č. j. 54 A 7/2020 - 25

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou ve věci žalobce: R. Š. bytem X zastoupený advokátem JUDr. Radkem Bechyně se sídlem Legerova 148, 280 02 Kolín proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 9. 2020 č. j. KUJCK 109409/2020 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci, obsah žaloby

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 18. 9. 2020 se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým byl změněn výrok rozhodnutí Městského úřadu Tábor, oddělení přestupků ze dne 17. 6. 2020 č. j. P37/2020-Kre, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku z nedbalosti podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném ke dni spáchání přestupku (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil porušením ustanovení § 4 písm. c) a ustanovení § 18 odst. 3, 6 zákona o silničním provozu tím, že dne 7. 12. 2019 v době kolem 14:36 hodin při řízení motorového vozidla tovární značky Peugeot, registrační značky X, na dálnici D3, na 79 km ve směru v jízdy od Českých Budějovice na Prahu v okrese Tábor nerespektoval nejvyšší povolenou rychlost mimo obec v úseku, který je místní úpravu provozu vyznačenou svislou dopravní značkou B20A „nejvyšší dovolená rychlost“ v tomto případě omezena nejvyšší dovolená rychlost na 80 km/h, přičemž mu byla silničním radarovým rychloměrem RAMER 10C naměřena rychlost jízdy 136 km/h a po odečtu možné odchylky (± 3 %) 131 km/h, tedy překročil nejvyšší dovolenou rychlost o 51 km/h tak, že v části výroku, kde je uvedeno: „V rozporu s ustanovením § 4 písm. c) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích při uvedené jízdě na dálnici D3v km 79 na okrese Tábor… tedy překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec o 50 km/h a více, stanovenou § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.“ Nově takto zní „v rozporu s ustanovením § 4 písm. c) a ustanovením § 18 odst. 3, 6 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích při uvedené jízdě na dálnici D3 v km 79 na okrese Tábor… tedy překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec o 50 km/h a více, stanovenou § 4c a ustanovením § 18 odst. 3, 6 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.“ Ve zbytku bylo rozhodnutí potvrzeno. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 5 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu 6 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Dále bylo žalobci uloženo zaplatit paušální částku nákladů správního řízení ve výši 1.000 Kč.

2. Žalobce v žalobě konstatoval, že postupem správního orgánu byl zkrácen na svých právech takovým způsobem, že to mělo za následek nezákonnost rozhodnutí. Dále uvedl, že došlo k významnému porušení práva na obhajobu, neboť je v příkrém rozporu se zásadou oficiality. Správní orgány nevyužily veškeré důkazní prostředky potřebné ke zjištění skutkového stavu věci. Podle žalobce se popis místa, kde mělo dojít ke spáchání přestupku, se jeví jako nedostačující a vzniká logická pochybnost o tom, kde měl být údajný přestupek spáchán. To nebylo upřesněno v žádné části rozhodnutí. Žalobce považuje přesné zjištění místa za stěžejní i vzhledem k prokazování materiálního znaku spáchaného přestupkového jednání a posouzení skutečnosti, zda byly důkazní prostředky pořízeny na měřícím zařízení v rozporu s pokyny výrobce.

