém shodují s odvolacími námitkami, tak reagují ve značné míře na odůvodnění napadeného rozhodnutí, čili argumentace ve vyjádření k žalobě užitá, již ve většině není odpovídající reakcí na žalobní body.

55. Na závěr krajský soud k námitce žalobce spočívající v nesouhlasu se zveřejňováním osobních údajů žalobce a právního zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a požadavku na naprostou anonymizaci sděluje, že taková námitka nesouvisí s předmětem řízení, a nepřísluší proto krajskému soudu, aby se k takové námitce vyjadřoval.

V. Závěr, náklady řízení

56. V dané věci soud uzavřel, že žaloba žalobce byla důvodná, a proto postupoval podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a rozhodnutí žalovaného správního orgánu pro nezákonnost zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. S ohledem na skutečnost, že stejnými vadami bylo stiženo také prvostupňové rozhodnutí, zrušil soud postupem podle § 78 odst. 3 s. ř. s. i prvostupňové rozhodnutí. Soud rozhodoval bez nařízeného jednání, neboť s tím všichni účastníci řízení projevili souhlas.

57. Krajský soud žalovaného ve smyslu § 78 odst. 5 s. ř. s. zavazuje, aby se dostatečně vypořádal, resp. reagoval na argumentaci žalobce, vyvaroval se vysloveným nezákonnostem a řádně odůvodnil své závěry.

58. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokáta.

59. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů], a dále v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6 800 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce je plátcem DPH, je náhrada hotových výdajů povýšena o sazbu této daně, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a to ve výši 1 428 Kč. K této částce se připočítává částka 4 000 Kč vynaložená na soudní poplatek. Celkem náklady řízení včetně soudního poplatku činí 12 228 Kč, které je žalovaný povinen zaplatit ve lhůtě třicet dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.