3. V dalším žalobním bodu žalobce zpochybnil prokázání materiálního znaku daného jednání, což znamená, že svým jednáním kohokoli ohrozil, či narušil veřejný zájem, neboť v rozhodnutí není konstatováno, koho žalobce svým jednáním ohrozil. Žalobce nesouhlasí se závěrem žalovaného, že materiální znak přestupku odpovídá znakům formálním. Odvolací orgán sice uvedl, že naplnění materiálního znaku přestupku spočívá v porušení pravidel silničního provozu, avšak tato formulace jde proti smyslu a logice chápání materiálního a formálního znaku přestupku. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 104/2008-45, z něhož je zřejmé, že naplnění materiálního znaku nelze odůvodnit naplněním znaku formálního. Žalobce vyslovil domněnku, že provoz musel odpovídat možnostem jet vyšší rychlostí, než je maximální povolená bez ohrožení jiných účastníků silničního provozu. Byť žalobce přestupek po formální stránce spáchal, nebylo mu prokázáno, že by svým jednáním kohokoli ohrozil. Pro uznání viny žalobce za přestupek musel správní orgán prokázat naplnění obou znaků. Správní orgán sice správně uvedl, že dotčeným zájmem společnosti bylo dodržování pravidel provozu na pozemních komunikacích, který měl být narušen jednáním žalobce, nicméně k tomu je třeba uvést, že smyslem pravidel je stanovit takové podmínky provozu na pozemních komunikacích, kdy bude minimalizováno ohrožení ostatních účastníků provozu. Žalobce požádal současně s podáním žaloby, aby soud přiznal žalobě odkladný účinek. Kromě popisu své subjektivní situace v souvislosti s újmou, která mu s výkonem rozhodnutí vznikne, poukázal na to, že délka řízení je neúměrně dlouhá a z toho důvodu má za to, že je třeba předejít újmě, jejíž pozdější náprava by byla nemožná nebo neúměrně obtížná. Soud rozhodl o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě usnesením ze dne 7. 10. 2020 pod č. j. 54 A 7/2020-17 tak, že žalobě se odkladný účinek nepřiznává.

II. Vyjádření žalovaného

4. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby. Ke zjištění skutkového stavu odkázal na své rozhodnutí a zdůraznil, že skutkový stav včetně místa spáchání byl zjištěn dostatečně a nebylo třeba řízení doplňovat o další důkazy. Skutkový stav byl zjištěn na základě řádného provedeného dokazování, o kterém nevznikly důvodné pochybnosti. Z provedeného dokazování je zřejmé, že žalobce se přestupkového jednání dopustil. Nezaměnitelnost skutku je navíc bezpečně prokázána ve spojení s časem spáchání přestupku, který je jednoznačně určen výstupem z měřícího zařízení a výpovědí policisty. Žalovaný uzavřel, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně, rychlost jízdy byla změřena ověřeným radarovým rychloměrem, místo spáchání přestupku bylo dostatečně přesně popsáno – datum, čas, směr jízdy, třída a číslo pozemní komunikace a katastrální území obce. současně byla zjištěna osoba řidiče na základě předložených dokladů a následně během řešení přestupku byla vyfotografována. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2017 č. j. 2 As 293/2016-59.

5. K námitce neprokázání materiálního znaku žalovaný opět odkázal na své rozhodnutí a zdůraznil, že překročením rychlosti je porušen chráněný zájem, neboť při každé vyšší rychlosti, než je povoleno, není řidič schopen ovládat motorové vozidlo takovým způsobem, aby mohl bezpečně reagovat na situace předpokládané dopravně technickou situací v silničním provozu v důsledku prodloužení brzdné dráhy, působení vyšších sil a dalších negativních jevů v důsledku vyšší rychlosti. V rozhodnutí bylo spolehlivě a srozumitelně vysvětleno, že žalobce se dopustil přestupku, kde byl popsán formální znak tak, že jednání, jímž byl uznán vinným, je v zákoně jako přestupek označeno, ale i znak materiální, neboť svým jednáním porušil povinnost uloženou mu zákonem a ohrozil zájem společnosti na dodržování nejvyšší dovolené rychlosti, kdy právě rychlost má významný vliv na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích. Sama skutečnost, že žalobcovo jednání nemělo žádný následek, nelze vykládat jako absenci materiální stránky přestupku, jak žalobce navrhoval.

III. Obsah správního spisu

6. Z písemností založených ve spise soud zjistil, že správní orgán prvého stupně na základě oznámení přestupku od Policie ČR, silničního oddělení Chotoviny č. j. KRPC-164467/PŘ-2019- 020040 vyhotovil dne 28. 1. 2020 příkaz ve věci, kdy žalobce uznal vinným z přestupku. Proti přestupku byl podán včasný odpor. Správní orgán proto pokračoval v řízení a nařídil ústní jednání na den 30. 3. 2020. Dne 26. 3. 2020 obdržel správní orgán od právního zástupce žalobce návrh na doplnění dokazování výslechem policistů a zároveň sdělení, že se žalobce ústního jednání nezúčastní. Na základě návrhu na doplnění dokazování prvostupňový správní orgán nařídil nové ústní jednání na den 26. 5. 2020. Předvolal i zasahující policisty. Ústní jednání bylo uskutečněno bez přítomnosti žalobce, který byl k jednání řádně předvolán.

7. V průběhu ústního jednání bylo provedeno dokazování spisovým materiálem Policie ČR, čtením listin, zejména oznámení přestupku, oznámením přestupku sepsaném na místě úředním záznamem, výpisem z evidenční karty řidiče, fotodokumentací z místa zastavení, ověřovacím listem a dokladem o proškolení obsluhy rychloměru. Dále byl proveden důkaz výpovědí policisty prap. Z. Žalobci bylo písemně sděleno, kdy se může dostavit do úřadovny prvostupňového orgánu, aby se seznámil s ohledem na neúčast na ústním jednání s podklady pro rozhodnutí.

8. Dne 17. 6. 2020 vydal správní orgán prvého stupně rozhodnutí č. j. P37/2020-Kre, kterým byl žalobce shledán vinným z přestupku podle ustanovení § 25c) odst. 1 písm. F, bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustil z nedbalosti s tím, že dne 7. 12. 2019 v době kolem 14:36 hod. jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky Peugeot registrační značky X na dálnici D3, kilometr 79 ve směru jízdy od Českých Budějovic na Prahu v okrese Tábor, kdy v tomto místě je nejvyšší dovolená rychlost omezena svislou dopravní značkou B20a 80 km/hod. v rozporu s ustanovením § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích při uvedené jízdě na dálnici D3 na 79 km v okrese Tábor se neřídil dopravními značkami, nejel dovolenou rychlostí stanovenou svislou dopravní značkou B 20a 80 km/hod., přičemž mu byla naměřena silničním rychloměrem Rammer 10C rychlost 136 km/ hod. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši +- 3% byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 131 km/hod. V místě kontrolního měření je maximální dovolená rychlost omezena svislou dopravní značkou B 20a na 80 km/hod., žalobce tedy překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec o 50 km/hod. a více, stanovenou v § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Byla mu uložena pokuta ve výši 5.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Žalobce se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Žalovaný správní orgán změnil výrok prvostupňového rozhodnutí, tak jak je podrobně popsáno v bodě 1 tohoto rozsudku a ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

IV. Právní názor soudu

9. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízeného jednání podle § 51 s. ř. s., neboť s tímto postupem účastníci řízení vyslovili souhlas.

10. Žaloba není důvodná.

11. Žalobce v prvé řadě namítal nedostatečné určení místa spáchání přestupku. V souvislosti s touto námitkou soud poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu kupříkladu na rozsudek ze dne 10. 12. 2014 č. j. 9 As 80/2014-37, v němž je uvedeno, že „[s]myslem přesného vymezení skutku ve výroku rozhodnutí je to, aby sankcionové jednání nebylo zaměnitelné s jiným jednáním. v rozhodnutí, jímž se trestá za spáchaný přestupek, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen. To lze zajistit jen dostatečnou konkretizací údajů, které skutek charakterizují.“ Jak dále vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudky ze dne 11. 3. 2006 č. j. 4 As 270/2015-42 a ze dne 16. 7. 2015 č. j. 4 As 63/2015-52), není třeba, aby místo spáchání přestupku bylo vymezeno s absolutní přesností, ale s ohledem na kontext dané věci postačuje i obecnější vymezení místa, kde došlo ke spáchání přestupku.

12. Krajský soud současně poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015 č. j. 9 As 291/2014-39, v němž Nejvyšší správní soud dovodil, že „nelze vyžadovat, aby bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr přesně. To u přestupků překročení nejvyšší dovolené rychlosti ani objektivně není možné. U těchto přestupků bude ve výroku správního rozhodnutí místo spáchání vždy vymezeno určitým úsekem komunikace více či méně dlouhým. Zcela přesné místo změření vozidla přestupce je zřejmé z fotografie z měřícího zařízení, jež je součástí záznamu o přestupku. V každém individuálním případě je pak nutno posuzovat, zda je úsek komunikace popsaný ve výroku rozhodnutí o přestupku společně s označením času a způsobu spáchání přestupku vymezen dostatečně konkrétně tak, aby nemohl být skutek zaměněn s jiným.“ Otázka konkrétnosti určení místa spáchání přestupku je přitom „otázkou posouzení okolností každého jednotlivého případu, přičemž závěry vyslovené v rozsudcích správních soudů nelze prezentovat odtrženě od kontextu případů, které byly těmito soudy rozhodovány“ (shora citovaný rozsudek č. j. 4 As 63/2015-52).

13. Soud proto uzavřel, že správní orgán prvního stupně místo spáchání přestupku specifikoval poměrně přesně, neboť byla určena pozemní komunikace, po níž žalobce jel, a to dálnice D3, byl uveden směr jízdy žalobce a taktéž kilometr dálnice, na němž došlo k naměření překročené rychlosti. Soud ve shodě s žalovaným konstatuje, že na pozemních komunikacích je zaveden systém počítání kilometrů vždy v jednom směru, a proto uvedením kilometru, na kterém k přestupkovému jednání došlo, v samotném výroku prvostupňového rozhodnutí bylo místo spáchání určeno zcela jednoznačným způsobem. Soud nemá žádné pochybnosti o přesném a jednoznačném určení místa spáchání přestupku, a to i ohledem na citované judikáty Nejvyššího správního soudu. Žalovaný nepochybil ani v tom, že neprovedl žalobcem navrhované místní šetření za účelem zjištění místa spáchání přestupku, neboť by se jednalo o důkaz nadbytečný.

14. Další žalobní námitku, podle které žalobce nenaplnil materiální znak přestupku, soud neshledal rovněž důvodnou. K otázce naplnění materiálního znaku přestupku lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009 č. j. 5 As 104/2008-45, kde Nejvyšší správní soud uvedl, že „[l]ze tedy obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje se běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z toho závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek“. K tomu dále konstatoval, že „[z]ákon o přestupcích ani jiný právní předpis nestanoví přesnou hranici rychlosti jízdy motorovým vozidlem, jejíž překročení způsobí naplnění materiálního znaku přestupku. Správní orgány jsou povinny zkoumat vždy, když rozhodují, zda určité jednání je přestupkem či nikoliv, také otázku, jestli došlo k naplnění znaků přestupků, t. j. znaku formální u materiálního (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2005 č. j. 7 As 18/2004-48, dostupný na www.nssoud.cz). okolnostmi jež snižují nebezpečnost jednání pro chráněný zájem společnosti pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků mohou být zejména, avšak nikoli výlučně, význam právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob jeho provedení a jeho následky, okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutka“. Zároveň však platí, jak dále uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2012 č. j. 1 As 118/2012-23, „že čím bude vyšší typová společenská nebezpečnost určitého přestupku, tím výraznější (výjimečnější) musejí být okolnosti, které by případně způsobily oslabení materiální stránky natolik, že by určité jednání nemohlo být vůbec kvalifikováno jako přestupek“.

15. Z citované judikatury vyplývá, že obecně lze souhlasit se správními orgány v tom, že jednání, která jsou typizovaně uvedena ve skutkových podstatách přestupků, naplňují již ze své povahy taktéž jejich materiální znak. Existují však okolnosti, které snižují nebezpečnost jednání pro právem chráněný zájem společnosti pod míru příznačnou pro dané případy přestupků. V tomto ohledu je nutno hodnotit význam právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob provedení přestupku a jeho následky, okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a pohnutku jeho jednání. Tyto okolnosti se pak posuzují v každém jednotlivém případě individuálně. Význam okolností snižujících nebezpečnost konkrétního jednání přitom klesá v závislosti na rostoucí typové závažnosti posuzovaného přestupku.

16. V souzené záležitosti je podstatný velmi závažný způsob spáchání přestupku. Nelze totiž přehlédnout, že žalobce překročil nejvyšší povolenou rychlost 80 km/hod. o 51 km/hod., kdy mu byla naměřena rychlost 136 km/hod. a po zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3% byla jeho nejnižší skutečná rychlost naměřena ve výši 131 km/hod. Právě s ohledem na tuto skutečnost bylo správně uzavřeno, že žalobce významně ohrozil bezpečnost nejen svou, ale i ostatních účastníků silničního provozu, jakož i bezpečnost a plynulost provozu jako takového.

17. Konkrétní přestupek spočívající v překročení povolené rychlosti představuje ohrožovací jednání. Je tudíž nepodstatné, zda provoz, jak žalobce uváděl, musel odpovídat možnostem jet vyšší rychlostí, než je maximálně povolená, či zda k měření došlo na rovném a přehledném úseku mimo zástavbu. Ohrožení právem chráněného zájmu – bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích – v posuzované věci žalobce způsobilý tím, že takto vysokým porušením povolené rychlosti značně omezil svou subjektivní schopnost, jakož i objektivní možnost bezpečně reagovat na měnící se podmínky provozu a zároveň výrazně zvýšil riziko srážky s jiným vozidlem, popřípadě jinou překážkou. Za této situace nejsou zjišťovány konkrétní osoby, které by se nacházely v inkriminované době v blízkosti žalobce na vozovce a byly tak primárně ohroženy jeho jednáním. takový postup je naprosto nerealizovatelný.

18. Nastavení rychlostních limitů má své opodstatnění, neboť sleduje, aby nedocházelo při běžném provozu a za předpokladu dodržování pravidel silničního provozu na pozemních komunikacích k ohrožování života, zdraví a majetku účastníků silničního provozu. Pokud tedy v posuzovaném případě žalobce naplnil formální znak přestupku, což sám v závěru žaloby nezpochybnil, dopustil se jednání popsaného v § 125c) odst. 1 písm. F bodu 2 zákona o silničním provozu, pak právě překročením nejvyšší povolené rychlosti o 51 km/h. mimo obec naplnil i materiální znak přestupku spočívající v ohrožení života, zdraví a majetku osob. Žalovaný tak není povinen prokazovat, zda došlo v posuzovaném případě ke konkrétnímu ohrožení konkrétní osoby. překročení povolené rychlosti o 51 km/h. je natolik intenzivním porušením právní povinnosti, že v podstatě nelze ani uvažovat o tom, že by zde mohla být dána nějaká okolnost, která by snížila nebezpečnost jednání tak, aby bylo možné dojít k závěru, že jednání žalobce nebylo přestupkem. Žalobce se mylně domnívá, že pro naplnění skutkové podstaty předmětného přestupku je nezbytné spáchání dopravní nehody, případně její nespáchání má být zohledněno v rámci posuzování materiálních znaků. Tato konstrukce předkládaná žalobcem je zcela nepřijatelná. Projednávané přestupkové jednání je, jak již bylo opakovaně uvedeno, jednáním ohrožovacím, nikoli poruchovým, proto postačuje pro naplnění materiálního znaku přestupku pouhé ohrožení právem chráněného zájmu, což bylo v dané věci zjištěno.

19. Závěrem krajský soud uvádí, že nebylo shledáno v postupu správných orgánů žádné porušení práv žalobce, které by mělo za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Správní orgány v projednávané věci zjistily skutkový stav dostatečně tak, že o něm nevyvstávají žádné pochybnosti, a proto je zcela nepochybné, že se žalobce dopustil přestupkového jednání, které mu bylo kladeno za vinu.

V. Závěr, náklady řízení

20. Na základě shora uvedeného krajský soud uzavřel, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před krajským soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud nákladů řízení nepřiznal.